ÚNOR 1999
Ročník V. 1999 číslo 2. – 3.
Slovo našich dnů
Křížová cesta
Úvod
„Nechci, nebaví mne to, nemám čas, nesouhlasím, nenávidím, nemám chuť, nemám rád, neodpustím, nevydržím ...“ - to jsou slova našich dnů. Stala se součástí nejen našeho slovníku, ale především našeho srdce, celé naší bytosti. Zkusme si je nyní projít při křížové cesté, zamyslet se nad nimi (právé proto, že je tolikrát řekneme bez přemýšlení) a konfrontujeme je se slovy těch, kteří prožili s Kristem jeho křížovou cestu. A jděme dál. Dejme si za úkol, že tato slova budeme odstraňovat pomalu ze svého slovníku, ze svého povědomí. A činíme tak. Budeme při tom jisté šťastnější, otevřenější a radostnější děti Boží. Potom nás bude mít raději Bůh i naši bližní a zase naopak my budeme mít raději Boha i lidi.
NESOUHLASÍM
I. Kristus je odsouzen
Nikoho nezabil, nikoho neokradl, nikomu neublížil a přesto je odsouzen. Je to nespravedlivé, chtělo by to tedy obhajobu, protest. Kristus ale mlčí, přijímá. Neříká: „Nesouhlasím!“ Jisté zná cenu pokory a mlčení a ví, že tyto prvky jsou v Božím plánu v boji proti zlu účinnější, než slova nesouhlasu, obhajoby. Neohlíží se na to, co řeknou lidé, zda ho budou považovat za blázna. Kolikrát se hájíme my? Jen se nás někdo dotkne maličkostí, už si nic nenecháme líbit. Hájíme se tehdy, když dotyčný má pravdu, natož když pravdu máme my. Bouříme se, rozčilujeme se, cítíme se ukřivděni, jsme uraženi ...
- Odpusť, Pane, že neumím mlčet.
NECHCI
II. Kristus na sebe bere kříž
Kristus bere kříž, neříká nechci, ačkoliv ho nenese za sebe, ale nese ho za nás. A zatím my: nechceme se zapřít v jídle, zábavě, v televizi, nechce se nám nést svoje obtíže, svůj kříž, neřku-li, že bychom ještě měli nést kříž za druhé. Kolikrát denně to slovo letí vesmírem a zraňuje toho, který si nás vyvolil, který nám nabídl přátelství, dokonce za nás dal svého Syna, který „nechci“ neřekl. Rozmysleme si každé nechci, neříkejme je, zpátky už se vzít nedá.
- Odpusť nám, Pane, každé naše nechci, kterým jsme odmítli Tvou vůli a poslouchali hlas protivníka.
NESTAČÍM NA TO
III. Kristus padá poprvé pod křížem
Křížová cesta není jen zaranžovaná podívaná, je reálná, je živá. Kristus musí projít překážkami, mezi které patří i pády. Nereaguje na ně tím, že by byl nervózní, že by měl hysterický záchvat, že by si řekl o tabletu, neříká, že na to nestačí. Vstává a pokračuje. A kolik bojů, překážek jsme už vzdali my? Někdy na počátku, někdy uprostřed, někdy dokonce předem. Často jsme si to logicky zdůvodnili, chtěli jsme pochopení i od druhých... A zatím jsme neměli dostatek sil se zvednout a jít dál. Chtělo to jen zatnout zuby, poručit si. A proto příště, ať platí místo „ nestačím na to“ Chci!
- Odpusť, Pane, že jsme byli líní, ustrašení, nervózní, že jsme nebojovali.
NESTOJÍM O TO
IV. Kristus potkává svou matku
Maria je člověk, který odpověděl na Boží výzvu ANO. Neodmítá Boží plán, přijímá ho, raduje se z něho. A jak odpovídáme na Boží volání a na Boží výzvy my? Kolikráte jsme svým postojem řekli Bohu: „Nestojím o tvé plány, jsou příliš náročné, budu pro druhé bláznem, budu se muset zapírat, já chci něco užít...“ Copak není Bůh náš Otec a nedává nám jen to nejlepší? Necháváme se oklamat tím, co je povrchní, dočasné, laciné, líbivé ... a nestojím o dary z rukou Boha.
- Odpusť nám, Pane, že jsme nestáli o tvou lásku, přátelství, klid a zaměnili je za hodnoty, které nás uspokojily jen na chvilku.
NEMÁM ČAS
V. Šimon z Cyreny pomáhá Kristu
Šel kolem Šimon z Cyreny a možná pospíchal. Snad chtěl pomoci, snad jej museli přinutit, ale zastavil se, udělal si čas a šel s Kristem část křížové cesty.
Žijeme ve století rychlosti, ve století spěchu a uspěchanosti. Každý den se za něčím honíme, pospícháme, někam běžíme. Každý z nás říká stále: „Nemám čas.“ Nemám čas jít pomalu a obdivovat kytičky a slunce a ticho, nemám čas vyslechnout druhého, nemám čas číst dětem pohádky, nemám čas se modlit. A na druhé straně se dokážeme hodiny dívat na televizi, bavit se o počasí, pomlouvat sousedku, kritizovat nadřízené. Dostali jsme od Tvůrce čas, jako vzácnou a křehkou veličinu, ale neumíme ho zcela správně využívat. Využívat jej podle představ toho, který ví, jak ho nejlépe využít. Slova „nemám čas“ se stala zaklínadlem, kterým se vytvořily hráze mezi lidmi a přírodou, říkáme to už tak běžně, je to logické, jasné, je to normální, je to .... je to anebo není?
- Odpusť, Pane, že maříme čas zbytečnostmi a nevyužíváme ho podle tvých
představ.
JE MI TO JEDNO
VI. Veronika podává Kristu roušku
Žena, které není jedno, že je tu člověk, který trpí, není lhostejná. Myslím na ženy, na matky, které se zbavuji svých dětí. Upírají tak život těm, kteří se nemohou bránit. Nezajímá je jejich souhlas, je jim to jedno. Kde je u těchto žen soucit, kde láska, smysl pro krásu, spravedlnost, smysl pro oběť. Je jim to jedno. Je jim to jedno ve jménu pokroku, ve jménu védy, rozumu ...
- Jestli je to Pane, možné, přijmi naši oběť jako smír za ty, které zabíjejí své
nenarozené děti.
NEMÁM NÁLADU
VII. Kristus padá podruhé pod křížem
Další překážka! My bychom řekli: Už zase? Už nemám náladu. Ale toto neříká Kristus. Ví, že musí usmířit mnoho hříchů, plní vůli svého Otce, aniž by se ptal, jak to bude ještě dlouho trvat a proč taky nejde někdo jiný ... Neřídí se svými pocity, náladou, nevnucuje Bohu své názory. Ale my se mnohdy řídíme svou náladou.
- Odpusť, Pane, že jsme se řídili svou náladou, že jsme chtěli prosazovat svou
vůli, a nežili slovo Otčenáše: Buď vůle Tvá ...“
NEPOMOHU
VIII. Kristus potkává ženy
Kolikrát říkáme: „To nemá cenu, tím nikomu nepomohu!“ A tak se nezapíráme, protože bychom tím „nikomu nepomohli“, neobětujeme se, protože bychom tím „nikomu nepomohli“ ... a zatím každý sebezápor, každá obéť, každá modlitba se skrze Boha promění v nějakou milost, i když my to nevidíme. Jsme součástí Těla Kristova, které stále trpí je pronásledováno, bičováno, posmíváno, a tak prožíváme jeho bolesti, jako prožívaly Kristovu bolest ženy, které ho potkaly.
- Pane, odpusť, že jsme se nezajímali o život celé církve, celého Kristova těla
a nepomáhali jsme svou obětí, sebezáporem a modlitbou.
NEVYDRŽÍM
IX. Kristus padá potřetí
Bolest a únava se stupňují. Další pád. My v životě upadneme vícekrát, jsme vyčerpáni. Jsou někdy situace, kdy na nás doléhá utrpení ze všech stran. Dlouho, když nás opustí přátelé, jsme sami ... A tak řekneme: „Už to nevydržím.“ A hroutíme se. Není přece ale možné, aby nás opustil ten, který si nás vyvolil, aby nám dal větší kříž. Ten, který nedolomí nalomenou třtinu. Není možné, aby se spletl génius vesmíru a předimenzoval naše schopnosti. - Odpusť, Pane, že jsme malomyslní.
NENÁVIDÍM
X. Kristu berou šaty
Nestačilo bičování, plivání a nadávky. Nenávist jde dál. Berou Kristu i šaty. Oni nenávidí a on miluje. Jaký je to protiklad. Protiklad, který byl nutný pro spásu nás všech. I v našem srdci je někdy nenávist. Nenávidíme věci, lidi ... Místo lásky a odpuštění nenávidíme. A to, co bychom měli nenávidět, to je hřích v jakékoli podobě, to mnohdy přijímáme. - Pane, odpusť nám, kde je místo lásky nenávist a kde v případě hříchu není nenávist, ale souhlas.
NEMÁM RÁD
XI. Kristus přibit na kříž
Mohli jsme dostat větší důkaz lásky Krista k nám? Je za nás ukřižován. Má nás rád, i když jsme ho tolikrát zapřeli, zradili, opustili. A co všechno a koho my máme rádi! Nemáme rádi to a to jídlo, nadáváme na počasí, nemáme rádi toho a toho člověka ... Dostali jsme příkaz lásky: Miluj svého Boha a svého bližního. Na kolik procent tento příkaz plníme?
- Odpusť, Pane, naši nelásku vůči tobě a vůči bližnímu.
NEODPUSTÍM
XII. Kristus umírá
Kristus umírá. Dívá se dolů na ty, kteří ho odsoudili. Nespílá jim, neříká, že jim neodpustí. Ať slunce nezapadá nad vaším hněvem. Jakpak je to s námi? Jak si vzájemné odpouštíme jako bratři, jako manželé, jako přátelé? Neodmítli jsme někdy ruku nabídnutou ke smíru? Nečekali jsme někdy až přijde ten druhý, protože „co já bych se pokořoval, já jsem nezačal .. ?“ Odpouštějme si navzájem, protože totéž přece chceme my pro ostatních i po Bohu. Ve hněvu není lásky. Z hněvu se raduje jen ďábel a Bůh má zármutek.
- Odpusť, že jsme si nedokázali odpouštět.
NE
XIII. Kristus na klíně své matky
Velká matka a velká žena. Maria je velká tím, že řekla Bohu ANO. Neřekla ne. Kolikrát my jsme neřekli své ano a kolikrát jsme řekli své ne. Napravme to! Bůh je trpělivý, stále čeká. „
- Pane, odpusť nám, že jsme odmítli tvůj scénář, roli nám určenou.
XIV. Kristus uložen do hrobu
Kristus svou křížovou cestu došel až do konce. Neřekl na ni slova: nechci, nesouhlasím, nemám čas, nenávidím, nemám rád, neodpustím, nevydržím, nemám náladu. Není to i pro nás návod, jak zvládat ty své křížové cesty, jak žít? Zkusme ochudit svůj život o tato slova, aby se stal bohatším.
Pane odpusť všechna zbytečná slova ....
AMEN
+++
Růst křesťanské osobnosti
Ve své přednášce bych se dnes chtěla dotknout problému, který mi připadá zejména v současné době velmi aktuální a žhavý. Jak již víte, mým oborem, kterým se i jako řeholnice zabývám, není psychologie, „nýbrž patristická teologie. Avšak paradoxně název dnešního tématu navozuje problematiku typicky psychologickou. Samozřejmé, že se v tom, co vám chci sdělit, psychologii nevyhnu, ale mým záměrem není psychologické pojednání daného problému, nýbrž spíše navození dialogické formy výměny zkušeností s otázkou, jíž se vy i já denně živě dotýkáme. Každý, kdo má vlastní rodinu ví velmi dobře, jak je v současnosti těžká výchova dítěte a posléze mladého člověka To, nač zde všichni vychovatelé -rodiče, učitelé, duchovní osoby - shodně narážejí, je otázka výchovy osobností, v našem případě křesťanské osobnosti.
Nejprve se musíme ptát, co charakterizuje osobnost vůbec a pak co charakterizuje křesťanskou osobnost.
a) Především je třeba říci, že osobností se stáváme. „Osobnost“ je odvozený termín od slova „osoba“, které označuje dualitu člověka (jednotu duše a těla), který je osobou díky duchovnímu činiteli, duši, obdařené rozumovým poznáním a duchovním chtěním. Jsme-li tedy prvně osobami, nesdělitelnými a neopakovatelnými individui, a těmi se rodíme, potom výchovou se postupně stáváme osobnostmi, více či méně přitažlivými. Já zde budu používat pojem
„osobnost“ v sekundárním významu, to je „osobnost jako vzor, příklad pro druhé“
Osobnost charakterizuje osobní zralost, která je podmíněna věkem, okolnostmi, zkušenostmi, atp., což v praxi znamená dvojí, jednak přiměřenou zralost dotyčného jedince a jednak možnost a schopnost dále osobně zrát a dozrávat. Plně zralými se totiž staneme až v okamžiku vlastni smrti. Dále k osobnosti patří jistá morální úroveň, která se během života také vyvíjí. A analogicky náleží do fází morálního rozvoje i vývoj vlastního svědomí, jež je zdrojem a regulátorem morálních rozhodnuti. Mluvime-li o růstu křesťanské osobnosti, pak zde přistupuje práce s Boží milostí, tj. darem který dostává každý křesťan na křtu naprosto „gratis“ a který je nutnou podmínkou k jeho rozvoji. Pro křesťanskou osobnost je tedy charakteristické, že dokáže s touto milostí spolupracovat.
b) Podmínky růstu. Opravdová lidská osobnost může růst za těchto podmínek:
1) harmonie v rodině - rodinné vztahy,...
2) odpovídající prostředí (příroda, škola, ticho,...)
3) společenské vztahy (přátelé, kamarádi, spolupracovníci,...)
4) rozvíjení intelektuálních a manuálních dovedností
5) naplňování náboženského vztahu, tj. Vztahu k Bohu.
Když tyto předpoklady blíže rozebereme, brzy zjistíme, kolik překážek se nám denně staví do cesty. Víme dobře, že skutečné harmonických rodin dnes stále ubývá, místo naopak. Dnešní rodina se změnila v labilní životní formu, kde nejzákladnější vztahy se pořád častěji rozpadají, a tím slábne i dovednost rodičů dobře vychovat své dětí. Dospělí ztrácejí schopnost navázat s dítětem zdravý vztah, a to, když se mu toho nedostává, začíná tento nedostatek hledat jinde (party, kamarádi ulice, ...). Odpovídající prostředí, v němž se má osobnost vyvíjet v přítomnosti také většinou chybí. Mladí lidé v přírodě nevyrůstají, nýbrž za ní dojíždějí! A z toho vyplývají další neblahé faktory. Mladý člověk, zejména z města, se v ní příliš neorientuje a neumí se v ní chovat a není ani připraven na její proměnlivost, danou klimatem. Schází mu fyzická kondice, určitá odolnost, schopnost leccos vydržet. Dále škola v jeho povědomí není místem, alespoň jakési životní orientace a učitel, který by i jeho inspiroval. Neumí žít v tichu a mezilidské vztahy mu stále víc skýtají prostor ke konfliktním situacím, z nichž intuitivné utíká. Společnost, ve které žije, mu v těchto problémech nepomůže. Ba naopak. Jejím „ideálem“ zdá se být úspěšný, mladý, svobodný a nadaný člověk, který není nijak vázán a je vždycky tam, kde ona chce, aby právě byl (schůze, porady, služební cesty, výlety, večírky,...). Takový člověk musí být schopen se měnit. Jakmile je vyznavačem nějakého fixního životního názoru, stává se nepoužitelný. „Pluralita názorů vždycky a všude“ - heslo pevné zakotvené v této společnosti. Do tohoto životního vzorce tedy nezapadá ani rodina, ani pevné trvalé přátelské svazky a už vůbec ne vztah k Bohu, který si žádá zásadové postoje. Pokud se jedná o individuální lidské schopnosti, společnost preferuje hlavné intelekt a z manuálních dovedností pouze ty, které se dají zpeněžit. Vzniká tak nepoměr mezi duševní a ruční prací a tím zase dochází k dalším problémům a nesrovnalostem. Co však podle mého názoru náleží k nejtéžším a nejzávažnějším proviněním soudobé společnosti a kultury, je to, že naprosto rafinovaným a záměrným způsobem bere jedinci jeho vnitřní svobodu. Ona totiž ví, že zde je nejzranitelnější. Ponechá člověku vnější svobodu, jakési zdání, ale vezme mu tu vnitřní a snaží se mnohdy úspěšně ovládat jeho nitro, tzn. to, kde právě se každá osobnost rodí.
c) Růst
Na prvém místě je třeba vyjít z teze, že „všechno co existuje, je dobré“. A existuje to proto, že je to předmětem Boží milosti a lásky. Špatné jsou pouze nedostatky, které vyplývají z fyzické, přirozené nedokonalosti věcí,... nebo z morálního zla. Ovšem nic co nás obklopuje, není zlé ze své přirozenosti. A tedy i člověk je zásadně dobrý. Jeho poslání se naplňuje v teocentrickém humanismu, který uznává, že konečným cílem je Bůh. Má-li člověk dojít tohoto cíle a dosáhnout ho jako zralá, autentická křesťanská osobnost, musí jednat v souhlase se svou přirozeností, a to předpokládá dobře ji znát a vědět, co obsahuje. Přirozenost značí stálou a nezměněnou základnu lidských aktivit. Jsou v ní jisté danosti, které, když jednotlivec pozná, musí je respektovat a konat v jejich směru, ale nemůže je zásadně měnit, neboť by šel proti nim, a tím i proti sobě. Aby se člověk mohl rozvinout v (křesťanskou) osobnost, musí vyvinout určité úsilí, snahu. Základem tohoto snažení je touha (lat. appetitus - žádostivost, chtění), která se dotýká jak našeho poznání, tak i našeho tvoření: Tento ..appetitus 'je něčím velmi všeobecným, protože je to snaha o uskutečnění své vlastní přirozenosti. Člověk se tudíž realizuje plně ve svých dvou duchovních mohutnostech: v rozumu a ve vůli. City a vášně se nacházejí ve smyslové sféře. Proto je ve výchovném úsilí potřeba, aby v této oblasti vládla harmonie a ta bude za předpokladu, že afektivní sféru řídí rozum a vůle. Je-li tomu tak, potom city spolupracují při uskutečňováni vytčeného cíle, který si člověk stanovil. Ovládnutí a zvládnutí afektivní oblasti je doménou ctnosti, (vytrvalé a opakované úsilí o dobro) A právé tady se naskýtá prostor pro růst křesťanské osobnosti.
Čím a jak tato osobnost roste?
Roste a zraje díky získávání ctností, díky vlastnímu úsilí ve spolupráci s Boží milostí o ně. Naše city se dělí do dvou sfér oblast chtění (lat. concupiscibilitas) a oblast boje a hněvu (lat. irascibilitas). Cílem první sféry je získávání toho, co člověk potřebuje. Avšak druhá sféra nám pomáhá, abychom překonali odpor, uměli podstoupit námahu a boj a aby bylo získáno to, k čemu pomocí vášní směřujeme. Tady existují tři protikladné páry pocitů: láska - nenávist, touha - odpor, slast - bolest. Samotná láska tkví svými kořeny v psychickém životě a rodí se ze zalíbení (cit) a musí být vždy počátkem nějakého poznání toho, co je milováno. Čím vyšší poznáni, tím hlubší a pravdivější láska, jež závisí na poznání, které jí předchází, ovšem k proporcionalitě mezi ní a poznáním vždy docházet nemusí. Nejvyšším druhem lásky je láska duchovní (k Bohu. k člověku pro něj samého). Je v ní zcela zásadní věcí vyjití ze sebe samého a vztahování se k předmětu před ní, který má v našem případě vždy povahu nějakého „Ty“ Není tedy tolik důležitý podmét (já), ale předmět (ty), což je v naprostém protikladu s dnešním trendem.
Proto skutečná osobnost vyrůstá tam, kde existuje hlubinné pochopení pojmů „oběť“, „přátelství“, „láska“.. ., „pevnost životních postojů a názorů“, životní a situační připravenost a odhodlanost, „vnitřní enthusiasmus“,... . Aby láska mohla být uskutečněna, potřebuje doplnění dalšími afekty: nadějí a odvahou. Naděje je motorem veškerého lidského jednání. A je-li posílena ctností naděje, dozrává člověk jako osobnost plné lidsky i křesťansky. Odvaha je zase cit, který musí mít k sobě ctnost statečnosti, jinak se může zvrhnout v bezhlavý hazard. Jestliže je lidské jednání řízeno vůlí, jež je vedena rozumem, pak můžeme říci, že čím je poznání jasnější, tím více je člověk svobodnější, protože není závislý na svých náladách a citech, ale celá smyslová oblast je u něj v souladu s jeho intelektuální í stránkou. Vzniká svoboda, které dosahujeme stále větším zduchovněním (snahou o křesťanský život). Sv Tomáš Akvinský říká, že kořenem veškeré svobody je rozum, který stanoví cíl a vůle s ním musí počítat a jít za jeho světlem. „Nil volitum, quod non praecognitum“ (chtěné není nic, co by nebylo předem poznané; Th. Akv.) Proto prvenství logu (poznávajícího činitele - rozumu) je prvenstvím přirozenosti. Celá výchova a růst osobnosti směřuje k tomu, aby všechny naše činy byly stále dokonalejší a tím svobodnější. Abychom, pokud možno, opakovali úplné činy se všemi etapami, které se v nich vyskytují, abychom v nich měli zdokonalený rozum a zdokonalenou vůli. V tom spočívá smysl správného jednání čili ctnosti, která je tím větší, čím je nějaká činnost snadnější. Jde totiž o to, aby nám určité skutky připadaly stále snazší. K růstu křesťanské osobnosti přispívají správné rozumové vlastnosti (ctnosti):
a) poznání prvních teoretických předpokladů (principů; intellectus, principiorum)
b) vědění (scientia)
c) moudrost (sapientía)
Nejvýš mezi teoretickými a rozumovými ctnostmi je moudrost - umém rozvahy a uspořádání celé skutečnosti ve svétle jejich konečných příčin. Existují též intelektuální ctnosti týkající se praktické sféry: např. umění - oblast tvořivosti: každý, kdo néco tvoří, je skutečné ctnostný, pokud je jeho tvorba dobrá.V chování rovněž rozlišujeme kupř.:r
a) ctnost přirozeného práva (řec. synderesis) - uchopení a uvědomění si nejzákladnéjších premis lidského jednání, tj. znat a používat příkazy přirozeného práva.
b) Svědomí (conscientia) je schopnost používat obecne principy v konkrétní situaci. Vzděláváním se musíme propracovat od dispozice ke způsobilosti
c) Rozvážnost je analogická moudrosti a je nadřízenou ctností všech našich činů. Rozvíjení ctností je pro lidský život nutné, který bez jejich uvedení do praxe není vůbec možný. A to už naprosto nelze hovořit o růstu křesťanské osobnosti.
Samotná podstata etiky tkví v tom, že se musíme rozhodovat vždy znovu a jinak, protože to, co je konkrétní, se nikdy neopakuje. Ctnosti se stávají dokonalými tenkrát, když mezi nimi existuje „Connexio virtutum“ (propojení ctností), a to může dát pouze opravdová láska. Celou strukturu naší morálky spojují čtyři kardinální (základní; cardo = čep) ctnosti:
1) Prozíravost (pru-ovi-dentia) - intelektuálně praktická ctnost, jejíž podstatou je umění vybrat si v každém případě co nejlepší prostředky, vedoucí k zamýšlenému cíli. Člověk je tehdy prozíravý, když správně přemýšlí, předvídá a rozvažuje, je naprosto soustředěn na přítomný okamžik.
2) Umírněnost (temperantia) - učí míře a rovnováze ve všech oblastech, ve kterých působí city chtění.
3) Mužnost, statečnost (fortitudo) - zcela něco jiného než odvaha. Statečnost pomáhá překonávat strach a současně brzdí veškeré výstřelky odvahy.
4) Spravedlnost (iustitia) - působí v životě společností, různých společenství a také ve vztahu s Bohem. Každému dává, co mu náleží co jeho jest. Do této oblasti patří i ctnost náboženství, protože Bohu 'se má vzdát úcta, klanění a čest z důvodu naší lidské existence, která je na Něm dočista závislá. Tyto základní ctnosti zahrnují morální život jako celek, oblast chtění, boje a společnosti. V nadpřirozeném řádu milosti a lásky působí na růst křesťanské osobnosti teologální ctnosti víra, naděje a láska. Má-li, se dít výchova k autentické křesťanské osobnosti dobře, je nutno mladého člověka pro to náležité připravit:
1) Je třeba mu postavit před oči ideál a potom jej k němu motivovat.
2) Ukázat mu, „jak se to dělá“ (teoreticky i prakticky). Uvedu zde několik takových kritérií. Prvné je zapotřebí vědět, že existuje tajemná souvislost a závislost mezi jednáním člověka a „odpovědí“ přírody (dobré jednáni = příroda se poddá: viz sv František z Assisi). Za druhé je nutno během přípravy mladému člověku říci o nutnosti volby „bud - a nebo“ a vest ho k jejímu zodpovědnému vykonání. Měl by vědět, že možnost volby vyznačuje jenom lidskou bytost a patří k důstojnosti její přirozenosti, neboť ji tím činí podobnou Bohu. V dnešní době je tato volba obzvlášť obtížná, ale to ji i přesto nezbavuje její důležitosti a zvláštní krásy. Existují tu pouze dvě možnosti
a) Volba cesty dobra: neobsahuje v sobé nutné i materiální blahobyt (může být, ale nemusí), spíše je to cesta nepohodlná, krkolomná a velmi nesnadná, ale-pokud ji člověk uvědoměle sleduje, přináší už po určité době výsledek: trvalou přítomnost smyslu života, naději a hluboké přátelství
b) Volba cesty zla: je zprvu mnohem snadnější, skýtá bohatství, kariéru, snadný úspěch,... Ale pňjde-li nemoc, či jiné neštěstí, zhroutí se jako „domeček z karet“ a dostaví se ztráta smyslu života, beznaděj, zoufalství, ... Mladý člověk by krom tohoto vědění měl být rovněž veden i ke správnému hledání. Ne každé hledání vede k cíli. Důležitá jé vnitřní pravdivost: před sebou, před lidmi, před Bohem. Je nutno klást důraz na „být“ (esse) - to samo o sobě je dobrem! a ne na „mít“ (habere) .
Jak vypadá opravdová křesťanská osobnost ?
- Zraje postupně, dlouho a ve skrytu a v tichu - ti viditelní (TV idoly: zpěváci, herci, politici, ...) nejsou osobnostmi. Osobnost nedělá její známost či proslulost.
- Vyznačuje se hlubokou pronikavostí do věcí, událostí,.. .Umí je rozpoznávat, má dar moudrostí a rozlišování duchů.
- Nenechá se strhnout davem a je-li třeba hájit pravdu, je schopna jít i proti proudu, byť za cenu vlastního života, poněvadž dobře zná správné priority. Stojí za svými činy a nemění je s módními trendy. Pravda zůstává pravdou za jakékoliv politické „konstelace hvězd“.
- Nemá hotový životní, „recept“. Rozhoduje se vždy nově a pokaždé bere na sebe toto riziko rozhodování.
- Je nezávislá na chvále a uznání.
- Umí navázat přátelství a udržovat je (viz Jan 15, 13-15): přátelství totiž znamená uvědomělé konání dobra ve směru „ty“ (předmětu), překročení (transcendenci) sebe samého. Paradoxní je, že člověk místo toho, aby se tímto úkonem sám sobé ztratil, nejenže se k sobě navrací ale dokonce dosahuje plné lidské a křesťanské zralosti, stává se osobností.
- Pravá osobnost má ke všemu stvořenému postoj úcty a lásky a dovede tomu hluboce naslouchat
- Zná bolest i radost a oboje umí prožít a vyjít z nich obohacená moudrostí a vděčností. Staří řeholníci nám vždy říkávali: „Nejlepší řeholník je zklamaný řeholník!“ Můžeme to poněkud parafrázovat, že totiž opravdovou osobností je človék, který byl hodné zklamán a dovedl to unést.
- „Verba movent exempla trahunt!“' - osobnost přitahuje, je vzorem, příkladem, inspiraci pro toho druhého na celý život. Dobro, které z ní vyzařuje, má trvalý a dlouhodobý dosah A je nesmípně důležité , aby mladý človék mél možnost vedle takové osobnosti žit a vidět, co délá a jak to dělá.
- Nerozděluje na „tábory“: má příznivce i odpůrce, ale ani jedni ji podstatně neovlivní. Naopak svým odpůrcům a nepřátelům dokáže opravdové odpouštět, protože vi, co tato nauka v křesťanství vskutku znamená. Umí sebe přijmout i 3 chybami, které dovede přiznat, a protože zná sebe, přijímá v lásce i druhé, miluje je tou nejvyšší, duchovní (caritas) láskou, i když jí samé to nic nepřinese, nebo dokonce vynese ztrátu vlastního života.
- Jedná z vnitřního přesvědčení a je schopna obstát i v situacích, které neposkytují mnoho vnějších podnětů (vězení, samota,.. .), protože žije z nitra,
-odkud vychází její aktivita. Nemusí jenom reagovat.
- Dokáže si správně rozvrhnout čas a s ním i hospodařit. Není hříčkou „protiplánů“, „náhod“, přetížení prací, či nedostatkem činnosti. Obsah pojmu „nuda“ jí zůstává v podstatě neznám
- Pravá osobnost umí mlčet, jelikož zná váhu slov. Je neokázale statečná, koncentrovaná, „vidí za'„ a je mistrem v nonverbální komunikaci. Slučuje v sobé všechny ctnosti.
Zdá se tedy, že jsem načrtla buď bytost neexistující, anebo křesťanskou terminologií řečeno „světce“, osobu, o níž většinou máme za to, že se do našich časů nehodí, poněvadž tu trčí jako balvan uprostřed cesty. A není tomu tak! Svatost totiž znamená vrchol lidského dozrání v Bohu, a proto světec je hluboce normální člověk, plné zakotvený v realitě a žijící přítomný okamžik. Je vyrovnaný s minulostí a s nadějí jde vstříc budoucnosti. Angažuje se tam, kde to je možné a nutné; a kde to nelze, tam hrdinně snáší těžkosti. Nepokouší se změnit jen to, co vskutku změnit nejde. Dobře totiž hospodaří se svou vnitřní energií. (MatkaTereza, Jan Pavel II., sv. Edith Stein OCD,...) A takovouto osobností by pro dnešní mladou generaci měli být ti, kdo ji vychovávají: rodiče, učitelé, duchovní osoby. Současná doba dává možnost zažít na vlastní kůži, že přísliby Bible jsou doslovně pravdivé. K naplnění tohoto ideálu jsme pozváni všichni. Edita Mendelová OP Přednáška přednesená v Brně 5. 11. 1998
+++
Mariánský hymnus
Tajemné viděl znamení,
zázraků plné svatý Jan
v nebes přejasném záření'
zjev dal mu zříti nebes Pán.
Úkaz doposud neslýchán.
Hádankovité vidění,
pokyn tak spasitelný dán,
že vše se divem promění.
V nebe zář dáno jemu zřít.
Žena tam v šatě slunečném,
u jejích nohou luny svit
a hlavy její tvoří lem
dvanáctihvězdný diadém,
jenž svítí nebes nad blankyt,
neb její život naplnit
chtěl Bůh v svém lesku přesvatém.
Kdo jiný označován jest
v té ženě, než Ty sama jen?
Tebe prorocká míní zvěst,
z Tebe jediné ze všech žen
Spasitel světa narozen,
Slunce, jež přezáří sbor hvězd,
voj nebes je mu podroben, d
dav blažených mu v:zdává čest.
K Tvým nohám světlý měsíc kles,
k nim rozestřel on záři svou,
Tvá vláda sahá do nebes,
hvězd dvanáct, jež máš nad hlavou
je patriarchů oslavou
a dvanácterý jas a ples
je spojen s Tvojí postavou,
jejž apoštolský zástup vznes.
Veškera v Tobě přebývá ctnost,
náplň milosti na věčnost,
v Tobě, ó Panno zářivá
je všechna přednost, všechna
Tys naší zdoby ve1kost,
slunce, které se neskrývá,
Tvé slávy září velebnost,
Světlo, jež dáš, se nestmívá.
Věštby svatých, božích knih
naplněné se zastkvěly,
co zřeli staří v obrazech,
co v hádankách jen viděli,
to Anděl mezi Anděly
již Tobě pravil ve slovech..
Až k Tobě věštby dospěly:
vše poznáno je jasně v nich.
Zdrávas, útěchy dáváš jas,
Hvězdo v boj moře živelný,
Zdrávas, svou očistou nás spas.
Panenství zjeve světelný,
Čistoty květe úbělný, Panno,
Ty Boha počalas,
vždyť tys ten kámen úhelný,
v němž ukončil se předobraz.
Tvůj byt je nadnebeská říš,
po Boží sedíš pravici,
po boku Syna Tvá je výš,
Královno nebe řídící.
Ty posiluješ lkající,
čím víc kdo slábne, tím Ty blíž:
Ty sílíš Sobě sloužící,
Své pomoci jim udělíš.
přel.ctih.Alfred Fuchs
Sv.Bonaventura - Immaculata
Tajemné viděl znamení,
zázraků plné svatý Jan
v nebes přejasném záření'
zjev dal mu zříti nebes Pán.
Úkaz doposud neslýchán.
Hádankovité vidění,
pokyn tak spasitelný dán,
že vše se divem promění.
V nebe zář dáno jemu zřít.
Ze na tam v šatě slunečném,
u jejích nohou luny svit
a hlavy její tvoří lem
dvanáctihvězdný diadém,
jenž svítí nebes nad blankyt,
neb její život naplnit
chtěl Bůh v svém lesku přesvatém.
Kdo jiný označován jest
v té ženě, než Ty sama jen?
Tebe prorocká míní zvěst,
z Tebe jediné ze všech žen
Spasitel světa narozen,
Slunce, jež přezáří sbor hvězd,
voj nebes je mu podroben, d
dav blažených mu v:zdává čest.
K Tvým nohám světlý měsíc kles,
k nim rozestřel on záři svou,
Tvá vláda sahá do nebes,
hvězd dvanáct, jež máš nad hlavou
je patriarchů oslavou
a dvanácterý jas a ples
je spojen s Tvojí postavou,
jejž apoštolský zástup vznes.
Veškera v Tobě přebývá ctnost,
náplň milosti na věčnost,
v Tobě, ó Panno zářivá
je všechna přednost, všechna
Tys naší zdoby ve1kost,
slunce, které se neskrývá,
Tvé slávy září velebnost,
Světlo, jež dáš, se nestmívá.
Věštby svatých, božích knih
naplněné se zastkvěly,
co zřeli staří v obrazech,
co v hádankách jen viděli,
to Anděl mezi Anděly
již Tobě pravil ve slovech..
Až k Tobě věštby dospěly:
vše poznáno je jasně v nich.
Zdrávas, útěchy dáváš jas,
Hvězdo v boj moře živelný,
Zdrávas, svou očistou nás spas.
Panenství zjeve světelný,
Čistoty květe úbělný, Panno,
Ty Boha počalas,
vždyť tys ten kámen úhelný,
v němž ukončil se předobraz.
Tvůj byt je nadnebeská říš,
po Boží sedíš pravici,
po boku Syna Tvá je výš,
Královno nebe řídící.
Ty posiluješ lkající,
čím víc kdo slábne, tím Ty blíž:
Ty sílíš Sobě sloužící,
Své pomoci jim udělíš.
Sv.Bonaventura - Immaculata
přel.ctih.Alfred Fuchs
+++
Vysvětlení pravdy, jak ji vyznává katolická víra
Sv. Tomáš Akvinský
Mezi všemi věcmi, o které se lidé snaží, je obzvláště dokonalá, vznešená, užitečná a příjemná snaha o moudrost. Je to dokonalé., protože nakolik člověk usiluje o moudrost, natolik má už jistou účast na pravé blaženosti. Proto říká mudrc: „Blaze muži, který přemítá o moudrosti“.
Obzvlášť vznešená je tato snaha, protože skrze ni se člověk podrobuje Bohu. Vždyť Bůh „všecko udělal s moudrostí“. Jelikož podobnost je důvodem k lásce, vede hlavně snaha o moudrost k přátelství a spojení s Bohem. Proto je řečeno, že „moudrost je lidem“ pokladem nevyčerpatelným; kdo ho užívají, dosahují přátelství s Bohem.“
Tato snaha je zvlášť užitečná, protože právě moudrostí se dospěje k nesmrtelnému kralování. „Touha po moudrosti“ totiž „přivádí do věčného království.“ Dále je to snaha příjemná, neboť „styk s ní je bez hořkosti a život s ní bez mrzutosti, ale jen veselost a radost.“
Boží dobrota nás tedy povzbuzuje, abychom s důvěrou pokračovali v úkolu mudrce, třebaže přesahuje naše síly. Předsevzali jsme si, že ozřejmíme svým způsobem pravdu, kterou vyznává katolická víra, tím že vyloučíme opačné bludy. Abych užil slov Hilarových, „jsem si vědom, že Bohu dlužím jako hlavní povinnost svého života, aby o něm mluvila všechna má slova i celý můj rozum.“
Vystupovat proti bludům jednotlivců však je nesnadné, a to ze dvou důvodů: předně nám nejsou svatokrádežné výroky bloudících jednotlivců tak známy, že bychom z toho, co říkají, mohli vyvodit důvody k potření jejich bludů. Tento způsob totiž mohli používat učitelé ve starověku, aby potřeli bludy pohanů. Mohli znát jejich stanoviska, protože sami býlí pohany, nebo alespoň mezi pohany žili a byli seznámeni s jejich naukami a názory. Za druhé proto, že někteří z nich. jako mohamedám a pohani, se s námi neshodují v uznáváni autority Písma, které by je mohlo přesvědčit. Proti židům můžeme disputovat na základě Starého zákona, proti bludařům na základě Nového. Tito (pohani a mohamedám) však nepnjímají ani jeden ani druhy. Proto je nutné utíkat se k přirozenemu rozumu, neboť s ním jsou všichni nuceni souhlasit. Na božské věci však (přirozený rozum) nestačí. Zároveň pak. když Dudeme zKoumat nějakou pravdu, ukážeme, které bludy vylučuje a jakým způsobem se průkazná pravda shoduje s vírou křesťanského náboženství. ZE SUMMY„PROTI POHANŮM“ SVATÉHO TOMÁŠE AKVINSKÉHO, přel.O.Tomáš Bahounek OP
+++
Návrat do provincie
Rozhovor s otcem Jiřím Maria Veselým OP -
V posledních dnech minulého roku se vrátil z Říma do své rodné vlasti a České dominikánské provincie otec Jiří Maria Veselý OP. Otec Jifí byl asignován do konventu Neposkvrněného početí Panny Marie v Olomouci. Vzhledem k tomu, že ještě plánuje vyřídit některé záležitosti v Římě na Angeliku a taktéž má rozpracované nějaké úkoly v Bmě, tráví ještě jistou dobu u sester dominikánek v Bmě na Veveří ul. Na svátek sv. Tomáše Akvinského 28. ledna 1999 sloužil v kostele sv. Michala v Bmě - na poděkováni za návrat do vlasti - slavnou zpívanou latinskou mší svatou, obětovanou ke cti Andělského učitele. Během této bohoslužby složili dva bratří z našeho místního společenství sv. Tomáše věčné sliby věrností stanovám LS sv. Dominika. Přítomnosti otce Jiřího v Brně jsme využili mimo jiné také k tomu, abychom mu položili několik otázek.
Sestra Eva Imelda Fuchsové vás, otče, řadí ve svém článku v Růži - prosinec 1998 spolu s otcem Habáněm, Dacíkem a Svatošem mezi významné postavy dominikánského řádu. Bylo v minulosti nějak spojeno vaše působení také s Brnem?
V Brně jsem vystudoval v letech 1924-30 klasické gymnázium na bývalé Legionářské ulici a často jsem jako student navštěvoval kostel sv. Michala. Jako dominikán jsem v Bmě působil v letech 1938-40. Bylo to ve skupině otce Metoděje Habáně OP, Dominika Pecky, Razíka a dalších (Akademické týdny atd.). V provincii jsem byl tehdy členem edice Krystal, obor filosofie (Filosofická revue) a vedl jsem životopisnou řadu „Vítězové“.
Proslýchá se, že připravujete knihu o dominikánském mučedníku Patriku Kuželovi, co je na tom pravdy?
Jako tehdejší novicmistr a magistr kleriků účastnil jsem se růstu pozdějších mučedníků - otce Benedikta Hronka OP, jáhna Patrika kužely OP ... Písemný odkaz bratra Patrika, jako jsou jeho listy, básně a překlady bohoslužebných dominikánských hymnů, které zachránila před komunistickým zničením s. Marie Eva Nejezová OP jsem připravil za pomoci otce Tomáše Bahounka OP, do tisku. Jsem přesvědčen, že tyto materiály dokáží silné promluvit i k dnešnímu člověku. Doufám, že vyjdou v obnovené řadě Vítězů.
Dne 15. listopadu 1998 jste dovršil 90 let svého života. Zajisté jste dostal bezpočet blahopřání. Z kterého z nich jste měl největší radost?
Nejvíce mne dojal dopis ze Znojma od kontemplativních sester dominikánek, k němuž se připojil otec Ambrož Svatoš OP, můj spolunovic z r. 1930 a celý konvent bratří. V dopise se píše:
Náš milý důstojný otče,
90 LET! Vy jste prožil skoro celé jedno století! A bylo to století snad nejdramatičtější v lidských dějinách! Ale strom Vašeho života zůstal vzpřímený, protože měl pevné a hluboké kořeny. Neklátil se podle žádného větru, vichřice, které na něj dorážely, ho nezlomily, ale spíše ho zocelily, takže se pnul stále výš! Za všechno tedy díky Bohu, nekonečný DÍK! Dobrý boj jste bojoval, a teď již jen můžete čekat věnec spravedlnosti, který Vám v poslední den předá Pán, spravedlivý Soudce. V této radostné chvíli jsou s Vámi obzvlášť spojeny, Vaše sestry O.P. od sv. Kříže ve Znojmě.
Co byste řekl k dnešní situaci v církvi a v dominikánském řádu?
Jan Pavel II. doporučuje jako záchranu pro dnešní dobu „návrat ke kořenům“. V českém národě byly kořeny naší křesťanské Cyrilometodějské tradice, víry a vzdělanosti přervány - „všechno začíná Marxem“. A totéž nebezpečí hrozilo i české dominikánské provincii. Celou situaci hledání záchrany a obnovy by asi příliš neřešilo, kdybychom se utíkali o pomoc k „rakušácké Vídni“, k luterské prázdnotě Německa a nebo k „ženatým“ anglikánským biskupům.
Kde tedy vidíte zdravé momenty a proudy, které mohou pnnést pozitivní změny?
20. století je pro české dominikány doslova „oživlé a oživené“ třemi zásahy bl. Hyacinta Maria Cormiera:
1. Roku 1905 tento světec obnovil Českou řádovou provincii.
2. Uzákonil Kongregaci českých sester dominikánek (ctihodná matka Rajmunda, mučednice s. Marie atd.)
3. Pro zázrak blahořečení si vybral českého dominikána ...
Pokud jde o pozitivní řádové proudy, tedy „návrat k dominikánským kořenům“, tak ty vidím především v orientaci na naše řádová hnutích ve Francii, Španělsku (růženec) a v Itálii (sv. Dominik).
Milý otče, mnohokráte Vám děkuji za rozhovor a doufám, že nebude pro náš časopis poslední. Otázky kladl a rozhovor zapsal Rafael
Případné dotazy na Otce Jiřího můžete zasílat na adresu:
P. Jiří M Veselý OP, Kongregace sester dominikánek, Veveří 27, 502 00 Brno.
+++
DOMINIKÁNSKÉ KLÁŠTERY U NÁS - DNES I V MINULOSTI
Zaniklý klášter Panny Marie v Berouně
Dominikánský klášter v Berouně byl založen při vzniku města, a to buď za Václava I. nebo za Přemysla Otakara II. Město bylo zbudováno německými kolonisty a nazváno Bern z latinského Verona.
O začátcích kláštera nevíme nic. Ke klášteru se snad vztahuje listina krále Václava II. z roku 1288, v které jeden nejmenovaný král osvobodil klášter od placení berounského cla a dům, který si bratři v Berouně koupili, osvobodil od šosovního platu obci.
Z vizitačního protokolu farního kostela v Berouně ze dne 17. listopadu 1379 vysvítá, jak městský plebán podává žalobu na frátera Bartůška (Bartoloměje), sakristiána dominikánského kláštera, který se provinil proti řeholi, tím, že si nastřádal vlastní peníze v hodnotě výročního platu dvou kop grošů a půjčoval je na vlastní vrub pod úrok. Dále čteme, že 15. prosince 1406 převor a konvent berounského kláštera bl. Panny Marie, řádu Kazatelů, koupil na statku Pecha z Vinařic výroční plat 3 kopy grošů, tj. půjčil Pechovi peníze na úrok. Podobně zajistil převor r. 1413 svému klášteru výroční plat 5 kop grošů na statku Mikuláše z Litně v Litni.
Spor, který měli do r. 1407 berounští dominikáni s místní duchovní správou, svědčí o tom, že se těšili u měšťanů silné přízni, než bylo milé místnímu farnímu zástupci. V onom sporu učinil generální vikář arcibiskupství pražského dne 21. 2. 1407 nález, který se zachoval a říká: „Ani farní kněží a ani dominikáni v městě Berouně nemají navádět muže nebo ženy, aby u nich volili pohřeb, ježto by to bylo proti duchovnímu právu. Kdo by si zvolil z farní osady berounské pohřeb v kostele nebo na hřbitově u dominikánů, má to býti osvědčeno dvěma hodnověrnými svědky před farářem a nebo jeho zástupcem. Kdo sobě zvolil ještě během života svého, že chce mít pohřeb při klášteře, má toho užiti po své smrti bez újmy faráře, jemuž pozůstalí mají učinit všechna práva, jako by mrtvý byl pohřben u farního kostela. Otec ani matka nebo přátelé nemohou dětem nebo vnukům volit pohřeb u bratří v klášteře, dokud tito zemřelí nemají právních let: pacholík od 14, děvečka od 12 roků. Bratři nemají zpívat v domech vigilii, než když budou povoláni od přátel mrtvého člověka.“
Roku 1421 přitáhl Žižka s Tábory a Pražany k Berounu, aby ho dobyl. Dne 1. dubna začal lid dobývat městské hradby, ale setkal se s velkým odporem, kterého se aktivně zúčastnili i dominikáni při zdi u svého kláštera. Jeden z nich byl od táborského bojovníka lezoucího vzhůru po žebříku, šípem zastřelen. Husité i přes odpor dobyli město, ve kterém nastalo velké krveprolití. Dominikáni i světští kněží, (uprchlí do Berouna (celkem 37-50 duchovních osob), byli zahnáni do obecních lázní a tam upáleni. Dominikánský klášter s kostelem byly vyloupeny a zapáleny, takže vyhořely do základu. Z knihy N. Bubeník OP. Býčkové OP - Po stopách otců (samizdat)
+++
NÁBOŽENSTVÍ A SPOLEČNOST
P. Tomáš J. Bahounek OP
Církev a společnost? Náboženství a politika? Je možno slučovat praktické požadavky každodenního života s náboženstvím? Je to možné, a je to i nutné. Náboženství nelze považovat jen za véc ryze soukromou. Člověk podléhá Bohu také ve své veřejné činnosti. Nemá ji vylučovat z náboženské oblasti svého života. Každý, kdo to myslí se svým duchovním životem opravdové a upřímné, musí se snažit prosazovat jeho zásady všude a ve všem. Náboženství je také věcí veřejnou. Pokud tedy církev zasahuje do společenských záležitostí, činí tak cílevědomě.
Už Aristoteles uváděl, že člověk je tvor společenský, který se sdružuje. Má-li se tedy Boží lid projevovat ve svém životě lidsky, potom se musí uplatňovat především společensky, a tedy také politicky. Staví-ii někdo proti sobě církev a svět, církev a stát, církev a politiku, víru a rozum, nemá to být chápáno tak, jakoby církev stála docela mimo svět, mimo společnost, mimo politické dění. Církev a svět se navzájem pronikají. Církev nejenže vede dialog se světem, ale má také působit uprostřed světa jako kvas (Mt 13,33) a sůl země,(Mt 5,13) jako semeno (Mt 13,24) a světlo světa. (Mt 5,125)
Působení církve v sociální oblasti patři tedy k důležitým oblastem života Božího lidu. Současně přispívá k zušlechtění lidstva jako velké rodiny. Proto má církev právo a povinnost vždy a všude šířit své sociální učení, jakož i po mravní stránce hodnotit politické, hospodářské a vůbec společenské a kulturní záležitosti, pokud to vyžadují přirozená lidská práva a spása duší.
Církev dnes nepřichází s nějakým novým sociálním učením. Toto učení se šířilo už od prvních staletí. V nové době se však rozvíjí podle zvláštních místních a dobových podmínek. Děje se tak prostřednictvím encyklik a jiných církevních dokumentů. Sociální učení církve zahrnuje sice naukovou část, ale jejím nejhlubším základem je duchovní život. Vyrůstá z duchovního života křesťana a vede k jeho dovršení ve společnosti. Bez tohoto duchovního základu, projevujícího se v mravním a náboženském životě člověka by soctální nauka církve byla jen vyprahlou stepí. Sociální učení církve vychází z toho. že zásady přirozeného práva a pravdy Zjevení mají společný základ v Bohu. Ačkoli jde o rozdílné oblasti, setkávají se v jedné lidské osobě, vykoupené Ježíšem Kristem. Dědičný hřích sice narušil lidskou přirozenost, avšak nezničil její strukturu, nezničil vlohy a síly člověka. Člověk ovšem dokáže žít tak, jak to žádá Bůh jen s jeho milostí.
Všechno, co je přirozené řádné, je vázáno na Krista, protože všechno stvoření je soustředěno v Kristu. (Kolos 1,16;2,10; Ef1, 22) Tím se ovšem netvrdí, že by Kristova Církev byla ve všem nadřazena lidské společnosti a kultuře. Křesťan uznává poměrnou svébytnost společenských a kulturních útvarů, jako je hospodářství, umění, stát, apod. Tento postoj křesťana se opírá o evangelium. (Mt 22,21) Někdejší nerozlišené směšování náboženství s ostatními oblastmi společenského života odporovalo duchu evangelia. (GAUDIUM ET SPES, 36) Křesťan vidí společensky založeného člověka jako obraz Boha-Stvořitele, ale i jako tvora vykoupeného Kristem: tedy jako bytost povznášenou k vyššímu pořádku, jako bytost povolanou k účasti na Boží vládě.
Nemůže si však nevšímat antisociálního účinku hříchu. Nemá přehlížet neblahé následky hříchu ve společnosti. Nemůže podceňovat dějinný význam učení o Antikristovi, o ďáblovi, který není jen strašidlem z pohádek, ale skutečná velmoc. Přitom ale křesťan nepodléhá pesimismu. Je přesvědčen o ovládnutí světových dějin Božím Synem.
Sociálnímu učení církve přísluší úkol odhalovat pochybnost jakéhokoli sociálního utopismu. (Sk 1,6) Stále znovu se objevují snílkové, slibující pozemský ráj. Mnohdy si vysnívají společnost hojnosti, k níž se má dospět jenom ryze lidskými prostředky, bez pomoci milosti osobního Boha, vyprošované člověkem v pokorné modlitbě. Od 19. století se snaží zahalovat své přísliby do nejasné a mnohoznačné ideologie pokroku. U pokroku vždy záleží na tom, co opouštíme a k čemu se blížíme. Učedníci zanechali své sítě a šli za Ním. (Mt 4,20; 19,27) Avšak člověk je stvořen k Božímu obrazu a podobě svobodný. Může tedy při kráčení kupředu opustit Pána a vydat se za cizími bohy. (Dt 11, 16) Může minout správnou cestu (2 Pt 2,15) a stále se Bohu vzdalovat. (2 TIM 2,16)
Technický a hospodářský pokrok nepřipravuje přímo nové nebe a novou zemi. (Zj 21,1) Opravdový pokrok se děje spíše řízením víry, lásky a naděje. Kráčení kupředu a zachovávání tradice se má chápat ne jako protiklady, ale jako dva základní postoje člověka: oba jsou k životu potřebné. Zdaleka ne vše minulé je hodno uchování. V mnoha oblastech existuje odůvodněné opuštění dosavadního. A zde je na místě návrat k duchovním kořenům.
Křesťan nemůže pouze přizpůsobivě plavat s proudem, nýbrž by měl prorážet vlny. Být průkopníkem. Víra v to, co přichází, nás neodvrací od světa, ale činí nás vnitřně volnými, takže dokážeme silou víry přetvářet pozemskou skutečnost. Ačkoli je hlavním posláním sociálního učení církve poznávat a objasňovat základy společnosti a kultury ve světle radostné novozákonní Zvěsti, bude muset vždy usilovat o to, aby pochopila znamení doby. Jinak se dostane do nebezpečí, že s hlavou v oblacích podlehne falešnému nebíčkářství a odcizí se konkrétní současné skutečnosti.
Mnozí badatelé shledávají, že společnosti různého zřízení se sbíhají, přičemž jejich odlišnosti se stírají, avšak tento směr vývoje není zcela neměnný. Spíše se zdá, že přirozený vývoj osciluje bez trendu. Přirozené se však společnost sjednocuje. Míří k dokonalejší, smíšené společnosti, k jakémusi hybridu, který by obsahoval všechny příznivé prvky předcházejícím společností.
Někteří však naznačují, že uskutečnění vlády člověka nad sebou samým je možné jen tehdy, když zde budou uznávány a uctíván absolutní hodnoty Ve světě však takové hodnoty nejsou. Trvalý příznivý růst společnosti vyžaduje hodnoty nadpřirozeného původu. A tak je jasné, že společnost, která přirozené osciluje bez trendu, je bez Boha, zrovna tak jako člověk sám, je jen třtina klátící se ve větru. (Mt 11,7)
Není pochyb, že se taková společnost přirozeně může ubírat kupředu, ale také je jisté, že s přibližujícím se cílem jejího přirozeného snažení se tempo jejího růstu zpomaluje. Je tomu podobně jako s raketou přibližující se světelné rychlosti. Současně totiž vzrůstá choulostivost dalšího růstu - zvětšuje se nebezpečí vzniku poruch a zvratů. Čím je hybrid ušlechtilejší, tím náchylnější je k degeneraci. A tak i společnost - čím je přirozeně dokonalejší, tím je náchylnější k násilným převratům.
Tak se společnost víc a více ocitá na rozcestí, ze kterého další pokrok je stále závislejší na Boží milosti. Buď další šlechtění a zdokonalování na ryze přirozeném základě a bez Boha, směrem ke stále zhoubnějším společenským kotrmelcům, anebo budování společnosti v modlitbě zaměřované k Boží pomoci, a s Boží milostí vstříc naprostému sjednocení v Božím království, nadpřirozeně zajištěné proti každému úpadku. Tomáš Bahounek OP
+++
Ad. Diskuse o formaci
Po přečtení článku sestry Imeldy: Formace stále v nedohlednu a příspěvku bratra Rafaela: Je rozdělení nutné? jsem se rozhodl připojit i svůj názor. Dnes 8. ledna 1999 mě oslovilo při mši svaté čtení z 1. listu sv. Jana: Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha ... Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska ... Milovaní, když tedy nám Bůh projevil takovou lásku, máme se i my navzájem milovat. Co tyto úryvky mají společného s naším problémem?
Víme, že láska je odvislá od poznání. Proč máme číst Písmo? Abychom Boha a v Novém Zákoně Boha skrze Krista poznali a zamilovali si ho. Zde také vidím příčinu nepříliš dobrých kontaktů mezi staršími a mladšími členy našich společenství. Je mi 70 let a domnívám se, že patřím mezi mladší členy, protože to není ani rok, co jsem skládal časné sliby.
Řešením problému by bylo vzájemné poznávání. To by se mělo dít individuálním rozhovorem mezi čtyřma očima. Obsah takového rozhovoru by se měl zaměřit na následující skutečnost: představit se řádovým jménem a to důsledné užívat, proč jsem se stal terciářem sv. Dominika, kdy se to stalo, co očekávám od svého řádového patrona, jak naplňuji svůj slib, seznámit se s rodinými podmínkami, co studuji, nebo jsem vystudoval nebo se vyučil, jaký mám vztah ke své profesi, jaké mám zájmy a jaké mám těžkosti. To si popovídat osobné navzájem a dohodnout se, že při každém setkání se vyhledáme a vzájemné se pozdravíme atd Iniciativa k témto hovorům by měla vzejít od staršího, ale není to podmínkou. Všechno, co bych se o druhém dozvěděl, by bylo naprosto důvěrné. Na závěr rozhovoru by bylo možné předat druhému své představy o činnosti ve společenství. Společné setkání a akce mají také ten význam, že sbližují účastníky společnými zážitky.
Na závěr ještě moje názory na formace terciárů .
- Na vznik hlubšího vzájemného vztahu je jedno setkání za měsíc příliš málo.
- Každý by měl být během roku pověřen nějakým krátkým úkolem, o kterém by informoval ostatní (např. zpráva o průběhu pouti, o zajímavé knize atd.).
- Neomezit se jen na proslovy jednoho nebo dvou vedoucích osob, ale dát prostor i ostatním.
- Zúčastňovat se liturgie.
- Společné řešit problémy a zajišťovat aktivity.
Ladislav Tarsidus Malinka (MS-Bmo)
+++
Inkvizice radí, pátrá, informuje
PŘEDVELIKONOČNÍ TERCIÁŘSKE ODPOLEDNÍ MINIREKOLEKCE
Sobota 27. března 1999 ve 14 hod. v kapli kostela sv. Michala v Brně.
Minirekolekce vede otec Tomáš J. Bahounek OP
Třídenní postní rekolekce
se konají od 12. do 14. 3. 1999 na faře v Dědicích u Vyškova. Téma rekolekcí
- Izaiáš 58. Cvičení vedou ffr. Alvarez Kodeda OP, Romuald Rob OP a Radim Čemušák OP. Začátek je 12. 3. od 18 hod.