DUBEN 2010

 

Ročník XVI., číslo 4.                                                                                                                   duben 2010

Obsah: VELKÁ PŘÍLEŽITOST PRO MUSLIMA, Chvilka mystického života, VŮNĚ MONTEPULCIANA, NEGRAMOTNÁ UČITELKA Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely, křesťanského mučedníka z Osvětimi,

 

VELKÁ PŘÍLEŽITOST PRO MUSLIMA

(Bl.Antonín Neyrot 10/4)

Strašné!  Tady se nedá žít! Nedá se tu dýchat!

Co máš, synku, proti svému rodnému Rivoli? Jsme tu přece před branami Turína. A není to tak daleko k soutoku Pádu a Dorie Rieparie.

Tohle není žádný život, posteskl si mladý Neyrot a lamentoval: V tom našem piemontském zapadákově není žádná kloudná možnost k sebeuplatnění.

A kdepak je lepší možnost něčeho dosáhnout?

Florencie, vydechl mládenec s velkým snem.

Chceš-li do velkého města, synku, tedy jedině do kláštera.

Třeba do kláštera, ale pryč z této zatuchlé rivolské díry!

Tak tě tedy, bratře, vítám jako první mezi rovnými, - říkal Antonín Pierozzi, převor z dominikánského kláštera svatého Marka ve Florencii, když přijímal nového člena řádu, a pokračoval:

Jaké bude tvoje jméno?

Stejné jako vaše, otče Antoníne.

Co žádáš, bratře Antoníne?

Milosrdenství Boží a vaše.

Co žádal, toho se mu od bratří hojně dostalo. Především hluboké vzdělání.

Ach, je to těžké, přetěžké, povzdechl si nejednou novic Antonín, protože mu ta přemoudřelost knihomolů obtížně lezla do hlavy.

Jen se uč, povzbuzoval ho převor.

Hlavní je přece Písmo svaté, namítal novic: - a to, jak víte, ovládám jako málokdo. A k tomu ještě ovládám další díla počínaje Augustinovým Vyznáním a –

Zarazil se, když viděl, jak převor s úsměvem pokyvuje hlavou.

Nauč se ještě cizím jazykům, vyzýval ho představený.

K čemu mi to bude?

Když nic jiného, aspoň se tím naučíš trpělivosti a zdrženlivosti.

Chopil se tedy jazyků, včetně arabštiny.

Pročpak arabština?

Toužím jít cestou našeho svatého Otce Dominika. Jestliže se našemu Otci nesplnila jeho touha, když sám sebe nabízel maurskému bohatci jako výkupné za zajatého syna jedné nešťastné španělské matky, chci to splnit právě já.

Pak se přiblížil slavný den. Tehdy ho výzva představeného pozdvihla z prachu, v němž se prostíral jeho bělostný hábit. Dostalo mu zdarma daného povzbuzení, ale i posily. Když se k němu přiblížily ruce florentského biskupa, projela mu celým tělem neobvyklá cukatura a napnelismus, až biskup překvapeně vzhlédl, nicméně pokračoval dál, až zakusil ty mazlavě nahládlé doteky. Cítil se tak pomazaný na pravdu, že si připadal skoro neomylně pravdomluvný, což mohlo snadno sklouznout až k fanatismu, pokud by to nebylo napřímeno k Bohu samému, ale jen vůči lidem.

Jsem vpravdě pomazaný? – Probíral nejednou sám v sobě i mezi bratry a sestrami, a posléze i s kazatelny, a uzavíral z toho: - Jsem pomazaný na pravdu a pro pravdu.

Bratři však byli jiného názoru: Počíná si jako slon v porcelánu. Nadělá sobě i nám ostatním spoustu nepřátel mezi bloudícími a mezi židy, když se kvůli nám zatvrdí. Prokazuje tu Církvi i řádu medvědí službu.

Sestry si ho chválí, připomínal převor.

Pořád přebíhá od jednoho ke druhému a nikde se nezdrží. Úplné živé stříbro! Ženským se to líbí a vyhledávají ho, jenže nakonec žádná z nich do řádu nevstoupí.

A co s ním mám dělat? – Ptal se převor.

Tady ve Florencii nadělá svým počínáním víc škody než užitku.

Antoníne, - domlouval mu provinciál: Však dobře víš, co se tady ve Florencii naposledy událo. Máš tady horkou půdu pod nohama. Nejraději bych tě někde zamknul a nechal tě dál studovat, - mínil představený.

Raději bych šel do nějakého zapadlého kláštera na Sicílii.

Nerad bych tě pouštěl z očí, dokud nejsi zdrženlivější ve slovech i v chování.

Antonín pokorně pokyvoval hlavou a pak řekl: Půjdu, otče provinciále, kam mě pošlete, ale nejraději na Sicílii.

Ale vždyť by se tu přece našlo v okolí dost ústraní.

Raději na Sicílii.

No tak dobrá. Posílám tě k bratrům do Palerma.

Jeho knihy putovaly do tlumoku, aby se na jeho bedrech vydaly směr Sicílie.

Už tě, očekáváme, - vítal ho převor palermského kláštera.

Mohl byste mě, otče převore, poslat do nějakého tichého zastrčeného místa Sicílie? Mám už po krk toho stálého přecházení z místa na místo. Rád bych někam do ústraní, abych před Boží tváří našel sám sebe.

Jedno takové ústraní tady na Sicílii čeká právě na tebe, potěšil ho převor. Nazítří tam Antonín vyrazil jako vždy plný nadšení. Do měsíce však byl zpátky mezi bratry v Palermu:

Otče převore, mám-li tam konat apoštolát zodpovědně, potřebuji něco opatřit v Neapoli a v Římě. Jakmile to vybavím -

Je to skutečně tak důležité, Antoníne? - Přerušil ho představený.

Nanejvýš důležité.

Touhle dobou je moře bouřlivé a může to odehnat loď daleko od našich břehů.

Neplavím se poprvé a mořskou nemocí netrpím.

Tak tedy neváhej a vydej se tam, kam potřebuješ.

Sotva loď vyrazila z palermského zálivu a kormidelník stočil loď směrem k Neapoli, opřel se do nich ostrý vítr a hnal je západně. Dávno ztratili pevninu z oči, když se od jihu vynořila lodice s černou plachtou.

PIRÁTI!

Všichni k veslům! Musíme jim uniknout!

ŘACH! Otřásla celou plachetnicí rána, doprázená skřípěním dřeva.

Černá plachta dopadla jako stín na lodici a ozývalo se hlomození spojené s hákováním lodě. Pak zaznělo něco jako když se přesypávají hrušky a jablka do beden. Tohle však nebylo žádné ovoce, jen dupot nohou nezvaných hostů. Vyrojili se na palubě rychleji než včelí roj.

POMÓÓÓC! ZACHRAŇ SE, KDO MŮŽEŠ! –Ječel lodník, dokud ho neumlčela ostrá čepel damašské oceli.

Nic nového pod sluncem, pousmál se hořce bratr Antonín, když mu piráti utahovali pouta na rukou a na nohou. Připomínal si pohnuté osudy apoštola Pavla.

Jsem otec Antonín z palermského kláštera, - ušlo z bílého balíku, když ho dva z těch pirátů popadli za ruce a nohy, aby v příštím okamžiku letěl do temnoty podpalubí.

Uvidíme, jestli za tebe někdo z Palerma zaplatí výkupné, houklo cosi shora, a pak se vrzavě zabouchly padací dveře.

Tak se začal Antonínovi psát nebývale rozmanitý a pestrobarevný život, který mu ze dna podpalubí dopřával osobní styk nejenom s krysami, ale i s všelijakými šejdíři a podloudníky. Otázka, kolik poučení a duchovního růstu načerpá z jejich společnosti, zůstávala otevřená, zvláště když se další měsíc stal svědkem rozhovoru mezi piráty:

Za toho kněžoura nechce nikdo nic zaplatit.

Není divu. Dominikán, žebravý řád! Ti mají daleko do kapsy.

Když nezaplatí oni, zaplatí jiní. Do Tunisu je to pár dní plavby.

To není špatné dostat se mezi muslimy. Aspoň budu moci mezi nimi vydávat svědectví o Kristu. Jak mi teď bude znalost arabštiny užitečná! - Pomyslel si Antonín a potutelně se usmíval pod vousy.

Naděje na velké dobrodružství pro Boží království však sklaply, když ho další týden spoutaného dohromady s ostatními zajatci vlekli na palubu. Oslněn ostrým sluncem a s ¨kručícím žaludkem se potácel na světlo Boží.

Je tu na prodej pět námořníků a jeden kněžour! - Volal jeden z podloudníků lámanou arabštinou.

Zdraví? Silní? Schopní práce?

Ano.

Ctihodný kalíf z emirátu hafsídiské dynastie kupuje všechny křesťanské psy za obvyklou cenu.

Cink-cink-cink!

Pak už jenom chamtivé ruce chmatly po zvučně se chovajících váčcích. Zato pod Antonínovýma nohama se otevřela dvířka a balíky padaly z lodi, až skončily mohutným žbluchnutím v přístavních vodách tuniských.

Sotva se vynořily na hladině, vtáhl je párek silných černých mouřenínů jako umně zabalené balíky na přístavní molo. Poté je na káře odváželi do kalífova paláce. Zanedlouho si mohli prohlédnout palác, ovšem jen z podhledu, a to v mihotavém světle skrz zamřížovaná okna. Každopádně skoro ihned Antonín seznal, že jeho postavení spadá do kategorie, kterou lze stěží popsat jako uspokojivé postavení.

Nám nemusíš o Božím království vykládat nic, - umlčeli ho spoluvězni. – My tomu věříme. Spíš to vykládej kalifovi, když umíš arabsky.

Antonín se jal promýšlet nejpádnější argumenty, jak pomocí starozákonních knih dokázat správnost křesťanského učení víry. Rozpomínal se na nejrůznější místa z knihy proroka Daniela.

Zatím zpráva o Antonínových schopnostech letěla od úst k ústům, a dostala se až ke sluchu kalífa.

Potom jednou přišla zpráva: Velký kalíf si tě přeje vidět.

Přivítal tu zprávu zprvu tak, jako trosečník vítá na obzoru bílou plachtu, ale hned si uvědomil: Ha! To je ten okamžik mého velkého svědectví pro Krista.

Dříve než ho uvedli do paláce, umyli ho v teplé lázni, přičemž mu pomáhala lepá děva, a také ho neopomenuli nasytit báječnou hostinou.

Máš velké vědomosti, pokyvoval překvapeně i uznale hlavou kalíf, až mu obě rosolovité brady poskakovaly. Uprostřed lenošek a hedvábných polštářů, ovívaný vějířem z pštrosích peří na něj mrkal mohutný zjev, rudý v obličeji, jehož knoflíky málem sténaly pod náporem svých povinností.

Navzdory svému pouštnímu založení byl kalíf typem vyzrálého baroka, daleko předstihujícího všechno tvarosloví dosažené někdy v umění. Od mládí měl slabost pro chutné pečínky, sladké kousky chuti mandlově-fíkové a růžový likér, a to i mimo dobu určenou k jídlu, a s pokračujícím věkem se nikdy nestal zastáncem některé z Avicennových diet. Všichni, kdo ho znali, by uvítali, kdyby zabíral méně prostoru, leč on nedbal. Naopak, bujel všemi směry a nekladl si zábrany. Měl zarudlý, poněkud poďobaný obličej, odzadu zdobený přetékajícím zátylkem, vpředu dvojbradou. Nebylo proti divu, že většina hostů kalifova paláce, zejména ti, kdo měli tříbený vkus, věnovali pozornost spíše dívkám, které kolem něho rozvíjely břišní tance.

Zatímco Antonín dával najevo svoje schopnosti, nějak docela pozapomněl na svoje poselství. Na jeho důkazy vůbec nedošlo. Něco mu našeptávalo: Vždyť ten kalíf není tak špatný. Jen abych se s tou evangelizací neukvapil. Kalíf by se pak třeba ještě víc zatvrdil. Zatím si ho připravím. Ani ve snu ho nenapadlo, že také kalíf pracuje postupně na čemsi úplně jiném: Jak dostat křesťana do slepé uličky? Nic složitého se však v jeho mozkovně nevylíhlo – jen metoda cukru a biče.

Třeba by nebylo nutné vracet se do vězení – naťukl kalíf.

A co za to?

Třeba trochu spolupráce. Překladatel by nám přišel vhod. A také jiné překladatelské možnosti jsou pro nás důležité. Překládat různé listiny a dohody –

Dominikán zaváhal a podezíravě přivřel oči.

No nikdo tě k ničemu nenutí, Antoníne. To je čistě tvoje svobodné rozhodnutí. Zatím se vrať do vězení a dobře si to všechno uvaž.

Těžko se to teď vracelo s plným žaludkem od stolu plného lahůdek pod knutu vězeňského dozorce.

K svému překvapení našel ve vězení spřízněnou duši v jednom spoluvězni.

Všechno bych snesl, ale tento kříž uvěznění – to je strašné! – Posteskl si Antonín.

Vydrž to, bratře. Dny našeho utrpení se chýlí ke konci. Pomoc je na blízku.

Pomoc? – Podivil se Antonín.

Pomoc shora, řekl spoluvězeň a ukázal palcem nahoru: Tu máš jídlo.  – Strčil mu hrst fíků.

Díky Bohu.

Neboj se, hlady tady nebudeš strádat.

Jenomže celé je to strašné, povzdechl si Antonín.

V těch dnech ho zasáhla radostná zpráva: Mojžíš z Janova, obchodní zástupce v Tunisu se zaručuje, že neutečeš, když tě necháme volně chodit a bydlet mimo vězení, totiž u kalífova dvora. A není to jen ledajaký pokoj, obsahuje i služku, které nechybí jistý půvab ani povolnost.

Volný pohyb bez okovů! To je něco! - Nadechl se svobodněji Antonín a pomyslel si: Bůh mi žehná, když mi posílá takového dobrodince.

Nemůžeš se ovšem na kalífově dvoře pohybovat v těch bílých hadrech.

Bílý hábit byl nahrazen muslimským oděvem. Růženec byl odložen jako zbytečná rekvizita. A vyznej: Alláh je Bůh a Mohamed je jeho prorok.

Tak to tedy ne! – Odporoval Antonín.

A co takhle vrátit se zpět do vězení? Všechno ti dopřávám, a všechno ti mohu vzít. Tak si to do rána rozmysli, Antoníne.

Ptáček uvízl ve zlaté kleci.

Tvoje překlady obchodních smluv jsou výtečné, chválil ho kalíf, ale budeme potřebovat tvoje schopnosti ještě víc.

Jsem ochoten pomoci.

Potřebujeme přeložit korán do latiny.

Cože? Tak takhle je to! Začalo to překladem listin a obchodních smluv a má to skončit překladem Koránu? To snad – zaváhal Antonín, ale pak dodal: - no, mohl bych to zkusit.

Zkus to, Antoníne. Alláh ti pomůže.

Zkusím se, Alláh mi pomůže.

Tak jedna súra muslimské posvátné knihy za druhou zakoušela louskání, rozmělnění na slova a slovíčka, aby se líhnula v latinské podobě jako houby po dešti. Nemohl se najít už ani v ďáblově vynálezu. Vzhledem by se hodil spíše do zelí, aby plašil vrabce. Brada mu klesla, kam až to šlo. Díval se do budoucnosti, ale nemohl z přítomnosti. Výhled byl bezvýchodně temný. Unaveně se ploužil po terase těžkým krokem velblouda a hloubal o tom, zda velbloud není jen zkratkou velkého blouda. V osidla temnot zapleten, zůstával chycen jako moucha v pavoučí síti. Jenže je tu ještě Ježíš, jehož zapřel, a to je dobrý Pastýř.

Víte, co se stalo? – Přinesl zprávu janovský kupec Zachariáš.

Co?

Zemřel florentský arcibiskup Antonín. Vyprošuje prý velké zázraky.

Cože! – Vyrazil ze sebe, a pak pokračoval zlomeným hlasem: Dávný vzor. Ten, který mne oblékl a přijal jako Antonína! Blažený Antoníne, oroduj za mne!

Jeho hlas byl hlasem člověka, který se octl na prahu velké zkoušky, v níž si umínil riskovat a buď zvítězit, nebo úplně a naprosto všechno ztratit. Najednou byl jeho hlas slabý, dech skoro niťovitý.

Strašné! Už nesnesu tu ženštinu, kterou mi musulmani nastrčili do postele. Nedokážu už dál překládat korán. Po čtyři měsíce vězím v kalu nevěry.

Pomohu ti, Antoníne, utéci ze zajetí. – Nabízel se kupec Zachariáš.

Ano, tohle teď bylo možné. Jistě by si mohl někde doma v ústraní vykonat pokání.

Jenže tohle Antonínovi nestačí. Nevyhraje vždycky ten, kdo uteče. Nejde jen o osobní odpad od víry. Je tu strašné veřejné pohoršení. Zapřel Krista veřejně a v přítomnosti tuniského beje a kalífa. Proto nutno v jeho přítomnosti veřejně Krista vyznat.

Jak najít vhodnou příležitost k veřejnému svědectví?

Dlouhé, dlouhé čekání, celých osm měsíců. Zatím se ztrácí v ústraní. Bože, ukaž mi cestu. Breviář a růženec znovu nacházejí uplatnění. Odložený hábit je nalezen a vyprán. Milost umožňuje i svátostné usmíření.

A už je to tady. Květná neděle léta Páně 1460. Přesně rok po hrozném odpadu od víry.

V bílém rouchu, opuštěný jako Pán v temnotě olivové zahrady, uprostřed pohanských zástupů, kterým předsedá velký kalíf.

Zříkám se veřejně víry v Alláha a Mohameda jeho proroka. Vyznávám Krista, Syna Božího.

Kalíf vypadal spíše jako gorila po setkání se stádem zdivočelých slonů. Postava, stavěná v duchu přezrálého baroka, nemůže poskočit jako kolouch, nicméně ke zřetelnému zachvění u něho došlo. Vskutku, zachvěl se od střapatého fezu až do svých umně šitých střevíců z gazeloviny, zdobených pestrými arabeskami. Pohlížel na Antonína zcela nevěřícně. Někteří lidé v šoku blednou, jiní rudnou. Kalíf stihl obojí. Napřed se barva z jeho tváří docela vytratila, takže se na chvíli zdál splývat se stěnou paláce. Vzápětí se však barva nahrnula zpět, takže zrudl a přecházel až do fialova. Bezvládně klesl do podušek a zíral před sebe skelným zrakem, jako by nahmátl v kapse pouštní zmiji. Dýchal trhaně, namáhavě. Zdálo se však, že se z každé kritické situace vzpamatovával rychle, za což vděčil svému jedinečnému zdravotnímu stavu, vypěstovanému letitým návykem vdechovat omamné kouře z bylinek, požíváním růžového likéru a odvaru z máty peprné, takže byl pořád čilý a bujarý, a to i po zážitcích, které by většinu asketů docela umrtvily a odkázaly by je k vysílenému spočívání s nohama nahoře na lůžku, skoro předsmrtném. Nyní se kalíf nezdržel s tím, aby vznesl námitky nebo kladl otázky. Pouze silně zavřeštěl na způsob vřešťana afrického, což možná zkrátilo o léta život znenadání probuzených ptáků, hnízdících na nedalekých palmách.

Dal se odnést do paláce a po několika doušcích růžového likéru se pustil do Antonína:

Slyšel jsem, žes tu dívku poslal pryč. Hm, přidáme ti dvě, ne tři ženské, a dej nám pokoj s tím svým Kristem.

Nemohu!

Mohu tě nechat znovu uvěznit a dát do otroctví.

Nebojím se toho.

Jak to, že se už nebojíš?

Je se mnou Kristus.

Dávám ti tři dny na rozmyšlenou.

Na Zelený čtvrtek bylo pokračování.

Odřekneš se Krista a vrátíš se do domu Alláhova?

Ne.

Nabízím ti svobodu, když se odřekneš své víry.

Nemůžete mi dát žádnou svobodu. Jsem svobodný v Kristu.

Možná, že ti nemohu dát svobodu, ale mohu ti vzít život.

Přede mnou je věčný život v Kristu a s Kristem, smál se Antonín.

Pak tedy smrt, ale pomalá. – Rozhodl kalíf a dodal: Do poslední chvíle ho přemlouvejte, ať zapře víru a vyzná Mohameda!

Ta obávaná smrt najednou nebyla vůbec strašná. Rozsudek smrti mu přinesl tichou radost, že to bude na veřejnosti, před zraky krvežíznivých zfanatizovaných davů, divoce skandujících:

ALLÁH JE BŮH A MOHAMED JE JEHO PROROK!

Kruté bičování na náměstí. První rány zněly ostře a otřásaly celou jeho bytostí. Pak už, cítil jen jako by každá další rána byla klepáním světa na bránu do hradu jeho nitra, do hradu docela nedobytného.

Zapři Krista! Uznej Alláha a jeho proroka Mohameda!

Kristus vítězí! Kristus žije! Bože, odpusť mi! Bože, odpusť jim!

Vedli ho před město. Že vedli? Popichovali ho kopím a šavlí, a kdykoli se svalil, kopali do něj bičovali ho, až se malátně potácel dál.

Pak po něm začali házet kamení. Zůstal klidně stát na místě, jako by zkameněl. Konečně padl k zemi naposled. Další kameny se na něm vršily . . .

+++

CHVILKA   MYSTICKÉHO   ŽIVOTA

TROJOSOBNÍ PROŽÍVÁNÍ MÉHO DĚTSTVÍ

Tvoje prožívání Mého dětství se někdy jeví, jako by vycházelo z Mého otcovského stvoření a ubíralo se dál přes mostek Mého bratrského vykoupení kamsi do ztracena. Tak vyhlížíš někdy náramně rozpačitě, když máš přijmout Mého Ducha. Tváříš se na Mého Ducha jako na nějakého příchozího zpozdilce. Třeba si říkáš: Moje dětství si přece vystačí s otcovským a bratrským vztahem. Všechno ostatní už je pro tebe možná jen dodatečná podrobnost, která se k tvému otcovskému a bratského prožívání Mého dětství má přilepit jako poslední okrasa. Možná se domníváš, že k tomu postačí nějaká zvláštní novéna k Mému Duchu či jiná pobožnost, která tvůj vztah ke Mně náležitě vyšperkuje. Jenže to je tvůj omyl. Přeji ji tvoji duchovní dospělost, a ne aby ses ode Mne nechával pohodlně vodit za ruku z jedné strany otcovsky a z druhé strany bratrsky. Pokud nepřijmeš Mého Ducha tak, jako Mne otcovského a Mne bratrského, zakrníš v duchovním životě a místo Mého dítěte budeš trpaslíkem, který se Mi odcizil. Jako pro tvůj duchovní život znamená něco zásadně převratného přechod od víry ve Mne před Mým Ukřižováním a Vzkříšením a po tomto Mém vítězství nad tělem, světem a ďáblem, tak znamená zásadní skladebné přebudování tvého vnitřního života také tvoje přijetí Mého Ducha.

Moje dílo není jen otcovsky stvořitelské, ani pouze synovsky vykupitelské, ani pouze duchově posvětitelské. je dílem celé Mé trojosobní bytosti. Už to je úchvatné, že ti otevírám přístup do skrytu Mých tajemství. Tím ukazuji, že chci být s tebou opravdu jedno, že chci být tvým skutečným přítelem, když ti odhaluji Moje nejvnitrnější tajemství, tajemství Mého vnitřního života. Každému přece odhaluji tajemství Mého vnitřního života. Tím je Moje tajemné synovské plození skrze Mne otcovského a posvěcující vycházení Mého Ducha ze Mne stvořitelského i vykupitelského. Kdo kdy odhalil tvoru tak nesmírně pod sebou stojícímu tak vznešená a tak přesažná tajemství? Otevírám ti své Nejsvětější Srdce díky setníkovu kopí. Odhaluji ti Mé nitro a ukazuji ti Můj vnitřní život. Kolikrát toužíš odhrnout roušku tajemství skrytých a tajných zasvěcenců! Jak často zatoužíš odhalit informace s razítkem PŘÍSNĚ TAJNÉ! Jak celou duší stojíš o přátelství svých bližních, a bolí tě, že se někdo před tebou uzavírá, protože pro něj nejsi dost na úrovni, dost vznešený, dost vzdělaný, dost duchovně blízký! Jak daleko stojíš ode Mne, který tě původně stvořuji, a když Mně zrazuješ tak tě vykupuji, a když Mne křižuješ, tak tě posvěcuji, a přece ti sděluji Moje svrchované tajemství! A když ti sděluji tajemství, ukazuji ti tím, že tě chci učinit také spoluúčastníkem jejich plnosti v tvém životě, abys mohl o tom nejenom vědět, nýbrž do toho pronikat a prožívat to. To má být dokonce tvá svrchovaná blaženost, abys to prožíval, abys z toho žil, aby se stalo nejvyšším základem tvého života.

V Mém otcovském bytí od věčnosti poznávám sám sebe jako naprostou dokonalost a toto poznání plodí Mne jako tvého Bratra, abych spolu se Mnou otcovským, když se navzájem poznáváme jako naprosto dokonalé, totožné v podstatě, vydechujeme sladký dech lásky, neboť pravá láska je vždycky mezi těmi, kteří se spojují, kteří jsou si nějak podobni, kteří mají něco společného. Zde je však dokonalé společenství, společenství jednoho života. Proto i láska, která vychází ze Mne otcovského i bratrského, je tak dokonalá. Tak Mým Duchem završuji okruh Mého vnitřního života.

Celou Mou trojosobní působností tě nejen stvořuji, ale také tě připodobňuji sobě. Přeji si, abys byl Mým dítětem v jedné lásce.

Celým tímto trojosobním způsobem přebývám v tobě posvěcující milostí, totiž darem, kterým tě zdokonaluji, zušlechťuji a kultivuji tak, že překračuješ omezenost své vlastní přirozenosti směrem k nadpřirozenosti. Z lidského dítěte tě činím Mým dítětem, takže mi smíš říkat Otče a současně Bratře a také nejdůvěrnější Příteli. Přebývám v tobě celým nadpřirozeným trojosobní způsobem a působím v tobě onen tajemný nadpřirozený život Mého dítěte. Nejenže v tobě působím tento nadpřirozený život, nýbrž je v tobě život Mého božství. Proto v tobě dále vychází Můj Duch z otcovského i synovského zdroje . Také v tobě jako věčně v sobě otcovsky plodím sebe sama jako tvého Bratra a Spasitele. Moje dětství je v tobě věčným odleskem věčného plození Mne bratrského a spasitelného. Láska, kterou vlévám nový život do tvé duše, je ustavičné vydechování Mého otcovského i synovského Ducha. Přitom tento tvůj nový život je také takhle celkově Mým trojosobní dílem. Snad právě proto možná nemáš dost dobře zažité osobní zkušenosti s tím, jak se máš v duchovním životě správně chovat ke každé z Mých Osob v tobě.

Přebývám v tobě trojosobní. otcovsky, bratrsky, a přátelsky. Proto Mne nejenže vezmi na vědomí, ale začni prožívat Mou přítomnost v každé ze tří Mých Osob, jak jsem v které a jak si stavím k ostatním Mým Osobám.

V tom spočívá tvůj duchovní život, že žiješ Mým trojosobním životem, ale nestaneš se přitom žádným rozervancem. K tomu ti poskytuji daleko spolehlivější záruku, než by byla pouhá síla tvé vůle. Tento Můj život je plnohodnotným vztahem všech tří Osob k sobě navzájem při docenění každé Osoby zvlášť. Tvůj vyšší či hlubší duchovní život spočívá v tom, že v sobě cílevědomě zakoušíš tento Můj trojosobní život. Zakoušíš Mou otcovskou plnost, to, že jsem otcovským základem Mne samého jako tvého spasitelného Bratra a proto i základem Mého dětství v tobě. Zakoušíš skutečnost, že jako tvůj spasitelný Bratr se ve všem vyrovnám Mně stvořitelskému. Zakoušíš skutečnost, že jsem otcovsky zplozen od věčnosti, tak že si Mně může náležitě zamilovat, totiž nadpřirozeně, aby sis i ty takhle zamiloval Mne otcovského, aby ses Mi snažil být co nejpodobnější. Proto tě bratrsky vybízím k nadpřirozené dokonalosti. To je víc než každá lidská dokonalost, protože to svrchovaná dokonalost. Otcovsky a bratrsky do tebe vydechuji Mého Ducha, jímž je stvořuji a obnovuji. Přeji si, aby tvůj duchovní život vycházel podobně z otcovského a bratrského základu, abys byl tak dokonalým Mým dítětem, že se necháš ode Mne unášet a zaplavovat. Potom se tvým vlastním životem se stane láska, láska co nejdokonalejší, co nejúplnější.

Tak se obracej k Mému Duchu svatému jako k tomu, který do tebe jako do tajemného průtoku proudí z jedné strany otcovským stvořením, a z druhé strany synovským vykoupením, a vzájemně se zasahuje a objímá. Také tento Můj život se musí stát tvým životem. Zvu tě, aby ses obracel k Mému Duchu, neodpovídej Mi jednostranně, jaksi napůl úst, a že bys dýchal polovinou plic. Nemůžeš náležitě uctít Mého Ducha jako nějakého opožděného a dodatečného příchozího. Oslavuj Mého Ducha láskou z celého srdce, láskou završující okruh Mého vnitřního života.

Jako není Moje trojosobní bytí bez Mého Ducha celé ani její život není celý, podobně také bez úcty k Mému Duchu není život Mého dítěte plnohodnotný. Na druhé straně nelze zabíhat ani do přehnaného spiritualismu, ani zapomínat, že úcta k Mému Duchu se nesmí oddělit od úcty ke Mně otcovskému i ke Mně bratrskému. Názorně to vyjadřuje nauka o přivlastňování jistých účinků v životě milosti jednotlivým Osobám Mého přebývání. Vždyť tyto účinky odpovídají vlastnímu způsobu života každé jednotlivé Osoby v Mém přebývání. Ona přivlastňování jenom naznačují napodobení oněch věčných a osobních vztahů v Mém vnitřním životě.

Můj Duch tě utěšuje a poučuje, když vychází zároveň ze Mne jako tvého Otce i ze Mne jako tvého Bratra, dokonale se milujících, a Moje láska je božská a proto osobní. Nadpřirozený život znamená tvou účast na Mé přirozenosti a na Mém životě. Moje přirozenost je Mi otcovsky sdělena, aby se ti projevovala bratrsky. Proto Mi jako Otci přisuzuj v duchovním životě původ svého nadpřirozeného života, neboť Mi v duchovním životě říkáš Otče. Jako tvůj spasitelný Bratr jsem věčně otcovsky plozen ve všem, rovnocenný s Mým Ploditelem. Proto se skrze Mne stáváš Mým dítětem. Proto tolik miluji našeho společného věčného Otce. Proto všechny volám k našemu společnému věčnému Otci. Proto ukazuji, že toto je vlastní smysl nového života, aby se nechal povznášet do nadpřirozeného života, do otcovských hlubin, aby ses mu ještě víc připodobnil, tak jako jsem ve všem rovný našemu společnému věčnému Otci. Můj Duch je láska, kterou se miluji otcovsky a synovsky, když poznávám, že já a Otec jedno jsme. Poznání a milování je Můj život, a nyní už je to také tvůj život. Tak Mi jako spasitelnému Bratru přisuzuješ Slovo, poznání, a Mému Duchu lásku, která tě otcovsky objímá díky tvému přivtělení k Mému tajemnému Tělu.

Jako poznání plodí lásku, tak láska plodí zase ještě hlubší poznání. Hlavně jasnější poznání. Poznání, které přisuzuješ Mému Duchu, je ohnivé. Nestačí ti to? Tak dodávám, že Můj Duch je také zdrojem tvé dětské lásky ke Mně otcovskému skrze Mne bratrského. Jedině ve spojení s Duchem v tobě působím otcovsky i bratrsky. Můj Duch je vzájemná otcovská a synovská láska. Můj Duch tedy v tobě rozněcuje tento oheň, ale vždy v těsném spojení se Mnou otcovským a synovským. V tomto prožívání se stále dokonaleji uskutečňuje Moje dětství v tobě. Proto je to více než jen přisuzování oněch účinků, které působí Láska, Mému Duchu. Vždyť Můj Duch je osobní láskou otcovskou a synovskou. Bez důvěrného soužití Mého Ducha, této osobní lásky, není v tobě působení nadpřirozené, třebaže odvozené a stvořené, lásky ke Mně.

Padni na tvář do prachu a volej: Skláním se před tebou, Duchu svatý, a ctím Tě jako jednu ze tří Osob, jako toho, jímž teprve je Nejsvětější Trojice celá, a kterým teprve může celá Trojice působit navenek, jímž konečně naplno celá Trojice žije. Nemohu nic bez tebe Duchu svatý, stejně jako bez Otce a bez jeho Syna.

Můj Duch přece vždycky spolupůsobí s celým dílem Mého Vykoupení. Spolupůsobí při utvoření Mého Těla v lůně naší společné panenské Máti. Můj Duch Mne vede na poušť, Můj Duch zvěstuje lidem Moje Dětství a otcovskou lásku ke Mně. A pak ti výslovně slibuji Mého Ducha jako Utěšitele, ducha Pravdy, který bude střežit Moje tajemné Tělo v jeho působení, učení, posvěcování a řízení. Můj Duch je přece už při začátku Mé Církve. Právě Mého Ducha posílám, aby uchvátil apoštoly, zmocnil se jich, vlil jim velkodušnou lásku, aby se přestali schovávat za vařenými dveřmi a dovedli hrdinsky vykročit ven z večeřadla a hlásat pojednou Moje evangelium konečně bez bázně, že mu neporozumí, že zradí Mou myšlenku. Můj Duch naplňuje Mou mladou Církev svými dary, kterými si podmaňuje prvé křesťany, aby se stali dobrými nástroji ve vlévání pravdy a lásky dalším a dalším Mým dětem. Proto první křesťané připadají ostatním jako opilí sladkým vínem. Svaté opojení lásky, svaté opojení Mnou působícím v tobě, působí Můj Duch vždycky ve své Církvi charismaty lásky, dobročinnosti, moudrosti dávající rady, síly pomáhající slabým a potřebným, ale i mučedníkům, aby kvůli Mně snášeli jakékoli utrpení, ba i i svou krev prolévali, či láskou sloužící na nejrůznějších místech úkolů v Mém tajemném Těle.

Můj Duch vychází jako Moje otcovská i synovská láska, jako dar, jako ten, kterého vydechuji a dávám. Právem mu připisuješ onu plnost darů, totiž sedmero darů. Mají z tebe učinit povolný nástroj Mého působení v tobě, působení Mého života v tobě, aby ses mohl dát povznést do Mého poznání a co nejsilněji se dát zapálit Mou láskou. Láska je dar. Přichází rázem do duše, strhuje tě a povznáší tě. Tak ji v tobě působím způsobem. Tím se ti také vlévá Můj Duch. Nechej se povznést celým Mým trojosobním působením, až budeš prožívat onu osobní Mne otcovského, Mne bratrského i Mne přátelského. Pak začneš správně prožívat základ své víry a porosteš duchovně v Mém dětství. Z otcovského vycházení přese Mne spásonosného Bratra v Mém Duchu ode Mne otcovského i bratrského. B. (Pokr.)

+++

VŮNĚ MONTEPULCIANA

(sv.Anežka z Montepulciana)

Vinice a vinice lemují cestu Marche stejně jako starou cestu Lazio, vinoucí se úrodnou nížinou. Kdysi tu král Latinus poskytl útočiště Aeneovi a ostatním uprchlíkům z Tróje. Z tohoto pokojného soužití pak vzešlo mnohé dobrodiní. Jako na kolébce se zhoupne urozený pán Vavřinec de Segni, kdykoli se vydá kočárem něco přes míli cesty ze své šlechtické usedlosti v Gracchiano do Montepulciana. Od nejstarších časů lákal tento pradávný „Výstupek Publicianus“ k osídlení díky svým léčivým horkým pramenům, přinášejícím úlevu i pozdravení nejen dýchavičným lidem, ale i podagristům, jakož i mladým na těle těžce namoženým. Dnes však pospíchá pán de Segni tím víc, protože jeho lepší polovička Marie je v očekávání, a také jí – jak se nejednou přesvědčila – přináší teplé koupele vytouženou úlevu. Stoupání z nížiny do Montepulciana dává koním zabrat, ale pak už se vůz šňůrovitě vine hřebenem Monte Poliziano. Trvá to jen chvíli, než se vyškrábe z podhradí a projede branou montepulcianského hradu do města. Zato následující výhled na jednu stranu do údolí Chiana a do údolí Orca na stranu druhou potěšitelně konejší zrak jako sladká odměna.

Potom však průjezd kolem trhovců zburcuje náhodného návštěvníka města jako by hořelo, protože se každému na první chvíli zdá, že Italové spolu rozmlouvají s takovou vervou a vzrušeným patosem, až očekává, že si snad každou chvíli skočí po krku. Kdo se však zaposlouchá do jejich rozmluvy, zjistí, že se právě baví o věcech docela banálních, a že jejich řeč může kdykoli ukončena právě tak rázně, jako vypukla.

Přesto jsou tu někdy na pořadu všedního dne tak důrazné hádanice, že mohou skončit i násilím, zejména když se mezi sebou handrkují sienští kupci a kupci florentští, kdo bude přednostně nabízet své zboží v Montepulcianu. Před šesti léty se udála krvavá řež u Montaperti mezi florentskými a sienskými žoldnéři. Tehdy se zdejšího hradu zmocnili sienští. Jenže to tak zřejmě nemělo zůstat nadlouho. Florentští kupci sbírali vojsko proti Sieně, a přitom také rodáci z Montepulciana toužili po samostatnosti.

Co to bylo? – Vyhrkla v půli cesty paní Marie, až pan Vavřinec sebou trhnul víc, než by přivodila křivolaká cesta, a vyjekl:

Co je? Co - co se děje?

Myslím to doma.

Cože?

Jak jsem uprostřed noci viděla ta velká světla. Celý dům byl jasně ozářen, jako by byl bílý den.

Neviděl jsem nic, má drahá. Nezdálo se ti to?

Ale já jsem to viděla. Všude bylo najednou tolik světla, ale přitom jsem tím nebyla nijak oslněna.

V lázni se ti uleví.

Je to znamení, řekl jí později zpovědník: Modlete se za požehnané narození potomka.

Za pár dní se honosný dům pana de Segni v Gracchiano Vecchio naplnil nervózním pobíháním a přešlapováním, až do toho všeho zazněl tichý tenký hlásek, ale vzápětí jej překrylo radostné volání porodní báby:

Je to holčička! Krásné děvčátko! A maminka je zdravá.

Blahopřeji vám, urozený pane Vavřinče. - Ukláněl se sluha.

Jak se bude vaše dítě jmenovat? – Ptal se kněz.

Anežka.

Anežko, já tě křtím ve jménu ….

Pak se celé sídlo urozeného pána de Segni skutečně naplnilo jasem a zavonělo jako nikdy dosud. Zatímco všichni v domě hledali ty růže, ty lilie, ty fialky, čtyřleté děvčátko se vytratilo.

Kam se poděla Anežka?

A není vzadu v zastrčeném koutě u kříže? Tam přece vždycky bývá.

Vzduch v ústraní se jemně tetelil cinkavým vrněním zvonku. To nebyl běžný zvoneček, ale živá rolnička, a její srdíčko se pohybovalo mezi Ave Maria a Paternoster.

Oči domácího zpovědníka ztuhly zbystřením, ale pak se znovu zakoulely:

Říkáte, done Vavřinče, že si místo hraní pokaždé vyhledá jen tohle ústraní, aby tu před křížem trávila každou volnou chvilku?

Ano. A tohle už to trvá celá léta. Nejraději by byla pořád jenom u sestřiček. Pokud ji někdo uvidí u okna, tedy jen když zasněně vyhlíží klášter Sacco u Montepulcianu. Tohle snění jí prochází žaludkem. Nesní toho víc než vrabeček.

Nechte ji tam vstoupit.

Ale vždyť má teprve devět roků. Copak jí nestačí, když to má na dohled? Nestačí snad, že je tam její srdce?

Zkuste jí tam nechat na výchovu.

Možná, že Anežka vzhlížela oknem rodného domu k Montepulcianu skoro jako k nebeskému království, jenže ono to nebylo žádné nebe na zemi. Vždyť se o toto místo ucházeli průbojní obchodníci i drsní vojáci ze Sieny či z Florencie. Místní lapiduchové se předháněli v nabídce nejrůznějších požitků. Kvetly tu krčmy s ohnivě červeným i jiskřivě bílým mokem, ale také tu bujel plevel různých nevěstinců. . .

Otevřený kočár dona Vavřince de Segni, provázeného manželkou, malou Anežkou, a služkou, vykodrcal z nížiny a zpomalil své tempo stoupáním k městu. Bujní oři najednou odfukovali s docházejícím dechem, když se rázem z čistého nebe zatměla obloha bouřkovým mrakem. Slunce se na modré nebeské báni kamsi vytratilo. Zdálo se, že na ně dopadne jakýsi strašný příval. Otec instinktivně přitiskl dceru do náručí, aby ji chránil vlastním tělem, a jasně pocítil sepjaté ručky.

Krá! Krá! Kráááá! Krááááá!! – Otřáslo se celé okolí a zima úzkosti jim projela až morku kostí.

Prrr! – Křikl vozka na koně a přitáhl jim vší silou uzdu, až se vztyčil na kozlíku. Koně se zvedly na zadních a kočár zastavil.

Bác! Buch! Škrrr! – Dopadaly na kočár temné stvůry, které by jim snad vypíchly oči, kdyby si je nechránili rukávy.

Na dvacet vran napočítal vozka v kočáru. Don Segni shledal ostrými zobany rozdrásaný plášť a několik krvavých drápanců na rukou.

Všichni se ustrašeně rozhlíželi za vzdalujícím se hejnem útočících vran. Zmenšovalo se na obloze, až konečně zmizelo u jednoho domu na předměstí Montepulciana, odkud se předtím vynořilo.

Vozka se tam upřeně zadíval a řekl stroze: Nevěstinec.

To je znamení, řekl jim později františkán z města a dodal: Anežce bude nejbezpečněji u našich sester v klášteře Sacco.

Rodiče pokývali souhlasně hlavou. Od té doby zůstává Anežka u sestřiček.

Devítileté dítě? – Hm, a co s ním? – Je sem dáno na výchovu. Ujme se jí sestra Markéta.

Krásné šaty urozené dcerušky jsou vystřídány drsným rouchem z pytloviny. Pokorně to přijímá, aby se z ní stala sacchine či sestra pytle.

Malá modlilka však přináší do kláštera Sacco něco ohromujícího. Co to je? Klášterem prolétá jasný meteorit. Sestra Markéta s překvapením shledává, že chovanka ji předbíhá ve ctnostech, hlavně v pokoře, ale také vytrvalostí v modlitbách. Co je to za cizokrajné zvíře? Trapná záležitost, když se sestry dostávají každou chvíli víc a více do jejího závěsu. Jen Bůh ví, kdo tu koho formuje. . .

Pojďte se podívat, sestry. Anežka se modlí!

Ani cupot sbíhajících se sestřiček a jejich překvapený šepot, ani zvědavé okukování nemohlo Anežku vyvést z pokojné modlitby, během které se ocitala dva lokty nad zemí. Prožívá přítomnost lepší společnosti, než si kdokoli dovede představit. Matka Boží s Dítětem v náruči se sklání k Anežce a něco jí šeptá a pak jí něco vtiskne do ruky. Je to snad halucinace? Tři kamínky na počest Boha trojjediného, svírané v ruce, si nikdo nevymyslel. Stanou se z nich podle výzvy Matky Boží opravdu základy k něčemu velkolepému?

Během čtyř let se tento klášter sester svatého Františka v Montepulcianu stal místem, ve kterém se duch světa cítil jako by pro něj vypukla doba ledová. Zkrátka spěchal pryč.

Místo něho se u klášterní fortny objevil posel.

Přináším list pro představenou kláštera.

Přičinlivé ruce rozlomily pečeť, aby se oči mohly popást na zvěsti.

Je to pozvání z Procena u Orvieta. Zvou naše sestry, aby u nich zřídily nový klášter.

Kdo tam půjde?

Sestra Markéta.

Copak já stará už dokážu? Ať tam jde především Anežka!

Anežka?

Kývnutí hlavy ostatních mluvilo důrazněji, než kdyby někdo řekl: Jinak nás tady všechny uhoní v modlitbě, postech a kajících skutcích. . .

Markéta a několik dalších se připojilo k Anežce, aby založily v Procenu nový klášter.

Ta že má být však představenou? – Vrtěli místní hlavou: - Vždyť jí není ještě ani patnáct!

Papež Mikuláš IV. byl však jiného názoru: Uděluji sestře Anežce dispens…

Mladičká abatyše se pokojně noří do mystického prožívání svého Božího dětství. Jeho vnější podmínky si pro sebe stanoví tak tvrdé, že by jejich uložení nějakému trestanci v nejtěžší nápravné vězeňské skupině vyvolalo odpor a stížnosti ohledně porušování jeho přirozených lidských práv: dvacet let o chlebě a o vodě, kámen pod hlavou místo polštáře. Pro moderní badatele je to znamenitá příležitost pro studium, jak přežít v extrémních podmínkách.

Největší Kavalír kavalírů se však nedá zahanbit nejtvrdšími oběťmi, vytrvale a s bolestmi přinášenými kvůli Ukřižovanému. Otevírá svou štědrou dlaň, aby naplnil vyvolenou nádobu ještě většími dary. Dar rozhojňování chlebů, uzdravování nemocných, vzkříšení mrtvých. . . K tomu se otevírají dary extáze a vidění.

Záplava malých bílých křížů se snáší na celé shromáždění modlících se kajícnic. Sama Madona s Dítětem přistupuje k Anežce, a když kajícnice vztahuje ruce k Božímu Synu, na chvíli jí svaté Dítě svěřuje. Čím víc se zdráhá vrátit svaté Dítě, tím sladší je odměna.

Kající pobožnost se stupňuje, když Anežka po svém úspěšném vedení kláštera v Procenu, pokorně přijímá vnuknutí, aby odpověděla na dávné znamení doby. To znamená opustit zavedený klášter a vrátit se do Montepulciana.

Hodláme zakoupit místo pro nový klášter.

A kde to má být?

Tam, kde stojí nevěstinec.

Budete mít dost peněz?

Bůh se postará.

Draze vykoupený pozemek, pokyvuje hlavou uznale biskup, když posvěcuje druhý kamínek sestry Anežky jako základ pro klášter Zvěstování Panny Marie.

Nebude však františkánský, rozhoduje Anežka, - nýbrž přijímáme řeholi svatého Augustina a stanovy řádu Bratří kazatelů. Otcové dominikáni souhlasí, že nás duchovně povedou. V novém klášteře se vzdávám svého vedení, abychom si všichni mohli zvolit převorku.

Montepulciano těžce strádá v podrůčí sienských dobyvatelů a obchodníků. Zato klášter vyrůstá závratným tempem. Z něho pak vyzařuje zvláštní pokoj a mír do celého širého okolí:

Nerozčilujte se, krajané! Důvěřujte Pánu!. Bůh vás neopustí.

Modlil jsem se chvíli se sestrami dominikánkami, a jsem úplně uzdraven.

Moje žena se tam také uzdravila.

Však tam mají léčivou vodu. – A vínečko!

To je možné, ale mně stačilo nějaký čas pobývat v přítomnosti sestry Anežky a jejích družek.

Jakoby přes noc srůstá klášter sester dominikánek s městem jako nezbytné plíce, kterými se Montepulciano konečně naplno nadechuje. Není to jen čerstvý vzduch, kterým se tu teď dýchá, ale také duch dominikánské řádové svobody, a krůček po krůčku ozdravuje město i okolí.

Anežka občas zavadí pohledem o kamínek, který leží na klekátku před křížem v její celičce. Pak se její očí povznesou vzhůru, a srdce šeptá: Však ty už, můj Pane, budeš vědět, co s ním. Obrysy věcí se rozostřily a prostý dřevěný kříž se projevil v celé své tajemné životnosti, ale jedině čisté srdce mohlo jasně slyšet:

Gracchiano.

Bože můj, jedině ty dokážeš tak příjemně překvapit a zaplavit blaživou milostí.

Právě tam, do Anežčina rodného městečka směřoval zanedlouho biskup, aby posvětil základní kámen pro nový klášter. Volba převorky padla na Anežku, a pak ještě znovu a znovu. Všechno se kolem rozvonělo vůní fialek, lilií a růží.

+++

NEGRAMOTNÁ UČITELKA

(sv.Kateřina Sienská 29/4)

Jářku, není nutné, moje milá, strachovat se, že by rodina snad neměla co do huby, rozhazoval rukama Giacomo Benincasa, přecházející nervózně mezi nepřehledným množstvím kádí.

Čekám už třiadvacáté dítě, a jestli má pravdu porodní bába, snad i čtyřiadvacáté, ozývala se jeho lepší polovička Lapa.

Neboj se, ženuško, uvidíš, že se o tebe a celou rodinu postarám, a mnohem líp, než jak se o tebe mohl od narození starat tvůj vlastní táta, ten známý místní veršotepec Piagenti. Stačí, když požádám sienský barvířský cech o rozšíření dílny, a bude pro mne i pro tebe i všechny naše děti co jíst a ještě nám zbude, holedbal se přičinlivý mužíček: – Vždyť rozumím bělení i barvení líp, než kdokoli z okolí! Dovedu bělit jakoukoli tkaninu a bělostné plachty potřebují všichni lodníci stejně tak, jako pestré látky potřebují bohatí stejně jako prostí. Stačí se jen trochu otáčet. – Načež zatočil klikou vijáku, s jehož pomocí se tkanina sešitá do uzavřeného provazce protahovala kádí s barvicí lázní. A hned zase poskočil jako splašená čamrda k jiné kádi a zatočil dalším vijákem, a hned zas poskočil o kousek dál a zatočil zase jinde. Přitom měl smích od ucha k uchu jako prasklý meloun.

Porodní bába měla pravdu. Sienský barvíř slavil svoje čtyřiadvacáté otcovství, neboť druhé dítě z dvojčat zemřelo při porodu. Poháry toskánského vína o sobě dutě narážely při zapíjení křtin nejmladšího z dětí.

Uvidíš, že tahle naše Kateřina nebude žádné nedochůdče, ale přinejmenším bude právě tak dobrá rodička jako ty, moje drahá Lapo! A ani my – jako rodiče - ještě nejsme u konce svých sil. Ještě bude pětadvacáté! – Chechtal se Giacomo na celé kolo.

Děláš děti jako pekař housky, pohoršoval se básník Piagenti nad svým zetěm, - ale kde potom zůstává jejich další vzdělávání, aby uměli číst a psát?

K čemu čtení a psaní? Kolik tobě, milý tcháne, vynášejí ty tvoje veršíky, a kdopak je čte? Všechno, co je potřeba vědět, se děcka dozví v kostele. A víc toho nepotřebují vědět. Kluci budou pokračovat v mé dílně jako barvíři a holky budou rodit jako všechny mámy. Tak o co jde?

Bůh však barvířovi a jeho žínce žehnal, zvláště v tomto truchlivém roce 1347, kdy se Itálií přehnala morová rána a tahle černá smrt smetla třetinu obyvatelstva.

Chateřino! Pospěšte si s bratrem na předměstí a vyřiďte tam můj vzkaz! – Rozkazoval přičinlivý tatík dětem. Hned vyrazily šipkovitě z rodného domu v ulici Fontebranda  kolem chrámu svatého Dominika a pak už zamířily k městské bráně, aby za hradbami vyřídily poselství, a pak spěchaly domů, dřív se zavřou městské brány, protože se šeřilo.

Co se zastavuješ, Chateřino? – Křičel na šestiletou sestru starší bratr, když se pojednou opozdila: – Co je s tebou?

Stála tam jako přikovaná a neodpovídala na jeho volání.

Seš hluchá? Co tu tvrdneš? A proč se tak hloupě usmíváš?

Ruce se jí zvedají a skládají se na prsa. Gestikulující bratr se změnil v mlčenlivého mima, protože jeho pokřik se utopil v moři ticha. Také hranaté obrysy sienských domů se rozplývaly a bazilika zmizela v náhle se snášejícím mlhavém závoji, a místo nich se vynořila jasná postava Ježíše v bělostné říze s berlou v ruce. Vycházela z něho zář, dopadající na dívku. Celou ji zaplavila blaživá lázeň, když pozvedl pravici a žehnal jí. Pak ji rukou pokynul, aspoň to tak vypadalo.

Pojď! Pojď!

Za ním se vynořily bělostné postavy apoštolů, jak je znala z obrazů v kostele svatého Dominika. Tu se jí chápe silná ruka, aby ji přitáhla kamsi jinam. Těžko přetěžko pohnula s tou nenadálou sochou, trčící uprostřed sienské ulice jako zkamenělý etruský monument. Pak se zase všechno znovu zaostřilo a přijalo své barvy a tvary. Vzduch opět vibroval v duchu toskánského dialektu, kde se ve všech slovech souhláska „k“ vyslovuje jako „ch“ a umožňuje odhalit toskánce kdekoli na celém apeninském polostrově.

Chateřino! Jak pojď přece, Chateřino! Chceš tu zůstat až do noci, nebo co? Jestli přijdem domů pozdě, poznáme otcův mochrý provaz!

Rok na to se opozdila v kostele, když na kolenou před obrazem Spasitele šeptala:

Nemohu tě přestat milovat, můj Pane! Zaslibuji se ti dneska, můj Pane Ježíši navěky. Tak se ti odevzdávám jako tvoje snoubenka.

Jen se o tom zmínila při nedělním obědě, byl z toho kravál a skončila bez oběda v temné komůrce, kde si jen v pláči ohledávala šrámy a podlitiny od barvířských provazů. V uších ji zněl otcův křik: Jakýpak slib? Dětské tlachy! Dětské bláboly! – Uprostřed nich však slyšela zřetelný hlas Miláčka: Dětské bláboly? Ale já jsem je slyšel.

Musíme jí vyhnat tyto myšlenky z hlavy! – Tvrdila matka.

Bude dřít od rána do večera v barvírně. Nedopřejeme ji čas na žádné jiné myšlenky. Rozhodl se otec.

Tak začalo období budování malé celičky přímo v srdci dívky Páně. Pět let dřiny v domácí manufaktuře se přehnalo a pro Kateřinu se mohlo rýsovat vysvobození z domácí otročiny.

Milá Chateřino, už je ti dvanáct, takže ti můžeme říct, že máme pro tebe vyhlédnutého jaksepatří ženicha.

Drobná, křehká, půvabná dívenka ztuhla, a po chvíli z ní vylezlo:

Já – já už jsem zasnoubená.

A že bych o tom nevěděl? – Utrhl se otec: A za koho pak?

Za Pána Ježíše.

Plesk! Plesk! – Zaznělo celým domem.

Pán Ježíš už má můj slib. Nemohu ho vzít zpátky-

Ty s tím nedáš pokoj? Tak si zajdi, Chateřino, do dílny a přines si provaz.

Pokorně přinesla provaz, aby podstoupila rány. Opakovalo se to ještě mockrát, někdy to bylo od otce, jindy od matky, někdy i od bratra. Místo osvobození z domácí otročiny útěkem ve vlastním manželství, se ocitla v rodinném pekle. Pomalu už nebyl doma nikdo, kdo by si do ní na potkání aspoň nekopl.

Chtěla bych se stát členkou řádu svatého Dominika, prosila Kateřina, ale představená sester jí odpověděla: Jsi moc mladá, děvče. Takové zasvěcení je na celý život. Raději si to líp rozmysli.

Přesto se doma objevila s bílým závojem na hlavě, když se sama zasvětila Bohu.  Sotva jí ho strhli, vyjekli zkoprněle:

Ostříhala si vlasy! - A přitom v žádném řádu nejsi! Podvodnice! Farizejko! - Bác! Bác! Celý dům sienského barvíře se třásl slzami.

Můj Pane a Králi, nechávám to na tobě, jestli mě vysvobodíš z těchto zásnub, které mi vymysleli rodiče.

Do týdne se celá obsypala vyrážkou. – Neštovice. Když nemoc ustoupila a vyrážka se zahojila, zůstala celá tvář poďobaná.

Takhle se těžko vdá, pokyvovala uznale matka.

Díky tobě, můj Pane, žes mě neopustil, radovala se Kateřina: - Teď už se mi nikdo nediví, že se straním společnosti a hluku světa.

Klidně spím, když tu mi pojednou jde naproti svatý Otec Dominik. Přináší si bílý hábit s černým pláštěm a říká: Tak pojď.

Celý rok uchovávám ten prozářený sen ve svém srdci, až pak už to dál nejde. Barvíř Giacomo prodělal podivný otřes právě, když Kateřina, jindy tichá až zakřiknutá, zkrátka takový rodinný otloukánek, povstala od stolu a řekla před celou rodinou:

Bůh mě volá, abych se mu zasvětila celým srdcem.

Otec vytřeštil oči a zíral jako babylonský král na ruku píšící na stěně. Nad hlavou jejich domácí blouznilky se přímo v místnosti objevila bílá holubice. Chvíli se vznášela a pak se rozplynula. Starý barvíř seděl a mlčel. Zatímco jindy hrál všema barvami díky svému povolání, nyní skoro splýval s bílou stěnou. Potom k překvapení všech řekl: Tak dobrá.

Osmnáctiny oslavuje Kateřina v bílém rouchu panny zaslíbené Kristu konečně i slavně, tedy veřejně a při mši svaté.

Ona přece není členka Druhého řádu rozjímavých sester, ale Třetího řádu ve světě. Neměla by mít žádný závoj, šuškala jakási mniška.

No tak tahle terciářka prostě závoj má, odpověděl Otec Tomáš Caffarani, - a Bůh i svatý Dominik vědí, proč.

Mladá vlaštovka nepřetržitě poletuje kolem Ukřižovaného. Setrvává po boku Muže bolesti. Chvíli strádá klekátko pod svým nákladem ve vzduchu bzučícím růžencem, chvíli se pokořuje sám živý náklad: Švih! Prásk! Bác! -

Můj Pane, chci nést svůj podíl utrpení na tvém pocení se krví, korunování trním, bičování, nesení kříže i ukřižování. Chci ti tak trochu ulehčit tvou strašnou bolest.

Co se ti stalo, Kateřino? – Divil se otec Rajmund z Kapue a ukazoval na zkrvavený hábit, právě když ho prala v řece Arbie.

To nic, jen si připomínám něco, co jsem se naučila v barvírně. Krev pustí spíše ve studené vodě. Co nedokážu vyprat, vybělí sluníčko.

Tolik se pokořuješ?

Co na tom záleží, otče Rajmunde? Náš Pán trpí mnohem víc než my, hříšníci.

To jistě. Chceš mu dokázat, jak moc ho miluješ, že ano?

Chci a toužím jedině po tom, abych byla pod křížem bičována do krve.

Hm. Možná to prospívá k potlačení tvé lenosti a třeba i smyslnosti, udržení si bdělosti a ochoty k modlitbě, a Pán jistě s radostí přijímá tvou oběť, když mu ochotně nabízíš své tělo k snášení dílu jeho utrpení. Jen se přitom nezmrzač!

Kdepak! To se mi nepovede. Jsem na to moc slabá.

Hlavně dej pozor na jedno.

Na co, Otče Rajmunde?

Vnější sebepokořování tě může svádět k hrbaté pokoře bez lásky. I kdyby ses bičováním přizabila ve jménu Páně, lásky ti nepřibude, pokud není tvoje srdce dost otevřené vůči Bohu i vůči člověku. Musíš se naučit radostně přijímat lásku a pak i rozdávat. Musíš se učit odpovídat na všechno Ano či prostě jako Panna Maria: Fiat. Obávám se, žes nikdy doma nezažila velikou lásku, zejména ne otcovskou ani mateřskou. Myslím, že nedovedeš radostně přijímat projevy lásky.

To bych opravdu nerada, aby mě někdo takhle oblažoval.

Stavět se zády k těmto Božím darům může být hřích. Bez pravé lásky se duchovní pýcha víc a víc uzavírá dovnitř a tam se vnitřně zakovává do bludného svědomí o sobě.

Toužím po velké lásce, a posiluji se k ní, když přijímám Pána ve svatém přijímání. Mám takovou potřebu svatého přijímání, že když ho nemám, tak trpím víc, než kdybych dostala strašný výprask. - Sytost, jež mi Pán uděluje při přijetí svého Těla, je tak velká, že pak už nemám chuť na žádný tělesný pokrm. Když však nemohu přijímat Tělo Páně, tak už pouhá jeho přítomnost a jeho vidění mě nasycuje, ba dokonce nejen přítomnost Svátosti, nýbrž i kněze, o němž vím, že se dotýkal Svátosti, mě potěšuje, takže vzpomínka na každý pokrm ode mne odchází. Potom se moje láska pokaždé obrací k svatému člověčenství Páně. Padám pod křížem a pokaždé se otřásám bolestí už při pohledu na rány toho, který nás tolik miluje.

Pak se jednou v neděli po svatém přijímání usadila sienská vlaštovka kdesi v Pise před Ukřižovaným, aby se napila z jeho ran, a tu se k ní přiblížil sám Ježíš ve velkém světle. Z jeho pěti ran vycházely krvavě rudé plameny k pěti místům jejího těla, až se tělo zachvělo pronikavou bolestí, ozývající se bodavě v srdci. Plnými doušky hltala své mučivé omilostnění. Přitom zašeptala skoro neslyšně, aby to slyšelo jen Božské Srdce:

Pane, dej, ať ty rány nejsou vidět, abych tak ušla pozornosti a obdivu světa.

Nato došlo k záblesku. Krvavě rudé plameny se proměnily v jasné a světlé paprsky. Avšak bolesti, které při tom trpělo Kateřinino tělo, jak se později přiznala otci Rajmundovi, byly tak strašné, že by snad byla zemřela, kdyby je Pán nebyl zmírnil.

Zajímavé, povzdechl si zpovědník, že tě bolesti našeho Pána tolik stravují, ale přitom ti podle všeho skoro nevadí, jak se ve světě zachází s nesešívaným rouchem Páně. Nemají nakonec trochu pravdu ti, kdo o tobě, Kateřino, tvrdí, že jsi jen podvodnice a farizejka? I ti Římané, kteří strhli Ježíšovi roucho, měli dost rozumu, že ho netrhali, ale zachovali ho vcelku a metali o něj losem. Láska ke Kristu se nedá oddělit od lásky k jeho Církvi. Tvrdíš, že tolik miluješ Ježíše, ale co láska k Církvi? Nepokulhává ti? Rozplýváš se před křížem a snášíš bičování, až s tebe teče krev, ale co církevní rozkol? Ten tě nezajímá? Nejsi opravdu jen komediantka?

Chtěla bych napsat dopis nějakému církevnímu hodnostáři, ale nedovedu psát. Pomůžete mi, Otče Rajmunde?

Po stole se rozložily psací potřeby a pero spustilo skřípavý koncert na pergamenu.

Ach, běda mé nešťastné duši, otevřte oči a sledujte zkázu smrti, jež vnikla do světa a především do těla svaté Církve. Ať pukne vaše srdce při pohledu na takovou lehkomyslnost! Hleďte, otče, jak pekelný vlk odtud odnáší ovce, které se pasou v zahradě svaté Církve, a není nikoho, kdo by je vyrval jeho hltanu... Nevěsta Kristova je bledá, protože jí byla vysáta krev. S pýchou kradou Kristovu Krev, jež nám byla dána z milosti a nikoliv podle práva, zatímco čest, jež náleží Bohu, dávají sobě samým…

Hm, pěkné, řekl uznale otec Rajmund, - ale stav Církve je následkem papežova pobytu v Avignonu, neutěšený. Kdo vytrhne papeže z otroctví francouzských králů? Kdo přivede římského biskupa na původní stolec Petrův? Dokonce už i florenťané tě, Kateřino, volají na pomoc.

Mně?

Právě tebe.

Cože? Já, sieňanka, a mám něco dělat pro Florencii?

Mně se zdá, že ti, Kateřino, pořád chybí láska. Musíš se učit přijímat projevy důvěry a lásky, třeba i od florenťanů, a také lásku dávat. Nedovedeš prožívat sdílení lásky. A potom tě všechno tvoje pokořování se a trýznění před Ukřižovaným, i kdyby ti zkrvavilo celý hábit, pořád jenom zakovává do pýchy a hrbaté pokory.

A co s tím mám dělat?

Nepřátelství Florencie a Sieny musí jít stranou, když avignonský papež uvalil interdikt na Florencii, za to, že se k němu obrátila zády. Teď se tam nesmí sloužit mše svaté, ani křtít ani pohřbívat. Vypadá to tam jako by město s ochraptělými zvony duchovně skomíralo.

Nejraději bych poslala papežovi do Avignonu dopis, ale nedovedu to. Neumím psát, natož francouzsky.

Já to však dovedu, řekl otec Rajmund a začal rozdělávat psací potřeby. Vzápětí se bílý uzlíček sesul ke kříži a ovinul se kolem Ukřižovaného, a pak už se pero rozběhlo po volném listu pergamenu podle slov, linoucích se mezi ranami, vzdechy a plačtivým štkáním:

…Chci, abyste byl tím pravým a dobrým pastýřem… kdybyste měl sto tisíc životů, byl byste připraven je dát pro čest Boží a pro spásu tvorů. O tatíčku můj, sladký Kriste na zemi… Buďte silný, buďte silný, přijďte, přijďte potěšit ubohé služebníky Boží a děti své! Očekáváme vás s nadšenou a láskyplnou touhou... Vzhůru, Otče, a bez obav do toho! Říkám Vám, že není třeba mít z toho strach…

Napsat dopis je jedna věc, ale vydat se za papežem do Avignonu právě jako sieňanka, dobrovolně sloužící Florencii, to je něco skutečně do nebe volajícího. Uvidí-li se taková duchovní jednota, kdopak by odolal a nesejmul církevní trest z Florencie?

Doprovodíte mě tam, Otče?

Proč ne? Jenom se musím dovolit u otce převora.

Zima toho roku byla tuhá, ale sotva jen trochu polevila, vyrazily ze Sieny dvě svérázné bytosti. Černobílý pes, doprovázený vlaštovkou. Cestou si vyžebrávaly skývu chleba a přespávaly, kde se dalo. Někdy v klášterech, jindy v salaši nebo v seníku.

Cinkání zvonků oveček vyháněných na pastvu je probudilo. Dívčí oči zamžikaly a malá roztřepaná bytost se celá otřásla. Sotva zjistila, že je zakryta svým i jeho černým pláštěm, ucukla jako rusalka překvapená při ranní lázni a odtahovala se od něho skoro štítivě.

Pozdravení pokoje, řekl a otcovsky ji políbil.

Zvedla ze země s výrazem postřelené kačeny a smetala se sebe seno.

Víš, Kateřino, v tobě je něco jako smrt. Máš v sobě zakořeněnou zkušenost s tím, jak obětovávat Pánu své rány, ale chybí ti zkušenost s otcovskou láskou. Jsi jako skořápka tvrdě uzavřená ke všem projevům lidské přízně. Na každou otcovskou náruč plnou něhy nebo mazlivou mateřskou náruč odpovídáš zarytě NE! Odmítáš to jako něco pro sebe zásadně nepatřičného a nemístného, ba skoro to považuješ za něco pohoršujícího.

Ano, otče Rajmunde, patří mi jen utrpení a bolest. Jedině tak se trochu víc přiblížím zmučenému Miláčkovi na kříži!

Tohle by ti šlo, dušičko, ale měla by ses ještě učit přijímat otcovskou náruč. Chápu, žes to nikdy nezažila. Uč se to pokorně snášet, jinak ti místo srdce zůstane kousek otlučeného ledu a nebudeš schopna opravdově sdílet lásku s chudáky a trpícími. Oni totiž v mžiku poznají, že se k nim skláníš ze soucitu a ne z horoucí lásky. Nepřijmou od tebe zhola nic, protože nepřijmou nic ze soucitu.

Ano, otče Rajmunde, budu se to učit. Byla bych však nejraději, kdybyste mě ponížil a pokořil u kříže a pak na mě zapomněl.

Bůh mi tě svěřuje jako Kristovu svatou nevěstu. Proto tě musím vést k Pánu otcovsky. Musíš mě takového přijmout, a ne jako nutné a trpně snášené zlo. Uč se mně přijímat jako milujícího otce, a nejen jako tlumočníka, ne pouze jako nástroj svého posvěcení.

Budu se to učit, slibovala, - ale teď už musíme vyrazit na cestu.

Růžencové broukání jim zkrátilo cestu, takže se před nimi záhy vynořil papežský palác.

Kdo jste a jaké je vaše přání? - Ptal se papež Řehoř XI. při audienci.

Kateřina zůstala na kolenou, kdežto otec Rajmund povstal a tlumočil, co mu šeptala: Jsem prostá dívka. - Podřizuji se však řádu našeho Otce Dominika a sloužím v něm Bohu a svaté Církvi. - Je to Boží vůle, abyste bděl nad svým lidem z pahorků římských. Vzpomeňte si na svůj slib, který jste dal tajně a soukromě Bohu, že své sídlo skutečně přeložíte z Avignonu do Říma. Měl byste ten slib splnit –

Papež na ni vytřeštěně hleděl a jen s obtížemi skrýval, že mu noha klepe o nohu. Pak řekl: Splním svůj slib. A opravdu 17. ledna 1377 slavil svůj vjezd do Říma.

Když byl po smrti Řehoře XI. zvolen papežem Urban VI., Kateřina věděla o jeho hrubosti, která v jeho případě nahrazovala přísnost. Diktovala pak dopis papeži:

 „Vykonávejte své povinnosti způsobně a klidně, a nikoliv nezpůsobně a hrubě. Tím víc pokazíte, než napravíte. Z lásky ke Kristu mírněte prchlivé sklony své přirozenosti. Spravedlnost bez milosrdenství je spíše nespravedlností než spravedlností. . .  Jmenujte spolehlivé biskupy novými kardinály.

Ty mě chceš radit, ty kozo sienská? – Ušklíbl se Urban VI., zmačkal její list a mrštil s ním o zem.

Odbojní kardinálové se spojili, a jelikož církevní zákon nedovoloval papeže sesadit, zvolili si vzdoropapežem kardinála Roberta, ženevského hraběte, který přijal jméno Klement.  Kateřina nadiktovala dopis Urbanovi VI.: „Dozvěděla jsem se, že zvolili antikrista proti vám, Kristu na zemi. Neustanu vás, můj milý Otče, vyznávat za náměstka Kristova na zemi. Jen beze strachu, Otče, do tohoto boje, v němž je Boží láska pevnou zbraní."

Přestěhuj se do Říma, vzkázal jí Urban VI.

Tak se listopadu 1378 objevila Kateřina s duchovním šikem sienských závojnatek v Petrově městě. Postila se od Popeleční středy až do Nanebevstoupení Páně. Modlila se a do krve se nechávala bičovat před Ukřižovaným za obnovu jednoty církve.

Poraďte nám, jak a koho získat pro odstranění rozkolu, prosil papež.

Poradím, jak poradí Pán.

Sestro Kateřino, pomoz mi, prosí otec Rajmund. – Jeden zatvrzelý hříšník umírá v hříchu a odmítá obrácení. Čeká ho věčná smrt. Nemohu ho přesvědčit.

Uprostřed temné noci, kdy všechno spí, zůstává jen v kapli uzlík látky, tisknoucí se ke kříži a objímající Ukřižovaného. Vzduch jindy ztichlý se otřásá ranami, působícími krvavá zranění, a pak zas vyčerpaným oddechováním a šepotem:

Jestliže ty, Pane, chceš sledovat naše nepravosti, kdo unikne věčnému zavržení? Copak jsi sestoupil do lůna Panny a vytrpěl nejkrutější muka kříže proto, abys přihlížel na naše nepravosti a trestal je, anebo spíše proto, abys je zahladil? Proč mi vypravuješ hříchy zatraceného člověka, když jsi nesl na svých ramenou všechny zločiny… Nezapuzuj mě, nejmilostivější Pane, vrať mi mého bratra, jenž je pohlcen v propasti zatvrzelého srdce…

Ten hříšník se ještě tuto noc obrátil k Bohu, sděloval otec Rajmund příštího dne.

Já vím, pokyvovala hlavou Kateřina: - Otče, kdybyste viděl krásu duše, proniknuté milostí, byl byste ochoten stokrát zemřít pro jedinou duši, vykoupenou Kristovou krví.

No jo, to jsou celé sieňanky, závoj musejí mít, ale chodí na veřejnosti bez řádového pláště. Nestyda jedna! A ještě má celý hábit vzadu špinavý od krve. Cha-cha-chá! Asi byla nakupovat na jatkách. - Posmívali se jí kolejdoucí, zatímco se v jejím plášti ohříval promrzlý žebrák.

Raději ať jsem bez pláště, než bez lásky! – Odpovídá Kateřina.

Celým Římem uháněly hlídky na koních: Uzavřete brány města! V Pise vypukl mor! Nikdo z Pisy nesmí do Říma!

Znovu kdosi připomínal úsloví: Lepší doma mrtvola, než pisánec na prahu!

Když je v Pise mor, tak musím odejít do Pisy a být u nemocných a umírajících, řekla Kateřina zpovědníkovi a otec Rajmund jí odpověděl: Konečně hoříš láskou. Žehnám ti na cestu ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, objal ji a se slzami v očích políbil seinskou křehulku, na čelo udělal kříž.

Jdu ti naproti a přijímám tě, moje nevěsto milovaná, smál se Ježíš, když mu vyčerpaná posty, sebetrýzněním, bděním a modlitbami za Církev, a nyní ještě zasažená morovou ránou, padala do náručí.

O třetí neděli postní se z ní začal vytrácet život.

Prosím o svátost posledního pomazání.

A pak najednou se její strhaná tvář vyjasnila a byla andělsky čistá a radostná. Chvíli se dívala na kříž:

Jak je ten Bůh dobrý! Vyznávám se z hříchů... Je to má vina, Nejsvětější Trojice, že jsem zhřešila nedbalostí, nevědomostí, nevděkem a neposlušností a mnoha jinými hříchy. Běda, mně ubohé! Dávám svůj mladý život za Kristovu Církev. –

Po chvíli oddechování ze sebe vyrazila: Pane, voláš mne a já jdu k Tobě. Nepřicházím se svými zásluhami, ale jen s Tvým milosrdenstvím. Prosím, aby se mi ho dostalo mocí Tvé Krve.

Léta Páně 1461 byla povýšena na oltář a 1970 prohlášena církevní učitelkou.

 

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCH.ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, KŘESŤANSKÉHO MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI

NADPŘIROZENÁ LÁSKA VE TVÉM PROŽÍVÁNÍ

Nadpřirozeně dané ctnosti stojí nesmírně vysoko nade všemi mravními ctnostmi svým přímým vztahem ke Mně a láska je z nich nejvyšší, protože má ke Mně nejblíže.

Láska je svorník dokonalosti: „Pravou a dokonalou lásku má ten, píše svatý Albert, „kdo ke Mně přilne ze všech sil a nesleduje ve Mně žádný osobní prospěch časný ani věčný, nýbrž bývá unášen láskou ke Mně pouze kvůli dobrotě, svatosti, dokonalosti a blaženosti, jež je Mi přirozená“.

Člověk může milovat Mne i člověka buď pro sebe anebo pro něho, nebo sleduje svůj prospěch nebo blaho druhého. Bůh dává duši sebe samého úplně, pokud je duše schopna ho přijmout. Dává se k jejímu dobru.

Ty Mi ovšem nemůžeš dát nic ze svého. Nemáš nic, co bys nebyl přijal. Můžeš Mi však ochotně vracet právě to, cos přijal. Můžeš Mi dávat svou lásku, kterou v tobě zapaluji, a to nezištně. Můžeš láskou horlit pro Mou čest a slávu a zapomínat na sebe. Čím více tvoje láska roste, tím je velkodušnější a vřelejší, důvěřivější a bez podezíravosti. Pohledy do duší světců to potvrzují.

Požadovaná láska ke Mně, podle Mého příkazu je z celého srdce svého, z celé duše své, ze vší mysli své a ze vší síly své“ (Mk 12,30). Sv. Tomáš ve slově srdce vidí úmysl, ve slově duše dobrou vůli, v mysli rozum a v síle naprostou oddanost. Tím dáváš opravdu vše. A taková láska má vést a ovládat celý tvůj život, má-li mít přede Mnou cenu. Taková láska působí, že přebývám v duši - „Kdo zůstává v lásce, zůstává ve Mně a Bůh v něm“(I Jan).

Přetvořuje tebe milujícího ve Mně, tvého Miláčka. Vytváří v tobě Mou podobu, přejímáš Můj život i Moje vlastnosti, dáváš se proniknout Mým duchem.

Ten, kdo je Mnou proniknut, usiluje všemožně o plnění přikázání v duchu Mých slov: „Miluje-li Mě kdo, bude zachovávat Moje slova“(Jan 14).

Taková láska je pramenem čisté radosti. Přináší i hluboký pokoj, který nedovede zkalit žádný světský rozruch. Je to radost z čistého svědomí a pokoj z naprosté odevzdanosti.

Zakládá štěstí v duši zde i na věčnosti, jak to potvrzuje sv. Pavel na konci svého láskyplného života apoštolského: „Pro budoucnost je mi připravena koruna spravedlnosti“ (2 Tim 4,8). A lesk této koruny odpovídá stupni lásky.

Nadpřirozená láska je Mým nejvzácnějším darem. Je dar. Proto ji nelze lidskými silami získat.  Můžeš se na ni jen připravit. Proto o ni prosíš, rozjímáš o Mých nesmírných dobrodiních (stvoření, dar života, vtělení a vykoupení, Eucharistie, Moje zásahy do tvého života apod.). A když vstoupím, do srdce takto připraveného, pečuji o její vzrůst.

Jsou dvě cesty, které vedou k velké lásce: umrtvení vlastního těla v těsném spojení s Mým křížem a vložení celého sebe sama do oběti při mši svaté.

Tělesná láska nemusí být pokaždé hříšná, pokud je tělo umrtvené a naplno obětované ve mši svaté.  Potom už nejde jen o přirozené lidské tělo, nýbrž o tělo nadpřirozeně proměněné, zduchovnělé.

Apoštol Pavel nazývá lásku poutem dokonalosti (Kol 3,14). V ní spočívá duchovní život, neboť láska tě spojuje se Mnou, který jsem svrchovaná Láska. Láska tě uvádí v mystickou jednotu se Mnou. Proto usiluj především o lásku. Láskou se Mi - Ukřižovanému nejvíce podobáš.

Čistá láska: Není pochyby, že láska má stále růst, protože Mne nelze nikdy milovat dost a že má být stále čistější, zbavená jakéhokoliv stínu sobectví.

Především je v tobě dvojí láska. Jednou láskou miluješ druhého pro něho samého, druhou pak myslíš na sebe. První je dokonalá, druhá nedokonalá. Obojí je ti však přirozená a proniká veškerou tvou činnost. Přirozeně nemůžeš sebe nemilovat. Vždyť vše, co děláš, je vlastně výrazem tvé touhy po dobru a štěstí, čili láskou k sobě. Všechny tvoje cíle se sbíhají ve snaze obohatit sebe samého. Cokoli chceš, chceš jen jako dobro, zlo samo o sobě ani nemůžeš chtít, ať na sebe myslíš nebo nemyslíš, sleduješ vždy své vlastní zdokonalení, své dobro. I když nezištně miluješ, nemůžeš se nezdokonalovat, ba, právě tím více se zdokonaluješ.

Můžeš ovšem a máš v životě usilovat o lásku zcela nezištnou, ale ve skutečnosti se vždy bude mísit jedna s druhou. Taková už je tvoje přirozenost.

I nejdokonalejší přátelství a nejdokonalejší láska spojuje vzájemně obojí. I nejryzejší přátelé touží po vzájemném setkáni, hovoru, po tom, že se aspoň uvidí. Proto láska, i ta nejdokonalejší, nevylučuje jistou odměnu, není bez jakéhokoliv osobního zájmu. A co jiného je naše odměna, kterou ode Mne očekáváš, než totéž - život se Mnou, radost z Mé přítomnosti.

Pravý přítel ovšem nehledá společenství svého přítele, aby se z něho těšil, ale sleduje především jeho vlastní dobro. Přesto však, dává-li přítel v pravém přátelství, nemůže nepřijímat, a hledá-li dobro svého přítele, dosahuje zároveň i vlastního dobra, i když na to přímo nemyslí. Opět se spojuje láska dokonalá s nedokonalou: dokonalá převládá, nedokonalá se s ní mísí. A důvodem toho spojeni je sama lidská bytost, která přirozeně směřuje k dobru a nemůže nechtít dobro.

Samozřejmě, že Mne můžeš milovat nezištně, bez touhy po odměně. tj. nemyslet na tu odměnu. Nemůžeš Mne však milovat a nebýt přitom odměněn, protože jako tvůj stvořitel i Spasitel nemohu nechat bez odměny ani jediný tvůj dobrý skutek.

Láska jde někdy totiž dál než rozum. A ten se ji nejednou snaží upravovat a přivádět na správnou cestu, jakmile se opět ujme vlády sám.

Duchovní osoba se vynasnaží o to, aby její láska ke Mně byla vždy čistá, ale nevylučuje z ní naději na věčnou blaženost. Kdo čistě miluje, odevzdává se Mi zcela a bezvýhradně, ale zároveň přitom nepřestává doufat, že sám budu jeho odměnou.

Praktickým vyjádřením lásky je odevzdanost do Mé vůle. Ona je výrazem čisté lásky: duše se Mi odevzdává a ochotně přijímá vše, co ji posílám, tím pak se s ním i nejdokonaleji spojuje, neboť lidská vůle jakoby zanikla a ztrácela se v Mé vůli.

Odevzdanost ovšem není rezignace a ani ji nelze ztotožňovat s poslušností, i když se této v mnohém podobá. Při rezignaci se člověk vzdává, protože se cítí poražen. Tak třeba ztratí-li člověk to, co miloval, může proti Mně reptat, může se Mi bezmocně vzdát, uznávaje jeho svrchovanost, ale může se mu i sladce odevzdat a ochotně přijmout ztrátu toho, co miloval. To je tedy rozdíl mezi resignaci a odevzdaností. Jestliže 3e člověk jenom vzdává, bývá smutný a v jeho duši je bolest, odevzdává-li se však, je v duši klid a na tváři radost. A podobně je to i s poslušností: Ta se ráda a ochotně se podřizuje Mně a představeným. Jejím předmětem je tedy Moje vůle, vyjádřená člověkem, který Mne zastupuje. Jenže odevzdanost, která také ochotně a ráda přijímá Mou vůli, nevidí ten zřetelný a jasný výraz v lidském příkazu. Poslouchající tedy jasně vidí znamení Mé vůle v příkazu poroučejícího. Odevzdávající se Mi to nevidí: Je veden jen pevnou vírou v Mou prozřetelnost a důvěrou v jeho nekonečnou dobrotu a lásku. Právě proto je odevzdanost mnohem cennější nežli jenom poslušnost.

Odevzdanost se pak týká nejčastěji nečekaných utrpení ze strany přírody i lidí, soužení ducha i těla, nepředvídaných radostí a bolestí apod.

Východiskem odevzdanosti je hluboká víra a z ní prýštící důvěra.

Hluboká víra: Sv. Augustin napsal: „V našem životě se neděje nic náhodně. Cokoliv se děje proti naší vůli, věz, že se to děje podle vůle Boží, podle jeho prozřetelnosti, podle jeho rozkazu, podle jeho pokynu, podle jeho zákonů“. Takové je přesvědčení toho, kdo věří.

A tato víra jde dál: Vidí ve Mně starostlivého Ortce, pramen veškeré možné otcovské lásky. A jako nikdo kromě Mne není tak dokonale otcem, tak také nikdo jiný tak otcovsky nemiluje. Vzpomínka na dobrodiní, která jsme už přijali, potvrdí a vyvolá naději na jejich pokračování.

A tak víra vnuká důvěru a spojí-li se s ní, vede k lásce. Láska pak je ochotna se odevzdat, jestliže pevně věří a důvěřuje. Tak je tomu v řádu přirozeném i nadpřirozeném. Člověk je ochoten svěřit se, vzdát se tomu, koho miluje a jemuž důvěřuje. A stupen lásky je stupněm odevzdanosti: odevzdat se je ovšem víc nežli dát se.

Vydávám se ti napospas ve Vtělení, ale odevzdávám se ti v utrpení a v Eucharistii. Tak jsou kříž a oltář posledními slovy Mé nevystihnutelné lásky.

Odevzdanost je velikonocemi pro duši: je smrtí vlastní vůle a zmrtvýchvstáním ve Mně. A tak je duše šťastná oním štěstím, které není z tohoto světa. Žije v klidu, „ničeho se nebojí. Nemá co ztratit, protože vše dala, vše pozbývá, vše odevzdala láskou do Mé vůle. Nezatouží ani po tom, co nemá, ani nabude závidět to, co mají druzí, protože jsem, který jsem a Moje vůle je jí vším ve všem ...“

V duši nastává svatý klid, odlesk Mého klidu. To je ovoce odevzdanosti, jehož cenu nelze vyvážit. Duše se odevzdává jako dítě matce, tiché, bezpečné a slastné. To je Tereziččina cestička duchovního dětství, které učila svět a která je právě cestou naprosté odevzdanosti. Mezi tím, čím blahodárně působí ne duši je i to, že ničí pýchu a dává vyrůst křesťanské pokoře.

Pramenem vnitřního znepokojení bývá sebeláska. Pýcha si domýšlí to či ono, podezírá, obviňuje, odsuzuje a znepokojuje se, když se totiž něco neděje podle její, lidské vůle. Tak se v tobě pýcha bouří. Odstranit sebelásku znamená dosáhnout klidu. A nejlepší cestou a prostředkem k tomu je právě odevzdanost. Odevzdaností se ničí kořeny sebelásky, najednou dovedeš na každý projev Mé vůle říci své ANO a duše se otvírá Mému klidu.

S tichou radostí hledí pak člověk vpřed. Je spokojený, nebouří se, nenaříká. Odevzdanost mu přináší pokoj a radost.

Vždyť ono se vlastně všechno děje podle jeho vůle: on se svou vůlí ztotožnil se Mnou, a proto nechce už nic, co by nechtěl Bůh. A Moje vůle se uskuteční vždy. Tak se také uskuteční i vůle duše odevzdané do Mé vůle, která nemá mimo Mne žádné jiné přání.B

+++

Zprávy: + Každé pondělí v 19,00 hod. CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, Brno, sv.Michal.

+ Brněnské angelikum vás zve k SETKÁNÍ MEZI UMĚNÍM ve dnech od neděle Vzkříšení, 4.dubna do 18.dubna. Denně 17-20 hod, neděle 9.30-12, 17-20 hod.

+++

Vydává: První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera O.P.v Brně, IČ: 70824118, Tel.: 737857272, TISK:OLPRINT, Brno, Bank. spojení: ČS Brno  -2024711359/0800, Konst.symb.:8, Var.s.:2010, Název účtu: První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera O.P., www.cormier.cz, info@cormier.cz

 

 

TOPlist