Ročník XXVI., číslo 7.                                                                                                         červenec  2020

Obsah: Jana ELOP, Eva-stvoření, Profily svatých, Tomáš B.,Není růže bez trnů, Brněnská akademie duchovního života ct.Patrika Kužely OP, osvětimského mučedníka, Jana Elop, Eva –Lvíče                                                                                                                                                                                                .

EVA - STVOŘENÍ

V MÉ NÁRUČI JE CELÁ ZAHRADA

NETRHEJ DCERO KVĚTINU MILOVÁNÍ

PRO SVÉHO MUŽE ADAMA

DÁM TI JÍST SVÉ VLASTNÍ KRÁSY

ABY SE K TOBĚ NAVRACEL

K SVÉ DRUHÉ TVÁŘI

TA KVĚTINA JE ŘÁD

KTERÝ JSEM DAROVAL

VŠEM ZVUKŮM, VŮNÍM, CHUTÍM

DOTEKŮM A TÓNINÁM

V NICHŽ JSTE SE MILOVALI

A SKRZE LÁSKU DORŮST MĚLI

DO PODOBY BOŽSKÉ NĚHY

JANA ELOP

+++

PROFILY SVATÝCH

Konec druhého tisíciletí sledují siroké masy náramně úzkostlivě. Není divu. Vždyť falešní proroci kokrhají o konci světa. Jenže brněnské dominikány čeká zvláštní setkání. V kostele svatého Michala v Brně je zastihne sestra Eva s prosbou:

Směla bych se s vámi modlit?

Samozřejmě, že smíš. Modlíme se růženec.

Hm, tak to budu ráda.

Nechtěla bys třeba také přijít mezi nás, do řádu svatého Dominika? Kdepak! To v žádném případě! – Vyjekne podrážděně příchozí: - Žádný řád! Žádní dominikáni! Jenom se s vámi modlit.

Tak přichází představitelka tzv.ztracené generace husákovské. Plná nedůvěry a zklamání. Láhev od octa je úplný parfém.

Kdopak se by divil? Tolik oklamaných za komunismu a znovu klamaných sladkými řečmi sametových revolucionářů: Nejsme jako oni. A přitom jsou úplně stejní, ne-li horší. Jenže tady už neuspějete. Tady je hrdá bojovnice za ženská práva. Přísně kritická, bedlivě všechno přezkoumává, kousavá, pichlavá a nedůtklivá. Fakt není divu, že je taková. Kdo se jednou spálí, ten si příště dává moc dobře pozor, aby se mu to víckrát nestalo. Od útlého věku hltá plnými doušky všechno, co ji obklopuje a upřímně pláče nad udatným pilotem Meresjevem, radostně mává hvězdnému hrdinovi Gagarinovi. Nadšeně zpívá s Gustavem Bromem: Dobrý den, majore Gagarine, tak jsme přece jen dočkali. – Vyřiďte prosím na měsíci, vyřiďte mezi hvězdami, že přijdem brzy za vámi!!!

Později se dozvídá, že všechno je jinak. Zatím nikdo z lidí nepřekročil dál za hranice Země. Všude jen samý Hollywood. A tak se kdekdo ocitá v proudu otrávené a skeptické generace.

Čemu se věnuješ, sestro?

Nic moc.

Něco přece děláš,. Ne?

Trochu píši básně, ale – hmm – vlastně to ani nejsou básně. Veršování je mi úplně cizí. Vůbec to nechci - ovšem občas prostě nějak musím -

Třeba byste nám mohla přispět nějakou básní do našeho časopisu ROSA MYSTICA, říká otec Tomáš, ale nenaléhá. Kolikrát se totiž snaží získat od někoho básně, ale pak získá takové, jaké se vůbec nedají použít pro potřeby měsíčníku pro duchovní život. Vydává na koleně časopis ROSA MYSTICA v tisícovém nákladu, a to zdarma, hlavně pro studenty.

Trvá to ještě delší dobu, než se povede vyloudit nějakou básničku od sestry Evy. Ponenáhlu se ukazuje, že ani sestra Eva, třebaže nosí masku velké bojovnice, není taková, jak se tváří. Je v srdci úplně jiná, docela křehká. To je taky dost složitá povaha – asi něco jako litina – tvrdá a lomivá. Jenže křesťan – to by měla být ocel – tvrdá, ohebná a pružná. Ještě bude mít před sebou těžkou cestu. Zatím se jen bojí zranění. Žije uprostřed zaminovaného pole. To znamená plno obav a úzkostí, nejisté kroky. Sama si dlouho netroufá nabídnout básně ke zveřejnění., zvláště když sleduje v časopise ROSA MYSTICA verše takových veličin jako je Emily Dickinsonová, Walt Whitman, Jan Zahradníček, Michelangelo, aj.

Posléze se přece jen odhodlá. Třeba báseň AKADEMIK (RM200210). Sledujeme veliký vzmach a touhu růst, duchovně pokračovat. Zatím snad netuší přesně jak, ale nesporně si to vyžádá oprostit se zavedeného, třebaže by to znamenalo vzdát se všeho školsky osvojeného.

MILUJE VRANÍKA

A ORLŮ KŘÍDLA

OD ÚSTŘIC SE UČIL PERLY ZNÁT

VÍ CO CÍTÍ OCEÁN

KDYŽ MATKA - SLUNCE

JEHO SLZY OSUŠÍ

VŠE PŘÍČINU MÁ

A SAMO JE PŘÍČINOU

 

JEN ÚSMĚV DÍTĚTE

ALMUŽNA PRO ŽEBRÁKA

MYŠLENKA KTERÁ SE NÁHLE

PROMĚNILA V PTÁKA

A ODLETĚLA ZA TÍM KDO JE SÁM

USEDLA NA OKENNÍ RÁM

A ZAZPÍVALA PÍSEŇ

O TOM, ŽE LÁSKA JE

ČIN BEZ PŘÍČIN

JEN TAKOVÁ MYŠLENKA

MÁ CENU PRO TY

KTERÉ CHCEŠ MÍT RÁD

Začíná svítání. Celá ta hřmotnost, drsná pichlavost a kousavost je póza, maska, totiž obranná maska, zaminované pole. Uvnitř KONVERTITY (RM200209) se skrývá jemná duše, touha po obrácení a velůká touha pod velké lásce, nekonečné Boží Lásce, jaká se mezi lidmi najde zřídka.

NEBUDU SOUDIT TVOJE PLODY

PRAVIL PÁN JABLONI

SOUDÍM TVÉ OBRÁCENÍ

SKRZ LISTY ZDA VYSTAVILS JE

KOUPELÍM SLUNEČNÍHO ZÁŘENÍ

 

SOUDIT TĚ BUDE TVOJE VĚTVOVÍ

ZDA NASLOUCHAL JSI

MÝM SLOVŮM V DEŠTI ŠUMĚNÍ

 

A JAK SVÉ SRDCE

JABLOŇOVÝ STROME

JSI SMĚNIL ZA OVOCE

TAK STAL SES PODOBNÝM MNĚ

PÁNU JABLONÍ

Vydat se vstříc velkému obrácení znamená vykročit do temnoty víry. K tomu je zapotřebí ze strany člověka jistá ODVAHA (RM200210), a pak Bůh člověku vyhoví. Kdo totiž upřímně hledá oporu v Bohu, ten ji spolehlivě nachází.

VYJDI Z HROBU

Z HROBU MYŠLENÍ

JEŽ NAHRAZUJE ČIN

BĚŽ DO MÍST

Z KTERÝCH JSI MĚL STRACH

DÍVEJ SE DO OČÍ

A NEKLOP ZRAK

JINAK JI NEPOZNÁŠ

MEZI DAVY

NEKŘIČÍ PO NÁROŽÍCH

NOSÍ NENÁPADNÝ ŠAT

JE TAM KDE JSOU SLABÍ

ABY JE PODPOŘILA

PRO JEJICH VĚC

UŠPINÍ SI PRSTY

BYLA S KRISTEM MEZI FARIZEJI

KDYŽ SE ZASTAL CIZOLOŽNÉ ŽENY

POPROS JI A DÁ TI NAPÍT SEBE

TO STAČÍ ABYS ŽIL

VÍNO ODVAHY JE KOUSKEM NEBE

Obrácení vyžaduje od člověka umřít minulosti, prostě jakousi SMRT  (RM200210).

KDYŽ RABBI LÖW PŘIVONĚL K RŮŽI

BYLA JSI V KAPCE ROSY

SMRTI NEMŮŽEŠ BÝT HORŠÍ

NEŽ RŮŽE KTERÁ NEVONÍ

KTERÁ JEN TRNY ZVĚSTUJE

ŽE JEŠTĚ V ŽILÁCH NADĚJ

KOLUJE MI

ŽE JEDNOHO DNE

SNAD UŽ BLÍZKO

ŘEČIŠTĚM DO PŘÍSTAVU DOSPĚJE

MÁ LOĎKA

 

JÁ JSEM TEN LODIVOD

ŘEKA I PŘÍSTAV

MÉ ZAVOLÁNÍ - JEDINÝ

SMYSLUPLNÝ ZPŮSOB SMRTI

A PROTO NEHLEDÁM TU RŮŽI

MŮJ VĚČNÝ

LASKAVÝ POČÁTKU

Sestra Eva se záhy chápe biblických postav - EVA. (RM200210) Vystihuje zde cosi osobně dušezpytného.

CO HEZKÉHO JSI VIDĚLA

MÁ DCERO

VIDĚLA JSEM LVÍČE

ZRANILO SE A NAŘÍKALO

ZDE OTČE TI JE PŘINÁŠÍM

BÁLO SE A NECHTĚLO JÍT SAMO

ALE TY JE JISTĚ UZDRAVÍŠ

 

V TVÉ NÁRUČI JE

MOJE LÁSKA DCERO

KTERÁ VŠE ŽIVÉ OBJÍMÁ

DAL JSEM TI MILOSRDNÉ DLANĚ

A JAKO JÁ

MILUJ VŠE CO ŽIJE

Dále je patriarcha ABRAHÁM (RM2001-09) a pak ten největší svatý, který se narodil z ženy.

JEŠTĚ MŮJ SYN SE NENARODIL

A JÁ UŽ ZA OBĚŤ HO DAL

KDYŽ PŘIŠEL ON A ŘEKL

DEJ SE NA ZÁPAD

DO ZEMĚ

KTEROU UKÁŽU TI

V MÉ CESTĚ UŽ BYLA DŮVĚRA

NIC JSEM SI NENECHAL

A PÁN MI VŠECHNO VRÁTIL

 

JAN KŘTITEL (KŘEST PÁNĚ) (RM200210)

VIDĚL JSEM LESKLÉ OKOVY

PADAT Z NEBE

OKOVY HŘÍCHU ROZEVŘENÉ

KDYŽ S ŘINČENÍM DOPADALY

ZVEDL JSEM ZRAK

TEN KDO MÁ MOC

JE OTVÍRAT

STÁL PŘEDE MNOU…

Zatím však je celé tohle poetické hledání vrcholných biblických opor spíše otázkou rozumového výběru, než hlouběji prorozjímané.

Přesto znovu pronáší sestra Eva své Kredo ústy patriarchy všech patriarchů (RM200210)

V TOBĚ JSEM NAŠLA ZALÍBENÍ

ABRAHÁME

S TEBOU SE MILUJI PRO OVOCE SKUTKŮ

KDYŽ V MOJÍ SÍLE ODMĚŘUJEŠ KAŽDÝ KROK

DO ZEMĚ MORIJA

A NEKLESNEŠ POD BŘEMENEM STRACHU…

Posléze hledá intuitívně oporu ve svatém Janu (RM200209), který není jen prorokem, nýbrž je také hlasem na poušti.

JSEM SILNĚJŠÍ NEŽ ZÁKON

NEŽ ZÁKON, KTERÝ JEN

Z HŘÍCHU USVĚDČÍ TĚ

IZRAELI

 

JSEM SILNĚJŠÍ NEŽ ZÁKON

S TÍM KDO PŘICHÁZÍ

JEMUŽ NEJSEM HODEN

DÁT POSLEDNÍ KOŠILI

 

O POUŠŤ SE S NÍM ROZDĚLÍM

O MRÁZ V TVÉM SRDCI IZRAELI

O CHLAD KTERÝ PŘIPRAVILA

NEVĚSTA V SVÉM SRDCI

ŽENICHOVI

Konečně se otevřeně hlásí k sama k sobě, k hříšné ženě (ŽENA ZE SAMAŘÍ  (RM200209). K té ženě, která byla pro židy hříšná, a naprosto nepřijatelná. Jenže Ježíš se zastavuje právě u ní, aby se od ní dal občerstvit douškem vody, a – třebaže to evangelista nezapisuje – možná, že jí požehná.

NECHALA TAM SVŮJ DŽBÁN

PĚTKRÁT UŽ NA STŘEPY

A ZNOVA SLEPOVANÝ

NAPLŇ JEJ PANE

SEBOU SAMÝM

Pro mnohého by další vzestup k obrácení znamenal přinejmenším zastávku, ne-li pohodlný sestup do pohodlných nížin, ne však pro odhodlanou sestru Evu. Oporu nalézá u svatých, ale nyní už nejen v jejich slávě, nýbrž v jejich poníženosti, kajícnosti, v trpělivosti, a tak málo populární ctnosti jako je pokora - TEREZIE Z LISIEUX  (RM200206). To není žádná navenek strojená intelektuálská pokora, resp. hrbatá pokora. Tohle je pokora, která v sobě láme změkčilé ohledy, zamyká svá uštěpačná ústa, že by si spíše sama uštědřila pár kajícných šlehů bičem, než aby špičkovala, zkrátka ochotně nastavuje vlastní záda.

HOŘKÝ NEKTAR RŮŽOVÝ

TAK ŽIVOT MŮJ

VYPADAL SLADCE

CHUTNAL JAK BLÍN

 

ÚSTA NEKŘIVÍM

DÍTĚ VÍ

OTEC SÁM BY NEJRADĚJI

TEN LÉK VYPIL ZAŇ

Osvícené přimknutí se ke svaté Terezii a hluboká touha napodobit ji v  sebepokoření před Spasitelem vyvolává spontánně odezvu v ochotě a snaze šířit líbeznou vůni Kristovu (PAVEL RM200206)

DEJTE MI MÍSTO VE SVÉM SRDCI

V ŽIVOTĚ VE SMRTI JSEM S VÁMI SPJAT

ZA HORKA ZA MRAZU DNEM I NOCÍ

 

JSEM MOTÝL SAMOTÁŘ

VŠUDE CHCI ŠÍŘIT VŮNI VÍRY

A V JEJICH BARVÁCH BEZ ÚNAVY

SVÁ KŘÍDLA ROZPROSTŘU

NAD VAŠI VÍRU - HOLOU ZEM

DUHOVOU KVĚTINOU

ROZKVETE POD NEBEM

Evangelizace - to není perspektiva pro budoucí noc, nýbrž dnešek, tak aktuální, tak živý.

DEN JE ŽIVÁ BYTOST

TVOR JENŽ RÁD BY NĚCO SNĚD

Z TVÝCH SKUTKŮ ZE TVÝCH MODLITEB

OBCHÁZÍ KOLEM SRDCE

NĚKDY JAK ŽEBRÁK

JINDY JAK ŘVOUCÍ LEV

A CHCE BÝT MILOVÁN

PRO MALIČKOST JEŽ VĚČNĚ TRVÁ

STAČÍ JEN ABY BYLA SMYSLUPLNÁ

Co si tu však má jeden počít, když touží hlásat Krista, srdcem plným poezie? Kde je místo pro básníka? (BÁSNÍK RM 200206)

VŽDY ZNOVU

MĚ PŘEMŮŽE TVÁ KRÁSA

TOPOL VYSTUPUJÍCÍ Z RANNÍ MLHY

 

AŤ JE TO VHOD ČI NEVHOD

ZJEVUJE MI

JSEM KTERÝ JSEM

V TVÉM SRDCI

ALE I MLHOU A TOPOLEM

KDYŽ SESTUPUJI

ABYCH OŽIVOVAL SVĚT

Veliká touha po nekonečné Lásce Boží odkazuje k Šalamounově velepísni v básni (ZAHRADA MILÉHO RM200204),

TVÁ ZAHRADA

TEMNOTA S PLAMENEM CHUDOBY

CO MI CHCEŠ DÁT

POUTNÍKU

NEVZAL SIS ŠATY

MĚŠEC ANI

DÁM TI SVÉ OČI

VESMÍRNOST PŘÍSLIBU

SKRZ TEMNOTU UVĚŘÍŠ

Nicméně je už hluboce opřena o Krista a v něm zakotvena.

PŘINÁŠÍM TI SVOJE SLZY

A UMYJU TI NOHY

ABYS MĚL SE MNOU PODÍL

NA TOM CO KRISTUS VYKONAL

KDYŽ NECHTĚLS ODPUSTIT MI

ON SMILOVAL SE JAK SLÍBIL

A VYRYL SI MÉ JMÉNO DO DLANÍ

ABYS NEZAPOMNĚL

ŽE SPOJENI JSME JEDNÍM KŘÍŽEM

A V JEDNĚCH RANÁCH UKRYTI

DUŠE (RM200204) se vydává napospas k  oběti pro Krista.

ČEKÁM AŽ NA MĚ DOJDE

MOJE DUŠE

SVÍTÍ SLUNCE A MEZITÍM

MNOHOKRÁT UŽ PADAL DÉŠT

SPĚCHAJÍ KOLEM SILNÍ LIDÉ

ZA SVÝMI CÍLY

A MÁ DUŠE JE V NEDOHLEDNU

ALE JSI TU TY

KTERÝ ŘÍKÁŠ

JSEM DAR

VŠEHO CO POTŘEBUJEŠ

VŠE CO POTŘEBUJEŠ

JÁ JSEM TVOJE DUŠE

Věřit nebo nevěřit je zde rovnocenné hamletovskému být či nebýt (RM200204).

TY NEJSI POLIBEK

A JÁ NEJSEM SLOVO

ALE JESTLI TY

ŽIJEŠ VE MNĚ

AJÁ V TOBĚ

PAK NIC NENÍ ZKOSTNATĚLÉ

A BŮH NENÍ VĚCÍ

O NÍŽ SE ROZHODUJE ZDA BÝT ČI NEBÝT

Vroucnost modlitby a lásky, spojované s prosbou o vlastní posvěcení, však snad zatím ještě dost neochotně přijímá, že to nikdy nejde bezbolestně. Pokaždé je to dostupné s jistým utrpením a bolestí, a tak si člověk takovou zbásněnou modlitbou zadělává na četné průšvihy a těžkosti (RM200204).

TVÁ TVÁŘ PODOBÁ SE

NĚKOMU KOHO DOBŘE ZNÁM

NEBO SPÍŠ VŠECHNY

MÍT NĚCO Z TEBE

ZA SEMKNUTÝMI RTY MODLITBA

NEVÍM ČÍ RUKA

ZAVĚSILA SLOVA DO PROSTORU

MEZI DVĚMA SRDCI

ALE VZDUCH SE CHVĚJE

MEMBRÁNA HLASIVEK

NALÉHAVOSTÍ PROSBY

DEJ AŤ JE TO ČISTÉ PANE

A snad ani netuší, že je jí tak blízko velký Florenťan

TEN, KTERÝ STVOŘIL - A JEN POUHOU VŮLÍ ¬-

Z NIČEHO ČAS, JENŽ DOTUD NEPLATIL,

DAL SLUNCI V NEBI JEDNU JEHO PŮLI

A BLIŽŠÍ LUNĚ ZASE DRUHÝ DÍL.

 

A TAK SE ZRODIL V JEDNOM OKAMŽIKU

LOS, ÚDĚL, OSUD PRO KAŽDÉHO Z NÁS:

MNĚ PAK BYL URČEN OD PRVNÍHO VZLYKU,

OD PRVNÍ PLENKY TEMNÝ NOČNÍ ČAS.

 

ALE AČ TMA VŽDY PATŘÍ K NOČNÍ DOBĚ, JÁ JAKO

ČLOVĚK, JENŽ SE VZPÍRÁ SOBĚ, NAD SVÝMI SKUTKY

VĚČNĚ NAŘÍKÁM.

 

A KOJÍ MĚ JEN TO, ŽE JE MI DÁNO

BÝT ČERNOU NOCÍ PRO SLUNCE A RÁNO,

UŽ OD KOLÉBKY PŘISOUZENÉ NÁM.

Touha po sebeobětování v bohoslužbě staví básnickou duši po bok knězi. Tohle však nemůže být ani sebevíce zamaskovaná touha být kněžkou. To vyžaduje především naplňovat onu tajemnou skutečnost, že v Ježíši Kristu jsme každý obecně dalším Kristem, knězem, prorokem i králem (RM200203)

MODRÁ RŮŽE

JIŽ KLADU NA OLTÁŘ

JE VAŠE DUŠE VOŇAVÁ

 

A BÍLÝ KORPORÁL

JSEM MRAK

JEŽ JI NESE

Tyto velebné vzmachy však stále tvoří jen chabou lidskou přípravu pro to, co má přijít shůry. Z hlediska člověka to znamená obrácení, kdežto z vyššího pohledu je to napřímení. (SETKÁNÍ)

STOJÍM

SVÍCE ZAPÁLENÁ

A NEMOHU Z MÍSTA

BÍLÁ

CELE ULITÁ

Z VOSKU BOLESTI

JAKO BYCH ANI NESVÍTILA

MATNÁ SI PŘIPADÁM

UBOZE JEN

HOŘÍ MI KNOT

BOJÍM SE NADECHNOUT

UDĚLAT KROK

CO KDYBYS SVĚTÝLKO

CO KDYBYS ZHASLO MI

Studium teologie může pomoci vytříbit vlastní cestu vzhůru na biblických postavách, ale samočinně to nezajistí (SYRSKÝ NAAMAN RM200108)

JÁ NAAMANE

JSEM TVOJE

CESTA K UZDRAVENÍ

ŽIVOT JSEM

A TVÉ VYVOLENÍ

BUDEŠ MI SYNEM

JAK DĚTI JÁKOBOVY

NEBOŤ SES SKLONIL

PŘED DECHEM

A POZNAL

BOHA V IZRAELI

Velká duše tu stojí před obrácením - básnická rozevlátost upomíná na rozplývavé přesažnictví Walta Whimanna, ale třeba i ozvěny bombastických přízemních kroků Vladimíra Majakovského (RM200105).

JÁ - VÍTR

JÁ - VODA

JÁ - OHEŇ

JÁ - ZEM

PROSÍME TĚ

NECH NÁS MLUVIT

O TOM, KDO POVOLAL

NÁS K BYTÍ

V SRDCI SVÉM

Důležité setkání představuje pro odvážnou duši postava Vladimíra Holana. Zastupuje v české poezii XX.století po Otakaru Březinovi světštější meditativní přístup. Holan, fascinovaný úchvatností hlubin všeho přesažného, snaží se proniknout k jádru lidské existence a života vůbec. Sestře Janě je poučením, ale také odrazovým můstkem k vlastní tvorbě. Obsahově jde u Holana jistě o značnou nedotaženost toho, k čemu má nakročeno. Je tu však ještě šroubovanost podání. Ta je naší odvážné dušince nestravitelná.

Holanovy verše jsou striktně vázané přesnou metrikou. To ho vzdaluje od rozmáchnutého Březiny. Holanovo dílo, silně dotčené dramatickými dějinnými událostmi XX. století, se proměňovalo od ozvěn evropských básnických proudů až k ztajemnělému existencialismu - Noci s Hamletem v šedesátých letech XX.století.

Sestře Lopourové je nestravitelné, ba přímo odporné přesně vyměřené veršotepectví. Proto ve svých mysticky uchvácených vzletech zůstává odpoutána od každé metriky, až se stává mystickou výpovědí v próze. Její krásná výpověď je poučena vysokoškolským křesťanským vzděláním, nicméně překračuje zavedené pojmy mystické symboliky,  jak ji známe od svatého Bernarda, svaté Kateřiny Sienské, sv.Jana od Kříže, svaté Terezie z Avily aj. Na rozdíl od březinovské mocně vzmáchnuté odtažité poezie se však Lopourová dokáže soustavně sklánět k těm nejvšednějších určitostem světa, od brambor až výjevy z okrajových oblastí společnosti.

MILENCI ZE SMEŤÁKU

ZUBATÁ OKRUŽÍ

JSME TY I JÁ

OKORALÝM KUSEM CHLEBA

PROKOUŠEM SE K SOBĚ OBA

AŽ NAŠE RTY

O SEBE ZAZVONÍ

HYMNEM NOVÝCH STVOŘENÍ

Jen Bůh ví, jak dlouho ještě potrvá, než ustoupí celá člověčina, neboť se stále ohlíží po krásných zemských možnostech. Jindy je to tak úchvatné, když člověk moc vydrží, od doby ledové až k pobytu v Leydenské láhvi Modré planety, prošpikované elektromagnetickými vlnami mobilů, internetů a virtuálních teleportací. Jde-li však o nadpřirozený život Boží, k němuž má člověk pozvání, pak se ta nezdolná člověčina ukazuje jako stále špatně pohřbená páchnoucí hniloba. Tady zvítězí jedině ten, kdo přichází od Otce z nebes, a ne z rodné hroudy. Teprve pak, světem vyčerpaná, se na kolenou prodírá před oltář Páně a prosí o pomoc (V SOBOTU RM200105)

JÁ OVEČKA

DO TÍSNĚ, STRACHU

PADLA JSEM

UZDRAV MĚ, PASTÝŘI

JAK KRISTUS V SOBOTU

UZDRAV MĚ POLIBKEM

I když člověk poznává svou Cestu, která je Pravda i Život, přesto ještě trvá dlouho, než se po té cestě vydá. Pascal říká, že srdce má své důvody, kterých rozum nepoznává. Jenže platí často i naopak, že rozum poznává pravdu, ale srdce se zdráhá.

MŮJ DEN JE KRISTUS

MŮJ ČAS JE OSOBA

SLOVO POEZIE

ŽIVÉ JE KRVÍ

A KREV JE V DUCHU

CO OŽIVUJE

A POVOLÁVÁ K BYTÍ

TY KAŽDODENNÍ

VŠEDNÍ VĚCI

MÉ DOBRODRUŽSTVÍ

JE OSOBA.

Rozum bystře chápe, kudy přicházejí milosti, jenže jejich přijetí vyžaduje tu zdržující vytrvalost v nejméně populární ctnosti - v pokoře. (KNĚZ RM200108)

NEJKRÁSNĚJŠÍ BÁSEŇ PÍŠE BŮH

TVÝMA RUKAMA

KDYŽ V TĚLE A KRVI PŘICHÁZÍ

A KAŽDÝ

KDO V DUCHU USLYŠÍ

VEZMĚTE A JEZTE

SVÁTOSTNÉ TĚLO PŘIJÍMÁ

NEJEN SVÁTOSTNOU

LEČ SVATOU KREV

A PIJE SÍLU V NADĚJI

NA SPOLEČENSTVÍ KRVE KRISTOVY

Touha přijmout Ježíše, ale způsobem přesahujícím veškerou všednost, která by unášela k hudbě z nadpozemských sfér. Tahle velká duše touží po Kristově obejmutí, jaké zakoušel Miláček Páně, když spočíval na Jeho prsou. Zapomíná však, že ta cesta vede přes strašná muka v kotli s rozpáleným olejem a pak zase v sirných dolech Patmosu. (RM200104)

SLYŠET CO SLYŠEL JAN

V NÁRUČÍ KRISTA

CHTĚLA BYCH NA TVÝCH PRSOU

SPOČÍVAT

NASLOUCHAT DLOUHO

CELÉ DNY

CO MILUJÍCÍ HLUPÁČEK

V TVÉ HRUDI ŠEPTÁ

NALÉHAVĚ TAK

AŽ BUŠÍ

Velká duše napřímená k nebesům touží poznat svou víru důsledně, jak ze studia Božího Slova, tak vystudováním teologie na katolické fakultě olomoucké univerzity. Její víra se stává přesvědčenější a počáteční rozplývavá přesažnost, upomínající na Whitmana, přerůstá v básnické výtrysky mystické teologie. Zatím však není tímto směřováním ještě tak zaujata jako svatý Jan od Kříže. Cíleně se však snaží nalézat Boha ve všem stvoření. Avšak ani toto hledání odpovídajícího projevu není bezbolestné. V tom se básník podobá světci a teologovi. Sebevětší znalost teologická v tomto světě nic nevynáší. Potřeby rodiny nutí odložit básnění a vystudovat cizí řeč, aby se dala opatřit střecha nad hlavou.

EUCHARISTIE

JÁ - ŠÍPKOVÝ KEŘ

PRORŮSTÁM NEBEM TVÝM

MODRAVÉ CHUCHVALCE

DO TĚLA SLEPUJI

RM 200506

Přibližně někdy po těchto peripetiích přichází do úst nejistý dotaz: Jak je to s tím dominikánským řádem? Je to tady, nebo není?

Ovšemže to tady je.

Tam je taky ten třetí řád, že ano?

Je, ale nic nejde naráz. V duchovním životě se nedějí žádné revoluce. I ten Šavel, který je sražen s koně u Damašku, zakouší velkou změnu, avšak ani jako Pavel není hned hotov pro velké dílo evangelizace Evropy. Ještě musí snést mnoho ponížení – a to hned od počátku – zkušený vysoce kvalifikovaný znalec Starého zákona se musí nechat vést prostým Ananiášem, a pak přijdou náročné cesty, kamenování, bičování v Papfu, ale s pokorou to hrdinsky snáší. Bez kříže to nejde nikdy. Zpočátku je tu ta strašná školská zátěž a pak ty hromadné sdělovací prostředky. Jsou jako protivné mouchy, co chvíli sedí na kravském lejnu a hned usedají na našich sladkostech. Není snadné zdolat jiráskovský mýtus, že dominikání, pokud zrovna neupalují nevinné, tak určitě koušou ostatní i sebe. Kolik času potřebuje upřímně hledající k objevu, že je to jedině ďábel, kdo tady kouše, a že kouše zejména tam, kde jde o něco velkého. Jinak je však ďábel už dávno spoután a štěká jako pes na řetězu, který pokouše jen toho, kdo se mu neopatrně přiblíží.

Ř  Á  D

NA STROMĚ LIST

CO STÁLE PRAVDU HLEDÁ

NAKLÁNÍ SE ZLEVA

OTÁČÍ SE ZPRAVA

PO SLUNCI JAK BY MĚL

AŽ JEDNOU ZAPOMNĚL

NA VŽITÝ ŘÁD

VĚTREM SE ZATŘEPAL

A RÁZEM POCHOPIL

VŠE O STROMU

KDO A PROČ JEJ VYSADIL

PAK NAZVAL SADAŘE

PÁN STROMŮ

KDYŽ VÍTR ZAVELEL

POJĎ DOMŮ

ZLATĚ SE UKLONIL

SNESL SE DOLŮ

– Snad by přijali také ještě jednu hříšnici, jako jsem já? – ptá se posléze sestra Eva - - -

A přijímají– totiž sestru Johanku z Arku - tuto Boží bojovnici, ale také mučednici si sama rozhodně volí, když přijímá její jméno, a tím vlastně také bere její život, dílo a oběť za svůj životní program.

J O H A N K A   Z    A R K U

FRANCIE VRAŤ SE K BOHU

ON OBRÁTÍ SE K VÁM

JOHANKA S RUKAMA OD KRVE

JOHANKA JEŽ HOŘÍ VĚRNOSTÍ

A HOŘET MUSÍ PLAMENEM

KDE SRDCE TĚCH KDO MAJÍ

SVĚŘENÉ SVÉ STÁDO PÁST

SE OBRÁTILA K MOCI

A VYJÍ S VLKY TRHAJÍC NA KUSY ZEM

JAK SUKNICI BEZE ŠVŮ

LOSUJÍ - OD ČASŮ KRISTA

KOMU PŘIPADNE CO ÚDĚLEM

TAK RECITUJÍ „SLUŽEBNÍCI“ CÍRKVE

PŘED BOHEM

A TA KTERÁ MEČEM DĚJINY ZEMĚ PÍŠE

PROSÍ ODPUSŤ VŠEM

PODEZŘELÁ ZDÁ SE JIM TA DÍVKA

VŽDYŤ JE TO PROSTÁ VESNIČANKA

A JEJÍ OTEC JOSEF A MATKA MARIA

Je příznačné, že sotva člověk zakusí obrácení a vydá se novou cestou, hned začne zakoušet velká protivenství, zatímco široké zástupy lidí jsou jaksi mimo zvláštní působnost ďábla. Ve skutečnosti se ďábel o ně nijak zvlášť nestará, ani se jim příliš nepřipomíná - má je totiž chycené na vařené nudli světských požitků, na touze po tělesném zdravíčku a kariéře své a svých dětí, atd. Naopak s tím, kdo vykročí nad šedivou úroveň všednosti k vyšším metám duchovního života, se ďábel začíná speciálně zabývat. Každému takovému posílá tato Boží opice zvláštního démona pokušitele. Výsledkem je spousta pokušení a hrozeb a těžkostí. Nevyhýbá se to ani sestře Janě - změna zaměstnání, těžkosti v manželství, kde musí osobně zakusit na vlastní kůži, že nikdo není prorokem ve své rodině. Inu, jde opravdu cestou Panny orleánské, aby snášela víc a víc strádání a útrap. Zanícená a dravě bojová touha po sebeuplatnění pro Krista se ponenáhlu mění v horoucí touhu po vlastní poníženosti a kajícnosti v Kristu.

OBRÁCENÍ

PORAZIL JSI MĚ PANE

BYLA JSEM STROMEM

ODŤAL JSI MI KORUNU

BYLA JSEM PYŠNÝM STROMEM

VYKROJIL JSI MI SRDCE

KŮRU ZAHODIL

BYLA JSEM OKORALÝM STROMEM

MÉ SRDCE JSI VZAL

DAL V SÁZKU

POUTNÍKOVI CO HLEDAL LÁSKU

Poezie sestry Jany Evy Lopourové prochází složitým vývojem. Od výbojného vzmachu upomínajícího prokleté básníky, přes lyriku drobných zastavení všedního dne s jeho realistickým, snadno srozumitelným půvabem až po duchovní lyriku se silně prorockým důrazem. V něm se snaží odkrývat pravou tvář věcí, zahalenou našimi předsudky, klamy a polopravdami. Tyto mýty a předsudky nám někdy umožňují přežít, ale často v nich uvízneme na dlouhou dobu. Tady se zobecňují vlastní prožitky. Namáhavě se hledá cesta ven z tohoto bludného kruhu. Do toho zasahuje v roce 2020 nejen sestru Janu, ale i všechny upřímně smýšlející křesťany rána z čistého nebe. Čisté nebe bylo totiž zahaleno temným mrakem epidemie koronaviru. Nebylo by však nic na epidemii, která nebyla o nic zhoubnější než obyčejná chřipka, kdyby to vše nebylo doprovázeno zradou Krista ze strany mnohých duchovních osob. Poslouchaly více starého lháře ze světa a ze sdělovacích prostředků než Boha. Pak na dlouhý čas zůstaly uzavřeny kostely a svatostánky, a Božímu lidu bylo upíráno osobní fyzické přijímání svátostí. Poté bylo dovoleno Božímu lidu svaté přijímání pouze do ruky. Sestra Jana stejně jako mnoho jiných Božích dětí to vše vnímala jako velkou zradu Krista. Poznala, že z této epidemické pasti už nemůže vyjít Církev taková, jaká byla.

Zpočáku publikovala své verše v „Koutku poezie“ v Nymburských novinách,  v r. 1995 jí vyšla básnická prvotina „Ve jménu jahodiní“ v třebíčském nakladatelství Arca Jimfa, několikrát její básně četli čtenáři brněnského měsíčníku Akord a pak se pravidelně objevuje v měsíčníku Rosa Mystica, vydávaném Sdružením přátel blah.Hyacinta Maria Cormiera OP v Brně.

POPELKA

PŘIPRAVENÁ JEN PRO PRINCE

DUŠE CHUDÁ ODHODLANÁ

SPÁT NA PRAHU PALÁCE

SLOUŽIT AŽ DO KONCE . . .

Tak posléze sestra Jana dospívá k opravdovým zášlehům zbásněné mystické teologie. Pokud se mění se svém estetickém projevu, pak se i v osobním projevu mění v prostinkou panenku. Potom je plná něžné lásky a oběti. Potom chce tuto lásku opětovat velikému bratrskému i otcovskému Milovníkovi, jehož by nikdy neudržely na kříži hřeby, kdyby Ho tam nedržela právě láska. Kdy to bude? Inu – jednou. Jakkoli se zdá být sekerovitě zaseknutá v rodině a ztrácející se v učitelském povolání, zřejmě v tom pozemském očistci není zbytečná. Zbývá jen horlivě se modlit a přinášet oběti samoty a prázdnoty lidskémo rozumu – za sebe, za manžela, bloudícího s amulety mezi totemy, za syna, hledajícího naplnění lásky na světě, za studenty, tápající světem iluzí. Bůh jí žehnej a svatá Jana kéž ji podpoří!  Tomáš Bahounek OP

+++

E V A

ADAM SPÍ

SNÍ SVŮJ SEN

JAK VŠECHNO OBNOVÍ

AŽ PROCITNE JEHO HLAVA

PAK SPOLU - MUŽ A ŽENA

OSEJETE ZÁHON MÉHO SLOVA

SVÝM SROZUMĚNÍM

SVOU LÁSKOU

SVOU RADOSTÍ KORUNUJTE

ZNOVA KRÁSU STVOŘENÍ

Jana ELOP

+++

NENÍ RŮŽE BEZ TRNŮ

Jen si myslete, že jsem poražen. Až usnete na vavřínech, znovu udeřím! Chlubil se nadutec zlověstně, až tuhla krev v žilách.

Kdy už dá pokoj?

Ten ti nedá pokoj nikdy!

No tohle!?

Nelekej se! Nemusíš se bát.

Jakto, že se nemusím bát?

On už tě v zásadě nemůže pokoušet ani ke stejnému hříchu, ani k jinému.

Jak to tedy je?

Někdo říká, že tedy Zlý prý ještě může pokoušet jiné, ale nikoli stejného člověka. To zní věrohodněji, pokud se tomu rozumí ve smyslu nějaké doby. Proto se uvádí, že když ďábel skončil všechna pokušení, odešel od Krista až do dané chvíle (Lk 4,13). To má dvojí důvod. Jeden ze strany božské laskavosti. Ďábel pokouší lidi nikoli do tehdy, do kdy on chce, nýbrž dokud to Bůh dopouští. Třebaže Bůh dopouští nějaké pokušení, přesto mu činí přítrž kvůli slabosti lidské přirozenosti. Nedopustí větší zkoušku, než jakou člověk snese.

A co ten druhý důvod?

Ten spočívá v ďáblově chytrosti. Proto se uvádí, že se ďábel bojí dotírat, protože se obává častější porážky. Jenže to, že se ďábel někdy vrací k tomu, koho opustil, je patrné z toho, co říká Písmo svaté: Vrátím se do domu svého, odkud jsem vyšel. (Mt 12,44)

A ubráním se mu, aby mi nezmrzl úsměv na rtech, když provedu důkladný úklid svého srdce pro radost, pro čistou radost?

Když nalezne dům prázdný, vyčištěný a uklízený, tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam. A konce takového člověka jsou horší než začátky. (Mt 12,45)

To zní, jako by se člověk nemohl ubránit, ani kdyby žil jako poustevník a živil se medem lesních včel a kobylkami?!

Sám se mu nikdy neobráníš. Proti tobě sice stojí poražená, ale přece jen světová velmoc. Ale vždycky se mu ubráníš s pomocí někoho silnějšího, než jsi sám.

Takže mi stačí, když se spolehnu na tebe, můj Pátku?

Ne vždy.

Jakto, že ne?

Ani já, jakožto anděl, bych nezmohl nic bez Boží pomoci.

Tak co si mám počít?

Nestačí, aby chrám tvého srdce byl uklízen a vyčištěn, ale zůstával by prázdný. Jinak by se i to nejvíce požehnané místo změnilo v strašidelný hrad, kde panuje hrůzovláda těch, kdo z Božího dopuštění dosáhli vysokých hodností, a místo služby jen panují. Tak by se i posvátné místo jako je klášter změnilo v hrozný zámek, o jakém psal Franz Kafka, kde tě úředníci odsoudí v nesmyslném a strašném procesu. Kde si duch zla z Božího dopuštění dosadí své sluhy, horší, než je sám, takže se z požehnaného místa služby Boží stane prokleté místo panování, tak je to příval vody na mlýn Švejkovy vyřídilky.

Copak mi to může nějak uškodit?

Samozřejmě. Může tě to pošpinit, pomluvit, zbavit dobré pověsti a všemožně zhanobit.

I když to budou výmysly?

Určitě.

To je nespravedlivé.

Neber to tak. Počítej s tím jako s poslední tečkou tvého očišťování na cestě k dokonalé lásce. Z Božího dopuštění se to vedle tebe objeví, třeba zrovna tehdy, když půjdeš od oltáře a budeš se v mysli obírat těmi nejvznešenějšími pravdami.

Vojenský sluha od nadporučíka Helmicha sdělil Švejkovi, že se polní kurát pohádal s nadporučíkem, rozbil piano, že je opilý na mol a nechce jít domů.

Když přibyl Švejk na místo, zatřásl polním kurátem a řekl: Poslušně hlásím, pane feldkurát, že jsem zde.

A co zde chcete?

Poslušně hlásím, pane feldkurát, že mám pro vás přijít.

Pojďme tedy.

Sedneš! zakřičel na něho Švejk. Nemysli si, že tě nenaučím pořádku!

Švejk, který chtěl komandovat polního kuráta se ozval: Poslušně hlásím, pane feldkurát, že jsem bez vyznání. Já už mám takovou smůlu...

Švejk vyplnil svou úlohu. Jeho prostosrdečnost a poctivá tvář zjednala mu plné důvěry, že co mluví, je pravdou.

Švejk uznal za vhodné před hejtmanem Šnáblem, hejtmanem Fišerem i nadporučíkem Mahlerem mluvit ne o tom, že polní kurát musí platit futráž pro koně, ale podepřít jeho prosbu o půjčku prohlášením, že polní kurát musí platit alimenty. Dostal všude peníze.

Alimenty? opakoval zděšeně polní kurát.

No vy jste říkal, abych si něco vymyslel, a já nemohl na nic jiného přijít...

Nakonec ho uložili do postele. Než usnul, prohlásil: Věřím v Boha Otce, Syna i Ducha svatého. Přineste mně breviář.

Švejk mu vstrčil do ruky nějakou knihu ležící na nočním stolku, a tak nábožný polní kurát usnul s Boccacciovým Dekameronem v ruce.

Tak nebo jinak tě vládce světa zastihne uprostřed modliteb jako urážka, jako výsměch, jako plivnutí do tváře, jako pomluva a nactiutrnání, jako znevážnění všeho nejsvětějšího, jako zneuctění.

Copak nemám lidská práva? Právo na důstojnost, na dobré jméno?

Máš, ale v Boží lásce máš mnohem víc.

Kašlal bych na všechna svá lidská práva, kdybych měl kvůli tomu přijít o milost a lásku Boží!

To je ono! Jedině pak se tvé srdce nezachvěje, když bude přetékat láskou jako plodu blahoslavenství čistého srdce. Dům tvého srdce musí být zabydlen nebeským Hostem, kterého k tobě vede Bohorodička a spolu s ním také já, tvůj anděl strážce. Ale nestačí tohoto nebešťana přijímat jako cizince nebo dokonce vetřelce. Musíš podniknout všechno, aby si nebeský Host u tebe začal počínat ne jako cizinec, ani jako host, ale jako domácí Pán a Hostitel každého tvora dobré vůle, především Panny Marie, protože jedině Maminka Boží udělá z domu tvého srdce svatý chrám Boží a pravý domov.

Těsná je cesta k dokonalosti a pro mnohé sebejisté lidi je neschůdná. I pro tebe se na této cestě skrývá dost překážek. Máloco je lidem tak protivné, jako přeslazená zbožnost. Musíš se stále rvát o pravdivost své víry, ale nedělej to jenom jakoby. Kdykoli zbožnost přestane vyvěrat ze srdce otevřeného a oddaného Bohu, projeví se to strojeností, nepravdivostí, křečovitostí. To je ta nasládlá zbožnost svatoušků. Jedna taková přesvatá duše dorážela na ctihodného otce po odslouženém rekviem: Jak to přijde, že jste nakonec udělil požehnání, když se to správně nemá dělat?! A on jí s klidem odvětil: Na bohosloví nás učili, že když potkáme čarodějnici, tak se máme přežehnat znamením kříže.

Copak není možné, můj duchový Pátku, abych jednou provždy zavřel dveře do svého nitra duchu světa, který se někdy přiodívá velmi přezbožně?

Když chceš bezpečněji zavřít dveře do svého srdce tomu sprostému dorážení ducha světa, tedy se zasvěť Matce Boží jako její pravé dítě. Když bude dům tvého nitra posvěcen přítomností Marie, tam už ďábel tak často nezavítá, protože tam už utrpěl jaksepatří porážku. Básník Luis de Camoes o tom říká, že je

Šťasten, kdo ve svém putování

dojde tě, země nejskvělejší,

spravedliv dá se na pokání,

že opustiv své strasti zdejší

spočine v tobě do skonání!

Jen přes Marii tě Bůh vysvobozuje z hranic úzkosti a mezí. Do Matky Boží, jako do Církve, mystického Těla Kristova se vlévá všechna milost Kristova, jeho krev i jeho zásluhy, modlitby i jeho láska k Otci nebeskému, vrcholící na Kalvarii. Do ní se vlévá snaha a svatost a práce všech Božích spolupracovníků. Maria jako Církev je cestou, po které putuje lidstvo tisíciletími jako karavany kočovníků na této pozemské poušti či eskadry kosmických korábů ve vyhasínajícím vesmíru. Ani ty nemůžeš jít jinudy.

Proto tě může jedině tato velká Matka osvobodit od pout tvé omrzelosti a smutku. Proto spolu s ní přezkoumávej své názory! V jejím světle prohlížej svou pravdu! Všichni lidé jsou totiž krátkozrací. Tak i ty vidíš pravdu a skutečnost jen tak, jak to dovedou tvé schopnosti. A ty jsou omezené. Jejich hranice nesahají příliš daleko. Díváš se na skutečnost jen ze svého hlediska. Pronikáš pravdu nanejvýš z jednoho úhlu. Proto se tak snadno zviklá i nejskvělejší lidská myšlenka. Proto jsou i nejskvělejší lidská řešení nedostatečná, jednostranná.

Maria jako Církev vidí vše ze všech úhlů. Je v ní celá síla Boží, takže ji vede Boží neomylnost. Bere ohled na všechny lidi ve všech dobách. Odpovídá všem jejich potřebám v celé jejich rozmanitosti. Proto se zdá být brzdou jen pro určitá, dílčí řešení, která se zdají být nejčasovější a právě nyní nejnaléhavější. Maria jako Církev hýčká ve svém klíně věčnost. Proto není jen pro nějakou kratochvíli. Její řešení se neotáčejí jako korouhvička ve větru dobových hnutí, nýbrž uvádí proud věčnosti do času. Hesla a léky, které nabízí, uplatní se třeba až po dlouhých časových úsecích. Proto se zdá mnohým vnějším pozorovatelům dost nehybná.

Výzvy a otázky, které dnes přicházejí, Maria už dávno řešila. Jenže lidé se tomu tehdy smáli jako přeludu, který vidí znepokojená obraznost. Velikost a chápavost naší moudré Matky, která není docela zajata tímto okamžikem a touto dobou, nýbrž která vidí do dálky, je v tom, že ukazuje na pravé nebezpečí, že by se totiž lidé mohli ztratit svému cíli. To je dobrodiní, že tě vysvobozuje od úzkostlivého sloužení okamžiku a hranicemi omezenými lidským řešením jenom časných, dílčích zájmů.

Maria sceluje všechno poznání a vědění. Tím chrání před přeháněním jedné poučky a jedné pravdy na úkor pravdy celé. Ona tě jako jedince zapojuje do velkého společenství s Kristem a všemi bližními lidskými i andělskými. Tím překonáváš své uzavření v hranicích a poutech svého omezeného a osamoceného já. Tomáš B

+++

DOPIS SVÍCE TEMNOTĚ

DRAHÁ TEMNOTO

JÁ DOSUD HOŘELA

JEN KVŮLI VÍNU VE SKLENICI

ABY SE JISKŘILO RUDOU KŠTICÍ

JAK ODRAZ LIDSKÉ TOUHY ROMANTICKÉ NOCI

POŠETILCI DÁVALI MI BÍLÉ ŠATY

A MÍSTO NA UBRUSU

SVÁTEČNÍHO STOLU

TEĎ ZBÝVÁ JEN TEMNOTA

JÁ BEZ SVÁTEČNÍCH ŠATŮ

V TOBĚ HOŘÍM NAHÁ

DOTEKŮM TEMNÝM VYSTAVENÁ

SKRZ TEBE SVÉ VLASTNÍ SVĚTLO ZNÁM

A TY SE VE MNĚ PROMĚŇUJEŠ

ZATÍMCO OHNIVÝ KVĚT UVADÁ

A K RÁNU ZVADNE ZCELA

VŠAK NEJSEM V UMÍRÁNÍ OPUŠTĚNÁ

TY JAKO SVĚTLO TEMNOTU JSI PŘIJAL MĚ

JÁ JAKO TEMNOTA PŘIJALA TVÉ SVĚTLO

MÁ SMRT JE ROZEDNĚNÍ

A NAŠE ŽIVOTY UŽ NIKDO NEROZDĚLÍ

Jana ELOP

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

NALEZENÝ DOMOV  (pokr.)

Nestává se moc často, že byste v tomhle světě našli celou skupinu šťastných bližních; ale zdejší kroužek je dozajista příkladem, že to možné je. Všichni jsou v povznesené náladě a všechno hned od začátku báječně klape, ovšem nikoho to příjemně nešimrá v uchu.

Opravdu se tady cítím jako doma, vydechuje novic Patrik, uchvácený novým stavem, kdy rozjímá o své nepatrné účasti se spřízněnou duší. V uších mu skoro drnčí tajemné Kempenského popíchnutí k zabývání se drobnými úkony, pokud snad nestačí na ty největší:

Synu, nejsi s to, abys vždycky zůstával v horlivějším toužení po ctnostech, aniž bys pevně stál na vyšším stupni rozjímavého patření, ale občas je ti nutné, pro prvotní porušení, abys sestupoval k nižším věcem a nesl břímě porušitelného života také proti své vůli a s tesklivostí.

Dokud jsi ve smrtelném těle, budeš cítit tesklivost a těžkost srdce. Je tedy zapotřebí často v těle lkát nad břemenem těla, poněvadž nejsi s to, aby ses věnoval duchovním studiím a rozjímání o božských věcech bez ustání.

Tenkrát je ti dobré, aby ses utíkal k pokorným a vnitřním pracím, a osvěžoval se v dobrých úkonech: abys očekával můj příchod a navštívení shůry s pevnou důvěrou, trpělivě snášel své vyhnanství a vyprahlost mysli, dokud nebudeš opět navštíven ode mne a osvobozen ode všech úzkostí. Neboť způsobím, že zapomeneš na lopoty a budeš požívat vnitřní pokoj. Roztáhnu před tebou lučiny Písma, aby ses rozběhl rozšířeným srdcem po cestě mých přikázání. A řekneš: Utrpení tohoto času nejsou rovná budoucí slávě, která se na nás zjeví.

Jak blaživá zkušenost v tomto novém zabydlení! Jsem vděčen za krásné jméno velikého apoštola Irska, svatého Patrika. Toužím vykonat pouť do Irska.

Co se dá říct o takovém životě?

Zdá se, že nejde ani tak o to, co se děje kolem dokola, nýbrž o to, co to dělá s kým uvnitř. Kdybych zde nenacházel pokoj svého srdce v duchu svatého Augustina, který vyznává: Nepokojné je lidské srdce, dokud nespočine v tobě, můj Bože, tak by mi tento pokoj nemohlo zjednat žádné, ani to sebelepší pokojné prostředí v mém okolí. A naopak, i kdyby to mé nové okolí v klášteře bylo sebeméně uspokojivé a plné rozbrojů a půtek, nemohlo by to přivodit ztrátu mého pokoje. Cha! – zrovna naopak – byl bych to sám, kdo by díky Bohu roznášel pokoj po svém okolí na každém roku.

A přece jakou povahu má takové nové okolní prostředí? Bylo by falešné tvrdit, že jsem vstupem do noviciátu řádu svatého Dominika vstoupil do nějaké rajské zahrady plnou ideálních bytostí. I vzdálený vlčnovský bratránek Tonda Zemek, který kráčí stejnou cestou, nyní už jako bratr Jakub, to dosvědčuje:

Víš, někdo říká, že to je krásný život. Někomu se to však nelíbí. Já bych řekl, je to tak nějak uprostřed, trochu ano, někdy ne. Je tam tolik různých věcí, že člověk sám nemá čas na nic svého. Skoro každou čtvrthodinku se na něco zvoní, ať už to jsou hodinky, mariánské pobožnosti, po nich čtvrthodinka meditace, potom je zase adorace, pak se zase zvoní na duchovní čtení, na čtení evangelia prostě stále jsme v permanenci. Odpoledne následuje půlhodina „labor manualis“, ruční práce. Tam se člověk může třeba učit jazyky nebo hrát na harmonium.

Je to způsob cesty a postup k něčemu úžasnému, ale nedá se to brát samoúčelně. Stále ještě tu přetrvává cosi jako ve škole, kde se pořád všechno osvojené hodnotí a posuzuje a známkuje, aby se nakonec ukázalo, že ty známky samy nejsou k ničemu. Proto tady žádný filatelista koneckonců neobstojí.

Ach, jak je mi blízká moje malá Terezička! – Také mými ochránci a miláčky v nebi jsou ti, kteří je ukradli, jako svatá neviňátka a lotr na pravici. Velcí světci si ho zasloužili svými pracemi. Já však napodobím ty zloděje. Chci se do nebe dostat lstí, lstí lásky. Ta je otevřena mně i ubohým hříšníkům. Duch svatý mě k tomu povzbuzuje, když uvádí v,,Příslovích“: „Pojď, ty maličký, a nauč se ode mne chytrosti!“

Být malým ještě znamená nepřivlastňovat si ctnosti, které konáme, jako bychom byli sami něčeho schopni, nýbrž uznávat, že Pán Bůh klade tento poklad svému děťátku do rukou, aby ho užívalo podle potřeby. Je to však poklad Boží.

Být malý konečně znamená nemalomyslnět pro své chyby. Vždyť malé děti sice často padají, ale jsou tuze malé, aby si mnoho ublížily."

Vy chcete vystupovat a Bůh chce, abyste sestupovala. Čeká na vás v úrodném údolí pokory."

,Věřte mi, že nejmenší sebezapření má větší cenu než psát zbožné knihy a skládat vznešené básně. Někdy tolik trpíme vlastní nemohoucností, že nám nezbývá jiného než obětovat skutky bližních. To je dobrodiní, vyplývající z obcování svatých. Vzpomeňte si na sloku Duchovní písně našeho Otce, svatého Jana z Kříže:

 „Poslední místo je jediná věc, kterou nám nikdo nezávidí. Proto jen poslední místo není marnost a trápení ducha. Ale cesta člověka není vždy v jeho moci a někdy mimoděk zatoužíme po tom, co se třpytí. Když to učiníme, vřaďme se pak pokorně mezi nedokonalé, uznejme, že jsme malé duše, které musí Pán Bůh stále podpírat. Jakmile spatří, že jsme přesvědčeni o své ubohosti, jakmile mu řekneme: Má noha klopýtla, tvé milosrdenství, ó Pane, mi však přispěchalo ku pomoci", hned nám podá ruku. Jestliže se - třebas i pod záminkou horlivosti - pokoušíme o něco velkého, nechá nás samotné. Stačí se tedy pokořovat a trpělivě snášet své nedokonalosti. To je pravá svatost pro nás.

Jinak pochopitelně chodíme do kůru s ostatním konventem. Tam si osvojujeme liturgii a učíme se bohoslužebným úkonům. Prostě se společně modlíme a je to velmi hezké. Je to takové, že si uvědomujeme, že právě společná modlitba je skutečně ta pravá, o které mluví Kristus, když říká: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem mezi nimi.“

Nemysli si však, že se v noviciátě pořád jenom modlíme. Chodí se taky na snídani, na svačinu, na oběd a po obědě bývá aspoň půl hodiny rekreace, kdy si můžeme popovídat.

Víte, bratři, - připomíná hluboký hlas Otce Habáně, profesora filosofie a zároveň Magistra noviců a studentů, projděte se po snídani aspoň patnáct minut v zahradě, což postačí tak na jeden růženec.

Jinak je v klášteře stále mlčení a to se musí dodržovat. Jinak bychom museli při tak zvaném „capitulum culparum", kde se vyznávají vlastní viny, uvést, že jsme rušili mlčení a přijímali bychom nějaké pokání. Odpoledne po svačině si můžeme zahrát v zahradě volejbal nebo jinak prohnat mičudu.

Také po večeři bývá krátká rekreace a pak o tři čtvrtě na osm se jde do kůru a modlíme se už jako anticipaci Matutinum cum laudibus. Každý večer v zpíváme kostele kompletář, ať je léto nebo zima. Je to krásné a povznášející, když pak přicházíme pokleknout k oltáři. Pak se jde spát. V devět hodin máme spát. Ještě předtím večer, po návratu z kůru, jdeme do kapličky. Jen tak – na krátkou adoraci. Nakonec nám dává novicmistr požehnání a mlčky se rozcházíme do konventu do svých cel, protože pak už nastává „silencium profundum“ neboli hluboké mlčení, které nás zavazuje skoro pod hříchem.

AVE MARIA! BUCH-BUCH! - AVE MARIA! BUCH-BUCH! - AVE MARIA! BUCH-BUCH! - AVE MARIA! BUCH-BUCH! – Ozývá se jitřním časem.

Zvoník obíhá jednotlivé cely a klepe na dveře a volá: „AVE MARIA!", až se každý probuzený ozývá, takže to obcházení trvá jistou dobu.

Někdy však tento zvuk přece jenom utichá…

Co se děje, Jakube, když se nic neděje?

To je čas dovolené. Dovolenou trávíme na Svatém Kopečku vždycky měsíc. Žijeme tam takovým krásným svobodným životem, hrajeme něco, zpíváme. Bohoslužby tam samozřejmě míváme normálně. Je tam krásné prostředí v lesích. Tam chodíváme na procházky. V lese máme takové volné místo, takové hřišťátko. Tam hráváme volejbal nebo kopanou.

Během noviciátu se ovšem učíme Stanovám řádu, dějinám řádu, způsobům života v tomto stavu. Po roce skládáme jednoduché sliby na tři roky. Pak přicházejí věčné sliby, po kterých následuje vysvěcení na podjáhny, a na to se těšíme.

Víte, otče Alberte, latinský název "novitiatus" - česky noviciát - znamená přibližně zasvěcování začátečníků. Ale zříci se sebe - tato veliká práce mi nastává, a nebýt vědomí, že milost bude pracovat se mnou, bylo by šílenství vůbec se do ní pouštět. Uvědomuji si, že veškerá láska dohromady, jakou jsem miloval rodiče, příbuzné a přátele - nebyla ničím proti nezřízené lásce k sobě a bláhově jsem si myslíval, že je to dosti čistá láska, jakou k nim mám!

Soustřeď se na ty dvě knížky, Patriku.

Zaplať Pán Bůh za ně. Je to pěkná angličtina, ne překladová. Letos je moje hlavní četba anglická Following of Christ - Imitatio Christi, a latinského „Výkladu řehole svatého Augustina“ od otce Humberta z Romaně.

Správně, můj synu, prožívat noviciát na základě „Následování Krista“, pokud jde o poměr k Bohu - a četby Humbertova „Výkladu Řehole“, je známkou, že Duch Svatý ti nemohl vnuknout nic podstatnějšího.

Zřeknout se při vstupu sem toho, k čemu je člověk lhostejný - to je hračka. Zřeknout se však sebe - a tato veliká práce mi nastává, a nebýt vědomí, že Boží milost bude pracovat se mnou, bylo by šílenství do ní se pustit, přiznává Patrik a zakouší souznění se spřízněnou duší, rozjímající o cvičení dobrého řeholníka takto:

Život má být opatřen všemi ctnostmi, aby byl uvnitř takový, jakým se jeví navenek. A jistě náleží, aby mnohem více bylo uvnitř, než co se dá vidět zvenčí, protože na nás dohlíží Bůh. Jemu máme prokazovat svrchovanou úctu, ať jsme, kde jsme. A jako andělé před Boží tváří zůstávat čistí. Každý den máme obnovovat své předsevzetí a k horlivosti se povzbuzovat, jako bychom dnes poprvé přišli k řeholnímu životu, a říkat: Podporuj mne, Pane Bože, v dobrém předsevzetí a ve své svaté službě, a dej mi, abych od této dnešní chvíle všechno dokonale počal, protože nic není to, co jsem doposud dosáhl.

Našemu předsevzetí odpovídá hlavní průběh našeho vnitřního prospívání. A tomu, kdo chce dobře prospívat, je zapotřebí veliké přičinlivosti. Jestliže ten, kdo činí pevná předsevzetí, často chybuje, co teprve ten, kdo si něco umiňuje zřídka nebo méně pevně? Jenže my opouštíváme svá předsevzetí tolika způsoby, a i lehké opominutí duchovních cvičení stěží projde bez nějaké škody. Předsevzetí spravedlivých závisí spíše na Boži milosti než na vlastní moudrosti. Proto svatí vždycky spoléhají na Boha, ať se chopí čehokoli. Člověk si totiž leccos umiňuje, avšak Bůh všechno pořádá, a není v moci člověka jeho cesta.

Co není společné všem, to se nehodí dávat najevo navenek. Soukromé úkony zbožnosti se dějí bezpečněji v ústraní. Když ale vykonáš úplně a věrně povinné a uložené věci, jestliže ti potom zbývá ještě čas, věnuj se sobě, jak si to tvá zbožnost žádá.

Na druhé straně však nedokážu žít ve své vnitřní přípravě na moje slavné zaslíbení jenom v nějaké věži ze slonoviny, kde by mě prostě nezajímalo mé okolí. Jsou zde přece také ti, kdo kráčejí o pár kroků za mnou touto cestou a jsou vlastně na mně jaksi navěšeni. (Pokr. T.J.Bahounek OP, KRÁLOVSKÁ JÍZDA-   Patrik Kužela,   Brno 2011)

+++

EVA - LVÍČE

CO JSI DNES VIDĚLA

MÁ DCERO

VIDĚLA JSEM LVÍČE

ZRANILO SE A NAŘÍKALO

ZDE OTČE

BÁLO SE A NECHTĚLO JÍT SAMO

TY JE UZDRAVÍŠ

 

V TVÉ NÁRUČI JE

MOJE LÁSKA DCERO

JEŽ VŠECHNO OBJÍMÁ

DAL JSEM TI MILOSRDNÉ DLANĚ

A JAKO JÁ

OCHRAŇUJ VŠE CO JE ŽIVÉ

JANA ELOP

+++