Ročník XXVI., číslo 11.                                                                                                                Listopad 2020

Obsah: J.Zahradníček, Bujará chudoba, Modlitba posledních dnů (3), Profily svatých, Církev ve zkouškách dějin, Růženec obepíná celý vesmír, Litanie dvou srdcí lásky, Trpěla Matka Boží při porodu? Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, Královská jízda ´/pokr./____________________________

BUJARÁ CHUDOBA

ZAS, PODZIME, V TVÝCH DLOUHÝCH DEŠTÍCH MOKNEM,

VE ČTVRTI CHUDÝCH ROZBIL JSEM SVŮJ STAN,

ČAS NEČEKÁ, ČAS VANE KAŽDÝM OKNEM,

PRCHAJÍ DNOVÉ, HROB JE DOKOŘÁN.

BUJARÁ CHUDOBO, JÁ S TEBOU ŽENAT,

UŽ KOSTI SVĚTA SLYŠÍM STÉNAT.

 

POSLEDNÍ VEČER V POMPEJÍCH, POSLEDNÍ V BABYLÓNĚ,

ČAS NEČEKÁ, ČAS DÁLE KRÁČÍ A S NÍM SMRT,

ČAS LETÍ V OBLACÍCH, ČAS ZAPŘAHÁ SI KONĚ,

ČAS PŘES KRÁLOVSTVÍ DĚLÁ ŠKRT.

BUJARÁ CHUDOBO, JÁ S TEBOU ŽENAT,

UŽ KOSTI SVĚTA SLYŠÍM STÉNAT.

 

MINULO NINIVE A MINOU KALIFÁTY,

JERICHA HRADBY ZBOŘIL POLNIC DECH,

POMINEŠ, BOHATSTVÍ, A ROZPADNOU SE STÁTY,

DOMŮM HLAD DĚTÍ HLODÁ V ZÁKLADECH.

BUJARÁ CHUDOBO, JÁ S TEBOU ŽENAT,

UŽ KOSTI SVĚTA SLYŠÍM STÉNAT.

 

ALE JÁ DÍM, JEN CHUDÍ ZBUDOU TADY,

AŽ NA MĚSTA SE SNESE SETBA FOSFORU,

JIM POKYNOU V DEN JEJICH VĚČNĚ MLADÝ

BOCHÁNKY KOPCŮ V MÍSÁCH OBZORŮ.

BUJARÁ CHUDOBO, JÁ S TEBOU ŽENAT,

UŽ KOSTI SVĚTA SLYŠÍM STÉNAT.

Jan Zahradníček

+++

MODLITBA POSLEDNÍCH DNŮ  (3)

Sleduj rozdíl mezi Stvořitelem a tvůrcem. Kdo stvořuje, ten daruje samotné bytí, dává povstat něčemu z ničeho. Tak činí jenom Všemohoucí. Tvůrce pak užívá něčeho už existujícího a dává tomu tvar a význam. Tento způsob konání je ti vlastní jako Božímu obrazu.

Bůh tě povolal k životu a předal ti úkol tvůrce. Ve tvé činorodosti se víc než kdy jindy jevíš jako Boží obraz. Tento úkol uskutečňuješ především tím, že ztvárňuješ úchvatnou "látku" svého lidství na Boží dětství, a pak také tím, že užíváš tvůrčí vlády nad vesmírem, který tě obklopuje, abys jej s Boží pomocí měniol v božské prostředí.

Čím více si uvědomuješ svůj dar, tím více tě to pobízí, abys na sebe a na celé stvoření pohlížel zrakem schopným zvnitřnění a obracel se k Bohu svým projevem díků a chvály.

Nemusíš být povolán stát se malířem, hudebníkem, zkrátka umělcem. Přesto je ti jako každému člověku svěřen úkol být tvůrcem vlastního života, totiž z něj vytvořit krásné dílo.

Umělec ztvárňující krásné dílo je nejen "povolává k životu", ale skrze ně "odhaluje svou vlastní osobnost". A svými díly "vypovídá či svědčí a sdílí se s ostatními". Starý Zákon zakazuje zobrazovat neviditelného Boha pomocí obrazu či sochy, protože Bůh přesahuje každé hmotné zobrazení. Když se však naplňuje stanovený čas, posílá Bůh svého Syna, narozeného z ženy (Ga 4,4). Tak se Bůh stává v Ježíši Kristu právě tebou, totiž člověkem.

Toto zjevení tajemného Boha se pro tebe jako křesťana stává povzbuzením i v rovině krásné tvorby.

Celý Nový zákon obsahuje zjevení, totiž zjevení Boha skrze Ježíše Krista, jeho život, učení a dílo, které ve svých účincích trvá právě ve tvém životě. Avšak poslední část má obzvláštní odůvodnění pro označení Zjevení. Zjevuje se ti v ní tvůj budoucí vývoj, což má pro tebe nejvíce tajemnosti a skrytosti. Takto se tomu velmi dobře hodí označení Zjevení čili řecky Apokalypsis neboli odhalení všech skrytých věcí a jejich ukázání, takže se stávají smyslům dostupnými.

Zjevení sv.Jana je psáno vlastním slohem. Rozličnými obrazy a symboly líčí také tvůj budoucí vývoj, zejména v posledních časech před koncem. Většinou máš sklon se toho děsit. Je to však plné útěchy. Ukazuje, že Bůh je věrný a nikdy tě neopustí, i kdyby z jeho dopuštění povstalo celé peklo proti tobě.

Účelem toho je předně poučit tě o konečném vítězství a oslavě Kristovy Církve, a dále tě povzbudit k vytrvalosti a potěšit v dobách strádání a pronásledování kvůli Ježíši. Také pro tebe obsahuje tato kniha stále živá a hřejivá slova povzbuzení a pravé útěchy. Zpečeťuje slova Kristova o jeho Církvi, že "ji pekelné mocnosti nepřemohou." (Mt 16,18)

Samotný Bůh ti vnuká tento nezdolný optimismus, který tě naplňuje neutuchající radostí z konečného zániku všech příšerných strašidel a hrozných činností, odporujících Bohu a tobě. Raduješ se z nezadržitelně se blížícího vítězství Božího Beránka, který se věčně vrací, aby se ujal konečné vlády nad veškerým stvořením. Raduješ se i z toho, že Boží vláda se už začíná ujímat ve tvém srdci a na světě, takže to není jenom hudba budoucnosti. Proto tě Janova Apokalypsa těší, kdykoli trpíš ve světě kvůli víře. Povzbuzuje tě líčením moci a vítězství přicházejícího vítězného a oslaveného Krista.

Díky obraznému a symbolickému způsobu podání je ti kniha Zjevení nesmírným podnětem k výtvarnému znázornění. Tvůrčí ztvárnění je věrné a tedy radostné a útěchyplné pouze tehdy, pokud vychází z tvého duchovního života z Ducha svatého.

Tvoje víra předpokládá osobní setkání s Bohem v Ježíši Kristu. Avšak i tomuto poznání může tvoje tvůrčí intuice náramně napomáhat. Tvoje duše, jež je plně osvícena nevýslovnou krásou zářivé slávy Kristovy tváře, je svrchovaně naplněna Duchem svatým. je celá okem, celá světlem, celá tváří...

Krásné dílo rozhodně neuctívej pro ně samotné, protože tě odkazuje k tomu, co představuje. Krása přináší do tvého srdcí radost a je vzácným plodem, který odolává zubu času, spojuje tě s ostatními lidmi a poskytuje ti možnost vstoupit do sdílení plného obdivu.

K tomu, abys mohl předávat poselství radosti, které je ti svěřeno, potřebuješ umění. Musíš totiž učinit své sdělení pochopitelným, srozumitelným a sdělným, ba dokonce - nakolik je to možné - strhujícím svět ducha, uchvacujícím svět neviditelna. Jde o to přenést do názorných či slovních tvarů to, co samo o sobě je nenázorné a nevýslovné.

Bůh vtělený ve tvém, lidském těle tě zve, abys mohl krásně, názorně a neochuzeně o radost sdělovat osobní svědectví o Zjevení Páně a šířit slovy, ale i svým postojem, jednáním a chováním, ba celým svým zevnějškem do celého světa.

Tak se snaž pomocí krásných děl prohlubovat svou víru, a pak stále znovu a hlouběji objasňovat důvody své neutuchající naděje, odhalovat zdroje činorodé víry a prameny radostné lásky.

Otče náš, Zdrávas Maria, Sláva Otci.

3) Zj 4,1-8: 1 Potom jsem měl vidění: Hle, dveře do nebe otevřené, a ten hlas, který předtím ke mně mluvil a který zněl jako polnice, nyní řekl: "Pojď sem, a ukážu ti, co se má stát potom."

2 Ihned jsem se ocitl ve vytržení ducha: A hle, trůn v nebi, a na tom trůnu někdo,

3 kdo byl na pohled jako jaspis a karneol; a kolem trůnu duha jako smaragdová.

4 Okolo toho trůnu čtyřiadvacet jiných trůnů, a na nich sedělo čtyřiadvacet starců, oděných bělostným rouchem, na hlavách koruny ze zlata.

5 Od trůnu šlehaly blesky a dunělo hromobití; před trůnem hořelo sedm světel - to je sedmero duchů Božích;

6 a před trůnem moře jiskřící jako křišťál a uprostřed kolem trůnu čtyři živé bytosti plné očí zpředu i zezadu:

7 První podobná lvu, druhá býku, třetí měla tvář člověka, čtvrtá byla podobná letícímu orlu.

8 Všechny čtyři bytosti jedna jako druhá měly po šesti křídlech a plno očí hledících ven i dovnitř. A bez ustání dnem i nocí volají: "Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází."

Tento výjev představuje trůn v nebi. Ježíš se v horní části výjevu zjevuje v blankytně modré mandorle. Tak je ti dáno nahlédnout do nebe, kam sám dohlédnout nemůžeš, pokud se ti samo nebe milostivě neotevře. Kristus spočívá nohama na trojbarevném kruhovém podstavci, odkud k zemi vyzařuje pět paprsků. Snad by ti, v době kosmických letů do vesmíru, tento výjev připomínal přistání kosmonauta v kosmické lodi. Pod trůnem stojí vlevo i vpravo zástup starců v bělostném rouchu s korunami povýšenosti na hlavách, nesoucích sedm planoucích pochodní. U jejich nohou je jako malá čočka rozklenuté vlny moře, v němž se zračí smutná tvář zlého ducha. Kolem Kristovy mandorly jsou čtyři andělsky okřídlené bytosti s knihami, a to lev, býk, člověk a orel. Jejich rozevlátá křídla svědčí, že tyto postavy jsou v neustálém pohybu a službě. Čtyři bytosti ti znázorňují především Boží moudrost, vševědoucnost, všemohoucnost a prozřetelnost. Mají otevřené oči, kterým nic neunikne. Dále tyto bytosti naznačují čtyři cheruby jako náznaky čtyř živlů tvorstva, ale tyto tvorové jsou představeni s otevřenýma očima, tedy jednají účelně podle plánů Boží pozřetelnosti. Sv.Irenej v těch čtyřech bytostech spatřoval také čtyři evangelisty, a tak jim patří vložit do rukou knihu.

Kristus drží levou rukou na srdci zapečetěný svitek a pravou má zdviženou k přísaze. Tato vize nebeské bohoslužby tě musí nadchnout, abys slavil živě pozemskou bohoslužbu, která je předobrazem oné věčné. Až zazní výzva "Vzhůru srdce!", vzpomeň si na tento obraz díkůvzdání bytostí a klaň se Pánu se stejnou úctou a láskou! (Desátek: kterého jsi v Betlémě porodila)

+++

PROFILY SVATÝCH

V listopadovém čísle časopisu Art antique roku 2007 se objevuje stručná, ale otřesná zpráva „Mikulčice po požáru“: Na velkomoravském hradišti v Mikulčicích-Valech shořela dne 25. září 2007 archeologická základna s nálezy a archivní dokumentací šedesáti let vědecké práce. Z prvních zpráv se zdálo, že výzkum v Mikulčicích končí.

Přední komunistický archeolog akademik Josef Poulík, DrSc. se však nad tím netrápí, protože už dávno není mezi živými.  Josef Poulík, DrSc (6. srpna 1910 Jiříkovice – 28. února 1998 Brno) je význačný český archeolog, odborník na tzv. střední dobu hradištní. Hlavní velkomoravskou lokalitu, jejíž průzkum komunisté povolují a upřednostňují jsou právě Valy-Mikulčic. Je to někdejší sídlo knížete Svatopluka, tedy lokalita světská.

Naopak lokality, představující původní místa duchovní kultury, jako je Hora svatého Klimenta, kde svatý Metoděj dokončuje Zákon sudnyj ludu a pak působí i jeho nástupce biskup Gorazd, a kde je první univerzita v Evropě, a dále i místa chrámů, jsou zakázaná. Tahle tabuizovaná naleziště jsou na příkaz ÚV KSČ dokonce ničena, a pro zamezení budoucích archeologických výzkumů plánovitě osazována stromy, které mají svými kořeny roztrhat případné základy.

Jiří Kosík uvádí v periodiku Deníku, že hned po požáru následuje ochlazování trosek, které zbývají po spálené budově archeologického výzkumu na Valech u Mikulčic. Na jejich místo nastoupují archeologové, kteří zahajují záchranné práce. Na pomoc svým kolegům přijíždějí i odborníci z Prahy a Brna.

 „Ode dneška jsme mohli vstoupit do zbytků budovy. Po odstranění těžkých železných součástí začínáme se záchranou pozůstatků archeologických nálezů a dokumentace,“ uvedl ve čtvrtek vedoucí archeologického naleziště v Mikulčicích Lumír Poláček. Ve spáleništi zatím našli několik slovanských mečů, úlomky keramiky a kostí. Zbytky papírové dokumentace jsou podle Poláčka ve velmi špatném stavu.

„Naštěstí máme větší část dokumentace v kopiích uložené částečně v Mikulčicích a částečně v Brně,“ doplňuje Poláček.

Jak zakonzervovat zachráněné artefakty budou řešit mikulčičtí archeologové spolu s experty z brněnského technického muzea a z pražského archeologického ústavu. „Je těžké odhadnout, jak budou vypadat třeba stříbrné náušnice po požáru. Nevíme, jaká tu byla teplota. Šperky mohou být roztavené nebo slité,“ říká Alena Šilhová z pražského ústavu.

Po požáru začínají archeologové hledat ve spáleništi zbytky artefaktů.

Šperky jsou pohřbené pod hromadou suti. Archeologové budou pracovat i přes víkend, aby zabránili dalšímu poškození nálezů. Do záchranných prací se zapojí i dobrovolníci. Pomoc nabídli lidé z oboru i mimo něj. Starosta Mikulčic Josef Helešic je připravený poskytnout na požádání těžkou techniku. Příčinu požáru šetří hasiči a policie, která na spáleniště přivolala i experty z Brna.

Podle vyšetřovatele hasičů Stanislava Kláska existují dvě verze, jak mohlo k požáru dojít. Příčinu požáru odhalí expertíza „Mohlo jít i o kouření, ale ohnisko požáru, které vzniklo v právě opravovaném sociálním zařízení, kam nikdo moc nechodil, tomu neodpovídá. Nejpravděpodobněji tedy šlo o technickou závadu na elektroinstalaci,“ uvádí ve čtvrtek Klásek. Ke stejné verzi se zatím kloní i policie. Prověřit však ale musí, jestli někdo objekt úmyslně či z nedbalosti nezapálil.

 „Protože žádný přímý svědek neexistuje, nemůžeme ani tuto variantu vyloučit,“ říká policejní vyšetřovatel Tomáš Bárta. Jediný, kdo se osudnou noc v místě pohyboval, byl vrátný, jenž přivolal hasiče a pak už nestihl před ohněm uniknout. Tomu, že by objekt zapálil při kouření sám hlídač, však podle Bárty žádné skutečnosti nenasvědčují.

„Byl sice kuřák, ale v celé budově platil přísný zákaz kouření a podle zaměstnanců šlo o velmi zodpovědného člověka,“ uvádí Bárta. Kdy budou výsledky policejních expertíz se zatím neví. „Ty první bychom mohli mít tak do měsíce,“ předpokládá Bárta.

+++

CÍRKEV VE ZKOUŠKÁCH DĚJIN

Evangelista Matouš zaznamenává, jak Pán Ježíš podrobuje učedníky zkoušce víry: K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: „Rozpusť zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu.“ Ale Ježíš jim řekl: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!“ (Mt 14,13-21) Učedníci měli sami ve jménu Božím nasytit hladové zástupy, ale propadli v této zkoušce víry.

Během putování vykoupeného Božího lidu dějinami je Církev vystavována mnoha zkouškám. Zdaleka ne ve všech zkouškách jsme obstáli. Tak jsme zklamali, když se vyhrotil boj mezi námezdním dělnictvem a podnikateli. Papež Lev XIII.vydal dělnickou encykliku Rerum novarum, ale mnozí z nás – vlci v rouchu beránků –ho obviňovali ze socialismu a zdráhali se plnit jeho výzvy. Tak jsme ztratili dělnictvo a nezvládli jsme třídní boj. Ten se pak ve 20.století projevil rozbujením totalitních režimů. Jen zdráhavě jsme uznávali, že jsme to byli my – vlci v rouchu beránků – kdo jsme zanedbali povinnost hlásat Krista celému světu. Díky Bohu, že dopustil, abychom byli znovu zkoušeni v nacistických a komunistických táborech. Tehdy jsme však obstáli a pochopili jsme potřebu otevřít se v Církvi světu. To jsme potvrdili na Druhém vatikánském sněmu. Provádění výsledků tohoto sněmu však mnozí z nás – vlci v beránčím rouchu –znovu zanedbali. Místo svých srdcí a dalších srdcí, které jsme měli obrátit pro Krista, jsme obraceli oltáře, ačkoli k ničemu takovému nedal tento sněm žádné pokyny.

Pak jsme úplně zanedbali výzvy svatého papeže Jana Pavla II. Od pádu železné opony zdůrazňoval přednostní potřebu obnovy západní demokracie evangeliem a cyrilometodějským odkazem k duchovnímu sjednocování Západu s Východem. Zanedbali jsme to a zanedbáváme to dál. Tím jsme dopustili strašný propad ideově vyprahlé západní demokracie do ideologického vakua a mravní zkázy. Místo duchovní péče o rozvedené osoby jsme začali ztrácet lidi rozvedené a lidi v opakovaných manželstvích jsme považovali málem za prokleté. Přitom nám Ježíš ukázal jinou cestu v rozhovoru se samařskou ženou (Jan 19). Tak jsme jen lhostejně přihlíželi rozpadu manželské rodiny a rozbujení nejrůznějších neřestí, jako pedofilie, zavádění zvrácených manželství, atd.

Při zanedbání evangelizačního poslání se mnozí z duchovních pastýřů vrhli na cestu hmotného zabezpečování komunismem poškozené Církve a na cestu povrchního sbližování s jinověrci. Ze strachu před náporem světských novinek jsme se pod vedením duchovních veličin v Církvi snažili o jakousi normalizaci poměrů návratem k minulým strukturám. Skladba, zavádějící správu věcí, jak ji církev převzala z římského práva, jako diecéze, fary, atd., se ve středověku zvrhla do strašného balastu. Církev překonala tento první Řím Římem druhým konstantinopolským s jeho důrazem na vnitřní život duchovní. A tento druhý Řím překonala Církev třetím Římem cyrilometodějským. Třetí Řím ukázal ve všeobjímavém slovanském srdci cestu k církevní jednotě, aby se v ní dalo dýchat oběma plícemi, východní i západní. To všechno jsme však zanechali zaprášené v knihovnách.

Místo evangelní obnovy západních demokracií jsme naopak připustili církevní přijímání nejvíce úpadkových vlastností chátrající západní demokracie, totiž správní byrokracii běžných podniků. Tak jsme dopustili rozbujení byrokratických zařízení v Církvi. Tyto byrokratické obludy nadlouho vysávají Církev, ochromují a zatěžují. Hříšná elita si udržuje aparát úředníků, kteří jí poklonkují, falešně indeformují a vytvářejí alibistické krytí její lenosti a ignorance. Provoz tohoto byrokratického bahna, zaneřáďujícího Církev, je závislý na vytěžování desátků z jednotlivých far.

A přitom úkoly, stanovené Druhým vatikánským sněmem, totiž otevřené působení Církve v evangelizaci světa, zůstávají stále nenaplňovány. K utlumení špatného svědomí, jak lajdácky zanedbáváme odkaz Druhého vatikánského sněmu, jsme začali aspoň obracet oltáře v kostelích, třebaže k tomu nebyl dán žádný pokyn v dokumentech tohoto sněmu.

Korunu našemu zanedbání úkolů, nastíněných Druhým vatikánským sněmem, dává naše hromadné propadnutí při zkoušce naší víry v roce 2020. My – falešní církevní pastýři – se sice modlíme za svobodu pro působení Církve, ale přitom zbaběle odhazujeme svobodu, sotva nám satan ve sdělovacích prostředcích nezákonně přikáže podřídit se koronavirovému běsu, tedy maskované formě stanného práva a nové totalizaci poměrů. Slepě posloucháme antikrista, který nás - z nenávisti k eucharistickému Kristu – svádí podávat Tělo Páně výhradně na ruku. A když někdy podáme někomu svaté přijímání do ruky, pak si ji musíme desinfikovat, a svátostného Ježíška v částečkách přitom máme koupat v dezinfekci. Ve skutečnosti  především nás – vlky v rouchu beránků - by měl Bůh dezinfikovat od tohoto satanského běsnění.

V této zkoušce nejde o samotnou pandemii. Ta je lidem našeptávána falešným duchem světa jako stádu ovcí právě kvůli světské přestavbě společnosti. Davová psychóza je doprovázena, tedy předcházena i následována, hospodářskou krizí. Tato krize, vedoucí k pádu bank, se stupňuje. Řada vychytralých elit se chápe pandemie jako televizně-biologické zbraně, totiž jako bezpečné „malé války“, která ledacos odepíše. To může pomoci uvolnit vysoký společenský přetlak. Stejně to však může prohloubit světovou hospodářskou krizi podobnou krizi z roku 1929, která byla jednou z příčin druhé světové války. Západ stupňuje nepřátelskou politiku vůči Východu v zoufalém pokusu opětovně získat převahu ve vedení světa. Tím se zvyšuje hrozba války mezi velmocemi.

Fraška s pandemií představuje zkoušku znásilňování národů pomocí sdělovacích prostředků. V tomto směru mnozí propadají této zkoušce, nechávají se okrádat o svobodu. Strašné však je to, že také já – duchovní pastýř katolické Církve, která nepochází ze světa, nýbrž má svůj základ v Bohu, v Kristu, - jsem zavlékán do propadnutí v této zkoušce. Namlouvám si, že jsem pokorný vůči představeným v Církvi, když se nechávám ovládat falešným vládcem světa pomocí masmédií. Bojím se, abych nedostal pokutu, když nesplním požadavky vládce světa. Jako mnozí jiní, také zapomínám, že více je třeba poslouchat Boha než lidi. My, zvláště vybraní a posvěcení služebníci, tedy jako elita Církve, ztěžujeme Božímu lidu přístup ke svátostnému Kristu. Zrazujeme Krista a řídíme se podle prolhaného ducha světa, toho starého lháře a vraha.

A co pak? Co následuje po odvolání těchto protikřesťanských praktik světskou mocí? My - duchovní pastýři - se probouzíme z otupenosti, ve které se řídíme sugestívním působením lživého ducha světa. Chováme se dál ve všem postaru, jako by se nic nestalo. Zeptá-li se nás někdo, jak si to představujeme, tak máme sklon odpovídat podle vzoru válečných zločinců z Norimberku: Jsem nevinný - pouze jsem plnil příkazy nadřízených. Byl jsem jen poslušný. Poslušnost je přece přednostní vlastnost křesťana v Církvi. – Poslušnost je nutná, ale ne poslušnost hrbatá, poslušnost falešná, poslušnost vůči falešnému duchu světa, poslušnost vynucovaná strachem z pokuty.

Okolnost, že mocnáři světa porušují ústavu a deklaraci lidských práv vyhlašováním omezení lidské svobody a přirozených lidských práv, to ponecháváme stranou. A docela stranou necháváme také Pána Ježíše, kterého jsme se rozhodli podávat především do ruky. Tak satanův dusivý kouř proniká do katolické Církve, a já – katolický duchovní pastýř uprostřed mnoha podobných Jidášů a farizejů v katolické Církvi - jsem toho nositelem. Ti ostatní mají možná na svědomí jen nějakou tu milosrdnou lež, zatímco já si naplno uvědomuji svou hříšnost a činím veřejné vyznání své hříšnosti, modlím a konám pokání.

Boží řád vyžaduje, abychom jako hříšníci byli potrestáni. Jenže Bůh je milosrdný. Nechce smrt hříšníka. Bůh chce jeho obrácení, pokání a nápravu. Právem bychom očekávali, že hříšná elita, která za sebou strhuje zástupy do hříchu, ustoupí ze svých pozic do ústraní, aby tam konala pokání a modlitby. Svatý Otec Benedikt XVI. tak osvíceně učinil, ustoupil z nejvyššího postu v Církvi, aby v ústraní konal modlitby a pokání, a dává nám všem vzor. Tak bychom očekávali v dnešní Církvi neobyčejně velký nárust kajícnického hnutí a kontemplativních duchovních řádů. Pokud se tak neděje, tak to ukazuje trojí.

Předně, že naše svědomí, svědomí elity Církve, je posunuto směrem k nule. Nepokládáme se za nějak provinilé hříšníky, anebo se falešně vymlouváme, že by jiní na našich postech byli ještě horší hříšníci. Každopádně nepokládáme za potřebné opouštět svěřené úřady a posty, ani odcházet natrvalo někam do ústraní ke konání pokání a modliteb. Na smrtelné posteli budeme úpět nejspíš jako umírající pražský biskup Dětmar před svatým Vojtěchem: Běda mě, že jsem k těm zlořádům mlčel!!

Za druhé, hromadící se nevyznávané, neolitované a kajícně neodčiňované hříchy volají po Božím trestu, který se jednou může projevit protikřesťanským terorismem, zapalováním kostelů a jiných zařízení Církve, vražděním křesťanů.

Za třetí, zanedbávaná evangelizace světa, k níž jsme byli Kristem posláni, a která byla ještě více podtržena na Druhém vatikánském sněmu, způsobuje, že světská společnost prodělává nesmírné změny, které se ještě víc vymykají našemu působení.

Co se zatím děje ve zpuchřelých západních demokraciích, jejichž zvrhlost - my křesťané - přehlížíme?

Západní intelektuální elity, dosud převládající v mezinárodní diskusi, odmítají vidět pro ně smutnou budoucnost, ústup z jejich výsostných pozic. Je to poraženectví, únik do iluzorního světa.

Vytvořily mnoho vývojových teorií, které si získaly věhlas, zvláště po zdánlivě konečném „vítězství“ Západu po rozpadu Železné opony koncem 20.století. Tyto teorie jsou přednášeny na školách jejich autory a šířeny v sdělovacích prostředcích. Většina teorií západní demokracie buď zastarala, anebo byla od počátku chybná kvůli jednostranné zaujatosti jejich autorů.

Obrysy nových výhledů ve světě, kam jsme Kristem posláni hlásat evangelium.

Dokončuje se přesun střediska světového hospodářství a politiky ze Západu na Východ. Čína a Rusko už dosahují úhrnnou mocí postavení velmoci, rovné USA. Po vojenské, hospodářské a politické síle se do Asie přelévá také kulturně morální vliv.

Studená válka, rozdmýchávaná zvrácenostmi západní demokracie, zoufající si z hospodářské krize a mocenského úpadku proti mohutnícímu Východu, zatěžuje vztahy mezi národy. Vynalézají se nové typy nesmrtících zbraní. To vede k labilním poměrům mezi národy.

Tady je velký úkol pro evangelizaci Západu. Západ se pyšně pokládá za křesťanský a povýšenecky se snaží vnucovat svou vůli Východu a celému světu.

Vlivem koronových výstřelků v roce 2020 ztratila Evropa možnost obrátit propadání se sjednocovacího projektu. Končí výhodná pozice bohatých evropských států. V Evropě roste potlačované přirozené směřování jednotlivých národů k sebeurčení a stupňují se zvrácené autoritářské sklony, podněcované z Německa, parazitujícího na zfalšovaném projektu evropské unie. Nezbytná demontáž evropské totality směřuje k hledání nové rovnováhy. Silné evropské mocnosti už nedokáží obnovit pozice kvůli neúspěchu pokusu s jednotnou bezbrannou zahraniční politikou. Čím déle se evropské národy vydávají všanc masové korona-psychóze, tím více si vypijí hořký kalich hospodářské krize Západu.

Neprozíravý pokus o sjednocení energeticky slabých evropských národů bez Ruska vede k jejich nutnému faktickému podléhání Rusku právě kvůli jejich energetické závislosti. Celkový rozvoj Ruska, uskutečňující se navzdory západní protiruské blokádě, vede k nenásilnému ruskému ovládnutí celé Evropy.

Čína přebírá úlohu prvního mezi rovnými. Uskutečňuje se partnerství Eurasie jako světadílu mírové spolupráce a rozvoje, součinnosti velkých kultur.

Dnešní i budoucí situace je bez Boží pomoci trvale neudržitelná. Proto roste potřeba evangelizace celého světa, k níž vede Pán Ježíš a podněcuje k tomu Druhý vatikánský sněm. Namísto povrchních hříček s obrácenými oltáři a jinými nesmysly a zástupu falešných teologů musí nastoupit opravdová duchovní proměna srdcí, zahájená pokáním a modlitbou. Teprve pak dary Ducha Svatého poskytnou Božím dětem objevnou cestu evangelizace světa.

Velká úloha pro evangelizační dílo Církve vyvstává v tom, že pokračuje úpadek vzdělanostní úrovně lidstva a především vládnoucích elit národů, usnadněný informačně-digitální revolucí. To se smutně projevilo už na konci 20.století, kdy přišla k moci „televizní generace“ se sklonem k samočinné odezvě na poslední zprávy a „obrázek“. Odhalují se strašné plody „pokolení chytro-telefonistů“, které málo rozlišuje reálný svět od virtuálního, a je čím dál tím méně schopné samostatného myšlení. Přitom západní demokracie, kde si široké masy vybírají sobě podobné, trpí mechanizmem vlády „nezasloužilých“. Měřítkem výběru vládnoucích veličin, které budou schopny takového výběru, se stává velká odolnost jednotlivých mluvčích vůči sdělovacím prostředkům a internetu.

Internet a teleportace kladou duchovní a mravní nároky, ale také zdravotní nároky na uživatele. Vystupňovaným magnetickým polem se snižuje přirozená odolnost člověka. Potom snadno podléhá jinak neškodným nemocem. Technicky si to vyžádá ochranu před silným magnetickým polem, ale duchovně bude ještě více zapotřebí Boží ochrany, pokorně na kolenou vyprošované v modlitbě růžence.

Kvůli rostoucí změně poměru sil ve světě pokračuje úpadek většiny církevních zařízení, zděděných z římského i konstantinopolského kulturního okruhu, a nedávno obtížených nápodobou úpadkových projevů byrokratických zařízení západní demokracie. Církev se však v Duchu svatém obnovuje a rozvíjí z místních obcí jako z duchovních rodin a buněk.

S čím musíme v Církvi počítat?

Se stupňujícími se útoky proti zařízením Církve a duchovním osobám, s omezováním osobní svobody, s totalizací společenských poměrů jak ze strany upadlé západní demokracie, tak z východní strany se socialistickým zaměřením. Naskýtá se předpoklad přesunu živé Církve do podzemí, zatímco v oficiálních strukturách by uvázly jen farizejské a jidášské kreatury. Byli by to skuteční farizejové a jidášové, anebo předstírané loutky? Každopádně by oficialita znamenala vyhrocené ostří nože, vystavené sociálnímu nátlaku, strašně zkoušejícímu svědomí.

Dá se odhalit ještě mnoho zřejmých sklonů, které budou určovat budoucnost. Pokud je odpovídajícím způsobem vezmeme v úvahu, pak je budoucnost dostatečně předvídatelná a otevřená k naší cílevědomé, zapojené účasti. Nestačí však vědět a předvídat, protože bez vyprošované Boží milosti, která se dostane pouze pokorným kajícníkům, modlícím se růženec o dary Ducha Svatého, zůstanou i nejhlubší vědomosti nicotné. Proti tomu lze namítnout: A k čemu jsou nám vědomosti, když to nakonec nezvládneme bez Boží pomoci? Potom je přece lepší se jen bezmyšlenkovitě modlit. Omyl! Bůh nás stvořil jako svůj obraz, tedy nadané rozumem a svobodnou vůlí. Proto musíme těchto darů používat. Kdo se chce vyvarovat své manipulace zvenčí, ten se musí naučit ovládat zevnitř. Poznávat, co se děje kolem, ale pak si z toho sám udělat správné závěry, které lze jen v Duchu svatém osvíceně vyhodnotit a podle toho pak s pomocí Boží jednat, ale také kajícně přinášet oběti.

Bože, pomoz nám, jsme zkoušeni, a stále více se propadáme. Maria, Matko Boží, oroduj za nás, abychom se modlili jeden za druhého a tvořili v Církvi jednotu! Tomáš Bahounek OP

+++

RŮŽENEC OBEPÍNÁ CELÝ VESMÍR

BOLESTNÝ RŮŽENEC

Během své pouti světem zakoušíš radost ze života, ale také bolest. Když se jednou svobodně rozhodneš, pak zůstaň věrný, třebaže to znamená utrpení. V tomto slzavém údolí bývá častým tvým hostem bolest, smutek, obavy a nouze. Ale i v těchto okolnostech je ti nablízku Maria se svým věncem růží. Růžencem tě vede přijímat životní obtíže, abys je unesl ve spojení s Mým křížem. Na své životní putování světem procházíš mládím, dospělostí a stářím. Tak je tvůj život poznamenán několika stupni očistného růstu, jenž vrcholí smrtí. Díky Mně však žádné z těchto utrpení není neúnosné, nesmyslné, ani strašné. Jako je radost sdílená větší než radost opuštěného jedince, tak zase smutek, námaha a bolest sdílená je menší než smutek, námaha a bolest osamělého běžce. Když neseš břemeno s dalším člověkem, rozděluje se jeho tíha na poloviny. Když však neseš břemeno spolu se Mnou, tedy se jeho tíha rozděluje jinak. Jako tvůj Bratr a Spasitel nesu nekonečnou tíhu, zahrnující i tíhu tvého životního údělu, kdežto ty neneseš skoro nic. To není sebeklam, nýbrž skutečnost. Opravdu v tvé lidské schránce nesu tíhu všech hříchů a jejich následků. U Mne je to stálá přítomnost. A ty jsi spolu se Mnou ukřižován do starostí tohoto světa, vrcholících smrtí. Jde jen o to, zda se uprostřed utrpení budeš chovat jako lotr po levici nebo jako lotr po pravici.

Maria tě učí brát na sebe životní nesnáze spolu se Mnou, tvým spásonosným Bratrem a Synem Božím, aby se ti všechny potíže staly příležitostí k růstu v Mém nadpřirozeném životě a cestou k věčné slávě. Naše společná panenská Máti tě tomu učí celým svým životem, ale hlavně v den Golgoty. Toho dne ti naše panenská Matka přináší svou nejvyšší oběť, totiž Mne.

Moře nesmírných bolestí v sobě pohřbilo Marii, která hrdinně snášela jeho přívaly. Žena, nositelka života, jejíž duši protíná sedmerý meč bolesti...

1. KTERÝ SE PRO NÁS KRVÍ POTIL.

Moje velekněžská oběť začíná už na Olivetské hoře, v Getsemanské zahradě, dávno před zrádným polibkem Jidášovým. Náhle zůstávám sám v temné noci. Ani nejvěrnější učedníci nedovedou přemoci únavu, upadají do spánku, takže zůstávám docela opuštěn i tebou.

Prudce na Mne doléhá nesmírná samota. Jasnozřivě nahlížím do budoucnosti a v Mém nitru propuká smrtelný zápas. Nebojím se jen svého utrpení a potupné smrti. Bojím se i toho, co doléhá i na tebe uprostřed ostatních a spolu s nimi. Navenek se to zračí krvavým potem. Vroucně se přitom modlím: Otče, není-li možné, aby mne tento kalich minul, ale musím-li jej pít, staň se tvá vůle."

Tvůj první krok na cestě k dokonalosti znamená opustit pomíjivé věci. V těkavých dobrech jde především o to, vzdát se bohatství. Proto ti říkám: "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mne."

Užitečnost této rady se ukazuje z dalších Mých slov, že bohatý těžko vejde do nebeského království. Neříkám, že vstup boháče je vyloučen, nýbrž je znesnadněn. Snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království. K dosažení věčného života je pro tebe užitečnější, abys odložil bohatství než je mít. Jenže řešení není v útěku ze světa, ani v návratu do jeskyně. Dokonalost není v samotném opuštění bohatství. Není opuštění bohatství někdy lenost či pohodlnost toho, kdo má bohatství moudře spravovat? Opuštění bohatství je cesta, ale kam vede? Ke Mně. Následuj Mne po té cestě. I bohatý, jako je Abrahám, dosahuje dokonalosti, protože nemá ducha spoutaného závislostí na bohatství, nýbrž zcela spojeného se Mnou. Avšak po Mně, který kráčím cestou chudoby, je pro tebe spolehlivější cestou k dokonalosti opustit bohatství a zachovávat chudobu ve snaze následovat Mne.

Silou odevzdání se do Mé vůle je ti dána nadpřirozená moc překonat v sobě závislost na pozemských dobrech. Tímto bolestným tajemstvím tvé spásy se ti ukazuje cesta k záchraně duše před konzumní nabídkou vládce světa i před jeho hrozbami. Tím se ukazuje i způsob tvého očišťování. Tak to prodělává i naše přečistá Matka, když Mě ponechává Mému rozmachu a sama Mne sleduje svými modlitbami z nazaretského ústraní.

Pros Marii o ochotu a sílu vykročit za Mnou, a dám ti sílu kráčet cestou nezávislosti na pomíjivých věcech.

2. KTERÝ BYL PRO NÁS BIČOVÁN.

Další krok na tvé cestě k dokonalosti spočívá v odřeknutí si tělesných potěšení a radostí. Předně se vzdej závislosti na vnějších hmotných dobrech. A dále se vzdej závislosti na těch lidech, kteří jsou s tebou nějak lidsky spojeni, pokrevně či příbuzensky. "Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, nemůže být mým učedníkem." (Lk 12,26)

Ze všech lidských svazků však nejvíce poutá tvého ducha manželská láska, takže člověk "opustí svého otce i matku, a přilne ke své ženě" (Gn 2,24). Když usiluješ o dokonalost, hleď se povznést nad závislost na manželství, protože v něm je tvé srdce rozdělováno (1Kor 7, 33). Moje Nejsvětější Srdce patří vždy nerozděleně našemu Otci nebeskému.

Turínské plátno ti názorně svědčí o tom, jak svět odpovídá na Mou odpoutanost od závislosti na ryze lidských vztazích. Takto jsem raněn kvůli tvé hříšné závislosti na pouze vztazích, zaručovaných Deklarací  lidských práv.

K této Mé strašné trýzni přihlíží na veřejném místě, před veškerým lidem a celým světem, i naše panenská Matka. Jak krvácí její přečisté Srdce kvůli tvým hříchům jako důsledkům tvého využívání svých lidských práv bez ohledu na Mne!

Popros Mou Matku o přímluvu u Mne, a udělím ti více síly k tomu, aby ses podle Mého vzoru odpoutal od hříšné závislosti na lidech a využívání svých lidských práv, bez ohledu na Mne a proti Mně.

3. KTERÝ BYL PRO NÁS TRNÍM KORUNOVÁN.

Odpoutat se od závislosti na lidech, ba i na sobě samém jako tvoru nadaném přirozenými lidskými právy je obtížné, ale dám ti to, budeš-li o to prosit.

Růst v dokonalosti je ztěžován ze strany těla, ze strany psychiky a od okolních tvorů. Pokud tvé tělo dychtí proti duchu, pocházejí z toho tělesné neřesti. Čím volněji dopřáváš svému tělu požitek, tím víc v tobě převažují takové touhy. K ovládání těla si začni odpírat potěšení, spánek a pokrm.

Postup na cestě k dokonalosti naráží také na psychickou překážku, pokud vázneš v uvolněných myšlenkách, v nespoutané obrazotvornosti rozbíhající se naprázdno. Ze všech marných myšlenek nejvíce svádějí k hříchu myšlenky na tělesné potěšení. Potěšení je ti přirozené a od mládí s ním rosteš. Když tedy myšlení předloží návrh potěšení, snadno následuje žádost, která tě svádí z cesty k dokonalosti. Každou žádost po potěšení přemáhej rozjímáním o bolestných tajemstvích tvé spásy. Zaměstnávej svou duši vznešenými myšlenkami, naplňuj volný čas tvořivostí.

Ze strany okolních tvorů překáží cestě k dokonalosti zejména světská reklama, užívající lidského těla. Nelze se snadno vyhnout takovému pohledu. Jako krajní prostředek očišťování přijímej své upadnutí do nepřízně u lidí, ocitnutí se v nespravedlivém obvinění sdělovacích prostředků, své vystavení zradě blízkých lidí, jejich pomluvám a pronásledování.

Pěstuj svou vnitřní odolnost vypěstovanou půstem, bděním, rozjímání bolestných tajemství tvé spásy.

Posledním výkřikem zla, jímž si velerada vynutila na Pilátovi Moje ukřižování, je Moje falešné obvinění z buřičství a vzpoury proti světské moci. Na přímou otázku, zda jsem židovským králem, odpovídám: Ty sám to říkáš. Proto přijímám kříž jako židovský král, jako Mesiáš národa kdysi Mým Otcem vyvoleného. Tato Moje královská a mesiášská hodnost je podnětem vojákům, zalykajícím se nenávistí k židům, že své největší urážky soustřeďují na nejposvátnější smysl Mého vykupitelského díla.

Korunují Mne trním, posměšně Mne oblékají purpurovým pláštěm vládce a do ruky Mi vtiskují prut jako vladařské žezlo…

Vrcholem všeho je Moje předvedení jako zubožené lidské trosky před lid, kdy Mne Pilát představuje: Hle, to je váš člověk!

Pros naši společnou panenskou Máti, aby tě pohled na Mou tvář, jasně vynikající z Mého turínského rubáše, ochránil ode všech hříchů a nepravostí, jimiž bys Mne znovu zraňoval!

4. KTERÝ PRO NÁS TĚŽKÝ KŘÍŽ NESL

Moje utrpení se stále stupňuje. Dnes už si krutost Mého umučení nedovedeš ani představit následkem Mého uhlazení a zjemnění počínání lidí ve světě, nicméně se o to musíš snažit. Moje uhlazení a zjemnění lidských mravů je zneužíváno k změkčilosti a pohodlnosti, čehož se pak možná jako hříšník domáháš s odvoláním na své nezadatelné lidské právo, a to i proti Mně. Tvoje cesta k dokonalosti vede dál, až k odložení vlastní svobodné vůle. K dosažení dokonalé lásky ti nestačí odložit všechno vnější, nýbrž musíš opustit také sám sebe, svou lidskou totožnost.

Kříž, který nesu právě za tebe, bratře, sestro, uprostřed celého hříšního lidstva, už není jen dřevem golgotského kříže. Dennodenně se zvětšuje novými a novými hříchy, takže se roztahuje z minulosti, přes přítomnost do budoucnosti, a prorůstá kosmem do jeho nejvzdálenějších končin, aby se stal kosmickým. Zároveň se zarývá do nejskrytějších závitů všelidského DNA, takže se stává mikrokosmickým křížem.

Sv.Diviš říká, že božská láska působí vytržení. Staví tě mimo sebe sama a přitom nedopouští, abys byl svůj, nýbrž abys náležel jedině Mně. Apoštol říká: Už nežiji já, nýbrž žije ve mně Kristus, a povzbuzuje i tebe, abys toho dosáhl. Spasitelné sebeovládání a láskou okřídlené povznesení nad své tělo, nad vlastní lidské touhy, nad svou vlastní vůli.

Chceš-li se zachránit navěky, zamiluj si Mě tak, abys měl ve Mně cíl svého snažení. Nepřipouštěj si nic, co odporuje Mé lásce. Cvič se v odevzdávání své vlastní vůle do Mých rukou. Stupňuj svou duchovní odolnost vůči všemu, co tě odvádí ode Mne. Uč se vzdávat i toho, nač máš lidské právo a čeho přirozeně smíš užívat.

Chceš-li být dokonalý, prodej vše, co máš, rozdej chudým…Chce-li kdo za mnou jít, zapři se, vezmi svůj kříž a následuj mne. Přijmi kvůli Mně vlastní ponížení, útrapy a bolesti, vzdej se svých vlastních přirozených lidských práv, přijmout Mou vůli za svou.

Přirozeně ti není nic milejšího než svoboda vlastní vůle. Vůlí se stáváš pánem sebe i jiných. Když se však kvůli Mně vzdáš vlastní svobodné vůle, která je omezená, dám ti nekonečnou svobodu Božího dítěte.

Po Pilátově rozsudku jsem vydán popravčí četě. Nesu si kříž na místo popravy. Nesu celý kříž, nejen ten dřevěný. Nesu s ním i břemeno vin, nahromaděných od pádu prarodičů. Nesu břemeno hříchů těch, které páchají Moji vrstevníci, jakož i stupňující se břemeno vin, které pácháš ve světě. Nesu však také břemeno hříchů příštích potomků lidstva.

Přitom Mne doprovází naše panenská Matka. Ani krev z tváře Mi nesmí setřít, ani osvěžit, ani se rozloučit. Avšak z otisku na turínském rubáši na tebe pohlíží Moje krajně vyčerpaná a zmučená, téměř znetvořená tvář, zachovávající si rysy majestátu věčného života, dřímajícího na chvíli v náruči smrti. Pros naši panenskou Matku, a dám ti unést každý kříž.

5. KTERÝ BYL PRO NÁS UKŘIŽOVÁN.

Na dřevo kříže v největším rozpětí jsou přibity roztažené paže tvého lidského pozůstatku ve Mně. Tak je celá tíha těla lidstva zavěšena na toto slabé svalstvo. Pak jsou jedním hřebem probity obě nohy a kříž je vztyčen do výše, aby se přitom vypjaté svalové napětí proměňovalo v krajně bolestivé křeče.

Katané umocňují Moje utrpení tím, že dovolují, aby tomu všemu příhlížela naše panenská Matka Páně přímo pod křížem. Chtějí, aby přečisté Srdce panenské Matky bylo týráno a mučeno spolu s Mým Tělem na kříži. Před Mým hrdinským snášením bolesti na kříži roztává tvrdé srdce římského důstojníka, takže s úžasem vyznává Moje Božství. Po probodení Mého Srdce je Moje bezduché tělo vydáno Mým tajným učedníkům. A přitom pojednou na chvíli spočívám v náručí naší panenské Matky, teprve pak je uloženo do hrobu.

Skláním se nejen k tobě ve světě, ale až do podsvětí. Když stvořuji ve svém vesmíru i černé díry, tedy procházím každou černou dírou. Je to hvězda, kterou nevidíš. I když ji nevidíš dovoluji ti odhalovat, její vábivou přítomnost. Bez dostatečné bdělosti na své pouti světem, tam můžeš být stržen.

Ještě větší nebezpečí však pro tebe představuje těžký hřích. Vztyčuji v oceánu tvé životní pouti výstražné majáky. První na počátku stvoření, když dopouštím vzpouru andělů, tedy v pekle, Druhý na počátku tvých dějin, v ráji. Třetí vztyčuji na rozhraní věků, na Kalvárii. Tak Mě dohání tvůj hřích až na kříž, abych si kvůli tvé spáse dal protnout své Nejsvětější Srdce.

Naše panenská Matka dobře ví, že si nejvíce škodíš hříchem. Proto volá: "Pokání, pokání!" Pros naši panenskou Matku, a dám ti milost nadpřirozené lítosti a pravého pokání.. Tomáš B.

+++

LITANIE DVOU SRDCÍ LÁSKY

Ó Srdce Lásky, miluji Vás. (2x)

Ó Bože, náš nebeský Otče, Ty sám jsi Láska, miluji Tě, smiluj se nad námi.

Ó Bože Synu, Spasiteli světa, Ty sám jsi Láska, miluji Tě, smiluj se nad námi.

Ó Bože Duchu Svatý, naše útěcho, Ty sám jsi Láska, miluji Tě, smiluj se nad námi.

 

Ó Ježíši, Ty jsi Láska, miluji Tě.

Ó Maria, Ty žije v Lásce Boží, miluji tě.

Ó Nejsvětější Srdce Ježíšovo, Ty jsi Srdce Lásky, miluji Tě.

Ó Neposkvrněné Srdce Mariino, Ty jsi Srdce Lásky, miluji tě.

Ó Nejsvětější Srdce Ježíšovo a Neposkvrněné Srdce

Mariino, navždy spojená v Lásce, miluji Vás.

 

Ó svatý Michaeli, vůdce andělů, a všichni svatí andělé,

vy žijete v Lásce Boží, miluji vás, orodujte za nás.

Ó svatý Josefe, ochránce Ježíše a Marie a Církve, ty

žiješ v Lásce Boží, miluji tě, oroduj za nás.

Ó svatý Petře a Pavle, svatí apoštolové, vy žijete

v Lásce Boží, miluji vás, orodujte za nás.

Ó svatý Jakube a Jene, svatí apoštolové, vy žijete

v Lásce Boží, miluji vás, orodujte za nás.

 

Ó všichni patriarchové, vy žijete v Lásce Boží, miluji vás, orodujte za nás.

Ó všichni proroci, vy žijete v Lásce Boží, miluji vás, orodujte za nás.

Ó všichni svatí, vy žijete v Lásce Boží, miluji vás, orodujte za nás.

 

Ó Srdce Lásky! Miluji vás, smilujte se nad námi. (3x)

 

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, ušetři nás, ó Pane.

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, milostivě nás vyslyš, ó Pane.

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

 

MODLEME SE:

Ó Ježíši, čistá Lásko, svatá Lásko! Protkni mě svými šípy a nechej stékat mou krev do ran Neposkvrněného Srdce své Svaté Matky. Ó Neposkvrněné Srdce, Srdce Matky, sjednoť mě s Nejsvětějším Srdcem svého Syna. Ó Srdce lásky, darujte život a spásu, slávu a lásku.  Amen

+++

TRPĚLA MATKA BOŽÍ PŘI PORODU ?

Některé filmy s evangelním námětem nám podsouvají falešnou představu Matky Boží, když předvádějí, jak Panna Maria při Narození Syna Božího v Betlémě trpí a křičí bolestí. To působí velké zmatení mezi národy. Jenže jsou to i teologové v katolické Církvi, kteří zastávají takový bludný názor.

Raniero Cantalamessa OFMCap., pojednává v knize MARIA, ZRCADLO CÍRKVE  (1995 Karm.nakl.) o Ježíšově a Mariině sebezmaření. (Viz též Fatym.com, Ježíšovo a Mariino sebezmaření - nový pohled na P. Marii) Cantalamessa nejprve uvádí slova apoštola Pavla: "Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl (ekénosen)..."(Flp 2, 6-7) O Ježíšovi nalézáme v Novém zákoně silná slova. Jeden výrok říká, že "náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, kromě hříchu"(Žid 4,15). Na jiném místě se praví: "Ačkoli to byl Syn (Boží), naučil se svým utrpením poslušnosti."(Žid 5,8) Jestliže Maria následovala svého Syna v jeho kenozi, v jeho zmaru, platí tato slova s náležitou úměrností i o ní a dokonce jsou pravým klíčem k pochopení jejího života. Maria byla sice jeho Matkou, ale poslušnosti se naučila utrpením.

K podepření svého tvrzení zneužívá Cantalamessa úryvky z dokumentu II.vatikánskému sněmu a z díla svatého Jana Pavla II., vytržené ze souvislostí takto.

"Vírou - píše svatý Jan Pavel II. - se Maria dokonale sjednocuje s Kristem v jeho sebezmaření... A pod křížem má Maria vírou účast na otřesném tajemství tohoto sebezmaření. (Redemptoris Mater18) Toto její sebezmaření se dokonalo pod křížem, ale začalo mnohem dřív. I v Nazaretě, hlavně za Ježíšova veřejného života, postupovala na pouti víry. Není těžké postřehnout už tenkrát "zvláštní trýzeň srdce, jaká je spojena s temnou nocí víry." (Redemptoris Mater17)

Cantalamessa uvádí, že Ježíš byl poslušný a rostl v poslušnosti následkem toho, co trpěl. Potřeboval poslušnost stále větší k překonávání stále většího odporu a stále větších zkoušek, až po zkoušku největší, smrt. . A také Maria se naučila víře a poslušnosti. Rostla ve víře utrpením, takže můžeme o ní říci s plnou důvěrou: Naše matka není taková, že by nebyla schopna mít soucit s našimi slabostmi, s naší únavou, s našimi pokušeními. Vždyť ona sama byla vyzkoušena ve všem možném jako my kromě hříchu!

I když je Panna Maria bez hříchu, Neposkvrněná, Matka Boží, nebyla ušetřena žádného utrpení. Tak jako Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, sám sebe se zřekl, tak i Maria, i když je Boží Matkou, sjednocuje se s ním v jeho sebezmaření.

Cantalamesa tvrdí: Dříve se Mariina velikost vykládala hlavně jako "výsada" nebo "exempce"(že byla vyňata z toho, čemu podléhají ostatní lidé). Myslelo se, že byla Maria vyňata nejen z poskvrnění dědičným hříchem a z porušení (tyto výsady prohlásila církev spolu s dogmaty o Neposkvrněném Početí a Nanebevzetí). Ale v této linii se šlo tak daleko, že se mělo za to, že byla Maria vyňata z nutnosti snášet porodní bolesti, únavu, pochybnosti, pokušení, a smrti. Nuže, podle 2. vatikánského koncilu se už nesnažíme vykládat jedinečnou Mariinu svatost na základě výsady, ale na základě víry. Maria kráčela, ba dokonce "postupovala"ve víře. (Lumen gentium 58)

Stručně řečeno: Syn Boží, a potažmo Matka Boží, nebyli podle Cantalamessy vždy dokonale poslušní, nýbrž teprve utrpením postupně dosáhli poslušnosti. Pod vlivem stupňujících se zkoušek postupně prý získával Ježíš poslušnost, a stejně i Maria musela napřed trpět, aby se stala poslušnou. Tak Matka Boží postupně dosahovala víry a poslušnosti pod vlivem stupňujícího se utrpení.

Sv.Tomáš klade otázku o účinné příčině Kristova utrpení. (Summa teol., III. ot. 47) Dělí se na šest článků. A o tom je šest otázek… Při druhé otázce - Z jaké pohnutky se Kristus vydal utrpení se postupuje takto: Zdá se, že Kristus nezemřel z poslušnosti. Neboť poslušnost dbá přikázání. Ale nečte se, že bylo Kristu přikázáno, aby sám trpěl. Tedy netrpěl z poslušnosti.

(III ot. 47 čl. 2 arg. 2) Mimo to se říká, že někdo z poslušnosti koná to, co koná nucen přikázáním. Kristus však ne z nutnosti, nýbrž dobrovolně trpěl. Netrpěl tedy z poslušnosti.

(III ot. 47 čl. 2 arg. 3) Mimo to láska je vyšší ctnost než poslušnost. Ale čte se, že Kristus trpěl z lásky; podle onoho Efes. 5: "Choďte v lásce, jakož i Kristus nás miloval a vydal sebe za nás." Tedy spíše třeba přidělovat utrpení Kristovo lásce než poslušnosti.

(III ot. 47 čl. 2protiarg.) Avšak proti jest, co se praví Filip. 2: "Stal se poslušným Otce až k smrti."

(III ot. 47 čl. 2 odp.) Odpovídám: Musí se říci, že bylo nejvhodnější, aby Kristus trpěl z poslušnosti. A to nejprve, protože to bylo vhodné lidskému ospravedlnění, aby, "jako povstalo mnoho hříšníků neposlušností jednoho člověka, tak skrze poslušnost jednoho člověka povstalo mnoho spravedlivých", jak se praví Řím. 5. Za druhé to bylo vhodné usmíření Boha s lidmi; podle onoho Řím. 5: "Jsme smířeni s Bohem skrze smrt jeho Syna": pokud totiž sama smrt Kristova byla nějaká obět, přemilá Bohu, podle onoho Efes. 5: "Vydal se za nás v obět a dar Bohu v přeIíbezné vůni." Poslušnost však se staví nad všechny oběti; podle onoho I. Král. 15: "Lepší je poslušnost než oběti." A proto bylo vhodné, aby obět utrpení a smrtí Kristovy vycházela z poslušnosti. Za třetí to bylo vhodné jeho vítězství, jímž překonal smrt a původce smrti. Nemůže totiž vojín zvítěziti, leč poslouchá vůdce. A tak člověk Kristus dosáhl vítězství tím, že byl poslušný Boha; podle onoho Přísl. 21: "Muž poslušný vypravuje vítězství."

(III ot. 47 čl. 2 k 1) K prvnímu se tedy musí říci, že Kristus dostal příkaz od Otce, aby trpěl; praví se totiž, Jan. 10: "Mám moc položit svou duši a moc mám opět ji vzít; a ten příkaz jsem dostal od Otce svého," totiž, položit duši a vzít. Z čehož, jak praví Zlatoústý, nelze rozumět, že "čekal, až uslyší a bylo mu třeba poučení, nýbrž ukázal dobrovolný postup a zamezil podezření odporu" vůči Otci. Protože však při smrtí Kristově dokonal Starý zákon, podle toho, co umíraje sám řekl, Jan. 19, "Dokonáno jest": lze rozumět, že utrpením vyplnil všechna přikázání Starého zákona. A to mravní, jichž základem jsou přikázání lásky, vyplnil, když trpěl i z lásky k Otci, podle onoho Jan. 14: "Aby poznal svět, že miluji Otce, jak mi dal Otec přikázání, tak činím, vstaňte, pojďme odtud," totiž na místo utrpení; i také z lásky k bližnímu, podle onoho Galat. 2: "Miloval mne a vydal sebe za mne." - Obřadní pak příkazy zákona, jež jsou především určeny pro obět a dary, vyplnil Kristus svým utrpením, pokud všechny staré obět byly obrazy oné pravé obět, kterou Kristus přinesl, umíraje za nás. Proto se praví Kolos. 2: "Nikdo vás nesuď pro pokrm nebo nápoj nebo pro účast na svátku nebo novolůní: to jsou stín budoucích, tělo však Kristovo," tím totiž, že se Kristus k nim přirovnává jako tělo ke stínu. Soudní pak příkazy zákona, které jsou především určeny k zadostučinění poškozeným křivdou, vyplnil Kristus svým utrpením, protože, jak se dí v Žalmu: "Čeho neuloupil, tehdy zaplatil," dopustiv své přibití na strom za jablko, které uloupil člověk se stromu proti příkazu Božímu.

(III ot. 47 čl. 2 k 2) K druhému se musí říci, že poslušnost, ač obsahuje nutnost vzhledem k tomu, co se přikazuje, obsahuje také vůli vzhledem k vyplnění příkazu. A taková byla poslušnost Kristova. Neboť samo utrpení a smrt, v sobě pozorovány, odporovaly přirozené vůli: Kristus však chtěl v tom vyplnit vůli Boží, podle onoho Žalmu: "Chtěl jsem, abych vykonal vůli tvou, Bože můj." Proto pravil, Mat. 26: "Nemůže-li mne minout tento kalich, aniž bych ho pil, buďvůle tvá."

(III ot. 47 čl. 2 k 3) K třetímu se musí říci, že Kristus týmž způsobem trpěl i z lásky, i z poslušnosti: protože také přikázání lásky vyplnil jen z poslušnosti; a poslušen byl z lásky k rozkazujícímu Otci.

(III ot. 47 čl. 3 odp.) Odpovídám: Musí se říci, že, jak bylo řečeno, Kristus trpěl dobrovolně z poslušnosti k Otci, Proto podle trojího vydal Bůh Otec Krista utrpení. A to jedním způsobem, pokud svou věčnou vůlí předurčil Kristovo utrpení k osvobození lidského pokolení; podle onoho, co se praví Isai. 53: "Složil na něho Pán nepravost nás všech"; a opět: "Pán chtěl potřít jej ve slabosti." - Za druhé, pokud mu vnukl vůli trpět za nás, vliv mu lásku. Proto následuje tamtéž: "Byl obětován, protože chtěl." - Za třetí, nechráně ho před utrpením, nýbrž vydávaje pronásledovníkům. Proto, jak se čte Mat. 27, Kristus, vise na kříži, řekl: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?" protože jej totiž vystavil moci pronásledujících, jak praví Augustin.

Tím je vyvrácen blud, že by Ježíš (a potažmo i Panna Maria) netrpěl z poslušnosti, ale že utrpením dosáhl poslušnosti. Naopak platí, že Syn Boží byl vždy dokonale poslušný vůli nebeského Otce, třebaže se stupňovalo utrpení působené Kristu hříšníky, a vyvrcholilo Jeho umučením. Rovněž tak Matka Boží byla vždy dokonale poslušná vůli nebeského Otce, třebaže se stupňovalo utrpení, které jí způsobovali a způsobují hříšníci.

Sv.Tomáš klade otázku, zda se Kristus narodil bez bolesti matčiny (Summa Theologická, III ot. 35 čl. 6 arg. 1)

Při šesté se postupuje takto: Zdá se, že se Kristus nenarodil bez bolesti matčiny. Neboť jako následovala smrt lidí ze hříchu prvých rodičů, podle onoho Gen. 2: "Kteréhokoliv dne pojíte, smrtí zemřete," tak také bolesti porodu, podle onoho Gen. 3: "V bolesti porodíš děti." Kristus však chtěl podstoupit smrt. Tedy se zdá, že stejným důvodem jeho narození mělo být s bolestí.

(III ot. 35 čl. 6 arg. 2) Mimo to konec je úměrný začátku. Ale konec Kristova života byl s bolesti podle onoho Isaiášova, 53: "Vpravdě on nesl naše bolesti." Tedy se zdá, že i při jeho narození byla bolest porodu:

(III ot. 35 čl. 6 arg. 3) Mimo to v knize O narození Spasitelově se vypravuje, že přispěchaly pomocnice k narození Kristovu; ale ty se zdají nutné rodičce pro bolest. Tedy se zdá, že Blažená Panna porodila s bolestí.

(III ot. 35 čl. 6protiarg.) Avšak proti je, co praví Augustin, v Řeči o Narození, oslovuje Pannu Matku slovy: "Ani v početí nebylas nalezena bez cudnosti, ani v porodu nebylas nalezena s bolestí."

(III ot. 35 čl. 6 odp.) Odpovídám: Musí se říci, že bolest rodičky je způsobena otevřením průchodů, jimiž vychází plod. Bylo však svrchu řečeno, že Kristus vyšel ze zavřeného lůna matčina, a tak tam nebylo žádné otvírání průchodů. A proto nebylo bolesti v onom porodu, jakož ani nějaké porušení; ale byla tam největší libost z toho, že se narodil Bohočlověk na svět, podle onoho Isaiášova 35: .,Vypučí poupětem jako lilie, a zaplesá radostně a chválíc."

(III ot. 35 čl. 6 k 1) K prvnímu se tedy musí říci, že bolest porodu je v ženě důsledek smíšení s mužem. Proto, když bylo řečeno v Gn. 3: "v bolestech porodí", dodává se: "a budeš pod mocí mužovou". Ale, jak praví Augustin, v Řeči O Nanebevzetí, z tohoto ortelu je vyňata Panna matka Boží, která ",porodila bez bolesti, zůstala bez porušení nedotknutosti, v nedotčené cudnosti panenské, protože počala Krista bez přívalu hříchu a bez poškození mužským přimíšením". Kristus však přijal smrt vlastní vůlí, aby za nás zadostučinil, ne jako z nutnosti onoho ortelu, protože on nebyl dlužníkem smrti.

(III ot. 35 čl. 6 k 2) K druhému se musí říci, že jako Kristus smrtí zničil naši smrt, tak nás svou bolestí osvobodil od bolestí a tak chtěl umřít s bolestí. Avšak bolest rodící matky nepatřila ke Kristu, jenž přicházel zadostučinit za naše hříchy. A proto nebylo třeba, aby jeho matka rodila s bolestí.

(III ot. 35 čl. 6 k 3) K třetímu se musí říci, že v Luk. 2 se praví, že sama Blažená Panna dítě, které porodila, "obvinula plénkami a položila do jeslí". A z toho se ukazuje, že vypravování té knihy, která je apokryfní, je nesprávné. Proto praví Jeroným proti Helvidiovi: "Není tam pomocnice, nezakročila pečlivost ženek. Byla i matkou i pomocnicí. Plénkami, dí, obvinula dítě a položila do jeslí. Kterýžto výrok poráží apokryfní třeštění." Tolik uvádí sv.Tomáš.

Vážím si Cantalamessy jako člověka, ale jeho blud ohledně Krista a Panny Marie odmítám. Vykládá to jako nějaký trpitelský evolucionismus, že totiž Ježíš musel napřed trpět, aby se stal poslušným vůli Otce nebeského. A podobně také Panna Maria prý musela napřed trpět, aby dosáhla víry a stala se poslušnou služebnicí Páně, ačkoli víme z Božího Slova, že svobodně a bez nátlaku či utrpení, odpovídá Bohu: Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova. Fakt, že Cantalamessa přivlastňuje tento blud celému II.vatikánskému sněmu a svatému Janu Pavlu II., svědčí o něčem ďábelském u tohoto vlka v beránčím rouchu. Šíří lež o tom, že II.vatikánský sněm a svatý Jana Pavel II. obsahuje tento blud a ještě k tomu svádí mnohé jiné. Tak Michaela Vlčková tvrdí, že chápat porodní bolesti jako přímý důsledek Evina přestoupení je stejně směšné jako vyvozovat z tohoto /biblického/ příběhu, že had před svým prokletím chodil ve vzpřímené poloze. (M.Vlčková Disert.práce,Olomouc 2011, pod ved.Fr.Kunetky, s.18). Takové tvrzení je bludné. Kromě toho prožitek porodní bolesti, kterou však bez hříchu počatá Panna Maria netrpěla při porodu, je vnitřní a neokázalý, zatímco poloha hada, který byl za trest sražen shora dolů, je vnějšková a okázalá. Had nemusel být jen ve vzpřímené poloze, jak se tvrdí Vlčková pod zřejmým vlivem freudismu, nýbrž mohl být i na stromě. Je smutné, že se bludy šíří v periodicích, školách, rozhlase a televizi, a to i křesťanských.

Rozhlas, televize, internet jsou skvělé vynálezy, ale mohou být zneužívány. Kdo se však modlí pravidelně růženec, ten má zvláštní ochranu Matky Boží, a snadno dokáže rozlišovat pravdu od bludů, třebaže bývají maskovány lidskými právy.

Maria, Matko Boží, ochraňuj český národ před vlky v beránčím rouchu.

Modleme se za učitele na křesťanských školách, za redaktory a uživatele sdělovacích prostředků, zejména těch křesťanských, ať se sjednotíme v Kristu a jeho Církvi svaté.  Tomáš Bahounek OP

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY, OSVĚTIMSKÉHO MUČEDNÍKA

/Pokr./ Během bohosloveckých studií se nedá příliš věnovat veřejnému dění, noviny se čtou málo, ale přesto se o to třeba bratr Jakub Zemek zajímá:

 Inu, uvědomuji si příbuznost náboženství a politiky. Kristus nám totiž říká, že se máme snažit žít tak, aby lidé viděli světlo našeho života čili naše dobré skutky.

Tož tak! - Ulevuje si bratr Koudelka: A co teď, občánku?

Otázka je čistě rétorická a odpovědi se nedočká. Otec provinciál rakovitě rudne a hábit zapnutý u krku je mu najednou tak těsný, že si připadá, jako by ho někdo rdousil. Vyloudí zvláštní přiškrcený zvuk, který zní jako kočka někde v dáli s rybí kostí v krku.

Jen Jakub se dává slyšet: Inu, svět už je takový, jaký je, a okolnosti číhají za každým rohem s pytlíkem písku, aby nás tím vzaly přes hlavu.

Patrik mlčí. Najednou si připadá jako stráž, která usnula na hlídce a najednou se dozvídá, že se kolem proplížil nepřítel. Křížek růžence se rozehřívá v jeho prstech, zatímco mysl plná otázek se vznáší k výšinám.

Co z těch všech hřiven, které do nás vkládá Hospodin, se dá použít, aby byly rozhojněny a ještě oslavily Dárce všech darů? Jak se jich dá nejlépe využít?

Že se ptáš, Patriku! S duchovními hřivnami je to přece obdobné jako s těmi hmotnými, třeba i s penězi. Těch, které nejsou použity k jejich rozhojnění a k oslavení jejich Původce, použije vládce světa proti člověku a k jeho zbídačení.

Vzpomínám si na Muntheova slova, který píše: Vhoďte něco ze svých úspor do pokladničky Sester Chudých, třeba jen haléř, věřte, že jste si nikdy peníze bezpečněji neuložili. Vzpomeňte si na to, co jsem napsal v této knize — ztratíte, co jste si ponechali pro sebe, co jste rozdali, budete mít na věky. Mimo to nemáte právo si ponechávat peníze pro sebe, nepatří vám, zde na zemi nepatří peníze nikomu. Všechny peníze patří ďáblu, který sedí dnem i nocí u pytlů zlata za pultem a obchoduje lidskými dušemi. Nelpěte příliš na špinavém groši, který vám vložil do ruky, zbavte se ho co nejrychleji, jinak vám prokletý kov popálí prsty, vnikne vám do krve, oslepí vám oči, otráví vám myšlenky a zatvrdí srdce. Vhoďte ho do pokladničky Sester Chudých, nebo ho zahoďte do nejbližší stoky, to je pro peníze nejvhodnější místo! K čemu hromadit peníze, budou vám vzaty tak jak tak. Smrt má také klíček od vaší pokladny.

Bohové prodávají všechno lacino, řekl starý básník. Měl dodat, že nejlepší zboží prodávají nej lacině ji. Vše, co skutečně potřebujeme, lze koupit za nepatrný peníz, jen zbytečné věci jsou za vysoké ceny. Vše co je skutečně krásné, se vůbec neprodává, je to dar nesmrtelných bohů. Je nám dovoleno hleděti na východ a západ slunce, na oblaka plující po obloze, na lesy a pole, na nádherné moře, aniž platíme jediný haléř. Ptáci nám zpívají zadarmo, zadarmo si trháme u cesty divoké květiny. Do hvězdami osvětlené síně Noci neplatíme vstupné. Chudý člověk spí lip než bohatý. Skromné jídlo chutná lip než neustále vybírané lahůdky. Spokojenosti a klidné mysli se daří lip v malém vesnickém domku, než v okázalém městském paláci. Pokud máte sebe, stačí vám několik přátel, několik knih, skutečně jen několik, a pes. Ale měli byste žít na venkově. První město vymyslel Ďábel, proto chtěl Bůh zničit babylonskou věž.

Viděli jste někdy Ďábla? Já jsem ho viděl. Stál na věži notredamské katedrály a lokty se opíral o zábradlí. Křídla měl složená, hlavu podepřenou dlaněmi. Tváře měl vpadlé a ze zsinalých rtů mu vyčníval jazyk. Zasmušile a vážně se díval na Paříž u svých nohou. Nehybně a strnule jako by byl z kamene tu stál skoro tisíc let a lačně se díval na své vyvolené město, jako by nebyl s to odtrhnout očí od toho, co viděl. Byl to onen nebezpečný nepřítel, jehož pouhé jméno mě naplňovalo hrůzou, když jsem byl dítětem, byl to onen strašlivý bojovník v boji mezi pravdou a lží?

Překvapeně jsem na něho hleděl. Myslel jsem si, že vypadá daleko nevinněji, než jsem si představoval, viděl jsem už horší tváře. V jeho kamenných očích nebyl vítězoslavný záblesk, vypadal staře a sešle, unaveně ze svých snadných vítězství, unaveně ze svého Pekla.

Ubohý starý Belzebube! Konec konců to není snad jen tvoje chyba, že se ti na tomto světě nedaří. Konečně jsi to nebyl ty, který jsi stvořil tento svět, nebyl jsi to ty, který jsi vpustil mezi lidi starost a smrt. Narodil jsi se s křídly, ne s kopyty. Byl to Bůh, jenž tě změnil v ďábla a svrhl tě do pekla, abys byl strážcem zatracených. Kdybys byl měl svou práci rád, jistě bys tu nebyl stál tisíc let na notredamské věži v bouři a dešti.

Vím, že to není lehké pro někoho, kdo se narodil s křídly, býti ďáblem. Princi Temnot, proč neuhasíš oheň ve svém podzemním království a neusadíš se mezi námi ve velkém městě — věř mi, venkov pro tebe není — jako bohatý soukromník, který nemá celý den jiného na práci než jíst a pít a hrabat peníze? Anebo, musíš-li už zvětšovat kapitál a zkoušet štěstí v spekulaci, proč si nezařídíš druhé hráčské peklo v Monte Carlu, nebo bordel, nebo proč se nestaneš lichvářem chudiny, nebo majitelem kočovného zvěřince s bezbrannými divokými šelmami, hladovějícími za železnými mřížemi! Nebo potřebuješ-li změnu vzduchu, proč nejdeš do Německa a nezařídíš další továrnu na nejnovější otravné plyny! Kdo jiný než ty přivedl aeroplány nad Neapol a shodil zápalnou bombu na budovu Sester Chudých mezi tři sta jejich chráněnců, starců a stařen!

Dovolíš mi, abych za radu, kterou jsem ti udělil, ti dal otázku? Proč vystrkuješ jazyk? Nevím, jak na to pohlížíte v pekle, ale, při vší úctě k tobě, u nás to považujeme za známku nedůvěry a opovržení. Promiňte, pane, ale na koho to celý ten čas vyplazujete jazyk?

Ach jéje, jéje!! My se bojíme! Jsme ohroženi! Pomoc, Svatý Otče! – Vykřikují zděšeně němečtí biskupové shromáždění ve Fuldě.

Co se děje, moje milé děti? Vždyť se zatím nic tak strašného neděje.

Včera to snad bylo něco jiného, ale dneska nám už z toho běhá mráz po zádech.

Patrik to jasně sleduje mezi řádky Knihy o životě a smrti od Axela Munthea: Tehdy nebylo ještě posvětštění nemocnic ožehavou otázkou, tehdy se ještě neozývaly drsné výkřiky: „Pryč s kněžími! Pryč s krucifixem! Vyhoďte sestry!" Bohužel jsem je viděl za krátko všechny odcházet a byla to škoda. Měly dozajisté své chyby. Dovedly nesporně daleko lip zacházet s růžencem než s pilníkem na nehty, bylo jim běžnější smáčet prsty ve svěcené vodě než v roztoku kyseliny karbolové, která tehdy byla ve všech nemocnicích všemocnou desinfekcí, ale která byla brzy nahrazena jinými. Avšak jejich myšlenky byly čisté, jejich srdce ryzí, celý život obětovaly své práci a nežádaly za to nic, než aby se směly modlit za své svěřence. Ani jejich nejhorší nepřátelé se nikdy neodvážili podceňovat jejich obětavou oddanost a neskonalou trpělivost. Říkalo se o nich, že pracují se smutnou, mrzutou tváří, že myslí daleko víc na spásu duše než těla, že mají na rtech daleko víc resignace než naděje. Ale byl to naprostý omyl. Naopak, tyto sestry, mladé i staré, byly vždycky spokojené a šťastné, skoro veselé a plné dětinských žertů a smíchu. Bylo přímo zázračné pozorovat, kterak dovedly přenášet své štěstí na druhé. Byly také shovívavé. Neznaly rozdílu mezi věřícími a nevěřícími. Naopak, nevěřící ošetřovaly, možno-li, ještě oddaněji, neboť jich litovaly a nedávaly najevo svou nelibost, ani když se rouhali nebo kleli.

Protestujeme proti porušování konkordátu z třiatřicátého roku! – Ozývají se němečtí biskupové a s nimi také apoštolský nuncius. - Rok od roku sílí pronásledování církve v Německu. Odpovídá to přesnému plánu, který s rozhodností provádí nacistická strana. Jejím cílem je zničení církve a křesťanství, které nacisté považují za „židovskou nauku“, jež není hodna toho, aby ji vyznával árijský národ. (Pokr. z knihy T.J.Bahounek OP, KRÁLOVSKÁ JÍZDA-   Patrik Kužela,   Brno 2011)

+++