ZÁŘÍ 1999

Ročník V. 1999-                                                                      číslo 5  září -říjen

MARIINY RUCE

 „Soucitné ruce Panny Marie zřejmě uhlazovaly plátno na tváři a těle pohřbívaného Krista“. Těmi slovy uvádí svůj článek Pier Giorgio Liverani. A pokračuje: „Dnes nám posvátné turínské plátno odhaluje s neuvěřitelnou přesností nejen rysy Člověka, který do něho byl po smrti zahalen, ale i všechny podrobnosti jeho utrpení a jejich mimořádnou shodu s vyprávěním Evangelií i s vědeckými poznatky o trestu smrti ukřižováním. Je zde však ještě zásah, který dosud nikomu ani nenapadlo brát v úvahu: laskavé a jemné ruce se nespokojily jen s podložením a zakrytím těla zemřelého dlouhým plátnem podle předpisů a obřadních židovských směrnic té doby, nýbrž uhladily je, aby lépe přilnulo k tělu, přes všechen spěch, aby Ten, který v něm ležel, se v něm mohl alespoň nějak cítit jako milovaný a chráněný“ (J 19,40).

Některé podivné „skvrny“, které se na plátně zjišťují, lze totiž vysvětlit jen jako otisky rukou. „Ty soucitné ruce byly ruce Marie, matky Ježíšovy, která učedníkům pomáhala - hlavně Josefovi z Arimatie a Nikodémovi - uložit tělo do hrobu dříve, než nastane sobotní večer“. K tomuto přesvědčení dospěl monsignore Giulio Ricci, (slavný znalec turínského plátna, který zemřel 6. února 1994 ve věku 83 let) v posledním období svého života a svých zkoumání. Je snad zbytečné říkat, že mons. Ricci byl přesvědčen, že tím Člověkem byl Ježíš. Doložená zjištění týkající se plátna, jeho záhybů, zobrazení, anatomických znetvoření těla a jistých zdánlivě rozporných velikostí skvrn krve a séra, viditelných na plátně, ho přivedly k objasnění jejich pravého důvodu...“.

„Jak bylo naznačeno, čas pro uložení Kristova těla do hrobu byl značně krátký. Josef z Arimatie musel: zařídit, aby Marii, Ježíšově Matce bylo úředně vydáno tělo odsouzence; dříve než se při západu slunce zavřou obchody

nakoupit, a dát odstřihnout ony zhruba čtyři metry lněného nového plátna, kterého běžně ve štůčku bývalo na třicet metrů... AGORA, Avvenire, 5. březen 1995, s. 17). Jednalo se zde o výjimku. Obvykle totiž se pro zločince použila plátna z dřívějšího pohřbívání! Dále se musel postarat o posypání těla aloí a myrhou v prášku, jež pak zůstaly v záhybech pohřebního prostěradla. A nakonec bylo třeba provést vlastní uložení do plátna.“

„V každém případě - pokračuje P.G. Liverani - díky vědeckému zkoumání k nám dnes tyto stopy promlouvají jako kniha (Ricci nazývá plátno „pátým evangeliem“). Je tomu tak proto, že plátno bylo k tělu přitlačeno rukama. Jistě to byly ruce Mariiny. Podle Ricciho nemohlo jít o jiné ruce jednak proto, že Maria si to jako Matka vyhradila, už i z toho důvodu, že ostatní přítomní byli zaměstnáni plněním obřadních povinností a předpisů, a tak se zabývali věcnějšími otázkami s obavou, aby vše stihli, než nastane blížící se večer. Mariiny ruce tedy s mateřskou láskou uhlazovaly plátno po celém Kristově těle, zahýbaly plátno podle tvarů těla a zasouvaly je mezi ruce položené přes sebe (levice byla navzdory mrtvolnému ztuhnutí nadzvednuta nad pravici,

0 kterou byla opřena); přitlačovaly plátno k obličeji a jemné je přitlačily na oči, podle zmučených obrysů, na krvácející ústa, a nakonec je podkládaly u vlasů nasáklých krví z trnové koruny (spíše se jednalo o «helmici» z trní)“.

„Býváme dotazováni: „Je pro to nějaké vysvětlení?“ A odpověď? „Jen tak lze například vysvětlit, proč přední otisk holenní kosti je 60 cm dlouhý (rozhodně neúměrný) a zadní 36. Proč za špičkami prstů se projevují světélkující jevy vonných látek (plátno bylo zahnuto i pod ruce). Proč jsou viditelné i oční bulvy, ačkoliv jsou zapadlé. Zkrátka proč jsou všechny hlavní rány tohoto Člověka ověřitelné a prozkoumatelné.“

„Mateřské ruce, vysvětluje Ricci, se dotýkaly celého těla, ověřovaly otoky a tržné rány, upozornily na okraje ran (rána v hrudi například má zřetelné obrysy, stejně jako stopy provazu, použitého k přivázání příčného trámce kříže k Odsouzenému, trámce, který mu při stoupání na Kalvárii odíral nohu). Tyto ruce ho hladily především po tváři, jako by ho chtěly chránit a zmírnit bolest, i když vlastně už skončila: celé bezmezné Synovo utrpení.“

Sejmutí s kříže muselo být provedeno s nesmírnou opatrností a to tak, že už při snímáni se tělo obalovalo a drželo v plátně. Jinak by na něm byly stopy rukou, které tělo nesly k uložení do hrobu. - „Plátno bylo podloženo i pod chodidly, tak to ukazuje dokonce otisk tří prstů ruky jednoho z mužů, kteří tělo uchopili a odnášeli od paty kříže oněch 22 metrů, které dělí Kalvárii od hrobu. Ale jak tvrdí Ricci, jedna stopa tu jediná chybí, a to, že ho Matka políbila na tvář, jak to dělávali i jiní svým mrtvým od té doby, co i Josef egyptský «padl na tvář svého otce, plakal nad ním a líbal ho» (Gn 50, 1), když totiž zemřel Jákob, čili Izrael.“

Křtem jsme se stali „dětmi Božími“. Apoštol Jan říká: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi! Milovaní, nyní jsme děti Boží a ještě nevyšlo najevo, co budeme!“ (1J 3, 1-2). Podle svatého Pavla: „- ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu... „ (Ř 12, 5). „A skutečně všichni jsme byli jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo“ (1K 12, 13). „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově?“ (Tamt. 10, 16). „Kristus je hlavou církve, těla, které spasil.“ (Ef 5, 23). „Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev“ (Tamt. v. 32).

Také Maria je údem církve, neboť je lidským tvorem, vykoupená „na úvěr“, v jistotě, že totiž budoucí VYKUPITEL, její syn, zaplatí výkupné i za ni. Ale protože byla matkou vtěleného Boha, byla matkou nejen jeho lidského těla, ale i Spasitele jakožto HLAVY TAJEMNÉHO TĚLA, čili CÍRKVE, do níž patřila „na úvěr“ i Maria, první z „vykoupených“. Prosila svýma očima pod křížem, když říkal zločinec: „Pane, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království!“ A Ježíš odpověděl: „Říkám ti pravdu: Ještě dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23, 42-43). Stejnou přímluvu jako za zločince a stejnou něžnou péči a starostlivost Mariina ducha, duše, srdce i rukou, o nichž svědčí posvátné plátno, nabízí Maria se stejnou věrností každému údu Tajemného Těla svého Syna : už i jen proto, aby ani jediná kapka jeho nejdražší Krve netekla nadarmo pro nikoho. P. Jiří M. Veselý

+++

MODLITBA K PANNĚ MARII

Bolestná má Matko, pro zásluhu bolesti, kterou jsi pocítila při pohledu na svého milovaného Ježíše, když byl veden na smrt, vypros mi milost, abych trpělivě snášel také já kříže, které mi Bůh sešle. Blaze mi, dovedu-li tě provázet se svým křížem až do smrti. Ty a Ježíš, oba nevinní, nesli jste svůj těžký kříž a já hříšník, budu se vzpírat svému kříži? Neposkvrněná Panno, od tebe očekávám pomoc, abych trpělivě snášel své kříže.

Amen.

+++

Cesta Pravda a Život

Kolik již o nás usilovalo cest? Cesty zkroucené, cesty páchnoucí, cesty vedoucí do propastí a do rozvratu po nás vztahují své ruce. Vztahují je po nás a vztahují je tak strašně po těch, kteří jsou nám svěřeni. Lákají nás tajemné dálky, přicházejí hříchy, přicházejí rozkoše, přicházejí radosti a všichni slibují: Pojď za námi, půjde se ti radostně a dobře, dojdeš štěstí.

Vydrancované oči, vypálená srdce a ještě rozžhavenější žízeň jsou ovocem a přínosem těchto cest a cestiček. Kolikrát jsme sami stáli bezradně nad hádankami ve svém životě, kdy jsme neviděli na krok. Každý kdo kdy sáhl svou rukou do prázdna,dovede pochopit zoufalou prázdnotu dnešních srdcí, prázdnotu lidí bez Boha, kteří touží po pravdě. Pravda je víc než jen souhlas myšleni se skutečností jak říkají filosofové. Skutečná pravda je odpovědí na všechny otázky a na všechna tušení. Je klíčem ke všemu bytí a dění a je seřazení smyslu všeho na tomto světě. Pravda je soustředění a sjednocení všeho kolem nás v jednom smyslu a v jednom cíli a v jedné myšlence.

Tuto pravdu, která na všechno odpovídá nám podává Ježíš Kristus. On je jediná pravda, která člověka nikdy neopouští. V něm je vše jednoduché a nic není zatemněné. V něm je celá skutečnost v úplném souladu a v plné jistotě. Kristus je pravda a tato pravda se nám otevřela a podala. A toto je také náš úkol, přivádět naše bližní k této pravdě a k její plnosti, která se celá podala lidstvu.

Naší povinností je, abychom stále dokonaleji poznávali tuto pravdu. Toto poznání ovšem nemá být jen rozumové a myšlenkové. Daleko pronikavějším prostředkem poznání je láska, která rozumí tomu, co miluje. Není lepší prostředek k poznání Ježíše Krista, než láska.

V nás křesťanech žije Kristus, jsme tedy součástí jeho důstojnosti. Naše celoživotní úsilí má být to, abychom nežili více my, totiž naše sobecké a pyšné já, ale aby v nás žil Kristus svou milostí, svou naprostou láskou k Otci, aby Bůh byl všechno ve všem, v celém našem myšlení, chtění a konání. Kristus je v nás jako zárodek věčného, plného a stále šťastného života, který má jednou dojít k dokonalé slávě, kdy budeme účastni Boží slávy a blaženosti. Nejvyšší pravdu a život dává Ježíš a také nejvyšší jednotu. Proto jde v jeho stopách pokoj a mír. „Pokoj Vám“ přináší Ježíš Kristus. Dnešnímu člověku nejvíce chybí právě tento pokoj. Jsme smýkáni všemi směry, všemi názory, které neustále vznikají, aby po krátkém životě zmizely. Často necítíme vnitřní radost z osobního růstu, ale jen únavu a znechucenost nad sebou a svým okolím.

Není lepší jednotící prostředek této rozpolcenosti než jednotná láska k Bohu. Jestliže si alespoň z části uvědomujeme vážnost svého křesťanského poslání budeme se snažit o šíření Kristova pokoje, který by se měl z nás křesťanů šířit i do našich bližních.

Volně podle otce Braita z knihy Za příkladem svatého velekněze. Olomouc 1934

+++

Dominikánský klášter v Kolíně

V místech nynějšího kolínského zámku stával dominikánský klášter s kostelem Panny Marie a hřbitovem. Klášter vznikl za přemysla Otakara II. při zakládání města. První zmínka o něm je z let 1277-95, kdy kolínský rychtář Gisalbert učinil dominikánský klášter v Kolíně spolu s farními kostely podílníkem jednoho masného krámu. Tento podíl měl podle úmluvy z r. 1295 obnášet ročně pro klášter tři kameny čistého loje. Podruhé se připomíná klášter za války r. 1307, když se německý král Albrecht hnal útokem ke hradbám města ze strany kláštera.

Dominikáni se těšili velké přízni obyvatelstva ve městě i okolí a tato přízeň se projevila hojnými odkazy. Roku 1325 odkázal vladyka Vecel z Krakovan cisterciáckému klášteru v Sedleci svůj statek Krakovaný, s podmínkou, aby sedlečtí cisterciáci dávali kolínským dominikánům 16 kop grošů. Roku 1380 odkazuje dominikánskému klášteru v Kolíně Pešík Světlík na opravu kláštera 30 kop, František z Křechoře 5 kop a k tomu 30 grošů na bílé sukno a Jan Sechsel 5 kop. Roku 1381 odkázal Martin Kaplan 10 kop fundace na výroční mše svaté v klášteře Panny Marie, měšťan Radvan odkázal peníze na nový ornát a kalich, Ondřej Strauss 5 kop a Jakub mlynářský v poslední vůli nařídil, aby jeho vdova z domu, který jí zanechal, vydávala každé čtvrtletí dominikánům 4 chleby. Ješek Suchopal odkázal klášteru 2 kopy ročního platu.

Jak početný byl dominikánský klášter v Kolíně vysvítá ze zprávy z r. 1382, kde se uvádí převor, podpřevor a osm jiných kněží kromě ostatních bratří. Převorem zde byl r. 1381 Jan Zubák, 1382 Mikuláš ze Sadské a r. 1383 a 1396 se připomíná Jan Klen. Z ostatních kněží se vyjmenovávají z let 1381-1401 podpřevoři. Ze jmen vysvítá, že většina konventu byla české národnosti. První tři převoři mají ryze česká jména.

Klášter měl v Kolíně některé své domy a hospodářství za městem. Měl také svou vlastní kovárnu při klášterní bráně a pronajímal ji kovářům. Podle Hájkova svědectví byl kolínský klášter bohatý a nákladný. Podle Hammerschmiedta byl starodávný a díla vznešeného. Sami měšťané se přičíňovali, aby rozmnožovali kostelní paramenta. Roku 1382 dal konvent svůj kostelní poklad, a to velký kalich, jeden kalich zlacený a 4 kalichy stříbrné, zlacenou monstranci v hodnotě 13 kop grošů a čtyři díly psané bible do ochrany městské rady, přičemž konvent prohlásil, že bez svolení konšelů nic z toho nezastaví ani neprodají.

Husité dobyli město 22. dubna 1421 (vlastně jim měšťané ze strachu otevřeli brány) a vylili si svůj hněv na katolické církvi. Klášter dominikánů vyloupili a zapálili a 6 svázaných dominikánů hodili do plamenů. Na místě zbořeného a vypáleného kláštera si vystavěl zámek Bedřich ze Strážnice, který byl od r. 1435 hejtmanem táboritů majících posádku v Kolíně. Zbořeniště kláštera dostal darem od Zikmunda.

+++

ZRCADLO SPRAVEDLNOSTI

P. Tomáš J. Bahounek OP

Zrcadlo je předmět, ve kterém se věrně odráží věci a osoby, které se před ním nacházejí. K tomu, aby zrcadlo ukázalo věrný obraz osob a věcí, musí být čisté, rovné, broušené, a musí být na světle. Maria je čistým zrcadlem, protože je neposkvrněná, ozářená jasným světlem Boží milosti. Nazývá se Zrcadlem spravedlnosti, protože se v ní odráží spravedlnost. Jaká spravedlnost? Nejde o spravedlnost, která spočívá v tom, abychom dávali každému to, co jsme mu dlužni. Když Písmo svaté nazývá spravedlivými Noema, Tobiáše, rodiče sv. Jana Křtitele, Zachariáše a Alžbětu, sv. Josefa, tedy chce říci, že byli svatí, dokonalí.

Maria se tedy nazývá Zrcadlem spravedlnosti, protože se v ní jasně a nezkresleně odráží obraz Boží, jeho dokonalost, svatost. A jak by ne, když

je milosti plná?!

Zbývá ještě zodpovědět otázku, kdo se do tohoto zrcadla dívá? Především ona sama. Obyčejné zrcadlo slouží k tomu, aby se v něm osoby a věci shlížely, avšak ono samo nevidí nic. Maria vidí v sobě všechny ty nesmírné milosti, jimiž ji Bůh naplňuje, a proto děkuje Bohu: Velebí má duše Pána. Avšak nejen ona sama se dívá do tohoto zrcadla své duše. My všichni máme do něho hledět. Spatříme tam její dokonalou pokoru, poslušnost, lásku. Když sledujeme obraz naší Matky Boží, jíž svatý Otec zasvětil celé lidstvo modré planety, připomíná nám to jasně vynikající Pannu Marii Lurdskou v bělostném rouchu s blankytným pásem. Přitom je třeba mit na paměti to, co uvádí Písmo o dvou prorocích. Když byl Eliáš vzat do nebe na ohnivém voze a shodil Elizeovi svůj plášť, tu volá Elizeus: Nejen plášť, ale i svého ducha mi dej! Tak má být každý z nás oděn bělostným rouchem svých ctností.

Kdo chce obstát před Boží spravedlností, ať je sám spravedlivý. Především jde o spravedlnost v užším smyslu, aby každý přál a dával každému, co mu patří. Zaměstnavatel má vyplácet zaměstnanci smluvenou spravedlivou mzdu, aby z ní mohl uživit sebe a svou rodinu. Zaměstnanec má odvádět poctivou práci Obchodník má prodávat zboží dobré jakosti a nepodvádět buď že prodává zboží méně nebo je horší jakosti či zkažené za cenu náležitého zboží, nebo dobré zboží za cenu přehnaně vysokou. Jak rádo se u nás žije podle smutného hesla, že z cizího krev neteče, a místo označení krádež se chce nespravedlnost zakrýt slovem přemísťování. Jak jednou budou umírat ti, kdo se nespravedlivě obohacovali na úkor chudáků, a jak jim bude při Posledním soudu?!

Spravedlnost však vyžaduje také dávat Bohu, co je Boží, a císaři, co je císařovo. Už dlouho se u nás prosazuje falešná morálka, že kdo neokrádá stát, nutně okrádá rodinu. Výsledek je společenský rozvrat.

Ale mýlil by se, kdo by si myslel, že nekrást a dávat každému, co mu patří,

je už celá spravedlnost. Jsou lidé, kteří si myslí, že když nevraždí a nekradou, tak že už tím jsou dost dobří. Nejde jen o přikázání Nepokradeš!, ale o zachovávání všech ostatních. Spravedlnost spočívá v dokonalosti a dokonalost je souhrn všech dobrých skutků a vlastností, jaké má mít každý člověk. K dokonalosti nestačí jen modlitba, jak si někteří myslí, ale ani nějaká dobročinnost bez modlitby. Každý se musí snažit o dokonalost, dobré konat a zlé přemáhat. Dokonalost a svatost spočívá v plnění všech Božích přikázání. Jako kdyby někdo věřil všem článkům víry, ale jedno z nich, třeba to, že je peklo, odmítal, tedy by nemohl být spasen, tak jako by nedošel spásy, kdyby přestupoval pouze jedno z přikázání, ale ostatní plnil.

Ovšem práce na vlastním zdokonalení není snadná a jde velmi pomalu. Avšak právě proto je třeba začít s prvními kroky už dnes a neodkládat je. Stará pověst vypravuje, že se vládce satanů jednou radil s ostatními satany, jak nejlépe dostat lidi pod jednotnou vládu a zahubit je. Jeden uváděl: Vykládám lidem, že není ani Bůh ani věčnost, a že není žádný rozdíl mezi spravedlností a hříchem, a každý že si může dělat, co chce. Kníže mu odpověděl: Tím dokážeš málo, protože každý člověk má ve svém nitru hlas, že Bůh je a že je věčnost, že je rozdíl mezi hříchem a spravedlností, a že je věčná odplata. Jiný satan říkal: Já lidem namlouvám, že to, co Církev hlásá, není pravda, a že Církev je jen lidské dílo, a že ji není třeba poslouchat. - Kníže satanů namítl: Ani taková lest není dost účinná. Církev se ukazuje po dvou tisíciletích jako nepřemožitelná skála a sama sebou dokazuje svůj božský původ. Konečně se ozval další svůdce: Já jsem docílil nejlepších výsledků s tím, že jsem lidem ponechal názor, že věří v Boha, ve věčnost i v odplatu. Ale pořád jim našeptávám, že poslušnost vůči Bohu odporuje jejich lidských právům, a že na nějaké povinnosti vůči Bohu budou mít dost času až v hodinu smrti. Zatím ale ať si užijí světa! Kníže satanů ho chválil: Tohle je nejlepší prostředek. To je veliká síť, do níž se dá nachytat mnoho naivních křesťanů. Ale je třeba obezřetně zacházet s touto sítí, aby nás nikdo neodhalil. Zejména nutno každému vštěpovat, že ďábel vůbec neexistuje. A kdo tvrdí opak, toho je třeba obvinit, že je staromódní a třeba i blázen.

Prosme Marii, to zrcadlo spravedlnosti, o milost, abychom poznali, že vůlí Boží je naše posvěcení, naše spravedlnost.

+++

Důvěřuj v místo jednoty

Henri J.M. Nouwen

Jsi povolán žít z nového místa, mimo svoje emoce, vášně a pocity. Pokud žiješ uprostřed svých emocí, vášní a pocitů, budeš nadále zakoušet osamělost, žárlivost, hněv, rozmrzelost a dokonce i zuřivost, protože tyto jsou nejobvyklejší odpovědí na odmítnutí a opuštěnost.

Musíš důvěřovat, že existuje jiné místo, na které tě chtějí tvoji duchovní vůdci dovést a kde jsi v bezpečí. Snad je špatné považovat toto nové místo za místo mimo emoce, vášně a pocity. Mimo by mohlo naznačovat, že tato lidská citovost tam chybí. Raději zkus považovat toto místo za jádro svého bytí - svého srdce, kde je tvoje lidská citovost držena pohromadě v pravdě. Z tohoto místa můžeš cítit, myslet a jednat pravdivě.

Je to pochopitelné, že se tohoto místa bojíš. Málo je znáš. Zachytil jsi jeho záblesky, když jsi tam někdy byl, ale většinu života jsi přebýval mezi svými emocemi, vášněmi a pocity a hledal jsi je kvůli vnitřnímu pokoji a radosti. Také jsi plně neuznal toto nové místo za místo, kde Bůh bydlí a drží tě. Bojíš se, že toto pravdivé místo je ve skutečnosti bezednou jámou, kde ztratíš vše, co máš a čím jsi. Neboj se. Věř, že Bůh života tě chce obejmout a darovat ti pravé bezpečí

Můžeš je považovat za místo sjednocení, kde se můžeš stát jedno. Nyní zakoušíš vnitřní dvojakost, zdá se, že tvoje emoce, vášně a pocity jsou odděleny od tvého srdce. Zdá se, že potřeby tvého těla jsou odděleny od tvého hlubšího já. Zdá se, že tvoje myšlenky a sny jsou odděleny od tvých duchovních tužeb. Jsi povolán k jednotě. To je radostná zvěst vtělení. Slovo se stává tělem a tím se vytváří nové místo, kde můžeš bydlet celý ty i celý Bůh. Najdeš-li tuto jednotu, budeš opravdu svobodný.

 „Nejdříve uvažuji: Bůh má ve své lásce vždycky na mysli dobro celku, tedy i celku Kristova těla, ve kterém se všechny údy mají v lásce doplňovat vzájemným dáváním a přijímáním (srov. 1 Kor 12,14-31; Ef 4,16).

Všímám si celku? Pokouším se myslet a cítit z hlediska celku? A dále: Bůh by rád poskytl celé bohatství a plnost své milosti a darů Kristovu tělu (srov. J 1,16; Ef 1,23; 3,19). Toužím a vyprošuji si tuto plnost darů a charismat pro celou církev, dnes dokonce pro všechny církve; pro celou obec resp. společenství, ke kterému patřím, nebo myslím téměř vždycky jen na sebe a svou zájmovou skupinu?

Všímám si: „Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl“ (1 Koř 12,18). „To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce“ (1 Kor 12,11).

Vyprošuji si a vzbuzuji v sobě ochotu, nechat se od Boha upotřebit tak, jak je to podle jeho vůle pro celek správné a vděčně přijímat jeho dary milosti, které má pro mě připraveny a žádný z nich neodmítat?

Je důležité zcela vědomě zanechat všechno, co pochází z nečistých pohnutek: co lichotí samolibosti; ctižádosti (srov. Řím 12,3: „Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh“); touze po uplatnění (např. chtít si připisovat určité schopnosti); z falešných zábran nebo komplexů méněcennosti (srov. Ex 4,10 n.)

Přijímám také tyto dary milosti u druhých bez závisti a zloby? Dovedu se z toho radovat, zvláště když s nimi dobře nakládají (srov. 1 Kor 12,21 n.)? Trpím z lásky (s Kristem), jestliže z jeho těla některé údy odpadnou od svého poslání nebo se špatně chovají (srov. 1 Kor 12,26)?“ (str. 64-65)

Bože, stvoř ve mně nové srdce a „podepři mě duchem oddanosti“ (Ž 51,14). Učiň, ať jsem pro Tvé plány zcela otevřený a ochotný. Učiň, ať vidím a přijímám svůj úkol a uskutečňuji ho ve svém životě s pevnou a radostnou důvěrou. Dej, ať mi nikdy nechybí pomoc tvého svatého Ducha, abych se vždy dobře rozhodoval a správně jednal. Skrze Krista, našeho Pána. Převzato z Růži - ROČNÍK: 1996. Č. 5

+++

STOPY V PÍSKU

Margaret F. Powersová

 

„Pane, když jsem se rozhodla následovat Tě,

slíbil jsi, že celou cestou půjdeš se mnou

a budeš ke mně promlouvat.

Ale viděla jsem, že v těch

nejbolestnějších chvílích mého života

se v písku črtaly jen jedny stopy.

Vskutku nechápu,

jak jsi mne mohl nechat samotnou,

když jsem Tě nejvíc potřebovala.“

„On zašeptal: Dítě moje drahé,

mám Tě rád

a nikdy Tě nenechám samotnou,

nikdy, ani když dolehne tíha života

a osud Tě bude zkoušet.

Ty jedny stopy, které jsi viděla,

tam zůstaly právě z chvil, kdy jsem Tě nesl.“

+++

Náš cíl

P. Tomáš Bahounek OP

Bůh uděluje každému milosti podle jeho povolání. Každý křesťan je od křtu svatého všeobecně povolán k tomu, aby ze svého Božího dětství dorostl v důvěrného přítele a spolupracovníka Božího, ale jenom někteří jsou v tomto směru povoláni ke zvláštní službě.

Tak je kněz zvláštním způsobem povolán, určen a zaměřen k vrcholné svátosti, k největšímu tajemství Kristovy lásky, k Eucharistii. Proto je vybaven potřebnými milostmi, aby mohl být Božímu lidu vůdcem, otcem, služebníkem, ale především povolaným spolupracovníkem v tom nejtajemnějším a nejkrásnějším. Zvláštní milost uschopňuje Boží dítě k některým jedinečným úkonům, v nichž se uskutečňuje život vykoupeného Božího lidu.

Náš křesťanský život má být přivtělením ke Kristu. Liší se podle stupně blízkosti ke Kristu a podle stupně závažnosti úlohy našeho života ve vztahu ke Kristovu rozdělování své spásné milosti. Tato zvláštní milost je jedinečné utváření celého souboru milostí pro potřeby daného poslání. Proč je tomu tak? To proto, abychom právě svůj úkol, své zvláštní obtíže, boje a zápasy, práce a úsilí dovedli prodchnout Kristem, abychom vše co konáme nebo trpíme uměli dokonale připojit ke Kristu. Tak přijímá každý křesťan zvláštní milosti, aby mohl žít jako Boží dítě a sloužit Bohu. jako článek tajemného Kristova Těla, k němuž byl křtem privtělen. Každý Boží spolupracovník dostává zvláštní milosti, potřebné k tomu, aby mohl žít jako prostředník mezi Bohem a lidmi, jako ten, kdo duchovně vede Boží děti k dospělému přátelství a spolupráci s Bohem, jako ten, který se těsně podílí na proměně Eucharistie, a jenž ji rozdává Božímu lidu.

Zvláštním svěcením se Boží spolupracovník stává Kristovým majetkem a vlastnictvím Jeho Velekněžství, takže se jeho ústa stávají ústy Páně. Proto jsou někteří v Božím lidu povoláni, k intimnějšímu soužití s Kristem, k důvěrnějšímu prožívání Kristova života, než ostatní Boží děti.

Jenže tato zvláštní udělená milost se neprojevuje pouze úkony, protože úkony mohou být provedeny naprosto správně, zatímco by mohlo jít úplně scestně. Proto poslání Božího spolupracovníka, které je soustředěno kolen největších tajemství, potřebuje zvláštní milost, nesmírné prohloubení, oživení a prosycení ctnosti víry.

Je nad slunce jasné, že víra zvláštního Kristova spolupracovníka musí být něčím mimořádně pevným, mocným a silným. Boží spolupracovník je svým nesmazatelným znamením přivtělen ke Kristu v té míře, v jaké prožije a uskuteční v sobě či dá v sobě uskutečnit tomuto přetvoření v Krista, tomuto pevnému zakotvení v Kristu. Ve stejné míře pak roste zvláštní Boží milost, prozařující, upevňující a osvobozující víru Božího spolupracovníka.

Křesťanská víra musí být něčím veskrze nadpřirozeným. Víru nemůžeme nabýt teologickým studiem. Víra musí být samotným svým předmětem božská, aby svědčila o Bohu a o Božích tajemstvích. Víra musí být nadpřirozená, aby Boží pravdomluvnost a autorita byla důvodem, proč věříme, a abychom konec konců také byli Božím světlem vedeni a napřímeni k této víře. Čili: věřím v Boha, věřím Bohu, věřím Bohem. Jedině to je úplný život v křesťanské víře. Jedině to je putování, jízda a let vykoupeného Božího lidu dějinami „na plný plyn“.

Vzhledem k tomu, že celý náš křesťanský úkol a vztah k Bohu být omilostněnými spolupracovníky Boha skrze Krista, protože se naše víra soustřeďuje kolem Syna Božího. Musíme vidět v Kristu Boha. Poznat, uznat a zakoušet Kristovu nekonečnou zásluhu pro nekonečnost ze spojení Boží přirozenosti s přirozeností lidskou v jediné Boží Osobě. Služba Bohu je veliká právě proto, že je to služba boholidskému spojení, díky kterému mělo Kristovo Velekněžství nekonečnou hodnotu a mohlo vykoupit i nás a činit nás Božími dětmi.

Víra pravého Božího spolupracovníka a služebníka se soustřeďuje obzvláště kolem Krista. Kristus je nám zdrojem víry, a současně je nám Kristus nejsladším předmětem víry. Proto Boží spolupracovník čerpá veškerý svůj život víry a všechno své světlo a celou svou lásku od svého božského Mistra.

Bůh, který je předmětem víry, nás naprosto a nekonečně převyšuje a přesahuje. Proto potřebujeme, aby nám Bůh zjevil něco z Božího života, abychom jen mohli poznat a mohli mu uvěřit. Bůh tedy promluvil. Promluvil s ohledem na potřeby lidského ducha, je až dojemná péče, s jakou Bůh promluvil k lidem, jak se k nám sklání. Zároveň toto blahosklonné Zjevení prozrazuje Boha s jeho nesmírností a vznešeností. Už podle slova a podle způsobu Zjevení, aby se dalo opravdu poznat, že zde promluvil Bůh, že toto Zjevení přesahuje všechno, co by člověk mohl sám od sebe objevit, vymyslet a vynalézt.

Každému Božímu dítěti, které v síle Ducha svatého dospívá v dospělého, důvěrného spolupracovníka s Bohem je zvláštní milostí dáno poznat a vychutnat hlouběji a důsledněji než jiným, že tu jedná opravdu o Boha promlouvajícího a osobně oslovujícího. Protože je Boží spolupracovník tak těsně spojen s Kristem, poznává důvěrněji než ostatní, že Kristus je skutečným středem Zjevení v každém smyslu a v každém ohledu. Kristus zjevil dokonale Pravdu, když se sám dokonale zjevil, když na sebe vzal lidskou přirozenost, a když svou obětí, především velekněžskou obětí ukázal, jaké nekonečné a nepochopitelné Lásky je schopen.

Ježíš říká: „Já jsem světlo světa, já jsem cesta, já jsem pravda...“ Všechny pravdy v Něm byly lidstvu připomenuty, zopakovány, shrnuty a naplněny. Kristus je nám zdrojem, ze kterého máme ony veškeré pravdy, podávané Božímu lidu, jež jsou dědictvím našeho zvláštního poslání a služby a i duchovním pokladem a životem vykoupeného Božího lidu.

Kristus přišel proto, jak sám před Pilátem potvrdil, aby vydal svědectví Pravdě. Celé Zjevení směřuje, konverguje a vede ke Kristu. Bůh nesdělil své Zjevení abstraktní cestou, ani nepromlouval jenom lidským svědomím, jak si mysleli někteří oddělení bratři, nýbrž Bůh respektoval lidskou přirozenost, která chce mít hmatatelné důkazy. Proto se Boží Zjevení zařazovalo do skutečných dějin, a tak také nakonec vyvrcholilo ve skutečně osobě Ježíše Krista.

Zjevení, které Kristus přinesl, platí veškerenstvu, společenství, protože jedinec je příliš nepatrný na to, aby unesl tíhu velkých slov a tajemného Zjevení. Zjevení je svou podstatou společenské. Je adresováno Božímu lidu. Základním omylem oddělených bratří je domněnka, že jednotlivě ozvláštňují Boží zásah, Boží Zjevení. Bůh mluví k národům, promlouvá k lidstvu. I Kristu mluví pokaždé k lidu, obrací se k zástupu, vystupuje ve veřejném shromáždění. Jeho slova mají společenský dopad, prolamují hranice národa, státu, překračují meze doby a míří ke všem. Podobě jako Boží Láska a milosrdenství Boží objímá všechny.

Zároveň se svým Zjevením touží Kristus, aby všichni přijali toto Zjevení. Proto posílá své učedníky do celého světa. Proto se modlí, „aby všichni byli jedno“, a „aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř'. Tak píše svatý Pavel, že Kristus na rozdíl od Mojžíše přichází jako Syn, a proto ve svém domě vládne. A ten jeho dům jsme my. (Žid 3,4-6) Kristus je božským budovatelem tohoto domu, jenž mu naprosto podléhá. Kristus spojuje Starý zákon se zákonem Novým tím, že Starý zákon naplňuje a dovršuje Novým.

Tento smysl pro Kristovo Tělo, pro Církev, pro společenství Božího lidu, které Kristus vybudoval, a které přišel uvést do lidských poměrů, musí mít především zvláštní spolupracovník Boží, povolaný právě a jedině ke službě tomuto Tělu. Celá jeho spolupráce s Bohem a smysl jeho služby a samotné existence je vyjádřena jedině tímto Tělem a tímto společenství Božího lidu. Proto musí živěji než kdokoli jiný také cítit jednotu celého Božího lidu v Kristu jako vrcholném bodu Omega, z něhož se všem ostatním dostává života, pravdivosti a ucelenosti Božího dětství. Proto se Boží spolupracovník živé a vroucně i s Církví své doby soustřeďují kolem Krista. Jeho Církev je Kristus. Církev je pokračováním Vtělení Páně. Církev je tajemné Télo Kristovo. Církev, to jsou živé pravdy a milosti tryskající z Krista. Jsou soustředěné v eucharistickém Těle, v němž současně spočívá jádro mystického Těla.

Boží spolupracovník, který na plný plyn směřuje k svému cíli, lne ke své Církvi tak, jako se upíná ke Kristu. Kristus je mu plností, cílem a smyslem Církve. Proto je také cílem jeho snažení a celého jeho života.

Bůh také promluvil v Písmu svatém. Důvěrný Boží přítel a těsný spolupracovník ví, že celé Písmo přímo nebo nepřímo svědčí o Kristu, a k Němu směřuje. Kristus je „věčné Slovo“, je poutem, tmelem, spojujícím všechna zjevená slova Písma. Jedině v Kristu naplno porozumíme Písmu. Písmo pochopíme správné pouze tehdy, když soustředíme celé Písmo na Krista. Jenom tehdy porozumíme Písmu, protože jak říká sám Spasitel, „o mně je psáno v Písmě“. (Lk 24,44-45)

Bůh ustanovil své velké služebníky, aby rozšířili a učili jeho pravdy. To je dráha, vinoucí se od Mojžíše přes Pavla k církevním učitelům a římským biskupům. A všichni učí zjeveným pravdám. Tvoří Církev učící. Bůh v nich zhustil vše, co chce sám vyjádřit.

Avšak i u nich vidí Boží spolupracovník, který se má víc než ostatní Boží lid stýkat s těmito prostředníky Boží Pravdy, že všichni cílí ke Kristu. Sleduje, jak se všichni sbíhají kolem Krista a všichni naslouchají u jeho otevřeného Nejsvětějšího Srdce, učitelé, kteří Krista předcházeli, připravovali Jeho cestu a hlásali Jeho příchod. A když Kristus přišel, všichni ostatní učitelé se jenom opakují, vysvětlují, a shrnují, co Kristus jednou řekl. Tak vidíme, že onen živý dům Božího lidu, Církev je ve své víře prostě vybudována na Kristu. Jedni slibovali Jeho Pravdu, a druzí pak předávali a vykládali. Touto prožívanou Pravdou se pak šířila a rostla Církev. On je základním kamenem celé budovy křesťanství. Když Kristus promluvil, tedy všichni ostatní už nemohou mít jiný úkol, než být Jeho hlasateli. Vždyť On je milým Božím Synem, jehož máme poslouchat.

Kristus je samotný Bůh, a proto jedině On je sama Pravda. On jediný ví všechno, zná pravdy, které nám chtěl Otec nebeský sdělit. Proto je Jeho Slovo příčinou působící naši víru. Věř, protože On promluvili

Ke komu jinému bychom šli, když On Slovo života věčného?! Proto se nic nevyrovná živému setkání Božího dítěte a pravé víry se zdrojem této víry, se samotným Kristem. Proto dospělý přítel Boží a důvěrný spolupracovník stále dorůstá své dospělosti soustavným rozjímáním o Kristu. Podle Krista důsledně přetváří svůj život. Svou duši stále sytí myšlenkou, kterou cílí ke Kristu. Kdo totiž vidí Božího Syna, ten vidí i Otce nebeského. Proto se Boží spolupracovník snaží všechno své rozjímání, všechno své studium koneckonců vždycky upínat na Krista. Potom je možno na plný plyn bezpečně, spolehlivě, plynule a čistě směřovat k tomuto Cíli. Pak se bude ze všech našich námah, ze všeho našeho usilování a z každé naší snahy ozývat ústřední touha: „Veni, Domine, Jesu! Veni!

+++

Internetová iniciativa

dominikánské provincie v Toulouse

Toulouská dominikánská provincie má v úmyslu uskutečnit dva internetové projekty budoucnosti:

1. DOMUNI je návrhem na domácí univerzitu (dom-uni) humanistických véd a religionistiky určenou studentům na magisterské a doktorandské úrovni. Návrh vychází z poznání, že jsou na světě studenti, kteří pro nedostatek finančních prostředků mají velké potíže s uskutečněním studií ve své zemi, zatímco současně existují jiná místa, zvláště v rozvinutých zemích, kde profesoři naplňují posluchárny jen s obtížemi. Projekt má tedy umožnit spojení přes internet jedněch s druhými. Výuka by se konala ve francouzštině, angličtině a španělštině. Na světě existuje několik projektů podobného typu, mezi nimi je nejdále britská OPEN UNIVERSITY. DOMUNI od stávajících světových projektů odlišují tři zvláštnosti:

zahrnuje humanistické a náboženské vědy

- obrací se k užší veřejnosti

- v současnosti nemá k dispozici potřebné finanční prostředky jako jiné projekty a spoléhá na široké zapojení dobrovolných průkopníků.

2. Další projekt je nazvaný POMOC NEMOCNÝM, usiluje umožnit nemocným a invalidům, odkázaným na uzavření ve svých pokojích, poskytování rozsáhlých služeb, jako je fórum výměn, lékařské a bibliografické zprávy atd. Jak mohou zběžné rešerše dosvědčit, dosavadní pomoc nemocným spočívá na internetu spíše ve vychvalování toho či onoho výrobku. Ale vlastní zkušenost nemocných o které se pečuje v dominikánském řádu dokazuje, že „pohostinnost růžence“ by mohla poskytnout něco jiného a nakonec mnohem více. Vše je třeba vytvořit.

Bližší informace na internetu ve třech řečech naleznete na adrese: http://www.domuni.org/ Z francouzštiny přeložila sestra Terezie

+++

DOPIS TERCIÁŘE

Milovaní bratři a sestry, členové české dominikánské rodiny!

V poslední době se objevují znepokojivé zprávy v měsíčníku Růža a ve sdělovacích prostředcích, znepokojivé pro mne člena Laického sdružení sv. Dominika. Vyvolávají ve mně dojem, že není něco v Řádu kazatelském v pořádku.

Růža květen 1999: fr. Sebastian Gazdag se odstěhoval z pražského konventu, hodlá zanechat řeholního života i kněžské služby a uvažuje o brzké civilní svatbě.

Růža prázdniny 1999: Do noviciátu byl přijat jediný uchazeč David Černý z Teplic. Fr. Rosarius Mrzlík podal žádost o dispens od slavných slibů a bylo mu vyhověno. Fr. Vavřinec Černý se rozhodl přejít do stavu diecézních kněží.

Podle novinové zprávy: Odilo Ivan Štampach vystoupil z církve a přešel do církve starokatolické.

Nad těmito událostmi je třeba se hluboce zamyslet. Dominikáni žijí převážně v konventních komunitách, znamená to, že případy výše uvedené ukazují, že vzájemné vztahy v konventech neodpovídají plně požadavkům vzájemné bratrské lásky, jak to požadoval zakladatel řádu sv. Dominik. Hledat nápravu je povinností celého řádu včetně laických sdružení. I nás všech se může Hospodin zeptat: „Kde je tvůj bratr X.Y.?“ A nebylo by nic horšího než odpovědět jako Kain: „Nevím, cožpak jsem strážcem svého bratra?“ (Gen 9,4)

Z knihy stanov: 141. Všechny skupiny tvořící dominikánskou rodinu mají účast na společném povolání a slouží svým jedinečným způsobem poslání Řádu ve světě.

Nemůžeme proto zůstat u toho, že budeme jen přijímat dobra, která v řádu vznikla, ale musíme se bytostně podílet na jejich tvorbě. A teď si položme otázku:

- Jak jsem se modlil a přinášel oběti za to, aby všichni členové řádu plnili své povolání?

- Jak konkrétně projevovali vzájemnou Kristovu lásku ti, kteří žili společně v konventu s těmi, kteří řád opustili?

- Nestalo se snad, že v rámci plnění všech možností duchovního růstu a spojení kontemplace s apoštolátem, jsme zapomněli na lásku - lásku pro Boha - vůči svým nejbližším stejného povolání. Nezůstali sami bez naší lásky a to zapříčinilo jejich selhání?

14

- Hledejme u sebe nedostatky, které mohly vést k jejich odchodu. Po zpytování svědomí si položme otázku:

Co v této věci mohu učinit Já?

Na závěr bych chtěl připomenou, že odejít ze společenství dominikánské rodiny by byl ten nejzbabělejší čin mého života. Zůstávám, protože Řád miluji.

                                         Ladislav Tarsicius Malinka - člen LS sv. Dominika v Brně

+++

Inkvizice radí, pátrá, informuje

SHROMÁŽDĚNÍ

všech bratří a sester LS sv. Dominika v Brně sobota 2. října, 16 hod.

kostel sv. Michala

program

VOLBY NOVÉ RADY MS

!!! účast všech bezpodmínečně nutná !!!

 

TOPlist