ÚNOR 2023

Ročník XXIX., číslo 2. únor 2023

Obsah: TB,Mystický život pro děti, FB, Vyhlídky Euroazie, Učíš se rozjímat? L.Leloir,Věrohodnost mnišského života, Tibet včera a dnes, M.Gándhí, Bůh vším hýbe a vše ochraňuje, TB Proč zrovna růženec, Potřeba živoucí víry, Brněnská akad duch. života ct.Patrika Kužely OP, mučedníka osvětim., Zahradníček, Plnost dětství

MYSTICKÝ ŽIVOT DĚTÍ BOŽÍCH

JEŽÍŠ KRISTUS JE PŮVODCEM MYSTICKÉHO ŽIVOTA

Andělský učitel nastiňuje celou podstatu učení svaté víry: Bůh, a současně Ježíš Kristus tvůj Bratr a Spasitel. Jako Boží druhé Já, Syn našeho společného věčného Otce, se stává člověkem, aby se ti mohl stát Bratrem a Spasitelem. Proto přichází na zem, aby ve tvém těle zaplatil za tebe, lidské dítě a tak ti vrátil tvoje ztracené dětství, a současně ti zprostředkoval Boží dětství Tak je tajemství Vtělení základním tajemstvím učení svaté víry, protože je základem vykoupení. Člověk měl zaplatit za své hříchy, ale sám by to nebyl dokázal, protože jsi urazil Boha, nekonečně vyššího a vznešenějšího než jsi jako člověk. Tak přijímá Bůh na sebe ve své druhé Osobě tvou lidskou přirozenost a v ní platí silou své nekonečné, nesmírné moci za tvoje hříchy. V lázni krve Kristovy se znovu stáváš Božím dítětem.

Proto se zamysli nad Ježíšem Kristem, tvým Bratrem a Spasitelem, který se stává původcem tvého nového, vyššího, přesněji řečeno Božího života. Nediv se! Vždyť Ježíš Kristus a Otec nebeský jsou jedno. Kdo vidí Krista, vidí i našeho věčného Otce. Nikdo nezná Otce, než Syn Boží a naopak. Co náš Otec koná, vždycky také koná Ježíš. Už jako dvanáctiletý ukazuje naší, totiž tvé i své panenské Matce, že se neztrácí, že jen přebývá doma, protože domov Božího Syna je v domě Jeho a současně tvého nebeského Otce. Ježíš Kristus je stejné podstaty s Otcem. Kdo plní Otcovu vůli, k tomu přijde Syn Boží s Otcem a učiní si u něho příbytek. Ukazuje svou moc nad přírodou i nad dušemi, když křísí mrtvé, uzdravuje nemocné, rozmnožuje chleby a utišuje bouři na moři a přitom se stejnou snadností a svrchovaností odpouští tvé hříchy. Dává ti dokonce i své tělo za pokrm. Kdo jiný mimo Syna Božího může něco takového učinit?

Takto přichází Bůh lidsky vtělený proto, abys měl život a abys ho měl v hojnosti. Proto odpouští hříchy a dává svým apoštolům moc odpouštět hříchy, proto ustanovuje křest, kterým se znovuzrozuješ k novému životu, k životu Božího dítěte. Proto dává za pokrm své tělo jako pokrm nového, nebeského života. Požívej toto tělo a věř v Ježíše Krista, svého Bratra a Spasitele, a nezemřeš na věky. Proto volá k sobě všechny žíznivé, všechny unavené a obtížené, všechny bloudící, protože Ježíš Kristus je Brána, totiž Cesta, Pravda i Život, protože Ježíš Kristus je dobrý Pastýř a chléb nového života.

To je vlastní přínos, největší poklad, který ti přináším, že jsi Boží dítě. Jak to vystihuje potom svatý Pavel, jenž praví, že v Boží m Duchu voláš k Bohu: „Abba, Otče!“, protože se smíš nejen nazývat Božím dítětem, nýbrž také jím být.

To je největší důstojnost, kterou ti svým Vtělení přináší: Jsi Boží dítě. Proto umírá na kříži, aby učinil zadost Boží spravedlnosti, aby napravil tebou spáchanou urážku a tím také aby odstranil starou kletbu, pro kterou jsi byl cizincem v domě našeho nebeského Otce. Lidé nikdy úplně nezapomněli, že jsou vyhnanci z otcovského domu. Staré mýty a legendy o zlatém věku, o někdejším šťastném stavu celého lidstva vyjadřují starou touhu po tomto rajském stavu, kdy jsi byl doma, kdy jsi byl důvěrně doma u našeho nebeského Otce. Když Syn Boží umírá ve tvém těle, je to znamení, že má právě s tebou své plány, své velké svaté plány, když Bůh neváhá obětovat sám sebe ve svém druhém Já. Neboť tak miluje člověka, že ani Ježíše Krista, jako druhou Osobu, nešetří, a vydává za tebe. Tedy kvůli tobě, kvůli tvým hříchům a kvůli tvé spáse sestupuje Bůh s nebe na zem. A to spasení, to je život věčný, abys poznal našeho nebeského Otce a Syna Božího. Přichází z Božího poslání jako tvůj Bratr a Spasitel, aby ti vdechl nový život, resp. obnovil ten porušený přirozený, lidský a ještě jej zušlechtil nadpřirozeným, Božím. Toto je život věčný, důvěrný vztah tebe k Bohu, jehož dokonale poznáváš, jenž ti už není odcizeným.

Ježíš Kristus je Pravda, Cesta i Život. Má k tomu poslání od našeho věčného Otce. Kvůli tomu přichází ve tvé lidské přirozenosti, abys měl život a abys ho měl v hojnosti, abys měl úplný život. To je ten život, který tvoje prarodiče hříchem ztratili. Vrací ti tento život. Poučuje tě o něm. Poučuje tě o jeho předmětu, totiž o Bohu ve třech Osobách. A pak ti tento život vlévá a ukazuje sám na sobě, jak ho máš vést. Tak se ti stává tvou životní Cestou.

Proto tě vyzývá: Následuj Krista. Nejenom proto, abys jednal správně lidsky, nýbrž abys jednal božsky. Proto tě vyzývá: Odhoď všechno, co by ti mohlo překážet na cestě k našemu věčnému Otci, k podobnosti s Otcem. Proto ti říká: raději se zřekni všeho, co by tě mohlo na této cestě zdržovat. Tento nový život Božího následování je v tom důvěrném přilnutí k Otci, jemuž Syn Boží všechno z lásky dává, a pak v napodobování dokonalostí našeho nebeského Otce. Proto tě také stále vyzývá: Důvěřuj a zamiluj si našeho nebeského Otce. Učí tě dívat se na Boha jako na Otce, ale ne že by se o tebe pouze staral, nýbrž že se máš k Bohu chovat, jako se chovají synové k otci. Sám z lásky k Otci podstupuje a obětuje všechno. Nevyhledává svou slávu, nýbrž Otcovu, neboť nepřichází plnit jen svou vůli, nýbrž vůli Otce nebeského.

Proto na tebe doléhá celá pozemská tíha, že jsi chtěl jít za svou vůlí, protože jsi chtěl sám rozumět svému štěstí a sám si ho opatřit bez ohledu na Boha, a pak i proti Bohu. Odvrhl jsi pokyny a vůli nebeského Otce, a rozběhl ses sám za svým štěstím, jak vyjádřil ostře Prorok: Opustili Boha, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží. (Jer 2,13). Nový život je život Božího dítěte, které uznává Boha za svého pečlivého a dobrého Otce i v přikázáních a řízení celého Života, kterému se tedy z lásky podrobuješ.

Ježíš vede těžký život pro to, abys přijal toto bohatství lásky našeho Otce. Bůh nechce být jenom tvým Stvořitelem, nýbrž Otcem. Přeje si, abys měl v Ježíši Kristu Bratra a Spasitele. Nechce od tebe jen vnější plnění zákona. Chce tvou lásku. Chce tě celého. Chce celou tvou bytost. To je Boží pravda, kterou ti Syn Boží zjevuje. Jako nechápeš velikost lásky tohoto poselství, tak nechápeš ani svou vlastní velikost. Ježíš Kristus není pouhý Zákonodárce, ani pouhý Pán, nýbrž Otec, Stvořitel a Bratr, Vykupitel. Nemůže se ovšem spokojit jen s několika úkony, ani s ryze vnějším naplněním zákona, nýbrž který tě chce celého vnitřně podrobeného Otci jako Bohu, tvému Bratru a Spasiteli. Proto ti odhaluje nesmírná tajemství Božího vnitřního života. Proto ukazuje nesmírnou Boží milost a lásku, velkomyslnost Božích darů, aby sis uvědomil, že to vše nemůžeš získat jen nějakým vnějším povrchním naplněním zákona, nýbrž synovským, důvěrným a důvěryplným přilnutím se k Bohu, jemuž stojí za to dát všechno, všechno obětovat, a nic jiného nevyhledávat. Také však nemůžeš hledat a najít Boha jinak, než také v takové naprosté oddané lásce. Pokud toto nepochopíš, pak nepochopíš nejen základ, podstatu křesťanství, ale ani nepochopíš svou největší důstojnost a vznešenost.

Jako tvůj Bratr a Spasitel je Ježíš Kristus těsně spojen s tebou, s celým tvým posláním a povoláním, s celým smyslem tvého života. Nedá se už odloučit od tebe, protože Ježíš Kristus je tvůj největší dobrodinec, protože ti přináší největší poklad, největší obohacení, totiž Boží dětství. Jako je Ježíš Kristus věčně spojen s tvou přirozeností, s tvým člověčenstvím, tak také stojí před tebou věčně ovoce Božího spojení božství s člověčenstvím, věčně stojí před tebou možnost stát se Božím dítětem, které pochází Boha.

Proto Ježíš Kristus zůstává božským středem celého učení svaté víry, ale také středem celého tebe a všech tvých zkušeností. Nikdo jiný tě takto božsky neobohacuje, nikdo ti tolik nedává, nikdo tě tak vysoko nepozvedá.

Žiješ v digitalizovaném světě, který ti umožňuje do nekonečna si hrát s počítačem. Během té hry se naučíš perfektně ovládat počítač, který ti pak umožní hravě se učit a vzdělávat, takže se naplňuje Komenského nápad, aby škola byla hrou. Posléze tě počítač ponechá sobě samému, aby ses už sám pořád dál vzdělával. Učební počítač zatím pokračuje ke kvantovému počítači, jehož se ve světě jako tajemné mlhoviny pohotově zmocňuje ďábel, aby tě řídil a ovládal digitálními penězi. Pokud se nechceš stát digitálním otrokem či nevolníkem ďábla, musíš najet na hlubinu mystického života s Kristem. Buď se staneš šíleným otrokem světa, nebo osvíceným bláznem pro Krista.

Tak se snaž postavit Ježíše Krista jako tvého Bratra a Spasitele do středu celého svého mystického života. Celý svůj náboženský život soustřeď na Krista, tvého Bratra a Spasitele. Zjednoduš si svůj život tím, že se ti opět stane skutečně a účinně Cestou, Pravdou i Životem, že z Krista budeš vycházet ve svém duchovním životě, že uchopíš Boží poselství o našem nebeském Otci a o tvém dětství vůči našemu společnému nebeskému Otci, když jeho milostí a podle Božího příkladu zařídíš svůj život z této velké a sladké pravdy, že Ježíš Kristus tvým Otcem, ale i Bratrem a Spasitelem, a že smysl celého tvého života je návrat dítěte k Bohu, do Božího otcovského domu.

Uč se soustřeďovat celý svůj duchovní život především na poznání Krista jako tvého Bratra a Spasitele. Říkám ti: zjednoduš svůj duchovní život. Od množství cest a cestiček, od svatých coby vedlejších prostředníků se vrať k Bohu, jedinému Prostředníku, o kterém svědčí svatý Pavel, že máš jednoho božského prostředníka a přímluvce v nebesích, totiž Krista, svého Bratra a Spasitele. Na místo tolika roztodivných pobožností se soustřeď na poznávání Krista jako lidsky vtělené Boží Pravdy a živé Boží Cesty, na lásku k Bohu, na lásku živou, která je vděčná za dílo vykoupení, za dílo povznesení k Božímu dětství.

Zamýšlej se nad Božím poselstvím! Podumej nad tím s celou vážností a opravdovostí. Srovnej s tím všechno, co jsi dosud našel o smyslu svého života, Čím bys chtěl sám ukojit hlad po nesmírném a přesažném, s tím, co ti Kristus dává jako Bratr Spasitel. Potom podle toho, co najdeš u Ježíše jako svého Bratra a Spasitele, uspořádej celý svůj život. Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova života. To jsou slova nového života, života Božích dětí, života nadpřirozeného. Proto neváhej a vykroč do této Boží školy! Odhalí ti, kdo je Ježíš Kristus a kdo jsi ty, co je tvůj život, jaká cesta k němu. Zjeví ti, čím vším Ježíš Kristus je ti na této cestě. Volá tě naléhavě: Pojď za Mnou, neboť Ježíš Kristus je Cesta, Pravda i Život - dobrý Pastýř - brána – světlo - chléb života, dárce živé vody.

Tolika obrazy se ti přibližuje Boží bohatství, které ti Kristus přináší. Pojď za Kristem! Žij podle Krista a jako Boží dítě, jemuž je náš společný Otec nebeský největší láskou, cílem a vším. B.

+++

Muž, kterého jeho moudrost přivede k moci, potřebuje Dobro, aby si tuto moc zajistil. Jinak, třebas ji získal, jistě ji ztratí. Muž, kterého jeho moudrost přivede k moci a který má Dobro, jímž by si zajistil tuto moc, nemá-li však důstojnost, s kterou by jednal s prostým lidem, není v úctě. Muž, kterého jeho moudrost přivede k moci, který má Dobro, jímž si zajistil tuto moc a důstojnost, s kterou jedná s prostým lidem, ale užívá-li lidu proti předpisům Řádu, je přece jen špatným vládcem.

(Konfucius, Hovory, kn.XV,32)

+++

VYHLÍDKY EUROAZIE

KULTURNÍ SEN

Důležitým námětem naší doby je rozvoj Euroazie. To však neznamená jen její kulturní odkojení Západem, prostě kolonizaci, nýbrž napomáhání tomu, aby ona sama ze sebe vydala to nejlepší. Takový je smysl našeho nejlepšího úsilí: kultivovat bez vykořenění, dávat vzrůst bez oslabování totožnosti, rozvíjet bez zasahování. Tak jako jsou i v přírodě možnosti, které mohou být navždy ztraceny, rovněž kulturám, jejichž poselství dosud nebylo vyslechnuto a které jsou v ohrožení víc než kdy jindy, se může stát něco podobného.

EUROAZIJSKÝ MNOHOSTĚN

V Euroazii žije mnoho národů a kmenů a některé z nich žijí v dobrovolném odloučení. Jejich situace je velmi delikátní a mnohé cítí, že jsou posledními udržovateli pokladu, odsuzovaného k zániku, jimž je dovoleno jen bez obtěžování přežít, zatímco novodobá kolonizace postupuje vpřed. Vyhněme se jejich chápání jako „necivilizovaných divochů“. Oni prostě jen dali vzniknout odlišným formám civilizace.

Původně se obyvatelstvo soustřeďovalo do okolí řek a jezer, ale také do hor, kde přírodní životní podmínky a pastevecký způsob obživy je vedl do vzdálených míst v divočině, jiné zase lovecký způsob obživy vede odlehlých míst, kde jsou pohyblivá stáda sobů, losů a ostatní zvěře. Současné rozšíření pouštních oblastí opět vyhání mnohé, takže začínají obývat předměstí měst nebo žijí přímo na ulici, mnohdy v krajní bídě, ale také ve vnitřní roztříštěnosti následkem ztráty hodnot, které zastávali. A tak jim často chybí opěrné body a kulturní kořeny, které jim skýtaly vlastní totožnost a smysl pro důstojnost, takže rozmnožují řady vyvržených. Tím se také nadobro ruší kulturní přenos oné moudrosti, která se po staletí předávala z generace na generaci. Města, jež by měla být místem setkání, vzájemného obohacení, zúrodnění mezi odlišnými kulturami, se stávají naopak místem bolestného zavržení, jak dosvědčuje příběh lovce Dersu Uzala.

Každý lid, který v Euroazii dokázal přežít, má svou civilizační totožnost a jedinečné bohatství v mnohotvárném světě, a to na základě těsného vztahu, jaký se tvoří mezi obyvateli a jejich prostředím v sepětí, jež není spoutáno nějakou určeností a je těžko pochopitelné v našich zavedených vnějších myšlenkových schématech:

Mezi prudkým větrem

pod oblohou,

opice vyjí svůj smutek.

Nad bílým pískem ostrůvku,

letí pták a krouží.

Nekonečné listí, foukané větrem,

padají pískající ze stromů,

a ohromný Yangtze běží bouřlivě.

Daleko od mého domova

Plačím smutný podzim

a výlety se mi zdají nekonečné.

Stařík, sám zaplavený nemocemi,

Jdu nahoru na tuto terasu.

Utrpení, potíže a úzkost,

učinili moje šedé vlasy hojnými.

A nemohu si pomoci,

ale odložil jsem sklenici stranou.

Tu Fu /712-770/

Lidské skupiny, jejich životní styly a světonázory jsou tak rozličné jako území, jelikož se musely přizpůsobit zeměpisné poloze a jejím možnostem. Rybářské kmeny nejsou totéž co kmeny lovecké; pastevecké kmeny z vnitrozemí se nepodobají zemědělským kmenům, jež obdělávají záplavová území. Dosud se v Euroazii setkáváme s tisíci domorodými vzájemnostmi, ať už pocházejícími ze Sibiře, nebo s obyvateli pobřeží či měst, a ta jsou navíc velmi odlišná mezi sebou, takže představují velkou lidskou rozmanitost. Prostřednictvím daného území a jeho vlastností se zjevuje sám Bůh, odráží něco ze své nepřeberné krásy. Proto tyto rozdílné skupiny rozvíjejí v životní sepětí se svým prostředím vlastní druh moudrosti, jež vyjadřují jeho básníci.

Po sklonu nebes váhavým krokem

podzim se blíží.

Po dvorcích lidí měsíce stíny

ostře se plíží.

Panáček z luny tancuje chvíli

po hladině vodní;

Panenka z luny klaní se čile

jak dáma dvorní.

Zářivá chvíle, proč tebou hořkne

rudé mé srdce,

pros, chvíle, sčítáš prořidlé vlasy

na bílé lebce ?

Neměl bys svítit, měsíci bílý,

na štíty, kopí,

neměl bys hladit vojáků stany,

mor naší doby.

Tu Fu

My, kdo je sledujeme zvenčí, bychom se měli vyhnout nespravedlivému zevšeobecňování, zjednodušujícím úvahám nebo přímočarým závěrům, k nimž docházíme jen na základě svých vlastních myšlenkových soustav a zkušeností.

PEČOVAT O KOŘENY

Rád bych připomenul, že spotřebitelské pojetí lidské bytosti, které je svíráno chapadly hospodaření chobotnicovitě se roztahujícího světem, vede ke stírání kulturních rozdílů a k omezování nesmírné kulturní rozmanitosti, která je pokladem lidstva. Týká se to zejména mladých, jelikož je tu sklon odstraňovat odlišnosti vlastní jejich místu původu a snaha proměnit je v sériově ovládané jednotky. K vyloučení tohoto záběru lidského ochuzení je třeba milovat své kořeny a pečovat o ně, protože ony jsou pevným bodem, který nám umožňuje růst a odpovídat na nové výzvy. To je výzva pro mladé lidi z Euroazie, zvláště domorodé obyvatele, aby pečovali o své kořeny, protože z kořenů pochází síla, která dává růst, kvést a přinášet plody. Pro ty z nich, kdo jsou pokřtění, zahrnují tyto kořeny rovněž dějiny starozákonního lidu a církve až po dnešek. Poznávat je znamená mít přístup k prameni radosti, a především k zdroji naděje, která povzbuzuje k odvážným a hrdinským činům.

Během staletí si azijské kmeny a národy předávaly svou kulturní svébytnost ústním podáním prostřednictvím mýtů, legend, vyprávění; dělo se tak pomocí oněch prostých poutníků, kteří procházeli stepi, pouště, tundry a pohoří a nesli příběhy od vesnice k vesnici, a tím udržovali živou onu vzájemnost, která by se bez pupeční šňůry těchto příběhů rozdrobila a rozpustila vzdáleností a nedostatkem sdílení. Proto je důležité nechat starší lidi vyprávět dlouhé příběhy a věnovat jim pozornost, aby z tohoto pramene mohli pít i mladí lidé.

Jelikož se stále zvyšuje riziko, že se toto kulturní bohatství ztratí, začaly v posledních letech, Bohu díky, některé národy vyprávění svých příběhů zaznamenávat a zároveň zkoumat smysl svých zvyků. Takto mohou ony samy výslovně uznat, že je tu něco víc než pouhá národnostní totožnost a že jsou skutečně opatrovníky drahocenných osobních, rodinných a národních vzpomínek. Je povzbudivé vidět, že ti, kdo ztratili spojení se svými kořeny, se snaží znovu nabýt poškozenou paměť. Na druhou stranu se také v profesních oblastech rozvíjí větší smysl pro euroazijskou totožnost a často i těm, kdo jsou potomky přistěhovalců, se Euroazie stala zdrojem umělecké, literární, hudební a kulturní inspirace. Nejrůznější umění, zejména pak básnictví, se nechávají inspirovat vodou, divočinou, životem, který kypí, stejně tak jako kulturní rozmanitostí, ale také ekologickými a společenskými výzvami. František B

JÍVY U MOSTU PŘES ŘEKU FEN

V tom kraji tu já už jednou žil,

někdy a nevím kdy.

To já se jenom navrátil

do rodné krajiny.

Chvějivé jívy, stařenky,

co nad vodou tu spí,

jenom mne zhlédly, hnedky se

roztřásly radostí.

Cchen Cchan

+++¨

UČÍŠ SE ROZJÍMAT?

Přemýšlíš o jedné pravdě víry a pak ji vztahuješ na sebe. Jenže není přemýšlení jako přemýšlení. Myšlení jako činnost tvého rozumu má svou nižší úroveň, ve které jen vyvozuješ závěry z toho, co poznáváš smysly. Když máš smysly zjištěno, že A = B a B = C, tak na této nižší úrovni rozumové činnosti lehce děláš závěr, že C = A. Také všechny počítače se i přes svou složitost a rychlost svých operací pohybují na nižší úrovni myšlení. Vyšší činnost tvého rozumu se však zabývá tím, co svými smysly nepoznáváš. Sleduješ třeba to, co zapříčiňuje, že tu nějaké A nebo B nebo C vůbec je, a tomu, proč je mezi A, B a C nějaká souvislost. Nejvyšší činnost tvého rozumu se zabývá se poslední příčinou všeho i tebe samého, tou příčinou, která je ti osobně blízká, a to na základě poznání, kterého se ti dostává nadpřirozeným zjevením. Z této osobně blízké příčiny všehomíra vyvozuješ závěry o svém věčném životě s touto vrcholnou Pravdou, která na sebe z nadpřirozených pohnutek přijímá tvoje lidské tělo.

O co ti vlastně jde?

Sleduješ svou věčnou spásu a snažíš se pohnout svou vůli, aby užívala všech prostředků, potřebných ke spáse. Bez rozjímání bys vůbec nechápal význam spásy své duše a přehlédl bys nebezpečí, které ohrožuje tvou spásu. Také tvoje viny by ti zůstaly utajeny, takže bys jich nelitoval. Naopak bys upadal do dalších hříchů a zaslepeně bys v nich zatvrzele vězel.

Proč to vlastně děláš?

Kdybys opomíjel rozjímání, zůstala by tvoje víra mrtvá jako u tuctů lidí chladných ve víře a hříšných. Tak by ses jako zaslepený účastník nějakého stáda ošidil o blažený věčný život s Bohem: "Zpustošená je celá země a není nikdo, kdo by si to bral k srdci" (Jer 12,11).

Rozvažuješ v hloubi duše věčné pravdy. Vyhýbáš se hříchům, protože se zařizuješ podle slov Sírachovce. "Budeš-li ve všech svých úvahách pamatovat na vlastní konec, navěky nezhřešíš" (Sír 7,36).

Rozjímáním jasněji poznáváš dokonalost Božích přikázání a ubohost svých scestných náklonností, svých chyb a nedostatků, své slabosti a křehkosti. V rozjímání nabýváš světlo k poznání, co máš konat, aby ses přiblížil svrchované Pravdě, Ježíši Kristu. Současně nabýváš sil k přemožení nabídek světa. Potom trpělivě neseš svůj kříž a plníš svědomitě své sebetěžší povinnosti, prospíváš ve ctnostech a vedeš život, jaký se líbí Bohu, a nakonec se z toho sám raduješ.

Když rozjímáš, tak nejenže konáš nějakou činnost rozumu, nýbrž to prožíváš jako zálibu. Den ode dne se víc a více zamilováváš do tohoto způsobu prožívání volného času a vyhrazuješ si na to každý den víc času i více místa.

Není to zbytečné obírání se duchovními věcmi? A že by se tím měli zabývat leda mniši a ne ty, kdo žiješ ve světě?

Možná, že sis někdy myslel, že rozjímat znamená neužitečně trávit volný čas živelným těkáním mysli. Později jsi přišel na to, že rozjímavá činnost je vyšší činnost tvého rozumu, na rozdíl od činnosti přemítavé. Nějakou dobu jsem si také myslel, že rozjímání je tak obtížné, že to dokáží jen řeholníci, zvláštním způsobem k tomu povolaní, vybavení a vycvičení. Najednou poznáváš, že ať jsi technik nebo vědec, obchodník nebo umělec, zemědělec nebo chovatel zvířat, přesto jsi i ty povolán přemýšlet o své spáse a prostředcích k jejímu dosažení. Potíž je v tom, že s ohledem na rozehnání řeholních komunit ve 20.století a znevažování duchovních osob v západní spotřební společnosti v 21.století, chybí dnes věrohodní učitelé duchovního života. Některé kláštery byly obnoveny, přišli tam nové lidé, ale duchovní život strádá i tam, kde tito jedinci mají úřední doklady o svém uzpůsobení a vycvičení v tomto duchovním životě.

Jak rozjímáš ?

Napřed se na to připravíš, pak se věnuješ rozjímání a posléze to zakončíš.

Jak se připravuješ k rozjímání?

K vzdálené přípravě k rozjímání patří tvoje usmíření s Bohem. Přitom musíš být usmířen s Bohem nejen formálním svátostným způsobem, nýbrž i tím, že jsi usmířen s vlastním životním křížem, s těmi, které potkáváš i s ostatními lidmi, a konečně i s celým Božím stvořením, které tě obklopuje. Bezprostřední přípravu zahajuješ modlitbou k Duchu svatému, aby tě osvítil a povzbudil k dobrému:

Přijď, Duchu svatý, přijď na mocnou přímluvu Neposkvrněného Srdce Panny Marie, své milované nevěsty!

Pak připojíš modlitbu "Otčenáš" a "Zdrávas Maria". Potom:

1. povzbudíš svou víru, že Pán Bůh je zde se tebou přítomen: Bože můj, věřím, že jsi zde přítomen, klaním se ti v nejhlubší úctě jako se ti klanějí andělé a svatí v nebi.

2. Dále si vzbudíš pokoru a lítost: Bože můj, pro své hříchy už dávno zasluhuji věčné zavržení. Smiluj se nade mnou ve svém velkém milosrdenství, neboť lituji z celého srdce, že jsem tě tolikrát urazil.

3. Načež prosíš o milost k dobrému rozjímání: Bože můj, pro lásku a pro zásluhy Pána Ježíše Krista a na přímluvu Blah.Panny Marie, osviť a posil mě, abych poznal, co ode mne žádáš, a abych se odhodlal vyplnit tvou vůli. Maria, Matko Boží, sv.Josefe, sv. anděle strážný a všichni moji nebeští přímluvci, přimlouvejte se za mne, aby mi toto rozjímání přineslo velký užitek pro věčnou spásu.

Poté přistupuješ k rozjímání.

1. Přečteš si v knize vhodné k rozjímání (Čtvero knih Tomáše Kempenského O následování Páně, díla od sv.Jana od Kříže, sv.Bonaventury, od Mistra Eckharta, aj.) odstavec pomalu a velmi pozorně, aby ti pravda utkvěla v paměti.

2. Opakuješ si v duchu krátce, co jsi četl.

3. Ptáš se sám sebe: Co mi o té věci říká učení víry?

4. Vzbudíš si hned víru v tuto pravdu tímto způsobem:

Pevně věřím, můj Bože, v tuto svatou pravdu, jak ji učí církev svatá, protože ty sám promlouváš skrze ni. Pronikni mě touto pravdou, abych podle ní žil.

5. Konečně vztahuješ poznanou pravdu na svůj vlastní život, a to z hlediska přítomnosti, minulosti a budoucnosti.

A. Z hlediska přítomnosti si položíš otázku:

1. Co mám podle této pravdy konat a čeho se mám vyvarovat?

2. Proč to mám dělat právě takhle? K čemu je mi to potřebné? Jak je to pro mne užitečné? Jak si počíná Ježíš? Jedná tak Panna Maria? Když to s Boží pomocí dovedou jiní, dovedu to i já. Co si v této záležitosti přeji tváří v tvář svému těžkému údělu ve světě, v rodině, v zaměstnání, kdy mě postihuje únava, slabost, nemoc, zklamání, nápor klamavého působení ducha světa, ztráta práce a jiných životních jistot, ztráta milovaného, ohrožení života, smrt?

B. S ohledem na minulost se ptáš sebe sama:

1. Jak jsem si doposud počínal?

a) Sleduješ své minulé smýšlení, slova, skutky, i to, co jsi opomenul říci, vykonat nebo strpět. Všímáš si nejen svých provinění, ale i svých zásluh, abys za ně mohl Bohu děkovat a pak na ně s Boží pomocí zase navázat.

b) Děkuješ z celého srdce za všechno, co se ti příznivého podařilo, a nepřičítáš to jen svým schopnostem a možnostem. Upřímně lituješ svého provinění a nedostatků, a vroucně si opakuješ:

Můj Bože, jak je mi líto, že jsem zklamal tvou důvěru, s níž jsi mě zdarma zahrnul tolika hřivnami a dary, nevyužil jsem jich k svému zdokonalení a pro dobro druhých a ke tvé oslavě, ba často jsem jich zneužíval k poškození sebe, svého zdraví, duchovního života, k pohoršení své rodiny a ostatního okolí, ale i k tvému urážení. Ježíši, má Lásko na kříž kvůli mně přibitá, buď milostiv mně hříšnému!

2. Ptáš se sebe sama, proč jsi tak špatně jednal? Způsobila to:

- tvoje nevědomost, snad zaviněná tvou leností, únavou, zaujetím falešným dobrem? Tvoje roztržitost či tvoje nedbalost?

- nějaká tvoje nezřízená náklonnost: pýcha? ješitnost? smyslnost, lakota, závislost na falešném dobru? na hazardní hře?

- pokušení svůdného světa, na mravně špatném tisku? Nebo na poslechu umělé hudby? Či na prožívání počítačové hry? Nebo snad na televizi? Či na falešné, bezbožné osvětě? Nebo jsi snad lehkomyslně a bez předběžné modlitby a prosby o Boží pomoc používal takových skvělých vynálezů jako je Internet, a pod.? Jakou máš jistotu, zda s tebou někdo proti tvé vůli nemanipuloval pomocí rafinované reklamy, jednostranně uspořádaných zpráv? Nebyl jsi snad vystaven ďábelskému pokušení? Toto pokušení je v digitalizovaném světě o to větší, že se falešný vládce světa snaží složitými kvantovými počítači řídit tvé počínání digitálními penězi, a navíc ti nastrkuje svá mocenská chapadla do tvého soukromí pomocí hromadných sdělovacích prostředků, počítačů a jinak. Zdá-li se ti ďábelské pokoušení příliš dotěrné, bez dlouhých úvah se pomodlíš: Svatý Michaeli, archanděli, ochraňuj nás v boji! Proti zlobě a úkladům ďáblovým buď nám záštitou! Ať ho Bůh ztrestá, pokorně prosíme, a ty, kníže vojska nebeského, svrhni satana a jiné duchy zlé, božskou mocí, do propasti pekelné. Amen.

C. S ohledem na budoucnost se ptáš sebe sama:

1. Jak budu o této věci smýšlet v poslední chvíli svého života? Zbude mi na to dost času, vzhledem k nebezpečí války, ohrožení lidskými vynálezy, úrazu či nehodě v dopravě?

2. Co budu od této chvíle činit? Nejprve si učiním obecné předsevzetí, že se od této chvíle budu vždy a všude řídit poznanou pravdou, o které jsem rozjímal. Pak si udělám zvláštní předsevzetí, že dnes učiním to či ono, nebo že se toho či onoho vyvaruji.

3. Jaké správné prostředky použiji k dosažení svého předsevzetí? Hrdinného sebezapření? Vroucí modlitbu? Pravidelnou účast na svátostech? Pevně si umiňuji, že budu používat těchto prostředků. Co mi překáží v dosažení zlepšení? Ctižádost? Nebezpečná příležitost? Smyslnost? Rozhodně a nesmiřitelně tu překážku a rušivý činitel odstraním.

Následuje tvůj důvěrný rozhovor s Pánem Bohem: Bože, ty víš, že mám dobrý úmysl zlepšit se, ale moje vůle je slabá. Přesto tě, Bože, miluji a doufám ve tvou pomoc. Věřím ve tvou všemohoucnost. Bože, pomoz mi a dej mi více síly, ať uskutečním své předsevzetí! Opakuji své prosby. Bože obětuji se tvé službě s tělem, s duší.

III. Zakončení tvého rozjímání

1. Bože, děkuji Ti, žes mě při rozjímání osvítil a povzbudil k dobrému.

2. Obnovuješ své předsevzetí všeobecné i zvláštní, projevuješ svou upřímnou vůli věrně je splnit.

3. Prosíš za milost, abys vykonal, co sis předsevzal.

4. Svěřuješ do ochrany Boží sebe sama, svou rodinu, své přátele a příbuuzné, své dobrodince, představené i podřízené, nepřátele, duše v očistci, ubohé hříšníky, umírající, všeobecné zájmy církve ve svém národě i v celém vykoupeném lidstvu.

Po rozjímání se pomodlíš za setrvání v dobrém Otčenáš a Zdrávas, Maria.

Shrnutí postupu rozjímání

I.příprava: Usmíření s Bohem, se sebou a se svým okolím

Vzbuzení víry v Boží přítomnost.

Vzbuzení pokory a lítosti.

Prosba za milost dobrého rozjímání.

Po četbě vhodné k rozjímání

II.vlastní rozjímání:

Co jsi četl (krátké shrnutí)?

Co máš podle té pravdy konat,

nebo čeho se máš vyvarovat?

Proč to máš dělat?

(Jak je to potřebné, užitečmé)

Co jsi dosud činil?

(Zpytuješ svědomí, lituješ hříchů)

Co budeš od této chvíle činit?

(předsevzetí obecné, a zvláštní pro tento den)

III.Zakončení: Poděkování za obdržené milosti

Obnova předsevzetí.

Prosba o milosti k tomu potřebné.

Vzbuzení ctností - víry, lásky, naděje, lítost.

Doporučit sebe i jiné Bohu.

Modlitba Otčenáš a Zdrávas za vytrvání.

Při rozjímání o utrpení Páně si odpovídáš na otázky: Kdo trpěl tak strašná muka? Co trpěl? Jak trpěl? Za koho trpěl? Za mě. Za co konkrétně mého dneska trpí Pán kvůli mně? Za to, že jsem často hřešil – myšlením Jak? kdy?– slovy Kterými ? Kdy?– skutky kterými a kdy? a zanedbal co jsem měl vykonat – Kdy -. Jak? Cvičíš se pilně v důvěrné účasti s Pánem Ježíšem, v lítosti, ve vděčnosti, atd. Učiníš si též vhodné předsevzetí, a ostatní čas se zabýváš hlavně posilováním ctností a prosbami k Bohu. To je nejsnadnější způsob rozjímání o utrpení Páně.

Nedovedeš-li hned rozjímat, neklesej na mysli! Víš, že se musíš v rozjímání nějakou dobu cvičit, než si osvojíš pohotovost, abys snadno a rychle přešel od nějaké pravdy víry k jejímu promítnutí do svého života. Bez rozjímání Božích pravd se staneš digitálním otrokem falešného vládce světa. T.B.

+++

VĚROHODNOST MNIŠSKÉHO ŽIVOTA

Následující anekdota od arménských starců ukazuje, jak pouštní otcové chápali opravdovost:

Daniel přišel do Skéty velice mladý. Záhy však na poušť zaútočili barbaři a při nájezdu ho zajali. Díky přimhouření oka lodního kapitána však Daniel uprchl a vrátil se do Skéty. Za dva roky ale barbaři na poušť vtrhli znovu a Daniela opět zajali. Po půl roce se mu znovu podařilo uprchnout a vrátit se. Avšak barbaři se na poušti objevili i potřetí a zase ho vzali do zajetí. Na počátku nového zajetí - bylo to v noci - si Daniel všiml, že jeden ze strážících barbarů ve skutečnosti dřímá na břehu, vzal tedy kámen a zasadil mu takovou ránu, až ho zabil. Daniel se musel dát na útěk, avšak štván výčitkami svědomí kvůli vraždě, kterou spáchal, přišel se přiznat k nohám arcibiskupa alexandrijského. Ten jej přijal s velkou dobrotou a řekl mu: „Bůh, jenž tě vysvobodil z rukou barbarů, tě zprostí také tohoto hříchu. Ve skutečnosti jsi nezabil člověka, ale divoké zvíře!“ Daniela však jeho odpověď neuklidnila, takže se odebral nejdříve k papežovi do Říma, poté k patriarchům do Konstantinopole, Jeruzaléma i Antiochie. Ode všech ale obdržel stejnou odpověď. Jeho citlivé svědomí se však odmítalo spokojit přesvědčováním o nevině, byl přesvědčen, že jako vrah zasluhuje smrt. Vrátil se proto do Alexandrie, našel soudní palác, předstoupil před kata a řekl: „Pojal jsem vůči někomu zášť, pod vlivem ďábla jsem ho udeřil kamenem a zabil. Prosím tě, abys mě vydal panovníkovi. Je lépe, když za vraždu, kterou jsem na zemi spáchal, zemřu tady a vyhnu se zatracení na onom světě.“ Kat ho podle přání uvrhl na třicet dní do vězení a pak dal vědět panovníkovi. Ten si ho pozval, nechal ho vyprávět svůj příběh, podivil se nad tím, že by měl Daniela odsoudit, a propustil ho se slovy: „Modli se za mě, Otče! Jaká škoda, žes nezabil ještě sedm dalších!“

To ovšem Daniela uspokojilo ještě méně, bál se totiž, že teď po něm Bůh bude žádat účty nejen z vraždy, ale i ze shovívavosti projevované vůči jeho zločinu. Aby svůj skutek jak se patří odpykal, pojal rozhodnutí, že se až do své smrti bude starat o jakéhosi paralytika plného vředů, který kolem sebe navíc zanechával nesnesitelný zápach. Svůj milosrdný skutek ještě zaštítil naprostou mlčenlivostí, tedy až do dne, kdy ho jeden z jeho žáků - zcela náhodou, avšak z Božího úmyslu - spatřil, jak tuto milosrdnou službu vykonává. Viděl Daniela, jak odvádí chorého na slunce, pomáhá mu při chůzi, krmí toho nebožáka, který již nemohl užívat vlastních rukou, utírá mu ústa po jídle.

Dosah tohoto příběhu je zvláště hluboký. K tomu, aby zmírnil, či naopak stvrdil neklid výčitky svědomí, má Daniel dvě možnosti: soud lidí a soud Písma. Veden pokorou a nedůvěrou ve vlastní úsudek se nejdříve dotazuje lidí a vybírá si ty nejpovolanější. Protože se však žádný z jejich soudů neshoduje s velice jasným učením evangelia, nezaváhá: mnich dá vždy přednost učení Bible, zvláště když zjistí, že se ho lidé, které konzultuje, snaží vykládat příliš umírněně. První výrok v arménských a gruzínských sbírkách i v řecké a latinské sbírce hovoří jasně: „Všude, kam jdeš, měj stále před očima Boha, ve všem, co děláš, měj souhlas svatých Písem.“ Danielovo jednání je v dokonalém souladu s jedním z důležitých důvodů, který ve . a . století přiměl tolik lidí k odchodu na poušť. Odcházeli do samoty, aby se věnovali výlučně hledání Boha a uskutečňování evangelia v tom nejčistším smyslu. Obávali se totiž, že když zůstanou ve světě, budou zasaženi rostoucím posvětšťováním církve, ústupky císařství, a nedostojí tak evangeliu. Jak píše H. W. Haussig ve své Dějinách o počátcích mnišství: „Společenství mnichů na Východě i na Západě mají společný základ: vznikala původně jako hromadný protest proti existujícímu společenskému řádu. Tento řád, který církev posvětila tím, že se spojila s císařstvím, byl pro ně neslučitelný s evangeliem v jeho úplnosti. Pod vlivem této myšlenky tedy vznikla, žila a konala radikální odnož křesťanství: v neútěšných pouštích Palestiny, Sýrie a Egypta se snažila uskutečňovat ty požadavky evangelia, které svět ponechával stranou.“

Z těchto počátků vychází každý mnich. Kdykoli vidí, že je ve hře neposkvrněnost evangelia, stává se nekompromisním. Nemůže připustit, že - jak píše svatý Pavel ve druhém listu Korintským - někteří „kramaří s Božím slovem“, doslova „nutí ho k cizoložství“, zpronevěřují se smyslu, který mu dal jeho tvůrce. Duch Boží. Mnich chce, aby byla Božímu slovu zachována jeho pronikavá síla a náročnost, a přijímá za svá skvělá slova, jež Bernanos vložil do úst jednoho faráře: „Pán Bůh nenapsal, že jsme medem země, chlapče, nýbrž solí... Sůl na živé maso, to pálí. Ale také to chrání před shnitím.“ V Bibli je mnoho slov, která uklidňují a tiší, a je to dobře, vedle nich však najdeme i ta obzvláště ostrá a nesmlouvavá - jako taková je berme i my. Bůh, aby nás k sobě někdy přivábil, jindy povzbudil, střídá ve svém Slově přísliby s rozkazy i hrozbami: „Kouzlo laskavé řeči a výzvy ke ctnosti z různých hledisek jsou pro duši velice prospěšné,“ napsal Martyrius, „ale tvrdá řeč a ostrá slova, která zastraší a zaženou od zlého, jsou jí též nezbytná. První v ní dají hořet láskou k dobru, druhé vyvolají zhnusení a odpor vůči zlu.“

Je samozřejmě překvapivé, že Daniel nijak nekritizuje ty, jejichž odpovědi ho vůbec neuspokojily. Je pravděpodobné, že je to součástí vtipu, v kterém se nese celá Danielova anekdota, včetně odpovědí arcibiskupů, papeže a vládce. Mnišství je sice reformní hnutí, své úsilí ale směřuje spíše k mnichům než ke světu. Mnich samozřejmě ví, že má pracovat na obrácení světa, ale obvykle tak činí spíše prací na vlastním obrácení, snahou osobně se přiblížit evangeliu než nějakou přímou akcí ve světě. Jeho úsilí by pochopitelně ztratilo na účinnosti, začalo-li by odsudkem těch, kdo myslí a jednají jinak než on.

Ve světle Danielovy příhody chápeme lépe význam některých slov Starců, například Efréma Syrského, jenž ve svých Carmina Nisibena slibuje třicetinásobek za půst, šedesátinásobek za lásku, stonásobek za pravdu. Láska nás přibližuje k Bohu více než půst, ale láska sama stojí níž než pravda, protože bez čistého úmyslu, hluboké lásky, nezištnosti a sebezapření může mít milosrdný skutek před Božími zraky, třebaže velice štědrý po hmotné stránce, pouze malou cenu. Evangelium naopak vyzdvihuje chudou vdovu, jejíž dvě drobné mince převyšují velké dary mnohých boháčů, protože ona dává ze svého nedostatku a bezpochyby s naprosto čistým úmyslem . „Hledejte útočiště v pravdě, neboť ta vás zaštítí,“ říká dále Efrém ve svých Memre o Nikomédii. „Milujme pravdu, která je radostí země, nás i vod nad námi.“

V nadřazenosti, již Efrém přičítá pravdě nad láskou, samozřejmě nemůžeme spatřovat rozpor se svatým Pavlem: „A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ Efré- mova myšlenka totiž přesně vystihuje myšlenku Pavlovu, když říká, že vnější projevy lásky nejsou ničím, není-li láska pravdivá.

Jak pro Efréma, tak pro otce pouště znamená slovo „pravda“ víc než čistý úmysl. Zahrnuje v sobě rovněž co nejpřísnější věrnost slovům Bible. Proto Antonín odpovídá velice prostě bratrům, kteří na něm žádají slovo života: „Naslouchejme evangeliu, je v něm uloženo všechno dobro. Uskutečňujte je a budete žít.“ Avšak bratři naléhali: „Ale my chceme slyšet také tvoje slova, Otče.“ Antonín však odpovídá pouze slovy evangelia, cituje Matouše , : „... kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou.“ Bratři namítají, že toho nejsou schopni. Nejsou ostatně schopni snášet, aby je někdo udeřil i jen na jednu tvář, nejsou schopni neoplatit ránu ranou.

Antonín tehdy řekne jednomu ze svých žáků: „Připrav těmto bratrům pokrm, neboť jsou nemocní. Jestliže nedokážou ani toto, co pro ně mohu udělat já?“ Svolit k tomu, aby se mnišskému životu zasvětili lidé, kteří utíkají před evangeliem, je zbytečná námaha. Mnišský život totiž není nic jiného než vůle a úsilí žít evangelium naplno, v jeho celistvosti, v jedinečném prostředí samoty a modlitby. Jen tak se stává živým, pokorným, a zároveň burcujícím svědectvím Boží transcendence, jeho poselství a království. Každý mnich by si měl přisvojit slova svatého Pavla: „Všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl“.

To, co po nás Bůh žádá, říká i jiný výrok: „znamená to věřit Písmu svatému, uskutečňovat jeho slova ze všech svých sil a poslouchat naše představené a duchovní otce.“ (Dom Louis Leloir OSB, Poušť a společenství)

+++

TIBET VČERA A DNES

Ottův slovník naučný nám píše: „Jádrem obyvatelstva jsou Tibeťané…. Povahu jejich líčí cestovatelé nestejně, ale původ špatných vlastností hledají ve staletém zotročení lidu od kněží a vlády vedle tuhých životních podmínek.

Náboženství je sice buddhistické, ale pokažené silně lamaismem. Snahou každé rodiny je dostati své dítky za mnichy do klášterů, které jsou rozšířeny po celém Tibetě, čítajíce někdy až tisíc členů. Na všech čelných místech lze vidět posvátnou modlitbu »Om mani padme hum«, kterou Tibeťan od kolébky až do hrobu stále opakuje, ba i ručních i vodních mlýnků používá k stálému vzývání Padmapaniho. Náboženské názory rozdělily společnost na několik vrstev, ba vznikla i docela jakási hierarchie v řemeslech. Nosiči mrtvol po případě i na kusy rozsekaných, které místo pohřbívání pohazují se na břehy řek, dále kováři a nejvíce řezníci pokládáni jsou za nečisté…

Obchod je téměř výhradně monopolem čínským; tu padá na váhu čaj, o němž se praví, že jím a nikoli zbraní Čína ovládla Tibet…

Hlavní město celého státu od r. 1720 Číně poplatného je Lhassa…

Buddhismus se šíří dále za následujících panovníků Kri-sronga a Ralpačena. Po jeho smrti nastává doba domácích rozbrojů, které ve XII. stol. přemění se v zápas předních klášterů o nadvládu v zemi. Tu je často povolávána Čína na pomoc. R. 1253 Kublaj-chán zmocní se celého Tibetu, a když se stane čínským vládcem /1279/, jmenuje velkého lamu Pag-pa za jeho horlivé hlásání buddhismu mezi Mongoly vrchním správcem Tibetu. Tím počíná se upevňovat kněžská vláda, takže Odorico z Pordenone (kol. r. 1325) mluví o tibetském papeži. Po krátké době úpadku povstává reformátor, Tsong-kapa… Zavedl dokonalé hierarchické zřízení a nařídil kleru celibát. Stoupenci reforem nosí žluté čepice a mají převahu, odpůrci soustředěni kolem kláštera Sakia pak červené. V revoluci čínské dynastie Mingů proti nadvládě tatarské Tsong-kapa přidržel se strany čínské. Ale po jeho smrti Tibet stává se předmětem sporů mezi Čínou a Mongoly, kteří jej konečně opanují a přiznají r. 1576 velikému lamovi Sodmam-Gyam-tso titul dalaď-lamy. Když jeden jeho nástupce hledal ochrany v Číně, Mongolové pod Gušri-chánem vpadli do země, několik menších panovníků bylo sesazeno a dalaď-lama prohlášen za vrchního vládce celého Tibetu. Vláda čínská uznala dalaď-lamu v této hodnosti. Proto také když Dzungaři vpadli do Tibetu a zmocnili se dalaď-lamy, císař Kang-si vyslal pomocné vojsko, které r. 1720 Dzungary vypudilo a dalaď-lamu osvobodilo. Ale Tibet zůstal od té doby pod svrchovaností čínskou, ačkoliv kněžstvo se pokoušelo několikerými vzpourami nadvládu tu odstraniti. Od té doby zůstaly v zemi čínské posádky. Dalaď-lama odesílá čínskému císaři každých pět let drahocenné dary, za něž se mu dostane darů ještě cennějších. Není to tedy materiální zájem Číny na Tibetu, ale spíše ryze politický, neboť ona může uzavírati hranice Tibetu cizímu obchodu a pomocí dalaď-lamy mít vliv na milliony buddhistův…

První styky Tibetu s Evropany datují se od r. 1624, kdy jesuita Antonio d'Andrada založil ve Lhasse katol. missii. V l. 1661-1716 dlelo tu stále několik jesuitů, až se jim vyskytli konkurenti v kapucínech. Kapucínská missie trvala tu od 1719 do 1741, ale když kapucíni chtěli se plésti do domácích sporů, byli vyhnáni a přistup Evropanům do Lhassy uzavřen. Po dobyti Indie Warren Hastings snažil se vejíti ve styky s Tibetem, ale marně. R. 1792 vpadli do země Gurkhové, avšak byli čínským a domácím vojskem vypuzeni. … Větší potíže nastaly tibetské vládě od té doby, co Angličané se usadili v Sikkimu, kam zasáhli v l. 1814-17 a najali si Dárdžiling; r. 1850 zabrán byl jižní Sikkim, r. 1861 i severní a tak dostali se do přímého styku s Tibetem. Hned potom počali budovati vojenskou silnici k průsmyku Dželepskému. Tu r. 1886 tibetské vojsko obsadilo okolí tohoto průsmyku, tak že r. 1888 Angličané po marném jednání byli nuceni vypraviti vojsko, které proniklo až do Gnothongu. Potom r. 1890 následoval mír v Dárdžilingu (potvrzený r. 1893)… Když pak bouřemi čínskými moc Číny byla zeslabena, tibetská vláda hleděla navázati spojení s Ruskem.

Rusko podezříváno z tajné smlouvy s Tibetem, což zvláště Angličanům bylo solí v očích…“ (Ottův slovník naučný, heslo Tibet, Praha)

J.Kolmaš, znalec tibetských poměrů uvádí: „Události okolo britského ozbrojeného vpádu do Tibetu v letech 1903-1904, před kterým hledal 13. dalajlama útočiště v Mongolsku a v Číně, a anglo-tibetská, tzv. Lhaská dohoda ze 7. září 1904, hrozící nebezpečím vytržení Tibetu z organismu mandžuské říše, vyvolaly na straně Číny zvýšený zájem o vnitropolitický vývoj v Tibetu a zefektivnění její kontroly nad tamní situací. Třináctý dalajlama Thubtan Gjamccho (1876-1933) byl v roce 1908 uvítán v Pekingu a byla přislíbena podpora některým jeho modernizačním snahám.“

(J.Kolmaš, Tibet z antropologické perspektivy, Brno 2002 MU)

Encyklopedický slovník zaznamenává fakta: „Od 1959 přeměny (zrušení nevolnictví a nucené práce)…“

(Ilustrovaný encyklopedický slovník,III,586, Praha 1982 Academia)

+++

BŮH VŠÍM HÝBE A VŠE OCHRAŇUJE

Mahátma Gándhí píše: „Jsme pouhými stébly v rukou Božích. On samotný nás může odfouknout, kam se mu zlíbí. Nemůžeme oponovat jeho přání.

Pokud chceme spočinout v jeho náručí a vyhledat u něj svou jedinou pomoc, měli bychom projít každou náročnou zkouškou bez újmy. Jestliže se nic nestane bez jeho svolení, proč je tak těžké věřit tomu, že nás zkouší? Předávám mu naše stížnosti na to, že nás tak krutě zkouší. A on nás utěší a odpustí nám, pokud jsme mu nedůvěřovali.

Je zapotřebí, abychom se všichni naučili stát na vlastních nohou. Bůh je pouze naším spolehlivým a věčným průvodcem... Bůh pomáhá bezmocným, nikoli těm, kdo věří, že mohou něco udělat. Ti, kdo do něj vloží svou vnitřní víru, se neomylně ocitnou v jeho náruči.

Nikdo, kdo v sobě má stopu „já“ nemůže spatřit Boha tváří v tvář. Abychom mohli uvidět Boha, musíme se stát zcela maličkými a nepatrnými. Kdo by se odvážil prohlásit v tomto vesmíru, jenž je zmítán bouřemi: „Já jsem vyhrál“? Bůh v nás vítězí, nikoli my.

ZASVĚŤTE VŠE

V okamžiku pozorování sebe samého si básník položil otázku:

ČLOVĚČE, PROČ JSI PŘESTAL OPAKOVAT BOŽÍ JMÉNO?

NEVZDAL SES VZTEKU ANI ŽÁDOSTIVOSTI ANI CHAMTIVOSTI,

ALE ZAPOMNĚL JSI NA PRAVDU.

JAKÁ TRAGÉDIE ŠETŘIT BEZCENNÉ DROBNÉ MINCE

A VZDÁT SE NEJVZÁCNĚJŠÍHO KLENOTU BOŽÍ LÁSKY.

ACH, TY POŠETILÝ BLÁZNE, VZDEJ SE VEŠKERÉ MARNIVOSTI

A PONOŘ SE DO MILOSTI SAMOTNÉHO BOHA.

Znamená to také, že když budeme celým svým bytím opakovat Jeho jméno, automaticky se osvobodíme od veškeré žádostivosti, nepravdy a nízkých tužeb…

Je zapotřebí Mu věčně pět chvály a plnit Jeho vůli.

Nechť tančíme v rytmu Jeho bansí [flétna] a vše bude dobré…

To však neznamená, že pokud je někdo bohatý, tak by se měl svého bohatství vzdát a měl by vyhodit ze dveří svou ženu a děti. Jednoduše to znamená, že je zapotřebí vzdát se připoutanosti k těmto věcem a zcela se zasvětit Bohu a využívat jeho dary, aby tyto sloužily pouze Jemu. Znamená to také, že když budeme celým svým bytím opakovat Jeho jméno, automaticky se osvobodíme od veškeré žádostivosti, nepravdy a nízkých tužeb.

Je zapotřebí Mu věčně pět chvály a plnit Jeho vůli. Nechť tančíme v rytmu Jeho bansí [flétna] a vše bude dobré.“ Mahátma Gándhí, Cesta k Bohu, Sebrané spisy, Olomouc 2018 Fontána

+++

PROČ ZROVNA RŮŽENEC?

Proč byl vynalezen a zaveden růženec? Stačí se ohlédnout na duchovní poměry ve 13. století. V Evropě se objevila a zabydlela nebezpečná obluda - tak mnohotvárná: někde přijímala tvář sektářství, jinde přehnaný, křečovitý asketismus, falešná, temná mystika, učení o dvojí pravdě, atd. Bylo použito mnoho lidských prostředků k odvrácení této pohromy, od domluvy až po otevřené násilí. Všechno bez účinku. A tu přichází ve světě neznámý mnich, velký však před Bohem - sv.Dominik. Prosazuje nový způsob modlitby, který rozbíjí blud, ale zachraňuje zbloudilé. Jaký byl účinek? Závratný. Kraje zachvácené obludou byly v krátkém čase osvobozeny tak, že namísto vlády temna, zla a nenávisti tam zavládla pravda a láska. Skončila tím snad dějinná úloha růžence? V žádném případě. Naopak se zdá, že po této minulé zkoušce růžence, přichází v současnosti k zavádění této osvědčené duchovní zbraně do vybavení každého křesťana, který chce jako křesťan vůbec přežít. Jde mu tedy právě tak o záchranu duší, jako o vlastní sebeobranu. A křesťan na prahu třetího tisíciletí se má před čím bránit.

V dosud nebývalém rozsahu nastává tiché a plíživé obsazování celého světa příšernou obludou. Tato obluda dovede s pohotovostí doslova počítačovou přijímat nejrůznější tváře:

- od těch navenek a zdánlivě neškodných: jako temná mystika, spiritismus, sekty, ufologie, pseudo-vědecká pověra, jakou je marxismus či jeho psychologizované odnože ve škole frankfurtských blouznivců, záliba v buddhismu a jiných exotických atrakcích, metalová hudba;

- přes podoby vcelku lákavé a svůdné pro člověka: jako boj za lidská práva, boj za mír, hnutí za ozdravění životního prostředí, zavedení tržního hospodářství, televizní reklama, ale všechno pokaždé s malým háčkem v pozadí, totiž pokaždé bez Boha;

- až po ty nejstrašnější a otevřeně nejhorší: alkoholismus, narkomanie, prostituce, terorismus, anarchie, rasismus, komunismus, fašismus, válka.

Křesťan se v tomto prostředí neobejde bez růžence. Jedině vyzbrojený růžencem se křesťan může s klidnou myslí dívat na zprávy z televize. Vždyť v prostředí, kde neplatí žádné zákony, které by nějak omezovaly přenos zpráv televizí a jinými sdělovacími prostředky, si žádný občan nemůže být ničím jist. Už jen Bůh a Matka Páně ho zde mohou ochránit před zhoubnými účinky lži, která může vniknout do jeho nitra záludným způsobem - pod prahem jeho uvědomělé vnímavosti: kdy mu nepřítel může v letmých záblescích, trvajících několik zlomků vteřiny během děje nějakého filmu, proti jeho vůli a aniž by si to člověk uvědomoval, sázet přímo do podvědomí nějaké pokyny; ty pokyny se mohou týkat nákupu nějakého zboží, ale i politických postojů, ba i životních názorů. Ta vnuknutí utopená v lidském podvědomí se během dne člověku vynořují z podvědomí tak, že jde, a aniž ví, proč to dělá, jde si koupit třeba nějaký prací prostředek; a jindy se zase podiví sobě samému, když ho (vlivem podprahově vštěpované informace např. z televize) napadne: Já nevím proč, ale tento politik se mi nějak nelíbí, anebo: Já nevím proč, ale ten papež je mi nějak nesympatický. Zní to fantasticky, ale takovéto záludně vtíravé a sladce našeptávající působení moderních sdělovacích prostředků na člověka a na celé národy podprahovým způsobem je ověřené.

Avšak i takové vštěpování informací, které se děje s vědomím televizního diváka a s jeho souhlasem, může být záludné a osudné pro vnitřní bezúhonný život: když např. některá televize vkládá do hodnotného programu nějaké reklamy, jejichž přesný obsah ani formu nelze předvídat. A dříve, než je divák schopen vypnout televizi, už může být pohoršen; tehdy je omezena jeho svoboda rozhodování.

Ještě obtížnější je to tehdy, když mu televize vštěpuje nějaké názory kombinovaně: dílem s jeho vědomím, ale sníženou svobodou rozhodování, dílem bez jeho vědomí a proti jeho vůli. Podobně lze navodit u jednotlivce i u celých skupin nějaké dlouhodobé nálady kombinací působení jisté zvláštní potraviny, na jejíž požívání jsou lidé reklamou navedeni, dále současným působením třeba jisté vůně např. z prádla praného v doporučovaném pracím prostředku, a k tomu třeba působením jisté hudby. Je to ďábelské, ale je to opravdu možné. A prostý člověk nad tím krčí nevěřícně rameny, a ještě více je bezradný, pokud jde o to, jak se tomu ubránit. A zde se nabízí růženec. Růženec? - řekne někdo, - vždyť je to záležitost několika starých babiček. Kdo by tomu věřil? Uvěří, až pozná blahodárné účinky růžence. Ovšem není růženec jako růženec. Je růženec maličký, jako prstýnek. To je taková příruční duchovní zbraň pro běžné každodenní použití, na odražení některých všedních přívalů pokušení, malomyslnosti a jiných duchovních nebezpečí od sebe a od jiných. Křesťan jej nosí a používá, a je to něco tak běžného jako kapesník, ale pro duchovní hygienu. Podobně jako kapesník se však musí čas od času měnit. Po několika měsících používání prstýnkového růžence člověk jasně cítí, jak slábne jeho účinnost - a je to znát i navenek, když jsou ohlazeny výběžky jednotlivých Zdrávasů, jakož i křížek. Musí se nahradit novým.

Pro každý případ je dobré mít v kapse ještě tradiční růženec zrnkový či korálkový, a to už je rozdíl. Asi jako kulovnice oproti malé ruční zbrani. S jeho pomocí se dá ďábel a pokušení pokaždé odrazit, pokud ovšem člověk ví, jak má správně tento sv.růženec používat, a také ho tak používá. S tím se člověk ubrání vždycky, a jeho účinnost neslábne, zvlášť když je posvěcený. Posvěcené věci mají samy o sobě sílu. Lidem s nějakou těžkou zátěží, svádějící je k hříchu, doporučuji, aby ho pořád nosili na krku. A pamatujme i na nemocné a umírající, abychom pro ně měli vždy po ruce posvěcenou růžencovou medajlku. Ovšem i toto vše jsou pouze ruční zbraně.

Kdo by se však chtěl postavit tváří v tvář celé mocnosti, jakou ďábel ve světě bezesporu je, neobešel by se bez velkého růžence, pohotově připraveného u pasu, a neobešel by se bez osobní zasvěcenosti blahoslavené Panně Marii, jak nás tomu učí sv. Ludvík de Grignion. A bílý škapulíř a hábit člena třetího řádu sv.Dominika ho k takovému správnému používání růžence přivádí. Takový růženec a v takových rukou, Panně Marii zasvěcených, to je pak duchovní raketová zbraň a zároveň obranný štít. Takto se lze s úspěchem dobíjet a odzbrojovat celé ďábelské pevnosti ve světě, od různých mafiánských chobotnic přes důmyslné soustavy tajných policií až po honosná bankovní konsorcia, vybavená maskou veřejné dobročinnosti. Navíc modlitba sv.růžence přináší křesťanu ještě i určité odpustky, zejména když se jej modlí celý a v růžencovém společenství.

Růženec spojuje ústní modlitby jako Otčenáš a Zdrávas Maria s modlitbou rozjímavou v jeden souvislý celek. V růženci je uložen celý obsah křesťanské nauky v jejích hlavních článcích. Modlící se křesťan má o tom rozjímat, zatímco ústa se mechanicky modlí Zdrávasy. Když se mysl modlícího křesťana upíná k jednotlivým tajemstvím, současně se "modlí" i jeho tělo (ústa mechanicky opakující ústní modlitbu, ruka mechanicky propouštějící korálek za korálkem, tělo připojující se k tomu pokorně klečením), ba i jeho podvědomí, podřízené rytmu této modlitby, jasně vynikající zejména při skupinové modlitbě - při modlitbě růžencového bratrstva.

Myšlenka vložit do takovéto kombinované modlitby (ústní modlitby, prolínané modlitbou rozjímavou) celý obsah nauky křesťanské víry, který by člověk snadno pochopil, podržel v paměti, ale také ho přijal vnitřně - celou svou bytostí, včetně podvědomí, je převratná a stále aktuální.

V digitalizovaném světě se růženec stává obecnou nutností. Bez pravidelné modlitba růžence podléhá člověk odlidštění. Přesněji řečeno se stává otrokem té neřesti. K níž má náchylnost a otevírá se vlastní posedlosti ďáblem. Je vůle se stává nesvobodnou a jeho mysl se nekontrolovaně naplňuje lží ze zvrácených sdělovacích prostředků.

Jen hrstce přechytralých vědátorů, kteří sledují růžencovou pobožnost ryze vnějškově, se zdá, že je to jakási mechanicky otupující činnost. To je ovšem výmysl jejich povrchního myšlení. Na rozdíl od člověka, spoléhajícího podle budhistického vzoru modlitebním mlýnkům, u něhož se oslabuje vůle a vylučuje její svoboda a zatemňuje mysl až k sebezničující nirváně, růženec rozhojňuje lidskou svobodu v duchu svobody Božího dítěte a posvěcuje mysl člověka ušlechtilými vzory Ježíše Krista a Panny Marie

Růženec zušlechťuje člověka nejen v některé jeho části, kterou by snad on byl ochoten Bohu obětovat, nýbrž všech částech a vcelku. Kultivuje lidské vědomí jako i tajná člověkova přání. Modlitba růžence zasahuje až na dno lidského podvědomí. Působí tam jako zdravá duchovní dezinfekce, ale i jako činitel vnitřní, duchovní odolnosti vůči nějaké nákaze, která do člověka pronikla třeba i proti jeho vůli, anebo kterou člověk vytlačil do podvědomí, aby ho nerušila v ušlechtilém myšlení, jenže ona stále zneklidňuje a působí jako rušivý šum a stresový podtón každé, byť i sebeskvělejší myšlenky. Tak svatý růženec člověka preventivně vzdělává v jeho myšlenkách, jakož i v jeho citech a podvědomým hnutích. Zušlechťuje člověka jako jednotlivce, i jako příslušníka společnosti. Vede věřící k soustavnému osvojení si nauky křesťanské víry, ale současně také k důslednosti v prožívání a uskutečňování této nauky víry v životě. Tak je v růženci skryta úžasně účinná zbraň, se kterou může s klidem a důvěrou v Boží pomoc kráčet třetím tisíciletím.Tomáš B.

+++

POTŘEBA ŽIVOUCÍ VÍRY

Gándhí píše: Žádné hledání není možné bez určitých fungujících domněnek. Pokud si nic nepřipustíme, pak nic neobjevíme. Již od samého počátku svět - moudrý i bláznivý - funguje na předpokladu, že když existujeme my, existuje i Bůh, a pokud by neexistoval Bůh, neexistovali bychom ani my. A jelikož víra v Boha existuje společně s lidstvem, existence Boha je považována za jednoznačnější fakt než to, že existuje Slunce. Tato živoucí víra vyřešila největší počet záhad života. Zbavila nás našeho utrpení. Udržuje nás při životě a je naší útěchou během umírání. Mahátma Gándhí, Cesta k Bohu, Sebrané spisy, Olomouc 2018 Fontána

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY OP, MUČEDNÍKA OSVĚTIMSKÉHO

Z téhož dne - 20.března 1937 - je Patrikův dopis, s připsaným označením "Koudelka". Že jde o něho, dá se soudit z poznámky: "děkuji Ti srdečně za upřímné přání k svátku (tj. k Patrikovi, dne 17.března). I já Ti přeji podobně - ač trochu opožděně (sv.Josefa je 19.března. Koudelka je Josef). Také z tohoto listu je vidět, jak bratr Patrik duchovně a kulturně rostl, především ve společném životě.

Konvent dominikánů

Olomouc ČSR

v Olomouci 20/3 37

Slovenská 14

Koudelka (připsáno tužkou)

Ave Maria!

Milý příteli,

děkuji Ti srdečně za upřímné přání k svátku - ano, milost Boží - nic lepšího mi nemůžeš přát.

I já Ti přeji podobně - ač trochu opožděně - ale vyjádřím to tentokrát trochu jinak, ne tak všeobecně. Přeji Ti a vyprošuji Ti, jenom aby ses naučil slavit svátek, nic víc: abys pochopil, co to znamená mít svátek a jak ho můžeme využít.

Většinou myslíme - myslíme-li si něco o tom vůbec - že to oslavujeme sebe, že se ten den má dostat zadostiučinění chudince naší osobnosti, celý rok přezírané. Lidé ve světě prakticky chápou ten den, svůj svátek, jako výroční smírnou pobožnost božstvu já, EGO; pořádají výstav své modly, sebe, a setrvají před ní celý den v ustavičném klanění, v adoraci (jindy je to klanění jenom neuvědomělé, bez soustředěnosti).

Ale ne tak my. Pro nás je den svátku den oslavy našeho nebeského patrona. Děkujeme Bohu za něho, a jemu za celoroční přímluvu a ochranu, radujeme se z jeho slávy v nebi, odprošujeme ho za svůj dosavadní nevděk, přemýšlíme, jak bychom mu působili větší radost, a to dnes a denně. Jak jinak, než zvroucněním a zdůvěrněním svého poměru k němu? Jen kdybychom pevněji věřili, kdybychom si víc, živěji uvědomovali, že náš patron přijal a zastává svůj ochranný úkol nesmírně vážně, vážněji a svědomitěji, než kdy kdo na zemi konal nějaký úkol, svěřený od Boha nebo od lidí. Když budeš o tom přemýšlet, uvidíš, jak se tím oživí a rozradostní Tvůj vnitřní život.

Ano, rozradostní - jak málo radostně žijeme! To považuji pro sebe za největší užitek z tohoto roku psychologie, že poznám, k čemu máme vášně, radost, touhu, lásku, hněv, nenávist a jiné. Teprve si uvědomuji, že jsou to jakoby ruce a nohy, údy duše, kterými může pracovat, a že uspokojení a štěstí jsou jen v činnosti, a to v činnosti největší, nejusilovnější a dále se dovíš v psychologii, že k uspokojení a tedy k blaženosti vede jenom taková činnost, která je věci nebo bytosti vlastní, přirozená. To vidíš na příkladě: jistě neuspokojí úplně nezaměstnaného profesora, když se uchytí jako bídný písař nebo dokonce čeledín nebo metař - protože má schopnost učit, vyučovat, to je mu vlastní. A člověku je vlastní činnost rozumu (poznávat pravdu) a vůle (chtít dobro a to největší dobro) - tedy duševní, vnitřní život, a to co nejintenzívnější. A ten život nesmírně podporuje stálá radost. Užasneš, až se seznámíš se žalmy, jak nás vybízejí k radosti až bouřlivé: jásejte, výskejte, skákejte radostí - všichni národové, tleskejte, atd.

Proto mi, prosím Tě, nepiš: nic zde také není, co by Tě mohlo zajímat. Vždyť to je velice vedlejší, co je zde, kolem nás; má to význam, jen pokud to má vliv na náš vlastní život. Či snad věříme s nevěrci, že lidský život je výslednice okolí a prostředí? - Piš mi tedy o svých zájmech, o vlastním životě, čím se zabýváš, o čem přemýšlíš, na co se těšíš, jaké cíle vidíš před sebou - ovšem předpokládám, že naše důvěrné přátelství neochladlo delším odmlčením. Ne aby ses snad nutil k psaní o těch věcech. Ale jenom tak bude mít smysl náš styk, když si studiem navzájem budem pomáhat ve vnitřním rozvoji. Aspoň k tomu spěl náš styk v poslední době před (tělesným) rozloučením. Tedy těším se!

Ovšem to neznamená, že nesmíš psát také o jiných věcech. Mám radost z Tvého prospěchu ve škole. Jsem jist, že Ti ta tvrdá zkouška minulých let pro život jen prospěje! V oslavě svatého Tomáše jste tedy závodili s námi. Ale nám tentokrát přispěli na pomoc bratři kapucíni, celé jejich theologické učiliště, takže slavnost byla mohutná a hostí hojně. Jsme nedočkaví na Váš sborník!

Zmínil ses o fotbalu. Jen hrejte statečně, my už také větráme voleyballovou síť. Nemysli si, že zde zplesnivíme, že snad chodíme jako mátohy, bledé stíny se svěšenou hlavou, to by ses mýlil; právě v klášteře to musí být nejradostnější koutek na světě. Naopak, kdo sem přijde s nějakou chmurou, musí se sebe co nejrozhodněji střást škarohlídství, to je první.

Doufám, že Tě dopis ještě zastihne v Praze a vyřídí Ti přání radostného vzkříšení v duši

od bratra in X^toPatrika M.

Pozdrav zvláště od br.Jakuba.

Druhý Patrikův dopis Koudelkovi je z 9.května 1937. Naráží se v něm na "zapřažení", a tím se rozumí blížící se zkoušky. Také zde se však projevuje chvályhodný zájem o mimoškolský kroužek v juvenátě, čili důraz na neomezování zájmu pouze na studium ve škole, čili na kulturu vzdělanosti, ale také o rozvoj občanské vyspělosti, účast na životě společenském, civilizačním, národním, zájem o další řádový dorost.

Konvent dominikánů

Olomouc ČSR

V Olomouci 9.5.37

Slovenská 14

Koudelka (připsáno tužkou)

AM.

Příteli,

píši Ti též pár slov, i když od Tebe nečekám dopis, neboť tuším, jak jsi zapřažen - jen statečně!

Byl jsem překvapen Vaším Sborníkem Kroužku. Mám radost, že jste dále a výše, než jsme byli my. Když jej pročítám, zní mi z rozsáhlého sešitu jenom toto: "Nebojíme se a nezastavíme se před cílem!" A je to hlas silný a dosti určitý. Co by si tedy bylo třeba přát víc? Děkujeme Vám za něj a vracíme s vřelým díkem. Sledujeme se zájmem život starých kamarádů.

P.provinciál nám vypravoval o Vás. Jenom abyste se brzy pustili do stavby svého juvenátu, když ne již pro sebe, tedy aspoň pro své nejbližší "potomky"!

Přeji Tobě a Tvým kolegům (Chlad, Krejčí, Hladký) "vydrž ve výponu" těch pět šest neděl, a pak radostné prázdniny.

My se též na ně chystáme. Bratr Chorvat Kazimír Horšič už výborně láme češtinu; chystá se pozítřku předčítat česky v refektáři - nevím, zda se zdržíme smíchu a zachováme předpis řehole: Sine tumultu audite, quod vobis ... legitur. *)

S přátelským pozdravem

bratr Patrik M. K.

Pozdravuji uctivě P.Alberta; a můžeš-li, vyřiď ode mne pozdrav slepému bratru Piovi, že na něho často vzpomínám modlitbou a prosím ho o totéž.

Všichni z ročníku filosofů pozdravujeme P.Vojtěcha. Doufáme, že se u nás zastaví, až pojede na ten jejich konec světa. A co se týče naší filosofie - bratři se utěšují pomyšlením, že "už ji máme předposlední rok"!

*) Česky: bez povyku poslouchejte, co se vám čte.

Dopis z 1.října 1937 je bez jmenovitého oslovení, ale zdá se, že i tento dopis byl adresován Koudelkovi. Br.Patrik píše o studijním rozvrhu hodin ve školním roce 1937-1938.

Konvent dominikánů

Olomouc ČSR

v Olomouci 1.10.37

Slovenská 14

A.M.

Milý příteli,

pozdravuji Tě a děkuji Ti písemně teprve teď za Vymazalovu učebnici. Bratr Josef si ji pochvaluje.

Zatímco vy se již měsíc plahočíte a v potu tváře ořete brázdu školního roku, my zahajujeme dnes 1.října. Ale zato se povzneseme ihned až META FÝSIN *), začínáme metafyzikou. Chceš si učinit představu o našem rozvrhu? Zde je:

Po Ú S Pá So

8-9 E E E E HiF

9-10 HiF

10-11³⁰M M M M M

1³⁰-2³⁰ Ř

2³⁰-3³⁰ Ř

E = ethika a sociologie

M = metafysika (8 hodin)

Ř = řečtina (novozákonní)

Hif= Historie filosofie

Tedy 16 hodin. Není to mnoho, že ne? Myslíš si, to máte spoustu volného času! Opravdu, máme ho dost, i vedle těch pěti hodin denně chórového a společného života. Zdejší systém se totiž velice liší od středoškolského: jednak povahou učiva samého - není tak mnoho látky na rozsah (ač ve vyšších ročnících i to je) jako do hloubky. To Ti ovšem nedá škola, to je práce Tvoje. A záleží všecko na Tvé osobní svědomitosti, jak využiješ daru Božího - svých schopností v tom volném čase. O propadnutí zde není obav. Tedy druhý rozdíl je v jakési "akademické svobodě". Kolik si dáš s tím práce, tolik umíš pro život - co si uděláte, to máte - říkal kdosi v Bubenči a jistě říká stále. To se týká zvláště vedlejších předmětů, jako jsme loni měli hebrejštinu: dá se Ti příležitost; použiješ - použiješ, ne-li, je to Tvoje věc.

Noví spolubratři - br.Jordán Lipa, Jiljí Dubský a Michael Chaloupka nám prozradili, i jak se tužíte kolem Ozvěny. Jako jsme byli mile překvapeni Vaším Sborníkem i Ozvěnou, těšíme se, že nám ukážete i další plody svých snaživých duchů. Ovšem letošní rok čeká zvláště Váš ročník kus perné práce - to abyste si řádně plivli do dlaní. Ale s důvěrou ve vyšší pomoc to půjde - po tolika překonaných obtížích.

(Čtvrtý kandidát se poněkud opozdil, a teď čeká s exerciciemi a s obláčkou na pátého - prý z Prahy. Později napíši, jak to dopadlo.) Svátek br.Michala jsme oslavili - bylo to hned druhý den po jejich obláčce - společnou "velkou rekreací", tj. celodenním výletem na Svatý Kopeček.

Pozdravuj své kolegy i O.Vojtěcha od našeho ročníku. A utužujme a prohlubujme duševní spříznění vzájemnou modlitbou.

Tvůj in Xo fr.Patrik M. K.

P.Magister předčasně ujel.

Ale ještě je to všecko pravda,

co jsem Ti před pěti dny psal. Vale!

(z knihy J.M.Veselý OP,T.Bahounek OP, To není sen, Rosice 1999 Gloria)

+++

PLNOST DĚTSTVÍ

KAMKOLI POHLÉDNU VE SVĚTĚ OSIŘELÉM

JDOU Z DĚTSTVÍ DO DĚTSTVÍ DNI NAŠE ZPOMALENÉ

POD NEBEM BEZ VĚTRU JEŽ ROZHRNUJÍ ČELEM

NAD SLADKOU PLNOSTÍ SE JEJICH OBRYS KLENE

VCHÁZÍM DO PRÁZDNÝCH DNŮ JEŽ ZÁDUMČIVĚ PLYNOU

A DĚTSTVÍM PLNÍ SE V SVÉ BOLESTI A KRÁSE

PTÁCI A OBLAKA VESLUJÍ NAD KRAJINOU

A SRDCE NA PRAVDU JAK VE SNÁCH USMÍVÁ SE

NEBOŤ Z TÉ PLNOSTI KRAJINY VYTÉKAJÍ

KRAJINY S VODAMI A PŘEC JÍ NEUBÝVÁ

JE PLNÁ JAKO BŮH Z KTERÉHO VŠICHNI SAJÍ

A PŘECE V SRDCE MÉ JAK ZLATÝ DÉŠŤ SE SCHVÍVÁ

Jan Zahradníček

+++