ČERVENEC 2010

 

Ročník XVI., číslo 7.                                                  červenec 2010

Obsah: ARÉNA PRO ATLETA (Sv.Jan Kolínský,9.7.), Chvilka mystického života, Zastavil se čas,  ODOLEJ, ČESLAVE! VYŠÍVANÁ RŮŽE (BL.Jana z Orvieta), Na kose ostří, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely, křesťanského mučedníkaz Osvětimi, Proměňuji se stále____________

 

ARÉNA PRO ATLETA

(Sv.Jan Kolínský, 9/7)

Tak jsem králem Nizozemska nebo ne? – Rozčilovalo se jeho veličenstvo.

Ovšemže jste, výsosti, - sdělovala mu kterási podřízená veličina, - zdědil jste je od krále Karla V.

Tak proč mě neposlouchají? – Bušila pěst jeho veličenstva do stolu, až pohár s vínem poskočil a víno se rudě rozlévalo po stole.

Ani ten stůl tady není jaksepatří jako u nás ve Španělsku!

Víte, výsosti, když ono Nizozemí netvoří zdaleka jednotný celek. Je to pár podivných útvarů s různými zvyklostmi a rozmanitě spravovaných.

Aťsi je jich kolik chce, na jedno si ti nizozemští balíci budou muset zvyknout!

Uši podřízených prodělaly několik bleskových střihů, za jaké by se nemusel stydět ani obratný krejčí ve službách Markéty Parmské.

Zavedu tam všechny vymoženosti Tridentského koncilu do života tak, že se nebudou stačit divit!

Skoro současně s tímto hrdým vystoupením Filipa II. se v Římě roztrhl pytel s bulami. Pius IV. zřídil jednou bulou tři arcibiskupství v Nizozemí – Cambrai, Mechelen a Utrecht. Jinou bulou jmenoval utrechtského arcibiskupa primasem. Nizozemské hlavy přitom zakusily nejedno poťukávání si prstem, a nebyly to zdaleka jen makovice nezralé, ale často i pravověrné a Římu až dosud nakloněné. Pak ještě do celé věci vtáhl papež dobrodruha Granvella, milujícího hudbu, víno a zpěv. Právě toho jmenoval arcibiskupem v Mechelonu, a pak i kardinálem. Sotva král Filip shledal, jak jsou karty této hry rozdány, nechal všechno sbalit a mizel v prachu směrem ke Španělsku, aby mohl celou hru pohodlně řídit ze svého paláce v Madridu. Pak vynesl vlastní chabou kartu v podobě jednoho hříšného úletu svého otce Karla:

Jmenuji Markétu Parmskou regentkou pro Nizozemsko.

Když se objevila mezi svými poddanými, doprovázená svým důvěrníkem Granvellem, jedním právníkem a bankéřem, zatvářila se, jako by jí měl každou chvíli prasknout vysoko upjatý límeček, z něhož vyhlížela poněkud přiškrceně. Nizozemští poddaní totiž právě přinesli petici s požadavky. Na rozdíl od potrefené husy, která vždy zakejhá, vyletělo z této pávovivě naduté vrchnosti jediné slůvko: Gueux! – Žebráci!

Na to se nervózníma očima ohlédla po Granwellovi. Tam však postřehla jen prázdný pohled. Je překvapivé, jak velké scény historie, nabité emocemi, začínají vždy docela prostince. Zatímco na katolické straně, zastupované Granwellem, majícím zrovna plnou hlavu starostí s nákupem několika Breughelových obrazů, převládla taktika mrtvého brouka, místní odbojáři se čile chopili hanlivého výkřiku Gueux! a přijali ho za vlastní.

Než se vrchnost nadála, řádili zde námořní Geusové s pirátskými choutkami, posílající ke dnu jednu španělskou loď za druhou, a na pevnině zase dělali psí kusy Geusové křovin.

Jak jste mohli takhle zaspat! – Rozčiloval se Filip II.: - K čemu je mi platné, že to vyšetřuje církevní inkvizice? Bez královské vojenské moci jsou ti církevní inkvizitoři bezzubí. Zmohou se leda na vyobcování a jiné duchovní tresty, zatímco my potřebujeme s těmi vzbouřenými kalvinisty zatočit jinak. Co naplat. Posílám tam vévodu z Alby. Ten aspoň dovede pouštět hrůzu.

Nemýlil se. Chlapovi s ostře řezaným vousem smrt přímo koukala z očí. Ovšem jako nositel vymožeností Tridentského koncilu byl vévoda z Alby opravdový rytíř smutné postavy, jakého by nepopsal ani Cervantes. Pro pětník by podřízl vlastní babičku. Zkrátka s ním Filip II. trefil kozla.

Pak přišel Albův posel z Bruselu se zprávou do Madridu:

Potřebuji žold pro deset tisíc žoldnéřů.

Veličenstvo se začalo kroutit jako holub na báni a vrtět jako splašená střelka kompasu. Teprve za delší dobu z něho vylezlo:

Žold pro vojáky si musíte opatřit na místě. Přicházíte přece osvobodit Nizozemí od kalvinistických bludů. Tak si vás Nizozemci musí zaplatit zvláštními daněmi.

Přes noc bylo Nizozemsko v jednom ohni. Vyskočili místní velmožové: Hájíme naše tradiční stavovská práva! Ať za nás mluví Vilém Oranžský!

Tak se veřejných věcí ujal průbojný blonďák s knírkem pod nosem, který měnil své vlažné vyznání jako ponožky.

Pod Vilémovým vedením obnovíme v zemi pořádek!

A bylo na čase. Ruku v ruce řádili v zemi Geusové a měšťané načichlí kalvinismem. Jejich bandy se toulaly zemí a drancovaly kostely a vraždily katolické kněze. Po dobytí Dortrechu zaútočili vzbouřenci vedení hrabětem Vilémem z Marky na Gorkumu.

Když se vzdáte, tak nikomu neublížíme, - zapřísahal se vůdce Geusů.

Sotva se královská posádka vzdala, osmnáct kněží bylo zajato.

Cože se stalo v Gorkumu? – Vyptával se dominikán, otec Jan, spravující faru v Hoornaru. na ostrově Voovre v jižním Holandsku, kam se podařilo odplout hrstce utečenců.

Po uvěznění kněží se Geusové opili a pak mučili zajatce.

Jak?

Některým zpřeráželi ruce, jiným vyrazili zuby. Kopali do nich a pálili je pochodněmi, dokonce i v ústech, a tloukli je do hlavy. Nejvíc se posmívali starším a některé františkány potupně svlékali. Ti pokojně trpěli. Zřejmě je více bolely rouhavé urážky Krista. Navzájem se posilovali a považovali za milost, že smí trpět pro Kristovo jméno. Takové jejich strašné mučení se opakuje už čtrnáct dní.

Otec Jan spěšně přešel po místnosti a začal si balit věci do tlumoku.

Co chcete dělat, otče? Snad tam nechcete jít?

Musím tam jít. Bratři trpí a potřebují duchovní pomoc a svátostného Krista na posilu.

Otče, tohle se vás netýká. Vy jste přece z Kolína a máte tady v ostrovním ústraní studovat.

Musím tam jít. Jednou jsem pastýř, a tak nemohu opouštět ovečky, ani když je rozhánějí a ničí vlci.

Sotva se tam objevíte, hned vás chytí.

Samozřejmě, že tam nepůjdu v bílém hábitu s černým pláštěm, aby hned poznali dominikána. Pánbůh nám dal přece také rozum. Půjdu tam v přestrojení za námořníka.

Mohutnou postavu a ruce jako lopaty byste na to měl.

Přece nemohu zůstávat stranou, když moji bratři františkáni tolik strádají. To by se náš svatý otec Dominik obrátil v hrobě.

Tak se mezi ostrovem a pevninou přesouval námořnický tlumok s nebývalou výbavou - schránka se svatým Tělem Páně, Písmo svaté, olej nemocných a svěcená voda. Přehozený přes mohutné atletické tělo podstupoval tlumok pravidelné výpravy otce Jan Kolínského na pevninu. Duchovní posila přinesla vězňům radost a odhodlání snášet i sebevětší muka pro Krista. Tato vnitřní síla mučedníků, projevující se navenek pokojem bez nervozity a radostným vyzařováním odhodlání přijímat jako požehnání každou ránu, odedávna vzbuzovala zuřivost a zlostné výpady osob zatvrzelých v nenávisti. Dávala jim nepokrytě najevo, bez ohledu na to, že jsou po zuby ozbrojeni, jejich bezmocnost nad jejich dušemi. Potom však něco přece jen vzbudilo pozornost nepřítele. Byla to pronikavá změna, která nastala zejména u těch, kteří se už-už zdáli být dlouhým mučením a únavou nalomeni, takže se mučitelům zdálo, že jejich úspěch je snad už na dosah ruky. Po náhlém zakolísání však nastalo jejich utvrzení ve víře a vzrostla ochota přinášet pro Krista všechny oběti.

Asi je někdo chodí posilovat, - vyslovil podezření jeden z Geusů.

Tak na něho nalíčíme past, - rozhodl jejich vůdce Omalius.

Dalšího dne se vynořil ve městě osvědčený mohutný námořník a vyptával se: Slyšel jsem, že tady v Gorkumu někdo potřebuje pokřtít novorozence. Nevíte, kdo to potřebuje? –

Dup-dup-řach-bác! – Sesypali se na něho Geusové jako padající hrušky hniličky. A nešlo to jinak, protože bratr Jan by s nimi snadno zametl celou palubu a možná i přerazil nějaké ráhno.

Takže ty seš taky jeden kněžour! – Zahučel Omalius otci Janovi do tváře, zatímco kněze drželo sedm pořízků, div že jim nepraskly bicepsy: Svažte ho!

Jakmile byl sešněrován k nepohnutí, Omalius vůči němu povyrostl o pár decimetrů. Zaječel mu do tváře:

Svaťouškovským ksichtem mě neošálíš, vazoune! A svaly už vůbec ne!

Začal do něho surově kopat a ostatní se přidali, až měli u nohou dalšího, který neměl podoby ani krásy.

Přidejte ho k ostatním osmnácti papežencům a dopravte je do Brielu! - Vzkázal hrabě Vilém z Marky, sotva se o tom dozvěděl, a také k němu dolehla zvěst, že se kdosi snažil podplatit velitele pevnosti, aby je propustil.

Když tam dopluli, přisupěl si to k nim na koni hrabě, aby se pokochal jejich mučením.

Tak tys chtěl roznášet hostie svým ovečkám? Podívej se, na co jsou dobré ty slavné hostie! – Načež vysypal Tělo Páně z přinesené schránky do přístavního bláta a najížděl do nich koněm, aby je zničil.

Slzy se draly otci Janovi do očí.

Aspoň vidíš, na co je to tvoje tělo Kristovo dobré, posmíval se hrabě: - Tak to chlapsky uznej, že je to k ničemu, a pustíme tě na svobodu!

Bratře, - spustil otec Jan, sotva se rozpomenul na svoje kazatelské poslání, - jako tvůj tělesný život vyžaduje hmotnou potravu nejen ke vzrůstu velikosti tvého těla, ale i k zachování přirozenosti těla, aby se nerozpadlo a nezanikla jeho síla, tak potřebuješ v duchovním životě zase duchovní potravu, jíž se tvé znovuzrození ve ctnostech zachovává a roste.

Je na místě, aby ti tyto duchovní účinky byly předány ve viditelné podobě, pod způsobami toho, co běžně užíváš v tělesné výživě. Proto se ti tato svátost podává pod způsobami chleba a vína.

Uvaž, milý bratře, že jinak se připojuje zrozený k rodícímu a jinak potrava k vyživovanému v tělesných věcech. Není zapotřebí, abys byl po zrození připojen ke zrozenému co do podstaty, nýbrž pouze co do podobnosti a působení. Potřebuješ však, aby se potrava k tobě jako vyživovanému připojila co do podstaty. Proto, aby tělesným znamením odpovídaly duchovní účinky, připojuje se k tobě tajemství vtěleného Slova jinak ve křtu, jenž je duchovní zrození, a jinak v této svátosti eucharistie, jež je duchovní potravou. Ve křtu je vtělené Slovo obsaženo pouze co do síly. O svátosti eucharistie platí, že jej obsahuje co do podstaty. A ježto se dokonání tvé spásy děje utrpením a smrtí Krista, při níž je oddělena jeho Krev od Těla, podává se Ti odděleně svátost Těla Páně pod způsobou chleba a Krev Páně pod způsobou vína, aby tak bylo v této svátosti připomenuto utrpení Páně. Tak se naplňuje, co Pán praví: „Tělo mé vpravdě je pokrm a krev má vpravdě je nápoj.“

Hlupáku! – Pitomče! – Rozchechtal se hrabě a pak se jeden přes druhého překřikovali: - Jakpak asi začne být pod touto svátostí pravé Kristovo tělo? – To je ale pitomost!

Otec Jan pokojně odpovídal: Chápejte, bratři, že není možné, aby to nastalo místním pohybem Kristova těla. Jinak by z toho plynulo, že by přestal být v nebi, kdykoli se tato svátost koná. Kromě toho by se současně nemohla sloužit mše svatá, leda na jednom místě, protože jediný místní pohyb končí u jednoho cíle. Místní pohyb nemůže být okamžitý, nýbrž vyžaduje čas. Jenže proměna nastává v posledním okamžiku pronesení slov. Proto platí, že pravé Kristovo tělo začíná být v této svátosti tím, že se podstata chleba převede v podstatu Kristova Těla a podstata vína v podstatu jeho Krve.

Nesmysl! – Blbost! - Zařval Lumey, velitel pevnosti, pak řvou kalvinisté jeden přes druhého: - Podstata chleba trvá současně s podstatou Kristova Těla v této svátosti! Anebo se podstata chleba převádí v nic!

Ale, milí bratři, z obojího přece plyne, že Kristovo tělo v této svátosti nemůže započít být jinak, než místním pohybem.

A ty, kněžoure, snad zajistíš, aby se tajemná proměna chleba v Tělo Páně zařídila právě tady a tvým prostřednictvím? Blázne!

Podívejte, bratři, každý úkon je přiměřený působícímu. Proto se udělování uvedené svátosti děje přes viditelného člověka, vybaveného duchovní mocí. Důvod toho se však může přijmout jedině odjinud. Ustanovení svátostí i účinnost jejich působení pochází od Krista. O něm přece píše apoštol Pavel, že Kristus miloval Církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem (Ef 5,25-26). Kristus Pán dává svátost svého těla a krve při Poslední večeři a ustanovuje její přijímání. Protože Pán vstupuje na nebesa, tak si ustanovuje služebníky pro udělování svátosti věřícím. Proto svěřuje učedníkům posvěcování svého těla a krve, když říká: "To čiňte na mou památku"

Všechny svátosti Církve dokonává sám Kristus. Právě Kristus je tím, kdo křtí. Kristus je tím, kdo odpouští hříchy. Kristus je opravdovým knězem, který se obětuje na dřevě kříže. Jeho mocí se tělo na oltáři každodenně posvěcuje. Volí si služebníky, aby skrze ně uděloval tyto svátosti věřícím. Ze stejného důvodu, že vstupuje na nebesa, svěřuje někomu, kdo by byl na jeho místě, péči o celou církev. Proto předem říká Petrovi: „Pas ovce mé“, a před utrpením: „Až se obrátíš, buď posilou svým bratřím, a slibuje mu: Dám ti klíče od nebeského království, aby se prokázalo, že se moc nad klíči odvozuje od Krista k zachování jednoty Církve.

Nesmysl! Odmítáme poslušnost a podřízenost Petrovi! Neuznáváme římského papeže za pastýře celé církve! - Zavrhni už konečně i ty učení o papežském prvenství!

Nemohu.

Zbičujte ho! – Křičí vztekle hrabě Vilém a hned doléhá svist biče a tělo se otřásá ranami. Pak se obrysy věci rozmazávají a hluk se vzdaluje.

Chrrrst!

Špinavá voda přivádí hluk zpátky do uší a obrysy věcí se znovu zaostřují.

Hrabě se skřipe zuby: Mizera jeden, je tvrdý jako skála! Ale počkejme, jak se bude chovat, až mu sáhneme na ty jeho milované ovečky. Zbičujte ty papežence!

Dravé ruce strhávají z kněží oděvy, až zůstávají nazí. Pak za všech stran doléhají rány.

Bože, volal otec Jan Kolínský, modlím se za své svěřené duše, nyní zkoušené vládcem světa prostřednictvím kalvínců! Modlím se však i za spásu těchto holandských kalvinistů!

Dusot koňských kopyt a už rychlý posel seskakuje s koně a volá: Dopis od Viléma Oranžského! - a předává list hraběti Vilémovi z Marky. Hrabě čte nahlas:

Zacházejte s duchovními osobami jako s každým jiným bezúhonným občanem. Tak dokážeme Markétě Parmské, že umíme vybudovat opravdovou občanskou společnost i bez katolické církve.

Vilém Oranžský? Pchá! Ten mi nemá co rozkazovat! – Holedbal se hrabě. Pak se otočil k Omaliovi: Pověste ty papežence! Ale tak, aby umírali pomalu!

Maria, Matko Sedmibolestná, oroduj za nás! – Volal nejstarší z kněží.

Pohotové ruce přinášely trámy ze skladu topiva a z temnoty červencové noci vyrůstaly ze země dřevěné obludy, osvětlované chatrnou září pochodní. Mezitím se ozývalo žbluňkavé hltání kořalky ze soudků. Kolem byla rozvěšena těla kněží, kteří většinou v oprátce lapali po dechu až do svítání.

K ránu se zdálo, že všechno utichne, ale pálenka z čerstvě naražených soudků v hlavách mužů a žen, oddaných kalvínskému učení, zapracovala po svém.

Dejte sem nějakou trofej! Musím si odnést nějakou trofej!

Trofej? - Něco na památku.

Já taky.

Nastalo zohavování těl mučedníků – uši, nosy a jiné údy potom putovaly za čepice a klobouky Geusů.

Příšerné dílo završilo pár obzvláště zvrhlých fanatiků:

Co kdybychom je vykuchali?

Ha! Roztavíme je jako velrybu. A získaný tuk prodáme jako lék.

Spiritus naturalis pomohl nožům k provedení.

Ještě po létech bývaly na holandském trhu k dostání nádobky se zvláštním léčivým parfémem a šel na odbyt.

Papež Kliment X. blahořečil mučedníky z Gorkumu dne 14. prosince léta Páně 1675, a papež Pius IX. je dne 29.června léta Páně 1865 svatořečil.

Bože, přidej nám více lásky a ochoty k odpuštění, aby s vědomím těchto dějinných skutečností rostl náš duch vstřícnosti a radostné novozákonní zvěsti.

+++

Zastavil se čas

Něco málo po půl šesté.

Sny roztrhané leží v oblacích.

Mé rty šeptají modlitby.

Zaháním jimi šeré anděly.

Co chtějí duše mých dětí.

Lady

+++

CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA

MOJE KRÁLOVSTVÍ V TOBĚ

Nikdy není možné do dna vybrat všechno bohatství Mých slavných slov: „Já jsem cesta, pravda a život." Potřebuješ pravdu, abys mohli dobře žít, abys mohli ze svého života učinit něco krásného a velikého, potřebujeme vzoru, jak lze uskutečnit tuto pravdu v opravdovém životě, a potřebujeme síly, abys mohl kráčet po této cestě pravdy, abys mohl naplnit svou cestu nejvyšším životem.

Toto všechno ti slibuji. Přicházejí ovšem i jiní. Nicméně nikdo se už neodvažuje prohlásit, že pravdu nehledá, nýbrž je sama Pravda, že pouze nevede, nýbrž je cestou, po které musíš kráčet, máš-li vůbec dojít k cíli, že nedává jen něco krásného, užitečného nebo dokonce potřebného pro tento tvůj život, nýbrž že ti dává život sám, že ti dokonce dává život nový, že nikdo nenaplní tak bohatě a tak nečekaně všechny touhy našeho života.

Vím, že po Mně přichází dlouhá řada falešných proroků, kteří se výslovně prohlašují proti Mně, kteří tvrdili, že jsem překonán, že jsem dokonce nebezpečím a neštěstím pro lidstvo, že prý obracím tvůj zrak od skutečného života, že slibuji až budoucí život, a tím odvracím od života skutečného a od služby tomuto skutečnému životu. Vytýkají Mi, že prý jsem snílek a blouznivec, který nezná skutečný život nebo který nezná člověka, a rýsují lidstvu ideál, kterého nedosáhne a přitom ztratí z dohledu a z uskutečnění všechny ony snad nižší, ale o to skutečnější ideály této země a tohoto světa.

Považuji za důležité toho všeho si všimnout, objasnit ti to, i těm, kdo stojí na druhém břehu a nemilují Mne, neboť Mě neznají, podobně jako se domníval Šavel, že musí Mne nenávidět, poněvadž Mě opravdu ještě nepoznal; jakmile jsem se mu však jednou ukázal, zahořel touhou strávit se celý láskou a službou pro Mě.

Nejprve si tedy všimni, že Moje poselství opravdu nezůstává na této zemi, že není z tohoto světa. Ale je to opravdu neštěstí? Co odmítám, když odmítám „svět"? Jistě ne jeho krásu, o které vím a kterou dovedu něžně opěvovat a připomínat jako projev Mé otcovské lásky. Neodmítám tvé lidské potřeby, vždyť slibuji všem, kdo by v nich pomáhali svým bližním, nejvyšší odměnu. Odmítám svět jako všechno to zkažené v tobě a kolem tebe, vše to porušené, a ti, kdo jsou na to porušené a zkažené hrdi, kteří to považují za nejvyšší hodnoty lidské a chtějí jen na tom budovat, jen z toho brát své zásady a jen to mít za svůj cíl. Příklad ti ukázal nacismus, který se vysmíval všemu křesťanskému, který vytýkal právě Mně, že odvracím zraky od skutečného života, že učím nesvobodě a lásce k nesvobodě, k hrbaté pokoře, která byla nacistům slabošstvím. U některých dalších dětí světa dokonce převládal názor, že by bylo dobré podrobeným národům nechat křesťanství v určitých mezích, aby spíše se národy podrobily... Ale když srovnáš pyšné učení o naprosto nespoutané a přitom oprávněné snaze bez zákona Mé rovnosti v otcovské lásce k právu všech na život, o tom, že kdo chce být větší, že má sloužit, že nejkrásnější je v lidském životě sloužit bratřím, podat všechno, co ti bylo svěřeno na darech, hodnotách a schopnostech k prospěchu druhých, že nejsme na světě sami, ani jedinec, ani národ, že všichni jsou Moje děti, které miluji především otcovsky, a pak i bratrsky, když kvůli hříchům Mých dětí přicházím a svět ve svém druhém, že moc a síla a slepé tíhnutí k uplatnění životních sil jedinců i národů nejsou dovolením k vyhovění těmto tužbám. Vidíte, kam vedlo ono slepé otročení sklonům, pudům, bez kritické otázky, jsou-li tyto pudy a sklony opravdu zdravé, dokonale zdravé, zdravé ve všech podrobnostech. Kristus ti ukazuje, jak jsme všichni porušeni a že ono tíhnutí lidské porušené přirozenosti, urvat co nejvíce jen pro sebe a ještě jen pro tělo a pro tento čas a tuto zem, že nutně musí vést k nepřátelství všech proti všem, k nespravedlnostem, krutostem, ke světové katastrofě. Můžeme říci s jistotou, že se lidé pozřou jednou navzájem, jestliže si neuvědomí, že je něco nezdravého v nich a v jejich tíhnutí, jež jsou ochotni nazývat zdravým a oprávněným ve všech záhybech.

jako tvůj spasitelný Bratr bojuji proti světu, proti onomu porušenému a nezdravému v tobě, a proti zbožštění onoho nezdravého v tobě a proti světu, jenž netouží po Mně věčném, naprostém, nekonečném. Nejenže obnovuji a povznáším ono přirozené, nýbrž mu dávám vznešený cíl a důstojný doplnění, který tě pozvedá k hrdinství a naplňuje nejen tvé lidství, nýbrž i Moje dětství v tobě.

Na Golgotě zakládám tento svět nový, svět rodiny povolaných za Moje děti, které chtějí žít jak podle své obnovené lidské přirozenosti, tak podle této přirozenosti  zdokonalené Mou přirozeností vyšší.

Hlásám tuto otcovskou dokonalost ve svém učení o všeobjímavé, shovívavé, stále se dávající, všem se dávající a za všechny se obětující lásce. Moje káska je vznešeným vyvážením Mého učení o nenávisti ke světu, zatíženému a postiženému hříchem,  neboť právě takový svět znamená sobectví, zatvrzelost, zaměňování práva s mocí, kdežto Moje království znamená království Mých dětí, jejichž jsem spasitelným Bratrem. Co bys neučinil pro Moje děti a čeho by ses pro ně neodvážil? Může být vznešenější pouto mezi lidmi, než pouto pokrevního spříznění ve Mně samém, v Mé lásce obětované a na kříž přibité? Moje dítě se nikdy nesmí spokojit s tím, že dá nějakou almužnu. Hodlám pozvednout celý tvůj život k nadlidskému hrdinství. Vidí v tobě nejenom momentální bídu, nýbrž tvou duši a tvé povolání, a proto, abys byl pokojnější, svobodnější pro onen nejvyšší cíl, Proto tě chci odpoutat od všech tvých pozemských a časných starostí. Proto vítej všechny vymoženosti práce, vítej  úlevy práce, zvětšení volného času, protože se tak můžeš pokojněji věnovat tomu hlavnímu, totiž svému nejvyššímu cíli. Vítej všechny tyto vymoženosti pečuj a o ně, protože se tak osvobodíš od úzkostlivého pečování o časné záležitosti a můžeš se rozletět výše.

Cílem Mého království však není vytvořit ráj na zemi. Mým cílem je vybudovat Moje království ve tvé duši. Ovšem, jako důsledek z toho jistě vyplývá lepší podmínky přirozeného života. Můj cíl je ovšem nadpřirozený, který nepřekáží cíli přirozenému. Naopak pozvedá přirozený cíl, naplňuje, vyvrcholuje. Naplnění přirozeného cíle vyplývá jako povinnost lásky učinit vše, co můžeš, vším, co máš, všem, kteří jsou kolem tobě a strádají. Vyplynul by pak jako důsledek, kdyby jako Moje dítě byli více Mým dítětem a kdybys přesně podle Mého nejvyššího cíle na svém místě sloužil a přetvářel svět. Nikdo se nemusí bát Mého učení.

Avšak nesmí být jeho cílem zařídit hierarchii čili kněžskou vládu na zemi, nesmí být cílem Mých dětí vymáhat představitelům Mého království časné výhody ve světě, pocty a výsady. V tom se právě jeví životnost Mého království, že učí vidět Moje dítě v každém na potkání či aspoň povolaného za Moje dítě a že učí vidět v jeho potřebách výzvu okamžitě všechno učinit, všechno obětovat a vytrpět, všechno dát, aby se každému strádajícímu dostalo účinné pomoci. Všichni strádající jsou tvými nejbližšími. Slovo bližní je zase takové záludné slovo, které nic neříká a zrazuje a vyprazdňuje Moje hluboké a bohaté Slovo.

Není třeba se obávat Mých dětí a Mé církve obecné, že budeme učit mládež a nadané lidi utíkat ze světa a nestarat se o bolesti a potřeby strádajících. Pamatuj, že tvoje spása není žádný tvůj záhumenek, a že není žádné soukromé spásy, protože bys nebyl spasen bez péče a starosti o své strádající bratry a sestry. Ostatně dějiny charity a životy svatých dosvědčují, že nebylo jediné potřeby a bolesti, aby se pro ni nenalezl nějaký milosrdný bratr nebo sestra. Mezi nimi bylo tolik obětavců, kteří se dovedli jako třeba svatý Dominik nebo svatý Martin de Porres, nabídnout na prodej do otroctví za bližní. Nade všemi branami všech dobročinných institucí jasně vyniká jméno některého z Mých dětí. Jak vidíš, vůbec neutíkáme z narušeného světa a nejenže nejsme povinni, ale dokonce ani nesmíme utíkat z porušeného světa. Pouze nesmíš být ze světa. Nesmíš se dát ovládnout lživým duchem světa, který slouží jen tomu sobeckému já, kolektivnímu nebo individuálnímu.

Když hlásám Moje království, tedy chci především přijít do tvého nitra. Tvé nitro chci přednostně proměnit, přetvořit. To je důležité poselství. I když vítězím na Golgotě skrze utrpení a oběť kříže, směřuji nejprve do nitra a k nejvyššímu naplnění tvého nitra. Nepodléhej pouze vnější moci, vnějšímu hlasu, třeštění, které se dere zvenčí. Važ si základů vnitřního života, který jedině dovede nasytit a nepřinese přesycení, ošklivost, znechucení, které nutně s sebou nese otročení jen vnějšímu, tělesnému, časnému, živočišnému.

Učení o Mém království, které není z tohoto světa, přesto míří do tohoto světa. Není odvádění od skutečného života opíjením lidstva nějakým opiem národů ani duchovní kořalkou, aby zapomnělo na příkoří, na vykořisťování. Naopak, vědomí oné nesmírné důstojnosti, k níž jsi Mým královstvím pozván, když mám totiž kralovat v duši, v celém životě, tě vede k tomu, abys jednak sám nikoho nevysávala, jednak abys toto připomněl každému, ať sebe výše postavenému, že není naprostým absolutním pánem, že bližní nejsou jeho nevolníky, se kterými by směl nakládat podle libosti, jen když se to hodí jeho plánům.

Myšlenka o Mém království ve tvé duši vede pak k uskutečnění Mého království viditelného.

Viditelná hlava Mé církve vydává mnoho listů a jiných dokumentů o sociálních otázkách, o rodině, o výchově, a také pravidelně hodnotí jejich účinky, aby připomínal nová znamení doby. Které z Mých dětí je uskutečňují? Kdo se snaží svým přičiněním i obětí, aby byly uskutečněny? Pak všechny pokusy o nesprávné řešení jdou také na tvůj účet. Každou chvíli usilují Moje děti o nějakou novou evangelizaci, ačkoli Moje radostné poselství je přece stále živé, ale kde vázne účinné zvěstování Mého poselství? O tom, jak málo účinné je Moje poselství v ústech a působení Mých dětí, svědčí vzpoury davů proti Mně ať v socialismu, nebo nacismu nebo fašismu, nebo po zklamání ze všech těchto donucovacích soustav, zase zoufalé pokusy sebevražedných anarchistů a teroristů. Na druhé straně vidíš, že tam, kde se věnuje aspoň poněkud péče učení výchově lidu v Mém duchu, přináší to bohatou úrodu skutečného duchovního rozkvětu a obrození.

Mým největším nepřítelem nejsou ti, kdo Mne hledají, nýbrž ti, kdo Mne znají a přesto zaujímají ve světě taktiku mrtvého brouka, mlčky zůstávají na okraji společenského dění, kam jim vykazuje místo lživý duch světa, mlčící většina, slepě vedené stádo. Snaž se Mně lépe poznat, poznat Moje učení a vnést je do života tam, kam tě stavím. B.

+++

ODOLEJ, ČESLAVE!

(Bl.Česlav, 17/7)

No, copak po vás vlastně zbylo, vy bájní Piastovci? – Dobíral si místní mudrák potomka slavného rodu.

Eh, pravda, pravda. Měšek tu nadělal svého času trochu dusno, když na sebe na chvíli strhnul moc v zemi. - Posteskla si zašlá sláva a pak si přihnula medoviny na zapomenutí.

Aspoň to, že pustil do země misionáře.

Ovšem jeho syn Boleslav I. Chrabrý, jářku, ten si nedal nic líbit.

Hm, ale korunu všemu dal, když rozdělil své království na úděly mezi syny. To byl konec velkého mocnářství. Dneska už se všichni sekají mezi sebou a jednoty mezi nimi nenajdeš. Nakonec vzpomínají v dobrém na Boleslava jedině na arcibiskupství v Hnězdně za to, že je tam vůbec zřídil.

Na jihovýchodě kolem Krakova sedí Vislané a na severozápadu u Hnězdna zase Polané. Některé rody jsou silné a čas od času se vyšvihnou nad ostatní, ale jiné jsou slabší, a přesto i ty ze sebe vydávají podivuhodné plody. I když se takový rod hrabat Odrowzów, sídlících na hradě Velký Kámen poblíž Opole, nemůže chlubit silou a panstvím někdejších Piastovců, přesto vidíte, kdo všechno pochází z jeho lůna! Zde sám Ivo Krakowský, tam Česlav, onde zase Hyacint.

Nakonec abychom byli vděčni cizincům, jakým byl Němec Jindřich II., že když se stal císařem svaté římské říše, dal u nás zbudovat soustavu hradů, odkud může být celá naše země spravována a řízena. – Podotkl hrabě Odrowzów.

Svatá pravda, uznával syn Česlav, - ale jediné, co udrží naše krajany na úrovni těchto znamenitých vymožeností, je učení svaté víry. Bez Boží pomoci, pokorně na kolenou vyprošované, se Vislané i Polané navzájem posekají a největší prospěch z toho budou mít leda tak pohanští Prusové, najíždějící k nám od Východu.

Podívej, synu, když je u tebe takové povolání, bude čest pro náš rod umožnit ti to. Z našeho rodu se už také leckdo vydal na duchovní dráhu. Třeba tvůj příbuzný Ivo. Dneska je kanovníkem v Krakově. Jistě by tě mohl vést lépe, než bych to dokázal sám.

Otcovské políbení dovršilo Česlavovo životní rozhodnutí. Pak se před ním otevřel nový svět - studium při krakovském biskupství.

Naučil ses tu, milý synu, mnohému, - řekl mu po několika létech otec biskup Vincenc Kadlubek, - ovšem ještě víc se naučíš v Bologni a třeba i v Paříži.

Co znamená bolognská univerzita? - Nejlepší soudobé studium v oboru práva. A pak Paříž.

Tam se teprve otevřely Česlavovi oči. A jak by ne.

Zjistil, že vrcholné studium na pařížské univerzitě se zakládá na Písmu svatém a na „Sentencích" Petra Lombardského.

Pomocí myšlenkového postupu, který si osvojíš studiem Petra Lombardského, se naučíš připojovat ke každému úryvku Písma svatého vysvětlení nejlépe podle vzoru ze svatých Otců. Tím docílíš nejlepší výklad všech pravd obsažených ve slovech Písma svatého, jak věroučných, tak mravoučných.

To není moc oborů, mínil Česlav.

Je pravda, že dnešní studium není nijak podrobně členěno do více různých oborů, ale zato ti přechází používání Písma svatého skoro do krve. Nejde jen o to, že bys ovládal zpaměti celé Písmo svaté, ale také o to, že ovládáš jeho správný výklad. Tak v sobě prohloubíš mnohé pravdy Písma, ale stanou se tvou světonázorovou výbavou, takže je budeš mít zažité a snadno a pohotově použitelné pro kázání.

Jenže kázat přece smí jenom biskupové.

Ty to však můžeš ovládat. Bůh ví, k čemu ti to může být dobré.

Než se Česlav nadál, jeho studijní poznámky se změnily v úplnou hromadu. Rázem měl sebránu celou církevní nauku o té Písmu svatém.

Když na něho vkládal krakovský biskup Vincenc ruce, kladl do něho své naděje. Pravda, důvodů k tomu bylo víc, zvláště proto, že se jednalo o potomka z rodu Odrowzów, z něhož vyrážel další znamenitý výhonek, Hyacint.

Nejlépe bude, Česlave, když se staneš kanovníkem v Sandoměři, radil mu otec Ivo, který byl takovým všudypřítomným nositelem osvíceného vzruchu v krakovské kanonii.

Zanedlouho se Sandoměř rozezvučela radostným hlaholem nového kanovníka, chválícího uprostřed ostatních kanovníků Pána a Matku Boží. Jeho radost byla zakrátko umocněna návratem jeho bratránka Hyacinta ze studií v daleké cizině. Tomu otec Ivo prošlapal cestičku zase do kanonie při katedrálním chrámu v Krakově.

Tohle jmenování bylo skoro posledním úředním počinem vyčerpaného krakovského biskupa Vincence. Zakrátko na to vyhlásil:

Vzdávám se biskupského stolce. Rád bych se uchýlil do ticha cisterciáckého kláštera.

Je třeba vybrat a zvolit nového krakovského biskupa.

Výsledek volby na sebe nedal dlouho čekat: Otec kanovník Ivo.

To není tak jednoduché, mínil otec Ivo: - Papež musí napřed schválit odstoupení otce Vincence z biskupského stolce, aby se směl uchýlit do kláštera. A pak, když jde moje zvolení, takovou volbu musí taky schválit papež a jmenovat mne do úřadu. Musím odejít do Říma. Pokud by mě papež jmenoval biskupem, tak bych rád docílil povýšení krakovského biskupství na arcibiskupství. Pak bychom mohli snáze šířit radostnou zvěst v sousedních pohanských krajích. Potřebuji však, aby mě doprovázel někdo, kdo se dovede snadno pohybovat i vyjadřovat ve vlašském prostředí. - Česlav a Hyacint, oba z mého rodu.

Šňůra poutníků se roztáhla z Krakova Jantarovou stezkou. Tři dni cesty střední Moravou a šňůra zvětšila o pár nadšenců, Němec Heřman a Moravan Jindřich.

Srdce otce Ivona radostně poskočilo, když se přitisklo na srdce jeho přítele ze studií, nyní už kardinála Hugona z Ostie.

Samo sebou, že se tvoje záležitosti brzy příznivě vyřídí u papežského dvora. Sám se o to přičiním. Musím tě seznámit se s novými věcmi, které se teď naplno rozbíhají v Římě a poletí do celého světa.

Co to je?

Žebravé řády, nejdříve Františkův a teď i Dominikův. Bratři Kazatelé jsou podle Honoria III. průkopníky víry a pravými světly světa. Však uvidíš, až tě seznámím s otcem Dominikem.

Sotva uviděl Ivo, nyní už řádně jmenovaný biskup krakovský, Dominika, řekl: Kdyby tento muž šel se mnou, rychle by se moje ubohá diecéze změnila.

Nemohu s vámi odejít, zavrtěla se hlava, jasně vynikající uprostřed zalátaného hábitu.

Tak nám aspoň pošlete nějaké bratry z vašeho řádu.

Nemáme mezi sebou nikoho, kdo by uměl polsky nebo nějak slovansky.

Je to taková vážná překážka?

Pro náš řád ano. Bratři z řádu otce Františka by s vámi jistě šli, třebaže neznají vaši řeč, protože oni svědčí především dobrým příkladem. My však klademe důraz na studium, kázání a vyučování, a to se bez ovládání řeči neobejde.

Biskup Ivo se držel za hlavu, jako by mu měla zrovna ulétnout: Že jsem jenom tolik spěchal na vyřízení té mé biskupské hodnosti! Hromské známosti! Teď jsem přibitý ke krakovské diecézi a nepohnu se z místa. Poznat dříve řád bratří Kazatelů, jistě bych nepřijal biskupský úřad, ale spíše bych přijal Dominikovu řeholi a vrátil se domů v bílém hábitu. Ale co, při první příležitosti se pokusím odstoupit z úřadu a nastoupit tuhle cestu dokonalosti.

Otče biskupe, když nemůžete vy, tak já musím, řekl rozhodně Česlav.

Já také, přidal se Hyacint.

My taky, ozvali se Jindřich a Heřman.

Biskup se zarazil jako skoba do zdi a chvíli zíral na to, jak se mu ti dva, ještě ke všemu jeho rodu, vzdalují, ale pak se zase vytrhl z tohoto neblahého stavu, obličej se slunečně rozsvítil, a z rozesmáté tváře vyzařovala radost:

Tak tedy jděte. Vím, že vaše ctnosti a vědomosti přinesou stonásobný užitek v řádu Kazatelů. Nikdy není Bohu a jeho církvi slouženo méně, když někdo vstoupí do kláštera, třebaže by mohl dobře působit ve světě. Obětování sebe celého přinese církvi větší užitek než sebeobratnější činnost.

Podívejte, bratři, řekl jim otec Dominik, především si zamilujte Boha a pak bližní! Potom z úrody vlastní duše rozdávejte.

Jakže?

Apoštolská činnost není nic jiného než nový způsob lásky k Bohu. Je taky nejdokonalejší láskou k bližnímu. Upíná se na duši bližního. V našem řádu musíš pěstovat hluboký duchovní život a přivádět božskou lásku v sobě k rozkvětu proto, že se věnuješ apoštolskému povolání. Tvůj činný život musí vycházet z života rozjímavého, aby tvoje činnost byla svatě plodná. Rozjímání musí být duší apoštolátu bratří Kazatelů. Bez rozjímavého života by všechno zůstávalo ochromeno - studium by ztratilo svůj nejhlubší smysl, práce bez ducha svaté lásky by ustrnula. Rozjímání je mejen bohatým pramenem lásky, nýbrž také vědomostí. Cílem řádu bratří Kazatelů je spása duší. K dosažení tohoto cíle ustanovuji vedle tří obvyklých řeholních slibů, totiž chudoby, čistoty a poslušnosti, ještě tyto tři další věci - řeholní život po mnišském způsobu, slavnostní společnou modlitbu bohoslužebnou a soustavné studium svatých pravd.

Ano, vydechl Česlav, když prošel noviciátem s planoucí duší: Všechno chci podstoupit, vykonat a obětovat pro spásu duší!

Když je potom Otec Dominik rozeslal do světa, tak se ve směru Jantarové stezky začala vinout bílá stuha, lemovaná novými ohnisky duchovního života a apoštolátu.

Nejde jen o to strhnout a nadchnout duše připravené k takovému dílu, které by se prostě jen shromáždily v klášteře, ale zajistit nějaké zázemí pro trvalost jejich působení, říkal Hyacint.

Samozřejmě, připomínal Česlav, musíme na sebe vždy upozornit předně místní církevní veličinu, a pak také nadchnout pro tu věc nějaké ušlechtilé světské velmože, aby celé dílo podpořili také hmotně. Koneckonců, možná, že je stejně tak důležité jako sám apoštolát, tvořit ještě také pevnou spojku mezi bratry shromážděnými pro apoštolské dílo a mezi světskou vrchností a mezi církevní vrchností, a všechny je slaďovat s Boží vůlí pro dobré dílo.

Brzy k tomu dostaneš příležitost, Jindřichu, řekl Hyacint: Právě vstupujeme na Moravu, do Znojma.

To bude vyžadovat hlavně můj apoštolát, uznával Jindřich, ale také spojení s olomouckým biskupem Robertem a s naším králem Přemyslem Otakarem.

Modleme se o Boží milost a požehnání, vyzýval Česlav.

Znojmo trpí hrozným nedostatkem pitné vody, připomínal Jindřich.

Bratři, sestry, pojďte se s námi modlit o dobrou vodu pro Znojmo, pozval Česlav místní nadšené duše.

Po modlitbách vykročil Hyacint na jedno místo, tam se zamyšleně zastavil, chvíli přecházel a pak pokynul ostatním: Tady kopejte.

Kopali, až vytryskl mohutný pramen. Nad ním se tyčil svatý kříž, který tam Česlav pohotově vztyčil. Brzy kolem něho vyrostl klášter.

Nemá smysl, Česlave, abychom postupovali dál společně, řekl mu posléze Hyacint: – Možná, že bys později mohl jít dál s Jindřichem a Heřmanem Moravou a dál západním směrem, kdežto já s ostatními bratry bych se vydal do Krakova a pokračoval bych pak směrem východním.

Výborně, souhlasil Česlav a později se opravdu vydali různými směry, třebaže se i nadále jejich působení prolínalo a vzájemně posilovalo.

Tak se bílá stuha posléze rozvinula dvěma směry. Moravskou stuhu brzy opentlila Jihlava. Přemysl Otakar tam zřídil klášter. Během dalšího desetiletí se zaplnil stopadesáti bílými nadšenci, které podnítili Česlav s Jindřichem.

Pak přišla Praha. Úžasné setkání. Jak je ten svět malý! Náruč se setkala s náručí, když Česlav objevil v pražském biskupovi Ondřejovi svého příbuzného z rodu Odrowažów. Setkali se spolu nedávno v Římě, a nyní nemohl věřit vlastním očím: Dominikán, o jakého před časem prosil marně otce Dominika, stál před ním, a je to ještě jeho příbuzný. Celé město strhl svým kázáním k obdivu.

Brzy se hlouček bratří v čele s Česlavem vynořil ve slezské Vratislavi. Nepřišel pěšky, ale přeplavil se přes divokou řeku, ale ne v loďce, nýbrž prostě jen ve svém řádovém plášti.

Přístřeší našel u premonstrátů. Nato zahájil Česlav svoje kázání. Zářivý meteorit by zde neudělal větší pozdvižení, ale v dobrém slova smyslu. Česlav z Opole - první kazatel česko-polského záběru. Úžasný zjev. Především vznešená nadnárodnost. Přináleží stejnou měrou prostředí českému jako polskému.

Pravý výkvět kazatelství své doby. Česlav kázal na zvolený úryvek Písma svatého tak, že ho hlouběji rozčlenil na menší a menší významové úseky. To mu umožnilo některé náměty prodlužovat a prohlubovat, jiné zase zkracovat a zjednodušovat podle úrovně vzdělání oslovovaného obecenstva, podle časových možností a jiných okolností. Nebylo to pouhým převykládáním, nýbrž uzpůsobováním vzoru, kterému mohlo být někdy věrnější, jindy vzdálenější.

Ne každý, kdo takto kázal, se dostal na tuto úroveň. Česlav však sledoval čtyři zásady mistrovské řeči, jak si je osvojil od Pána Ježíše - bohatství slov, jasnost čili srozumitelnost, líbeznost čili krásný přednes a působivost čili účinnost. Jeho projevy dosáhly velké obliby pro osobní způsob vystupování a strhující podání. K tomu mu Bůh stále žehnal.

Vratislavský biskup Vavřinec mu pohotově vyšel vstříc:

Nabízím vám kostel svatého Vojtěcha.

Bohu díky, otče biskupe. Přijímám to pro naše bratry.

Ještě ani nedozněla radost, když se na staveništi vratislavského kláštera bratří Kazatelů objevila bědující žena:

Ach, to je strašné!

Co se vám přihodilo?

Utopil se mi synek! Už ho nikdy neuslyším! - Lamentovala zlomená matka: Už je to osm dní, co ho víry divoké Odry stáhnuly pod hladinu a nyní je mrtev.

Dva pořízci položili bezvládné dítě na zem. Matka se vrhla k chladnému promodralému tělíčku a rozplakala se.

Česlav se k ní sklonil a vzal ji jemně kolem ramen a pokynul k oltáři. Položili tam chlapce. Česlav pozdvihl ruce k bohoslužbě. Přitom se sklonil nad chlapce a udělal nad ním kříž. Nato se chlapec pohnul a posadil se k překvapení všech přítomných.

Mami, já mám hlad, - ozval se tenký hlásek uprostřed ztichlého kostela.

Zatímco rostl vratislavský klášter, nechal se Česlav zlákat výzvou pražského Jeronýma:

Otče, přijeďte za námi. Uvidíte, jak jsme pokročili. Aspoň poradíte, co dělat dál.

Tak vyrazil spolu s Jindřichem a Jeronýmem, do Čech.

Malý domek u svatého Klimenta na Poříčí, který dal biskup Ondřej, dominikánům, už dávno praskal ve švech. Nestačila přístavba, musela přijít další budování.

Bohu díky, Přemysl Otakar i nový biskup Pelhřim to podpořili. Takže se tu hrdě vypíná klášter svatého Klimenta u mostu. A co víc, sám biskup Pelhřim se chystá vzdát biskupského stolce a chce jít mezi nás.

Při tolika povoláních bude třeba začít stavět druhý klášter ve středu města, navrhl otec Česlav.

Kdyby zde býval působil nějaký spolek pro staré město a nějaká plánovací komise, možná, že by dnešní Matička měst měla aspoň dvě Vltavy, ale takto zde měla zakrátko dva kláštery bratří Kazatelů. A k tomu se vynořil z neznáma celý chvost klášterů - v Hradci Králové, v Jablonném, v Olomouci, v Brně, v Jihlavě, ve Znojmě, v Jihlavě, v Opavě a Těšíně.

Ach, jo, povzdechl si Česlav, když ho bratři zvolili představeným, nicméně našel řešení. Kdykoliv na něj doráželo pokušení, pronášel střelnou modlitbu: Odolej, Česlave! Odolej této vášni; často nepatrná jiskra způsobuje veliký požár. Nic není nebezpečnějšího nad med, je-li otráven prudkým jedem!

Mám-li stihnout budování nových klášterů, duchovně vést někde bratry i sestry, hlásat radostnou zvěst, potřebuji, aby mě tady někdo zastoupil, prosil Česlav.

Zastoupím tě čas od času v duchovní správě, souhlasil Gerard Vratislavský.

Spolehni se, otče Česlave, - uvolil se ho zastoupit nejednou i otec Albert z Böllstadtu, - ovšem v některých záležitostech jsi nezastupitelný. Nejednou zůstává nezbytné k dalšímu rychlému šíření řádu v Čechách, na Moravě i v Polsku tvoje osobní charisma. Jedině ty, Česlave, dovedeš nadchnout svým osobním šarmem i strhujícím vystupováním místní šlechtu k pochopení a štědrosti při podpoře nových klášterů.

Tohle otec Česlav chápal a uznával: Tady v rodném Polsku je to hlavně knížecí rodina krakovská, v Čechách a na Moravě zase paní Zdislava z Lemberka. Vždyť jsem osobně předal paní Zdislavě hábit kajícného voje svatého Dominika. Ovšem také kněžna Křimislava, choť Leškova, má díky mému důvěrnému vedení ve zvláštní oblibě nový řád. Také slezská vévodkyně Hedviky by nerada přijímala jako kajícnice jiného zpovědníka, než mne.

Třebaže sídlil většinou ve Vratislavi, často odsud pěšky obcházel všechny kláštery a spřízněné duše, a to i přesto, že ho poutaly úkoly představeného polskočeské dominikánské provincie.

Jednoho dne však vystoupil mezi bratry:

Podívejte, bratři, když mám volit mezi úřadem a hlásáním Krista, vzdávám se úřadu. Vracím se do Vratislavi.

Potom už tam slouží Česlav Bohu docela nenápadně v ústraní, setrvává v modlitbách a kajících obětech za hříšníky při skoro úplném zapomenutí od lidí. Jenže právě tímto vytrácením se prospívá těm, kdo jsou nejvíce ohroženi.

Tataři jedou! Pomoc! Zachraň se, kdo můžeš! Ve městě se neubráníme. Utečme na knížecí hrad!

Během pár okamžiků vzplála Vratislav jedním ohněm.

Tataři? – Ne, sami vratislavští zapálili své domovy, aby nájezdníkům nepadlo nic do rukou.

Pak už se roztěkané lidské těsto valilo divokým proudem na blízký hrad.

Vytřeštěné chamtivé oči, podlité krví, zíraly na spoušť v podhradí. Žádná kořist! Nic k jídlu! Žádné přístřeší, ani ženy ke znásilnění!

Pak se ovšem rozzuřený vztek stočil k hradu. Nastalo divoké obléhání.

Šípy s chuchvalci hořící smoly dotíraly na hrad. Pojednou plamen olízl střechu. Červený kohout se začal zabydlovat v obléhaném hradu. Zvenčí doléhal divoký jekot běsnících Tatarů. Uvnitř hradu se ozýval křik zděšených matek:

Pomoc! Otče Česlave, zachraňte nás!

Uprostřed deště šípů vystoupil neohroženě na hradby bílý dominikán s křížem v ruce. Nad jeho hlavou zazářila ohnivá koule. Vzápětí se podobná ohnivá zář objevila nad tatarským ležením.

Mezi Tatary vypukl zmatek. Odhazovali luky a vrhali se na útěk. Někteří však docela zrampouchovatěli, a když roztáli, padali před křížem na tvář, ba našli se i takoví, kdo vstoupili do řádu bratří Kazatelů.

ČESLAV! OCHRÁNCE VRATISLAVI! ČESLAV!

Ten však jako vždy ustoupil do pozadí a ukázal rukou na kříž.

Tak i v posledních hodinách života svého neustále pohlížel na kříž a opakoval modlitbu: „Pane, jedině po Tobě jsem toužil; dopřej mi nyní, abych spočinul ve tvém objetí.“

Pak se obrátil k bratrům se slovy:

Vznešená láska nesmrtelných skutků našeho svatého Otce Dominika ať nad vámi vane líbezným jarním vánkem, ať bdíte či spíte! Jedině po cestě, kterou kráčel náš svatý Otec, se dostanete k nebeským výšinám.

Milujte se, povzbudil ostatní k bratrské lásce, - vytrvejte ve věrnosti řádu, buďte horliví v hlásání Krista. Pak se odebral k Tomu, jehož celým životem vyhledával, k němuž se snažil přivádět ostatní.

Stalo se tak 15. července léta Páně 1242. Papež Klement XII. vyzdvihl Česlava na oltář k úctě léta Páně 1713.

+++

VYŠÍVANÁ LILIE

(bl.Jana z Orvieta 24/7)

Jestli máte rádi Muffato de la Sala, tak máte podobné chutě jako svatý Tomáš z Akvina. Odedávna si zkušení vinaři ze skalního městečka Orvieta v jihozápadní Umbrii dávají záležet na tom, aby to, co snášejí při vinobraní s okolních kopců s temnou zeminou vulkanického původu, nechali ještě pěkně odležet na sluníčku. Teprve až hrozny trochu zavadnou a slunce na nich vyloudí matnou ušlechtilou plíseň, přijdou si lisy na své. Hustý nektar si může podat ruku s tím, co vyšlechtí z toho zkapalněného slunečního paprsku milovníci dobrého moku na Samosu.

Mnohem úžasnější věci dokázal Pán vinařů, když je proměnil ve vlastní krev – královskou Krev, aby každému poskytl transfúzi vyššího, toho nejušlechtilejšího života.

Právě zde, kousek od Orvieta, je Lago di Bolsena. Svého času tady slavil otec Petr z Čech Mši svatou u hrobu svaté mučednice Kristiny. Pochyboval však o skutečné přítomnosti Pána Ježíše v Eucharistii. Z Hostie vytryskla Krev na korporál. Tento korporál je uchováván v orvietské katedrále. Zanedlouho po tomto zázraku byl v Církvi zaveden Svátek Božího Těla. Napřed ovšem složil otec Tomáš na přání papeže pro tuto slavnost církevní hodinky a jednotný mešní doprovod. A zrovna v ten čas požehnal Bůh chudým manželům z vesničky Carmaiola, tři hodiny chůze z Orvieta.

Bude se jmenovat Vanna, - řekli společně otec se šťastnou matinkou knězi, který jí udělil křest svatý.

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Ve tří letech jí vzala smrt otce a dva roky na to osiřela.

Co si počneš, když jsi docela opuštěná? – Ptali se jí kamarádky.

Malá hlavička se zavrtěla a pokývla jim. Následovali ji nechápavě a přece šly, dokud se před nimi nevynořil venkovský kostelík s dvojitou okrouhlou zvonicí. Vstoupily dovnitř, až došli k obrazu anděla strážného.

Hele, to bude teď můj tatínek i moje maminka.

Našli se však i pozemští andělé, dobří lidé, které Bůh poslal na pomoc. Příbuzní odvedli osiřelou dívenku do Orvieta. Tam se dětské oči teprve rozšířily úžasem. Katedrála, uchovávající vzácný korporál s Krví Páně, přerůstá z někdejší menší, jak ji zbudoval stavitel Arnolf di Cambio, ve vysoce vzmáchnutou stavbu. Starodávný kostelík svatého Ondřeje, a další kostel svatého Jana, který právě zakouší velké změny, když se rozklenuje do tří lodí a malíři ho krášlí freskami v apsidě. O kousek dál skládají zedníci kámen ke kameni, a už tady vyrůstají tři křídla papežského paláce. Jenže to všechno je pořád málo, protože je tu i kostel svatého Dominika, kde pravidelně ozývají z kazatelny slova otce Tomáše z Akvina. Opravdové perly. Najdete ho také mlčícího a naslouchajícího trampotám hříšníků. Pokud neučil v Paříži, v Neapoli nebo na jiné škole, nacházela ho sestra Jana také ve zpovědnici.

V ulicích Orvieta je ovšem pořádný ruch, protože se tady svobodně ujímá díla lidská přičinlivost. Ze všech stran se tlačí povozy s kamenem a stavivem. A už jsou tady kupci s bohatou nabídkou. Jenže od začátku jsou z toho samé tahanice mezi guelfskou stranou, to jsou Monaldeschiové a ghibellinskou stranou, což jsou zase Filippeschiové.

Ale v kostele svatého Dominika je ticho a v pravidelný čas tam zaznívají chvály a zpěvy, a pak zase svatý růženec. A korunu všemu dodává otec Tomáš, když má postní kázání.

Musíš se něčemu vyučit, tvrdili příbuzní.

Život dostal novou náplň - špulka s nití, jehla, náprstek, nůžky. Ruce nabyly nové zručnosti, jak to vyžadovalo paličkování a vyšívání krajek a další dovednosti.

Tahle Vanna je šikovná švadlena. I krajky dovede krásně vyšívat, - pochvalovali si příbuzní: - Ještě jí musíme najít ženicha, aby byla zajištěná.

Slovo dalo slovo a málem už viselo ve vzduchu slovo zásnuby. Vanna trnula hrůzou. Jen se tetelila plná obav, protože nikde na světě nebylo to, co ji uchvacovalo – vnitřní duchovní život. Říkala si: Jedině v hábitu bych měla ochranu proti výpadům světa.

Tak se Vanna vydala do domu, kde žily společně sestry Třetího řádu.

Chtěla bych vstoupit mezi dominikánské terciářky do Kajícího voje řádu svatého Dominika, vychrlila ze sebe, sotva tam vstoupila.

Děvče, jsi příliš mladá, řekla jí převorka.

Jenže u domu čekal nápadník, obšlapoval kolem, až jí připadal jako mlsný kocour. Sotva ji zdálky uviděl, rozběhl se k ní a počínal si dost vyzývavě.

Co dělat proti hrozícímu nebezpečí, když jsem bezbranná? - Útěk.

Křivolaté uličky Orvieta se roztančily, splašená kamenná dlažba uskakovala stranou, kostelní věže se rozbušily jako v pravé poledne, a teprve, když povolila brána u domu kamarádky v Carnaiole, orvietské zvony se uklidnily.

Byl to nevděk vůči dobře míněným radám a pomoci příbuzných? Mysl nedávala jasnou odpověď. Vanna prostě zmizela, aspoň do té doby, než bude přijata do Kajícího voje sester řádu svatého Dominika, a odtamtud vyjde někdo úplně nový. Zatím držela půst a modlila se růženec. Trvalo to celou věčnost. Teprve tehdy, když k ní přibité v prostraci k zemi doletěla otázka: Co žádáš? - Vydechla celým dechem, jako by za ním neměl následovat žádný další, nýbrž jen Duch svatý:

Milosrdenství Boží a vaše.

Budeš se jmenovat sestra Jana.

Načež se na ni sneslo vytoužené beránčí rouno, řádně opásané a opatřené svatým růžencem, aby to vše završil škapulíř, upomínající na nesešívané roucho –.

A co dál? Co bude teď? Co by mohl očekávat člověk světa vnějškově převlečený, kdyby nebyl připraven pro nový pohled ve svém čistém srdci?

Pokračuje už zahájený život prosté švadleny a krajkářky, ale nově. Ne že by se stal pestřejším a barevnějším, ale přece -

Jak nově?

Otec Tomáš jí odpověděl: Právě k tomu vyjasnění slouží noviciát. Někdy ti připadá život jako jednotvárný a prostomyslný koloběh, ale když ti řád pomůže objevit jeho hluboký vnitřní život v Kristu, stane se ti jedinečný a neopakovatelný. Potom i takový život prosté švadleny a krajkářky přináší jedinečné obohacení nejen tobě, nýbrž celému řádu.

Ach, mít tak jen víc samoty pro modlitbu – zrána a trochu i odpoledne, a pak také pro vyšívání a krajkování pro kostel i pro obživu. Víc možností k almužně chudým, ale ne jako vložená část denního režimu, nýbrž jako součást toho, co samo přichází.

Jehla a niť, nůžky a náprstek - jehla a niť, nůžky a náprstek - jehla a niť, nůžky a náprstek -

A kdy to začne být zajímavější? Kdy vypukne něco zábavnějšího? Třeba vytržení z všednosti. – Ptá se ten, kdo se načeká, a podle všeho se ničeho zvláštního nedočká, protože není ještě zralý ani pro noviciát. Nechápe, že žádná extáze není nutná pro dosažení dokonalosti, ani pro spásu.

Jana se na nic takového neptala. To hlavní pro ni už dávno začalo v úmorné šedi všedních dnů. Sotva odhalila strhující skutečnost pod cípem nudné všednosti, okamžitě jí vše povznášel řád, protože se dostavoval docela jinak, než zvenčí, jinak, než když si jeden oblékne nový oděv.

Kdo nám ušije svatební šaty? – Kdo vyzdobí Boží dům? – Kdo nám pohlídá naše děti? –

Nemohla by pomoci sestra Jana?

Ráda pomůžu.

Kdopak nám pomůže pečovat o nemocné?

Postarám se o ně, řekla Jana, i když už tolikrát poznala lidskou nevděčnost: - Ale co na tom, vyslechnu jejich nářky, poradím, posloužím, povzbudím je, a hlavně jim uprostřed toho každodenního koloběhu pokaždé přinesu trochu novozákonní radosti.

Tolikrát už mnozí zneužívali Janiných samaritánských služeb, ale Jana jim pomohla pokaždé znovu. A když to nešlo a ještě ji někdo pomluvil a očernil: Co naplat, aspoň se za něj pomodlím stokrát Otčenášů. Brzy se po celém Orvietu říkávalo: Když chceš, aby se za tebe modlila sestra Jenička, musíš ji zahrnout urážkami.

Potom se však odmlčela, jako když utne.

Co se stalo se sestrou Janou?

Prý je nemocná.

Á – kdoví, jestli to jenom nepředstírá, aby měla konečně tu svou samotu, pošklebovali se někteří podezíravci škodolibě.

Obtěžkané lůžko, z něhož se jen stěží dovlekla ke klekátku, se prohýbalo pod křečovitě se svíjejícím tělem. Zdi její tmavé komůrky se rozvlnily. Všechny věci se daly do pohybu, až splývaly v jednolitý dunivý proud nevýrazné barvy. Jen kříž na stěně se zaostřil a jasně vynikal, jako by z něho vycházelo světlo. Jediný svědek Janina bolestného utrpení byl přibitý na kříž, nicméně nyní už nebyl tak bezmocný jako tehdy na Golgotě. Skláněl se a přibližoval se k lůžku, až se Ukřižovaný dotýkal jejího těla, aby se posléze zase vzdaloval.

Dlouhé – nekonečně dlouhé měsíce. Kříž, o kterém tolikrát slýchala otce Tomáše z kazatelny, se jí důvěrně dotýkal, když ji bolest zaplavovala jako proud řeky Paglia, směřující vstříc vodám jezera Corbara.

Nejspíš chceš být důležitá! – Dorážel na ni duch světa: - Vyžebralas na lidech tolik peněz, že prý na chudé! A kam se všechny poděly? Cha - cha - chááá!! – Znělo to jako by někdo hodil kámen do studny a on se za pádu odrážel od výčnělků a působil stále vzdálenější, dutější a dutější ozvěny, a na konci to místo šplouchnutí ostře vyštěklo: - Zpronevěřilas je! Zlodějko! Tvrdíš, že děláš dobré skutky, ale ve skutečnosti chceš dělat dobré skutky na cizí účet. Seš líná na to, abys osobně něco vykonala a obětovala pro chudé. Sama pouze vodíš ty potřebné za jinými, aby oni a ne ty vykonali nějaký ten dobrý skutek. Jednoho, který se tváří kdoví jak chudě a hodně vzdychá, zavedeš za jiným, který se ti zdá bohatším než ty, a řekneš mu: Předveď se, co dovedeš, když si říkáš křesťan, a pak se jdeš modlit, aby to dobře dopadlo. To je jako by Syn Boží vzal kříž a předal ho nebeskému Otci se slovy: No tak, Pantáto, ukaž, co umíš, když jsi to nechal dojít tak daleko! - a pak by se šel jenom vypotit do Getsemanské zahrady. Chceš dělat jenom pořadatelku dobročinnosti těch druhých. Tak se děláš zajímavou. Zatím potřebuješ jenom jedno – chlapa v posteli! Smyslná děvko proradná! – Spílaly jí temnoty.

Ano, šeptaly Janiny rty. – Je to tak. Doposud jsem si jenom hrála na dobrodinku, ale byla jsem vlastně jenom taková zprostředkovatelka pomoci od jiných pro jiné. Jsem hrozně líná a smyslná, až hanba pomyslet! A ke všemu jsem tu svou smyslnost a chlípnost dosud sváděla pořád na své mužské okolí. Sotva se ke mně přiblížil nějaký muž, i kdyby to byl sám papež, hned jsem v něm viděla sprostého chlípníka, sápajícího se na mé tělo. Okamžitě jsem se od něho odtahovala jako od oběšence. Jsem sprostá lhářka, že obelhávám sebe samu, ale tebe, můj Bože, nechci klamat. Bože, buď mi milostiv. Ty jediný, můj Pane, jsi dárcem všeho pro všechny. Chválím Tě, můj Bože!

Kříž na stěně se rozzářil nebývalým jasem a skláněl se k lůžku, až se jí Miláček dotýkal a skoro drtil její ochablé tělo. Prožívala svou bolest jako slastnou a oblažující.

Z kříže se jasně ozvalo: Napij se vína, Jano.

Žádné tu nevidím, vydechla.

Napij se přímo z Mého Srdce, ozvalo se z kříže a Spasitel jí nabídl pohár vína.

Oschlé a okoralé rty se svlažily v nápoji, ústa pocítila úlevu a požitek, jako by ji zaplavila nejlepší vinná réva Orvieta. Poslušně pila, až do dna poháru. Celým tělem projel vzmach něčeho nového a nesmírně posilujícího. Nemoc pominula jako pára nad hrncem a nohy, před chvílí ještě hadrovité, rázem v plné síle seskočily s lůžka a rozběhly se jako Achilles. Vzápětí se prohnulo klekátko pod křížem na stěně a vzduch se vlnil růžencovým předením.

Díky Bohu. Konečně mohu dojít do chrámu svatého Dominika.

Sotva se z kazatelny ozvala zmínka o mučednictví svaté Kateřiny Alexandrijské, Jana zašeptala: Vstávej, svatá Kateřino!

Vzápětí ztuhnula jako by zmrzla na kost a její tělo v bílém hábitu se vzneslo několik stop nad zem a zůstalo tam bez jakékoli opory. Takto setrvalo ve vzduchu v jakémsi němém protestu proti veškeré zemské gravitaci celou hodinu.

Kazatel už dávno sestoupil z kazatelny, mše svatá skončila a kolem proudily zástupy zvědavců a celý kostel byl nabit zírajícími čumily.

Co se bude dít?

Nedělo nic zvláštního, než to, že po hodině se nehybná postava tiše snesla k zemi jako přistávající vzducholoď, rysy Janiny tváře se prohloubily, a oči se nechápavě rozhlížely po shromážděném zástupu, a ústa se váhavě ptala:

Co – co se to děje?

Potom odkráčela, jako když odplouvá loď z přístavu.

Jindy se při kazatelově zmínce o Ukřižování Páně Janiny ruce roztáhly jako křídla ptáka, připraveného k odletu, a – jak se dozvěděla později – tělo se vzneslo několik stop nad podlahu, jako by chtělo vysmát veškeré pozemské tíži.

Na Velký Pátek se při čtení pašijí ozvaly od nehybně klečící Jany podivné zvuky – praskání kostí. Na čele jí vyrazil krvavý pot, a po tváři jí samovolně stékala krev z ran probodených trnovou korunou.

Kostelem to zašumělo, až se zdálo, že vítr opřel do sloupů jako do stromořadí.

Prosím vás, sestro převorko, když se mi něco takového přihodí v klášteře, nepouštějte k nám do domu žádné zvědavce.

Ale, sestro Jano, my terciářky přece žijeme ve světě a nemůžeme se stranit lidí. Když Bůh působí takové věci, tak jistě mají nějaký smysl a neměly bychom to schovávat za zavřenými dveřmi. Je to jakési mlčenlivé svědectví o Bohu živém.

Ano, - uznávala pokorně Jana.

Jak to, že ti, sestro Jano, dává Bůh takovéto dary? Nejspíš musíš být hodně svatá. – Ptali se lidé ze zástupu.

Nechápavě vrtěla hlavou a celá se červenala, jako by právě zastihli při nějaké nezbednosti. Načež vykoktala:

To – to není tak. – Jsem hříšnice jako každý jiný.

Nevěřili jí. Kdyby byla hříšnice jako my, tak by nám to Bůh taky dal.

Čím si v noci svítíš, sestro Jano, že z tvé celičky vychází celou noc tak silné světlo?

Odpovědí byly nechápavé oči, které si prohlížely tazatele. Po chvíli řekla: V noci se jen modlím a pokořuji své tělo, aby Ukřižovaný nezůstal opuštěný.

Tak odkud se to světlo bere?

Bůh. - Řekla tiše, a pak dodala důrazněji: - Copak neříká prorok, že Bůh je ohněm sžírajícím? Copak neměl Mojžíš jasnou zář na tváři, když sestupoval s hory?

Jako žila tiše a ve snaze zachovávat si ústraní a nenápadně nabírat milosti právě tam, v ústraní kostela svatého Dominika, kde přijala bílé roucho se vším, co obnášelo, tak se tiše zase vytrácela.

Myslím, že se blíží poslední chvíle mé pozemské pouti. - Řekla své představené v sobotu 23. července léta Páně 1306.

Když přijala všechno potřebné na dlouhou cestu, vytratila se ze světa nadobro.

Teprve nyní poznali mnozí z Orvieta a okolí nenaplněnou prázdnotu tam, kde bývala. Jediná stopa – hrob – tam přicházeli poutníci z okolí.

Léta Páně 1754 potvrdil papež Benedikt XIV. její úctu.

+++

NA KOSE OSTŘÍ

A V SRDCÍCH PRVOROZENÝCH RÁNY

SEKÁME TRÁVU OSTŘICI

A KREV NÁM TEČE

TEČE PO KŘÍŽT

CO TŘÍSKAMT SE ZADÍRÁ

HLOUB DO PŘEDSTAV MILOVÁNÍ

HŘEBY PROKLÁLY TT RUCE- NOHY

JAK JÍT DÁL

ČEKÁ NA NÁS ODPUŠTĚNÍ

ODPUŠTĚNÍ

SCHOULENÉ V PAPRSCÍCH

OPUSŤME SVOJE RÁNY

UŽ JE ČAS JE NEHÝČKAT

LTTUJT A PROSÍM ODPUSŤ MT

JEN DĚKOVAT MOHU TI

ŽE UČÍŠ MĚ MILOVÁNÍ

AŽ ZA HROB

lady

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCH.ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, KŘESŤANSKÉHO MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI

NADPŘIROZENÁ NADĚJE VE TVÉM PROŽÍVÁNÍ


 

Tvoje ctnost naděje potřebuje očišťování utrpením, aby to byla ctnost dokonalého spočinutí duše ve Mně. Naděje mnohých Mých dětí trpívá dvojí chybou. Buď je příliš smyslová, nebo není dost naprosto otevřená vůči Mně. Ne každá naděje, která se stále dovolává Mé moci a spoléhá na Mé přispění, je dokonalá. Mohl bych každému říci: Podle toho, co očekáváš ode Mne, můžeš si sám určit, jak daleko nebo vysoko stojíš v duchovním životě. Znám víc než dost přezbožných duší, které se honosí nebo které jsou od druhých vynášeny pro pevnou a neochvějnou důvěru ve Mne. Ale trochu se jen vysleduj to, co ode Mne očekávají, a poznáš, že nutně potřebují zkoušky, očištění, že totiž celé jejich náboženství, celý jejich náboženský život potřebuje očištění, protože si Mne představují jen jako hospodáře, který nemá nic jiného na starosti, než hmotné a časné záležitosti několika lidí. Očekávají sice také nebeské království, ale zdá se, jako by si zatím sami vystačili se svou ctností a jako by to nebeské království očekávali spíše jen jako nádavkem ke království pozemskému, o které v prvé řadě stojí.

Dále příliš spoléhají ve svém díle spásy a ve své snaze o dokonalost na svou ctnost, na svou dobrou vůli a na sílu své dobré vůle. Tak je někdo, kdo se třeba i zdá být duchovní, stále zakuklen do sebe, a ke Mně se obrací jen jako zvenčí a příležitostně, nikoli soustavně. Má-li takové Moje dítě být naplno přistrčeno ke Mně, dokonale se Mnou spojeno, potřebuje osvobození od očekávání všeho ve světě nebo ve svých přirozených schopnostech a silách a od ulpívání v sobě na cestě ke Mně.

Tak ctnost naděje musí projít očišťujícím ohněm, očišťováním skrze utrpení. Naděje je totiž sestra víry a lásky, dává sílu víře i lásce, abys směřoval bezpečně a spolehlivě ke Mně poznanému a milovanému, aby ses opřel ne o své jistoty, nýbrž o jistotu Mne samého, ve víře, aby ses opřel o světlo a jistotu Mé pravdomluvnosti a v naději aby ses opřel o věrnost a všemohoucnost Mé lásky a Mé nadpřirozené pomoci, o sílu a věrnost a lásku Mé svrchované moci.

Čím temnější úzkost z propasti tvé bídy, tím pevnější přilnutí k Bohu. Proto také nás tím účinněji Bůh může nést, posvěcovat, čím více se jen jemu a cele jemu a celé jeho moci a věrnosti otevřeme. Tak ti nakonec neuškodí ani ona temná noc naděje.

Jen se opři přitom o Mne a nedej se zmást zkouškou.

Je mnoho Mých dětí, které v Mé církvi zaujímají chování mrtvého brouka, a navozují klamný dojem, že Moje církev je překonané zařízení přetrvávající na periférii lidské společnosti. Je to vlastně poraženecké počínání uprostřed obležení nepřítelem.

Takhle už jansenisté a kvietisté radili tu strašnou léčbu v úzkostech o spasení, aby ses docela zřekl své spásy, abys na ni vůbec nepomýšlel, aby ti bylo docela jedno, zda budeš spasen, zda dojdeš dokonalosti nebo ne. Moje Církev právem odmítá pojetí. Takoví strašní učitelé duchovního života radili, aby nikdo, kdo se Mi zcela odevzdal, nemyslil ani na spásu ani na zatracení ani na dokonalost ani na spásu. Některé výroky svatých se podobají těmto odmítnutým výrokům. Tak výrok svaté Terezie, že Mne miluje nikoli proto, že odměňuji nebem dobré nebo trestám peklem ty, kdo Mne nemilují, ale že Mne miluje jedině proto, že jsem dobrý.

Co je tu zavrženo v tomto kvietismu? Omyl tak zvané čiré lásky ke Mně, jako by bylo pro tebe možné nebo snad dokonce nutné úplně zapomenout na svou spásu, na to, že jsem tvým Dobrem. To je vyloučené. Když jsem Dobro, nemůžeš si odmyslit, že jsem tvoje dobro, dobro oblažující, a proto že musíš ke Mně napřímit, protože tě také jednou oblažím, protože jsem navěky tvou blažeností. Ale jedno je možné, i když se to zdánlivě podobá tomuto bludu, a můžeš to provádět docela v duchu očišťování naděje. Abys nemyslil tolik na svou spásu a své vyvolení z hlediska předurčení. Raději se přičiň a něco snášej kvůli Mé slávě, při plnění Mé vůle, než kvůli tomu, zda tě chci zatratit. V takových chvílích zkoušky odvracej pozornost od sebe a vrhni se docela do Mého náručí. To pak není žádné poraženectví, nýbrž vzbuzení vrcholného úkonu ctnosti naděje, naděje očistné, která už nehledá jen sebe, pouze nějaké teplé místečko, nýbrž se oddává, vydává se, otevírá se Mi docela a naprosto. Ctnost naděje doufá v Mou pomoc a sílu Mé pomoci na těžké a nebezpečné cestě spásy. Naděje se opírá o věrnost a moc Mne volajícího a slibujícího pomoc všem, které volám. Někdy však tvoje naděje příliš ulpívá u časných věcí, u prostředků, které potřebuješ, abys klidněji kráčel ke Mně. Nedobírá se všech pokladů a veškerých hlubin ctnosti naděje.

Proto ti někdy upírám všechno, cos tak žíznivě a jednostranně, až nebezpečně jednostranně očekával ode Mne věrného a všemohoucího. Upírám ti pozemské, pomíjivé věci, upírám ti tvoje postavení, tvou práci, odebírám ti to, v čem jsi nalézal uspokojení, i to dobré, v čem ses ale příliš utápěl mimo Mne a vedle Mne. Tohle upírání pozemských záruk ti přináší utrpení, aby sis uvědomil, že máš ode Mne očekávat ještě jiné poklady, aby tvoje naděje rostla ve šlechetnosti, čistotě a ryzosti i v hloubce. Tato naděje se někdy tak žalostně scvrkává na očekávání pozemského, časného požehnání, že všechno ostatní jako by záviselo jedině na tobě. Proto, zatím co ti odnímám všechno pozemské, když se znovu ozývá hlad po nebi, po Mně, po vroucím spojení se Mnou, po těsném přilnutí ke Mně, zatím co všechno zklamalo, při tom všem ještě musí tvoje naděje projít trpkou zkouškou. Příliš sis zahrával s královstvím tohoto světa pro sebe, příliš jsi vkládal celou svou naději do idylické pohody časného požehnání při určité, sebeuspokojující míře duchovního života, než abych ti nechal opět tvé očekávání Mého duchovního království jen tak jako procházku růžovým sadem.

Rázem začínáš vidět celou svou bídu, slabost, ubohost vůči věčné spáse. Satan ti připomíná všechny tvé chyby, všechny tvé hříchy, slabosti, takže se ti zdá, že ty přece nemůžeš dojít ke Mně tak svatému vznešenému. Tady obyčejně procházíváš zkouškami úzkostí z vyvolení, z předurčení. Skoro všichni svatí procházeli těmito mukami a hrůzami. A i když si zvolili chybné řešení v této otázce, jejich boj nebyl ukončen.

Tak zkouším tvou naději především odnětím skoro všeho pozemského a časného, protože tě chci připravit přijmout skutečnost tvé bezmocnosti v pomíjivém smyslu, tvé bezmocnosti i v ohledu nadpřirozeném. Přestaň čekat Moje království od království tohoto světa, od jeho prostředků a moci. Přestaň očekávat Moje království právě od této pomíjivé moci, protože přece víš, že si vyvoluji podle slov svatého Pavla ubohé a opovržené, abych ukázal, že jsem síla, která vítězí v duších, a nic časného, nic z toho, čemu možná tak často  ve svém snažení důvěřuješ.

Nevyhýbej se prožitku své bezmocnosti, slabosti, nedostatečnosti. Čím více a upřímněji to prožiješ, čím více budeš ve své spáse všechno očekávat ode Mne, tím více se Mi otevřeš, odevzdáš a oddáš a tím pak jsi připravenější, abych si tě sám nesl, abych tě sám sebou naplnil. Možná se i ty příliš ještě stále často stavíš na vlastní nohy v duchovním životě, příliš očekáváš svou spásu i svou dokonalost od sebe. Proto  ti pojednou dávám strašně prožívat svou ubohost, tak strašně, že se tě až zmocňuje zoufalství, že nebudeš, že nemůžeš ty se svou bídou a ubohostí být spasen. Jak by ses mohl odvážit přiblížit se nějak, dokonce snad důvěrně, ke Mně svatému a dokonalému!

Tady ti nepomůže nic jiného, než se opřít o Mne samého a volat ke Mně v pokoře: Ano, nic nejsem, nic neumím než se zničit, ale právě proto od Tebe, můj Pane, očekávám všechno. Ve své ubohosti volám k Tobě, neboť přicházíš zachránit hříšníky. Právě kvůli hříšníkům přicházíš. Nazvali tě přítelem hříšníků.

Když jsi ustanovoval svátost smíření, ukázal jsi své rány v rukou a v nohou, abys ukázal, že můžeme očekávat odpuštění všech hříchů od nesmírnosti tvé svaté lásky. Svatá Terezie Ježíškova tu znovu připomíná, aby ses Mi důvěryplně vrhl do otcovské náruče, abys opřel svou jistotu, jistotu svého očekávání a své důvěry, o svatou skutečnost, že jsem pro tebe otcovsky pečlivý a dobrý, otcovsky věrný a mocný. Ano, vlastním přičiněním se dovedeš leda zničit, kdyby tvoje spása a tvoje dokonalost ležela jenom na tobě, že by to bylo smutné. Raduj se, že tvoje spása a tvoje dokonalost je v Mých rukou a v rukou Mé naděje ve Mne. Proto se slepě otevři Mé svaté naději. Zavři oči nad sebou, nad svou ubohostí, a otevři je pro Mou věrnost, pro Mou moc. Nech působit v sobě dar poznání, protože jedině tak poznáš sice hranice tvorů, ale také nesmírnost Mé moci. Tak naplním tvou duši hlubokým pokojem a mírem a zároveň i svatým pochopením všech zkoušek, všeho, čím tě očišťuji, proč ti co odnímám, takže budeš mít nakonec jedině Mne, jen ve Mně nalezneš svou jistotu. Teď zatoužíš po kříži a utrpení, aby ses mohl a musel ještě více opřít o jedinou svou jistotu ve Mně. Zde je porozumění kříži i svatému pokoji, protože rozumíš kříži v pokoji; víš, že tě vede k pokoji, a čím více zkoušek na duši dolehne, tím jistěji cítíš přítomnost Mé pomoci. Nechtěl bys mít ani trochu méně zápasu, jsi Mi zavázán, že můžeš pro Mne něco vykonat nebo vytrpět a obětovat,kvůli Mně projít temnotou, že můžeš prožívat velké rušné doby, protože se v nich zvláště ukazuje Moje  pořádající věrná moc a láska.

Už se přestaneš tolik vracet k sobě, tolik se zabývat sebou v duchovním životě a tolik se spoléhat na sebe, nýbrž vrhneš se docela bezelstně, velkodušně do Mé náruče, jako dítě budeš volat celou bytostí ke Mně: Já ti věřím, já ti důvěřuji. Čím méně sobě, tím více Tobě, Pane. Čím více vidím svou slabost, tím se mi zřetelněji jeví Tvá moc a v Tvé moci shledávám zároveň i Tvou věrnost a Tvou lásku. To vše teď poznáváš nejenom myšlenkově, nýbrž to také prožíváš vlastní zkušeností. Okoušíš tuto Mou moc, okoušíš ji jako důvěrně blízkou, jako přebývající a působící v sobě.

To je už jiná naděje, nežli jen naděje přízemní, časná a skoro výlučně sobecká, to je naděje sledující očima své sestry víry a rozbíhající se kroky své sestry lásky ke Mně. Dává tvé lásce sílu a všemohoucnost Mé věrné lásky, takže okoušíš tuto nesmírnost. Noříš se do této jistoty, jsi dokonale ve Mně, jsi pevně zakotvena ve Mně. Teprve nyní mohu tajemně, nesmírně důvěrně působit ve tvé duši. Nic z tebe Mi v tobě neklade odpor, ani lidsky chápaná naděje. B


 

+++

PROMĚŇUJI SE STÁLE NA VÁŽKÁCH ČASU

VÁŽÍM KŘÍŽ, KTERÝ NESU

TŘICET STŘÍBRNÝCH

POPLATEK ZA KAŽDODENNÍ ZRADU

POLIBKEM PŘIVÍTÁŠ SPÁSU

ACH, JAK TO BOLÍ VĚDĚT

ŽE KALICH MUSÍME DOPÍT DO DNA OBA DVA

A STÁLE NÁM DOLÉVAJÍ...

lady

+++

Vydává: První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera O.P.v Brně, IČ: 70824118, Tel.: 737857272, TISK:OLPRINT, Brno, Bank. spojení: ČS Brno  -2024711359/0800, Konst.symb.:8, Var.s.:2010, Název účtu: První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera O.P., www.cormier.cz, info@cormier.cz

 

 

TOPlist