ŘÍJEN 2020

Ročník XXVI., číslo 10.                                                                                                                    Říjen 2020

Obsah: Jana Elop, Růženec obepíná celý vesmír, Sarah-Ratzinger,Nesmím mlčet, Krize v Církví, Krize víry, Krize kněžství,  Elop, Katedrála,    Sarah,tajemství kněžství, Elop, Nad pustinou, Modlitba posledních dnů, Elop,Proroctví, Ratzinger, Kdo zůstává věrný, Přímluva, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, Elop, Sliny_______________________________________________________________________________________________________________

DÉŠŤ RŮŽÍ

DÉŠŤ RŮŽÍ SESTER SVÝCH

NA ZEM SESÍLÁM

NEULAMUJTE JEJICH TRNY

A NENIČTE MÉ DENÍKY

ŽE BOHA NEVIDÍM

PŘESTO V DNI SOUMRAČNÉM

O SLUNCI VÍM

STEJNĚ O RŮŽI ŽE VONÍ

CHŘÍPÍM UCHOPÍM

JANA ELOP

+++

RŮŽENEC OBEPÍNÁ CELÝ VESMÍR

Celým vesmírem proniká neutuchající radost ze života. Raduj se ze života, který ti dávám. Nevrhám tě do absurdního světa. Uvádím tě do úžasně smysluplného vesmíru. Bez tebe by vesmír neměl smysl. Stavím tě na vrchol hmotné přírody. Zároveň ti však dávám nahlížet za hranice smyslům dostupného světa. Tak tvoříš ve vesmíru spojnici smyslům dostupného tvorstva s tvorstvem neviditelným. Raduj se. Jsi živým svědkem toho, že vedle tvorstva ryze hmotného stvořuji ještě tvorstvo ryze duchové, totiž anděly. Právě ty jako jednota duchové duše s tělem přemosťuješ propast mezi tvorstvem neviditelným a viditelným. Tak uprostřed stvoření vydávej svědectví o úžasné harmonii tvorstva.

Tento vesmír není mrtvý. Není pravda, že by byl jen vyhasínající. Před miliardami let jej stvořuji velkým třeskem. Na počátku tohoto vesmíru bylo všechno hmotné tvorstvo soustředěno v jednom, nesmírně těžkém bodě. Od té doby až dodnes se neustále rozpíná v prostoru. To však není jediný ani hlavní smysl vesmíru. Hlavní je tady tvůj život, to není jen přirozený život, nýbrž právě nadpřirozený. A právě tady, na maličké planetě Zemi uprostřed celého mého stvořeného vesmíru, přicházím na svět ve tvém, lidském těle, abych tvým prostřednictvím všechno porušené obnovil a posvětil.

Víš, jak rozeznáš to, co žije od toho, co nežije? Podle jsoucna, v němž se život projevuje. Jak vidíš, tak žijí živočichové. O živočichu říkáš, že žije, když se sám začne hýbat. A žije tak dlouho, dokud pohyb neustane. Z toho vidíš, že ve vlastním smyslu je živé jen to, co se samo pohybuje. Život můžeš brát jako úkon toho, co je v možnosti, vedoucí k uskutečnění. Život můžeš brát i povšechně, a pak tím rozumíš dokonalý úkon.

Je však ještě dokonalejší pohyb než pohyb vesmírný. Tvůj podstatný pohyb je díky Mně nadpřirozený. A tak díky Mému Božskému Srdci tvoříš ve svém proměněném srdci neustále zářící ohnisko vesmíru.

1.KTERÉHO JSI Z DUCHA SVATÉHO POČALA

Raduj se na své pouti světem ze života. Celý svět má smysl hlavně v tvém životě. Nejde jen o tvůj tělesný život, nýbrž především o vyšší život. Už tím, že máš rozum, tak dovedeš poznat, že tento vyšší život opravdu je. Avšak Moje uznání za Osobu, která je ti důvěrně blízká, víra ve Mně jako tvého Stvořitele i Spasitele a úcta ke Mně, je dar, který můžeš svobodně přijmout nebo odmítnout. Když Mě přijmeš, uvedu tě do pohybu vzhůru, nad tebe sama.

Pravda je, že už tím, že jsi, jsi v pohybu, neboť jsi na cestě k tomu, k čemu směřuješ. Pohybem přecházíš k svému naplnění. Tvůj pohyb se nemůže začít bez něčeho, co už je uskutečněno.

Jsi soudný člověk a proto je ti jasné, že když jsi v pohybu, tak tě do toho pohybu uvedl někdo jiný. Také on musí být pohybováno něčím jiným. Tak bys šel do nekonečna. Proto docházíš ke Mně jako prvnímu hybateli, který nejsem pohybován ničím dalším.

Začínáš žít, když říkám: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby." Stvořuji tě jako živé zrcadlo, abych se v něm odrážel obraz Mé vyšší přirozenosti. Žiji v tobě zobrazen a ty ve Mně.

Po stvoření světa Mým jednorázovým stvořitelským úkonem povstal tento vesmír velkým třeskem. To však není podstatné tolik, jako to, že se rozhoduji řídit a spravovat tento vesmír prostřednictvím tebe. Můj příchod ve tvém těle na Zem je větší zázrak než Moje stvoření celého vesmíru, protože od nynějška není už jen přirozený, nýbrž nadpřirozený.

Andělské zvěstování v Nazaretě, který zazněla jen v přečistém Srdci vyvolené Panny, byla velkým třeskem především pro tebe uprostřed celého lidstva a celého vesmíru.

Okamžik, kdy vesmírné hodiny ukazovaly přesně nulu, je pro tebe fyzikálně nedostupný. Stane se pro tebe dostupný, když uznáš, že k němu došlo v Nazaretu, když anděl Gabriel poslaný ode Mne přinesl zvěst Panně Marii, a ona Mou nabídku na tvou záchranu dobrovolně přijala.

Když uvažuješ o astronomickém vesmíru, ztrácejí tvoje pozemská přirovnání všechnu názornost. Netrap se kvůli tomu. Nedostatek obrazotvornosti je dán tím, že ti chybí každodenní zkušenost. S tím se ale dá hodně dělat. Především soustavně navazuj spojení s Mou i tvou panenskou Maminkou, kterou korunuji na Královnou nadhvězdnou. Ve dne v noci k ní rozvíjej svůj důvěrný a dětinný vztah, aby ti mohla být průvodkyní na tvé pouti po hvězdách, ale hlavně do nebe.

Modli se za sebe i za ostatní, aby dar vyššího života nezůstal v nikom nadarmo. Jako tvůj Bratr a Spasitel vtělený ve tvém těle jsem cílem vesmíru

 Jsem v tobě jako světlo a pravda. Povznáším tvé myšlení k čistotě a tvé snahy k Mé svrchované svobodě a tvé chápání k čirosti nadobrazné. Z toho pochází tvůj radostný život bez námahy v prameni veškeré milostivosti, cítění a prožívání věčné blaženosti dokonale nasycující bez omrzení.

Pros o pomoc panenskou Máti, Královnu nadhvězdnou ať se její přímluvou zrodím i v tobě! Kéž jednou v úchvatné radosti a kráse i ve svém nitru zakusíš prosycení a průnik Mou Osobou, svým Bratrem a Spasitelem tak naplno, jako je naše panenská Máti navěky!

2. SE KTERÝM JSI ALŽBĚTU NAVŠTÍVILA

Po vzniku vesmíru velkým třeskem následuje krátká doba, která někomu připadá jako pravé fyzikální peklo, ale to trvá skutečně jenom jako krátké navštívení. Nicméně i v této fázi vývoje vesmíru svěřuji všechno své tvorstvo Královně nadhvězdné.

Když máš všech pět pohromadě, tak nemůžeš kolem sebe přehlédnout uspořádání podle účinkujících příčin. Kdybys neuznal mezi účinkujícími příčinami příčinu první, tak by ti chyběla příčina prostřední i poslední. Proto Mě uznáváš jako první účinkující příčinu, a právem Mně zbožňuješ.

Jako svrchovaná účinkující příčina se rozhoduji působit právě v tobě, a to nesmírně blízkým způsobem. Jako se ti sděluji, tak i ty odpověz na tu sdílnost svou sdílností. Odměňuji úžasnou pokoru naší panenské Maminky, projevující se při andělském zvěstování naprostým a bezvýhradným poddáním se Mi a Mé svaté vůli, tak, že vytryskla závratným gejzírem nejčistších radostí a burácejícím plesáním, Mým velebením a díkůvzdáním jako, jedinému Zdroji těchto milostí. Díky ní se ještě v mateřském lůně setkávám v horách s Janem Křtitelem, aby mohl radostí zaplesat pod srdcem Alžběty a přijmout Můj křest ještě před svým narozením

Chceš-li se Mi v této sdílnosti přiblížit, pros o to Mou panenskou Máti. Uč se od ní stejně horoucně chválit a velebit Mne za Mé neskonalé milosrdenství s tebou! Popros svatou  Pannu, a naučím tě své úžasné sdílnosti, s jakou se ode mě přes Marii k tobě šíří Moje radost! Kéž stejně oddaně, pokorně a věrně, ať v radostech či strastech života voláš společně s Marií: Velebí má duše Pána, a můj duch plesá v Bohu mém Spasiteli, že shlédl na svou nepatrnou služebnici!

3. KTERÉHO JSI V BETLÉMĚ PORODILA

Po Mém stvoření světa velkým třeskem mohu nechat vesmír projít další fází svých chladnoucích dějin. Avšak také v této fázi svěřuji vesmír do správy a vlády své panenské Máti.

 Nabízím i tobě cestu, po níž se můžeš dostat od přirozeného života k vyššímu, aby ses mohl ještě víc těšit a radovat ze života. Ve věcech shledáváš, že se něco rodí a jiné hyne, takže to může být a nebýt.

Je vyloučené, aby všechno, co je takové, bylo vždycky, protože co může nebýt, to také někdy není. Jestliže všechno může nebýt, tedy někdy skutečně nic nebylo. Pokud je to tak, pak ani nyní by nic nebylo, poněvadž co není, začíná být jenom díky tomu, co je. Tedy ne všechno jsoucno je možné, poněvadž musí být ve věcech něco nutného.

Celé to nutné zapříčinění se ve vesmíru neděje stranou od tebe a někde v zákulisí, nýbrž v tobě a ve Mně, který se rodím jako tvůj Bratr a Spasitel z Marie Panny. Moje Slovo přijímá tvé tělo, aby přebývalo s tebou. Beru na sebe tvé obtíže, slabosti, utrpení a hříchy a svým dotykem to vše proměňuji v tvou duchovní radost a ochotnou oběť.

Chceš-li se radovat se Mnou, obrať se na Marii, kterou ustanovuji za příčinu všech radostí. Z lidí je to moje nejdokonalejší pomocnice při Mé spáse tebe. Maria je Moje první Spoluvykupitelka, aby ses mohl stát Mým dalším  spoluvykupitelem sebe sama uprostřed ostatních a celého světa a spolu s nimi. Ustanovuji Marii jako příčin toho, že se každá tvoje radost mění v radost svrchovanou.

 Tak uprostřed vesmíru žehnám nenápadné planetě Zemi, kde v ubohých jesličkách betlémských, chudičkými plenkami zabalené, spočívám v náručí své panenské Maminky. Tajemným světlem prozařuji a zahřívám celou její bytost, ale i jeskyni a  okolní přírodu, a působím neskonalou radost a zpěvy andělských chórů, hlaholících o Mé slávě na výsostech a o tvém pokoji na zemi, člověče dobré vůle

Jako Děťátko, křehké a bezbranné, nevinné, jsem odkázán na tvou milost. Vyzařuji světlo Pravdy a sálám teplo lásky přes tvé horoucí srdce.

V Betlémě konám tento zázrak tělesně, skutečně. Jednou v  dějinách lidstva a celého vesmíru, a to na věky. Avšak ve tvém srdci opakuji tento zázrak Mé lásky navěky.

Stačí když zavoláš naši Panenskou Máti, aby se u Mne přimluvila a vedla tě, a dopřeji ti, že se znovu zrodím ve tvé ubohé duši, abych se u tebe samého znovu projevil jako tvůj Vykupitel, takže ti dopřeji stát se svým Spoluvykupitelem.

4. KTERÉHO JSI V CHRÁMĚ OBĚTOVALA

Je to Moje vůle, že si přeji, aby Můj stvořený vesmír jasně vynikl jako svět až později. Když jej uvádím do svého světla, tedy vstupuje stvořený vesmír do fáze záření.

Avšak i tvoje myšlení se ubírá postupně. Cesta tvého myšlení od přirozeného života k vyššímu se ubírá po stupních, které ti ponechávám k objevení ve věcech. Ve věcech se nachází něco více dobrého, pravdivého a ušlechtilého, a něco méně. Více a méně se říká o různém podle toho, jak se blíží něčemu, co je nejvíce. Je tedy něco nejpravdivějšího, nejlepšího a nejušlechtilejšího, a proto je to největší jsoucno. Co je nejvíce pravdivé, je největší jsoucno. Co se však největším nazývá v nějakém rodu, to je příčinou všeho, co je toho rodu, jako oheň, který je nejvíce teplý, je příčinou všeho teplého. Je tedy něco, co je příčinou bytí a dobroty a jakékoli dokonalosti ve všech věcech. To ti říká rozum, ale Mne si musíš zamilovat nejen celou myslí, nýbrž celým srdcem.

Tak Mně miluje naše panenská Máti, když se při své čistotě neváhá kvůli Mně očišťovat v chrámě, a když Mě tam obětuje.

Obrať se k Marii a na její přímluvu tě rád učiním právě tak obětavým jako Bránou nebeskou. Popros o pomoc Marii, a vleji ti ochotu a pohotovost radostně obětovat své pohodlí, ostych, nudu, prázdnotu i tíhu všedního dne. Vytrvale volej znovu a znovu k Marii a dám ti ochotu trpělivě snášet kvůli Mně každé příkoří, utrpení, nezdary, bídu, jež bývají tak často tvým údělem na tvé pouti světem.

5. KTERÉHO JSI V CHRÁMĚ NALEZLA

Jedině ze své čiré libovůle činím, že teprve po miliónech roků vydává Můj živoucí vesmír ze sebe květy a plody, takže se vynořuje jako látka. V těch dobách převyšuje hustota látky hustotu záření. Z lidského hlediska je však vesmír pustý.

Jen pomysli, že navzdory nedozírným časovým intervalům, jež tě dělí od této fáze zrození světa, jsou všude kolem tebe ztuhlí svědkové bouřlivého mládí Mého vesmíru. Vlastně jsou i v tobě, protože tvým tělem prochází za sekundu obrovské množství takové látky. Přeji si však, aby Moje panenská Matka kralovala i nad touto skrytou oblastí vesmíru.

Důležitá cesta, po které jako každý soudný člověk analogicky dojdeš od přirozeného života k vyššímu životu, aby ses z něho mohl ještě víc radovat, ti vychází z řízení věcí.

Jak vidíš, některé věci, které postrádají vlastní rozum, totiž různá tělesa, se pohybují k cíli. To je ti zřejmé z toho, že se pohybují stejným způsobem a dosahují svého nejlepšího cíle. Z toho poznáváš, že docházejí k cíli záměrně, a ne náhodou. Co však postrádá rozum, směřuje k cíli jedině tehdy, když je to řízeno někým rozumějícím, jako šíp střelcem. Jsem zde tedy jako někdo inteligentní, kdo řídí všechny věci k cíli.

Jako Mě Maria s Josefem usilovně hledají, aby se přesvědčili, že musím být v domě Mého i tvého Otce nebeského, tak i ty hledej skryté poklady své duše, svou čistotu, odpuštění svých hříchů, obnovu Mého života v tobě posvěcující milostí. Kde to nalezneš? U svatostánku. Tam neustále trůním pod způsobou chleba.

Přicházím z Nazareta a zase se tam vracím se svou panenskou Maminkou a svým pěstounem Josefem. Léta tam prožívám prostý, tvrdý život tesaře, všední, úmorný, jednotvárný. Dávám jim oběma čerpat nadpřirozenou sílu ze stálého spojení se Mnou. A Moje Matka uchovává všechna Moje slova ve svém Srdci.

Stává se ti vzorem vnitřního života, skrytého ve Mně. Tak tě Maria, která propůjčuje našemu Otci nebeskému tělesnou schránku pro jeho vezdejší život, učí v radostném tajemství růžence žít se Mnou, žít pro Mne a žít ve Mně, v Mé svaté přítomnosti.

Učí tě tiché, ale hrdinské radosti ve Mně v okamžicích svátečních jako ve dnech jednotvárné všednosti. Stále tě učí při všech příležitostech odevzdávat se Mé svaté vůli oním věčně pokorným a půvabným způsobem, svým jedinečným: Fiat, Pane! Učí tě radostné oběti, bez které nelze dosáhnout vykoupení ani proměnění tebe uprostřed ostatních a spolu s nimi. Učí tě nalézat u svatostánku v Mém domě to, co je Mého i tvého Otce nebeského, totiž Mne, tvého Bratra a Spasitele, usmívajícího se na tebe z Nejsvětější Svátosti.

Popros Marii, a naučí tě stále vyhledávat a nalézat hluboký, vnitřní hlas ze Mne, ve Mně a pro Mne, aby ti zde vytryskl pramen vody k věčnému životu, k životu milostí a radostí nadpozemských! Tomáš B. (Pokr.)

+++

NESMÍM MLČET

Křesťané jsou dezorientovaní. Každý den dostávám ze všech stran prosby o pomoc od těch, kdo už nevědí, čemu mají věřit. Každý den se v Římě setkávám s malomyslnými a zraněnými kněžími. Církev prožívá temnou noc. Zahaluje ji a oslepuje tajemství nepravosti, říká Joseph Ratzinger. …Zanedlouho se objevím před věčným Soudcem. Jestliže vám nepředám pravdu, kterou jsem přijal, co mu potom řeknu? My biskupové bychom se měli třást při pomyšlení na své trestuhodné mlčení, své mlčení spoluviníků, své mlčení úslužnosti vůči světu…. Hovoří se o trojí krizi: o krizi církve, krizi víry a krizi kněžství. (R.Sarah,J.Ratzinger, Den se již nachýlil)

KRIZE V CÍRKVI

I když se hodně mluví o krizi Církve, tedy to není přesné. Církev je tajemné Kristovo Tělo a jako takové nikdy netrpí krizí. Krizí netrpí ani Panna Maria, protože Matka Boží je dokonalý vzor Církve. Krizí rovněž netrpí zástupy svatých a světic v nebi. Existuje však krize těch hříšníků, pro které byla Církev založena a jimž se otevírá, a kteří jsou Církvi, aby se svátostně posvěcovali. V tomto smyslu platí slova svatého Pavla VI, který řekl: zaplavuje nás dým satanův. Církev, která by měla být místem světla, se stala brlohem temnot. Měla by být bezpečným a pokojným domovem rodiny a hle, stalo se z ní doupě zločinců. Jak můžeme snést, že mezi nás, do našich řad pronikli predátoři? …. Z některých mužů Božích se však stali agenti Zlého. ….

 Jidáš zradil. Jeho jméno je navěky jménem zrádce a jeho stín dnes padá i na nás. Ano, zradili jsme jako on! Přestali jsme se modlit. Do všeho proniklo zlo aktivismu orientovaného na výkon. Snažíme se napodobovat organizaci velkých podniků. …. Ďábel se nás snaží přimět o Církvi pochybovat. Chce, abychom ji považovali za lidskou organizaci v krizi. Ona je však mnohem více než to: je pokračováním Krista. Ďábel nás vede k rozdělení a schizmatu. Chce, abychom uvěřili, že Církev zradila. Církev však nezrazuje. Je plná hříšníků, ale sama je bez hříchu. ….

Co tedy máme dělat? Nejde o to zřizovat organizace a realizovat strategie. Jak si můžeme myslet, že bychom něco mohli zlepšit vlastními silami? To by znamenalo znovu propadat Jidášově smrtící iluzi.

Tváří v tvář vzedmutí hříchu v církevních řadách nás svádí pokušení vzít věci do vlastních rukou, pokušení chtít Církev očistit vlastními silami. To by byla chyba. …….Chceme-li reformovat Církev, musíme začít tím, že změníme sami sebe. Neváhejme každý na svém místě odsoudit hřích, počínaje tím svým….

Lidé, kteří krédo Církve již dávno opustili, se s naprosto čistým svědomím považují za vpravdě progresivní křesťany. ….Velké části Církve ztratily pojem o objektivitě Boha. Každý vychází ze své subjektivní zkušenosti a vytváří si náboženství podle sebe. To je velké neštěstí! Každý si chce vykonstruovat Církev podle svých měřítek a představ. Takovýto podnik ale nikoho nezajímá. Lidé mohou vytvořit leda Církev, která bude stranou, klubem nebo myšlenkovou školou. Lidských institucí tohoto druhu máme už teď přehršel. Jediný důvod, proč je Církev zajímavá, je skutečnost, že je Církví Ježíše Krista…

 Církev jako pokračování a prodloužení Kristovy přítomnosti ve světě v krizi není. Ona má zaslíbení věčného života. Brány pekelněji nepřemohou. ….

Dnes krize Církve vstoupila do nové fáze, totiž krize magisteria. Pravé magisterium samozřejmě v krizi být nemůže, neboť jde o nadpřirozený úřad Kristova mystického těla, který neviditelně zajišťuje a řídí Duch svátý. Hlas a působení Ducha svátého jsou trvalé a pravda, k níž nás vede, je pevná a nezměnitelná. .-….

Dnes však v učení pastýřů, biskupů i kněží, vládne opravdová kakofonie, prostě nesoulad. Vypadá to, že si vzájemně odporují. Každý vnucuje svůj osobní názor jako jistotu. To vede k situaci zmatku, nejasností a apostáze. Do duše mnoha věřících křesťanů se vloudila velká dezorientace, hluboký zmatek a ničivé nejistoty….Nedůvěřujme komentářům, které takzvaní experti nakvap vyvěsí na internet. … Nenechme si vnutit tempo médií, která jsou tak rychle ochotna mluvit o změnách, radikálních obratech a revolucích. …Začala tato krize po Druhém vatikánském koncilu?

V zárodku existovala dávno předtím, ale je nepopiratelné, že po Druhém vatikánském koncilu přišla hluboká všeobecná krize Církve…. Musíme zůstat věrni dnešku církve, nikoliv jejímu včerejšku nebo zítřku. A právě tímto dneškem církve jsou původní dokumenty II. Vaticana, bez výhrad, které je zmrzačují, a bez svévolných výkladů, které je zkreslují.“…

Jestliže se papežové a koncilní otcové chtěli s důvěrou otevírat všemu, co je v moderním světě pozitivního, bylo to právě proto, že si byli jisti svou identitou a vírou. Byli hrdí na to, že jsou syny Církve. Mnozí katolíci se naopak světu, to znamená dominantní moderní mentalitě, otevírali nekriticky a bezuzdně právě ve chvíli, kdy se zpochybňovaly základy pokladu víry (depositum fideí), které už pro mnoho lidí nebyly jasné.

Někteří lidé se dovolávali „ducha koncilu“, aby se mohli honit stále za něčím novým. Mnozí se odmítli považovat za děti Církve. Přijali formáty a kritéria světa, protože měli špatné svědomí. Není-li už Církev vnímána jako milující matka, která živí své děti, potom už křesťané nechápou, proč jsou jejími dětmi….

 krize základů víry. Souvisí se špatnou interpretací Druhého vatikánského koncilu v podobě hermeneutiky zlomu, proti níž je třeba postavit hermeneutiku reformy v kontinuitě Církve jako jediného subjektu…. (R.Sarah – J.Ratzinger, Den se již nachýlil)

KRIZE VÍRY

POSTOJ MODERNÍHO SVĚTA se podobá zbabělosti svatého Petra před utrpením Pána Ježíše, kterou popisuje evangelium. Ježíš byl právě zatčen. ….

Moderní svět zapřel Krista jako Petr. Současný člověk se Boha bojí, bojí se stát jeho učedníkem. Řekl: „Boha nechci znát.“ Obával se pohledu druhých. Ptali se ho, jestli zná Krista, a on odpověděl: „Neznám toho člověka“…. Chtěli jsme zářit v očích světa, a proto jsme třikrát zapřeli svého Boha. ….. Když Petr zapřel, Pán Ježíš na něj pohlédl. Kolik lásky a milosrdenství, ale i výčitek a spravedlnosti bylo v tom pohledu! Petr se hořce rozplakal. Uměl však prosit o odpuštění.

Dokážeme Kristu pohlédnout do očí? Jsem přesvědčen, že moderní svět odvrací zrak: má strach. Nechce vidět svůj obraz odrážející se v Ježíšově laskavém pohledu. Uzavírá se. Avšak jestliže ten pohled odmítne, skončí jako Jidáš v beznaději. To je smyslem současné krize víry. Nechceme hledět na toho, kterého jsme ukřižovali, a tak spějeme k sebevraždě. ….

 Abrahám, dokázal provést naprostý obrat, protože objevil víru jako zásadně osobní vztah s jediným Bohem. Tento vztah začal bezvýhradnou důvěrou v Boží slovo. Abraham uslyšel slovo a výzvu a okamžitě uposlechnul. Bůh po něm autoritativně a radikálně žádal, aby opustil svou zemi, rodiště a dům svého otce a odešel „do země, kterou ti ukážu“ (Gn 12,1).

Víra je tedy „ano“ Bohu. Od člověka vyžaduje, aby opustil své bůžky, svou kulturu, všechny lidské jistoty a bohatství a vstoupil do země, kultury a dědictví Božího. Víra spočívá v tom, že se necháme vést Bohem. Stává se naším jediným bohatstvím, naší přítomností i budoucností, naší silou, oporou, jistotou, naší neotřesitelnou skálou, o niž se můžeme opřít. Víru žijeme, když dům svého života budujeme na skále, jíž je Bůh (Mt 7,24). Proto může Hospodin říci člověku: „Nebudete-li stálí ve víře, neobstojíte!“ (Iz 7,9)…

Víra roste intenzivním životem modlitby a kontemplativním tichem. Živí se a upevňuje každodenním setkáváním s Bohem v postoji adorace a tiché kontemplace. Vyznáváme ji v krédu, slavíme v liturgii, žijeme praktikováním přikázání….. víra je neoddělitelně spjata s obrácením. Je to rozchod se životem v hříchu, s modlami a s každým „zlatým teletem“, které jsme si sami vyrobili, a návrat k Bohu živému a pravému v setkání, jež nás vyvede z míry a naprosto obrátí. …..Dnes by někteří lidé chtěli víru redukovat na subjektivní soukromý prožitek. Víra se nicméně vždy odehrává ve společenství Církve, neboť tam se Bůh zjevuje v plnosti a tam se s ním můžeme setkat s takovým, jaký je…

Někteří lidé by si přáli, aby se Církev transformovala po vzoru moderních demokracií. Vláda v ní by pak patřila většině. Tím by se však Církev z rodiny založené Bohem změnila v čistě lidskou společnost.

V dějinách Církve víru zachraňovala „hrstka“, malá skupina věřících, kteří zůstávají věrní Bohu a jeho smlouvě. ….

Denně vidíme, jak se bez jakéhokoli výsledku horlivě a štědře vynakládá neslýchané množství práce, času a úsilí. Celé dějiny Církve však ukazují, že na proměnu tisíců stačí jeden světec…

Zrakům současníků jsou světci často skryti. ….

Velice mě mrzí, že řada biskupů a kněží zanedbává své základní poslání, totiž vlastní sebeposvěcení a hlásání Evangelia Pána Ježíše, a místo toho se věnují společensko-politickým problémům, jako je životní prostředí, migrace nebo bezdomovectví. Účastnit se těchto diskusí je chvályhodné. Jestliže však tito klerici zanedbávají evangelizaci a vlastní posvěcení, agitují zbytečně. Církev není demokracií, kde nakonec rozhodne největší počet lidí. Církev je svatým lidem. …..

Jsme teprve na počátku evangelizace… Nacházet nové formy evangelizace, které moderní svět dokáže pochopit a přijmout, je legitimní. Je však naivní a povrchní chtít svět za každou cenu smířit s Církví. …. Krok, který učinil II.vat.koncil směrem k moderní době a který byl značně nepřesně prezentován jako .otevírání se světu…. (Den se již nachýlil)

+++

KRIZE KNĚŽSTVÍ

Papež František pronesl dne 21. prosince 2018 závažná slova: „I dnes existují mnozí, pomazaní Páně, vysvěcení muži, kteří využívají své mravní moci a přesvědčivosti ke zneužívání slabých. …. papež nehovořil jen o pedofilních zločincích. Jeho slova míří na všechny, kdo se zpronevěřují kněžskému pomazání a dávají ho do služeb moci, jež nepochází od Boha. Využívání autority k hlásání lidské nauky, a nikoli katolické víry, opuštění boje za věrnost slibu čistoty či prostě odmítnutí klást Boha na první místo jsou právě tak způsoby chování, jež popírají hlubokou pravdivost kněžství a ohrožují spásu věřících…

Kněz je muž, který se modlí, nikoli sociální pracovník… Kněz existuje výhradně kvůli Bohu a bohoslužbě… Kněží musejí významnou dobu svého dne zasvětit modlitbě. Musejí rozjímat slovo Boží. Domnívám se, že je velmi důležité často se uchylovat na poušť nebo na Boží horu Choreb jako Mojžíš, Eliáš a sám Ježíš. Pán Ježíš se třicet let skrýval pod závojem naší lidské přirozenosti a učil se pracovat v tichu a kontemplativní modlitbu….. Kristus neváhal prchat, utíkat před zástupy, které na něj dorážely, a v osamocenosti, modlitbě, kontemplaci a tichu nacházet Otce. …..

Jak byste přesně definoval pokušení zesvětštění a aktivismu?

Někteří kněží mají strach, že se budou světu zdát divní. Snaží se otevírat se světu a pochopit ho. Jsou ponořeni do světa a nakonec se v něm utopí. Avšak kněžské povolání je výzvou k následování Ježíše a k odloučení se od světa. …. V očích světa bude kněz vždy znamením, jemuž se bude odporovat. Ježíš byl odmítnut a ukřižován, a kněží by chtěli být populární? Já bych jim naopak rád řekl: bratři, jestliže se setkáváme jen s úspěchem, uznáním a potleskem, mělo by nás to znepokojovat! …..

 Jak můžeme věřící živit, jestliže každý týden neslyší nic víc než jedno desetiminutové kázání? Výmluva, že po deseti minutách lidé už neposlouchají, je lživá: jestliže je jejich schopnost soustředění tak omezená, jak to, že u televize vydrží celé hodiny?

Satan chová prudkou nenávist vůči kněžím. Chce je pošpinit, přimět je k pádu, zkazit je. Proč? Protože celým svým životem hlásají pravdu kříže. …..

Zkušenost kříže je zkušeností pravdy o našem životě. Pravda a kříž jsou místem našeho skutečného lidského a křesťanského růstu, neboť v nich se nachází Ježíš, pravý Bůh a pravý člověk.

Otázka pravdy především souvisí s křížem. Člověk či klerik, který hlásá Boží pravdu, nevyhnutelně vystupuje na kříž. Všichni křesťané, a zejména kněží, jsou trvale na kříži, aby skrze jejich svědectví zazářila pravda. … „Kříž má proto hlubší a tajemnější význam, než by se mohlo na první pohled zdát. Nepochybně je nástrojem mučení, utrpení a porážky, ale zároveň je výrazem naprosté proměny, konečné odplaty za tato zla, a proto je nejvýmluvnějším symbolem naděje, jaký svět kdy viděl. Mluví ke všem, kteří trpí - k utiskovaným, nemocným, chudým, lidem na okraji společnosti, obětem násilí - a nabízí jim naději, že Bůh může proměnit jejich utrpení v radost, jejich opuštěnost ve společenství, jejich smrt v život. Nabízí našemu padlému světu bezmeznou naději. Proto svět potřebuje kříž. Kříž není jen soukromým symbolem zbožnosti…. Vypovídá o naději, o lásce, o vítězství nenásilí nad útiskem, o Bohu, který povyšuje ponížené, ….

(viz Robert kard. Sarah – J.Ratzinger, Den se již nachýlil)

+++

KATEDRÁLA

NA POČÁTKU BYLA ŽENA

MRAMOROVOU DLAŽBU KATEDRÁLY UMÝVALA

A JEJÍ SLOVA

TIŠE KROUŽILA KOLEM BOHA

SMETÁKEM A HADREM V ELIPSÁCH

JE ROZTÍRALA PO ZEMI

PŘED OLTÁŘEM S DVANÁCTI SOCHAMI

 

PO MŠI KNĚZ A JEHO MUŽI ODEŠLI

ŽENA SMYLA ŠLÁPOTY

A TAK VŠE OBNOVILA

 

KRISTUS APOŠTOLŮM NOHY UMÝVAL

TAK ONA SMÝVÁ ŠLÁPOTY

HŘÍCHY CO NA DLAŽBĚ TĚLA ULPĚLY

JANA EVA LOPOUROVÁ

+++

TAJEMSTVÍ KNĚŽSTVÍ

Jan Pavel II. si pronikavě uvědomoval Kristovo kněžství, které má nést. Bůh tohoto papeže připodobnil utrpení svého Syna. Kopí, které probodlo Kristův bok, a hřeby, jimiž byl Pán ukřižován, pronikly až do srdce Jana Pavla II. Ukázal, že žádný pastorační úspěch neexistuje bez účasti na Kristovu utrpení…

Občas se sám sebe ptám, jestli i my kněží žijeme opravdu v Boží přítomnosti, říká kardinál Sarah. …Dá se mluvit o „zradě kněží“? Moje úvaha se může zdát tvrdá, ale mohl bych uvést řadu příkladů kněží, kteří jako by zapomněli, že těžiště jejich života je jedině v Bohu. Denně mu věnují sotva pár chvil, neboť jsou zcela ponořeni v něčem, co bych nazval „herezí aktivismu“…

Kněz, jehož kněžský život vychází zevnitř, dbá na to, aby se o svém setkání s Bohem vyjadřoval srozumitelně. Bude schopen mluvit prostě. Někteří lidé křesťanské poselství tak zintelektualizovali a zkomplikovali, že učení Evangelia se už velké části lidí nedotýká ani je nezajímá.

Bůh neznamená rozumování, neboť Otec je v srdci každého člověka. Tam na nás čeká, aby se nám zjevil: „A pohleď: tys byl uvnitř a já venku a hledal jsem tě tam a napadal jsem, já hrozný člověk, to krásné, co jsi stvořil. Tys byl se mnou, a já jsem s tebou nebyl,“  píše svatý Augustin ve svých Vyznáních. Církevní Otcové se uměli vyjadřovat způsobem, který lidi dokázal zasáhnout, a podařilo se jim obrátit ke Kristu celé národy. Nedělali nic jiného, než že vlastní duchovní zkušenosti sdělovali jednoduchými slovy a krásnými metaforami…

Občas se stáváme Církví tak knižní a akademickou, že pro nás není snadné pochopit pravdivost tohoto svědectví o utrpení těla. Kristův kříž není teorie, ale děsivá bolest a znamení lásky. Slovo k nám nepřichází jen díky Božímu slovu, ale také při Vtělení. Tělo Jana Pavla II. bylo pro lidstvo obrazem Kristova poselství.

Příliš často stojíme proti sobě, každý uzavřený ve své malé kapli. Když místo adorace zaujme ideologie, samozřejmě to prozrazuje znepokojivý symptom krize netušené hloubky. Jestliže jsme rozděleni, kdo se má zabývat novou evangelizací, o kterou nám zdánlivě všem tak jde? Jestliže nová evangelizace znamená autentický návrat ke Kristu, proč tolik tříštění, tolik protichůdných názorů, tolik zpolitizovaných představ?

První misionáři nikdy neoddělovali hlásání Božího slova, vysluhování svátostí a charitu. Tyto tři úkoly se na sebe vzájemně odvolávají a jsou spolu těsně spojeny. Dnes máme sklon klást důraz na společensko-politickou angažovanost a na ekonomický rozvoj a evangelizaci z toho vylučovat….

Sociální učení Církve používáme nemístně, aniž bychom mu správně porozuměli. Stává se nástrojem politické akce. Místo a úlohu sociální nauky skvěle vysvětlil Benedikt XVI. V encyklice Deus caritas est napsal: „[Katolická sociální nauka] nechce na církev přenášet pravomoci státu. Jejím záměrem není ani to, aby ukládala těm, kdo nesdílejí víru, názory a způsoby jednání, které k víře patří. Tato nauka prostě a jednoduše chce pomáhat k očišťování rozumu a přispívat vlastním dílem k tomu, aby to, co je spravedlivé, mohlo být jako takové uznáváno a realizováno tady a teď. Sociální nauka církve předkládá argumenty na základě rozumu a přirozeného zákona, vychází tedy z toho, co je v souladu s přirozeností každé lidské bytosti. Církev ví, že jejím úkolem není, aby politickými prostředky zmíněnou nauku prosazovala. Chce napomáhat při formování svědomí lidí v politice a přispívat k tomu, aby vzrůstalo vnímání skutečných požadavků spravedlnosti a zároveň také odhodlání podle toho jednat, a to i kdyby to bylo v rozporu s vlastními osobními zájmy.“  Jinak řečeno, Církev nikdy nesmí opustit své poslání učit, posvěcovat a vést křesťanský lid, které spočívá v osvěcování rozumu a očišťování svědomí a srdcí ve světle Evangelia. Kdyby se Církev aktivně angažovala v politickém životě, zrazovala by Pána Ježíše. K potvrzení pravdivosti slov Benedikta XVI. postačí, když se podíváme na život Pána Ježíše a rozjímáme o něm... (Robert kard.Sarah, Bůh nebo nic)

+++

NAD PUSTINOU

V PROSTORU SVÉHO DECHU BOŽE

PROSTÍRÁŠ PRO MĚ STŮL

PŘED ZRAKY SMRTI

NAD PUSTINOU MOJÍ HRUDI

VZNÁŠÍ SE DUCH

JAK KDYSI NAD VODAMI

A POKAŽDÉ ZNOVA VŠECHNO TVOŘÍ

KAŽDÉHO DNE ROZBUŠÍ SE SRDCE MOŘÍ

 

DVA DECHY SPLYNOU V JEDINÝ

DECH SMLOUVY BOŽÍ

A DECH STVOŘENÍ

 

SMLOUVY ŽIVÉHO

S KAŽDÝM NAŠÍM MRTVÝM DNEM

ŽE UČINÍ JEJ ŽIVOTEM

JANA ELOP

+++

MODLITBA POSLEDNÍCH DNŮ

Slavně ustanovené usmíření s Bohem v tobě obnovuje původní obraz Boží, ale také navazuje přerušené spojení s Bohem, Matkou Boží a ostatními, kdo tvoří Církev vítěznou, oslavenou. Jde o to, aby v tobě zazářila Boží tvář a jasně vynikl tvůj původ od Boha. Bůh tě vyzývá k hledání jeho tváře. Tak tvé srdce opakuje Boží výzvu: Hledejte mou tvář, a hledám tvou tvář" (Ž27,8).

Krátce po tvém narození se nepochybně sešli příbuzní a známí, aby se podívali na tebe - nového člena lidské rodiny. A přitom se ozvaly hlasy: Ta podoba! Celý tatínek! Celá maminka! Oči má jako dědeček!

Už ve tváři nemluvněte se snažíš odhalit jeho totožnost. Ale tento tvůj první pokus dlouho nevydrží.

Z tvého obličeje na tebe hledí Boží obraz, který je u tebe docela původní, jedinečný a neopakovatelný. Pros Pána a naučí tě dívat se pohledem osvíceným vírou, až dojdeš k přesvědčení, že když se pozorně zadíváš  na někoho, poznáš v něm stopu Boží tváře, kterou nikdy nikdo neviděl.

Očekávej, kdy se objeví tvoje pravá tvář. Toto přesvědčení tvé víry přesahuje tvoje myšlení. ALE když myslíš na jednotlivé lidi, zjistíš něco, co ti pomůže, aby ses přiblížil k tajemství svého stvoření u BOHA. Když se zeptáš: Jaká je moje opravdová tvář? Je to snad obraz dítěte? ženicha? nevěsty? Zřejmě to je obličej Kristova zralého věku, 33 let.

Neviditelná tvář Boží prosvítá na tvé tváři Božího dítěte jako jednotlivce, a zvláště jasně vyniká na svatých. U tebe to však stále ještě není hotové, ale s Boží milostí to pořád roste. Ještě jasněji vyniká neviditelná Boží tvář na vykoupeném lidstvu jako celku, totiž na Církvi vítězné a oslavené. Celý Boží lid je jaksi potažen zvláštním zářivou aurou, jako když květ nebo ovocný plod je potažen zvláštním pelem.

Pro dnešek ti stačí znát slova apoštola Jana. Už teď jsi Boží dítě. Ale čím budeš, není ještě zřejmé. Víš však, že až on se ukáže, budeš se mu podobat, a proto ho budeš vidět tak, jak je. Jen vkládej tuto naději v Boha, uchová tě to svatým, jako on je svatý. (1Jan3,2-3)

Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci…

2) Zj3,14-22: 14 Andělu církve v Laodikeji piš: Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího:

15 "Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký!

16 Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.

17 Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý.

image18 Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl.

19 Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.

20 Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.

21 Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn.

22 Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím."

Tento výjev ukazuje právě na tebe uprostřed ostatními, uprostřed nějaké obce. Dá se znázornit jako opevněná tvrz se čtyřmi věžemi a bílým domem uprostřed. Je to město nejen bohaté, jak ukazuje zdobení na střechách věží, které je podáno prostě jako ozdobná mašle, ale také město vyhlášené lékařstvím. A ty jsi uprostřed mnohých stojíš jako strnulý a sleduješ postavu Krista zjevujícího se v oblaku, jež s pravicí s napřímeným ukazováčkem mluví. Máš zaznamenat obsah zjevené zprávy. Názorně je podána tvoje důvěrná spolupráce s osobně blízkým Bohem. Kristus má v ruce okrouhlý jasně vynikající předmět, který tiskne na své srdce. Kdo onemocněl či oslepl, může se dát pomazat nejlepším protředkem obnovy a posílení, který leží Kristu na srdci.

Zatímco nejlepším lékem v každé nemoci je sám Pán Ježíš Kristus, tak většina z nás duchovních pastýřů během státem vyhlášené epidemie roku 2020 poslouchala světskou moc více než Krista,  upírala lidu vstup do Božího domu, ke svatostánku, upírala lidu svaté přijímání do úst. Tím se mnozí stali nehodnými církevních úřadů. Kéž poznáváme nyní čas pro odstoupení z úřadů a ustoupení do ústraní k modlitbám a pokání. Kristoví věrní se nyní sdružují v podzemní Církvi se svými věrnými pastýři, kteří neopouštějí Boží lid.

(2.desátek: se kterým jsi Alžbětu navštívila)

+++

PROROCTVÍ

JÁ ZPŮSOBÍM ŽE VYPADNE

KALICH Z RUKY TVÉ

A KREV S VODOU SMÍŠENÁ

ROZLEJE SE KOL KOLEM

ZEM OTEVŘE ÚSTA

BUDE SÁT JAK DÍTĚ Z PRSU MATČINA

 

Z MÉ KRÁSY DOSTANE SE VŠEM

KDO PŘIJMOU SMYSLUPLNOST

KDO PŘIJMOU ŽE CHLÉB

JE PRO TĚLO A VÍNO PRO KREV

POKRM PRO ČLOVĚKA

 

ŽENA PRO KRISTA A MUŽ TÉŽ

V TOM TĚLE A V TÉ KRVI

SPOLU SJEDNOCENI V JEDINÉM

JANA ELOP

+++

KDO ZŮSTÁVÁ VĚRNÝ

Původně při mši svaté stojí pastýř a lid s pohledy upřenými stejným směrem. Původně je to přímo k východu. Proto se směrem na východ stavěly i křesťanské chrámy. (podle J.Ratzinger, Duch liturgie, Brno 2006 Barrister a Principal)

VÝZNAM OBRÁCENÍ NA VÝCHOD

Symbolika této orientace (orient = východ) spočívá v tomto: na východě vychází slunce – zdroj světla a života, čímž se stává často užívaným symbolem Krista. Tak obrácením na východ chceme vyjádřit naše obrácení na Krista v očekávání jeho příchodu na konci časů.

SVĚDECTVÍ PÍSMA SVATÉHO

K takovému chápání východu jsou nám podporou i vyjádření Písma svatého. „Zpívejte Bohu, který vystupuje na nebe, k východu.“ (Ž 68,33n) „Kde je ten novorozený král židovský? Neboť viděli jsme hvězdu jeho na východě, i přišli jsme se poklonit se jemu.“ (Mt 2,2) Když Ježíš vstupoval na nebesa z Olivové hory, podle prastaré tradice se vzdaloval také směrem na východ. Ve Skutcích pak čteme: „Muži galilejští, proč stojíte a hledíte do nebe? Ten Ježíš, který vzat jest od vás do nebe, přijde tak, jak jste ho viděli do nebe jíti.“ (Sk 1,11) A tak svým postojem v liturgii, kdy jsme všichni společně obráceni jedním směrem, vyjadřujeme naše očekávání a láskyplnou touhu po Pánu. Jako bychom společně v zástupu volali „Marana tha!“ – Přijď Pane Ježíši (1 Kor 16,22).

PŘIPRAVENOST BOŽÍHO LIDU

Zároveň hledíme dopředu, vstříc novým úkolům, ke kterým nás Pán na naší cestě povolává a vyjadřujeme svoji připravenost. „Buďte bedra vaše přepásána a hořte svíce v rukou vašich, a vy buďte podobni lidem, kteří čekají na pána svého, až se vrátí ze svatby, aby, když přijde a zatluče, hned mu otevřeli.“ (Lk 12,35–36)

Benedikt XVI. uvádí v knize Duch liturgie: „Směr modliteb k východu je od počátku existující tradicí a základním výrazem křesťanské syntézy kosmu a dějin, zakotvením v jedinečném ději spásy a výrazem směřování k přicházejícímu Pánu. Je v ní vyjádřena stejně tak věrnost k onomu již darovanému, jako i dynamika cesty vedoucí kupředu.“

Obrácení jedním směrem není „celebrováním ke stěně“ ani „zády k lidu“

Slovy ctih.Martina z Kochemu, stalo se jistě ďábelským úskokem, že si lidé výše zmíněné významy dostatečně nepřipomínali a docela na ně zapomněli. Jen tak se mohlo stát, že původní znak křesťanů, totiž společné obrácení na východ dostal nálepku „celebrování ke stěně“ nebo „ukazovaní zad lidu“.

Papež Benedikt XVI. nám vzkazuje: „Společné obrácení k východu nebylo „celebrováním ke stěně“, neznamenalo, že kněz „ukazuje lidu záda“, protože tak důležitou roli nikdy nehrál. Jako se v synagoze společně pohlíželo k Jeruzalému, tak se zde společně pohlíželo „k Pánu“. Jednalo se – jak to vyjádřil jeden z otců liturgické konstituce II. vatikánského koncilu J. A. Jungmann – spíše o společný směr kněze a lidu, kteří ve společném procesí směřují k Pánu. … jako putující lid Boží se vydávají k oriens, k přicházejícímu Kristu, jenž nám jde vstříc.“

Nebylo by ale obrácení kněze k lidem věrnějším napodobením Poslední večeře?

V této otázce jsou skryté dva omyly.

První omyl se týká uspořádání hostiny. V raně křesťanské době neměl předsedající společnosti u stolu místo proti ostatním.

Druhý omyl se týká podstaty mše svaté. Podle učení katolické Církve je mše svatá zpřítomněním Kristovy kalvárské oběti, je s obětí na kříži úplně totožná, pouze způsob obětování je jiný. Tam krvavý, zde nekrvavý. To je závazné učení katolické Církve, jak bylo vyjádřeno především na koncilu v Tridentu.

Bohoslužba nemůže být stále popisována pojmem hostiny nebo společenství, protože to není její nejpodstatnější vlastnost. Nejdůležitější je obětní charakter mše svaté, jejímiž předobrazy byly nedokonalé oběti starozákonní. Tak se shromáždění v první řadě upíná ke Kristu a jeho kříži, který je na oltáři přítomen. Tridentský sněm se vyjadřuje takto: „Proto [Kristus] zanechal při poslední večeři, v noci, v které vydán byl, své milované choti, Církvi katolické, oběť viditelnou, jaké si lidská přirozenost vyžaduje: aby nám tak stále na oči stavěl onu krvavou oběť, jež jednou na kříži vykonána býti musela. … Pán se takto prohlásil za Kněze dle řádu Melchisedechova na věky ustanoveného; jakožto Kněz obětoval Otci svému své Tělo a svou Krev pod způsobami chleba a vína; a odevzdal obé pod těmitéž způsobami svým apoštolům, jež tehdy za kněze Nového Zákona ustanovil, aby jich požívali. Dal také jim a pravým jejich nástupcům v úřadu kněžském nařízení, aby i oni dle jeho způsobu obětovali, když řekl: „To čiňte na mou památku!“ jak slovům těm Církev katolická vždy rozuměla.“

Když jsme přítomni na mši svaté, znamená to být společně s Pannou Marií a Janem přítomni při Kristově ukřižování. Jen je tato skutečnost naším tělesným očím skryta, proto musíme dávat tím větší pozor, abychom ji neztratili ze zřetele očí víry. Z toho pramení i četná doporučení mnoha světců ke mši svaté (některé můžete najít také na těchto stránkách), kteří nás učí, že na mši svaté se máme chovat tak, jak bychom se chovali při ukřižování Kristově.

NA MŠI NEPŘICHÁZÍME KVŮLI KNĚZI

Budeme-li to mít na paměti, tak porozumíme významu obrácení kněze stejným směrem s lidem. Na mši svatou nepřicházíme kvůli knězi, nýbrž s knězem kvůli Kristu. Kněz pak stojí v čele lidu jako ten, který je vyvoleným Kristovým nástrojem, skrze něhož svou oběť Pán zpřítomňuje. Pravým Knězem, který ve mši svaté obětuje, je Kristus. On je obětujícím a zároveň obětovaným, neboť ze své vůle vydává sám sebe. To pak činí skrze lidského služebníka, kterého si vybral, a skrze jeho viditelné úkony.

 „Pokud během mše není kladen do popředí Ježíš, ale společenství, které usiluje o spoustu věcí namísto toho, aby se nechalo přitahovat Pánem,“ uvádí Benedikt XVI., pak dochází k „zatemnění křesťanského smyslu pro mysterium“.První a podstatný postoj věřícího křesťana, který se účastní liturgického slavení,“ pak podle papeže, „není jednání, ale naslouchání, otevřenost a přijímání.“

Není však to, že věřící hledí knězi na záda, znakem pohrdání laiky?

Když si uvědomíme, že na mši svaté jsme kvůli Kristu, tak nebudeme obrácení kněze stejným směrem s lidem chápat jako nějakou jeho neuctivost či výraz pohrdání. Naopak – kněz se tak řadí mezi nás, je zde s námi také kvůli Kristu a jeho oběti, nikoliv kvůli předvádění sebe sama. Proto pokorně hledí vstříc ke kříži a v čele lidu přednáší Bohu i všechny jeho prosby a potřeby.

VZNEŠENOST KNĚŽSKÉHO POVOLÁNÍ

Výjimečnost kněze nespočívá v tom, že by byl nějakým předsedajícím společenství, nýbrž v tom, že Boží Syn se vydává do jeho rukou. Na slova kněze sestupuje na oltář a obnovuje své vtělení a smrt. Z toho důvodu je kněžství to nejvznešenější povolání. Vyučovat, vychovávat, kázat, pomáhat chudým apod. můžou i jiné osoby. To, co je vlastní výlučně knězi, se děje právě u oltáře. Z toho důvodu je kněz zvláštním způsobem z lidu vyčleněn, což naznačuje i jeho pozice při mši svaté. Vznešenost kněze je tak veliká, že sv. Jan Maria Vianney si dovolí říci: „Kdybych potkal kněze a anděla, dříve bych pozdravil kněze.“

Jsou ještě další důvody pro obrácení kněze a lidu stejným směrem?

Kromě výše zmíněného očekávání Kristova příchodu jsou ještě další důvody, které svědčí pro to, aby kněz byl obrácen stejným směrem jako lid.

JEDNOTA

Obrácení kněze a věřících jedním směrem je i výrazem jejich hluboké jednoty.  Daleko větší jednota se promítá tam, kde lidé stojí se zraky upřenými společným směrem a tvoří tak jeden zástup, než tam, kde se dívají na sebe navzájem. Ve mši svaté vzhlíží vstříc Kristu. Jen tak, že bude každý z nás spojen s ním, můžeme dosáhnout pravé jednoty i spolu navzájem a i s celým nebeským zástupem svatých a andělů, kteří jsou při každé mši svaté také přítomni.

POZICE MLUVÍCÍHO A NASLOUCHAJÍCÍHO

I v mezilidské komunikaci je slušností být obrácen na toho, ke komu mluvíme. Když v tradiční mši svaté kněz mluví k lidu, také se k němu obrací. Tak jej např. zdraví „Pán s vámi!“, vyzývá „Modlete se bratři“, na konci mše svaté propouští a dává požehnání. Modlitba směřuje k Bohu, a tak bychom taktéž měli být obráceni k němu.

VŠEOBECNOST BOŽÍHO PŘEBÝVÁNÍ

Ihned se však objeví námitka, že Bůh přecě nepřebývá na nějakém místě, a tak se k němu můžeme modlit všude. K tomu opět papež Benedikt XVI. poznamenává: „Toto vědomí univerzality je plodem zjevení. Bůh se nám ukázal. Jen proto ho známe, jen proto se k němu můžeme všude s důvěrou modlit. A právě proto je – stejně jako dříve – vhodné, že se v křesťanské modlitbě vyjadřuje vztah k Bohu, který se nám zjevil. A stejně jako Bůh sám přijal tělo, vstoupil do prostoru a času země, tak je při modlitbě zapotřebí – alespoň při společné bohoslužbě –, aby naše řeč s Bohem byla „inkarnatorní“, aby byla christologická, abychom se prostřednictvím Toho, který se stal člověkem, obraceli k trojjedinému Bohu. Vesmírný symbol vycházejícího slunce vyjadřuje univerzalitu každého místa, a přesto ponechává Božímu zjevení jeho konkrétnost.“

SVATOSTÁNEK

Obrácení stejným směrem dostane ještě další důvod, pokud se mše svatá koná tam, kde je umístěn svatostánek. Potom je přímé obrácení modlícího se lidu k Bohu již zcela konkrétní. Ve svatostánku je pod způsobou chleba přítomen celý Ježíš Kristus se svým lidstvím i božstvím, a je tak i projevem elementární úcty, že se k němu neobracíme zády v okamžicích, kdy to není nezbytně třeba. Když přijdeme do kostela mimo mši svatou a budeme se chtít modlit, pravděpodobně ve většině  případů také nedáme přednost pozici zády ke svatostánku, ale budeme k němu automaticky obráceni čelem.

SOUSTŘEDĚNÍ

Kdyby kněz pronášel modlitby čelem k lidu, mohlo by to taktéž bránit v našem plném soustředění na modlitbu samotnou na úkor toho, že budeme pozorovat kněze. Obzvláště pokud je kněz nějakým způsobem „zajímavý“ – např. se hloupě tváří, má přehnanou mimiku apod.

POHODLÍ KNĚZE

Obrácení kněze a věřících jedním směrem má i tu nespornou výhodu, že kněz není ničím rozptylován a může se tak v klidu maximálně soustředit na to, co koná. Když jsou na něj upřeny zraky mnoha lidí, má to o mnoho těžší, obzvláště je-li plaché nebo stydlivé povahy.

Takový klid může ocenit např. zejména v okamžicích svatého přijímání, kdy se nemusí zaobírat tím, jak při tom zrovna vypadá.

Nenařídil však obrácení kněze čelem k lidu Druhý vatikánský sněm?

Obrácení kněze čelem k lidu je záležitostí až pokoncilního vývoje bohoslužby. Koncilní dokumenty samy se o změně oltáře vůbec nezmiňují. Obrácení věřících a kněze stejným směrem není také, podobně jako užívání latiny, výlučnou záležitostí tradiční bohoslužby, ale naprosto legitimně se tímto způsobem slaví i bohoslužba nová. Takže nějaké obracení oltářů je výsledkem svévolného počínání lidí, podsouvajících Druhému vatikánskému sněmu zcela nemístné změny. (J.Ratzinger, Duch liturgie,Brno 2006 Barrister & Principal)

+++

PŘÍMLUVA

PŘIVÁDÍM ZÁSTUP PŘED TVOU TVÁŘ

VŠECHNY JEŽ JSI MI DAROVAL

TEĎ V MODLITBĚ TI VRACÍM

A  ZA NĚ PROSÍM

 

ZA ŽENU

JEŽ ZAKUSILA PŘÍKOŘÍ

V SMYSLUPLNOST NIČEHO JIŽ NEVĚŘÍ

ABY JI TVÁ KRÁSA USMÍŘILA

 

ZA MALOU CIKÁNKU

SUKNIČKA RUDÝ KVĚT

BARVU VLASŮ SDÍLÍ

JÍ SE LÍBÍ JINÝ SVĚT NEŽ VĚTŠINĚ

KÉŽ POZNÁ ŽE JSI TEN

KDO VOLNOST V HAVRANOVI MILUJE

A NESOUDÍ NEVINNÉ

 

ZA ŽEBRAČKU BEZ NOHY

PAPRSEK SLUNCE NA CHODNÍK SPADENÝ

ŘÍKÁ DÍKY, PROSÍM,

A PTÁ SE SMÍM?

USMÍVAT SE TO NIC NESTOJÍ

NA KOLEMJDOUCÍ KTEŘÍ NEVIDÍ

SVOU JEDNODUCHOU NADĚJÍ

NA KAŽDODENNÍ PŘÍDĚL CHLEBA

ZAHANBUJE STÁLE ZNOVA

MÉ NEKONEČNÉ OBAVY

 

PROSÍM TĚ TAKÉ ZA NÁS

ZATEMNILI JSME TVOJI TVÁŘ

PRAVDA PŘIJDE ZA SVÍTÁNÍ

PŘED NÁŠ PRÁH

KÉŽ NAJDE DVEŘE DOKOŘÁN

AČ BUDE SE SMÁT NAŠÍ PÝŠE

DÍTĚ JEŽ „DOKONALOST“ VIDÍ

HLE  VŽDYŤ CÍSAŘ PÁN JE NAHÝ

Jana Eva Lopourová

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

/Pokr./ Idylka prvorepublikové demokracie, jak si ji vysnívá Josef Čapek v Pohádce o peskovi a kočičce nebo Jan Karafiát ve svých Broučcích či Ondřej Sekora se svým pracovitým Ferdou mravencem, čili teorie bezkonfliktnosti - dostává na frak.

A jak by ne, když tu vedle hodných zvířátek má napilno ještě zloduch v podobě hada, nebo zlého psa, který sežral hodnému pejskovi a kočičce jejich sváteční dort, a pořád tady někde heká.

Kde se vzal had v ráji? Někdo tvrdí, že tam asi vlezl dírou v plotě, jenže kde se v ráji vzala díra v plotě, když Hospodin všechno stvořil a shledal, že je to dobré?

Je tu ještě maličké tajemství svobody - nejen člověka, ale ještě spíše svobody anděla, který může i padnout . . .

To všechno však přehlušuje veselá píseň.

SVĚT PATŘÍ NÁM, PRO VŠECHNY DOSTI MÍSTA,

JEN ZA TO VZÍT A PLIVNOUT DO DLANÍ,

SVĚT PATŘÍ NÁM, A KDO JE OPTIMISTA,

TEN PŮJDE S NÁMI BEZ PTANÍ ! !

Tak vykřikuje do světa radostné mládí. A jestli vzniknou nějaké problémy? Nechte to na Vlastu Buriana! DUCHÁČEK TO ZAŘÍDÍ. Chachacháá! Ducháček všechno zařídí. To je ptáček pan Ducháček.

Jak jen se člověk cítí sebeuspokojený a dobrý, když je nasycen při své jednostranné spotřebitelské zaměřenosti na naplnění žaludku, po kterém by už nehledal nic jiného, jak je sladce otráven sám se sebou a celým světem! Mnozí lidé, kteří to vyzkoušeli, říkají: Podívejte se, čisté svědomí dělá člověka šťastným a spokojeným, ale plný žaludek to prý zařídí právě tak dobře. Kromě toho, je to levnější a dá se toho snáze zařídit. Tvrdí, že bída z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad, ale zapomínají, že to bývá spíše hlad duše než těla, který má tyto následky. Žádný lid, nýbrž zvenčí řízené a ovládané davy míní, že po vydatném a dobře stráveném jídle se člověk cítí tak shovívavý a velkomyslný, tak ušlechtilý a dobrosrdečný, jak prý to nedovede zajistit žádná z ctností.

Je to opravdu divné, že by náš intelekt měl být ovládán zažívacím ústrojím. Nemůžeme pracovat, ani myslet, když si to žaludek nepřeje. Diktuje nám naše vášně. Po vejcích se slaninou říká: Do práce! Po vyhlášené trojici vepřo-knedlo-zelo a ležáku přikáže: Schrupni si! Po šálku kávy poručí mozku: Teď vstávej a ukaž, co umíš! Buď výmluvný, počínej si ostražitě, měj chápavé srdce! Pohlížej jasným pohledem na přírodu i na život! Rozmáchni jasná křídla myšlení a vznes se jako duch Páně nad vodami, abys shlížel na svět, vířící pod tebou, a leť dlouhými řadami plamenných hvězd k branám věčnosti!

Po buchtách a knedlících řekne: Buď tupý a bezduchý jako hovado - buď tvorem bezmyšlenkovým se skelným zrakem, v němž ani nezasvitne paprsek obrazotvornosti, ani záblesk naděje, ani vzmach lásky, ani stopa života! A po koňaku, vykřikne: Teď pospěš, počmáraný harlekýne, jen se směj a metej kozelce, aby se tvojí bližní smáli, předveď svým pošetilým tlacháním a nesmyslným blábolením, jak bezmocný balík je ubohý člověk, jehož rozum a vůle se utopily v několika skleničkách alkoholu!

Jsme opravdu bezbožnými otroky svého žaludku! - Ozývá se z davu, a dodává: Vůbec se nesnažte, milí přátelé, být ani trochu mravní a poctiví! To se nevyplácí! Zato bedlivě dbejte o svůj žaludek a krmte ho opatrně a rozvážně. Uvidíte, až bude plný, pak samočinně zavládne ve vašich srdcích ctnost a blaženost, aniž by bylo třeba ji namáhavě hledat, a v mžiku se stanete spořádanými občany, milujícími manžely, laskavými matkami, něžnými otci a ušlechtilými vlastenci, zbožnými lidmi.

Jeden nemusí být hmotař, aby se směl radovat z prostých věcí života. A kdo se nedovede radovat z takových maličkostí jako je kapka rosy v pavučině, prozářené sluncem, stává se zapšklým sucharem nebo ulétá na křídlech romantismu a poddává se zasněnému volání dálek. Takové pokušení k tobě přichází rozmanitými cestami. Vidíš krásný obraz, ucítíš vůni dálek, začteš se do starodávné knihy, a už tě drží romantická touha. První projev takového poblouznění nebo pokušení je pocit dusivé všednosti, monotónnosti, jednostranně se stále opakující, až nesmyslné každodennosti.

Po letech čteš jen tak, abys četl něco lehčího, třeba něco jako Rabelaise, na kterého trpěli naši otcové, když snili o něčem úsměvném a nevázaném, morbidním, ale přinášejícím úlevu. Pojednou cítíš, že toužíš po slunné Itálii, po úbočích vyzvednutých zadumanými cypřiši, po galeriích s italskými malíři, po tichých městečkách, která spí po pohnutých bojích, porážkách a vítězstvích. A tak na tebe sedne hořká únava z tvé ulice, z tvého domu, z tvého pracoviště, kde znáš každý kout. Zachce se ti velkých gest, krásných míst, jiné práce. Vyčítáš pánubohu: Jakto, žes mě nechal živořit v tomto zastrčeném koutě v práci skoro marné, kterou by zastalo sto jiných místo mne?

Zatoužíš po cizích vůních, po světle, vzruchu, pohybu a velikosti. Jenže právě to je tvá velikost - umět zůstat věrný ve své všednosti, svým polím, svým ulicím, své dílně, své škole a své kanceláři, své knize, své suchopárné učebnici, za kterou tě straší ještě vyprahlejšího profesor. Nauč se louskat Popelčiny oříšky touhy tím, že uvidíš velikost, pravou, krásnou a svatou velikost ne v nádherných barvách a okázalém lesku, ani v pitoreskním podání lidského hemžení, nýbrž ve velké, svaté, poctivé věrnosti. To je křesťanská romantika - umět být věrný, ač se zalykáš prachem, vydržet tam, kde tě všechno láká k odchodu. To je věrnost a romantika vojína ztracené hlídky, vojáka vytrvale plnícího rozkaz na ztracené vartě. Ať jsi kdokoli, pokus se nalézat vůli Nejvyššího v tom, co se ti zdá malé. Zamiluj si tu nepatrnou věc a zdánlivě šedivou službu jeho svrchovanou velkou láskou, s ohledem na velký plán, který zahrnuje i tebe, a nezapomíná tebe, ani když jsi tím nejposlednějším. Tahle vojna s romantickým pokušením je opravdu zatrolená rachota!

Je to dřina, ale co na druhé straně zkusí ten, kdo by se tomu chtěl vyhnout? Jaká nesnáz dolehne každého, kdo by vyhledával jen svoje libůstky! Stával by se otrokem svého malicherného hračíčkování. Zůstává dočista sám a k takovému se nejvíce přibližuje odvěký lhář a hlasatel presumpce právě jeho viny. Nepřítel tě napadá, když zůstáváš sám, jako se odvážil k Evě, když byla sama bez Adama. Přidej se k ostatním pozvaným na slavnou hostinu. Snaž se přilnout ke svému Hostiteli, vrůst do něho. Tak se staneš díky němu odolným! To už nestojíš sám jako kůl v plotě ani netrčíš jako osamělý pařez ve větru, ale jsi s ostatními vánočkovitě propleten a oni tě ubrání proti okolní nepohodě.

Nepřehlédnutelnou formou nadutého sucharství je, když se někdo zapomíná radovat ze života. Jakmile začne přijímat královské dary s povýšeným přesvědčením, že je to tak samozřejmé. Když se člověk ráno probudí zdráv ve vlastní posteli a shledá, že má střechu nad hlavou a oknem vyhlédne ven, kde vládne pokojné počasí a jeden se nemusí bát, že mu do večera spadne střecha na hlavu, je to pádný důvod k tomu, aby vstal a vyzpíval díky Bohu z plných plic za toto krásné ráno či napsal oslavnou báseň na krásu života.

Sotva však někdo začne delší dobu prožívat krásnou idylku tak, že ji už přestane přijímat jako nezasloužený dar, začne ji brát jako vodu ze studny. V tu chvíli by nebesa prokázala takovému sucharovi neocenitelnou službu, kdyby na něj dopustila drobet nějakých útrap, přinejmenším aspoň zimnici, při níž by se mu roztřásly kolena, když ne zrovna zemětřesení nebo jinou živelní pohromu. Pak by si přestal stýskat vzpomínat na to, že topení málo topilo, nýbrž by s povděkem uznával, že vůbec trochu hřálo.

O jistých nepřehlédnutelných, ale těžko postižitelných okamžicích života, postihujících kruhy prosté zrovna tak jako velevážené, se obtížně píše. Doboví kronikáři bývají natolik dětmi své doby, že pro samé stromy nevidí les. A když ho postřehnou, rádi se přidrží idealizovaného názoru Gullbransena, oslavujícího věčně zpívající lesy. Vezdejší vypravěči příběhů, jejichž nadání se pohybuje spíše směrem k zaznamenávání událostí než k rozboru toho, co je provází, tedy všechny tyto děti své doby se cítí těmito okolnostmi zaskočeny. Až teprve, když to někde začne jaksepatří skřípat a zapáchat jako v jednom dánském království, se najednou veřejně dojde k poznání. To se pak omílá i na té nejosvícenější akademické půdě podle známé říkanky: Kolo se nám polámalo, udělalo bác! Kolotoč zůstal stát a najednou jsou všichni trpělivými pozorovateli obecného kostnatění myslí. Byrokraté pohotově objevují, že je nejvyšší čas pro zavádění nové organizace, nové soustavy v tom či onom a nové techniky řízení, ale jinak je to vlastně munifikace mrtvol, nové uspořádání zkamenělin, překládání kosterních pozůstatků a úklid nejrůznějších fosilií.

Kolik kaněk se rozleje po školní lavici? A na všechno spínání rukou mívá žák jednu, opravdu upřímnou odpověď: Ono se mi to udělalo. Sám to nedovede pochopit, kde se ty skvrny mohly vzít. Ono se nám to rozbilo. - Pokazila se nám mládež. - Kdosi nám odlákal inteligenci do emigrace. Někdy se slyšet, že za všechno může nepřítel, jednou ďábel, jindy imperialismus. Pokaždé ti druzí, až se zdá, že všechno zdárné budování nám komplikují čtyři nepřátelé: jaro, léto, podzim, zima. A my si můžeme hlavu ukroutit, odkud se ty potíže pořád berou. Vždyť přece pořád jenom sedíme a zaznamenáváme okolní dění, a zatím na nás tohle všechno doléhá. Jak je to možné?

Přelévající se těsto davu, důmyslně hnětené robotem pomocí uváženě vypouštěných hesel a jiných podnětů, unáší zástupy ulicemi. Kdekomu se zdá, jako by byl proti těmto slovům bezmocný, dokud si nezjedná klid v srdci, aby si připomenul, že slova nejsou jen cihly, používané mocnými k výstavbě světa podle jejich snů. Každé slovo je také práce. Stavíš slova, představy, věty. Jestliže milost nevede slova, tak jsi buď zvučící kov, nebo jen omíláš věci tohoto světa, nebo dokonce sestupuješ ještě níž, ke slovům prázdným, z nichž pak čerpáš úplné peklo, které je plné nepravdy, nelásky, ošklivosti a zloby. Klinkání bláznovského zvonku nebo řinčení řetězů pekelníka.

Slovo je část tvého života, tvého vnitřního dění i konání navenek. Bez divu Ducha svatého není v tobě nic posvěcujícího ani povznášejícího, a Božího už vůbec ne. Slovo, které odmítá být Boží, je břemenem duše, trním pro bližní.

Tvoje slovo má sloužit. Je vyjádřením pojmu k zachycení pravdy. Slovo, které neslouží, slovo ohlušující jen svým vnějším zvukem je marné, protože je pyšné. Proto je marné. Slovo je kvůli pravdě, ale ne ledajaké, nýbrž kvůli svrchované Pravdě, aby všechno osvítilo a objasnilo, ale neoslnilo, nýbrž také laskavě hřálo, aniž by pálilo. Tedy, aby povzneslo masy na úroveň lidu.

(Pokr. z knihy T.J.Bahounek OP, KRÁLOVSKÁ JÍZDA-   Patrik Kužela,   Brno 2011)

+++

SLINY

VEZMI MÉ SLINY PANE

KDYŽ NEMOHU VÍC

V DOBRODRUŽSTVÍ HLEDÁNÍ

JAK PŘEKROČIT SVŮJ STÍN

PROMĚN JE VE VÍNO

VÍNO V SVOJI KREV

AŤ MOHU ŽIVOT PÍT I TAM

KDE SMRT SEVŘELA MĚ

Z PĚTI STRAN

VÝCHOD JE JEN V DŮVĚŘE

MOHU SI VZÍT TVÉHO MEDU

JAK JONATÁN PŘES SAULŮV ZÁKAZ

TVÁ KREV JE PRAVÝ MED

JEŽ ROZJASŇUJE TVÁŘ

ÚSTA UČÍ SLADKOST CHUTNAT

TAM KDE HOŘKOST CESTY PIJEŠ

JANA ELOP

+++

 

 

 

TOPlist