Programování lidského srdce

 

 

PROGRAMOVÁNÍ LIDSKÉHO SRDCE

 

(30 májových zamyšlení)

Tomáš Bahounek OP

Brno 2010 Vyd. První sdružení přátel bl.Hyacinta M.Cormiera OP

Obsah

1. Zdrávas, Hvězdo mořská

2. Cíl putování v kosmu

3. Nebeská loď ve vesmíru

4. Pevnost nebeské lodi

5. Bezpečná jako náruč Matky

6. Jak se orientovat

7. Programování lidského srdce

8. Kotva naděje

9. Kotevní lano

10. Hlavní stěžeň

11. Výsostné znaky

12. Kapitán lodi

13. Kormidelník

14. Důstojníci posvátné lodi

15. Odvaha k pravdě v kosmickém věku

16. Profil kosmonauta

17. Vzpomínky na Modrou planetu

18. Čistý zdroj pohonu

19. Oratoř - laboratoř

10. Zásoby na lodi

21. Mlhoviny nevěry

22. Vesmírná úskalí a majáky

23. Vzpoura na lodi

24. Vesmírná Odyssea

25. Utonutí v hořkých vlnách

26. Signál S.O.S.

27. Vzhůru do nebeského přístavu

28. Záchrana u jasné stálice

29. Královna v nebi korunovaná

30. V nebeském přístavu

 

1. Zdrávas, Hvězdo mořská

Matka učí na klíně své dítě modlitbě. První je znamení kříže. Matka začíná: „Ve jménu Otce...“ Dítě udělalo kříž, opakovalo slova: V jménu Otce... a na chvilku se odmlčelo, zadumalo a pak řeklo mamince: „Ale, mami, copak v nebi není máma?“ Matka plná dojetí přivinula dítě k srdci a šeptá: „To víš, že je v nebi maminka, k níž tě také naučím se modlit. Bude i tam, matkou vždy milující!“

Vlivem objevů a vynálezů druhého tisíciletí však mnohý člověk podléhá zvědavosti. Dětinsky vzhlíží ze své rodné hroudy kamsi do dálek vesmíru. Vtírá se mu otázka, na niž od dětských let přestal nacházet uspokojivou odpověď. Znovu se mu vrací otázka: „Jsme tady sami nebo ne? Je lidstvo ve vesmíru osamělé či nikoli?“

Díky novým astronomickým objevům se opakují otázky: Obíhají také jinde ve vesmíru planety kolem jiných hvězd? Jaké je jejich chemické a fyzikální složení? Nemohl by se tam vyskytovat ještě nějaký jiný mimozemský život?“

Naše víra odpovídá: „Bůh ve své všemohoucnosti mohl stvořit ještě jiné formy života.“ Ale člověk se pořád ptá: „Jaký je ten život jinde? Jsou tam nějací jiní inteligentní tvorové? Nemohou být ještě inteligentnější než člověk? Co kdyby někde byli nějací mimozemšťané s nadlidskou inteligencí?“

Víra mu odpovídá: „Bůh stvořil ještě inteligentnější tvory, než je člověk, totiž anděly, ryze duchové bytosti. Bůh hodlal svěřit správu stvoření nejvyšším tvorům, andělům. Jenže někteří z andělů odmítli sloužit Bohu a pyšně se chtěli stavět na místo Boha. Tak se vedle dobrých andělů vyskytují zlí andělé. Ďábel svedl k hříchu i člověka. Bůh však vrátil člověku ztracenou nevinnost skrze svého jediného Syna Božího. Ježíš Kristus nabídl člověku účast na nadpřirozeném životě. Maria je první člověk, který naplno splnil Boží očekávání. Třebaže je člověk méně dokonalý než anděl, přesto Bůh svěřil všechno tvorstvo do správy člověku, a to ještě ženě, která bývá považována za slabší než muž. Země zůstává jediná v celém vesmíru posvěcena Vtělením Syna Božího, Spasitele lidstva a celého světa. A člověk je poslán hlásat radostnou svět o Božím království do celého světa a pokřtít všechny, kdo tuto pravdu dobrovolně přijmou ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Ďábel, který se sám připravil o věčný život s Bohem, závidí člověku Bohem svěřené prvenství ve světě. Proto se ho snaží odvrátit od Boha. Tak člověka znepokojuje různými nebývalými zjevy ve vesmíru. Až člověk zbavený přesvědčení o pravdivosti své víry začíná s pozorovacími pokusy. Vysílá do celého kosmu signály: „Haló, je tam někdo? „ a pak napíná své uši nastavené o různé naslouchací přístroje. Je přitom sporné, nakolik je toto hledání mimozemské inteligence vědeckým bádání, a nakolik jde o spiritismus, o nemravné vyvolávání duchů.“

Člověk se ptá: „Není možné, že Bůh stvořil život jako semeno, které nese kosmický vítr, až padne do úrodné půdy, aby pak někde vzešel?“ A víra mu odpovídá: „Při Boží všemohoucnosti je možné všechno, ale důkazy o tom nemáme.“ - „A copak by to neodporovalo učení víry, že Bůh stvořil člověka v jednom dni, kdybychom předpokládali, že mezi stvořením člověka jako semene a jeho rozvinutím uplynula tisíciletí?“ - „Neodporovalo by to víře, protože u Boha je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Co se lidem jeví jako dlouhý časový úsek, to je u věčného Boha pouhý okamžik.“ - „Pak se tedy musíme snažit navázat spojení s dokonalejšími tvory na nebesích a získat jejich pomocí dokonalejší poznání, abychom se nakonec ještě více přiblížili Bohu.“ - „Jde však o to, kde člověk hledá tato nebesa. Jestliže hledá nebesa v okolním vesmíru, pak bloudí pouští vesmíru, aby se nakonec zklamaně vrátil na mateřskou planetu Zemi. Tak se vlastním nákladným pokusem přesvědčí o správnosti Aristotelova předpokladu, že pohyb v kruhu je nejdokonalejším pohybem. My však věříme, že nebe je všude tam, kde je Bůh, tedy i zde, a že v nebi jsou spolu s Bohem nejen duchové bytosti jako andělé a svatí, ale i Kristus a Maria se svými těly. Pak se na tuto nebeskou cestu můžeme vypravit už zde na tomto místě vesmíru. Vydejme se už dnes na tuto nebeskou výpravu uprostřed kosmu!“

V duši každého člověka je tajemná struna, a ta se vždy zachvívá, a ani v srdci nejhoršího z lidí neochabne. Slovo, jež tuto strunu rozezvučí, je slovo otec a matka. Modlíme se: Otče náš, jenž jsi na nebesích, jak nás naučil Pán Ježíš. Ale v nebi máme také matku. Ano, stále něžně milující. Ježíš nám ji ukazuje se slovy „Hle, matka tvá!“ Jak útěchyplné je pro nás, že smíme Matku Boží nazývat svou matkou. Země ji nazývá svým květem, nebe svou Královnou, ale člověk jako Bůh ji nazývá Matkou.

Jako Syn Boží, tak jásejme jí vstříc po celý máj: Buď zpráva, naše sladká Maria! Co nám tentokrát řekne nebeská Matka, Panna Maria?

V mariánské písni zpíváme:

    „Matko Boží, neslýcháno, že by někdo v těžkosti

      nadarmo se, svatá Panno, utíkal k tvé milosti.“

Maria Panna se často osvědčila plavcům uprostřed moře jako jediná z hvězd, způsobilá zachránit plavce z nebezpečí a dovést je bezpečně do přístavu. Směle se s ní vydejme i do nejodlehlejších končin a nepřehledných dálek vesmíru. Máme k tomu ten nejbezpečnější nebeský raketoplán, jaký lze nalézt, Petrovu kosmickou loď, církev svatou, zbudovanou Ježíšem Kristem. Plavíme se do přístavu věčnosti. Co se zde proti nám zvedá záludných úskalí nevěry a pochybností, černých děr hříchu, pokušení spojenectví s podivným mimozemšťanem, s nadlidskou, ovšem zvrhlou inteligencí! Kolik skvělých nabídek vládce světa nás svádí k úchylce od správného kurzu! Kdo nás v bouři kosmických nebezpečí a šťastně přivede k cíli? Jedině Maria, jasná stálice, jak o tom svědčí píseň:

Jako plavcům v širém moři, nám též vůdčí hvězdou buď,

utěš srdce v každém hoři, světlem lásky naplň hruď.

Ó, Královno nebeská, celý svět to dosvědčuje,

že kdo v tebe důvěřuje, dobrou Matku v tobě má: ty ho slyšíš,

a vyslyšíš ve své lásce přečisté jeho prosby zajisté.

Stačí jen jeden pohled k mořské Hvězdě, jak jasně vyniká krásou a jak na nás vlídně shlíží. Pohleďme na temnou noční oblohu, jak se třpytí hvězdami. Zvláště některé vynikají jasem a poutají naši pozornost. A zaleťme do nebeských sfér, kde dlí nesčetné zástupy andělů a svatých. Církev sama o nich svědčí, že budou zářit jako hvězdy slávou, kterou mají od Slunce, Ježíše Krista. A nade všemi září nejkrásnější hvězda Panna Maria.

Jako svit hvězdy je čistý, nedotčený prachem, tak čistá, skvrnou hříchu nezkalená je krása svaté Panny. Sám Duch svatý pod vlivem její krásy volá: „Celá jsi krásná, má přítelkyně, není poskvrny na tobě.“ Její krása se zaskvěla na úsvitu lidstva v ráji. Maria bez hříchu počatá. Krása Panny Marie, mořské Hvězdy se jeví nejen v tom, že je prosta skvrny dědičného hříchu, ale také v tom, že je ozdobena všemi milostmi a dary Božími, jak ji pozdravil Gabriel: „Zdrávas, Maria, milosti plná.“ Její jas je zvýšen také velkými výsadami, jimiž vyniká nad všechny ostatní tvory. Stala se Matkou samotného Boha a nepozbyla své panenství. Jako paprsek světla prochází sklem, ale jeho lesk neporuší sklo, tak Syn Boží prošel panenskou Matkou, aniž porušil její panenství, nýbrž je naopak povýšil: „Žena sluncem oděná.“ Sv.Anselm říká: „Nic ti není, Paní, rovno, nic, co by mohlo být k tobě přirovnáno, neboť vše je buď nad tebou nebo pod tebou, nad tebou je jedině Bůh, pod tebou je všechno ostatní, co není Bůh.“

Jaká radost nás zaplavuje při pomyšlení, že tato vznešená Královna, překrásná Jitřenka nejen září krásou, ale též na nás vlídně shlíží. A tato krásná, vznešená Královna nadhvězdná, jež byla povýšena nad všechny anděly zrovna tak jako nad všechny vesmírné galaxie, pečuje o každého z nás a každému zvlášť se věnuje s něžnou, mateřskou láskou. Planety a hvězdy a nejrůznější kosmické útvary na nás svítí, ale svítí studeným světlem, které nedává smysl našemu životu, nevede nás cílevědomě a laskavě k našemu životnímu cíli. Hvězda mořská je jiná. Důvěrně zná nás všechny. Dávno zanikne celá naše pozemská civilizace, ale Maria ve svém srdci nezapomene na nikoho z nás.

Uprostřed vtíravých reklam a svůdných nabídek vládce světa nepřeslechněme tradiční vyzvánění zvonů a pospěšme k mariánským oltářům za tichých večerů. Naslouchejme pozorně jejím slovům, zpívejme jí písně, přinášejme jí věnec růžencových modliteb, buďme přítomni na mši svaté a hojně přistupujme ke svátostem. Svatý Bernard chválí Hvězdu mořskou: „Kdykoli pozoruješ, že se na vlnách tohoto života potácíš jako v bouři, neodvracej se od jasné hvězdy Marie, nechceš-li v bouři zahynout! Když mohutní přívaly pokušení a těžkostí, upínej se k hvězdě, vzývej Marii! Když jsi zmítán vlnami pýchy, lakomství a ctižádosti, vzhlédni k hvězdě, vzývej Marii! Jestliže na tebe doráží hněv, děsí tě velikost hříchů, trápí tě výčitky a sráží malomyslnost, jdi k Marii! Kdo chceš být hodný její přímluvy, následuj její příklad. Kdo ji následuje, nesejde z pravé cesty. Budeš-li ji vzývat, neztratíš naději. Bude-li tě podporovat, neklesneš. Když se tě Maria ujme, dojdeš cíle.“

 

2. Cíl putování v kosmu

Léta Páně 1492 vyplul ze španělského přístavu Kryštof Kolumbus. Vítr hnal jeho lodě Santa Maria, Pinta a Niňa stále na Západ. Právě tam je vedla nevýslovná touha nalézt novou zemi. Ač se posádka vzbouřila, přesto kapitán vytrval v plavbě, až jednoho dne se ozval pokřik: Země, země! Z vděčnosti nazval Kolumbus objevenou zemi San Salvador, zemí našeho Spasitele.

Tak i v našem srdci je stále otázka: Kam putujeme? Jaký cíl má naše putování ve vesmíru? Kde je onen konečný přístav, kde spočineme ve v zaslouženém odpočinku, odplata za služby? Ta otázka se vždy ozývala v mysli lidí a nikdy z lidstva nevymizí. Jedny bude těšit a jiné zase děsit otázka na dveřích kapucínské hrobky v Brně: Quo vadis? - Kam kráčíš?

Ve všech dobách říká svědomí lidem všech národů, že lidská pouť nekončí smrtí. Tato víra je v člověku tak pevně zakotvena, že ani vášně ani obavy ji nemohou vykořenit. Když Kolumbus připlul na Kubu, nechal tam zřídit oltář, na němž měla být slavena mše svatá. Domorodec mu říká: „Připlul jsi do zemí, jaké jsi nikdy neznal, s mocí, která nás plní obavami. Pevně však věříme, že na onom světě, kam musíme dojít, jsou dvě místa: jedno je místo hrozné tmy, které je údělem zlých, druhé je místo světla, příjemné a radostné, jež obývají milovníci pokoje a blaha lidského pokolení. Ty víš, že zemřeš, a věříš, že dobro bude odměněno a zle potrestáno. Doufám, že nebudeš křivdit těm, kdo ti křivdu neučinili.“ Tak všechny národy po všechny časy tuší a věří, že je nová země, nový přístav, nové město, že je věčnost. Všichni kráčíme do přístavu věčnosti.

Co všichni tuší a věří, to Písmo svaté vyslovuje docela jasně. Duch svatý, který se jako bílá holubice vznášel nad vodami vznikajícího světa, vznáší se až dosud, aby osvítil každého člověka přicházejícího na svět (Jan 1,9), aby nám bezpečně ukazoval cíl našeho zrození a životního putování. Člověk je na cestě do svého věčného domu (Kaz 12,5). Slyšíte dobře? Mladí i staří, muži jako ženy: Jste na pouti do svého věčného domu. - Jenže my chceme překročit meze této Země a vyrazit do nedozírných dálek vesmíru! To všechno je pro nás otevřené, ale byla by to cesta kosmickou pouští, kdyby na jejím konci nebyl věčný, nebeský cíl. „Vyjděme tedy k němu. Vždyť tady nemáme místo k trvalému pobytu.“ (Žd 13,13) „A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ (Kaz 12,7)

A přece mnozí popírají nesmrtelnost duše, popírají věčnost. Mluví tak z přesvědčení? Žádný nevěrec není přisvědčen, že není věčnost. Srdce, rozum, cit, celá přirozenost se v něm bouří proti tomu, že by všechno mělo skončit smrtí. A přesto někteří namítají, že se nikdo z věčnosti nevrátil. Koncem 20. století se objevilo mnoho svědectví těch, kdo přežili vlastní klinickou smrt, a uvádějí o tom své zážitky. Avšak i zde platí slova Páně: „Neposlechnou-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Lk 16,31) Nezvratným a zajištěným důkazem věčného života je Pán Ježíš. Přišel z věčnosti, stal se člověkem, třiatřicet let žil mezi námi, trpěl kvůli nám, aby nikdo, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. A když vstoupil na nebesa, volá k nám z břehu nové země: „Já jsem vzkříšení a život“ (Jan 11,25), „Já jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). A v Nejsvětější Svátosti se nám dává za pokrm na cestu do věčnosti.

Jako je Kristus cílem naší pouti vesmírem, tak i celý vesmír má smysl v tom, abychom každý došli do tohoto konečného přístavu. Je jasné, že účelovou, vzorovou i účinnou příčinou všeho je Bůh ve své podstatě. Cílem všeho stvoření však je Bohočlověk, Ježíš Kristus, Bůh vtělený v lidské přirozenosti. Když se na vtělené Boží Slovo podíváme jako na hlavní postavu spásy, tedy je jasné, že Vykupitel nemůže být chtěný jinak než spolu se světem, který má vykoupit. Ve vtěleném Božím Synu, uvažovaném v jeho jedinečnosti, už zásadně přebývá a žije plnost vesmíru.

V této jedinečnosti však Kristus jako vzor zahrnuje také celý řád stvoření vesmíru. Říci, že všechny stvořené věci nacházejí v Kristu cíl svého bytí, to vůbec neznamená, že jsou mu k něčemu užitečné, nýbrž jen to, že představují jeho slávu. Proto je jasné, že Kristus je pravzorem všech věcí.

Takto je Kristus ukřižovaný a vzkříšený vzorem všeho. Tak je logické, že vesmír má v Kristu pravzor a že prochází všemi tajemstvími Kristova spasitelného života.

Je nutné, aby vyšší povolání věcí zůstalo zprvu zahaleno šedým pláštěm bytí beze slávy, totiž tajemstvím skrytého života. Je třeba, aby svět byl zmrzačen krutým utrpením, aby navenek neprozrazoval ani svůj původ ani svůj božský cíl. Je zapotřebí, aby se jeho běh v ryze přirozeně směru dovršil konečnou katastrofou, která se člověku představuje tajemstvím smrti. Teprve potom může povstat v celé své kráse, vyniknout ve svém jasu, usmířený a věčný.

Jiný ani nemůže být úděl jednotlivého člověka, protože není žádnou výjimkou z tohoto kosmického řádu. Člověku je však dána možnost volby. Buď může vnitřně přijmout obtížnou podobnost s Kristem, k níž byl povolán, neboť ji pouze navenek a s odporem může trpět.

Celé lidstvo je přibito na Kristův kříž, ať už se někomu to líbí nebo ne, ať si to člověk uvědomuje nebo nikoli. Zločinci po levici a po pravici Páně, kteří se Kristu podobají v nejhroznějších bolestech, zosobňují lidstvo v jeho určitosti a jedinečnosti, které může uvěřit anebo se rouhat. Každopádně se ale nemůže osvobodit od kříže, k němuž bylo lidstvo spolu s Kristem přibito.

Je věčnost a je dvojí věčnost: radostná a smutná, jako je dvojí život vrcholící smrtí: s Kristem nebo bez Krista a tím už proti Kristu. Jako dva majáky postavil Kristus na konci dějin lidstva dva rozsudky: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.“ To je první blažící světlo. A druhý plamen děsivý: „Odejděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům.“ (Mt 25,34-41) Syn Boží k tomu říká: „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“ (Mt 24,35) To jsou věčně pravdivá slova, která se splní na každém, ať už věří nebo nevěří. Nešťastná věčnost je hrozná skutečnost. Navěky zkamenět ve svém odloučení od Boha, který je svrchovaná Láska, Pravda, Krása a Dobro, znamená utrpení, jaké nikdy nepochopíme. K tomu ještě oheň, který proniká tělo i duši zavržených a červ svědomí, který jim věčně opakuje: To všechno vlastní vinou, svou vlastní vinou. - Denně prosme Boha pro Krev Ježíše Krista a na přímluvu Panny Marie, aby nás uchránil od věčné záhuby.

A nyní nahlédni do úžasných sfér nebeské blaženosti! Co tě tam čeká? Věčný život v náruči Boží, na Srdci Ježíše Krista, v úsměvu naší nebeské Matičky Boží, v radostném shledání s Božími anděly a svatými, s našimi drahými a známými. Smrt pro milujícího Boží láskou znamená, že slupka praská, protože Boží láska se už nevešla do trojrozměrného obalu pozemského těla, a nyní se do nekonečna rozbíhá v úžasném rozmachu, neboť se sytí svrchovanou Láskou, Krásou, Dobrem a Pravdou Boží. „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co člověku ani na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1 Kor 2,9) „Vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.(Jan 17,22) Ta radost bude věčná a bude se do nekonečna stupňovat a růst, neboť se celý Bůh vejde do každého z nás, jako se celý Stvořitel nedozírných plání kosmu, který jej moudře řídí a udržuje, vešel do příbytku nazaretské Panny.

Jak dosáhneme tohoto skvělého cíle? Během krátkého času života, té krátké plavby vesmírným oceánem, až zakotvíme v nebeském přístavu. Pán říká: „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ (Jan 16,33) Ovládnutím toho zdánlivě nepatrného mikrokosmu, kterým je pro každého z nás lidská přirozenost v našem srdci, lze ovládnout celý kosmos, celý makrokosmos i s jeho nedozírnými končinami a miliardami známých i neznámých hvězd a galaxií.

V srdci každého člověka, v jádru mikrokosmu, který mu byl svěřen, je skryta touha po dokonalosti, po nezvratném štěstí, po svatosti. Každý touží uchytit co nejvíce životních darů, každý se vyhýbá zbytečnému utrpení a chce užít v životě co nejvíce radostných a šťastných chvil. Jenže každý hledá své životní štěstí v něčem jiném. Jeden touží po zdraví, jiný po bohatství, po kráse, vážnosti, moci, po lásce. Všechny takové věci sice dovedou člověka učinit šťastným. Potíž je v tom, že poskytují potěšení jenom na chvíli. Sotva člověk dosáhne splnění jednoho přání, už touží po něčem jiném. Co tedy dáme své duši, aby byla spokojená a šťastná? Co jí dáme, aby už konečně přestala volat po něčem lepším?

Opravdové štěstí musí být takové, aby docela naplnilo naši duši a my abychom se nemuseli obávat, že to ztratíme. Je to splnitelná touha, protože Bůh by nedal duši touhu, kdyby se nedala naplnit.

Už osm dní se modlil Jan Tauler, aby mu Bůh dal duchovního vůdce, který by mu ukázal nejspolehlivější cestu k nebi. Jednoho dne po modlitbě vyšel z kostela a spatřil žebráka. Pozdravil ho: „Dej ti Bůh dobrý den!“ - „Děkuji ti za tvé přání, ale já jsem ještě neměl špatný den“, odpověděl žebrák. „Kéž ti tedy Bůh dá ještě lepší den!“ popřál mu světec.

Ale žebrák řekl: „Mé dny jsou vždy nejlepší.“

Světec mu tedy řekl: „Kéž tě tedy Bůh učiní blaženým.“

„Už jsem blažený.“

„Jak to?“

„Protože Bůh vždycky splní mou vůli!“

„To není možné!“ Divil se světec.

„Ale ano. Já totiž chci vždycky jenom to, co chce Bůh. Jsem šťasten, protože žiji s Bohem jako dítě s otcem. Děkuji mu za všechno, co mi posílá. Děkuji mu za déšť zrovna tak jako za slunce, za hlad právě tak jako za sytost, za zimu stejně jako za teplo, za nemoc jako za zdraví. A jistota, že mne Bůh přijme nakonec do věčné blaženosti, mne už dnes naplňuje radostí.“

„Kdo ti dal takovou moudrost?“ divil se světec.

„Sám Bůh, když jsem ji hledal v rozjímání a odloučil jsem se od pozemských věcí.“

Světec si z toho vzal poučení. Stanovil si pět bodů k bezpečnému dosažení nebeského cíle:

1. Sjednotit svou vůli s vůlí Boží.

2. Chovat se k Bohu jako dítě k milovanému otci.

3. Za všechno Bohu děkovat s přesvědčením, že nám Bůh dává to, co je pro nás nejlepší.

4. S důvěrou očekávat věčnou blaženost.

5. Odloučit se od pozemských věcí, aby naše srdce bylo volné pro Boha.

V čistém svědomí, v duševním pokoji nalézá duše pravé štěstí. Mnohdy lidé, kteří nemají co do úst, jsou šťastnější než boháči, žijící v blahobytu. Pokoj duše je ten pokoj, který svět, nabízející pomíjející dobra, nemůže člověku dát.

Každý z nás má nějaké povolání. Musí pracovat, aby se uživil. Ale bylo by správné, kdyby byla poctivá práce odměňována jen penězi? Určitě ne. Bůh nám dal za úkol pracovat a zasloužit si poctivým plněním povinností a zachováváním Božích přikázání věčnou blaženost. Je tedy třeba konat dobré skutky a konat je v posvěcující milosti, aby byly záslužné pro nebe.

Člověk je tvor nadaný svobodnou vůlí a rozumem. Přesto jsou lidé, kteří nepoužívají daných schopností. Kdybychom na nádraží řekli prodavači jízdenek, že nevíme, kam chceme jet, asi by si nám podezíravě změřil a měl by sto chutí poslat nás do blázince. Ale to, že mnozí lidé vůbec nevědí, proč jsou na světě, ani kam jdou, to podle všeho dnes vadí málokomu!

A přece na dně každého z nás doutná jiskřička otázky: Dosáhnu šťastně svého cíle? Nechceme patřit k těm, kdo neznají svůj životní cíl. Věříme, že náš cíl není na této zemi, ale v nebi u Boha. Od Boha jsme stvořeni. K němu se máme zase vrátit. Bůh nám nabízí lidského průvodce, Pannu Marii. Matka Boží nás povede správnou cestou k dosažené věčné blaženosti.

Vydejme se pod vedením Královny nadhvězdné napříč hvězdným časoprostorem! Vesmírná tělesa nevíří v neúčelném zmatku. Pohyb jednoho upravuje pohyb druhého. Skoro vidíme, jak neviditelná ruka spravuje jejich velkolepé dráhy. Právě tento vznešený pořádek a přesnost uchvacují přemýšlivého člověka a vypovídají mu o nesmírné moudrosti a pomoci Pořadatele. Příroda není chaos čili zmatek, nýbrž kosmos, tedy pořádek. Ten, který toto úžasné dílo stvořil a udržuje, posvětil jednu, zcela nepatrnou planetu, naši Zemi, když jedině zde přijal tělo jednoho ze svých tvorů, lidské tělo. Jednou provždy a neodvolatelně se rozhodl řídit, posvěcovat a zbožšťovat celý vesmír skrze lidské srdce.

Prosme Královnu nadhvězdnou, aby nás vedla k tomuto cíli: k posvěcení každého z nás a celého vesmíru a oslavě Boží. Maria, vypros nám dostatek trpělivosti v dobrém až do konce, abychom nepřišli na věčnost s prázdnýma rukama, ale se zásobou zásluh a dobrých skutků. Vzhůru do kosmu!

 

3. Nebeská loď ve vesmíru

Božský Spasitel chodil po břehu galilejského jezera a zahlédl tam dva bratry, rybáře Petra a Ondřeje, jak spouštějí sítě do moře. Řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Oni hned zanechali sítě a šli za ním. O něco dále uviděl jiné dva bratry, Jakuba a Jana, jak na lodi spravovali sítě, a povolal je. Ihned opustili svou loď i svého otce a šli za ním. (Mt 4,18-22) Z lodičky povolal Pán první apoštoly, z Petrovy lodi sám učil. Tak se loď stala obrazem nebeské archy na zemi, spásné lodi církve svaté, která brázdí oceány celého světa majestátně jako mateřská letadlová loď a míří jako nebeský koráb do celého vesmíru jako úžasný raketoplán. Když se zastavíme u nebeské lodi Petrovy, naplní nás obdivem její krása, dokonalost její konstrukce, její pevnost a její mateřské poslání.

Především krása. Kdo je její Stavitel? Ježíš Kristus, jehož nazývali synem tesařovým. Jako dělník, Bůh a současně člověk sestrojil ji z drahocenného materiálu, ze dřeva kříže, a celé dílo poznamenal vlastním krvavým potem. Sotvaže s kříže zvolal: Dokonáno jest!, hned z jeho otevřeného boku a srdce vyšla církev svatá. Později, o letnicích do ní zasedli první plavci, apoštolové a 3000 prvních cestujících. Jejich počet stále roste a s nimi také mohutní nebeská loď, jež nabývá stále více kosmických rozměrů, aby stačila pro miliony svých věrných všech dob. Sledujme její vnitřní i vnější krásu v jednotě a svatosti církve.

Co je krása? Jednota v různosti. Sledujme krásný obraz. Kolik je zde barev, postav, předmětů a souhry světel a stínů! A přece tu jedna myšlenka splývá v jediný celek. Krása je věc vyzařující formu. V církvi je obsažena různost lidí, povah, zvyků, krajin a zemí, neboť všichni jsou povoláni do církve svaté, a přesto tady vládne jednota.

Když jde o její zřízení, Pán sám dává tento obraz: jedno semeno vložil na půdu Kalvárie, zalil vlastní krví, aby rostlo a přineslo ovoce. Strom je obrazem jednoty církve. Ježíš je její neviditelnou Hlavou, jako u stromu je hlavní kořen. Nad zemí se tyčí jediný kmen, viditelná hlava církve, papež. Z kmene vyrůstají silné větve, biskupové, a na ně navazují další, kněží, a na nich zeleň, květy, ovoce věřících.

Pokud jde o její učení, obsahuje čisté evangelium Kristovo, v němž není sebemenší rozpor ani klam. Všechny články víry jsou tak spjaty, že ani jediný nelze vynechat. Vynechejte jeden článek v řetězu a řetěz bude roztržen. Jaká jednota je v apoštolech, u nichž je křest svatý nástupním můstkem na mateřskou loď církve svaté! A učení církve je neměnné. Jako jedněmi ústy hlásá církev evangelium za všech časů všemu tvorstvu. Je to pravé Boží dílo, jehož krásu nedovedly zastínit ani lidské pomluvy a žádné jiné hříchy.

Jako žasneme nad vnější krásou stavby nebeské lodi, tak sledujeme plni údivu také její vnitřní krásu, svatost. O svatosti Ježíšově snad ani nemluvíme, vždyť je to Bůh. V horské řeči praví: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský otec.“ Tak vznešený cíl nám stanoví, ale dává nám také prostředky svatosti, které nás od narození až do hrobu naší křehkosti posilují a posvěcují. „Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ (Flp 4,13)

Jeden slavný italský malíř maloval obraz, do něhož vložil všechno své umění. Tak vznikla krásná podoba Madony. Jak se však umělec zděsil, když po poledním odpočinku přišel do ateliéru a našel obraz znetvořený. Smutně se pustil do opravy. Ale druhého a třetího dne se to opakovalo. Kdosi štětcem zlomyslně počmáral celý obraz. Dalšího dne si počíhal na vandala. K svému překvapení však viděl, jak z balkonu vedlejšího domu sešplhala opice, popadla namočený štětec a napodobovala to, co dopoledne sledovala u malíře.

Odedávna byli na světě lidé, kteří se nápadně podobají té opici. Posuzují a chtějí opravovat dílo Ježíše Krista, obecnou církev. Obvykle po sobě zanechají znetvořenou karikaturu církve a vykřikují: „Vidíte, taková je církev!“ Kdekdo mluví o církvi, vedou se o ní televizní debaty, lidé rádi trousí své rozumy, ale většinou jsou to polopravdy a pomluvy. Ty se pak šíří od úst k ústům a z jednoho pokolení na druhé.

Obvykle se postupuje takto: Někdo udělal něco zlého a přitom se hlásí k církvi, a proto je církev špatná, neboť takoví jsou všichni. Takoví lidé zapomínají, že v církvi jsou lidé se všemi slabostmi a chybami. Dopustí-li se někdo v církvi něčeho špatného, není to proto, že je členem církve, ale proto, že nejedná podle nauky církve, nauky Ježíše Krista. Někdo namítá: takový zbožný člověk, stále chodí do kostela a přece je tak zlý, nelaskavý, líný, nespravedlivý, atd. Na to už přece upozorňoval Syn Boží: „Ne ten, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého Otce, který je v nebi.“ Pravá zbožnost tedy spočívá v tom, že člověk zachovává všechno, co Bůh přikazuje a nejen to, co se mu líbí. Ostatně chyby křesťanů nikoho neomlouvají, aby se kvůli nim nestal křesťanem.

Církev je viditelné společenství křesťanů, kteří vyznávají jedno učení, užívají stejných svátostí a uznávají římského biskupa za nejvyšší Hlavu církve. Je to svaté společenství všech, kdo milují Boha a jsou s ním spojeni svatým křtem vody, krve nebo touhy. Není to jen nějaký lidský spolek, z něhož může člověk vystoupit, když není spokojen s předsedou nebo s výší členských příspěvků.

Jsou i křesťané, kteří nemají rádi svou církev. Nikdo z nich by sice nešlápl na kříž, ale zato docela rádi kritizují papeže, biskupy, kněze i prosté věřící. To je ale stejné, jako kdyby uráželi samotného Krista. Šavel pronásledoval křesťany a přece na cestě do Damašku mu odpověděl Ježíš na jeho otázku, kdo k němu mluví: „Já jsem Kristus, kterého ty pronásleduješ.“ Neboť všichni křesťané tvoří tajemné Tělo Kristovo.

Ježíš Kristus přinesl světu dokonalé náboženství. Adresoval své poslání a svůj odkaz nejen těm, kdo s ním žili a spolupracovali, ale celému světu. Proto založil církev a dal jí viditelnou hlavu ve svatém Petrovi a jeho nástupcích, papežích. Sám zůstává hlavou neviditelnou. Se svou církví zůstává až do konce světa, pečuje o to, aby byla svatá a neposkvrněná.

My lidé se často nedovedeme vžít do vnitřní krásy církve. Vidíme jen její vnější stránku a zapomínáme, že se církev skládá z lidí, kteří jsou křehkými tvory, a proto také někdy klesají. Církev je však přesto svatá. Proč je církev svatá, tedy nezvratně dokonalá, když jsou v ní hříšníci? Protože svatý je její základ – Ježíš Kristus, oslavený s duší i tělem. Svaté jsou prostředky, kterými vede své členy k cíli, totiž svátosti. Svatý je cíl, k němuž vede své členy. Konečně i samotní křesťané jsou svatí přinejmenším ve svých duších, které jsou vlivem křtu svatého poznamenány nesmazatelným znamením, a mají závazek promítnout svou duši, přetavenou posvěcující milostí, do svého těla a všech jeho projevů.

Podívejme se někdy u gotických chrámů na okna. Zvenčí je na nich vidět jen směs čar, snad jsou i zaprášeny. Ale když se na ta okna podíváme zevnitř chrámové lodi, užasneme nad krásou a harmonií barev a světel a nad obrazem, který je na nich sestaven. Podobně je tomu s církví. Navenek se jeví nedokonalá, plná nevšedních zvyků. Kdo však žije v církvi, řídí se její naukou a modlí se s církví, shledává, že církev je uměleckým dílem Božím, že je bezpečnou nebeskou lodí uprostřed kosmu, v níž člověk najde útočiště před všemi pohromami světa.

Ovšem i v církvi se během doby projevily všelijaké zlořády. Proč bychom si to nepřiznali? V tom je naše síla, že pokorně vyznáme viny těch, kterých se týkají, třebaže většinu těch zlořádů mají na svědomí nositelé světské, vnější moci. Kdykoli však církev měla plnou svobodu při vykonávání svého duchovního poslání, pokaždé rozkvetla do plné krásy a přinesla mnohé plody.

Kdo miluje Ježíše Krista, nemůže nemilovat Kristovo Tělo, protože Spasitel není jen duch, ale má také Tělo, které je po Vzkříšení také oslavené, a netrpí žádnou škodou.

My však jsme slabé články tajemného ústrojí Těla Kristova. Proto nás nesmí odstrašovat slabost našich bližních v církvi. Konečně, jsme snad sami tak dokonalí, že si smíme osobovat právo soudit druhé? Snažme se raději potvrzovat svým životem svatost církve. Svatosti církve neodporuje, že všichni její členové nejsou svatí. Sám Kristus to naznačil podobenstvím o pleveli mezi pšenicí a rybách dobrých i zlých v jedné síti (Mt 13,36-50). Sám nevylučuje žádné hříšníky, ale léčí, protože přišel spasit, co by zahynulo.

Zamilujme si krásnou církev, u jejíž kolébky stojí Matka Boží, celá čistá, s duší i tělem. Buďme jejími poslušnými dětmi, aby se nám mohla naplno zjevit jako Matka milující a záruka věčné spásy!

 

4. Pevnost nebeské lodi

Kolikrát slyšíme o tom, jak bývají lodi přepadány od loupeživých pirátů, vyloupeny a zapáleny, zajatci nabízeni k vykoupení. Světové války ve dvacátém století ukázaly, že ani největší zaoceánské parníky, ba ani mamutí tankery a obrovské nákladní lodi nebyly dost bezpečné proti útokům nepřátelských ponorek. Houstnoucí dopravní sítě námořní plavby stejně jako vzdušné linky letecké ukázaly, že jsou na naší planetě nebezpečná místa, kterým neodolají ani nejpevnější dopravní zařízení. Tak se stal vyhlášený bermudský trojúhelník obávanou pastí pro mnohé lodi i letadla.

A co loď církve svaté? Odolá všem těm náporům hrubého násilí a léčkám porušeného magnetického pole? Odolá přímým útokům i zákeřnému pronikání nepřátel na palubu, kde vedou záškodnickou válku ze zálohy? Nebojte se, malověrní, neboť je zbudována nejlepším Stavitelem všech dob, Ježíše Kristem. Nebojte se o její pevnost. Překonala věky a celé věky ještě odolá.

Kdo zaručí tuto odolnost nebeské lodi, putující celou věčnost nedozírnými pláněmi vesmíru? Ručí vám za to slovo dějin, slovo Kristovo.

Slovo dějin potvrzuje, že se Petrova lodička kymácí uprostřed nepohody, ale nikdy se nepotopí. S posvátnou úctou sledujeme první tři staletí její plavby dějinami. Paluba Petrovy lodi byla trvale zaplavena krví nevinných mučedníků. A přitom už tehdy, při pronikání skrytými průchody katakomb mohutněla a sílila pevnost nebeské lodi. Až do té doby, kdy se římská říše jako shnilý vrak sama potápí na dno oceánu minulosti, aby se Petrova loď vítězně plavila dál.

Její pevnost odolala prudkým poryvům větru a náporům vln stěhujících se národů, aby z těchto epizod v její plavbě vyšla ještě mohutnější a stabilnější. Přes svou objemnost a obtížnou ovladatelnost proplula krvavou záplavou islámu, jež hrozivě zařádila přímo na Petrově lodi. Meč a oheň islámu zničil skoro všechny asijské křesťanské obce a hrozil i Evropě. Sotva bylo jedno nebezpečí zažehnáno v bitvě u Lepanta, přihnalo se ještě horší. Odpůrce pronikl na samotnou loď v podobě protestantské reformace. Neobstál však a Petrova lodička pluje neohroženě dál a nese spásu i odloučeným bratřím.

Potom vplula nebeská loď do moře moderní nevěry. Její vůdce Voltaire se vyjádřil: „Jsem už unaven posloucháním toho, že dvanáct lidí stačilo založit církev. Chci ukázat, že jediný člověk stačí k jejímu zničení.“ A vybízel ostatní: „Zničte tu bídnici!“ Přehnaly se bouře francouzské revoluce, napoleonských válek, stejně jako následující vlny nacismu, fašismu a komunismu, a církev vyplouvá směle do třetího tisíciletí.

A v čem má základ toto zaručované slovo dějin? Kde jinde než ve věčně trvajícím slově Kristově? Obrazem církve je Petrova loď, na níž Spasitel za veliké bouře spí. V úzkosti volají učedníci: „Pane, zachraň! Hyneme!“ On jim řekl: „Proč se bojíte, malověrní?“ A vstal, okřikl vichřici a jezero a nastalo úplné ticho. (Mt 8,25-26) To platí o bouřích ohrožujících církev až dodnes. Útěchou jsou nám slova Páně: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ (Mt 28,20) Je s námi a bdí nad námi ve dne v noci ten, který ji chrání. Trvalá stabilita a nosnost této nebeské lodi, plující vesmírem je zaručována jejím skálopevným základem. Petr se podle Božího slova (Mt 16,18) stává víc než základem. Je skálou, do níž jsou vytesány základy. Jako se v bouři a přílivu vod nezachvěje dům postavený na skále, takže snese přívaly a vichry, podobnou pevnost a neochvějnost má svatá loď církve.

Lidská společnost nabývá stálosti a pevnosti autoritou. Petr je skálou církve právě svou autoritou. Autorita poskytuje jednomyslnost a tím nejpevnější jednotu každé společnosti. Tuto jednotu má Petr nad celou církví pro Kristův příslib.

Církev zůstává vždy nerozborná, protože Petr je jejím pevným pilířem a nosným rámem. Na celém Petrovi stojí celá masivní výstavba církevní. Petr a církev se plošně kryjí. Skoro cítíme tuto totožnost. Petr není jenom nosným skladebným článkem konstrukce nebeské lodi. Petr je víc. Stavba církve stojí na Petrovi. Je pevná a nerozborná proto, že stojí na Petrovi.

To však není všechno. Zvláštní postavení Petra mezi apoštoly, základními pilíři církve je dáno ještě jinak. Spasitel mluví o zkouškách, které čekají na posádku jeho lodi. Připomíná odvěký boj odpůrce proti Bohu. Na počátku stojí vládce světa se svým pokusem odtrhnout Boží děti od jejich Otce nedůvěrou. Opakovaně se vládce světa snaží znemožnit start i bezpečný let vzhůru, a to už na startovací rampě nové nebeské lodi, zbudované Kristem pro putování Božích dětí do nebeské vlasti. Slibuje hory doly každému, v kom tuší původní, čistou lásku k Otci nebeskému. Připravuje léčky, pokušení a zkoušky nebeského raketoplánu na cestě vesmírem. Budovatel svaté archy s tím počítá. Ví, že Otec nebeský od začátku našeho kosmického putování do nebe dopouští tyto satanovy pokusy. Ví to, zrovna tak jistě, jako to, že tyto pokusy nakonec ztroskotají ve strašné satanově porážce a slavným Božím vítězstvím. Jenže vládce světa není naivní, ani slabý ani prostomyslný, nýbrž je to génius zla. Proto Bůh poskytuje pomoc těm, které chce odpůrce odvrátit od účasti na nebeské expedici kosmem. V těchto zkouškách jim zůstává zvláštní oporou původní Petrovo ustanovení. Má jít jako prospektor a předsunutá hlídka tam, kam se má ubírat nebeská loď. V takových krizových situacích má vyznačit zastavení a podniknutí dalšího kroku, stanovit další kurz, posilovat ostatní, aby nezklamali. Za něho se totiž zvláště modlí Božský stavitel nebeské lodi, Ježíš, aby Petrova víra nepolevila. (Lk 22,31-32) Následkem této zvláštní péče našeho Pána je Petr jako nosný pilíř nebeské lodi samonosným pilířem. Petrova milost a z ní plynoucí pevnost, soustavné upevňování a utvrzování ostatních pilířů a článků je základem stability skladby celé nebeské lodi.

Petr byl k tomuto poslání zvlášť vybrán, vyvolen a vychováván. Jak Mistr, tak jeho vyvolení ho od začátku uznávali a kladli na první místo, takže ho zaujímal ještě za pozemského života Kristova. Pronáší rozhodné slovo a zaujímá pevný postoj v čele ostatní ch a za ně. Hned po odchodu Páně z tohoto světa jedná podle jeho přislíbení a ustanovení. Je základem, skálou, když sám jedná, první předstupuje před svět s radostnou zvěstí zahájení programu nebeské výpravy kosmem, první přijímá do nebeské lodi všechny povolané Židy i pohany.

A co dál? Protože zvláštní Petrovo poslání bylo kvalifikované, proto Petr předal své zvláštní poslání svému nástupci.

Někdo však namítá: Tohle jsou jen lidé, slabí lidé, ale copak mohou sami tito lidé zajistit pevnost nebeské lodi? Samozřejmě, že její stabilita musí vycházet z její vlastní konstrukce, dané Stavitelem. Protože je to jediné zřízení obsahující prostředky Mistrovy spásy, proto je nebeská loď nejen nutná, nýbrž také neměnná a neporušitelná. Je taková, že se nemůže ani odchýlit od cíle, ani zbavit prostředků stanovených a daných Mistrem, a je taková, že se ve své podstatě opravdu ani nezměnila. Je to podstatná vlastnost daná nebeské lodi na cestě vesmírem, vyplývající z jeho určení. Tento nebeský raketoplán je neporušitelný ve své podstatě, ve svém cíli a ve svých prostředcích.

Jak je to možné? Je neporušitelný především proto, že má trvat stále. Dále nemůže být porušen v prostředcích, totiž v pravdách a svátostech. Konečně je neporušitelný proto, že má v sobě princip neporušitelnosti.

A co ty úhybné kroky při různých zkouškách vládcem světa? Co znamenají odchylky od původního kurzu nebeského raketoplánu na cestě vesmírem? Nebeská loď může a musí měnit své vnější formy, měnit prostředky a způsoby, kterým podává své pravdy a svátosti. Je to živé ústrojí, které je zasazeno do prostředí živého vesmíru. Proto musí odpovídat životnosti své úlohy, aby na palubě nebeské lodi mohli najít bezpečné útočiště cestující všech povah, potřeb a ustrojení. Nemůže se však změnit v samotných pravdách, na nichž je vybudována její stavba.

Božský Stavitel chtěl mít svou nebeskou loď pro putování vesmírem viditelnou, hierarchicky a monarchicky zřízenou. Proto musí být jeho nebeský raketoplán vždycky takový a nesmíme očekávat jinou nebeskou loď, ani takovou, která by byla výhradně duchovní, ani hořekovat nad tím, že se dnešní nebeská loď odchýlila od Mistrova kurzu, a že je třeba ji znovu vrátit původnímu zřízení Božským stavitelem. Nebeská loď se v podstatě nezměnila a nemůže se změnit. V celém kosmu neexistují žádné síly, které by ji mohly rozvrátit a přemoci (Mt 16,18).

Náš nebeský raketoplán bude nejen věčně trvat, nýbrž bude věčná jeho nezměnitelnost v pravdě. Její Božský Stavitel zůstává se svou nebeskou lodí až do skonání světa (Mt 28,20). Sv.Jan Zlatoústý připomíná, že církev svatá stojí pevněji než nebe i země. Tedy církev je pevnější nejen než země a celý vesmír, ale i než nebesa. Věřme Božskému Mistru, který říká, že „nebe i země pominou, ale moje slova nikdy nepominou.“ (Mt 24,35) Nepominou slova Páně, že ji mocnosti pekelné nepřemohou (Mt 16,18).

Nebojme se tedy o budoucnost církve, ale spíše se bojme o budoucnost národů a mocností, které vedou proti ní odboj.

Ona vydrží a bude stále konat Kristovu oběť tak dlouho, dokud On sám nepřijde k dosažení svého cíle, kdy nás přivede do nebeské vlasti. Tedy církev zde bude věčně. Díky svému Zakladateli, Budovateli a Udržovateli je věčná a nezměnitelná v jeho Pravdě pro Ducha svatého, věčná v oběti Páně.

Během plavby nebeské lodi světem sledujeme ustavičně zápas mezi lidskou porušeností a věčnou neporušitelností církve. Přes všechny lidské slabosti, kterým nevyhovují mnohé pravdy, se Boží lid na palubě nebeské lodi nesmlouvavě drží neporušené pravdy. Přes všechny hříchy a špatnost lidí, kteří pronikli na palubu nebeského raketoplánu, pluje tato svatá loď pokojně a plynule dál nedozírnými dálkami kosmu. Ze všech střetů a kolizí vstává vždy znovu pevnější a dokonalejší.

Neviditelné milosti se uplatňují viditelně a posvěcují a během života stále udržují viditelnou nebeskou loď jako shromáždění všech povolaných, jejíž pevnost a odolnost neutrpí slabostí, špatností a ubohostí členů své posádky. Vychází od svého božského Stavitele, od něhož čerpá svou odolnost a neporušitelnost. Proto je sama neporušitelná. Její pevnost vyplývá z jejího podstatného spojení s Božským budovatelem a z její vlastnosti přechodného stavu nebeské vlády, která viditelnou nebeskou lodí pluje vesmírem do cíle, k vítěznému dosažení nebeské vlasti.

Před odchodem ze světa a návratem k Otci nebeskému uzavřel a zabezpečil Božský Stavitel své dílo. Ani náznakem nedal najevo, že by se z jeho nebeské lodi mělo na cestě do nebeské vlasti ještě přestupovat do nějakého jiného zařízení. Naopak, vložil do ní všechny prostředky nezbytné k dosažení cíle. Proto nebeská loď navěky setrvá v celém tomto svém zařízení, zprostředkujícím dosažení nebeské vlasti. Cíl plavby nebeské lodi kosmem je věčný, neporušitelný a nutný, totiž dosažení nebeské vlasti a k našemu dopravení do této vlasti.

Na základě zvláštního Božího ustanovení je naše nebeská loď utvrzována a zajišťována Petrem, a na stejně pevném Božím základě je naše nebeská loď mariánská. Maria byla Bohem povznesena do nebe a tam je korunována.

Prosme Pannu Marii, Královnu nadhvězdnou, aby nás stále vedla na naší nebeské dráze vesmírem až do cíle.

 

5. Bezpečná jako náruč Matky

Odedávna Boží lid na své pouti dějinami věří, že si Duch svatý přidružil pokornou Pannu z Nazaretu, aby jednal způsobem osobním, i když v nedělitelném společenství s třemi Osobami Nejsvětější Trojice, v díle spásy lidí. Duch svatý je osobní láskou Otce a Syna. Proto působí způsobem velmi mocným a zároveň jemným, že se Mariina osoba se všemi svými schopnostmi a silami, jak duchovními, tak tělesnými, dokonale přizpůsobila úkolům, které jí byly svěřeny v plánu vykoupení.

Byl to Duch svatý, který naplnil Mariinu duši milostí od prvního okamžiku jejího početí, vykoupil ji nejvyšším způsobem vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidstva a tak ji učinil Neposkvrněnou.

Tentýž Duch jí vnukl, aby souhlasila ve jménu lidského pokolení s panenským početím Syna Nejvyššího, a pak způsobil, že ho počala ve svém lůně, aby dala život Spasiteli svého lidu, svrchovanému Pánu věčného království.

Duch svatý naplnil její duši radostí a vděčností, kterou vyjadřuje ve zpěvu Magnificat. Tímto chvalozpěvem se obrací k Bohu, svému Spasiteli.

Stejný Duch vnukl svaté Panně dobrou radu uchovávat věrně ve svém srdci slova a činy, vztahující se k narození a dětství jejího jediného Syna, kterých se tak důvěrně a s takovou láskou účastnila.

Týž Duch vnukl Marii, aby láskyplně žádala od svého Syna proměnění vody ve víno na svatbě v Káni. Tak učinil Ježíš první zázrak a tím vyvolal víru u svých učedníků.

Duch svatý podporoval Ježíšovu Matku u paty kříže a vnukl jí tak, jako ve chvíli zvěstování, aby plnila vůli nebeského Otce, který chtěl, aby byla mateřsky spojena s obětí svého syna za vykoupení lidského pokolení.

Duch naplnil nezměrnou láskou srdce Panny Marie Bolestné, aby přijala z úst svého Syna poslední vůli - její mateřské poslání vůči svatému Janovi, učedníkovi, kterého tolik miloval, což předobrazovalo její duchovní mateřství k veškerému lidstvu.

Na perutích nejvroucnější lásky pozvedl Duch svatý Marii k úloze té, která se modlí nejvznešenějším způsobem. Bylo to ve večeřadle, kde Ježíšovi učedníci jednomyslně setrvávali na modlitbách spolu s Matkou Páně. Tak očekávali Ducha, který jim byl slíben.

Konečně Duch svatý uchvátil srdce Panny Marie, poutnice na zemi. Dal jí touhu po spojení s jejím oslaveným Synem. Tak ji důstojně připravil na výsadu, která korunuje všechny ostatní, na její Nanebevzetí s tělem a duší.

Mariino poslání jako té, která byla přidružena ke Kristovu Duchu v tajemství spásy, nekončí slavným Nanebevzetím. Třebaže je povznesena k radostnému patření na Nejsvětější Trojici, pokračuje ve stálé duchovní přítomnosti vzhledem ke všem vykoupeným dětem. Stále je vedena ve své vznešené úloze nestvořenou Láskou, která je duší a svrchovanou hybnou silou tajemného Těla nebeské lodi.

Přítomnost Panny Marie na palubě nebeské lodi, která putuje vesmírem k věčnosti, je neustálá. Toto Mariino mateřství trvá v plánu milosti nepřetržitě. Když byla vzata do nebe, neustala ve svém spasitelném úkolu. Svými přímluvami nám i nadále získává dary pro věčnou spásu.

Je spravedlivé, že je Matka Boží prohlašována blahoslavenou všemi pokoleními, jak tomu bylo od prvních staletí putování vykoupeného Božího lidu dějinami. Je na místě, že je vzývána církví jako přímluvkyně, pomocnice, zachránkyně a prostřednice. Avšak „je třeba chápat tato slova tak, že nic neubírají na důstojnosti a účinnosti jediného prostředníka Krista.“ (LG 62) A musíme připojit, že nic neubírají ani na důstojnosti a účinnosti Ducha, který posvěcuje i Hlavu i každý článek tajemného tělesa nebeské lodi.

Činnost Matky Boží pro blaho vykoupených nenahrazuje všudypřítomnou a všeobecnou činnost Ducha svatého, ani s ním nesoupeří, nýbrž ji vyprošuje a připravuje nejen přímluvou v souladu s Božím plánem viděném v blaženém patření, ale také přímým vlivem příkladu. V tom je zahrnut příklad svrchované učenlivosti vzhledem k vnukání Ducha svatého. Maria ve stálé závislosti na Duchu svatém přivádí k Ježíšovi duše, utváří je podle jeho obrazu, vnuká jim dobré rady, tvoří mezi Ježíšem a věřícím lidem pouto lásky.

V této době, významné pro dějiny církve a pro další putování lidstva touto nebeskou lodí, kdy stále nová vnitřní obnova křesťanů a jejich smíření s Bohem i mezi sebou navzájem je nezbytným předpokladem, aby byla naše nebeská loď uprostřed kosmu znamením důvěrného spojení Bohem a celého jednotného lidského pokolení (LG 1), musí být Duch svatý, svrchovaný pramen Lásky, jednoty a míru ve velké úctě u všech povolaných k této nebeské výpravě. Ale v souladu s ním, jehož přijímáme v ohni božské Lásky, musí také zářit u každého úcta k Matce Boží, Matce církve, nedostižnému vzoru lásky k Bohu a k bližním.

Matka Boží nepotřebuje, abychom přeháněli v líčení její velikosti. Pravá krása je vždy ta, která odpovídá skutečnosti, jak nám ji předkládá církev svatá.

Všechno, co měla Maria, pochází od Ducha svatého, Dárce všech milostí. Sama od sebe neměla nic v řádu nadpřirozeném, takže se podobala všem nazaretským dívkám. To, co ji od nich odlišovalo, bylo dílo Ducha svatého. Maria byla Neposkvrněná, milostiplná, aby mohla být důstojnou Matkou Mesiáše, ale to všechno byly dary Ducha svatého, za které po celý život děkovala.

Někteří odloučení bratři neprávem poukazují na přehnané vyzdvihování Panny Marie. Jestliže ji Bůh vyzdvihl až důstojnosti Matky Boží, měli bychom snad přehlížet tuto velikost svaté Panny? Maria nemá, ani nechce nahradit působení Ducha svatého. Byla pokornou služebnicí Páně a zůstává jí nadále. Proto je nástrojem Ducha svatého v posvěcování duší, když pomáhá svou přímluvou, když pečuje o své děti jako Matka církve. Vždyť Kristova Matka se nemůže nestarat o jeho tajemné Tělo, které stále žije a my jsme k němu křtem přičleněni.

Přímluva a příklad života tady vyjadřují stálé Mariino působení v církvi a ve světě. Přimlouvá se za celý svět, když vidí, že mu hrozí strašná katastrofa.

Mariina pomoc vykoupenému Božímu lidu na cestě dějinami se mění podle okolností. Dříve to byly spíše živelné pohromy a hrozné epidemie, které Bůh s přímluvou svaté Panny odvracel, mírnil či zastavoval, jak o tom svědčí množství pamětních sloupů v mnoha městech. Když začaly více nežli živelné pohromy a nakažlivé epidemie ohrožovat lidstvo hrozné vynálezy, které člověk vylákal na přírodě, pomáhá mu Maria bránit se proti člověku ve službách vládce světa. Tak odvrátila mocnou přímluvou zkázu naší vlasti od dravých nájezdníků Panna Maria Hostýnská. A když se muslimský půlměsíc tlačil do Evropy, byla tomu na její mocnou přímluvu učiněna přítrž v bitvě u Lepanta. A také různá naše města měla uchráněna mocnou přímluvou svaté Panny. Tak třeba Brno, obléhané vojskem vedeným generálem Thorstensonem, bylo zachráněno díky přímluvě Panny Marie.

Pomoc Matky Boží lidstvu se stále stupňuje. Kdybychom provedli srovnání závažných dějinných událostí významných pro záchranu měst, národů, států a celého lidstva, byli bychom překvapeni, kolik klíčových událostí a rozhodnutí se příznivě vyřešilo právě ve dnech svátků či památek Panny Marie. Tak rozhodující zvrat ve vývoji II. světové války nastal vítězným dovršením bitvy o Stalingrad, 2.února 1943, tedy na svátek Panny Marie. Když svět se zatajeným dechem sledoval obávanou „Lišku pouště“, maršála Romella a celé německo-italské tažení za dobytí Suezu, pojednou se podařilo zvrátit nacistické síly v Africe. Padl Tobruk a nacistická vojska kapitulovala v Tunisu dne 13.května 1943, tedy v den památky zjevení Panny Marie ve Fatimě. Druhá světová válka skončila v měsíci Panny Marie, a to právě 8. května, tedy ve svátek Panny Marie, Prostřednice milostí,

Takových dokladů o Mariině tajemném působení v lidských dějinách je daleko více.

Jak dovedeme být vděčni svaté Panně, skrze kterou k nám přicházejí všechny milosti, všechny dary Ducha svatého? Nejlépe na to odpověděl svatý Otec Jan Pavel II, který obnovil zasvěcení celého lidstva povolaného k pouti nebeskou lodí vstříc nebeskému cíli Panně Marii. A Maria? Tím víc ho chránila. Když byl na papeže spáchán atentát, stalo se to právě ve výroční den, kdy tento velký papež obnovil zasvěcení církve Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, a papež zrovna držel půst podle rady Panny Marie fatimské. Díky tomu mohl být ihned operován a zachráněn. Maria se přimlouvá se za každého člena Kristova tajemného Těla, který se k ní utíká o pomoc. A nepochybujeme o tom, že její přímluva je mocná, jak dokazují dějiny mariánské úcty.

Mariin příklad dokonalého života, příklad svatosti jasně vyniká pro všechny, kdo se k ní přiblíží poznání a láskou. Bohorodička je vzorem církve ve víře, lásce a dokonalé jednotě s Kristem (LG 63). A tím se nám stává nezastupitelnou průvodkyní, která vede k dokonalému životu s Bohem na zemi a k blaženosti, které sama požívá na věčnosti.

 

6. Jak se orientovat

Sledovali jsme nebeskou loď v jejím svaté konstrukci, díky níž se můžeme spolehlivě a bezpečně dostat na naší kosmické výpravě k nebeskému cíli. Jenže jak se zaměřit k tomuto cíli a jak během putování vesmírem udržovat správný kurz proti všech odchylkám?

Námořníci se při pravdě oceánem se řídili podle stálic na obloze, hlavně podle Polárky. Ale když byl den nebo padla mlha či obloha byla zatažená mraky, tehdy pluli naslepo. Proto plavci odedávna užívali kompas, magnetickou střelku ukazující pokaždé na sever. Opravdu pokaždé ukazoval kompas na sever? Pokud nepluli místem s poruchami magnetického pole, tedy se pokaždé mohli spolehnout na kompas. Ale naprostá jistota nebyla ani při použití kompasu. Nejedna loď při plavbě Sargasovým mořem vplula rázem do podivné zářivé mlhy, kde se ručička jejích lodních kompasů bláznivě roztočila. Mnohá dezorientovaná posádka si počínala zmateně a zoufale vyskákala přes palubu, kde našla záhubu, aby zanedlouho byla objevena prázdná loď bez posádky. I Kolumba prý potkala na plavbě podobná událost, ale neztratil duchapřítomnost, poklekl na palubu a s ním posádka a modlili se Salve Regina, aby pod vedením Královny nebeské bez úhony vypluli z pásma magnetické poruchy.

To by se novodobým cestovatelům nemohlo stát, směje se moderní člověk. Naše plavidla a letadla používají gyroskopy. Tyto otáčející se setrvačníky působí, že se loď či letadlo hůře odchyluje toho kurzu, který si člověk předem stanovil. Stěžuje to člověku odchylku, ale docela ji nemůže vyloučit. Avšak piloti a kapitáni mají též radiové spojení s pevninou. Používají také zařízení, umožňující orientovat se pomocí družice. A přesto mnoho z nich záhadně zmizelo v oblastech poruch magnetického pole, kde bylo pojednou záhadně přerušeno spojení a ztratili možnost orientace se svými smysly. A co říci o možnostech radiového spojení v podmínkách, když naše země je obetkávána neviditelnou sítí tolika radiových, televizních a jiných vysílání na různých vlnových frekvencích, takže se země stává stále více obalenou zářivým a magnetickým filtrem, který čím dál tím víc působí jako rušivá clona?

Tomu se podle některých vyhýbají pouze kosmické lodě po opuštění rodné země. Ty se pak řídí výhradně palubním počítačem podle vypočítané dráhy letu, a lidé na její palubě podrobněji upravují dráhy letu podle stacionárních družic nebo podle různých stálic jako je třeba Polárka. A co když vlétnou do nějaké černé díry ve vesmíru a budou strženi do jiného časoprostoru? A tak je stále jasnější, že člověk na pouti vesmírem do nebeské vlasti nevystačí jen s běžným kompasem či jiným zařízením umožňujícím smyslům dostupnou orientaci. Potřebuje jiný „kompas“, totiž umožňující orientaci, přesahující meze smyslů.

Co je to za podivný „kompas“? Co jiného než víra, která nám ukazuje cíl i zaměření našeho života? Náboženství nás vede k uznání Boha za nejvyššího Pána a podřizovat se jeho svaté vůli. Ovšem pouze věřit, že Bůh existuje, to by bylo málo. Je třeba mít k Bohu osobní vztah. Jak je ale možné, že je na světě tolik různých náboženských společnosti a každé tvrdí, že její pravdy jsou ty pravé a jedině ony že určují správný vztah k Bohu? Abychom poznali pravdu, je třeba rozumně zkoumat, co Bůh zjevil o sobě a o vztahu člověka k němu.

Každé náboženství má své pravdy a zásady. Avšak pravé může být jen to náboženství, které potvrdil samotný Bůh! Pravdy Boží byly lidem zjeveny skrze patriarchy, proroky a konečně Synem Božím Ježíšem Kristem a jeho apoštoly. Všechny tyto pravdy jsou obsaženy v Písmu svatém. Jsou to pravdy, které přesahují možnosti chápání našeho rozumu. V takovém případě jim věříme pro pravdomluvnost Boha, který nás nechce a ani nemůže klamat.

Tak se děti ve škole učí o různých zemích světa a planetách a hvězdách ve vesmíru. Nikdy tam nebyli, ani se tam třeba nedostanou, ale věří poznatkům pro pravdomluvnost svého učitele. To je přirozená víra. Ale náboženská víc je víc. Je to Boží dar. Je to milost, která nás nabádá věřit tomu, co Bůh lidem zjevil, co Kristus učil, apoštolové hlásali a církev předkládá k víře. Naše víra se opírá o autoritu samotného Boha, a ne jen lidskou. Bůh se nemůže mýlit. ani nás nechce klamat. Opíráme se tedy o Boha, který nás stvořil jako svůj obraz ke své podobě, a dal nám rozum a svobodnou vůli. Co nám dokazují lidé, nemusíme vždy věřit, protože lidé jsou omylní a někdy také lžou. Co jeden vědec tvrdí, to jiný popírá, a mnohdy jsou lidé klamáni jinými lidmi kvůli osobní prestiži.

To, čemu máme věřit jako ti, kdo plují nebeskou lodí vesmírem, je obsaženo v Písmu svatém nebo v ústním podání církve. Když člověk cestuje do ciziny, svěřuje své jmění a ostatní záležitosti spolehlivé osobě. Podobně i Ježíš Kristus svěřil drahocenný poklad pravd víry své církvi před odchodem z tohoto světa a pověřil ji střežit tento poklad neporušený a rozdávat z něho věřícím.

Každý křesťan má znát aspoň ty nejzákladnější pravdy víry, a to že je jeden Bůh, dále že Bůh je svrchovaně spravedlivý, že Syn Boží přijal lidské tělo z Marie Panny a stal se člověkem, aby nás svou obětí na kříži spasil, dále že jsou tři božské Osoby, že lidská duše je nesmrtelná, a konečně že ke spáse je nutně zapotřebí Boží milosti. Tyto pravdy jsou obsaženy v modlitbě „Věřím v Boha“, kterou se má křesťan denně modlit a rozjímat o ní spolu s Matkou Boží ve svatém růženci.

Naše víra však od nás vyžaduje nejen teoretickou znalost pravd víry, ale jejich praktické prožívání. Apoštol Jakub píše, že víra beze skutků je mrtvá. Teprve tehdy, když člověk důsledně žije podle zásad víry, stává se z něho opravdový, celý křesťan a charakterní člověk. Víra nutně zdokonaluje, zušlechťuje a kultivuje člověka, který podle ní jedná, mluví i trpí.

Věřící člověk si však také uvědomuje, že víra je živá a že musí růst. Chápe, že musí stále zdokonalovat svou víru hlubším poznáváním pravd víry, jejich zvnitřňováním a následným uplatňováním v běžném životě, aby se víra stala potvrzenou vlastní zkušenosti, osvědčenou, přesvědčenou i přesvědčivou. Naše víra od nás nežádá žádné nemožnosti ani nerozumnosti. Mnozí křesťané snížili svou víru na nevěrohodnou právě kvůli své nevědomosti. Tak si třeba někteří naivní křesťané myslí, že s Bohem mohou vyjednávat jako se sobě rovným, že víra je jakási smlouva člověka s Bohem, vymáhaná podle zásady rovnosti „něco za něco“ či „dal-má dát.“ Kolik křesťanů ztratilo svou víru právě kvůli tomu. To, že si vybírali z víry jen to, co se jim právě hodilo, jako hrozinky z vánočky, a ještě byli pyšní na to, že objevili „svou“ osobní víru. Vybírali si tak dlouho, až jim z víry nic nezbylo.

Pokud se nám někdy zdá, že toho musíme jako křesťané věřit příliš mnoho, pak si pamatujme, že nevěrec se ve svých názorech musí přemáhat ještě víc. Musí věřit třeba, že tento svět vznikl náhodou a sám od sebe, že život povstal z neživé hmoty, že se člověk vyvinul z opice, že činnost duše jsou jenom úkony mozku, že smrtí člověka život úplně končí. A musí věřit ještě mnoha jiným věcem, které nikdy nikdo nedokázal. Naproti tomu věřící křesťan roste den ode dne ve svém přesvědčení, že uvěřil pravému Bohu a že Bůh od něho nežádá, aby věřil nějakým lidským výmyslům nebo úplným nesmyslům.

Není důstojné křesťana, když věří všelijakým pověrám, jako třeba že pátek je nešťastný den, nebo číslo třináct že je nešťastné, že člověk má vstávat pravou nohou. Ještě hůře se prohřešují proti víře, když navštěvují vykladače karet, jasnovidce či si dávají se sestavovat horoskop nebo se ve svém životě spoléhají na kondiciogram sestaveným nějakým počítacím strojem. V takové případě jejich „věřím“ není božské, ale bezbožné a pověrečné.

Je třeba znát důsledně pravdy víry, neboť v sobě skrývají mnoho povzbuzení a posily, a dávají nám pravou orientaci za všech okolností a ve všech dobách. Potom člověk v prostředí, kde je vystavován soustředěnému náporu různých technických a elektronických a elektromagnetických vlivů, není vydán napospas okolí. Naopak si zachová spolehlivou a bezpečnou orientaci třeba i v neblaze proslulém bermudském trojúhelníku nebo i v té nejčernější díře vesmíru. Kdybychom věnovali jen zlomek času, který utratíme sledováním rozhlasu, televize a počítačovým hříčkám, také studiu náboženských pravd, pak by naše víra byla rozumnější, přesvědčenější i přesvědčivější pro ostatní. Potom by mohli vykonat mnoho dobrého poučením těch, kdo nemají ani ponětí o pravdách víry, nebo víru napadají a zesměšňují, protože poznali jen lidmi znetvořenou víru.

Víra je potřebou lidského rozumu, protože je to světlo, které svítí ve tmě a tma jen nepohltila. Je to pravé světlo, které přišlo do světa a osvěcuje každého člověka. (Jan 1,5-9) Víra je potřebou lidské vůle zvláště v době utrpení, v nevyléčitelné nemoci či při vleklých chorobách, v době neuznání a pronásledování, uprostřed živelných pohrom a katastrof. Kde víra chybí, otevírá se v samotném lidském nitru černá díra zoufalství a sebevraždy. Víra je potřebou lidského srdce, neboli celého mikrokosmu, aby se toto vnitřní životní prostředí mohlo s Boží milostí proměňovat v božské prostředí, a odtud vyzařovat do okolního kosmu. Tak je naše víra potřebná pro celý vesmír, neboť jeho Božský Původce se rozhodl vládnout celému vesmíru skrze lidské srdce.

Matka Boží dobře věděla, komu uvěřila a podle toho také vypadal její život. Její víra v Božství Ježíše Krista nebyla podlomena v žádné situaci. Neztratila víru ani, když viděla Spasitele bezmocně ztrýzněného na křížové cestě. Její víra nezakolísala, když ho viděla umírat na kříži jako zločince mezi zločinci.

Maria je naší průvodkyní našeho putování vesmírem do nebe. Kde najdeme to nebe? Tam, kde je Bůh. A Bůh je všudypřítomný. Tedy nebe je všude. Je snad nebe jenom stavem našeho srdce, duchovním stavem? Nikoli, protože nebe je i rozměrným místem, kam putujeme, a v tomto nebi je místo i pro naše tělo, neboť jako Ježíš Kristus tak i Maria je v nebi i s lidským tělem. Nebe není jen místem v nějaké čtvrté dimenzi, v níž by člověk přesahoval meze trojrozměrnosti smyslům dostupného světa, ale i místem, které objímá i trojrozměrný svět, neboť je tu pro všechny Bohu věrné a milující děti připraveno nejen nové nebe, ale i nová země. Maria oslavená Bohem v nebi je korunována nejen na Královnu všech svatých, ale i na Královnu všehomíra, na Královnu nadhvězdnou, takže kraluje i vesmíru. Může nás lépe než kdokoli jiný z tvorů vést na naší pouti vesmírem do nebeského cíle. A přece ji nemůže najít nikdo, kdo by ji hledal jen ve vesmíru a nedbal nebeského cíle.

Kéž nás příklad naší nebeské Matky povzbudí i naši víru a povzbudí k tomu, abychom čerpali poučení o pravdách víry četbou Písma svatého a pozorným posloucháním Božího slova. Pak se nestane, že bychom kolísali ve víře při nejrůznějších zkouškách, nýbrž dokážeme svou víru přesvědčivě obhájit, protože ji budeme dobře znát.

 

7. Programování lidského srdce

K tomu, aby se člověk mohl vydat na plavbu oceány, nestačí jen loď s kompasem, gyroskopem a či jinou navigací, ale je třeba mít přesné mapy, kde jsou vyznačena místa nebezpečná pro plavbu, je nutno znát mořské proudy a podobně. Je-li naše víra kompasem, můžeme nazvat zdroj naší víry mapou naší životní pouti. Víra čerpá z Písma svatého a z ústního podání.

Když se člověk vydá na nějakou cestu, tedy musí dodržovat jistá pravidla, jako nenaklánět se z oken vlaku či připoutat se při startu letadla. Jinak by ohrozil sám sebe, ale také spolucestující, ba i bezpečnost dopravního zařízení. Žijeme ve společnosti a musíme zachovávat její pravidla, která ji udržují pohromadě a umožňují její rozvoj. Jako stát dává zákony svým občanům, podobně i Bůh dal svým tvorům jistá pravidla a zákony. Nechce však od nás jenom znalost těchto zákonů, nýbrž také chce, aby se naše vůle jimi řídila.

Bůh stvořil každého tvora, aby dosáhl svého cíle. Dosáhne toho řádným způsobem, tedy podle řádu, který Bůh vtiskl jako program do skladby každého tvora. Tak vložil i do duše každého člověka jisté zásady a člověk sám cítí, že je má zachovávat. Nejde tu jen o to, že by Bůh chtěl člověka k něčemu znásilňovat. Jde o řád, v jehož duchu má člověk žít jako člověk. Když se člověk proti těmto zásadám proviní, cítí výčitky svědomí, stydí se sám před sebou. Vzhledem k tomu, že si člověk nepočínal vždy podle toho, jak je přirozeně ve svém srdci naprogramován, protože někdy zneužíval Bohem dané svobody, dal mu laskavý Bůh zvláštní provozní předpisy či návod k použití člověka, aby dosáhl dokonalosti. Desatero Božích přikázání. Není to zákon, který dal Hospodin jenom židovskému národu na poušti, nýbrž platí pro všechny lidi. Je to jakési morální existenční minimum pro zachování člověka na správné cestě k dokonalosti.

Někdy jsou Boží zákony lidem nepohodlné. Musíme si ovšem uvědomit, že Bůh ví, co dělá, a že své zákony dává proto, aby chránil lidskou společnost. Bez Božích zákonů by se svět stal pouští a lidská společnost peklem. Také příkazy otce v rodině se dětem někdy zdají protivné, ale jsou užitečné pro celou rodinu. Podobně se Bůh stará o celou lidskou rodinu. Dává jí zákony, které některé věci ukládají, jiné zase zakazují. Boží zákony se podobají lávce nad propastí. Je sice úzká, ale je jedinou bezpečnou cestou, kterou se člověk může dostat na druhou stranu. Kdo by šlápl mimo, spadl by do propasti a zahynul by.

Je velký omyl mnohých lidí, když v Božích zákonech vidí okovy, kterými Bůh spoutal lidstvo. Není tomu tak. Na sloupech elektrického vedení je výstražný nápis: „Je nebezpečné dotýkat se drátů i na zem spadlých!“ Chce snad tímto elektrárna omezovat naši svobodu? Jak bychom asi nazvali člověka, který by si řekl: „A zrovna se dotknu!“ a byl by zabit elektrickým proudem? Právě tak nám Bůh říká: To a ono nedělej, jinak zahyneš! Jenže my přece tak rádi s klukovskou umíněností zkoušíme, jestli to Bůh s tím trestem myslí vážně. Když nás Bůh na místě nezahubí, tak máme radost, a posmíváme se, že nás Bůh jen tak straší. Přitom ale zapomínáme, že jsme hříchem zabili svou duši!

Bůh dal člověku svobodu a svoboda je tajemství, které naplno pochopíme až u Boha. Lidská svoboda má být jen odleskem Boží svobody. Kdyby Bůh chtěl člověka nutit k dobru nebo zlu, odebral by mu svobodu. Tím by se člověk změnil na zvíře. Jenže Bůh nemá v úmyslu vynucovat si naši poslušnost. Bůh nechce být Bohem loutek, ale milujícím Otcem Božích dětí. Nechce být Pánem otroků, ba ani služebníků, ale chce naše přátelství. Kdyby Bůh chtěl nutit lidstvo k zachovávání Božích přikázání, neposlal by do světa dvanáct apoštolů, nýbrž dvanáct policajtů. Bůh nám tedy dal naše přikázání, nikoli proto, aby omezil naši svobodu, ale aby nám pomohl vyhnout se hříchu a umožnil nám stát se šťastnými už zde na zemi a jednou i na věčnosti. Máme tedy zachovávat Boží přikázání z lásky k Bohu, a ne ze strachu před tresty.

Z Písma svatého víme, že židovský národ měl kromě Desatera Božích přikázání ještě celou řadu předpisů náboženského a společenského rázu. Syn Boží Ježíš Kristus nepřišel, aby Starý Zákon zrušil, ale doplnil a naplnil. Přišel především potvrdit také vnitřní platnost Božího řádu, který ve Starém Zákoně přistupoval jakoby zvenčí vůči člověku. Sám shrnul všechny Boží zákony ve dvě největší přikázání: „Milovat budeš Pána Boha svého z celého srdce a bližního jako sebe sama.“ V těchto dvou přikázáních je podle Kristových slov obsažen celý Boží zákon i učení proroků. Bůh nechce, abychom se ho jako Židé ve Starém Zákoně báli, ale abychom ho milovali. Má na to plné právo. Vždyť nám od narození dává nesčetné dary a činí tak dobrovolně, protože nás miluje.

Když uvážíme, jak nás Bůh od našeho stvoření miluje, jak pro naši spásu a spásu světa poslal svého jediného milovaného Syna, který tolik vykonal a vytrpěl z lásky k nám, pak musíme uznat, že Bůh má skutečně právo na naši bezmeznou lásku, a že my máme nejvyšší povinnost milovat Boha z celého srdce a dobrovolně a ochotně mu sloužit.

Když Pán Ježíš vyhověl prosbě apoštolů, aby je naučil správně se modlit, tedy je naučil modlitbě Otčenáš. Už první slova, nikoli „Otče můj“, ale „Otče náš“ prozrazují, že Bůh je společným otcem všech lidí a my jsme jeho milovanými dětmi. A když se před smrtí Pán Ježíš při Poslední večeři loučil s apoštoly, řekl jim: „Příklad zajisté jsem vám dal, abyste se vespolek milovali, jako jsem já miloval vás.“ To je výzva, abychom se milovali nejen jako lidé, nýbrž láskou, jakou nás miluje vtělený Bůh. K takové lásce se my sami nemůžeme povznést, ale musíme se pokorně dát povznést k této nadlidské lásce mezi sebou navzájem. Sebe samého prohlásil Ježíš Kristus za našeho bratra a přeje si, abychom viděli v každém člověku jeho samého, tedy vtěleného Boha, Ježíše Krista. To je výzva nejen k vzájemné lásce pozemské, ale k nebeské lásce, k vzájemnému posvěcování se skrze Krista. Vždyť řekl: „Co jste učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste učinili.“

Na těch dvou přikázáních, z nichž jedno nás orientuje k nebeskému cíli přes mikrokosmos v srdci člověka a druhé nás zaměřuje ke stejnému cíli přes vnější makrokosmos, je založeno programování lidského srdce. Křesťané to také tak odedávna chápali a dávali ostatnímu světu příklad dokonalé lásky, takže pohané o nich s obdivem říkali: „Pohleďte, jak se milují!“

Jak to ale vypadá v dnešní společnosti? Všude plno nervozity, sobectví, nenávisti a závisti, jeden je druhému vlkem jako za dob nejtemnějšího pohanství. Každý křesťan, který chce nabýt jistoty, že opravdu miluje Boha, si má znovu a znovu klást otázku: „Jak miluji bližního?“ Sv.Jan píše: „Jak můžete milovat Boha, kterého nevidíte, když nemilujete bližního, kterého vidíte?“, a dále: „Kdo nenávidí bližního, je vrah!“

Soustavná obnova víry podle božského naprogramování lidského srdce, stále nová evangelizace, znamená prohlubovat nejen znalost nauky víry, ale i povzbuzovat ochotu a posilovat vůli k životu z víry. Oživení a rozvoj božského programu v lidském srdci začíná modlitbou matky za život dítěte, které nosí pod svým srdcem, aby slovy nevyslovenými zakoušel člověk od mateřského lůna, že je radostně očekáváno. Pokračuje to v rodinném prostředí, kde člověk musí zakoušet nejen bezpečnost domu, ale i lásku domova, i přítomnost Boží v podobě modlitby, znamení kříže a vzájemného posvěcování se. Křesťansky kultivovaná škola a podobně zušlechtěné sdělovací prostředky mohou už jen dotvářet podobné obrysy programu vtištěného Bohem do srdce Božího dítěte.

Místo toho však lidé v mnoha rodinách tráví většinu času před televizí a jinými sdělovacími prostředky, kterým neuváženě a libovolně otevírají své mysli i svá srdce. Tak se vystavují nebezpečí libovolné manipulace zvenčí. A ve školách? Nezbývá čas osvojit si a hlouběji prožít duchovní program vlastních srdcí. Především se člověk od dětství musí rychle zacházet s počítači, s oživováním mrtvých strojů a programování umělé inteligence. Knihy se přestávají číst, a to i Písmo svaté. Nauku víry v soustavném uspořádání podává katechismus. Jenže kdo by to četl? Mnohým se katechismus zdá příliš učená kniha. A přesto jen ten, kdo katechismus pravidelně čte a rozjímá o jeho obsahu, takže ho vnitřní vstřebává, roste ve znalosti programu svého srdce, i v ochotě a pohotovosti k jeho provádění na cestě nebeskou lodí vesmírem vstříc svému cíli.

Víru totiž nestačí jenom naukově znát, ale je třeba ji plnit celým životem. „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do nebeského království, ale ten, kdo činí vůli mého nebeského Otce.(Mt 7,21) Celý náš život má být stále novou, jedinečnou, původní a neopakovatelnou radostnou zvěstí každého z nás, novým evangeliem podle mne i podle tebe. Jak krásně o tom svědčí sv.Jan Chrysostom, když dal císař spálit knihy evangelia: „Jen spalte knihy evangelia, ale váš bezbožný záměr se vám přesto nepodaří, protože většina křesťanů nosí evangelium ve svém srdci. I když nebude možno číst v Písmu svatém, které ctnosti Pán přikazoval, přesto bude možno je sledovat v mravech a svatém životě křesťanů, neboť křesťané jsou živá ztělesněná evangelia.“

Vynikajícím prostředkem programování našeho srdce je modlitba růžence, která je evangeliem podle Panny Marie. Svatá Panna, pokorná služebnice Páně, byla plná milosti Boží, protože její srdce bylo naplněno láskou k Bohu. A z lásky k Bohu dokázala milovat své bližní. Nejen ty, kteří se jí líbili, a kteří jí činili dobro, ale i nejzavilejší nepřátele své i svého Syna. Z lásky k Bohu je vždy ochotna plnit vše, co od ní Bůh požaduje. A jak víme, nebylo toho právě málo. Vzala na sebe sice čestný, ale nesmírně těžký úkol - stát se Matkou Vykupitele. Nemusela trpět, ale trpěla z lásky k Bohu a z lásky k nám, aby nám vyprosila co nejvíce lásky. Oplácejme Matce Boží její lásku k nám, a pak se i my přesvědčíme, že „kdo jí důvěřuje, nadarmo ji nevzývá!“ neboť ona nás slyší a ve své lásce nás vyslyší. Královno nebes milá, vyprošuj nám pravou lásku k Bohu a k bližním.

 

8. Kotva naděje

Čím to, že přes všechno dosavadní úsilí o vzmach a vymanění se z pozemské tíže, jsou výsledky tak chabé, že zůstáváme stále na startu anebo zase tak bláznivě odpoutané, že se naše pouť nedá ovládat? Asi příliš spoléháme na své síly a obáváme se naplno spolehnout na vyšší pomoc. Těžko se nám to připouští, když se vydáváme za věřící, ba křesťany. Jenže celou svou zbožnost vytváříme ohýbáním své ideje boha podle vzoru svého „já“. Hledáme náhražky Boha v nějakých svých ideálech. Zapomínáme, že Bůh je nám bližší, než jsme si každý sám sobě. Chováme se vůči Bohu tak chladně proto, že sledujeme Boží moc s úzkostí a otrockou bázní. A přitom Bůh nás zve k důvěrnému přátelství. Bůh nám přeje a chce, abychom uspěli, ale my před ním ustrašeně prcháme a zavíráme se do ulity svého mikrokosmu nebo bezhlavě prcháme kamsi k nedozírným břehům kosmického oceánu. Proto i naše plnění Božích přikázání, pokud se děje, je tak nucené.

Bůh je nám pořád jen trestajícím soudcem anebo pouhým pomocníkem v časných potřebách, když nám docházejí síly. Náš vztah k Bohu je stále příliš servilní a nedůstojný člověka a Božího dítěte už vůbec.

Možná, že se příliš vyčerpáváte na své vesmírné pouti k nebeskému přístavu, aniž pokračujete. Je ovšem třeba usilovat o mravní ctnosti. Avšak samotné naše úsilí o mravní ctnosti je jako pracné veslování naší lodi do Božího přístavu. Je to ušlechtilé snažení, které člověku umožní dosáhnout dokonalosti, ovšem jenom na přirozené úrovni, nikoli však k dosažení nadpřirozeného cíle. Bůh nám však chce usnadnit přístup k sobě.

Naše duše je jako loď plující k Bohu. Vlastnoručně se odrážíme, veslujeme, používáme stroje, raketový či plazmový a jiný pohon, ale pořád je to jenom naše upocené snažení. A tak nás Bůh vyzývá, abychom rozepjali široké plachty důvěry a dali se vést Bohem samým.

Když se otevřeme vanutí Ducha svatého, tak se nám pluje snáze a rychleji a bezpečněji se blížíme do nebeského přístavu. Jenže ani tato otevřenost vůči proudu Boží milosti není tak docela záležitostí samotného člověka. Sám od sebe se nikdo nemůže obrátit k Bohu, nýbrž k tomu potřebuje Boží milost. Jestliže má někdo své srdce sevřeno křečí nenávisti, ukřivděnosti, kdy je jeho mikrokosmos zajatcem odporování Boží vůli, pak žije na osamělém ostrově. Zachránit tohoto trosečníka může jedině Bůh, když člověk projeví lítost i svátostně se smíří s Bohem. Teprve potom se v jeho mikrokosmu otevírají póry pro jeho duchovní dýchání Duchem svatým, který je nadpřirozeným dechem naší duše.

Náš život by neměl váznout jenom na „našem“, výlučně lidském snažení o zlepšení prostředí uvnitř člověka a kolem něho. Samotné naše ctnosti nejsou způsobilé k tomu, aby nás provedly přes všechna úskalí a nebezpečné víry do vytouženého cíle. Zato dary Ducha svatého vedou člověka tam, kde všechny ctnosti selhávají. Posilují nás, kde jsou lidské síly v koncích.

Lidské schopnosti nás sice vedou k Bohu, ale sami tam dojít nemůžeme. Potřebujeme nadlidské, totiž Boží vedení. Nestačí vedení nějakých neosobních, společenských nebo kosmických sil. Potřebujeme osobní vedení. Neobejdeme se bez osobně blízkého Boha, který se k nám důvěrně sklání a působí v nás. Má-li však působit v nás, tedy musíme být k němu povzneseni, abychom byli schopni toto vedení přijmout. Tak musí být naše duše uschopněna k Božímu vedení.

Tím se nám otevírá možnost chápání života a cesty sv.Terezie Ježíškovy. Dary Ducha svatého mají svůj duchovní život, který v každém z nás nabývá osobité krásy, protože nejsou ničím cizorodým, co by bylo zvenčí přilepeno k lidskému životu. Sv.Terezie kladla důraz na potřebu odevzdat se Božímu vedení a nic nepřipisovat sobě. Je velkým úkolem darů Ducha svatého přivést nás k osobní odevzdanosti do Božích rukou, abychom ochotně a s radostí následovali Boží vůli, jak zpívá žalmista: „Cestou tvých přikázání poběžím, když ty rozšíříš mé srdce.“ (Ž 119,32)

Právě dary Ducha svatého „rozšiřují srdce“ neboli otevírají okna našeho mikrokosmu oblažujícímu vlivu Boží milosti. Už tím zušlechťují celé naše srdce v opravdu božské prostředí. Takto kultivovaný mikrokosmos člověka nekonečně převyšuje všechny přísliby okolního světa, ba i svůdné vyhlídky na přirozené setkání s jakoukoli mimozemskou inteligencí. Vždyť sama jediná nesmrtelná lidská duše má podle Andělského učitele větší cenu než celý ostatní stvořený vesmír, který má jenom přirozený cíl, kdežto omilostněná duše má cíl nadpřirozený.

V pravěkém prostředí, kde se ocitli naši předkové, škodlivě působil v okolním světě odvěký mimozemský odpůrce s nadlidskou inteligencí, který sice mohl svádět jako anděl zkázy a smrti, avšak proti jejich vůli nemohl vniknout do jejich srdcí. Avšak naši prarodiče, krásní a dokonalé lidé svobodně a dobrovolně podlehli zhoubnému lákání tohoto tvora. Pyšně se odvrátili od svrchované Krásy Boží, aby dali přednost stvořené kráse. Tím krásou prozářený mikrokosmos v jejich srdci pohasl a ochladl a jasně vynikající Boží obraz ztemněl a stáhl se v ošklivém křečovitém šklebu. Porušení řádu v lidském srdci se řetězovou reakcí rozšířilo na všechna pokolení, a zůstává dodnes jako trhlina, jež upomíná na upřednostnění stvořené krásy před Krásou nestvořenou. Odtud plyne stálá náchylnost obdivovat se sobě a ostatním tvorům místo Bohu.

A přesto nám celý ostatní stvořený vesmír nemá být jen příležitostí k havárii na naší pouti k nebeskému cíli. To není původní smysl stvořených věcí. Všechno tvorstvo nás vede ke Stvořiteli. Vždyť „nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou“ (Ž19,2). Boží děti, jež putují nebeskou lodí do stanoveného cíle, umí díky Duchu svatému správně hodnotit stvořené věci a řadit je na správné místo v žebříčku svých hodnot, tak, aby se na jejich vrcholu zaskvěl Stvořitel. Stvořených věcí je zajisté mnoho, a navíc se okolní prostředí od pravěku k dnešku vlivem hříchu zhoršilo. Už to zdaleka není jen jeden z tvorů, had, který svádí člověka na scestí, ale tisíce a statisíce dalších tvorů, zvláště těch, kteří se senzačně blýskají v těkavém svitu obrazovky či virtuální reality. Právě tam hledá „anděl světla“, sražený s nebe na zem, své uplatnění. A vůči takovým a podobným prostředkům výpočetní techniky je člověk, spoléhající se jenom na své síly a ctnosti, bezmocný.

Bůh však nenechává člověka jako bezbranného sirotka ve světě. Proto nám uděluje současně s milostí posvěcující svého Ducha. Ten nás vede k správnému užívání věcí, abychom je dovedli správně hodnotit, zakoušet jejich krásu nebo se odvracet od jejich ošklivosti, a přikládat jim význam, který skutečně mají mít podle původního Božího určení.

Tak nás Duch pravdy učí nalézat ve všem stopu Boží Krásy, ve všem odhalovat Boží vůli, ve všem objevovat cestu k Bohu. Současně nás odpoutává od ošklivých věcí, které jsou Bohu cizí, a vede nás přecházet od tvorů k Bohu, který je stvořil, vykoupil skrze Krista a posvěcuje. Když nás Duch svatý darem umění odpoutává od ošklivých a znetvořených věcí v životním prostředí, tak to není žádný útěk od péče o životní prostředí. Naopak, vede nás to k uznání, že vrcholným pečovatelem a obnovitelem porušeného tvorstva není a nikdy nebude pouhý člověk, nýbrž Ježíš Kristus. Jedině Kristus přemohl svět a především mimozemského odpůrce s nadlidskou inteligencí, který už před lidským selháním kazil okolní prostředí prostřednictvím hada, a znešvařuje je dodnes pomocí hřešících lidí, ale i pomocí celých hříšných struktur. (Centesimus annus,IV,38)

Působení Ducha svatého lze chápat jako proměnu křehkého lidského mikrokosmu v pevné, silné a neporušitelné Božské prostředí. Svými omezenými silami nejme schopni dosáhnout takové úrovně, jakou nám Bůh stanovil. Proto nám Bůh pomáhá svou silou. A každý, kdo by odmítl toto vedení a pokusil by se na vlastní pěst překonat své meze, obrátil by se dříve nebo později proti sobě samému. Sám o sobě člověk ničeho nedosáhne, leda se vyčerpá a nakonec se zoufale postaví proti každému člověku a proti sobě. Boží síla je tajemstvím darů Ducha svatého. Nezbytným svorníkem plnosti jeho darů je bázeň Božích dětí. U mnoha lidí však stále straší slovo bázeň v horším smyslu. Je to bázeň, která zbavuje člověka odvahy a ochromuje ho a současně uráží Boha a pohrdá Boží Láskou, neboť je to pouhé ustrašené unikání před trestem. Taková bázeň se opírá jen o starost o sebezachování a děsí následků hříchů, a tak nehřeší ze zbabělosti, protože se bojí hřešit. Bez hrozby trestu by takový člověk směle hřešil. Hrozba věčných muk ho sice odvrací od hříchu, ovšem pouze navenek, protože uvnitř člověk vězí v zajetí své touhy po hříchu. Taková bázeň nemiluje Boha, nýbrž jen vlastní sobecký prospěch. Vůči Bohu přistupuje chladně, jako k neosobní bytosti, která vystupuje jen jako nutná a neúprosná spravedlnost. Taková bázeň je smutná a zoufalá.

Naproti tomu bázeň v lepším smyslu se odpoutává od sebe a vkládá svou naději do Boha. Ví, koho má v Bohu, a koho by v Bohu ztratila hříchem. Proto se obává viny, neboť by ztratila svrchovanou Krásu, Pravdu, Dobro a zosobněnou Lásku. Tahle bázeň Božích dětí je radostná a posiluje nás v radostném rozmachu. Přestaňme tedy konečně ulpívat na poníženém životě ustrašeného lokaje. Plňme Boží příkazy ze vznešenějších pohnutek, než jen proto, že nám jinak hrozí zkáza. To bychom vlastně milovali sebe, kdybychom chtěli hřešit do sytosti a pořád si ještě mysleli, že se Bůh s námi přece jen nějak vyrovná v posledním okamžiku. Obava ze ztráty milujícího Boha je spasitelná, požehnaná, zušlechťující, kdežto strach ze ztráty trochy sobecké radosti je pohoršující, ponižující a odlidšťující.

Papež Jan Pavel II. se na závěr své knihy „Překročit práh naděje“ zamýšlí nad tím, co je třeba k tomu, abychom neměli strach. Nejde jen o to mít větší kuráž a sebedůvěru, nýbrž je třeba „překročit práh naděje, nezastavit se u něj, ale nechat se vést, vstoupit do naděje.“ Ten, který nás chce povznést a je schopen povznést nad pozemskou tíži, nám stále opakuje: „Nebojte se!“ Proto se nebojme plout rozbouřeným oceánem vesmíru, protože Pán přemohl svět a spoutal i mimozemského odpůrce s jeho nadlidskou inteligencí! Nebojme se dát povznést nad hranice pozemské přitažlivosti a nést Boží světlo do celého vesmíru! Nebojme se vrhnout kotvu našeho nebeského raketoplánu k břehům kosmického oceánu, kde je náš nebeský přístav! Přemožitel smrti, světa i odvěkého odpůrce spí na dně naší lodi, a bděle řídí celé stvoření ze srdce každého z nás.

Přes všechno přesvědčení, že před Bohem jsou i vlasy hlavě sečteny, leká nás kontrast mezi Boží svatostí a naší slabostí. Proto se člověk sám obává předstoupit k trůnu Boží velebnosti. Otec nebeský s tím počítá. Proto nám dává matku, kterou povýšil na Matku Boží. Maria, Matka Boží je naší matkou, a je v nebi povýšena nad hvězdy a všechny tvory nejen se svou lidskou duší, ale i s lidským tělem. Nový zdroj naší naděje! Jestliže důvěra v Boha je pevná kotva, vržená do hlubin Božího milosrdenství, pak Maria je pevné lano, na němž je kotva upevněna.

Máme matku, která se nás vždy zastane, když se pro své hříchy hanbou a bázní neodvažujeme vzhlédnout k Boží tváři. Proto říká sv.Bernard: „Kde je už ztracena všechna naděje, tam pomáhá Maria, Matka svaté naděje“. Jak by Bůh nevyslyšel Pannu Marii, když chová Všemohoucího ve svém náručí. Tak je i prosba této „všemohoucnosti na kolenou“ opravdu všemohoucí.

 

9. Kotevní lano

Náš život směřuje k jednomu cíli - k věčnosti. Mnohému z nás se však může zdát věčný cíl plavby naší nebeské lodi vesmírem příliš vzdálený a nebeský přístav skoro nedosažitelný. Proto nám Božský stavitel naší nebeské lodi přichází na pomoc. Posiluje nás nadějí. Naděje nás vede k důvěře v Boha, že nám pro zásluhy Ježíše Krista udělí vše, co nám slibuje, a že nám k dosažení nebeského přístavu dá také potřebné prostředky. Nestačilo by však mít kotvu pevně uchycenou v mateřském přístavu, kdybychom s ní nebyli pevně spojeni. Je třeba naději udržovat, ale i posilovat, Vším, co dobrého vykonáme nebo vytrpíme, posilujeme svou naději na dosažení věčného cíle. Tím získáváme větší jistotu naší spásy a přesvědčení, že Bůh splní, co slíbil ústy svého Syna. Nejvíce však roste naše naděje modlitbou. V ní se povznášíme k Bohu ze svých obav a úzkostí. Bez modlitby by naše naděje byla zmítána víry pochybností a unavujících náporů vln.

Kotevní lano udržuje spojení naší nebeské lodi s přístavem. Modlitba jako prostředek naděje nás spojuje s kotvou. Pod pojmem modlitby si lidé představují mechanické odříkávání naučených slov, prostě takové říkanky. A to je velká chyba. Mnozí věřící si pak stěžují, že jejich modlitby jsou neúčinné. Modlitba je důvěrná rozmluva s Bohem. Máme s ním často rozmlouvat vlastními slovy. Že to nedokážeme? Ale ano! Copak při rozmluvě s otcem či matkou pečlivě vybíráme slova? Tak se modlil i náš Pán. „Jednou se Ježíš na nějakém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan.“ (Lk 11,1)

Touha po modlitbě je vanutí Ducha svatého v nás, Ducha, který nás táhne do nebeského přístavu, kde bychom navěky zakotvili. Už tato touha je modlitba, je to modlitba Kristova Ducha, který se v nás „modlí nevyslovitelnými vzdechy.“ (Řím 8, 26) Třebaže jsme během naší plavby kosmem do nebeské vlasti rušeni a ohrožováni různými vlivy, přesto žádný z těchto činitelů z okolního světa nebo z lidského těla nepřehluší volání Boha v lidském srdci. Modlitba je projevem touhy, která není naším dílem, nýbrž je výsledkem tažení Ducha svatého, totiž duchovní přitažlivosti nebeského cíle, jehož informace je od křtu svatého naprogramována do našeho srdce.

Dokonce i ten, kdo Boha odmítá a nechce k němu modlit, v kritických situacích spontánně vyslovuje jméno Boží, jméno Matky Boží, jméno svatého kříže, ale protože nepřipojuje poděkování v případě svého vyváznutí z nebezpečí, ani prosbu o pomoc v případě svého náhlého ohrožení, stává se toto jeho volání rouhavým výkřikem naprázdno, rouhavým proto, že se obrací k Bohu neúčelně, nesmyslně. Může to však zachránit, pokud aspoň dodatečně záměrně připojí prosbu nebo díky.

Každý, kdo se cílevědomě modlí, ten doufá. Kdo ztratí naději na vyslyšení, přestává prosit. Ani člověka neprosíme, když ztratíme vyhlídku na splnění své prosby. Když člověk někomu telefonuje, představí se a pak mluví. Když voláme v modlitbě k Bohu, nemusíme Bohu říkat své jméno a přece Bůh naši modlitbu vždycky slyší. Jestliže není snadné navázat spojení s významnou osobností, s Bohem máme možnost udržovat stále spojení. U Boha můžeme dostat spojení, kdykoli s ním potřebujeme mluvit.

A přesto si křesťané neváží modlitby! Na tomto odporu k modlitbě nesou díl odpovědnosti rodiče, kteří buď nenaučí dítě vůbec modlitbě, anebo je tak nutí k nějaké modlitbě, že jim každou modlitbu zprotiví. Je sice pravda, že se máme modlit a tak navazovat spojení s Bohem, a to nejlépe tak, jako nás tomu naučil náš Pán, ale Boha můžeme uctívat různým způsobem.

Kromě toho je modlitba především výsada, kterou nám Bůh ve své dobrotě dává. Modlitba je ovšem také umění. Musíme se umět modlit, aby naše modlitby měly cenu před Bohem. Modlit se můžeme ústy nebo beze slov, srdcem, tedy třeba také před obrazem či sochou svatého, před křížem. Můžeme se modlit sami nebo společně, modlitby naučené nebo vlastními slovy.

Modlitba je podle sv.Tomáše důležitým prostředkem naděje. Na naší modlitbě můžeme zjistit, jak to vypadá s naší nadějí. O co se modlíme, v to doufáme. Modlitba a naděje jsou těsně propojeny, protože víme, že to, co si vyprošujeme a v co doufáme, není v naší moci, ale může nám to být zdarma darováno.

Modlitba předkládá naši touhu Bohu. Modlitbou si správně vyprošujeme jen to, v co smíme doufat. V modlitbě Páně se nemodlíme pouze o to, po čem oprávněně toužíme, nýbrž je v ní stanoveno i pořadí naši přání. Proto nás tato modlitba učí nejen prosit, ale také vtiskovat řád našim přáním a touhám (Sv.Tomáš, STh,II,II,83,9). Otčenáš je modlitba, která nejvíce napřimuje naši naději v Boha, tedy nás nejpevněji spojuje s naší kotvou v nebeské pevnině. Protože je modlitba prostředkem naděje, proto jsou potíže a ohrožení modlitby také krizemi naděje. Komu chybí pevné spojení s kotvou, ten ztratí i vlastní kotvu, a bude zmítán vlnami pochybností a víry zoufalství.

Někteří lidé se odmítají modlit, protože modlitbu považují za slabost. Dnešní lidé jsou od školního věku vychováváni k jakémusi titanismu, nabubřelé povýšenosti, a dále ke kultu okázalé činnosti a vnějších výkonů. Od dětství je člověk napájen iluzemi o obrovských možnostech lidského mozku, o skvělých vynálezech a pokroku vědy. Falešní proroci hlásají smutnou zvěst: „Člověk není živ modlitbou, nýbrž prací!“ Moudré poučení „Modli se a pracuj“ bylo převráceno na „Pracuj a pak se modli“, aby se v běžném životě ulpělo jenom na „Pracuj.“

Uprostřed spotřební společnosti hojnosti se dostavuje velké ohrožení naší naděje v podobě duchovní omrzelosti. Omrzelost je nejprve jakási ochablost duševních sil, ztráta snahového napětí, jež činí člověka neschopným bránit se roztěkaným myšlenkám a výkyvům nálad, ale také senzačním nabídkám světa. Z tohoto celkového ochabnutí pak vyplývají všechny rysy omrzelosti, pocit prázdnoty, nesmyslnosti života, ztracenosti a odcizenosti, neschopnost upnout se duchem k něčemu určitému, nechuť a odpor ke všem a ke všemu, tupé civění, úzkostlivé stavy a smutek. „Acedia“, kterou staří mnichové nazývali „poledním démonem“, znamená netečnost ducha, mrtvou polohu, v níž uvázne kyvadlo lidského života.

Člověk se snaží pomoci si z této mrtvé polohy své duše útěkem do překotné činnosti a vnější výkonnosti. Stává se obětí posedlosti duchem světa, čemuž se dnes často říká stres. Člověk není schopen vydržet v samotě, když se nemodlí. Nesnese ani ticho, a proto rychle pouští televizi, rozhlas a jiná zařízení, kterými se dává buď naplno omamovat, nebo je používá jen za zvukovou kulisu svého činnosti. Jindy prchá ze čtyř zdí a překotně se vrhá do víru světa. Lidé, kteří se nedovedou modlit, se podobají trosečníkům na širém moři, kteří ztratili spojení s přástavem. Ti, kdo se umí modlit, ale ztratili vůli k modlitbě, jsou jako ti, kdo vyhodili kotvu i s kotevním lanem. Žijí v nejistotě, potácejí se na vlnách života a neví, jak to s nimi dopadne.

Jak se tomu ubránit? Naučit se modlit a vytrvat v pravidelné modlitbě. Přimět se i v dnech duchovní vyprahlosti k modlitbě. Vytrvalost je už výrazem naděje jako napnuté kotevní lano lodi dobře zakotvené v nebeském přístavu.

Smyslem modlitby je chválit Boha, děkovat mu a prosit o potřebné milosti. Některé milosti jsou modlitbou přímo podmíněny a bez modlitby nám je Bůh nedá, i když je má pro nás připraveny. Pán Ježíš říká: „Proste a bude vám dáno“ (Mt 7,7). „Dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit“ (Mt 21,22). Pokud jde o vesmír, Písmo svaté potvrzuje propojení hmotného světa a člověka. Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až lidstvo v nebeském raketoplánu dosáhne svého cíle a natrvalo zakotví v nebeském přístavu (Řím 8, 19-23).

Tajemná obnova mikrokosmu člověka i okolního makrokosmu v jednom božském prostředí bude „novým nebem a novou zemí“ (2 Petr 3,13). V tomto novém vesmíru (Zj 21,5) bude Bůh přebývat mezi lidmi. Také viditelný vesmír je tedy určen k božské přeměně, „aby i sám svět byl už bez jakékoliv překážky ve službách spravedlivých tím, že se bude podílet na jejich oslavení ve vzkříšeném Ježíši Kristu (GS 39,1).

Někdo se dává strhávat vírem pochybností, zda Bůh vůbec vyslyší jeho modlitby. Můžeme si být jisti, že Bůh vyslyší naše modlitby, pokud neprosíme o nic hříšného, a jestli Bůh uzná, že to bude dobré pro spásu naší duše. Bůh totiž nejlépe ví, co nám může prospět a co uškodit. Nesnažme se vnucovat Bohu svou vůli, ani s ním nikdy v modlitbě nesmlouvat, a tím méně si klást nějaké podmínky! „Očekávání nové země nesmí oslabit, nýbrž povzbudit úsilí o zvelebení této země, kde roste tělo nové lidské rodiny. Všechny tyto dobré plody přírody i našeho přičinění, které jsme v Duchu Páně a podle jeho příkazu zda na zemi rozmnožili, potom opět nalezneme, avšak očištěné od každé skvrny, ozářené a přetvořené, až Kristus odevzdá Otci věčné a všeobecné království.“ (GS 39,2-3) Pak bude Bůh „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28).

Panna Maria je nenahraditelná pomocnice v našich modlitbách. Jejím prostřednictvím máme přednášet modlitby k Bohu tak, aby provedla jejich přehodnocení a ve správném pořadí je přednesla Bohu. Maria je nejen důležitá prostřednice tohoto uspořádání našich modliteb předkládaných Bohu, ale ona naše modlitby ještě zdokonaluje a vyprošuje nám u Boha prohloubení naší naděje.

Maria zná nejlépe ze všech lidí hodnotu modlitby. V modlitbě ji zastihl anděl, když jí přišel zvěstovat, že byla vyvolena za Matku Boží. V modlitbě rozmlouvala svým Synem Božím, když očekávala jeho narození. V modlitbě se mu klaněla v Betlémě, modlitbou ho posilovala na křížové cestě na Kalvárii.

V přítomnosti trojjediného Boha, naší prostřednice Marie a našeho přímluvce svatého Josefa máme mluvit i o své každodenní práci, o rodině, o přátelích, o svých velkých plánech i o všedních maličkostech.

Učme se od svaté Panny lásce k modlitbě. Na naší vesmírné plavbě nebeskou lodí do věčného přístavu je nám Maria nejlepší průvodkyní růstu naší naděje. Prosme svatou Pannu, aby nás naučila rozjímat, aby nás vedla pohotově odpovídat na neustávající klepání našeho Pána na naše srdce. Matko Boží, ty jsi dala světu Ježíše, který nám zjevuje lásku našeho Otce nebeského, pomoz našemu rozumu a vůli, abychom uměli naslouchat Božímu hlasu, přílivu milosti!

 

10. Hlavní stěžeň

Volnost, svoboda. Ta úchvatná slůvka ovládají celé stvoření - pták v povětří, ryba ve vodě, lev na poušti. Všechno se těší ze svého volného rozmachu. Také člověk je svobodný, a to víc než ostatní tvorstvo, nad něž svou bytostí vysoko vyniká. Tak i on se těší ze své svobody a volnosti.

V pamětihodných dnech národního osvobození od cizí nadvlády se u nás s oblibou sází lípa svobody, avšak pouze jeden strom byl zasazen a zůstává navěky stát, aby věčně rostl, a tím stromem života je kříž, na němž byl umučen Spasitel světa. Na něm byl ukřižován a tak zbaven veškeré svobody jediný božský Osvoboditel, vítězný nositel pravé svobody. Svým přesvatým utrpením na dřevě kříže nám získal osvobození z našeho otroctví hříchu a světa, a vysvobození z pout odvěké mimozemské zrůdy s nadlidskou inteligencí. Avšak navíc nám - namísto naší obnovené lidské svobody ohraničené naším prostorem a časem - nabízí svobodu Božích dětí, neomezenou ani prostorem ani časem.

Tento svatý kříž je hlavní stěžeň na naší lodi, kterou se plavíme dějinami. Svatý kříž je stěžejní nosník naší nebeské lodi, s níž putujeme vesmírem do věčného přístavu. Nejde tedy jen o libovolný dřevěný kříž z Golgoty, nýbrž o svatý kříž. Je posvěcen utrpením, potem a svatou krví Syna Božího, který jej nesl na Hoře lebek, vzal na sebe utrpení a hříchy každého z nás a za každého z nás se dal přibít na kříž, a zemřel tam - celý Bůh a celý člověk, Ježíš Kristus. Už tehdy, když Kristus vlekl svůj kříž, nesl nejen tíhu dřevěného kříže, ale také viny spáchané generacemi a generacemi lidmi od pravěku, kdy naší prarodiče svou vinou rozpoutali řetězovou reakci hříchu, jejíž strašné důsledky ani nedomýšleli. Už tehdy na bedra Syna Božího doléhala tíha důsledků těchto hříchů, škodlivě postihující také okolní životní prostředí kolem nás. Věříme, že i potopa světa po nebývalých srážkách mračného obalu vodní páry kolem naší planety, byla zapříčiněna lidskými hříchy, volajícími do nebe. Tak už tehdy měl jeho kříž kosmický ráz, protože jeho tíha přesahovala pozemské meze naší rodné planety.

Avšak tím to ještě neskončilo, nýbrž naopak právě začalo. Po umučení a slavném Zmrtvýchvstání a Nanebevstoupení Syna Božího pokračuje dál lidský hřích. Kdyby mělo dít všechno jen podle spravedlnosti, dávno už bychom zde nebyli. Bohudíky je zde stále ještě Někdo, kdo jako pokorný Beránek nabírá na sebe naše hříchy i s jejich škodlivými důsledky, které víc a víc přesahují hranice naší planety a víc a více zasahují dál a pronikavěji do okolního vesmíru. Beránek už netrpí a neumírá, neboť žije navěky, ale jeho kříž nabývá stále více kosmických rozměrů. S tím, jak se víc a více svobodně zaplétá hříšný člověk do svých vin, stírá se jasné rozlišení mezi tím, co je důsledek těla, světa či ďábla. Tak svatý kříž jako strom života prorůstá napříč okolním vesmírem a současně se stále hlouběji zakořeňuje v mikrokosmu každého z nás, kde se stáčí ve výběžcích svých kořenů v nepřehledných spirálách DNA.

Ve starém mayském městě Palenque na poloostrově Yucatan v Mexiku se nachází jedinečný reliéf. Zobrazuje lidskou postavu jako plod vzrostlé rostliny. Dávno před Kolumbovým vztyčením svatého kříže v Americe vytvořili mayští kameníci nad postavou člověka kříž. Je to tedy obraz stromu života a současně kříže, z něhož vyrůstá člověk, směřující vzhůru. Erich von Däniken v tom výjevu hledá obraz vznášedla obsluhovaného kosmonautem. Spatřuje ho v postavě nakloněné dopředu a vzhůru a obsluhující jakési přístroje... Strom života zasazený na hoře lebek prorůstá skrze člověka a jeho vymoženosti vzhůru, napříč vesmírem do nebeského přístavu.

Svatý kříž je jediným stromem, nesoucím ovoce pravé svobody. Předně je třeba říci, co je svoboda a co není. Pravá svoboda je možnost v dobrém volit nebo nevolit. Možnost volit mezi dobrem a zlem je sice známkou lidské svobody, avšak taková svoboda trpí velkým nedostatkem, protože vůle je ovládána špatnými náklonnostmi. Svobodu nelze omezovat na pouhou nevázanost a bezuzdnost, podle níž by si každý mohl dělat, co by chtěl. Potom by největšími hrdiny svobody byli třeba zločinci, protože by si dělali, co by chtěli a páchali i zločiny. Vraťte slovům původní a pravý smysl a přesvědčíte se, že pravým stromem svobody je svatý kříž.

Sledujme pozorně svatý kříž. Pod ním leží lebka a svíjí se had. To nás vede do ráje, ke stromu dobrého i zlého, kde ďábel v podobě hada našeptává prvním lidem, svobodným dětem Božím: „Nevěřte, nezemřete, ale bude jako bohové.“ Svým jedovatým zubem jim vstřikl jed smrti, kde byl dosud život, jed otroctví, kde byla svoboda Božích dětí. Sotva se naši prarodiče svobodně rozhodli obejít bez Boha, nastává vláda satanova. Od té doby je lidský rozum zatemněn, vůle nakloněna k zlému tak, že ani potopa světa nedovedla uhasit požár vášní, ani sodomský oheň nedovedl vypálit zlou žádost hříchu. K tomu ještě lidé zneužívají svobody proti sobě, takže vzniká společenské otroctví. Panství hříchu, otroctví satanovo bylo hrozné. Odpůrce žádal, aby byl uctíván v podobě různých bohů a byl potvrzován ve své nesmiřitelnosti i krutými lidskými oběťmi. Známé jsou oběti dětí, které byly házeny do rozpálených útrob Molocha, v Mexiku bývalo až dva tisíce mládenců a panen obětováno modlám. S hříchem přišla na svět bolestná rána nemocí, utrpení a smrti. „Ďáblovou závistí vešla do světa smrt.“ (Mdr 2,24) A co bylo nejhorší, že satan hříchem zavřel člověku bránu nebes, aby ho navěky udržoval v otroctví pekla. Socha Laokoónta, rdoušeného s oběma syny hrozným hadem, je symbolem člověka v moci zlého, jenž zbavil člověka svobody Božích dětí a uvrhl je do otroctví hříchu.

Tu přichází Syn Boží, očekávání národů, aby vykoupil člověka a vrátil mu ztracenou svobodu Božích dětí. Jakým způsobem? Řekl to Nikodémovi: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ (Jan 3,14) K přemožení hada musí být jako nový had vyvýšen na dřevě kříže, aby odstranil jed hříchu a poskytl transfúzi své přečisté Krve.

Na rozhraní věků se uprostřed kosmu tyčí svatý kříž, strom věčného života a svobody. To není jen nějaký smluvený symbol, ale především stěžejní tajemství života Božích dětí, putujících nebeskou lodí do věčnosti. Astronomové a kosmonauté utrácejí mnoho času a námahy vymýšlením poselství složitého kódu lidského života z Modré planety a jeho vysíláním do okolního vesmíru. A přitom to stěžejní, co se týká nejen spásy lidstva, ale i záchrany celého světa, je obsaženo v kříži. I kdyby tedy posádka nebeského raketoplánu putující vesmírem do věčného přístavu nenašla a nezískala na této pouti nic zvláštního, přesto všude najde Boží tvorstvo toužebně očekávající Spasitele. A stačí, když i tam vytrvá Boží lid v poselství křížem a vydá svědectví o jeho kosmickém dosahu.

Ježíš umřel na kříži za spásu celého světa. A pod křížem stála Maria a umírala bolestí a hrůzou. Po „dokonání“ složili bezduché tělo Ježíšovo Marii do klína. Narodilo se z něho v Betlémě a odpočívalo v něm v Nazaretu. Stůl z poslední večeře a z první eucharistické oběti v Jeruzalémě, kříž vztyčený na Golgotě, a mateřský klín, to všem uchovává Boží lid na palubě nebeské lodi na cestě vesmírem do věčnosti. To vše jasně ozařuje plamen živého ohně jako doklad, že kdekoli ve vesmíru se zabíjí Bůh, tam „nastává tma po celém kraji“, ale křesťané přinášejí světlo (Lk 23,44).

Když Maria podle Božího plánu stojí pod křížem svého Syna (Jan 19,25), hluboce trpěla se svým Jednorozeným a svým mateřským srdcem se přidružila k Ježíšově oběti, když k ní dala s láskou souhlas. Věrně zachovávala své spojení se Synem až ke kříži (LG, 58), totiž spojení skrze víru. Skrze tutéž víru, s jakou přijala ve chvíli Zvěstování andělovo zjevení. Tehdy uslyšela také slova, že „bude veliký“, a že „Pán mu dá trůn a jeho království nebude mít konce“ (Lk 1,32-33).

Když Maria stojí pod křížem, je - lidsky řečeno - svědkem úplného popření těchto slov. Její Syn umírá na dřevě jako odsouzenec. „Opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti, potupený, od nás nevážený, skoro úplně rozdrcený.“ (Iz 53,3-5) Jak velikou a jak hrdinskou poslušnost víry prokazuje Maria k tomuto neproniknutelnému rozhodnutí Božímu!

Touto vírou se Maria dokonale spojuje s Kristem v jeho oběti. Neboť Ježíš Kristus „nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí.“ Právě na Golgotě „se ponížil a byl poslušný až k smrti, a to smrti na kříži.“ (Fil 2,6-8) A pod křížem má Maria svou vírou účast na otřesném tajemství této oběti. Na rozdíl od učedníků, kteří utekli, bylo to víra vždy plná světla. (Redemptoris mater, 18)

Matka byla spolu obětována za svobodu lidstva a spásu světa. Tak je Maria nejen radostná Matka Spasitele světa, ale i hrdinsky trpící spoluvykupitelka světa. Celá posádka nebeské lodi na cestě vesmírem vděčně vzhlíží ke stěžni svého raketoplánu a hlásá jeho slávu: „Svatý kříži, tebe ctíme, lůžko Pána Ježíše,

                         v soudný den tě uvidíme na nebesích skvíti se.“

Ve svatém kříži, ve svobodě milosti Boží se nám dostává také všeho ovoce tohoto ústředního stromu, prorůstajícím celým vesmírem: nové svobody, osvícení rozumu, upevnění vůle k plné svobodě občanské i společenské.

Mnoho se mluví o svobodě myšlení, nazývané také svoboda svědomí. Co se tím rozumí? Snad aby každý mohl věřit, čemu chce, co mu rozum namlouvá? Jenže lidský rozum je plný omylů a klamů, když je ponechán sobě samému. Do jakých pout temnoty, lži, nevěry a nepravosti by dospěl! Jedině pravda nás osvobodí, říká Spasitel. „Já jsem se k tomu narodil, a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“

A je nám dovoleno hlásit se k této pravdě veřejně, když u nás není náboženská nesvoboda a všechna ústa jsou plná řečí o svobodě svědomí? Často zakoušíme posměch a ústrky, když vystupujeme jako křesťané. Můžeš být podvodník a vydělávat na bídě druhých, smíš zabíjet vlastní počaté děti a páchat všechno, co nemáš výslovně zakázáno, a nic se ti nestane, ale sotva dáš najevo křesťanskou víru a příslušnost k obecné církvi, hned je oheň na střeše a hledá se proti tobě jakékoli obvinění.

Tím víc jsme zavázáni chránit světlo pravdy na každém kroku, celým svým životem uspořádaným podle víry, abychom chodili jako synové světla, které nám přinesl Ježíš Kristus. Vtělený Bůh nás učinil navěky Božími dětmi a zve nás k přátelství a důvěrné spolupráci na spáse světa.

Opravdová velikost člověka spočívá v dokonalosti charakteru, a je opravdu „řemeslem urozených“, těch, kdo se znovu narodili v Kristu z vody a Ducha svatého. Je to umění sebeovládání, ochota přijmout lidské povinnosti vůči druhým, ale především vůči Bohu, a teprve potom lidská práva. Kdo tohle dovede, ten je opravdu svobodný, a může se honosit svobodou vůle. Jenže právě nynější doba zná pramálo toto ovládání. „Svíjíme se, svíjíme se každý pod svým bičem,

nadšeně se opíjíme vášní svou a chtíčem“, říká básník Vrchlický. Kdykoli a kdekoli se lidé odvrátili od Ježíše Krista a jeho svatého kříže, opustili strom svobody a upadli do otroctví hříchu. Televize, nemravná móda, hrací automaty, a jiné vynálezy rozněcují vášně, aby se člověk odhodlal k nějakému senzačnímu činu a projevil se skvělým výkonem. Moderní člověk se chce stát nadčlověkem, být sám sobě zákonem. Sleduje jen vlastní prospěch a nejvyšším cílem je mu požitek. Místo toho klesá jeho kulturní úroveň a upadá jeho důstojnost až pod němou tvář. Stává se usmívajícím automatem, slepým vykonavatelem rozkazů. Dvacáté století vydalo otřesné svědectví lidské svobody, která se chtěla vymknout Božímu plánu, až postavila proti člověku samému. Symbolem bezbožné humanity na konci druhého tisíciletí se staly nacistické tábory a komunistické gulagy k vyhlazování celých národů. Začátek třetího tisíciletí je krutě poznamenán pokusem o celosvětovou diktaturu lidských práv, toužící ryze přirozenými prostředky rozdrtit všechny nelidské a donucovací režimy.

Ježíš Kristus nám opatřil pravou svobodu lidskou, mravní, svobodu Božích dětí, aby také nám zabezpečil sílu ve svatém kříži, abychom dovedli ovládnout sebe samé a vyhnout se hříchu. Síla kříže je tak mocná, aby nám pomohla ovládnout všechna pokušení i špatný příklad a svůdné nabídky světa a jeho vládce. Kristus vyzývá své učedníky, aby vzali svůj kříž a následovali ho. On sám trpěl za nás a zanechal nám příklad, abychom kráčeli v jeho šlépějích (1 Petr 2,21). Kristus totiž chce přidružit ke své vykupitelské oběti právě ty, kteří z ní mají prospěch jako první. (Mk 10,39) To se splnilo ve svrchované míře na jeho Matce, která je mnohem niterněji než kdokoli jiný spjata s tajemstvím Kristova vykupitelského utrpení. (Lk 2,35)

 

11. Výsostné znaky

Na světě je mnoho lidí dobrých, ale i zlých, falešných a neupřímných. Také mnoho věcí je používáno k dobrému, ale i zneužíváno k zlému. Jak se máme vyznat v tom lidském i věcném chaosu? Kde najdeme směrnice, které by oddělovaly dobré od zlých? Kdo se často stýká s lidmi, ten má jisté zkušenosti a dovede spíše rozeznat dobré od zlých. Pro různé záležitosti zase máme úřady, které nás vedou k tomu, co je správné a odvádějí od protizákonného. Když si budete chtít vyzdobit svůj byt hodnotnými uměleckými díly, jistě nebudete nakupovat obrazy od podomních obchodníků a překupníků, nýbrž se poradíte se znalcem a umělcem. Punc na hodinkách nás ubezpečuje, že zlato je pravé, jako nás vodotisk ujišťuje o pravosti peněz.

Podobně je tomu i s náboženskými pravdami. Existuje přece tolik různých názorů, výkladů Písma svatého a domněnek. Na světě se také vyskytuje mnoho náboženských společností a všechny o sobě tvrdí, že jsou pravé. Jak poznáme, která je skutečně pravá? A potřebujeme to poznat rychle a bez dlouhého pátrání, abychom se včas nalodili na naši mateřskou loď, která nás bezpečně dopraví do věčného přístavu našeho života.

Také pravá církev má svůj punc. Naše nebeská loď, jíž se plavíme oceánem vesmíru do nebeského přístavu, má své výsostné znaky. Svědčí o její příslušnosti k nebeské vlasti, o tom, že je postavena, poslána a navigována od Boha.

Co jsou to výsostné znaky nebeské lodi? Jsou to jasně zřejmé a zřetelně patrné, viditelné vlastnosti, patřící z vůle božského stavitele a provozovatele nebeské lodi k její podstatě, a tím dokazující její pravost jako pocházející od Boha. Tyto výsostné znaky tedy musí pocházet od jejího božského zakladatele a budovatele, a tak dosvědčují božský původ nebeské lodi. K výsostným znakům pravé nebeské lodi patří, aby to byla zřejmá viditelná vlastnost, aby božský stavitel chtěl mít právě takovou svou nebeskou archu, aby se tím dokazoval božský původ a ráz nebeské lodi, aby znaky byly zřejmější než jejich božský původ, na který mají ukazovat, aby znaky byly snadno poznatelné ve své obecnosti, aby to byly skutečnosti nadpřirozeného rázu, které ukazují na nadpřirozenou podstatu nebeské lodi, a tím i na její nadpřirozený, božský původ. Proto je konečně třeba, aby tyto byly nadpřirozené skutečnosti nutně spojeny s podstatou nebeské lodi, a tak spolehlivě ukazovaly jako nadpřirozené účinky na nadpřirozenou podstatu nebeské lodi.

Není přece možné, aby Bůh založil pro naši pouť do nebeského přístavu k Bohu spoustu církví a o každé potvrdil, že právě ta je ta pravá. Pouze jedna může mít nárok na pravost. Víme také, že Ježíš založil jen jednu církev, neboť se také modlil, aby všichni byli jedno, jako je Syn sjednocen se svým nebeským Otcem, aby byl jeden ovčinec a jeden Pastýř!

Kristus chtěl založit svou, jednu, jedinou a jednotnou společnost, církev. S trochou dobré vůle se nedají Spasitelova slova o Božím království, hlavně jeho podobenství, chápat jinak, než jako slova zakládající viditelnou společnost. Autorita, kterou odevzdal apoštolům, moc nad svou pravdou a nad novým životem, který nám opatřil, ukazuje rovněž na to, že Kristus chtěl založit jednu skutečnou, viditelnou společnost s dokonalým zřízením jedné autority. A protože jde o jednu pravdu a jeden život, proto je tato naše nebeská loď jedna a je jedinou opravdovou nebeskou lodí. Proto je také obecná, neboť je připravena do sebe pojmout všechny lidi všech dob, aby je při ovládnutí celého vesmíru dopravila do konečného přístavu v nebi.

Pořadí těchto výsostných znaků naší nebeské lodi ukazuje, že je správné toto soustředění znaků kolem hlavního a základního znaku, totiž kolem jednoty nebeské lodi. V tomto základním výsostném znaku je zahrnuta smysluplnost a platnost ostatních výsostných znaků. Když vyznáváme především jednu, dále svatou, pak obecnou a konečně apoštolskou církev, tak to pro naši kosmickou pouť nebeskou lodí do věčného domova znamená, že tato božská loď je naprosto a nezvratně dokonalá, tedy svatá, obecná, podle apoštolů apoštolská a podle Marie mateřská loď, a je především jedna a jednotná.

Výsostný znak jednoty vyznačuje pouze naši nebeskou loď. Má jednoho nejvyššího kapitána a všichni účastnici nebeské plavby napříč kosmem vyznávají jednotnou nauku a užívají jednotné prostředky k dosažení naprosté dokonalosti. Ať přijdete kamkoli ve světě, do Ameriky, Asie, Austrálie nebo Afriky, ať proniknete kamkoli do okolního vesmíru, na Měsíc, Sírius či jinam, všude si ověříte platnost stejných pravd víry stejného obecného katechismu. Nebeská loď poskytuje stejné učení, stejné prostředky k dosažení věčné spásy pro chudé jako pro bohaté, pro prosté i vzdělané, pro všechny osoby dobré vůle na celém světě, který Boží Syn zachránil před zkázou k posvěcení skrze člověka.

Jedna jediná je pravá nebeská loď zřízená Božím Synem. Poskytuje všechny pravdy, a to pro všechny. Dává jednu účast na Božím životě, přivádí k důvěrnému vztahu všech účastníků jednomu Otci nebeskému. Tak je nebeská loď obecná a svatá v jednotě - jedna víra, jeden křest, a z toho jedna účast na jednom životě Božím a jedno přivinutí se k jednomu Otci všehomíra.

Božský stavitel lodi si přeje, aby jeho loď byla naprosto bezpečná k dosažení nebeského cíle, tedy svatá a neposkvrněná. Tento výsostný znak rovněž přísluší pouze této všeobjímavé a všezahrnující nebeské lodi. Má svatého stavitele, poskytuje svatou nauku, podle níž je programován chod celé lodi i s její posádkou. Na palubě lodi se už dostaly do nebeského cíle nepřehledné zástupy těch, kdo se řídili podle prozřetelného programu a osvědčují to zázraky z Boží moci, které se dějí na jejich přímluvu. Kdybychom probírali různé reformátory, kteří se vzepřeli danému programu a oddělili se od mateřské lodi, aby se podle vzoru vzpoury na lodi Bounty průkopnicky plavili na vlastní pěst, nenašli bychom mezi nimi ani jediného, který by bez úhony dospěl do vysněné rajské země. Jejich nauka může umožňovat účastníkům takové oddělené pouti, aby žili slušně, ale nikdy je nevede k úplné a nezvratné dokonalosti, ke svatosti. Netvrdíme, že se na takových lodích neplaví žádní slušní lidé, kteří sledují poctivé cíle. Snad mohou dosáhnout konečného cíle, pokud se drží Božího zákona, ale u žádného z nich dosud Bůh nepotvrdil jeho svatost zázraky.

Nikdo z nás jistě nepochybuje o tom, že Boží Syn přišel vykoupit všechny lidi a spasit celý svět. Jeho odkaz se proto týká celého vesmíru až do nevzdálenějších galaxií. Týká se celého Božího stvoření. Sleduje v něm prosazení Boží vlády Otce nebeského, ale nikoli jako mechanická síla působící zvenčí, nýbrž jako láska vyzařující ze srdce člověka. Celý svět byl vykoupen krví vtěleného Syna Božího, který přijal lidské tělo z Marie Panny. Z toho vidíme, jak je marné zakládat či udržovat nějaké zvláštní církve jen pro nějaký národ nebo třídu, čili budovat nějaké jiné nebeské lodě, které by se na cestě do věčného přístavu natrvalo oddělovaly od mateřské letadlové lodi.

Znak jednoty je tedy základním výsostným znakem naší nebeské lodi. Když je totiž tato nebeská loď v podstatě shromážděním všech povolaných, tedy je její první podstatnou vlastností jednota jak vnější, tak vnitřní, která ji činí uceleným shromážděním Božího lidu, putujícího ve vesmíru dějinami. Ostatní výsostné znaky se pak druží k tomuto základnímu znaku. Protože je nebeská loď jedna a jediná, proto musí být obecná, pro všechny.

Tvůrčím výrazem této jednoty je apoštolskost neboli nepřerušená návaznost na apoštoly. Žádná jiná církev se nemůže pochlubit takovým výsostným znakem, neboť mimo církev bylo všude během doby přerváno spojení s nebeskou lodí Kristovou. Proto také mimo tuto svatou mateřskou loď vysychá životodárná míza, a z odloučených lodí se stávají lodě mrtvých, vraky unášené okolními větry a proudy.

Hierarchické zřízení shromažďuje všechny v jeden Boží lid, a poskytuje všem prostředky jednoho posvěcení a spásy. Svatost je totiž vnitřním obsahem a cílem oné jedné nebeské lodi, která je jednotná také tím, že má jedinou pravdu pro všechny účastníky nebeské plavby vesmírem vedené jedněmi svátosti k účasti na jednom Božím životě.

Apoštolskost je tedy příčina jednoty nebeské lodi. Svatost je obsah a cíl jednoty nebeské lodi. Obecnost je důsledek jednoty nebeské lodi.

Čtyři znaky, totiž jednota, svatost, obecnost a apoštolskost jsou výsostné znaky pravosti nebeské lodi. Někdo by mohl namítnout: Jak to přijde, že tolik lidí může vidět tyto výsostné znaky nebeské lodi a poznat podle nich, že jde o jedině pravou loď, kterou se mohou spolehlivě dostat do nebeského přístavu, a přesto tak málo lidí využívá tohoto nebeského raketoplánu? Jsou tyto výsostné znaky tak přesvědčující, aby člověk musel uznat, že jedině tento nebeský raketoplán ho přivede do věčného cíle? Nikoli. Tyto výsostné znaky jsou jen pomocným prostředkem pro toho, kdo hledá pravdu. Jako turista podle jistých značek může najít cíl své cesty v horách, podobně i výsostné znaky našeho nebeského raketoplánu mají napomáhat všem upřímně hledajícím pravdu, aby našli nástupní můstek do tohoto raketoplánu.

O bájném řeckém hrdinovi Theseovi se vypravuje, že mu bylo uloženo zahubit hroznou nestvůru, Minotaura, žijícího v bludišti na Krétě. Aby nezabloudil, dala mu královská dcera Ariadna klubko nití, které rozvinoval, když procházel síněmi a chodbami bludiště. Podařilo se mu obludu usmrtit a tím vysvobodil město Athény od strašlivé daně - sedm mládenců a sedm panen, které muselo město odvádět každých devět let. Z bludiště pak šťastně vyvázl jen díky klubku nití.

Takovou nití, která může člověka vyvést z bludiště různých klamných názorů a falešných církví, je pravost Kristovy církve, na kterou poukazují výsostné znaky naší nebeské lodi. Je to však jen vnější označení. I kdyby ale člověk uvěřil v pravost církve, ještě není nucen do ní vstoupit. Vždyť příslušnost k církvi Kristově je veliká Boží milost. Víra je Boží dar. Bůh ho dává jen tomu, kdo má dobrou vůli a neodmítá jeho milosti. Vždyť Pilát měl Krista - svrchovanou Pravdu - před sebou a přece se ho ještě ptal: „Co je pravda?“ Znal Kristův život, stál mu tváří v tvář a přesto zůstal slepý k poznané pravdě!

Buďme tedy plni vděčnosti za dar svaté víry, za dar křtu svatého, který je vstupenkou do nebeské lodi, s níž se můžeme dostat napříč vesmírem do věčného přístavu v nebi, kde se s námi počítá a každý tam máme rezervované místo, jež nemůže zaujmout nikdo jiný. Dokažme svou vděčnost za tento dar. Maria, zůstaň naší matkou i uprostřed nedozírných plání kosmického oceánu! Dej nám zakusit, že jsi naší Matkou, a my že jsme tvoje děti! Veď nás k poslušnosti a oddanosti k církvi svaté, aby nezrušitelné znamení svatého křtu bylo pro nás před Bohem důvodem k ještě většímu vyznamenání od Boha - k věčnému životu v nebeské blaženosti ve společenství s Bohem a jeho svatými!

 

12. Kapitán lodi

Loď pluje na moři klidně. Na obzoru ale vystupují mraky a zlověstně se kupí. Pojednou se na moři strhne veliká bouře. Vlny prudce dorážejí na loď a zmítají plavidlem ze strany na stranu. Chvílemi se zdá, že loď mizí ve vlnách. Ježíš unavený uzdravováním nemocných pokojně spí. Ostatní k němu přistoupili a probudili ho se slovy: „Pane, zachraň nás, neboť hyneme!“ Řekl jim: „Proč jste tak ustrašení, vy malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři, a nastalo velké ticho. Lidé užasli a říkali, „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“ (Mt 8,24-27)

Znovu se lidský hlouček ocitl uprostřed nebezpečných vln a temných vírů. Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní. Bylo to právě po zázračném nasycení zástupů, kdy se učedníci plavili na druhý břeh. Za svítání jim přišel někdo naproti. Když ho učedníci viděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“

Petr mu odpověděl: Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vzkřikl: „Pane, zachraň mne!“ Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“

Když vstoupili na loď, vítr se utišil. Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: „Jistě jsi Boží Syn.(Mt 14,24-32)

Petrova loď se zmítá uprostřed vlnobití, ale kde je kapitán? Není kapitánský můstek snad prázdný? Nebeská loď stavěná pro celé lidstvo proplouvá vesmírným časoprostorem vstříc druhému břehu. Na první pohled se mnohému zdá, že se snad božský velitel tohoto nebeského raketoplánu, někam skryl. Leckterému účastníku této nebeské výpravy napříč kosmický oceánem se zdá, že on, člověk je sám sobě velitelem a kapitánem. Po mnohých přestátých zkouškách na tomto hvězdoletu je unavený a vyčerpaný člověk v pokušení iluze, že božský konstruktér jejich nebeského raketoplánu je snad jen „inženýr v důchodě“, který postavil úžasný raketoplán pro lidi, a pak se stáhl do ústraní, aby se jen díval, jak se lidi zacházejí s jeho odkazem. Pán ovšem říká: „Nebojte se, já jsem s vámi.“ Ale kde jsi, Pane?, volá podrážděně nový Petr do éteru. Jak by nebyl podrážděný, když vidí, jak se hvězdolet pohybuje těsně u jícnu nějaké černé díry. Pokud jsi s námi, Pane, jak si můžeš tak pokojně vyspávat ve svatostánku a bezstarostně oddechovat na měkkém lůžku, které sis našel v srdci každého z nás?

Stále ještě je dost Božích dětí, které pořád nedorostli v síle Ducha svatého do dospělých spolupracovníků Božích. A tato nedochůdčata pořád vyhlížejí zázračnou pomoc zvenčí. Zapomínají, že se Pán rozhodl řídit všechno ve vesmíru zázračným působením přes jejich srdce. Díky Božímu Synu se to stalo skutkem. K zázračně proměně celého světa podle svého Slova má Bůh naše, lidské ruce a hlavy, a nehodlá zbytečně plýtvat zázračnými zásahy mimo člověka.

Uprostřed spouště způsobené člověkem ve světě však můžeme zaslechnout i obvinění, že správný vztah člověka k přírodě byl narušen tím, že křesťanství odstranilo pohanské bohy a odmítlo nesčetné množství duchů lesů, potoků a hor. Tito pohané sice nepadají na tvář před Sluncem jako božstvem, a přesto vůči Slunci chovají zvláštní úctu jako k dárkyni života. Člověk, který chce sám dosáhnout panství nad světem, je fascinován Sluncem jako gigantickým termonukleárním reaktorem. Slunce vyzáří za milióntinu sekundy tolik energie, kolik se jich ročně vyrobí ve všech elektrárnách světa. Výjimečnost Slunce spočívá v tom, že jde o hvězdu osamělou, postrádající ve své blízkosti hvězdného průvodce.

Uvažujme o náboženském obsahu pravdy, že Bůh svěřil člověku vládu nad světem. V jakém vztahu je tato pravda k pravdě ještě závažnější, že prvním a všeobjímajícím Pánem všeho stvoření je Bůh. Když člověk předává někomu jakoukoli pravomoc, pak se jí docela vzdává nebo hodlá částečně vládnout prostřednictvím dalšího člověka, protože na to sám nestačí. To však není případ Boha. Je vyloučené, aby Bůh přestal být neprostým a bezprostředním Pánem tvorstva. Člověk by ho nedokázal v jeho vládě zastoupit. Vždyť není v moci člověka udělit existenci byť jen jedinému zrnku písku, ani ustanovit nebo změnit třeba jen jediný přírodní zákon.

Svět, který nám Stvořitel svěřil, patří i nadále především Bohu. Člověk je spíše správcem a nájemníkem světa než jeho pánem. „Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí.“ (Ž 24,1) Člověk může vládnout nad světem jen tak, že má podíl na Boží vládě, která zahrnuje všechno. A tato naše vláda nad světem dopadá špatně pokaždé, když člověk zapomene na to, že všechno, co je ve světě, je Boží dar.

Člověk vládne světu tím opravdověji, čím více dokáže napodobovat svrchovaného Pána. To však přesahuje naše možnosti. Boží vláda spočívá především v tom, že je původcem a udržovatelem stvoření, které Boha samého ničím neobohacuje ani mu není k ničemu potřebné. Jinak je to s člověkem, který potřebuje bohatství světa. Avšak naše vláda nad světem bude tím opravdovější, čím bude vůči nižšímu stvoření nezištnější, právě podle vzoru nejvyššího Pána.

Pokud člověk nebere v úvahu záměr, který sleduje Bůh, když mu svěřuje svět do správy, pak se změní v tyrana. Příčinou je hřích. „Vedl jsem vás do země sadů, abyste jedli její plody. Přišli jste a mou zemi jste poskvrnili“ (Jer 2,7).

Jak došlo k tomu, že se člověk místo, aby byl pánem a moudrým správcem přírody, stal jejím vykořisťovatelem a ničitelem? Zapomněl, že kosmos patří Bohu, a začali jsme stvoření brát jako divoký chaos, který je třeba násilím dobýt a tvrdě podrobit. Stačí si poslechnout nadutou terminologii, jaké se dodnes užívá na počest kosmických výprav nebo jiných úchvatných vymožeností techniky. Idea dobytí chaosu a jeho libovolného utváření jen podle vlastní vůle je ryze pohanská. Je klíčovým pojmem v pohanských mýtech o vzniku světa, a vcelku odporuje Boží pravdě o stvoření světa jako účelného kosmu.

I když tedy kapitán naší nebeské lodi nestojí okázale na můstku, ani odtamtud všechno nediriguje jako policista na křižovatce, přesto naviguje naši plavbu docela tichým a laskavým dechem Boží lásky, vše oživující a udržující. Vyzývá nás k jeho následování. Blahoslaví tiché, kterým připadne země za dědictví. (Mt 5,5) Svět bude svěřen tichým. Vláda nad vesmírem bude dána těm, kdo se snaží nejvíce zohledňovat skutečnost v celém jejím bohatství, přesahujícím naše chápání. Bůh svěřuje kosmos těm, kdo svůj vztah k okolí co nejvíce prostoupí láskou, aby se tato jejich láska přenášela na celé stvoření. Posílá nás předat jeho radostnou informaci všemu stvoření (Mk 16,15)

Odkud víme, že právě Kristus je kapitánem naší nebeské lodi? Copak se můžeme spokojit jen s tím, že se v několika nebezpečných okamžicích sám ujal záchrany lidí uprostřed mořské bouře? Máme důkazy. Především svědectví nebeského Otce i Ducha svatého. Když se naplnil čas k veřejnému vystoupení Ježíše, odebral se k Jordánu, aby přijal Janův křest. Tehdy se otevřela nebesa a Boží Duch sestoupil jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.(Mt 3,17) Představuje se nám trojjediný Bůh a Ježíš Kristus je prohlášen jako Božská Osoba. A při proměnění Páně se z oblaku ozval hlas: „Toto je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“ (Lk 8,35)

Kromě toho máme o tom svědectví samotného Ježíše ve slovech i skutcích. Prohlašuje o sobě: „Já jsem světlo světa“ (Jan 8, 12). „Já jsem cesta. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,6) „Jestliže nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.(Jan 10,38) Jaké to byly skutky? Zázraky. Kdo však odmítá uvěřit, ten neuvěří ani tehdy, kdyby se stal svědkem zázraku. Tak Rousseau tvrdil, že kdyby viděl opravdový zázrak, tak by se spíše zbláznil, než by uvěřil. Moderní věda omlouvala zatvrzelost lidského srdce vůči Bohu tím, že ještě neznáme všechny přírodní síly, nebo vykládala neobyčejná uzdravení pouze vlivem silné vůle nemocného, jeho osobním zapojením. To jsou ovšem pouhé výmluvy k zakrytí neochoty uznat Ježíše za Boha, schopného zázraků.

Odpůrci nemohou popřít takové zázraky, které učinil Pán, zejména vzkříšení Lazara z mrtvých. Říkají: „Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení.(Jan 11,47) Copak by jim poradili moderní vědci? Snad: „Řekněte zástupům, že to nejsou žádné zázraky, ale jen přirozené věci.“ Jenže zástupy mohou odpovědět: „Když je to přirozené, předveďte nám to také.“ Nelze to popírat ani připisovat ďábelské moci, takže odpůrcům nezbývá, než ukřižovat Ježíše.

Co uděláme my? Zavřeme také oči před zázraky a pokusíme se Krista znovu křižovat? I přesto, že se modernost vyčerpala a usvědčila se z falešnosti, přesto se dost odpůrců, ověnčených akademickými tituly, fanaticky snaží oživovat iluzi, že Pánem vesmíru je člověk. Kristus však už neumírá. Zato lidstvo na každý nový pokus o jeho křižování doplácí dalším zhoršením životního prostředí kolem člověka i v něm samém.

Carl Sagan píše ve své knize Kosmos: „Naše milá modrá planeta, Země, je náš jediný domov. Venuše je příliš horká. Mars je příliš studený. Země je právě vhodné místo, avšak naše rodné klima nemusí být stabilní. Porušujeme vážně a nesmyslně naši ubohou planetu. Existuje nebezpečí, že promění zemské prostředí na planetární peklo Venuše anebo na ledový věk Marsu? Jednoduchá odpověď je, že to nikdo neví. Studium globálního klimatu, srovnávání země s jinými světy, jsou disciplíny, které jsou teprve na počátku svého vývoje. Jsou to obory, které jen slabě a zdráhavě vyvíjeny. V naší nevědomosti pokračujeme ve znečišťování atmosféry a prosvětlování Země a zapomínáme na fakt, že dlouhodobé důsledky této činnosti jsou neznámé.

Před několika málo milióny let, když se lidské bytosti objevily na Zemi, prožíval náš svět už střední věk, měl už katastrofy a nepřízeň svého mládí 4,6 miliardy za sebou. Avšak my lidé představujeme nyní nový a možná rozhodující faktor. Naše inteligence a naše technologie nám dala moc ovlivňovat klima. Jak tuto moc použijeme? Jsme ochotni snášet ignoranci a lhostejnost v otázkách, které se týkají celého lidského rodu? Dáme přednost dlouhodobým výhodám před blahobytem Země? Anebo budeme myslet v delších časových škálách s ohledem na naše děti a vnuky tak, abychom podporovali a chránili komplexní soustavy umožňující život na naší planetě. Země je útlý a křehký svět. Musíme o něj pečovat.“

My však s Matkou Boží věříme, že jedině Kristus je všeobjímajícím vládcem kosmu a kolenou voláme: „On byl opravdu Boží Syn!“ (Mt 27,54) Maria Panno, vypros nám u Ježíše strpení s naší malověrností, a aby se vůle tohoto našeho Kapitána projevila jako v nebi, tak i na zemi!

Mezi všemi tvory nestojí nikdo blíže Synu Božímu než Maria Panna, neboť právě z ní se narodil Ježíš, zvaný Kristus. Tento vztah je spojení matky s dítětem, nejtěsnější fyzická a podstatná jednota. Kterému andělu či příslušníku mimozemské nadlidské inteligence kdy bylo řečeno: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“ (Lk 1,35) Pro anděla je dost na tom, že je služebníkem Božím. Maria si však zasloužila něco mnohem vznešenějšího, stala se Boží Matkou.

Maria je Kristu nejblíže i pod křížem. Splnila tajemný Boží záměr a stála pod křížem. Sledovala s krvácejícím srdcem rány, potupu a umírání svého Syna, ale neulpívala tolik na smrti svého Miláčka, neboť v tom viděla spásu světa, jež měla být touto smrtí zjednána. Jako ukončil Vykupitel své životní poslání utrpením a smrtí na kříži, tak měla Maria své spolupůsobení s Kristem zakončit a korunovat pod křížem.

Jako Kristus povýšený na kříž táhne celý stvořený vesmír k sobě, aby jej v lidském mikrokosmu postupně posvětil a proměnil, a svůj vykoupený lid v nebeském raketoplánu naviguje na naší pouti vesmírným časoprostorem do otcovského přístavu, tak nás Maria řídí ve svém ponížení, na kolenou.

 

13. Kormidelník

Když se ohlédneme na velitelský můstek naší nebeské lodi, abychom se ujistili o přítomnosti kapitána, zdá se nám prázdný, protože tam přebývá neviditelná postava Ježíše Krista. Božský kapitán je však s námi a naviguje nás tajemnými signály. Tyto signály je však schopen přijímat a řídit se jimi jedině ten, kdo má vlastní anténu obrácenou správným směrem a sám je uvnitř sebe naladěn na správnou vlnovou frekvenci. Avšak zdaleka to není jenom technická záležitost. Její podstatou je ustálené vnitřní uzpůsobení duše, nacházející se v milosti posvěcující. Odtud vyplývá nerušený příjem informace od božského vysílače, ale i pohotovost k jednání, nebo i snášení zkoušek v duchu přijaté radostné zvěsti.

Kdo však má na starosti kormidlo celé lodi, kterou ovládá z jednoho řídícího centra? Není snad loď bez kormidelníka? Nebojte se! Kormidelník je na svém místě. Kormidelník má podle kompasu či jiného navigačního prostředku víry a podle mapy Písma svatého řídit naši nebeskou loď napříč prostorem a časem vesmíru. Je to zástupce Krista, papež, římský biskup. Ale to je přece jenom člověk, slabý a chybující tvor! Copak by mohl Kristus svěřit svou nebeskou loď do rukou pouhého člověka, často starého a unaveného? Nebojte se! Ježíš dobře ví, co dělá, a když to takto učinil, tedy se dobře postaral, aby ho náležitě zabezpečil v jeho poslání přímého řízení nebeské lodi vesmírným oceánem.

Věřící nazývají viditelnou hlavu obecné církve náměstkem Ježíše Krista. Považují ho tedy za člověka, který ve světě představuje Božího Syna, „zastupuje“ druhou Osobu Nejsvětější Trojice. Nicméně tento nárok je podle mnoha jiných lidí opovážlivý a nesmyslný, neboť papež pro ně není představitelem Boha, ale jen přežívajícím svědkem dávných mýtů a legend, které se nedůvěřivcům zdají nepřijatelné. Proč se zdráhají přijmout člověka na místě Božího Syna? Ze strachu z lidské slabosti a omylnosti?

Nebojte se! - Pokaždé, když nás Kristus povzbuzuje těmto slovy, myslí na Boha i na člověka. Chce říci: Nebojte se Boha, kterého filozofové označují za přesažné Absolutno. Nebojte se Boha a oslovte ho se mnou „Otče náš“ (Mt 6,9). Nebojte se Boha důvěrně oslovit: Otče! Postavte si v žebříčku svých životních hodnot laťku výš, než dosud. Smíte a máte toužit být dokonalí jako Bůh, váš nebeský Otec. (Mt 5,48)

Papež je Boží zástupce ve světě. „Není moci, leč od Boha“ (Řím 13,1) jak v záležitostech světa, tak i v říši milosti. Svatý otec je zástupcem Otce nebeského v záležitostech duše. Jaký je rozsah jeho pravomoci? Takový, jaké je poslání Syna Božího. „Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás.“ (Jan 20,21) „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ (Mt 28,18) Kdekoli ve vesmíru jsou nesmrtelné duše, tam všude je oblast působnosti papeže. Jedna nesmrtelná duše, povolaná k nadpřirozenému životu, má větší cenu než celý ostatní stvořený vesmír (Mt 16,26). „Jděte do celého světa ke všem národům, křtěte je a učte“ (Mt 28,19-20).

Jaký je dosah pravomoci papeže? Stejný jako dosah působnosti Spasitele světa. Svatému Petrovi a jeho nástupcům platí na prvém místě slova: „Jako mě poslal Otec, tak já posílám vás.“

Ježíš byl především poslán navázat spojení lidí s Bohem. Papež má toto spojení udržovat. Kristus zřídil nebeskou loď, která má obsáhnout všechny národy a jejich prostřednictvím posvětit celý svět, a pilotování své nebeské lodi svěřil Petrovi.

Dále byl Kristus poslán hlásat Boží pravdu a Boží zákony, a papež je strážcem tohoto pokladu víry, aby nijak neutrpěl při plavbě vesmírným oceánem. Je tedy strážcem Božího zákona, aby byl zachováván v původní čistotě.

Konečně byl poslán Ježíš, aby nám zjednal poklad milosti, z něhož by milost pramenila navěky. Správcem tohoto pokladu a jeho rozdavatelem je Svatý otec.

Kristus je svátost, hmatatelné, viditelné znamení neviditelného Boha. Ze svátosti logicky vyplývá přítomnost. Právě to vyznal Petr: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“ (Mt 16,16) Petr ta slova vyřkl pod vlivem Ducha svatého. A pod vlivem Ducha svatého je neustále vyslovuje také církev. Petr se tedy nebál Boha, který se stal člověkem. Kristus ocenil toto Petrovo vyznání a vlivem Ducha svatého ho vedl i při svém umučení, přestože ho Petr zapřel.

Ukázalo se, že Petr jako člověk není schopen následovat Krista kamkoli, tím spíše až na smrt. Ježíš však potvrdil Petrovi jeho poslání také po Vzkříšení. Řekl mu výmluvně: „Pas mé beránky... Pas moje ovce!“ (Jan 21,15-16) Napřed se ho ale zeptal, jestli ho Petr miluje. Petr sice Krista zapřel, ale nepřestal ho milovat, a proto mohl odpovědět: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ (Jan 21,15) Teď už to není jen záležitost Petra a jeho lidských sil, ale také záležitost Ducha svatého, kterého Kristus přislíbil tomu, kdo ho měl později na zemi zastupovat. Jen díky působení Ducha svatého mohl tedy Kristus důvěřovat Petrovi a spolehnout se na něj.

Petr nakonec nejenom už nikdy Krista nezapřel, ale vytrval ve víře až do konce. Tak se stal „skálou“, i když jako člověk byl možná jen pohyblivým pískem. Kristus sám je skála a Kristus buduje svou církev na Petrovi a na apoštolech. Církev je apoštolská působením Kristovy moci.

Z tohoto hlediska nejsou podstatná oslovení, jako je papež nebo Svatý otec, nýbrž důležité je působení Ducha svatého. V síle Ducha svatého církev v čele s Petrem a jeho nástupcem neomylně vyznává: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“

Papež má pouze podíl na Boží neomylnosti, když pronáší neomylně výroky v záležitostech víry a mravů. Když Kristus svěřil člověku úkol, který přesahuje přirozené síly člověka, ba i anděla, tak musel Bůh podepřít lidskou nedostatečnost papežskou neomylností. Papežská neomylnost nezaručuje osobní bezhříšnost papeže. Ani se tím nemyslí neomylnost ve vědeckém poznání. Dokonce ani v záležitostech víry a mravů není papež neomylný, pokud mluví jakožto soukromá osoba. Neomylný je papež pouze tehdy, když mluví a rozhoduje o záležitostech víry a mravů závazně pro celou církev. Jak veliké je to vyznamenání! Žádný učenec na světě ani největší génius si nemůže být nikdy docela jist, že mluví naprostou pravdu. To dokáže jen jediný, Svatý otec, ale ne svými lidskými silami, nýbrž díky Kristu.

Každý uzná, že tato neomylnost je naprosto nutná pro život svaté víry. Víra je rozumná poslušnost. Ale můžeme rozumně a bezpečně věřit jedině tehdy, když spolehlivě víme, že se do učení naší víry nemůže vloudit žádný omyl. a že klam je vyloučený. Tuto záruku nám poskytuje neomylnost. Neomylnost je pevným kormidlem, jímž je řízen směr naší nebeské lodi časoprostorem vesmírného oceánu. Tedy ani samotný kompas naší víry, ani samotná mapa Písma svatého by nebyly nic platné, kdyby se podle nich nedal správně určit kurz naší životní plavby. Je třeba správného výkladu Písma svatého, protože i dobrodruzi a piráti, plavící se mořem na vlastní pěst, tedy ti, kdo bloudí, užívají mapu Písma svatého.

Odkud víme, že je papež neomylný? Z Kristových slov, který se zvlášť modlí za svatého Petra a každého jeho nástupce, aby byl oporou ostatním apoštolům: „Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala, a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ (Lk 22,31-32) Petr má být posilou všem ostatním, proto nesmí kolísat a Pán o to stále pečuje svou zvláštní modlitbou. Tak se Petr stal kormidelníkem, řídícím prozíravě a neochvějně nebeskou loď na druhý břeh kosmického oceánu. Ďábel, dávný lhář, který má větší inteligenci než člověk, nikdy nepřelstí strážce Boží pravdy. Tak nebeská církev nikdy neuvázne na mělčině lidských mínění a dohadů, neboť je Petrem neochvějně řízena kormidlem neomylnosti v kurzu hluboké svaté pravdy.

Tak během pouti Božího lidu dějinami sledujeme stálé potvrzení slov sv.Augustina: „Roma lacuta, causa finita - Řím promluvil, spor je ukončen.“ Ač ještě žila na světě Boží Rodička, přesto na jeruzalémském sněmu nerozhodovala Maria, nýbrž hlava církve, Petr: „Toto je rozhodnutí Ducha svatého i naše.“ (Sk 15, 28) Také později rozhoduje římský biskup sporné otázky v církvi v Efezu, třebaže tam žil ještě sv.Jan. Znovu žasneme nad velikostí a vznešeností papežského úřadu. A děkujeme Bohu, že jsme na palubě nebeské lodi, která je uprostřed nedozírných dálek vesmírného oceánu bezpečný „sloup a opora pravdy“. (1 Tim 3,15)

Kormidelník naší nebeské lodi má plnou účast na Boží moci. Jeho ruce vykonávají Boží pravomoc. Tuto plnou moc má pro celou loď a její posádku. Má klíč k jejímu ústřednímu ovládání a řízení. Ustanovuje lodní důstojníky a svěřuje jim poslání, bez něhož se nemůže nic dít v říši milosti. Všechna žehnání, svátosti, odpuštění se dějí na základě jeho zplnomocnění. Tak nám všechny milosti, získané božským stavitelem nebeské lodi, tryskají z Petrovy skály. Petr má v rukou klíče nebeského království (Mt 16,19), které představují přímé spojení v kterémkoli místě a čase světa s cílovým přístavem v nebi. Tak stojíme plni úžasu nad mocí, kterou Bůh vložil do rukou člověka.

Za co se modlí kormidelník u kormidla nebeské lodi? Předmětem modlitby papeže je radost a naděje, smutek a úzkost dnešních lidí. Evangelium je radostná zvěst a výzva k radosti. Především je to radost ze stvoření. Tvorstvo bylo člověku svěřeno jako základ jeho tvůrčí existence ve světě. Tato bytostná radost z účasti na stvoření je korunována radostí ze spásy, z vykoupení. Důvodem naší radosti je to, že je nám dána síla zvítězit nad zlem a můžeme se stát spolupracovníky Boha. Dílo vykoupení nás povznáší na novou úroveň.

Modlitba našeho kormidelníka má jeden mimořádný rozměr. Povinnost pečovat o všechny cestující na nebeské lodi mu každodenně ukládá, aby se modlitbou, myšlenkami a srdcem vydával na pouť celým světem. Tak vzniká jakási vesmírná mapa papežovy modlitby.

Bůh svěřuje lidem jejich vlastní spásu, svěřuje jim nebeskou loď a v ní jim svěřuje celé dílo spásy. Každému člověku svěřuje všechny ostatní a všem svěřil každého člověka. Z toho vyplývá, že modlitba našeho kormidelníka a všech účastníků nebeské plavby má misijní rozměr.

Bez ohledu na to, jaké možnosti nám dnes nabízí pozemská technologie pro uskutečnění dálkových mezihvězdných letů, palubní počítač naší nebeské lodi nám umožňuje předběžně simulovat další výpravu s radostnou zvěstí ke všemu stvoření do celého vesmíru, a podle tohoto modelovaného programu pak spolehlivě uskutečnit naši nebeskou misii v kosmu. Počítač nám umožňuje cestovat v prostoru i v čase. A je to opravdu nezbytné. Nelze se totiž upínat jenom do prostoru, aniž bychom se nesledovali čas. Prostor a čas jsou vzájemně spjaty.

Světlo letí velmi rychle. Prostor je však skoro prázdný, protože hvězdy jsou od nás daleko. Jen vzdálenost od Slunce ke středu Mléčné dráhy je třicet tisíc světelných let. Vzdálenost od naší Galaxie k nejbližší spirální galaxii M31 v souhvězdí Andromedy je dva milióny světelných let. Když světlo opustilo galaxii M31, tak na Zemi ještě nebyli lidé. Vzdálenost ze Země k nejvzdálenějším kvasarům je asi osm miliard světelných let. Vidíme je dnes tak, jak existovaly, než se Země zkondenzovala a než vznikla Mléčná dráha.

Tohle se však, jak uvádí Carl Sagan v knize „Kosmos“, netýká jen astronomických předmětů, avšak pouze astronomické předměty jsou tak daleko, že konečná rychlost světla je zanedbatelná, Podíváte-li se na svého přítele ze vzdálenosti tří metrů z druhého konce pokoje, pak nevidíte jeho, jak vypadá „nyní“, ale vidíte ho tak, jak vypadal před stomilóntinou sekundy. Avšak rozdíl mezi vaším přítelem „nyní“ a před setinou mikrosekundy je příliš malý, než abychom ho vnímali. Když se však díváme na kvasar vzdálený osm miliard světelných let, může být velice významným faktem, že ho vidíme teď tak, jaký byl před osmi miliardami let.

Kdybyste cestovali rychlostí blízkou rychlostí světla, stěží byste stárli, ale vaší přátelé a příbuzní, kteří zůstali doma, by stárli obvyklým způsobem. Kdybyste se vrátili z takové výpravy, jaký rozdíl byste zjistili ve srovnání se svými přáteli a příbuznými, kteří by snad zestárli o desítky let, kdežto vy skoro vůbec? Anebo byste všechno získané zpomalení času plynutí svého života zase ztratili při brzdění svého kosmického raketoplánu? Cestování rychlostí, blížící se světelné rychlosti, budí dojem jakéhosi elixíru života. Protože čas toho, co se blíží rychlostí světla, se zpomaluje, nabízí nám speciální teorie relativity prostředky k cestování kosmem. Je taková kosmická loď uskutečnitelná?

Pokud by to bylo uskutečnitelné, tedy by tím ještě více vzrostla naše odpovědnost za svěřený vesmír a vzrostla by tím naléhavost Kristova poslání, abychom přinesli radostnou zvěst o spáse světa daleko za hranice našich dosud známých možností. Každopádně by taková kosmická loď byla jen chatrnou imitací naší nebeské lodi. A kdo by ji pilotoval? Pouhý člověk, omylný a chybující? Pak by se taková kosmická loď a její osádka nikdy nevrátila domů, protože při přiblížení se světelné rychlosti by ztratila svou hmotnost.

Lidský rod se chystá k velkému podniku. Když budeme mít úspěch, a ten budeme mít jedině pod vedením Petrova nástupce, tedy bude zrovna tak významný jako ovládnutí Země. Člověk se neustále snaží sám a bez vyšší pomoci zlomit pouta Země tím, že podniká cesty k planetám a naslouchá poselstvím z hvězd. Oba tyto podniky jsou navzájem propojeny a mohou být přínosné pro člověka. Avšak lidské síly jsou v důsledku prvotního hříchu stále více zaměřeny na válku a přípravu smrti, než na přípravu na věčný život. Ke změně tohoto stavu však nestačí jen zlidšťovat svět, ale především jej také posvěcovat. A tak v době meziplanetárních výpravy roste víc než kdy dříve význam Petrova nástupce, nadaného neomylností při řízení naší nebeské lodi.

Když vidíme Kristova zástupce ve světě, zachovejme mu věrnost a patřičnou úctu a chraňme ho ode všeho zlého. Stupňující se význam kormidelníka nebeské lodi, jako nositele apoštolské návaznosti Petrovy, jde ruku v ruce s jeho naprostým odevzdáním se Kristu prostřednictvím Matky Boží. Tak přijal Jan Pavel II. za heslo své služby jako Kristova náměstka ve světě „Totus tuus“ neboli „Celý tvůj“, celý Mariin.

Tam, kde strmí církve skála, jak od časů Petra stála,

v přepamátném věčném Římě, všechen svět se spojil v hymně:

Svatého nám Otce, Bože, v lásce chraň a zachovej.

 

14. Důstojníci posvátné lodi

Zakoušíme dobrodiní naší účasti na nebeské výpravě napříč oceánem vesmíru k břehům naší konečné vlasti u Otce nebeského. Nejvyšším kapitánem nebeského raketoplánu je Syn Boží, papež pilotem, jenž neochvějně naviguje loď ve správném kurzu, biskupové a kněží jsou nepostradatelní důstojníci.

Do posvátného ticha chrámové lodi zazní zvonek a vstupuje muž, oděný do posvátného roucha, otevírá knihu a začíná svou službu.

Nikdo se neptá, odkud ten muž pochází, z jakých poměrů vyšel, zda je z malé vesničky nebo z velkoměsta, zda pochází z chudé rodiny nebo z rodiny zámožné. Nic z toho se netýká jeho svatého poslání: být zástupcem Boha, být vykonavatelem svatých tajemství víry, být knězem Ježíše Krista. Jako na tváři Mojžíše jasně vynikala zář Boží, takže Izraelité na něj nemohli ani pohlédnout, tak i na knězi jasně vyniká odlesk nejvyššího Velekněze, Ježíše Krista. Vždyť důstojnost kněze převyšuje i důstojnost andělů, ba i moc Panny Marie, neboť když ona vyprosí milost pokání hříšníkovi, přivede ho něžně ke knězi, aby se mu zde dostalo svátosti smíření a duchovního růstu.

Lidé mohou kněze zahrnout posměchem a zlobou, ale o jeho kněžskou důstojnost ho nepřipraví nikdo a nic. Je důstojníkem posvátné lodi. Protože vládce světa vede úporný boj proti knězi a vše proti němu je dovoleno, často je mu vytýkáno, že je nepřítelem lidu. Avšak jako kněz vyšel z lidu, tak i s lidem žije a pro lid pracuje.

Kněžství není žádná kasta ani třída odloučená ode všech a nedostupná prostému lidu. Každý, koho si Bůh povolá, má otevřenou cestu k této službě. Jako muž z lidu má kněz právo na tuto úctu. Kněz žije uprostřed lidu a s lidem. Jestliže je jeho okolí nakažené reklamou spotřební společnosti, která se pomocí televize vtírá každému do nejintimnějšího soukromí, tedy se nelze divit, když se i některý kněz stane obětí této rozbouřené vichřice lidských vášní.

Kněz slouží lidu a jemu se obětuje. „Každý velekněz, vybraný z lidí, bývá ustanovován jako zástupce lidí před Bohem, aby přinášel dary i oběti za hříchy. Tuto hodnost si nikdo nemůže přisvojit sám, nýbrž povolává ho Bůh jako kdysi Arona.“ (Žd 5, 1-4) Kněz je vyslancem Ježíše Krista, je jeho obrazem a nástrojem k posvěcení lidí. Pro něho platí slova Kristova: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Ke svému dobročinnému působení se kněz stává přítelem lidí, dobrých i zlých. Ne však proto, aby s hříšníky hřešil, nýbrž aby jim ukázal zlobu hříchu a Boží lásku, kterou zarmucují.

Kněz je duchovním vůdcem. Tolik lidí volá: Kde je ten Bůh? Ukaž nám Ježíše! A kněz poučuje o Bohu, objasňuje jim pravdy, které hlásá Syn Boží. Je přítelem trpících, které ujišťuje o Boží lásce, jež na nikoho nezapomíná. Je přítelem nemocných a tlumočí jim slova Páně: „Pojďte ke mně, kdo trpíte, a já vás občerstvím!“ Umírající může potěšit poukazem na Ježíše Krista, který zbavil smrt její hrůzy, a který převádí své věrné přes údolí stínů smrti do věčného přístavu. Protože se do nebeského přístavu nemůže dostat nic nesvatého (Zj 21,27), proto je kněz největším dobrodincem, neboť na místě Božím odpouští hříchy a zprostředkuje milost ve svátostech.

Přináší za sebe a za celý Boží lid oběť mše svaté, která je pramenem Božích milostí. Svým slovem kněz přivolává na oltář Syna Božího a má moc nad jeho Tělem a Krví. Jak ubohá je moc světských vládců proti moci prostého kněze. Oni poroučejí lidem, kdežto on oslovuje Boha slovem Ježíše Krista. Snad proto se svatý František zdráhal přijmout kněžské svěcení a říkával: „Kolik svatosti, spravedlnosti a zásluh musí mít ten, kdo se dotýká nesmrtelného, oslaveného Těla Syna Božího!“

Jako prostředník mezi Bohem a lidmi předkládá kněz lidské prosby, klanění a smírné modlitby nebeskému Otci na odpuštění lidských hříchů. Od Boha přijímá odpuštění, požehnání a milosti, které jménem Božím rozdává Božímu lidu.

Jeden vojevůdce byl kdysi nespravedlivě vyhnán ze své vlasti. Hledal útočiště u sousedního krále, kterého předtím porazil v boji. Bál se jeho hněvu, a proto se tajně v převlečení vplížil do jeho paláce, vzal do náručí královského syna a s pláčem předstoupil před krále. Ten, dojat jeho počínáním, mu odpustil a přijal ke svému dvoru.

Podobně máme jednat i my, když chceme usmířit spravedlivý Boží hněv. Proto kněz slouží mši svatou, aby přivolal Syna Božího a podal ho jako oběť za naše hříchy. Kněz se odvolává na zásluhy Spasitele a vyprošuje věřícím odpuštění hříchů.

Co znamená být důstojníkem na palubě posvátné lodi s Božím lidem, plavícím se do věčného přístavu? Takový důstojník nepochybně žije s celým Božím lidem své doby. Pozorně a laskavě, ale i kriticky a bděle sleduje to, co se odehrává během plavby. Nemusí mít žádné obavy, jestli se společensky prosadí a zda nebude působit staromódně, protože lidské „dnes“ každého kněze je napojeno na „dnes“ Krista Vykupitele. Úkolem každého kněze ve všech dobách a na každém místě je denně spojovat toto své kněžské „dnes“ s Kristovým „dnes“. Toto Kristovo „dnes“ je rozprostřeno do celých dějin - do minulosti, přítomnosti a budoucnosti světa, každého člověka, každého kněze. „Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i na věky.“ (Žid 13,8)

Pokud je každý kněz se svým lidským „dnes“ začleněn do onoho „dnes“ Ježíše Krista, není nebezpečí, že se jeho služba a oběť stanou pro svět zastaralými, překonanými a zbytečnými.

Čím však je kněz z hlediska světa? Ti, kdo nemají víru, jím snad pohrdají, odmítají uznat jeho práci, hledají jeho chyby. Ti, kdo nemají ctnost a zbožnost, budou i kněze pokládat za pokrytce, který navenek vystavuje svou zbožnost, aby udělal na lidi dojem. Materialisté považují kněze za snílka, který se žene za věcmi, které vůbec neexistují. Pyšné lidi uráží pokora kněze, závidí mu jeho vliv na lidi, a proto se snaží zmařit jeho činnost. Stejně se vedlo i Synu Božímu: Velekněží a farizeové v něm viděli svůdce lidu, buřiče, nepřítele císařova, zločince a rouhače. Herodes ho pokládal za blázna. Také dnešní svět nenávidí všechno, co nepatří k tomuto světu, a proto nemá kněze v lásce.

Vládce světa dobře ví, že kněz není nepřítelem lidu, ale dobrodincem. Odpůrce Boha, Krista a jeho církve to dobře ví, a proto hlásá zásadu: „Odstraňte důstojníky a zničili jste armádu!“ Proto se všemožně snaží oloupit kněze o vážnost lidu.

Jak se má dívat na kněze věřící křesťan? Ti, kdo se pokládají za dost zbožné, domnívají se, že musí kněze pořád opravovat: jedněm se zdá příliš pomalý, druhým zase moc rychlý, jedněm příliš smutný, druhým zase moc veselý. Žádný kněz se nemůže zalíbit všem lidem. Mnozí kněze pomlouvají, kritizují, ale kolik věřících se za kněze pomodlí? Svatá Terezička věnovala většinu svých modliteb právě za kněze. Kolik lidí vyprošuje kněžím sílu k překonání jejich slabostí? Především je třeba modlit se za dobré, svaté kněze. „Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“ (Mt 9.38) Věřící mají takové kněze, jaké si vymodlí. Chce-li Bůh potrestat některý národ, dá mu špatné kněze.

Jiným vyhovuje zase kněz, dokud je mladý, když je sličného vzhledu, pokud pěkně káže. Takoví křesťané vydávají špatné vysvědčení o své víře. Vždyť dobrý křesťan ví, že kněz je druhý Kristus. Vše, co kněz dělá, dělá jménem a v zastoupení Syna Božího. Když budeme takto pohlížet na své kněze, pak nám svědomí řekne, jak se k němu máme chovat.

Někteří přezbožní křesťané znají lépe kněžské povinnosti, než své vlastní. Zajisté, kněz má být dokonalý a svatý. Ale nestane se svatým a dokonalým pouhým přijetím kněžského svěcení. Jenže ke svatosti je povolán nejen kněz, ale každý křesťan. Ani ostatní účastníci nebeské pouti do věčného přístavu se nedostávají do cíle, neplní dokonale své povinnosti, a kněz je chápe. Proč věřící nemají více pochopení pro nedostatky kněze? Pro ně zrovna tak jako pro kněze je povinností zachovávat Boží přikázání. Proč tedy někteří věřící říkají, že kněz nesmí lhát, jinak není knězem? Nebo snad ti ostatní z Božího lidu mají nějaké výsady, že by oni směli lhát, nebo dělat to či ono, co u kněze rozhodně odmítají?

Je nutná větší součinnost Božího lidu s knězem. Už ze samotné vděčnosti za dobrodiní, které kněz zprostředkovává lidu od Boha, by mu ostatní neměli házet klacky pod nohy, ani podrývat jeho autoritu, nýbrž by se měli učit povzbuzovat ho a podporovat.

Přes všechny karikatury kněze, překládané zástupům odvěkým lhářem a vládcem světa pomocí prostředků hromadného ovlivňování, zůstává na dně každého člověka hluboké očekávání. Co očekává současný člověk od kněze? Důvěryhodného otce, který má chápavé srdce a je ochoten vyslechnout jeho strasti, úzkosti a obavy, ale také je ochoten s láskou pomoci a také je schopen pomoci. Každý člověk touží zakoušet štěstí, že je milován Bohem a člověkem, který ho bere tak, jak je, se všemi jeho přednostmi i slabostmi. Každý člověk touží po svrchované lásce Boží, která by zde byla vtělena kvůli němu. Tak je tu jedno velké očekávání - lidé touží po Kristu.

To ostatní, co slouží na hospodářské, politické a společenské úrovni, to může člověk žádat od jiných. Od kněze však žádá Krista! Kněží mají především povinnost hlásat všem radostnou Boží zvěst. Avšak hlásání směřuje k tomu, aby se člověk setkal s Ježíšem v tajemství eucharistie, která je živým srdcem nebeské lodi a každého jejího důstojníka. Moc, kterou má kněz nad eucharistickým Tělem Kristovým, je tajemná a nepochopitelná. Touto mocí se stává správcem největšího dobra vykoupení, protože dává lidem Vykupitele osobně. Slavení eucharistické oběti je pro každého kněze nejvznešenějším a nejposvátnějším úkonem.

Ježto je kněz ve stálém styku s Boží svatostí, musí se stát svatým. Sama tato důstojnická služba Božímu lidu na nebeské plavbě ho vede k volbě života důsledně inspirovaného evangeliem: čistota, chudoba a poslušnost. Pouze svatý kněz, který tak jako svatý Dominik rozmlouvá jen s Bohem nebo o Bohu, se může stát uprostřed nedozírných plání vesmírného oceánu strhujícím svědkem Krista právě proto, že v jeho osobním svědectví tak jasně vyniká přítomnost Krista. Dnešní lidé očekávají od kněze stejně tak slovo hlásané, jako prožívané. Kněz musí Pravdu nejen hlásat, ale i pravdivě podle ní žít.

Jak se dá dospět k takové úrovni důvěrného spolupracovníka Božího? Studiem, doprovázeným modlitbou o dary Ducha svatého. Svatý Tomáš objasňuje, jak se celá duchovní skladba člověka stává díky darům Ducha svatého vnímavou pro Boží světlo, pro světlo poznání, ale i pro vnuknutí lásky. Na této cestě duchovního růstu nezbytně potřebuje i posvěcený duchovní vůdce osobní, intimní duchovní vedení. Matka Boží nabízí toto své vedení všem kněžím, svým přemilým synům.

Jako Jitřenka předchází východ Slunce, tak Maria vyprošuje dar čistého přátelství se svým Synem, v bouřích srdce a v temných nocích duše je Hvězdou Mořskou, a Polárkou těm, jimž se ztrácí smysl zasvěcení.

Mariánské hnutí tvoří řetěz milosrdenství, který nabízí Panna Maria duším, jež se zasvětily jejímu Synu hlavně kněžstvím, ale i každému, kdo je od křtu svatého Božím dítětem. To proto, aby se hřešící stali svatými a svatí ještě světějšími. Maria říká: Očekávám od vás:

1. naprostou jistotu o mé zcela výjimečné lásce k vašim duším,

2. co největší účast na oběti Nejsvětější svátosti, na mši svaté a přijímání,

3. pokud možno, aspoň dvě nejsvětější oběti přinesené každý měsíc výlučně na můj úmysl,

4. hlásat mně jako Matku Boha,

5. svěřte mi vaše srdce docela a v lásce,

6. nabídněte mi vaše srdce pro vše, co budu chtít pro spásu duší a na pomoc pro Zástupce Ježíše Krista v církvi.

A já slibuji vám:

1. držet vaše duše v mých rukou a chránit je, dokud nebudete se mnou v cílovém přístavu,

2. bránit je a osvobodit od jakýchkoli nástrah zlého ducha,

3. bezmezně žehnat všem vašim námahám a službám pro Boha a člověka,

4. přivinout vaše srdce na mé srdce a učinit vás šťastnými v mé lásce,

5. pečovat také o vaše hmotné potřeby ve vaší chudobě,

6. a bude nad vámi ustavičné mé mateřské požehnání.

Maria, Matko kněží, vypros nám od svého Syna hodně svatých kněží! Aby nás vedli do nebeského přístavu především skrze Matku Boží. Aby naši kněží byli pravými důstojníky nebeské lodi a byli dobrými prostředníky mezi Bohem a lidmi.

 

 

15. Odvaha k pravdě v kosmickém věku

„Co je pravda?“ ptal se povýšeně Pilát Ježíše, a svrchovaná vtělená Pravda mlčela. Zato o dvě tisíciletí později halasně vykřikoval otec lži do celého světa: „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou!“ Na prahu třetího tisíciletí putování Božího lidu dějinami vyzývá Svatý otec Jan Pavel II. v knize „Nebojme se pravdy“: „Snažme se opět najít pravý význam a hodnotu pravdy - pravdy, která osvobozuje, a svobody skrze pravdu.“ Říká to tváří v tvář vládci světa, který drze opakuje: „My vás od té svobody odvšivíme!“

Tím je naše putování za pravdou vesmírným časoprostorem ztíženo. Přes všechny nezdary a dočasná odchýlení od pravého kurzu naší nebeské lodi však křižujeme oceánem kosmu a dostáváme se ponenáhlu vpřed.

Jaký smysl má mluvit o kosmickém věku lidské odvahy k pravdě? Copak neměla tato pravda kosmickou povahu vždycky, totiž už tehdy, když se člověk objevil na planetě Zemi, nacházející se v širším kosmickém rámci? Zajisté, už tehdy, kdy se člověk objevil na Zemi, mělo jeho úsilí o pravdu kosmický ráz. Avšak nemělo tento kosmický ráz vždycky. Člověk se objevil ve vesmíru s dokonalým rozumovým poznáním, neboť byl od svého vzniku naplněn vědomostmi o přirozených a jiných věcech. Bůh „dal lidem schopnost rozhodování a mysl k přemýšlení. Naplnil je chápavostí a rozumností a ukázal jim, co je dobré a co zlé.“ (Sír 17,6-7) Tyto vědomosti, jimiž byl člověk původně naplněn, byly příčinou, že dovedl pojmenovávat věci kolem sebe správnými pojmy, odpovídajícími podstatě těchto věcí (Gn 2,19-20). Tak si původní člověk, pokud to potřeboval, osvojoval tyto věci a ujímal se vlády nad nimi. Tak mělo jeho pravdivé poznání makrokosmický ráz. Lidské poznání mělo však původně i mikrokosmický ráz, protože zrovna tak, jako byl člověk od svého objevení se na Zemi, naplněn vědomostmi ohledně okolního vesmíru, pokud to potřeboval, podobně byl naplněn i vědomostmi ohledně sebe sama, jako muže i jako ženy, takže dokonale znal a pravdivě pojmenovával podstatu sebe sama (Gn 2,20-23). Naplnění původního člověka spolehlivým a pravdivým poznáním všeho uvnitř sebe i mimo sebe, co potřeboval k dosažení dokonalosti, vyplývalo z toho, že byl obdařen integritou. Žil v dokonalém souladu s řádem vlastním své vlastní přirozenosti i řádem okolní přírody, jakož i s řádem Božím. Teprve později došlo k poruše této jeho integrity. Tento rozkol přivodil konec kosmického rázu jeho poznání. To byl konec souladu mezi jeho mikrokosmem a okolním makrokosmem. Vynořil se nesoulad mezi člověkem a okolním životním prostředím. Na místo nesporného, pravdivého poznání se dostavily dohady, omyl, lež. V přirozeném řádu věcí je totiž běžné, že to, co je dokonalé, předchází nedokonalému (Sv.Tomáš, STh,I,94,3).

Od té doby se stupňovalo lidské ponížení, úpadek a zotročení, protože svoboda bez pravdy není skutečná svoboda. Je pouze zdáním. Je otroctvím. Člověk se octl ve slepé uličce svých dějin, odkud se přirozenými silami nemohl vymanit. Z Boží milosti se mu však dostalo svrchované Pravdy, vtěleném v Božím Slově. Tím byl člověk znovu uveden na práh kosmického věku, když byl nadpřirozeným zásahem napřímen k Božímu řádu. Tak bylo obnoveno spojení mezi mikrokosmem v srdci člověka a okolním makrokosmem. Člověk se v Kristu ocitá na prahu nových dějin. Během pouti Božího lidu dějinami postupně proniká mikroskopem do nitra hmoty i sebe samého, stejně jako dalekohledem a kosmickými sondami odhaluje tajemství okolního vesmíru. Nastal čas, kdy lidé začali brázdit oceán kosmu. Kosmické lodi s roboty, vybavenými umělou inteligencí, zkoumají vzdálený svět. Tak se člověk od konce druhého tisíciletí také stále okázale dostává do kosmického věku, kam ho v podstatě znovu uvedl Syn Boží.

Carl Sagan v knize „Kosmos“ píše, že „něco v nás uznává kosmos za náš domov. Jsme složeni z hvězdného prachu. Náš původ i vývoj byl svázán se vzdálenými kosmickými událostmi. Průzkum kosmu je cestou, na které objevujeme sami sebe.

Zároveň jsme dětmi nebes i Země. Během našeho života na této planetě jsme získali nebezpečnou výbavu, dědičné sklony k agresi.“ Tyto zhoubné náchylnosti v člověku však byly jednou provždy překonány v Ježíši Kristu. Byla nám zjevena Boží láska, tak čistá a ryzí, jakou bychom sami od sebe nikdy nebyli schopni poznat ani se k ní povznést. A my jsme k účasti na této lásce byli pozvání. Nejsme však nuceni, protože Bůh respektuje naší svobodu, se kterou nás stvořil.

Není jisté, které stránky naší povahy převládnou. Uvnitř každého z nás je tajemný svět našeho vnitřního biokosmu a mikrokosmu vůbec. A kolem nás nedozírné dálky kosmu, kde nás čeká úchvatná perspektiva. Podnikáme průzkum jádra atomu a vynalézáme možnosti jeho využití. Současně podnikáme také výpravy k planetám a nasloucháme poselství hvězd. Všechno toto úsilí je navzájem propojeno a je podmínkou našeho dalšího rozvoje. Jenže naše síly byly zatím daleko více zaměřeny na válku. Národy omámené vzájemnou nedůvěrou, které se skoro nezabývají hlavním posláním našeho lidského druhu a nesnázemi lidského soužití na této planetě, se připravují na vlastní zničení. A protože to, co děláme, bývá tak strašné, máme sklon o tom nepřemýšlet. Lidský hřích představuje zrovna tak hlubokou propast nezbadatelného tajemství, jako Boží láska představuje závratnou rozlehlost, až to přesahuje všechno lidské myšlení. Čím hroznější jsou důsledky zneužití vědeckých objevů a technických vynálezů, které člověk vymámil na přírodě, tím větší je třeba odvaha k pravdě.

Carl Sagan uvádí, že mikrobiologové a lékaři studují nemoci hlavně proto, aby léčili lidi. Jen zřídka proto, aby zničily zhoubné zárodky. Studujeme válku tak, jako kdyby byla dětskou nemocí. Dospěli jsme k bodu, kdy šíření jaderných zbraní ohrožuje každého člověka na naší planetě.

My, nukleární rukojmí - všechny národy světa - se musíme sami vzdělávat, pokud jde o válku. Musíme však vzdělávat naše vlády. Naše volba je smrtelně vážná. Tytéž rakety, které používáme k vysílání sond na planety, mohou sloužit k vystřelování jaderných hlavic. Náklady na výpravy do kosmu jsou velké, ale jsou nepatrné vedle nákladů na zbrojení. Nicméně i po zmírnění zbrojení budou i zde na Zemi některé naléhavé potřeby, jako je většina obyvatelstva naší planety, které hladoví. Přesto však naše planeta je omezená ve svém kulatém povrchu, kdežto růst lidstva směřuje stále dál. Není tedy pochyb, že když zabráníme sebezničení, pak dříve nebo později podnikneme cesty do vesmíru. Udržovat uzavřenou společnost je skoro vyloučené. Na jedné straně i malá snaha upustit od výzkumu kosmu by odsuzovala celá pokolení k výraznému úpadku. A naopak - i malé úsilí o cesty mimo Zemi, o to, co můžeme po Kolumbovi nazvat „hvězdným podnikem“, povede po dobu mnoha pokolení k významné lidské přítomnosti v ostatních světech a k zapojení naší účasti v kosmu.“

Jan Pavel II. píše v knize „Nebojme se pravdy“, že „od pravdy, kterou člověk vytvořil a s jejíž pomocí si snaží vybudovat svět a soužití s ostatními, se dostává na cestu k pravdě, kterou je Kristus. Dostává se na cestu ke svobodě, pro kterou nás Kristus osvobodil.

A to je perspektiva naší doby. Buď svoboda, ke které nás Kristus osvobodil a nadále osvobozuje, anebo odloučení od Krista ve jménu ryze lidské svobody, tak často hlasitě proklamované. Svoboda, ke které nás osvobodil Kristus, je jedna Cesta. Druhá cesta je osvobodit se od Krista.“ Jenže dosud každý, kdo se v zájmu lidské svobody a lidských práv vzdálil Bohu, se dříve nebo později postavil proti každému člověku, i proti sobě samému, a konec konců proti celé přírodě. Na rozdíl nad naší lidské pravdy, která je nejistá a s každým novým objevem je poněkud změněna, Kristova Pravda je živá, stejně jako jeho Cesta pro nás je živá, neboť je to sám Kristus, kdo nás vede k věčnému životu.

Pán nás chce vyprostit z našeho hrobu a přemoci omezení dané lidskou tíží. Pán si přeje, aby byl tento pozemský život prodchnut životem věčným, božským, životem podle Ducha, jenž je životem milosrdné lásky. Vydávání věrohodného svědectví zjevené Pravdě a život podle ní není snadný. Spíše než převratnými okázalými výkony se pravda dosahuje postupnou, mravenčí, každodenní prací. To jí neubírá na jejím kosmickém vzmachu vstříc nebesům.

Když prohlížíme a obdivujeme staré, středověké chrámy a památné stavby, snad si říkáme, jakými umělci byli tehdy prostí řemeslníci. Dnes by asi nikdo nedokázal vykonat takovou práci, protože dneska se spěchá se vším, a stěžíkdo by to vůbec zaplatil. Dnes platí heslo: rychle a levně! Jenže nás ani nenapadne, že ti středověcí stavitelé, sochaři a řemeslníci, nebyli za svou práci nijak královsky placeni. Tvořili proto, že je to dílo těšilo, protože chtěli zanechat po sobě umělecké dílo, které by bylo nejen předmětem obdivu, ale které by také povzbudilo lidi k něčemu vyššímu. A zde jsme u kořene věci – budovatelé katedrál pracovali z lásky k Bohu, pro Boha a pro své bližní, podle hesla: Všechno k větší cti a slávě Boží! Takový dělník se řídil slovy svatého Jana: „Cokoliv činíte, čiňte rádi a pro Boha!“

Boží děti nepokládají práci za kletbu, třebaže pracovní námaha byla před Kristem jedním z trestů za hřích. Naše víra a dobrý úmysl posvěcují práci a dávají ji hluboký význam. Bez posvěcování práce dobrým úmyslem a láskou k Bohu a k bližnímu by se člověk podobal tažnému dobytku, který nepřemýšlí a neví, proč pracuje. Křesťan nepracuje jen pro vyšší mzdu, ale proto, že je služebníkem Božím a chce si svědomitou prací získat věčnou odměnu. Heslem benediktinských mnichů, kteří byli průkopníky evropské kultury, bylo „Modli se a pracuj!“ Dnešní lidé na to heslo zapomínají docela, anebo ho obracejí naruby „Pracuj a pak se modli!“ Stále si lidé naříkají, že pro samou práci nemají ani čas se pomodlit, natož jít do kostela. Zapomínají, že kdyby si napřed modlitbou vyprosili Boží požehnání pro svou práci, byli spokojenější, méně nervózní a práce by jim šla od ruky.

Člověk sice nemá vždycky nejlepší podmínky pro svou práci a mnozí konají práci, na kterou se nepřipravovali. Ale nejde přece o to, co děláme, ale jak pravdivě to děláme.

Pravda je světlem lidského rozumu. Pokud se člověk už od mládí snaží poznat skutečnost v jejích různých dimenzích, dělá to proto, aby pravdu poznal, aby ji prožíval. Takový je lidský duch. Hlad po pravdě je základem a jeho největší touhy a vlastní svébytnosti.

Kristus říká: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými“ (Jan 8,32). Tato slova se vztahují na člověka v jeho celistvosti. Vysvětlují, na čem se zevnitř, v dimenzích lidského ducha, buduje důstojnost a velikost člověka. Pravda musí sloužit svobodě: mladý člověk má zcela spontánní touhu po svobodě. A co to znamená být svobodný? To znamená umět užívat vlastní svobody v pravdě - být pravdivě svobodní. Být opravdu svobodný vůbec neznamená dělat jen to, co se mi líbí anebo co se mi chce dělat. Svoboda v sobě obsahuje měřítko pravdy. Být opravdu svobodný, znamená užívat vlastní svobodu k tomu, co je opravdu dobré. A tedy být opravdu svobodný, znamená být člověkem s čistým svědomím, být zodpovědný, být člověkem „pro druhé“.

Matka Boží jistě nebyla lenivá v práci. Modlila se a pracovala, jak to Bůh právě od ní žádal. A Bůh se sklonil ke své ponížené služebnici tak, že sklonil i hvězdné nebe, aby svou hvězdou svítilo do Betléma, a ukazovalo tam cestu všem, kdo hledají životní pravdu. Maria si nemyslela, že je to od Boha nespravedlivé, když ji napřed vyvolil za Matku svého Syna, a pak ji nechal v obyčejných nuzných podmínkách pracovat jako každou jinou ženu. Vždyť viděla nejen to, jak poctivě pracuje svatý Josef, ale i Syna Božího, že se nestydí za tesařskou práci. To by mělo být povzbuzením i pro nás. Pamatujme, že do nebeského přístavu plujeme ne nějakým přepychovým, technicky naprosto dokonalým raketoplánem, nýbrž na palubě nebeského lodi tak, že se každý musíme svou službou přičiňovat o svou pouť vzhůru. Tato pouť klade ohromné nároky na naši odvahu k pravdě, ale i na naši vytrvalost za dovršení našeho putování do nebeského přístavu.

 

16. Profil kosmonauta

Jaké nároky klade kosmická doba na profil účastníka nebeské výpravy? Vystačíme se na naší plavbě nebeskou lodí napříč kosmickým časoprostorem s běžnými ctnostmi? Pokud jde o dosažení nějakého cíle ve vesmíru, tedy vystačíme. Avšak pro potřeby nebeské bychom se ctnostmi nevystačili. Samotné ctnosti - opatrnost, spravedlnost, statečnost a mírnost nás nemohou dovést do nebeského přístavu, pokud k nim nepřibude ještě něco, co nás vybaví k hrdinství, jaké přesahuje meze vesmírného času i prostoru. Jak se to děje?

V naší nebeské lodi plujeme kosmickým časoprostorem do nebeského cíle. Veslujeme, odrážíme se, užíváme sil gravitace jiných planet, užíváme energie ze slunečních baterií a palubního reaktoru, a všechno je to jenom chabé plácání se uprostřed závratných dálek vesmírného časoprostoru. A tak nás Bůh vyzývá, abychom rozepjali široké plachty důvěry a dali se vést Bohem samým. Když se otevřeme proudu Boží milosti, tak se nám lépe pluje a rychleji a bezpečněji se blížíme k cíli. Jenže ani tato naše otevřenost vůči proudu Boží milosti není jen otázka našeho správného naladění antén na patřičnou vlnovou frekvenci a správného nasměrování.

Náš duchovní život nesmí uváznout jenom na našem, výlučně lidském snažení o zdokonalení mikrokosmu uvnitř každého z nás a okolního makrokosmu. Samotné naše ctnosti nejsou způsobilé k tomu, aby nás provedly přes všechny nebezpečí a hrozné víry černých děr kosmického oceánu do nebeského cíle. Člověk nutně potřebuje dary Ducha svatého k dosažení nebeského přístavu. Vedou ho tam, kde ctnosti selhávají. Dary Ducha svatého nás posilují tam, kde lidské síly, byť posílené ctnosti, nestačí.

Ctnosti nás vedou sice k Bohu, ale sami tam dojít nemůžeme. Bůh musí jít spolu s námi. Potřebujeme vedení Boha. Nestačí vedení nějakých neosobních, kosmických sil. Potřebujeme důvěrně osobní vedení, osobně blízkého Boha. Avšak není v našich silách přijmout takové nadlidské vedení. Abychom byli vůbec schopni přijmout takové vedení, tedy k tomu musíme být Bohem povzneseni. Tak musí být naše duše uschopněna přijetí Božího vedení. Ctnosti nás učí řídit se rozumem zušlechtěným vírou, ale abychom mohli trvale naslouchat Božímu vedení promlouvajícího v našem nitru, je třeba ještě jiné schopnosti, která by nám umožňovala zachytit Boží hlas a řídit se podle něho.

Právě dary Ducha svatého rozšiřují srdce, neboli otevírají mikrokosmos uvnitř nás oblažujícímu vlivu Boží milosti, a už tím celé toto naše vnitřní životní prostředí zušlechťují.

Na naší plavbě kosmem, kde má naše svobodná vůle možnost uchýlit se od pravého kurzu, se musíme stále přičiňovat o dosažení cíle, a neustále obezřetně srovnávat směr naší výpravy s kompasem naší víry. Cíl je jasný, ale způsoby, jak se k němu dostat, mohou být různé. Naše schopnosti a síly máme užívat jako prostředky na cestě k dokonalosti, ke spáse. A třebaže známe cíl naší nebeské plavby, často neznáme přesný směr naší výpravy, ba někdy se ocitáme v takové temnotě a mlze, že nevidíme ani na krok. Někdy jdeme takto raněni slepotou následkem hříchu. Jindy to však působí odvěký lhář a vládce světa, že nevidíme žádný maják a noční můra se nám zdá krásná a žádoucí. Můžeme být sebeopatrnější, a přece můžeme Boha minout a místo nebeského přístavu uváznout na mělčině kosmického oceánu.

Ctnost opatrnosti vyžaduje milostivé zušlechtění Duchem svatým tak, aby se k ní připojil dar rady. Na naší nebeské plavbě časoprostorem kosmického oceánu se nám nabízí nesmírný počet různých způsobů, jak dosáhnout cíle - dokonalosti, spásy. Tyto možnosti vyplývají z omezenosti nás tvorů. Když se máme rozhodnout, jsme nejistí a váháme. Vždyť neznáme důsledky všech použitelných způsobů jednání v tolika rozličných okolnostech. Dokonce ani s počítačem nejvyspělejší generace je nelze s jistotou určit. Potřebujeme jasnější světlo, které by nám objasnilo, co je zlo a co dobro ve spleti různých možností a okolností. Toužíme po neomylném vedení. Chceme být vedeni Někým, kdo se nemůže mýlit, protože je to sama Moudrost, a přeje nám, abychom uspěli. Máme-li zvolit správné prostředky a způsoby k dosažení cíle, potřebujeme Boží vedení. Avšak dříve než přijmeme toto vedení, musíme být my sami uzpůsobeni pro přijetí vedení Někoho, kdo nás nekonečně přesahuje. Dar rady nám dává schopnost přijmout toto vedení a nechat se vést v hledání a nalézání způsobů a prostředků k dosažení našeho věčného cíle, kterým je naše dokonalost a spása.

Někteří lidé jsou obdařeni mimořádným darem dobře poradit a správně vést. To je charisma čili dar k prospěchu nejen daného jedince, ale i všech ostatních. Takoví jsou někteří jedinci, ale všem lidem byl současně s milostí a s vlitými ctnostmi dán dar rady. Tento dar rady je nezbytně nutný. Mnozí lidé úzkostlivě hledají správný kurz ve svém životě a na každé životní křižovatce se zarazí a váhají, neboť postrádají pohotovost v rozhodování, ba někdy se jim tato nerozhodnost stane osudnou. Nedovedou plynule postupovat k cíli. Je třeba se vydat na cestu a každé zaváhání chová v sobě nebezpečí úchylky od správného kurzu našeho letu nebeskou lodí. Vy všichni, kdo váháte a postrádáte rozhodnost, pamatujte, že příčinou toho je, že příliš spoléháte sami na sebe a chcete si vystačit jen s radami vlastního rozumu, a nepřipouštíte, že Bůh, který zná vaše obtíže lépe než vy sami, chce pomoci, ale nemůže, neboť komu není rady, tomu není pomoci.

Dar rady učí člověka důvěřovat Bohu a obracet se k Bohu o radu. Tichá jistota a hluboká vnitřní usmířenost je výsledkem a příznakem působení daru rady v Božím dítěti. Sotva odloží překotné a roztěkané hledání rady, odevzdaně se podřizuje Božímu vedení. Ne slepě, ale cílevědomě žije z Božího vedení a v Božím vedení, takže může pokojně kráčet životem. Je to vidět u svaté Terezie Ježíškovy. Stále připomíná svou pokojnou a bezpečnou zaměřenost k dokonalosti a spáse. To však nevyplývá z nějakého jejího nadměrného sebevědomí, ale z poslušnosti vůči poznané pravdě Božího vedení. Už nehledá, nýbrž stále jenom nalézá správnou cestu. V Kristu objevuje dveře, a jimi vstupuje. Proto vnitřně zakouší pokoj podle slov Páně: Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu (Jan 10,9). Ví, že je to cesta Boží. Proto postupuje klidně.

Přitom však nejde jen o to přijímat radu, ale o celou otevřenost všech průchodů vnitřního mikrokosmu Božího dítěte tomuto Božímu hledání. Nejednou na nás totiž dopadá podivný stín duchovní temnoty, stín nebo mrak, a někdy nás ochablé zmátne pronikavý podnět ze světa. Boží dítě to však neznepokojí, nýbrž se klidně ponoří do důvěrné rozmluvy s Bohem. Nestydí se přiznat před Bohem své rozpaky nebo svou neschopnost ve spletitých otázkách života.

Každé z Božích dětí, třebaže kráčí tímto světem, překračuje už časoprostorové hranice tohoto světa. Sama Boží láska mu dává křídla, aby se odpoutal od pozemskosti. Tak objevuje blahodárnou radu správně hodnotit všechno pomíjivé v sobě i v celém vesmíru. Čím více nabídne svůj vnitřní mikrokosmos k podřízení se radám Ducha svatého, tím pevněji drží pod kontrolou svou obrazotvornost, ba i samo myšlení se vyhýbá překotnému přemítání, aby se upnulo k Bohu v pokojném nazírání.

Odedávna svádí lidé boj o nadvládu ve světě. Dnes se to děje obzvlášť rafinovaně: využívá se k tomu důmyslné technologie a elektroniky. Pod záminkou lepší informovanosti o událostech ve světě se nám nastěhovali takové prostředky až do našich příbytků, aby nás mohli ve dne v noci přepadat v našem intimně blízkém prostředí a různě znásilňovat. K tomu se připojuje neochabující úsilí dávného odpůrce a vládce světa. Chce nás ovládnout senzačním způsobem, aby nás přivedl k věčnému zapomenutí, k rozplynutí se ve světě. Tak mimozemská stvůra zápasí o duši každého člověka. Přitom se ozývají staré jizvy v lidské přirozenosti. Ty jizvy svědí touhou zapomenout na Boha a oddat se nabídce světa.

A přesto je třeba odolat všem těmto svodům a statečně jít dál. Někdy se člověk dá snadno pohnout k takovému okamžitému hrdinství, ale stále a vytrvale plout nedozírnými pláněmi kosmického oceánu uprostřed šedi všedních dnů a vytrvale na sebe brát kříž, jak nás k tomu vyzývá kapitán naší nebeské lodi, to přesahuje lidské síly. Další pouť časoprostorem vstříc nebeskému přístavu se pak často zazdá jako podivný hlavolam, sestrojený šíleným vynálezcem. Pak je třeba si znovu opakovat slova našeho kapitána: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48) a „kdo vytrvá až do konce, bude spasen“ (Mt 10, 22), a zase nás to vede k dalšímu úsilí.

Lidskými silami vydržíme mnoho. Ještě více vydržíme vlitou ctností statečnosti, ale stále se neúnavně zvedat k dalšímu zápasu a přemáhat odpor těla, světa i ďábla, to přesahuje přirozené síly. Zde si musíme vyprošovat větší sílu. A Bůh ji neodepře tomu, kdo o ni pokorně prosí. Tou silou je právě dar síly z Ducha svatého. Dar síly se liší od přirozené síly i od naší statečnosti. Zde Bůh bojuje za nás. Archimédes volal: Dejte mi pevný bod, a pohnu světem! Bůh je ten pevný bod. A tak v plném slovy smyslu platí: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Dar síly je totiž opření se o Boha při plném chápání jeho síly a moci. Michael - Kdo jako Bůh - tak se nazývá ten, kdo ví, koho má v Bohu, kdo nespoléhá jenom na svou sílu. Ani Michael by sám bez Boží pomoci nepřemohl ďábla. Nebojuje sám. Pán totiž nechce, aby kdokoli z tvorů šel do boje s odpůrcem sám, nýbrž chce bojovat po našem boku, pod naší zástavou. Proto nám darem síly uděluje nesmírnou důvěru. A skutečně je tato důvěra v Boha nepřemožitelná. Důvěru kdo v Pána mají, jsou jako hora Sión. Vždyť tryská z daru síly Boží.

Ti, kdo stojí tváří v tvář velkým věcem, na kterých mnoho závisí, musejí si vyprošovat tento dar síly, aby dovedli všechno obětovat, ale také aby v případě jasné porážky dokázali rozumět svému ztroskotání.

Konečně potřebujeme dar síly k tomu, abychom dokázali přinést nejtěžší oběť, oběť vlastního života. Není pochyb o tom, že i lidé nevěřící v Boha dovedou přinést oběť života, ale záleží na tom, jak se obětuje. Obětovat pokojně, obětovat v důvěře, obětovat vznešeně a bez hořkosti a touhy po pomstě, s láskou na rtech a s klidnou silou, obětovat pro věčné cíle, to dovede poskytnout jedině dar síly.

Otevřme tedy brány svého životního mikrokosmu, aby jej mohl náš Pán vnitřně upevnit a zesílit, a učinit nás odolnými proti těm silám, které se nás snaží znásilnit a zotročit! Vypluj z tajuplného ostrova svého srdce! Dej se unášet silným, vlahým a blahodárným Golfským proudem Boží milosti!

Ctnost spravedlnosti určuje náš vztah k Bohu, abychom mu ochotně vzdávali povinnou úctu za vše, co nám prokazuje. Především za to, že nás stvořil, obdaroval svými dary a že nás tu stále zachovává. Avšak k dosažení Božího cíle nestačí tato ochota a pohotovost dávat Bohu vše, čím jsme mu povinni. Na ctnost spravedlnosti musí navazovat dar nábožnosti. Dar nábožnosti nás celé naplňuje Bohem, celé nás povznáší láskou k Bohu. Dar nábožnosti nás docela odpoutává od nás samých. Dává nám zapomenout na nás tak, že se naplno přetváříme ve svém životním názoru a stylu: nechceme být ani chvíli bez Krista a nechceme mít ani sebemenší věc, kdyby to mělo znamenat ztrátu Krista. Naopak chceme být vším v Kristu a mít vše jen v Kristu. Proto je dar nábožnosti východiskem vznešenějšího, dokonalejšího života Božích dětí.

Jsou to však i Boží děti, které se snaží pouze vlastním přičiněním vrhnout do Boží náruče, ale upadají jen do vypjatých křečí nebo hysterických výstupů falešných „charismatiků“. Jiní zase ulétají do temného mysticismu a rozplývání se ve vesmíru, kde hledají rozptýlené božství, zatímco vyhasíná jejich vnitřní život, vytrácí se osobní vztah k Bohu i k sobě samému. Takové nebezpečí nemůže snadno postihnout Boží děti, které se pokorně otevírají daru nábožnosti. Důvěrný vztah k Bohu Otci se pod vedením daru nábožnosti neustále zvroucňuje, zrovna tak jako vztah člověka k člověku a k ostatním Božím tvorům - stále je vroucnější a něžnější. Přitom vědomí důstojnosti Božích dětí se nikdy nemůže ztratit, jako ani nemůže osobnost nikoho z nich nerozlišeně splynout s Bohem. Dar nábožnosti nám dává zapomínat i na Boží dary. Učí nás vrhat se prostě do nebeského přístavu. To je onen pokrok v duchovním životě, kdy se duše odpoutává od Božích darů a to jen proto, aby dosáhla Nejvyššího Daru, Boha samého. Tak nám hořkne v ústech vše, co bychom měli bez Krista, a zdá se nám nicotné všechno, čím bychom mohli být bez Krista. Pokorně přijímání darů Ducha svatého lze chápat jako proměnu slabého a křehkého lidského mikrokosmu v silné a neporušitelné Božské prostředí. Svými omezenými silami nejsme schopni dosáhnout takové úrovně, jakou nám Bůh stanovil. Ctnost mírnosti nás vede k snadnému a pohotovému začlenění našich přirozených pudů a hnutí do podřízenosti rozumu a vůli. Tak může dosáhnout přirozeně dokonalosti, ne však v řádu milosti. Tam přispívá Bůh svou pomocí. A každý, kdo by se bez Boha a na vlastní pěst pokusil překonat své pozemské meze, obrátil by se dříve nebo později proti Bohu, proti bližním i sobě samému a celému stvoření.

Dar Boží bázně je darem duchovní probuzenosti a duchovního nazírání. Je to dar, v němž člověk především poznává Boha jako nezměrného a úžasného, a proto se tak obává, že by ho mohl vlastní vinou ztratit. Tato Boží bázeň nás uchvátí pokaždé, když nás vábí něco proti Bohu, když jsme náchylní postavit se proti Pánu, abychom poslouchali více volání kosmických dálek než Boha. Dar bázně Božích dětí potřebujeme ve chvílích, kdy hřích k nám dovede mluvit velmi sladce a opojně, kdy nás láká a vábí tak prudce, že jsme v nebezpečí přivolit. To je rafinované umění mimozemské zrůdy s nadlidskou inteligencí, totiž ďábla, že dovede strašně vábit a promlouvat hlasem skoro andělským, když nás k sobě volá. A jen dobré Boží dítě dovede odpovědět: Jak by to mohlo být dobré, krásné, pravdivé, kdybych tím zarmoutil svého Otce, který čeká v nebeském přístavu a stále mi rezervuje příbytek ve své těsné blízkosti? Jen pod vlivem darů Ducha svatého může poutník na nebeské lodi říci: Co platné jsou všechny lákavé dálky a tajemné končiny kosmického časoprostoru, když je tam všude jenom něco, zatímco na mne čeká Někdo, kdo mně miluje a já miluji Jeho víc než všechno, a kvůli té skvělé nabídce bych ztratil Boha?

 

17. Vzpomínky na Modrou planetu

Posádka naší nebeské lodi, zbudované Božím Synem, odstartovala ze Země jako z výchozího místa v kosmu na cestu vesmírným časoprostorem do věčného přístavu. Není možné docela zapomenout na naši Modrou planetu. Podle lidských výpočtů je Země stará asi pět miliard let. Jak vyhlíží naše planeta v rodinném kruhu? Spolu s několika dalšími planetami a s větším počtem menších měsíců a oběžnic obíhá kolem Slunce. Je to naše sluneční soustava. Planety tvoří dvě různé skupiny. Vnitřní planety, od Merkuru po Mars, mají poměrně menší hmotnost, velkou hustotu, malou rychlost otáčení a málo satelitů. Vnější planety, kromě Pluta, mají zase velkou hmotnost, menší hustotu, větší rychlost otáčení a četné měsíce.

Kdyby všechny sluneční soustavy vznikaly stejným způsobem, mohla by být ta naše skutečně jedinou v naší hvězdné soustavě čili galaxii. To sice lichotí našemu sebevědomí, jenže existují doklady o existenci jiných planetárních soustav.

Když Bůh dokončil dílo stvoření, které na Zemi dovršil stvořením člověka, viděl, že osamocený člověk by byl uprostřed ostatních tvorů nešťastný. Ze všech pozemských tvorů ho Bůh stvořil jako Boží obraz ke své podobě. Člověk jediný byl vybaven rozumem a svobodnou vůlí a nemohl si rozumět s němou tváří. Proto Bůh řekl: „Není dobře člověku samotnému!“ a „stvořil člověka jako muže a ženu. A Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ (Gn 2,27-28) Tak Bůh požehnal prvnímu manželskému svazku na světě.

Bůh vložil do srdce muže a ženy vzájemnou náklonnost. Muž potřebuje ženu, aby doplnila jeho bytost, zjemnila jeho sílu, a láskou a něžností aby naplnila celou rodinu. Žena potřebuje muže, protože se chce opřít o jeho sílu, a protože v srdci ženy je více lásky a citu, o kterou se potřebuje s někým podělit. Náklonnost mezi mužem a ženou je nejen přirozená, ale je to i Boží dar, něco vznešeného a krásného.

Než lidé vstoupí do manželství, mají si zodpovědět otázku: Dovedu odložit sobectví? Dovedu něco snést kvůli jinému? Dokážu něco vytrpět a odřeknout si ze svých zálib. Umím se obětovat pro druhé? Teprve když si muž i žena dovedou s čistým svědomím odpovědět ANO, smí vstoupit do manželství s cílem ve vzájemné lásce si pomoci k dosažení dokonalosti, a pak také docílit svého pokračování v dětech. Pro Boží dítě je platné jen manželství uzavřené před Božím lidem a jeho pověřeným zástupcem. Manžel s manželkou nevynalézají své manželství, ale vstupují do existujícího manželství, které se řídí svými zákonitostmi. Jejich povinnosti nejsou snadné, na což někdy zapomínají, zrovna tak jako na to, že Bůh je chce a může posilovat. Muž a žena si v křesťanském manželství vzájemně udělují tuto svátost, ale ne sami od sebe, nýbrž díky Božímu Synu. Kristus činí z jejich svazku, kterému žehná, základní skladebnou jednotku a buňku své nebeské lodi. Proto mnohý účastník nebeské výpravy tak rád vzpomíná na tuto startovací rampu nebeského raketoplánu, kde se povznesl k nebeskému letu časoprostorem do věčného přístavu. Vzorem je jim navěky svatá Rodina nazaretská.

Kéž Matka Boží, která se osvědčila jako velká přímluvkyně na svatbě v Káni galilejské, stejně jako svatá Zdislava, matka našich rodin, bdí nad našimi rodinami, aby se co nejvíce podobaly svaté Rodině nazaretské! Jde o to, aby středem rodiny byl Kristus, aby každý otec byl druhým Josefem a každá matka druhou Marií. Jedině tak budou naše rodiny skutečně skladebnou jednotkou nebeské lodi.

K tomu, aby rodina mohla plnit Boží plány, musí zachovávat jisté směrnice. Především musí plnit práva Boží. Také zde platí: „Dávejte Bohu, co je Boží!“ Nemůže se dobře a naplno rozbíhat bez pravidelné modlitby a účasti na ostatním životě nebeské lodi.

V rodině musí být zachovávána práva otce a matky. Otec si má být vědom, že je duchovní autoritou své rodiny a má toho využívat pro dobro rodiny. Nikdy se nemá snížit k tyranizování manželky a dětí. Matka má v záležitostech svědomí a domácnosti stejná práva jako otec. Především si má od malička získat a udržet důvěru dětí.

Nejen rodiče, ale i děti mají tu svá práva. Manželství má být kolébkou dětí a ne hřbitovem. Proto má každé dítě právo na přirozené početí svým otcem a matkou, a každé počaté dítě má právo na narození. Naši předkové žili v tísnivějších podmínkách a přece přijímali děti jako Boží dar. Otcové se nebáli obětavé práce pro rodinu a matky se neobávaly, že kvůli dětem ztratí krásu. Krása matky je totiž v dětech. Dítě má právo na výživu a výchovu obou svých rodičů, na milý, ucelený domov. Na druhé straně se však dítě nesmí stát modlou, kterou by rodiče stavěli na oltář. Otec společně s matkou odpovídají za to, že dítě vyroste nejen jako lidská osobnost, ale i jako ochotné, schopné, zdatné a silné pro účast na nebeské plavbě do věčného přístavu. Kde je otec jako svatý Josef a žena jako Panna Maria, tam dítě prospívá moudrostí u Boha i u lidí, a rodinné prostředí je Božským prostředím.

Tohle jsou útěchyplné vzpomínky, na něž nemůže nikdy zapomenout poutník, plavící po hvězdných dálkách kosmického oceánu, kamkoli přináší radostnou zvěst evangelia.

Současně se však nemůže ubránit ani těm smutným skutečnostem, které vzešly z lidského zneužití i těch nevznešenějších Božích darů. Už výchozí skladebná jednotka nebeské lodi, jakou je manželská rodina, utrpěla rozsáhlé škody, když manžel či manželka přestali chápat, že jsou si jeden druhému navěky svěřeni. Místo toho začali prosazovat svou vůli jeden na úkor druhého, a oba rodiče na úkor dětí, a děti se pak postavily proti rodičům. To rozpoutalo nekontrolovanou řetězovou reakci lidského hříchu – rozvody - potraty - degenerace - nemoci - války.

Lidským zneužíváním Božích darů je pak hrozivě poznamenána celá naše planeta Země na povrchu, ve svých mořích a oceánech, ve svém atmosférickém obalu, i ve své živém osazenstvu.

Carl Sagan píše v knize „Kosmos“, že exploze nad Hirošimou, na rozdíl od následující exploze v Nagasaki, byla provedena vysoko nad povrchem Země, takže nukleární spad nebyl významný. Avšak prvního března 1954 při zkoušce termojaderných zbraní na Bikini na Marshallových ostrovech vybuchla bomba ještě silnější, než se očekávalo. Velký radioaktivní mrak se usadil na malém atolu Rongalap, vzdáleném 150 km. O několik hodin později padal radioaktivní popel jako sníh. Průměrná dávka na člověka činila jen 175 jednotek, což je o trochu méně než je potřeba k zabití dospělého člověka. Nezemřelo mnoho lidí, protože byli daleko od exploze. Ovšem v jejich kostech se soustředilo radioaktivní stroncium a v jejich žlázách se uložil radioaktivní jód. Dvě třetiny dětí a třetina dospělých pak vykazovala znetvořeniny štítné žlázy, opoždění růstu nebo zhoubné nádory. Jako odškodnění pak ostrované obdrželi odbornou lékařskou péči...

Mnoho vědců, kteří vyvinuli první jaderné zbraně, bylo hluboce znepokojeno džinem, jehož vypustili z láhve. Žádali celosvětové odstranění jaderných zbraní. Jejich žádosti však zůstaly nevyslyšeny. Místo toho si tyto zbraně opatřují další a další mocnosti.

Každá tato mocnost má své zdůvodnění pro výrobu a skladování zbraní hromadného ničení. Komu chybí dobrá vůle k nalezení způsobů pokojného řešení společného soužití lidí, ten najde dost důvodů, proč se nedomluvit s ostatními. Je známo, kdo mluví za mocné státy. Avšak kdo mluví za lidský rod? Kdo mluví za Modrou planetu?

Zhruba dvě třetiny látky lidského mozku se nachází v mozkové kůře, která je hmotným nástrojem intelektu člověka. Lidé se vyvíjeli nejen jako jedinci, ale i společensky. Těší nás, když žijeme ve společnosti, kde pečujeme jeden o druhého, spolupracujeme. Obětavost je nám dána. Jako Boží obraz jsme nadáni rozumem, který nám umožňuje rozluštit mnohé otázky přírody. Máme dost důvodů pracovat pospolu a schopnost vynalézat způsoby vzájemné podpory. Pokud jsme ochotni uvažovat o tajemství naší spásy, ale i tajemství lidského hříchu, a jeho důsledcích, o rozkladu lidské rodiny, o nukleární válce a úplném zničení naší rozvíjející se globální společnosti, tedy objevíme i dost prostředků k odvrácení vlastní zkázy. Vyžádá si to úplnou přestavbu naší společnosti podle vztahů mezi Otce, Synem a Duchem svatým. Skutečně tak vysoce musíme uvažovat a zaměřovat své touhy, protože nás k tomu vybízí kapitán naší nebeské lodi: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“

Z mimozemské perspektivy kosmonauta na palubě nebeské lodi, plavící se časoprostorem do věčného přístavu, se naše pozemská civilizace zdá ocitat na pokraji selhání v hlavním úkolu, jenž má vyřešit. Jde zachování života a blahobytu obyvatel Modré planety. Copak nemáme být tedy ochotni kdekoli uvažovat o základních změnách našich dosavadních vzorů chování a společenských a kulturních zařízení, ale především o změně sebe podle vzoru našeho nebeského Otce? Musíme k tomu přikročit. Nestačí úvahy a touhy lidského srdce. Nestačí lidská vynalézavost, nýbrž je třeba také Boží milost. O tu je třeba prosit.

Přes všechny neblahé vzpomínky, které tanou na mysli poutníkovi na mezihvězdné plavbě nebeskou lodí, nelze zapomenout, že naše Modrá planeta jako žádná jiná v celém ostatním vesmíru byla vyznamenána tím, že jedině zde se vtělil Bůh, který stvořil celý vesmír. Kristus se nenarodil ani na Marsu ani na Síriu. Jedině Zemi posvětil Bůh tím, že právě zde přijal tělo z člověka, z Panny, že v pozemských poměrech vtělený Bůh vlastnoručně pracoval, a kvůli spáse člověka, jemuž Bůh svěřil do správy celý svět, se za všechny obětoval. Tím byla navěky požehnána Země, třebaže je tak maličká a nepatrná uprostřed ostatního vesmíru. Tuto přednost před jinými kosmickými tělesy Modré planetě nikdo nevezme.

Matka Boží má velké zkušenosti s rodinným životem. Ví, co je povinností rodičů, neboť ji o tom poučil samotný Syn Boží, když Ho nalezla v Božím domě: „Což jste nevěděli, že musím být v domě svého Otce?“ Maria je Matkou nejen každé rodiny jako malé církve, ale svým blankytným pláštěm překrývá celou naši rodnou planetu Zemi. Maria vyprošuje požehnané, domácí prostředí i celému našemu okolí na naší Zemi, aby bylo pravým domovem a vždy otevřeným Božím příbytkem všem, kdo se po únavném a vyčerpávajícím úsilí vracejí na výchozí planetu Zemi.

 

18. Čistý zdroj pohonu

Kosmická loď je na kosmodromu připravena ke startu. Vodicí lišty odpalovací rampy jsou odkloněny, počítač provádí kontrolu funkcí všech pohonných jednotek a každého zařízení. Pak zaburácí raketové motory. Musejí překonat pozemskou tíži a vynést raketu do kosmu. Jaká je to záhadná síla, která pohání nebeský raketoplán na cestě vesmírným časoprostorem do věčného přístavu? Ohlédněme se zpátky k jejímu budovateli.

Nebeská loď církve svaté je před startem. Boží Syn dokonal své dílo, udělil ještě poslední pokyny, když se po Vzkříšení zjevoval apoštolům a slíbil Ducha Utěšitele. Na to vystoupil na velitelský můstek, vstoupil na nebesa. Večeřadlo, to je první církev. Petr už zasedl ke kormidlu, aby loď řídil, důstojníci a první nebeští poutníci jsou připraveni. Jen ještě třeba hybné síly, zdroje vzestupného pohybu, ale čistého zdroje energie, bez vedlejších neblahých účinků a škodlivého odpadu. Bylo třeba deseti dnů k nabití všech slunečních baterií nebeské lodi, a hybná síla Ducha svatého začala působit, raketoplán odstartoval a snadno se odpoutal od pozemské tíže.

Lukáš o tom učinil zápis do „palubního deníku“: „Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí.“ (Sk 2,1-6) První kázání bylo o Ukřižovaném. A výsledek? „Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: Co máme dělat, bratři? Petr jim odpověděl: Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a dostanete dar Ducha svatého. Ti, kdo přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí.“ (Sk 2,37-41) Tak se posádka nebeské lodi zvětšila o první cestující, kteří byli vyneseni na palubu lodi výtahem křtu svatého, aby je brzy následovalo dalších pět tisíc účastníků nebeské výpravy, a nebeská loď se zvětšuje a mohutní.

Hybnou silou pohybu nebeské lodi časoprostorem vstříc věčnému přístavu je Boží milost, oheň Ducha svatého. Je dvojí milost Boží, milost posvěcující, dostačující ke startu na nebeskou dráhu, a milost pomáhající. Posvěcující milost je trvalý stav, do něhož je uvedena naše duše. Pán ji srovnává se svatebním rouchem. Už na křtu svatém jsme byli oděni do této nebeské kombinézy, a na znamení toho nám byla dána bílá rouška. Boží milost má za účinky přátelství s Bohem a získání občanství v nebeském království. Pomáhající milost je zvláštní Boží pomoc, která předchází, provází a dokonává každý náš dobrý skutek. Je to třeba každé dobré vnuknutí, povzbuzení k dobrému, rada, posilující slovo, kniha.

Toto působení Boží milosti má hodně podobného s představou elektřiny. Třebaže elektřinu běžně používáme a je známa řada teorií elektřiny, přesto naprosto vyčerpávající poznání podstaty elektřiny nemáme, podobně jako neznáme Boží milost. Jedna představuje přirozené tajemství, druhá tajemství nadpřirozené. Obojí nevidíme, ale můžeme sledovat účinky - světlo, teplo a pohyb.

Prvním účinkem elektřiny je světlo. V místnosti je tma. Sotva stiskneme tlačítko a rozzáří se světlo, svět kolem nás se díky světlu stane pro naše oči smysluplným. Tak i milost posvěcující objasňuje náš rozum, odhaluje krásu ctnosti, ošklivost hřích, poskytuje poznání věčných pravd. Náhle poznáme marnost pomíjivého světa. Někdy docela prosté slovo, jehož si sám kazatel snad ani nepovšiml, utkvělo nám na celý život, jindy nás tytéž úvahy vůbec nezaujaly. Jindy nás stejné pravdy skoro ohromí, že se ptáme: Jak jsem jen mohl zapomenout na tak důležité věci? Zář Ducha svatého jasně působila na apoštoly. Dříve tak těžko chápali Kristova slova, a najednou je jim všechno jasné.

Na druhé straně je někdo dlouhodobě vystaven působení jistých příznivých podnětů, a přesto v něm nezanechávají žádnou hlubší odezvu. Tak může někdo odporovat Boží milosti a odmítat přijmout poznanou svrchovanou Pravdu. To je hřích proti Duchu svatému - odpírat poznané pravdě. Takovými byli farizeové, ke kterým promluvil svatý Štěpán takto: „Jste tvrdošíjní! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému!“ (Sk 7,51) Odporovat Boží milosti je osudné, neboť kdo nepřijal jednu jedinou Boží milost, přetrhl celý řetěz milosti. Avšak každý, kdo se dobrovolně odkloní od Boha a přimkne se jen k tvorům, přeruší v sobě spojení s Boží milostí a octne se ve tmě. Hřích způsobí přerušení spojení a zhasnutí světla Boží milosti v lidské duši. Třebaže je zde zdroj světla i vedení, přesto světlo nesvítí, a nastává zatemnění rozumu a oslabení vůle. Člověk dovede sám zhasnout světlo Boží milosti ve své duši, ale rozsvítit si je sám už nedokáže. Neobejde se bez lodního důstojníka, pověřeného kapitánem také tímto úkolem.

Dalším účinkem elektrické energie je teplo. Zapnete spínač a topidlo se rozehřívá, aby dosáhlo vysokého žáru. Tak i Boží milost rozněcuje lidské srdce. Sledujeme to na apoštolech. Láska, která po ukřižování Páně skoro vychladla, se najednou v ohni Ducha svatého rozzáří jako pochodeň. Už se nelekají ani nejtěžších křížů a touží jen trpět a umřít za Krista. Tatáž srdce, v nichž byl chlad lhostejnosti, se chvěla zimou úzkosti za zavřenými dveřmi, zatímco venku řádila římská policie a židovská velerada řídila pronásledování všech Kristových příznivců, rázem po Letnicích hoří láskou a touhou následovat Krista přes všechny obtíže.

Třetím účinkem elektřiny je pohyb. Energie slunečních baterií a nukleárních reaktorů uvádí do pohybu raketoplán. Podobně i Boží milost uvádí v každém, koho se dotkne, všechno do pohybu. Síla Boží milosti nás uvádí do pohybu, abychom se pohybovali vpřed podle kurzu daného Božími přikázáními. Poznání cíle a nadšení pro cíl není všechno. Hlavní věc je, aby nezůstalo při slovech a skutek-utek. Kolik smělých plánů může člověk promýšlet a třeba i dopodrobna programovat na svém počítači, ale nakonec zůstanou na úrovni pouhé hry, bez důsledku pro vlastní život? Vznešené plány lidského rozumu i touhy naší vůle je třeba uvést do pohybu, aby se staly skutkem. To dovede Boží milost, aby v člověku započalo dobré dílo, aby pokračovalo, a aby člověk v tomto dobrém kurzu také vytrval.

Když si otevřeme nějaký počítačový program, žasneme nad pohotovostí, účinností a přesností výpočetních strojů. A to všechno je ale mrtvá, umělá inteligence zkonstruovaná z velmi křehkých mikročipů a jiných skladebných prvků. Sledujme lidskou duši, která je mnohem křehčí nádobou pro Boží milost, a která je vlivem hříchu vyprázdněna, jen skořápkou původního stvoření, - ale jak se milostí pozvedá a přináší ovoce nejkrásnějších skutků a ctností, až je povznášena na oltář svatosti. A Bůh ji proslavuje i zázraky. Vzpomeňme si na Augustina, jak naříká ve svém pádu, povstává, klesá, a znovu vstává a roste, až před námi stojí svatý Augustin, veliký biskup, neúnavný kazatel, stále strhující svým Vyznáním. Jak veliká je síla milosti, která pozvedá člověka z bídy a prachu hříchu, přes pokání a svátostné smíření s Bohem, až důvěrnému přátelství s Bohem a spolupráci s ním na spáse světa! Jak musíme prosit Ducha svatého, abychom všechno dokázali v tom, který nás posiluje!

Jakou úžasnou činnost dovede rozvinout slabá lidská vůle, kterou Bůh připojil k nepatrnému prášku ve vesmíru, který vyhlíží tak nepatrný a na pohled nezpůsobilý čehokoli! Jaká mohutná nebeská postava vyvstala vedle andělů v nebi ve svatém faráři, jakým byl Jan Vianney! Pokračoval v díle apoštolů, kteří se po seslání Ducha svatého rozešli do celého světa, aby hlásali Ukřižovaného, jenž byl pro židy pohoršením, pro ostatní pošetilostí (1 Kor 1, 18-25). Šavel, který soptil nenávistí, se z Boží milosti stal Pavlem, který nemá jiné přání než hlásat Ježíše Krista, pro něho pracovat i život položit. A tak veškerá činnost na palubě nebeské lodi na cestě časoprostorem je dílem milosti Ducha svatého, síly jeho svatého ohně.

Velikým zdrojem je svatý kříž, na kterém se „milost našeho Pánu nadmíru rozhojnila“ (1 Tim 1,14) jako v úžasném reaktoru. Sluneční baterie této síly na palubě naší nebeské lodi dostatečně zásobují každého účastníka nebeské výpravy, aby se jeho srdce zkřehlé zimou úzkosti uprostřed vyhasínajícího a chladnoucího vesmíru pookřálo, roztálo a vzplanulo, a jeho slova i skutky aby svítily a hřály také v okolí.

Chovejme ve vážnosti Boží milost. „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.“ (Ž 95,8) Když vědomě opomeneme použít jedné milosti, ať povzbuzení či napomenutí, zejména přikázání, hned je přetržen blahodárný řetěz řízené termojaderné reakce, jakou tvoří oplodnění našeho srdce Boží milostí. I kdyby nastala sebevážnější porucha těžkým hříchem, nezůstávejme v něm, ale modlitbou, pokáním a svátostným smířením znovu navazujme přerušené spojení.

Nespoléhejme výhradně na své síly a pronikavost svého intelektu, a tím méně na umělou inteligenci počítačů, ale především se obracejme ke Královně nadhvězdné! Je to Matka Božské milosti. Duše svaté Panny byla naplněna milostí Boží. Proto ji také anděl zdraví: „Zdrávas, Maria, milosti plná!“ Boží milost dodává vždy čisté duši Panny Marie nevýslovnou krásu. Je si vědoma, jaký poklad jí Bůh svěřil, a dovede svědomitě hospodařit se všemi Božími milostmi. Proto je naším vzorem.

Udržujme svou duši ve stavu posvěcující milosti, abychom ji měli stále v plné síle a rozkvětu a ochotě k dalšímu rozmachu. Nemůžeme přece doufat, že nás Bůh připustí k vylodění v nebeském přístavu k věčné hostině bez svatebního roucha posvěcující milosti. Je nám snad jedno, zda uslyšíme jeho strašlivou otázku: „Příteli, jak ses sem dostal bez svatebního roucha?“ Anebo snad chladně kalkulujeme s tím, že budeme strženi do temnoty černé díry v kosmu, kde bude pláč a skřípění zubů? Bůh nás ochraňuj před podobným údělem!

Prosme Pannu Marii, aby vedla naši duši k Bohu. Aby, ta, která je plná milosti, vyprošovala naší duši potřebné milosti, zejména milost setrvání v dobrém až do konce a milost věčného života s Bohem a s ní, naší milovanou nebeskou Matkou.

 

19. Oratoř - laboratoř

Oratoř znamená tichou kapličku, kde se lidská duše noří do modlitby. Je to zvláště požehnané místo rozmluvy s Bohem. Svatý Otec Jan Pavel II. píše v knize „Dar a tajemství, že kněz jako správce Božích tajemství je ve stálém styku s Boží svatostí. „Svatý, svatý, svatý, Pán Bůh zástupů. Nebe i země jsou plny tvé slávy.“ Boží velebnost je velebností svatosti. V kněžství je člověk povznášen do oblasti této svatosti, určitým způsobem dosahuje výšin, kam byl uveden prorok Izaiáš. V eucharistické liturgii je ozvěna právě tohoto prorockého vidění: „Sanctus, Sanctus, Sanctus Dominus Sabaoth…“

Zároveň však den co den prožívá kněz, jak tato Boží svatost sestupuje k člověku: „Benedictus qui venit in nomine Domini.“ Těmito slovy vítaly jeruzalémské zástupy Krista, když přicházel do města přinést oběť za vykoupení světa. Přesažná svatost, jakoby „mimo svět“, se v Kristu stává „ze světa“. Stává se svatostí velikonočního tajemství. Kristovo kněžství vyplývá z velikonočního tajemství. Naše kněžství není naše, nýbrž Kristovo.

Laboratoř je zase tiché pokusné místo, kde se člověk rozumem snaží odhalit zákony stvořené přírody. Je nějaké spojení mezi oratoří a laboratoří? Vede spojovací chodba, která by nás přivedla z laboratoře do oratoře a zpět?

Astronomové uvažují nad tím, že celý vesmír je naše největší laboratoř, ve které se lidé snaží přijít věcem na kloub a vyřešit především svou potřebu energie. Kdyby lidé dokázali uvolnit z hmoty veškerou energii, která v ní je, pak by k zajištění celoroční spotřeby energie v naší vlasti stačilo pár kilogramů hmoty. Jakékoliv! Žádné uhlí nebo uran. Třeba jen pár kilo starých kostí, hadrů či peří! Astrofyzikové doporučují vynalézat lepší způsoby využívání černých děr. Stačilo by v blízkém okolí Země odkrýt takovou minidíru, která tu zbyla z velkého třesku, a měla by hmotnost jako Sněžka, ale rozměr jen protonu. Bude mít teplotu asi stodvacet miliard stupňů. Vypařováním se bude ztrácet výkon šest tisíc megawatů, tedy asi tolik, kolik činí výkon šesti bloků jaderných elektráren. Objevit několik takových miniděr v blízkosti Země, a daly by se vyřešit pozemské energetické starosti.

To říká teoretická fyzika, která by u tabule vyřešila každý problém. V běžném životě se však ukazuje, že jedno lidské srdce, uzavřené samo do sebe, se stává otevřeným jícnem pekla, černou dírou, která do sebe jako ničivý mořský vír Maelström strhuje všechno, co se jí přiblíží, až posléze i samotného člověka, který toto peklo v sobě svým hříchem otevřel.

Jako se člověk v laboratoři snaží vyloudit na přírodě její tajemství, aby posvítil sobě i druhým a opatřil si levný zdroj energie, tak si člověk v oratoři vyprošuje Boží milost. Kněžství představuje odpověď na naléhavé a základní otázky člověka, celého lidského pokolení, na otázky po smyslu stvoření. Už tím, čím kněze je, vyjadřuje tento smysl a současně jej přináší světu a člověku ve světě. Nejhlubší pravda o světě a o člověku říká, že náležejí Bohu Stvořiteli a Vykupiteli.

Kněžství proniká do hlubin samotné existenční pravdy o stvoření, a především pravdy o člověku ve světě. Kněz představuje člověka, pro něhož svět má konečný smysl jedině v přesažnu, pouze v zaměření k Bohu. Bůh je totiž plnost osobního bytí a jedině on převyšuje vesmír.

Kněz je člověkem modlitby, zvláštním zosobněním modlitby. Nese a zosobňuje v sobě modlitbu celého stvoření. Apoštol Pavel dosvědčuje tuto pravdu: „Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. Jsme spaseni v naději.“ (Řím 8,22-24) Modlitba je úkon naděje. Je to výraz naděje, znamení pro svět, pro člověka.

Co z toho má člověk ve světě, uvažující o všem vědecky? Jaké ovoce si přináší člověk z oratoře do laboratoře?

Básník Otakar Březina říkával, že některý jedinec snad může žít bez Boha, ale národ a lidstvo nikdy. I o těch jedincích lze pochybovat. Pokud jdou mezi námi lidé bez výslovného vyznání víry a přesto žijí mravně, tedy to ještě není důkazem, že mravnost je možná bez Boha. Byla by to výjimka, a výjimka potvrzuje pravidlo. Možná, že takový jedinec žije z křesťanské tradice, protože když ne jeho rodiče, tedy jeho předkové určitě byli křesťany. Kulturní lidstvo žije z křesťanství, aniž by si to uvědomovalo, protože už sama jeho kultura se odvozuje od slova kult, úcta k Bohu. I když to odpůrci víry popírají, přesto křesťanské učení prosáklo lidstvem tak, že lidé z něho žijí ještě ze setrvačnosti. I když přece slunce zapadne, ještě dlouho bývá světlo. A železo lze zmagnetizovat i odmagnetizovat, a i potom zůstává v kovu nějaký zbytkový magnetismus. Také nesmíme zapomínat, že lidská přirozenost není následkem hříchu docela zkažena. Člověk tedy dokáže i svými přirozenými silami vykonat mnoho dobrého.

Často slyšíme námitku: Vždyť ten či onen není katolík a přesto je lepší, než mnozí katolíci! Čím to je? Ovšemže, nevěřící žijí společně s věřícími a spontánně přebírají mravní zásady křesťanů, které někteří z křesťanů přestali plnit. A pak, desatero Božích přikázání vyjadřuje mravní zákon platný nejen pro katolíky, ale pro každého člověka. Každému člověku je dán Bohem a připomíná mu jej nepokažené svědomí.

Jindy slyšíme: V církvi jsou některé věci, které se nám nelíbí. Ano, i křesťané jsou slabí lidé, a třebaže se modlí, přesto dělají chyby, a někdy víc chyb, než některý nevěrec. Jenže není správné zveličovat tyto viny a zobecňovat tyto viny jedinců a dělat z nich kolektivní vinu. Někdo se dokonce ohání Kristovými slovy: „Poznáte je po ovoci.“ (Mt 7,16) Jenže všimněme si dobře: Pán Ježíš neřekl: Po jejich ovoci poznáte nauku, kterou vyznávají, ale to, že „je“ poznáte po ovoci. Falešní křesťané jsou špatnými ne proto, že patří k církvi a vyznávají její nauku, ale proto, že podle nauky Kristovy církve nežijí a že se zpronevěřují své víře. Ukazuje se pouze jedno, že v každé společnosti žijí lidé dobří a špatní.

Křesťanské přesvědčení musí řídit život křesťana zrovna tak v soukromí jako na veřejnosti. Nesmí jednat jinak, i když ho ostatní nevidí, a nesmí se přetvařovat kvůli tomu, že ho druzí vidí. K věčnému cíli má křesťan kráčet pravdivě, bez zbytečných úhybných manévrů a vytáček. Nemá se lekat překážek. Stále má mít na paměti slova Páně: „Ať vaše světlo svítí před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a chválili vašeho Otce, který je v nebesích!“ Ve věčném přístavu nebude nutno vykazovat se křestním listem, ale naší legitimací budou skutky lásky, které mají být výrazem našeho náboženského přesvědčení. Lásky je silnější než smrt, a proto po nás navěky zůstane jenom to, co jsme vykonali z opravdové lásky.

Každý věřící ví, že s ním má Bůh jisté plány. Dostává od Boha nějaké milosti a musí s nimi svědomitě hospodařit. Bůh nebude vytýkat krejčímu, že neuměl šít boty, ani obuvníkovi, že nepřednášel na univerzitě. Bude ho soudit jenom jeho láska nebo neláska, s níž plnil povinnosti tam, kam ho Bůh postavil.

Služme Bohu s radostným vědomím vděčnosti za jeho dary. Ne každému člověku se dostalo té milosti, aby byl přijat křtem svatým na palubu nebeské lodi, vedoucí nás bezpečně k věčnému přístavu. Služba Bohu může člověku někdy připadat těžká, ale je to služba čestná, k níž nás zavazuje víra, naděje a láska k Bohu.

Jaký je charakter Božích přátel, pozvaných ke spolupráci s Bohem na správě a spáse světa? Opírá se o zásadu: Chci plně ovládat své myšlenky, smysly, vášně a city, tedy celý můj lidský mikrokosmos. Chci naplno ovládat především výstupy z mého mikrokosmu do okolí, tedy mé postoje, slova a skutky, ale i mé mlčení a utrpení.

Matka Boží je nedostižným vzorem těsné zapojenosti do Božího díla na spáse světa. V jejím životě najdeme příklad, jak se má křesťan zachovat v různých životních okolnostech. A to nesmíme zapomínat, že měla mnohem těžší život, než kdokoli z nás. Je nám nejen příkladem, ale také naší přímluvkyní u Boha. Maria je Hvězda mezi hvězdami a nadhvězdná, protože to není jen hvězda ve vesmíru, ale Hvězda nebeská. Na rozdíl od tolika hvězd a zářivých vesmírných těles se tato nebeská Hvězda nikdy nezhroutí a neztratí se nám. Naopak stále jasněji vyniká a s ní celý vesmír. Díky Bohu, jehož hýčká ve svém náručí, se Královna nebeská stává nejjasnějším z „bílých trpaslíků“, jež ze své nitra vynáší do okolí celý posvěcený vesmír. Denně ji prosme, aby nám u svého Syna vyprosila pevný a vyhraněný charakter přátel Božích, který by nás přivedl ke křesťanské dokonalosti a tím k Bohu a k samotné Královně nadhvězdné.

 

20. Zásoby na lodi

Když se loď vydává na dlouhou plavbu, je předním úkolem kapitána zajistit zásoby paliva, energie a potravy pro všechny účastníky výpravy. Tím větší je to úkol kapitána na naší svaté lodi života, aby byla dostatečně zásobena pro potřeby nepřehledných zástupů, které se plaví vesmírným oceánem po celá tisíciletí. Bůh, který se stará o náš každodenní chléb vezdejší, se tím spíše postaral o chléb andělský, po němž by duše nelačněla ani neumírala navěky. Bylo třeba zajistit dost energie do palubních článků a dostatek paliva na nesmírnou pouť do věčného přístavu.

Božský kapitán se o to postaral. Velebně a laskavě se k nám sklání samotný vtělený Bůh a nabízí sám sebe v podobě chleba a vína: To je chléb živý, chléb silných, každodenní chléb andělský.

Nejsvětější svátost je především živý chléb z nebe. Vzpomínáme si na den zázračného nasycení zástupu na poušti. Pět tisíc mužů a s nimi ještě jejich ženy a děti žíznilo po pravdě, dychtivě naslouchalo slovům Božského Učitele. Zapomněli na všechno i na jídlo, ale Spasitel nezapomněl: „Je mi líto zástupu.“ A nařídil usadit se a nasytil zástupy. Žasneme nad jeho všemohoucností a dobrotou jeho Srdce. Postaral se. Hned na to kráčí po vlnách, aby tím ukázal svou úplnou vládu nad stvořením.

Z rána jej hledaly zástupy, aby ho provolaly králem. Ale Pán jim začíná mluvit o jiném chlebě. Ve své řeči přechází k přislíbení Nejsvětější svátosti, o pokrmu pro lidské duše. „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude lačnět, a kdo věří ve mně, nebude žíznit navěky. - Toto je chléb, který sestoupil z nebe. Bude-li kdo jít z tohoto chleba, bude živ navěky, a chléb, který já dám, tělo své, dávám za život světa. - Kdo jí mé tělo, zůstane ve mně a já v něm. Kdo jí tento chléb, bude živ navěky.“ Tak znovu a zase opakují božská ústa Ježíšova, ba i s hrozivou důrazností: „Nebudete-li jít tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život!“ A znovu dává příslib: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ Nezaleklo ho ani jejich reptání: „To je tvrdá řeč! Kdo to má poslouchat?“ Cože? Tohle že má být tvrdá řeč? Ani v nejmenším, můj Ježíši. V pevné víře je to řeč něžná a sladká. Jen mluv, Pane můj, má duše naslouchá. Ke komu bychom šli? Ty máš slova života věčného, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Kristus, Syn Boží.

Po zaslíbení andělského chleba přišlo i jeho zajištění. Slavností velikonoc se přiblížila hodina Božího Syna, aby opustil svět. Při večeři vzal chléb, požehnal, lámal jej a dával učedníkům: „Vezměte a jezte. Toto je moje Tělo.“ Pozdvihl také kalich s vínem a podal se slovy: „Pijte z něho všichni. Toto je má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.“ (Mt 26,27-28) Tato slova není třeba příliš mnoho vysvětlovat. Jen by se zatemnil jejich jasný smysl. V této svaté chvíli, kdy Pán udělil poslední dar, zůstal sám mezi námi a tak naplnil příslib: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ Je věrný ve svých slibech. Zdálo se, že vyvýšené velitelské místo na svaté lodi církve je prázdné. V žádném případě! Přebývá zde, třebaže se vymyká našemu smyslovému poznání, omezenému na trojrozměrnost, a současně se nabízí způsobem dostupným smyslům. Božský Kapitán je přítomen v Nejsvětější svátosti.

Nejsvětější svátost na velitelském můstku. Bělostná hostie v zářivé monstranci, tak, jak si kvůli nám přál přebývat Božský kapitán, admirál nebeské flotily. Zdálo se snad někomu z účastníků nebeské výpravy, že je o něco ošizen oproti těm, kdo se setkávali s Ježíšem v jeho lidském těle za jeho pozemského života? Jak hrubý omyl a klam! V Nejsvětější svátosti se nám dostává ještě větší účasti na plném Kristově Božství, než se dostávalo těm, kdo se s ním setkávali v lidské podobě, když chodil po zemi. Třebaže nevidíme svými smysly lidské tělo našeho Pána, setkáváme se s ním více, než ti, kdo ho potkávali a mluvili s ním, dokud byl v lidském těle ve světě. V Nejsvětější svátosti je náš Pán ještě také Nanebevyvýšený a oslavený. Tím větší je působnost Páně, neboť nám přichází vstříc a na pomoc nikoli po vlnách pouhého pozemského moře, nýbrž po vlnách záření všech spekter napříč kosmickým oceánem.

Pojďme a klanějme se Probodenému! Někdo snad váhá pokleknout? Pochybuje snad při pohledu na malou hostii v rukou člověka? Člověk atomového věku ví, že v kousku libovolné látky je utajena obrovská energie, jež stačí jen uvolnit, aby byla spuštěna reakce nesmírné působivosti. A přes tuto závratně mocnou sílu, utajenou v malém kousku hmoty, jsou její možnosti omezené. Ale i tento člověk zůstává s úžasem stát nad tím, že v Nejsvětější svátosti dřímá Někdo mocnější než nejmocnější z bílých trpaslíků, z něhož se může vyvinout celý vesmír. Tak přebývá ve svatostánku ten, který ovládá celý vesmír v celé jeho rozměrnosti i v každém jeho čase, jako spal na dně lodi, na níž se plavili apoštolové rozbouřeným mořem. Je to ten, který se z lásky k lidem rozhodl pro živý příbytek v nitru každého Božího dítěte.

Když náš Pán ustanovil svou přítomnost v Nejsvětější svátosti, tedy to učinil všemocným slovem Božím. Řekl to On, věčná Pravda, a tomu je třeba věřit. Víra je rozumná poslušnost. Není zde nic, co by odporovalo rozumu, třebaže je zde tajemství, přesahující náš rozum. Sledujme, kolik se děje kolem nás tajemných událostí všedního dne, a dějí se bez našeho přičinění, bez našeho vědomí. Neživá hmota pokrmu přechází v naši živou krev, v živoucí tělo. Podobné procesy se dějí u rostlin. Proto věřme neklamným slovům věčné moudrosti - slovům Ježíše Krista. V této víře zaznívá na palubě Církve velebný chvalozpěv:

Chvalte, ústa, vznešeného těla Páně tajemství,

chvalte předrahou krev jeho, kterou z milosrdenství,

zrozen z lůna panenského, prolil Král všech království.

Je-li třeba zachovat jistou obřadnost u dvora všech vládců a dodržovat pravidla dvorního chování, tím spíše v chrámové lodi, kde přebývá Král králů. Zde je třeba zachovat rozdíl mezi posvátným a všedním, umlčet ústa, oprostit mysl od všeho přemítání i srdce zbavit každé lidské touhy, a vyprošovat si zbožnou modlitbu.

Před svátostí touto slavnou v úctě skloňme kolena,

bohoslužbu starodávnou nahraď nová, vznešená,

doplň smysly, které slábnou, víra s láskou spojená.

Nejsvětější svátost je současně chléb silných. Kdo na prvém místě nese břímě dne i horka, kdo stojí v první řadě v životním boji? Kapitán naší nebeské lodi si vybral muže, aby je vybavil mocí proměňovat dary, přinášené celou posádkou nebeské lodi, a pak posvěcené nést a rozdělovat všem potřebným. Na ně tedy především doráží příboje vln vesmírného oceánu, který naše nebeská loď brázdí vstříc věčnému přístavu. Mají být oporou ostatním proti bouřím nevěry a nemravnosti. Potřebují tedy nejvíce síly, chleba silných, svatého přijímání. Vždyť Pán Ježíš sám udělil svatým apoštolům první svaté přijímání.

Vedle těchto mužů však celý Boží lid, zejména mládež, tak citlivá, vnímavá, křehká a snadno ovlivnitelná, trpí velkým ohrožením. Odvěký lhář a svůdce se už kvůli svému jménu „Světlonoš“ nejraději představuje v těkavém svitu televizní obrazovky, holografických vynálezů a jiných prostředků hromadného sdělování, jimiž se neomaleně vtírá přímo do našich domácností. S maskou osvěty a moderní vědy neposiluje, ale ochromuje a podráží nohy všem, kdo se chtějí povznést k velkému rozmachu, kdo touží po pronikání tajemstvím dálek. Ohrožuje každého z nás, zejména mládež. Vlny světa se snaží strhnout mladá srdce do nevěry, poskvrnit je kalem nečistoty, zotročit je lesklou nabídkou spotřební společnosti hojnosti. A mládež je tak slabá!

Náš Pán volá všechny, kdo se lopotí a jsou obtíženi všedními úkoly, aby je nasytil a posílil. A jeho volání uprostřed spotřební společnosti je tím víc strhující, že Ježíš nepřichází jako obchodník, který by poskytl své zboží, teprve až mu zákazník zaplatí, ale dává každému, kdo prosí a dává zdarma. Navíc to, co Ježíš nabízí, předčí všechnu jeho nabídku, protože nedává jen pouhé něco, ale on dává sám sebe, Boha.

Nejsvětější svátost je každodenní chléb andělský. Nedává se nikomu do zásoby, ale poskytuje se denně plná dávka, a ta dávka je stále plnější a plnější pro toho, kdo pravidelně a často přistupuje ke stolu Páně. Naučil nás modlitbě, ve které prosíme: Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Lidskému tělu přirozeně nemůže stačit, aby se nasytilo jednou do roka, nýbrž je třeba pravidelně je posilovat. Tím spíš to platí o sycení lidské duše, která chce dosáhnout nebeského přístavu na věčnosti.

Nejsvětější svátost vylévá životodárnou sílu na všechny, kdo jsou pozváni na výpravu kosmickým časoprostorem do nebeského přístavu. Tajemné paprsky a láskyplné teplo oblažují každého, kdo se jim v posvátné bázni otevírá jako Mojžíš před ohnivým keřem. Tak je tato svátost nevyčerpatelným zdrojem energie pro celou posvátnou loď. Je jasnější než tisíce sluncí. A jak působivé je jenom naše Slunce?! Na plochu čtverečního metru naší planety dopadá zářivý výkon 1,4 kW. Když je Slunce vzdálené asi stopadesát milionů km od Země, tedy lze vypočítat, že z jeho povrchu vychází zářivý výkon 3,9 x 1023 kW. Kromě záření vysílá Slunce neustále všemi směry proudy elektricky nabitých částic, pohybujících se v okolí Země rychlostí asi tři sta km/sec.

Slunce je obrovský termonukleární reaktor, kde se přeměňují lehké prvky na těžší. Přitom se uvolňuje energie. V nitru Slunce zvolna přibývá hélia na úkor spáleného vodíku, ale na povrchu Slunce se to nepozná, protože látka v nitru se s povrchovými vrstvami nepromíchává. Vědci odhadují, že jednomu kvantu záření, fotonu to trvá celý dvacet miliónů let, než se z nitra Slunce prodere na povrch. Přitom ztratí větší část své původní energie. Teprve ze slunečního povrchu letí fotony přímočaře světelnou rychlostí do kosmického prostoru a mohou být za 8,3 minuty zaregistrovány na zemském povrchu. Ve skutečnosti se tak dozvídáme o stavu slunečního nitra před dlouhou dobou dvacet miliónů let.

Země dostává od Slunce za rok přibližně energii jednoho miliónu sopek. Slunce to však vyzáří za pouhou desetinu sekundy. Přes taková obrovská čísla se však pohybujeme v energeticky poklidných oblastech vesmíru, v naší sluneční soustavě. Pro naši orientaci je však třeba udělat „menší“ skok. Za jediný měsíc vyzáří supernova stomiliardkrát víc energie než Slunce za celý rok!

Je třeba si uvědomit, že Stvořitel celého vesmíru se všemi hvězdami, planetami, slunci, supernovami a jinými kosmickými útvary, a to nejen v tomto časoprostoru, ale v každém, se rozhodl osobně přebývat v srdci člověka, malého prášku v úplně zastrčené planetě Zemi. Před jinými, většími tělesy a útvary vesmíru poctil právě Zemi tím, že na ní přebýval v lidské přirozenosti. Zde pak přebývá v podobě malé, kulaté hostie. To je to Slunce, které je jasnější než všechna slunce a všechny supernovy vesmíru. Chce ovládat, udržovat a spravovat celý vesmír přes lidské srdce, jež hodlá proměnit ve své Nejsvětější Srdce každému, kdo je ochoten nabídnout své křehké a pomíjivé srdce z masa k této nejtajemnější výměně a nejvýznamnější události v dějinách kosmu.

Obává se někdo vyhasínajícího a vychládajícího vesmíru, který se snad rozpíná a rozptyluje na všechny strany? Spěchám mu vstříc s radostnou zvěstí, že celý stvořený vesmír je znovu a navěky prozařován z každé jediné Eucharistie. Pokud se někde má účelný vesmír neboli kosmos rozplývat v temný chaos, zde je celý stvořený vesmír navěky soustřeďován a scelován. Tak se v celém kosmu děje úžasná kristogeneze. Naše nebeská loď je živá a roste, aby posléze obsáhla celý stvořený kosmos, který možná někde pohasíná, ochládá a rozptyluje se, aby jej prozářila a soustředila v jediné Nejsvětější svátosti.

Kristus má účast na povolání všech věcí k plnému bytí. Dopouštěli bychom se však svévolného zužování skutečnosti, kdybychom z toho chtěli přijímat pouze morální náplň Vykupitelova díla a zbavovat je jakéhokoli skutečného působení na bytí věcí jako takové.

Objevování Krista ve středu všech věcí právem přisuzuje Vzkříšenému příčinnost také předmětného rázu, zabírající do oblasti své působnosti veškeré jsoucno v řádu přirozenosti i milosti. Takovýto přístup je jediný smysluplný přístup, který nám dává vidět a správně docenit všechny zjevené danosti.

Tak Eucharistie září jako Slunce všech sluncí a supernov a to právě v životním mikrokosmu každého z nás. Jak jen se naučit přijímat eucharistického Ježíše lépe, důstojněji a s větším účinkem? Matka Boží nás zve a učí svatému přijímání. Přijala Ježíše pouze jednou svým srdcem a stačilo to k jejímu naprostému proměnění, aby v bezvýhradné pokoře a poslušnosti vtělenému Bohu, zachránila lidstvo před věčnou zkázou a vesmír před neodvratným vychladnutím a vyhasnutím. Proto ji Bůh povýšil nad všechny hvězdy, ba i nad anděly a svaté. Jak si to může člověk vůbec představit, že se obyčejný člověk, křehká dívka z Nazaretu, stal vládcem vesmíru?

Umělci nám představují mariánský obraz Assumpty. Kde vzali ten motiv korunované Assumpty na půlměsíci? Spojili dva náměty - apokalyptická žena sluncem oděná a korunovace Panny Marie za Královnu nebes. Východiskem je Boží Slovo: „A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy.“ (Zj 12,1)

Čtyři příklady objasňují ten vývoj obrazu Ženy podle míry kosmu. V bamberské Apokalypse je zobrazena se sluneční září kolem hlavy, či spíše s vějířem paprsků za hlavou. V bibli Veleslavínově má tato žena kruhový pás kolem těla nad boky, z něhož vyšlehují do stran sluneční paprsky v podobě zvlněných plaménků. V nástěnné malbě emauzské ji obepíná už paprskovitá aureola kolem celého těla. Tato žena je však zároveň Madona korunovaná cípatou korunou. Také na Karlštejně je to už Madona s dítětem v ruce, má kolem hlavy kruhový nimbus, kolem pasu kruh paprsků a na hlavě korunu. Tím se připojuje druhá vývojová linie. Gotičtí mystikové napřed celé toto tajemství nově promodlili. A pak lépe prožívali to, že nejen Mariina duše, ale celá Maria i s tělem byla vzata to nebe, jako Assumpta. Tam podle slov žalmisty (Ž 15,17) zasedla na trůn jako nevěsta - církev svatá - po pravici svého nebeského snoubence Krista, s korunou na hlavě, ve zlatem se skvícím rouchu, když byla povýšena nad devět andělských kúrů. Posléze je v nástěnné malbě v Libici zobrazena jako žena stojící na ubývajícím půlměsíci. Je to výraz novozákonního vítězství Slunce sluncí nad měsícem Starého zákona. Tak se vyhranil typ stojící Madony jako korunované Assumpty, která má kolem hlavy nimbus, obklopena je kolem celého těla paprsčitou sluneční aureolou a stojí na přemoženém měsíci, který vládl temnotám noci. To však není jen pastva pro naše oči, ale názorný návod k životu.

Je naším úkolem, co nejvíce se připodobnit Marii v přijímání Ježíše. Ve chvíli, kdy při svatém přijímání Ježíš vstupuje do našeho životního mikrokosmu, se nápadně podobáme Matce Boží. Vždyť i Maria nosila Božího Syna pod srdcem. Prosme ji o větší lásku k ní a k jejímu božskému Synu. A pamatujme, že matka má největší radost, když si někdo váží jejího dítěte. Stejně je tomu i s Matkou Boží. Neúcta k jejímu Synu v Nejsvětější svátosti ji trápí mnohem víc, než jednání farizeů a zákoníků, kteří ukřižovali jejího Syna. Zamilujme si celým srdcem Syna Matky Boží. Učme se od Marie přijímat Syna Božího co nejpokorněji a neponíženěji, aby mohl narodit v kolébce našeho životního mikrokosmu a dorůst zde a nyní do plnosti důvěrného spolupracovníka Otce nebeského na spáse světa.

 

21. Mlhoviny nevěry

Ovládnutí Země a Měsíce je pouze malým předobrazem budoucího rozmachu Božího lidu. S každým vzdálenějším cílem se však blížíme do našeho cílového přístavu, který je však v nedohlednu, snad na druhém konci časoprostoru vesmíru. Jenže čím je cíl vzdálenější, tím více vzbuzuje otázek a pochyb. Opravdu je naše nebeské plavidlo stavěné pro takové daleké výpravy? Skutečně mohou na této nebeské lodi plout celé rodiny s dětmi až k hranicím naší soustavy, aniž by na palubách nezakoušely stesk, osamocení a nenaplnění života? Doopravdy bude možné a účelné obejmout Slunce a uzavřít do nějakého obalu takovým způsobem, aby jeho blahodárné paprsky neunikaly bez užitku do mezihvězdného prostoru?

Kdykoli se zamýšlíme o rekonstrukci sluneční soustavy a osídlování Mléčné dráhy čili Galaxie, jsme v pokušení uvažovat o těchto svých možnostech jako o pouhém polidšťování Galaxie, ačkoli ani jediný vlas nám nemůže vypadnout z hlavy bez vědomí našeho Pána. Námořní nebo vzdušné plavidlo se může dostat do mlhy, kde posádka nevidí ani na krok. A nemusí to být jen běžná mlha tvořená oblakem vodní páry. Může to být i mlha působená tím, že sama okolní látka v místě odchylek magnetického pole snáze než jinde přechází do jiného skupenství, než je běžné skupenství tuhé, kapalné či plynné, totiž do skupenství plazmatického. V prostředí látky v takovém skupenství se člověk ocitá v jasně zářivém oblaku, kde se projevují jiné časoprostorové vlastnosti, než jaké obklopují člověka v běžném prostředí dostupném smyslům. Zkušenosti z různých míst naší planety ukazují, že taková časoprostorová mlha znamená velkou zkoušku pro člověka, neboť mu vypovídají službu všechny lidské vynálezy k orientaci, ba i lidské smysly ztrácejí jakékoli trojrozměrné podněty, o něž by se opřely, a dokonce i přemítavá činnost intelektu najednou vypovídá službu. Tu se dostavují obavy, úzkosti a pochybnosti. Takové mlhy nevěry se vyskytují a houstnou. Mnozí účastníci nebeské výpravy se zoufale vrhají přes palubu nebeské lodi, a propadají časoprostorem do neznáma, podléhají mlhám nevěry.

Není třeba mnoho mluvit o zdrojích nevěry. Nehledejme je v rozumu, ale v lidském srdci. Rozum nás totiž přirozeně vede k víře. Třeba ne naráz, ale postupně, aniž by člověk pochopil rozumem pravdy víry, objevuje rozumnost své víry. Napřed člověk podle svatého Tomáše chápe, že je rozumné přijmout pravdy víry. Později se mu otevírá hlubší vhled do původu Božích pravd v tajemství Boží lásky. Teprve nakonec objevuje hlubší souvislosti mezi jednotlivými pravdami, analogii k přirozenému řádu. (STh,II,II,8,9)

„Všechno popírání a pochybování je jen výrazem temnoty srdce člověka“, píše Goethe. A svatý Augustin uvádí, že „nikdo na světě nepopírá Boha kromě toho, komu záleží na tom, aby Bůh nebyl.“ Nikoli rozum, ale srdce popírá Boha. „Bloud si v srdci říká: Bůh tu není.“ (Ž 14,1)

Avšak zdaleka ne všechno, co postrádá patřičný punc náboženskosti, je skutečná nevěra. Nevěra je odmítání přijaté víry. Jedná se tedy o nepřítomnost víry u toho, kdo má možnost přijmout víru. Nejedná se o nevíru toho, kdo se nikdy nesetkal s hlásáním víry, takže ji neměl možnost přijmout z hlásání radostné zvěsti. Nejde ani o nevíru toho, kdo víru přijal z donucení nebo ve strachu, ale nikoli zcela dobrovolně jako radostnou zvěst.

Odpad od víry čili apostaze je odmítnutí jednou dobrovolně přijaté radostné zvěsti evangelia. Blud čili hereze je tvrdošíjné popírání nebo zpochybňování některé pravdy víry přijaté v radostné zvěsti evangelia. Od skutečných pochybností ve víře se však liší různé těžkosti, spojené s prožíváním víry a s jejím uváděním do běžného života. Takové nejistoty a kolísání se vyskytuje u věřících často, protože to bývá spojeno s růstovými krizemi v duchovním životě. Takoví křesťané věří, ale jejich víra není provázena pevným přesvědčením. Uznávají všechny pravdy víry, přijímají svátosti, ale nevědí, jak různé pravdy víry spojit s vědomosti v jiných oborech. Zdá se jim, že je v nich obsažen rozpor.

Uvažujme o účincích nevěry, abychom snad nezahynuli v zářivé, a přece smysly neproniknutelné mlze. Nevěra činí člověka horším, nebezpečným a nešťastným.

Nevěra vede nejen k pohoršení každého jedince jako Božího dítěte, ale i k jeho úpadku jako člověka. Snad se tomu divíte, protože třeba znáte lidi, jež jsou ve víře lhostejní, ba nevěrečtí, a zdají se být slušnými a hodnými lidmi, a možná i hodnějšími než jsou někteří věřící. Může tomu tak být, ale spíše se to tak jenom navenek zdá, a pak - nejsou dobří a slušní proto, že nevěří, nýbrž proto, že jejich povaha je klidná a nevýbojná. Také je možné, že měli dobrou výchovu, a že snad neměli dost příležitosti k něčemu špatnému. Anebo byli dobře zabezpečeni, že ani neměli důvod osobně se příliš přičiňovat o změnu svých poměrů.

Avšak sama nevěra, pokud je uplatňovaná, důsledně vede k úpadku. Člověk je více nakloněn ke zlu a nevěra mu dává iluzi větší volnosti. Stačí provést sociologický výzkum. Ptejte se trestanců, zda se dostali do vězení proto, že chodili do kostela, že se modlili, že si vážili víry a že podle ní opravdu žili. Právě naopak se ozývá: „Nevěřím, není Boha!“ Nietsche tvrdil: „Bůh je mrtev, všechno je dovoleno!“ Jako ozvěna přišla vlna německého nacismu a dvě světové války ve dvacátém století. Sotva široké zástupy prostých lidé shledali, že také různí vznešení a učení jedinci odmítají věřit, tak i oni začali žít bez Boha a Božích přikázání. Protože neměli dost prostředků na pohodlný, bezpracný a poživačný život, pomáhali si krádeží, podvodem i vraždou. Ve spotřební demokracii hlásají učení profesoři nevěru. Jsou za to placeni i na univerzitních katedrách i v parlamentárních lavicích, a ubožáci, kteří se dají svést jejich nevěreckými naukami, jsou stíháni jako extrémisté a teroristé.

Sotva pustíte televizi a jiné sdělovací prostředky, objevíte pod záminkou větší informovanosti návod ke zločinu, k násilí, k ničivosti jak vůči druhým lidem, tak vůči člověku samému. Otevřete dveře do školy a ustrnete nad duchovní prázdnotou. Škola prý musí být bez Boha, pro kříže tam není místo a stejně tam chybí čas na modlitbu. Do kostela není třeba chodit, raději do přírody, protože je-li Bůh, tedy je všude. Kněz nepatří do školy, neboť výchova má být beznáboženská. Ve škole se smí učit jen laická morálka, ale kdosi ji přiléhavěji označil lajdáckou, protože kdekoli chybí svorník nadpřirozené autority, tam se rozpadá i přirozená autorita. Mládež je vystavena riziku používání drog už od první třídy a svodům volného pohlavního života. Poučení o strašných důsledcích vybavuje mládež vědomostmi k zdravotně bezpečnému hříchu, ale neposiluje její vůli k životnímu růstu a zdokonalení.

Už Masaryk, o jehož upřímnosti a poctivosti v pozitivním sociologickém bádání nikdo nepochybuje, byl tíhou zjištěných skutečností nucen uznat v díle „Sebevražda“, že mezi křesťany je méně sebevrahů než mezi nevěrci, a že tedy nevěra zbavuje člověka příznivých motivů k sebezachování a bere mu životní elán.

Nevěra činí člověka nebezpečným jak vůči ostatním lidem a celému okolnímu tvorstvu, tak i vůči sobě samému. Po několika vlnách donucovacích režimů, kde byl člověk jako jedinec drcen kolektivní masou, se dostavuje vlna diktatury bezbožné humanity. Kdokoli se však odvrátil od Boha, třeba i v zájmu lidských práv a iluze o větší důstojnosti lidské osoby, ten se dříve později postavil proti každému člověku i proti sobě samému. To je důsledek odstranění vyšší autority z morálky a nahrazení zbytku morálky vzděláním. Bezbožectví, opírající se o vědu, vychovává zástupy anarchistů, socialistů, fašistů a teroristů. Nejraději by udělali z celého světa jeden koncentrační tábor, kde by každý měl přidělené číslo. Tady končí moderní utopie o světové spotřební společnosti hojnosti.

Člověk bez víry je nebezpečný sám sobě, ale i druhým. Neuznává Boha, ani odpovědnost před Božím soudem, a lidskému soudu často unikne.

A společnost bez víry? Bismarck prohlásil: „Nejdéle se udrží ten národ, který si v sobě nejdéle zachová posvátnou úctu k Desateru.“

Nevěra činí člověka nešťastným. Jeho duše, otevřená jednou svrchovanému Dobru, které vstoupilo do světa v Ježíši Kristu k záchraně člověka, nenachází nic, co by bylo schopno nahradit ztrátu Boha. Místo stupňujícího se štěstí a blaženosti, jež prožívá každý, kdo roste k dokonalosti ze svátostných zdrojů a ke stále větší jistotě víry a spásy, je zde opak. Je to proces odlidšťování člověka, zakoušejícího stále větší zkušenost cizoty a nesmyslnosti života. Pokud je člověk rozumově nadaný, jako byl třeba Karel Marx, prožívá ještě větší utrpení, když se věnuje zničující kritice postupně všeho, s čím se v životě potkává, neboť nic z toho mu nepřináší ani vzdáleně náhradu toho, co ztrácí v odmítnutém Bohu.

Člověk může nevěrou okrást Boha o svou nesmrtelnou duši, na kterou má Bůh plné právo, když ji stvořil, ale přitom připraví sám sebe o mnohem víc, o nekonečné Dobro, o samotného Boha. Tak opravdu nevěřící prožívá ve svém srdci strašnou skutečnost, že se jeho vnitřní životní mikrokosmos proděraví. Z jeho osobní viny se v něm otevře bezedná černá díra, která do sebe nenávratně strhuje všechno, s čím přijde do styku, a nakonec i jeho samého.

Nevěra činí člověka nešťastným nejen zde a nyní, ale i na onom světě, neboť „kdo nevěří, už je odsouzen.“ (Jan 3,18)

Maria, Matko Boží, pros za nás, abychom uprostřed mlhovin moderních nauk neztratili ze zřetele tvého Syna Božího. Zasvěcuji se ti, svatá Panno, abych tvým růžencem byl s tebou pevně propojen ve svých modlitbách za spásu lidstva a celého světa. Růženec je záchranný pás podaný všem poutníkům na nebeské lodi. S jeho pomocí vyvázneme ze všech mlhovin a vesmírných nebezpečí, abychom se mohli spolupodílet na polidštění a zbožštění celého světa.

 

22. Vesmírná úskalí a majáky

Největší nebezpečí pro lodi tvoří korálové útesy, které jsou skryté a nenápadné zrovna tak jako hrozné mořské víry. Ještě větší nebezpečí však ohrožují také kosmonauty na pouti vesmírem. K nim patří hlavně černé díry. Jsou výsledkem gravitace. Už v 18. století o nich uvažoval astronom Laplace. Napsal: „Svítící hvězda, jejíž hustota se rovná hustotě Země a jejíž poloměr je 250 krát větší než poloměr Slunce, nedovolí žádnému světelnému paprsku nás dostihnout v důsledku své přitažlivosti. Proto je možné, že z tohoto důvodu jsou ta nejjasnější tělesa ve vesmíru pro nás neviditelná.“ Na základě Newtonovy teorie gravitace vypočítal, jakou hodnotu má na povrchu hvězdy veličina, kterou dnes nazýváme druhou kosmickou rychlostí. To je rychlost, jakou je třeba udělit tělesu, aby překonalo gravitační působení hvězdy či planety a navždy od ní odlétlo do vesmíru.

Víme, že na povrchu Země je hodnota druhé kosmické rychlosti asi jedenáct km za sekundu. Na povrchu jiného vesmírného tělesa je druhá kosmická rychlost tím větší, čím větší je jeho hmotnost a čím menší je jeho poloměr.

Laplace tedy uvažoval o možnosti kosmického tělesa, hvězdy, na jejímž povrchu druhá kosmická rychlost převyšuje rychlost světla. Potom její přitažlivost nedovolí světlu odletět do vesmíru. Proto takovou hvězdu nevidíme, i když vyzařuje světlo.

Einstein ukázal, že v silném gravitačním poli přestává platit Newtonova teorie gravitace. Vytvořil novou teorii pro supersilná magnetická pole, ale i pro taková pole, jež se velmi rychle mění, a nazval ji obecná teorie relativity.

Tradičně si představujeme, že všechny procesy jsou ponořeny do řeky absolutního a neměnného času, jejíž tok nemůže nic ovlivnit. Uvažujeme, že bychom z této řeky mohli odstranit docela všechny procesy, a čas přesto bude plynout jako čisté trvání. Do tohoto pojetí času, který je podle Aristotela neměnný, vpadlo Einsteinovo chápání jako velká voda. Je tím snad aristotelské pojetí času překonáno, nebo aspoň poměrně postaveno na rovnocennou vedlejší kolej vedle tohoto relativistického pojetí? Pro skutečné poznávání vesmíru tak, jak skutečně je, zůstává navěky správné aristotelské pojetí. Avšak pro dobývání vesmíru a zmocňování se ho a podřizování perspektivě člověka, která bude jiná pokaždé, když se člověk postaví jinam anebo se sám dá pohybu, platí relativistické pojetí. Zatímco Aristotelovo pojetí směřuje k podstatě kosmických věcí, Einsteinova teorie si dělá z celého vesmíru jenom prostředek lidské rozpínavosti a sobecké vztahovačnosti všeho ve vesmíru k člověku. Teorie relativity však může přispět k odhalení černých děr, ohrožujících kosmickou výpravu.

Carl Sagan píše v knize Kosmos, že černá díra, která je záhadně lhostejná ke svému okolí, je jakýmsi druhem kosmické kočky z „ Alenky v říši divů“. Když hustota a tíže dostatečně vzrostou, pak černá díra zamrká a zmizí z našeho světa. Proto se také nazývá černá, že z ní nemůže uniknout žádné světlo. Uvnitř se pak mohou dít podivné věci, protože je tam světlo zachyceno. I když je černá díra zvenčí neviditelná, její gravitační přítomnost můžeme pociťovat. Když nebudeme při mezihvězdné výpravě dávat pozor, můžeme být do černé díry neodvolatelně vtaženi a naše tělo se protáhne jako dlouhá tenká nitka. I když obecná teorie relativity může pomoci člověku včas odhalit černou díru, aby se zachránil při své výpravě kosmem před pádem do této zkázy, přesto ani tak důmyslný výtvor intelektu člověka ho nemůže uchránit ode všech černých děr v kosmu. Člověk nežije věčně a jednou zemře a nakonec stejně skončí i s příručkou obecné teorie relativity v nějaké černé díře.

Je jisté, že když se na zátiší s jablky dívá člověk v duchu aristotelského realismu, tedy sleduje ovoce tak, jak je, s jeho tvary a barvou. Pakliže se na to dívá člověk v duchu relativismu, tedy počítá, kolik je tam jablek, v jaké jsou vzdálenosti, kolik bude potřebovat energie na přiblížení se k nim, aby si je mohl přivlastnit, a kolik kalorické energie mu to vynese, atd. Teorie relativity pak ještě připomene, že mezi sledovanými jablky není úplná tma, ale kvantum světla, a zapomene, že to kvantum světla tam přidává právě sobecká vypočítavost člověka, který si to všechno přivlastňuje.

Ještě větší nebezpečí než černé díry v kosmu představuje pro účastníky nebeské výpravy napříč kosmickým oceánem do věčného přístavu těžký hřích. Moderní věda by slovo „hřích“ nejraději docela vynechala ze slovníku. Ochotně ho nahrazuje slovem „přestupek“. Taková maličkost, se kterou prý straší několik skalních konzervativců mezi kněžími.

Jenže kdopak má právo určovat, co je hřích, urážející nebo uražený? Nepochybně uražený a podle toho se musíme řídit i my. Z pohledu filozofa je hřích nepřítomností povinného dobra v lidském jednání. Je to nedostatek povinné dokonalosti ve vztahu k lidskému cíli. Spočívá v tom, že jednání není usměrněno tak, jak to vyžaduje cíl lidské osoby, tedy že člověk nejedná podle pravidla správného jednání, podle zákona.

Jenže zákony jsou různé. Třeba zákon fyzické přirozenosti, který ukládá náležitý fyzický tvar. Odporování tomuto zákonu způsobuje fyzický patvar. Zákon krásy platí zase pro tvorbu uměleckého díla. Jeho přestoupení má za následek ošklivé dílo. Morální zákon je zákonem ve vlastním smyslu. Týká se lidské vůle. Stanoví povinné mravní cíle, o něž má člověk usilovat, zapovídá určité cíle, o které člověk nesmí snažit ani přičiňovat. Hřích má vždy původ ve vůli, a proto je mravně přičitatelný.

Nejvyšší zákon je věčný zákon Boží. Z tohoto pohledu je hříchem každý výrok, úkon nebo žádost proti věčnému zákonu. Je to dobrovolné přestoupení nebo opomenutí Božího zákona.

Třebaže ve hříchu působí „jiné zákony“ než ve ctnosti, takže i časoprostor hříšníkova životního mikrokosmu se liší od časoprostoru mikrokosmu světce, přesto z toho neplyne, že by člověk měl ve svém životě počítat s hříchem. Člověk si na cestě k dokonalosti nesmí zakalkulovat do své životní pouti hřích, protože je to cesta zpátky. Stejně tak neplatí, že si člověk musí zakalkulovat do své plavby nebeskou lodí napříč vesmírem nějaké černé díry jako nutné zastávky, nebo si snad z černých děr vytvářet prostředky rychlejšího pohybu v časoprostoru. Černá díra je vždy nebezpečím pro poutníky, neboť tvoří mezeru v plynulém čase. Kolem ní je gravitační vír. Není žádná záruka, že by nějaká černá díra musela mít dno, kam by člověk dopadl do jiného časoprostoru a uvízl by v něm. V černé díře není žádná záruka návratu do vlastního, původního časoprostoru.

Člověk ponořený do světa však namítá: Když se nemám spoléhat jen sám na sebe, kdopak mi pomůže vyhnout se životním úskalím? Když se nemám uchylovat k vypočítavému užívání obecné teorie relativity, kdo mi pomůže zachránit se před pádem do černé díry? A když se mám v duchu neměnného pojetí času ponořit do pravdivého poznávání skutečného světa, kdo mi pomůže zachránit se před kosmickou katastrofou?

Sám Stvořitel a udržovatel všeho stvoření. V časoprostoru kosmického oceánu našeho života, kde hrozí mělčina či korálové útesy, postavil Bůh výstražné majáky, abychom neztroskotali na úskalí hříchu. První zbudoval na počátku stvoření, v pekle, druhý postavil na počátku dějin lidstva, v ráji, třetí vztyčil na rozhraní věků, na Kalvárii.

První maják je v pekle. Andělé, Boží tvorové, o maličko větší než lidé, skuteční Mimozemšťané, duchové bytosti s nadlidskou inteligencí a vůlí, nejkrásnější obrazy Boží, čestná stráž u Božího trůnu, si měli zkouškou zasloužit věčnou blaženost. Církevní Otcové uvádějí, že jim Bůh představil svého Syna, aby se mu klaněli jako Bohu. Apoštol národů píše: „A když chce uvést Prvorozence do světa, praví opět: Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!“ (Žid 1,6) Tehdy se projevila mezi anděly nepravost (Ez 28,15). Pyšně povstává Lucifer-Světlonoš, strhne sebou množství jiných (Zj 12,4) a volá: „Na nebe vystoupím, nad hvězdy postavím trůn svůj, budu podobný Nejvyššímu, nebudu se klanět.“ (Iz 14,13-14) V tu chvíli zahřmělo Michaelovo slovo: „Kdo jako Bůh!“ V tom okamžiku „viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk.“ (Lk 10,18) „Bůh neušetřil anděly, kteří zhřešili, ale svrhl je do temné propasti podsvětí a dal je střežit, aby byli postaveni před soud.“ (2 Petr 2,4) „Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu!“ (Iz 14,12)

Tak trestal Bůh, svrchovaně spravedlivý, ale i nejvýš milosrdný. Jestliže u andělů shledal nepravost, co teprve u těch, kteří bydlí v hliněných domech, u člověka, který je prach a popel? Svatý Jan Zlatoústý měl v cele obraz pekla, u něhož se denně zastavil k rozjímání a na odchodu si říkal: „Všechno, jenom ne hřích. Hřích pochází z pekla a vede do pekla.“ Svatý Bernard píše: „Křesťane, sestupuj za živa do pekla, abys tam nemusel po smrti.“ Nezavírej oči před tímto majákem a neztroskotáš na úskalí hříchu.

Druhý maják zřídil Bůh na břehu oceánu světa na prahu dějin lidstva v rajské zahradě rozkoše. Ó, ráji, dávno ztracený, všechny národy na tebe vzpomínají! Tak o tom zpívá John Milton!. Tam, v prostředí nejvzácnější krásy a divů přírody, došlo k největší katastrofě, hroznému ztroskotání lidstva, horšímu než potopa světa. „Ďáblovou závistí vešla do světa smrt.“ (Mdr 2,24) Ďábel se sám uvrhl do neštěstí, a proto ze zloby a závisti se tam snažil strhnout i člověka, a pekelné dílo se povedlo. Jednou rukou mu podal zapovězené ovoce, druhou mu vzdal ráj. Člověk zatoužil být jako Bůh, neposlechl Boha a stejný meč Michaelův, který srazil s nebe Lucifera, vyhnal naše prapředky z rajského prostředí. Hříchem se země změnila v prostředí smutku, bolesti a utrpení. Rozšířily se na ní nemoci a smrt. Uvolnily se vášně a zaplavily svět. Druhý maják stojí v ráji a varuje před nebezpečím hříchu.

Až dosud hřích způsobuje zhoubu lidské duši i tělu, vyvrací ráj z mikrokosmu v samotném srdci člověka. Svatý farář z Ars říkával, že hřích má největší továrnu na kříže. Když se rozhlédneme po světě, vidíme, že má pravdu. Kdekoli jsou strhány ploty Desatera, tam vnikla divoká zvěř. Jaké neštěstí přinesla světu nevěra! O znesvěcování svátečního dne a krádeži říkával svatý Jan Vianney, že jsou nejkratší cestou k ožebračení a zbídačení národů. Vymoženosti spotřební demokracie jsou draze vykoupeny hladem většiny obyvatel světa, narkomanií, antikoncepcí čili postupnou sterilizací, degenerací národů. Hřích má skutečně největší továrnu na živé kříže.

Avšak ještě je zde možno radovat se na palubě nebeské lodi, církve svaté. Když Bohem požehnaně vypravená nebeská loď lidstva v pravěku ztroskotala na úskalí prvotního hříchu a zaplavily ji vlny hořkosti, sestupuje Syn Boží, aby z trosek zbudoval krásnější nebeský raketoplán, než byl původní, totiž loď církve svaté, raketoplán spásy lidstva.

Pro naši spásu a k našemu zabezpečení, abychom znovu neztroskotali na úskalí hříchu, postavil Bůh třetí maják do oceánu vesmíru, na rozhraní dvou období dějin lidstva a celého světa, svatý Kříž na Kalvárii. Pohled na ukřižovaného a probodeného Syna Božího hlásá: Jediným a největším neštěstím je těžký hřích. Tato pravda září jako rudý plamen z jeho pěti ran do celého vesmíru. Beránek Boží, který snímá hříchy světa. Tak dohnal hřích světa samotného milujícího Boha v lidské přirozenosti až na kříž, aby si kvůli naší spáse dal protnout své Nejsvětější Srdce. „Bůh neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás všecky jej vydal“ (Řím 8,32), „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16)

Uvažuj často pod křížem, pohlížej na Probodeného, nejen očima, ale především srdcem. Kdo tam umírá v nesmírných bolestech? O kom to platí slova: „Jsem spíše červ než člověk, potupa lidství a povrhel chátry“ ? (Ž 22,7) - Věčný Bůh, můj Bůh a Pán. Kdo ho trestá? Bůh neušetřil vlastního Syna. Zač ho trestá? Byl raněn pro naše hříchy. Tak nám Láska Ježíše Krista zbudovala výstražný maják, abychom jasně poznali, co je hřích a co způsobuje. „Děje-li se toto se stromem zeleným, co se stane se suchým?“ (Lk 23,31)

Učiň výměnu svého pomíjivého srdce s nabízeným Srdcem Nejsvětějším. Otevři mikrokosmos svého srdce, které ti byl svěřeno jako moudrému hospodáři, aby v něm Bůh našel svou příbytek a svatostánek, a mohl jej proměnit v božské prostředí.

Panna Maria ví nejlépe z lidí, co přikovalo jejího Syna na kříž! -Hřích. Ona nejlépe ví, že lidstvo si nejvíce škodí hříchem. Proto při svých posledních zjeveních volá Matka Boží úpěnlivě: „Pokání, pokání!“

Máme to svědomí, že bychom chtěli lehkomyslně zraňovat Neposkvrněné Srdce své nebeské Matky? Ty meče bolesti jí vrazili lidé kdysi z nevědomosti do srdce. Ale co my, Boží děti? Čím bychom chtěli my omluvit svou bezohlednost ke svaté Panně? Když nemáme ohled na nebeského Otce, mějme ohled aspoň na mateřské Srdce Panny Marie. Ona nám svítí jako zářný ideál neposkvrněného života. Nejenže byla uchráněna od dědičného hříchu, ale zůstala během celého svého pozemského putování uchráněna od každého hříchu osobního. Chceme-li, aby nás Bůh přijal do svého nebeského přístavu, jako tam přijal Pannu Marii, musíme jednat podle jejího příkladu, vyvarovat se hříchu a činit dobré.

Maria, Hvězdo Mořská, Královno nadhvězdná, vypros nám u svého Syna Božího, dar bázně Božích dětí, abychom hříchem neohrozili naši plavbu do věčného přístavu.

 

23. Vzpoura na lodi

Jako je nebeská loď na své plavbě časoprostorem ohrožována různým nebezpečím okolního kosmického oceánu, tak může být dosažení cíle plavby ohrožováno také účastníky výpravy. Přímo na palubě lodi může vypuknout nebezpečný požár. Odkud? Třeba i z nepatrných jisker.

Apoštol Jakub píše, že „kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo. Představte si lodi. Jsou tak velké a jsou hnány prudkými větry, ale malé kormidlo je řídí, kamkoli kormidelník chce. Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem. Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání.“ (Jak 3,3-10)

Ústy přijímáme živého Krista, abychom ho stejnými ústy chválili a hlásali jeho radostnou zvěst. V tomto směru tvoří ústa významný vstupní i výstupní průchod mezi mikrokosmem v srdci člověka a okolním makrokosmem. Jako se ústa Božího dítěte mohou stát průtokem Boží milosti od žehnajícího Krista do celého světa, tak se mohou stát i pekelným jícnem, odkud místo světla Božího Slova, vylétají ďábelské jiskry rouhání, klení, pomluv a nactiutrhání.

Předpokladem k tomu, aby se člověk mohl stát požehnanou spojnicí mezi životním mikrokosmem v jeho vlastním srdci a makrokosmem ve světě, je jeho těsné spojení s Bohem. Tak víme o svatém Dominikovi, že mluvil buď s Bohem, nebo o Bohu, a jedině tak se mohla stát Pravda náplní a programem jeho života. Kdekoli se však někdo s ohledem na lidská práva sebe samého či jiných lidí odděloval od Boha či kladl Boha na vedlejší místo, nedokázal nikdy natrvalo vytvořit pravdivé spojení mezi životním mikrokosmem ve svém vlastním srdci a celým makrokosmem kolem něho, ba dokonce se dříve nebo později stal obětí odvěkého lháře, vládce světa.

Nevezmeš jména Božího nadarmo, ukládá nám druhé přikázání Desatera. Chybuje, kdo vyslovuje jméno Boží, jméno Matky Boží a svatých osob, svatého Kříže, Nejsvětější svátosti bez uctivé pozornosti a bez závažné příčiny, a tak je znesvěcuje a znevažuje. Tento hřích je dost rozšířen. Mnohým lidem nezůstalo z křesťanství nic víc, než znevažování svatých jmen k žertu, k rouhání, ke klení.

Rouhání je potupné mluvení o Bohu. Bludné rouhání v sobě obsahuje blud, kdy se o Bohu popírá něco, co mu náleží, nebo se tvrdí něco, co není pravda. Jiný druh rouhání je výsměch nebo proklínání Boha. Každopádně je to těžký hřích. Avšak někdy se rouhavé výroky staly zlozvykovým výkřikem, který lidé pronášejí v kritických okamžicích, ve chvíli vlastního ohrožení či uniknutí ohrožení nebo při těžko řešitelném úkolu. Aniž si uvědomují, že mají v tu chvíli velkou potřebu modlitby, pronášejí Boží jméno bezmyšlenkovitě a bez ohledu na obsah slov, bez patřičné úcty.

Proklínání je svolávání zla na bližního. Je to hřích proti lásce k bližnímu. Může být těžkým hříchem, ale často bývá lehkým pro nepatrnost látky či pro nedokonalost úkonu. Svatý Řehoř uvádí, že klení a proklínání je v jisté míře horší než hřešení ďábla. Takový člověk ohrožuje věčnou zkázou především sám sebe, neboť jak praví žalmista: „Miloval zlořečení, ať ho postihne!“ (Ž 109,17) Právě na takového dolehne: „Pryč ode mne zlořečení!“

Velké nebezpečí pro rozšíření tohoto hříchu představují v současné společnosti především ty zdroje, od kterých se očekává, že budou nositeli jazykové kultury, totiž prostředky hromadného sdělování. Velkou odpovědnost zde mají rodiče, učitelé, novináři, politikové a veřejní činitelé. Kdekdo tvrdí, že si nemůže to odvyknout. Kdyby raději uznal, že nechce.

Další nebezpečné jiskry, ze kterých může nastat na nebeské lodi požár, pocházejí z porušování osmého přikázání: „Nevydáš křivé svědectví.“

Proklínání je svolávání zla na bližního. Je to hřích proti lásce k bližnímu. Může být těžkým hříchem, ale často bývá lehkým pro nepatrnost látky či pro nedokonalost úkonu. V pokušení svolávat zlo na ty, kdo nám škodí nebo mohou škodit, je dobré se pomodlit k jejich andělu strážnému, aby je vedl správnou cestou k dokonalosti. Zatímco klení je spíše hříchem mužů, ale znají je i ženy, pomluva zase bývá spíše ženským hříchem, třebaže se k němu uchylují také muži.

Pomluva je nespravedlivé připisování chyb bližnímu, kterých ve skutečnosti nemá. Nactiutrhání je nespravedlivé vyjevování nebo zveřejňování utajených chyb bližního. Obojí porušuje právo člověka na dobrou pověst ve společnosti. Závažnost těchto hříchů se měří podle závažnosti škody, kterou bližnímu způsobují. Záleží na tom, co se vypráví, na okolnostech, za jakých se to sděluje, na postavení pomlouvané osoby ve společnosti, na příjemci sdělení, jeho věku, pohlaví, na tom, jak široký je okruh příjemců sdělení.

Sv. Jeroným píše: „Naleznete zbožné osoby, neposkvrněné nečistotou, jejichž srdce nelne k světským statkům a rozkoším, které se postí, konají kajícné skutky a cvičí se ve ctnostech. Ale málo je těch, kteří by nereptali na cizí jednání, neodsuzovali je, kteří by stále neodhalovali něco špatného na svého bližního.“ Tento hřích je nebezpečný pro zbožné osoby proto, že je to léčka, kterou jim klade zlý duch a mnohé svede. Někdy sledujeme i u kostela hloučky, ve kterých nebývá ušetřen mnohý přední veřejný činitel, ba ani duchovní osoba. Nepřijímají svatokrádežně?

Bůh nám ovšem dal rozum, abychom věci a lidi správně i kriticky posoudili a vydali o nich pravdivé svědectví. Pravdivým svědectvím je možno lidem přinést požehnání, avšak pravdou možno také oslňovat, pokud není podána s láskou. Výsledkem příznivé kritiky je posudek, kdežto výsledkem záporné kritiky, k jaké svádí zlý duch, je odsudek. A třebaže nám Bůh dal rozum, abychom o všem správně soudili, neučinil nás soudcem našich bližních. Někdy je ovšem dovolené, ba i žádoucí vyjevení chyby bližního, když to vyžaduje dobro vyššího řádu než je pouhá dobrá pověst bližního, jako třeba společné dobro, dobro třetí osoby, odvrácení hrozícího zla, duchovní dobro poškozené osoby. Avšak každé vyjevení pravdy musí být v laskavém balení, aby pravda svítila a hřála, místo oslepování a pálení. „Mnozí padli ostřím meče, ale víc jich padlo za oběť jazyku.“ (Sír 28,17-18)

Avšak nestačí se jen vyvarovat nespravedlivého odsuzování jiných či vyjevování jejich chyb nebo připisování jim chyb, které nemají, nýbrž nesmíme špatným řečem ani dopřávat sluchu. Nerozšířil by se požár hněvu na naší společné lodi, kdyby pomlouvači, udavači, nactiutrhači stále nenacházeli dost posluchačů, kteří se pohotově vystavují ďábelským jiskrám pod záminkou, že „není šprochu, aby na tom nebylo pravdy trochu.“ Sv. Bernard se ptá: „Kdo je horší, ten kdo mluví, nebo kdo poslouchá?“ A odpovídá, že „oba jsou stejní, protože jednomu se usadil vládce světa na jazyku, druhému v uchu. Je to ďáblovo řemeslo, jež rozsévá nesváry. Pomluva je trojnásobný meč, který jedním úderem způsobuje trojí zranění. Poraňuje toho, kdo je pomlouván a zbavován dobrého jména. Zraňuje posluchače pohoršením. Ale nejvíc postihuje toho, kdo pomlouvá, protože musí poškozenou čest a způsobenou škodu nahradit, a to bývá velmi obtížné.“ Nezapomínejme, že po svátostném smíření s Bohem nám zbývá úkol usmířit se s bližním a napravit jeho čest poškozenou nactiutrháním. Nestačí výmluva: Vždyť je to pravda! I když je chyba bližního skutečná, dokud je tajná, nemáme právo ji zveřejňovat, ledaže to vyžaduje dobro vyššího řádu.

Ježíš Kristus je přísný na hříchy proti lásce k bližním: „Nesuďte, a nebudete souzeni. Nezavrhujte, a nebudete zavrženi.“ (Lk 6,37) Vyvarujme se záporné kritiky a odsuzování, aby nám neplatila výtka: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ (Mt 7,3) Pro všechny účastníky nebeské výpravy jsou důležitá slova sv. Cypriána, biskupa a mučedníka: „Jazyk, který jednou vyznal Ježíše Krista a zřekl se bludů a marné nádhery, i světa, a jenž denně u oltáře blahoslaví Boha pokoje a je tak často posvěcován svatým přijímáním, nesmí být jazykem plným žluče a hořkosti proti svým bratřím. Je pohoršující, když někdo dovede nejprve před svatým shromážděním církevním obětovat Bohu čisté modlitby, a pak metat jedovaté šípy proti těm, jež s námi spojuje víra, láska a svátosti, proti bližním, jejichž chyby by měly probouzet soucit v našich srdcích.“ Varujme se toho, aby našimi ústy nevycházely jiskry rouhání, klení, pomluv a nactiutrhání. S tímto předsevzetím se nás ochotně ujímá Královna nebeská, která všechno uchovávala ve svém srdci, neboť jen tak s ní dosáhneme nebeského přístavu a věčné vlasti.

Z těchto zdánlivě nepatrných jisker, stejně jako z třenic a hádek, plných doutnající hořlaviny lidské ctižádosti, vypukl nejeden požár hněvu a rozšířily se ničivé plameny vzpoury. Hněv je zhoubný jako požár. „Zášť a hněv, obojí je ohavnost, jen hříšný člověk v nich setrvává.“ (Sír 27,30) Kdo prožívá nával zlosti nebo netrpělivosti, ale nepoddává se tomuto hnutí a snaží se je ovládnout, nijak nehřeší, ani když snad jiní pozorují, že to v něm vře. Cvičí tak ctnost mírnosti a trpělivosti.

Kdo se však poddává návalu zlosti, většinou upadá do hříchu, který se - při vzplanutí další skryté hořlaviny lidské ctižádosti, uražené pýchy a ješitnosti - může rozhořet do zhoubného požáru těžkého hříchu. Člověk tím ohrožuje především sám sebe, podle toho, jak se nechá ve svém srdci vyvést z rovnováhy. Výsledkem jsou mrtvice, infarkty, žaludeční vředy, a třeba i okamžitá smrt. Stejně tím však ohrožuje i své okolí. Pán Ježíš říká velmi důrazně: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu.“ (Mt 5, 21-22) Svatý Jan píše, že „kdokoli nenávidí svého bratra, je vrah - a víte, že žádný vrah nemá podíl na věčném životě.“ (1 Jan 3, 15) Apoštol Pavel uvádí, že „ti, kdo dělají rozpory, hádky, rozbroje, rozkoly, nebudou mít podíl na nebeském království.“ (Ga 5,20-22)

V každém z nás doutná jiskra hněvu a ohrožuje naše štěstí zde i na věčnosti. Jak ji ovládnout? Psychologové nám radí počítat do sta, odříkat abecedu, udělat dvacet dřepů či roztrhat list papíru, ale to všechno jsou netvořivé nebo ničivé činnosti. Lépe je ovládat se příznivě s pomocí Boží, Matky Boží a svého anděla strážného. Je třeba prosit: Ježíši tichý, srdce pokorného, učiň naše srdce podle srdce svého!

Někdy však lidé říkají: Já mu to odpouštím, ale ať už mi nechodí na oči! A když se tomu druhému stane neštěstí, hned si spokojeně říkají: Pán Bůh ho potrestal za to, co mi udělal! Také v tom je sudičství a škodolibost, a lidé se z toho i vyznávají, ale tvrdí, že si s tím uvnitř nevědí rady. Bůh nechce, abychom odpouštěli tím, že prostě zapomeneme na křivdy, ale abychom s vědomím křivd a ublížení velkomyslně odpouštěli našim nepřátelům z celého srdce. Když je mikrokosmos lidského srdce sevřen touto křečí a dveře našeho srdce zamčené a klíč nenávratně ztracen, není třeba malomyslnět. Ke každému zámku je klíč. Je třeba jen prosit, abychom chtěli otevřít. Jinak se v té zatuchlé hladomorně svého zavřeného srdce sami uvězníme před působností milosti. V takovém živém hrobě se ochotně zabydluje duch lži, dávný odpůrce. Tím spíš je dobré modlit se k svatému archandělu Michaelovi, aby s Boží pomocí odblokoval zaseklý vstup do našeho srdce.

Svatý Michaeli, archanděli, ochraňuj nás v boji. Proti zlobě a úkladům ďáblovým buď nám záštitou! Ať ho Bůh ztrestá, pokorně prosíme. A ty, kníže vojska nebeského, svrhni satana a jiné duchy zlé, božskou mocí, do propasti pekelné!

Samo ohrožení cíle plavby ze strany účastníků nebeské výpravy nelze vyloučit. Není třeba se však nějak pohoršovat nad tím, že mezi křesťany v obecné církvi nejsou všichni docela svatí, ba naopak jsou to lidé křehcí a snadno porušitelní. Stejně tak není třeba a není to vůbec žádoucí, abychom si namlouvali, že na palubě nebeské lodi se nesmí vyskytnout ani náchylnost ke sporům mezi účastníky plavby, která by mohla hrozit vzpourou některých z nich proti důstojníkům či dokonce proti kapitánovi, jako se stalo v případě lodi Bounty.

Mistr Eckhart hlásá, že podnět k nectnosti přináší pravému člověku vždycky velké požehnání a užitek. Neboť ctnost se zdokonaluje jen zápasem, jak říká svatý Pavel: „V slabosti se projeví má síla.“ (2 Kor 12,9) Sklon ke hříchu není hřích, ale chtít hřešit, to je hřích, chtít se hněvat, to je hřích. Kdyby takový člověk, který je na správné cestě, měl moc si něco přát, jistě by si nepřál, aby se toho sklonu ke hříchu zbavil, protože bez něho nemá člověk žádnou jistotu ani pevnost ve věcech a ve skutcích, a stavěl by se k věcem bezstarostně a pak mu ovšem také chyběla čest zápasu, vítězství a odměny. Protože podněcování a vzrušování nectností přináší s sebou i tu ctnost i odměnu za úsilí. Právě ten sklon totiž působí, že se člověk pilněji cvičí ve ctnosti, pohání ho ke ctnosti a je jako bič, který člověka honí, aby žil řádně a ctnostně. Čím slabší člověk, tím víc se musí ozbrojit silou a vítězstvím, protože ctnost i neřest je věcí vůle.

Maria, Hvězda mezi hvězdami, Královna nadhvězdná nám září od počátku lidstva vítězstvím nad hříchem světa a ďáblem. Neposkvrněná Panna bělostnou nohou drtí hlavu mimozemské obludy. Proto se i my v bojích proti hříchu, světu a jeho vládci s nadlidskou inteligencí obracíme k Marii. Pod ochranu tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko. Neodmítej naše prosby v potřebách našich, ale ode všeho zlého vysvoboď nás vždycky.

 

24. Vesmírná Odyssea

Otec lži se člověku nepředstavuje jako popírač Boží existence. Neupírá Bohu existenci a všemohoucnost, které jsou vyjádřeny ve stvoření. Míří proti Bohu smlouvy.

Bezvýhradné popření Boha je nemožné, protože jeho existence ve stvořeném světě je příliš zřejmá, v člověku, a dokonce i v samotném satanovi. Apoštol napsal: „I zlí duchové v něho věří a třesou se.“ (Jk 2,19)

V dějinách pokoušení člověka se satanovi nedaří vyhrát „na celé čáře“. Ukazuje se, že není schopen „naočkovat“ do člověka úplnou vzpouru, jakou má sám v sobě. Ale podaří se mu svést člověka, aby se obrátil k světu a postupně se uchyloval opačným směrem od určení, k němuž byl povolán. (Jan Pavel II.,Znamení odporu),

Odklonem od cílového přístavu naší životní pouti se člověk stává nejasným. Stává se rozmazaným a zatemněným obrazem Božím. Třebaže se hříchem ztrácí jasný Boží obraz, v jakém byl hříšník původně stvořen, přesto nezaniká zaměření k Boží podobě. Výsledkem je bloudění a hledání Božího obrazu ve světě. To se projevuje tápavým hledáním lidské moudrosti ve filozofii.

Zdá se, že Odysseus po dobytí Tróje docela ztratil smysl života. Třebaže na něho doma čekala milující náruč věrné manželky Penelope a syn Telémachos, vydal se na dlouhé putování oceánem světa. Jako marnotratný syn odvrací se od svého domova a vydává se hledat Boží tvář v dalekých končinách světa. Slepý Tereisias mu věští, že jednou po tomto světském putování stejně spočine, jenže neříká, zda nebude pozdě.

Pozdě - strašné slovo. My však víme, že nikdy není pozdě, dokud je duše v těle. Upozornil nás na to Ježíš podobenstvím o marnotratném synu. Snad nikde jinde nenajdeme tak výstižné vylíčení lidské touhy po štěstí, ale také představení zklamání a lítosti jako zde! Mladý muž si vybírá dědický podíl, jde do světa na zkušenou, protože doma ho nic nebaví. Dokud má peníze, má dost přátel a přítelkyň. Když promrhal svůj majetek, je v koncích. Hladem donucen stává se pasákem vepřů a závidí zvířatům plné koryto, zatímco on sám trpí hladem. Po nějaké době se v něm začne ozývat touha po domově. Zápasí s falešným studem, s lidskými ohledy, ale nakonec se rozhodne pokořit před otcem i před známými. Řekne si: „Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i proti tobě a nejsem již hoden nazývat se tvým synem. Ale učiň mne aspoň jedním ze svých služebníků!“

V tom je zachycen celý náš život. Křtem svatým jsme se stali dětmi nebeského Otce. Dal nám četné milosti a přikázání, aby nás uchránil před zkázou. I nám se znelíbila otcovská přikázání a rady, znepřátelili jsme se s ním a přestupovali jsme jeho zákony. Uposlechli jsme volání dálek, a co nám svět dal? Pohrdli jsme dary našeho Otce nebeského a dali jsme se nalákat na světské požitky a radosti. Naše duše přitom vyprahla a hladověla. Boží milost nás však zachránila a vlila nám do srdce touhu po návratu do náruče nebeského Otce. Nepropadli jsme zoufalství, ale litovali jsme hříchů. To byl krok na pouti do věčného přístavu v nebeské vlasti.

Také nebeský Otec nás vyhlíží, sotva se uchýlíme od přímé plavby domů a upadneme do náruče nějaké divukrásné Kirké. Otec nám však vychází vstříc, dopouští na nás zkoušky, abychom poznali svou duchovní bídu a vrátili se k němu. Dobře je těm, kdo nepřeslechnou volání nebeského Otce, kdo mají v sobě tolik odvahy, aby si řekli: „Vstanu a půjdu k svému Otci a přiznám svou vinu a poprosím o odpuštění.“

K takovému rozhodnutí však dospěje jen ten, kdo se nebojí zadívat do svého nitra. Jedině ten, komu je milejší pokoj duše než spěch a shon světa. Co je mu platné, když zná kdejaký letopočet a řady panovníků v dějinách světa, co je mu platné, když zná kdejaký chemický proces a umí využívat teorii relativity, co je mu platné, když ovládá řetězovou reakci a dokáže cestovat prostorem i časem, když nezná sám sebe? Sebepoznání je základ veškerého poznání a výchovy. Při každodenním zpytování svědomí je třeba si položit čtyři otázky:

1. Jednal jsem proti svému svědomí? A proč? 2. Jak jsem konal své povinnosti? 3. Jak jsem se choval k bližním a k ostatním Božím tvorům? 4. Jak jsem ovládal své nálady? - Upřímná odpověď na tyto otázky nám umožní vést opravdový duchovní život a blížit se na nebeské pouti vesmírným časoprostorem do věčného přístavu.

Heslo starých Řeků: „Poznej sebe sama!“ platí pro každého z nás. Jak šťasten je člověk, který dovede poznat své nedostatky! Jak šťasten, kdo najde dost síly k nápravě! Kolikrát se však stydíme před ostatními změnit svůj život k lepšímu z obav, co by si o nás pomysleli, a zapomínáme, že mnohem důležitější je, co si o nás pomyslí Bůh!

„Vstanu a půjdu k svému Otci!“ Slova marnotratného syna mají být i naším heslem. Když se hříchem vzdalujeme nebeskému přístavu, když si uvědomíme, že jsme hříchem zabili nebo zmrzačili svou duši, že jsme ztratili všechny své dosavadní zásluhy u Boha, že nežijeme v posvěcující milosti, ale jen bloudíme jako Odysseus, tehdy se v naší duši mají ozvat rozhodná slova: „Vstanu a půjdu k svému Otci!“ To rozhodnutí je pak počátkem upřímné a dokonalé lítosti, a ta je podmínkou odpuštění našich hříchů. Když uznáme, že jsme nevděčně pohrdali Božími dary, a že už nejsme hodni, aby nám Bůh dal nějaké další, je to znamení, že jsme se dostali z okovů pýchy k svobodě Božích dětí.

Takový má být návrat do Božího otcovského domu. Když zpytováním svědomí odhalíme své hříchy, musí nás zabolet naše nevděčnost a zloba. Každý z nás jistě zažil po nějakém hříchu tu krutou duševní prázdnotu, stud a hanbu. Možná, že nám dlouho trvalo, než jsme nasbírali síly k rozhodnému návratu k Bohu.

Ve chvílích pochybnosti, zda nám Bůh odpustí hříchy, si vzpomeňme na marnotratného syna. Kéž nás jeho příklad povzbudí natolik, že se vzchopíme a půjdeme prosit za odpuštění Otce, který nás už toužebně vyhlíží a upřímně se těší z našeho návratu. Vždyť, jak praví Pán: „V nebi je větší radost nad jedním obráceným hříšníkem, než nad devětadevadesáti spravedlivými.“ (Lk15,7)

Mistr Eckhart hlásá, že spáchat nějaké hříchy není hřích, pokud jich ve zpovědi opravdu litujeme. Člověk nikdy nesmí chtít spáchat hřích, za nic na světě, v čase ani ve věčnosti, ani smrtelný, ani lehký, žádný hřích. Kdo má správný poměr k Bohu, má mít vždycky před očima, že věrný a milující Bůh vyvedl člověka z hříšného života do života božského, a to je víc než stvořit novou zemi. To by měl být jeden z nejsilnějších podnětů, který může člověka úplně přesadit do Boha. Měli bychom žasnout, jak silnou a velkou láskou může člověk zapálit, že až úplně vyjde ze sebe sama.

Když jsi správně přesazen do Boží vůle, nemáš chtít, aby se hřích, do něhož jsi upadl, nebyl stal. Samozřejmě ne v tom ohledu, že hřích mířil proti Bohu, nýbrž proto, že tě hřích zavázal k větší lásce a že ses tím ponížil a pokořil. Nechceš ho tedy jen proto, že to bylo jednání proti Bohu. Máš se však v tom na Boha opravdu spolehnout, že ho na tebe dopustil právě proto, aby ti z něho vzešlo to nejlepší. Ale když člověk z hříchů úplně povstane a docela se od nich odvrátí, dělá věrný Bůh, jako by nikdy nebyl do hříchu upadl a nechce mu za všechny jeho hřích ani na okamžik odplácet.

Bůh je Bohem přítomnosti. Jakého tě najde, takového tě přijme, ne jako to, co jsi byl, ale jako to, co právě jsi. Všechny křivdy a urážky, které mu hříchy působí, Bůh rád snese a snášel po mnoho let, jen aby člověk potom dospěl k velkému poznání jeho lásky a aby jeho vlastní láska a vděčnost byla o to větší a jeho horlivost o to vřelejší, jak se po hříchu často stává.

Proto Bůh rád trpí škodu z hříchů a už ji mnohokrát strpěl, nejčastěji ze všeho od těch lidí, které si vyhlédl, aby je podle své vůle dovedl k velkým věcem. Jen se podívej - kdo byl našemu Pánu milejší a bližší než apoštolové? A žádný z nich nezůstal ušetřen toho, aby upadl do smrtelného hříchu. Všichni byli hříšníci. Náš Pán tím míří k tomu, abychom poznali jeho velké milosrdenství a aby nás napomenul k velké a pravé pokoře a zbožnosti. Když se obnoví lítost, obnoví a rozhojní se i láska.

Panna Maria, Útočiště hříšníků, je ochotna nám pomoci, abychom našli odvahu k návratu do otcovského domu Božího, k nebeskému Otci a Matce Boží. Utíkejme se k ní s prosbou o přímluvu u Boha. Zvykněme dělat každý večer inventuru svého srdce, abychom s Boží pomocí neztratili přehled o stavu své duše. A nejen to - denně se večer pomodleme aspoň Zdrávas na tento úmysl, abychom nikdy nepochybovali o Božím milosrdenství, ale ani na ně opovážlivě nespoléhali na své nebeské plavbě do věčného otcovského přístavu.

Kéž Matka Boží zůstane naší průvodkyní po celý život! Kéž u Marie najdeme útočiště, kdykoli se hříchem odchýlíme od správného kurzu naší nebeské plavby časoprostorem! Maria, Královno nadhvězdná veď naši nebeskou loď k správnému cíli!

Ježíši, Vykupiteli lidského pokolení, shlédni na nás, pokorně klečící před tvým oltářem: jsme tvoji a tvoji chceme i zůstat!

Abychom se s tebou ještě vroucněji mohli spojit, proto se dnes každý z nás - dobrovolně zasvěcuje tvému Srdci.

Mnozí lidé tě dosud nepoznali, mnozí tvými přikázáními pohrdli a odmítli tě. Smiluj se nad nimi, dobrotivý Ježíši, - a přitáhni je všechny na své svaté Srdce.

Buď, pane, králem nejen svých věrných, kteří tě nikdy neopustili, ale i marnotratných synů, aby se vrátili brzo do otcovského domu, a nezhynuli hladem a bídou.

Buď, Pane, králem i těch, které od tebe oddělily mylné názory a rozkol. Povolej je k bezpečí pravdy a jednotě víry, aby byl jeden ovčín a jeden pastýř.

Daruj své církvi pokoj a svobodu, propůjč všem národům mír a jistotu, aby ze všech končin zazníval jeden hlas: Sláva božskému Srdci!

 

25. Utonutí v hořkých vlnách

Sledovali jsme bouři zmítající nebeskou lodí na cestě mlhovinami vesmírného oceánu plného nebezpečných černých děr, ale někdy se objevující v samotném vnitřním mikrokosmu jednotlivých účastníků výpravy, když hříchem dopustí, aby se jim v srdcích rozevřel jícen pekla. Pojednou se však hladina kosmického oceánu utišuje. Sledujeme tiché vlny a připomínáme si hořkost mořské vody. V duši se přitom vynořuje vzpomínka na hořké vody tohoto světa, tajemné vody utrpení, temné a neproniknutelné vody hříchu.

Erich von Däniken vydal knihu o setkání s mimozemšťany, kterou nazval „Šok z bohů“. Nevíme, s kým udržoval styky, které ho šokovaly, ale zato bezpečně víme, že náš Bůh je Láska. Z lásky nás stvořil, udržuje a přeje nám všechno nejlepší, totiž sebe samého, a také nám sebe opravdu dopřává a nabízí ve svém Synu Božím. Co však může působit úděsně je tajemství lidského hříchu, zloby a věčné osamělosti. Avšak je zde ještě bolest a utrpení, které si člověk vlastní vinou nepřivodil. Jak má člověk na palubě nebeské lodi proniknout temnotou těchto vln?

Ve všech dobách se člověk zamýšlel nad otázkou po smyslu utrpení. Filozofové se vždy namáhali, aby objevili nějaké šťastné řešení této otázky. Vymysleli různé teorie, ale jejich výsledek byl žalostný. Spíše to byly krásné sny a přání bývalo otcem jejich myšlenky, a tak to všechno zaniklo zároveň se svými objeviteli. Někdy mírněji a jindy krutěji trápí celé lidstvo na cestě časoprostorem do věčnosti. Kdo chce nalézt smysl utrpení, musí vědět, kde jsou kořeny všeho zla a tedy i utrpení.

Je utrpení pokaždé zlem? Vždyť nemocný se ochotně podrobí bolestné operaci, když má naději, že tím získá zdraví. Voják s chloubou ukazuje jizvy, které utržil v boji. Matka v porodních bolestech se utěšuje naději, že zakrátko přitiskne narozené dítě na své srdce.

Utrpení je tedy největší zlo pouze tehdy, když nemá smysl, postrádá užitek, slávu a útěchu. Takové bylo utrpení až do příchodu Vykupitele lidstva a Spasitele světa, Ježíše Krista.

Věříme, že utrpení je trestem za hřích podle slov apoštola Pavla: „Hříchem přišla na svět smrt a bolest.“ Ježíš nejenže lidské utrpení omezil, ale dokonce učinil z utrpení dobro! Vzal na sebe následky hříchu i tresty za něj a připravil nám lék proti utrpení.

Před Kristem bylo lidstvo odsouzeno k zoufalému vzdychání. Jeho utrpení bylo totiž bez zásluhy, umírání bez naděje. Zlo na světě bylo pro lidstvo jen předzvěstí mnohem horšího utrpení na věčnosti. Syn Boží však dal utrpení docela novou dimenzi, jiný směr a cíl. Omezil utrpení pouze na pozemský život, neboť svou smrtí zajistil blaženou věčnost každému, kdo žije bez hříchu a trpělivým snášením utrpení si získává zásluhy pro věčnost. Ježíš Kristus dal utrpení hlubší smysl, zušlechtil je, posvětil a učinil je jednou z podmínek k získání blaženosti.

Učí nás velkému tajemství - objevovat duchovní bohatství v chudobě, slávu v ponížení, život ve smrti. Učinil utrpení plodným, slavným a plným útěchy. Kdo trpí ve spojení se svým Spasitelem, posvěcuje je dobrým úmyslem a odevzdaností do boží vůle, ten si získává zásluhy pro věčnost. Jak bychom tedy mohli nazývat utrpením zlo, které je pro nás pramenem milosti?

Ježíš překonal v utrpení rys potupnosti. Pohané měli pro trpící jen pohrdání a posměch. Považovali takové lidi za prokleté od Boha a vyhýbali se jim. Vtělený Bůh se však sám skláněl k trpícím a ubohým, sám trpěl za ostatní. Tím posvětil utrpení, aby už nikdo nemohl vyčítat trpícím, že jsou zapomenuti Bohem. To by museli stejně vyčítat i Božímu Synu! Dnes tedy není žádná hanba trpět po příkladu Ježíše Krista.

Lidská přirozenost se děsí utrpení. Křesťané však od prvních dob toužili po utrpení. Celá plavba vykoupeného Božího lidu dějinami je lemována dlouhými zástupy mučedníků, mužů jako žen, od dětí až po starce nad hrobem, kteří trpěli a šli na smrt s úsměvem na rtech. Odkud k tomu vzali sílu? Posilovala je myšlenka na trpícího Spasitele a jeho milost. Věděli, že utrpením se nejvíce připodobní svému Spasiteli. Věděli, že cesta kříže je královská cesta, neboť po ní kráčel sám Král králů. Pro mnohé je utrpení jediná cesta k věčné spáse.

Někdy se říká, že Bůh sesílá utrpení, aby lidi buď potrestal, nebo vyzkoušel. Jenže nejde o takové zkoušení jako ve škole. Tam se zkoušením ověřuje jen to, co kdo umí a ví. Bůh nás chce utrpením vyzkoušet, ale i něčemu naučit - něčemu, co ještě neumíme. Když si někdo neumí vážit zdraví, sešle na něho Bůh nemoc. Když je někdy mlsný a nestřídmý, Bůh na něho pošle hlad. Na pyšného sesílá nezdary. Na bezcitného dopouští utrpení. Utrpení je vysokou školou Boží, v níž se má člověk naučit moudrosti, dokonalosti, trpělivosti a pokoře. Člověk může dospět do věčného přístavu různými cestami, ale nejspolehlivější cesta vede utrpením. I Ježíš Kristus musel trpět a tak vejít do své slávy.

Pokud se zdá, že se utrpení dá těžko snést, tedy je to proto, že je netrpíme jako následovníci Ježíše Krista, nýbrž bez ohledu na Boha. Nevěrcům se v takovém případě nemůžeme divit, když proklínají své utrpení. Ale co účastníci nebeské výpravy na palubě Boží lodi církve svaté? Jak bychom mohli odmítat utrpení, o němž víme, že se dá utrpení proměnit v nejkratší cestu do přístavu věčného pokoje a blaženosti? Kdyby si někdo zlomil nohu v jámě, kde by přitom našel zakopaný poklad, jistě by se nezlobil a řekl by si: Pro takové bohatství bych si klidně polámal nohy obě. Avšak ve správném snášeném utrpení můžeme najít poklad věčný, můžeme zde najít zkratku do království věčné blaženosti. Ještě chceme tvrdit, že to nestojí za to?

Pamatujme, že kdyby nám Bůh v tomto světě poskytoval jen samé příjemnosti, bylo by to důkazem, že pro nás už nic nebude mít na věčnosti. Stále platí: Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje. Raději se ve chvílích utrpení častěji obracejme k Matce Boží, která pod křížem ochotně trpěla spolu se svým Synem. Prosme ji o odevzdanost do svaté vůle Boží a sílu, abychom přes všechny životní nesnáze vytrvali v dobrém až do konce.

Třebaže jsou v nemoci chvíle, které dovedou člověka přivádět až na okraj zoufalství, přesto každý účastník výpravy nebeskou lodí napříč kosmickým časoprostorem ví, že není opuštěn. Každý z posádky nebeské lodi má péči o všechny a všichni o každého, a ptají se: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného. Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.“ (Jak 5,14-15)

Svátostné pomazání nemocných je svátost, jejíž účinky nedovedeme ani zdaleka docenit. Odpouští všední hříchy, rozhojňuje posvěcující milost, v případě, že nemocný už nemůže přijmout svátost smíření, odpouštějí se mu i těžké hříchy, osvobozuje se od časných trestů. Kromě toho posiluje nemocného proti pokušení, dodává mu trpělivost a síly a často přispívá i k uzdravení těla. Samozřejmě, že člověk potřebuje v nemoci klid a vyhnout se všemu zbytečnému rozrušení. Pokud má čisté svědomí a nebojí se Božího soudu, má to vliv i na tělesné uzdravení, protože duše je těsně spojena s tělem. Je tedy zcela nerozumné a nelogické, když tato svátost nahání některým křesťanům hrůzu. Duchovně vyspělí přátelé Boží však přijímají tuto svátost rádi, ochotně a s vděčností, protože je to projev velké Boží milosti, když člověk neopustí svět náhle, ale svátostně připraven, posílen a smířen s Bohem. Je třeba ji však přijímat jen ve vážné nemoci, a ne když už má člověk duši na jazyku.

Někteří křesťané si ovšem počínají docela jinak. Když v rodině někdo onemocnění, dovedou se starat o všechno, jenom na jeho nesmrtelnou duši zapomínají. Obávají se zavolat kněze, aby se ho prý nemocný nepolekal, a nemyslel si, že už snad musí zemřít. Není známý žádný případ, že by někdo zemřel proto, že ho přišel zaopatřit kněz. Naopak, mnozí se uzdravili a děkovali knězi, že je zbavil strachu před smrtí, před Božím soudem.

V nemoci je naší povinností myslet především na svou duši. Nezáleží tolik na tom, co člověk zanechává zde ve světě, jako na tom, co si bere sebou na věčnost. Pohrdání touto svátostí je opovážlivé rouhání proti Boží dobrotě a milosrdenství. Naší povinností je objevit se na věčnosti s krásnou, čistou duší, a ne pouze s krásně zachovalým tělem. Ostatně tělo bude sdílet stejný úděl jako duše. Je lépe přijít na věčnost skromně, ale s duší zářící jako diadém, než se zřítit s namalovanými rty a nalakovanými nehty do bezedné díry.

Matka Boží byla jistě na smrt připravena a sama se také starala, aby lidé kolem ní, nejen příbuzní, ale i ostatní, byli vždy připraveni na setkání s Bohem. Pro Pannu Marii nebyl nikdo cizí a nejsme jí cizí ani my, její děti. Hleďme proto, abychom po jejím příkladu sami byli vždy na smrt připraveni, a nezapomněli se včas nechat svátostně zaopatřit a postarali se o tuto službu lásky i našim příbuzným a známým. Pak nás nebude děsit pomyšlení, že „je hrozné upadnout v ruce spravedlivého Boha“, ale když budeme usmířeni s Bohem, budeme umírat pokojně a bez obav.

 

 

26. Signál S.O.S.

Podobenství o marnotratném synovi ukazuje, že jsme každý ono marnotratné dítě, podléhající pokušení opustit domov, aby se mohlo uplatnit nezávisle. Dítě zklamané světskými nicotnostmi, zneuctěné, zneužívané druhými, když si chce zřídit svůj vlastní soukromý život. Dítě trápené i uprostřed největší bídy touhou po návratu k původnímu společenství. Bůh pozorně vyhlíží navracející se dítě, objímá je, chystá pro ně hostinu k oslavě návratu do otcovské náruče a smíření.

Nejvíce zde vyniká slavnostní způsob plný lásky, jakým otec přijímá navracející se dítě. To je znamení milosrdenství Boha, vždy otevřeného k odpuštění. Smíření je darem nebeského Otce.

Avšak je tu ještě druhé dítě, starší. Pohrdne svým místem na hostině. Vytýká totiž mladšímu bratrovi minulé špatné jednání, a dále otci, že ho laskavě přijal, ačkoli jemu - pracovitému, - nikdy nebylo dovoleno uspořádat takovou slavnost. To je znamení nepochopení otcovské dobroty. Dokud se toto „domněle“ hodné dítě, spoléhající na sebe a své zásluhy, závistivé a pyšné, plné hořkosti a hněvu, neobrátí a nesmíří s otcem a bratrem, není ještě hostina po všech stránkách slavností konanou kvůli příchodu a nalezení.

Každý má v sobě kus toho staršího dítěte. Přílišná sebeláska ho činí závistivým, zatvrzuje jeho srdce, zaslepuje ho. To mu zatarasuje cestu k ostatním a k Bohu, a Boží milost nemůže ani do jeho srdce. Proto je nutné obrácení a smíření.

Především však jasně úchvatný příběh o nesmírné lásce Otce, Boha, který dává vracejícímu se člověku dar úplného smíření. Jenže tím, že v podobě staršího dítěte připomíná toto milosrdenství zaslepenou sebelásku, která rozděluje děti, stává se také příběhem lidské rodiny. Vystihuje poměry, v jakých žijeme, ale ukazuje cestu dál.

Marnotratné dítě, toužící po návratu, po opětovném spočinutí v domovském přístavu po odpuštění, představuje každého, kdo hluboko ve svědomí zakouší silnou touhu po bezpodmínečném smíření, a kdo prožívá skutečnost, že každé smíření mezi lidmi pochází z tohoto jediného usmíření dítěte s Otcem. Pokud sledujeme ono podobenství s ohledem na druhé starší dítě, hned máme před zraky poměry všelidské rodiny, trhané touhou po vlastním prospěchu. Na základě závěru vyvozeného z podobenství chápe Matka Boží a s ní i celá nebeská loď své poslání v tom, aby podle příkladu božského Kapitána nebeské lodi usilovala o záchranu všech trosečníků, o jejich návrat na palubu, mezi účastníky nebeské plavby, a tedy o smíření lidí s Bohem, což je spolu spojeno.

Z jakých zdrojů vyplývá smíření? Smíření je Boží dar a Boží dílo. Avšak naše víra nás poučuje, že se to dílo uskutečňuje v tajemství Ježíše Krista. Odtud vychází původní tajemství udílení spásy. Apoštol Pavel o tom píše: „Jestliže jsme s Bohem usmířeni smrtí Jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli znepřáteleni, tím spíše - po usmíření budeme zachráněni Jeho životem. Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze Něho se nám nyní dostalo usmíření“ (Ř 5,10, Kol 1,20-22). Apoštol vyzývá: „Smiřte se s Bohem!“ (2Kor 8,18-20)

Když sledujeme smutný obraz sporů mezi lidmi, vzhlédněme k tajemství Kříže jako k nejvyšší události, v níž Ježíš zakouší nejtěžší úděl odloučení člověka od Boha, takže volá slova žalmisty: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?, a zároveň uskutečňuje naše smíření. Pohled upřený na Probodeného nám stále připomíná vertikální rozměr izolace člověka od Boha, který vždy převažuje nad rozměrem horizontálním, nad rozdělením mezi lidmi a nad nutností usmíření mezi nimi.

Bůh dal apoštolům účast na svém díle usmíření: „Bůh nám svěřil službu, abychom hlásali usmíření a pověřil nás kázáním o tomto usmíření.“ (2Kor 5,18). Otec ve svém milosrdenství vložil do rukou a úst svých poslů službu usmíření, kterou oni jedinečným způsobem zastávají, protože jsou obdařeni mocí jednat v Osobě Ježíše Krista.

Avšak také veškerému společenství věřících, celé posádce nebeské lodi, celému Tělu církve je svěřeno hlásání tohoto usmíření, a vůbec všemožné služby k naplnění tohoto usmíření. Církev je svátost čili znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva. Má působit, aby lidé, kteří jsou dnes těsněji spojeni různými pouty, dosáhli také plné jednoty v Kristu. Proto se musí snažit především přivést lidi k úplnému usmíření. (LG 1) Tak lze úkol církve shrnout v povinnosti smířit člověka s Bohem, se sebou samým a s druhými lidmi, s veškerým Božím tvorstvem.

Naše nebeská loď je tedy nástrojem usmíření. Jedinečná známka tohoto díla je v tom, že smíření těsně souvisí s obrácením srdce. To je nezbytná cesta, jíž lze dojít k souladu mezi lidmi i k správnému spojení mezi mikrokosmem v srdci každého z nás a veškerým Božím stvořením makrokosmu kolem nás.

Jenže k tomu, aby církev mohla být věrohodnou usmiřovatelkou, musí být usmířenou. Musí dávat příklad usmíření především uvnitř, na palubě nebeské lodi. Proto se musí každý účastník nebeské výpravy snažit obrátit srdce zpět k míru, omezit spory, přemoci roztržky, zahojit rány, které si snad Boží děti navzájem způsobily, a zachovávat jednotu v tom, co je podstatné, pokud jde o víru a mravy podle zásady: v pochybném volnost, v podstatném shoda, ve všem láska.

Bůh trvá na svém odvěkém záměru, třebaže člověk - zmatený hrozbami a reklamou vládce světa a zachvácený pýchou - špatně užívá svobody, která mu byla dána, aby miloval dobro a usiloval o ně. Třebaže člověk místo příznivé odpovědi na Boží lásku spíše odporuje Bohu jako soupeři, přesto Bůh vytrvává v lásce.

Bůh je bohatý v milosrdenství (Ef2,4), neboť se podobá otci z podobenství. Žádnému z dětí neuzavírá svou náruč. Čeká na ně, ale nikomu se nevnucuje. Jen vyzývavě otevírá dveře otcovského domu, aby se ztracené děti shromáždili kolem jeho stolu, aby se tam radostně a slavnostně slavilo odpuštění a smíření.

Toto božské předsevzetí se uskutečňuje a zjevuje vykupitelskou činností Ježíše Krista. Boží Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi lidmi. Vstoupilo do běhu věcí tohoto světa, vzalo je na sebe a v sobě je sjednotilo (Ef1, 10). Zjevilo nám, že Bůh je Láska a že nám dal nové přikázání lásky (Jan 13,34).

Nebeská loď přiváží do všech končin kosmického oceánu blahou zvěst o usmíření celého Božího tvorstva skrze lidské srdce s Bohem. (2Kor 5,20) Kdo uposlechne této výzvy, účastní se smíření a přesvědčuje se o pravdě, že Ježíš přináší pravý pokoj, zrušil příčinu nepřátelství a usmířil všechny s Bohem v jednom těle (Ef 2,14-16).

Posláním nebeské lodi církve je hlásat toto usmíření a být jeho svátostí ve světě. Je svátostí čili znamením a nástrojem usmíření v mnoha směrech, jejichž účinnost je ovšem různá.

Je svátostí především tím, že existuje jako usmířené společenství, které v každém místě a čase vesmíru dosvědčuje a představuje dílo Ježíše Krista. Dále je svátostí pro službu, kterou koná, když uchovává a vykládá Boží Slovo, které je radostným poselstvím usmíření, neboť církev z pokolení na pokolení odhaluje Boží záměr plný lásky a každému ukazuje cesty všeobecného usmíření v Kristu. Konečně je církev svátostí pro sedmero svátostí, z nichž každá svým vlastním způsobem buduje a upevňuje celou tuto nebeskou loď.

K čemu potřebuje válkami rozervané lidstvo a svět znečištěný hříchem nějaké prostředkování církve na cestě k vlastní záchraně? Apoštol Jan píše: „Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného.“ (1Jan1,8) Nezbytný počátek návratu k Bohu spočívá v poznání vlastního hříchu, ale také v uznání člověka, že je hříšník, schopný hříchu a náchylný ke hříchu. Ježíš vložil do úst a srdce marnotratného syna slova: „Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě.“ (Lk15, 21) Proto podmínkou smíření s Bohem je odklon od spáchaného hříchu a úkon pokání. Nestačí uvnitř litovat hříchu, ale je třeba dát lítost najevo, což zahrnuje nastoupení cesty zpět k otci.

Ve stávajících podmínkách hříšného člověka, kdy nemůže dojít k obrácení bez uznání vlastního hříchu, se služba smíření, kterou nabízí církev, spojuje se záměrem skutečného pokání, s úmyslem, aby byl člověk přiveden zpátky k poznání sebe sama, k odloučení se od zla, k obnovení přátelství s Bohem, k vnitřní obnově, k novému obratu k církvi.

K patřičnému naplnění takové služby je třeba rozlišit osvíceným pohledem víry to, co je důsledkem hříchu, od toho, co je příčinou roztržky, a to nejen uvnitř člověka, ale také v okolních poměrech, kde žije. Přitom nabývá na závažnosti starodávné vypravování o babylonské věži či novodobá zpráva o vypuštění Sputniku. Lidé oddávající se dílu, které mělo být znamením a zárukou jejich jednoty, byli více než kdy dříve rozptýleni a zmateni.

Proč ztroskotal jejich záměr pyšně vzmáchnutý vzhůru? Protože se nadarmo namáhali stavitelé a vynálezci, neboť lidé učinili znamením a zárukou vytouženého sjednocení národů pouze dílo lidských rukou a lidskému rozumu, a přitom zapomněli na Boha či dokonce se o to snažili proti Bohu. Hřích je úkon svobodného člověka. Avšak ve všem lidském působí příčiny, jejichž vlivem se to vše úchylné umísťuje za hranice lidského, kde se svědomí a vůle člověka dotýká těch temných sil, které podle apoštola Pavla hýbou světem, takže mu jakoby vládnou. (Ř 7,7-25)

Z vypravování o babylonské věži, pyšně se tyčící proti nebi jako nadutě vzmáchnutý kosmický program, vychází najevo to, co je důležité k pochopení hříchu. Lidé chtěli vybudovat něco, co by je spojilo vjedno a posílilo vlastními silami, bez Boha, ale i proti Bohu. Vyloučení Boha je dávný hřích, který na sebe bere různé podoby.

Hřích je pokaždé úkon osoby, protože je svobodným úkonem jednoho každého člověka, třebaže se ve výsledném projevu jeví jako úkon nějakého společného celku, ve kterém se člověk veze jaksi proti své vůli. Ve skutečnosti ale pokaždé dává výslovný nebo mlčenlivý souhlas, aby něco podpořil. Jako úkon jednotlivce má hřích první a nejhorší účinky přímo v životním mikrokosmu v srdci člověka. Mluvit o společenském hříchu, o kolektivní vině, o záporných neosobních silách mimo člověka, vyžaduje uznat, že hřích člověka má svůj dopad v jeho okolí. Tam hřích zanechává stopy, které se zdánlivě odpoutávají od jejich původce.

Některé hříchy však jakoby útočí už kvůli svému předmětu přímo na bližního. Společenský je každý hřích proti právům lidské osobnosti, zejména proti právu na život, nevyjímaje počatý život, který má teprve narodit. Společenský ráz může nabýt také hřích provinění nebo zanedbání, který páchají političtí a hospodářští vůdci i sdružení výrobců, kteří se řádně nestarají o zlepšení společnosti, ačkoli k tomu mají možnosti.

Společenský hřích dopadá také do vztahů mezi různými skupinami lidí. Tyto styky nejsou vždy ve shodě s Božím záměrem. Bůh si přeje, aby ve světě vládla spravedlnost. Proto „třídní boj“ nebo „rasová či národní nesnášenlivost“ jsou společenské zlo. Tyto společenské hříchy jsou vždy důsledkem nahromadění mnoha neodhalených, nevyznaných, neodčiněných osobních hříchů. Za každou neosobně vystupující příčinou hříchu stojí vždy osobně odpovědní lidí.

Proč a do jaké míry je nějaký hřích těžký vzhledem k Bohu a s ohledem na své účinky v člověku? Miláček Páně pojednává o hříchu, který vede k smrti, a o jiném hříchu, který k smrti nevede. Jde o duchovní smrt, o ztrátu věčného života, neboli odmítnutí poznaného Otce a Syna, odmítnutí jejich lásky a společenství s nimi (1Jan5,16, Jan17,3). Tak se objasňuje podstata hříchu jako zavržení poznané svrchované Pravdy Boží odpadem nebo modloslužbou, čili odmítání víry ve zjevenou Pravdu a ponižování Boha na úroveň tvorů.

Nebeská loď odpovídá na každé tísňové volání trosečníků pokusem o jejich záchranu. Má k tomu dostatečné prostředky. Může však zachránit jen toho, kdo je ochoten se chytit podané ruky. A co když už není dost sil chopit se podané ruky? - Zachrání tě dokonalá lítost.

Hvězdo mořská, zasviť světlem lásky do našeho srdce, aby bylo vždy naplněno pravou lítostí a kajícností.

Mistr Eckhart hlásá, že je dvojí lítost, jedna je časná a přirozená, druhá je božská a nadpřirozená. Ta časná se stále více hrouží do většího a většího trápení, až má člověk takový zármutek, jako by si teď hned musel začít zoufat. Ta lítost přitom zůstává při trápení a nedostane se nikam dál.

Božská lítost je docela jiná. Jakmile člověk pocítí nelibost, hned se obrátí k Bohu a uvede se do nezlomné vůle, aby se navěky odvrátil ode všech hříchů. Tak se pozdvihne k velké důvěře v Boha a k velké jistotě. A z toho mu vzejde duchovní radost, která vytáhne duši ze všeho trápení a zármutku a připoutá pevně k Bohu. Neboť čím je člověk křehčí a čím více pochybil, tím větší má důvod, aby se nerozdělenou láskou připoutal k Bohu, u něhož není žádný hřích ani žádná skvrna. Nejlepší stupeň, na jaký může člověk stoupat, když chce v úplné pobožnosti jít k Bohu, je tedy být bez hříchu díky božské lítosti.

A čím těžší ti hřích připadá, tím ochotněji ho Bůh odpustí a přijde do duše, aby ten hřích vyhnal. Ostatně každý si nejvíc pospíší odstranit to, co je mu nejvíc protivné. A čím větší a těžší jsou hříchy, o to raději a rychleji je Bůh odpouští, protože jsou mu proti mysli. A když se pak božská lítost povznese k Bohu, zmizí všechny hříchy v propasti Boží dřív, než bys stačil mrknout okem, a rozplynou se v nic tak dokonale, jako by se nikdy nestaly - jen když zde byla dokonalá lítost.

Lítost je bolest duše nad spáchaným hříchem, odpor vůči němu, spojený s předsevzetím příště už nehřešit. Bolest duše není jen záležitost citu, ani to není pouhá morální útrapa svědomí, nýbrž dokonalý úkon rozumu a vůle. Člověk lituje nejen svého hříchu, ale i svého sobeckého zaměření. Když člověk lituje svého hříchu ze strachu před věčným Božím trestem či zvyku nebo z lidské vypočítavosti, že pak dostane nějaké Boží dary, tedy lituje nedokonale. Dokonalá lítost vyvěrá z lásky. Je podnícena Boží svatostí a láskou, která byla uražena hříchem.

Jak dosáhnout dokonalé, nadpřirozené, božské lítosti, když člověk ví, že sám od sebe nedovede dokonale nic? - Všechno zmůžeme v Kristu. Stačí pokorně vyznat své viny ve svátosti smíření a prosit o takovou dokonalou lítost, a už se nadpřirozeným zásahem odvalí balvan úzkostí, ukřivděnosti, malomyslnosti, zatvrzelosti a odcizenosti ze vstupu do mikrokosmu v lidském srdci, a už se naše vnitřní prostředí z Boží milosti mění v Božské prostředí, plní se dary Ducha svatého, aby jimi člověk přetékal v každém svém dobrém slově i skutku podle svého předsevzetí. Hned u zpovědníka se člověk smí v srdci zaradovat, že právě pokorně vyznané a s modlitbou k Bohu o dokonalou lítost překonané hříchy se vůbec staly. Nesmí se radovat pro jejich špatnost, ale pro to, že ho přivedly ke svátostnému smíření s Bohem a k ještě většímu naplnění hliněné lidské nádoby plným proudem darů Ducha svatého. A to se Bohu líbí víc, než kdyby tu měl celou loď plnou posádky, která by provolávala Bohu slávu, zpívala mu nábožné písně, ale přitom se domnívala, že nemusí ničeho litovat.

K tomu, aby se trosečník mohl zachránit na palubě nebeské lodi před věčnou zkázou, však stačí i nedokonalá lítost, neboť tato lítost v sobě obsahuje aspoň jádro lásky, aspoň uzpůsobení k dokonalé lítosti, protože její zdokonalení se trosečníkovi dostane posilou na lodi.

Lítost bez předsevzetí není pravá a předsevzetí bez lítosti není plodné. Pro duchovní růst je důležitý důsledně prožít postup přechodu od lítosti k předsevzetí. Nestačí se k tomu jen rozhodovat, ale je třeba o to i prosit, abychom s Boží pomocí dokázali pokorně uznat vlastní nedostatečnost a všechno vkládat se do rukou Bohu. Pravé předsevzetí je všeobecné, rozhodné a určité. Je všeobecné, neboť v sobě zahrnuje aspoň všechny těžké hříchy. Je rozhodné, protože je plné rozhodného chtění, vyhnout se hříchu, tedy také příležitostem k hříchu, a užít všech mravně přijatelných prostředků k boji proti němu. Určitost zde znamená vyhnout se hříchu nejen povšechně, ale především opakování toho, čeho se člověk už dopustil. Pak je třeba učinit vyznání před Bohem a jeho posvěceným služebníkem, aby mu on mohl dát rozhřešení a tak i smyslům dostupné potvrzení, že ho Bůh opravdu vyslyšel a omilostnil. Kdo si myslí, že si své záležitosti vyřídí sám jen osobní rozmluvou přímo s Bohem, ochuzuje se o jistotu víry, že ho Bůh opravdu vyslyšel a omilostnil. Pokud tuto jistotu chce trochu posílit, a odmítá přistoupit ke svátosti smíření, tedy může čekat až do konce života na nějaké zvláštní, smyslům dostupné Boží znamení, a třeba se ho ani nedočká.

Za to, že jde někdo ke svaté zpovědi, se nemusí před nikým stydět. Všichni přece víme, že nejsme dokonalí, ale že hřešíme. Pamatujme, že hřešit je lidské, setrvávat ve hříchu ďábelské, ale povstat z hříchu je andělské. Díky Ježíši Kristu, který sestoupil do pekel, ale třetího dne vstal z mrtvých, nemusí nás strašit ani peklo, ani ta nejčernější díra ve vesmíru. I ta nejčernější díra ve vesmíru, která je nedokonalým obrazem temného místa pro duše zatvrzele zkamenělé ve hříchu a neodvratně odvrácené od vrcholného Dobra, byla díky Synu Božímu proměněna v požehnání pro Boží děti. Božím dětem na pouti kosmickým časoprostorem do věčného přístavu slouží všechno k dobrému. V chápavém srdci duchovního otce se při svátosti smíření otevírá uprostřed vesmíru černá díra, která z Boží milosti nenávratně pohlcuje všechno zlé a hříšné, co člověk se zkroušeným srdcem a lítostí vyznává před Bohem

Matka Boží, která tolik touží přivádět nás na palubě nebeské lodi do věčného přístavu, nás chce zachránit i přes zpovědnici. Lítost a čistá duše jsou totiž nezbytné pro dokonalé přijímání Ježíše Krista. Chceme-li způsobit své nebeské Matce opravdovou radost, neváhejme se chopit otcovské ruky podané ve svátosti smíření, očistěme své srdce, abychom do něho mohli přijmout svého Spasitele, kterého nám Matka Boží denně nabízí.

 

27. Vzhůru do nebeského přístavu

„Uprostřed noci se rozlehl křik: Ženich je tu, jděte mu naproti!“ (Mt 25,6) Církev sama je zárodek a počátek Kristovy vlády ve světě. Zatímco pozvolna roste, usilovně touží po dosažení jeho vlády ve světě a snaží se s ním spojit. (LG 5) Jak by neměla nebeská loď se svou lidskou posádkou usilovat o dosažení nebeského přístavu? Od nejstarších dob toužebně volal Boží lid po příchodu Páně: „Maran atha, Přijď, Pane!“ (1 Kor 6, 22) Tak ho volá nevěsta a on odpovídá: „Ano, přijdu brzy.“ (Zj 22, 17-20) Touha povznést se do nebeského přístavu znamená také přání připodobnit se Kristu (Řím 8,29).

Nejde jen o naše vyhlížení věčného přístavu na obzoru časoprostoru vesmírného oceánu, nýbrž výhled celé nebeské lodi a celého světa. Také blažení nebešťané vyhlížejí s nadějí věčný přístav, dokud nebudou všechny, i ty poslední články Kristova Těla zachráněny z chaotického těkání ve vlnách vesmíru, aby mohly v sobě i kolem sebe ovládnout vesmír a řídit ho jako kosmos, a tak dosáhnout dovršení. Celá nebeská loď církve svaté prožívá přechodné období plavby. Během ní sleduje věčný přístav, kde mají všichni účastníci její posádky - každý svým způsobem - jedinečný a nenahraditelný podíl na tomto zapojeném očekávání. Blažení nebešťané se za nás přimlouvají, chrání nás, požehnané kosmonauty, abychom doplnili během života uprostřed vesmírných dálek pro Kristovo Tělo to, co ještě dlužno dodat do plnosti Jeho utrpení (Kol 1,24). Nacházíme se v časoprostoru vesmírného oceánu posledních zkoušek našeho nebeského raketoplánu.

Mistr Eckhart uvádí, že věrný Bůh dopouští, aby jeho přátelé často upadali do slabostí, jenom proto, aby neměli žádnou oporu, k níž by se mohli přiklonit nebo se o ni opřít. Pro milujícího člověka by to byla zajisté velká radost, kdyby dokázal mnoho velkých věcí, takže by se ochotně opřel a spolehl jenom na své skutky. To však chce Bůh odejmout svým přátelům, protože chce být především sám jejich oporou. Bůh to dělá z dobroty a milosrdenství, protože má ke každému dílu jen jedinou pohnutku - svou vlastní dobrotu. Svými skutky si však nemůžeme zasloužit, aby nám Bůh něco. Náš Pán chce, aby se jeho přátelé vymanili z klamného spoléhání na sebe. Chce jim dát veliké věci a chce to pouze ze své svobodné vůle. Jedině Bůh má být naší oporou a útěchou, kdežto my se máme pokládat za holé nic mezi všemi těmi Božími dary. Čím obnaženější a oproštěnější je mysl, která Bohu připadne a o Boha se opře, tím vnímavější je k němu ve všech jeho převzácných darech, neboť jenom na Bohu má člověk stavět.

Hřích je tajemstvím zla. Třebaže se zdá, že hřích, který vystoupí z lidského srdce navenek, do okolí, má jakousi obludnou moc, přesto hřích nemá vedoucí postavení, a tím méně je vítězem. Hřích nemá trvání sám o sobě, nýbrž jen jako příživník, ulpívající na něčem dobrém. Hřích se staví jako sok proti skutečně účinnému základu, který je tajemstvím zbožnosti. Tajemství zbožnosti je tajemstvím Krista, Vtělení Božího Slova, Vykoupení lidstva a spásy světa smrtí Božího Syna na kříži, jeho Zmrtvýchvstání a Oslavení.

Tajemství nekonečné Boží lásky k lidem dosahuje až k nejskrytějším kořenům lidské nepravosti. Tak může z pevného bodu uprostřed mikrokosmu v srdci každého z nás základu pohnout duši k obrácení, aby ji vykoupilo a umožnilo usmíření.

Toto vykoupení a usmíření se neděje samovolně. Na výzvu Boží lásky k hříšnému lidstvu, která vyzařuje z kříže do celého okolního vesmíru, ale také tiše klepe na vstupní dveře srdce každého člověka, je potřebná svobodná a cílevědomá odpověď lásky člověka k Bohu.

 Přitom je jasné, že člověk přirozeně není stvořen pro hřích. Proto není schopen takového hrozného hříchu, jakého se dopouští ďábel, který stále odporuje: Nebudu sloužit! - důsledně a stále stejně zatvrzele. Člověk pro omezenost svého života a svých sil postrádá tuto důslednost. Může nejednou zhřešit, ale pak zapomene na svou lež a vysloví i pravdu, je dojat pohledem na trpící důsledky svých hříchů v okolí a jedná dobročinně. To však neznamená, že by člověk nemohl v těžkém hříchu zemřít a tak navěky uvíznout jako zkamenělina v této úchylce od Boha i od své přirozenosti a připravit se navěky o věčnou spásu. Proto musí usilovat o vymanění se z hříchu a návrat k Bohu a k řádu, který Bůh vtiskl i do jeho přirozenosti.

Zlo se samo nešíří, nýbrž ho hmota pohlcuje, vstřebává, sotvaže lidé přestanou na tomto zlu ulpívat ve své mysli a svobodnou vůlí, a tak ho přestanou udržovat a obnovovat.

Proti tomu dobro má už samo od sebe povahu sdílnou. Proto dobro sdílené lidmi je umocněné a zvětšené, a jeho důsledky vykonané z lásky zůstávají navěky. Tajemství láskyplné odpovědi člověka na svrchovanou Lásku Boží je cesta, kterou božské slitování otevírá k usmířenému životu.

Sotvaže se jednou správně rozhodneme a odpovíme na Boží výzvu příznivě, souhlasně, a vykročíme po této cestě, hned se ukáže, že každé další nezbytné rozhodování je snazší, že naše rozhodování je stále svobodnější, a že cesta je stále snazší. Ukazuje se víc a více, že je to živá Cesta, totiž náš Pán. Tato Cesta se nám sama odkrývá a působí na ní nadpřirozená přitažlivost našeho nebeského cíle. Neplavíme se zmateně jako vzbouřenci na lodi Bounty, ani nebloudíme. Zmateně rozbouřený a chaoticky zvlněný časoprostor vesmírného oceánu se ve styku s naší nebeskou lodí poslušně víc a více podřizuje Ježíši Kristu, takže se stává stále pokojnějším kosmem.

Vlivem stupňujícího se využívání svátostí se nám na palubě nebeské lodi dostává stále větších sil a schopností k nadpřirozenému hrdinství. To se k našim ctnostem připojují dary Ducha svatého. Sotvaže se u nás tyto dary uvádějí do chodu, ihned se v nás projevují jako blahoslavenství.

Kapitán nebeského raketoplánu mluví a svědčí o novém životě, o životě nadpřirozeném, o životě jeho důvěrných spolupracovníků a přátel. Ti se řídí vyšší moudrostí, než učenci tohoto světa. Moudrost Ježíše Krista zahrnuje celý život. Pro každý okamžik v každém místě časoprostoru vesmírného oceánu lze nalézt jeden ze sedmi paprsků, jimž nám září Duch svatý, vedoucí nás do věčného přístavu.

Dary Ducha svatého jsou hybné páky, kterými samotný Duch Boží zdokonaluje, sjednocuje a uvádí do dokonalého pohybu mikrokosmos v srdci každého účastníka nebeské výpravy. Tyto dary nás povznášejí z pozemských poměrů k nadpozemským, ze světských poměrů k nebeským. Dary Ducha svatého nám propůjčují Boží sílu. Nejde přitom jen o nějaké mimořádné případy, ale o vlastnosti, jimiž se vyznačuje každý účastník nebeské výpravy.

Tyto možnosti se nám otevírají díky Kristu. Kristus nám svou smrtí na kříži, svou drahou krví zjednal účast na nadpřirozeném životě. Tak bylo překonáno všechno lidské dychtění, kterému nestačí tato země, ale které by se samo nedovedlo ani v pomyšlení povznést k tušení nějaké jiné velikosti, jinému naplnění. Posvěcující milostí setrvává Bůh zvláštním způsobem v duši, jiným způsobem, než je ve všech věcech. Spočívá v nás jako dobro, jež máme osobně zakoušet.

Dary Ducha svatého nám poskytují účast na Božím životě zvláštním způsobem. Proto pak každý zvláštním a neopakovatelným způsobem nacházíme Boha. Bůh je potom blažeností pro ty, kdo ho nalézají.

Kristus slibuje blaženost těm, kdo ho následují a nepočínají si ve stylu tohoto světa. Tato blahoslavenství jsou úkony darů Ducha svatého. Každé blahoslavenství totiž sestává z úkonu a odměny, která následuje po úkonu. Blažení ti, kdo takto jednají, protože se jim už zde dostane záloha blaženosti, aby jednou obdrželi celou odměnu dokonalé a naprosté blaženosti.

Kapitán našeho nebeského raketoplánu hlásá novou blaženost. Staví před nás nový cíl, vznešenější, než jaký si kdokoli z lidí dosud kladl. Lidé, žijící ve stylu světa, se vrhají za tím, co je nejdostupnější, jako majetek, sláva, moc. Tak se snaží naplnit věčnou touhu po plnosti. Avšak Ježíš volá: Blahoslavení chudí v duchu! Ti, kdo nepřilnuli k věcem světa a rozhodně se přimkli k Bohu, najdou u Krista hojnost naprostou a trvalou.

Mnozí lidé touží po štěstí a hledají je ve světě. Všichni ale nemohou dosáhnout naprosté plnosti světských věcí, které jsou ve světě jen v omezené míře. Proto hledači štěstí ve světě se snaží odradit ostatní a zdrtit všechny, kdo usilují o totéž. Odkud plynou spory, hádky a války. Proto Ježíš obrací naše zaměření k cílovému přístavu. Tam je totiž pravé štěstí a opravdová záruka nejvyšších hodnot. Tam si nemůžeme navzájem závidět, ani překážet, protože je tam naprostá plnost všeho a nepřeberné bohatství. Ti, kdo jsou spojeni s Bohem, k němuž se dokonale přimkli, jsou blahoslavení tiší, pokojní a mírní. Jim připadá pokojná jistota v dosažení pravé domoviny ve věčném přístavu.

Davy, manipulované hromadnými sdělovacími prostředky ve smyslu hrubého požitku ze spotřeby a zábavy, nechápou výkupný a zdokonalující smysl práce, bolesti a utrpení. Vše, co příroda poskytuje jako odměnu za různé výkony, v podobě návnady, slasti a požitku, považují za přirozené naplnění života. V tom se stále potácejí, ale nenacházejí konečné uspokojení ani trvalé štěstí. Proto Ježíš blahoslaví ty, kdo pláčou na své pouti světem, litují hříchů vlastních i cizích, pokorně přijímají životní utrpení tak, že si je nakonec osvojují jako vlastní, aby v nich našli nejkratší trasu do věčného přístavu v nebi: Blahoslavení plačící!

Jak povýšeně se díváme na své okolí. Nejraději bychom se ve světě roztáhli tak, že bychom zde zůstali docela sami. S nelibostí uznáváme vzájemnou propojenost každého se všemi ostatními. Neradi přiznáváme druhému právo na život, na jeho rozvoj a zdokonalování. Proto jsou záchranou světa ti, kdo jako Ježíš lační a žízní po spravedlnosti. Neuspokojuje je pýcha ani marnivost, nýbrž se upínají ke službě Bohu. Právě proto je jim slíbeno konečné nasycení v Bohu, který vydává sám sebe celého za každého z nás všech, aby nikdo nezahynul, ale měl život věčný.

Ježíš slibuje těm, kdo mají srdce chápavé pro každého bližního s jeho slabostmi, bídou a nemocemi, a dokonce se na každém kroku snaží milosrdně pomáhat druhým nést jejich břímě, že sami dojdou největšího milosrdenství. Ve světě je převážná většina těch, kdo trpí hladem, nemocemi a pláčou, že je málo pravého milosrdenství. Přes všechno rozsáhlé působení humanitárních organizací trpí lidstvo nedostatkem milosrdenství se všemi hledajícími a plačícími, které by bralo ohled i na jejich nesmrtelné duše. Proto Ježíš blahoslaví ty, kdo chápavým srdcem postřehnou a stírají slzy trpících, a všemožně se přičiňují o pomoc, aby přinesli světu odpuštění, laskavou náruč, lék, úlevu a posilu.

Tím je duše připravena obejmout Boha. Mikrokosmos každého člověka se otevírá Bohu, ale také uvnitř uvolňuje cesty a průplavy, aby celé to životní prostředí v lidském srdci bylo průchodné a průzračné tak jemnému a pro svět neslyšitelnému a neviditelnému proudění posvěcující milosti. Nastává proces ještě jemnějšího očišťování. Lidskými smysly nepostřehneme to, co sledujeme v našem mikrokosmu, povznášeném k božskému prostředí. Přátelé Boží sledují všechno z Božího nadhledu, zasvěceně. Blahoslavení čistého srdce budou vidět Boha.

V nebeském přístavu je každému příchozímu dáno dosáhnout dokonalého smíření se sebou, ztotožnění se s mikrokosmem ve svém srdci, ale i s makrokosmem celého okolního prostředí, a především naprosto dokonalé usmíření s Bohem. Víme, že všechno má svou polohu v časoprostoru. Každému ji dopřáváme a bereme na to ohled. O nic už neusilujeme ve stylu světa, ani se k ničemu ve vesmíru bezvýhradně nepřipoutáváme. Nelpíme ani na tom, co nám okolní svět přiznává, a dokonce ani na Božích darech. Zde vrcholí naše důvěrné přátelství s Bohem. Hledáme Boha jako milujícího Otce a ještě více jako nejlepšího přítele, abychom objevili za vším jedině Jeho a všechno uspořádali podle Jeho vůle, která je totožná s naší vůlí. Blahoslavení tvůrci pokoje.

Snad by se mohlo zdát, že dosahováním dokonalého přátelství s Bohem při souběžném usmíření se sebou a s ostatním Božím tvorstvem, může každý příchozí ve věčném přístavu snadno pozbýt svou osobní totožnost a vyvanout jako v nějaké nirváně. To je omyl. Čím více se blížíme k dokonalosti Božích přátel, tím větší pozornost nám věnuje odvěký odpůrce. Závidí nám to, co vlastní vinou navěky ztrácí. Dokud jsme se dávali ovládat hromadnými sdělovacími prostředky, a vydávali se napospas světských zájmů a hrubých požitků, mimozemský odpůrce se s námi příliš nezabýval. Kdo se však s Boží pomocí utrhl ze závislosti na světské reklamě a vymanil ze spotřebitelského koloběhu „vyráběj-kupuj-užívej“, tomu hned ďábel věnuje zvláštní „péči“ - láká, přemlouvá, slibuje, vyhrožuje, pronásleduje, pomlouvá, zabíjí. Jenže Božím přátelům slouží všechno k dobrému. Nakonec i mimozemský odpůrce s nadlidskou inteligencí má z Boží milosti jedině tento účel v dějinách spásy, když nás nespravedlivým pronásledováním nepřímo dotlačí do nebeské vlasti a věčného přístavu. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu (Mt 5,12)

Z moře světa, z bouřných vírů, uveď Matko, děti své,

v tichý přístav štěstí, míru, kam nás tvůj Syn v lásce zve.

Ó Královno nebeská, celý svět to dosvědčuje,

že kdo v tebe důvěřuje, dobrou Matku v tobě má:

ty ho slyšíš a vyslyšíš...

 

28. Záchrana u jasné stálice

Posádka naší lodi, plavící se na vlnách vesmírného oceánu do nebeského cíle, usilovně hledá cokoli pevného a bezpečného v kosmu, co by mohlo poskytnout jakoukoli spolehlivější oporu. Jenže brzy zůstává vydána napospas nejrůznějším dějům, pronikajícím stvoření. Částečně je to dáno tím, že čím rychleji se člověk pohybuje v kosmickém časoprostoru a přibližuje se světelné rychlosti, tím choulostivější je další zrychlování, ba i samotné zachování dosažené rychlosti. Věci a události, které se za poměrně klidového stavu člověka zdály být bezpečné, ve velké rychlosti se stávají vratké a stále méně vypočitatelné, a to dokonce i nejdokonalejšími počítači. Nejde jen o věci a procesy, s nimiž se člověk setkává v okolním makrokosmu, ale také o ty, se kterými je bezprostředně ve spojení, neboť se týkají vlastního mikrokosmu uvnitř každého člověka.

Kromě toho se zdá, že samotné hvězdy si počínají vrtošivě. Černé díry jsou příkladem toho, jak se fyzika a astrofyzika může dostat do velmi matoucích rozporů s běžným uvažováním a zdravým selským rozumem, pokud má odvahu domyslet některé své zákony a zákonitosti do důsledku. Ale ani fyzikové nejsou lhostejní k tak podivným věcem. Když sir Arthur Eddington zvažoval teorii hvězdného zhroucení, vyjádřil se: „Měli bychom objevit zákon, který by zakázal hvězdám tropit takové hlouposti.“

Žádný takový zákon nebyl v astrofyzice objeven a černé díry jsou nadále považovány za součásti našeho vesmíru.

Sotva se veřejnost poněkud smířila s tím, že černá díra je těleso, které nezáří, přišel fyzik Stephen Hawking s nápadem, že černé díry nejenže mohou zářit, ale mohou se celé zářením skoro až vypařit. Vyšel z kvantové mechaniky, podle níž si prázdno představujeme jako prostor zaplněný předpokládanými dvojicemi částic a antičástic. V okamžiku, kdybychom se je pokusili zjistit a prokázat, vzájemně se vstřebají a my zase hmátneme do prázdna. Tyto  částice neustále vznikají a neustále se vzájemně vstřebávají, takže se prostor navenek jeví jako prázdný. Fyzikové s takovými částicemi dnes běžně počítají. Krajně vypjaté gravitační pole černé díry dokáže ve svém okolí uchvátit částici z páru částice a antičástice. Zbývající opačná částice už nemá v čem se vstřebat a nezbývá jí, než se projevit a odletět opačným směrem. Pro vnějšího pozorovatele se to nebude lišit od záření.

Překvapivé je, že čím je černá díra větší, tím je tento proces méně rychlý a méně účinný. Hawking však prohlašuje, že ve vesmíru mohou být i miniaturní černé díry, kde je naopak tento proces vypařování velmi rychlý a pronikavý.

Když jde o hvězdné zhroucení, tedy hvězda, která je příliš hmotná, se zhroutí do bodu odlišeného od ostatního prostoru a času. Nás vesmír, pokud je dostatečně hmotný, skončí jednou zrovna tak. Přesto z hlediska pozorovatele je tu závažný rozdíl. Při zhroucení hvězdy má pozorovatel přece jen možnost volby. Buď zůstane v bezpečné vzdálenosti od černé díry a uvidí průběh zhroucení jen po horizont, nebo bude chtít poznat přímo celý skutečný průběh a vrhne se do toho propadliště, kde snad prožije celé to kosmické zhroucení, ale nebude schopen podělit se o své poznatky s bližními, ani se k nim vrátit, a jeho tělo se svými molekulami, atomy a částicemi bude nenávratně zničeno a ztraceno z původní polohy v časoprostoru. Při zhroucení celého našeho vesmíru bychom všichni byli pozorovateli a možnost vyhnout se konci nemáme.

Výsledná jednotnost je pro vědecké myšlení neurčitá. Je to konec existence mnoha měřitelných a zjistitelných vlastností a fyzikové se s tím těžko vyrovnávají. Dosud vládnoucí fyzikální zákony se dostávají na hranice své platnosti. Nikdo neví, co se děje v černé díře. Každopádně jde o proces, který postihuje hmotu. Vyhlíží to, jako něco nemožného, ba znepokojujícího. Přitom jde o fyzikálně zdůvodněné jevy, které jsou částečně podloženy pozorováním

Pobuřujícího na tom, že se člověku zdá, že uprostřed takto neosobně vystupujícím přírodním silám, je vydán napospas něčemu, co přesahuje jeho síly i chápání. Vždyť na každém kroku v přírodě odhaluje člověk stopy účelnosti stvoření. Nemůže se smířit s tím, že by zde bylo něco nesmyslného. A určitě také v přírodě nic nesmyslného není, protože Stvořitel nedělá žádné nesmysly, neboť moudrý a prozřetelný, ale jeho prozřetelnost někdy přesahuje meze našeho rozumu.

Frederic Hoyle hlásá, že žijeme v inteligentním vesmíru. Podle tohoto názoru nutně existují někde za hranicemi smyslům dostupného vesmíru nějaké bytosti s nadlidskou inteligencí, které řídí vesmírné děje. Tento názor se odvozuje od Aristotela. Je-li pravdou, že tito Boží tvorové s inteligencí větší než je lidská řídí pohyb hvězd, tedy s tím souhlasí i svatý Tomáš, který pak připouští, že takto Bůh může řídit chod hvězdného vesmíru prostřednictvím andělů.

Ať je tomu jakkoli, pevně však věříme, že i tyto nebeské bytosti ovládá a řídí Královna nebeská, Panna Maria, tedy tvor s pouhou lidskou inteligencí, ale povznesený Bohem nade všechny tvory a v nebi korunovaný na Královnu všeho tvorstva, tedy také hvězd i andělů.

Se zvláštním a mimořádným povýšením „nejvýznačnější dcery Siónu“, jakým je Nanebevzetí, je spojeno tajemství Mariiny věčné slávy. Kristova Matka je oslavena jako Královna všeho tvorstva. Ta, která se při Zvěstování nazvala služebnicí Páně, zůstala až do konce věrna tomu, co to vyjadřuje. A tím i potvrdila, že je pravou učednicí Krista, který důrazně podtrhl služebný ráz svého poslání. „Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“ (Mt 20,28) Proto je také Maria první z těch, kdo sloužili Kristu v ostatních lidech a pokorou a trpělivostí přiváděli své bratry ke Králi, jemuž sloužit znamená kralovat. Dokonale dosáhla královské svobody, jaká je vlastní Kristovým učedníkům: Sloužit znamená kralovat! (Redemptoris mater,41)

Zatímco se zdá, že si různé hvězdy ve vesmíru počínají velmi vrtošivě a dělají nesmysly, zůstává Panna Maria naší bezpečnou stálicí. Hvězda mezi hvězdami, Královna nadhvězdná, Žena podle míry kosmu, Královna andělů je prozíravá Panna. Uprostřed závratných objevů a úchvatných vynálezů, které člověka vynášejí daleko za hranice naší Galaxie, vyvstává pro nás jako životní nutnost modlitba. Sám lidský rozum by uvázl v časové a prostorové mlze pod náporem všech událostí a změn, jakým je člověk vystaven při plavbě vesmírným oceánem.

Při velkolepém rozmachu lidstva nesoucího do celého vesmíru radostnou zvěst o spáse světa zůstává nám kdekoli důvěrně blízká naše Modrá planeta, jediná mezi kosmickými tělesy posvěcená narozením Spasitele světa a požehnanou působností Bohorodičky. Ježíš připomíná: beze mne nemůžete nic činit. Proto proste, hledejte, tlučte, modlete se. Modlitba je život duše, dech duše, duší duše. Kde chybí modlitba, tam je smrt a rozklad.

Modlitba jdoucí k Bohu přes Bohorodičku je tím účinnější, že obracíme k Bohu stejnou cestou, jakou k nám od Boha přišla spása. Tato modlitba osvěžuje duchovní život člověka přítomností a působností největšího z lidí, Panny Marie, která přes svou křehkost je povýšena nad všechno stvoření, aby mu vládla. Tak je celý vesmír z Boží milosti nejen prozíravě udržován a zachováván Bohem, ale také oživován člověkem, aby mohl být přes lidské srdce posvěcen a zbožštěn.

Spolu s ostatními poutníky na palubě našeho nebeského raketoplánu „Santa Maria“ pokládáme úctu ke Královně nebeské za tak samozřejmou věc, že někdy ani nedomýšlíme, jaký poklad nám svěřil Ježíš Kristus, když nám dal svou Matku za ochránkyni a přímluvkyni u Božího trůnu.

Jak naivní by bylo považovat úctu a lásku k Panně Marii za ryze dětskou záležitost, nebo snad dívčí či ženskou! Maria je Matkou právě tak žen jako mužů. Od ní se mají naši muži učit ušlechtilosti a jemnosti ve smýšlení a jednání, neboť mají vidět v každé dívce a ženě křehkost svaté Panny. Víra není jen citová záležitost, ale má být podložena rozumem a pevným odhodláním žít podle víry, abychom působili radost Bohu a Matce Boží. A kdo by měl blíže k této odhodlanosti, než křesťanští muži? Každé velké dílo, každou cestu, každý výzkumný program, zejména když je zaměřen vzhůru, ke hvězdám, vstříc časoprostorově odlehlým končinám vesmíru, by člověk měl zasvětit Matce Boží a podnikat je ve jménu Královny nebeské.

Ovšem ženy a dívky mají přece jen k Matce Boží blíže, protože je to jejich sestra, vzor dívčího a ženského charakteru. Proto se mají snažit napodobit Matku Boží v jejích ctnostech, především v čistotě, trpělivosti a vytrvalosti v dobrém i v nejtěžších životních chvílích. Na muže má žena působit ani ne tak slovy, jako spíše příkladným životem a zbožností podle vzoru Panny Marie.

Svatá Panna je ovšem také Matkou našich dětí. Je krásné, když se dítě modlí Otčenáš a Zdrávas, neboť tím vyjadřuje svůj důvěrný vztah k nebeskému Otci i k nebeské Matce. Rodiče, kteří chtějí dobře vychovat své děti, by proto neměli zapomínat hned po křtu svatém zasvětit své děti také Matce Boží.

Učiňme slib před Matkou Boží, že si ji zamilujeme jako svou druhou Matku v církvi svaté, že se budeme modlit a pracovat podle jejích rad, a nebudeme se stydět za církev, ani za její kněze, ale že budeme vděčně přijímat svátosti, které nám církev nabízí jménem Božím.

Matka Boží ví o našich těžkostech i obětech, a můžeme si být jisti, že se nedá zahanbit naší láskou. Buďme ovšem vytrvalí ve své lásce k naší nebeské Matce. Čím víc budeme věrni Bohu a Matce Boží, tím víc nám Panna Maria slibuje svou mocnou přímluvu u Boha, svou mateřskou ochranu. Jako se každá nevěrnost vůči Bohu bolestně dotýká Matky Boží, tak zase každý dobrý skutek, každý sebezápor, umrtvování a oběť, přinesené z lásky k Bohu, dovedou potěšit Mariino mateřské srdce.

Prosme nejen dnes, ale každodenně Matku Boží, aby rozprostřela svůj blankytný plášť nad každou rodinou a zahrnula pod něj i toho, kdo jako Odysseus podniká odvážné výpravy napříč kosmickým oceánem.

 

29. Královna v nebi korunovaná

Dvanáct hvězd koruny Panny Marie (Zj 12) představuje dvanáct výsad svaté Panny, a to ve čtyřech směrech, předně ve věčných úradcích Božích, za druhé ve svatosti, za třetí v její důstojnosti, a konečně v její oslavě.

Velký třesk v Nazaretu, který zazněl pouze v srdci vyvolené a přečisté Panny, byl však velkým třeskem pro celé lidstvo a pro celý svět.

V okamžiku velkého třesku vesmíru byla veškerá hmota soustředěna v nulovém objemu, takže hustota hmoty byla nekonečně velká. Takový stav hmoty si neumíme ani představit. Rozhodně jen nelze popsat v rámci stávajících fyzikálních zákonů. Okamžik, kdy vesmírné hodiny ukazovaly přesně nulu, je pro nás fyzikálně nedostupný. Stane se pro nás dostupný jedině tehdy, když uznáme, že k němu došlo v Nazaretu, když anděl Gabriel poslaný od Boha přinesl radostnou zvěst Panně Marii, a ona Boží nabídku na záchranu lidstva a obnovu celého světa dobrovolně přijala, když svým celoživotním dechem vydechla „Staň se“.

Když uvažujeme o astronomickém vesmíru, ztrácejí běžná pozemská přirovnání svůj názorný význam. Je obtížné představit si vesmír, ale to nás nemusí trápit. Nedostatek obrazotvornosti je dán tím, že nám chybí každodenní zkušenost. S tím se ale dá něco dělat. Především musíme v každodenním životě navázat spojení s Královnou nadhvězdnou, dennodenně s ní rozvíjet svůj důvěrný a dětinný vztah k ní, aby nám mohla být průvodkyní na naší pouti po hvězdách. K čemu by nám bylo poznání vesmíru, kdybychom ztratili souvislost mezi poznávaným kosmem a naším vlastním životem?

Při každé hvězdě v koruně Královny nebeské bychom měli zakoušet něco přínosného pro poznání Boha a Božího tvorstva i pro náš duchovní život. Bl.Hyacint Maria Cormier OP je ochoten nás přivést k takovému rozjímání o každé ze dvanácti hvězd v Koruně Královny nadhvězdné, aby to bylo vkladem do našeho každodenního života a duchovního růstu od Božího dětství k dospělému přátelství s Bohem a Matkou Boží. Jde o to, abychom se každý jako Maria mohli zapojit do díla spásy světa. Chceme se závažně, nezanedbatelně a nenahraditelně účastnit spolupráce s Bohem a Matkou Boží na spáse lidstva a světa. Při jednotlivých hvězdách její Koruny můžeme rozjímat o jednotlivých radách bl.Otce Cormiera.

I. Výsady Panny Marie ve věčných úradcích Božích

Při prvém trojhvězdí Koruny nadhvězdné Královny si lze připomenout krátké, ale důležité období dějin stvořeného vesmíru. Ohnivá koule připadá jako fyzikální peklo, ale to trvá jenom okamžik. Rozpínající se vesmír se rychle ochlazoval, nestálé hyperony se začaly rozpadat na protony, neutrony a lehčí částice, takže na konci této éry činila teplota bilión stupňů a hmota dosahovala takového zhuštění, že by se při takové hmota Země při takové hustotě vešla do krychle o hraně čtyř set metrů.

Ať už je tato fáze vývoje stvořeného světa jakákoli, přesto platí, že také v této fázi vývoje vesmíru vládne Královna nadhvězdná.

1. Od věčnosti vyvolená

Při první hvězdě Koruny přečisté Panny nebeské nám bl.Hyacint Maria připomíná potřebu čistoty našich úmyslů. To znamená vylučovat nejen úmysly nízké a pozemské, ale mezi úmysly, pocházejícími od Boha, dávat přednost těm, které jsou prodchnuty láskou, královnou všech ctností.“

2. V ráji zaslíbená

Otec Cormier nám klade na srdce: „Svůj duchovní hovor s Bohem, své rozjímání, uzavírejte jen několika málo závěry, ale takovými, aby vám z nich svítilo světlo, tedy užitečnými a spolehlivými.“

3. Od proroků předpověděná a předobrazy nastíněná

„Když uvažujete a rozjímáte o Panně Marii, soustřeďujte se především na důvěrný vztah jejího celého života k velikým tajemstvím lidského vykoupení.“ Pro tento vztah je podle otce Cormiera nazývána naší Spolu-Vykupitelkou. „Z této účasti vyplývá její božská krása schopná nám učarovat, i její výsostná možnost nám pomáhat. Tyto jistoty nás vrhají ustavičně k jejím nohám. Je jisté, že naše prosby budou vyslyšeny.“

II. Výsady Panny Marie ve svatosti

Při druhém trojhvězdí Koruny nadhvězdné Královy si můžeme se současnými astrofyziky představit fázi dějin vesmíru zvanou leptonová. Na jejím konci byl už stvořený vesmír ve stáří deseti sekund a jeho teplota klesla na deset miliard stupňů. Bůh svěřil vesmír také v této fázi do správy a vlády oslaveného člověka, Panny Marie.

4. Bez poskvrny dědičného hříchu počatá

Při čtvrté hvězdě, jimiž byla Maria v nebi korunována, nás Bl.Hyacint Maria Cormier povzbuzuje: „Obnovte občas svůj křestní slib - případně vaše řeholní sliby - nebo cokoli jste kdy Bohu slíbili. Přitom se snažte vždy něco slíbit navíc, ne pouze početně, ale tak, aby z toho rostlo stále zářivější poznání vznešenosti Boží milosti ve vašem rozumu - a ve vaší vůli odvaha, nadšení a radost nad tím, že se tak můžete blížit stále více Bohu.“

5. Milosti plná a všemi ctnostmi obdařená

„Během pracovního dne posílejte často své srdce před svatostánek, aby se klanělo Bohu, který je uvnitř, velebilo Ho, děkovalo Mu a prosilo o opuštění všech vin a o pomoc. Nebudete se nikdy vracet s prázdnou.“

6. Prostá každé zlé žádostivosti

Šestá hvězda, kterou byla Matka Boží v nebi korunována, představuje její výsadu, že byla čistá od každého pokušení a osobního hříchu, tedy bezhříšná, a to je mnohem víc než prvotní spravedlnost našich prarodičů. Otec Cormier nás povzbuzuje: „Uprostřed svých zaměstnání ovládejte svou duši pokojem a trpělivostí za každých okolností. Snažte se o to zvláště, když vyvstanou nedorozumění, protivenství, nezasloužená ponížení a podobně. Tímto způsobem můžete ze všech útrap vyzískat útěchyplný růst k většímu dobru.“

III. Výsady Panny Marie v důstojnosti

Třetím trojhvězdím Koruny Královny nadhvězdné se nám může připomínat vesmír v jeho fázi záření. Vzájemným vstřebáváním se částic s antičásticemi přibývalo v dosud mladém a žhavém vesmíru fotonů. Fotony převládaly ve vesmíru během éry záření, která podle uvedeného astrofyzika trvala celý milión roků. Co je však milión roků proti věčnosti Stvořitele? A Maria byla v nebi navěky korunovaná jako Královna všeho stvoření.

7. Panna ustavičná

Sedmá hvězda koruny nebeské Královny nám připomíná jedinečnou výsadu a otec Cormier nás pobízí: „Snažte se, abyste měli vždycky v zásobě hojnost tak zvaných „střelných modliteb“, rozhodnuti jich použít v jakémkoli okamžiku podle okolností. Ale dvě nebo tři z nich si zamilujte a užívejte jich nejraději a často. Tak se stane, že je budete v duchu říkat téměř ustavičně, aniž si toho všimnete, ale tím nebudou méně milé Bohu, ani méně užitečné pro vás.“

8. Matka Boží

Těm povinnostem, které jsou pro vás nejobtížnější a nejtěžší - přesto však uložené vašimi předpisy anebo rozhodnutím vašich představených - říkejte: Přijďte, ano přiběhněte, abych vás mohl přitisknout na své srdce! Vy jste pro mne bratry a sestrami, mou radostí, mám štěstím, mou spásou a mou věčnou radostí!“

9. Pomocnice Vykupitele a Matka vykoupených

Jak dokonalá Pomocnice je nebeská Královna! Pomáhá svému Synu Božímu v jeho díle vykoupení lidstva a spásy světa a spolu s Ježíšem vede všechno k dosažení cíle, k dokonalosti. Otec Cormier nám radí: „Vidíte-li projevy nedokonalosti, neodsuzujte je veřejně jízlivými a kousavými slovy, ani se neužírejte uvnitř trpkými úvahami! Naopak, proste Boha, aby je odpustil, ale především se je snažte odčinit, usmířit - a to tak, že se budete snažit o dobrý příklad a zdvojnásobíte vaši horlivost ve snaze dělat tytéž věci dobře. Hlavně v případech, o kterých ví jen Bůh a které stojí přece více námahy.“

IV. Výsady Panny Marie v oslavě

Při posledním trojhvězdí Koruny nadhvězdné Královny se nám připomíná vesmír v jeho fázi látky, jak ji popisují astrofyzikové. Dosavadní tři bouřlivé epochy vývoje stvořeného vesmíru trvaly ve srovnání s celkovými dosavadními dějinami vesmíru jen okamžik. Na počátku éry látky se z elementárních částic začaly vytvářet větší trvalejší útvary, atomy. Atom obsahuje v jádře protony s kladným elektrickým nábojem a neutrální neutrony. Z lidského hlediska je vesmír v průměru neobyčejně pustý. Na jeden krychlový metr prostoru připadá asi deset atomů vodíku.

Je to zvláštní pomyšlení, že navzdory nesmírným časovým intervalům, jež nás dělí od leptonové éry, jsou všude kolem nás nezměnění svědkové bouřlivé minulosti vesmíru. Vlastně přebývají také v nás, protože lidským tělem prochází za sekundu asi deset tisíc biliónů neutrin. Maria však navěky kraluje i nad touto skrytou sférou vesmíru.

 

10. Nanebevzetí Panny Marie

Desátá z hvězd, jimiž Otec nebeský korunoval Matku Boží po jejím Nanebevzetí, je nám podnětem k tomu, abychom si vzali k srdci další radu blah.Otce Cormiera: „Abyste dostali od Boha a Panny Marie ty milosti a pomoci, po nichž toužíte pro svou duši a pro to, co děláte dobrého, nechte se za vás modlit děti, jak doporučoval sv.František Xaverský. Jejich modlitb,y prodchnuté prostotou a nevinností, okouzlují Boží Srdce tak, že je nemůže nevyslyšet. Kolik dobrodiní již bylo dosaženo touto armádou malých prosebníků!“

11. Prostřednice

Podle povzbuzení bl.Hyacinta Maria Cormiera a společně s Prostřednicí milostí „se radujte, uděláte-li něco dobrého. Ale ještě více se pokořujte při myšlence, že vaší vinou možná toto dobro nebylo proniknuto takovou vírou, ani uskutečněno s takovým zapíráním sebe, jak by to bylo bývalo povinné, a tím jste si přivlastňovali čest, kterou jste vlastně kradli Bohu. Vaše příliš lidské nadšení, pohotovost a úvahy - zkrátka vaše povolnost, ústupnost příliš lidskému chápání, které vás ještě ovládají, jsou vašimi spoluviníky při vašem páchání škod Bohu a lidem.“

12. Královna církve

Poslední hvězda v koruně nebeské Královny zahrnuje její výsadu Královny církve vítězné, ale i bojující a trpící. Jas této hvězdy nás povzbuzuje slovy otce Cormiera: „Když se večer přiblíží hodina vašeho odpočinku, představte si, že vaše lůžko je vaše rakev, a prádlo váš rubáš. Přijímat smrt jako trest je spravedlivé, jako možnost uniknout hříchu je moudré, ale nejlepší je přijmout ji jako lásku. S tímto vědomím třikrát polibte zemi. Pak usněte v pokoji...“

Každé lidské dítě si přeje mít svou maminku, svou pozemskou dobrodinku stále poblíž sebe. To je zákon přirozené lásky. Ještě větší je oheň lásky nadpřirozené, kterou si Boží Syn zamiloval Marii, která jsi propůjčila své tělo k utvoření jeho těla, a která mu byla Matkou vždy nejlaskavější a nejvíce dobrotivou. Matka Boží je nejzářivějším vzorem všech pozemských matek.

Jak by mohl v nebi na tebe zapomenout, která jsi mu byla po třicet v Nazaretu nejoddanější z lidí, v níž vytvořil veledílo svých milostí. Marii, s níž zahájil v Káni galilejské své zázraky, Marii, která jej stále doprovázela svým duchem při hlásání evangelia, až posléze na lysé hoře lebek samojediná., jako bytost Pánu nejvěrnější a nejoddanější, vytrvala pod jeho křížem, společně s ním trpěla a společně s ním přinesla vykoupení lidstva a spásu světu krví svého přečistého mateřského Srdce.

Jak jinak se mohl odměnit Panně Marii za veškerou lásku a oddanost, nežli že ji povznesl k sobě na nebesa? Triumfující Syn, Bůh znovu se vracející do svého království!

Vzal Marii na nebesa, aby se nám všem stala pravou nebeskou branou. Každý věrné a vděčné dítě lidské, pokud se domůže vysokého a slavného postavení, snaží se přece poskytnout co nejvíce z dosažené moci a slávy bytosti, které za to vše nejvíce vděčí. Copak by nejdokonalejší z lidských dětí a nejlepší Syn Boží neměl či snad nemohl učinit něco podobného? Jak jinak se mohl Král králů, Pán nebe a země, odvděčit Matce Boží, než tím, že ji učinil a korunoval Královnou nebeskou?!

Vždyť především Maria, Spoluvykupitelka naší spásy a spolubudovatelka nebeské lodi církve svaté, prošla spolu se svým Synem Božím kosmickým oceánem utrpení. Napřed se stala Královnou mučedníků, než se stala hodnou být Královnou samotných nebes. Sedmibolestný meč rozdíral až na dno Mariino čisté Srdce, zvláště když chovala pietně na svém klíně tělo Syna, nejdokonalejšího, nejlepšího, nejvznešenějšího ze všech lidských synů. Proto si zasloužila, aby byla nejvýše povznesena a oslavena, neboť trpně prošla celým mezihvězdným časoprostorem oceánu vesmíru, aby se stala mořem Božských milostí.

Za nejvyšší, nejoddanější lásku tvoji, Maria, přísluší vrcholná odměna, největší radost, nejskvělejší nádhera a sláva nebeská od milovaného a ještě více milujícího Syna právě tobě, Maria. Zasloužila sis stát se Královnou nadhvězdnou! Jak úchvatná a stále se do nekonečna rozbíhající radost a neutuchající štěstí se z toho rozlévá i do našich duší! Jsi nám všem nejzářnějším vzorem věrnosti, oděná nebeským Sluncem, jasnějším než všechna slunce kosmická. Proto se tím vroucněji, tím důvěrněji a těsněji přimykáme k tobě, proto tím radostněji a oddaněji se utíkáme k tobě.

Zasvěcujeme se ti oddaností, úctou a láskou, ó Ženo podle míry kosmu, nade vše požehnaná. Milujeme tě, ale toužíme milovat tě víc. Vypros nám u svého Syna Božího rozhojnění naší lásky k Bohu i k tobě. Pán nám ukládá: „Miluj svého Boha celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Dt6,5) a „svého bližního jako sebe samého“ (Mt22,39). Ale také nám ukládá milovat člověka víc než sebe samého, totiž milovat nepřátele. Člověk má sebe samého milovat nejen jako přítele, ale i jako nepřítele.

Ježíš si přeje, abychom byli dokonalí, jako je dokonalý náš Otec nebeský. I když jsi jedna z nás lidí, Královno nebeská a nadhvězdná, chceme tě milovat nejen jako sebe samé, ale víc než sebe samé. Toužíme tě milovat takovou láskou, jakou máme a chceme milovat tvého Otce nebeského, Syna Božího i Ducha svatého, aniž bychom tě zbožňovali. Vypros nám, abychom se uměli navěky milovat tebe, Maria, jako i sebe svrchovanou Boží láskou, abychom jako Boha milovali i tebe a všechno stvoření, které je Boží.

Jen v síle Boží lásky, přetaveni v žáru výhně lásky Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a prozářeni plamenem Ducha svatého se můžeme zasvěcovat tobě, Královno nadhvězdná, nezměrnou oddaností, úctou a láskou, ó, Ženo podle míry kosmu! Kéž tě milujeme víc, silněji a účinněji, abychom si v tobě mohli tím víc zamilovat tvého Syna Božího! Vtiskni nám správný tvar svého Syna, aby se nejen duchovně zrodil v mikrokosmu našeho srdce, ale aby zde také dospěl do třiatřicátého roku svého věku, a naše těla aby se podvolila a ochotně dala navěky přetvořit už nejen duší nesmrtelnou, nýbrž samotnou milostí posvěcující. Jen tak zůstaneme ve své Boží lásce šťavnatí a svěží a jen takto bez újmy projdeme každou i tou nejčernější dírou vesmíru.

Blah.Otec Cormier, který vyprosil zázračné uzdravení otci Jiřímu Maria Veselému OP roku 1955 ze smrtelné otravy krve v internačním středisku v Želivě, nás vybízí k modlitbě: „Můj Bože a můj Spasiteli, myslím, že Tě miluji upřímně. Ale tato láska není nic ve srovnání s tím, co bych měl dělat, abych tě „miloval“, a abys byl „milován“ Pane Ježíši. Pro své Svaté Srdce, nauč mě konečně, abych ve všech skutcích svého života, tak početných a rozličných, viděl důvod milovat tě stále víc až do mého posledního dechu. Pak to bude vzdech lásky, lásky kajícné, lásky důvěřující, lásky vděčné, ale především lásky, která je předehrou lásky a radosti NEBE. S pomocí Panny Marie a sv.Josefa, vyjdi ze mne, ty požehnaný vzdechu... vyjdi! Je konec, země přestává pro mne být, patřím do blažené věčnosti a mám Tě, miluji Tě, velebím Tě provždycky, s Marií, s anděly a se svatými - Tebe, jenž máš všechno, jenž jsi všechno, ale jenž jsi především Láska.

Staň se to - Staň se...“

Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší. O tvou pomoc prosíme, tvou pomoc vzýváme, pod tvou ochranu se utíkáme, Matko matek, neodmítej naše prosby, ale milostivě slyš a vyslyš je, ó, Paní Sluncem oděná, ó milostivá, ó přívětivá, ó přesladká, Panno Maria.

 

30. V nebeském přístavu

„Bůh je sám v sobě nekonečně dokonalý a blažený. Stvořil člověka, aby mu dal účast na svém blaženém životě.“ (Katech.,1) Dává lidem podíl na své vlastní blaženosti tím, že je svolává do své rodiny, církve. Nebeská loď Santa Maria je projektem Boží lásky pro lidstvo a pro celý svět. Božský stavitel a kapitán naší nebeské lodi Santa Maria chce být na její palubě v Duchu svatém, v Boží lásce. „Žijeme už v poslední době a obnova světa je už neodvolatelně stanovena a jakýmsi reálným způsobem se v tomto věku předjímá. Kristovo království, jež hlásá církev, již projevuje svou přítomnost.“ (Katech.,670) Na palubě nebeské lodi se láskou už zmocňujeme Boha a dosahujeme věčného přístavu. Můžeme do něho kdykoli připlout, ale ne sami, nikoli bez druhých a bez ostatního stvoření ve vesmíru, které nám Bůh svěřil do moudré správy. Do přístavu dospíváme, když Bůh přes naše srdce ovládne celý vesmír. Celý kosmos v srdci každého Božího dítěte se během jeho růstu v Ducha svatém do dospělosti Božího přítele a důvěrného spolupracovníka Ježíše Krista na spáse světa, mění v božské prostředí.

Duchovní život je životem, který se z milosti posvěcující rozlévá, je touto milostí také účastí na Božím životě. Duchovní život je životem pod vlivem Ducha svatého. Jedině proto je ten život opravdu duchovním, neboť nese také plody tohoto působení Ducha svatého. Ovoce Ducha svatého je zkušebním kamenem pravosti nebo nepravosti našeho duchovního života.

Ovoce je korunou stromu a dovršením jeho života, jeho růstu, výsledkem hospodářovy práce. Koneckonců je všechno jen Boží milost. Svatá Terezie od Dítěte Ježíše píše: „Po vyhnanství na zemi doufám, že se budu z Tebe radovat ve vlasti. Nechci však hromadit zásluhy pro sebe. Chci pracovat jen pro Tvou lásku. V pozdním večeru tohoto života se před Tebou objevím s prázdnýma rukama, neboť Tě nežádám, Pane, abys počítal mé skutky. Všechna naše spravedlnost je v Tvých očích poskvrněna. Chci se však obléci do Tvé spravedlnosti a dostat od Tvé lásky, abys byl navěky můj.“ Náš duchovní život vyrůstá na stromě Ducha svatého, z jeho života, který se nám sděluje posvěcující milostí, a následným životem podle této milosti a z této milosti, totiž životem ctností a darů Ducha svatého. Ctnosti nás vedou k jednání podle Boží vůle a dary Ducha svatého, aby Bůh v nás mohl svou vůlí přímo působit, takže bychom byli schopnými a poddajnými nástroji Ducha svatého.

Když jsme takto již uzpůsobeni a Bůh je naším nejvyšším Pánem nejen teoreticky, nýbrž proniká svou vůlí námi přesně chtěnou každý náš úkon, když se jeho dary dokonale povznesly k Bohu a proměnily celý kosmos především v našem srdci v rámci možností daných prostředím, kde proudí sdělený Boží život, pak tento duchovní život zraje a přináší ovoce.

Z plnosti Ducha svatého přetéká láskou křehká nádoba mikrokosmu v našem srdci a roztéká se do okolního prostředí a proměňuje celý makrokosmos, abychom se jako bílí trpaslíci uprostřed starého a vyhasínajícího a chladnoucího vesmíru z Boží milosti podíleli na budování nového nebe a nové země. Podle tohoto ovoce se pozná, zda v nás žije Duch svatý, anebo zda jsme krutě mýlili a podléhali sebeklamu. Celé rozlišování duchů je usnadněno právě tím, že každý strom má vydat své ovoce a že také život Ducha svatého v mikrokosmu v srdci každého z nás má vydat ovoce života Ducha svatého v makrokosmu kolem nás.

Duch svatý je pokoj a mír. Je to zář lásky, ba sama láska. Ovoce má tu základní vlastnost, že je výsledkem života čili plodem stromu, vzrůstu a námahy, že je totiž korunováním práce a vzrůstu, takže je něčím sladkým, osvěžujícím a občerstvujícím. Proto žijeme duchovním životem jedině tehdy, když náš duchovní život je pro lidi dobré vůle občerstvením a nasycením. Andělský doktor klade duchovní život, jež má u každého z nás vrcholit životem mystickým, do jakéhosi tušení skoro zakoušení sladkosti Boží v naší nadpřirozené lásce, kterou se právě spojujeme s Bohem. Proto je řádnou a normální cestou duchovního života, že nám Bůh není cizí, že přemáháme hřích odporu vůči Bohu úspěšně a vítězně, takže koneckonců dosahujeme nejvyšší blaženost, pronikající a ovládající celý kosmos v srdci naší bytosti jedině v Bohu, třebaže to není provázeno všemi pocity jednotlivých smyslů, ale zakoušíme to vnitřním obecným smyslem.

Blaženost v Bohu je základní plod Ducha svatého (Ga 5,22). Toto trvalé zakoušení štěstí vyplývá z dokonalého sjednocení všeho, z dokonalého a správného uspořádání svých vztahů ke všem dobrům. Duch svatý je láska. Proto jeho první plod v duši musí být láska. Čím vyspělejší láska, tím zralejší je ovoce, a čím zralejší ovoce, tím větší uspokojení z jeho požívání.

Čím více je Bůh náš, tím více roste radost, další plod Ducha svatého. Ve spotřební společnosti jako by lidem uletěla radost, pravá radost jako by se vytratila z lidských srdcí. Člověk se potácí mezi smutkem a lehkomyslným smíchem. Dovede se jen vysmívat levným vtípkům a slovním hříčkám, cizímu neštěstí, ale pravou radost nezná, protože kdyby zakusil pravou radost, věřil by. Raduje se, kdo zná dobro. Nám však nestačí částečné, dílčí, těkavé dobro. Proto jsou mnozí lidé tak smutní, ustrašení a zatrpklí, že jsou v zajetí pomíjivého dobra. Spěchají od jednoho záblesku dobra k jinému. Postrádají pravou radost, protože přehlížejí pravé dobro.

Kdo však má Boha, má svrchované dobro, jaké nepomíjí a nikdo mu je nemůže odejmout, takže není třeba se obávat jeho ztráty. Co mu svět může odejmout? A když mu svět něco odebírá, co tím člověk ztrácí? Ještě se rozběhne za těmi, kdo se ho snažili obrat o všechno, a přesto u něho zapomněli nějaký peníz, a tak jim to sám odevzdává. Jedině ten se hádá a ztrácí vnitřní pokoj a sebevládu, kdo ještě nemiluje dokonale Boha, neboť vedle Boha miluje ještě jiné věci a zlobí se, když mu je někdo chce odejmout.

Proto jsou svatí tak laskaví k nepřátelům. Proto má v nich církev tak pokojnou sílu a převahu vůči nepřátelům, a z lásky je zavazuje nezlořečit jim. Vždyť koneckonců s Boží milostí přemohou nepřátele. A i kdyby nám všechno vzali, copak nám vezmou Boha, svrchované Dobro, nejvyšší Pravdu, největší Krásu a vrcholnou Lásku? Dokud je ale Bůh v mikrokosmu našeho srdce stále ještě cizincem nebo obklopen bůžky, pro které žárlíme, tedy pořád nežijeme duchovně. Žít duchovně znamená zakoušet život z Ducha pravdy, z nadpřirozené Lásky Boží, která zná jen jediný předmět, a jež se naplno napřimuje jen k jedinému, kdežto všechno ostatní přechází a míjí.

Bůh je věčný. Proto je shovívavý. Nespěchá s trestem. Dává příležitost k napřímení do nebeského přístavu. Kdo žije v Bohu a podle Boha, lehce se přenáší oceánem prostoru a času. Žije věčností a všechny vzdálenosti v časoprostoru dovede přeplout v naději a smysluplném očekávání. Chápe, že nelze skokem ani kotrmelcem najít řešení všeho, ale dovede trpělivě vyčkávat, protože i Bůh čeká, dává příležitost někomu ke zkouškám a jinému k nápravě. Prožívá smysl zla, bolesti a utrpení, chápe jejich nadpřirozenou hodnotu. Protože celý jeho život je nadpřirozeně zaměřen, proto dovede nadpřirozeně prožívat i bolest a smutek i osamocení, a objevovat jejich hluboký význam.

Proto je shovívaný, že poznává před Bohem svou nicotnost, jakož i to, že sám tolikrát potřeboval a ještě bude potřebovat, aby také jemu Bůh posečkal. Proto je shovívavý k chybám, křivdám a urážkám ze strany druhých.

Kromě bolesti a zla od ostatních je náš život obtížen bolestmi a útrapami všeho druhu. Jedině ten, kdo žije v posvěcující milosti, pouze on zná pravou hodnotu, smysl a význam bolesti. Jen ten si umí zodpovědět správně otázku: Proč je zde utrpení? Proč právě já trpím bolest a zlo? Dovede si nakonec říci, že těm, kdo milují Boha, všechno pomáhá k dobrému. Kdo tedy žije v Duchu svatém, je trpělivý.

V Bohu jsme zakotveni. Jsme Boží děti a rosteme k dospělosti přátel Božích a důvěrných spolupracovníků Syna Božího na spáse světa. Proto ve všech nalézáme bratry a se všemi jednáme bratrsky. Ovocem duchovního života z Ducha svatého je dobrota či dobrotivost, přívětivost, mírnost a pokojnost, věrnost či důvěra. Jako Bůh jedná laskavě, vlídně, tiše, dobrotivě, tak i ti, kdo jsou Boží, usilují o totéž.

Když je Bůh naším svrchovaným Dobrem, pak se nedáme strhnout slastmi, ani příjemnostmi, které jsou nekonečně níže pod úrovní pravé radosti, jakou máme mít z oběti a služby Bohu. Nedáme se strhnout nevázanými slastmi, ale ani oslnit, ani zahlušit přirozenými radostmi. Zdrženlivost a čistota střeží naši vnitřní svobodu, abychom se nestali otroky těla, světa a ďábla.

Plody Ducha svatého jsou výsledkem vedení Duchem svatého. Završují jeho působení v mikrokosmu našeho srdce. Proto je úkolem duchovního života odstranit překážky působení Ducha svatého v mikrokosmu v našem srdci, čili uvolnit vstupy a průduchy našeho mikrokosmu pro pronikání a působení milosti. Otevřít se jí a dát jí volný průchod svým vnitřním prostředím, aby se toto prostředí mohlo posvětit a stát božským prostředím. Uchovat co nejvíce této milosti znamená otevřít se nejlepšímu jejímu rozhojňování a tedy také předávání této milosti posvěcující dál. Rezonovat v sobě působení Boží lásky a sdílet ji dál všem, kdo toho podle znamení doby nejvíce potřebují. To znamená žít ve stylu Boží vlády v nebeském království a nikoli ve stylu světa, ani ve stylu vlastní sebelásky a pýchy.

Ovoce Ducha svatého je naším nadpřirozeným věrným měřítkem a ukazatelem. Často podle něho kontrolujeme sami sebe. Sledujme, jaké plody vydává náš život ve spojení s Bohem, s bližními, i s ostatními Božími tvory v celém vesmíru, jež nás mají přivést do věčného přístavu. Všechny dary světa, ať jsou příznivé nebo škodlivé, máme s Boží milostí krásně, dobře a pravdivě přetvořit.

Maria, Matko Boží, oroduj za nás.

 

TOPlist