Duchovní pastýřství

 

 

DUCHOVNÍ PASTÝŘSTVÍ PRO LAIKY A PROFESIONÁLY

Pastorální teologie

Tomáš J. Bahounek OP

2.vydání

Olomouc 1991 Matice cyrilometodějská 1.vyd.

Úvod
I. Tvoje duchovní pastýřství jako takové

1. Proměny tvého pastýřského působení v Církvi během putování dějinami
2. Základ tvého pastýřství ve Zjevení
3. Obecné pojetí naplnění tvého poslání v Církvi
4. Soustava tvého pastýřského působení v Mé Církvi
5. Obecné základy tvého pastýřského působení v Církvi
6. Proměnlivost tvého současného náboženského života
7. Hlavní metoda tvého pastýřského působení
8. Vlastní uspořádání tvého pastýřství
9. Plánování a řízení tvé pastýřské činnosti

II. Tvoje duchovní pastýřství jako jedince
1. Kdo jsi ?

2. Tvoje osoba a osobnost
3. Úkol rozumu a vůle v tvém jednání
4. Tvoje svoboda a důsledky prvotní poruchy
5. Poslání Církve a tvoje svoboda
6. Život Církve ve tvých zvláštních životních okolnostech
7. Kdo jsi jako jednotlivec a člen společnosti
8. Ty a kultura
9. Utváření apoštolského zaměření tvé osoby
10. Tvoje obnova časného řádu

III. Pastýř v rodině jako základní buňce lidstva
1 Vymezení rodiny
2. Soustava rodiny
3. Skladba rodiny
4. Svátost manželství
5. Současná rodina
6. Poslání rodiny
7. Výchovné poslání rodiny
8. Duchovní správa manželství a rodiny:
Církevní služba manželství a rodině
Panování Církve v rodině
Skladby pastýřství v rodině
Duchovní správa narušené rodiny
9. Duchovní předcházení poruchám rodiny
10. Výchova k rodičovství

IV. Duchovní pastýřství místních skupin
1. Vymezení místní skupiny
2. Soustava místní skupiny
3. Skladba místní skupiny
4. Poslání skladby farní obce- duchovní správa
Duchovní správa farní obce
5. Duchovní pastýřství skupin na základě rozdílu pohlaví
6. Duchovní pastýřství skupin na základě věku
7. Pastýřství mládeže
8. Pastýřství dospělých a stárnoucích osob
9. Duchovní péče o nemocné a umírající
10. Duchovní pastýřství města a venkova

V. Duchovní pastýřství Církve v národě
1. Národ - vymezení pole působnosti
2. Skladba národa
3. Duchovní pastýřství národního života

VI. Duchovní péče Církve o umění

VII. Duchovní pastýřství Církve ve výchově

VIII. Pastýřské působení Církve v jazykové kultuře

IX. Duchovní pastýřství Církve ve vědě a filozofii

X. Duchovní vláda Církve v záležitostech státoprávních

1. Vymezení pole působnosti
2. Soustava a skladba státu

XI. Duchovní péče Církve o politický řád
1. Politická moc - vymezení
2. Soustava politické moci
3. Vlastnost služby v duchovně pastýřském působení Církve v politice

XII. Duchovně pastýřské působení Církve v hospodářství
1. Duchovní panování Církve v hospodářské oblasti
2. Nábožensko-mravní působení Církve v hospodářském životě obce
3. Práce
4. Duchovně-mravní založení práce
5. Nábožensko-mravní základy odměny za práci
6. Obchod, směna
7. Duchovní pastýřství pracujících ve volném čase
8. Duchovně-mravní základy distribuce a služeb
9. Duchovně-mravní základy volného času
10. Služebný ráz duchovně pastýřského působení Církve v hospodářství
11. Všeobecný ráz duchovní služby obecné Církve v hospodářství

XIII. Duchovně-pastýřská péče Církve o techniku
Vymezení a soustava
Vlastnost panování Církve v technické substruktuře Mého lidu
Vlastnost služby v duchovní vládě Církve v technické oblasti

XIV. Světovost pastýřského působení Církve
1. Duchovní pastýřství Církve v mezinárodním společenství
Vymezení a skladba mezinárodního společenství
Duchovní péče Církve o mír mezi národy
Skladba mírového soužití
Vlastnost panování v duchovní vládě Mne a Mé Církve v mezi národy
Vlastnost služby v duchovní vládě Mne a Mé Církve v mezi národy
2. Tvé úkoly plynoucí z populační exploze
3. Tvé úkoly plynoucí z hladu jako společenské otázky
4. Tvé úkoly v životním prostředí


Zkratky
AA - Dekret o apoštolátu laiků, APOSTOLICAM ACTUOSITATEM
AG - Dekret o misijní činnosti Církve. AD GENTES
CA - Jan Pavel II., Encyklika CENTESIMUS ANNUS
CD - Dekret o pastýřské službě biskupů, CHRISTUS DOMINUS
CL - Jan Pavel II. – Encyklika CHRISTOFIDLES LAICI
CT - Apoštolská exhorta Jana Pavla II., CATECHESI TRADENDAE
DH - Prohlášení o náboženské svobodě, DIGNITATIS HUMANAE
DV - Věroučná konst. o Mém zjevení, DEI VERBUM
GE - Prohlášení o křesťanské výchově, GRAVISSIMUM EDUCATIONIS
GD - Pavel VI., Apoštolská exhortace GAUDETE IN DOMINO
FC - Apoštolská exhortace Jana Pavla II., o rodinném společenství, FAMILIARIS CONSORTIO
HV - Okružní list Pavla VI. o správném řádu sdělování lidského života, HUMANAE VITAE
IM - Dekret o sdělovacích prostředcích, INTER MIRIFICA
LE - Jan Pavel II. - LABOREM EXERCENS
LG - Věroučná konstituce o Církvi, LUMEN GENTIUM
NA - Prohlášení o poměru Církve k nekřesťanskýn náboženstvím, NOSTRA AETATE
OA, Pavel VI., Apoštolský list OCTOGESIMA ADVENIENS
OE - Dekret o katolických východních církvích, ORIENTALUM ECCLESIARUM
OT - Dekret o výchově ke kněžství, OPTATAM TOTIUM
PC - Dekret o přizpůsobené obnově řeholního života, PERFECTAE CARITATIS
PO - Dekret o službě a životě kněží, PRESBYTERORUM ORDINIS
PP - Pavel VI., Okružní list POPULORUM PROGRESSIO
PT - Okružní list Jana XXIII., PACEM IN TERRIS
SD - Jan Pavel II., Encyklika SALVIFICI DOLORIS
SR - Jan Pavel II., Encyklika SOLLICITUDO REI SOCIALIS
RH, Jan Pavel II., Encyklika REDEMPTOR HOMINI
STh, Sv.Tomáš Akvinský, SUMMA THEOLOGICA
UR - Dekret o ekumenismu, UNITATIS REDINTEGRATIO


Úvod

 

         Moje duchovní velepastýřství ti poskytuje nejen jako pokročilému čili zvláštnímu pastýři na základě Mého zvláštního povolání, nýbrž především jako laikovi na základě tvého křestního přivtělení k Mému Tělu, soustavně uspořádané rámcové zaměření pastýřského pole tvé působnosti, jakož i praktické rady, směrnice a příklady k co nejúčelnějšímu, nejvhodnějšímu a nejpůsobivějšímu vykonávání tvého pastýřského a učitelského poslání v Mé obecné Církvi.
        Na Moje velepastýřské poslání můžeš pohlížet z několika hledisek. Předně je můžeš považovat za jednu ze služeb celé Církvi. Dále můžeš brát ohled na to, s jakou svátostí je to spojeno, a jak to z ní vyplývá. Potom to také patří ke studiu o svátosti kněžského svěcení. Konečně ji můžeš pokládat za osobní stav sebe samého, kdo jsi duchovním pastýřstvím pověřen, ať už obecně na základě tvého křestního přivtělení do Mého Těla, nebo zvláštně na základě tvého osobního povolání, připravení a posvěcení. To je hledisko morální.

Kdo je pastýř?
         Ve Starém zákoně jsem tvým Velepastýřem jako jsem Velepastýřem celého svého lidu (Gn 49,24; Ž 23,1; 28,8) jako Hospodin zástupů, a ty patříš k Mému lidu. (Ž 79,13; 95,7)
         V Novém zákoně se tento výrok vztahuje především na Mne jako tvého Bratra, Vykupitele a na Mou Církev. Jako pastýř jsi v Církvi tím, komu svěřuji péči o duše. Přijmi svou odpovědnost za jejich duchovní vedení. Takový je úkol Mých apoštolů, které si volím a posílám do celého světa hlásat radostnou zvěst o spáse. Apoštolové si ustanovují nástupce, a to jsou biskupové. Ti jediní jsou skutečnými pastýři Mé Církve, pokud odhlížíš od toho, že jediným vlastním Velepastýřem obecné Církve jsem, který jsem, neboť „dříve než se Abraham narodil, já jsem“ (Jan 8,58), a „já a Otec jsme jedno“ (Jan 10,30). Moji Biskupové se však už od počátku obklopují spolupracovníky a služebníky. Jako kněz spolupracuj s biskupem, jako jáhen buď jeho služebníkem. S ostatními knězi, kteří obklopují biskupa, vytvářej jeho radu a senát a zároveň buď jeho spolupracovníkem. Jako knězi ti uděluji stejnou kněžskou pravomoc jakou uděluji biskupovi, avšak nemáš na starosti duše přímo, nýbrž zprostředkovaně. Pouze jako biskupovi ti svěřuji tuto odpovědnost naplno a uděluji ti k tomu odpovídající pravomoc. Nejen jako biskup nýbrž jako každý kněz jsi Můj zvláštní pastýř. Nicméně plnou zvláštní pastýřskou odpovědnost máš jen jako biskup nebo papež pro obyvatele svěřeného území. To však máš nejen jako zvláště povolaný a posvěcený, nýbrž i obecně jako každý, kdo je křtem přivtělen do Mého Těla.
Závazek a dokonalost
      Jako biskup jsi svým svěcením ve stavu dokonalosti. To tě slavnostně a navždy zavazuje k duchovnímu vedení svěřených duší. Jako řeholník jsi Mým sluhou, a jako biskup jsi sluhou Mé Církve, kterou ti svěřuji. Jsi jí povinen bezmeznou láskou. Sotva přijmeš na sebe tuto povinnost, jsi jí zavázán svými povinnostmi natolik, že jsi docela odňat sám sobě. V tom spočívá dokonalost tvého stavu. Tento stav platí naplno o tobě jako sídelním biskupovi, který jsi hlavou diecéze. Platí především o tobě jako papeži, který přebíráš všechnu odpovědnost. Platí s náležitou úměrností o tobě, kdo spolupracuješ na biskupově povinnosti a nabýváš část jeho odpovědnosti: o knězi, o opatovi v jeho klášteře atd. Stav dokonalosti je u tebe úměrný důležitosti úkolů a odpovědnosti, na kterých máš účast.
Toto poslání si můžeš zhruba nastínit takto:
Jako pastýř jsi podle Mého velepastýřského vzoru knězem, králem a prorokem. Jako kněz Mi obětuješ ve jménu Mé Církve a Mých ovcí Mou oběť a uděluješ jim Moje svátosti. Jako král laskavě vládneš, znáš každou svou ovečku jménem, usměrňuješ, napomínáš, shromažďuješ ovečky v jednotě víry a lásky. Bráníš svobodu Mé Církve proti veřejné moci a může se stát, že při nedostatečnosti nebo ochablosti vlády zastáváš "zástupné" úkoly, jako je vyučování, péče o nemocné, výchova zaostalých dětí atd. Posléze vždy pečuješ o chudé. Jako prorok hlásáš Moje slovo. Jasně odlišuj kněžství od pastýřství! Kněžství ti dává moc obětovat eucharistickou oběť a udělovat svátosti. Netvoří stav dokonalosti. Pastýřství ti dává odpovědnost a úkoly vůči Mému tajemnému Tělu. Tvoříš stav dokonalosti v té míře, v jaké odpovědnosti jsi připoutáván jako pastýř k Mé Církvi.
     Jako biskup, kněz a vůbec jako každý člen duchovního stavu máš důstojnost, vážnost, autoritu především ode Mne, nikoli ze sebe. Jako tvůj Bratr a Spasitel sloužím a dobře sloužím lidstvu, a nyní už také panuji ve slávě našeho společného Boha-Otce. Autorita, kterou ti předávám, je pro tebe jako příjemce především závazek ke službě. Jako kněz jsi zavázán k tomu, abys viditelnou službou potvrzoval platnost této autority, totiž dokazoval ji autoritou doloženou vlastním přičiněním, vlastní službou, vlastními ctnostmi a zásluhami.
Pastýřský úřad Církve je celistvost Mého panování a tvé služby.
     Má-li Moje velepastýřské panování v sobě vlastnost dovršenosti a ustálenosti, potom se ve tvé službě vždy uplatňuje vlastnost nedovršenosti, neúplnosti, a tedy také vždy vlastnost proměnlivosti, rys udržování, obnovy a rozvoje pomocí svátostí. Rozlišení proměnlivého a ustáleného se tu vztahuje pouze k viditelné, jevové stránce působení Církve. Skladba Církve je totiž vnitřně dokonale životná a totálně integrovaná čili naprosto sjednocená. Nelze popřít, že je to totalita, avšak ne lidská, která by byla jen donucovací, nýbrž Moje, nadpřirozená. Je osvícená. Má u Mne nadpřirozený původ, prostředky a cíle. Rozlišení panování od sloužení je převzato z tvých lidských poměrů a z tvé lidské společnosti. Toto rozlišování při uplatnění na nebeské království, jehož počátkem je Moje Církev, vždy pokulhává. Proto se soustavně na každém místě a v každé době snaž rozlišovat, jak Moje Církev ve svém pastýřském, vládnoucím, královském poslání kraluje či panuje, a jakým způsobem slouží. Platí zásada, že to, co je v Církvi dokonalé, oslavené a svaté, to nutně a nezvratně panuje, avšak může také svobodně sloužit, zatímco to, co je v ní porušené, hříšné, lidské, to je zavázáno nutností ke službě, a smí panovat a triumfovat jen ve vztahu ke Mně a Mé vítězné a oslavené Církvi. Z tvého lidského měřítka vždy uvažuj o čemkoli z hlediska služby, nicméně ta služba směřuje k oslaveným bytostem, k Mé oslavě, Marie a svatých a světic, a vrcholí v bohoslužbě, a v tom by každá tvoje činnost měla být kvůli Mně a Mým vítězným oslavencům v nebi také panováním. Nejde tu o tvé udržování, posilování a podporování otrockého a poraženeckého vědomí a jednání, nýbrž o službu v zájmu Mne a skladby Mé Církve. Usiluj o to, aby daná skladba byla dokonale životná nejen vnitřně - ve vztahu ke Mně a Mým svatým, nýbrž také navenek, ve směru k tvým bližním, k lidské společnosti, k ostatním tvorům a celému světu. Jako kněz se snaž být takovým způsobem v čele lidu, abys nemyslel na své vlastní zájmy, nýbrž na Mé zájmy, a aby ses při společné práci s věřícími ve světě choval mezi nimi jako jejich Mistr, který přicházím mezi lidi "ne abych si dal sloužit, nýbrž abych sloužil" (Mt 20,28). Ustanovuji Mou Církev tak, aby lid, který jsem si vyvolil, nebyl nikdy jako ovce bez pastýře (PO II/II/9;11). Moje láska jako Dobrého Pastýře tě povzbuzuje, abys jako vůdce a pastýř Mého lidu nasazoval svůj život za své ovce a byl připraven kdykoli přinést i vrcholnou oběť (PO III/I/13).
          Druhy tvé pastýřské moci: Tvoje pastýřská moc jako církevní autority se obyčejně rozděluje na moc zákonodárnou, soudní a trestní. Zákonodárnou moc ti svěřuji ve své Církvi mocí svazovací a rozvazovací. Dávám ji především Petrovi jako skále a správci Mého království a ostatním apoštolům jako budovatelům Církve na této skále – na Petrovi. To je plnost zákonodárné moci. Tím dávám apoštolům moc podrobnějšího, bližšího řízení, tedy zákony k vedení ostatních k plnění Mých obecných přikázání. Zákonodárná moc by byla neúčinná, kdyby nebyla k použití zároveň moc dohlížející a kontrolující, která by sledovala a napravovala přestoupení daných zákonů. Proto i Moje Církev musí mít moc přidržující své členy k plnění zákonů. Tato moc zahrnuje dvojí činnost. Nejprve sledovat, soudit přestupky a dokázané pak napravovat - duchovními prostředky. (S.Braito OP, Církev, 366-9, 1946)

 

I. Tvoje duchovní pastýřství jako takové
1. Proměny tvého pastýřského působení v Církvi během putování dějinami

 

      Každá tvoje vláda a uplatňování pravomoci není jen panování a prosazování úřadu, nýbrž především služba (Jan XXIII., Řeč z 11. 4. 1963). Cesta, vedoucí k panování a prvenství, nesleduje upevnění mocenského postavení, nýbrž službu, poníženost, oběť služebníka, muže bolesti (Mk 10,42-45; Mt 20,25-28). Prožívám své poslání a vymezuji je Izaiášovými slovy o Služebníku (Iz 42,1). Žiji jako služebník a otrok až do takové krajnosti, že se sám stávám protihodnotou prodejní ceny. Vzhledem k tomu, že celý tvůj život jako křesťana čili „kristovce“ náleží Mně, celý je od Mne a celý je Můj, proto stoupáš vzhůru jenom když se ponižuješ, když Mne následuješ v Mém sestupu, v Mém darování sebe. Nespokojuji s tím, že připomínám v jakém duchu se má vykonávat pravomoc, ani s tím, že ji přenáším z vykladačů Písma a z učitelů na apoštoly. Měním její ráz a dokonce i podstatu.

V čem spočívá novost?  Od znamení, předpovědí nebo příprav se přechází ke skutečnosti.

      Činím rozhodný krok k tomuto přechodu. Tak je Moje obecné Církvi v lidské společnosti zárodečnou buňkou Mého království čili společnosti Mé. Tak i tvoje kněžství a oběti jsou duchovní, tedy nejsou jen obrazné. Odpovídají Mému působení v tobě. Místem Mé přítomnosti, chrámem jsi právě ty, trohu lepší, uprostřed shromáždění mnoha ještě horších, kdo jsou ti svěřeni, a spolu s nimi, tedy duchovní budova, postavená z živých kamenů, kde právě ty přinášíš duchovní oběti.
     Dosud jsou v Mé Církvi věci, které jsou vnější tobě i našemu věčnému Otci, protože Církev ještě není úplně hotová skutečnost. Přetrvávají v ní ještě svátosti, kamenné chrámy, obřady, pravomoci, zákon donucovacího rázu apod. Ale to vše je vedlejší a podléhá to tomu, co je hlavní, a to jsi právě ty uprostřed mnohých ještě horších než jsi ty, a spolu s nimi a milost Mého Ducha svatého v tobě. Rozhodující hodnota, která existuje v Církvi, není ve věcech, nýbrž v tobě.
     Ozvěnu Mého učení hledej u samých apoštolů. Apoštol Pavel si osvojuje označení "dúlos", otrok; (Řím. 1, Fil. 1,1). Právě tak činí Petr, Jakub, Juda a ostatní (Jak. 1, 2 Petr. 1). Pavel se zdržuje vymáhání nebo uplatňování práv, která mu přísluší. Koná jen své povinnosti v životě vyhrazeném službě. Kdyby se byl odvolával na právo, na autoritu, třebas i obdrženou ode Mne, byla by to bývalo jisté uplatňování sebe. Pavel se chce zapojovat v každém okamžiku do proudu milosti, která je dostatečná (2 Kor 12,9) .
Pojem autority v Mé Církvi v době od apoštolů do Konstantinova míru zahrnuje tři vlastnosti.
       Především zdůraznění autority: svatý Hyppolit a po něm i Origenes nazývají biskupa "knížetem";
      Dále pouto se shromážděním věřících: pro původní křesťany je první skutečností "ecclesia". Znamená to obec, shromáždění či jednotu křesťanů;
       Konečně charismatický a duchovní ráz: biskupové jsou prvními charismatiky. Biskup je chápán jako "kníže" nebo hlava, a zároveň člověk duchovní, totiž. nadaný dary Mého Ducha. Jako takový je volen.
       V prvních stoletích putování Mého vykoupeného lidu dějinami není služba biskupa taková, že by byl nucen mnoho z ní přenést na své kněze. Biskup osobně křtí, vyhrazuje si kázání, poučování věřících, okázalé odvádění kajících se hříšníků mimo kostel na začátku postu a jejich pozdější smiřování o Zeleném čtvrtku, biřmování, svěcení kněží. Tvůj úkol jako kněze v biskupském kostele spočívá hlavně v tom, že jsi v blízkosti biskupa při všech bohoslužebných úkolech a že každodenně slavíš v tomto kostele společné posvěcování času.
     Od století ke století se pastýřské úkoly množí, nabývají větší a větší rozsah. Potom biskup ponenáhlu přenáší svá břemena na spolupracovníky a z těch se stávají čím dál tím zapojenější pastýři. Ačkoli je tvoje odpovědnost jako kněze závislá na biskupově, stupňuje se roste. Současně s rostoucí odpovědností kněží ubývá odpovědnost biskupů. Tvoje osobní zapojenost jako biskupa v záležitostech života zasvěceného dokonalosti, tedy řeholního života, slábne.
     Od Konstantinova míru k Řehoři VII. (do r. 850) jasně vyniká mnišství jako žádoucí protiváha v Církvi poněkud zesvětštělé, hmotně mocné a panující, zbohatlé, jako výzva za křesťanství eschatologické. V mnišství může nadále působit pravomoc charismatického či duchovního rázu; taková, jakou máš uplatňovat, když chceš duchovně růst. Tento typ autority se vyskytuje u patriarchů mnišství nebo u zákonodárců řeholního života. Je to pravomoc " Mého muže ", která je vlastně pravomocí samotného Ducha. Dochází k tomu, že tento typ autority nabývá v Církvi jakési samostatnosti proti obvyklým odstupňovaným skladbám.
     Přesto by ses mýlil, kdybys stavěl tento typ autority do protikladu vůči autoritě, jakou zastávají biskupové za doby od Konstantinova míru do Řehořovy reformy. Především si buď jist, že mnozí z těchto biskupů jsou mniši nebo aspoň muži odchovaní formací řeholního života (např. svatí Bazil, Jan Zlatoústý, Patrik, Martin, Augustin, Isidor Sevillský, aj.).
      Řehoř představuje autoritu na způsob nejvyššího a všeobecného otce - opata a spojuje něžnost matky s pravomocí otce. Všichni papežové však nešli touto cestou. Přesto když Řím obdržel autoritu svého prvenství, sahající dál než jeho "moc", je to z velké části pro jeho moudré odpovědi na všechny otázky, které mu ostatní kladli. Opravdová pravomoc je mravní.
Ještě v této době je první a rozhodující ekleziologickou skutečností sama "eklesia", totiž celek, shromáždění nebo jednota věřících. Jako Hlava Církve, biskup, jsi především sám křesťanem.
      Různé výsady a privilegia přispěly k tomu, že se z Mých duchovních osob vyčlenila zvláštním způsobem oddělená vrstva. K těmto výsadám a opatřením patří třeba celibát.
     Výraz "eklesia" značí shromáždění Mých věrných a zahrnuje římské císařství nebo jiná království současně s Mou Církví ve vlastním slova smyslu. Tuto "eklesia" spravují dvě autority - královská a kněžská. Tvoje pravomoc kněze je moc klíčů, tedy posvátná moc otvírat nebo odpírat vstup do nebe, moc svátostná a soudcovská zároveň.
     Reforma, pro jejíž zahájení inspiruji Mým Duchem svatého Lva IX. (1049-1054), znamená obrat z hlediska ekleziologických nauk vůbec a zejména pojmu autority. Usiluje o to, vymanit se ze svazku s politickou a státní mocí. Základem budovy Mé Církve je papež. Jeho pravomoc vychází přímo z Mého pozitivního ustanovení. Řehoř VII. se domáhá svrchovaných práv této autority nejen nad Církví, ale také nad králi a nad jejich poddanými. Nejprve svatý Řehoř VII. pak svatý Anselm z Canterbury, potom svatý Tomáš Beckett zahajují toto vymáhání práv, nikoli práv své zcela nezištné osoby, nýbrž své autority založené na Mé mystice, nadpřirozené. Každému z nich jde o svrchovanou spravedlnost, projevující v právu Mé Církve nebo přesněji v papežském právu. Totéž se dá o říci o Innocenci III. i o Bonifáci VIII.
      Dosavadní pojetí je nastíněno myšlenkou moci, kterou na počátku předávám svému "náměstkovi". Nepřevládá svislé zaměření, současné zpřítomnění, "ikonologické" zastupování, nýbrž vodorovné přenášení moci, která má sídlo v pozemském úřadě, a které je sice získána shůry, ale přesto je vlastnictvím tohoto úřadu. Toto úzkoprsé právnictví můžeš vidět v tom, jak vážně se pohlíží na formální platnost autority, na její zákonitý titul, aniž se přitom upozorní na nutnost současného zasahování Mé milosti, tedy na nutnost, abys právě ty uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi prosil o toto Moje zasahování, abys byl k němu otevřený modlitbou, postem, slavením tajemství aj. Takové strohé právnictví je rysem oné ekleziologie, která je cizí Mé duchovní antropologii, a v níž slovo "eklesia" neznamená ani tak celek křesťanů, jako spíše soustavu, aparát, odosobněný podmět práva, jehož představitelé jsou kněží, tedy odstupňovaná skladba, ale nakonec papež a kurie.
       Pravda je, že slovo "kurie" někdy značí u těch, kdo se obírají Mou Církví, duchovní osoby, kněze a papeže. Takové použití tohoto slova je naprosto cizí svatým Otcům a bohoslužbě. Mnoho prvků staré ekleziologie přetrvává ještě v učení dvou největších učitelů 13. století, svatých Tomáše a Bonaventury. Tak u sv.Tomáše Akvinského je velmi živá představa "congregatio fidelium" čili shromáždění věřících. Koncem 13. století a začátkem století 14. opanoval právnický způsob myšlení rozsáhlé úseky posvátné vědy o Mně. Je to patrné, když přejdeš od děl svatých Tomáše a Bonaventury k textům Viléma Occama.
      Církevní autorita zjevně získává příliš panské vlastnosti. Mezi velkopanskými rysy, jak se projevují na tváři Mé Církve, si všimni třeba jen odznaků a titulů. Už před Konstantinovým mírem najdeš příznaky sklonu vyhledávání úcty pomocí vnějších čestných odznaků. Tak si třeba Pavel Samosatský nechává postavit vyvýšený trůn. Za nových poměrů vytvořených Konstantinem nedošlo k zavedení a rozšíření vnějších znaků prestiže jen z přirozené lidské náklonnosti. Za císaře nastávají v církvi nové poměry, takže nemusíš připisovat všechna zla Konstantinovi Velikému, nýbrž uznej uznat vliv jeho politiky na životní poměry v Církvi. Od té doby je Moje Církev v "římském císařství" .
     Nemůžeš snadno určit přesný původ různých odznaků a tvrdit, že byly jistě vypůjčeny z etikety vysokých císařských úředníků. Přesto se zdá, že takový je případ "pallia", které se objevuje na východě i na západě v 5. století,, štoly a biskupských střevíců, jež se datují z téže doby a nadlouho se stávají odznakem vysokých úředníků.
     Bohoslužba do té doby střízlivá, začíná nyní rozvíjet celou obřadnost. Mnoho prvků je vypůjčeno z dvorní obřadnosti: průvody, nákladná roucha, nábytek a zlaté nádoby, okázalé rozvíjení bohoslužebného obřadu... Tak se přidalo k Mému posvátnu, jež spočívá v činorodých skutečnostech dějin spásy, které přijímáš a užíváš, posvátno řádu obřadního - nepochybně krásné, plné symbolů, které tvoje rozjímavá duše může pro svou radost bez konce objevovat a pronikat.
      Vývoj od tridentského sněmu k dnešku: Reformace uvedla v pochybnost autoritu, nejen ve svých dějinných projevech, nýbrž v samotném základě.
      Tvoje odpověď v Církvi spočívá už od tridentského sněmu v dvojím opatření, k jakým obvykle přistupuješ, když vzniknou vážné pochybnosti: jednak chceš znovu upevnit autoritu a více ji soustředit, jednak se snažíš prověřit její pojetí a uplatňování na úrovni morální a pastýřské. Od 16. století pěstuješ v Církvi opravdovou mystiku autority. K tomu tě vede zejména svatý Ignác a celé Moje Tovaryšstvo.
      Jestliže svatý Benedikt ustanovil podle potřeb a požadavků své doby, aby každý klášter byl pro sebe odděleným a nezávislým celkem, a když později svatí František a Dominik podřídili celý řád jednomu představenému, který se však po nějaké době střídal, pak svatý Ignác vyhověl novým potřebám a zavedl do svých řad přísnější kázeň. Když zabezpečil generálovi řádu doživotní řízení, tak upevnil i jeho moc, otevřel mu rozsáhlé pole působnosti - skoro neomezené - totiž leda ohledem na Mou čest a slávu a dobro duší.
      Mystiku autority můžeš vystihnout myšlenkou srovnatelnosti mezi Mou vůlí a lidsky zavedenou formou autority. Jisté naprosté prosazování autority nebo poslušnosti předpokládá celý vývoj ekleziologických myšlenek. Jedna z důležitých vlastností: obraz snoubenky, uplatněný na Mou Církev, přiváděl velmi brzy k obrazu těla Pavlovou myšlenkou "una caro", jediné tělo (Ef 5). Tyto obrazy jsou z hlediska biblického a teologického rozdílné a doplňují se. "Tělo" vyjadřuje totožnost, "snoubenka" jinakost, protějšek, vztah Mé Církve ke Mně jako k jejímu Pánu a k její Hlavě. V té míře, v jaké pojetí "Církev-snoubenka" splynulo s pojetím "Církev-Moje Tělo", se dospělo také k tomu, že Moje autorita je dokonale přítomna, skoro bychom řekli fyzicky a samočinně, v autoritě "Církve". Absolutní norma Mé autority byla jakoby přiměřeně oděna do lidské normy církevních zařízení. Je to skutečnost, že v boji mezi duchovenstvem a světskými mocnostmi v 11. a 12. století se neustále usuzovalo na práva Církve, protože je Mou snoubenkou a tak i Matkou tebe, uprostřed všech mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu nimi. Byla to práva, která náležejí Mně samotnému. Je jasné, že tento vývoj by byl sotva býval možný, kdyby se bývalo zůstalo při původním smyslu slova "eklesia", značícího shromážděná mých věrných.
       Církev mučedníků vyznačují slova: Pán a diakonie; příznačný hrdina: svatý Pavel.
      Církev Otců a biskupů-mnichů: vyznačují slova Ecclesia, Praepositi Ecclesiae, Deus inspiravit, ministerium; příznačný hrdina:- svatí Ignác Antiošský, Cyprián, Ambrož, Jan Zlatoústý, Augustin, Řehoř Veliký.
       Středověké období vyznačují slova: Vicarius Christi, Caput, Sponsa, Mater Magistra, regere; příznačný hrdina: svatý Řehoř VII., svatý Tomáš Beckett.
       Období potridentské vyznačují slova: "Církev", kde jde ve skutečnosti o představené, nebo "hierarchie", "Magisterium", ale zrovna tak dobře "laikát" a "apoštolát". Příznačný hrdina: svatý Ignác z Loyoly, svatý Karel Boromejský, papežové od Pia IX. do Pia XII., kardinál Suhard aj. Nejprve se tedy bralo v úvahu především společenství, "obec", "ecclesia", potom čím dál tím víc "potestat" hlavy. Nejprve se tedy sleduje shromáždění vytvořené z Mých věrných, poté se skladba, organizace. Zprvu se všechno připisuje přesažné příčině, potom se nejen lépe rozeznává podíl církevních prostředků, ale pozornost ulpívá skoro výlučně na nich, když se jednou provždy uzná, že všechno pochází ode Mne.


Vývoj tvé pastýřské odpovědnosti
      Zatímco ve středověku Mé duchovenstvo necítí potřebu hledat ovečky a požívá značných výsad, a tedy není příliš vedeno k horlivosti, pak v dnešní době jsi jako duchovní pastýř k tomu podněcován.
      Po tridentském sněmu, hlavně ve Francii 17. století, se na tebe jako kněze uplatňují obdobné směrnice jako na řeholníky: umrtvování, vnitřní modlitba, odvrat od jakéhokoli zesvětšťování.
     Nicméně je značný rozdíl mezi 19. stoletím nebo i začátkem 20. stoletím, a stoletím 4. nebo 5. Tvoje kněžství má v nejnovější době mnohem méně mnišský ráz, když ne z hlediska odříkavého, tedy určitě z hlediska rozjímavého. Odedávna jsou Moji biskupové zatěžováni správními starostmi nebo různými spory. Biskupové 12.- 15. století ještě víc, a ještě světštějším způsobem. Biskupové dneška jsou pohlcováni starostmi správními a peněžními. Jako kněz jsi zaneprazdňován pastýřskými "případy", pomocnou podpůrnou službou, opravováním a zachraňováním kostelů a památek, což se neobejde bez obtížného opatřování peněžních prostředků. Přesto, ať jsi biskup nebo kněz, je pro tebe příznačný velmi živý smysl pro svou pastýřskou a apoštolskou odpovědnost.
      Těžko se však vymaňuješ ze závislosti na moderním zaměření k vnějškové činorodosti. Proto také tvoje apoštolská odpovědnost má dnes sklon upínat se spíše na horlivost, misionářství, činorodost a budování, než na neokázalou oběť a trpělivé nasazení. Přesněji řečeno veřejné mínění a sdělovací prostředky světa tě k takové jednostrannosti navádějí. Přesto se uplatňování autority v soudobé Církvi vyznačuje převládáním pastýřství nad úřadováním, převahou dobrovolné služby nad povinnostmi a odpovědnostmi, obětí nad vymáháním výsad. Nicméně ekleziologie, dosud příliš právnická, uchovává v zaměření této autority spíše něco vnějškového, než stránku vnitřní, duchovní.
      Střed dvacátého století je poznamenán znovuobjevením tebe jako člověka, kdo jsi opravdovým křesťanem právě v samém lidství.
      Chceš si uchovat svou autoritu a růst v ní? Snaž se čím dál tím víc nalézat duchovní ráz Mé Církve mučedníků a Otců. Přitom s otevřeným srdcem naslouchej příznivým podnětům a nápadům kolem sebe, a ze všech sil se upni na vznikající se buňky shromáždění křesťanů, ať jsou rodinné nebo jiné, podporuj je morálně i hmotně, a měj osobní otcovskou účast na jejich životě. Nyní prožíváš období znovuobjevování šíře a hloubky svého duchovního dědictví. Současné odkrývání pramenů si už od začátku vynucuje jisté znovuobjevení dvou náboženských skutečností, vůči kterým musíš jako autorita nalézt svou pravdivost: milostného působení Mne živého a svatého čili dokonalého bratrského společenství věřících. Jenom když naplno dáš své autoritě opravdové místo ve vztahu k těmto dvěma křesťanským skutečnostem, budeš moci překonat svůj stroze právnický a úřednický přístup. Toto strohé právnictví spočívá v tom, že se příliš ohlížíš na formální platnost věcí, a málo jdeš až k jejich smyslu. Musíš se ve svém novém a hlubším obrácení hodně otřást, aby tvé odkrývání pramenů a kořenů dospělo až k plně evangelijnímu pojetí autority zároveň nadpřirozenému a pospolitnímu.
Tvoje duchovní obnova vyžaduje setřást prach
      Při překonání velkopanského a stroze právnického zdání, které Církev navenek vzbuzuje, nejde o to, abys odhodil rázem všechny obřady a formality a vrátil se za každou cenu k prostotě evangelistů.
      Pokud nechceš, aby právě tvou vinou světská společnost ještě důkladněji oklešťovala Mou Církev svatou, musíš odložit některé očividně nevčasné projevy. Jinak však stačí vcelku všechno prostoupit novým duchem oběti a laskavé služby, a tak zduchovnit skutečnosti tradice.
      Ten úkol není jednoduchý. Znamení a odznaky jsou potřebné. Nositelem vznešeného úřadu jsi totiž právě ty, příliš podobný všem ostatním a možná i méně pohledný než ostatní, a třeba i jinak méně dobře vybavený. Proto se přičiň oprostit svou úřední osobnost od příliš osobních a ryze lidských omezení své zvláštní osobitosti a svérázu. Zároveň ponechej, ať zůstane nějakým způsobem povýšena, poctěna odznaky důstojnosti.
     Přitom uznej, že Církev všeobecně dokázala vytvořit velkolepé a krásné způsoby poct. Nemůžeš snadno přesně a do podrobností určit, co je žádoucí udržovat a obnovovat, a co měnit. Proto se vyvaruj ukvapenosti a překotnosti, ale také lidských ohledů na sebe i na druhé. Je tu ovšem dědictví, jehož zastaralost, strnulost a těžkopádnost znesnadňuje, abys byl jako Můj duchovní pastýř mezi lidmi tak, jako to dnes od tebe žádá Moje radostná novozákonní zvěst čili informace i sami lidé. Označení informace je pro Mou radostnou novozákonní zvěst přiléhavé, protože výraz „in – formatio“ zahrnuje vtisknutí správného, pravdivého tvaru. Její radostnost vyplývá z toho, že je pravdivá, ovšem ne jen ve smyslu výrokovém, nýbrž v duchu vtělené živé Pravdy, tedy Mne. Vtisknutí něčeho nepravdivého, lživého, hříšného způsobuje znetvoření a zmatek. Taková dezinformace je smutná.
      Některé honosné skladby, jisté tituly či odznaky, zvláštní způsoby vystupování a oblékání, jistý nadnesený slovník - to vše představuje znaky, které znamenají oddělování.
      Jsou způsoby "ctihodnosti", předstírané svatozáře, které mohou dnes působit opačným účinkem, než jaký si můžeš přát. Nejenže vzdalují lidi od tebe, ale drží i tebe v oddělenosti od nich, protože ti znesnadňují styk se skutečným světem a životem.
Z toho důvodu, Můj milý pastýři, už stěží potkáváš lidi tam, kde jsou nejvíc sami sebou. Těžko je potkáš tam, kde se svobodně projevují. Zřídka je objevíš tam, kde prožívají své nejvlastnější zkušenosti a radosti. Málokdy je najdeš tam, kde zakoušejí své nesnáze jako obnažené a jasně vymezené. Jsi ještě daleko od toho, abys vyvodil důsledky ze zásadního a celkového znovuobjevení skutečnosti, že celá Moje Církev je opravdu jedno jediný Můj lid a že se skládá z věřících spolu s tebou jako duchovním pastýřem. Obtížně se zbavuješ představy, že nejdravější a neživější jádro Církve tvoříš právě ty, ať jsi biskup, kněz či řeholník, a že ostatní jsou jenom chráněnci Církve. Toto úchylné pojetí máš vtisknuto do mnoha skladeb a zvyků svého křesťanského života.
       Pokud jde o tvé pastýřské působení jako člena nějaké řeholní rodiny, i tady se vyvaruj iluze, že tvoje duchovní rodina je nějaká skutečná oáza uprostřed pouště mnohých, ještě horších než jsi sám. Nedělej si iluze, že tu najdeš domov, pokud bys Můj pokoj napřed nenašel sám v sobě, abych se jako tvůj Bratr a Vykupitel našel v tobě. Přijmi však Mé volání a začni Mne hledat, abych mohl v tvém srdci učinit pravý ráj. Tak ti dopřeji najít svou totožnost a přijdu k tobě s Mým Otcem a učiníme si u tebe příbytek.Potom přineseš ten poklad právě tak do bídy kláštera jako do celého světa. Proto se snaž o svou obnovu, odpovídající tvé osobité spiritualitě a potřebám současné doby.
      Třebaže jsou to tradiční útvary Mé Církve, nesnaž se vracet za každou cenu ke starým způsobům, vzorcům a skladbám zbožnosti. Stačí, když se jen pokusíš s Mou pomocí o to, ověřit si sám u sebe podstatné hodnoty života své duchovní rodiny v návaznosti na tradici a učení Církve.
      Obnova pospolitého života znamená nejen obnovu společné modlitby, nýbrž také naplnění času pro mlčení a vnitřní setkání jednotlivce v duchovní rodině se Mnou..
      Středem pospolitého života v duchovní rodině je víc než společenství s ostatními příslušníky tvé duchovní rodiny. Vždyť stojím v tomto ohnisku sám jako tvůj Bratr a Spasitel. Jádrem duchovní rodiny není jen společenství, na které možná i ty kladeš přehnaný důraz, nýbrž obcování se svatými, se Mnou, s naší společnou panenskou Maminkou Marií, a s ostatními Mými svatými v čele se zakladatelem tvé duchovní rodiny. Tohle se málokdy projevuje při dnešním upřednostňování nejrůznějších společenství.
      Nezapomínej na výměnu vlastních náboženských zkušeností s ostatními členy své duchovní rodiny. Pokud žiješ v duchovní rodině, tak máš odpovědnost také za ostatní, za každého zvlášť, ale i za ně vcelku. Kolik úkolů necháváš zbytečně vyostřovat kvůli zanedbání nebo opoždění své laskavé pomoci!
       Tvoje poslušnost znamená poslušnost vůči Mně, jakož i vůči zakladateli duchovní rodiny, a věrnost pospolité cestě ke svatosti. Je snadné uchýlit se stranou a omlouvat se od pospolitých setkání, takže pozvolna začneš být v duchovní rodině izolován. Toto vnější oddělení od ostatních členů duchovní rodiny však nemusí být pokaždé škodlivé. Může ti umožnit zvnitřnění a zvroucnění tvého vztahu ke Mně, k naší panenské Mamince a ostatním Mým svatým. Stále si pokládej a upřímně zodpovídej otázku, jak využíváš hmotných věcí, jaké svědectví vydáváš svým dílem, svým vystupováním, oblékáním, využíváním volného času, atd.
       Kéž tě zodpovědnost vůči Mně a Mým věrným svatým vede k přijímání zodpovědnosti za celou pospolitost!
      Tvoje účast na setkávání se duchovní rodiny jistě přispívá k vytváření a upevňování společného prožívání pospolitosti a ztotožňování se s ní. V tomto společném postupu je tvůj představený první mezi rovnými. Přitom neztrácej ze zřetele rozdíl mezi občanskou demokracií a řádovou demokracií. V občanských poměrech vychází moc z hlasu naprosté většiny a jeden hlas může určit rozhodnutí. V řádové demokratickém soustavě se usiluje o dosažení jednoho ducha, aby se dosáhlo co nejširšího souhlasu, a to je mnohem závažnější svědectví než naprostá většina. Svatý Dominik dovedl nesouhlasit s jinými, aniž jim vnucoval svůj názor, a dovolil jiným, aby nesouhlasili s ním.
        Když se snažíš odhalit jeho ducha a vracet se k němu, tak se nesnaž jeho pravidla zásadně ani přitužovat jejich doslovným kopírováním, ani uvolňovat odvoláním na svéráznost své doby. Nalezení původního ducha není zásadně ani v namáhavém kopírování světce, ani v křečovitém přitužování ani v bezbřehém uvolňování pravidel.
       Snaž se ve své duchovní rodině najít způsob své závaznosti a rytmus jejího prožívání. Jednota srdcí nabádá k sjednocení, třebaže jednotlivci mají různá mínění a zaujímají různé postoje. Neexistuje pospolitost, kde se všichni shodují. Snaž se ve svém srdci budovat pospolitost naděje, tedy otevřenost a vstřícnost k tomu, aby se všichni povolaní našli a setkali ve Mně. Kážeš-li se o milosrdenství, uč se přijímat milosrdenství a ostatním je projevovat, a tak svědčit o naději, která tu přebývá. Tvoje láska musí být nejen v srdci, nýbrž účinně zapojenou nadějí v to, čím se mohou ostatní stát pomocí tvé bratrské podpory. Znamení pravdivosti této podpory je v radostné prostotě. S touto radostnou prostotou se snaž pochopit, co má každý na srdci.
      Hlavní potíž v současném duchovním pastýřství není ani tak v početním nedostatku Mých zvláštních duchovních pastýřů na základě svěcení v Mé obecné Církvi, nýbrž přehlížení a nedostatečném využívání všeobecného pastýřství na základě křestního přivtělení ke Mně, a tedy hlavně v neuvěřitelném promarňování plýtvání lidskými schopnostmi a možnostmi Mých bratří a sester.

2. Základ tvého pastýřství ve Zjevení
      Ve své dobrotivosti a moudrosti jsem se rozhodl zjevit ti sám sebe a oznámit ti tajemství své vůle, že skrze Mne, Slovo, jež se stalo tělem, máš v Duchu svatém přístup k Otci a dostáváš účast na Mé přirozenosti (Ef 1,9; 2,18; 2 Petr 1,4). Zjevená pravda o Mně a tvé spáse ti září ve Mně, který jsem prostředníkem a zároveň naplněním Zjevení (DV I. 2). Náš společný věčný Otec, který všechno stvořuje skrze Slovo (Jn l, 3) a udržuje to, dává ti ve stvořených věcech neustále o sobě svědectví (Řím 1,19-20). Jako Zjevitel od tebe vyžaduje "poslušnost víry" (Řím 16,26. 1,5. 2 Kor 0,5-6). Tou se svobodně Mi zcela svěř, a to tak, že Mi úplně podřídíš rozum i vůli (DV I 1,5).
      Mým zjevením ti chci projevit a sdělit sám sebe i věčná rozhodnutí své vůle o tvé spáse, abys měl účast na Mém dobru, které přesahuje meze tvého chápání. Sám zařizuji, aby to, co ti zjevuje ke spáse všech národů, zůstalo navždy neporušené a dalo se tak předávat všem pokolením. Proto jako tvůj Bratr a Spasitel, v němž je celé Moje Zjevení dovršeno (2 Kol, 20; 3,16-4,6), ti uděluji jako apoštolovi Mé dary a ukládám ti hlásat všem lidem Mou radostnou novozákonní informaci, přislibovanou proroky. Aby však byla Moje radostná novozákonní informace v Mé Církvi zachována navždy celá a živá, zanechávají apoštolově po sobě biskupy jako nástupce a předávají jim svůj učitelský úřad (DV II.7). Svaté podání a Písmo svaté tvoří jeden posvátný poklad Mého Slova, svěřeného Církvi. Drží ho celý Můj vykoupený lid v jednotě se svými pastýři (DV 11.10).
      Co je ti ode Mne zjeveno a je zapsáno a vyjádřeno v Písmu svatém, to je zaznamenáno z vnuknutí Mého Ducha svatého. Moje svatá Matka Církev pokládá vedle apoštolské víry za svaté a kanonické veškeré knihy Starého a Nového zákona se všemi jejich částmi. Vždyť jsou napsány pod vlivem Mého Ducha svatého a jsem jejich původcem. Jako takové jsou ti předávány v Církvi (DV III,11). Tak je poslouchej, čti a vykládej s pomocí téhož Ducha, z jehož podnětu je napsáno (DV III, 12). V Mé Církvi obecné ti dopřávám věřit s neochvějnou jistotou, že čtyři evangelia, podávají věrně to, co skutečně učím během svého pozemského života mezi lidmi a konám k jejich věčné spáse až do Mého Nanebevstoupení. Vždyť po Nanebevstoupení Moji apoštolově předávají posluchačům to, co říkám, konám a trpím. Když Moji posvátní autoři sepisovali čtyři evangelia, vybrali jen některé z mnohých věcí předaných slovem nebo i písmem, jiné stručně shrnuli nebo vysvětlili vzhledem ke stavu církevních obcí. Zachovali přitom sloh Mého hlásání, a to vždy tak, že ti sdělili věrnou pravdu o Mně (DV VI, 21). Ať už psali podle vlastní paměti a vzpomínek nebo podle svědectví jiných, kdo od počátku byli očitými svědky a služebníky Mého Slova, psali s tím úmyslem, abys poznal "spolehlivost" těch slov, o nichž jsi byl poučen (Lk 1,2-4).
       Ať jsi kněz, nebo kdokoli povolaný, kdo se věnuješ službě slova, jako jáhen a katecheta, zabývej se Písmem svatým ve vytrvalé duchovní četbě a v pečlivém studiu, aby ses nestal "mrtvým kazatelem" Mého Slova pouze navenek, aniž bys byl jeho posluchačem ve svém nitru.
       Pokud jsi představeným Církve, který uchováváš apoštolské učení, podnikni a vytrp všechno pro to, abys vhodným způsobem uvedl svěřené duše do správného užívání děl Písma svatého, aby se bezpečně a s užitkem zabývaly Písmem svatým a nechaly se proniknout Mým Duchem.
Odvěký plán obnovy tvorstva v Mé Osobě
      Věčný Otec stvořuje svět podle naprosto svobodného a tajuplného rozhodnutí své moudrosti a dobroty. Současně ustanovuje povznést právě tebe uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi k účasti na vyšším životě. Neopouští tě ani když upadáš, ale stále ti nabízí prostředky ke spáse vzhledem ke Mně, tvému Bratru a Vykupiteli, který jsem obrazem Mne neviditelného (Kol 1,15). Už před začátkem času tě totiž náš věčný Otec rozlišuje mezi všemi svými vyvolenými a předurčuje, aby ses shodoval s Mým obrazem, abych byl jako první Bratr z mnoha tvých bratří (Řím 8,29). Ustanovuje též, aby ses ty, kdo věříš ve Mne, ocitl v Mé obecné Církvi, která je předjímána od počátku světa, podivuhodně připravována v dějinách Izraele a v starozákonní smlouvě. Nyní je založena v plnosti času a bude slavnostně dokonána na konci času (LG 1,2).

Kdo jsem jako Velepastýř podle Mého plánu
       Ve správném čase přicházím od Mého nebeského Otce, který si tě ve Mně vyvoluje před stvořením světa a předurčuje, abys byl přijat za jeho vlastního syna, neboť se mu zalíbilo sjednotit právě tebe uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi ve Mně (Ef 4-5.10). Přicházím splnit vůli našeho společného věčného Otce. Proto zakládám v lidských podmínkách nebeské království čili Mou společnost. Právě tobě mezi ostatními zjevuji Moje tajemství a vykupuji tě svou poslušností. Církev je Moje nebeská společnost přítomná v čase. Působením Mé milosti se šíří ve světě. Tento její počátek a růst je naznačován Krví a vodou, vycházejících z otevřeného boku Mne ukřižovaného (Jan 19,34), a ode Mne předpovězen (Jan 12,32).
     Kdykoliv slavíš na oltáři oběť kříže, ve které jsem obětován jako velikonoční beránek, pokaždé se uskutečňuje tvoje vykoupení. Svátost eucharistického chleba zároveň představuje a působí tvoje sjednocení s ostatními věřícími, abys s nimi vytvářel ve Mně jedno Tělo. Právě ty uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, jsi povolán k tomuto sjednocení se Mnou, který jsem světlo světa. Ze Mne pocházíš, Mnou žiješ a k Mně spěješ (LG 1,3).
        Jako tvůj Bratr a Spasitel jsem světlem národů. Proto při hlásání radostné novozákonní zprávy osvěcuji všechny lidi jasem, který vyzařuje na tváři Církve, ale nečiním to jen přímo, nýbrž mám rád tvoje zprostředkování. Moje Církev je ve Mně jako svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení se Mnou a jednoty celého lidského pokolení. Tvým prostřednictvím mám tedy v úmyslu co nejlépe objasnit celému svému vykoupenému lidstvu její podstatu a obecné poslání. V současných poměrech se tato tvoje povinnost v Církvi stává mnohem naléhavější. Záleží právě na tobě, aby ses přičinil o to, aby všichni lidé, dosáhli ve Mně úplné jednoty (LG 1,1). Můj obecný plán spásy lidského pokolení se uskutečňuje nejen tajemným způsobem, nýbrž také tvými rozličnými podněty, kterými různě Mne hledáš (Sk 7,27). Přičiň se o objasnění těchto podnětů a jejich usměrnění.
      K tomu, aby zavládl pokoj, totiž důvěrné společenství mezi tebou a lidstvem a bratrská jednota mezi všemi lidmi, rozhoduji se sám zasáhnout do lidských dějin. Jsem tedy poslán na svět jako opravdový Prostředník mezi Mým i tvým, zkrátka naším společným věčným Otcem a lidmi (AG 1,3). Tohle však nekončí Mnou, nýbrž má pokračovat právě v tobě jako dalším prostředníkovi, protože právě ty jsi „alter Christi“. Všechno, co jednou hlásám, konám a trpím pro spásu lidstva, hlásej dál a rozšiřuj až na konec země (Sk 1,8). K dosažení tohoto cíle ti posílám Mého Ducha svatého, aby tě v Církvi povzbuzoval k rozvoji a dokonal tvým prostřednictvím dílo spásy. Můj Duch po všechny časy zaručuje jednotu společenství a služby Mé Církve, vybavuje a řídí ji různými odstupňovanými a charismatickými dary (AG I, 4 ) .
      Už od počátku povolávám k sobě své vyvolené, ustanovuji jich plný a dostatečný počet a posílám je hlásat (Mk 3,13. Mt 10,1). Toto poslání pokračuje a doplňuje v dějinách poslání Mne samého, který přicházím hlásat evangelium chudým (AG 1,5). Třebaže se zdá, že povolaných je málo, neboj se, je jich v každé době a v každém místě plný a dostatečný počet, pokud se spolu s ostatními soustavně modlíš o nová povolání.
      To je úkol zvláště pro tebe ve spojení se sborem biskupů, podporovaným modlitbami a spoluprací celé Církve v čele s Petrovým nástupcem. Tento úkol je neměnný bez ohledu na místo a čas, třebaže se uskutečňuje různým způsobem daným místními poměry (AG 1,6).

Moje velepastýřské založení jako tvého Bratra a Spasitele
      V každé době a ve všech národech jsi Mi milý právě ty, kdo Mne máš v úctě a konáš, co je správné (Sk 10,35). Nepřeji si však posvětit a spasit tě uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, jednotlivě. Chci, abys tvořil spolu s ostatními lid, který by Mně opravdově vyznával a dokonale Mi sloužil. Proto jsem si kdysi vyvolil Izraelity za svůj lid. S ním jsem pak uzavřel smlouvu. Nyní ustanovuji novou smlouvu. Potvrzuji ji Mou Krví (I Kor II,25) a vyvoluji si tě svým povoláním mezi ostatními, abys uprostřed nich a spolu s nimi došel k jednotě v Duchu, ale ne na základě pokrevních svazků, nýbrž abys přerůstal v Můj lid. Jsem Hlavou tohoto Mého vykoupeného lidu. Vlastností Mého lidu je důstojnost a svoboda tebe jako Mého Syna uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a společně s nimi (LG II,9). Jako už za svého putování pouští je tělesný Izrael nazýván Moje Církev (2 Ezd 13,1; Nm 20,4; Dt 23,1), tak i nový Izrael, který vzniká nyní, avšak hledá budoucí trvalé sídlo, je nazýván Moje Církev (Mt 16,18). Ustanovuji svou Církev tak, aby Můj vyvolený lid nikdy nebyl jako stádo bez pastýře (PO II, III, 11).

Biblický obraz Velepastýře a stáda v učení o Církvi
      Moje Církev má vůdce, pastýře, Mne, tvého Bratra a Spasitele (Jn 10).
      Kdyby se někdo v Církvi pokusil zvrátit tuto službu, ztratil by s ní soudržnost, zakusil by porušení své jednoty s ní (Mt 26,31). Mít vůdce je pro tebe záruka jistoty, pokoje a útěchy. Je to záruka, že tvoje osamocenost je do budoucna překonávána a obecenství je možné (Mt 9,36). Církev je shromážděný lid; pokud se však někdo vzdálí od stáda, tak se vystavuje nebezpečí a nalézá záchranu jen v návratu ke stádu. Církev je společenství, mimo které hrozí zánik a smrt. Je jedna, protože má jednoho pastýře.
      Jako tvůj Bratr a Spasitel jsem dobrý pastýř (Jn 10,1-16).
      Přicházím tě spojit s ostatními v Můj lid (Mk 6,34; Mt 15,24), řídit (Jn 10,4), střežit a bránit (Jn 10,11; Lk 12,32), soudit, nebo přesněji řečeno očišťovat a odlišovat od jiných stád (Mt 9,36).
Jsem velký pastýř (Žd 13,20; I Petr 5,4).
       Po Nanebevstoupení předávám úkol pastýřské služby tobě jako svému služebníkovi. Ať jsi služebník na jakékoli úrovni, nejsi pastýřem sám od sebe, nýbrž jen z Mé milosti, z Mého povolání jako Velekněze a nařízení Velepastýře stáda (Jn 21,15-17. Ef 4,11. Mt 10,6). Tvoje pastýřské poslání se odvozuje ode Mne a Mně jsi jako pastýř odpovědný za svěřené stádo. Tvoje pastýřské povolání vyžaduje odvahu, smysl, odpovědnost, lásku a trpělivost, znalost řemesla a smysl pro pořádek (Jan 10,3).
Jako pastýř jsi v Církvi (Sk 20,28) a přece se lišíš od stáda, za něž odpovídáš. Jsi jeho vůdcem, strážcem, obráncem.
      Tvůj pastýřský úřad je plná moc předaná ti Mnou v Církvi, neboli poslání vést a spravovat Církev a její členy v duchovních záležitostech pomocí zákonů a předpisů.
      Jako nositel pastýřského úřadu jsi především papež a ordinář, na nižším stupni pak ty, kdo máš účast na vládní moci církevní čili pravomoci z titulu svého úřadu či z přenesení. Učitelský úřad Církve (Magisterium) je pověření dané Mnou svaté Církvi v právě v tobě, kdo jsi jedním z apoštolů a jejich nástupců, biskupů v čele s biskupem římským hlásat lidstvu neomylně Mou nauku.
      Tvoje pastýřské poslání obsahuje obyčejně více věcí: pastýřskou službu ve vlastním smyslu; místo nebo hodnost, jaké se ti dostává, když je ti svěřen pastýřský úkol; vážnost, která z toho plyne. Je jasné, že nemáš toužit ani po hodnostech ani po vážnosti pro ně samy, nýbrž jenom kvůli apoštolské práci.
      Přitom je tvoje duchovní pastýřství odvislé nikoli od tebe jako jednotlivce, nýbrž ode Mne v Mé Církvi. Duch svatý tě může podněcovat jako kandidáta, abys toužil být pastýřem, ale to nestačí, abys jím skutečně byl. Potřebuješ ještě, abys byl k tomu uveden odstupňovaným způsobem, jaký je Mé Církvi vlastní.
       A naopak ty, kterého si odstupňovaná skladba Církve přeje nastolit, můžeš být Duchem svatým veden na jinou cestu. To by se dělo, kdybys složil slib, že odmítneš biskupství, nebo že po příkladu Mojžíšově (Ex 4,10) předložíš svým představeným překážky nebo nesnáze, které vidíš v převzetí pastýřské odpovědnosti. Pastýřství není nutné k tvé osobní spáse. Tak se papež Celestýn V. se vzdal úřadu a vrátil se do klášterní samoty. Nicméně je jisté, že odstupňovaná skladba Církve tě ochotněji učiní z mnicha biskupem než z biskupa mnichem, protože společné dobro má přednost před dobrem soukromým, a nezdá se, že by tomu Duch svatý odporoval.
      U toho, co můžeš nazývat svým pastýřským povoláním, uvaž dvojí:
1) hledisko hierarchie jako odstupňované skladby, která tě nastoluje,
2) hledisko tebe jako kandidáta, který jsi v nitru volán.
     Dějiny ti jasně ukazují, že odstupňovaná skladba Církve nečeká pokaždé na to, až jako kandidát zakusíš vnitřní povolání. Tam, kde není naprostá překážka, tě může Duch svatý začít oslovovat hlasem zavedené Církve.
Na druhé straně však dějiny potvrzují, že odstupňované zřízení stále víc bere ohled na tvé povolání. Potvrzují také, že nesmí znásilňovat to, co podléhá nepředvídatelnému a nepromlčitelnému působení Mého Ducha ve tvé duši: zejména její svobodné rozhodnutí zachovávat celibát pro Pána nebo se řídit nějakou evangelní "radou". Můžeš-li to pochopit, tak chápej! Ale jedině Duch svatý ti může dát pochopit takové volání a ochotu následovat je.
      Tvoje pastýřské poslání v Církvi zahrnuje úkol vládnout, řídit, spravovat, udržovat pokoj, chránit před nepřítelem. Vyžaduje to nejen panovat nad získaným a ovládaným, nýbrž především sloužit stádu jeho řádnou správou, udržováním, obnovou a rozšiřováním. Zatímco tvoje služba se zakládá spíše ve vnitřních, nábožensko mravních důvodech, tvoje panování se opírá spíše o úředně zavedené pilíře. Takové přenášení jistých pravidelností ze sociálního života na supersociální život Církve, která pochází ode Mne, je jedné straně zpovrchňující zužování a oklešťování vnitřní podstaty Církve. Na druhé straně však s ohledem na tebe jako lidského článku Mé Církve, a bez ohledu na nadpřirozený původ a cíl Církve, nemůžeš opomíjet uvedené sociální pravidelnosti. Ty způsobují, že vlivem tvé lidské slabosti a nedokonalosti může třeba církevní správa sklouzávat do zkostnatělého úřednictví. Jenže Moje Církev je svatá čili nezvratně dokonalá právě proto, že je neustále oživována Mým Duchem svatým! Děkuj Mi za mnišství a jiné požehnané útvary, které v různých podobách vyvolává k životu Můj Duch! Vždyť mimo jiné také jejich prostřednictvím se zde ve všech dobách s láskou překonávají a obnovují neživotné skladby, způsoby a vzorce zbožnosti.
       Důležitým úkolem tvého duchovního pastýřství je soustavně odhalovat, jak v Církvi při plnění svého pastýřského, vládnoucího poslání panuješ, a jakým způsobem sloužíš. S pomocí Mého Ducha svatého odhaluj zanedbávané možnosti s ohledem na místní a dobové podmínky. Trpké ovoce tvého jednostranného duchovního pastýřství, nezabývajícího se skladebným způsobem vším, co je ti jako pastýři svěřeno, vidíš očividně nejen v obludně rozbujelé nevěře a hříchu, nýbrž i v celém Mém tvorstvu trpícím následkem lidských hříchů. Celá tisíciletí nebylo vídáno ani slýcháno, že by ses jako duchovní pastýř měl kdy starat při vedení svěřených duší také o jejich příznivý vztah ke světu a celému Mému tvorstvu kolem tebe. Zatímco Velepastýř přicházím zachránit právě tebe uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi, tedy jako Můj lid, přicházím spasit právě tebe také uprostřed celého okolního světa a v jednotě se světem, protože jdu spolu s tebou spasit a posvětit také všechno ostatní Moje dobré stvoření.
        Jako duchovní pastýř se přitom neomezuj na odhalování toho, jak Moje Církev při své vládě panuje a slouží v Mém lidu jako celku a i jeho jednotlivým členům, nýbrž také v rodině, v národě, v mezinárodním společenství, ve státě, v hospodářství, v politice, umění, jakož i ve světské oblasti života Mého lidu. Uč se pojímat své duchovní pastýřství nejen ve smyslu svěřených oveček, vytržených z přírodního prostředí jejich pastvy, nýbrž také v návaznosti na celý stvořený svět. Tisíckrát si opakuješ, že přicházím spasit nejen člověka, ale i celý svět, a pramálo z toho nevyvozuješ pro své duchovní pastýřství. Zkrátka, uč se soustavnosti a skladebnosti ve svém duchovní pastýřství! Začni konečně pojímat své duchovní pastýřství skladebně, tak, že nevynecháš žádnou oblast lidskou života třeba jen kvůli tomu, že je ponořena ve světě. Přestaň v tomto svém skladebně pojatém duchovním pastýřství zanedbávat mnoho oblastí života svěřených duší s tím, že je to prostě světské! Doplň konečně svůj, tak dlouho převládající, nepříznivý vztah k ostatnímu stvoření kolem sebe, tak, že bys to nezodpovědně záporně odbýval jako světské, nyní novým, příznivým poměrem k svému okolnímu světu, který stvořuji dřív než tebe jako dobrý a jako dobrý jej chci tvým prostřednictvím stále udržovat a posvěcovat. Teprve potom začneš při svém duchovním pastýřství pracovat také na novém, ve Mně obnoveném a posvěceném světě čili Mou milostí zušlechtěném. V tomto skladebném a nebývalé rozšířeném záběru tvého duchovního pastýřství nabývá na závažnosti účast křesťanů, kteří žijí ve světě, na tvém pastýřském působení v Církvi. V této souvislosti se ocitáš před závažnou otázkou:
      Musíš mít jako Můj zvláštní pastýř kněžské svěcení? Rozhodně ano. Musíš mít kněžské svěcení. Neobejdeš se bez něho. Některé svátosti jsou totiž ke spáse nutné. Kromě toho jsou všechny užitečné. Nemohl bys přinést nikomu spásu, kdybys nebyl uschopněn k udělování svátostí.
       A přesto můžeš mít i jako křesťan žijící ve světě obecně účast na pastýřském poslání, ve svých mezích, podle Ducha, který tě k tomu zve, a dle pověření, jehož se ti dostane. Čekám na tebe, až odpovíš na Mé volání, aby sis "vzal na starost" své pohanské kamarády svou modlitbou, svým příkladem, svou horlivostí, s jakou jim přinášíš radostnou novozákonní informaci a pozvolna je vedl k Mé Církvi. Potom opravdu zasloužíš, abys byl nazýván apoštolem nebo pastýřem na základě své "účasti".
       Mezi tvými zřízeními jako křesťanského laika, žijícího ve světě je jedno zvlášť posvěceno Církví pro určitý pastýřský úkol, a to je manželství. Jako manžela i jako manželku tě zvu k slavnostnímu zavázání se bez časového omezení, abys byl Mým pastýřem jako manžel pro manželku a jako manželka pro manžela, abyste spolu jako Moji prostředníci poučovali a duchovně vychovávali své děti. Proto, ať jsi otec nebo matka, přinášej Moje Slovo těm, kteří, třebaže jsou pokřtěni, by zůstali v temnotách nevědomosti, kdyby jim toto Slovo nikdo nesdělil. Jako kněz nevykonáš bez otce a matky v jejich manželské rodině nic přínosného.

3. Obecné pojetí naplnění tvého poslání v Mé Církvi
       V Mé Církvi Nového Zákona jsi zapojen do společnosti lidí, žijících v čase (příčina materiální), kterým dávám (jako příčina účinná) s cílem konečné obnovy celého světa (příčina účelová) účast především na své vládě oprávněnou mocí zaručenou naším věčným Otcem, dále na svém kněžství svátostnou mocí, čili charakterem, a konečně na své svátosti milostí plně křesťanskou (příčina formální).
        Stručněji se dá říci, že Moje Církev je společnost předurčená k věčnému životu, kterou Duch svatý nyní shromažďuje pod jednou hlavou, která ji řídí, v jediném kultu, jenž ji proměňuje, v jediné účasti, která ji posvěcuje.
        Církev jako Moje tajemné Tělo a současně viditelná odstupňovaná společnost, Moje pozemská Církev a Církev obdařená nebeskými dary nejsou dvě rozdílné skutečnosti, nýbrž vytváří jedinou skladebnou skutečnost. Tato Církev, jedna, svatá, obecná a apoštolská trvá v obecné Církvi, řízené tebou jako Petrovým nástupcem a jako jedním ze sboru biskupů, kteří jsou s Petrem ve společenství. Nezapomínej rozlišovat okruh Mé Církve obecné, která přiznává, že i mimo její vlastní skladbu je mnoho zdrojů posvěcení a pravdy. Jsou to však dary příslušející Mé Církvi a volající také po obecné jednotě (LG 6-8).
        Také ty, kdo jsi křtem připojen k tomuto Mému Tělu, tedy k Církvi, představuješ tajemství a to ve dvojím smyslu. Předně jako ten, kdo ve společenství s ostatními lidmi ve světě a v obcování se Mnou a s Mými svatými tvoříš jednotu se Mnou. Dále pak v poznávacím významu jako skladebný článek skutečnosti, o níž nevíš všechno.
       Jako bezmezná svrchovanost nepodléhám vymezení. Proto nemůžeš Moje tajemství vyjádřit jednoznačnými, přesnými pojmy. Můžeš říci, že Moje Církev je Moje tajemné Tělo, sám jsem Hlavou, a Duch svatý její duší. Toto Mé Tělo trvá v obecné Církvi, a svým dosahem zahrnuje právě tebe uprostřed ostatních věřících a uprostřed celého ostatního světa a spolu s nimi, a má schopnost dosáhnout tvého spojení s ostatními lidmi a s celým ostatním Mým dobrým stvořením.
      Tajemství Mé Církve se projevuje v jejím založení. Začínám budovat svoji Církev, když hlásám radostné poselství o příchodu Mého království čili Mé společnosti, přislíbené v Písmě svatém. Stavím její základy svými slovy, činy, jakož i svým utrpením a celou svou přítomností. Když pak podstupuji potupnou smrt a překonávám ji, zjevuji se jako tvůj Bratr, Pán, Vykupitel a velekněz ustanovený navěky (Sk 2,36; Žid 5,6; 7,17-21) a sesílám ti jako svému učedníkovi Mého Ducha slíbeného od Otce (Sk 2,33).
Jako Zakladatel Církve ji vybavuji všemi potřebnými dary. Věrně zachovávej Moje příkazy lásky, pokory a sebezáporu a ujmi poslání šířit Mou vládu ve všech národech a v celém světě. Moje Církev je počátek a zárodek tohoto Mého království čili společnosti Mé ve společnosti lidské a ve světě (LG 1,5).
      V Církvi, v tomto Mém tajemném Těle, se rozlévá Můj život právě do tebe a tvým prostřednictvím jako duchovního pastýře, ať už zvláštního na základě zvláštního povolání a posvěcení, nebo obecného na základě tvého křestního přivtělení do Mého těla, do ostatních věřících. Svátosti jsou tajemně a skutečně spojeny se Mnou trpícím a oslaveným. Jako všechny části tvého těla vytvářejí jediné tělo, třebaže je jích mnoho, podobně také ty vytváříš jedno tělo spolu s ostatními věřícími ve Mně (1 Kor 12,12). Při budování Mého Těla se uplatňuje různost orgánů a jejich činností. Jeden a týž Duch rozděluje k užitku Církve různé dary ze svého bohatství a podle potřeby služeb v Církvi (1 Kor 12,1-11).
     Jsem Hlavou tohoto Těla - Církve. Jsem počátek, první mezi těmi, kdo budou vzkříšeni z mrtvých, abych měl ve všem prvenství (Kol 1,15-18). Všechny orgány a údy se Mi mají připodobňovat, dokud se v nich sám nevytvořím (LG 1,7). Jako jediný prostředník ustanovuji a stále udržuji Mou Církev v lidské společnosti ve světě. Právě tvým prostřednictvím v Církvi rozděluje všem pravdu a milost. Je to zároveň společenství, nadané odstupňovaným uspořádáním, i Moje tajemné Tělo; společenství viditelné i duchovní (LG 1,8). Po svém Zmrtvýchvstání svěřuji svou Církev Petrovi jako pastýři (Jan 21,17).
      Podobně jako sám vykonávám své vykupitelské dílo v chudobě a pronásledování, tak i tebe v Mé Církvi zvu vydat se stejnou cestou, chceš-li zprostředkovat lidem plody Mé spásy.
     Církev sice potřebuje k vykonávání svého poslání tvoje lidské prostředky, avšak neustanovuji ji k tomu, aby usilovala o společenský úspěch, nýbrž aby svým příkladem šířila pokoru a sebezápor (LG 1,8).
      Právě tebe, uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi, povolávám v Církvi ke svatosti. Tato svatost Církve se projevuje v plodech milosti, které Můj Duch vytváří v tobě (LG, V,39). A tak, bez ohledu na to, jakého jsi stavu nebo rasy, muž či žena, zvu tě k plnosti křesťanského života a k dokonalosti v lásce (V,40).
      Jedinou svatost uskutečňuji v nejrůznějších způsobech tvého života a povolání právě tebou, kdo se dáváš vést Mým Duchem.
      Především jako pastýř Mého stáda se snaž vykonávat své poslání svatě a horlivě, s pokorou a statečností - podle příkazu nejvyššího pastýře. Pokud jsi vyvolen k plnosti kněžství a obdařen svátostnou milostí, přičiň se, aby ve všech projevech tvé biskupské péče a služby dokonale projevovalo a uskutečňovalo poslání pastýřské lásky (LG V,41).

4. Soustava tvého pastýřského působení v Mé Církvi
       Božské poslání, které svěřuji právě tobě tak jako apoštolům, potrvá až do konce času (Mt 28,20), protože radostná zpráva, kterou máš šířit, je ve všech dobách zdrojem života pro Mou Církev. Proto i ty jako apoštol dbej spolu s ostatními o ustanovení svých nástupců v této odstupňovaně uspořádané společnosti (LG III,30).
      Jako biskup se svými pomocníky kněžími a jáhny přebíráš tedy službu ve svěřené církevní obci. Na Mém místě stojíš v čele lidu a jako jeho zvláštní pastýř jsi učitelem nauky, knězem posvátné bohoslužby a služebníkem určeným k vládě. Z Mého ustanovení nastupuješ jako biskup na místo apoštolů jako zvláštní pastýř Církve. Kdo tě slyší, naslouchá právě Mne, kdo tebou pohrdá, pohrdá Mnou a tím, který Mne posílá (LG III,20). Jako nejvyšší Velekněz jsem tedy zvláště přítomen uprostřed svých věřících právě v tobě jako biskupovi, kterému pomáhají kněží (LG III,21). Tito pastýři jsou Moji služebníci a správcové Mých tajemství.
       Tvoje jednota s biskupským sborem se projevuje ve vzájemných vztazích každého biskupa s jednotlivými Církvemi a s obecnou Církvi. Jako římský biskup čili Petrův nástupce jsi stálým a viditelným zdrojem a základem jednoty biskupů i všech věřících. Ty pak jako jednotlivý biskup jsi základem a zdrojem jednoty ve své svěřené církvi. Jako jednotlivý biskup, postavený do čele své jednotlivé církve, vykonáváš svůj pastýřský úřad nad onou částí Mého lidu, která je ti svěřena (LG III,23).
        Péče o hlásání evangelia po celém světě ti náleží nejen jako jedinci, nýbrž spolu se ostatními pastýři, tedy v jejich sboru, protože v jednotě s nimi ti dávám k tomu příkaz a ukládám ti tuto společnou povinnost (LG III,23). Různost místních Církví, směřující k jednotě, výrazněji ukazuje obecnost nerozdělené Církve (III,23). Jako biskupovi čili nástupci apoštolů ti uděluji poslání učit ty, které ti svěřuji z všech národů a hlásat evangelium všem tvorům, abys spolu s ostatními dosáhl spásy vírou, křtem a zachováváním přikázání (Mt 28,18-20; Mk 16,16; Sk 26,17).
       Jako biskup vedeš svěřenou jednotlivou Církev radou, přesvědčováním, příkladem, ale i autoritou a posvátnou mocí, které však používej pouze k tomu, aby svěřený lid prospíval v pravdě a svatosti. Moc, kterou osobně vykonáváš Mým jménem, je vlastní, řádná a přímá, třebaže Moje nejvyšší autorita nakonec řídí její vykonávání a může ji omezit, vyžaduje-li to zájem Mé Církve či věřících. Následkem této moci máš právo a povinnost přede Mnou vydávat pro svůj svěřený lid zákony, soudit a řídit vše, co náleží k bohoslužbě a pastýřské činnosti. Pastýřský úřad ti jako biskupovi svěřuji úplně. Proto nesmíš být považován za pouhého náměstka římského biskupa. Máš totiž svou vlastní moc a jsi v plném slova smyslu představeným lidu, který vedeš. Nejvyšší obecná moc neničí tvou moc, nýbrž ji spíše zdůrazňuje, posiluje a brání .
       Jako biskup, poslaný od Otce rodiny k řízení Jeho rodiny, měj před očima Můj příklad dobrého Pastýře, který nepřicházím, abych si dal sloužit, nýbrž abych sám sloužil (LG III,27).
       Jako římský biskup čili nástupce Petra, jemuž svěřuji Můj vykoupený lid, aby jej spravoval, máš poslání jako pastýř všech věřících. Také ty jako ostatní biskupové, ustanovený Duchem svatým, nastupuješ na místo apoštolů jako zvláštní pastýř duší (CD, 2) .

Vymezení tvé pastýřské služby jako biskupa
       Členem biskupského sboru se stáváš svátostným svěcením a odstupňovaným společenstvím s hlavou a členy sboru. Avšak biskupský sbor, který je nástupcem sboru apoštolů mj. také v pastýřské službě, je spolu s římským biskupem také nositelem nejvyšší a plné pravomoci (Tamtéž, CD, I 1,4). Proto pečuj především o ty oblasti světa, kde se Moje Slovo dosud nehlásalo, nebo kde jsou věřící, zvláště kvůli malému počtu kněží, v nebezpečí ztráty či oslabení víry. Proto se snaž, aby věřící hmotně a jinak podporovali tvou evangelizační a apoštolskou činnost. Mimoto vyvíjej úsilí o přípravu dobrých knězi a pomocníků z řad řeholníků i laiků pro misie a pro oblasti s nedostatkem duchovenstva (CD 6).
        Svěřuji ti do péče část Mého lidu, zvaná diecéze. Zde ve spolupráci s kněžstvem pečuj nejen o řádné věřící, ale i o ty, kdo se odchylují od cesty nebo vůbec neznají radostnou novozákonní informaci (CD 11/1,11).
        Při plnění svého pastýřského úřadu jsi uprostřed svých jako ten, kdo slouží, jako dobrý pastýř, který zná své ovce. K tomu, abys mohl lépe pečovat o věřící s ohledem na postavení každého z nich, se snaž dobře poznat jejich potřeby a sociální poměry, v jakých žijí (CD 16).
       Přitom dbej o uplatňování různých druhů apoštolátu podle zvláštních místních podmínek, o řízení a vnitřní propojení všech apoštolských akcí v celé diecézi či v jejích jednotlivých oblastech. Tak se spojí v jednotnou akci všechny podniky a zařízení katechetické, misijní, charitativní, sociální, rodinné, školské nebo jakékoli jiné, zaměřené k pastýřským cílům (CD 17).
       Zvláštní péči věnuj věřícím, kterým životní podmínky nedovolují dostatečně využívat běžné řádné duchovní péče farářů, nebo kteří jsou docela mimo její dosah. Jsou to mnozí vystěhovalci, vyhnanci, uprchlíci, námořníci a letci, kočovníci, sezónní pracovníci a jiní. Zaváděj zde vhodné pastýřské metody, aby bylo postaráno o duchovní život těch, kdo cestují do jiných oblastí přechodně za prací, na zotavenou aj. (CD 11/1,18).
Kněz jako profesionál v Mých službách
      Třebaže jako kněz nemáš plnost kněžství a ve vykonávání své moci závisíš na biskupech, přesto jsi s nimi spojen kněžskou hodností a svátostným kněžstvím, a jsi posvěcen k hlásání radostné novozákonní zvěsti čili informace, k vedení věřících a konání bohoslužby jako pravý kněz Nového zákona. Ve svém stupni služby se podílíš na Mém poslání, jediného Prostředníka, a hlásej všem lidem Moje Slovo. V mezích své pravomoci vykonávej pastýřský úřad (PO 11/1,6).
       Ačkoli máš své závazky vůči všem, přece jen věnuj zvláštní péči chudým, sociálně slabým, dále pak mládeži, manželům a rodičům (PO 6). Když pod biskupovou autoritou posvěcuješ a vedeš část Mého lidu tobě svěřenou, činíš na onom místě viditelnou obecnou Církev a značně přispíváš k budování celého Mého Těla.
       Pečuj jako duchovní otec ve Mně o své svěřence, které duchovně rodíš při křtu a vyučuj je (1 Kor 4,15; 1 Petr 1,23).
Stáváš se ze svobodného rozhodnutí vzorem svého lidu (1 Petr 5,3). Proto bys měl předsedat a sloužit své místní obci tak, aby mohla být právem nazývána oním jménem, kterým je označován Můj lid, totiž Moje Církev (LG III,28).
      Na nižším stupni odstupňované skladby Církve jsi jako jáhen. Na tebe jsou vloženy posvěcené ruce nikoli pro svěcení ke kněžství, nýbrž ke službě. Posilněn svátostnou milostí sloužíš spolu s biskupem a jeho kněžími Mému lidu při úkonech bohoslužebných, činnosti kazatelské a charitativní (LG, III,29).
      Všechno, co je řečeno o Mém lidu, se sice stejně vztahuje i na tebe, kdo žiješ jako Můj následovník ve světě, i řeholníky a duchovní stav, avšak postavení a poslání tebe jako laika má některé vlastní prvky. (LG IV,3 0).
      Z tvé  zvláštní vlastnosti jako laika, kterým je tvůj časný ráz, vyplývá tvoje povinnost usnadňovat šíření Mé vlády při budování společnosti lidské a pomáhat při posvěcování světa. Žiješ plně ve společnosti a ve světě, tedy jsi plně zapojen do společenských a světských povolání a činností. Tvůj život je prostoupen obvyklými podmínkami rodinného a společenského života. Právě v tomto prostředí tě povolávám k plnění své povinnosti v duchu radostné novozákonní zprávy, aby ses tímto způsobem svědectvím podílel na posvěcení světa. Především tobě je svěřen úkol posvěcovat a uspořádat sociální vztahy a útvary jakož i kulturní hodnoty, s nimiž jsi v bezprostředním styku, aby se projevovaly a rozvíjely podle Mé vůle a sloužily k Mé chvále a oslavě (LG, IV,31).
      Ačkoli každý v Církvi nekráčí stejnou cestou, přesto každého povolávám ke svatosti a uděluji Mým ospravedlněním stejnou víru. Mnou stanovené rozlišení mezi posvátnými služebníky a ostatním Mým lidem nese s sebou také spojení. Jako pastýř jsi totiž sjednocen s ostatními věřící vzájemnými vztahy. Jako pastýř Církve sloužíš podle Mého příkladu ostatním pastýřům a věřícím, a také přijímáš jejich ochotnou pomoc. (LG IV,32).
      Chci totiž také prostřednictvím tebe jako laického duchovního pastýře rozšířit Mou vládu v lidských poměrech a ve světě. V Mém království čili Mé společnosti má být tvorstvo osvobozeno z otroctví hříchu, aby se uskutečnila svoboda Mých synů (Řím 8,21). Jako laika tě povolávám především k tomu, aby se tohoto úkolu obecně dosáhlo ve světě, v okolním životním prostředí. Tvoje odborné znalosti ze sociálních a přírodních věd a tvoje činnost vnitřně zdokonalená Mou milostí přispívá k tomu, aby se lidská práce, technika a kultura a všechny stvořené hodnoty ztvárňovaly podle Mého řádu k prospěchu všech lidí, spravedlivěji se rozdělovaly mezi lidmi a přispívaly k obecnému pokroku v lidské a křesťanské svobodě.
        Pokud tě snad některé společenské zřízení nebo jisté životní podmínky svádějí ke hříchu, snaž se je jako laik upravovat a uspořádávat tak, aby byly ve shodě s požadavky spravedlnosti a spíše podporovaly ctnostný život, než mu překážely (LG IV,36).
Právě ty, kdo působíš jako křesťanský laik, máš nárok přijímat v hojnosti duchovní dary Církve od posvátných pastýřů. A ty, posvátný pastýři, uznávej a doceňuj a podporuj důstojnost laiků a jejich odpovědnost v Církvi, a ochotně jim pomáhej překonávat nesnáze, které ti laici s důvěrou vyjevují (LG IV,37).

5. Obecné základy tvého pastýřského působení v Mé Církvi
      Při svém znovuzrození a pomazání Duchem svatým jsi ve křtu posvěcen jako duchovní příbytek a svaté kněžstvo, abys každým křesťanským skutkem přinášel duchovní oběti a hlásal moc Mne, který tě povolávám z temnoty do svého podivuhodného světla (1 Petr 5,9-10).
      Toto tvoje obecné kněžství jako věřícího se sice liší podstatně, a nikoli pouze stupněm od svátostného kněžství, nicméně jsou mezi nimi jisté vztahy. Obojí se totiž podílí na Mém jediném velekněžství (LG, II,10).
Právě tebe mezi mnoha jinými, ale s nimi, povolávám do Mého nového lidu. Tvým prostřednictvím se má tento lid, i když zůstává jeden a jednotný, rozšířit do celého světa, aby se naplnil úmysl Mé vůle, neboť na začátku stvořuji jednu a jednotnou lidskou přirozenost a ustanovuji, aby se Moji rozptýlení synové shromáždili v jednotu. Následkem této obecnosti se jednotlivé články Mé Církve podílejí na Mých darech s ostatními a s celou Církví, takže celek i jednotlivé části se obohacují tímto vzájemným sdílením a společnou snahou po plnosti v jednotě. Proto se Boži lid nejenom shromažďuje z různých národů, nýbrž také sám se skládá z různých stavů. Mezi jeho členy je totiž různost, jak co do úkolů, tak podle podmínek a zaměření života (LG, II,13).
       Svatá Církev obecná je Moje tajemné Tělo. Tvoříš ji právě ty jako věřící, který jsi v Duchu svatém v souladné skladbě spojen jako potřebný článek s ostatními stejnou vírou, stejnými svátostmi a stejným vedením. Začleňuješ se do různých celků, spojených odstupňovaným zřízením a vytvářejících tak dílčí Církve. Mezi nimi je podivuhodné společenství, takže různost v Církvi nejenže neškodí její jednotě, nýbrž ji spíše zvýrazňuje (OE, 1,2). Tyto dílčí Církve jak Východu, tak Západu, se sice částečně liší tzv. rity, ale všechny jsou stejně svěřeny pastýřskému vedení římského biskupa (OE, 1,3).

Základy procesu posvěcení světa
       Ve Mně jsi povolán do Církve a Mou milostí se v ní posvěcuješ. Tato Církev se však dokonale uskuteční pouze v nebeské slávě, až přijde čas, kdy bude všechno obnoveno (Sk 3,21). Potom, vyzdvižený od země, přitahuji k sobě právě tebe uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi (Jn 12,32). Přivádím právě tebe uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi do Církve a jejím prostřednictvím tě k sobě více připoutávám, živím tě svým Tělem a Krví, a tak ti dávám účast na svém oslaveném životě (LG VII,48).
     Jsi už tedy v posledním období dějin (1 Kor 10,11). Obnova světa je už neodvolatelně rozhodnuta a částečně už v tomto světě předjímána, dokud se jako tvůj Bratr a Vykupitel neobjevím ve své slávě a všichni andělé se Mnou (Mt 25,31), kdy také zničím smrt a podřídím si všechno tvorstvo (1 Kor 15,27). Někteří Moji učedníci putují na zemi, jiní se po skončení svého života očisťují v očistci, ostatní jsou oslaveni a jasně pohlížejí tváří v tvář Mně trojjedinému. Avšak právě ty uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi, třebaže v různém stupni jsi spojen ve stejné lásce ke Mně a k bližním. Spojení mezi tebou, poutníkem v čase a těmi, kdo už spočinuli v Mém pokoji, se posiluje ve vzájemném sdílení duchovních hodnot.(LG 49). Putující Církev plně uznává společenství Mého tajemného Těla. Tvoje spojení s nebeskou říší se uskutečňuje, když společně s ostatními oslavuješ Mou důstojnost hlavně v bohoslužbě (LG VII,50).

Moje obnova časného pořádku světa
      Je v souladu s Mým záměrem, abys souladně budoval řád časných věcí a stále jej zdokonaloval. Všechno, co tvoří časný řád, totiž hodnoty života a rodiny, hospodářství, techniky, státu a práva, politiky, jazyka, teorie, výchovy, umění, ale také okolního životního prostředí, jsou nejen prostředky k dosažení tvého posledního cíle, nýbrž mají také vlastní hodnotu, kterou do nich vkládám (Gn 1,31). Tato jejich přirozená hodnota získává zvláštní důstojnost z jejich vztahu ke tvé lidské osobě, k jejíž službě jsou stvořeny.
     Během dějin bylo užívání časných věcí poskvrněno vážnými neřestmi, protože lidé, podléhající zátěži dědičného hříchu, často upadali do četných omylů o Mně, o své přirozenosti, o zásadách mravního života, o špatnosti světa, který původně stvořuji dobrý. To vedlo k úpadku mravů, lidských zřízení a narušení a poškození životního prostředí, a nejednou i k pošlapání důstojnosti tvé osoby. Dodnes mnozí lidé příliš důvěřují pokroku přírodních a sociálních věd a technických vynálezů, třebaže se tempo jejich růstu ve dvacátém století zpomalilo. Upadají skoro do modloslužby časným věcem a stávají se spíše jejich otroky než pány.
     Celou Mou Církví tě vedu, abys dokázal správně zachovávat a užívat řád časných věci a zaměřit ho prostřednictvím Mne ke Mně. Jako pastýři ti náleží úkol jasně stanovit zásady o cíli stvoření a správném užívání životního prostředí, a poskytnout mravní i duchovní pomoc, aby byl řád časných věcí vybudován na Mně.
     Přičiň se o udržování i obnovu narušeného časného řádu tak, aby byl při plném respektování jeho vlastních zákonů navíc uveden do souladu se zásadami křesťanského života a přizpůsoben místním a dobovým podmínkám národů. (AA, IX,7).

Misijní zaměření Mé Církve
     Jako jsem poslán od Otce, tak i sám posílám právě tebe jako ostatní apoštoly ke všem národům (Jn 20,21; Mt 28,19-20). Moje Církev přebírá přes apoštoly tento Můj příkaz k hlásání spasitelné pravdy a má ho uskutečnit v celém světě (Skut 1,8). Neúnavně pokračuje ve vysílání hlasatelů radostné novozákonní zvěsti, aby byly plně ustanoveny nové Církve, které by pak samy pokračovaly v započatém díle.
     Můj Duch Svatý vede právě tebe v Církvi ke spolupráci na uskutečnění Mého plánu. Šířením radostné novozákonní noviny přiváděj k víře příjemce a připravuj je na křest. Vyváděj je z otroctví temnoty. Začleňuj je do Mne, aby v lásce dorostli k plné účasti na Mně. Usiluj o to, aby všechny hodnoty zaseté v srdci a mysli lidí nejenom nezanikly, nýbrž aby se zdokonalily k oslavě Mne k zahanbení ďábla a štěstí lidstva. Jako každý Můj učedník jsi právě ty zavázán šířit víru dál podle svých možností.
     Ty, kdo přijmou radostnou novozákonní informaci a uvěří, může sice pokřtít kdokoliv, nicméně tobě knězi jako zvláštnímu posvěcenému pastýři přísluší dovršit budování Mého Těla při eucharistické oběti. Tak se naplní Mé Slovo hlásané proroky (Mal. 1,11). Tak se tedy v Církvi a zároveň s Církví modli a pracuj, aby se lidská společnost se svým životním prostředím přeměňovala v Mou společnost (LG II,17).

6. Proměnlivost tvého současného náboženského života
       Význačným rysem tvého náboženského působení v Církvi je jednak jeho sociálně-kulturní účinnost, jednak jeho nadpřirozený zdroj, původ a cíl, ve kterém Církev přesahuje společnost a kulturu omezenou časem a prostorem, tzn. její ráz nejen sociální a kulturní, nýbrž také nad-sociální a nad-kulturní. Po stránce sociálně-kulturní se tvoje duchovní působení v Církvi uplatňuje jednak v prostoru a jednak v čase. Pokud jde o působení v prostoru, můžeš sledovat pohyb náboženských hodnot mezi lidmi pomocí své misijní činnosti, výchovy aj., a tedy zvětšování se skupiny skutečně věřících a oslavujících Mne. Můžeš však sledovat i pohyb náboženských hodnot v útvarech kulturních, tzn. při své tvorbě, uchovávání a užívání umění, filozofie, vědy aj. kulturních hodnot.
     Co se týče působení v čase, jsi svědkem jednak postupu svého šíření radostné novozákonní zprávy v lidstvu a změny velikosti skupiny skutečně věřících v čase, jednak vývoje svého uplatňování se a tvým prostřednictvím proudění náboženských hodnot v útvarech kulturního rázu.
      Vedle této sociálně-kulturní stránky tvého duchovního působení v Církvi vždy jasně rozlišuj její podstatnou nad-společenskou a nad-kulturní povahu. Okolnost, že super-sociální stránka tvého náboženského působení v Církvi tvoří nedílný, ovšem rozlišený celek s její stránkou společenskou je významná tím, že společenský ráz tvé náboženské činnosti je dán a podstatně uspořádáván jejím super-sociální prvkem. V určitém současně závažném životě se ti toto určení projevuje přinejmenším v podobě jistého závazku. Proto zásadně odlišuj vzestup či proudění náboženských hodnot Církve v Mém lidu od jakéhokoli jiného vzestupného sociálního pronikání. Vzestup tvého postavení jako jednotlivce v Mém lidu neznamená ani tak vzrůst osobní moci, výsad, hospodářské zabezpečenosti, autority, nýbrž především vzrůst tvého závazku k službě, poddanosti a obětavého duchovního sebezdokonalování.

Proudění hodnot radostné novozákonní zvěsti ve společnosti
      Jako původce a zdroj hodnoty radostné novozákonní zvěsti o spáse lidstva a přiblížení se Mé vlády, zdůrazňuji ve svém nebeském království především Mou vznešenou společnost. Ostatní má ve srovnání s tím jen poměrnou hodnotu. Jádrem radostné novozákonní zprávy je spása. Tento Můj dar znamená nejen osvobození ode všeho, co tě omezuje.a utlačuje, ale především osvobození od zátěže prvotní poruchy tvé přirozenosti. Proud radostné zvěsti je obnoven za Mého působení a skrze něj. S konečnou platností však dospívá k vykoupenému Mému lidu Mou smrtí a Zmrtvýchvstáním. Stále znovu a hlouběji se ztotožňuj s Mým působením, abys je vyzdvihl v tomto současně závažném životě během putování vykoupeného lidstva dějinami, abys je dovršil v době posledního Mého příchodu.
     Můžeš, smíš a máš nabýt účasti na Mém společenství a získat spásu jako milost a projev Mého milosrdenství. Současně si to však vlastním přičiněním buduj, zejména tím, že se vnitřně proměníš jako odpověď na Mou výzvu (Mt 4,17).
Přičiň se vytrp v Mé Církvi všechno pro obnovu a posílení proudu radostné novozákonní noviny. Čekám ve své Církvi obecné právě na tvou účast, abych skrze tebe nechal proudit dar milosti a obnovovat narušené spojení mezi tebou a ostatním lidstvem a trpícím Mým tvorstvem ve světě a mezi Bohem. Jako článek Církve se nalézáš v lidské společnosti v porušeném přírodním prostředí, zatímco jako tvůj Bratr a Spasitel slavně vystupuji do blízkosti našeho věčného Otce. Otevírám ti Mou obecnou Církev, aby tvým prostřednictvím pokračovala ve svém poslání šířit proud radostné novozákonní noviny. Proto ji neuzavírám před tebou, ani před lidskou společností, ba ani před stvořeným světem okolní přírody, nýbrž skrze to vše ústrojně prorůstám. Tak Církev, která je se Mnou oslavena, tvoří zárodek Mé společnosti vládnoucí ve společnosti lidské. Zbytek tvoří útvar, zatížený tvou službou, poddanstvím a závazkem k lidské společnosti a k ostatnímu Mému trpícímu stvoření. To je určitý zdroj proměnlivosti současného náboženského života v Mém vykoupeném lidu. Právě skrze tebe jako živý přívod nechávám proudit radostnou novozákonní zprávu ode Mne k Mému lidu. Jde přitom nejen o rozšiřování proudu radostné novozákonní zprávy, resp. o rozšiřování tohoto tajemného toku mezi stále větší počet příslušníků lidstva, nýbrž také o to, aby působení dané informace mělo patřičný účinek v utváření stupnice hodnot, podle níž lidé posuzují, a z níž čerpají důvody svého jednáni a životní vzory (Pavel VI., Evangelii nuntiandi, II,19).
      Radostná novozákonní novina, směřující vždy ke všem lidem, není spojena s nějakou zvláštní kulturou. Naopak je schopna duchovně zhodnotit a zušlechtit kteroukoli kulturu, osvítit ji světlem Mého zjevení, očistit a obnovit ve Mně mravy lidí (Jan Pavel II., Ap. konst. Sapientia Christiana 1,2-3).
      Proto v Církvi přiváděj všemi dostupnými přívody proud radostné novozákonní zprávy do všech prostředí lidstva a světa, aby tak mohla přivést k obrácení svědomí lidí a proniknout duchem této noviny jejich výtvory a úsilí, celý jejich život a také celé životní prostředí, do něhož jsou zasazeni. Tak působíš v Církvi pokrokově ve smyslu sociálním a kulturním, přičemž se uplatňuješ jako prostředník obecného proudění radostné novozákonní zvěsti. I ty nejlepší sociální skladby a nejlépe vytvářené kulturní soustavy, zkrátka ušlechtilé sociálně-kulturní hybridy by se záhy obrátily pro každému člověku, kdyby tvým prostřednictvím nedošlo k obrácení myšlení a cítění těch, kdo v daných skladbách žijí a vládnou jim (Evangelii nuntiandi, 3,36)

Omezení a opožďování proudění radostné novozákonní zvěsti čili informace
        Během putování dějinami se ve vykoupeném Mém lidu čas od času setkáváš s překážkami, omezujícími či zastavujícími proudění radostné novozákonní zprávy ode Mne přes tebe v Církvi k nevěřícím a celému světu a zpět ke Mně. Zde se u tebe může projevovat pod různými záminkami snaha zužovat oblast svého působení. Na druhé straně také může zlý duch světa klást odpor proti tvému působení zneužitím těch, k nimž by se měla tato zvěst dostat v největší míře. Proudění této radostné noviny Nového zákona vykoupeným lidem tedy dočasně v některých místech brzdíš jednak svou vlažností ve víře, jednak ji brzdí tvůj dávný odpůrce. Tento odpor nepřekonáš pouhými lidskými prostředky, nýbrž se mu ubráníš jedině silou své víry. Vzepři se mu, zakotven ve víře (1 Pt 5,9)
      Tvoje šíření radostné novozákonní zvěsti je vyloučené bez působení Mého Ducha svatého. Nezbytně potřebuješ životodárnou účast Mého Ducha svatého k obnově a zdokonalení proudění této informace ode Mne (Mt 3,17;4,l;Lk 4,14;18,21). Tvoje různé pastýřské způsoby, cesty a prostředky tohoto proudění jsou nepochybně účelné, ale ani ty nejdokonalejší nedokáží nahradit působení Mého Ducha svatého.
       Účinnost působení radostné novozákonní zvěsti klesá, pokud se bezdůvodně duchovně odděluješ od Mého vykoupeného lidu, takže mezi tebou a ostatními nastává rozdělení.
       Další vlastností šíření radostné novozákonní noviny jsi právě ty, kdo se snažíš rozšiřovat a prohlubovat průtoky proudění dané zprávy v lidstvu. Stačí jen plnit příkaz božského zakladatele Církve. Tvoje plnění tohoto Mnou uloženého úkolu v Církvi má dvě vlastnosti:
Předně šíření radostné novozákonní noviny není pro tebe jen osobní, výlučnou činností, nýbrž je to vždy dílo celé Mé Církve. Když takto působíš, třeba jako nejzapomenutější, a třeba i na tom nejodlehlejším místě, také tehdy je tvoje činnost a dílo, ba i tvé utrpení, skloubeno s působením celé Církve.
Za druhé s přihlédnutím k tomu, že zde každý šíří radostnou novozákonní informaci ve jménu celé Církve, která tak působí z Mého pověření, proto ani ty, ani žádný jiný účastník nejsi pánem této své činnosti. Nemůžeš ji provozovat podle osobních měřítek, nýbrž v jednotě s Církví. Pro Církev je na světě příznačné právě úsilí v tom smyslu, aby byla "solí země". Proto se ujímá odpovědnosti za proud radostné novozákonní zprávy jak v celém lidstvu, tak v každé dílčí skupině.

Změny proudění radostné novozákonní zvěsti v čase
      Důležitým znakem jsou zde jsou jednak změny počtu osob, zapojených do tohoto duchovního procesu, jednak změny, vypovídající o prohlubování průtoku proudící radostné novozákonní noviny. K prvním změnám patří ty, které svědčí o plynulém rozšiřování se proudění. Zatímco v roce 1865 bylo na světě asi 208 milionů katolíků, do roku 1957 se počet zvýšil na 497 milionů, v roce 1969 na 572 mil. a v roce 1972 na 578 milionů. Tempo rozšiřování se proudu radostné novozákonní zprávy v lidstvu je však v poměru k tempu rozvoje počtu obyvatelstva světa pomalejší. Zatímco v roce 1865 tvořili katolíci asi 25% lidstva, v roce 1957 tvořili asi 18% a v roce 1972 jen asi 16%. Nastává tedy poměrné zpožďování se tempa rozvoje proudění dané informace za tempem populačního rozvoje lidstva. Tyto údaje nejsou však zdaleka znepokojivé jako skutečnost, že růst počtu obyvatelstva je omezen zakřivením naší planety, protože náboženský rozvoj nemá hranic. K výrazným změnám objemu či průtoku proudění dané informace patří prohloubení, k němuž dal podnět II. vatikánský koncil. Toto prohlubování se zvětšuje právě naplňováním jeho závěrů.
        Jako jednotlivý účastník tohoto velkého díla jsi schopen chápat a v životě naplňovat celou plnost učení svaté víry, pokud vycházíš z nejzákladnější výpovědi radostné novozákonní noviny. Jádro dané radostné informace můžeš vyjádřit i takto: Svrchované Tajemství, které zosobňuji a ztělesňuji jako tvůj Bratr a Vykupitel, sděluji právě tobě ve své nejvlastnější a nejniternější vznešenosti tím nejlaskavějším způsobem (milostí) jako Můj nejvlastnější život. Tento příslib se historicky a s konečnou platností naplňuje ve Mně. Tvoje víra jako účastníka prohloubené radostné zvěsti v lidstvu se soustřeďuje na podobná jádra této informace. Ke zvýšení tempa prohlubování proudění dané noviny ti stačí soustředit se na lepší pochopení procesu, jímž se v tobě rodí a rozvíjí Moje přítomnost; aby ses zaměřil na zrození a růst Mého prostředí nejprve v sobě samém a pak ve tvém okolí, abys mohl daný pokrok podporovat s větším porozuměním.
        Ty, koho umísťuji v Mé Církví na zodpovědné místo a zavazuji k pastýřské službě, máš důležitý závazek, omezit či napravit zneužívání, výstřelky nebo nedostatky, které se tam snad objevují. Obnovuj všechno k Mé větší cti a slávě. Proto poučuj ostatní, že pravá úcta ke Mně a Mé panenské Mamince a ostatním Mým svatým nezáleží ani tak v počtu vnějších úkonů, jako spíše v účinnosti činorodé lásky, s níž vyhledáváš k většímu užitku sebe i Církve pomoc v Mém Slově, jednání a postoji. Tak tvoříš spolu s ostatními ve Mně jedinou rodinu (Žid 3,6), shoduješ se s vlastním posláním Mé Církve. Už předem ti dopřávám účast na bohoslužbě věčného města, když se společně ve vzájemné lásce zúčastňuješ chvály Mého trojjediného bytí. Když se totiž zjevím a uskutečním slavné vzkříšení mrtvých, pak se Mi s celou Církví svatých budeš klanět ve vrcholném štěstí lásky (LG VII,51).

7. Hlavní metoda tvého pastýřského působení
      Existuje mnoho metod tvého pastýřského působení, avšak hlavní a výchozí zásada tvého pastýřství je pravda a láska.
Tvoje láskyplné konání v pravdě a dle zjevené Pravdy je základním způsobem pomáhání lidstvu a celému Mému stvoření ke sjednocení se Mnou a ve Mně.
       Ve tvé pastýřské činnosti se uplatňují dva činitele, jednak nadpřirozené dary a jednak tvoje svobodná vůle. Tvoje pastýřská metoda je zaměřování těch, kdo jsou ti svěřeni, ke Mně a napomáhání jim v otvírání se působení Mé milosti, tedy nadpřirozenému vlivu. V jednotlivých metodách, jako ve vzdělávání, křesťanská výchova, v psychologickém působení, určení nápravy apod., si stanov přirozené způsoby a postupy, odpovídající přirozeným podmínkám.
      Výchozí metodou působení tvého duchovního pastýřství je předvedení pravdy Mého plánu sjednocení všech ve Mně a svědectví o Mém životě. To je opravdová a vlastní obecná metoda pastýřství a to určuje výchozí základy pastýřství. (F.Woronowski, Zarys teologii pastoralnej, I, 180-2, Warszawa 1984 Wyd.s.L.).

8. Vlastní uspořádání tvého pastýřství
        Podobně jako sama Církev, tak i její činnost a působení je řádně uspořádaná. V uspořádání církevní správy se uplatňuje především zásada stupňovitosti. (1 Tim 3,1-16) Ve vlastním uspořádaní činnosti to konkrétně znamená, že nejvyšší zodpovědný článek je pro tebe úřad svatého Petra. Z tohoto střediska jsou řízeny a slaďovány jednotlivé duchovně správní činnosti a články pastýřského úřadu Mé Církve.
     Důležitým činitelem v soustavě řízení a usměrňování činnosti Církve je správa. Jejím úkolem je zavedení a udržování pořádku v církevním životě jednotlivce i nejrůznějších sdružení a celků.
Pastýřské zařízení na celocírkevní úrovni tvoří římské kongregace.
      Římské úřady jsou články, kterými jako papež vykonáváš svou pravomoc. V praktické posvátné vědě o Mně najdeš způsoby, jak můžeš jako papež nově provádět tyto úkoly vzhledem k dnešní poměrům ve světě a v Církvi, a jakou podobu má mít v pastýřském pohledu tvoje papežská církevní služba. Římské úřady mají nepochybně velké úkoly a ještě větší odpovědnost. Ke splnění daných úkolů potřebují soustavné poznání odborníků z jednotlivých teologických oborů a jejich znalost dnešního světa a úkolů dnešní Církve.
Papežské nunciatury a legace
      Podle práva Mé Církve (kán. 362) stanovím, že papež má právo mít všude své vyslance nezávisle na uspořádání státní moci jednotlivých národů. Nunciové mají působit v jednotlivých zemích, aby umožňovali příznivé vztahy mezi Svatým Stolcem a příslušným státem, aby sledovali postavení Církve v dané oblasti a podávali o tom zprávu do Říma (kán. 363). Mohou být vybaveni i další pravomocí. V tomto postavení nejsou vyslanci nějakého svrchovaného státu, ale zastupují v daném státě obecnou Církev. Články římské kurie a tím i papežští vyslanci jsou pomocníky papeže. Podléhají kolegiu světového episkopátu. Tzn. vyslanci (nunciové, legáti) nejsou "dohlížiteli" na biskupy-a kněze, nýbrž prostředníci, kteří mají pomáhat biskupům v jejich službě na základě jejich zvláštních úkolů (kán 364). K tomu je ovšem potřeba, aby z obou stran byla dobrá vůle, citlivost a opravdu křesťanský postoj, neboť: jak nuncius tak místní Církev s její vůdčí službou sledují stejný cíl.
Církevní celosvětové organizace
      Druhý vatikánský sněm potvrzuje uznání mezinárodních organizací přítomností své obecné Církve. Hlava Církve má své vyslance v různých světových organizacích (OSN, UNESCO, FAO, UNICEF aj.), neboť jako křesťan obecné Církve máš právě ty uprostřed mnohých lidí, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi odpovědnost za tento svět. Druhý vatikánský koncil v této souvislosti hovoří o tvém křesťanském svědectví a tvé pokorné službě pro Církev a pro celé lidstvo.
Mezidiecézní zařízení - Biskupské konference
      Biskupskému sboru společně s papežem přísluší předně služba v Církvi. Jako jednotlivý biskup tedy nejsi jen biskupem své diecéze, nýbrž jako člen biskupského sboru plníš tuto svou úlohu ve prospěch celé Církve na světě. Z toho vyplývá teologický základ biskupských konferencí.
       Biskupská konference je shromáždění, ve kterém jako biskup společně s ostatními biskupy dané země nebo oblasti vykonáváš svou prvořadou službu cestou apoštolátu. Tyto konference jsou ti nástrojem i projevem biskupské vzájemnosti, která přispívá k tomu, aby se ti usnadnila úloha biskupa jak v diecézi, tak v celé Církvi. Je to most mezi papežem a tvou diecézí.
        V biskupské konferenci plníš usměrňuješ hlásání radostné zvěsti všem lidem příslušné země či oblasti (vč. pastorálních plánu), řešíš bohoslužebné otázky, buduješ církevní řád, poskytuješ směrnice, jak má být prováděna křesťanská služba světu.
Může ti v tom pomoci biskupská synoda, kde mají své místo vyvolení zástupci všech biskupských konferencí celé obecné Církve. Tento stálý ústřední článek Církve vyžaduje jednotu i vzájemnou pomoc mezi papežem a biskupy a bezprostředně řeší křesťanské úkoly a situace v oboru církevní nauky a praxe.
        Diecézní zařízení, které máš jako biskup na pomoc, neboli biskupská kurie se skládá z osob a zařízení, které společně s tebou jako biskupem a pod tvou autoritou vykonávají vůdčí poslání v diecézi. Jejím posláním je sloužit výstavbě Církve v diecézi. Má tedy jednoznačně služebný úkol (Mk 10,44). Tato okolnost není stále ještě samozřejmá. Výkon vůdčí a správní služby v Církvi byl v minulosti ovlivněn modelem, který nevycházel ze zvláštního poslání biskupské kurie nebo celé Církve, nýbrž jeho podobu ovlivnil stát 18. – 19. století. Podobně jako správní uspořádání státu byla i vůdčí služba v Církvi uspořádána jako panující autorita, a to ke škodě Církve samé. Základní úlohou biskupské kurie je povzbuzovat podnětnost v běžném životě a řídit ji, poskytovat závažné podněty a tím umožňovat žádoucí rozvoj církevního života především v jednotlivých farních obcích. Teprve druhotnou úlohou je kontrolní, bratrský dozor nad farnostmi, pokud to vyžaduje blaho diecéze nebo celé Církve.
     Zařízení biskupské kurie zahrnuje radu pastýřskou, laickou a kněžskou. Pastýřská má zde být nejdůležitějším článkem. Od něho se má vyvíjet synoda na diecézní úrovni. Předpokladem ovšem je, aby členové budoucí synody byli pravými představiteli diecéze. Této synodě náleží právo spolurozhodovat v úkolech církevního života v diecézi. Jako biskupovi ti však vždy náleží odpovědnost za rozhodnutí a proto i všechna tato zřízení jsou pouze poradní.
      Třebaže máš odpovědnost za dění ve svěřené oblasti právě ty, nemáš ji nikdy odděleně a výhradně, nýbrž jako první mezi ostatními a spolu s nimi. Tato společná zodpovědnost musí být zajištěna též zavedeným zařízením .K tomu ti poskytuje možnost diecézní synoda. Nelze tu mluvit o spoluzodpovědnosti všech členů Církve, pokud se jim také neposkytne možnost spolurozhodovat v otázkách, týkajících se života Církve v diecézi.
      Zde mají být zastoupeny všechny skupiny, kategorie, vrstvy, směry a proudy, které se v Církvi vyskytují.
     Diecéze potřebuje ústředí diecézní duchovní správy, která by plnila vedoucí poslání pro jednotlivé farní duchovní správy. Staráš-li se v biskupské kurii především o její vedení a řízení, pak by tvoje diecézní duchovní správa měla spíše prakticky provádět požadavky pastýřství na diecézní úrovni.
     I když se sebevíce mluví o spolurozhodování, přesto zůstává na tobě jako biskupovi přijmout nebo nepřijmout s konečnou platností zásady této duchovní správy, protože jedině ty zůstáváš jako nejvyšší autorita.

9. Plánování a řízení tvé pastýřské činnosti
      V minulosti se úkol tvého plánování v Církvi nejevil tak závažně jako dnes. Společnost i Církev minulých časů byly ve svých skladbách poměrně nehybné a málo proměnlivé. Dané skladby přetrvávaly celá staletí a stále dobře působily. Tehdejší normy a zvyklosti se měnily velmi ponenáhlu. K tomu přistupovala okolnost, že se společenský život uskutečňoval v poměrně malých oblastech, které byly snadno přehlédnutelné. V prostředí před-průmyslové a místně členěné společnosti měl každý v Církvi své pevné místo a svou úlohu . Aspoň v zásadě věděl, co smí dělat a co dělat nesmí. Dnešní společenské a kulturní poměry jsou méně přehledné. Společnost se čím dál tím rychleji mění a to ve dvojím směru: společnost se stává víc a víc proměnlivá a nové skladby mají rovněž proměnlivý ráz, takže už nejsou tak nehybné jako dříve. K tomu přistupuje i vodorovná a svislá pohyblivost celé společnosti. Sociální a kulturní život se odehrává v útvarech mnohem větších než dříve, sociální vztahy jsou daleko mnohotvárnější. Sociálně-kulturní život se člení na různé oblasti (výchova, náboženství, rodina a mravnost, umění, stát a právo, politika a vojenství, hospodářství, jazyk, technika, teorie, životní prostředí). Vztahy mezi těmito oblastmi jsou velmi složité, liší se od společnosti ke společnosti a i v téže společnosti v různých dobách.
      V takových poměrech je plánování každé oblasti lidského života neodmyslitelnou skutečností. Ani ty se jako pastýř v Církvi nemůžeš vyhnout potřebě plánování. Nemůžeš přenechat své dnešní poslání pouhé náhodě ani přetrvávajícímu návyku. Budování Mého Těla (Ef 4,12) můžeš soustavně a zodpovědně provádět jenom na základě odborně plánované činnosti Církve. Máš-li v Církvi v dnešní složité společnosti dostát svému poslání a plnit svou úlohu , pak musíš uprostřed sociálně-kulturních uspořádání Mého lidu plánovat do budoucna. Uvážená a naplánovaná činnost je přednější než bezhlavé skutkaření.
       Úkolem tvé duchovní správy ve tvé zemi, v dané diecézi i ve svěřené farnosti je sestavit plán duchovního pastýřství. V tomto plánu si stanov blízké cíle i určitá východiska pro svou pastýřskou práci: roční plán homilií, katechetických kázání atd. Do plánu svého duchovního pastýřství (např. v diecézi) zahrnuj také výhled osobního obsazení, tzn. že musíš plánovat, kolik budeš mít v dalším období kněží. Zabývej se zde přípravou žádoucího počtu novokněží na výhledově uprázdněná místa, s přípravou zájemců o teologické studium atd. Toto církevní plánování nemá nic společného s plánovitým nařizováním ani přehnaným řízením všeho z ústředí. Tvoje rozumné plánování by nemělo znamenat bezejmenné a neosobní usměrňování, nýbrž zodpovědnou spolupráci všech zúčastněných. Upravuj své plány pružně na základě zpětného toku poznatků a návrhů těch, kdo mají plán uvádět v život. Třebaže Můj Duch vane kam chci, a charismata se objevují často i tam, kde jsi je ve své službě v Církvi nikdy netušil, je nesprávné trpně spoléhat na to, že si Můj Duch svatý v Církvi všechno sám zařídí.
        Má-li mít toto tvé pastýřské plánování nějaký smysl, opírej se o poznatky psychologie, sociologie, demografie, ale také ekologie. Tvůj plán musí být pružný, aby byl schopen kdykoli přijímat nové podněty, a uplatňovat rozumné změny, nápady a návrhy, hlavně ty, které přicházejí z běžného života.

III. Pastýř v rodině jako základní buňce lidstva
1 Vymezení rodiny jako oblasti tvého pastýřství

 

Tvoje dobro i dobro společnosti těsně souvisí s utěšeným stavem manželského a rodinného společenství (GS 11/1,47). Manželství je základní zařízení lidské společnosti. Rodina, čili svazek jednoho muže s jednou ženou a jejich dětmi je základní, tvou přirozeností vyžadovaný sociální útvar. Je to základní buňka společenského života. To však neznamená, že by společnost byla pro tebe pouhým souhrnem rodin, ale že z rodiny pocházíš i ty a v rodině se společensky formuješ (Pecka-Člověk, II, 370, Ř. 1971).
V rodině se uchovává souvislost kulturního vývoje. V ní se nejúžeji stýkají příslušníci starší pokolení s příslušníky pokolení mladšího. Jde o malou skupinu lidí, spojených příbuzenskými vazbami (pokrevními, manželskými, popř. adoptivními aj.), kteří zpravidla společně bydlí a uvnitř dané skupiny postupují podle dělby činností určené přirozeností (pohlaví, věk) a dle společensky významného souhrnu úkolů.

Rodinu tvoří osoby spojené vztahem "rodiče-děti". Žije-li současně několik pokolení, pocházejících od stejných rodičů, počítá se za rodinu zpravidla nejmladší dvě pokolení. Rodinu tvoří obvykle jen rodiče a jejich svobodné děti. Ženatí synové a vdané dcery jsou příslušníky dalších samostatných rodin, tedy samostatných manželských párů.
Jádrem rodiny je manželsky svazek, čili spojení muže a ženy ke společnému životu a k rozvoji lidstva. V této jednotě muže a ženy se neztrácí jednotlivost každého z nich. Naopak se vzájemně doplňují a přizpůsobují, zušlechťují láskou (Pius XI.- Casti connubii, 7).
Tělesné i duchovní spojení muže a ženy v manželství slouží naplnění vznešeného určení člověka, jeho nadpřirozeně danému přiblížení se Mně.
Forma manželství spočívá přirozeně nedílném spojení muže a ženy, kterým je jeden z manželů nerozdělitelně vázán k druhému věrností (STh., III, 29,2).
Důvěrné společenství života a manželské lásky se uskutečňuje manželskou smlouvou, čili neodvolatelným osobním souhlasem (GS II/1/48).

2. Soustava rodiny
Manželství není tvůj umělý výtvor, nýbrž má základy v samotné tvé přirozenosti. Jeho zákony rovněž pocházejí od tvé přirozenosti. Nevycházejí tedy z libovůle muže nebo ženy. Nejde ani o výsledek ponenáhlého vývoje lidstva.
Soustava manželství, na němž spočívá rodina, je dána jeho přirozeným poslání. Má vytvářet společenství lásky a vzájemné pomoci, jakož i obnovovat a rozvíjet lidské pokolení. Třebaže manželství není nutné pro každého jednotlivce, je nezbytné pro lidskou společnost. Manželství je úkol, uložený celkem, je povinností k celku, tj. k celé společnosti. Manželství tvoří zdroj síly pro veškerenstvo ucelením, správným usměrňováním a rozvinutím toho, co je uloženo v mužském a ženském prvku (E. Soukup OP, Manželské kapitoly).
Manželství není pouhé lidské zařízení. Je ustanoveno ode Mne k plnění vznešeného poslání udržovat život lidského pokolení a připravovat tě k cestě za posledním cílem.
Manželství tedy není dílem náhody, ani výsledkem vývoje nevědomých přírodních sil. Je to Moje moudré ustanovení k uskutečnění Mého záměru lásky k tobě i k celému lidstvu. Manžel a manželka usilují výlučným darováním sebe samých o společný podíl na svých bytostech, směřujících ke vzájemnému osobnímu zdokonalování, ke spolupráci se Mnou na plození a výchově dalších příslušníků společnosti (HV, II,3).
Člověk se objevuje v přírodě ve společenství jako muž a žena (Gn 1,27). Sdružením muže a ženy vzniká základní skladba osobního společenství. Jsi totiž v jádru své přirozenosti bytost společenská a bez vztahu k ostatním nemůžeš žít ani rozvíjet své vlohy (GSI/1,12). Jako muž a žena Mi patříš. Být mužem či ženou jako tvorem obsahuje i skutečnost, že se muž a žena vzájemně potřebují. Pohlavnost není jedna z tvých částí jako člověka. Celého, jako muže nebo ženu tě vyznačuje pohlaví. Pohlaví můžeš tedy plně zhodnotit jen v rámci celého svého mravního osobního jednání. Přirozeně nemůžeš oddělovat pohlavnost od lásky, neboť bys jinak jednal proti své přirozenosti.
Tvoje pohlavnost má přesažný ráz. Přirozeně směřuje k tvému setkání s člověkem opačného pohlaví. S ohledem na společenský význam pohlavního chování není tvůj projev odhodlání k pohlavnímu odevzdání něco výhradně soukromého, nýbrž má veřejný ráz. Musíš svou pohlavnost správně zařadit do vzájemných lidských vztahů.
Manželství je také zvláštní zajištění muže vůči ženě a ženy vůči muži, tedy ochrana před jejich unáhleným odvoláním souhlasu.
Mimo manželství nebo před ním se muž nemůže odpovědně se odevzdat ženě, ani žena muži tak bezvýhradně, aby toto odevzdání bylo projevem nejhlubší jednoty a lásky. Proto plné pohlavní vztahy získávají svůj nejhlubší smysl v manželství a na základě slibu věrnosti, daného s vírou. Tím získávají svůj nejhlubší svátostný rozměr. Nedá se nijak ospravedlnit ani "manželství na zkoušku", protože právě to, čím má manželství být - skutečnou vůlí muže a ženy vzájemně se přijímat a dávat, nelze "vyzkoušet" na úrovni pouhých tělesných nebo citových vztahů. Rozdíl mezi mužem a ženou není pouze organický a fyziologický, nýbrž také psychický. Stejné lidské tělesné, duševní i duchovní kvality jsou u muže i u ženy uspořádány a odstupňovány zvláštním způsobem. Tak vznikají dvě odlišné modifikace jedné lidské přirozenosti, takže žena postrádá to, co má muž. To je důvodem vzájemné přitažlivosti pohlaví. Pravá odříkavost a mravní čistota neodporuje tvé lidské přirozenosti. Naopak usměrňuje rozvoj tvých schopnosti, soustřeďuje tvé síly a chrání tvou důstojnost, protože řídí ve smyslu Mého zákona pohlavní pud, který ti může jako jednotlivci způsobit mnoho škod, ponecháš-li jeho uplatnění neomezeně volný průběh (R. Dacík, OP, Mravouka, Olomouc 1946).
Tvoje pohlavnost má jediný cíl, a proto také jediný účel, a tím je udržování počtu jedinců. Počet jedinců není jen tvým zájmem jako jednotlivce, nýbrž je to především zájem společnosti. Bylo by tedy úchylným jevem případné samoúčelné vyhledávání sexu výhradně pro osobní požitek jedince. Základním cílem pohlavnosti je plození. Pouhým množením by se však prokázala společnosti špatná služba. Proto je tvoje pohlavnost spojena s jinými tvými nepohlavními kvalitami, nezbytnými k celku plného života. Sociální pokrok je podmíněn rozvojem těchto tvých jakostí a to je možné pouze jejich sjednocením ke společné tvorbě pro stále ušlechtilejší cíle společnosti. To je záležitost nejdůležitější pro lidstvo, proto i záležitost prvotní, jíž je podřízen vzájemný vztah muže a ženy, směřujících k sobě, a spějících podle neodolatelných zákonů ke společnému životu.
Hlavní věc ve vzájemném vztahu muže a ženy jsou nehmotné jakosti, jejichž sjednocení se dožaduje Můj řád vložený do tvé přirozenosti pro rozvoj sociální a kulturní. Zákazy provozování sexu mimo manželství, samoúčelného vyhledávání sexu a zneužívání sexu v manželství vyplývají z přirozeného řádu, ze samé tvé povahy jako člověka, začleněného do celku společnosti. Oběti zde přinášené jsou oběťmi v zájmu rozvoje celku, zatímco sobecká poživačnost je proviněním vůči celku, nezávisle na jakémkoli náboženském názoru.
Manželství je dobrem pro manžela i manželku. Muž a žena mají navzájem své doplňující vlastnosti. Žena je stvořena pro muže a muž zase potřebuje ženinu pomoc. Žena svou bytostí představuje zosobnění poměrně většího smyslu pro zodpovědnost, pro celek. Vlastností muže je zase spíše "jedinečnost" výkonů, jimiž se uplatňuje, a vyniká v životě mimo manželství. V obou je však tvůrčí síla a pud k tvořivosti.
Hovořím-li o vzájemném doplňování se v manželství, nejde zdaleka jen o doplňování v pohlavním smyslu. Především jde o doplňování ve smyslu pomoci k co nejúplnějšímu rozvinutí sil a schopností na obou stranách podle požadavků lidství a lidstva.
Pohlavní úkon chápej jako potvrzení jednoty a rovnosti manžela a manželky. Toto spojení má nadčasový význam: stejná důstojnost a životní vzájemnosti muže a ženy, celostní chápání pohlavního odevzdávání se a potvrzení křesťanské existence před pádem do pohanských orgií.
Manželství se uskutečňuje smlouvou, čili neodvolatelným osobním souhlasem muže a ženy. Zvláštnost této smlouvy spočívá v tom, že předmětem svobodného souhlasu je ustanovení, jež má od přirozenosti určený cíl a vlastnosti, které nemůže změnit ani vůle ani úmysl manžela či manželky. A tak lidským úkonem, jímž se manžel a manželka vzájemně sobě odevzdávají a přijímají, vzniká stav, který má z Mého ustanovení stálost i před společností (GS II/I, 48).
Důvěrnosti lásky možno bezpečně ponechat až do manželství. Tělesná důvěrnost a dotyk nejsou ani předchůdci ani podstatou lásky. Podstatné je, aby se tělesná stránka manželství dostala do správné perspektivy. Pokud by se tělesná stránka stala prvotní a rozhodující, značně by to narušilo tvůj úsudek. Místo pro pohlavní styk přirozeně uchovej v důvěrnosti manželského života.
Manželství je především přátelstvím na širším a hlubším základě. K prohloubení tohoto přátelství poskytují příležitost zásnuby. Zasnoubení je předběžná úmluva, která se svou skladbou a projevy mění v různých společenských a kulturních podmínkách a i v téže skupině v různých dobách. Hodnota zásnub spočívá v otevřeném veřejném přiznání se snoubenky a snoubence, že se jeden zaslibuje druhému. Tím se jim poskytuje více svobody, aby mohli být spolu bez pomluv. Umožňuje jim to vzájemné důvěrnější poznání a uvážené plánování nového domova. Dále spočívá v ponechávání možnosti změny svého rozhodnutí mezi trvalým slibem a konečným neodvolatelným souhlasem, pokud by důvěrnější poznání odhalilo zásadní nesoulad. Nejde o "zkušební" období, kdy by snoubenec na snoubenka, každý odděleně, zkoumali možnosti svého soužití, nýbrž o období, kdy je pomocí veřejné "kontroly" poskytnuta snoubenci a snoubence příležitost k opravdovějšímu vzájemnému poznání.
Domněnka, že pohlavnost je v rodových pólech pouze kvůli dítěti, že příjemná stránka pohlavnosti je toliko neodolatelným vábením přírody k obětem spojeným s dítětem, je nemístná. Proti ní stojí zkušenost, kterou střízlivě uvažující muž snadno nabývá, že totiž sice neví proč, ale přesto silně touží po ženě kvůli ní samotné, kvůli její osobě, aniž myslí na dítě nebo na pohlavní stránku této touhy. Pohlavnost je podřízena vyššímu, jednotnému zákonu manželství, zákonu dokonalosti.
Pokud žiješ v celibátu, odedávna se ti zdůrazňovalo, že se musíš zříci také duševního přátelství s druhým pólem, pokud máš skutečně zůstat nedotčený. Následkem prvotního hříchu se totiž i u tebe uplatňuje slabost, že čím hlubší duševní přátelství muže a ženy, tím mocněji se jednou projeví pohlavní sklon a tím jistě ji vyústí do tělesnosti. Ve skutečnosti to nelze docela vylučovat, jak dokládá hluboké a čisté přátelství třeba mezi svatými Františkem a Klárou, svatou Kateřinou a blahoslaveným Rajmundem, svatým Jordánem a bl.Dianou, neboť je tu ještě působnost Mého Ducha svatého, umožňující nadlidské hrdinství lásky.
Samotné tělesné sblížení muže a ženy je přirozeně stanovené sblížení k tomu, aby přivedlo na svět bytost třetí, ve které je tato dokonalost vyjádřena, a v níž je uložen výsledek spojení vědomě pojatých hodnot. Z toho je jasné, že už od lidské přirozenosti nemůže být nic dost silného k rozloučení takové jednoty než smrt.
Bez upřímného slibu věrnosti se nemůže vyvinout tak těsné společenství života, jako je manželství. Muž slibující ženě nebo žena muži věrnost, rozhoduje se pro budoucnost, i když tuto budoucnost nemůže lidsky předem odhadnout. Věrnost znamená odvahu a důvěru ženy vůči muži a naopak. Nejde přitom jen o tom zdržovat se nevěry, nýbrž také o naplnění manželského soužití láskou. Tato láska se musí každodenně osvědčovat. V ní je smysl manželství. Jí slouží projevy tělesného odevzdání. Manželství žije z této lásky a rozrůstá se v rodinu. Z toho vyplývá pravidelnost monogamického manželství a úchylnost manželství polygynického (mnohoženství) či polyandrického (mnohomužství). Monogamie přirozeně odstraňuje nejistotu i polovičatost pokrevních svazků a následné nešvary uvnitř rodiny, protože omezuje manželství na jediného muže a jedinou ženu. Trvalost spojení manžela a manželky zavazuje otce k trvalé výživě rodiny a součinnosti s matkou při výchově děti, a tím náležitě doplňuje péči matky. Individuální základ monogamie dodává manželským poměrům osobního kouzla, aniž by přitom docházelo ke krajnímu individualismu, protože monogamie se zakládá na ukázněnosti a mravní vyspělosti manžela a manželky. Takovýto vzájemný trvalý svazek manžela a manželky pravidelně brání každému z nich, aby se některý z nich libovolně vzdálil z manželství, po případě dětem.
Vzhledem k tomu, že manželství má nejen přirozený, nýbrž také nadpřirozený původ, a je už od pravěku v jistém smyslu předobrazem Mého Vtělení, proto má posvátný ráz (Lev XIII, Arcanum divinae, 1880). Ať jsi muž nebo žena, jsi stvořen k společenskému životu (Ex 1,27; 3,7-12), abys v něm svatě žil v duchu Mých zákonů. Tento tvůj pospolitý život se zdokonaluje Mým působením. Zúčastňuji se společenského života lidí. Chovám se k manželovi a manželce bratrsky a své nejbližší posílám s radostnou novozákonní informací ke všem národům, aby se z lidstva stala rodina, kde by naplněním zákona byla láska. Rozvoj této vzájemnosti ponenáhlu pokračuje, aby jednou lidé byli prostřednictvím Mé milosti spasení, jako jedna rodina, vzdali Mi dokonalou slávu (GS I/II 32).
Vycházím vstříc manželům v Mém vykoupeném lidu svátostí manželství. Tak zušlechťuji manželskou lásku a povznáším k účasti na Mé lásce. Mým dílem a následně také tvým působením jako pastýře v Církvi ode Mne založené se manželství usměrňuje a obohacuje, takže manžel a manželka jsou účinně vedeni ke Mně a dostává se jim pomoci v jejich vznešeném poslání otce a matky (Ef 5,25; GS, II/I, 48). Manžel i manželka jsou posilováni k plnění povinností a důstojnosti svého stavu zvláštní svátostí. Manželství je jedinečná svátost (Mt 19,4-6), protože ji prosazuji nejen jako zvláštní zařízení, nýbrž také jako obdobu mezi Mnou a Mou Církvi (Ef 5,21-33).
Tvůj celibát jako zvláštního duchovního pastýře kvůli Mé společnosti neodporuje důstojnosti manželství. Naopak ji předpokládá a potvrzuje. Manželství a panenství jsou dva rovnocenné způsoby, jak vyjádřit a prožívat tajemství Mé smlouvy s Mým vykoupeným lidem. Chybí-li úcta k manželství, není zde ani úcta k panenství zasvěcenému pro Mne. V celibátu žiješ - také tělesně - v očekávání "eschatologického sňatku", totiž konečného spojení Mne s Mou Církví, v úplném odevzdání se Církvi v naději, že se jí též daruji v plnosti pravdy věčného života. Panenství osvobozuje tvoje srdce, takže může milovat nerozděleně. V panenství zříkáš plodnosti těla, stáváš se plodným duchovně a jako duchovní otec či matka napomáháš mnohým při uskutečňování rodiny podle Mého záměru (FC, II,16).
Manželství je jediný životní stav posvěcený svátostí, tedy učiněn posvátným, totiž slavně spojený se Mnou.. Jako řeholník skládáš slib, ovšem nestvrzuje to svátost. Při tvém svěcení na kněze se posvěcuje úřad, ale tvoje kněžství samo není životní stav. V celibátu se dokonaleji ztotožňuješ se Mnou jako svým Bratrem a Spasitelem, který jsem také svobodný. Celibát není pouhé bezženství jako ani panenství není pouhé bezmužství, nýbrž je to slavný svazek, naplňující tvé mužství i tvé ženství ve Mně jako svrchované lásce. Nezůstává však při tom, nýbrž tě posílám jako pastýře milovat všechny, které ti svěřuji, abys jim prokázal nejvznešenější službu lásky ve jménu Mém. Zavazuji tě milovat ty, které ti svěřuji, takovou láskou, jakou sám miluji, když právě za tebe uprostřed všech ostatních Mých povolaných a spolu s nimi podstupuji umučení a smrt na kříži. Přitom ani tato tvá láska není jednostejná u všech, které ti svěřuji. Vždyť také sám bývám u někoho raději a častěji než u jiného. Tak třeba rád často pobývám v domě Marie, Marty a Lazara. Také rád přijímám důvěrné projevy lásky od někoho spíše než od jiného. Mezi všemi učedníky je pouze o Janovi psáno, že ho miluji a že tento učedník miluje Mne. Nechávám si posloužit v domě farizeje spíše od hříšné kajícnice a smáčet si od ní jejími slzami nohy a líbat je, a ne od hostitele. Petrovi svěřuji prvenství v Církví teprve až se ujistím, že Mne miluje víc než ostatní.
V celibátu máš zdroj duchovního bohatství i svědectví toho, že tvé povolání je naprosté a konečné. Avšak také manželství je naprosté a konečné. Také ono je zdrojem duchovního bohatství a nikterak tě nezbavuje povinnosti napodobovat Mne v tom, jak se plně dávám našemu věčnému Otci do služby v zájmu tebe.
Stav zasvěceného panenství a manželství jsou dvě povolání, a je marné zkoumat, které je vznešenější (Fil 2,6-8). Jako muž i jako žena máš povolání, které má rozměr rodičovství a rozměr panenství. Moje panenská Matka, Maria si uchovává panenství (Lk 1,34) a současně se stává Matkou. Osobnost Mé Matky dává všem ženám pochopit, jak se tyto dvě cesty povolání ženy jako osoby navzájem doplňují (Jan Pavel II. Mulieris dignitatem z 15. 8. 1988, VI, 17, /dále jen MD/). Pravda o tobě jako osobě ti otevírá cestu k plnému pochopení ženina mateřství. Mateřství je plodem onoho biblického "poznání se" (Gn 2,24). Toto biblické "poznání se" je uskutečněno tímto způsobem v ženě jen tehdy, je-li mužovo darování nepokřivené jeho přáním stát se pánem své ženy nebo tím, že by se žena uzavřela do svého pudu (Gn 3,16). Mateřství je svázáno s osobní skladbou ženina bytí a s osobním rozměrem daru (Gn 4,1).
Jako duchovní pastýř se snaž zhodnotit skutečnost, že ženino darování se v manželství tvoří část onoho společného rodičovství, a to závažnější část. Rodičovství - třebaže tento název patří otci i matce - projevuje se mnohem víc u ženy, zejména v době před porodem, neboť přímo zosobňuje toto společné plození, které doslova pohlcuje její síly. Jako duchovní pastýř v rodině se přičiň o to, aby si muž plně uvědomoval, že v tomto společném rodičovství přijímá na sebe zvláštní dluh vůči ženě. Žádný program rovnoprávnosti mezi ženami a muži není platný, nebere-li ohled na tento fakt. Třebaže má muž plnou účast na svém rodičovství, přesto stále stojí mimo proces těhotenství a narození dítěte, a musí se v mnoha směrech od matky teprve učit svému "otcovství" (MD 18). Také k tomuto bys měl jako duchovní pastýř přihlížet už při předmanželské přípravě snoubence a snoubenky.
Ačkoli je mateřství spjato s panenstvím, zároveň se od něho liší. Tvůj celibát pro Mou společnost není jen výsledkem tvého svobodného rozhodnutí, nýbrž je to také Moje zvláštní milost. Jako tvůj Bratr a Spasitel tě povolávám jako budoucího pastýř k životu v celibátu (Mt 19,11). Od Mého příchodu se má tvoje očekávání zaměřovat na Mou konečnou vládu, která už přichází, a do níž hodlám sám, jako její zakladatel, uvést "nový Izrael". Pro takovýto obraz myšlení a změnu hodnot je nepostradatelné vědomí, jaké dává víra (Mt 19,12). Maria je první osoba, v níž se projevilo toto nové vědomí (Lk 1,34). I když je zasnoubena (Lk 1,27), je pevná ve svém předsevzetí zůstat Pannou. Mateřství, které se v ní naplňuje, pochází výlučně z moci Nejvyššího a je výsledkem sestoupení Mého Ducha svatého na její osobu (Lk 1,35). Tak se rozvíjí a prohlubuje smysl panenství jako povolání pro ženu. Panenství je cestou pro ženu, cestou, na níž má uskutečnit svou ženskou osobitost jiným způsobem, než v manželství (GS 24).
Tvoje zasvěcení jako ženy panenskému životu můžeš správně pochopit jedině s přirovnáním k manželské lásce. Přirozené zaměření tvé ženské osobnosti k manželskému stavu nachází tedy odpověď v takto pojatém panenství. Jako žena jsi od začátku povolána k tomu, abys byla milována a sama milovala, a nyní nalézáš v tomto povolání k panenství především Mne jako Vykupitele, který miluji tím, že zcela daruji sám sebe (Jan 13,1).
Proto jako žena odpověz na tento dar upřímným darováním celého vlastního života. Daruj se Mi jako Ženichovi (I Kor 6,17). To ovšem nemůžeš přirovnat k přirozenému odřeknutí se manželství, poněvadž panenství se tu neomezuje na pouhé tvoje odmítnutí, nýbrž v sobě zahrnuje i tvůj hluboký souhlas a přitakání Mé vrcholné lásce (MD, 20).
Kdo žije v manželství, tomu manželská láska přináší s sebou zvláštní ochotu zahrnout do sebe všechny, kdo se nalézají v okruhu působnosti lásky. Tato jeho ochota v manželství spočívá především v jeho lásce jako rodiče k dětem. Ve tvém panenství se pak tato ochota vztahuje na všechny lidi, zahrnuté do Mé lásky, jako Ženicha. Sblížení mezi panenstvím neprovdané ženy a mateřstvím manželky vychází nejen z mateřství k panenství, nýbrž i naopak od panenství k manželství, chápanému jako forma ženina povolání, ve kterém se žena stává matkou dětí, jež sama porodila. Výchozím bodem této obdoby je význam sňatku, svatby. Žena se totiž stává "nevěstou" nejen svátostí manželství, nýbrž také sňatkem se Mnou" (MD 21).
Manželství je skutečnost, která přesahuje vlastní pohlavní styky. Je to stav, umožňující manželovi a manželce, aby se dotvořili a také sami se dali přetvořit v nové stvoření. Jednota obou osob neznamená zúžení ani omezení osobnosti manžela nebo manželky, nýbrž naopak ušlechtile uspořádává osobnost obou. Manžel a manželka si před svědky z okolí i přede Mnou jako svědkem nadpřirozeným, a současně před tebou jako Mým zvláštním duchovním pastýřem obecné Církve, slavnostně slibují vzájemnou pomoc a věrnost. Zavazují se ke stálé lásce. Tím se mění celý jejich život. Život jejich budoucích dětí závisí na tom, jak kvalitní, intenzívní a trvalá je jejich láska. Manželství jako prostor je určený pro lásku a plné vyzrání je svátost, kterou si díky Mně udílejí sami manželé. První dar, který si snoubenec a snoubenka takto vzájemně zprostředkují jako manžel a manželka, je Moje posvěcující milost.

3. Skladba rodiny
Podstatným prvkem pro uzavření manželství je tvůj manželský souhlas. K platnému manželství se vyžaduje tvůj souhlas vnitřní a vnější. Vnitřní souhlas je úkon vyvolaný vůlí. Jeho předmětem je odevzdání a přijetí práva manžela na manželku a manželky na manžela. Vnitřní souhlas je platný podle přirozeného zákona, na kterém státní zákony nemohou nic změnit. Za vnější projevy vnitřního souhlasu považuj zachování církevně platné a občanské formy, manželský styk spojený s citovostí. Tyto vnější projevy jsou dostatečným důkazem existujícího platného manželství. Platnost vnějšího souhlasu se na rozdíl od platnosti souhlasu vnitřního řídí nejen přirozeným zákonem, nýbrž také pozitivním.
Snoubenec a snoubenka při vstupu do manželství usilují o trvalou lásku, nikoli o její ukončení ani o rozvod. Omyl je možný pouze v jejich rozumu. Ten však neovlivňuje rozhodování vůle. Omyl o jednotě, nerozlučitelnosti a svátostné hodnotě manželství, neoslabuje platnost manželské smlouvy. Snoubenec a snoubenka v Církvi uzavírají platné manželství, pokud se nedokáže, že pozitivním úkonem vůle uzavřeli takové manželství, ve kterém by se trvanlivost sňatku vylučovala. Ovšem k tomu, aby manželství bylo zjevně neplatné, musela by být jeho rozlučitelnost předmětem zvláštní smlouvy připojené k manželské smlouvě. Jinak jsou jejich názory předmětem jejich nepodstatného omylu. I kdyby bývali usuzovali o manželství jako o rozlučitelném, ve skutečnosti však nechtěli učinit manželství nerozlučitelným. V úkonu jejich vůle se vlastně předpokládá, že chtějí mít takové manželství, jaké si přeji jako jejich Bratr a Spasitel. Bez tohoto předpokladu by ten, kdo uvažuje nevázaně a lehkomyslně o manželství, nemohl uzavírat platné manželství. Ve skutečnosti se dá říci, že si při uzavírání manželství neuvědomil všechny rysy jeho přirozené skladby. Jako duchovní pastýř předpokládej u snoubence a snoubenky čestný náhled na manželství. Tato čestnost vstřebává případnou teoretickou úvahu o manželství jako rozlučitelném. Pokud by však snoubenec a snoubenka vstupovali do manželství výslovně s tím, že uzavírají manželství pouze v tom případě, že bude rozlučitelné, tak by vlastně do žádného manželství vůbec nevstoupili, protože žádné takové manželství neexistuje, a tehdy by bylo jejich manželství neplatné.
Manželství má vyšší cíle, než tvoje uspokojení jako jednotlivce. V manželství žije manžel s manželkou, oba se stejnými lidskými právy, oba povolaní k rovnocenné spolupráci a k jednomu vznešenému úkolu. Mají-li být tyto zásady zachovány, je předem vyloučena libovůle jednotlivce, pokud byl jednou manželský svazek uskutečněn. Nejen Moje vůle jako tvého Bratra a Spasitele,, nýbrž také příroda vyžaduje, aby manželství plnilo své poslání. Tato úloha, totiž vzájemná pomoc manžela a manželky a šťastné soužití, plození a výchova dětí se nedá zajistit bez dostatečné přípravy a co nejdelšího trvání manželského svazku. Čím delší je příprava na manželství a manželský svazek, tím lépe je zajištěno uplatňování řádné skladby manželství.
Neméně důležitým rysem této živoucí skladby je jedinost. Okolnost, že u všech národů převládl typ monogamické rodiny, totiž spojení jednoho muže s jednou ženou, nemůžeš vysvětlit jinak, než že nejlépe vyhovuje tvé přirozenosti a vznešeným mravním a sociálním cílům lidstva. Tvoje přirozenost sama vede k monogamii. Jedinost a nerozlučnost manželství má přirozený základ i v povaze lásky. Žádná "volná láska" neexistuje. Uplatňuje-li se při ní libovůle, pak nejde o lásku. Láska směřuje k ustálení, trvání a věrnosti (Pecka, Člověk, II, 371-373).
V manželství můžeš rozlišit trojí dobro, předně manželský úkon, jehož součástí je plodnost, dále věrnost, a konečně láska - milost, plynoucí ze svátosti v duchu vztahů Mne a Mé Církve.
Zatímco prvá dvě dobra jsou v každém manželství jako jeho podstatná složka, všechna tři jsou v manželství v obecné Církvi. Ovšem ani dvou prvních nemůžeš dosáhnout bez Mé nadpřirozené pomoci. Tvoje manželství nemůže dosáhnout plodnosti, pokud sám jako Původce Ducha nekorunuji tvoje manželské dílo rozhodující dokonalostí. V tomto smyslu je tvoje manželství tajemství, protože tohoto cíle nedosahuje samo od sebe, nýbrž bezprostředním stykem s Mou všemohoucností. Ovšem předpokládá se skutečná jsoucnost duše, která je mimo veškerou hmotu a přesahuje moc hmoty.
S tím těsně souvisí tvoje manželská věrnost. Samotné tělo nemůže být věrné. Podléhá-li někdo působení svého těla, tak podléhá pudovosti a stává se sobeckým. Z jeho manželství se vytrácí věrnost a to je narušuje. Tak sama živočišnost svou přítomností vyžaduje Mé spolupůsobení. Pouze tato moc je oporou věrnosti. Kdo se snaží utlumit skrytý zdroj svého života a jeho zvláštní vnitřní spojitost se Mnou., tam manželství živoří. To je smysl svátosti manželství. Jako manžel či manželka nezapomínej na své spojení se Mnou..
Proto je tak potřebná delší předmanželská příprava, během níž jako zvláštní duchovní pastýř uvádíš snoubenku se snoubencem do manželství nejen teoretickým poučením, nýbrž i tak, aby získali v Mé Církvi zkušenost svého spojení se Mnou pomocí modlitby, Mého Slova a Mých svátostí.

4. Svátost manželství
Projevení vzájemného souhlasu k manželskému soužití je symbol. Znamená projev Mé vůle k životu v jednotě s Mou Církví. Projevení vzájemného souhlasu ve tvém uzavírání manželství je však účinný symbol. Proto se naplňováním tohoto symbolu dává do tvého manželství muže a ženy obsah Mé vůle k životu se svou Církví. Jde tedy o to, spojit se Mnou a s Mou Církví, aby se síla působící v Mém životě s Církví a v Církvi, rozšířila a působila k obnově tvého života v manželském svazku. Tato Moje síla se rovná svátostné milosti manželství. Ovšem také tvoje duše příjemce musí nabýt trvalou schopnost přijímat tuto sílu a zacházet s ní. Skladbu svátostné milosti můžeš vystihnout takto: Mým nadpřirozeným působením je do tvé duše vlita pohotovost ke spojování tvé duše jako manžela či manželky se silou Mé lásky a Mé vůle, žijícím s Mou Církví a v Církvi. Nemůže se tedy prostě říkat, že svátostná milost manželství je sama láska. Manželská láska je výsledek svátostné milosti manželství. Právě tak se nemůže ani říci, že svátostná milost manželství je jen síla snášet obtíže manželského stavu a přinášet oběti, které tento stav vyžaduje. To všechno je účinkem samotné svátostné milosti.
Když jako duchovní pastýř konáš předmanželskou přípravu snoubence se snoubenkou, hovoříš někdy o manželské lásce jako o pouhém vyvrcholení lásky, která zrála před manželstvím. Teoreticky sice nemůžeš připouštět, že by se manželská láska podstatně lišila od předmanželské, ale ve skutečnosti je mezi nimi rozdíl. Lidská láska je vedena svátostnou milostí k přechodu v nadlidskou, hrdinskou lásku, v Mou lásku. Spolu s Mou Církví jsem jako jedna Osoba, kde jsem jako duše životně spojen s Církví jako tělem v jednotu. Jedinečnost manželské lásky je také v tom,, že nejde o pouhé spojení těl, duší, činností a zájmů, nýbrž o skutečnou jednotu osobností (GS 11/1,48). Ze dvou "já" je utvořeno jedno "já". Takový účinek nemůže vykonat žádná přirozená síla, protože právě tvoje přirozenost chrání jednotlivost tvé osobnosti a ty se přirozeně odmítáš vzdát osobnosti.
Manželství jako účinný symbol, který dává to, co naznačuje, vkládá do tvého rozumu jako manžela či manželky pronikavost a do tvé vůle sílu, aby byla připravena schopnost každého z vás chápat a uskutečňovat to, že se dva spojují v jedno (Mt 19,6). Proto se jako zvláštní duchovní pastýř snaž, aby tvoje pastýřská příprava snoubence a snoubenky dosáhla toho, aby oba s čistým svědomím přijímali tuto svátost, aby pronikavost a síla skutečně, třebaže v první chvíli snad nevýrazně, spočinuly v jejich rozumu a vůli jako účinné. Panenství, čistota, cudnost, předmanželská pohlavní zdrženlivost - to nejsou zastaralé pojmy.
U toho, kdo se uchyluje od Mého řádu, nemůže působit žádná milost. Naopak u toho, kdo se cílevědomě a svobodně napřimuje ke Mně, působí první stránka svátostné milosti manželství. Ta činí nadlidské dílo splynutí dvou v jedno pro třetí dokonalejší, pro celek, pro dítě, pro vznik společnosti Mé v lidském nitru a v životě lidstva a v celém stvořeném světě. Pokud je láska v nejobecnějším smyslu žádost a má-li být manželství nejušlechtilejším uskutečněním lásky, je jasné, že manželství znamená pochopit a naplnit smysl žádosti. To činí tato stránka svátostné milosti manželství.
Avšak je tu ještě druhá stránka svátostné milosti manželství. Jako tvůj Bratr a Spasitel jsem Ohniskem veškerého uskutečňování plánů Mé tvůrčí, udržující a řídící Moudrosti, avšak nejsem pouze středem, nýbrž také vykonavatelem. Jsem v Církvi a s ní spojený v jednotu jako zosobněná Moudrost, která od počátku tvoří svět a všechny podrobnosti veškerých událostí v něm. Tato Moje Moudrost řídí věci a lidi dle Mého záměru. Když sám sebe vydávám za tebe v krajním ohrožení, když tě zachraňuji a obnovuji, ba vedu k oslavení, naplňuji tím Můj věčný plán v řízení celého světa k poslednímu cíli všeho, a tím je návrat ke Mně. Svátost manželství je symbolem této Mé činnosti, protože svátost uskutečňuje to, co naznačuje. Proto svátostná milost manželství začleňuje manželský život skutečně a fyzicky do této činnosti jako prostředek.
Dávám vzniknout každé jednotlivosti. Každá jednotlivost ve světě i ve tvém životě je vedena Mnou k všestrannému rozvoji a dokonalosti, aby se všechno dokonale uplatnilo v celku, aby to tebe i celek vedlo dále a výše. To je nebeské království, jak je v Mém záměru od věčnosti. Svátostná milost manželství tě činí jako manžela či manželku spoluúčastníkem na budování této Mé společnosti, nejen pouhými lidskými silami, nýbrž především Mou silou, které se ti dostává svátostnou milostí manželství.
Nadpřirozená síla se spojuje se souhlasem snoubence a snoubenky k manželství, tedy s jejich vůlí k věrnosti lásky, aby upevnila a sjednocovala usilovnost této vůle.
Tvým úkolem jako pastýře v přípravě snoubence a snoubenky k manželství je jejich uvedení k chápání věrnosti nejen jako povinnosti, nýbrž i jako vzájemné odměny za lásku. V opravdové lásce se o věrnosti nemluví, protože bez ní láska přestává být láskou. Zkus uvážit, že věrnost v manželské lásce není jen ustálená, nýbrž také proměnlivá. Vždyť zahrnuje příznivé vzájemné odevzdání se manžela a manželky, totiž sjednocení dvou životů při naplňování vznešeného cíle. A hned pochopíš, co dává tato pomoc tvé vůli k věrnosti v manželské lásce.
Projev vůle manžela a manželky k vzájemné věrnosti v manželské lásce je oba spojuje se Mnou, se silou Mé Božské vůle, kterou žiji s Mou Církví a pro Mou Církev. Vzájemné odevzdání, k němuž se vůle manžela a manželky odhodlává souhlasem k věrnosti v manželské lásce, nenastává náhle. Uskutečňuje se ponenáhlu. Přitom postupně vyvstávají nové a vznešenější úkoly, ale i překážky. Vůle manžela a manželky pak potřebuje sílu k vytrvání. Na tuto vůli je zaměřena Moje pomoc ze svátostného přijetí manželství. V takovém manželství je vůle manžela a manželky napojena na Mou vůli, neboť spojuji svůj život s vůlí každého člověka. Manželství poskytuje Mou milost tím, že je předjímám svým utrpením na kříži. Vůle manžela a manželky dostává hybnou sílu a vytrvalost z Mé vůle trpícího kvůli tvým hříchům. Smrtí a vzkříšením Spasitele je lid, který si vyvolil, zasnouben se Mnou. Manželství Mého vykoupeného lidu má tajemný ráz. Tím se liší od všech jiných manželství. Má mystický vztah ke Mně trpícímu. Životním způsobem symbolizuje Mne ve vrcholném projevu Mé vůle jako snoubence, spojujícího svůj osud s osudem Mého vyvoleného lidu. Společné pro tento symbol není smrtelné utrpení, nýbrž láska, která jde až k smrti (Pís 8). Podíl na této Mé lásce k Církvi, překonávající smrt, je milost manželství jako svátosti.
Tak se jako duchovní pastýř v Církvi snaž soustavně vést nejen snoubenku a snoubence v jejich předmanželské přípravě, nýbrž také později manžela a manželku k uznávání a ověřování si vlastní zkušeností té skutečnosti, že jakmile se jeden natrvalo odevzdává druhému, a to ve víře ve svátostné poslání, pak je jejich vztah muže a ženy začleněn do řádu super-sociálního, jaký je vlastní vztahům ve vnitřním životě mezi naším společným Otcem nebeským a Mnou, tvým Bratrem a Duchem ode Mne i od Otce.
Účinné svátostné znamení je zde ve vzájemném osobním úkonu lásky, v níž se oba navzájem odevzdávají. Ve skladbě manželství, otevřené růstu a proměnám, je důležitý rozvoj lásky. Počáteční vášnivá láska se ponenáhlu přetváří v duchovnější, obětavou lásku každodenní. Manželé si ve vzájemné lásce vytvářejí prostředí domova. Prvkem, který činí skladbu manželství životnou a otevřenou dalšímu růstu, není a nemůže být rozpor ani odlišnosti mezi mužem a ženou, nýbrž je to svátostný rys, kterým se manželství vyznačuje. Napomáhám nekonečným projevům lásky, plynoucí ze Mne a Mého Nejsvětějšího Srdce. Jako odedávna vycházím svému lidu v ústrety smlouvou lásky a věrnosti, tak nyní jako tvůj Bratr, Spasitel a zakladatel Mé vlády či Mé společnosti v lidských podmínkách vycházím vstříc snoubenci a snoubence svátostí manželství (GS 11/1,48).
Bez tohoto nadpřirozeného prvku nedokáže manželskou skladbu natrvalo oživovat ani sama láska, která je jejím přirozeným základem. Láska bez Mého nadpřirozeného zušlechtění nepřekračuje meze povrchní zamilovanosti. Zpravidla se rozpadá, sotva vyvstává před manželem a manželkou plnění obtížných úkolů. Láska, ke které směřuješ, je jasnozřivá, chápavá, soudná, uznalá. Zahrnuje v sobě důležitý vztah vzájemné úcty. Předpokládá upřímnou otevřenost a hluboké poznání manžela a manželky se všemi jejich přednostmi i vadami. Vždyť manžel a manželka se neliší jen v pohlaví, nýbrž i v povaze jako jednotlivci. V lásce jsou žádoucí jisté společné zájmy, stejně jako přiměřená shoda v životních názorech. V lásce záleží také na přibližně podobné psychické vyspělosti a kulturní úrovně manžela a manželky.
Snaž se jako duchovní pastýř v Mé Církvi objasnit manželovi a manželce trojí druh erosu v jejich erotické náklonnosti.
Předně je to náchylnost po něčem mimo sebe, aby se stalo majetkem vlastní dokonalosti. Tento první druh erosu je jen přirozeným zákonem všech bytostí. U myslících bytostí je zdokonalen dvěma dalšími druhy.
Vyšší druh erosu se uskutečňuje poznáním. Při jakémkoli smyslovém postřehu se vzbuzuje v poznávajícím směřování k poznané věci. V postřehnutém předmětu je totiž zároveň pojata jeho uspokojující vlastnost, která může poskytnout částečné zadostiučinění. Tento druh erosu se vyznačuje náhlostí a zaslepenou dravostí.
Nejvyšší druh erosu představuje zaměření vznikající z rozumového poznání (M. Habáň OP, Sexuální problém, 45-6, Olomouc 1933 Krystal).
Zdokonaluji však tvou přirozenou lásku a zušlechťuji ji zvláštním darem Mé milosti a lásky. Teprve taková láska, spojující přirozené hodnoty s Mými hodnotami nadpřirozenými vede manžela a manželku k tomu, aby se sobě navzájem darovali s něžnou náchylností, která se projevuje i skutkem a prolíná celým jejich životem. Právě svým velkodušným uplatňováním se láska zdokonaluje a rozvijí (GS 11/1,49).
Z rozdílnosti přirozenosti vyplývá rozdílnost postavení muže a ženy v rodině. Mužské vlastnosti uschopňují k uspořádání a prozíravé péči, ženské vlastnosti zase k oddanosti, službě a obětavé lásce (Pecka II, 374). Žena je na základě věčného Mého plánu ta, ve které řád lásky ve stvořeném světě nalézá půdu, v níž může zapustit první kořeny. Důstojnost ženy se měří podle řádu lásky. Řád lásky je v podstatě řádem Mé spravedlnosti a Mé lásky (Mulieris dignitatem /MD/, 29). Důstojnost ženy je vnitřně spojena s láskou, kterou sama prokazuje ostatním (MD, 30). Žena má své místo v konečném obrazu světa a tebe jako člověka a jako Mé dítě. Je to žena, jejíž význam a důstojnost dosahují kosmických rozměrů (Zj 12,1) . Do biblického vzoru ženy je od začátku vepsán boj proti zlu a proti zlému duchu (Zj 12,4-9). Zároveň však je tu také vepsán boj o tebe, o tvé dobro a záchranu (Mt 2,13-16; Zj 12,4). Především v ženě vyznačují dějiny dramatický zápas o právě o tebe uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi. Morální a duchovní síla ženy je spojena s vědomím, že jí zvláštním způsobem svěřuji právě tebe. Proč? Právě v důsledku jejího ženství (MD 30).
Při svém duchovním pastýřství manželské rodiny se snaž soustavně vést manžela a manželku k pochopení, že vyznačuje-li se živoucí skladba rodiny převahou vlivu muže (Ef 5,23; 1 Kor II,3), znamená to, že se muž v rodině uplatňuje tak, jako sám užívám své moci v Mém lidu, který si vyvoluji, a za který dávám sám sebe. Jako duchovní pastýř se přičiň o to, aby manžel a manželka přijímali zásadu, že "muž je hlavou ženy" nikoli jako nějaký jednostranný zevně uložený příkaz, nýbrž aby ji uskutečňovali nově, a to vzájemným podřizováním se jeden druhému z úcty ke Mně (Ef 5,21). Toto podřizování ve vztazích mezi manžely není jednostranné, nýbrž vzájemné. V poměru ke starosvětským zvykům je to ovšem Moje evangelní novinka. Ve Mně není už muž ani žena" (Gal 3,28). Všechny důvody pro podrobení se ženy muži v manželství musíš chápat ve smyslu vzájemného podrobování se obou manželů z úcty ke Mně (MD 24).
Nesmírný význam ženy v dnešní rodině není dán žádnou emancipací, která by sváděla ženu do postavení muže, nýbrž "věčným ženstvím", které pro tvořícího muže nabývá na závažnosti. Povinností vdané ženy není zaujímat stejné postavení jako muž, nýbrž vedle mateřského poslání pečovat o pokojné společenství své domácnosti a uplatňovat své prvenství v řádu soukromého života (J. Maritain, Křesťanský humanismus, 205, Praha 1947).

5. Současná rodina
V současné společnosti se snížil sňatkový věk, a to jak u žen, tak u mužů. Spolu s tím se zmenšuje i věkový rozdíl mezi mladými manžely, a to zejména díky snižování sňatkového věku ženichů.
V dnešních rodinách se 90% dětí rodí do tří let po uzavření manželství. Většina dětí má mladé rodiče. Asi dvě třetiny našich dětí se narodí ženám už do 25 let jejich věku a 85% do 30 let. Ve věkové skupině žen starších 30 let dochází naopak spíše k potratům než k porodům.
Naznačené poměry odpovídají představám a snahám dnešní mladého pokolení uplatňovat "demokratický model rodiny". V takovém modelu pracuje manžel i manželka mimo rodinu a mimorodinná zaměstnanost ženy, vzniklá péčí o malé děti, je co nejkratší. Tak se proti dřívějším tradičním modelům rodiny záměrně zkracuje ta část rodinného cyklu, v níž převládá péče o malé děti. Ženě se tím pochopitelně "uvolňují ruce" a získává možnost udržet si svou odbornost a vrátit se brzy na mimorodinné pracovní místo. Život současné mladé rodiny se výrazně odlišuje od minulých modelů. Mnohé sklony mladé rodiny jsou pochopitelné, avšak jejich uplatňování působí zřídka jako činitel navozující stálost manželství a pevnost rodiny. Především se změnila společenská, zvláště hospodářská, ale i také emocionální zralost mladých rodin. Velký počet mladých manželství vzniká po velmi krátké známosti (přibližně polovina snoubenců se zná před sňatkem méně než jeden rok. Ukazuje se, že nejméně 5% mužů a žen uzavírajících první sňatek, je na manželství nepřipraveno a 20-25% se svými názory stává potenciálními rozbíječi vlastního manželství.
Jistou lehkomyslnost, mravní nezralost a hospodářskou nezajištěnost při zakládání rodiny prokazuje též skutečnost, že 70% mladých manželů nebo manželek přivádí manželku či manžela po svatbě do rodičovské rodiny. Soustavné soužití dvou pokolení je dnes, kdy se tolik změnil způsob života, názory i zvyky, zejména v prvních letech manželství, vratké. Přitom v důsledku řady změn obyvatelstva nastává takový růst rodiny, který s sebou přináší soužití více než jen dvou pokolení.
Důsledky nezralosti a nepřipravenosti mladých lidí na manželství a rodičovství se ve společnosti projevují nepříznivě. Sleduj údaje o rostoucí rozvodovosti mladých rodin, zejména rodin s malými dětmi. Srovnáš-li sklony ke zkrácení intervalů mezi narozením dětí se zjištěnými vrcholy rozvodové křivky (4-5 let v manželství, 6-7 let, 10-14 let) a s celkovým výskytem rozvodů, ukazuje se, že každé 9.-10. dítě ve věku do 15 let žije trvale nebo dočasně v neúplné rodině. Děti jsou stále menší překážkou k rozvodu.
Od poloviny 20.století rostla úhrnná rozvodovost v českých zemích lineárně. Souviselo to s řadou činitelů, jako je změna postavení ženy ve společnosti a v rodině. Mimorodinná práce žen i jejich vzdělanost rostly a manželství tím pro ně pozbylo svou zabezpečovací úlohu. Změny růstu rozvodovosti souvisejí se změnami rozvodového zákonodárství. Rozvodové zákonodárství bylo od poloviny stejné v celém Československu, avšak jeho dopad byl místně různý. Právní úprava i bez vyslovení rozvodu i bez souhlasu nevinného partnera (od 1.1. 1956) měla za následek zrychlení tempa růstu rozvodovosti v tomto období. Další změny zákonodárství: opuštění zásady zjišťování viny (1964) a zrušení obligatorního smírčího řízení (1973) se projevily dalším zrychlením tempa růstu rozvodovosti. Podle tohoto růstového zaměření rozvodovosti v Československu (za léta 1950 -88), by podíl manželství ukončených rozvodem činil v českých zemích (a na Moravě) v r. 2010 54,5%.
Poměry v neúplné rodině: matky jsou spokojeny s chováním a vlastnostmi svých dětí méně než v rodinách úplných. Otec většinou nezasahuje do výchovy (65%), s dítětem se nezabývá (34%), nebo má na ně dokonce záporný vliv (11%). U prvních dětí se často projevují neurotické příznaky, u druhých dětí výchovné úkoly (Sociologický časopis, 20, 1980/3, 270).
Jak vidět, poměry, v níž se nachází dnešní rodina, vykazuje vedle rysů příznivých i záporné. Příznivé jsou znamení působení Mé spásy ve světě. Záporné svědčí zase o odmítání člověka, když se setkává s Mou láskou. Nechybějí příznaky povážlivého úpadku základních hodnot, růst rozvodovosti a potratovosti, antikoncepce, růst mentality, která je nepřátelská početí (FC, II,6).
Ve společnostech, které dosáhly jisté kulturní vyspělosti, se ukazuje, že četné rodiny upadají ve svém potomstvu. Nejde jen o to, že některé děti váhají se vstupem do manželství, nýbrž především o to, že vdané a ženatí nežijí řádně manželsky a nemají děti. Jednotlivci chtějí mít svobodu. Odmítají se vázat na rodinu s výmluvou, že jejich příjmy nestačí na obživu rodiny.
Také ženská otázka, jež teoreticky znamená sociální a kulturní zrovnoprávnění ženy, prakticky značí, že se žena může nezávisle na muži živit a nezávisle na něm rozhodovat o svém životním stylu apod. Toto uvolnění způsobuje, že váhá vzdát se své svobody a zavázat se k tolika povinnostem při zmenšených výhodách. Tak se velké množství manželství stává neplodnými, ale také v širším smyslu netvořivými. Plodnost manželské lásky se totiž neomezuje na pouhé plození, i když to tak lidé často chápou. Plodnost se rozšiřuje a obohacuje také všemi plody mravního, duchovního a nadpřirozeného života, k jejichž předávání dětem, povolávám otce i matku.
Jako duchovní pastýř v Mé Církvi stojíš jasně na straně života (FC, 11/1,28). Hlásej a uplatňuj učení Mé Církve ve společenských a kulturních poměrech, kde je těžko chápáno a nerado přijímáno. Moje láska ve tvém pastýřském srdci ti dává vynalézavost k tomu, abys je učinil přitažlivějším, žádanějším k rozvoji opravdového dobra muže a ženy.
Vědeckotechnický pokrok, kterým vzrůstá tvoje vláda nad přírodou, dává jednostranně naději na lepší lidstvo, protože současně vzbuzuje i obavy z budoucnosti. Mnozí si kladou otázku, zda stojí zato žít či zda by nebylo vůbec lépe se nenarodit a pochybují, zda je správné přivádět na tento svět další lidi, kteří snad jednou budou proklínat svůj život v krutém světě, jehož hrůzy si lze sotva představit. Jiní si zase činí výhradní právo na vymoženosti technického pokroku a vylučují ostatní. Místo toho jim násilím a lstí vnucují prostředky, zamezující početí nebo vyvolávající potrat či ještě horší praktiky. Další žijí v zajetí spotřebního způsobu života. Takto vyvstal opravdový životu nepřátelský postoj, který usiluje se prosadit v řadě otázek dneška. Někdy je provázen farizejským zdůvodňováním pomocí nepříznivých celkových výhledů o přelidnění planety a nedostatku výživy pro všechny lidi světa (FC 30). Učení Mé Církve o předávání života se zakládá na nerozlučném spojení dvojího, Mnou zamýšleného významu manželského styku, jenž vzájemně odtrhovat ti nepřísluší: totiž významu spojení a významu plození.
Jestliže tedy manžel i manželka užíváním umělých antikoncepčních prostředků a metod nepřirozeně oddělují od sebe tyto dva významy, jež vkládám do samé přirozenosti muže a ženy, a do průběhu pohlavního společenství, přisvojují si rozhodování o Mém záměru, tak převracejí a snižují pohlavnost člověka, jakož i svou vlastní osobu, neboť přitom ztrácejí onen charakter úplného odevzdávání. Tak onomu co do přirozenosti úplného darování se manžela i manželky objektivně protiřečí antikoncepce, neboť vzájemná odevzdanost už není úplná. Z toho plyne nejen ono rozhodné odmítnutí otevřenosti vůči novému životu, nýbrž i znetvoření vnitřní skutečnosti samotné manželské lásky, která je zaměřena na celou osobu, na plnost vzájemného darování se (FC 30).
K zásadnímu růstu počtu umělých přerušení těhotenství v českých zemích ve druhé polovině osmdesátých let přispělo přijetí vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 75/1986 Sb., která blíže upravovala podmínky, za nichž bylo možné přerušit těhotenství ze zdravotních důvodů. Mezi důvody vedoucími koncem 20. století a na začátku 21.století k úbytku umělých přerušení těhotenství patří kromě jiného změna celkového populačního klimatu v České republice spojená mj. se značným rozšířením hormonální antikoncepce. V roce 2006 ji užívalo 900 tisíc českých žen, tj. 38% žen ve věku vhodném k otěhotnění.
Působí zde řada příčin, které oslabují důvody dnešního mladého pokolení k zakládání rodin, totiž posilují jejich rozhodnutí směřující k odkládání založení rodiny do vyššího věku. Následkem toho se snižují počty těhotenství a tím byl vytvořen předpoklad nejen pro pokles počtu porodů, ale i pro pokles absolutního počtu potratů.
Na druhé straně však dám manželovi a manželce příležitost využívat neplodných období, a tak brát ohled na onu neoddělitelnou souvislost spojení a plozeni jako vlastních složek lidské pohlavnosti, podřizovat se tak Mému plánu a uplatňovat sexualitu v její původní dynamice naprostého darování se, aniž by ji porušovali nebo převraceli (FC 32).
Velká většina manželství prochází během svého trvání větším počtem potíží, kdy jen sebeodříkání a ochota ustoupit od svých "práv" mohou zabránit tomu nejhoršímu. Neexistuje krize manželství jako takového, jako zařízení, nýbrž často dochází ke krizím určitých manželů a manželek a ostatních rodinných příslušníků.
Příznakem poruchy rodiny je pronikavé zmenšení její velikosti, tedy počtu dětí, velikosti domácností. Rozklad uspořádané rodiny je provázen oslabením především vnitřních vazeb. To zahrnuje narušení vztahů rodičů k dětem (antikoncepce, potrat), dětí k rodičům (oslabení autority rodičů), narušení vzájemného soužití manželů (cizoložství, rozvod). Dále to zahrnuje také oslabení vnějších vazeb rodiny k farní obci, ale i ke státu, národu.
Toto torzo rodiny představuje otce, matku a děti, tedy rodinu, jejíž skladba je omezena na nejnutnější vazby, a nemá žádné duchovní a mravní zálohy pro případné krize, včetně opory o starší pokolení.
Druhým příznakem poruchy rodiny je oslabení pravidelného, řádného působení rodiny. To se projevuje úchylkami v mravního poslání rodiny, totiž nevěrou, vychladnutím lásky, cizoložstvím, rozvodem, dále v oslabení náboženského poslání (nepřijetí manželství jako svátosti, čili jako zdroje milosti, oddělení rodiny od farní obce a obecné Církve vůbec, zanedbávání náboženské výchovy), v oslabení působení rodiny předáváním života (antikoncepce, potrat, odkládání dětí).

6. Poslání rodiny
Zatímco většina lidí i křesťanů ulpívá na chápání manželství a rodiny především jako zařízení k předávání života, a posléze také jako společenském a kulturním zázemí manžela a manželky, pracovně nasazených mimo rodinu, jako duchovní pastýř v Církvi se snaž začít už působením na mládež, přes předmanželskou přípravu snoubence a snoubenky až k duchovnímu vedení rodin. Objasňuj poslání rodiny především ve vytváření osobního společenství, a teprve potom ve službě předávání života, dále v účasti na rozvoji společnosti, jakož i na životě a poslání Mé Církve (FC III,17).
Stále znovu se jako duchovní pastýř snaž objasňovat, že úlohu předávání života (a s ní související úlohu výchovu dětí) v rodině nepředchází existence celého, hotového společenství lásky, ani přítomnost dokonalého celku nějakého sociálně-kulturního prostředí, jako domova, třebaže v subjektivní duchovní podstatě to trvá v předsevzetí manžela a manželky už od uzavření sňatku. Přesto co do případné, objektivní podmíněnosti to trvá pouze v zárodku a během celého manželského života se to ponenáhlu rozvíjí. Přitom samo potomstvo tento rozvoj usnadňuje a přispívá k němu.
Vztahy mezi úkolem předávání života a posláním rodiny jako celkového společenství lásky a prostředí domova a ve smyslu vzájemného osobního doplňování se, zdokonalování se manžela a manželky nejsou jednoznačné. Případná úchylka úkolu předávání života některé rodiny zdánlivě neohrožuje činnost ostatních úkolů rodiny, nýbrž spíše rovněž usnadňuje jejich plnění.
Případné nadhodnocování úkolu předávání života rodiny neomezuje uplatňování rodiny jako společenství lásky, nýbrž omezuje přiměřené plnění ostatních úkolů rodiny. Navíc při dlouhodobém nadhodnocování poslání rodiny jako zařízení k předávání života dochází k narušení samotné přirozené skladby manželství a rodiny (vznik rodiny s převládajícím postavením manžela - otce).
Nejnebezpečnější je úchylka od poslání rodiny jako společenství lásky. Je nepřirozená a nebezpečná tím víc, že může snadno a velmi nenápadně nastat při mimorodinné zaměstnanosti manžela a manželky. Ohrožuje všechny ostatní úkoly rodiny a narušuje samu její skladbu. Naproti tomu zdůrazňování poslání rodiny ve smyslu společenství lásky je žádoucí. Rodina k tomu přirozeně směřuje, ale dosahuje toho pouze s Mou milostí. To je tvůj velký úkol duchovního pastýře. Zanedbáš-li duchovní vedení rodiny, zbudou ti samé záporné úkoly, jako je nepříznivý postoj k těm, kdo se dopouštějí antikoncepce, potratu, nevěry, zanedbávání výchovu dětí osobním příkladem, zanedbávání vztahů rodiny k farní obci a k farnímu kostelu, či k duchovní rodině řeholní, rozvody, atd. Jedině naplňování poslání rodiny jako prostředí a společenství lásky vede k sladění všech ostatních rodinných úkolů a je to doprovázeno vrůstáním skladby a činnosti rodiny do skladby Mé společnosti prostřednictvím společenství farnosti a duchovní rodiny řeholní.
Bezprostřední poslání rodiny je přirozeně poslání mravní. Manželství a rodina přirozeně působí ve smyslu osobního mravního rozvoje a zdokonalování se manžela, manželky a dětí, jakož i rodinných příslušníků staršího pokolení. Jde na jedné straně o usměrnění a ovládnutí smyslnosti, a zejména o umírnění nezřízeného života pohlavního, přiměřené a důstojné naplňování pohlavního pudu (1 Kor 7,29). Na druhé straně jde o uplatňování v duchu rozvoje mravních ctností manžela, manželky a ostatních členů rodiny jako jednotlivců. Přitom nejde je tu „zúženou“, „atomizovanou“ rodinu, nýbrž i širší rodinu, zahrnující též staré osoby; zahrnuje však také ostatní známé rodiny, jakož i jednotlivce v okolí a sousedství, zvláště sirotky, opuštěné lidi, vdovy, nemocné a jinak postižené osoby (FC 26).
V důsledku nevyrovnaného rozvoje průmyslu a výstavby sídlišť jsou staří lidé vytlačováni na okraj. To pro ně znamená trpkost a bolest, a pro mnohé rodiny zase ochuzení ducha. Vždyť staří lidé mají často dar překlenout přehrady mezi pokoleními dříve, než vzniknou. Kolik dětí najde u starých lidí porozumění a lásku v jejich očích, slovech a láskyplném jednání! (FC 27)
Jako duchovní pastýř se snaž chránit rodinu před zužováním jejího společenského úkolu na plození a výchovu dětí, i když je to nenahraditelné. Rodina se proto má věnovat různým společenským úkolům, zejména ve prospěch chudých, opuštěných a ostatních osob a v těžkých životních okolnostech, které se vždycky dost vymykají působnosti veřejné péče, nebo je o ně postaráno jen úředně, neosobním způsobem (FC 44). Vzhledem ke spotřební demokracii, kde hrozí nebezpečí vytrácení se osobního prvku v nejširších vrstvách společnosti, ovládané hromadnými sdělovacími prostředky, rozhodnutím úřadů, reklamou s jejím odlidštěním a nelidskostí, což dává vzniknout únikovým jevům (alkoholismus, narkomanie, terorismus), vyzařuje také dnes rodina nesmírnou sílu. Tato síla rodiny je schopna vytrhnout člověka z jeho jakoby bezejmenného stavu, udržovat a posilovat v něm trvalé vědomí jeho osobní důstojnosti, rozvíjet v něm hlubokou vstřícnost a začlenit ho podle jeho povahy a schopností do společnosti. (FC 43).
Jako duchovní pastýř podnikni velké úsilí i leccos snést a vytrp, abys osobním příkladem a vlastním nasazením strhnul otce, matky i děti rodin k nadšenému naplňování společenské úlohy rodiny, která se má uplatňovat i ve veřejné činnosti. Když se má rodina jako první zasazovat o to, aby zákony a státní složky nejenom nenarušovaly práva a povinnosti rodiny, nýbrž je naopak podporovaly a účinně bránily, tak musí především u tebe jako duchovního pastýře najít k tomu duchovní a mravní oporu a posilu, a musíš v tom směru také něco podniknout nebo i snést a vytrpět od světské moci. Jedině, když se budeš v tomto směru snažit a přičiňovat, bude v každé tobě svěřené rodině stále více vzrůstat vědomí, že v oboru tzv. rodinné politiky se musí na prvním místě sama ujmout podnětnosti (FC 44).
Zvláštním osobitým odrazem přijatého a osvojeného způsobu života rodiny je rodinné prostředí, označovaná též jako "rodinné klima", "teplo domova". Jde o zvláštní uplatnění a naplnění názorové, postojové a činnostní složky v daném způsobu života každé jednotlivé rodiny a domácnosti. Rodinné prostředí je právě tou neopakovatelnou složkou života rodiny, která velmi pronikavě působí na všechny členy rodiny (dospělé i děti). Právě pro svůj mravní a spontánní náboj představuje rodinné klima soustavně působící základ výchovy a vytváří zvláštní výchovné prostředí vlastní každé rodině. Sociálně-kulturní prostředí rodiny je částečně vztahová stránka života rodiny a částečně hodnotová. Ovlivňuje všechny složky osobnosti rodinných příslušníků, zejména dětí, u nichž převažuje intuitivní poznání nad přemítavým poznáním rozumovým. Toto poslání rodiny se může případně projevovat také jako poslání citově ochranné, ale nemůže se na něj omezovat.
Jako duchovní pastýř se přičiň o to, aby se tvůj kostel stal pravým ohniskem, odkud by vyzařovalo teplo domova do všech tobě svěřených rodin. Současně máš odpovědnost za to, aby se společenství tvých svěřenců rozšiřovalo do všech stran a působilo jako vír, strhující svou atraktivností a ochotou k službě a pomoci potřebným všechny bloudící, hledající pravdu, váhající, postižené nejenom nemocí či úrazem, ale třeba i rozvodem. Velkou úlohu přitom nadále plní přítomnost důvěrně oddělené zpovědnice pro osobní zpověď, která usnadňuje zakoušení skutečnosti, že v každém kostele obecné Církve může ten, kdo to potřebuje a hledá, najít otce, který ho vždy ochotně osobně vyslechne, a chce i může mu pomoci. Zvláštní a nezastupitelnou účast na tvorbě tohoto tepla domova v duchovním smyslu působí právě žena. Proto polož jako pastýř důraz na časté mariánské pobožnosti, vyzdob svůj kostel soudobými obrazy a jinými pro současného člověka strhujícími a sdělnými díly, ovšem ne sladce podbízivými. Najdi, nabídni a poskytni uplatnění pro ženy ve farní obci či prostě navštěvujících kostel, při úklidu, výzdobě, při čtení Písma svatého, atd.
Vyvaruj se však úchylky podbízivosti některých novot v životě farní obce či duchovní rodiny, v konečném účinku škodlivých. Tak se vyhni nemístnému otevírání fary jako by právě fara byla nejlepším shromaždištěm pro rodiny, pro mládež a vůbec věřící. Shromaždištěm tvých svěřenců je kostel či kaple. Fara je pro faráře a jeho předmanželskou přípravu snoubence a snoubenky, pro přípravu na křest, atd. Zavádění různých přitažlivých novot a lákadel se v řadě případů ukázalo být škodlivé. Mnoho mladých, takto přilákaných, se po přechodu do jiné farnosti odklonilo od kostela, kde tuto nabídku postrádali.
Současně rodina jako Církev v malém měřítku působí podklad, ze kterého jako z buněk duchovně vyrůstá farní obec nebo nějaké duchovní společenství. Sociálně-kulturní klima rodiny jako prostředí domova tvoří základ, o který se opírá Moje obecná Církev. Prostřednictvím tebe, zvláštního duchovního pastýře, povolávám otce, matky i děti, aby vytvářeli zkušenost nové a vlastní jednoty, jež potvrzuje a zdokonaluje onu přirozenou a lidskou jednotu. Moje milost je pro svou povahu a vnitřní proměnlivost podle svatého Tomáše "milostí bratrství". Základní složkou výstavby takového společenství je výchovný dialog mezi rodiči a dětmi, kde každý dává i přijímá. Děti přispívají svým vlastním přínosem k vytváření křesťanské rodiny svou láskou, úctou a poslušností vůči rodičům (FC 21).
Toto působení rodiny však není samočinné, nýbrž se uplatňuje a rozvíjí tam, kde se o to jako duchovní pastýř soustavně přičiňuješ.
Rodina přirozeně působí nábožensky a jako základní buňka Mé Církve. Manželství představuje v Mém lidu nejen uznávané společenství muže a ženy, a nejen pouhou smlouvu, nýbrž také prostředek k dokonalejšímu ztotožnění muže a ženy se Mnou., jakož i k vzájemné jednotě. Jednota mezi mužem a ženou v manželství je obrazem jednoty mezi Mnou a Mou Církví.
V Mém vykoupeném lidu představují manžel s manželkou sobě navzájem a svým dětem i ostatním rodinným příslušníkům spolupracovníky Mé milosti a svědky víry (AA, III,11). Jejich manželství se uplatňuje nábožensky jednak pro víru manželů, jednak pro svátost, kterou představuje (Tomáš ze Štítného, O trojím stavu, 1/12-15).
Jako pastýř v Církvi se snaž nejenom naukově objasňovat, ale také přivádět své svěřence k přesvědčení a dosahování vlastní zkušenosti osobním zakoušením skutečnosti, že křesťanské manželství v obecné Církvi sice přesahuje jakékoliv jiné manželství, ale nikoli proto, že by křesťané byli lepší než jiní, nýbrž svým svátostným stavem, protože tvoří obraz Mé společnosti. Tato jednota muže a ženy zobrazuje jednotu Mne s Mou Církví různým způsobem, který se jako duchovní pastýř snaž přibližovat tak, aby se stal předmětem náboženské zkušenosti rodin.
Především jednota Mne s Mou Církví je živoucí a životodárná jednota. Tvoje rodina má úlohu být první a životodárnou buňkou lidské společnosti. Rodina plní danou úlohu, jestliže vzájemnou oddaností svých příslušníků a společnou modlitbou ke Mně se projeví jako domácí prostředí rozvoje Mé Církve. Mou Církví je každý domov, kde se pravidelně shromažďují rodinní příslušníci, aby velebením a modlitbami Mne slavili a posilovali se ve vřelosti víry. Tvoje rodina plní svou úlohu, jestliže se celá začlení do bohoslužebného života Mé Církve, a konečně poskytuje-li účinnou pohostinnost, podporuje- li spravedlnost a prokazuje-li dobročinnost ve prospěch trpících (AA III,11). Tvoje manželství má pro svou účast na Mém díle posvátný ráz. Je sice milujícím poutem mezi mužem a ženou, ale je také milujícím a požehnaným vztahem Mne k tvoru. Tvůj život je výsledkem jednoty muže a ženy, a z této jednoty plyne do jejich duší Moje milost.
Moje jednota s Mým vykoupeným lidem je dále jednota živá a ústrojná. Je to jednota, jaká je mezi Hlavou a Tělem. Jednota muže a ženy v manželství je jednotou dvou v jednou těle a v jednom duchu.
Konečně je jednota mezi Mnou a Mým lidem jednotou v nekonečné lásce, v lásce trvale, obětavé. Spojení manžela a manželky je podobné jednotě v lásce zaměřené k jedné osobě, v lásce nesobecké, která trvá celý život (Ef 5,21-23). Snoubenec a snoubenka si vstupem do platného manželství navzájem udělují svátost, ale ne jen ze své vůle, nýbrž z Mé vůle. Vytvářejí ve svém svazku viditelnou skutečnost Mé lásky a Mé Církve (LG II,11). Manžel a manželka představují znamení tajemného spojení Mne s Církví, a tím naplňují radostnou novozákonní informaci v duchu pokrokového uspořádání sociálního a kulturního života lidstva.
Manželství působí jednak ve smyslu posvěcujícího stavu, jednak ve smyslu svátosti. Svátostné působení manželství spočívá v tom, že manžel a manželka v něm symbolicky zpřítomňují Mne, když přijímají jeden druhého jako obětní dar. Jako duchovní pastýř, který dáváš ve svátosti smíření rozhřešení, zůstáváš sice člověkem s celou svou osobitostí, a přece zastupuješ u kajícníka Mne milosrdného tak dalece, že když se ti kajícník vyznává z hříchů, vyznává se Mi, a pokud řekneš "já tě rozhřešuji", uděluji rozhřešení jako tvůj Bratr a Spasitel Podobně Mne zpřítomňuje manžel manželce. Vždyť mám právo na úctu a službu celého lidského "já". Tím, že se manželka oddává manželovi, oddává se Mně. Náboženské působení rodiny se projevuje také v tom, že Mně manželství symbolizuje trojjediného, neboť při ní dvě osoby tvoří z lásky jednotu, a z jejich vzájemné lásky vzniká třetí osoba. Rodina také symbolizuje Mne ve třech Osobách, když je otec obrazem našeho věčného Otce, dítě symbolem Mne, tvého Bratra a Spasitele, matka je pak obrazem Ducha ode Mne i od Otce.

7. Výchovné poslání rodiny
Vzhledem k tomu, že jako otec či matka dáváš život svým dětem, máš přirozeně přednostní právo i povinnost vychovávat své děti. Tvou úlohou jako otce či matky je vytvořit rodinné prostředí, proniknuté láskou a úctou ke Mně i lidem. Toto prostředí napomáhá plné osobní a společenské výchově dětí. Rodina je tedy první škola společenských ctností (GE 3a).
Jako otec či matka jsi ve své rodině duchovním pastýřem Mé Církve. Proto se přičiň, aby tvoje rodina jako "domácí Církev" byla první školu výchovy ve víře. Jako manželovi či manželce ti ve svátosti manželství uděluji milost a úkol věnovat se výchově svých dětí. Když učíš své děti vyslovovat první slova, tak je učíš také chválit Mne, jehož blízkost jako milujícího a .starostlivého otce u tebe jako svého rodiče děti cítí. Když je učíš prvním projevům lásky, učíš je otevírat se Mně a lidem a nacházet smysl života v dávání sebe sama (CL, V, 62) .
Výchovný úkol rodiny nabývá svátostí manželství své důstojnosti a svého povolání pravé a vlastní služby tak nesmírné, že ji svatý Tomáš přirovnává ke kněžské službě (FC 38).
Má-li někdo intuitivně už od nejútlejšího věku osvojený řád, pokoj, pohodu, správné rozdělení úloh a žebříček hodnot, nebude mu ani později zatěžko pochopit a uznávat uspořádání celé společnosti a kulturních hodnot, úlohu jednotlivých sociálních zařízení a kulturních hodnot v lidském životě. Dítě se pak snadno a tvořivě zapojí do života společnosti. Vzory sociálních postojů, jednání a vztahů a kulturního hodnocení a tvorby, osvojené dítětem v rodině, tvoří nezbytnou součást procesu začleňování jedince do společnosti a přenosu kulturních hodnot z pokolení na pokolení (GE 36).
Jestliže v minulosti měla rodina ve výchově dětí výsostné a neomezené postavení, současná rodina se o tyto úkoly dělí – neboť výchova vyžaduje zvláštní odbornost a celoživotní ráz působení. Dělí se ve výchově svých dětí s řadou zařízení (dětská zařízení, škola, univerzita, hromadné sdělovací prostředky, doškolovací zařízení atd.). S rostoucí technizací života ve společnosti se rodina musí víc a více dělit ve výchovném působení na rodinné příslušníky se zvláštními výchovnými zařízeními společnosti (počítače, internet). To zase klade vyšší nároky na obecné základní vzdělání jednotlivce v rodině.
Zvláštnostem, kterými se vyznačuje rodina, odpovídají také znaky rodinné výchovy. Je to především její jednotlivý a osobní ráz, a tím i možnost zabývat se zvlášť s každým jednotlivým případem. Každá rodina má své zvláštní vlastnosti, jimiž se liší od jiných rodin. Tyto vlastnosti jsou určovány věkem rodičů, jejich životní zkušeností, jejich výchovou a vzděláním, praktickou činností, osobnostními předpoklady a řadou dalších okolností. Rodinnou výchovu také značně ovlivňuje skladba rodiny (počet, pohlaví členů, věk a osobnostní vlastnosti dětí, úplnost či neúplnost rodiny, soulad činností mezi dospělými, mezi dětmi a navzájem) a jiné činitele.
Dalším znakem rodinné výchovy je její neprofesionální ráz. Jako otec či matka většinou nejsi ve výchově odborníkem. Proto jsou tvoje výchovné metody, zásady, ale často i cíle velmi rozmanité. Důležitým příznivým znakem rodinné výchovy je dlouhodobost působení.
Závažným předpokladem tvého účinného rodičovského utváření dětí v rodině je názorová jednota rodinných příslušníků, především tebe jako otce a tebe jako matky, dále pak soulad mezi působením rodinného prostředí na děti a působením širšího sociálního prostředí na děti. Pokud jde o názorovou shodu tebe jako otce a tebe jako matky, vyznávání stejné víry samo o sobě ještě samovolně nezajišťuje souladné manželství, nicméně vytváří k tomu dobré předpoklady a pevný základ pro ucelenou náboženskou výchovu dětí.
V duchovní správě rodiny se snaž jako zvláštní, posvěcený duchovní pastýř brát v úvahu nové způsoby působení. Zavedené výchovné vzorce a postupy minulých dob bývají dnes neúčinné. Můj lid už nemůžeš chápat, a tím méně někomu představovat jen jako dobře uspořádané stádo ovcí. Tím není tvoje autorita zvláštního pastýře otřesena, nýbrž vystavena zkoušce, zda obstojí v nalézání a používání nových postupů, způsobů a vzorců působení. Mnozí věřící, kteří s úspěchem prošli výchovou v tradičních postupech a vzorcích, zklamali v zátěžových okolnostech života, ba často se kvůli tomu ocitli mimo Mé společenství lásky. Neporozuměli Mé výzvě ke svobodě, ani nepochopili její význam pro život. Proto ji ani nedovedli účinné předávat svým dětem.
Každá rodina je společnost s vlastním a původním právem. Proto jí přísluší právo na svobodné uspořádáni domácího náboženského života pod vedením rodičů. Rodiče mají právo stanovit způsob náboženské výchovy svých dětí podle vlastního náboženského přesvědčení. Státní moc tedy musí uznat právo rodičů na svobodný výběr školy nebo jiných výchovných zařízení. Z důvodu této svobody výběru se jim nesmějí ukládat nespravedlivá břemena. Mimo to se porušují práva rodičů, je-li dětem vnucováno ve škole vyučování, které se neshoduje s náboženským přesvědčením rodičů, nebo je-li předepsán jediný způsob výchovy, z něhož je vyloučeno náboženské vzdělání (DH 1,5).

8. Duchovní správa manželství a rodiny
Církevní služba manželství a rodině

Tvoje působení jako zvláštního duchovního pastýře v Církvi v rámci manželství a rodiny tvoří jednotu služby a panování. V duchovní správě manželství můžeš rozlišit tři důležité oblasti své pastýřské působnosti. Předně je to tvoje pastýřská služba nerozlučitelnosti manželství, dále služba pro řádné, tedy přirozené a zodpovědné předávání života, a konečně tvoje služba jednotu víry.
Tvoje pastýřství v rodině zahrnuje nejprve období přípravy mladých lidí na manželství a rodinný život.
Změny, ke kterým došlo ve společnosti, kladou nároky na tvou duchovní správu rodiny v tom smyslu, že ji nemůžeš chápat odděleně od ostatních společenských vlivů, nýbrž se ji musíš snažit vést tak, abys příznivé okolní vlivy účelně zapojil do celé své služby v rodině. Vždyť i občanská společnost se snaží připravovat mladé lidi na budoucí úkoly, protože si její představitelé uvědomují, že rodina je základem státu. Nemá smysl, aby některé úkoly probíhaly dvoukolejně, když se mohou vzájemně doplňovat. Přípravu na manželství chápej a prováděj jako postupný a vzájemně navazující proces.
Začni jej vzdálenou přípravou už u dětí duchovním vedením jejich rodičů k rozumné rodinné výchově. Bezprostředně i prostřednictvím pastýřského působení rodičů se snaž vést děti k tomu, aby poznávaly sebe samy, aby se naučily objevovat a přijímat v sobě tvora s bohatými a mnohostrannými dary ducha, ale také samostatnou osobnost s jejími silnými i slabými stránkami.
Na toto duchovní vedení navazuj od přiměřeného věku dětí a za pomoci vhodné katecheze, jako je tomu u katechumenů. Postupně je podrobněji připravuj na přijímání svátostí a objasňuj jim je v novém světle.
Bezprostřední přípravu snoubence a snoubenky na uzavření svátostného manželství prováděj v posledních měsících a týdnech před uzavřením sňatku jako objasnění nového významu svátosti, zdůvodnění a způsob prověření znalostí snoubence a snoubenky. Takovou nezbytnou přípravu shledáš zvláště naléhavou u snoubence a snoubenky, kteří mají mezery a obtíže v chápání učení svaté víry a odpovídající životní praxi (FC, IV/l,66).
Kromě toho buď ve svém duchovním pastýřství ve svěřené farní obci stále připraven vést duchovní přípravu na církevní sňatek pokřtěného snoubence a snoubenku, kteří nebyli ve své rodině náležitě duchovně vedeni, žili v rozháraných rodinných poměrech, nebo víru ztratili. Právě zde se ukáže vynalézavost tvé pastýřské lásky, když je budeš připravovat ne jako ten, který jim pouze ohromujícím způsobem staví před oči vážnost manželství, nýbrž tak, že jim nasloucháš, abys poznal příznivé vlastnosti v jejich přístupu vůči manželství, na něj pohotově navázal a odhalil jim hodnotu Mého zušlechtění manželství. Jako má svátost manželství vzhledem k ostatním svátostem zvláštní postavení, proto představuje skutečnost, vycházející ze samotného řádu stvoření. Je to stejný manželský sňatek, ustanovený na počátku stvoření. Úmysl muže a ženy uzavřít sňatek podle tohoto Mého záměru zahrnuje v sobě (třebaže ne vždy vědomě) ducha poslušnosti vůči Mé vůli. K tomu dochází působením Mé milosti. Takový snoubenec a snoubenka nastoupili tedy už vlastní a opravdovou cestu (FC 68).
Tvoje pastýřská služba se nekončí svatbou snoubence a snoubenky. Na předmanželskou přípravu navazuj další soustavnou duchovní službou. Pozorně naslouchej manželským párům ve svátosti smíření, ale také s nimi konej besedy, a pak i pohovory s těmi, kdo jsou zaskočeni některými událostmi v jejich rodinách. Kromě toho ukazují pastýřské zkušenosti, že se do této služby pastýře v rodině mají zapojit ještě jiné rodiny, aby se jim ve vzájemném vícerodinném soužití podařilo některé obtíže manželství správně vyjádřit a s pomocí Mne řešit. Nejde přitom jen o nějaká rekreační a jiná zájmová sdružení více rodin, nýbrž vždy také o společnou modlitbu svatého růžence, kdy se při přímluvách jednotlivců tyto obtíže odhalují a rodiny společně vyprošují u Mne jejich řešení a překonávání.
Pastýřství rodin představuje úkol všech členů místní obce farní, řeholní duchovní rodiny či církevního společenství, aby byli ochotni pomoci manželům, manželkám poznávat a žít své nové povolání a poslání. K tomu, aby rodina stále více rostla jako společenství lásky, potřebují všichni její členové pomoc a výchovu k odpovědnosti vzhledem k jejich novým povinnostem a obtížím, ke vzájemné pomoci a k zapojené účasti na
rodinném životě (FC IV/1,69).

Moje duchovní panování v rodině
Tvoje rodina je poslána, aby se vlastním způsobem podílela na poslání mé Církve tím, že sama sebe, svůj život a činnost jako důvěrného společenství života a lásky dává do jejích služeb (FC, 50). V té míře, v jaké rodina slouží Mně a Mé Církvi, panuji se svou Církví ve tvé rodině. Ať jsi manžel či manželka, otec či matka, máš závazek poslušnosti vůči víře. Povolávám tě k přijímání Mého Slovo. Jen ve víře můžeš objevit, k jaké důstojnosti pozvedám manželství a rodinu (FC IV,51).
Tvoje apoštolské poslání v rodině má základ ve tvém křestním přivtělení ke Mně a získává novou sílu svátostnou milostí manželství, aby rodina předávala víru svým dětem a dnešní společnosti, posvěcovala je a stvořené okolní prostředí a přeměňovala všechno podle Mého záměru. Zejména v dnešní době má tvoje rodina zvlášť důležitý význam, aby byla sama svědkem spojení se Mnou Vzkříšeným v neustálém vyzařování radosti, plynoucí z lásky a jisté naděje, jejíž oprávněnost má činit zřejmou. Přičiň se, aby tvoje rodina zvěstovala mocným hlasem jak ctnosti, přináležející Mému království čili Mé společnosti, tak naději na věčnou blaženost.
Potřeba rodinné katecheze vystupuje se zvláštní naléhavostí v jistých okolnostech, s nimiž se jako zvláštní duchovní pastýř v Církvi často setkáváš tam, kde protináboženské zákonodárství chce dokonce zakazovat výchovu ve víře. Kdekoli rozšířená nevěra nebo zesvětštění, tzv.sekularismus, prakticky znemožňují opravdový náboženský růst, tam zůstává domácí Církev jediným místem, kde se dětem může dostat správného poučení ve víře (FC IV,52). Je třeba, aby Moje Slovo s katechezí, podávané rodiči, provázelo děti v letech jejich růstu a dospívání, kdy se občas dostávají do rozporu se svou vírou, osvojenou v útlém mládí, nebo kdy tuto víru otevřeně odmítají (FC 53).
Povolávám domácí Církev, oživovanou už ve vlastním středu misionářským duchem, aby se stala zřetelným znamením Mé přítomnosti a lásky, také pro ty, kdo k tomu mají daleko, jako pro rodiny dosud nevěřící a pro křesťanské rodiny, které už nežijí podle přijaté víry (FC 54).
Tvoje rodina vyrůstá ze svátosti manželství. Tam spočívají její kořeny a odtud čerpá svou sílu. Neustále ji oživuji Mým Duchem a také povzbuzuji a vedu k vzájemnému spojení se Mnou ve svátostech, v oběti vlastního života a v modlitbě. To je obecně kněžský úkol tvé rodiny. Tvoje rodina může a má plnit tento kněžský úkol v úzkém spojení s duchovním pastýřem a s celou Církví ve všech událostech každodenního manželského a rodinného života. Takto povolávám tvou rodinu, aby posvěcovala sama samu, širší církevní obec a svět, tedy také okolní stvořené životní prostředí. (FC IV,55)
Důvěrné spojení mezi tebou jako zvláštní duchovním pastýřem v obecné Církví a domácí Církví se upevňuje zejména ve svátostech, v eucharistii, ve svátosti smíření.
Moje eucharistické Tělo je vlastním pramenem tvého manželství (FC 57).
Pokud jde o význam svátostného smíření, tedy přistupování k této svátosti - svaté zpovědi - má pro rodinný život zvláštní význam. Manžel a manželka a vůbec všichni členové rodiny zde ve víře poznávají, jak hřích odporuje jejich vzájemnému poměru se Mnou., ale také jejich manželské smlouvě a rodinnému společenství, a tak jsou vedeni k setkání se Mnou. Tvým prostřednictvím jako zvláštního duchovního pastýře, zahrnuji rodinu svou láskou, mocnější než hřích, stále ji obnovuji a zdokonaluji manželský závazek i rodinné společenství.
Rodinná modlitba má své vlastní znaky. Je to společná modlitba manžela s manželkou, rodičů s dětmi. Společenství v modlitbě je současně plodem i požadavkem onoho společenství, které vzniká působením svátosti křtu a svátosti manželství. Zvláště na tebe a tvé rodinné příslušníky se tu vztahují Moje slova, jimiž ti přislibuji svou přítomnost: "Shodnou-li se dva z vás na zemi o jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou to od mého Otce... Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, jsem i já mezi nimi" (Mt 18,20). Rodiče, veďte své děti k modlitbě svým osobním příkladem a svědectvím svého života (FC 59-60).

Skladby pastýřství v rodině
Zvláštní úlohu zde plní farní obec. Moje obecná Církev nejenže nepotlačuje růst společenství, nýbrž naopak zaručuje a povznáší soudržnost a povahu jejích částí, dílčích farních obcí, které jsou nejbližším a přitom nejúčinnějším místem rodinného pastýřství. Takto každá "místní církev" a v užším významu církevní společenství každé farnosti si má lépe uvědomovat milost a odpovědnost, kterou jí svěřuji, k rozvíjení rodinného pastýřství. Žádný tvůj plán jako duchovního pastýře na jakémkoli stupni v Mé Církvi nesmí opomenout toto rodinné pastýřství (FC 70).
Hlavní péče o rodinné pastýřství v diecézi přísluší tobě jako biskupovi. Přičiň se o to, aby se diecéze stávala víc a více opravdovou živou rodinou. Máš k tomu na pomoc kněze a jáhny.
Tvoje poslání jako kněze a jáhna se pak v péči o rodinné pastýřství nevyčerpává řešením morálních otázek a bohoslužbou, nýbrž se musíš snažit podporovat rodinu také v jejích potřebách a těžkostech, stát po boku jejích členů a pomáhat jim uspořádat život v duchu evangelia.
Jako duchovního pastýře nebo i křesťanského laika tě zavazuji účinně se zapojit do účasti na Mém prorockém poslání. Rodina jako společenství dosahuje této účasti svým životem z víry a svým svědectvím. Tak se rozvíjí dialog mezi tebou jako duchovním pastýřem a rodinami (FC IV/III 73).
Velmi důležitý přínos pro rodinné pastýřství představují duchovní rodiny, tedy tvůj úkol jako řeholníka či řeholnice. Přínos, kterým můžeš jako řeholník, řeholnice a vůbec osoba Mně zasvěcená poskytovat apoštolátu rodiny, vyplývá především z tvého zasvěcení se Mi (FC 74).
Také jako Můj následovník žijící ve světě, odborník laického stavu (lékař, psycholog, sociolog, sociální pracovník, pracovník hromadných sdělovacích prostředků, pedagog, umělec aj.) máš svou nezastupitelnou odpovědnost za odbornou spolupráci s rodinou na úseku pastýřství (FC, IV/III 76).

Duchovní správa narušené rodiny
Ať jsi zvláštní duchovní pastýř ve městě nebo na venkově, převážná část tvé duchovní správy manželství a rodiny nezabírá ani zdaleka svaté manželství a svatou rodinu, o jaké usiluješ, nýbrž ve většině případů máš co dělat s narušeným manželstvím a narušenou rodinou.
Pokud jde o narušené manželství a narušenou rodinu, účinná náprava je v podstatě pouze nábožensko-mravní. V každém případě jsi jako duchovní pastýř zavázán modlitbami a zástupným pokáním za všechny, kdo jsou ti ve tvé farní obci svěřeni a jsou nějak postiženi rozpadem manželství či narušenou rodinou. Ostatní složky nápravy (jako školská výchova, zákonodárné opatření, hospodářská podpora aj.) mají ryze doplňkový ráz. Jsou tedy účinné pouze tedy, když se připojí k tvému působení jako duchovního pastýře v Církvi. Bez tvého nábožensko-mravního vlivu jako duchovního pastýře Církve mají ráz pouze sociálního nátlaku, vyvolávajícího místo žádoucího účinku spíše četné nežádoucí odezvy.
Hodnota duchovní nápravy narušeného manželství a narušené rodiny spočívá v tom, že je hybnou silou a zdrojem činností, jaké tvůj rozum a ryze přirozené prostředky mohou zřídka poskytnout. Krize manželství a rodiny je už dlouho předmětem zkoumání sociologů a psychologů, aniž to vede k jakémukoli zlepšení stavu. Nestačí jen opakovat, že se manželství a rodina musí vrátit zpět do svého nejsvětějšího nejhlubšího nitra, protože se tam nevrátí žádným samovolným pohybem. Sleduj Mne, svého Bratra a Spasitele, že nečekám v Betlémě, až přijde nějaká samařská hříšnice za Mnou pro požehnání, nýbrž se sám vydávám kvůli ní napříč Samařskem, aby ta samařská žena, která měla pět mužů a pak jednoho, který nebyl její, přivedla obyvatele celého města hledat Mne jako Mesiáše (J 4,9-30). Tak i ty jako duchovní pastýř se snaž udělat krok směrem k mnohým těm, kdo žijí v narušeném manželství nebo narušené rodině. Nestačí však za nimi přijít s výčtem podmínek, které podle církevního práva musejí splnit, aby se směli vrátit do lůna obecné Církve. Spíše snaž jim vykročit naproti, trpělivě jim naslouchat, laskavě jim žehnat, a teprve až se sami začnou zajímat o návrat, promluvit o podmínkách, ale zase ne jednostejně, nýbrž případ od případu. Spíše než řešení jejich těžkostí cestou spravedlnosti a církevního práva, hledej způsoby milosrdenství a odpuštění. Vyvaruj se v této věci také přílišného ulpívání na úřadování a složitých vyřizovacích těžkostech, zavazování někoho přísahou (např.při slibu čistoty těch, kdo žijí v opakovaném manželství, a touží po svátostech), když ti Můj apoštol vzkazuje: Nepřísahejte! (Jak 5,12) Modli se za hříšníky a sám za ně konej tvrdé pokání!
Jako zvláštní duchovní pastýř se ve své farní obci co nejvíce věnuj rozvedeným či neúplným manželstvím, svobodným matkám, rozvráceným rodinám, sirotkům a těm, kdo ovdověli, ovšem nezanedbávej ani ty svatě vyhlížející rodiny, kteří se ti pravidelně účastní bohoslužeb. Snaž se zapojit své svěřence z farní obce či celé rodiny do duchovního pastýřství příslušníků nějak postižených rodin, ať už vlastní vinou nebo bez jejich zavinění. Svobodná matka, manželé a jejich děti postižené rozvodem, potřebují obětavou a vytrvalou pomoc celé farní obce, a ty jako zvláštní duchovní pastýř je k tomu musíš duchovně vést. Přijetí nějaké svobodné matky či rozvedené osoby, vdovy nebo sirotka do nějaké vzorné rodiny či farního společenství je vždy zkouškou výsledků tvého duchovního pastýřství.
Také u mnoha upřímných křesťanů mimo obecnou Církev začíná dnes přicházet k platnosti pojem svátosti manželství. Je však třeba proniknout k. svátosti, znamenající nerozlučnost manželství. Jinak zůstávají i nejdůkladnější rozbory neplodné. Jediný bezprostředně působící činitel nápravy narušeného manželství a rodiny je svátost manželství ve smyslu obecně církevní sedmé svátosti, kde nerozlučnost je pouze jedním z účinků příčiny.
Pastýřství rodin, rozdělených kvůli různosti světonázoru
Jako duchovní pastýř se snaž s nimi soustavně rozumně udržovat osobní styk. Věřící upevňuj ve víře a posiluj v křesťanském životě, podporuj u nich velkodušnost a snášenlivost k odlišným názorům. I když věřící křesťan nemůže od své víry ustoupit, musí stále udržovat živý styk s druhou stranou. Názory, neslučitelné s vírou, mohou nicméně podnítit věřící členy rodiny k růstu v lásce a k jejímu svědectví.
Pastýřství smíšených manželství:
Během přípravy k takovému manželství se jako duchovní pastýř zaměřuj na to, aby snoubenec a snoubenka pochopili Mé obecné církevní učení o vlastnostech a požadavcích manželství. Rovněž dbej na to, aby později nedocházelo k nátlaku a překážkám ve věcech víry. Přičiň se, aby tobě svěřená obec obětavě podporovala obecně křesťanskou stranu ve víře a pomáhala jí růst ve víře, a tak byla v rodině láskyplným životem věrohodným svědkem všem ostatním rodinným příslušníkům (FC, 78).
Náboženská náprava "manželství na zkoušku":
Daným výstřednostem můžeš pozitivně čelit jedině modlitbou a záporně pak konáním zástupného pokání za ně. Jinak tu záleží spíše na předcházení než na překonávání toho, co už se stalo, tzn. že se musíš jako pastýř vštěpovat dětem v rodině, pak ve škole, a poté pomocí sdělovacích prostředků zásady manželství v duchu radostné novozákonní zvěsti, a názorně jim ukazovat znamenité výsledky manželství, které se před svým uzavřením vyvarovalo této výstřednosti.
Pastýřství "spolužití" muže a ženy bez jakéhokoli řádně uzavřeného svazku
Případ od případu citlivě a ohleduplně navazuj a průběžně udržuj styky s těmi svými svěřenci ve tvé farní obci, kterých se to týká. Trpělivě vysvětluj, domlouvej v lásce a informuj pomocí svědectví křesťanské rodiny. Tak jim pomáhej obdobně uspořádat vlastní život. Také povzbuzuj křesťanské rodiny, aby se od nich neodtahovali a neuzavírali se jim do sebe, nýbrž je naopak dovedli strhnout jasně vynikající skvělostí své lásky a chápavého srdce. Posiluj smysl pro věrnost, a to nejen výkladem podmínek, jež tuto věrnost podporují, nýbrž prostřednictvím duchovní pomoci mládeži při jejím duchovním zrání, aby se jí zpřístupnilo pravé lidské a nadpřirozené bohatství svátosti manželství (FC IV,82).
Pastýřství křesťanů sezdaných pouze civilně
Zaměř se na jejich hlubší porozumění souvislosti mezi životní volbou a vírou, k níž se hlásí. Snaž se je přivést k uspořádání svého manželského stavu podle požadavků Mé Církve. S láskou vycházej vstříc a snaž se je zapojit do života širší křesťanské obce, nicméně (až do vykonání církevního sňatku) jim zatím nedoporučuj svaté přijímání. Pokud by přistupovali k Mému stolu, neodsuzuj je, abys nebyl souzen (Mt 7,1), nýbrž jim žehnej (Pt 1,9) a povzbuzuj k napravení svého života.
Duchovní pastýřství rozvedených
V současnosti se setkáš s rozvedenými mnohem častěji než s těmi, kdo žijí ve spořádaném manželství. Proto jim musíš posloužit jako pastýř mnohem víc než těm nemnohým, kteří žijí ve spořádaném manželství. Předně se s láskou ujímej těch osob, postižených rozvodem, kteří zůstali sami.
Věnuj jim zvláštní pozornost. Trpělivě a s láskou naslouchej příčinám jejich rozvodu, protože některý z nich byl nespravedlivě opuštěn, jiný opustil dané manželství kvůli nesnesitelnému tělesnému nebo psychickému nátlaku, další byl postaven před skutečnost nevěry toho druhého. S chápavým srdcem a snahou o porozumění jim laskavě účinně pomáhej, aby dokázali v těžkých podmínkách zachovat věrnost. Veď je k duchu odpuštění a k ochotě -pokud by to bylo možné - obnově soužití narušeného manželství. Modli se s nimi za ně a jdi jim příkladem vstříc v konání pokání za ně.
Pokud rozvedení vstoupili do nového manželství, trpělivě a s chápavým srdcem jim naslouchej, a když je dobře poznáš, přistupuj různě ke každému případu. Je rozdíl, zda se někdo upřímně snažil o záchranu prvého manželství a byl nespravedlivě opuštěn, a mezi tím, kdo vlastní těžkou vinou rozbil první a platné manželství. Jsou i takoví, kteří vstoupili do dalšího manželství vzhledem na výchovu dětí, a dále i takoví, kdo jsou ve svědomí pevně přesvědčeni, že jejich první manželství, nenapravitelné rozbité, nebylo vlastně nikdy platné. Nepokládej je za docela odloučené od Církve. K takovému přístupu vůči nim veď i ostatní spořádaná manželství a rodiny, aby se od nich neodtahovali. Zejména ty, kdo jsou následkem rozvodu, opuštěni, svěřuj do laskavé péče spořádaným rodinám a různým společenstvím ve své farní obci. Povzbuzuj je k naslouchání Mému Slovu, k účasti na mši svaté. Jestli opravdu miluješ Mou láskou, jak bys měl, tak ti dám vynalézt a najít rozmanité způsoby, jak by v opakovaném manželství mohli žít v duchu čistoty jako Panna Maria a svatý Josef, a nabízej jim takový způsob života. Budou-li k tomu oba ochotni, vyjdi jim vstříc tím, že si v tom směru oba učiní předsevzetí, ale nežádej o nich slib přede Mnou, protože je to přísaha, kterou nedoporučuj (Mt 5,34). Podporuj jejich víru a naději, ovšem zatím jim nedoporučuj Mé svaté přijímání. (FC IV/82-4). Pokud by přistupovali k Mému stolu a přijímali Mne v Eucharistii, neodsuzuj je (Mt 7,1), nýbrž jim žehnej (Pt 1,9), a modli se a konej pokání, a povzbuzuj je k upravení jejich životě.
Náboženská náprava umělého potratu, antikoncepce, cizoložství
Jako všechny úkoly související s poruchami poslání rodiny, tak i otázka cizoložství, antikoncepce a potratu není původně záležitostí pouze jedince, totiž zejména ženy, nýbrž ženy a muže společně. Proto v pastýřském působení vycházej z toho, že překonání těchto nesnází musí být rovněž společné, tedy že musí být společným dílem ženy i muže. Jako duchovní pastýř v Církvi postupuj podle Mého vzoru v případě ženy, dopadené při cizoložství. Vstupuji zde do určitého a dějinného postavení ženy, tj. do poměrů zatížených dědictvím hříchu. Toto dědictví se promítá také do zvyklostí, jež omezují ženu ve prospěch muže a je v nich přímo zakořeněno (Jan 8,3-11). Nakonec jí říkám: "Už nehřeš", ale ještě předtím vyvolávám vědomí hříchu v ostatních, kdo jsou připraveni k jejímu odsuzování. Tato žena se svých hříchem je potvrzením také mužské nespravedlnosti, mužských přestupků. Tato pravda platí pro celé lidské pokolení. V každém dějinném období bývá taková žena opuštěna a vydána "svým hříchem" napospas veřejnému mínění, zatímco se za tím "jejím hříchem" často skrývá muž jako další hříšník, jenž má podíl na hříchu druhé osoby a je za něj spoluzodpovědný. Přesto hřích muže spíše uniká pozornosti a spíše se o něm mlčí. Kolikrát zůstane žena opuštěná ve svém mateřství, když muž - otec dítěte - odmítá uznat vlastní odpovědnost. Kromě mnoha svobodných matek v naší společnosti vezmi v úvahu také ty, které se pod nátlakem ze strany muže-spoluviníka a veřejného mínění, nepříznivě naladěného proti životu, - zbaví dítěte před jeho narozením.
Od počátku je člověk stvořen jako muž a žena, a žena je svěřena muži se svým odlišným ženstvím i se svým případným mateřstvím. Avšak náš věčný Otec svěřuje také muže ženě. Oba jsou si vzájemně svěřeni jeden druhému jako Moje obrazy stvořené k Mé podobě. Sám připomínán muži jeho zodpovědnost vůči ženě za její důstojnost, mateřství a povolání (Mt 5,28), avšak také ženě. Tato důstojnost závisí bezprostředně na samé ženě jako osobě, která je odpovědná sama za sebe a současně je uložena jako úkol též muži (MD, 14)
Jako duchovní pastýř usiluj v záležitosti umělého potratu a antikoncepce o to, aby manžel společně s manželkou především jasně poznali učení svaté víra (encyklika Humanae vitae) jako normu pohlavního života a vyloučili metody a prostředky nepřirozeného, umělého potratu a antikoncepce z používání. Do tohoto působení na manžela a manželku zapoj veřejné mínění celého širšího společenství věřících, jejich pravidelné modlitby o nápravu, půst a pokání za hříšníky, a modlitby jako duchovní adopci počatých dětí, kterým bylo zabráněno v narození. K tomu však nestačí rozumové poučování manžela a manželky. Musíš se jako duchovní pastýř namáhat víc, než jen vysvětlovat špatnost nějakého počínání. Pros Mě o dar rady, a sešli ti svatého Ducha, a ten ti ukáže způsob, jak máš manžela s manželkou nadchnout pro radostnou účast na Mém stvořitelském díle, když se milují.
Jako duchovní pastýř se vyvaruj veřejného odsuzování a znevažování těch, kdo se dopouštějí potratu. Nesuď, a nebudeš souzen. Nezúčastňuj se veřejných demonstrací proti potratům, jež bývají někdy pořádány u porodnic. Jejich účinek je sporný. Mohou vést ke snižování lidské důstojnosti a zahanbování žen, které se uchylují k potratu. Působí spíše naopak, neboť je jim to protivné. Také zasahují pouze ženu, ačkoli spoluviníkem za početí a odmítání dětí je také muž a širší společnost s civilizací smrti nebo s civilizací, stavící se záporně vůči životu. Neobracím hříšníka na správnou cestu tím, že bych ho zahanboval, pokořoval, ponižoval nebo vystavoval veřejnému odsuzování. Pořadatelé takových demonstrací užívají těchto akcí k svému zviditelňování a rozjitření veřejného mínění, a to bezohledně k tomu, že přitom ohrožují lidská práva a důstojnost hříšníků.
Mravní náprava narušené rodiny
Podporuj úsilí bratří a sester žijících ve světě, kteří se snaží praktickým životem, názorně a osobním příkladem šířit správné pojetí manželství a rodiny. Přitom nejde o šíření podrobného pohlavního poučování, které spíše svádí do neřestí, než od nich odvrací, protože poučuje rozum, a neposiluje vůli. Křesťanská rodina vyzařuje sílu, která je způsobilá uchvátit hříšníka a vyvádět ho z jeho neřestí, obnovit a udržovat v něm vědomí jeho osobní důstojnosti, rozvinout v něm lidskost a zapojit jej do společnosti jako tvořivou bytost.
V rodině s napjatými vztahy a protichůdnými snahami se jako duchovní pastýř trpělivě snaž o to, aby se rodiče natolik ovládli, aby své vzájemné rozpory nepřenášeli na děti. Vždyť i drobnější spory, kterým je třeba i malé dítě často vystaveno, je mohou značně narušit. Kam nemůžeš zasáhnout jako duchovní pastýř přímo u samotných rodičů, snaž se působit prostřednictvím jim blízkých a známých, přes druhé rodiny, které nejsou a nemají být uzavřené do sebe, nýbrž žít ve styku s dalšími rodinami, jako třeba v sousedství. Zároveň se snaž chránit děti v takových narušených rodinách tím, že si je sám jako duchovní pastýř a otec nechej přilnout i citově k sobě, popř. na některého příslušníka trpící rodiny, babička, dědeček, strýc, teta, či někomu jinému z farní obce.
Nevzdaluj se jako pastýř od rozvedených manželů a manželek a jejich dětí, třebaže sami mají sklon se vzdalovat ti, nýbrž se snaž uchránit děti před jejich podněcováním jedním bývalým rodičem vůči druhému. Zprostředkovaně můžeš takto působit na rozvedené manžele přes jejich známé jiné rodiny, otevírající se jim ve snaze o porozumění, a neodvracející se od nich. Jako duchovní pastýř máš pole působnosti, a to spíše svou snahou o porozumění a jejich trpělivým nasloucháním, než v moralistickém rozhořčování se nad jejich rozvodem. Přes zásadní nepřijatelnost rozvodu manželství se snaž vše hodnotit spíše dle lásky než podle spravedlnosti. Jakékoli tvoje moralistické odsuzování rozvedených vyvolává v postižených spíše zatrpklost a odvrat ode Mne, jako jejich Bratra a Spasitele a od Mé Církve než příznivý obrat. Jako pastýř se snaž také ostatní křesťanské rodiny zapojit do služby a pomoci jejich známému rozvedenému manželu a manželce, aby tito např. nežádali od vlastního nezletilého dítěte pochopení či souhlas s rozvodem manželství. Dítě to pochopit nemůže. I když jeden z rozvedených rodičů nějak podobně psychicky znásilňuje dítěte, usměrňuj druhého z rozvedených aby to neoplácel, nýbrž velkodušně odpouštěl. Jinak by tím dítě trpělo ještě víc.
Zvláštní pastýřskou pozornost věnuj dětem, které nemají v žádné osobě v okolí oporu. Snaž se do tohoto svého působení zapojit jiné rodiny. Kdekoli se objeví okolnosti, v níž dítě stojí samo, bez opory a bez citové vazby na nějakého spolehlivého člověka, postupuj jako duchovní pastýř velmi rozhodně, ale s jemností a láskou, a pokus se najít dítěti v jiných rodinách své svěřené obce takovou osobu, u níž by se cítilo v bezpečí, a o kterou by se v případě těžkostí mohlo opřít.
Tvoje pastýřské zapojení v nápravě narušené rodiny a manželství je nezbytné, avšak tvoje předcházení vzniku těchto poruch v manželství a rodině je důležitější. Ve společnosti, kde mimorodinné protináboženské vlivy působí mocně a všestranně na každého už od dětství, musíš být soustavně zapojen do nejrůznějších procesů a událostí v manželství a v rodině. Tak na tobě jako na duchovním pastýři leží díl odpovědnosti za to, aby nebyl tento podstatný pilíř rodiny podlomen a rodina neupadla do ještě rozsáhlejší krize. To však neznamená, že bys tu měl být přítomen jenom jako nějaký kontrolor. Musíš zde soustavně působit jako nositel radosti a povzbuzení k překonávání všech nástrah a těžkostí. Bez tvého příznivého výhledu a vstřícného chápavého přístupu jako duchovního pastýře, by evangelium zůstalo pro tvé okolí pouze informací, ale nikoli radostnou, nýbrž jednou z mnohých jiných, nudných a únavných, a proto by zůstalo neúčinné a nepůsobivé.

9. Duchovní předcházení poruchám rodiny
Východiskem tvého duchovního předcházení poruchám rodiny je tvoje modlitba jako pastýře společně s rodinami, tvoje osobní příkladné zástupné pokání, a Moje eucharistické Tělo. Ke společné modlitbě Církve se váže modlitba rodiny a v rodině. Nenahraditelnou součástí rodinné výchovy k modlitbě je osobní příklad rodičů a svědectví jejich života. Pouze ve společné modlitbě s dětmi proniknou otec i matka, kteří tak plní své obecné kněžské poslání, do hloubi srdce svých dětí. Příklad čestného smýšlení a jednání rodičů, podepřený společnou modlitbou, je škola života a nadmíru záslužný úkon bohoslužby (FC IV/2,60).
Od způsobů své duchovní správy poruch rodiny, sledujících omezení, odstranění či překonání vzniklých poruch rodiny a předcházení jejich vzniku, jimiž jako duchovní pastýř slouží, odlišuj duchovní vládu a správu rodin, ve které spolu s Mou Církví obecnou panuji. Jako tvůj Bratr a Spasitel a Moje Církev panuji v rodině, když si svým duchovním vlivem podřizuji rodinu, dokonale ji ovlivňuji a informuji. Je-li tomu naopak - kvůli lidským hříchům a nedostatkům, takže je rodina narušena a její úkoly oslabeny – přeji si, aby se tvým prostřednictvím jako duchovního pastýře Moje Církev ve své vládě co nejvíce otevřela službě v zájmu obnovy, zušlechtění a spásy rodinných příslušníků. Moje panování se v duchovní správě rodiny projevuje potvrzováním rodiny jako základu Mého vykoupeného lidu, jakožto malé Církve a jako úrodné půdy pro nová povolání k duchovní službě. Je povinností celého Mého vykoupeného lidu modlit se pečovat se o kněžská povolání. To se uskutečňuje tam, kde žiješ naplno Mým životem. Nejvíce k tomu přispívá ta rodina, která je provanuta duchem víry, lásky a zbožnosti, a která se tak stává skoro prvním seminářem, a pak základní buňkou farní obce, na jejímž duchovně bohatém životě se děti podle vzoru svých rodičů podílejí.
Jako biskup povzbuzuj svou svěřenou obec v této činnosti. Snaž se o pevné sjednocení všech objevujících se sil a všech vyskytujících se podnětů. Tato účinná spolupráce veškerého Mého lidu v zájmu kněžských povolání se shoduje s plánem Mé prozřetelnosti. Sám ve své Prozřetelnosti uděluji příslušné vlohy jedincům, které si k tomu vyvoluji, aby měli účast na Mém odstupňovaném kněžství, a pomáhám jim svou milostí (OT II,2).
Podle Jana Amose Komenského je rozsah či stupeň Mého panování v duchovní správě rodiny podmíněn obnovou určité rodiny tak, aby domov sloužil jako škola v Církvi a ve státě. Domov se stane školou, když se přičiníš o to, aby se každý z rodinních příslušníků denně přiučoval něčemu užitečnému, a to jednak ode Mne samého z každodenního čtení Mého Slova, jednak od lidí. V rodině se mají vést užitečné hovory, při nichž má každý přednést, co dobrého mu přichází na mysl. Domov je Církví, když se každodenně všichni shromáždí, aby se velebením Mne a modlitbami slavili a posilovali v opravdovosti víry. Každá rodina je podobou státu, když je ode všech řádně postaráno o to, aby vzájemné služby, rozdělené mezi všechny, byly ode všech řádně plněny (J.A.Komenský, Všenáprava XXI, 10-13).
K posvěcení rodiny musíš jako duchovní pastýř soustavně neustále vést víru jejích členů, aby jí byly prostoupeny všechny časné záležitosti. Tvoje vedení rodiny by bylo neúplné, kdyby se zastavilo se na prahu zralého věku. Musí pokračovat, ovšem skladbami, jaké odpovídají věku, pohlaví, chápavosti, zájmům a úkolům dospělých (CT, V, 43).
V oblastech s oslabeným plněním náboženského poslání rodiny, jako je tomu právě v České republice, ustupuje rozsah Mého panování v duchovní správě rodiny před rozsahem či stupněm tvé duchovně-pastýřské služby.
Zatímco starší pokolení obyvatelstva Jihomoravského kraje z velké části žijí nábožensky v tradičních způsobech, skladbách a vzorcích zbožnosti, snaž se pomoci zdejší mládeži objevit rozvinout a prožívat nové skladby náboženského života. V posledních desetiletích 20.století stál Severomoravský kraj svým poklesem religiozity mezi prvními pěti čs. kraji (F.Křenek,H.Pavlincová,Z.Podveská, Světonázorová a hodnotová orientace obyvatelstva ČSSR I, Brno 1982, ČSAV) Z celkového počtu dospělých obyvatel tohoto kraje (nad 20 let) bylo v r. 1963 ateistů 30%, věřících 30%, nevyhraněných 40%. Nejvyšší procento nevyhraněných vykazuje mladé pokolení. Je to varující fakt, který ukazuje na neúčinnost a přesvědčivost nábožensko-výchovného působení tehdejší rodiny. S odstupem 40 let, tedy začátkem XXI.století to znamená, že ti, kdo vyrostli v těchto většinou nábožensky vlažných rodinách, mají už dávno své rodiny, ve kterých je náboženské působení rodiny ještě slabší.

Manželství a rodina tvoří ono podklad, z něhož díky Mně vyrůstá život celé Mé dnešní Církve. K tomu, aby rodina, kterou spravuješ jako duchovní pastýř, splnila své poslání, se nemůžeš spokojit s pouhou předmanželskou přípravou snoubence a snoubenky pomocí "výchovy" k manželství a k plánovanému rodičovství. Soustavně se zabývej také přípravou k náboženskému působení manželství a rodiny. Neomezuj se na vzdělávání a zaučování k manželství, nýbrž se také věnuj pokračujícímu duchovnímu životu jejich manželství a rodiny. Dbej o to, aby se duchovní život rodiny neomezoval na příležitostnou účast rodinných příslušníků na nějaké duchovní obnově a cvičeních. Osobně se přičiň o pravidelnost, trvalost a soustavnost jejich duchovního života. Jako duchovní pastýř v Církvi doprovázej snoubence a snoubenku k manželství jako do jejich nového životního povolání, ale pak s nimi pokračuj a doprovázej je duchovně v tomto jejich vrůstání do nového povolání .
Manželství je charisma, které doprovází Mou milost. Proto se jako duchovní pastýř přičiň o to, aby to manžel a manželka prožívali svátostným způsobem. Nejde jen o tvou křesťanskou výchovu k manželství. Vždyť manželství v Církvi znamená právě takové Moje povolání, jako je povolání ke kněžství. V dřívější skladbě a vzorcích a způsobech zbožnosti se chápalo manželství především jako společenství tělesného sdělování života a prostředí udržující návaznost lidského rodu. Jestliže bylo dříve v manželství zdůrazňováno rození dětí, pak dnes závisí jeho stálost a pevnost a jeho důvěrné prostředí spíše na osobních vlastnostech manžela a manželky, na jejich vzájemném uspokojivém zdokonalování se a štěstí. Tyto změny nezůstávají bez vlivu na způsob předmanželské přípravy. Způsob, postup a skladba tvé pastýřské přípravy a výchovy snoubence a snoubenky k manželství mohou být různé, ale jádrem této přípravy a výchovy k manželství je duchovní utváření obrazu manželského života manžela a manželky.
Třebaže i bezdětné manželství má svůj smysl, protože přispívá k rozvoji osobnosti manželů, manželská láska je určena k pokračování vzbuzováním nových životů (HV, II,9).
Manželská láska vyžaduje od manželů vědomí, že jsou povoláni k odpovědnému rodičovství. Odpovědné rodičovství se projevuje především jako řádně uvážené a velkodušné rozhodnutí založit početnou rodinu; dále též jako rozhodnutí, učiněné z vážných důvodů a při zachování mravního zákona, vyhnout se dočasně nebo na neurčitě dlouhou dobu narození nového dítěte (HV, II,10). Přitom každý manželský styk musí zůstat otevřený k sdělování života, (HV, II,11). Výzkum čs. mládeže (1977) ukazuje, že všichni mladí lidé chtějí mít děti, polovina chce mít 2 děti, 40% tři, jen 2,5% chce mít jen jediné dítě, ostatní chtějí mít víc než čtyři (H.Rozinajová, 47, 1980). Výchova ke křesťanskému manželství tedy musí být výchovou k rodičovství, ale nejen tělesnému rodičovství, nýbrž také rodičovství duchovnímu. Není Mým znakem jako Velepastýře, že bych se pohyboval mezi zamilovanými, snoubenci a manželi stále jenom s varovně vztyčeným prstem. Spíše si přeji tvým prostřednictvím, ať jsi zvláštní duchovní pastýř na základě svěcení, nebo jsi jako křesťanský laik obecně povolaný k pastýřství, abys příznivě nadchnul a strhnul manžele s manželkami, otce s matkami, zejména ty mladé, k nadšení z toho, že jim dávám podílet se ve své lásce na Mém díle, ať už jde o stvoření, vykoupení nebo posvěcení.

10. Výchova k rodičovství
Jako duchovní pastýř začínej s výchovou k rodičovství mnohem dříve, než při předmanželské přípravě snoubence a snoubenky. Začni na tom pracovat nepřetržitě od útlého věku svých svěřenců, pokračuj během všech jejich životních obdobích, až k předmanželské přípravě snoubence a snoubenky, ale i po jejich vstupu do manželství pokračuj dál.
Třebaže těžiště pastýřské výchovy k rodičovství spočívá v nábožensko-mravní výchově v rodině, pracuj na tom také prostřednictvím všech složek společenské i církevní výchovy, od školské výchovy, přes působení hromadných sdělovacích prostředků až k možnostem internetu.
Využívej ve svém působení pomocí všech mravně přijatelných postupů a metod působení. Tak se přičiň o co netěsnější součinnost rodiny, Církve, školy, hromadných sdělovacích prostředků, internetu a ostatních činitelů (zájmových organizací, kulturních a uměleckých zařízení aj.).
Posláním tvé pastýřské výchovy k rodičovství je dosáhnout takového životního názoru a postoje, kdy je rodičovství přijímáno jako úžasné celoživotní poslání a jako závažné tvoje životní poslání ve společnosti a Církvi. Takový přístup vyžaduje, abys jako duchovní pastýř spojoval rodičovství všech svých svěřenců s celým jejich názorem, s jejich postoji, činnostmi i s tím, co vytrpí a snesou. Přičiň se nejen o jejich teoretické poučení, nýbrž také o jejich zažití a přijetí do vlastní náboženské zkušenosti, že rodičovství není jen jako soukromá záležitost, nýbrž také závažné společenské poslání, závazek vůči společnosti a vůči Mně a M Církvi.
Jako duchovní pastýř se přičiň, aby ti, kdo jsou ti svěřeni, prožívali rodičovství nejen ve své mysli, ale také ve svých názorech postojích, chování i ve svých útrapách, jako důležité celoživotní společenské a církevní poslání, jehož těžiště je v různém časovém údobí věku dospělého i dítěte v různých oblastech. Počátek je už v době před narozením vlastního dítěte, doprovázeného modlitbou manžela a manželky a celého širší obce a pokračuje plynulým procesem za pomocí způsobů, skladeb a metod přípravy, odpovídajících věku, pohlaví a situaci člověka. V žádném případě neponechávej výchovu k rodičovství na jednorázové poučení dospívajících.

 

IV. Duchovní pastýřství místních skupin
1. Vymezení místní skupiny

 

Místní skupina čili obec, je společenská jednotka, tvořená obyvatelstvem společně užívajícím nějaké vymezené místo či území, na kterém se děje většina událostí jejich každodenního sociálního a kulturního života. Třebaže neexistuje shoda ohledně povahy obce, většina vymezení zdůrazňuje jejich územní založení. V duchu skladebného pojetí chápej obec jako složitou sociálně-kulturní soustavu, případně podmíněnou obyvatelstvem zvláštního genetického založení, dále hmotným prostředím, místem, a podstatně utvářený kulturními hodnotami, především náboženstvím, zvyky, mravy, uměním, výchovou, řečí, jakož i sociálními útvary jako je rodina, sousedství apod.
V občanském prostoru je obec právní útvar, který má své vlastní správní vedení. V náboženském oboru je tomu podobně, třebaže obsahově se obě skutečnosti nekryjí. Označením Církev jako obec se sociologicky naznačuje překonání Církve jako pouze "všelidové", resp. její místní rozčlenění.

 

2. Soustava místní skupiny
Shromažďuji kolem sebe okruh učedníků. Do této obce věřících povolávám dvanáct apoštolů, a na nich, v čele s Petrem, buduji Mou společnost, která nemá základ v lidské společnosti. V této souvislosti nacházíš v Novém zákoně nejprve výraz "církev", (ecclesia) jako shromáždění povolaných lidí. Přesněji se tím rozumí shromáždění křesťanů k Mé oslavě a bohoslužbě, k naslouchání Mého Slova.
Tak je Moje Církev obec těch, kdo jsou spojují se Mnou v jedno tajemné Tělo ve smrti a Vzkříšení.
Moje Církev je obec Mnou povolaných, částečně už vítězných, částečně ještě bojujících a trpících. Není to tedy jen obec oslavených, dokonalých, nýbrž také obec nedokonalých, hříšníků, kteří stále zvu k Mému následování. Tato obec není ustálená veličina, nýbrž proměnlivý útvar, pohybující se v prostoru i v čase s cílem duchovně prostoupit a obnovit celou společnost a celý svět a zušlechtěním v duchu radostné novozákonní noviny to vše přivést k dokonalosti. Nemůžeš tedy tuto obec ztotožňovat se žádnou lidskou společností ani se žádným lidským spolkem či zájmovým sdružením. Je to eschatologické společenství. Jestliže pohané odedávna poukazovali na nějakou "cizotu" Mé Církve, jakési "znamení odporu" (Lk 2,34), její "neusazenost" - pak měli pravdu. Je poznamenána procesem růstu Mého království čili Mé společnosti ve společnosti lidské ve světě, aby to vše bylo obnoveno a posvěcením zušlechtěno.
Vzhledem k tomu, že křesťanští laikové mají od křtu obecně podíl na úřadu Mne kněze, proroka a vládce, zvu je k zapojené účasti na životě a činnosti Církve. Uvnitř církevních obcí je jejich účast tak nutná, že tvůj apoštolát jako zvláštního duchovního pastýře většinou bez nich nemůže dosáhnout svého plného účinku. Skutečně apoštolsky žijící laici doplňují to, co chybí jejich bratřím, a osvěžují ducha jak tebe – Mého pastýře, tak ostatního Mého věřícího lidu (AA, III,10).
Církev se nemůže považovat za řádně založenou a nežije plným životem, není dokonalým Mým znamením mezi národy, jestliže se vedle tebe, duchovního pastýře, který patříš do odstupňované skladby Církve, nenacházejí věřící laici působící v součinnosti s tebou (AG III,21).
Církev je velký dar Mého Ducha svatého. Jako křesťanský laik se nemůžeš od ní odloučit. Můj Duch svatý ti daruje, jako ostatním, rozličná charismata, zve tě k různým službám a úkolům a připomíná ti, že to, co tě odlišuje, nespočívá už v důstojnosti, nýbrž je to zvláštní, doplňující způsobilost ke službě (CL, II,20).
Nejsi to tedy jen ty jako zvláštní duchovní pastýř, kdo naplňuješ spasitelné poslání Církve ve světě na základě svátosti kněžství, nýbrž také je tu očekávána a vyžadována účast laiků z tvé diecézní, farní či duchovní rodiny. Proto vynalézej a hledej způsoby pastýřského uplatnění laiků ve diecézní či farní obci, podporuj jejich služby, úkoly a poslání. Když si to vyžádají potřeby Mé Církve, svěřuj laikům některé úkoly, které jsou sice spjaty s tvým pastýřským úřadem, ale nepředpokládají charakter řádu. Výkon takového úřadu však nedělá z laika zvláštního pastýře, protože úřad není ustavován tím či oním úkolem, nýbrž svátostí. Pouze svátost řádu poskytuje tobě jako posvěcenému vykonavateli úřadu zvláštní podíl na úřadu pastýře (CL 23, PO, 2,5).
Podstatným základem života diecézní, farní čí duchovní rodiny řeholní, její jednoty a řádu je Duch svatý. Můj Duch je jejím tvůrcem i oživovatelem. Moje Slovo, jež se stalo radostnou novozákonní informací Církve, vede ke křesťanskému rozhodnutí a k důsledné změně života k lepšímu. Dalším prvkem, vytvářejícím tvou svěřenou obec, je bohoslužba čili slavná hostina Mé lásky. Prvkem budování a růstu Mé farní obce je Moje láska. Ta vytváří z obce bratrské společenství. Je to vlastně láska mezi naším věčným Otcem, Mnou, jako tvým Bratrem a Spasitelem, Duchem od nás obou. Uděluji ti ji už ve křtu, kdy společně s ostatními začínáš srůstat se Mnou v jedno Mé Tělo.

3. Skladba místní skupiny
Moje dílo se může naplňovat právě jako místní skupina či obec. Celá obec je pak nositelem církevního života. Církev se uskutečňuje pouze na určitém místě. Proto vytváří místní společenství, obce: diecéze, farnosti, živoucí obce. Jednotlivá místní obec zpřítomňuje, uskutečňuje a zhmotňuje Mou obecnou Církev ve světě. Proto se každá jednotlivá obec nějak podílí na podstatných vlastnostech celé Mé Církve, k nímž musí mít niterný vztah. Mezi jednotlivými místními obcemi se uplatňuje pravidlo vzájemného spojení.
Určité formy obce jsou: třeba světová Církev jako celosvětová obec, diecézní Církev jako místní biskupská obec, farní Církev jako místní farní obec.
Diecéze je samostatná dílčí Církev, kde jako biskup máš vlastní, a nikoli přenesenou pravomoc. Nepřijímáš tedy pouze rozkazy vyšší autority. Nejsi totiž pouhým vykonavatelem vůle vyšších církevních složek. Proto v jednotlivých diecézích vládne poměrná samostatnost a uplatňuje se mnohost činností, což je vlastně předpoklad jednoty Mé Církve.
Na druhé straně je jasné, že diecéze jako Moje místní Církev nemůže trvat sama pro sebe, oddělená od celé Mé světové Církve. Jako pastýř nemůžeš dopouštět výskyt nějakého sobectví diecézí či farností, které by se staraly jen o sebe a nedbaly by o všechny ostatní sesterské Církve tak, že by je prostě nechaly na starost Mně a nástupci Mého Petra v Římě. Z toho vyplývá nezbytnost tvé pastýřské spolupráce s ostatními pastýři.
Současná farnost je místní dílčí prostor církevního uspořádání. Farnost je viditelný příklad celkového apoštolátu obce tím, že soustřeďuje lidské odlišnosti v ní se vyskytující, a začleňuje je do církevní všeobecnosti (AA III,10).
Základním posláním farnosti je tvořit společenství víry, bohoslužby a křesťanského bratrství. V dnešní době už nemůžeš o nikom uvádět, že patří do nějaké ulice, čtvrti, vesnice nebo města, ale že patří do své rodiny, do svého životního prostředí. Proto také farní obec vytváří jednotu s těmi, kteří jsou Mi blízko osobně, místně i rodinně, dále různými ušlechtilými zájmy a jsou Mými přáteli. Bez ohledu na svůj původ vytvářejí právě zde a nyní společenství lásky, a to na "rodinné" úrovni - kolem jednoho "rodinného" stolu, kolem eucharistie. V tomto společenství pak přijímají také ostatní svátosti.

4. Poslání skladby farní obce- duchovní správa
Díky tobě jako duchovnímu pastýři má farní obec žít a působit jako společenství lásky. Je-li prvním posláním skladby farní obce lásky, je také tvou první pastýřskou úlohou kněze. připomínej tuto skutečnost svým svěřencům v kázání, objasňuj to a prakticky dokazuj a spoluvytvářej.
Kromě toho tvým prostřednictvím duchovního pastýře žije a uplatňuje se farnost jako svátostné společenství. Láska jako výchozí postup tvého duchovního pastýřství tě vede k vynalézavosti v tom, abys učinil nedělní setkání při bohoslužbě něčím víc než jenom zvykovou záležitostí, nařízenou povinností, totiž radostným projevem vyznání, že se každý účastník svobodně hlásí do tohoto Mého společenství.
Konečně tu pastýřsky zpřítomňuješ Mne, když sloužíš svátostnému životu obce. Vzhledem k tomu, že eucharistie a jiné svátosti patří podstatně k jejímu životu, náleží také k jejím životnímu úkolu, aby byla také v služebném vztahu k tobě jako svému knězi.
Svým pastýřstvím zde zpřítomňuješ Mne samotného. Stáváš se znamením této Mé přítomnosti a sám jsem touto skutečností. Zároveň však ve farnosti také představuješ biskupa, neboť poukazuješ k diecézní i světové Církvi. Tato oboustranná propojenost a vzájemná služebnost je životaschopná, pokud jsi každému bratrem, který slouží a jsi se všemi věřícími ve vztahu vzájemné pomoci a služby.
Kromě toho se farnost zvláštním způsobem uplatňuje jako vlastní místo Mého Slova. Současně vyniká jako ohnisko Mé misijní činnosti. Církev má obecné poslání ke všem lidem. Její odpovědí je světová misie. Ježto je farní obec skladebným článkem celé Mé Církve, tak plní také tuto úlohu. Celý svět je misijní území. Proto jako pastýř podávej svědectví o misiích, tj. o křesťanském poslání jak v zaostalých zemích, ale také se osobním příkladem přičiňuj o strhující zapojení farníků do tohoto díla a o prožívání této odpovědnosti všemi členy farní obce. Podobně se to týká i misie v té nebo oné diecézi (CD III/II,30).

Duchovní správa farní obce
Jako farář stojíš v čele farní obce. Tvým nejbližším spolupracovníkem může být kaplan (kooperátor), který společně s tebou odpovídá za stav a činnosti farnosti (CD III/II,30).
Můžeš tedy hovořit o kolegialitě duchovní správy. Autoritativní pravomoc k duchovní správě tu máš jako kněz. Máš odpovědnost za duchovní pastýřství a charisma této zvláštní služby (Ř 12,7).
Jako dobrý pastýř se snaž sloužit obci ani tak nadřízeným vystupováním, ani tím, že by ses všechno snažil zajistit sám, jako spíše tím, že si opatříš přehled o potřebách svěřené obce a možnostech, o schopných, různě nadaných a dovedných členech obce, dále, že se umíš obklopit vhodnými lidmi z obce a nadchnout je pro tu či onu službu. Záleží ovšem i na okolnostech, ve kterých působíš. Tvoje dílo v místní Církvi v daném prostředí dospěje ke svému cíli tehdy, když společenství věřících zapustí kořeny hluboko v sociálním životě, otevře se místní kultuře, a tak se už vytvoří jistý pevný útvar (AG III,19).
Když se snažíš utvořit si věcný obraz farní obce, máš sklon hodnotit její život podle jeho svátostné praxe, ale hrozí přitom nebezpečí zpovrchnění. Samozřejmě, že svátosti jsou objektivní prostředek, kterým se uskutečňuje jednota věřících se Mnou, a ta je základnou dokonalého mravního i společenského a kulturního života náboženského. Je tu však nebezpečí pouhé rutiny. Proto se ve svém duchovním pastýřství neupínej pouze na objektivně měřitelnou stránku života svěřené obce, jako jsou počty křtů, svatých přijímání a různých svátostných úkonů. Sleduj spíše to, jaká je správná svátostná praxe a jaké je vůbec správné místo svátostí v celkovém životě těch, kteří jsou ti svěřeni. Někdy dosahuješ velkých pokroků v duchovním životě farní obce, třebaže to dlouhodobě vůbec není doprovázeno okázalým účinkem ve svátostech. Jindy uprostřed zdánlivě vysokého počtu svátostných úkonů zjistíš úplnou plytkost vnitřního duchovního života svých svěřenců. Hlavní je osobní uzpůsobení, které je ovšem dílem Mé milosti. Jako pastýř jsi na jedné straně povinen posloužit svátostí (např. umírajícímu), ale na druhé straně Moje milost má ještě jiné možnosti k jeho spáse, protože se sice váže na svátosti, ale neomezuje se na ně.
Další tvou velkou pastýřskou povinností je hlásání Mého Slova. Vycházej přitom z celkově duchovního pastýřského hlediska, abys věděl, kam máš a chceš svým kázání vést posluchače. Dále vycházej z hlediska věroučného a konečně ze svých znalostí dané obce.

Působení věřících ve farní obci
Jako zvláštní pastýř se přičiň, aby svěřená farní obec jako společenství vždy zachovávala otevřenost vůči všem příchozím, ať pocházejí odkudkoli.Přitom všemožně chraň své svěřence od jakékoli výlučnosti nebo rozlišování příchozích. Věřící tvé obce mají tedy poslání v občanské společnosti. Toto poslání je posláním právě tebe jako každého křesťana uprostřed všech dalších Mých povolaných a spolu s nimi vůči všem lidem (GS 53-76).
Jako křesťanský laik se snaž účinně zapojit pro růst společenství Církve ve své farnosti a pro povzbuzení misionářského nadšení k nevěřícím a k těm vychladlým věřícím, kteří zanechali uplatňování svého náboženství (CL II,27). Svoje zapojení neomezuj na skutkaření, protože se máš zapojit nejen svým nasazením v nějaké činnosti, nýbrž ještě dříve svou modlitbou, a teprve poté, co všechno promodlíš, se zapoj buď svými skutky, nebo tím, že něco sneseš, vytrpíš či obětuješ.
To se týká jednak tvojí jednotlivé účasti na životě Církve, jednak tvého zapojení do společných způsobů účasti (CL II,29). V jádru je to dáno ode Mne aby ses ve svém laickém zapojení také spojoval s ostatními. Jde o zásadu církevnosti, která je na II. vatikánském sněmu výslovně zdůrazněna tím, abys viděl ve společném apoštolátu znamení společenství a jednoty Církve ve Mně (CL II,29; AA,18).
Podle čeho rozpoznáš církevnost nějakého laického sdružení? Podle jeho důrazu na povolání každého křesťana ke svatosti, na odpovědnost za vyznávání učení svaté víry, svědectví hlubokého a přesvědčeného společenství, na souhlas s apoštolským zaměřením Mé Církve, na němž se jako laik podílíš, a konečně na závazku být vlastním nasazením přítomen v lidské společnosti a ve světě. Všechno to poznáš po ovoci, které život a působení toho či onoho sdružení vykazuje (CL II,30).
Protože Církev v síle Mého Ducha přijímá a zvěstuje evangelium, proto se stává evangelizovaným a evangelizujícím společenstvím. Z tohoto důvodu se stává služebnicí lidí. Nepřehlížej však kvůli sociologickému důrazu na pojem Mého lidu svou vlastní osobní odpovědnost křesťanského laika za tuto službu, tedy že jsi to zvláště ty uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi, kdo máš sloužit evangelizaci lidstva a posvěcení stvořeného světa jako svého životního prostředí. Takový jednostranně sociologický přístup silně poznamenává službu křesťanského laika v církevní obci, která přitom bývá omezována na společenství. Nicméně jedině a právě v Církvi se máš jako křesťanský laik podílet na poslání sloužit Mně v ostatních lidech a v celém Mém stvoření (CL II,36).
Církev se ve farní obci konkrétně projevuje ve službě a oslavě Mne, a ve svém působení ve společnosti a ve světě. Ve službě pro Mne se projevuje tím, že se shromažduje věřící k naslouchání Mému Slovu, a ti pak odpovídají vírou a účastí na bohoslužbě, jež je hlavně chválou a díkůvzdáním.
Sociální působení Mé Církve se ve farní obci se projevuje postojem a jednáním členů farní obce vůči okolní občanské společnosti. Protože je Moje Slovo a právě tak i láska ve farní obci opravdu živé, proto působí také v občanské společnosti. Můj vykoupený lid tím naplňuje své poslání - být znamením Mé spásy lidstva. Tak se farní obec stává kvasem pro všechny lidi.
Církev na všech úrovních žije v dnešní společnosti z velké míry v diaspoře. Diaspora znamená, že společenský život není příliš okázale, vnějškovým způsobem, jako zvláštním sociálním tlakem, určován obecně církevním či křesťanským působením na společnost, třebaže radostná novozákonní zvěst v duchovní podstatě přirozeně vždy ustavuje a dokonale utváří lidskou společnost a svým kultem podstatně formuje každou smysluplnou kulturu. Tato případná okolnost je dnes mocným podnětem k tomu, že se Církev stále usilovněji snaží o zapojení v občanské společností. Cesta Církve k dokonalému, tedy nejen duchovně podstatnému utváření, ale i případnému vnějškovému ovlivňování občanské společnosti v duchu evangelia vede přes tvoje prorocké působení a pohotové odvážné vystupování. k otevřené službě občanské společnosti, totiž nemocným, hladovějícím, rozvedeným a jinak trpícím.
Vzhledem k tomu, že zdroj uplatňování skladby Mé Církve, jakož i zdroj poslání Mého náboženství samého je přesažné povahy, a je totožný s Mou prozřetelností, proto existuje těsná souvislost mezi sociálně-kulturními záležitostmi a především záležitostmi mravními na jedné straně a otázkami spásy a konečných výhledů na straně druhé. Sociální a kulturní poslání Církve má konečný spasitelný cíl, protože získává pravý smysl a naplnění jen ve spojení se Mnou.. "Duchovní život je Mým životem v tobě" (Lacroix).
Náboženskost je tvoje obecná vloha, která se nikdy docela neztrácí (D. Pecka, Člověk, III, 408, Ř. 1971).
Třebaže se jako člověk tělesně rodíš ze společnosti, totiž z otce a matky, jako Můj následovník nepocházíš ze společnosti, ani ses nevyvinul jejím vývojem, nicméně se ve společnosti nacházíš. Jako "sůl země" přetvářej společnost, nejen proto, že bys v tom nalézal potěšení a zadostiučinění, nýbrž abys z této činnosti a skrze ni odhalil další úkoly a nesnáze, zkrátka příležitosti, vyžadující tvoje řešení a tvoji tvořivou účast.
V duchu dějin spásy jasně rozlišuj nároky a povinnosti,- které ti vyplývají kvůli tvé příslušnosti ke Mně a k Mé Církvi obecné, a co ti přísluší jako členu občanské společnosti. vyrovnávej obě tyto stránky svého života a uvědom si, že svědomí osvícené ve zbožné modlitbě tě vede ve všech sociálních činnostech, jakož i ve společném utrpení s trpícími, totiž nemocnými, hladovými, rozvedenými a také nevěřícími, i ve tvé kulturní tvorbě. Modli se, ale také se přičiň a snášej něco kvůli tomu, aby jasně vynikl tento rozdíl a soulad ve tvém jednání i utrpení jako věřícího, aby Moje Církev mohla věrohodně působit s ohledem na zvláštní požadavky dané společnosti a kultury.
Ačkoliv ti náboženství jako mravní ctnost ukládá především plněni povinnosti týkající se přímo Mé služby a Mé oslavy, přesto vyžaduje i plnění tvých ostatních mravních povinností, které jsou náboženské v širším významu, protože ti je ukládám do tvé přirozenosti. Tvoje víra představuje v subjektivní duchovní podstatě základní inspirující zdroj tvé podnikavosti, jednání i tvých obětí. Je to rozhodující podnět k tvému zapojení se do sociálního života (J.Tomko, Křesťan a svět, 22, Ř. 1974, D. Pecka, III, 375, Ř. 1971). Takto v duchovní podstatě představuješ svým náboženstvím oživující ohnisko a střed dokonale se uplatňující sociálně-kulturní skladby lidstva (Pecka III,7) a činitel naprostého sjednocení, umožňující věřícím i nevěřícím co nejvíce rozčleněné a pevné bratrství všech lidí bez výjimky.
V mravním působení svého náboženství rozlišuj různá hlediska.
Tak přibližováním přesažného, které je spojeno s údělem a blahem, k němuž se lidé mohou obracet a spoléhat na ně, přinášej svým náboženstvím oporu, útěchu a usmíření.
Kultem a obřady bohoslužeb poskytuj svým náboženstvím přesažné příbuzenství. Tak buduj základy pro novou jistotu a pevnou totožnost.
Vytvářej a zosobňuj vyšší normu, podle níž mohou být upravovány zavedené společenské normy. Tvůj důraz na Mou přesažnost ti umožňuje nezávislost na normách občanské společnosti a jejich případnou kritiku.
Posvěcuj hodnoty a normy spravedlivé společnosti a tak přispívej k sociální kontrole.
Usnadňuj svým svěřencům jejich sebepochopení. Tak působíš k lepšímu poznání jejich totožnosti.
Usnadňuj svým svěřencům procházení různými věkovými krizemi atd.
(T.F.O Dea-The Sociology of Religion, 1966).
Dnešní humanismus, hlásaný deklaracemi lidských práv a prosazovaný skoro až diktátorsky v rámci spotřební demokracii, nevychází od Mne a postrádá smysl pro duchovní hodnoty a pro Mne, který jsem jejich nadpřirozeným původcem, je uzavřený a jednostranný humanismus, který se ve svých důsledcích obrací proti tobě jako pro každému člověku. Jako pastýř však ve svém křesťanství ukazuješ cestu celistvého rozvoje člověka, poskytuješ záruku uceleného humanismu a vytváření lidštějších sociálních poměrů.
Tvůj integrální, souborný a ucelený humanismus, pro který jsem jako tvůj Bratr a Spasitel zdrojem tvé svobody, dobra, důstojnosti a spravedlnosti, představuje duchovní podstatu vyčerpávajících odpovědí na jakoukoli sociální otázku a tvůrčí řešení každého kulturního úkolu. I když tě víra přesvědčuje, že se jediný opravdový pokrok lidstva uskutečňuje v tajemném životě Mé Církve, neznamená to ještě, že sociální a kulturní projevy lidstva jsou bezvýznamné. V uceleném humanismu spojuj svou účast na tajemném životě Mého Těla a na pokroku Mé Církve, s lidskou účastí na sociálně-kulturním dění a životě lidstva v dějinách i v přítomnosti (J. Maritain, Integrální humanismus).
Jako Můj následovník v Mé Církvi usiluj o každého lidského jedince v jeho celistvosti, tak ,aby dosáhl nového rozvoje ve svém vztahu ke Mně, avšak také ve svém kulturním životě ve společnosti. Ukazuj na svém vlastním případě, jak věřící zakouší ve Mně svůj nový, tajemný lidský život, který v sobě zahrnuje přeměnu všech základních projevů osobního života, rozvoj nové kultury a budování nové společnosti. Neponechávej však nikoho v omylech o nebi na zemi. Tvůj úplný a dokonalý rozvoj je možný pouze v Mé, výhledově dovršené společnosti, a nikoli ve společnosti lidské. Duch života přináší už v této společnosti v každém věřícím počáteční projevy Mého tajemného života. Neomezuj svou spásu na svůj vztah k našemu věčnému Otci, Stvořiteli. Jsem Bratrem a Spasitelem právě tebe uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi, takže teprve ve Mně se osvobozuješ ode všech nedokonalostí, a každý jednotlivec i společnost docházejí ve Mně k plnosti svého života.
Tvoje odpovědnost za své nasazení ke spáse lidstva a posvěcení světa ve Mně tedy znamená, abys sloužil celému člověku, společnosti a kultuře. Tak se jako zvláštní posvěcený pastýř i jako křesťanský laik podílej na vytváření "nového člověka", ale také se zúčastni na rozvoji, umožňujícím tobě i lidstvu dokonaleji uskutečnit svůj život. Ve svém sociálním a kulturním prostředí potřebuješ jak věčné hodnoty, tak hodnoty časné. Všichni lidé touží stále dokonaleji prožívat bohatství svého osobního a sociálně-kulturního života. Snaží se spravedlivě podílet na všech hodnotách a krásách světa a občanské společnosti. Tyto lidské touhy a snahy jsou oprávněné. Přičiň se, ať se tvoje láska k bližnímu projevuje také v tom, že se mu umožňuješ řešení těchto úkolů a uskutečňuješ ve společnosti lepší a vhodnější podmínky k souladnému a dokonalému vývoji jeho života.
Přijímám tě do Mé Církve, abys poskytoval službu každému, kdo ji potřebuje. Takto zvu k účasti na věčnosti, ať jsi vědec, inženýr, ekonom či zemědělec. Proto jako Můj následovník ve světě můžeš naplnit svou lásku k bližním také tvorbou kulturních hodnot a budováním spravedlivější společnosti. Sociální a kulturní pokrok však není nutný předpoklad pro spásu lidstva. Tvoje spása je Můj dar, Moje milost. Tvůj život víry, lásky a naděje není výsledkem sociálního nebo kulturního pokroku lidstva, nýbrž důsledkem přítomnosti Mne a Mého Ducha v dějinách spásy.
Ve svém uceleném a souborném humanismu nepřipouštěj, že by spása lidstva spočívala jen ve společenském a kulturním rozvoji, ani že by na něm nutně závisela. Ovšem láska, která je ti jako křesťanovi ve světě vlastní, vyžaduje tvoje zapojení do budování dokonalejší společenské a kulturní skladby lidstva. Tvorba kulturních hodnot a rozvoj sociálních vztahů nejsou pro tebe jako křesťana výsledkem nějakého přirozeného humanismu, nýbrž především dílem Mého Ducha lásky. Tvoje křesťanská láska k bližnímu se může dokonale projevit také ve "službě" zaměřené k sociální a kulturní stránce jeho života. To ovšem neznamená, že bys jako křesťan ve světě měl sloužit společnosti pouze touto "službou". Pokrok lidstva se v daném okamžiku vytváří v oblasti života Mého tajemného Těla. Proto jako křesťan v Církvi v duchovní podstatě sloužíš společenskému a kulturnímu pokroku lidstva především tím, že soustavně zaměřuješ určitá díla tohoto pokroku ke Mně.
Moje Církev je životaschopná v duchu humanizace světa a zdokonalení občanské společnosti a kultury. Neustále povzbuzuje tvou křesťanskou odpovědnost za záležitosti světa a životního prostředí. Ukazuje ti, že tvoje věčná záhuba nebo záchrana závisí od plnění této povinnosti. Třebaže si v Církvi nemůžeš osobovat pravomoc na horizontální úrovni lidské činnosti, přesto prakticky projevuješ ve vlastním životě úctu ke svobodě a důstojnosti člověka a úctu k Mému stvoření.

5. Duchovní pastýřství skupin na základě rozdílu pohlaví
Tvoje pastýřské působení v Církve ve skupinách rozlišených na základě pohlaví obsahuje rovněž prvek Mého panování a vlastnost služby. Ve svém panování vycházej spolu se Mnou a Mou Církví z toho, že jakékoli předpojaté rozdělování na muže a ženy svádí k jednostrannostem v duchovní správě, už proto, že udržuje zastaralé a neživotné sociálně-kulturní skladby.
Žena je pomocnicí muže jako jeho rovnocenný protějšek, a nikoli jako druhořadá a odvozená forma lidství. Případné napětí mezi mužem a ženou je oběma zdrojem velké síly k tvůrčí činnosti i ke snášení utrpení a přinášení obětí. Snaž se jako pastýř rozhodující měrou přispívat k překonání minulých předsudků o nadřazenosti muže a podřízenosti ženy, a k jejich uceleně lidskému rozvoji života v Církvi. Lidé s takovými předsudky dodnes přežívají a způsobují, že obecné pastýřské poslání, jaké je od křtu vlastní muži v Církvi, často převažuje nad pastýřským úkolem ženy, která má od křtu svatého rovněž takové obecné poslání. Kvůli nim je viditelná stránka Mé Církve, která je dlouhodobě poznamenaná ženskou odevzdaností a podřizováním se, navenek ovládána průbojnými a činorodými muži. Do jisté míry se to podobá podivnému manželství mezi mužským pastýřstvím a ženskou stádností. Snad právě proto bývá muž méně ochotný a více zdrženlivý k některým náboženským projevům, jako je modlitba, zpěv, oběť, že často chápe náboženství jako záležitost spíše citovou, tedy bližší ženě. Často se mu zdá, že se v Mé Církvi klade přílišný důraz na naslouchání, čekání a hlavně poslušnost, ačkoli se sám cítí jako Můj spolupracovník. Tato mužská jednostrannost se někdy projevuje také v chápání Mé milosti jako něco spíše ženského, kdežto Mne samého jako mužnějšího a více otcovského. Chápe-li nějaký muž sám sebe jako činorodého tvora, pak je pro snazší ucházet se i v náboženství o Mou bratrskou a otcovskou činorodost, zatímco Moje milost se mu lehce může zdát "ženskou trpností". Proto se ti jako zvláštnímu duchovnímu pastýři na základě svátostného svěcení může zdát tvoje působení mezi ženami v Církvi snazší, pokud se ti ženy zdají pro svou hlubší citovost snáze poddajné než muži, aby pronesly své "Fiat" (Lk 1,38).
Kdykoli ve tvém duchovním pastýřství převažují vlastnosti "onoho světa" nebo niternosti, zdráhají se mnozí muži přijmout takové náboženství, poněvadž na něm touží nalézt jeho světský, praktický rys. Muž v Církvi je tedy často více ohrožen světskou stránkou víry nežli žena. Působení světské praxe na poměry v Církvi postihuje zejména muže. To vede k občasným někdejším poruchám lidské stránky sociálního působení Církve, k oslabení praktikování víry, k častým odpadům, ale také k rozbujení ateizmu, zneužívajícího sociální bídy a dočasně oslabené účinnosti sociálního učení Mé Církve.
Snaž se ve svém duchovním pastýřství v Církvi brát stejný ohled na muže jako na ženu, aniž bys podceňoval zvláštnosti jejich jednotlivého uzpůsobení. V pastýřském zaměření na muže ber v úvahu jeho chápání a uskutečnění solidarity ve společnosti. A když v duchovním pastýřství vycházíš od toho, jak muž sám sebe chápe, neopomíjej ani druhou stránku tohoto chápání, totiž jeho odpovědnost vůči Mně. Vždy jako tvůj Bratr a Spasitel očekávám od muže, aby rozhodně učinil tento svět obyvatelným pro další pokolení, aby v něm ustaly války a omezeno jejich nebezpečí, aby přestal hlad v zaostalých národech, když jiné národy a státy žijí v blahobytu, a aby ustala všechna předpojatost kvůli náboženství, rase, národnosti a státní výlučnosti, třídním předsudkům, aby tak měli všichni stejnou příležitost k životu ve Mně.
Jako duchovní pastýř využívej při tomto svém působení každé příležitosti k ochránění mužské činnosti před povýšeností některých ctižádostivců a k napřímení mužské podnětnosti a činorodosti k úkolům, ve kterých vynikne mužný smysl pro vznešené bratrství a solidaritu. Také v náboženských projevech své svěřené obce se jako pastýř vynasnaž, aby způsoby, skladby a vzorce duchovního života pozbyly výlučně "ženský" ráz. Tam, kde je v kostele většina žen, zabývej se řešením otázky, co muže v této situaci nejvíc odrazuje, a překonávej jednostrannost ve vedení duchovní správy. Při duchovním vedení ber v úvahu skutečnost, že muži nesnadno přijímají pouhé hotové způsoby, skladby a vzorce zbožnosti, neochotně se připojují ke zpěvu písní s vyumělkovanými slovy a hudebním doprovodem s málo upoutávajícími melodiemi. Při bohoslužbách, zvláště promluvách, vycházej vstříc svým svěřencům. Usiluj o jejich větší poutavost a přesvědčivost také pro muže, přičemž zachovávej jistý, třebaže prostý, odstup mezi všedním a posvátným.
Také v součinnosti s ženskou částí obce, která je ti jako duchovními pastýři svěřena, se vyvaruj jednostrannosti. Usiluj o praktické zapojení žen, nejen jednotlivé, nýbrž především společné. Dbej na uspořádanost duchovní správy i zbožnosti, rozdělené také mezi ženy úkolově i časově k projevení jejich obětavé lásky, jak ve výrazně ohrožených místech (vůči nemocným, rozvedeným, opuštěným dětem, starým osobám a narkomanům), tak v každé rodině a v jejích vztazích k ostatním rodinám.
Fyziologické a psychologické rozdíly mezi mužem a ženou tvoří podmínky, jejichž zohledňování v duchovní správě tě v Církvi vede ke zvláštním způsobem členěné službě. Vyvaruj se prostému navazování na tradiční provádění pastýřství ve farnosti na úrovni rozdělování na pohlaví. Hledej a prosazuj nový přístup, který bere v úvahu důstojnost muže a ženy jako osobností. Tento tvůj úkol dnes nabývá na závažnosti zvýšenou účastí laiků na životě farnosti. Zapojená účast těch, kdo jsou ti svěřeni, na bohoslužebných úkonech sice posunula dělící čáru mezi tebou jako zvláštním duchovním pastýřem a tvými svěřenci, vyznačující obecným povoláním k pastýřství, v jejich prospěch, avšak rozdělení na muže a ženy v bohoslužebné službě spíše vyhrotila. Každopádně ti znesnadnila provádění tvého zvláštního pastýřství mužů a žen. Tuto rozdílnost muže a ženy nemůžeš ve své duchovní správa obejít žádným rovnostářským sjednocením, jinak by se to dělo na úkor účinnosti tvého pastýřského působení.
Z rozdílnosti přirozeného vybavení muže a ženy, jak jsou oba nadáni pro sebe navzájem, vyplývá jejich vztah vzájemné závislosti, který má u ženy navíc ráz jisté podřízenosti, nikoli však občanské, nýbrž spíše "správní". Tato podřízenost ženy, jakož i vzájemná závislost obou, muže a ženy, je nejvýraznější v manželství. Důvod spočívá ve větší fyzické zdatnosti muže a jeho psychickém nadání, jako je sklon k převaze přemítavému myšlení, k uplatnění se v občanské společnosti a naopak ve fyzicky a psychicky příhodnějším založení ženy vzhledem k mateřství a uplatnění se jednak v rodině, jednak v kultuře a při vytváření, obnově a rozvoji životního prostředí domácího i širšího - přírodního. Fyzická zdatnost a pronikavost a přesnost přemítavého myšlení by ovšem příliš se povyšujícímu muži málo prospěly, protože opravdu lidské životní prostředí v užším smyslu (domov) a v širším smyslu (okolní přírodní prostředí), které je nezbytné pro řádný vývoj člověka, dokáže manžel s manželkou budovat zase jen pod vedením ženy. Tyto vlastnosti vytvářet domov - nejen v užším smyslu - rodinného domova, ale také v širším smyslu domova ve farní obci či duchovní rodině, která je ti svěřena jako duchovnímu pastýři, ale i v tom nejširším - v přírodního prostředí jako domova celé lidské rodiny - uplatňují právě ženy zvláštním nenahraditelným způsobem (R. Guardini, O domově a pohostinství).
Společnost není jen shluk jednotlivců, nýbrž především je to velká rodina složená z rodin. To je smysl výroku svatého Tomáše Akvinského, že posláním ženy je "doplňovat mužovy nedostatky". To platí nejen o manželství a rodině, ale také o životním prostředí celé lidské rodiny. Vlivem mužné dravosti, průbojnosti a překotnosti úsilí technoeletronické společnosti bylo životní prostředí závažně narušeno a ohrožuje samo lidstvo. Konečně nelze přehlédnout význam ženy pro kulturu, která by bez její zvláštní péče snadno pozbyla v bezejmennosti technoeletronické společnosti svou lidskou tvář. Tyto nové skutečnosti musíš vzít v úvahu při zvláště členěném pastýřství mužů a žen.

6. Duchovní pastýřství skupin na základě věku
Mládí a stáří jsou tvoje přirozené vlastnosti. Během růstu, dospívání a stárnutí prožíváš značné fyziologické a psychické změny. Hledáš pravdivé životní zaměření a snažíš se objevovat a vytvářet nové projevy, způsoby, vzorce a skladby svých vztahů k bližnímu, jakož i k našemu věčnému Otci, to vše vyžaduje tvůj věk mládí. K základním zkušenostem tvého stáří patří prožitek vlastních mezí a hranic. Život pro tebe výrazně pozbývá vlastnost novosti a nabývá rázu jednotvárnosti. To je jedna z příčin, proč jsou starší lidé náboženštější. Snáze poznávají smysl svého prožitého života, projevují se u nich nemocí, snáze vytuší smysl blížící se smrti a připravují se ve víře k jejímu přijetí a v lásce k jejímu překročení.
Zatímco bez víry bys stárnul smutně a zoufale, a trpce bys prožíval bolest umírání, s vírou objevuješ ve stárnutí probuzení k opravdovému životu. Když procházíš různými zastaveními stáří, snáze tě to vede ke společnému umírání se Mnou a k účasti na tajemství Mého utrpení, jež koneckonců znamená úplné sebeodevzdání. Jako tvoje účast na Mém umírání znamená prožívání tvé smrti jakožto smysluplné cesty k vlastnímu posvěcení, tak tvoje účast na Mém přechodu od smrti k životu a k oslavě ti dává zálohu vítězství. Tím se stáří pro tebe jako věřícího stává něčím víc, než jen koncem života - je začátkem oslavení.
Tvoje víra je živá skutečnost. Rozvíjí se spolu s tvou osobností. Rozrůstá se naplno teprve v dospělém věku. To neznamená, že by víra dítěte nebo dospívajícího nebyla opravdová. Je však ve stavu svého uskutečňování, takže je nehotová. Pro potřeby duchovního pastýřství svých svěřenců můžeš podle jednotlivých věkových fází stárnutí rozlišit různé stupně víry.
a) Víra dítěte
Od dětství máš přirozeně náboženské nadání. Proto jsi snadno přístupný víře. Tato vlastnost má přirozený základ v tvých duševních rysech. Cítíš potřebu ochrany a žiješ v závislosti. Máš smysl pro neviditelné a symbolické. Směřuješ ke Mně intuitivně, přesněji intuicí svého rozumu, který však ještě neovládá logické přemítavé myšlení. Tvoje dětská odevzdanost Mně je však přes svou upřímnost příliš snadná, než aby mohla být pevná a trvalá. S růstem tvého přemítavého poznání, zejména během školské výchovy, ustupuje u tebe do pozadí vliv přímého intuitivního nazírání. Tvoje víra dozrává tím, že přecházíš od vratké citové ochoty přilnout k Mému Slovu ve tvém Bratru a Spasiteli, a že jasněji rozlišuješ Moje tajemství od mýtu, Moji skutečnost od pohádky.
b) Víra dospívajícího
Je podložena psychologickými rysy vyznačujícího tebe jako dospívajícího jedince: skoncování se světem dětských představ, zálib a snah, osamostatnění, překypující lidská životnost, pozorná hloubavost, rodící se rozumnost s logickým přemítavým domýšlením úsudků. Uvolňování z pout závislosti na rodině, učitelích, faráři, a forem autority, jako je náboženství zvenčí ukládaných povinností, umožňuje nové svobodně zvolené pouto se Mnou v té míře, v jaké o daném poutu shledáváš, že vytváří osobnost. Tvoje touha v dospívání po životě je umocněným voláním po nekonečnu. Ať jsi chlapec nebo děvče, podrobuješ Mi svou touhu, sotva ti duchovní pastýř umožní nahlédnout a zakusit, že tě víra uvádí do světa životnosti a věčného mládí Mne Vzkříšeného. Hloubavé a dušezpytné upoutání na sebe je významným činitelem růstu osobitosti a niternosti víry. Přemítavý rozum, rozvíjející se s přemítáním a logickým i kritickým usuzováním při setkávání s tajemstvím, je snadno překonán, pokud ti duchovní pastýř usnadní poznání, že se tajemství ve tvém životě uplatňuje jako osobně a důvěrně blízká skutečnost a víra jako osobní setkání, nikoli jako přijetí nějakých hádanek. Mravní obtíže a přiměřený pocit hříšnosti, který to doprovází, činí tě během dospívání přístupným očekávání vnitřního osvobození, které ti přináší víra. Tak si v mládí buduješ na kritice dětské víry vlastní zkušenost víry.
Proto se ty, jako zvláštní duchovní pastýř, snaž pomoci dospívajícímu přejít od přijetí Mne ve jménu humanistického sebepotvrzení k obětavějšímu podrobení, od radosti z víry a z jejího pociťování k neromantickému rozhodnutí, v němž jedinec připoutává vlastní život ke Mně. Jako duchovní pastýř mu pomáhej objevit společenský rozměr víry, aby se přesvědčil, že se nepříčí jeho osobnímu rozměru.
c) Víra dospělého
Realita a tvrdost života, kterou objevuješ v dospělosti, útočí na tvou optimistickou humanistickou víru mladíka či děvčete. Zkušenost dospělé víry můžeš vystihnout těmito rysy:
1. Sjednocuje tvou osobnost. Chápeš, že musíš opustit mládí a myslet na to, co bude následovat, včetně smrtí. Zakoušíš tragiku v jádru své existence. Uvědomuješ si hřích a stáváš se schopným přijímat se takový, jakým doopravdy jsi. To vše tě vede k úplnější závislosti celého tvého životního údělu na Mně v úkonu víry.
2. Tvoje víra se už nestará, aby byla chráněna. Cítí se jistá a bezpečná, protože je přesvědčená vlastní životní zkušeností. Jako dospělý křesťan jsi zabydlen ve víře na rozdíl od dospívání, kdy jsi "měl" víru. Celý tvůj život se bytostně vztahuje ke Mně.
3. Zralost tvé víry: nevyžaduje víc než to, abys žil jako dospělý ve víře. Musíš uchovávat Moje Slovo a s vytrvalostí přinášet užitek (Lk 8,15). Víra je čím dál tím více proniknuta nadějí a mění se ve věrnost. Smíš zakoušet blahoslavenství, vyhlašovaná Pánem. Prohlubuje se tvoje apoštolské působení. Víra se stává lidsky méně proměnlivou, ale zato více vyzařuje.
Všímej si působení věku na náboženskou činnost. Studuj k tomu díla o svatých zakladatelích a zakladatelkách náboženských hnutí a řádů, vůdcích náboženských společností a důležitých světcích a světicích obecné Církve. Odhalí ti zajímavé souvislosti, jako třeba to, že pouze nepatrnou část náboženských vůdců tvořili dvacetiletí. Převážná většina z nich měla od 30 do 44 let. Poměrně málo jich překročilo padesátku jako skuteční zakladatelé duchovních řádů a rodin. Co se týče vedení duchovních řádů a rodin obecné Církve, věkové rozvrstvení ukazuje stálý růst výskytu od 40 let po vrcholné období kolem 80 let. Tedy i v náboženství, podobně jako ve vědě, umění, obchodě, politice aj. začínají roky průkopnické tvorby poměrně brzy, mezi 30. až 45. rokem, a snad ještě dříve, zatímco léta zajišťování a potvrzování dosaženého, uznání a ustálení následují později, počínajíc 45. rokem.
Různý věk příslušníků tvé svěřené diecézní či farní obce klade zvláštní nároky na tvou duchovní správu jako pastýře. Vzhledem k mladším věkovým skupinám se ve svém působení v Církvi zaměř zejména ve směru rozvoje příznivých návyků výchovy. Přitom způsoby, prostředky, metody a postupy tohoto působení se pružně přizpůsobuj některým netradičním, novým skladbám a vzorcům zbožnosti, objevovaným a prožívaným mládeží spolu s jí vytvářeným novým životním stylem. Vzhledem ke starším věkovým skupinám se ve svém duchovním působení v Církvi uplatňuj zejména při objasňování duchovních vlastností stáří a umírání.

7. Pastýřství mládeže
Jako člověk rosteš a vyvíjíš se v určitém prostředí fyzickém, společenském a kulturním, ale i v nějaké duchovní atmosféře. Přitom skladbu duchovního vlivu na sebe potřebuješ přizpůsobovat fázím přirozeného vývoje - totiž postupu a růstu od dítěte k sobě jako chlapci nebo děvčeti. K tomu si můžeš rámcově rozčlenit vývoj osobnosti v mládí a dětství na různá období, lišící se skladbou vlivů, zájmů a činností:
1. Období do 2 let věku můžeš chápat jako proces vývoje od úplné bezmocnosti a závislosti jedince na druhých k .jisté samostatnosti a sociálnosti, dané tím, že dítě samo může přijímat potravu, chodit, oblékat se, mluvit, hrát si. Sociologicky je zde významné jednak nejnižší rodinné prostředí, jednak vliv Církve: křest -nesmazatelné duchovní znamení a tvoje zapojení do Církve jako začátku Mé společnosti, založené Mnou ve společnosti lidské.
2. Období od 2 do 6-8 let
Je to období výrazné hravosti jedince. Jako jedinec získáváš ve společenském styku jistou kontrolu nad nejbližším okolím a v té či oné míře se stáváš jeho součástí. K tvému sjednocení přispívá zvyšování dvojstrannosti informačního toku. Probíhá současně tvoje utváření v duchu radostné novozákonní zvěsti, zprostředkovávané pomocí společné modlitby, na níž máš jako dítě účast, a to v rodině, která se současně modlíš spolu s širším společenstvím v Mé Církvi, a s Církví.
3. Období 6-8 let až 11-13 let
Proces zespolečenšťování nabývá okázalejších forem a náboje, a vztahuje se ke stále širšímu sociálnímu prostředí. Významnou úlohu začínají plnit skupiny tvých vrstevníků, společné hry, soutěže, atd. V téže době se rozvíjí tvoje dětské napojení na život farní obce. Tak rodiče a domov jako dosud hlavní prostředníci vlivu zduchovňování pronikající zvenčí k tobě jako dítěti, jsou doplňováni přímým působením přijímaných svátostí (svátost smíření, svátost Eucharistie). Tak se kultivující a zušlechťující vliv zduchovňovaného vnějšího sociálně-kulturního prostředí na tebe rozšiřuje, zintenzivňuje a usoustavňuje.
4. Období od 13 do 15 let můžeš nazývat "záporným ". Týká se to těch četných případů, kdy jako mladý člověk vyrůstáš případně poněkud oddělen od duchovního působení Mé Církve. Avšak v otevřeném, ozvláštněně přijímaném vlivu radostné novozákonní noviny se prudké změny (dané fyziologicky a psychologicky) v tomto období umírňují a tvé případné životní hledání je urychlováno snadným nalézáním řešení a odpovědí na životně důležité otázky, a to při současné tvé tvůrčí a zapojené účasti. Dosavadní soustava sociální kontroly u tebe není narušena (na rozdíl od mládeže zaostalé v přijímání svátostí a působení Církve), nýbrž jeho základy jsou upevňovány, a je na něm stavěna vyšší budova, směřující k formě zapojení se do společenského procesu a přípravě na ni. Tak v mládí samostatně nalézáš cestu k vlastnímu tvořivému, účinnému zapojení se do širšího církevního společenství. K tomuto svému životnímu rozhodnutí přijímáš od Mé Církve jistou duchovní posilu a posvěcení ve svátosti biřmování.
5. Období od 15 do 24 let
Jako chlapec či děvče jednak získáváš odborné vědomosti, dovednosti a znalosti, potřebné k vlastnímu zapojení se jak do společenského procesu, tak do života farní obce; jednak se účinně zapojuješ do této činnosti vlastním tvůrčím úsilím a přínosem.
V tomto rámcovém členění vývoje tvé osobnosti jako mladého jsou vyrovnaně zahrnuty jak požadavky chápání mládeže jako příjemce vystaveného okolnímu působení, tak požadavky chápání, prosazující tvou činorodost a zapojenost jako mladého otevřeného duchovnímu působení Mé Církve a okolní společnosti.
A ty, duchovní pastýři, snaž se vydávat před mládeží svědectví Mé obecné Církve, jako té, která má vlastnost oživování a obnovování se skrze lidská pokolení. Protože základem jejího oživování je Můj Duch, tak tohle je pak případná podmínka její plodnosti a samého jejího života. Je tedy důležité, aby v každém období jejích dějin splnilo pokolení, které se právě připravuje k plnému životnímu rozvoji, určitým způsobem naději předešlých pokolení a předávalo neustále dál Můj dar Pravdy a Života. Proto se v každém pokolení snaž jako duchovní pastýř usnadnit mladým křesťanům, aby s plným vědomím a bez výhrady potvrdili úmluvu, kterou uzavřeli svátostí křtu a posílili svátostí biřmování (GD, VI.).
Jako duchovní pastýř v Církvi jsi víc než kdokoli jiný ve společnosti zavázán laskavě a s chápavým srdcem přijímat skutečnost, že mládež je pravou silou, která dává podnět obnovy vědomí, cítění a jednání Mého vykoupeného lidu v duchu radostné novozákonní zprávy. Současně však také ty, mladý človíčku, ať jsi muž anebo žena, pozvedni svůj zrak, své srdce a mysl a neboj se poznat radost z pravdy, kterou ti nabízím v Mé Církvi.
V mládí zpravidla přicházíš samostatně k tomu, kdo tě miluje natolik, že tě vytrvale hledá. Máš-li ochotu přijmout Mou radostnou novozákonní informaci a sdělovat ji dál, zajistíš si osobní zdokonalení v Mém Duchu a budoucnost Mého lidu.
Je jasné, že v konkrétním životě duchovní působení Mé Církve na mládež naráží také na značné obtíže. Proto si ty, kdo jsi duchovním pastýřem, při svém působení mezi mládeží osvojuj zvláštní postup, přizpůsobený místním a dobovým podmínkám. V podmínkách české společnosti, kde převažuje ateistické zaměření, je v mládeže udržována ryze vnějškovým způsobem v sociální a kulturní izolaci. (F. Křenek, H. Pavlincová, Z. Podveská, Světonázor. a hodnotová orientace obyv ČSSR I, Brno 1982, ČSAV) Tady musíš jako duchovní pastýř napnout všechny síly a s Mou pomocí bojovat pod Kristovu korouhví v Církvi zápas s vládcem světa o mládež. Potom se musíš v daných oblastech v duchovním pastýřství věnovat se obzvlášť soustředěně a s úplným nasazením zachycení mladistvého nadšení, i když je to někdy poznamenáno výstřelky, a obnově a rozvoji duchovního života mládeže.
Nábožensky vyspělejší starší pokolení obyvatelstva Jihomoravského kraje žilo v posledních desetiletích 20.století nábožensky spíše v tradičních skladbách a vzorcích zbožnosti, kdežto mladé pokolení hledalo nové cesty při objevování a osvojování si netradičních způsobů, skladeb a vzorců náboženského života. Na prahu 21.století ustoupily tradiční skladby zbožnosti docela do pozadí.
V prvé polovině 20.století se duchovní pastýři s jistým zadostiučiněním ohlíželi po českém národě a utěšovali se statistikami, že je v Československu 75% křesťanů. Po pádu komunismu koncem 20.století se k víře přihlásilo přes 50% obyvatel, na konci druhého tisíciletí ještě asi 36%. Podle výsledků voleb v roce 2006 je křesťanů, kteří se i na veřejnosti, totiž ve volbách, přihlásilo ke Mně už jen asi 7-8% obyvatel.
Dalším důležitým rysem české mládeže v posledních desetiletích 20.století bylo to, že polovina starších dětí, které se pravidelně nebo občas modlily a chodily ze dvou třetin do kostela, modlila se a chodila na bohoslužby jen proto, že to chtěli jejich rodiče (F. Křenek, Od náboženství k ateizmu, 109, Praha 1980). Začátkem 21.století, kdy se rozšířil praktický materialismus spotřební demokracie a tak navázal na komunistické dílo zkázy, všechno ukazuje na potřebu rozvoje netradičních projevů a skladeb a vzorců zbožnosti při současném vycházení vstříc zájmům, zálibám a snahám mládeže. Ani v těchto poměrech však nelze v Církvi docela odepsat staletou tradici s jejími skladbami a vzorci zbožnosti, nýbrž je třeba umožnit svobodu rozhodnutí, zda oslavovat Mne tradičním způsobem nebo novým, abych mohl být v Mé obecné a jednotné Církvi oslavován co nejrozmanitějším způsobem
Zmenšení rozsahu tvého přímého působení jako zvláštního duchovního pastýře na ty, kdo jsou ti ve tvé obci svěřeni, není žádná pohroma. Snaž se i v tom vidět Můj záměr, neboť sleduji vyzdvižení obecného pastýřství každého křesťana, zejména otce a matky v rodině. Dnešní poměry ukazují více než kdy dříve na nenahraditelný úkol rodiny v procesu základní náboženské informace dětí. K pevnému sepjetí širšího společenství Mého lidu a každé jednotlivé rodiny musíš jako duchovní pastýř soustavně vycházet vstříc spolupráci s rodinou, a nezůstávat při poměrně izolovaných jednotlivých rodinných "buňkách". Snaž se pořádat a soustavně duchovně vést sdružení rodin, modlitební sdružení otců nebo matek, jejich vzájemnou podporu a pomoc, při souběžně pokračujícím soustavným duchovním životem pro začátečníky i pro pokročilé.
Pokud máš jako duchovní pastýř v Církvi podporovat mládež jako podněcovatele a nositele sociální změny a kulturních novot, neznačí to podporu výstředního politického hnutí mládeže. V politickém dopadu působení radostné novozákonní noviny jde spíše o to, usnadnit mládeži lepší rozhled v politicko-mocenském uspořádání a nalezení vhodného postavení, jaké je přiměřené nedostatku životních zkušeností mládeže, její odborné nepřipravenosti a neochotě hledat a využívat ústupná řešení. Pokusy mládeže o významnou, ba dokonce vedoucí úlohu v politickém životě společnosti přispívají ke zvýšení vratkosti a nestálosti stávajících politicko-mocenských a státních zřízení. V politickém ohledu přísluší mládeži spíše získávat zkušenosti na nižších a středních mocenských úrovních (B. Vašek, Rukojeť křesťanské sociologie /Rukojeť/, 272, 1947).
Mnohem přínosnější je průkopnická úloha mládeže při odhalování stále častějších a rozsáhlejších společensky podmíněných poruch přírodního životního prostředí, jakož i v nenásilném boji proti znečišťování a poškozování tohoto prostředí. Na druhé straně politizace hnutí mladých, „zelených“ snadno svádí nezkušené mladé lidi v politickém působení k výstřednostem, převracení demokracie v demagogii a úsilí o novodobý donucující stát s ekologickým podbarvením.
V mládí potřebuješ životní ideál a snadno přejdeš do revoluční nálady. V Mém evangeliu můžeš nalézt ideál i revoluci. Novost a svěžest Mé radostné novozákonní zvěsti usiluje o neustálou obnovu společnosti podle zásad lásky, rovnosti, spravedlnosti a solidarity. Předpokládá práci všech, pokoj a svobodu. Vyžaduji, abys jako každý začal od sebe samého, abys překonal v sobě "starého člověka", rostl a obnovoval se v každém okamžiku jako "nový člověk". To není snadné. Od mládí je ti vlastní heroismus, který se obnovuje, nikoli však materialismus, který vede ke zkostnatění a rozpadu. Radostná novozákonní novina tě nevede k ničení, k násilí ani k válce (Š.Vagovič, Životný štýl, 65, Řím 1971).
Důležitým předpokladem tvého mladistvého rozvoje v duchu evangelia je překlenutí případné propasti mezi tvou rodinou a farní obcí. Výzkumy však ukazují, že od první poloviny 20.století klesá počet příznivců náboženské výchovy dětí (E.Kadlecová, Výzkum relig..., In. Sociologický časopis, 1965, 113-23; 2,135-47). Souvisí to s domněnkou o "generačním boji". Přirozeně však žádný nepřekonatelný rozpor mezi rodiči a dětmi neexistuje.Nedá se popřít, že v mnohých rodinách s otcem i matkou zaměstnanými mimo domov či v narušených rodinách vznikají snadno spory mezi rodiči a dětmi.
Případná propast mezi některou rodinou a širším prostředím se dá překonat obnovou a prohloubením duchovního působení rodiny v návaznosti na tvé obdobné pastýřské působení ve farní obci. S pomocí Mého Ducha svatého můžeš dospět k osvobození rodiny a mládeže od materialistické zátěže, podporující v člověku ničivé, ba i sebevražedné sklony (Jan Pavel II., Encyklika Dominus Vivificantem III,56-57, 60).
Ať jsi obecně pastýřem ve své manželské rodině jako otec či matka, anebo zvláštním pastýřem ve své duchovní rodině farní či řeholní, přičiň se o to, aby nábožensko-mravní růst mládeže v křesťanské rodině a v duchovní rodině farní či řeholní nebyl jednostranný proces, v němž by byla mládež trpně ovlivňována, nýbrž oboustranný a tvůrčí proces. Musí se vyznačovat nejen pastýřským působením okolí na děti (GS II/l, 48, LG V, 41, AA III/11-12), ale také opačným procesem a zapojenou účastí dětí na vlastním rozvoji (GS 11/1,48).
Jako duchovní pastýř v manželské rodině nebo v rodině duchovní neopouštěj mládež ani v době, kdy se odpoutává od rodiny. V té době, kdy mládež vrůstá do širšího společenství a vyhledává společnost svých vrstevníků jako jsou party, diskotéky, musíš se ve svém působení podřizovat zvláštnostem daného procesu. Vím, že tě posílám jako ovce mezi vlky, ale dávám ti Ducha, který tě o všem potřebném poučí, a dá si sílu vytrvat ve svém pastýřství. Prostředí party, sportovního soutěžení, hry apod. má význam spíše pro tvůrčí zapojení mládeže. Pomocí sportovní činnosti, která navazuje na dětské hry, se snaž podnítit mravní zodpovědnost mladých ve smyslu "fair play". Rovněž tak prostředí hry, či hravé účasti na zábavách party by mělo stát příležitostí k tomu, aby chlapec rytířsky zmužněl ve svých postojích, což nebývá vždy snadné v rodinném prostředí někdy příliš zněžnělém, jindy příliš drsném a přísném (I.A. Bláha, Sociologie dětství, 143-144, Brno 1946). Nesnaž se tedy rozhodně oddělovat děti od part. Spíše usnadňuj dorůstajícím dětem účast v těchto skupinách, a to vždy se současnou srdečnou otevřeností rodiny a farnosti členům a zejména vůdcům těchto spontánně se utvářejících seskupení mládeže. Uchovej si s mládeží trvalý přátelský vztah. To pomůže oběma stranám překonat věkový rozdíl, vzájemně se poznávat a sdělovat si své vnitřní zkušenosti (AA III,12).
Ve skupině mladých lidí, partě, spolku, modlitebním společenství několika rodin či farnosti umožni členům, aby převzali odpovědnost a tíhu vykonané činnosti. Význam mládeže ve společnosti vyžaduje od ní také přiměřeně zvýšené zapojení na úseku apoštolátu. Jako pastýř veď mladé lidi, jakými způsoby a postupy se mají uplatňovat jako první a bezprostřední apoštolové svých vrstevníků tím, že budou apoštolsky působit sami mezi sebou. Nezapomínej ani na děti, neboť i ony mají apoštolské poslání. Ukazuj jim způsoby, jak se mají Mými svědky podle svých sil a schopností mezi svými kamarády a spolužáky, a povzbuzuj je k tomu (AA III,12).
Podnikaví a vynalézaví jedinci, schopní zodpovědně vést skupinu mladých lidí, se nevyskytují nikde hotoví. Jedním z tvých pastýřských úkolů ve farnosti je rozeznat ve své obci zájemce o účast ve skupině mladých lidí, partě, diskotéce, aj. Jemně a s citlivým taktem si získej vliv na takové jedince uvnitř samovolně se utvářejícího společenství mladých lidí, který je ostatními uznáván jako vůdce. Má-li k tomu předpoklady mravní, organizační a jiné, věnuj obzvláštní pozornost jeho duchovnímu vedení a postupně na něj přenášej část úkolů na úseku duchovní pastýřství dané obce (Rukojeť, 247,284).
K prohloubení duchovního života víry ve farnosti pořádej a veď pravidelné duchovní besedy, setkání, zamyšlení už pro děti předškolního věku. Snaž se zachytit při setkáních děti ve věku přípravy k prvnímu svatému přijímání. Nepodaří-li se ti to v tomto období, později se ti to už většinou nepovede. Zkušenost ukazuje, že po prvním přijímání se mnoho dětí ztratí z těchto setkání, zejména pokud ses nepřičinil, aby tyto hodiny byly dost záživné a strhující, tedy nejen přednášky a jiné trpně poslechové pořady, nýbrž takové besedy a pořady s možností rychlé zpětné odezvy a dotazů mladých.
V dětském věku je duchovní vedení dost omezené. Většinou jde o to, aby byly položeny pevné základy. To nezávisí jenom na tobě jako zvláštním duchovním pastýři farní obce. Tyto duchovně mravní základy buduje rodina, na venkově také sousedství, později se dotváří v partě, ve škole, nakonec na ně působí hromadné sdělovací prostředky jako rozhlas, televize, ale také počítače, internet, aj. Snaž se jako duchovní pastýř poznat prostředí mládeže, uč se do něho vcítit a zapoj se do jeho chodu a podniků. Snaž se účastnit jejich života celku a zajímej se i o nepatrné věci života mládeže. Toto pravidlo se vztahuje na všechny formy tvé duchovní služby, kde je možný praktický počátek duchovního vedení tou měrou, jakou se zabýváš skupinou, jejímž členem je také někdo z tvých mladých svěřenců. Uplatňuj své duchovní vedení podle potřeb života skupiny. Tvoje spojení s touto skupinou slábne, sotva tvůj svěřenec překročí dětství a začíná být schopným samostatného života.
Tvoje duchovní vedení spočívá ve sjednocování úsilí všech činitelů, působících na činnost skupiny a jednotlivce. Do tohoto společenství se vplétá tvoje vlastní vedení. Ve svém vedení počítej s poznatky psychologie a sociologie dětství a mládí, ale neomezuj se na ně. Nemůžeš uváznout na úrovni pouze přirozeně lidské a mravní výchovy. Tvoje vlastní duchovní vedení začínej tam, kde objevuješ u svých svěřenců svobodné hnutí a vliv Mého Ducha svatého.
Duch svatý působí jak v dětech, tak v dospělých. Přizpůsobuji se mentalitě dětí. Staneš se dobrým duchovním vůdcem jedině tehdy, když kromě pravidelného úsilí, jaké je vlastní každému bytí, rozeznáš působení milosti a pomůžeš dítěti jednat podle milosti, ale jemu vlastním způsobem. Počínej si tak, abys zohlednil a docenil tajemné dílo Mé milosti. Některé náboženské chování, které možná dočasně uspokojuje, je v kritickém věku neúčinné. Nemůžeš jednoznačně říct, že to pokaždé bývají právě projevy zbožnosti v tradičních způsobech, vzorcích a skladbách, protože někdy se ukáží jako natrvalo neuspokojivé naopak ty nové či nedávno zavedené a osvojené způsoby, vzorce a skladby zbožnosti.
Děti věří tomu, co se dá vidět a ohmatat. Proto při duchovním vedení svých svěřenců v tomto věku užívej prosté a názorné způsoby vyjadřování, jako příběhy. Uváděj snadno zapamatovatelné rčení a modlitby, poučení ve třech stručných a jasných bodech, apod. Teprve u starších uváděj věci naukové, dějinné, aj. Potom tvoje duchovní vedení pomůže vyniknout Mé milosti i prostřednictvím hledání a vývoje dospívání. V tomto věku nezatěžuj své svěřence povrchními praktikami. Nelekej se jejich odporu spojeného s vývojem, nýbrž všech těchto okolností využij všeho k duchovnímu růstu mládeže a připravuj je volný průchod působení Mé milosti.


8. Pastýřství dospělých a stárnoucích
V každém věku máš zvláštní přístup k užívání a tvorbě hodnot společenství, k němuž náležíš. Každý věk má svou zvláštní hodnotu. Tato okolnost plní důležitý úkol také ve tvém pastýřském působení v Církvi. Nemůžeš přehlédnout, že starší lidé tvoří na bohoslužbách největší skupinu. To však neznamená, že bys měl zaměřovat styl své bohoslužby výhradně na dospělé a starší osoby. Přitom však na druhé straně nemůžeš dospělost přehlížet - už proto, že dospělost je naplněním Mého věku.
Nejde ovšem ani výhradně, ani především o dospělé jednotlivce, nýbrž spíše o vyspělou farnost, diecézi a celou Církev. Všichni jsou povoláni do Mé dospělosti. Tak vzniká dospělá a odpovědná farnost a Církev.
Doposud jsi jako pastýř v duchovní správě svěřené obce upřednostňoval dospělost a stáří spíše jako ohled na jednotlivce, než na celou živou farnost nebo diecézi. Takový úzce zjednotlivující přístup ve svěřené obci způsobuje, že každý zůstává koneckonců osamocen, že se každý stará především sám o sebe, o svou duši, o svou spásu, a nic víc.
Radostná novozákonní zpráva sice míří k osobnímu oslovení právě tebe uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám,, ale ne bez nich, nýbrž jen v jednotě s nimi, protože zahrnuje společenství všech v Mém jednom a jednotném Těle. Proto se v takovéto individualisticky omezené diecézi či farní obci cítíš osamocen, ať jsi mladý, dospělý nebo starší. Takové pojetí života je v příkrém rozporu s pojetím Mého lidu, který jsem si vyvolil za hodný Mé výkupné oběti. Tak bys ani ty nikdy nedosáhl dokonalosti Mého věku.
To platí také o starších lidech. Jako jednotlivec dosahuješ svého cíle a naplnění jen potud, pokud tím přispíváš k naplnění života ostatních. Ten, kdo ve svém společenském styku a zejména nábožensky a mravně zakrněl ve svých 25-30 letech, není skutečně dospělý ani ve svých šedesáti či více letech. Tvoje stáří musí být prosté, otevřené životu, mládí, budoucnosti. Vždyť i ve stáří máš to nejkrásnější v životě vlastně teprve před sebou (Mdr 4, 8.13, 16, Tit 2,2). Co je to? Přece blížící se setkání se Mnou jako tvým Bratrem a Spasitelem.
Možná, že i ty vedeš ve stáří politováníhodný a směšný boj s mladšími. Snad máš své vrtochy a býváš nevlídný, protože jsi rozčarován, že druzí nemyslí jako ty, že mají jiné způsoby, skladby a vzorce zbožnosti. Platí tedy i pro tebe jako příslušníka staršího pokolení, abys i ve stáří zůstával sám sebou, normálním člověkem a představitelem Mého vykoupeného lidu, abys zůstával šťavnatý a svěží díky své víře, lásce a naději. „Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží“ (Ž 92,14-15).
Ve stáří máš ve své víře a jejích projevech sklon zaměřovat se na ty způsoby, skladby a vzorce zbožnosti, jaké sis osvojil v mládí. Možná, že to nebyly jen ty tradiční skladby zbožnosti, nýbrž byly nově zavedené, a tys je přijal a jsou pro tebe jako ty nejlepší. Jenže ony se utvářely v jiných společenských a kulturních podmínkách. Nezapomeň, že otevřenost, vstřícnost a ochota přijímat to nové, co přináší život, znamená také tvou pohotovost k tomu, abys pronikal a vrůstal do nových skladeb a vzorců zbožnosti, ustalujících se v dnešních společenských a kulturních podmínkách, aby ses do nich vžíval, a tak se ve víře stále zdokonaloval (Fil 3,12-14). Současně však nemůžeš docela opomenout a přehlédnout to, co se v Mém tajemném Těle úspěšně používalo celá staletí.
Tvoje stáří, umírání a smrt patří dohromady. Neboj se toho jako katastrofy, nýbrž to ber jako životní zkoušku a životní rozhodnutí. Přibližuj se k tomuto bodu s nadějí, že tě vysvobodím z nicoty smrti. Máš budoucnost a touto tvou budoucností není jen "něco", nýbrž jsem "někdo" - nadpřirozený, tobě osobně blízký, Otec a Bratr (Fil 1,20-21). Proto se během stárnutí, kdy se pozvolna blížíš smrti, uč smát z celého srdce. Namísto stařecky zahořklého pohledu na život se směle otevři pro budoucnost, která je před tebou. Jen tak můžeš zůstat mladým přede Mnou i před lidmi. Svatý Cyril se úžasně raduje: „Kdysi jsem nebyl, nyní jsem a budu navěky!“ Jsi mladý jako ten, když máš před sebou budoucnost, a ty máš před sebou věčnost, která zahrnuje nejen minulost a přítomnost, nýbrž i budoucnost.
Největší je však láska - ta nikdy neustává (1 Kor 13,8-13). Plně prožíváš život, jedině když žiješ v lásce, když jsi trvale zamilován, ale ne romantickou láskou, nýbrž tvořivou a obětavou láskou, ve které se neprosazuješ ty sám, nýbrž necháváš Mne, abych se prosadil. Někomu můžeš ve stáří připadat zbytečný, neužitečný, a tedy méněcenný nebo bezcenný. Přesto máš i ve stáří hodnotu, a to v té míře, v jaké se podílíš svou láskou a přátelstvím na životě ostatních v Církvi, v Mém tajemném Těle.
Jako duchovní pastýř se snaž duchovně vést stáří zapojováním dříve narozených lidí do svého díla ve své svěřené diecézi, farní obci či rodině, manželské nebo duchovní. Snaž se každému pomoci, aby mohl sloužit a pomáhat podle darů, které Mu dávám. Proto především jako kněz, tedy zvláštní duchovní pastýř, ale také každý jiný křesťan s obecným pastýřským posláním, pomáhej starším lidem objevovat jejich vlastní charismata, jimiž mohou posloužit ostatním. Snaž se pro staré příslušníky své rodiny (manželské nebo duchovní) znovu získat svobodný životní prostor, v němž by mohli vést poměrně samostatný život. Přičiň se o jejich "resocializaci" tím, že se pro ně jako staré otevřeš "nové společenství", kde pocítí ozvěnu svého jednání.
Duch světa, který zasahuje mnohé národohospodáře, lékaře, politiky, vojáky, považuje staré lidi za nepotřebné a nežádoucí. Tím spíš se jako duchovní pastýř v Církvi na ně obracej s prosbou a očekáváním, aby pokračovali ve svém misionářském a apoštolském poslání. Jeho naplnění je ve stáří nejen možné, nýbrž se mu dostává jistým způsobem zvláštního a originálního zabarvení. Rostoucí počet starých lidí a jejich časný odchod ze zaměstnání otevírá nové možnosti jejich apoštolské činnosti. Jako pastýř jim pomáhej překonávat pokušení stáhnout se před povinností současnosti toužebně do minulosti (Jan Pavel II., CL, IV, 48) .
Přes všechno tvoje úsilí o zapojení starších lidí do života farní obce nebo duchovní rodiny a jeho příznivé výsledky, trvá v tomto oboru značná proměnlivost. Tak i ti nejvíce přičinliví, obětaví a spolehliví lidé stárnou a posléze umírají. Ve stáří ti ubývá sil, dostavují se obtíže a stále těžší situace a pro mnohé je nejobtížnější smrt. Ještě víc tě však trápí strach, že smrtí všechno skončí. Radostná novozákonní novina ti nabízí možnost překonání této krize jako růstové krize. To se však neděje samočinně, nýbrž prostřednictvím tebe jako pastýře, ať už jsi k této službě zvláště posvěcen a slavně zaslíben jako kněz či řeholník, anebo jsi k této službě obecně povolán na základě křtu svatého. Tvoje osvobozování od strachu před smrti a budoucností je důležitý úkol rodiny manželské i duchovní, farní obce, v jejímž středu stojím sám jako tvůj Bratr a Spasitel.
Jak potvrzují některé výzkumy, budoucnost není prázdná ani smutná (R. Moody, Life After Life, 1975; Reflections On Life after Life 1977). Z toho poznáváš že ve stáří netvoříš spolu se svými vrstevníky jen nějakou okrajovou a bezvýznamnou skupinu, nýbrž důležitou součást farní obce. Potřebuješ k svému životu farní obec a farní obec potřebuje tebe. Proto se ty, duchovní pastýři, přičiň a někdy kvůli tomu taky něco trpělivě snášej a vytrp, abys ve farnosti či jiné duchovní rodině vždycky objevoval a udržoval prostor pro uplatnění starších osob a vymez si pro ně určitý čas. Rozmluvy, které s nimi vedeš, nikdy nepovažuj za ztracený čas. I když se setkání s nimi děje převážně na pastýřské rovině, snaž se jej vést otcovským a bratrským způsobem v duchu radostné novozákonní zvěsti (Mt 18,20).
Většina tvých rozhovorů se starými lidmi se dotýká tří námětů: ztráta samostatnosti a vzrůst závislosti, izolace a osamělost, nemoc a smrt.
Snaž se všechny základní náměty víry a života citlivě a tvořivě převádět na rovinu duchovního vedení a každodenního života farní obce, vytváření a udržování příležitostí pro uplatnění se starých lidí v životě farní obce.
Sleduj přitom upevnění ve víře, upnutí se na záchranu nejen tělesnou, nýbrž i duchovní útěchu svého svěřence. Připomeň mu jeho život jako Můj dar, který mu natrvalo přináší radost duchovní. Starého člověka, který je navíc nemocný, má znesnadněné vnímání, uváděj k pokojnému přemýšlení a nabídni mu hlubší rozměr života. Jestliže uvidí, že s ním počítáš, snáze se vyrovnává i s těžkostmi. Náboženský námět rozhovoru a rozjímání o tom mu přináší uklidnění a jistotu.
Nesnaž se o rozhovor za každou cenu silně nábožensky zabarvený, ale ani se náboženským námětům důsledně nevyhýbej. Vycházej ze situace, přání a potřeb svého svěřence. Dobře víš, že svým rozhovorem neodstraníš ani bolest, ani nemoc či zranění. Dávej mu najevo, že od této chvíle nezůstává se svým utrpením osamocen, protože má ve Mně spojence, a nejen neviditelného, nýbrž právě tebe, kterého k němu posílám. Nabídni mu svátosti a podle možností je poskytni. Ve svátosti smíření ho nezatěžuj při bolestech podrobným vyznáním, usnadni mu ji zkrácením a výslovným zahrnutím všeho zapomenutého.
Při slavení bohoslužby pro staré lidi ber ohled právě na tyto staré osoby. Žijí často osamoceni a mnozí se samoty velmi obávají. To poznamenává i jejich vztah ke Mně. Jak by mohl někdo snadno prožívat, že ho neopouštím ani v jeho poslední hodince, když ho všichni ostatními opouštějí? Naopak velmi povzbuzuje k prožívání, že jsem blízko, když dovedeš pohnout sám sebou i ostatními, abyste nezapomínali na starší osoby. To se netýká jen tebe zvláštní duchovního pastýře jako kněze, nýbrž i každého, kdo je ke Mně ve křtu přivtělen a tak ho obecně zvu jako pastýře.
Důležitou úlohu zde plní možnost pravidelného setkávání se Mnou eucharistickým (např. první pátky, kdy roznášíš Moje Tělo nemocným upoutaným na lůžko). Pokud možno neměň smluvený den. Dobu návštěvy spěšně nezkracuj. Nemocný očekává možnost pohovoru s tebou jako knězem a touží se s tebou společně modlit. Každou změnu či nedostatek času si bere příliš osobně a domnívá se, žes na něj zapomněl.
Spolupráce se starými lidmi vyžaduje růst jejich náboženského vzdělání. K tomu pořádej setkávání, a to k objasnění a posílení jejich duchovního života, doprovázeného vždy společnou modlitbou, ale také společným mlčením u Mne, u svatostánku, u kříže či Mého obrazu.
Využívej příležitosti, jakou ti poskytuje shromáždění věřících na mši v kostele a čas po mši svaté , kdy jsou lidé ochotni se ještě čtvrthodinku zdržet, budeš-li se jednat o něčem zajímavém. Nejde totiž jenom o vzdělávání, ale také o příjemný zážitek estetický, zpěv, výtvarné umění.
Snaž se stárnoucí lidi vyvádět z izolace už v prvních náznacích toho, že se do ní dostávají a napojuj je na činnosti své duchovní rodiny či farní obce.
Mladšímu pokolení často nezáleží ani tak na tom, kolik let je těm starším, ale jaké postoje k ní zaujímají. Podobně je tomu i naopak: staršímu pokolení mnohdy nezáleží ani tak na tom, kolik let je odděluje od mladších, jako na tom, mají-li dobrou vůli jim porozumět a třeba i pomoci. Vzájemnou snášenlivostí a smířlivým postojem starších a mladších se dá docílit souladu mezi věkovými skupinami v duchovní rodině či farní obci.

9. Duchovní péče o nemocné a umírající
Nemoc je nejčastější a nejrozšířenější forma tvého utrpení. Nemoc jako každé utrpení zůstává na rovině tvého lidského života a není uskutečňováním Mé vůle. Může se však stát tvou zodpovědnou úlohou. I jako nemocný máš poslání na Mé vinici jako dělník. Ve svém utrpení jsi cestou Mé Církve, protože jsi především cestou Mne samotného, dobrého Samaritána, který "nejde dál", nýbrž ze soucitu "šel k němu, obvázal jeho rány a staral se o něj" (Lk 10, 32-34) .
Nemoc jako důsledek prvotního hříchu nevede nutně k tvému osobnímu odklonu ode Mne. Mé poslání se uskutečňuje v plnosti života právě tebe uprostřed všech ostatních Mých povolaných a spolu s nimi, tj. nejen v překonání tvého vzdálení ode Mne nýbrž také v uzdravení z nemoci. Proto i Moje Církev působí ve směru uzdravování.
Vztah mezi tvým přirozeným zdravím a úplným duchovním rozvojem je vzájemný. Ztráta zdraví může ohrozit i tvou spásu a naopak tvoje nemoc může být pro tebe počátkem duchovního rozvoje a pokrokem na cestě ke svatosti. Takto může být nemoc nejen znamením tvého vzdálení ode Mne, nýbrž také znamením Mé milosti, protože tě naopak tlačí přibližovat se ke Mně co nejvíc. Třebaže lékařství došlo velkého rozvoje, duchovní stránka tvého uzdravení zůstává závažná. A ty, jako pastýř v Církvi, ať už jsi laik ve světě nebo duchovní osoba, snaž se působit i v duchu uzdravování. Hluboká víra působí uzdravení poruch zdraví přirozeně ve tvé duchové duši vždy dokonale, ale nemusí se to projevit tělesným uzdravením. Na rozdíl od běžných léčebných prostředků a postupů ve zdravotnictví má tvoje pastýřské působení v Církvi zvláštní ráz. Církev má vzhledem k svému nadpřirozenému původu a cíli také prostředky, přesahující možnosti přirozené léčby nemocí a zranění. Proto tvému duchovnímu působení a léčbě v Církvi přísluší vždy zvláštní výsostné společenské postavení, důstojnost a kulturní význam. Případná odborná nepřesnost a nejednoznačnost v léčebném působení náboženství způsobuje různá nedorozumění. Některý lékař či zdravotník si osobuje právo na svou výhradní působnost v léčbě poruch lidského zdraví. Jinou krajnost však představuje zase krajně duchovně zaměřená pastýřská medicína, pokud bys v ní sledoval jakékoli uzdravování poruch zdraví nebo přinejmenším nerozlišeně směšoval duchovní působení svátostí s pouhou psychoterapií atd. Je jisté, že mocným prostředkem přemáhání nezdravých činitelů jsou nejen procesy fyziologické a chemické, nýbrž také duchovní dění. Naděje je mocným prostředkem přemáhání. Naděje přivodí čin, a tak mohutně přispívá k tvému odolávání nepříznivým vlivům (A. Niedermeyer, Handbuch der speciellen Pastoralmedizin, I-VI, Wien 1950 - 1953 Herder).
Pastýřské medicína poukazuje na skutečnost, že ne každá nemoc má základ tělesný, ale že některé z nemocí psychických, nervových i tělesných mají původ v duchovní oblasti jedince, a některé třeba i u ďábla. Z toho plyne, že stanovení diagnózy v případech v tomto ohledu sporných přísluší lékaři, když těsně spolupracuje s tebou jako knězem. Konečně z toho vyplývá, že léčba nějaké nemoci, která má ryze duchovní příčinu, přináleží zkušenému knězi. Léčba poruch zdraví, způsobených smíšenými příčinami (totiž jak úchylnými činiteli ve tvém životním prostředí vnitřním i vnějším, tak podněcovaných zvráceností v duchovní oblasti, jako svobodné tvrdošíjné lpění v odklonu ode Mne či v nenávisti, nebo vlivem zlého ducha), mohou úspěšně provádět jen kněz a lékař v součinnosti.
Porucha zdraví je předně důsledek prvotního hříchu, dále jde o projev přehnané, nepřiměřené přizpůsobovací odezvy živé skladby na škodlivý činitel (útěk do nemoci). Nedá se zevšeobecňovat, že by si nemocný pokaždé sám přivodil svou nemoc. Je však velký rozdíl v tom, zda dává svému utrpení smysl, nebo zda mu hledání a prožívání tohoto smyslu chybí (B. Häring, Frei in Christus, II/I/2.1.3.).
Ve většině nouzových případů, vyžadujících tvou pastýřskou péči, se lékař sám nepřičiňuje o tvou duchovní pomoc pastýře, ale pokud se sám dostavíš, shovívavě tě snáší. Rozkol mezi duchovním pastýřem a psychoterapeutem je projevem jisté bezmoci. Tato bezmoc rozšířená mezi lidmi je patrná v tom, že mezi nimi vládne nejistota o smyslu lidského života. Za rozkolem mezi duchovním pastýřem a psychoterapeutem, i za obdobou tohoto rozkolu, totiž za onou nejistotou osobnosti, která neví, zda žije v nemoci nebo v bezmoci, za tím vším stojí nedostatek víry, nevědomost, předsudky. Proto se jako duchovní pastýř snaž své úsilí podložit odbornými znalostmi zákonů lidské fyziologie a psychiky, jakož i psychiatrie.
Od léčby pastýřské medicíny odlišuj léčebné účinky svátostí, zejména svátosti pomazání nemocných.
Účinky pomazání svátosti nemocných
Touto Mou svátostí, kterou jako zvláštní duchovní pastýř uděluješ, přináším tvému svěřenci uzdravení (Jak 5,14), dále zdraví duše, její úlevu, osvěžení, povzbuzení a odpoutání se od závislosti na pozemských záležitostech a důvěrné přimknutí se ke Mně. Současně přináším tvému svěřenci prominutí minulých hříchů, ale také odčinitelných důsledků hříchů.
Moje svátost pomazání nemocných, léčící nemoc duše, umožňuje duši bojovat rozhodněji s ďáblem, který využívá oslabení a zmatku u nemocného. K tomu, aby Moje svátost pomazání nemocných přinášela všechny tyto své účinky, musí se tě nemocný dovolat co nejrychleji, sotvaže ucítí, že mu ubývá sil, že slábne a jeho život že je ohrožen,. I kdyby svátost pomazání nemocných nepřinesla zřejmý léčebný účinek ani úlevu, přesto je přínosné její udělení a přijetí. Je totiž duchovní nemoc, mnohem bezprostřednější důsledek hříchu než tělesný nebo psychický neduh. Vlastní poslání svátosti pomazání nemocných, která je poskytována na způsob léku, je vyléčit tuto nemoc tvého svěřence. Jako každá Moje svátost, kterou slavně ustanovuji, tak i svátost způsobuje to, co naznačuje. Tato svátost předpokládá schopnost tvého svěřence přijmout ji s naplno prožívanou vírou.
Stav nemocného volá dnes tím víc po pastýřské péči kněze a věřících laiků, neboť je mnohem rozšířenější než dříve, protože dnešní lékařství, hygiena, zdravotnictví udržuje naživu víc nemocných, a také proto, že nemocný je osamělejší, neboť je často ošetřován v nemocnici.
Třebaže jako duchovní pastýř v Církvi působíš svými svátostmi léčebně a poskytuješ úlevu nemocným, samotná léčba fyzického a psychického zdraví není vlastním cílem tvého působení. Není ve tvé moci v Mé Církvi přinést nemocným přirozenými prostředky a postupy tělesné nebo psychické zdraví, ani mírnit bolesti, jak se o to snaží lékaři, ošetřovatelé a všichni ti, kdo zasvětili svůj život přirozené službě nemocným.
Přinášíš však nemocnému něco hodnotnějšího: Mou svrchovanou Pravdu, jedinou živou Pravdu, schopnou uspokojivě odpovědět na tajemství jeho utrpení. Tak dáváš nemocnému úlevu bez iluzí, víru ve spojení se Mnou, Mužem bolesti, se Mnou, tvým i jeho Bratrem a Spasitelem, ukřižovaným kvůli hříchy tebe i tvého svěřence a spásu.
Tvoje schopnost nacházet smysl v utrpení závisí na tom, jaký význam přikládáš svému utrpení. Jde především o tvůj vstup do Mého utrpení a celkových dějin tvé svobody a tvého utrpení na cestě k pravé svobodě. Osvobozující rys utrpení zakoušíš v tom, že smíš zcela vydat svou záležitost ze svých rukou do rukou Mých.
Můj kříž je znamení vzbuzující odpor. Zároveň je to základ třídění, kdy se odděluje zrno od plev. Kdekoli se objevím s Mým křížem, tam vzniká kvašení. Nauka o kříži, pojatá v nejvyšším stupni své obecnosti, je nauka pro každého, kdo je přesvědčený, že před jeho nesmírným úsilím otvírám Cestu k novým možnostem obnovy a růstu. Tvůj pozemský život má konec. Stanoví tedy směr postupu a ten je ve skutečnosti zaměřen k vrcholnému zduchovnění na základě krajní námahy. Přijmout a uznat tyto základní zásady znamená už také zařadit se mezi učedníky Mne ukřižovaného. Už touto volbou je dáno první dělení na odvážné, kteří dojdou úspěchu, a na požitkáře, kteří uváznou, totiž na vyvolené a na zavržené.
Jako duchovní pastýř dodáváš radostnou novozákonní informací takovému postoji větší určitost a další obsah, ale i větší účinnost. Uznání prvotního hříchu tvé přirozenosti dává tvému rozumu možnost pochopit onu zarážející míru daného utrpení. Sleduj Mne jako svého Bratra a Spasitele. Mou smrtí na kříži ukazuji každé tvé touze po štěstí, že cíl stvoření je mimo oblast smyslům dostupného světa, a že úsilí, které očekávám od tvé věrnosti, se má dovršit proměnou tebe samého a všeho tvého okolí.
Nesmírné množství lidských bytostí, žijící ve všech dobách a zemích je spojeno se Mnou a s Mou mocí. Moje moc si může podrobit všechno. Můj stálý vliv na tebe je jedna z nejjistějších vlastností radostné novozákonní zprávy
Ačkoli není tvým vlastním posláním jako duchovního pastýře v Církvi uzdravování, přesto je Moje Církev od počátku vzorem péče o nemocné. Během staletí nabyla tato činnost ve společnosti mnoha uspořádaných podob a tvoří náplň příslušných povolání (SD, VI, 28-29). Nicméně si jako pastýř v Církvi nadále udržuješ v této oblasti značný předstih před podnětností jednotlivců i skupin ve světě, i před kterýmkoli státem, neboť jedině ve tvém působení v Církvi jasně vyniká sjednocení jednotlivé a společenské stránky odpovědnosti za poruchy lidského zdraví.
Nemoc má různým způsobem a v různé míře osobní ráz. Ten poukazuje také k životním zkušenostem, ke způsobu, jak ji zvládáš, i ke vztahům nemocného k ostatním lidem a okolnímu světu. A ty jako duchovní pastýř se vyvaruj povýšeně moralistického hodnocení nemocného. Nezáleží pouze na něm, jak zvládá obtíže svého života. Každý křesťan, kterým s ním žije, nebo se s ním setkal jako milosrdný Samaritán s bližním, ať si položí otázku, jak a nakolik neblaze ovlivnil jeho životní běh a životní podmínky, nebo jak málo jej ovlivnil příznivě jako pastýř. (Häring, III/1/2.1.3).
Třebaže posláním léčby nemocí a zranění je vedle léčby také tlumení bolesti či úzkosti postiženého, přesto přirozenými prostředky nelze docela a beze zbytku vyloučit bolest ani úzkost. Jistá míra bolesti a úzkosti při léčbě nemoci je působivá nábožensky a mravně. Vrácení vůle, na kterou sis dlouhodobě činil vlastnický nárok, je bolestné a smutné. Vzdávat se však své vůle zanícené a zaběhnuté, po létech jejího násilného „dobývání" je druhem smrti. Proto se denně uč umírat. Nezáleží na tom, kolikrát podle sebe zlomíš své vzbouřené "já". Tento proces nemůže být docela bezbolestný (C. S. Lewis -Problém bolesti, 85, Řím 1979). Odtud vyplývá požadavek na pastýřské působení v duchu předcházení přijímání dostavující bolesti fyzické i psychické, jako je úzkost, pocit osamocenosti, atd. Jde o růst, v němž se ponenáhlu uč vkládat zájmy svého těla, ale i myšlenky, city, nálady, touhy a ostatní psychické pochody do Mých rukou. Moje svátosti přitom podstatnou úlohu plní, ale nemůžeš podceňovat ani přirozené způsoby působení.

Pokud se ve svém pastýřském působení setkáváš s psychicky nemocným, snaž se především rozlišit, co je v moci tvého pastýřského doprovázení a co je nutné léčit na úrovni psychoterapie nebo psychiatrie. Spolupracuj s lékařem. Snaž se zapojit do této péče mimo lékaře ještě další osobu, která se bude modlit za Moje požehnání při tomto duchovním vedení, a také tobě – jako duchovnímu pastýři - poskytovat jistou ochranu proti zneužití tvé osoby v případných psychických bludech tvého svěřence.
Setkáš-li se u svého svěřence s afektivní poruchou, snaž se rozlišit jeho okamžitou náladovost, běžný smutek a skleslost. od skutečné poruchy, a to buď sám nebo po poradě s odborníkem. Některou náladovost můžeš označit za mravně nepřijatelnou, a u té se snaž pomoci svěřenci, aby ji pevnou vůlí a trpělivostí ovládl, zatímco skutečnou afektivní poruchu můžeš stěží takto hodnotit.
Při setkání se svěřencem, trpícím mánií, zachovávej přístup pokojné a uvážené vstřícnosti, která nezavdává podněty k vzplanutí mánie, ale ani svěřence nesrážej a neponižuj na osobnost skoro nezodpovědnou. Její nesplněné „manické sny“ neposuzuj jako morální selhání. Pokud tím svěřenec trpí dlouhodobě, tak můžeš mít v případě svátosti manželství pochybnost, zda jde u něho při uzavření manželství skutečně o plnohodnotné vědomé rozhodnutí, o zodpovědný osobní souhlas. U svátosti smíření počítej s jeho nepřesným sebehodnocením, které ovšem nemusí být docela zaviněné. Jeho vyznání může být bez jeho zavinění neúplné nebo nepřesné, ale lítost a touha po odpuštění mohou být samozřejmě opravdové, třebaže ne vždy použitelné na správně rozpoznaný předmět lítosti.
U depresivního svěřence jasně odlišuj depresi od špatné nálady, okamžité skleslosti, záchvěvů pesimismu apod. Snaž se je povzbuzovat, zejména s nimi pros o ctnost naděje, odvahy a dar statečnost.
Setkáš-li se u svého svěřence s psychickým bludem, nesnaž se ho ani potvrzovat, ani vyvracet. Jen se prostě a jednoduše předkládej svému svěřenci v rozhovoru běžné životní náměty, případně i postoje víry, a to velmi opatrně a v množství snesitelném pro svěřence. Pokud jde o svátosti, svátost smíření je pro něho obtížná, skoro neproveditelná. Během vystupňování této nemoci nevyzývej svého svěřence ke svátosti smíření, a pokud k ní sám přistoupí, veď rozhovor ve zpovědi tak, abys jeho zpověď převedl v prostý rozhovor, který bys mohl místo rozhřešení zakončit prostým požehnáním. Pokud přistupuje ke stolu Páně, podej mu Nejsvětější Svátost, ale pokud nepřistupuje, nepovzbuzuj ho k tomu.
U svátosti pomazání psychicky nemocného rozlišuj mezi dlouhodobou psychickou nemocí, kdy nemocného nepovzbuzuj k přijetí této svátosti, a jejím náhlým jejím vystupňováním či záchvatem, kdy hrozí nebezpečí sebevraždy nebo jeho ohrožení jiných osob, a tehdy ochotně poskytni svátost pomazání nemocných.
Co se týče duchovního života, neklaď na depresivního svěřence žádné nároky. I to nejmenší, čeho je v oblasti víry a modlitby schopen, pochval a hodnoť jako víc než dostatečné. Pokud jde o modlitbu, snaž se ho ujistit, že se spolu s ním a za něho modlíš ty i ostatní tvoje duchovní rodina nebo farní obec.
Velmi obtížným svěřencem je pro tebe jako pastýře neurotik. Svátost pokání je pro neurotického svěřence i pro tebe jako zpovědníka velmi náročná
Jeho neurotické příznaky samozřejmě nevylučují život víry, ale stěžují ho.
Jednak potřebuje více času a dále velkou trpělivost a vstřícnost. Jeho vystupňované pocity viny a úzkosti můžeš snad trochu zmenšovat, ale stěží je můžeš odstranit. Rozhodně jeho pocity viny a úzkosti ve zpovědním rozhovoru neprohlubuj, ale ani je nezlehčuj. Neurotik často pochybuje o tom, zda je hoden přijímat eucharistii. V tom případě ho k tomu povzbuzuj.
Pokud tvůj svěřenec trpí fobií, musíš to vzít v úvahu při jeho duchovním vedení. Sociální fobie, která mu zabraňuje chodit do společnosti lidí a která je překážkou v setkání s lidmi, se v náboženském prostředí může snadno maskovat. Pacient upřednostňuje rozjímání, samotu, ukládá si mlčení jako cvičení ve zbožnosti, apod. Neodsuzuj ho kvůli tomu, ale nepovažuj jeho chorobnou zádumčivost a vyhýbání se lidem za cestu ke ctnosti. Povzbuzuj ho k blíženské lásce a obětem vlastního sebezáporu pro tuto lásku.
Zpravidla je schopen přijímat svátosti, ale může mu dělat potíže velké shromáždění lidí. Jako duchovní pastýř mu vyjdi vstříc, a umožni mu zpověď v postranní kapli.

V případě homosexuální či lesbické úchylky svého svěřence (Viz: Křesťanská antropologie a homosexualita,. Sborník překladů, Osservatore Romano, Pastorační středisko Praha, 1998, KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, Úvahy ohledně návrhů na právní uznání svazků mezi homosexuálními osobami, Kongregace pro nauku víry, 3. června 2003, Liská sexualita: pravda význam, Papežská rada pro rodinu. Zásady pro výchovu v rodině, 8. prosince 1995), rozlišuj jeho vnitřní sklon, který může být částečně vrozen jako nevyhraněné zaměření, ale rozvíjí se v nevhodných rodinných a širších sociálních podmínkách, a to není žádný jím zaviněný hřích, od jeho vnějších projevů tohoto sklonu slovy, skutky, chováním, které jsou z hlediska přirozeného i nadpřirozeného nepřijatelné. Snaž se svého svěřence odvracet od těchto vnějších projevů a povzbuzuj a nadchni ho k velkému osobnímu hrdinství. Pro většinu homosexuálních osob je tento stav zkouška. Proto je přijímej s úctou, soucitem a jemnocitem. Vyhni se jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace. Takové osoby jsou povolány naplnit Mou vůli ve svém životě, a jako křesťané spojit těžkosti, s nimiž se mohou setkat v důsledku svého stavu, s Mou obětí na kříži. Homosexuální osoby povolávám k čistotě. (Lidská sexualita: Pravda a význam z 8. prosince 1995, čl.104, Kostelní Vydří 2000)
Jisté je, že nemůžeš snadno každému pomoci od jeho vnitřních potíží, ale můžeš ho jako duchovní pastýř doprovázet na cestě, na níž se snaží o co nejlepší zvládnutí jeho vnitřních potíží. Povzbuzuj, a vyvíjej všemožné úsilí, podporované tvou osobní i společnou modlitbu, i tvým osobním i zástupným pokáním, abys svého svěřence nadchnul a strhnul k radostné a obětavé i odříkavé lásce, tak jako k tomu vedeš všechny ostatní své svěřence. Ukazuj mu možnosti jeho životní cesty v manželské rodině tam, kde zůstala opuštěná matka s dětmi, aby se jich ušlechtile ujal a společná výchova dětí ho povede k lepšímu ovládání svých sklonů, užitečnému a záslužnému začlenění do společnosti a k hrdinskému uplatnění lásky obětavé a odříkavé, a tím také k Mé oslavě.

Při setkání s alkoholikem, hráčem nebo narkomanem, si počínej rozhodně a důsledně se smyslem pro spravedlnost. Buď však trpělivý i přes jejich opakované upadání do alkoholismu. Jednej se svěřencem s láskou a úctou, protože při značném stupni této závislosti si už sám pomoci nedokáže. Potřebuje tvou pomoc, ale často po této pomoci netouží a stěží ji může přijmout. Jako duchovní pastýř se tu neobejdeš bez pomoci rodiny postiženého, a bez spolupráce s odborníkem. Z hlediska víry je pro tebe i pro rodiny takto postižených osob správná cesta modlitby a osobního i zástupného pokání.

Při své pastýřské péči o nemocného, jehož nemoc označili lékaři za nevyléčitelnou, nepodporuj ho v tomto přesvědčení, ani mu nevnucuj jistotu o tom, že se musí zázračně uzdravit. Jako duchovní pastýř nemocného se snaž spolupracovat s ošetřujícím lékařem a zdravotními sestrami. Postupuj v souladu s nimi, pokud jde o pravdu ohledně jeho nemoci, a ukazuj na to, že pravda o jeho nemoci není zdaleka tak důležitá, jako pravda o Mé lásce a milosrdenství
Zvrat v průběhu nemoci je možný, však není vynutitelný. Doprovázej nemocného modlitbou, nejlépe tak, že do ní zapojíš celou duchovní rodinu nebo farní obec. Modli se za jeho úlevu, zázračné uzdravení a spásu ke Mně prostřednictvím přímluvy svatých. Nepřecházej od přímluvy jednoho svatého ke druhému nebo k dovolávání se přímluvy mnoha svatých, v domnění, že snad pomůže jiný mocnější či ochotnější přimluvit se u Mne. Je-li Moje vůle, aby se někdo zázračně uzdravil, tak nepomůže přecházení od jednoho svatého ke druhému. Svědčí to spíše o slabosti víry toho, kdo se modlí, a také může svou, jinak jistě upřímnou, zbožnost vydávat v posměch.

Rozdíly mezi tvou psychoterapií a působením svátosti
Jako psychoterapeut sleduj příznaky poruchy zdraví a hledej a jasně rozlišuj příčiny potíží nemocného. Vysvětluj je a tím uvolňuj vnitřní psychické napětí postiženého. Pokud jde o svátost smíření, svatá zpověď následuje po obrácení kajícníka. Proces obrácení má dlouhou předehru, kdy si kajícník uvědomuje a jasně vyslovuje svou vinu. Nejedná se zde - na rozdíl od psychoterapie - o nevědomou a nedobrovolnou vinu ve smyslu osobní viny. Hřích nepatří do psychické soustavy hodnot, o jehož správné zařazení by ses měl jako psychoterapeut starat. Vina je ryze osobní odporování Mé vůli. Proto také vina může být odhalena jen ve vědomí a ve svobodné vůli. Tvoje psychoterapie se může uplatnit možná před zpovědí. Napřed musí kajícník o Mně vědět, být o Mně poučen prostřednictvím Zjevení a pak ho mohu, jako Bratr a Spasitel, zbavit hříchů ve zpovědi. To se však neděje pouze vlastním vedením jako v psychoterapii, nýbrž jedině za pomoci Mé milosti ve zpovědi. Tyto duchovní pochody se vymykají běžné zkušenosti a jsou přípustné jen v rovině víry.
Obavy a nejistota u nemocného mají přirozený původ, zatímco obavy, strach a nejistota u kajícníka jsou původu nadpřirozeného. Také pomoc psychoterapie je ryze lidská, kdežto pomoc zpovědníka je nadpřirozeného rázu.
Ačkoli je mezi tvou psychoterapií a Mou svátostí smíření podstatný rozdíl, osvoj si jako zpovědník základy psychoterapie a užívej psychoterapii k prospěchu kajícníka, ovšem jen potud, pokud to nenarušuje charakter posvátného úkonu. Tvým poslání je rozhřešením zbavit kajícníka nejen jeho hříchů, nýbrž také zabránit možným budoucím hříchům. K tomu jako zvláštní duchovní pastýř potřebuješ, abys – poté, co kajícník vyzná svůj hřích - rozlišil také jeho případné, psychické podmínění. Mimoto také rozlišuj který z vyznávaných hříchů je pro kajícníka nejvíce nebezpečný. Potom poskytni kajícníkovi silný motiv, aby tím změnil své smýšlení a postoj k hříchům. Tak mu pomůžeš vyvarovat se dalších hříchů a usnadníš mu polepšení.
Vyvaruj se dvou krajností: neomezuj léčbu nemocí svých svěřenců ani na ryze nadpřirozené prostředky a postupy, ani na čistě přirozené prostředky.
Vyvážená náprava poruch lidského zdraví vyžaduje soustavné působení zejména nábožensko-mravní. To zahrnuje obnovu a růst vzájemně oplodňující součinnosti mezi tvým duchovně-pastýřským působením a celou duchovní rodinou či farní obcí. Dále psychoterapeutické působení přerodu jedince a rozvoj jeho mravních ctností a vyprošování si darů Mého Ducha svatého k jeho blahoslavenstvím. To se neobejde bez souběžného působení rodiny, a lékařské a zdravotnické pomoci.

Při duchovním doprovázení umírajících spolupracuj s ošetřujícím lékařem a zdravotními sestrami, jakož i s rodinou a příbuznými umírajícího, a postupuj v souladu s nimi, pokud jde o pravdu ohledně jeho nemoci, a ukazuj na menší důležitost pravdy o jeho nemoci oproti pravdě o Mé lásce a milosrdenství (B. Häring , Frei in Christus, 3.4.2-3 ) .
Pravdivost a důvěra mezi tebou a tvým svěřencem je základním předpokladem pro celé léčení nemocného i pro doprovození nemocného v posledním období jeho života. Máš-li někomu sdělit pravdu o jeho stavu, předpokládá to důvěru, ale i tvou schopnost vcítění a účasti, jakož i dávku intuice. U mnoha smrtelně nemocných se za vhodných podmínek projevuje vysoká vnímavost, citlivost a ochota přijmout pravdu o vlastním stavu.
Když se stav choroby či zranění tvého svěřence zdá být přirozeně beznadějný, nesnaž se snížit, nýbrž naopak zvýšit svůj zájem o jeho psychiku, o jeho myšlení, citový a hodnotový svět, ale také o jeho duchovní život. Navazuj a udržuj s ním spojení, oslovuj ho více než ostatní, třebaže neodpovídá a tváří se nepříznivě. Vyvaruj se planých, falešných optimistických frází. Jemně a pozorně doprovázej svého svěřence k střízlivě optimistickému hodnocení prožívaného utrpení fyzického i psychického. To mu může přinést uklidnění a upokojení.

Tvoje duchovní pastýřství zde má svou nezastupitelnou úlohu, nejen co do působení na trpícího svěřence, nýbrž i po stránce tvého působení na lékaře a zdravotníky a zdravotnice. Tam, kde je uzdravení přirozeně nemožné, zvětši své osobní nasazení v obětavé péči a projevuj umírajícímu lásku. Tato láska tě učiní moudřejším a intuitivně vnímavějším k stavu tvého svěřence a rovněž vynalézavějším ke způsobu jeho pravdivého informování.
Eutanázie jako záměrné a cílené usmrcení ať jako těžce nemocného či velmi trpícího nebo prostě starého na jeho žádost nebo i bez ní je nábožensky a mravně nepřijatelná. Život je Můj dar a každý, kdo si bere život nebo někomu pomáhá brát si život, těžce hřeší (STh, II,II,64,5).
Na druhé straně nedůstojné umírání, které znamená nákladné udržování pacienta při životě, bez ohledu na to, že to prodlužuje jeho utrpení, vyžaduje od lékaře svolení k pasivní eutanázie, tedy k omezení či vynechání různých opatření, která nedovedou zachránit život člověka, nýbrž jen prodlužují živoření nemocného, totiž udržují jen jeho vegetativní nebo senzitivní život za cenu dalšího utrpení pacienta. Lékař zde pouze přestává zadržovat přirozeně neodvratitelnou smrt a přerušuje nedůstojné umírání.
Ačkoli je posláním zdravotníků a lékařů léčba nemoci či zranění a zmírňování utrpení, přesto se někteří lékaři jednostranně zaměřuji na potírání smrti, dokud je to jen technicky možné. Často to vede nejen k nesmyslnému prodlužování utrpení, ale také k potlačování myšlenky na smrt. Tak se umírajícímu někdy vůbec nepomáhá, aby žil vlastním životem, který přirozeně zahrnuje také smrt, aby se připravil na smrt při nejjasnějším vědomí a svobodně a aby poslední dny, hodiny a okamžiky svého života věnoval nejhodnotnějším lidským vztahům. Podobně jako náleží k přední mravní úloze lékaře služba důstojnosti a svobodě člověka vůbec, tak má lékař především myslet na tu svobodu, jež dovoluje smrtelně nemocnému či zraněnému tvořivě se vyrovnat se životem, nemocí, umíráním a smrtí. Také zde, mezi zdravými bližními, se kterými setkáváš při duchovním doprovázení svého svěřence, můžeš jako duchovní pastýř naplňovat své poslání.
Osvícené doprovázení umírajícího či asistence při umírání předpokládá jednak mírnění bolesti, jednak láskyplnou pozornost a blízkost příbuzných a dobrých známých. Snaž se o to, aby umírající poznal, co pro své okolí znamená. Ochotně mu vyhov a uvážlivě splň jeho přání, pokud je to možné, a to zcela nezávisle na tom, zda je schopen to docenit či nikoli. Pro něho znamená velmi mnoho, spojíš-li se s ním jako duchovní pastýř, popř. i příbuzní či zdravotnický personál v modlitbě.

Avšak ani smrtí však není tvoje duchovně pastýřské poslání ukončeno. Můžeš vykonat mnoho pro to, aby poskytl útěchu jeho pozůstalým a příbuzným v této pro ně bolestné chvíli.
Po posledním udělení svátosti pomazání nemocných navazuje ve tvém duchovním doprovázení ještě řádný církevní pohřeb. Přitom nejde o výhradní zapojení tebe jako kněze a trpnou účast pozůstalých. Také jako křesťanský laik se snaž osobním zapojením přispět na této poslední části pozemské pouti svého příbuzného nebo bližního. Poskytuje to široké podle působnosti pro pastýřství ve smyslu vlastního duchovního posílení a růstu pozůstalých. Nedílnou součástí projevů úcty k zesnulému je také důstojný a šetrný způsob zacházení s tělem, ale i s duší zemřelého. Duše zesnulého, který byl zaživa nevěřící nebo nábožensky vlažný, lpí tím spíše na hmotě, a po smrti se pozvolna odděluje od těla. Nešetrný způsob pohřbu působí této lidské duši, zbytečné utrpení a muka. Pohřeb do země se dá považovat za útěchyplné znamení křesťanské naděje a zkušenost milosti pro společenství. Poslední pocta, kterou vzdáváš zesnulému a péče o hrob je pro pozůstalé i pro širší křesťanskou obec znamením naděje na Vzkříšení a výrazem vděčné vzpomínky i vědomí, že ti, kdo odešli ke Mně, jsou jim ještě blíže, než před svou smrtí (Häring 3.4.4) .
Vyvrcholením tvého duchovního pastýřství zemřelého je vyprovázení jeho duše v zádušní mši. Jde přitom též o duchovní pastýřství pozůstalých příbuzných a účastníků z duchovní rodiny či farní obce. Tato mše zahrnuje kromě vyprovázení duše zesnulého ještě rozjímání o smrti a odříkavé umrtvování sebe sama už během života, totiž sebezápor, pokání a odpoutání se od světa (F. J. Sheen, Pokoj v duši, 229, Řím 1969).
Tvoje vědomí smrti v životě jako věřícího není zdrojem beznadějné úzkosti, nýbrž přesvědčené a pravdami víry zdůvodněné naděje na dosažení plnosti života v budoucnosti, po čemž celou svou přirozeností toužíš a k čemuž během svého života směřuješ. Víra, zdůvodněná Mým životem, smrtí a Vzkříšením, neboť osvobozuji právě tebe od nebezpečí naprosté zkázy (1 Kor 15,56-7), ti poskytuje odpověď na úzkostlivé otázky ohledně toho, co tě v budoucnosti čeká. Zároveň ti dává příležitost být ve Mně sjednocen s těmi milovanými, kteří už opustili svět. Poskytuje ti naději na pravý život u Mne (GS 1/1,18). Takové je duchovní pastýřství smrti: zdaleka ne jen trpné, nýbrž vyzývající k plné účasti. Vyžaduje tvůj vnitřní přerod. Přirozeně v tobě všechno protestuje proti smrti. Protest ovšem neznamená, že by sis dělal marné iluze o platnosti biologické nebo jiné nutnosti. Cítíš však, že celý stav věcí, podle něhož se smrt musí dostavit, není v pořádku. Zrovna tak protest neznamená ani zbabělost ani nedostatek připravenosti, je-li třeba nasadit život. Existuje odhodlané, statečné, pokojné, důstojné umírání. Vydržet důstojně až do smrti patří k nejdůležitějším úkolům, které tě čekají. Obětovat život za milovanou bytost je projev nejvyšší šlechetnosti. Tady se však jedná o něco jiného. Jde o to, zda můžeš smrt jasným úsudkem a odpovědným soudem považovat za něco, co má smysl samo o sobě. Láska či pravda mají smysl samy o sobě. Avšak tvoje smrt sama o sobě a jako taková nemá vlastní smysl a odůvodňuje tvůj odpor vůči ní. Nevychází z vnitřní nutnosti tvého bytí, nýbrž ze zděděných důsledků poruchy sjednocenosti tvé přirozenosti.
Na smrti se však něco navěky mění, sotvaže ji podstupuji jako tvůj Bratr a Spasitel. Umírám na kříži tak opravdově a drsně jako žádný člověk, neboť smrt se stává tím více smrtí, čím dokonalejší je život, který uzavírá. Sama smrt, která je nutným důsledkem prvotního porušení tvé přirozenosti, uvážíš-li pouze tento důsledek, tato holá smrt nemá místo v Mém poslání. Moje smrt na kříži kvůli tvým hříchům je krok, kterým tvůj život přechází z času do věčnosti.
Kvůli rozšířené případné krizi růstu lidské společnosti je Moje radostná novozákonní zvěst mnoha dnešním lidem právě tak cizí jako skutečnost, že smrt není pro ně bytostně nutná. Ať jsi kdokoli, ve smrti zakoušíš následek prvotní poruchy své přirozenosti, prožíváš plnou odpovědnost za své činy, přijímáš pravdu a soud. Ne však beznadějný soud, nýbrž pojatý do spásy, jež se uskutečňuje Mou láskou. Smrt už není pouhá temná hrůza, kterou rozvádí hřích do posledních důsledků. Spíše ti umožňuje účastnit se proměny, kterou Moje milosrdenství učinilo z konce nový začátek. Smrt se stává přechodem do nového života (R. Guardini, O posledních věcech, 24-26, Ř. 1972).
Smrtí končí čas tvého chtění a jednání. Prožitý život v sobě nese provedené rozhodnutí a to, co z něho vyplývá pro skutek a dílo. Vystupuješ z omezenosti a uzavřenosti pozemského bytí a předstupuješ před Mou tvář a zakoušíš Můj soud. Po smrti se ti otevírá bývalá uzavřenost lidských dějin. Zaniká možnost pro tvé další rozhodování. Přibližuji se ti v Mém vlastním svatém bytí. Zůstáváš v tom stavu, do něhož jsi dospěl: když jsi Mi stačil říci a plně prožít své "ano", tak se věčně odpoutáváš v zakoušení Mojí naprosté svobody. Kdo však uvázl v odmítání, navěky se uvězňuje v izolaci.
Vznešenost dobra je pro Mne totožná s neodvolatelností moci. S veškerou Mou opravdovostí chci, aby se stalo dobro. Tak se stane Můj pohled na tebe rozsudkem, avšak rozsudkem podmíněným tvou skutečností a tvým vytvářeným věčným údělem. Soudí tě vlastně Moje láska v tobě, nebo tvoje neláska. To vše znamená, že soudím.
Toto pojetí tvé smrti je základem veškerého tvého duchovního pastýřství - nápravy a předcházení společensky úchylných jevů a procesů, souvisejících nejen s vlastní smrtí, ale také se stárnutím a umíráním.

10. Duchovní pastýřství města a venkova
Podle početnosti a hustoty místního rozložení obyvatel na nějakém území se tvoje duchovní pastýřství svěřené duchovní rodiny či farní obce člení na duchovní správu venkova nebo města.
Zdá se, že tvoje duchovní pastýřství v Církvi má dnes větší těžkosti na venkově než ve městech. Běžně dochází k vylidňování venkova stěhováním obyvatel do měst. Značná část obyvatel venkova žije místními otázkami své farní obce pouze zčásti, pokud dojíždí za studiem a prací do města. Probíhá tu však i opačný proces. Obyvatelé města přecházejí na venkov buď k dlouhodobé rekreaci, jako chalupáři nebo pouze o víkendech, jako chataři a výletníci.
Vyznačuje-li se město správním ústředím, uplatňuje se dnes podobný rys i na venkově, kde několik vesnic správně podléhá pod některou z nich. Nová situace klade nové nároky na jednotlivé vikariáty či děkanáty, i na diecéze. Proto jako pastýř plánuj a buduj nové oblasti duchovního pastýřství, lépe odpovídajícího změněným společenským podmínkám. Duchovní pastýřství je v tomto změněném prostředí ztěžováno tím, že venkovské obyvatelstvo spíše než městské vázne v tradičních způsobech, skladbách a vzorcích zbožnosti. Projevy jeho zbožnosti nesou stopy jisté sociální oddělenosti, jako i rysy určitého selské uzavřenosti, podporované místním domácím hospodářstvím. Záhady života a nevyzpytatelnost přírody, jež bezprostředně doléhají na venkovana, jeho každodenní prožívání obtížné zvládnutelnosti přírodních sil, skoro bezprostřední styk a zápas s nimi, to vše zaměřuje venkovana spíše k trpné a vyčkávající víře než k činorodé tvorbě nových skladeb zbožnosti. Snáze tu přijímáš prostý výklad mnohých životních a přírodních záhad a ulpíváš na něm často s tuhou houževnatostí. Výrazem této spíše citově osvojené než rozumem zdůvodněné víry v nadpřirozený původ záhad života a přírody, je venkovská tradice náboženská. Tato tradice sice často postrádá přizpůsobivost a smířlivost vůči jiným způsobům a projevům zbožnosti, nicméně působí jako činitel nábožensko-obnovný, zejména v poměru k městské otevřenosti vůči novotám mj. také náboženským, přecházejícím někdy do krajnosti a snadno podléhajícím módním vlnám.
Sociologicky můžeš dělit místní obce na vesnice nebo malá venkovská městečka (2000 - 5000 obyv.), malá města (5-20 tis.), střední města, která tvoří určitý střed oblasti (20-50 tis.) a velkoměsta. Většina malých a středních měst v má v českých poměrech dlouhé dějiny. Také zde působí tradice, životní zvyklosti, různé vzory chování, které se mnohým starousedlíkům zdají být nepostradatelné. Je sociologicky ověřeno, že menší města přijímají novinky mj. i náboženského rázu teprve tehdy, až se staly běžnými v celé zemi a především v hlavním městě. Tam jsou obyvatelé často dost otevření novotám, přičinliví a obětaví, takže v náboženském oboru lze z nich snadno vytvořit pevné křesťanské společenství.
V dnešní době se města početně zvětšují. To přináší jejich obyvatelstvu lepší životní podmínky, ovšem narušuje se tím způsob společného rodinného života.
Výzkumy ukazují, že nejmenší procento nedělních návštěvníků kostela zahrnuje lidi mezi 20-40 lety. Tato okolnost je pro tvé duchovní pastýřství významná a musíš s ní počítat. Mládež se ti jako pastýři v Církvi snadno odcizí, pokud sami rodiče své křesťanství neuplatňují. Proto "odpad" dětí není především důsledkem nepříznivého vlivu okolí, ale spíše přizpůsobením se vlažným náboženským poměrům v rodině. Z toho vyplývá, že jako duchovní pastýř se musíš obzvlášť ve městech, věnuj mladým rodinám, jejich duchovnímu růstu a vzdělávání.
Životní styl velkoměsta má mj. také nábožensky velký vliv na střední a malá města a vesnice. Hromadné sdělovací prostředky, které ovládá velkoměsto, tvoří podmínku pro účinnější šíření radostné zvěsti nejen v městě, ale i v širší oblasti. Tyto možnosti, jakými vládne velkoměsto, tě zavazují k duchovnímu pastýřství na co nejvyšší odborné i společenské úrovni. Nicméně také zde musíš členit styl a úroveň své duchovní správy. Toto členění je dáno rozdělením města na kulturní a správní ústředí, historickou část města, předměstí, nejbližší okolí města, okrajová místa spjatá správně a hospodářsky s městem. Přičiň se, aby odborná úroveň tvého duchovního pastýřství v ústředí velkoměsta byla vyšší než na okraji.
Přizpůsobuj styl svého duchovního pastýřství věkovému složení té které části města, jako třeba poměrně mladému obyvatelstvu nových sídlišť.
Tvoje duchovní pastýřství ve městě je silně poznamenáno okolností, že vikariáty a diecéze zde nejsou schopny přijímat a řešit všechny úkoly působení Církve, a jejich řešení na úrovni čtvrtí je neúčelné. Podobně jako v Církvi před vyhraněním diecézí a farností vzniká zde a ustaluje se poměrně samostatné městské společenství věřících, soustřeďující se v hlavním kostele. Působení skladby tohoto společenství je dáno tím, že v městském prostředí nemá velkou úlohu vazba na bydliště, a že se lidé shromažďují spíše na základě povolání, vzdělání či zájmů. Ukazuje se, že právě v městské společnosti je Církev vměstnávána do jakési subkultury mezi jinými subkulturami, které zabírají pouze nepatrný zlomek společenského a kulturního života města. Církev se tak nachází v diaspoře.
Přesto však i ve městě je zřetelný proces růstu, během kterého v obecné Církvi vyrůstá živé společenství, prorůstající všemi městskými subkulturami, ale nesplývající se žádnou z nich výhradně. Právě ve městě se snadno prosazují netradiční skladby a vzorce zbožnosti, jaké lépe odpovídají proměnlivému rázu soudobé společnosti. Nové skladby zbožnosti v Církvi se vyznačuji zásadou dobrovolnosti. To má svůj vliv i na přijímání svátostí. Právě tvým prostřednictvím duchovního pastýře zůstává Církev jako společenství otevřena vůči občanské společnosti. Vedeš rozhovor s lidmi této společnosti a řešíš jejich nesnáze. Odstupňovaná skladba Církve a rozdíl mezi tebou jako zvláštním duchovním pastýřem na základě kněžského svěcení a laiky, obecně povolanými od křtu svatého k duchovnímu pastýřství, není tak výrazný. Proto už nejen ty jako kněz, nýbrž všichni členové farní obce nebo duchovní rodiny se cítí více spoluodpovědní za toto společenství.
Ozvláštnění náboženského prožitku každého jednotlivce a účelným zjednodušením vztahu jednotlivce k Církvi bylo způsobeno, že se městské prostředí stalo prostředím náboženské snášenlivosti a ekumenického sbližování. Soustředění většího množství obyvatelstva na malém prostoru tvoří objektivní podmínku pro rozsáhlejší a přitom dobrovolnou společnou, a tedy účinnější modlitbu ke Mně.
Jako křesťanský laik se snaž vycházet vstříc potřebám města. Neomezuj svou spolupráci na úzké hranice své duchovní rodiny, farní obce nebo diecéze. Přičiň se o rozšiřování své působnosti na mezi farnostmi, diecézemi, různými duchovními rodinami řádovými na národní a mezinárodní úrovni.
Přičiň se o zřízení diecézní pastýřské rady. Tvoje laické spolupůsobení v těchto radách může rozšířit možnosti působení zvláštních duchovních pastýřů v Církvi. Také se snaž jako laik zúčastnit diecézních synod a dílčích porad na úrovni provincií a děkanátů. Kromě toho vynalézej a objevuj a využívej vlastní prostředky a způsoby k rozvíjení svého zapojení na národní nebo oblastní úrovni (Jan Pavel II., CL,25).

 

V. Duchovní pastýřství Církve v národě

 

Velké pole působnosti pro duchovní pastýřství se otvírá na rovině národní a mezinárodní. Zde jsi především jako křesťanský laik Mým svědkem i nositelem Mé radostné novozákonní zvěsti. Protože jako křesťan miluješ svůj národ a věrně plníš své občanské povinnosti, snaž se plněním této své povinnosti přispívat ke zvýšení pravého společenského blaha a váhu svého mínění uplatňuj tak, aby občanská moc byla spravedlivě vykonávána a aby zákony byly v souladu s mravními příkazy a obecným blahem (AA,III,14)
1. Národ - vymezení pole působnosti
Národ, podobně jako lat. "natio", představuje výsledek společného "rození" (ná-rod). Podle toho je národ množství rodin, případně blízkých zděděným podobným genetickým založením, a usazených na společném území. Rodiny, prožívající společné dějinné osudy a osvojující si zvláštním, neopakovatelným způsobem radostnou novozákonní informaci a svátosti ve společenství víry, přerůstají samovolně v národ.

2. Skladba národa
Duchovní podstatu a částečně také případnou objektivní podmínku národa tvoří poměrně trvalé společenství náboženské víry, mravnosti a zvyků. Jde o poměrně dlouhodobě ustálené společenství jistého počtu "sousedství", složených z geograficky blízkých, podobně uspořádaných rodin, pravidelně se podobně projevujících nábožensky, dobrovolně si pomáhajících, uplatňujících v mravním životě podobné zvyklosti a obyčeje. Ze společných mnohageneračních zážitků a osudů příslušníků rodinných sousedství v nábožensko-mravní oblasti jejich sociálně-kulturního života plyne jejich vědomí sounáležitosti a pevná vůle k zachování společných hodnot, jakož i k jednotnému rozvoji celého daného mnoharodinného společenství.
Národem může být i seskupení, postrádající některou z případných podmínek, jako společné území, podobný antropologický podklad, jazyk, státní zřízení, ovšem neobejde se trvale bez jednotného zvláštního nábožensko-mravního základu.
Určitý národ není výsledek činnosti jediné skupiny jednotlivců, rodin či sousedství, nýbrž se utváří během mnohageneračního soužití určitých rodin. Má proměnlivý ráz a neustále se mění (Rukojeť, 55, Olomouc 1947). Tento sociálně-kulturní útvar vždy předpokládá dějinnost. Dějiny znamenají vědomé utváření lidského, sociálně-kulturního života působením tvořivé vůle (D. Pecka, Člověk, II,379, Ř. 1971).
Od národa odlišuj národnost, kterou rozuměj něčí příslušnost k určitému národu. Rozhodujícím činitelem u národnosti je vědomí sounáležitosti nějakého jednotlivce a jeho svobodné rozhodnutí. Třebaže se každý jednotlivec rodí v nějakém národě, není tímto svým původem nutně určen ve své vlastní národnosti. Rozhodne-li se svobodně pro příslušnost ke kterémukoliv národu, přijímá tím na sebe i jistý mravní závazek cílevědomě se podílet na společném dobru daného národa. Národnost je však současně také dar, věnovaný tobě jako každému - dar, jehož se můžeš pohodlně vzdát. Zároveň ale je to dar, který tě, pokud jej přijmeš, zatíží jistou odpovědností. Nepřijmeš-li ho, ochuzuješ se. Přijmeš-li, zavazuješ se pracovat a tvořit, a příležitosti, jaké se ti naskýtají, jsou nesčetné.
S národem a národností souvisí také pojem vlasti. Zatímco národnost znamená svobodné přijetí nějakého mravního závazku tebou jako jednotlivcem, vlast zahrnuje uskutečňování či plnění přijatého závazku. Jde o zvláštní rozšíření tvého obecného duchovního pastýřství, otcovství či mateřství, o rozšířený domov, resp. o domovinu, jako určitou podmínku a příležitost, umožňující ti plnější a dokonalejší život. Chovej v úctě vlast jako důležitý základ svého života, podobně jako ctíš rodiče, původce a udržovatele tvého života (STh, II,II, 80, 101, 1k3). Nejde tu jen o národ nebo území obývané národem. Vždyť třeba vlastí belgických Vlámů je Belgie, ačkoli území Belgie není obýváno jenom Vlámy. Rovněž tzv. národnostní menšiny mají svou vlast, která se nekryje s národem, ani s územím, ani s řečí (S. Braito OP, Nacionalismus a křest., In: Výhledy náboženské, kulturní a sociální, 1/1,13, 1939).
Třebaže vlast přispívá a napomáhá k rozvoji tvé osobnosti, není a nemůže být nejvyšší tvou hodnotou. Poskytuje ti pouze jisté podmínky, zatímco samotný život se děje ve tvé osobě. Jako křesťana tě povolávám k nejvznešenější vlasti, vlasti Mého lidu, jejímž obrazem je tato přirozená vlast (V. Ducattillon OP, Nationalism et Christ. 17, Paris 1936).
K duchovní podstatě svého národa, tzn. k jeho nábožensko-mravním základům můžeš proniknout především prostřednictvím studia jeho "národní povahy či charakteru" (A. Miroglio, La psychologie des peuples, Paris 1958). V hranicích mezi národy můžeš sledovat řadu výrazných rozdílů nejen po stránce fyzické, nýbrž také v řadě psychických vlastností. Kdo by neznal rozdíl mezi chladně zdrženlivým Angličanem a vznětlivým příslušníkem jihoevropských národů?
I když je pro přítomnost zvláštní národní povahy zapotřebí zvláštního uspořádání jistých znaků národa, národní povaha není pouhým součtem těchto znaků. Je zvláštním rysem sjednocujícího se výsledku jejich vzájemného působení. Národní povahu nechápej jako něco trvajícího mimo tebe a ostatní jednotlivce a rodiny, které jsou skutečnými nositeli této povahy. Národní povaha je význačným rysem daného národa, ovšem není tak ostře vyhraněna a ustálena jako samo toto společenství. Třebaže národní povaha zahrnuje některé dost pravidelně se projevující vlastnosti určitého národa, skladba národního společenství je poměrně ustálenější a trvalejší, ale také členitější a rozmanitější. Národní povaha představuje dané společenství pouze v jedné jeho vlastnosti a to jasně vynikající v nějakém období jeho vývoje a za jistých podmínek.
Jako jednotlivec vstupuješ do společnosti jako příslušník rodiny, která představuje složku jistého národa. Můžeš se ovšem odcizit povaze svého národa. Jinak se ovšem u tebe, když nejsi lhostejný k povaze a osudům svého národa, určitým způsobem utváří národní tvoje ctnost, tvoje vlastenectví. V něm tvoje láska do jisté míry nabývá zvláštního rázu, který se zakládá na přirozených zvláštnostech, jimiž se tvůj národ znamenitě a výrazně liší od jiných národů. Pokud se necháš ovlivnit povahou svého národa, neznamená to, že bys byl touto jeho povahou nějak omezen. Naopak – jsi mravně zavázán překonávat povahu svého národa v jeho nepříznivých vlastnostech, a rozvíjet ji ve svém vlastním náboženském a mravním životě, případně i po stránce jejích objektivních podmínek také třeba v umění, v řeči, v politice aj. Výsledek ti nebývá patrný jako současníkovi, totiž tomu, kdo se na něm přímo či nepřímo podílíš, nýbrž až s odstupem času. Během dějin můžeš sledovat, ve které době se národ osobitě rozvíjel a kdy případně potlačoval některé původní rysy své povahy. Národní povaha se projevuje ve sjednocení toho, co se na rozmanitém konání jednotlivců a rodin shoduje s konáním všech ostatních a tvoří zvláštní soulad, jenž z nich utváří svéráznou jednotu. Některý národ se případně ve svém zvláštním vývoji opožďuje, pokud se jeho povaha nemůže rozvíjet ve vystupňovaném proudění vhodných podnětů. Národní povaha totiž nepředstavuje pouze trpné působení vnějších činitelů. Naopak jde o stálý tvůrčí proces, ve kterém působení vnitřních vlivů představuje účinné ztvárnění vnějších vlivů (I. A. Bláha, O české povaze národní, In: Soc. revue, X, 64, 1939) .
V národech Evropské unie můžeš sledovat značné rozdíly mezi národy slovanskými a germánskými. Slovanství není něco mátožného, ani pouze jakási směs platonické lásky a prázdných slov. Zatímco povaha germánských národů je spíše nepoddajná a rozumářsky zaměřená, povaha národů slovanských je čilejší, vznětlivější a květnatější. Tyto povahové rozdíly se odedávna projevují ve sporech mezi germánskými národy a národy slovanskými. Jestliže se u germánských národů tradičně projevuje náchylnost pronikat do nových sídel, slovanské národy se sice nevyznačují doslova "holubičí" povahou, ale přesto se od národů germánských liší povahou spíše měkkou, zvláštní otevřeností, upřímností, zálibou ve veselé hudbě, tanci a zpěvu (L. Niederle, Slovanské starožitnosti, III/2, 769-70, 1925). Zvláštnost jejich povahy se projevuje v citlivější péči o děti a o rodiče, jakož i v lásce k domovu, snadno se pohostinně otevírajícímu navenek (Niederle, 767).
Můžeš rozlišit i zvláštní povahové vlastnosti germánských národů. Stínem německé povahy je tradiční náchylnost k rozpínavosti a podceňování druhých národů. Vyznačuje se však nejen průbojným dobyvatelstvím, ale i dovedností s nabytým hospodařit (F.Palacký) . Má smysl pro pořádek (E. Chalupný, Povaha evropských národů, In: Národní povaha československá, I, 1935). Německý národ se snadno přizpůsobuje zvláštnostem cizího prostředí a má sklon vše cizí hodnotit podle cizích měřítek (Goethe), ba často i projevovat úctu tomu, kdo mu dá moc (Bismarck).
Přihlédneš-li ke zvláštnostem povahy některých slovanských národů, vidíš, že nejpočetnější z nich - ruský národ vykazuje ve své povaze zvláštní rysy. Z nich vyniká náklonnost " k všelidskosti" (Dostojevskij). Dále je ruskému národu vlastní jistý sklon k univerzalizmu, který vždy a všude připouští prožít vše jako své vlastní. Zvláštností ruského národa je tedy všestrannost, snaha pojmout do sebe jednotlivé vlastnosti všech ostatních národů a rozvinout je v sobě do krajnosti (Bělinskij).
Jiné osobité rysy vykazuje povaha národa českého. Důležitým rysem povahy českého národa je sklon k anticipaci: často novátorsky předjímá výsledky, které ještě nejsou zajištěné. Na tu svou vlastnost doplácí podobně jako zbohatlík, jenž začne s lehkomyslnou marnotratností užívat bohatství v době, kdy ještě snadno může přijít o vše. Je schopen velkého vzepjetí, ba heroismu, kde má svůj cíl blízko. Postrádá však vytrvalost, leda v trpném odporu (E. Chalupný, Národní povaha československá, 1932). Předjímavý sklon českého národa se projevuje v průkopnictví, podnětnosti a zvláštní nástupní energii, jakou jeho příslušníci často uplatňují na začátku své činnosti, později však méně (E. Chalupný, Úkol českého národa, 1938). V běžném životě zde tradičně shledáváš např. vytrvalost a houževnatost v obraně, zato však slabost v útoku (E. Chalupný, Sociologie, III/l, 88, 1936).
Rubem obranné síly českého národa, podmíněné také geograficky (polohorský, členitý ráz krajiny) je určitý místní sociálně-kulturní členitost. Tato členitost je případně podmíněna geografickými rozdíly, avšak podstatné je zvláštní vyrovnávání se s těmito podmínkami, a to se promítá do mravních názorů, postojů a jednání. Vždyť např. ve Švýcarsku takové podmínky případně objektivně usnadňují vznik a trvání celku poměrně samostatných státečků, kdežto u českého národa to podmiňuje nedostatečnou ukázněnost. Ačkoli Češi zachovávají národní celistvost, přesto sami neradi mezi sebou snášejí nějakou autoritu bez odmluvy, nedovedou ji poslouchat ani se trvale jednotně organizovat k jakékoli velké akci (E. Chalupný, Sociologie, III/l, 88-9, 1936).
Slavná minulost českého národa a trudná přítomnost vždy podněcují jeho příslušníky zamýšlet se nad sebou samými. Navzdory velkému utrpení a strádání dokazuje daný národ svou životaschopnost. Každým svobodným překonáním bolesti se stává duchovně pevnější. Přesvědčení o vlastním neobyčejném světodějném poslání je jednak mučenkovým květem české národní filozofie, jednak plyne z poslání opakujících se zvláštností českého národa: snadno se vžívá do všeho nového - dobrého i špatného, ale nevytrvá v tom ani v onom. Mnohdy uchvacuje prvenství, ale brzy ho pozbývá. Čech jakoby razil cestu, ale ne sobě, nýbrž jiným (E. Chalupný, Havlíček, 553, 1897-1907).

3. Duchovní pastýřství národního života
Tvoje duchovní pastýřství v národě znamená jeho zaměřování k naplnění obecného poslání Církve. To však neznamená vyloučení jednotlivé svéráznosti z národního života, nýbrž naopak její zachování a uplatňování při současné jejím zduchovňování a kultivaci pomocí radostné novozákonní noviny. Jako duchovní pastýř se snaž posilovat příznivé zaměření v národě, jako třeba známý anticipační sklon českého národa, německou důkladnost, všeobjímavost širokého ruského srdce apod. Dále však také usiluj o vyrovnávání nepříznivých vlastností, jako je německá náchylnost podceňovat jiné národy, či neohraničenost a rozplývavost ruské povahy, a překonávání nedostatků, jako je politická neprozíravost a nedůslednost českého národa. Posiluj v českém národě vytrvalost v přijímání autority, ať je to autorita Církve nebo státu, vytrvalost v uskutečňování velkého společného díla, ochotné a vytrvalé plnění drobných každodenních úkolů.
Vlastnost Mého panování a Mé Církve obecné v národě se zakládá v některých projevech.
Především na úrovni, hloubce a zvláštních svérázných projevů náboženského života národa, dále na zvláštních vlastnostech vývoje náboženského života. K tomu náleží především okolnost, jakým způsobem přijal tvůj národ radostnou novozákonní informaci a jakým způsobem proběhlo jeho probuzení v pravé víře, a jak byly v skladbě, způsobech a vzorcích křesťanské zbožnosti vstřebány, osvíceny a zušlechtěny případné minulé zvyklosti, mýty. K tomu dále patří osudy národa po přijetí světla evangelia, zvláštní ráz života, působení i smrti národních svatých a světců, zvláštní rysy vývoje Církve v daném národě.
Dále se Moje panování jako tvého Bratra a Spasitele ve tvém národě projevuje zvláštnostmi uspořádání rodinného života v církevní obci a všeho, co souvisí s nábožensko-mravním uplatňováním rodiny, monogamické manželství, manželská věrnost, postihování nevěry, cizoložství, potratu atd..
Konečně se to projevuje v charakteristických zvyklostech a tradici, jako v projevech úcty k předkům, v oslavách některých přirozených dějů v rodině (zásnuby, svatba, narození dětí) a v přírodě (vítání slunovratu, úroda), ale i ve způsobu pohřbívání zesnulých.
I přes velký rozsah zesvětštění českého národa ve 20.století, dodnes se udržuje v českém národě živá zbožnost právě tak, jako zvláštní sklon k mystice (E. Chalupný, Soc., III/1,89, 1936).
Český národ se vyznačuje jistou náchylností k niterně prožívané zbožnosti a přesvědčením o náboženské a mravní snášenlivosti, k níž mu poskytuji zářné vzory národní světci a světice, svatí Cyril a Metoděj, Václav a Vojtěch, i Anežka a Zdislava. V této svěží zbožnosti se kultivuje zvláštní uzpůsobení národa a utvářejí se základy zdravého optimismu. Tak se svérázně rozvíjí nadání českého národa nově vyjadřovat v životě závažných okamžicích složitou ba kritickou situaci jednoduchými a výstižnými příměry a obrazným přirovnáním, radostně poněkud nadlehčujícími zdánlivou neřešitelnost hrozivé situace.
Vlastní rozvoj národa, tedy duchovní a mravní, se nezakládá pouze na růstu počtu obyvatelstva, nýbrž na vyspělosti obyvatelstva ve víře a ve ctnostech. Bez tohoto rozvoje nemůže žádný národ dosáhnout trvalých výsledků ani v samostatném politickém a státním projevu, ani na poli hospodářském. Bez nich není možné plné uvědomění národní sounáležitosti, jakož i společných zvláštních osudů, utrpení, radosti a slávy, jimiž se národ vyznačuje.
Jako duchovní pastýř plníš pro národní život nenahraditelný úkol obecně už vedením jeho příslušníků a rodin v duchovním životě a ve ctnostech. Avšak tvoje účast spočívá na posilování národního uvědomění svých svěřenců, pokud jde národní světce a světice a objasňováním různých stránek národního života, a také posilováním jejich vůle ve ctnostech, z nichž vyniká zejména láska k vlasti.
Láska k vlasti je druhem blíženecké lásky. Zatímco se vzájemná láska projevuje v rodině, láska k vlasti se nejvíce odráží ve veřejném životě. Uč a vlastním příkladem veď své svěřence v obětavé lásce k vlasti. Vždyť jako Spasitel projevuji lásku k národu (Mt 9,35). Nejednou vynakládám úsilí k sjednocení národa (Mt 23,37), přičemž sleduji i jeho mravní jednotu a politickou svornost (Mt 12,25).

Tvoje služba v duchovní vládě Církve v národním životě
V českém národě se ve 20. století stala osvobozená vlast ideálem. Všechno, co jí sloužilo, bylo ctěno, a co bylo označeno za jí nepřátelské, stalo se předmětem nenávisti. Nešťastným omylem bylo osvobození národa pojato některými lidmi jako osvobození od Mé Církve. Během válek se vlna nacionalismu ještě více vzedmula. Poté se Církev nadlouho ocitla v okovech politické moci národa. Tyto okolnosti kladou značné nároky na tvou duchovní službu v českém národě. Vlastnost služby v duchovní vládě Církve v českém národě spočívá v omezenosti poslání skladby národa jako podmínky proudění radostné novozákonní zvěsti v Evropské unii.
Když obnovuji růst Mého království čili Mé společnosti ve společnosti lidské, tak uznávám národní společenství v jeho zvláštnosti jako nezanedbatelný, protože skrze něj má proudit Moje radostná novozákonní zvěst do celého lidstva (Mt 15,24). Láska k vlasti by se však bez tvého účinného duchovního pastýřství snadno zvrhla ve fanatický nacionalismus, který jednostranně vyvyšuje vlastní národ nad jiné a domáhá se vlastního rozvoje na úkor druhých. Podporuj při svém duchovním pastýřství pravé vlastenectví, jež souvisí s láskou ke Mně (STh, II,II,101, III) a k bližním. Je přirozené, že miluješ některé lidi více než jiné, ale to neznamená, že smíš nenávidět ostatní. Každý nacionalismus je znetvoření vlastenectví. Jeho politickým důsledkem je dobyvatelství a znásilňování ostatních národů.
V době přestavující se společnosti národů v Evropě i ve světě nabývá tím víc na závažnosti každý projev národní či rasové nadřazenosti a nesnášenlivosti vůči jiným národům a také nepřátelství vůči cizincům (xenofobie). Politikové nebo státníci a zákonodárci, školy, hromadné sdělovací prostředky dovedou těmto projevům národní nesnášenlivosti čelit výhradně záporně, tedy hrozbou trestů a trestáním těch, kdo se tím proviňují. Nemají však prostředky k vytvoření ani jediného vlastence, takže jim zbývá jedině sloužit tvému duchovnímu pastýřství v Církvi.
Tak se v národě, kde povolávám jako služebníky Mé moudrosti především křesťanské laiky, otvírá, nesmírné pole působnosti pro duchovního pastýřství (AA,14).

 

VI. Duchovní péče Církve o umění

 

Tvoje poslání jako duchovního pastýře, ať jsi kněz anebo laik, v umění, vychází z toho, že ti ukládám osobně přinášet radostnou novozákonní zvěst všem lidem a tak zevnitř přetvářet lidi samotné a vytvářet z nich nové stvoření (Evangelii nuntiandi, II/l8). Přitom právě umění je k tomu odedávna v Mé Církvi vynikající cesta. I když platí, že víra je ze slyšení (Řím 10,17), ve skutečnosti je ze zvěstování (ekum.překlad). Toto zvěstování tradičně jako duchovní pastýř v Církvi posiluješ názorně pomocí umění. Už někdejší „bible chudých“ bývala obrázková kvůli jejich negramotnosti. Dnes se objevuje nový typ „negramotnosti“ mnoha lidí jako nedůvěra k slyšenému slovu, ať se odvolává na autoritu Mou či Mé Církve, nebo státu či spravedlnosti. Lidé důvěřují tomu, co mohou očima vidět pomocí pohyblivých obrázků v televizi, počítačích nebo technické virtuální realitě. Proto máš jako duchovní pastýř velkou úlohu v umění. Sleduj tím něco víc, než jenom nějakou zevní okrasu Mého domu. Snaž se proniknout celým životem umění.

Není pochyb, že hodnoty, jež ti evangelium přináší, prožíváš v těsném spojení právě se svou vlastní kulturou, kterou v užším smyslu tvoří právě umění. Budování Mého království a šíření Mých hodnot se nemůže obejít bez základních složek kultury jako takové, ani bez jednotlivých lidských kultur (Tamtéž II/20). Tak se snaž propojit nadpřirozené hodnoty evangelia s hodnotami své přirozené lidské kultury.
Snaž se o to tak, aby z tohoto spojení mohla tato kultura vyjít oplodněna a nadána skutečnou inspirací k svému dalšímu rozvoji a tvorbě. Evangelium a krásné svědectví o něm jsou schopny proniknout všechny kultury, aniž by přitom upadly do závislosti na kterékoli z nich.
Rozkol mezi evangeliem a kulturou je osobní drama mnoha umělců. Proto jako duchovní pastýř vyvíjej všemožné úsilí o velkodušnou evangelizaci dané kultury, nebo přesněji řečeno různých kultur, s nimiž se setkáváš. Každou kulturu, v užším smyslu umění se snaž obrodit stykem s evangeliem (CL, III/44).
Při evangelizaci kultury v užším smyslu, totiž umění, si počínej objevně, tvořivě a vynalézavě, a ne podle nějakých předem připravených šablon a vzorců. Nemusíš se vůbec omezovat na tradiční, klasické nebo moderní postupy, metody a způsoby. Vynalézej nové postupy a vytvářej objevné skladby (Evangelii nuntiandi, II/43).
Při pohledu na rozmach kultury odcizené lidským hodnotám, ale i tvojí víře si uvědom závažnost svého zájmu o kulturu (CL, III/44). Zejména u takových proměnlivých kulturních útvarů, jako je umění, si opatřuj dobré znalosti o jeho přirozených i nadpřirozených základech, Nestojíš snad o to, abys rozlišil ve stávající nepřehledné spleti různých směrů uměleckých proudů „ovce od vlků“? Ne každé umění je otevřené vůči tvému šíření radostné novozákonní zvěsti. Dokonce i v tom umění, které se někdy tváří jako příznivě nakloněné hodnotám víry, najdeš někdy „vlky v rouchu beránka“.
Mohou to být některé směry počítačového automatismu, působícího líbivě. Mohou to být ještě jiné projevy uměleckého „okultismu“. Působí vůči tobě jako svému příjemci zase povýšenecky, pohrdavě, až nenávistně, rušivě, otřesně, ba přímo tě šokují.
Jsou však způsoby, jimiž můžeš jako duchovní pastýř i tyto směry v umění, předpojatě uzavřenému evangeliu nebo farizejsky zneužívajícímu evangelia k předvádivosti autorů, nenásilně, taktně, a přesto účinně otevírat upřímnému přijetí radostné novozákonní zvěsti. Není to snadné. Musíš kvůli tomu něco obětovat a pak se pokorně otevřít Mé vyšší pomoci, protože beze Mne nedokážeš nic.
Přitom se neobejdeš bez znalosti prostředí a kulturních okruhů, v nichž se soudobé umění tvoří, nachází a působí. Většina dnešních umělců se zřídka cíleně otevírá klasickému umění. Zato je silně poznamenána převažujícím modernismem. Přesto však většina z nich namáhavě a s velkým tvůrčím utrpením a opravdově hledá svou uměleckou totožnost. Pokud jsi duchovní pastýř, tak zapomeň na to, že si na ně v Mém domě počkáš, až za tebou přijdou. Nepočítej ani s tím, že je někdo jiný z tvé farní obce nebo duchovní rodiny kromě tebe bude vyhledávat. Při hrozném úpadku estetické vnímavosti našich věřících až do bezduché pózy, zkrátka kýče, s tím skoro nepočítej.
Nejenže se mnohý dnešní umělec ve světě odchyluje od radostné novozákonní zvěsti, nýbrž také umění, doprovázející zbožnost tvých svěřenců a jejich mariánskou úctu, prochází od 19.a 20.století většinou úpadkem. Se smutkem se můžeš ohlížet za předcházejícími staletími, kdy bývala Moje Církev hlavní podporovatelkou skutečně krásného umění. Vyjdi ze své duchovní „věže ze slonoviny“ mezi lidi světa, a dřív než začneš hlásat radostnou zvěst, snaž se je dlouho a vytrvale sledovat a soustavně chápat!
Tohle je však velký úkol nejen pro tebe, jako zvláštního duchovní pastýře, nýbrž i pro tebe, křesťana, který žiješ ve světě. Jako laik jsi svým povoláním postaven do středu světského prostředí. Posílám tě k nejrůznějším časným úkolům. Proto také zvěstuj evangelium zvláštním způsobem. Tvou hlavní a bezprostřední úlohou je uvádět ve skutečnost všechny skryté křesťanské a evangelizační možnosti, které v daném světovém dění už trvají a působí. Vlastním polem tvé evangelizační činnosti je kromě jiného také rozsáhlá a složitá oblast kultury, včetně umění. Přitom se neobejdeš bez důkladné znalosti prostředí, kde máš působit (Evangelii nuntiandi, VI/70,73).
Jako křesťana žijícího ve světě tě zavazuji být s odvahou a tvůrčím způsobem přítomen ve význačných oblastech kultury, tedy také na místech umělecké tvorby. Cílem této tvé přítomnosti je nejen poznávat, kriticky posuzovat a očisťovat projevy současné kultury, nýbrž je pozvedat pomocí původního bohatství evangelia a křesťanské víry na vyšší úroveň (CL, III/44,).
K žádoucímu sjednocení skladby dané kultury se zapoj celou svou bytostí. Způsob, jak pečuješ o sebeuskutečnění ve své tvorbě závisí na tom, jak pojímáš sám sebe a svůj cíl. V této rovině spočívá tvůj jedinečný a nenahraditelný příspěvek k pravé kultuře. Podporuj kvalitu lidských postojů, které dávají kultuře přednost před pokusy, které ponižují člověka v lidské mase, podceňují úlohu jeho podnětnosti a jeho svobody (Centesimus annus, V,5l).

Snad se ptáš, na co potřebuješ jako zvláštní duchovní pastýř v Mé Církvi krásu a umění, když věříš ve Mne? Anebo se možná ptáš jako křesťanský laik, na co potřebuješ Mne, když máš své umění?
Krása plní ve tvé úctě ke Mně důležitou úlohu. Samotný úkon tvého klanění se Mi podstatně zahrnuje touhu naplnit úctu ke Mně krásou.
Svatý František, který do krajnosti zachovával evangelickou chudobu, nikdy netvrdil, že by kostely měly být pusté a bez krásy. Naopak, Můj dům a oltář mu nikdy nepřipadal dost krásný.
Krása a lesk Mého domu a jeho výzdoba neodporuje duchu evangelické chudoby, ani nedává pohoršení druhým.
Ikona není uctívána pro sebe samu, nýbrž odkazuje k tomu, co představuje. (List Jana Pavla II. umělcům ze 4.dubna 1999, čl.7) Když se posvětí, stává se svátostinou.
Občas můžeš zaslechnout výroky škarohlídů, že mše je něco odtažitého a smyslům nedostupného. Proto prý mají být kostely bez ozdob. Ve skutečnosti je mše svatá nesmírné tajemství, které přesahuje tvoje rozumového chápání, ale rozhodně to není nic ryze odtažitého.
Nadpřirozená skutečnost, která se ti zjevuje, přesahuje svět rozumovosti, ale nezahrnuje žádný protiklad toho, co je skutečné a určité. Mše svatá je v nejvyšším smyslu určitá skutečnost, opravdové „zde a nyní“. Sám jsem skutečně přítomen.
Působivost a závažnost posvátné bohoslužby má kořeny v tom, že je víc než odtažitá. Obrací se mnoha způsoby k celé tvé osobě. Vtahuje tě do Mého posvátného prostředí posvátnou krásou a leskem chrámu, barevností a krásou rouch, způsobem své mluvy a zpěvem gregoriánského chorálu.
Svatá Terezie z Avily píše v Životopise: "Četla jsem v jedné knize, že je to nedokonalost mít umělecky podané obrazy. Proto jsem už nic takového nechtěla mít ve své cele. Dříve než jsem to četla, zdálo se mi jako odpovídající chudobě mít jen papírové obrazy. Proto jsem už nechtěla mít žádné jiné. Ale tu jsem v okamžiku, když jsem na to už skoro vůbec nemyslela, postřehla hlas Páně, že to není správné umrtvování. Co je lepší - chudoba nebo láska? Ježto právě láska je lepší, tedy se ani ničeho nevzdávej, ani svým sestrám neodnímej nic, co povzbuzuje k lásce. Kniha pojednává jen o přebytečných ozdobách a příliš bohatém zdobení obrazů a nikoli o samotných obrazech. Je to vychytralost zlého nepřítele, že vnuká těm, kdo málo věří, aby se připravili o všechny prostředky k povzbuzení víry, aby tak upadli do záhuby."
Existuje hluboký, významný vztah mezi vnitřní podstatou něčeho a přiměřeným výrazem téhož. A to platí obzvláště o mši svaté. Je to nejen slavná hostina Mé Lásky, ale také slavná hostina Mé Krásy.
Rozdílné projevy, v jakých ti nabízím Moje tajemství, plní závažnou úlohu. Tak je nepovažuj za něco, co můžeš ponechat libovolným zásahům, třebaže to, co se vyjadřuje, je nekonečně důležitější než jeho výraz.
Skutečným námětem mše svaté je zpřítomnění tajemství Mé oběti na kříži a Nejsvětější Svátost. Přesto se nesnaž klást velký důraz na posvátné prostředí, které vychází ze slov, pohybů, hudby a kostela, kde se mše slaví. Aniž by se posvátné umění snažilo zakrývat náboženský námět bohoslužby, nechává spíše vyniknout jeho hloubce. Krása má význam nejen tehdy, když je sama námětem, nýbrž také když má poslání sloužit jinému námětu. Když zdůrazníš, že bohoslužba má být krásná. tak ti neškodíš náboženství jeho zkrášlujícím pojetím. Touha po kráse v bohoslužbě vychází z tvého smyslu pro zvláštní hodnotu, která spočívá v přiměřenosti vyjádření.
Krása v posvátném prostředí je hodnotná nejen sama o sobě, jako výraz úkonu klanění. Má dalekosáhlý význam pro tvůj duchovní rozvoj. V bohoslužbě velebíš Mne a děkuješ mu, přijímáš podíl na Mé oběti a modlitbě. Když tě bohoslužba vede ke společné modlitbě se Mnou k našemu Otci nebeskému, tak plní také závažnou úlohu při tvém přetváření ve Mně. Tato úloha se neomezuje na nadpřirozenou část bohoslužby. Vztahuje se také k její formě, k posvátné kráse, která se ztělesňuje obrazech, ve slovech a hudbě a zpěvu mše svaté či bohoslužby.
Na místě klasického umění, rozloženého na střípky modernismu a postmodernismu, se ustaluje nová norma krásy. Buduješ ji nejen jako samostatný umělec a příjemce uměleckého díla, ale také společně se Mnou, Původcem všeho stvoření, tedy tebe i tvého tvoření, se svrchovanou Krásou Mou. Proto ti nestačí napnout všechny síly. Neobejdeš se bez modlitby.

Jak můžeš jako duchovní pastýř někomu pomoci vyřešit spor mezi uměním a společností? Stačí ti odhalit mu společný a jednotný základ jak umění tak mravnosti ve skladbě lidské přirozenosti.
Mravnost je vztahem tvého jednání k normám, které určují jeho mravní hodnotu. Tyto normy jsou přirozeně založeny na řádu vlastním skladbě tvé přirozenosti. Tento řád je v souladu s Mým nadpřirozeným řádem. Vtiskuji to do tvé přirozenosti. Dávám ti rozum a tím také základ k vybudování mravního řádu. Vkládám do tvého nitra přirozené zákony, a dávám ti také zákony pozitivní, a to jak ve Zjevení tak i prostřednictvím učitelského úřadu Mé Církve. Mravné je to, co odpovídá tomuto souboru zákonů, řídících tvůj život, ale nejen vnějším způsobem, nýbrž tak, že to odpovídá a pomáhá vyrovnanému rozvoji všech projevů skladby tvé přirozenosti. Nemravné je to, co tomu odporuje. To proto, že to věcně odporuje Mému nadpřirozenému řádu a v tobě samém to vede k úpadku vyrovnaných projevů tvé přirozené skladby, ba i k porušení pevnosti samotné této skladby. Tento pojem mravnosti je vybudován na základech, které tě přesahují. Mravní zásady jsou neměnné tak, jako je stále stejná tvoje rozumná přirozenost. Mění se jen tvoje vyspělost, mění se kulturní poměry kolem tebe, ale v jádru zůstáváš beze změny.
I když jsi jako umělec opravdu svobodný ve své umělecké tvorbě, zůstáváš člověkem a jako člověk máš povinnost brát ohled na mravní řád. Mravní řád je přirozeně v podstatě řád tvé přirozenosti. Chceš-li zůstat i jako umělec člověkem, nemůžeš přehlížet mravní řád. Každé tvé jednání už tím, že je lidské, podléhá mravnímu řádu, tedy je předmětem tvé odpovědnosti. Snaž se v každém uměleckém díle rozlišovat dvojí stránku.
Předně tu stránku, pro kterou je dílo umělecké. Tvoje dílo je umělecké tehdy, když je správně vytváříš podle řádu krásy. Mravní řád tady nemůže působit přímo, protože tvoje tvorba krásného díla se řídí řádem krásy.
Tvoje dílo však má také stránku společenskou. Svým dílem působíš na okolí. Tvoje dílo nezůstává v tobě. Není to pouze tvůj vnitřní zážitek. Projevuje se navenek a tak ovlivňuje okolí. Zde přichází ke slovu mravnost. Jako tvůrce odpovídáš za to, jaký účinek vyvolá tvoje dílo u ostatních lidí. Kdybys tvořil své dílo jen pro sebe a pak dokonale zamezil styku ostatních lidí s tímto dílem, pak by ses patrně mohl odvažovat tak daleko, jak velká je únosnost tvého svědomí.
Sotva však oslovuješ svým dílem jiné lidi, ber na ně ohled. Svoboda tvého tvoření je usměrňována mravními zásadami. Jediným cílem samotného umění je krásné dílo. Avšak kvůli tobě jako tvoru, který dílo tvoříš, vstupuje vytvářené dílo do mravního řádu, a v tomto směru je prostředkem. Pokud bys jako umělec nebo příjemce díla pokládal umění za poslední cíl svého snažení, tudíž za samu blaženost, byl bys modloslužebníkem. Ať jsi umělec nebo příjemce umění, snaž se žít ještě pro něco jiného než je umění! Jako tvůj Bratr a Vykupitel jsem nekonečně více hoden lásky než jakékoli tvorstvo a než jakékoli dílo lidského tvora.
Kdybys předpokládal, že umění je samoúčelné, že umění je tedy pro umění, odporoval bys řádu své lidské přirozenosti. To by ti umění nesloužilo, nýbrž bys byl prostředkem umění. Jak se tomu ubráníš? Rozhodně nemusíš pořád srovnávat každé umělecké dílo s nějakými mimouměleckými pokyny, přicházejícími k umění zvenčí.
Stačí budeš-li sám žít ve shodě s řádem své vlastní přirozenosti. Pak budeš proniknut důležitými životními zásadami tak, že nebudeš tvořit jinak než v jejich světle. Vtiskuješ-li pak poctivě do skladby uměleckého díla výraz svého nitra, pak do něj promítáš také řád tvého lidství, tedy řád mravní.
Vytvářej a vyhledávej umění, které tě zušlechťuje. Pamatuj, že každé opravdové umění je pravdivé, protože pravda a krása jsou pojmy, které nestojí proti sobě. Naopak falešné umění ti představuje pravdu jako lež, zlo jako dobro, neřest jako ctnost, vyšší hodnoty jako nižší a naopak, a tak ti zkresluje skutečnost a odporuje přirozenému řádu v tobě i kolem tebe. Každé opravdové umění tě vede k vyššímu řádu jako zdroji veškeré pravdy, dobra a krásy.
Když tvoříš nebo vyhledáváš umění, počínej si opatrně. Ne každé umění je pro každého. Je umění, které potěší a povznese někoho, kdo je tvoří nebo je přijímá, zatímco pro jiného může být zklamáním nebo i pohoršením. Některá díla mají všechny vlastnosti velkého umění a nejsou v rozporu s mravním řádem, a přece mohou pohoršit toho, kdo pro ně není zralý. Proto nevoď příliš malé děti do uměleckých galerií, ani na taková divadelní představení, jakým nemohou rozumět, ani jim nedávej číst takové knihy, na které nestačí a které mohou jejich duši uškodit. Podobně i ty, třebaže jsi dospělý, musíš mít dost pevné vůle vzdát se požitku z umění, které je sice po ruce, třeba v televizi, ale ty tušíš, že by to či ono dílo mohlo uškodit tvé duši. Bez pevné vůle a rozhodnosti by ani to nejhodnotnější umění. nemělo žádoucí účinek.
Není pochyb, že nemůžeš trvale žít bez potěšení. Když se nemůžeš nebo nedovedeš radovat z duchovních potěšení, vyhledáváš potěšení smyslová, tělesná. Umění tě učí blaženosti ducha, a protože je samo smyslové a přizpůsobené tvé přirozenosti, můžeš je právě ty nejlépe přivést k dokonalejšímu, než je samo. Takto se připravuj k takovému rozjímání, při němž tvoje duchovní blaženost převyšuje všechnu blaženost, jež se tvým smyslům zdá být cílem všeho tvého konání. Pokud by ses jako umělec zpronevěřil tomuto vznešenému poslání, takže bys svým dílem spíše odváděl pozornost sebe i příjemce tvého díla od této zušlechťující orientace, pak bys uváděl umění do slepé uličky. Ať už jsi jako umělec torzem sebe sama, nebo jako příjemce umění vlastní karikaturou, snaž se dostat z této slepé uličky. Někdy může tvému návratu k životní opravdovosti a k obnově vlastního poslání umění pomoci tvoje vlastní osobní neštěstí, jako hmotná bída, nemoc, zranění, ztráta někoho blízkého. Ovšem jednoznačně účinné to nikdy není. Vždyť kolik umělců si uprostřed tvůrčího zápasu a společenského neuznání sáhne na vlastní život! Velkým požehnáním je pro tebe, když máš ve své blízkosti oporu v chápavém srdci vnímavého křesťana, který by se tě dokázal s láskou a porozuměním ujmout, podpořit tě a povzbudit. Zde je velké pole působnosti pro tebe, kněze, jako zvláštního duchovního pastýře, abys duchovně doprovázel umělce v životě a díle. Nemáš jich ovšem takových moc ve svém okolí.
Snaž se však i ty, jako tvořící laik, zase pochopit křesťana, který má potíže v nenuceném přiblížení se ti. Co mu v tom brání, aby se k tobě blahosklonně přiblížil? Předně tvoje neochota vyjít ze svého oblíbeného kulturního prostředí, z Mého domu, a vstoupit k tobě do ateliéru, do zákulisí divadelní tvorby, nebo tě vyhledávat v zakouřených prostorách, uprostřed bohémské společnosti. Máš strach, co by tomu řekl nějaký farizej na vyšším stupni v Církvi? Dále tu na tebe jako na duchovního pastýře působí i častá zatíženost vkusem, ovlivněným uměním tradičních forem, ale někdy také vyloženým nevkusem umění upadlého do nasládlého kýče, barvotiskových obrázků a sádrových svatých. Ač bys měl být právě jako duchovní pastýř nablízku tomu umělci, jako člověku v nouzi, býváš mu často vzdálen - fyzicky i duchovně. Fyzicky proto, že takový umělec často žije v důsledku své iluze o neplatnosti mravních norem v umění mravně dost uvolněným způsobem a tedy na okraji společnosti, kam se zřídkakdy dostaneš jako uhlazený, dobrých způsobů dbalý pan farář... Duchovně pak proto, že se v takové situaci jako duchovní pastýř uchyluješ spíše k postoji mravokárce či prostě vůbec karatele, a zřídka jsi ochoten přistupovat s láskou a porozuměním, s trpělivým nasloucháním.
A ty, kdo tvoříš umění nebo se umění obdivuješ, se možná dáš ovlivnit některými tvůrčí vymoženostmi moderního umění a divokými nápady surrealistů, dadaistů a různých uměleckých okultistů.
Dej si pozor, abys na cestě z takového uměleckého okultismu ke krásnému umění vysoké kulturní hodnoty nedával ve své tvorbě příležitost zlému pokušiteli (Ef 4,26-27). Víc než kdo jiný potřebuješ právě ty Moji pomoc, třebaže jsi někdy na hony vzdálen tomu, abys o to Mne prosil v pokorné modlitbě. Tím potřebnější je pro tebe přítomnost duchovního pastýře, nespoutaného uměleckou tradicí nebo upadlým vkusem kýče s křesťanským námětem, který hyzdí na mnoha místech Moje domy. Tím potřebnější je pro tebe modlitba, obětovaná za sebe duchovním pastýřem nebo celou duchovní rodinou či farní obcí.
Jako umělec nepodceňuj obecenstvo ani se nad ně pyšně a přezíravě nevyvyšuj. Nikdy však nezapomínej, že své dílo tvoříš předně k Mé oslavě, dále k svému vnitřnímu uspokojení jako Mého dítěte, a konečně i pro všechny ostatní zájemce.
Možná, že se jako umělec dáš poučit projevy upadlého vkusu a povzneseš jeho artefakty svém díle k umělecky vysokému dílu. Copak si tak nepočíná Leoš Janáček, když naslouchá hudebním nápěvkům trhovkyň a sklání se ke zpěvným projevům společenské spodiny, mluvící zhrublým argotem, aby to krásně zúročil v Lišce Bystroušce? Copak si tak nepočíná Antonín Dvořák, když se pohotově chápe lidových písní z moravského Slovácka, tolik obtížených erotickým zabarvením, aby je povznesl k vznešenosti svých Moravských dvojzpěvů?
Ať už se ti to líbí nebo ne, přesto tvoje dobrá vůle a mravní ctnosti se v subjektivní duchovní podstatě přirozeně projevují vždycky krásně. Tvoje mravní ctnosti tvoří v subjektivní duchovní podstatu tvého umění, třebaže je případně nenaplňuješ v tradičních projevech. Svoje umění však v subjektivní duchovní podstatě nemůžeš odtrhnout od svých mravních ctností, protože jako umělec nemůžeš přestat být člověkem. Pokud se o to přesto pokusíš, zahráváš si s nebezpečím rozdvojení své osobnosti. Chápej mravnost jako řád svého jednání. Jeho dodržením se tvé jednání stává dobrým. Tak má tvoje mravnost také co říci tvému umění. Učiň svou mravní osobnost svou vůdkyní také ve své umělecké tvorbě, aby ses neodcizil sobě samému. Uměním se vztahuješ k vnější, okrajové stránce věcí jen v druhořadém smyslu. Především vystihuješ řád, ducha tvořícího krásu myšlenky řádu, která je do každé věci vložena. Kdekoli by ses jako autor provinil proti řádu své přirozenosti, provinil by ses i proti svému umění, které bys tak zaváděl do slepé uličky.
Názor, že jako umělec ve své tvorbě nepodléháš žádné mravní normě, že se řídíš jen svým cítěním, že jsi ve své tvorbě naprosto nezávislý a svrchovaný, má původ v nedostatku tvého rozlišování umění od tebe jako umělce.
Umění samo o sobě, bez tebe jako umělce nebo milovníka umění, nezávisí přímo na mravnosti. Jeho obor se liší od oboru mravnosti. Umění je zaměřeno ke krásnu. Řídí se řádem krásy, který může nabývat i nějaké tradiční normy v umění. Tato pravidla nemůže určovat etika, nýbrž nanejvýš nějaká teorie umění.
S ohledem na skutečnost, že tvoje umělecké dílo neexistuje v žádném vzduchoprázdnu, nýbrž je tvoříš právě ty jako člověk, a tvoříš ho zase pro člověka, neboť člověk tvé dílo také přijímá a prožívá, proto jako umělec podléháš mravnímu zákonu jako každý jiný člověk. Etika vyžaduje, abys jako umělec rozvíjel své schopnosti. Etika ti připomíná, že tvé dílo na někoho působí. Zobrazuj ve svém díle třeba i zlo, dokonce i ďábla, ale ne tak, jakoby to bylo dobro, ani nezaměňuj hodnoty vyšší a nižší.
Tvoje umění se někomu podává k jeho užaslému nazírání. Dává se vidět, slyšet, nazírat. Odtud plyne tvůj závazek jako autora vůči mravnosti. Snaž se, aby tvoje počínání jakožto lidské bylo především zakotveno ve svém řádu a ten je pro umění – nazírání, objevování vnitřní krásy. Když to jako umělec neděláš, třebaže k tomu máš nadání a máš tedy poslání vůči onomu řádu a vůči oné kráse, pak jednáš nemravně. Hlavní nemravností je, že se proviňuješ na svém poslání, vyplývajícím z daného nadání, vůči němuž máš odpovědnost rozvíjet a naplnit je v umění. Potom jako autor zaměňuješ úlohy. To, co pak děláš, už není opravdové umění, třebaže je vytváříš s velkým nadání, zkušenostmi a dovednostmi. Všechno, co tvoříš jako velký a uznávaný umělec, nemusí nutně být opravdové umění, třebaže ti tvoji obdivovatelé a vykladači pochlebují kvůli tomu, že jsi známý a uznávaný autor. Také u tebe může někdy převládnout okamžik slabosti chtěné nebo připuštěné, okamžik zrady či pohodlí, okamžik, kdy své dílo děláš kvůli výdělku podle poptávky tvých obdivovatelů.
Není to omezování svobody tvorby?
Ne. Ve vlastní tvorbě přece nejsi jako autor vázán ničím jiným, než svou tvůrčí intuicí, nadáním, schopnostmi, zkušeností. Jenže už tady začíná tvůj závazek. Díky svým rodičům přicházíš na svět jako tvor společenský. V něčem žiješ z ostatních lidí, z jejich schopností a dovedností. Tvoji rodiče, dobrodinci, učitelé, přátelé ti přicházejí na pomoc. A ty jsi jim nějak zavázán. Tak jsi také jako umělec vázán tímto zákonem služby, protože jako umělec nemůžeš opustit svou lidskou přirozenost.
Z této povinnosti máš závazek užívat svých schopností tak, aby tvoje dílo bylo co nejdokonalejší a nejlepší kulturní přínos. Pokud bys jako umělec, přes vlastní nadání, odbýval své dílo, třeba svou nedbalostí nebo svým nedostatkem technické průpravě, nebo svými ohledy na požadavky svých povrchních obdivovatelů, tak by ses proviňoval vůči svému poslání. Samozřejmě, že ve své vlastní tvorbě jsi naprosto nezávislý. Tam za tebou nemohou žádné jiné zákony a pravidla, než tvůrčí inspirace, než řád krásy.
Avšak jako člověk nejsi nikdy vytržen ze společnosti, i kdybys takový zážitek vykořeněnosti či rozervanosti sám zakoušel. Jsi povinen vytvořit a odevzdat své dílo ostatním tak, abys jim tím sloužil. Jako člověk především usiluj o pravdu, krásu, dobro, a snaž se podle toho žít a odhalovat tajemství v trvalém spojení s ostatními lidmi, nejen tvé doby, nýbrž také minulých a budoucích pokolení. Toto tvé otevřené hledání pravdy, krásy a dobra tě začleňuje do kultury národa. Jako příslušník mladého pokolení vždy přehodnocuj dědictví předávaných a přejímaných hodnot. Když je přehodnocuješ, tak je nemusíš jenom ničit, ani předem odmítat. Znamená to, abys především dané hodnoty ověřoval ve vlastním životě a tímto osobním ověřením si je osvojoval způsobem pro tebe životnějším a opravdovějším, důvěrnějším a osobnějším. Přitom je rozlišuj mezi tím, co tradičně platí, a mezi překonanými nepravdami, omyly a zastaralými formami, které lze nahradit jinými, závažnějšími z hlediska tvého dnešního života.

Vztah mezi Církví a uměleckým dílem je zrovna tak závažný jako vztah mezi tvou vírou a tvým uměním
Tvoje víra má velký vliv na skladbu a působnost tvého umění. Starý Zákon ti zapovídal zobrazovat Mne neviditelného (Dt 27,15), protože přesahuji každé hmotné zobrazení, protože sám o sobě pravím: "Jsem, který jsem" (Ex 3,14)
Od naplnění stanoveného času Mne posílá náš věčný Otec jako tvého Bratra a Spasitele, narozeného z ženy (Ga 4,4). Tak se ti stávám jako tvůj Bratr důvěrně a osobně blízkým, protože beru na sebe tvé vlastní lidské tělo.
Toto Zjevení Mne tajemného je pro tebe povzbuzením i v rovině umělecké tvorby. (List Jana Pavla II. umělcům ze 4.4.1999, čl.5)
Díky ústřednímu článku učení víry o Vtělení a Zjevení Mého Slova otevírám ti obzor výjimečně bohatý podnětnými náměty. Jak ochuzující by pro tvoje umění bylo opustit nevyčerpatelný zdroj evangelia! (List Jana Pavla II. umělcům ze 4.4.1999, čl.14)
Uznávám, že můžeš být jako umělec znechucen strašnými věcmi v Církvi, od někdejšího obrazoborectví až po kýč, který tě provokuje svou neopravdovostí?
Možná by ses podivil, kdo to vyrábí a vydělává na zhotovování tohoto protivně ulíznutého kýče, který kazí vkus mnoha Mých dětí, ať už jsou levné barvotisky, sádrově-trpaslíkovité Panenky Marie či osvětlené lurdské jeskyňky z igelitu. Jenže, ať je to kdokoli, je to jen člověk.
Tajemné jádro Mé Církve svaté však netvoří žádný člověk, nýbrž je tvoří samotné Moje Tělo. Bez tohoto Mého přijímání nemůžeš naplno žít, ani naplno tvořit v umění.
Kéž by krása, kterou předáš právě ty dalším pokolením, byla taková, aby v nich probudila úžas a povznesla jejich upadlý vkus! Tváří v tvář posvátnosti tvého života a tvé bytosti, tváří v tvář divům vesmíru je tím jediným přiměřeným postojem tvůj úžas Mého dítěte.
Odtud, z tvého úžasu, může vyvěrat ono nadšení, s jakým dovedeš ty a tvoji bližní dnes i zítra čelit zásadním výzvám, jež se vynořují na obzoru a radostně na ně odpovídat. (List Jana Pavla II. umělcům, čl.16)
Tvoje víra předpokládá tvoje osobní setkání se Mnou ve Mně. Avšak i tomuto poznání může tvoje tvůrčí umělecká intuice napomáhat. Výmluvným vzorem estetické kontemplace, která se proměňuje ve víru, je třeba dílo fra Angelica nebo chvalozpěv svatého Tomáše o Eucharistii.
Tvoje duše umělce, jež je plně osvícena nevýslovnou krásou zářivé slávy Mé tváře, je naplněna Duchem svatým. Je celá okem, celá světlem, celá tváří... (List Jana Pavla II. umělcům, čl.6)
K tomu, abych mohl předávat svou radostnou novozákonní informaci dál, ustanovuji Mou Církev. K tomu, aby Moje Církev mohla předávat poselství, které jí svěřuji, potřebuji tvoje umění. Musíš učinit Můj neviditelný svět, svět ducha, názorným, srozumitelným a sdělným, ba dokonce - nakolik je to možné - okouzlujícím. Snaž se přenést do názorných či slovních tvarů to, co samo o sobě je nenázorné a nevýslovné. (List Jana Pavla II. umělcům, čl.12)
Samo Moje evangelium potřebuje umění, aby se lidsky neopakovatelným způsobem a neochuzené o prvek radosti mohlo sdělovat a šířit skrze tvoje nitro, přes tvoje chování, slova a celý zevnějšek do celého světa.
S čím vznešenějšími a ušlechtilejšími hodnotami jsi jako umělec ve spojení, tím více je kultivována tvoje osobnost. Tím dokonalejší pak může být tvoje umění. Tvoje přesvědčená a přesvědčivá víra tvoří v duchovní podstatě tvého života přirozeně vždy dokonale a nevykořenitelně skladbu umění. Duchovní podstatou každého tvého umění je ve tvém nitru přirozeně vždy víra a ctnosti. Platí to i tehdy, když si je nejasně uvědomuješ jako umělec nebo příjemce umění, a nemáš je vyjádřené v tradičních pojmech a způsobech vyjadřování. K tomu dochází případně jen v jistém stupni. Tento stupeň a rozsah je dán tím, v jaké míře či rozsahu je tvoje víra doprovázena přesvědčením, jakož i citově a vůbec naplno zažitou náboženskou zkušeností. Tvoje víra a ctnosti tvoří v duchovní podstatě tvého nitra přirozeně nutný a nevykořenitelný základ tvé umělecké tvorby. Platí to i tehdy, když některý moderní umělec. odmítá závislost na náboženských a mravních hodnotách. Dělá to třeba ve jménu nezávislosti a volnosti své tvorby. Správnou cestu v tvorbě ti jako umělci nebo příjemci umění ukazuje v duchovní podstatě tvého nitra pravda o posledním cíli, k němuž jsi stvořen, a ke kterému máš všechnu svou činnost přímo nebo zprostředkovaně směřovat. Takto je Moje nadpřirozeno úrodnou půdou pro tvou uměleckou tvorbu.
Jako umělec nebo příjemce umění nemůžeš v duchovním jádru své bytosti přehlížet hodnoty náboženství a mravnost, aniž by tě to nepoznamenalo jako člověka a jako Mé dítě. Pokud se tvé dílo už ve tvém nitru podstatně příčí náboženským a mravním hodnotám, a naplno obrací pozornost k vnějškové stránce umění, nedá se nazvat krásným. Vzbuzuje spíše úlek, šok, strach, úzkostný stav, zasmušilou náladu, malomyslnost, ba i zoufalství. Právě tvoje křesťanská láska, víra a naděje působí v samém duchovním jádru tvé tvořivě a vynalézavě na zušlechtění a zjemnění hrubosti a surovosti, na překlenutí obav, strachu a úzkosti. Jako křesťan totiž v samém základu tvé bytosti nemůžeš být jiný než veselý, vstřícný, překypující radostí a příznivými výhledy.
Když pak umělecky tvoříš, tak tvoje krása a opravdovost života přináší do srdcí příjemců tvého díla radost. Tohle odolává zubu času, spojuje pokolení, dává jim vstoupit do sdílení plného obdivu. List Jana Pavla II. umělcům ze 4.dubna 1999, č.11)
Po vykoupení Mého lidu dočasně možná někde sloužil strach, a třeba i zastrašování, což souvisí s ošklivostí, k nápravě primitivních hříšníků a k jejich přivádění na cestu ctnosti. Netrvalo to však dlouho a najednou uprostřed ostatního Mého lidu dospíváš - strašný čert se ti stává směšným strašákem. Rázem je jednou z tvých nejoblíbenějších směšných postav. Po Dionýsovi a jeho družině dědí v různých obměnách a doplňcích vzhled vytáhlého svůdce i přitloustlého hlupáka, kulhavého nemotory z pohádek, až upadá do novodobého revmatického pivního skauta. Nad tímto čertem a raráškem vyhrává sázku prostá žena, kdekoli je muž se svým rozumem v úzkých. Káča z českých pohádek se stává postrachem pekla, Kašpárek jí pomáhá. Za tento rys osvíceného přechodu od strašného k směšnému vděčíš především Mně jako svému Bratru a Vykupiteli. Tak se na vyšším stupni rozvoje tvého náboženského přesvědčení a tvých ctností snadno obejdeš bez čertů a zastrašování. Strašné tě přestává strašit a stává se ti směšným.
Není nikterak žádoucí, že bys musel jako umělec nebo milovník umění sledovat v umění výhradně náboženské náměty a mravní hodnoty. Jistě jsou pro tebe přijatelné všechny ostatní náměty k umělecké tvorbě, pokud budou na svém místě. V duchovní podstatě tvého nitra však musí krásné umění odpovídat nadpřirozeným pravdám tvé víry. V duchovní podstatě je ti nadpřirozeným středem umění Moje Nejsvětější Svátost, v níž doopravdy žije a působím také jako svrchovaná Krása a pokladnice veškeré moudrosti a umění. Umělecká tvorba v duchovním jádru tvé bytosti vyžaduje houževnaté úsilí, abys samostatně vnikl do tajemství víry a originálním způsobem je uměl názorně projevit a sdělit. (Kol 4,3, I Kor 2,l6, II Kor 4,l3).
Jako umělec dbej při své tvorbě na opravdovost svého výrazu. Vždycky se snaž vnitřně osvojit pevně vyhraněný názor, obsahující kromě jiného také poznání a přesvědčení o tom, že základní tvou životní pravdou je nejen řádně a proto souladně působící skladba tvé přirozenosti, nýbrž také nadpřirozené zaměření tvé duše.
Přestaň přirozeně ulpívat na dosaženém a otevři se vlastnímu sebepřekonání. Toto sebepřekonání nedosáhneš v mezích své přirozenosti ani na základě důvodů, vycházejících z tvé přirozenosti. Jinak by se takové úsilí rovnalo pouhému vypjatému pyšnému úsilí o sebeuplatnění. Zároveň se ale braň opačné krajnosti, abys nepojímal sebe a ostatní ani jako anděly, tedy ryze duchové rozumné tvory, jako činili různí romantikové, ani jako ďábly, jako činil třeba Dostojevskij.
Chápej a přijímej sebe i ostatní podle skutečného života, s jeho přednostmi a nedostatky, schopnostmi a slabostmi. Vyvaruj se jednostrannému vyhledávání a zálibnému odhalování svých i cizích slabin a hříchů. Spíše sleduj v umění to, aby v něm jasně vynikla neměnnost přirozeného řádu tvorstva stejně tak, jako Mého nadpřirozeného řádu. To neznamená, že by ses musel vyhýbat za každou cenu představení ošklivosti hříchu a utíkat se od hrozné skutečnosti k romantickým a historizujícím námětům. Pokud prožíváš nějaký hřích natolik závažně, že proniká do tvého tvořeného či oblíbeného umění, pak bez váhání krásně znázorňuj skutečnost, že se každý odpůrce řádu vtištěnému Stvořitelem do tvorstva ocitá v nebezpečí své záhuby a ukaž, jakým způsobem. Nad tím vším však vyhledávej ještě jasnější a jako rámec skladby vyššího všeobjímajícího světla vynikající nekonečnosti Mé lásky, tolik shovívavé a milosrdně odpouštějící.
Když máš něco takového sledovat v umění, ať už jako jeho tvůrce nebo jako jeho příjemce, snaž se napřed naplno žít nadpřirozeným životem své duše, a ochotně přijímat podněty z tohoto svého duchovního života. Způsob, jak tvořivě projevíš tuto svou vnitřní zkušenost navenek a znázorníš ji ve svém díle, je plně záležitostí tvojí tvůrčí svobody - při zachování řádu krásy. Stejně svobodně si počínáš i jako příjemce nějakého uměleckého díla, když se snažíš objevně obsáhnout jeho krásu.
Krása ti naznačuje a připomíná Mou přesažnost. Proto ti nemůže krása stvořených věcí přinést uspokojení takové jako Moje svrchovaná Krása. Ať si to uvědomuješ více či méně, pokaždé v tobě vzbuzuje onu tajuplnou touhu po Bohu, kterou dokázal takový milovník krásy, jako byl svatý Augustin, vyložit slovy: "Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak starobylá a tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval."
Nech se na cestě k prožívání krásy vést od Mé panenské Matky, která je "celá krásná". Dante o ní krásně rozjímá v zářivých paprscích svého Ráje jako o kráse, "jež veselostí v ostatních světců očí nepoleví" (Ráj,XXXI,134-135, List Jana Pavla II. umělcům ze 4.dubna 1999, čl.16)
Krása tvého oblíbeného uměleckého díla ti v duchovním jádru tvé bytosti připomíná Mou svrchovanou a ryzí Krásu, která je ti osobně důvěrně blízká, a přijímá tvé lidské tělo za své. Je to velké dobrodiní, protože ti dává tím nejvnitřnějším způsobem tušit Mou velikost. Děkuj tomu, kdo posbíral před branami ráje ztracený řád, krásu velikosti skryté v podstatě tvé bytosti, v níž se jeví Můj krásný Duch. A i kdybys ve svém oblíbeném uměleckém díle, jako jeho tvůrce nebo příjemce, někdy tvrdošíjně odmítal nebo prostě postrádal ten záměr sloužit všelidské radosti, občerstvení a útěše, přesto to vše ve skutečnosti vyhledáváš a sleduješ.
Vlastnost panování duchovní vlády Církve v umění a v kultuře celé spočívá v tom, že zrovna tak jako působení radostné novozákonní zprávy tvoří duchovní podstatu všech činností, jevů a útvarů v kultuře, kultivuje je a naplňuje obsahem, zkrátka zhodnocuje je. Tak je tvoje víra subjektivní duchovní podstatou kultury. Odděleně od své víry bys rozvíjel kulturu jednostranně, naprázdno. Chybí-li nějaké kultuře myšlenka Mého nesmrtelnosti a Mého objasnění jejích cílů, tak by zůstávala ryze lidským dílem, které může dosáhnout dílčího rozvoje, avšak hroutí se, má-li na něm být vybudován světový názor hodný člověka. Umění a vůbec kultura má pravý smysl, pokud tě zdokonaluje a usnadňuje ti radostnější a lepší ztotožnění se Mnou (D. Pecka, Člověk, III, 374, Ř. 1971).
Umění, jakož i kultura v širším smyslu, je hodnota otevřená k náboženství. A naopak v náboženské činnosti jsi v subjektivní duchovní podstatě přirozeně veden k tvorbě kultury ve společnosti, ale nikoli samoúčelné kultury, nikoli jako výraz zbožnění světa (J.Tomko, Křesťan a svět, 178, Ř. 1974).
Jako duchovní pastýř v Církvi se nevaž na nějakou zvláštní skladbu, formy a podání umění. Vždy však uskutečňuj své sepjetí s uměním vlastním dané společnosti a kultury (GS, II,3, 62). Probouzej v umělcích množství pohnutek k tvorbě. Tak naplňuj Můj prvopočáteční příkaz ke zdokonalování stvoření pronikáním do tajemství přírody, tvorbou krásných a hodnotných děl. Tato tvůrčí činnost tě připodobňuje k věčnému Otci, Stvořiteli. Těmito podněty poskytuješ jako duchovní pastýř v Církvi lidem, vnitřně oslabeným, přínos kultury ducha, totiž onen "doplněk ducha" (H.Bergson), který činí svět krásnějším.
Umělec přirozeně tvoří s jinými a pro jiné. Tím plní Můj příkaz sloužit bližním. Jeho duch se pomocí opravdové tvorby vymaňuje z otroctví věcem a snáze se povznáší k uctívání Mne a rozjímání o Mně jako o zdroji krásy.
Podobně jako je působení radostné novozákonní zvěsti a Mé Církve přirozeně obecně podstatně kultivující činitel, tak působí také umělecky, tj. v užším úseku kultury.
Třebaže je umění v subjektivní duchovní podstatě podníceno vírou, neznamená to, že jednotlivé druhy, žánry a útvary umění vděčí za svůj vznik jedině nebo převážně náboženství a Církvi, jejich péči a podpoře. Chápat řadu uměleckých děl, byť vytvořených na náboženské motivy či pro kultovní účely, jako pouhou ilustraci náboženských obsahů, by znamenalo zjednodušování procesu umělecké tvorby a neporozuměni jejím vlastním zákonitostem. Jako umělec, jehož život je ve víře povznesen, nemůžeš se docela oprostit přesvědčení a představ, souvisejících s vírou, ani v estetickém vyjadřování skutečnosti nebo svých snů, pocitů atd. Domnívat se však, že tě jako umělce vedou k tvorbě výhradně náboženské motivy, že se umělecká tvorba rozvíjí vlastně pouze jako úsilí o přepis náboženských obsahů, je nesprávné.
K podmínkám tvé umělecké tvorby patří vrozená vloha, dále společenské a kulturní a přírodní prostředí, ve kterém žiješ, a jež tě staví před úkoly, žádající si řešení i v umělecké rovině. Náboženství tvoří nutně jen subjektivní duchovní podstatu tvé pohnutky k umělecké tvorbě, nikoli však případnou objektivní a subjektivní podmínku.
Jak jinak by sis vysvětlil třeba okolnost, že stejná zbožnost a s ní spjaté názory a postoje jsou znázorňovány tak rozdílně ve výrazově ustrnulém umění byzantském, v románském umění, v gotice, v tvorbě renesančních umělců a v uměleckých dílech baroka? Proč tytéž náboženské obsahy znázorňoval tak odlišně umělec z období patristiky nebo z doby renesance? Každý z umělců podává Mé nadčasové a věčné pravdy také pod vlivem odlišné společnosti a kultury. To je případná objektivní podmínka jeho tvorby, zatímco víra poskytuje jejím podmínkám subjektivní, duchovní podstatu. Třebaže tvoje působení jako duchovní pastýře v Církvi na umělce přirozeně vždy dokonale vyvolává duchovní podstatu umělecké činnosti, může v jisté míře ovlivňovat uměleckou činnost také jako případná, objektivní podmínka (např. ve volbě náboženských námětů, podporou některých uměleckých druhů a žánrů, aj.).
Třebaže jako umělec (nebo příjemce uměleckých děl) nejsi přesvědčený věřící, není tím vyloučena tvoje tvorba (nebo estetické přijímání) umělecky hodnotných děl. Přes případnou vnitřní neujasněnost tvého vztahu jako umělce (či příjemce) ke Mně či k Mému věčnému Otci, Stvořiteli, má také tvoje umělecká tvorba (nebo estetické přijímání) v subjektivní duchovní podstatě náboženský základ. Ať jsi umělec nebo příjemce umění, stejně jako každý jiný se přirozeně nemůžeš docela oprostit své náboženské vlohy, která je ti vlastní zrovna tak, jako nesmrtelná duše.
Jako duchovní pastýř v Církvi nepovažuj některý zvláštní umělecký sloh za jediný církevní, nýbrž podle místních a dobových podmínek přijímej každý umělecký sloh. (SC VII,123). Když jako duchovní pastýř v Církvi podporuješ svobodnou uměleckou tvorbu, jako i užívání umění, dbej na to, aby se na posvátná místa nedostala umělecká díla, která jsou případně, zjevně v rozporu se zbožnou vírou a mravy věřících, nebo je uráží (SC VII, 123-124). Na druhé straně se jako duchovní pastýř přičiň také o to, aby na místech, kde tvoji svěřenci z farní obce či duchovní rodiny uctívají Mne, Mé Nejsvětější Srdce či Moji panenskou Matku, byla díla umělecky hodnotná, a ne díla, odpuzující mnohé příchozí či hledající svou neupřímností či strojenou vyumělkovaností.
Zatímco duchovní vláda Mé Církve v umění je přirozeně podstatně nevykořenitelná, přesto míra či rozsah případného, objektivně podmiňujícího působení Církve v umění se liší od společnosti ke společnosti, ba i v téže společnosti v různých dobách, a dokonce také v různých vrstvách umění v téže společnosti.
Náboženské hodnoty, které šíříš jako duchovní pastýř, sice případně, objektivně podmiňují uměleckou tvorbu, ale tvůrce je ve svém díle do jisté míry také ovlivňuje. V té míře, rozsahu či stupni, v jakém umělec a umění případně, objektivně ovlivňuje Mou Církev, v tomtéž rozsahu se v duchovní péči Církve o umění projevuje vlastnost služby, a ustupuje její vlastnost panování.
Třebaže v subjektivní duchovní podstatě každého esteticky hodnotného díla spočívá tvoje nábožensko mravní působení jako duchovního pastýře v Církvi, nelze říci, že každé umělecké dílo je plně a ryze náboženské a církevní. Umělec totiž netvoří dílo výhradně ze své duchovní podstaty, nýbrž celou svou přirozeností, která je duchovně-tělesná, a také nikoli odděleně od světa. Pokud jde o stupeň tvého případně podmiňujícího působení jako duchovního pastýře v Církvi na umění, můžeš rozlišit různé "vrstvy" umění.
1) Nejnižší stupeň tvého případně podmiňujícího působení na umění se projevuje v tom umění, které se vůbec nezabývá náboženskými náměty. Jejich autor zjevně postrádá náboženské přesvědčení. Právě k tomuto umělci bys měl jako duchovní pastýř v Církvi najít cestu, snažit se mu naslouchat a porozumět, a duchovním doprovázením mu později sdělovat i poklad svého nitra, hlavně Mou radostnou novozákonní informaci. Přitom začínej radostí jako kdekoli jinde, jinak s pouhou novozákonní informací natrvalo neuspěješ, i kdybys ji učinil sebevíce zajímavou a strhující.
2) Na vyšším stupni je umění, které se zabývá náboženskými náměty ryze vnějškově, povrchně, aniž proniká hlouběji. Také zde je pro tebe jako duchovního pastýře v Církvi velké pole působnosti. Náboženskost jeho námětů ti usnadňuje přístup a navázání spojení.
3) Vyšší stupeň tvého případně podmiňujícího působení na umění se projevuje v dílech, která předpokládají v autorovi plnost náboženského života, přesvědčenou víru, vědomí spásy, kterou lidstvu přináším jako tvůj Bratr a Spasitel, a Moje milost. Je to umění, jehož tvorba je jakousi pokornou připomínkou Geneze, tvůrčího díla našeho Otce Stvořitele nebe i země. Těchto děl bys mohl jako duchovní pastýř využít v životě své duchovní rodiny a farní obce k příležitostným výstavám v kapli, klášteře či na faře, a to k posílení úcty ke Mně a svatým.
4) Další stupeň tvého případně podmiňujícího působení na umění se projevuje v díle, které je obecně vázáno bohoslužebnými předpisy. Je částečně vázáno na tradiční bohoslužebnou symboliku Mého vykoupeného lidu. Případně se v něm projevuje svérázná osobitost umělce. Obecné bohoslužebné předpisy na skladbu umění vyžadují, aby dílo působilo vznešeně a důstojně. Měla by se v něm důstojným, esteticky hodnotným a obecně srozumitelným způsobem projevit náboženská víra. Přitom by se obecně měla zachovávat tradiční symbolika, ovšem v jejím podání se může uplatňovat originální přistup umělce.
Pokud jde o hudbu, Církev nepředepisuje výhradně gregoriánský zpěv. Při bohoslužbě se smí zpívat i skladby polyfonní, ba i soudobé, pokud svou vznešeností a důstojností podporují u věřících vědomí posvátnosti bohoslužebných úkonů, a je-li hudba esteticky hodnotná a jako taková i obecně věřícími prožívaná. Těchto děl můžeš jako duchovní pastýř trvale využívat v chrámových prostorách.
5) Nejvyšší stupeň tvého duchovně pastýřského působení na umění se projevuje v dílech, které jsou skoro úplně a přesně vázány na danou bohoslužebnou symboliku Mé Církve, tedy v umění odosobněném a formalistním v nejušlechtilejším slova smyslu. Předpisy pro umělecké podání bohoslužebných předmětů jsou přesně vymezeny a prakticky snadno kontrolovatelné. Jejich význam je tím větší, čím stojí dotyčný předmět svým upotřebením blíže středu bohoslužby, tzn. k oběti mše svaté. Ovšem ani tyto předpisy nevylučují docela svobodu tvůrčí umělecké činnosti. Často jde o pokyny, stanovící rozměry a látku, takže umělci jen usnadňují tvorbu, protože řeší přípravné, mimoumělecké úkoly, zatímco jeho tvůrčímu úsilí ponechávají svobodu ke způsobu ztvárnění (A. Weissenhofer -Liturgia a umenie, Trnava 19 50 Sp. sv.Vojtěcha).

Jako duchovní pastýř povzbuzuj umělce, aby při tvorbě dbal pravdy, odlišující přirozené od nadpřirozeného, představoval svaté a anděly tak, jak skutečně žijí, projevují se, trpí i umírají. To vyžaduje tvoje pastýřské doprovázení umělce a jeho duchovní vedení, aby žil nadpřirozeným životem a ochotně přijímal nadpřirozené světlo, které mu ukazuje Moje věčné pravdy. Způsob, jak umělec tuto vnitřní zkušenost originálně projeví a znázorní ve svém díle, ponechej jeho svobodě při zachování estetických zákonů.
Tvým posláním jako duchovního pastýře v Církvi je kromě duchovního vedení a doprovázení umělce, a náležitého udržování, obnovování a nového zkrášlování Mého domu, je také dbát o vysokou estetickou úroveň celé tobě svěřené duchovní rodiny či farní obce.
Obecenstvo, přijímající umělecké dílo v Mém domě, můžeš rozdělit podle úrovně a způsobu osvojování si umění do několika skupin:
1) Je tu především skupina lidí poměrně netečných k umění. Pocházejí ze všech vrstev společnosti. Je jich poměrně mnoho. Příznivě hodnotí smyslové požitky, násilné scény v hromadných sdělovacích prostředcích. Příčinou je většinou duchovní bída a zaostalost v estetické vnímavosti. Bývají to zvykové křesťané, projevující svou víru tradičními způsoby, vzorci chování a skladbami zbožnosti. Ke zpěvu se nepřipojují, výzdobu chrámu příliš nesledují. Tvoří velké pole působnosti pro tebe jako duchovního pastýře nejen pro jejich upoutání umění a zapojení se do něj, ale především kvůli jejich vnitřnímu obrácení. Přičiň o časté konání výstav hodnotných děl, provádění hodnotných koncertů a dramatických děl. Můj dům není určen jen k bohoslužbě, nýbrž i k dalšímu zušlechtění Mého lidu, který se v něm shromažďuje.
2) Velkou skupinu obecenstva tvoří dost zaostalí obdivovatelé umění v Mém domě. Mají zájem o umění, nadšeně sledují líbivé obrázky, nejlépe barvotiskové, jsou uchvácení mohutností varhanní hudby. Zaplňují Moje chrámy, obdivují velkou sochu nebo budovu. Jejich estetická vnímavost postrádá hlubší zušlechtění. Nejsnáze přijímají dostupné výplody hromadných sdělovacích prostředků, a není divu, že na nich ulpívá jejich nevytříbený vkus. Líbí se jim ponejvíce romantické obrázky, oceňují realismus, ale bezradně stojí před tím, co přináší další vývoj umění. Neschází jim zájem, ani estetická vnímavost, nýbrž pravidelné rozvíjení estetické vnímavosti stykem s hodnotným uměním, a poučení, jak chápat složité projevy umění.
Tato skupina je hlavním podporovatelem tuctové řemeslné výroby "ručně" vytvořených děl, které bez nejmenšího uměleckého nadšení těží z hodnot nahromaděných jinými, a jež označuješ souhrnně slovem "kýč".
3) Další skupinu ve tvé svěřené obci tvoří příležitostně esteticky kultivovaní příjemci umění. Zajímají se opravdově o umění, ale svým vkusem jsou velmi opožděni. Váznou ještě v době uměleckého realismu. Nejvíce obdivují díla realismu, aniž si uvědomují, jak málo se shodují s reálnou skutečností kolem nich.
4) Od této skupiny odlišuj skupinu soustavně esteticky kultivovaných příjemců umění. Sledují vývoj umění ve všech oborech. Chápou jeho nejčasovější zjevy a skutečně vnitřně umění prožívají. Tato nepříliš početná skupina obecenstva chápe současné směry v umění v celém jeho rozsahu. Většinou však postrádá prostředky, jimiž by mohla umělecký rozvoj podporovat.
5) Výkvětem mezi tvými svěřenci v duchovní rodině či farní obci jsou znalci umění. Pečlivě sledují každou jeho podrobnost a každé sebenepatrnější hnutí. Pořizují si soukromé sbírky umění od autorů, které ostatní společnost, a někdy ani ty, jako duchovní pastýř, ještě nedokáží ocenit. Udržují přímé styky s autory a mnohdy výrazné ovlivňují jejich tvorbu. Jako duchovní pastýř by ses od nich měl učit nejen ve svém zájmu o umění, nýbrž o to, jak dovedou nacházet cestu k umělcům, a jak je doprovázejí při jejich tvorbě.
6) Zvláštní, malou skupinu tvoří snobové, lidé posedlí ctižádostí ukazovat bližním, jak mají vytříbený vkus a jak rozumějí křesťanskému umění. Nemají opravdový vztah k umění. Často si opatřují uznávaná díla, aby jimi imponovali svému okolí. Pocházejí zejména však z řad politiků, zbohatlíků, ředitelů, podnikatelů. Snaž se je získat jako podporovatele umění pro Můj dům či pro faru.
7) Jim příbuzná je skupina překupníků a ukladačů, kteří zjistili, že umělecká díla nabývají časem na ceně, a jsou tedy výhodným způsobem uložení peněz nebo prostředkem spekulací. Pokud nemají zkušeného poradce, shromáždí velké množství bezcenného braku. Neodvracej se od nich, nýbrž se je snaž vést k prohloubení jejich vnitřního vztahu k umění.
Polem tvé pastýřské působnosti je celé toto obecenstvo tvé farní obce či duchovní rodiny v jeho členitosti, protože ani ta esteticky nejvytříbenější vrstva z nich nezaručuje duchovní vyspělost a mravní ctnosti, a to jak ve výběru umění, tak v jeho užívání. Naopak často objevíš výskyt nábožensky vlažného postoje a nějaké neřesti u tvůrce a příjemce esteticky vysoce hodnotných děl. Jinde se zase zakrnělost estetické vnímavosti či úpadek nebo kýčovost vkusu projevuje u mnoha jinak dobrých křesťanů. Potřeba souladu hodnotné estetické tvořivosti a vyspělé estetické vnímavosti příslušníků tvé duchovní rodiny či farní obce s jejich světonázorem a růstem v prožívání víry a zakoušení přijímaných svátosti, klade značné nároky na tvou duchovní pastýřství v Církvi. Jako duchovní pastýř se snaž vědět o umělcích ve své farnosti, navazuj a udržuj s nimi styky i přes jejich případnou vlažnost ve víře a uvolněnost mravů, a duchovně je doprovázej při jejich tvorbě.

 

VII. Duchovní pastýřství Církve ve výchově

 

Tvoje duchovně pastýřské působení v Církvi se projevuje také katechetickou péčí o předávání náboženských hodnot ve výchově. Moje výzva "Učte všechny národy!" tě zavazuje k rozvoji výchovy a budování a užívání výchovných zařízení.
Tvoje náboženství spolu s mravností a uměním přirozeně tvoří subjektivní duchovní podstatu veškeré skutečné výchovy. Uplatňuje se však ve výchově také jako případná podmínka. Základním společenským útvarem ve výchovném působení křesťanského náboženství a mravnosti je manželská rodina a rodina duchovní či farní obec. Ať jsi zvláštním duchovním pastýřem na základě tvého povolání a svěcení, anebo jsi obecně duchovním pastýřem na základě svého křestního přivtělení ke Mně jako otec či matka v rodině, cílem tvé výchovy je vytvoření osobnosti nábožensky, mravně a všestranně dospělého jedince. Být osobností je také mravní ideál. Avšak nejvznešenější ideál

nemůže přispět k výchově lidského charakteru, jestliže se spokojuješ pouze s pozorováním. Když se však snažíš vložit jistý mravní pořádek do svého života, odstupňovaně uspořádat své vášně a své city, zajistit si panství vůle nad svými smysly, potřebuješ určitý ideál (M.S.Gillet OP, Výchova charakteru, 38, Olomouc 1932).

Jako tvůj Bratr a Spasitel jsem největším a ideálním vychovatelem tebe jakož i všech ostatních (Dt 32, 10-12), třebaže výchova v užším smyslu je pouze složka Mého poslání. Vychovávám jednotlivce, apoštoly a zástupy. Tobě pak v rámci založené Církvi předávám své výchovné poslání (Mt 28,18-20). Tvoje výchovné poslání jako duchovního pastýře v Mé Církve zaměřuji ke všem lidem světa, tedy i k nevěřícím (Pius XI., Enc. Divini illius magistri, 1,9).
Toto tvoje výchovné působení spočívá v takové informaci člověka, aby radostně, tedy snadno a pohotově přilnul ke Mně jako dokonalému vzoru náboženského a mravního života. Na tuto informaci, poskytovanou ve farní obci nebo v duchovní rodině či v rodině manželské (čili Církví v malém měřítku), navazuj tvoje působení v rámci soustavy školství a hromadných sdělovacích prostředků, doplňuje ji a rozvíjí.
Tvoje výchovné působení jako katechety se týká jak tvé náboženské výuky, tak i všech nauk a zařízení, jež jsou v nějakém vztahu k náboženským pravdám a mravnímu řádu. Z vlastních prostředků, které máš používat při výchově, jsou to především svátosti, dále modlitba, dále tvůj osobní mravní příklad, a pak tvoje slovní působení (kázání, katecheze, pohovor, rozmluva atd.).
V rámci diecéze či existují a působí farní obce a duchovní rodiny (jako řády, kongregace, atd.), které nesou odpovědnost za vlastní výchovu a vzdělávání laiků. Pro skutečně vlivné a účinné pastýřství se snaž provádět výchovu a vzdělávání pomocí vhodných škol a kurzů. Ber přitom v úvahu místní kulturu. Kultura tvých svěřenců totiž přispívá k výchově a vzdělávání a nabízí pomoc při posuzování hodnot tradiční a dnešní kultury. Zvláště plodné a žádoucí je tvoje přesvědčení, že pravá a účinná výchova může být zprostředkována jen tehdy, když každý sám převezmeš zodpovědnost a samostatně svou výchovu prohlubuješ. Pak se tvoje výchova stává sebevýchovou (Jan Pavel II., CL, V, 61, 63).
Důležitou složku tvého duchovní pastýřství představuje katecheze. V katechezi usiluj o vytváření náboženského přesvědčení. Navazuj na výsledek hlásání radostné novozákonní noviny, jímž je víra (Jan Pavel II., Ap. exh. Catechezi tradendae, 18). Uváděj své svěřence do plnosti života ve Mně, "zrání jejich víry, prožívání jejich života jako nového stvoření, následování Mne a vydávání svědectví o Mně (Tamtéž, 20,25). Přitom ber ohled na ostatní v oblasti víry i v mravním ohledu. Předkládej pravdy víry, nikoli jako nejistá mínění nebo vlastní pochybné názory, které vzbuzují mezi věřícími pohoršení (52).
Nicméně bezprostředně působivé v duchu výchovy je v Církvi tvoje vedení svých svěřenců k prožívání bohoslužebného roku. Představuješ-li v bohoslužebném roce především Mou Osobu, je tomu tak proto, aby tvoji svěřenci stále hlouběji pronikali do Mých tajemství, ale i proto, abys názorně předvedl Můj pozemský život ve světě, který je pro každého vrcholným vzorem. Přicházím nejen proto, aby tě spolu s ostatními vykoupil, ale i proto, abych tě spolu s ostatními informoval (Mt II,29), a to jako sama vtělená Pravda, Cesta a Život.
Další vzor dokonalého života poskytují mariánské svátky. Příklad svaté Panny dává během putování Mého vykoupeného lidu světem vyrůst mnoha světcům a světicím. Tak jako duchovní pastýř veď své svěřence, ať jsou to děti, dospělí nebo dříve narození, úchvatností Panny Marie k Mému následování. Odhaluj, jak Moje dílo přemáhá slabost každého, kdo zahořel touhou přiblížit se Mé velikosti.
Třebaže životy světců a světic postrádají onu všeobecnost jako Můj život, podávají tobě i tvým svěřencům vzácné naučení praktického rázu v jednotlivostech. Nemůžeš-li vždy následovat světce v jejich určitých projevech lásky ke Mně a touhy po svatosti, můžeš následovat jejich lásku a touhu po oběti, které musíš jako každý dávat svůj osobitý výraz. Pokud tě někdy láska ke Mně vedla do ústraní, dnes tě vede spíše do společnosti, k sociálnímu spojení. Láska je mnohotvárná, stejně jako ostatní ctnosti, a nadšení pro dobro a touhu po dokonalosti v tobě vzbuzuje každá její forma, každý její projev, protože každý vede duši ke Mně.
Projevuje-li se takto v duchovní vládě Mne a Mé Církve ve výchově jisté panování, potom tam, kde se duchovní vláda Církve otevírá současným požadavkům a potřebám výchovy ve společnosti, se v tvém duchovním pastýřství projevuje vlastností ochotné a láskyplné služby. Tato tvoje duchovní služba jako duchovního pastýře je nezbytná, protože bez ní by každá pouze přirozeně založená výchova zůstala společensky neúčinná. Sama o sobě společenská výchova, totiž škola, hromadné sdělovací prostředky, počítačové vzdělávací a učební programy, výchovná a informační pomoc internetu, přirozeně vůbec nepůsobí nábožensko-duchovní kultivaci svých svěřenců. Společenskou výchovou (školskou nebo pomocí hromadných sdělovacích prostředků nebo počítačů nebo internetu) můžeš v jistém stupni vytvořit pouze případné podmínky, usnadňující náboženský, mravní a estetický rozvoj svých svěřenců, ovšem v subjektivní duchovní podstatě těch, kdo jsou této výchově svěřeni, jej nezajistíš.
Z hlediska samotného způsobu výchovného působení Církve je kolektivní či hromadná výchova školská nebo pomocí sdělovacích prostředků daleko méně účinná než výchova individuální, už s ohledem na různost nadání jednotlivce. Kromě toho můžeš dnes stále obtížněji docílit ve výchově vyrovnané spojení různých vědních oborů a umění. Den ode dne roste množství a různost složek, které vytvářejí kulturu. Zároveň se však zmenšuje tvoje možnost jako duchovního pastýře obsáhnout je a uvést v soustavu, takže představa "všestranného člověka" stále více mizí. Přesto zůstává tvou povinností, aby sis uchoval pojem celistvosti lidské osoby, v níž převládají hodnoty rozumu, svobodné vůle, svědomí a bratrství. Tyto hodnoty mají svůj základ ve Mně jako Stvořiteli a ve Mně jako tvém Bratru a Spasiteli byly podivuhodně ozdraveny a povýšeny (GS II,3,61).
Vše, co je na světě dobré, pravdivé a krásné, je ti jako duchovnímu pastýři blízké. Opakem tebe jako takového by byl případ omezeného, uzavřeného a jednostranného duchovního pastýře. Omezený by byl každý duchovní pastýř, který by setrvával pouze v rovině přirozené, kdo by se ve výchově svých svěřenců a sebevýchově omezoval toliko na to, co směřuje k přirozenému cíli bez ohledu na cíl nadpřirozený. Neúplný a jednostranný by však byl každý duchovní pastýř, který by v sobě i ve svých svěřencích rozvíjel pouze Můj nadpřirozený obraz, a nedbal na přirozené vlohy sebe i svých svěřenců.
Svoje výchovné působení jako duchovního pastýře se snaž členit a uzpůsobit podle věku svých svěřenců.:
1) V nejútlejším věku je tvůj náboženský život dítěte skoro úplně uzavřen do říše nesdělitelnosti. Sleduješ-li však pozorně jeho nepatrné projevy, odhalíš u dětí přirozenou náchylnost k víře ve Mne jednoho. První část tohoto období prožíváš jako dítě "intuitivně" ve víře ve Mne jednoho.
Pokud by tato víra nebyla rozvíjena, snadno by se ti rozpadala a mizela by pod nánosy primitivní směsi animismu, fetišismu a dynamismu jako úcty k neznámým silám. Později by přistupovaly prvky magické jako snahy po ovládnutí nebo ošálení těchto sil. V následující části daného období (asi od 4-5 let do 9. roku) by případné tajemné síly ve tvé dětské duši byly zatlačeny úctou k autoritě a moci rodičů.
To, co jako dítě v ranném dětství intuitivně uctíváš, čeho se bojíš a co ti připadá tajemné, to dovedou rodiče přemoci, zejména tě dovedou jako své dítě ochránit a poskytnout ti bezpečí. Na začátku i na konci tvého náboženského života v dětství stojí nyní rodiče, kteří jsou ti Mými zástupci tedy Moji první duchovní pastýři. Záleží na stupni sounáležitosti rodičů s životem farní obce či duchovní rodiny řeholní, jak dalece je dítě těmito vlivy ovlivněno už před příchodem do školy.
Čím více jsou někteří rodiče případně odcizeni životu farní obce či duchovní rodiny řeholní, tím méně proniká tvůj vliv jako zvláštního duchovního pastýře v Mé Církvi jejich prostřednictvím k dítěti. Bez tohoto tvého působení jako zvláštního duchovního pastýře v Církvi by se dítě nábožensky opožďovalo nebo by vývojově ustrnulo.
Tvoje zásahy jako duchovního pastýře v Církvi však urychlují vývoj náboženský a mravní růst dítěte, vyrovnávají jeho případné mezery a působí plynulou návaznost vývoje. Dítě pak žije pod povznášejícím a kultivujícím vlivem radostné novozákonní zvěsti nábožensky v celém druhém období, které trvá až do puberty.
Pokud se by se vnitřní život dítěte případně nerozvíjel vlivem radostné novozákonní noviny, jeho náboženský obzor by se rozplynul. Přitom by docházelo ke zbožňování rodičů a sourozenců, později veřejných autorit, filmových a televizních hvězd, a posléze případně celé společnosti a světa, přičemž božství by se v zaostalé či znetvořené víře změnilo v uctívání Slunce jako zdánlivého vládce vesmíru.
2) Druhé období se vyznačuje nevyhraněností ve tvém náboženském životě. Skutečně niterné projevy tvého samostatného náboženského života jsou ojedinělé. Jde o nápodobu kulturního okolí, než o projev vnitřní potřeby náboženské zkušenosti dítěte. Jako dítě málo rozumíš odtažitým pojmům. Proto ti vyučované náboženské nauky a katecheze snadno zůstávají šablonou. Vlivem této šablonovitosti, vlivem rozporu mezi odtažitým a určitým, rozporu mezi počáteční potřebnou konkretizací a polidšťování náboženských pojmů, jež jsou ti v katechezi předkládány, se ti snadno mohou dostavovat představy, že např. Bůh, o kterém víš od dětství, že je duch, je tajemný pták, nebo že andělé, o kterých jsi slýchal, že jsou ryze duchové podstaty, jsou také záhadné okřídlené bytosti atd. Tak i jako dítě z věřící rodiny býváš v této době často přesvědčen o existenci čertů čili znetvořených strašidel rodinné výchovy.
3) Třetí období spadá do konce tvé školní docházky, kdy se jako dítě začínáš samostatně orientovat ve světě, ve společnosti i v sobě samém. Máš sklon oprostit se všech tradičních vlivů a vrátit se k svéráznostem svého dětství. Tento sklon k návratu není jednoznačný ani bezvýhradný. V mládí se totiž musíš neustále vyrovnávat s tradicemi a nemůžeš žít bez tak zjevného vztahu k okolí a bez ohledu na ně, jak bys mohl jako malé dítě. Čím je tvoje vnitřní náboženská zkušenost opravdovější, tím větší máš odpor k vychladlým či neživotným skladbám a vzorcům tradiční zbožnosti.
Tvůj návrat do vlastní náboženské zkušenosti se projevuje zvýšeným zájmem o náboženské otázky, o otázky po smyslu života atd., a to dříve, pokud jsi chlapec než pokud jsi dívka, která v období závislosti na tradičních skladbách, způsobech a vzorcích zbožnosti setrvává déle. Tento tvůj chlapecký zájem může být jen teoretický, ale v pozdějších létech dospívání se uskutečňuje plněji. Čím niternější je tento tvůj zájem, tím více se s tím v mládí skrýváš, tím více jej chráníš před světem a nerad jej vystavuješ na odiv.
Tvůj duchovní vývoj v dospívání je poznamenán rozkolísaností a nezdrženlivostí, kolísáním mezi krajně příznivým a krajně zamítavým postojem k náboženství. Zdůrazňuješ svou vlastní zkušenost proti vnější tradici, kriticky všechno přezkoumáváš, odhaluješ případnou problematičnost ve věcech a nedokonalosti kolem sebe. Je-li tvůj postoj k náboženství vyhraněně kladný, objevuje se též tvůj sklon k mystice a romantismu, ale současně také k činorodosti, právě tak, jako případný odpor k autoritě je provázen silnou touhou po vůdci, jak si jej kdo v mládí idealizuješ. Výsledek boje mezi tvou vnitřní náboženskou zkušeností a vlivem zevní tradice je rozhodující pro samostatné utváření tvého vztahu k náboženským hodnotám zpravidla pro celý další život.
Tento výsledek závisí na tom, zda si nějaký duchovní pastýř či někdo z farní obce či z duchovní rodiny řeholní najde cestu skrze tvou kritickou duši mladého člověka, aby ses v její hloubi mohl setkat se Mnou a splynout se svým nejživotnějším jádrem v náboženské zkušenosti, jak jsi ji samostatně intuitivně zakusil v nejútlejším dětství; anebo zda se nesetkáš s duchovním pastýřem s chápavým srdcem ani doma ani ve farní obci, a pak prostě zatlačíš svou osobní náboženskou zkušenost či bude vedle tebe žít jako cizorodé těleso, ať už pak převáží ta či ona stránka obsahu tvého vědomí o náboženských otázkách.
Jako duchovní pastýř se snaž poskytnout věřící mládeži další vhodnou katechezi, aby se mohla rozvíjet ve víře, i přes okolní odpor proti náboženství. Při této katechezi využívej prostředky hromadného sdělování jako tisk, zvukové a video nahrávky, diapozitivy, internet, atd. (CT, 5,42; VI,46).
Důležitým prostředkem tvého duchovního pastýřství v Církvi o výchovu je zapojení umění do výchovy. Přitom se snaž nejen v rodině, ale i ve škole budovat výchovu na poznání přírodních zákonů, na prožívání těchto zákonů v činnostech, které mají původ u dítěte a nabývají pro dítě význam podle toho, do jaké míry mají esteticky hodnotnou skladbu a správnou osnovu. Právě dětství se člověk vyznačuje tím, že dovede chápat spíše intuicí, než přemítavým logickým postupem myšlení. Znalosti ve smyslu logicky uspořádaného a zapamatovaného poučení jsou sice pro tvého svěřence potřebné, avšak takové znalosti si může rychle a úspěšně osvojit v postpubertálním období svého vývoje, pokud jsi jako duchovní pastýř položil už v jeho předpubertální fázi základy přirozené moudrosti, tvořící předstupeň moudrosti nadpřirozené.
V praxi to znamená, abys jako duchovní pastýř dbal na uspořádání celého výchozího období výchovy na základě souborného plánu, v němž by jednotlivé předměty pozbývaly svou poměrnou výlučnost a umělou omezenost, aby vplynuly do celkové konstruktivní či tvořivé činnosti. V tomto smyslu se snaž na vyšších školách pokračovat v učebních osnovách mateřské školy. Vývoj svého svěřence můžeš případně chápat jako postupné rozšiřování jeho sociální skupiny - zprvu rodiny, pak farní obce či duchovní rodiny řeholní, dále sousedství, pak mateřské školy, poté několik za sebou následujících tříd základní školy atd. Na každém stupni musí být tato sociální skupina ucelená a vyvážená. Musí plnit všechny své úkoly tak, aby se vzájemně doplňovaly a podporovaly.
Z hlediska činnosti můžeš jako duchovní pastýř sledovat v tomto postupu proces, který začíná hrou, a jenž je během celého výchozího období rozvíjením hry. Tvoje hravá metoda výchovy – vedeš-li ji ovšem v duchu střízlivého realismu - nejenže nesmí postrádat souvislost a učební zaměření (jinak by byla spíše hrou na učení a nikoli učením hrou), se může posléze změnit v umění. Hra je spíše nezávazná činnost, schopná stát se činností uměleckou, a tak případně nabýt závažného významu pro rozvoj a utváření tvého svěřence.
Když se jako duchovní pastýř snažíš učinit svou katechetickou působnost ve výchově svého svěřence hravou činností, tak ber ohled na to, že se různé dětské hry mohou ubírat a rozvíjet čtyřmi směry. odpovídajícími čtyřem úkonům lidské psychiky (totiž třem úkonům povahy smyslové - smyslově poznávací, pudové a emocionální, a jedné činnosti rázu nadsmyslového), a tak přirozeně rozvinutá hravá činnost spojuje všechny předměty výchozí období výchovy.
- Po stránce emocionální, zvláště citové, můžeš hru rozvinout zosobňováním a objektivací ve směru dramatu;
- po stránce smyslově poznávací můžeš hru sebeprojevem rozvinout ve směru kresby;
- po stránce pudové můžeš hru rytmickým cvičením rozvinout ve směru hudby a tance;
- po stránce nadsmyslově poznávací můžeš hru kolektivními činnostmi rozvinout ve směru dovednosti.
Tyto čtyři vývojové stránky - drama, kresba, tanec s hudbou a dovednost tvoří čtveřici, v níž se přirozeně rozpadá výchozí výchovná soustava, dohromady však tvořící jednotu, která je jednotou harmonicky se rozvíjející osobnosti (Aristoteles, Politika, V,3). Zahrnují vlastně všechny předměty, kterým se zpravidla vyučuje v jednotlivých samostatných třídách základních škol. Drama zahrnuje různé způsoby sdělné, jako řečnické cvičení, čtení a mateřský jazyk. Tanec spojuje hudbu s tělesným cvičením. Kresba zahrnuje malování, kreslení a modelováni. Dovednosti zahrnují měření (matematiku a geometrii), zahradnictví, obdělávání půdy, ženské ruční práce, některé základní věci z fyziky a chemie. Jak dítě roste, rozvíjí se podle temperamentové vlohy v jednom ze čtyř směrů tvořivé činnosti. Ideální je ovšem vyvážený vývoj všech úkonů lidské psychiky. Vzorem takové výchozí výchovy by pro tebe jako duchovního pastýře měl být jedinec, jehož psychické úkoly se společně vyváženě rozvíjejí (H. Read, Výchova uměním, 249-255, Praha 1967).
Ve svém katechetickém působení jako duchovního pastýře ve výchově pomocí umění nejde jen o probuzení estetických dojmů a zážitků, ani pouhého soucitu s nespravedlivým odsouzením Mne, obětovávajícího se pro lidstvo před zkázou, nýbrž především o to, že probuzená láska ke Mně tvoří u tvého svěřence souvislou, nedílnou, ovšem rozlišenou jednotu s jeho kritickým zamýšlením se nad sebou samým, jako nezaslouženě žijícím, jakož i cílevědomým a svobodným úsilím o tvůrčí sebepřekonávající rozvoj ve Mně. Vždyť tvoje náboženství znamená život v souladu s přirozeností.
Zároveň nezapomínej jako duchovní pastýř, že tvoje působnost ve škole představuje předmět, který v osnově školní výchovy, vcelku upravené dle přirozenosti vychovávaného svěřence, obtížně zapadá do jednotné skladby výchovy. V subjektivní duchovní podstatě však náboženství prolíná celou výchovnou soustavou. Náboženství je vrcholný stupeň sjednocení. Rozumíš-li náboženstvím ve školské výchově literární a historický obsah Písma svatého, pak tvoří nedílnou, ale rozlišenou jednotu především s předmětem obecné literatury a předmětem dějepisu, které ovšem přesahuje, naplňuje novým významem, kultivuje, ozvláštňuje pro přítomnost, dovršuje a sjednocuje. Školská výchova, v níž má předmět náboženství případně objektivně vyhrazené samostatné místo, nevychází přímo od skladby přirozenosti tvého svěřence, ke kterému se jako duchovní pastýř obracíš, nýbrž od vzoru tvého svěřence jako nábožensky hotového, vyzrálého. Proto je taková výchova mnohem méně účinná, než výchova uměním. Na rozdíl od výchovy uměním vůbec se tvoje působnost jako duchovního pastýře ve výchově pomocí umění snaží posílit tvé svěřence ve víře, a vzdělat je ve víře nejen naukově, nýbrž i mravně, a to tak, že zahrnuje i stránku volní a emocionální. Ne každé umění (hudby, výkresu, obrazu, vyprávění, příkladu atd.) může zde jako duchovní pastýř s úspěchem využít. Estetizace křesťanských hodnot a významů náboženského vyučování je důležitá, ale vyhni se nebezpečí mechanického přebírání "aktivních metod" ze světského vyučování. Někdy musíš tyto světské prostředky napřed očistit a posvětit, aby byly uzpůsobeny pro posvátný účel. Používej umění, které důstojně vyjadřuje náboženské obsahy, a to v rámci křesťanské mravnosti (H. Hollander SJ -Katechetika, 13, Řím 1971).
Moje zjevená Pravda, tvořící obsah tvého pastýřského působení ve školském vyučování, nemůže nechat tvé svěřence lhostejné a nezaujaté z dvojího důvodu:
1) Učení svaté víry nemůžeš omezovat na soubor pravd uložených vedle sebe. Jednotlivé předkládané pravdy jsou jen různé pohledy na Mne samého. Na rozdíl od ostatních předmětů školské výuky není obsahem učení svaté víry něco, co má vztah pouze k rozumu, nýbrž někdo, totiž sám, jako Bratr a Spasitel vstupuji do výchovy, a obracím se osobně, otcovsky a bratrsky k celé lidské osobnosti tvého svěřence. Předmětem i podmětem tvého působení jako duchovní pastýře ve vyučování jsem sám jako tvůj Bratra a Spasitel. Ve Mém Zjevení se při vyučování nabízím k poznání tvým svěřencům tvým prostřednictvím pastýře, ale současně je také sám učím.
2) Obsah tvého duchovně pastýřského působení ve vyučování náleží do řádu mnohem vyššího než obsah ostatních předmětů. Proto také poznání, jež si osvojí tvůj svěřenec o obsahu daných pravd, je vyššího řádu, je poznání víry. Záleží na tobě jako duchovním pastýři, abys přiblížil už samotným svým životem, že tak, jak jsou ve tvém duchovně pastýřském působení ve vyučování nerozlučně spojeny pravda a hodnota, musí i poznání víry a život z víry vyrůstat nerozlučně. Cílem tvého působení ve vyučování je rozvoj života z víry. Snaž se zaměřit toto vyučování tak, abys směřovalo k uschopnění tvého svěřence k vyznání víry v životě (Hollander, 15).
Dalším jedinečným rysem tvého pastýřského působení ve školské výuce je znamení společenství. Tvoji svěřenci tě bedlivě sledují. Tvoje řeči o modlitbě, o lásce k bližním atd. nemají pro ně žádnou cenu, pokud na tobě samém nevidí, jak ty sám prožíváš tyto hodnoty, a pokud je nestrhuješ k nadšenému následování. Ve společenství věřících je slavení bohoslužebných obřadů a Můj Duch vzájemné lásky znamením opravdovosti učení svaté víry. Tvoje pastýřské působení ve školské výuce se dále vyznačuje biblickým charakterem, tzn. že se spása uskutečňuje v dějinách. Dějiny spásy jsou pramenem poznání. Postupný charakter dějin spásy má přípravný úkol. Radostná novozákonní zpráva, jež "přesahuje všechno pomyšlení" (Ef 3,9), byla vyjádřena Mnou a apoštoly z velké části pojmy ze Starého zákona. Proto tvoje duchovní pastýřství ve výchově vykazuje stejné znaky jako kázání proroků, Mne i apoštolů. Vykládej svým svěřencům zjevení na základě Písma a odhaluj jim smysl a cíl událostem Starého zákona.
Biblický ráz tvého pastýřského působení ve školské výuce těsně souvisí s bohoslužebným charakterem. Svět bohoslužby je nanejvýš určitý. Pozornost svého svěřence můžeš upoutat pouze něčím určitým. Symbolická metoda bohoslužby má velkou výchovnou hodnotu pro náboženský život tvého svěřence. Na rozdíl od suše rozumářského a odtažitého myšlení minulosti a smyslového a technického myšlení dneška, snaž se ve své katechezi naučit své svěřence chápat smysl symbolu a odkrývat ve věcech jejich úlohu znamení. Třebaže je jasné, že význačné symboly jako oheň, světlo, země, voda, chléb, víno atd. mluví samy od sebe, přesto bys měl v katechezi vysvětlovat a objasňovat četné jiné symboly, méně zřejmé. Dokonce i mnohé velké symboly vyžadují často důkladnější objasnění. Tvoje vysvětlování nesmí oslabovat původní sílu zvěstovatelského charakteru symbolu. Dávej najevo velkou úctu k symbolickému způsobu myšlení, jaký je vlastní tvým svěřencům (Hollander, 40).
Obsah tvého náboženského vyučování
Při svém vyučování můžeš jako duchovní pastýř rozlišit tři typy látky: bohoslužba, Písmo a katechismus. Toto rozdělení však není uspokojivé. Každá látka má svůj postup. Katechismus tě vede sledovat postup od víry, přes svátosti, k mravouce. Biblická výuka tě vede sledovat zase postup dějin spásy. Bohoslužba tě vede sledovat skladbu církevního roku. Takové rozdíly nutí tvé svěřence pokaždé docela měnit jejich myšlenkové zaměření. Každá látka má navíc své výrazy a vzájemná shoda je málo zdůrazněna. Proto se snaž co nejvíce spojit Písmo, bohoslužbu a katechismus.
Metoda náboženského vyučování
Tzv. "mnichovská metoda" se zakládá na tom, že jako katecheta mluvíš, kdežto tvůj svěřenec naslouchá. Jestliže tvůj svěřenec při vyučování pouze naslouchá, pak jen ryze trpně přijímá. Tvůj svěřenec však nechce být pouze nečinným příjemcem, nýbrž se chce zapojit. Taková je už jeho přirozenost. Tak už po dvou přednesených větách ztratíš pozornost svého svěřence.
Možnosti osobního zapojení při hodině náboženství:
1. Dávej otázky, na něž tvoji svěřenci mají odpovídat. Většinou to děláš za účelem kontroly, zda pochopili látku. Uč se však klást otázky tak, abys poznal pravou odezvu na to, co říkáš. Každou přijímanou látku si tvoji svěřenci srovnávají s tím, co už znají, a ukládají si ji jen v těchto souvislostech. Pokud ty souvislosti průběžně nepoznáváš a nenavazuješ na ně v další katechezi, nemá tvoje působení žádoucí účinnost.
2. Modli se společně se svými svěřenci, zpívej, přednášej, předváděj látku dramaticky, konej katechetické slavnosti aj. Přitom je zapojení tvých svěřenců větší, protože se vyjadřuje v souladu s životem z víry a ze společného vyznání víry.
3. Podnikej se svými svěřenci vycházky s návštěvou kostela, sakristie, poutního místa, kláštera, galerie, ateliéru.
4. Kresli, maluj, modeluj, vyřezávej, fotografuj, pořizuj zvukové i videonahrávky.
5. Zapoj se do skupinové činnosti svých svěřenců, při níž jim stanov úkol, řešení otázky, hledání textu, společné skládání básně atd.
Prvé dvě činnosti se provozuj během vyučování. Snaž se, aby tvoje podnětnost při hodinách katecheze byla větší, než zásah a vedení učitele ve světských předmětech, protože tvoji svěřenci mohou odhalit obsah tajemství víry a plně je vstřebat pouze svou vlastní činností.
Snaž se osobně zapojit své svěřence zejména hned na začátku hodiny náboženství. Souhrou otázek a odpovědí, dramatizací a předváděním se snaž upoutat jejich zájem. Při vysvětlování a zvěstování tajemství zaujímej ale první místo jako zvěstovatel Mého Zjevení.
Jak dosáhneš zážitku víry u svých svěřenců? Především vycházej z jejich osobní zkušenosti. Ačkoli dítě nemá ještě dost nějakých náboženských zkušeností, přesto se snaž co nejvíc využít malého světa jeho zkušeností. Když se ti to podaří, nezapomeň pokračovat soustavně dál, protože časem, s tím, jak se zvětší svět zkušeností tvého svěřence, musíš podle toho všechno vyjádřit nově, tedy opravit či spíše doplnit, to co si už osvojil.
Náboženská zkušenost ve vlastním smyslu je tím hlubší, čím silněji vyvoláš nějakou přirozenou zkušenost. Tak upoutáš zájem a pozornost dítěte a neobracíš se jenom na rozum, nýbrž na celou jeho bytost. Náboženská zkušenost je u dítěte možná jen tehdy, pokud se u tebe setká s názorným příkladem živé víry jak ve tvé osobnosti katechety, tak v obsahu tvé výuky. Náboženskou zkušenost svých svěřenců prohlubuj společným vyznáním víry, zpěvem, modlitbou, úklonami a jinými postoji a gesty, katechetickou slavností.
Zatímco v hodině náboženství získají tvoji svěřenci jisté vnitřní poznání pravdy víry a vnitřně je přijímají svým ve víře osvíceným rozumem, při katechetické slavnosti mají příležitost projevit to otevřeně a společně modlitbou, zpěvem, dramaticky, kresbou či jiným projevem. V katechetické slavnosti se pomocí slova a úkonu v posvátné prostředí, které se podobá bohoslužebnému shromáždění, znovu připomínej biblický, evangelní a historický příběh k oživení jistého tajemství, abys živou účastí celého společenství usnadnil svým svěřencům jeho pochopení, dosáhl obrácení. Tato oslava je veřejným vyznáním víry, které současně tvoří úvod k bohoslužebné oslavě v kostele. K dalším zvláštním metodám tvé katecheze patří vyprávění, dialog. kreslení a zrakové pomůcky, audiovizuální pomůcky, osobní ozvláštnění (na rozdíl od společné výuky) a opakování.
Náboženský projev dítěte
Dítě nalézá ve svém projevu způsob, jak se osvobodit od jistého vnitřního napětí. Přirozeně potřebuje dle svého uzpůsobení a temperamentu nějak vybít toto napětí, jinak dochází k úchylkám a výkyvům. Z hlediska tebe jako duchovního pastýře je nejvhodnějším projevem modlitba zpívaná, přednášená, názorně podaná obrazem, rozjímavá aj. Ve škole se nemodli příliš mnoho, na začátku a na konci vyučování. Modlitby často obměňuj. Ranní a večerní modlitbu ve škole nekonej.
Podle temperamentu a nadání svých svěřenců je rozděluj na skupiny, a ty pak veď k projevu jim přirozeně nejbližšímu - kreslení, dramatizace, zpěv atd.
V prožité dramatizaci je životní zkušenost dítěte silnější, protože je daleko hlubší než to, co jen vidí nebo slyší. Dbej však na to, aby se dramatizace nestala "divadlem", ani pouhou "podívanou", nýbrž spontánním projevem a záležitostí dětí samých. K vyhnutí se zbytečné "divadelnosti" užívej co nejprostší šaty a pouze náznaky věcí. Pokud jde o grafický projev, tvůrčí úsilí dítěte podnítíš jen tehdy, když mu předložíš nauku víry živou, a ne suchopárnou, nýbrž dotýkající se jeho srdce, obrazotvornosti a celé jeho dětské citovosti. Snaž se učit živými obrazy, co nejkonkrétnějším vyprávěním, správným tónem, dramatizováním vyprávění, atd. (Hollander,, 234)

Jako duchovní pastýř v Církvi se ve svém výchovném působení neomezuj na běžné školské prostředky, nýbrž využívej také hromadné sdělovací prostředky (CT, VI, 46), včetně počítačů a internetu (Církev a internet, Papežská rada pro HSP, 22. února 2002). Přitom měj na zřeteli především přenášený obsah, ale také cíl sdělovacích prostředků, osoby, místa, dobu a ostatní okolnosti, které mohou změnit nebo dokonce docela obrátit nábožensko-mravní hodnotu obsahu. Především se snaž, aby si tvoji svěřenci udělali ve svědomí jasno o řádném použití těchto prostředků, zejména pokud jde o některé současné otázky:
1. První otázka se týká informace, tj. získávání a šíření zpráv. Při sdělování předávej vždy pravdivý obsah a to úplný - při zachování spravedlnosti a lásky.
2. Druhá otázka se týká vztahů mezi tzv. svobodou umění a normami mravního zákona. Zachovávej prvenství objektivního mravního řádu, protože jedině tak bereš ohled na příjemce své zprávy celé jeho přirozenosti.
3. Při líčení a popisu mravního zla vezmi v úvahu to, že sice můžeš i pomocí hromadných sdělovacích prostředků přispět k lepšímu poznání člověka, ale také můžeš po mravní stránce způsobit více škody než užitku. Proto se to snaž důsledně podřizovat mravnímu řádu (IM 1,4-7).
Uč své svěřence uvážlivému výběru obsahů přenášených hromadnými sdělovacími prostředky, a užívat všeho hodnotného z hlediska mravnosti, vědění a umění a vyhýbání se všemu závadnému (IM 1,8).
Přičiň se jako duchovní pastýř o podporu hodnotného tisku, filmu, rozhlasu, televize, divadla (IM II,14,16,17, 18) jakož i pochvalným vyzdvižením hodnotných děl (IM II,14).
Usiluj přitom o navázání a udržování dobrých vztahů k veřejnosti, tím, že se otevřeš i ohlasu přijatých obsahů u svých svěřenců, tedy vlastně duchovním doprovázením svěřenců při jejich používání sdělovacích prostředků. Obracej se přitom na své svěřence, přijímající zprávy z hromadných sdělovacích prostředků nejen jako na jednotlivce, nýbrž také jako na skupinu. Taková soustavná péče o zpětnou vazbu při přijímání zpráv a programů tvými svěřenci se odlišuje od jiných druhů šíření zpráv předně širším rozsahem působnosti a větší rozmanitosti používaných způsobů a postupů, které zahrnují kromě slovního a názorného předávání zprávy také nějaký způsob jednání s lidmi a organizacemi, pořádání různých setkání a besed. Dále se odlišuje důrazem na věcnost a logickou správnost argumentace, snahou vyhýbat se všemu, co při předávání náboženských obsahů odpuzuje, jako je nepravdivost, strojenost, neupřímnost, vlastní nepřesvědčenost a tím i nepřesvědčivost pro příjemce sdělení, neupřímnost projevu, nadsazování, atd.
Konečně se odlišuje vyloučením nebo zmírněním nesnášenlivého, povýšeného či předpojatého tónu, důrazem na potřebu vzájemného porozumění a solidaritu mezi lidmi a zařízeními soudobé společnosti, vyloučení jednoznačně odsuzujícího přístupu k těm, kdo se dopouštějí hříchu, apod.
Výchozím bodem tvého doprovázení příjemce zprávy a obsahů hromadných sdělovacích prostředků a tvé duchovní péče o jejich vzájemné vztahy („public relations“) je nezaujaté obracení se na něho jako na veřejnost. Nezačínej toto vystoupení svého duchovního pastýřství kázáním, katechezí ani jiným otevřeným hlásáním učení víry. Snaž se povzbudit svého svěřence ve veřejnosti ke spontánní účasti, a pak pomocí vhodných seriálů a cyklů udržuj jeho napojení na tuto účast. Jeho spontánní účast můžeš povzbudit pomocí besed, kvízů a soutěží, zahrnujících též znalosti o národních světcích a světicích, o známých poutních místech atd.
V televizi se ti nejlépe osvědčí soubor metod a postupů, spočívající v dramatickém představování jistých témat z mravního a náboženského života tvých svěřenců, k němuž sami poskytnou - na základě předběžně, rámcově stanoveného námětu (např. jak se manžel s manželkou seznámili, staří lidé v rodině, manžel v kuchyni, tchyně, podezření z nevěry, narození dítěte) - vlastní původní náměty ze života. Stačí je dramaticky sestavit a předvést v podání herců, ochotníků, dětí. V účasti na dramatickém podání a hereckém provedení se mohou střídat duchovní rodiny řádové, farní obce a diecéze. Doporučuji ti seriálové podání, stejnými herci, aby si na ně diváci zvykli. Současně pořádej televizní soutěže těch dramatizovaných námětů, které Diváky nejvíce zaujmou, besedy s těmi, kdo poskytli námět, herci a dramatiky. Vybrané dramatizace můžeš opakovat.
K nenáročným způsobům provádění tohoto duchovního doprovázení tvých svěřenců ve farní obci patří využití kostela k výstavám děl svých svěřenců, dětských kreseb a obrazů či jiných výtvarných projevů, jakož i děl umělců. Jde o výtvarný projev dětí z farní obce na dané téma (události ze života Mne, Panny Marie, národních světců a světic, ze života farnosti apod.), objasněné v katechezi, v kázání aj. Současně s vystavovanými díly prováděj anketu či zjišťování, která díla se líbí nejvíce, a ta vystavuj na úrovni chrámové výstavy v diecézi či na mezidiecézní úrovni.
Jako kněz nebo řeholník, ale především jako laik si osvoj přiměřené odborné znalosti a dovednosti, abys dovedl hromadných sdělovacích prostředků užívat pro apoštolské účely (IM II,15).
Jako biskup ve své diecézi pastýřsky pečuj o zařízení a podniky hromadných sdělovacích prostředků, podporuj je, a pokud souvisí s apoštolátem, koordinuj je. (IM II,20). Zřizuj a rozvíjej místní ústředí pro hromadné sdělovací prostředky, aby mohlo pastýřsky pečovat o správnou mravní výchovu těch, kdo tyto prostředky provozují, jakož i příjemců, užívajících těchto prostředků (IM II,21)

 

VII. Pastýřské působení v jazykové kultuře národa

 

Jazyková kultura každého národa se v podstatě neobejde bez tvého pastýřského působení. Toto tvoje působení je v duchovní podstatě přirozeně dokonale působivé v oblasti jazyka, neboť ho duchovně uspořádává, naplňuje po stránce hodnotného obsahu, a také po vlastní stránce jazykové z něho činí kulturu. Zároveň však je to jazykově působivé také jako případná podmínka jazyka, protože do jisté míry usnadňuje trvání a působení jazykové kultury. Zářný příklad toho najdeš v českém jazyce třeba v díle Tomáše ze Štítného. Výstavba každého jazyka přirozeně odráží vedle zvláštních mravních, umělecko-estetických a výchovných předpokladů jeho trvání především také náboženské podmínky, což v tomto smyslu vede k různému "jazykovému obrazu světa".

Moje Slovo, které předáváš jako duchovní pastýř osobním slovním projevem, je ve své duchovní podstatě nevykořenitelným základem jakéhokoli tvého slova lidského. Předchází každé tvoje slovo (1 Petr 3,1). Dokáže se prosadit i bez tvého slova, ovšem nepodceňuje tvé slovo, nýbrž je uznává jako jednu z možností svého uplatnění (Řím 10,14-17; 1 Kor 2,1-5).
Ve slovech bohoslužby představuješ události z Mého života a umožňuješ tak jejich znovuprožívání společně se svými svěřenci. Slova bohoslužby jsou modlitbou celého Mého vykoupeného lidu. Není to jen tvůj soukromý rozhovor, nýbrž rozhovor tebe uprostřed Mého lidu a spolu s ním ve shromáždění kolem Mne a Mým prostřednictvím.
Jako duchovní pastýř podáváš v bohoslužbě nikoli svoje slova, nýbrž slovo dané. Je to Moje Slovo, které neprošlo psychologickým procesem myšlenky, případné podmíněně počaté ve tvém mozku. Je to Slovo, které je ti dáno i v logické uspořádanosti věty jako vlité, vdechnuté Duchem svatým a přednesené ústy a perem patriarchů a proroků, evangelistů a apoštolů. Na svém bohoslužebném slově přirozeně nemůžeš sám nic měnit, protože má plnou účast na Mém Slově (Jan 1,1-14). Slovo - Logos - je projevem Mne jako Otce i Syna i Ducha Svatého. Je posledním důsledkem plnosti Mé Milosti a Moudrosti, která se z překypující plnosti božství vylévá v Mém výkřiku Slova, jež je v podstatné jednotě s naším věčným Otcem i s Duchem ode Mne i od Otce. Slovo Písma je na světě dříve než jsem jako tvůj Bratr. Obsahuje Mne v sobě dříve, než bylo ztělesněno. Slovo Písma nese v sobě Mne i tehdy, když na Kalvárii doznělo hrozné "dokonáno jest", i tehdy, když ztělesněné Slovo stanulo po pravici Mého Otce, aby odtud přišlo soudit živé i mrtvé
Jsem v každém slově tvé bohoslužby. Slovo je nejúžasnější posvátné znamení, které bohoslužba má a užívá. Je krátké, jasné a je v něm vše. Je to skromné znamení, které ukazuje. Slovo je v bohoslužbě světlem. Bohoslužebné slovo je paprsek, který proniká temnoty a činí je jasnými a zřetelnými. Stačí ti říci třeba "Jeruzalém" a hned to jako paprsek světla zazáří do tmy. Tímto paprskem se tobě i tvým svěřencům otevírá perspektiva Mé společnosti.
Přicházím zde jako její Zakladatel a rozvádím pojem nebeského království čili Mé společnosti tak, že musíš vypnout všechny síly ve snaze postihnout všechny jasné body tohoto nepřeberného bohatství pojmů, které uvádím až do nejvyšších apokalyptických dálek svého nedostižného zření.
Slovo "Jeruzalém " se promítá v soustředěném pojmu vyvoleného národa izraelského s celou historií Pentateuchu a po zkázu města za Tita. Slovo "Jeruzalém" se promítá v pojmu večeřadla, kde se loučím s učedníky a ustanovuji ve své poslední vůli věčná tajemství eucharistie. Slovo "Jeruzalém" se promítá v pojem vrcholné lásky, jež je naprostou dokonalostí a kterou se naplňuje veškerý zákon. Takto můžeš v bohoslužbě postupovat od slova ke slovu. Pokud se modlíš se svou farní obcí nebo rodinou manželskou či duchovní bohoslužebným slovem, modlíš se se Mnou a modlíš se Mými ústy. V tom je zahrnuta tvoje osobní jednotlivost i zapojenost do ostatního Mého lidu. V tom je základ povznesení tebe jako zvláštního pastýře i s tobě svěřenou farní obcí.
Kromě přirozeně nevykořenitelného v duchovní podstatě dokonale skladebně pořádajícího účinku na jazyk tvých svěřenců, má tvoje jazykové působení jako duchovního pastýře také případně kultivující účinek. Tento tvůj případný, objektivně podmiňující vliv na jazykovou kulturu je jen v jistém stupni či rozsahu, nicméně vždy je poměrně dokonalejší, než jazykový vliv přirozených činitelů, jako umění, výchovy, práva atd. Toto tvoje případné jazykové působení můžeš schematicky vystihnout v modelech náboženského jazyka. Zdokonalování těchto modelů stále více ujišťuje tebe i každého tvého svěřence, že jsem jádrem tvého života, jako tvůj Bratr a Spasitel. Tyto jazykové modely se odvozují od zjevení, jehož mechanismem ve společnosti je tvoje víra a koneckonců jsem to sám. V modelech náboženského jazyka (např. rodinný model výroků o Mně: otec, matka, manžel, snoubenec; profesionální model: pastýř, rozsévač, hrnčíř, rybář, kupec, lékař, převozník; politicko-státní model: král, soudce, voják, strážný aj.) se prosazuje vliv tvého duchovně pastýřského působení v jazyce (J.T.Ramsey, Talking about God: models, ancient a modern; In: Phil. Today, 1969, 2, 167, 178).
Jako můžeš rozlišit některé vývojové směry v evropské společnosti a kultuře, tak můžeš rozlišit jisté směry ve vývoji svého případného objektivního jazykového působení v Církvi. Můžeš to sledovat na vývoji svého pastýřského působení v Církvi na latinu. Latina jako tradiční jazyk bohoslužby a tebe jako zvláštního duchovního pastýře plní úlohu oddělující a posvátnou (na rozdíl od všední řeči ostatní společnosti). V ní dáváš vnější výraz jistému odstupu mezi tebou a tvými svěřenci ve farní obci na jedné straně a Mnou na straně druhé. Latinské panování Mé Církve objektivně slábne v té době, kdy se vyčleňují a tříbí spisovné jazyky národní. Na jejich tříbení má svůj podíl - vedle tvé samotné služby jako duchovního pastýře v Církvi - také mravnost a umění (Tomáš ze Štítného, Jan Hus, Petr Chelčický, Dante, Rajmund Lull, atd.)
Proto při svém zvláštním pastýřství ber v úvahu obecné duchovně pastýřské působení mravního a uměleckého života laiků na základě jejich křtu.
Pokud jde o přirozené působení změn v umění na jazyk, je nesporné, že umělec, který chce vyjádřit současné obsahy a hodnoty tak, aby byl příjemce jeho díla uchvácen způsobem vyjádření, musí překračovat užívané výrazové postupy a jazykové prostředky. Překračuje je v řádu, který je řádem daného umění, v řádu krásna. Objevné přínosy se stávají skladebnou součástí jeho jazyka, nenarušují ho, nýbrž naopak obohacují, zpevňují jeho skladbu a odhalují jeho nové úkoly. Jazyk je na jedné straně závazný, na druhé straně však výslednicí hybných sil svobodně tvořícího jedince. Průbojnost slovesné tvorby křesťanského laika tkví v tom, že se snaží onu tradiční normu změnit stylistickým básnickým ozvláštněním, čerpaným někdy z hovorové řeči, která je ve svém případném vývoji někdy dál. To způsobuje jistou svěžest, neotřelost a šťavnatost jeho slohu. Také básník si k vyjádření svého estetického zážitku pomáhá jazykem běžného dorozumívání. Sahá po prvcích tohoto jazyka, aby jimi vyjádřil něco, co v rámci běžného dorozumívání zavedenými slovními výrazy a jejich strnulým emocionálním důrazem nelze docela vyjádřit. Básník posunuje, přesunuje a mění významy běžných slov a sousloví, a s nimi i jejich nositele, běžné představy - obrazy. Kombinuje a navršuje podobné významy slov, aby z nich dostal význam nový, nebývalý, běžným slovem netypizovaný. Teprve vytvořený básnický obraz lépe odpovídá jeho estetickému zážitku, rozehranému v jeho nitru "hudbou intuitivní pulsace" (J.Maritain, Creative Intuition in Art and Poetry, New York 1966 Doubleday Books).
Co se týče přirozeného pronikání mravních hodnot do jazyka, ať jsi duchovní osoba nebo křesťanský laik, tvoje postoje, gesta, jednání, vyjevující navenek zvláštní názory, přesvědčení a hodnocení člověka, samy o sobě nepotřebují jazyk ke sdělení své mravní hodnoty. Tvůj němý pohled, podání ruky, dotek nohou pod stolem, hrozba nebo pozvání prstem, políbení, objetí a mnoho jiných srozumitelných gest a postojů v podstatě dokonale nahrazuje mluvu i u osob normálních, nehledě k hluchoněmým. Přesto tvoje gesta, postoje a jednání, provázející řeč, dodávají sdělovaným zprávám zvláštní důraz, zabarvení, nebo dokonce převracejí jejich význam.
Zvláštním útvarem mravní oblasti tvého života je mýtus. Mýtus podstatně přesahuje jazyk s jeho fonémy, morfémy a sémantémy. Odraz tvých subjektivních pocitů a názorů, jakož i věcné skutečnosti ve tvém nitru, podstatně převyšuje odraz objektivní i subjektivní skutečnosti v jazyce. Pronikání mýtu do jazyka je velmi složité, protože jde především o pronikání různých vztahů z mýtu do jazyka a naopak (Cl. Lévi Strauss).
Ve svém duchovně pastýřském působení nezapomínej, že pokusy o odstranění mytologických prvků z procesu oslovení věřícího a o výstavbu teologického jazyka mají opodstatnění do té míry, pokud se nesnaží kriticky zkoumat ani zdokonalovat Moje Slovo. Bez nadpřirozeně dané inspirace nemůžeš Mé Slovo zdokonalit. Můžeš však nově vyložit skutečnost tvých svěřenců ve farní obci a vyložit situaci dnešního člověka, a tak vytvářet případné podmínky pro vznik nějakého nového mýtu. Pomocí modelování náboženských výroků můžeš zjistit, proč upřednostňuješ některé modely před jinými a jaké modely odpovídají tvým svěřencům ve farní obci. To je důležité. Hlavním sdělovacím prostředkem ve tvém pastýřském působení v Církvi jsou národní jazyky, kterým se přizpůsobuješ, totiž osvojuješ si je, abys jimi mohl sloužit - vést pastýřský pohovor, kázat apod. Jako dobrý kazatel se nauč ovládat krásnou literaturu své doby a osvoj si i způsob, jak tvořivě v ní pronikají mravní a estetické hodnoty do jazyka. Tato kultivace jazyka pomocí přirozených činitelů ti usnadňuje jeho kultivaci v duchu radostné novozákonní zprávy a zároveň její šíření pomocí takto zdokonaleného jazyka.
Případné duchovní působení jazyka se uplatňuje v náboženském projevu světského básníka v menší míře než v náboženském projevu mystika, a ještě v menší míře než v náboženském výroku tebe jako kněze při slavení mše svaté. Slova bohoslužby pro společné slavení mše svaté jsou dost stručná. Poskytují jednotlivým účastníkům domýšlet přednesená slova v době určené pro tiché usebrání, a tak vnitřně prožívat radostnou novozákonní informaci. Srozumitelnost zde není jen záležitost přednesu v mateřském jazyce národa. Mnoho záleží také na tvém myšlenkovém postupu a způsobu vyjadřování. Tvoje jazykové duchovně pastýřské působení se stává ucelenějším a sjednocenějším, pokud je vyrovnaně spojuješ s náboženským působením umění, pokud zapojíš účastníky společné bohoslužby do zpěvu hlavních prvků slov bohoslužby formou jim přístupnou a srozumitelnou.
Zatímco v minulosti převažovalo ve tvém slovním působení jako zvláštního duchovního pastýře v Církvi kázání, v dnešní době se připisuje velký význam rozhovoru. Třebaže jsou tvoji svěřenci přesyceni nejrůznějším řečněním, přesto ani únava, ani závažnost jiných způsobů sdělování nesnižuje trvalou sílu tvého slova a neodrazuje od něho tobě svěřený lid (Pavel VI., Ap. ex. Evangelii nuntiandi, IV, 42).
Tvoje slovo zůstává stále závažné, zejména když je nositelem Mé moci (1 Kor 2,1-5). Je to právě tvoje slovo duchovního pastýře, které připravuje k víře ty, kdo je slyší. Usnadňuješ víru těm, které přesvědčuješ (Řím 10,17), třebaže jim samotnou víru přirozeně dát nemůžeš. Tvoje šíření radostné novozákonní zvěsti slovem nabývá různých forem. Svaté nadšení a láska ti pomáhá objevit nesmírné množství způsobů podání. V životě totiž dochází k nesčetným rozličným událostem a situacím, které ti poskytují příležitost k nevtíravému a účinnému připomenutí toho, co říkám za podobných okolností. Tvoje opravdová vnímavost pro duchovní hodnoty ti docela postačí k tomu, abys dovedl z událostí vyčíst Mé poselství (Pavel VI., Evangelii nuntiandi, IV, 43).
Jazyk všedního dne se smyslovou určitostí svých pojmů, jadrností a emocionální působivostí je znamenitým prostředkem šíření významných obsahů tam, kde potřebuješ o to šířit poměrně prosté, naukově nepříliš náročné pravdy. Chceš-li jako hlasatel evangelia dojít vytčeného cíle, nauč se vedle rozmanitých metod působení ovládat způsob mluvy, jaký je blízký tvým posluchačům. Proto je pro tebe jako duchovního pastýře žádoucí důkladná příprava. Snaž se pohotové skloubit požadavky svých posluchačů na srozumitelnost s požadavky sdělované zprávy. Řeč a výrazy, pomocí kterých máš hlásat Moje Slovo, musí být důstojné, přesné a přiléhavé (Evangelii nuntiandi, VI, 73) . Tvoje řeč musí být správná formou, tj. mluvnicky správná, zřetelná a jednoduchá, ale také správná obsahem, tzn. názorná a pravdivá.
Mluvnická správnost tvé řeči duchovního pastýře spočívá v tom, aby ses vyvaroval mluvnických chyb a netrpěl je ani v Mém domě. Někdy smíš učinit ústupky lidové mluvě, jsou-li tvými posluchači děti, zejména malé. Vedle mluvnické správnosti si osvoj pečlivou a správnou výslovnost. Tvoje řeč bude zřetelná, když bude jasná a živá, ale současně volná. Jakákoli šroubovanost či strojenost v mluvené řeči vzbuzuje u tvých posluchačů nelibost. Po stránce hlasové se snaž svou řeč vhodně modulovat, aby nebyla jednotvárná ani únavná. Nepoužívej příliš hlasitou řeč. Vyhýbej se cizím a neobvyklým slovům, podrobným citacím zdrojů, ale na druhé straně také různým rčením dětinsky zdrobnělým a příliš obrazným! Názornost tvé mluvy znamená, aby všechno, co říkáš, bylo skoro viditelné. Nevyjadřuj se příliš odtažitě, protože to tvým posluchačům znesnadňuje vniknout do smyslu jednotlivých vět. Pravdivost tvé řeči se musí vyznačovat vážností a procítěností podání. Užití výrazů, vazeb a tvarů hovorových a lidových, které jsou s jistou umírněností vhodné ve tvém rozhovoru s jednotlivcem či skupinou, zejména na začátku řeči, je nežádoucí ve tvém kázání a promluvě nebo v projevu v hromadných sdělovacích prostředcích. Vyvaruj se vulgárních slov, povrchních vtipů nebo dvojsmyslných obratů. Mluv klidně, chceš-li působit na cit. Počínej si něžně, chceš-li pohnout vůlí svých posluchačů. Mluv vážně a přesvědčivě. Dáváš-li výstrahu nebo káráš-li, mluv důrazně a rozhodně. Proto si osvoj umění zvukové stylistiky. Spočívá ve výběru slov, slovních spojení, ve vhodném uspořádání slov, ve zvukové kráse a libozvučnosti (J. Hronek, Katechetika, 82-84, 1946)
Rozhovor, kterému se dnes přikládá značný význam, se řídí určitými pravidly (Pavel VI., Encyklika Ecclesiam suam, 10. 8. 1964). Jako duchovní pastýř se ve svém rozhovoru v Církvi snaž oslovit všechny své svěřence a zároveň jim také trpělivě naslouchej. Rozhovorem rozuměj setkání a sdělování mezi jednotlivci a skupinami s cílem uskutečnit hlubší pochopení pravdy nebo zlepšení vztahů v prostředí upřímnosti a vzájemné důvěry a úcty k člověku jako osobě.
Zvlášť obtížný je rozhovor mezi osobami různých názorů, nebo dokonce protivníky. Používej tři typy rozhovoru. Předně při setkání na úrovni prostých lidských vztahů, kdy sleduješ pomoc lidem z jejich osamocení, rozptýlení jejich nedůvěry a vytvoření prostředí větší vstřícnosti, oboustranného ohledu.
Dále při setkání na úrovni, kdy sleduješ projednání otázky závažné pro účastníky rozhovoru. Konečně při setkání na úrovni činnosti, v němž se snažit určit podmínky součinnosti na určitých praktických cílech, třebaže naukové rozdíly trvají.
Jako duchovní pastýř se snaž, aby se každý tvůj rozhovor vyznačoval otevřeností a vstřícností, abys nejen mluvil, ale také trpělivě naslouchal osloveným, takže všichni účastníci dávají a přijímají. Tím se tvoje pastýřské působení liší od vyučování, které sleduje výchovu žáka. Přesto však i tvůj rozhovor, pokud zahrnuje naukové obohacování tvých svěřenců, kteří ho sledují, je pro ně nějakou formou poučení, a zároveň také hlásáním evangelní pravdy.
Vzhledem k náročnosti vedení veřejného rozhovoru, k němuž vybízí duchovního pastýře služba v Církvi, pamatuj na tuto okolnost už při výchově a přípravě kněží a řeholníků, aby byli vybaveni dostatečnou znalostí dnešní mentality i praktickým výcvikem připraveni pro rozhovor s lidmi naší doby, včetně nevěřících (OT 15).
Tvůj veřejný rozhovor, který se vedeš mezi ostatními lidmi ve své obci, ať už jsou to křesťané nebo hledající, vyžaduje zvláštní opatrnosti, protože ovlivňuje veřejné mínění. Jako křesťan, ať už jsi kněz, řeholník nebo laik, který se rozhovoru zúčastníš, dobře se připrav po stránce naukové, co do praktické zkušenosti ve vedení rozhovoru, po stránce účinnosti slova a přednesu, ale i jako mravní autorita. Jde-li o veřejný rozhovor, je vhodné, aby se rozhovoru zúčastnily osoby, vybavené veřejnou autoritou, nebo představitelé veřejných úřadů a zařízení.
Tvůj soukromý rozhovor podléhá obecné směrnici. Předně účinnost tvého rozhovoru vyžaduje tvoji znalost předmětu, o který jde, a to nejen ze strany odpůrce, ale především z hlediska křesťanské nauky.
Uvědomíš-li si svou nedostatečnou připravenost, obrať se o radu k zodpovědné osobě, popř. k němu odkaž svého svěřence.
Konečně přistupuj k rozhovoru s vážnou mravní zodpovědností a neustupuj odpůrci jen proto, abys za každou cenu dosáhl shody, a podobně ani nevystavuj svou víru nebezpečí.
Konečně nepodceňuj vliv přímého svého mravního svědectví pro úspěch rozhovoru - totiž svědectví pravdivého života, shodujícího se s vírou.

Před dnešním zdůrazňování významu rozhovoru nepozbývá svou závažnost ani tradiční způsob slovního tvého působení jako zvláštního duchovního pastýře, totiž kázání či promluva.
Tvoje kazatelské poslání duchovního pastýře pochází ode Mne (Jan 10,10; 14,6). Také vznešenost tvé kazatelské služby v Církvi pochází ode Mne ( Sk 6,2; 1 Kor 1,17; Lk 10,16) a z obsahu kázání, jímž je Moje Slovo (Žid 4,12; 1 Tes 2,13). Nezacházej s Mým Slovem příliš volně, raději je přesně cituj, ale jen občas uváděj přesné místo citace v Písmu svatém.
Tvoje duchovní kazatelství je dovednost vyjádřit řečí učení svaté víry tak, aby byl tvůj posluchač připraven křesťansky věřit, milovat a také žít. Účelem tvé duchovní řeči, projevující se v kázání či promluvě, je doplňovat a opravovat křesťanské vědomosti, povznášet sebevědomí tvých svěřenců, vzbudit v jejich duši přesvědčení a city, doprovázející křesťanskou zbožnost, a vést vůli k spasitelným předsevzetím. Toho dosáhneš misijním kázáním (tím se zabývá keryktika), náboženským vyučováním dětí (katechetika) a kázáním k dospělým (homiletika).
Tvoje duchovní hlásání se přirozeně opírá o zákony a pravidla světského řečnictví, nicméně je mezi nimi podstatný rozdíl v účelu a v prostředcích. Světské řečnictví se snaží v posluchačích vzbudit krásný zážitek nebo je povzbudit k rozhodnutí vůle. Snadno se však zvrhá ve vyvolávání davové psychózy, zneužívání psychohypnotických metod působení, uchyluje se k sugesci a zneužívání "podprahového vnímání". Takové metody a postupy působení či spíše znásilňování, nejsou důstojné tebe jako člověka a Mého dítěte už vůbec. Tím spíš je nemůžeš používat ve svém duchovním řečnictví. Přičiňuj se také o jejich vykořenění z působení světského řečnictví a z hromadných sdělovacích prostředků. Účel tvého duchovního řečnictví je vždy nadpřirozený. Působíš ke spáse duší. Některé prostředky svého duchovního řečnictví smíš převzít z umění, nicméně vždy musíš usilovat převahu duchovního obsahu nad formou podání.
Předmětem tvého kázání je Moje zjevená pravda (Mk 16,15), a to v celé šířce a hloubce (Mt 28,20), ale nikoli jako suchá teorie, nýbrž jako živá víra. Modli se a přičiň se všemožně o to, by tvoje kazatelství bylo vcelku podloženo mravním postojem a jednáním, odpovídajícím slovům. Neboj se svérázného osobní podání. Vzpomeň si na svatého Františka, který během svých veřejných promluv zpíval, recitoval a dokonce napodoboval zvuky ptáků a zvířat.
Při promluvách nezapomínej na oslovení, ke komu mluvíš, a někdy toto oslovení podle svých posluchačů obměňuj, a občas opakuj.
V minulosti používali kazatelé oslovení v první osobě množného čísla (věřící, bratři a sestry, atd., což může působit dost neosobně. Vždyť chci každého oslovit tak, jak je mu nejbližší, protože znám své ovce a ony znají Mne. Pro zvětšení osobní účinnosti své promluvy můžeš oslovovat své svěřence v druhé osobě jednotného čísla (ty, bratře, sestro), třebaže ne výslovně jmenovitě, protože chci oslovit všechny a ne jen některé.
Dříve také bývalo zvykem kázat o Mně, Mé panenské Matce a Mých svatých ve třetí osobě, jako on, ona, oni. To mohlo posluchače svádět k prožívání Mé Osoby a osoby Mých svatých jako někoho zrovna zde nepřítomného, už odešlého či jednou přijdoucího. Ve skutečnosti jsem to sám, jako tvůj Bratr a Spasitel, kdo tebe i tvé svěřence právě teď a zde zvu ke svému stolu, a ty máš spolu s ostatními odpovídat svou účastí na Mé pozvání. Sejdete-li se však dva nebo tři v Mém jménu, jsem uprostřed vás, jako ten první mezi vámi, kdo vás k tomu pohnul. Takže jsem pro tebe jako pro každého z vás první osoba, a pak se k Mé první osobě druží Moje panenská Matka Maria a ostatní Moji svatí a světice, kdežto ty a s tebou i každý tvůj svěřenec jsi další příchozí, druhá osoba. Tak chci být od tebe jako svého prostředníka zpřítomňován všem tvým posluchačům. Chci, aby ses Mi jako každý Mnou oslovený otevřel tak, že ti budu promlouvat jako Miláčkovi Janovi od srdce k srdci. Když chceš o Mně mluvit, nauč se Mi napřed naslouchat svým srdcem jako svatý Dominik, který buď mluví se Mnou nebo mluví o Mně.
Otevři se Mi, abys Mne slyšel jako svatá Kateřina Sienská ve svých mystických modlitbách. Takovému prožívání můžeš pomoci přímým citováním Mého Slova. Když Mi ve mši svaté propůjčuješ svoje ústa a ruce, tak neváhej v Mých službách promlouvat Mým hlasem v první osobě. Stejně tak neváhej užít i listů Mých apoštolů a děl Mých svatých a světic, kdy můžeš oslovit každého věřícího v první osobě jednotného čísla jako mluvčí v první osobě, takže k ní promlouvám v první osoba, ať už vystupuji jako náš společný věčný Otec, nebo jako tvůj Bratr a Spasitel, nebo jako Duch Posvětitel, vycházející ode Mě i od Otce.
Při kázání vycházej jako z pramenů především z Písma svatého, dále ze spisů svatých Otců, z bohoslužby obecné Církve, z rozhodnutí svatého Stolce a církevních sněmů, z dějin, z přírody, ze své vlastní zkušenosti, ze svědectví vynikajících osobností.
Pokud jde o délku tvého kázání, při postních a misijních řečech zachovávej delší kázání, nejvíce však do 20 minut. Konej většinou krátká kázání (asi 5 minut), ale častěji. Máš-li v takovém krátkém kázání podat věřícím něco hodnotného, důkladně na to připrav, abys mluvil stručně a výstižně. Vzhledem ke krátkosti běžných kázání, usiluj o soustavné podání učení svaté víry pomocí cyklu či seriálu kázání.
Můžeš přednést kázání exegetické nebo homilii, a kázání tématické.
Tématickým kázáním přinášej svým posluchačům poučení o věroučné nebo mravní pravdě (didaskalické kázání), nebo je mravně povzbuzuj (paregoretické či parehetické kázání).
S ohledem na obsah tématického kázání konej kázání věroučná, mravoučná, bohoslužebná a slavnostní, jako chvalořeči svatých.
Příležitost ke kázání máš denně, ale zejména v neděli, ve svátek, v postní době, při konání misie nebo duchovních cvičení (exercicií), dále v souvislosti s různými závažnými společenskými událostmi.
V homilii přinášej svých posluchačům exegeticko-praktický výklad nějaké části Písma svatého tak, že ho rozebíráš. K podstatě homilie náleží, abys vyložil úryvek z Písma svatého a prakticky ho užil pro běžný život svých posluchačů. Při exegetické homilii vylož úryvek Písma svatého větu za větou, popř. některá slova zvlášť, ale vždy s ohledem na praktický život svých posluchačů. V tématické homilii si vyber hlavní body a myšlenky z úryvků Písma svatého, uprav je dle vlastní osnovy, ale vždy se omezuj na obsah daného úryvku. V tématickém kázání na rozdíl od homilie postupuj souborně. Proto usiluj o dosažení jednoty cíle a myšlenky, kterou sis zvolil.
V didaskalickém kázání vylož náboženskou pravdu, dolož ji a objasni svým posluchačům, kde a jak je obsažena v Mém zjevení. Naznačuj nesprávné pojetí pravdy a vyvracej námitky. Objasni význam náboženské pravdy pro život svých svěřenců a citovými a volními motivy pohni jejich vůli, aby se podle ní řídili.
V paregoretickém či parenetickém kázání rozveď vhodné náměty citové a volní, abys pohnul své posluchače k nějakému mravnímu předsevzetí. Význam takového kázání je v tom, že tím soustřeďuješ působnost několika námětů na jediný cíl. Proto se zde snaž více než kdekoli jinde o sjednocení námětu kázání a jeho cíle.
Tvým přednostním kazatelským úkolem je věroučné kázání. Nesnaž se podávat takové kázání přísně logicky. Tvoji posluchači nemusejí od začátku vědět, že jim chceš dokazovat nějakou pravdu. Neomezuj se na pouhé důkazy, nýbrž používej i to, co už je pro náboženský život tvých svěřenců dokázané .
V apologetickém kázání vycházej ze současných myšlenkových a názorových směrů a obratně obhajuj a braň učení svaté víry. Tak upevníš víru svých svěřenců, roznítíš v nich radost z víry, uschopníš je, aby dovedli čelit pochybnostem a námitkám vlastním i cizím, povzbudíš je k předsevzetí k životu podle obhájené pravdy. Vyhni se při kázání polemizování.
Při morálním kázání se vyvaruj se pouhého moralizování. Nekaž ani tak o příkazech a zákazech, jako spíše o dobrodružství a hrdinství ctnosti. Ukazuj určité cesty a způsoby ctnostného života v dnešní společnosti. Při kázání o hříchu často objasňuj odlišnost těžkého, smrtelného hříchu od lehkého. Když zaměříš své kázání na otázky šestého přikázání, neopomínej připomínat, že šesté přikázání je pouze jedno z deseti, a že tedy jde zde ještě devět jiných, neméně závažných, která jsou však na veřejnosti připomínána méně, než přikázání šesté. Častěji mluv o cizím majetku, a to i státním, o náhradě, o práci, spravedlivé odměně, o daních, o vedení dětí v rodině k poctivosti osobním příkladem rodičů, apod. Užiješ-li někdy kázání pokárání, neoslovuj své posluchače v první osobě (vy, ty, věřící, bratři, sestry), ani káraný hřích či neřest nezobecňuj ani nevztahuj na mnohé z posluchačů, nýbrž mluv spíše o některých či jen některém z křesťanů či z bloudících bratří. Vždy vyhledávej pokud možno souvztažnosti ke káraným stavům - představení X podřízení, zaměstnavatel X zaměstnanci, bloudící bratr X hledající otec, atd.
Ve svém bohoslužebném kázání připomínej Církevní rok, jeho části a svátky, bohoslužebné předměty, jako chrám, oltář, obrazová, sochařská výzdoba atd., bohoslužebné úkony, jako svěcení vody, křídy, svící, adventního věnce, pokrmů, nápojů, popelec atd., obřady mše svaté, svátosti a svátostiny.
V slavnostní řeči o svatých představuj příslušného světce či světici tak, jak se projevují ve svých vztazích ke Mně i ke světu. Rozlišuj mezi historicky doloženými událostmi a legendami. Přitom neupřednostňuj historicky doložené údaje nad legendy, ani naopak, protože legenda podle svého latinského slova smyslu je to, co se má opakovat. Pro lepší přiblížení toho, že slavení svátku či památky svatých při mši svaté je více než vzpomínka na ně, nýbrž že jsou při mši skutečně přítomni svým duchem (na rozdíl od Panny Marie, která je díky svému nanebevzetí s duší i tělem vždy přítomna nejen duchovně, ale také tělesně), uváděj pokud jejich původní nebo přisuzovaná slova tak, aby tvými ústy promlouvali k posluchačům v první osobě. Pro ještě aktuálnější a závažnější jejich přiblížení posluchačům zkus někdy mluvit jejich ústy a osobně přetvořeným důstojným způsobem (improvizací) pronést jejich osobní projev v první osobě, tak, jakoby světec osobně mluvil k posluchačům.
V nedělním kázání vycházej z úryvku Písma svatého, nebo aspoň vzdáleně s tím souvisím.
Ve svém kázání o slavnostech seznamuj posluchače s dějinným obsahem tajemství, které se oslavuje, vysvětlení zjevené pravdy, význam a účel slavnosti. Po tomto působení na rozum svých svěřenců se zaměř i na city a vzbuzuj city, odpovídající tajemství. Z obsahu svátku vyvozuj vhodné předsevzetí, povzbuzuj k nim své svěřence a ukazuj jim, jak ho mohou v běžném životě upotřebit.
Při mariánském kázání, uč své svěřence správně číst a rozjímat zprávy Písma svatého o Panně Marii a dobře objasňuj věroučnou stránku mariánské úcty, vztah Panny Marie ke Mně a k Církvi.
V postním kázání se zaměřuj na obraz Mého Umučení tak, abys povzbudil své svěřence k modlitbě, pokání a odříkavosti, a usilování o ctnosti.
V příležitostných kázáních (první svaté přijímání, obláčka, řeholní sliby atd.) užívej námět přiléhavý k dané příležitosti a důstojný Mého Slova. Vycházej z bohoslužebných knih, jejichž obřady a modlitby jsou nejvhodnějším námětem takových kázání.

Pokud jde o tvoje misijní a exerciční kázání, úspěch tvých misií (nejméně 3 dny) či exercicií (nejméně 8 dní) závisí na tvém plánu. Zahrň do plánu čtyři skupiny kázání. Zabývej se pravdami tří cest svatého Bonaventury, čtyř týdnů svatého Ignáce nebo deseti dnů svatého Alfonze, přizpůsobenými potřebám a chápavosti tvých posluchačů. V kázáních se jim snaž osvítit duše, povzbuď je k obnově a proměně ve Mně a upevni je v tom. Připravuj je na jejich osvícení poučením o jejich cíli, o tajemství hříchu, ale také o tajemství Mého milosrdenství. Snaž se připravit duše svých svěřenců dary Mého Ducha, zejména přijetí daru bázně Mých dětí. Přitom vzbuzuj nejen jejich obavy ze smrti, z posledního soudu, nýbrž i city útěchy, a hlavně důvěru a lásku zamyšlením o Mém milosrdenství, o Mém utrpení, o Mé panenské Matce Marii.
Jejich vnitřní proměnu vykonám skrze svátosti. Jako duchovní pastýř tomu můžeš napomáhat dokonalejším poučením o zpytování svědomí, o lítosti, o zpovědi, o generální zpovědi, o svatém přijímání. Duše tvých svěřenců se pak upevní poučením o vyhýbání se příležitostem k hříchu, o modlitbě, o křesťanském životě v rodinách, o svěcení nedělního a svátečního dne, o lásce k bližnímu, o Mém Nejsvětějším Srdci, o důležitosti vytrvání v dobrém.
Pokud promlouváš jako duchovní pastýř v rozhlase nebo televizi, nezapomínej, že se obracíš nejen k obecenstvu věřícímu, ale i k nevěřícím. Můžeš mít promluvy příležitostné a navazovat i na společenské a události (výročí, zahájení školního roku), nebo morální (zejména o rodině). O Velikonocích a Vánocích objasňuj věroučné základy těchto svátků. Pokaždé se však snaž o jejich přitažlivost, názornost, přinášet něco nového. Živě odpovídej na události, dotýkající se celého národa, včetně objasnění života a díla národních světců a světic. Ohledně stinných stránek spotřební společnosti (rozvodovost, potratovost, alkoholismus, narkomanie, zločinnost, rasismus, nacismus, terorismus, zbrojení) uváděj pouze průkazně zjištěné údaje, nestačí druhotné údaje převzaté z jiných sdělovacích prostředků. Přitom neopomíjej připomenout Moje odpuštění nepřátelům dokonce ještě na kříži, čistotu Mé panenské Matky, vytrvalost světců a světic v blahoslavenství, atd. Když uvádíš příznivé stránky dnešní společnosti, jako je důraz na dodržování lidských práv, upozorňuj na tomu odpovídající povinnosti každého přičiňovat se o to, a to tím víc, čím je více má kdo nadání, bohatství, politické moci a významnější místo ve společnosti. Současně upozorňuj na meze úsilí o lidská práva, jímž je samotná spravedlnost, která bývá slepá, pokud se k ní neváže Moje milosrdenství.
Jakékoli vystoupení v rozhlase, ať je to tvoje promluva nebo rozmluva s někým, ukončuj aspoň krátce vyslovenou modlitbou či prosbou k Mně.
Před kázáním si přesně stanov jeho námět a cíl. Důkladně se seznam se samotným předmětem v příslušné části věrouky, morálky, asketiky, liturgiky, z výkladů Písma svatého. Seznam se se vzory kázání velkých kazatelů (svatí Řehoř Veliký, Tomáš Akvinský, Vincenc Ferrerský), dále i s díly krásného písemnictví náboženského (Dante, Božská komedie) i světského, týkajícího se daného předmětu. Tvoje kázání po lidské stránce je totiž také umělecké dílo a má také přirozenou estetickou i mravní hodnotu. Sestavuj si osnovu kázání, a vždy to prorozjímej. Poté doplň osnovu kázání některými podrobnostmi, zejména přechody od jednoho bodu kázání ke druhému. Ty si pak důkladně osvoj. Celou dobu tvé bezprostřední přípravy provázej modlitbou.
Vždy si udělej čas na rozjímání a promodlení každé promluvy a každého svého veřejného vystoupení. Také si vyprošuj, aby se během nich někdo za tebe soustavně modlil hlavně modlitbu svatého Růžence. Co říkáš, to také prožívej ve svých ctnostech, a v darech Mého Ducha Svatého, které ti udělím, když o ně budeš prosit, aby se tvoje osobnost vyznačovala posvátným nadšením pro tuto svou vznešenou službu kazatele (2 Kor 5,14), pokorou (1 Kor 9,19) a blahoslavenstvími.
Pokud si své kázání připravuješ písemně podrobněji, nezapomínej, že tvůj písemný projev (dlouhé věty, skládané) se liší od mluveného (krátké věty, opakování vět, aspoň stručně).
Vypoví-li ti při kázání paměť, opakuj přibližně to, co jsi právě řekl, pronášej prosebné přímluvy ke Mně a k svatým. Pokud si přitom nevzpomeneš na další bod kázání nebo nemůžeš navázat, vynechej jej a přejdi k dalšímu bodu kázání. Jako začátečníkovi ti dodá sebedůvěry, když budeš mít u sebe zapsanou osnovu kázání, třebaže bys toho užil jen v krajním případě. Po kázání, nemáš-li mši svatou, setrvej na okamžik stranou v díkůvzdání Mně a v upřímném zpytování svědomí, jak jsi vykonal svou službu.
 

IX. Duchovní pastýřství Církve ve vědě a filozofii

 

Jako se duchovní vláda Mé Církve v oblasti teorie projevuje panováním, tak se projevuje i službou. Ve tvém duchovním pastýřství však není ten rozdíl na první pohled dost zřetelný a jasný. Přesto se s ním zabývej, pokud chceš, abys jako duchovní pastýř mohl cílevědomě a pohotově konat své poslání soustavně a uceleně.
Moje duchovní panování Mé Církve ve vědě a filozofii vyplývá z tvé přirozené vlohy poznávat pravdu, především pravdu nejúplnější, nadpřirozenou, totožnou se Mnou, a to z Mého Zjevení a ze stvořeného jsoucna, tedy poznáváním pravdy přirozené. Tvůj rozum na základě zjevených pravd přirozeně hledá a samostatně se uplatňuje při nalézání pravdy ve stvoření. Přirozeně zásadně usiluj o pravdu zdůvodněnou rozumem. Podporuj zkoumání věroučných základů, protože jsi proniknut důvěrou, že tvoje víra obstojí při každé rozumné zkoušce a pokusu, a že neodporuje žádnému zjištěnému výsledku vědy. Dokonce od tebe jako od každého člověka vyžaduje, abys vydal své svědectví o zdůvodnění víry a pronikl do hloubky jejího obsahu.

Třebaže jsi vázán články věrouky, tvůj rozum není omezován v žádném oboru, ani v náboženství. Samotné věroučné články nevyčerpávají obsah tvého dosažitelného náboženského poznání. Pouze ti pevně vytyčují základní směry a všechno ostatní ponechávají tvému svobodnému bádání a pokusům, dokonce někdy je ti věroučný článek teprve podnětem k tvé badatelské činnosti. Tvoje víra vypovídá např. o Mně trojjediném tak, že pouze naznačuje hlubší smysl tohoto nevyčerpatelného tajemství, zatímco věda tě vede k tomu, aby ses stále přičiňoval jeho úplnější pochopení.
Zjevuji ti Mé Slovo, ale ne jako náhodnému jedinci, nýbrž právě tobě jako příslušníkovi Mého lidu. Proto nemůžeš Moje Slovo přijímat jen jako jedinec, nýbrž spolu s ostatními. Posvátná věda o Mně stejně jako víra pro tebe není jen tvoje soukromá záležitost, nýbrž také záležitost celého Mého lidu. Právě tobě, uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi, ukládám pátrat po pravdě svého svědectví. Je to tvoje záležitost jako jedince, který se jako zástupce ostatních v Mých službách věnuješ zvláštním způsobem teologickému bádání. Rozvíjet vědu prospěšnou ostatním však můžeš jedině tehdy, když se neodděluješ od Mé obecné Církve. Rozvíjíš své vědecké bádání uprostřed ní a vzájemně s ní a pro ni.
Jako každý také ty jsi ve svém oboru do jisté míry osobně, společensky a kulturně omezen. Nesporně jsou teologické soustavy, které vtiskly jistým obdobím putování Mého vykoupeného lidu dějinami dějin svůj osobitý ráz, takže se zdálo, že Moje Církev stojí právě na jejich základě. Také u zakladatelů posvátné vědy o Mně, jako byl Origenes, Cyril Alexandrijský aj. došlo už za jejich života či brzy po smrti k rozeznání a opravám jejich případných jednostranností. Žádný z nich se po Mně už nestal podobnou "cestou, pravdou a životem" (Jan 14,6). Každý teolog Mne představuje a Moji obecnou Církev pouze omezeně a podmínečně. To však neznamená, že ji každý představuje stejným způsobem. Nejvýznamnější církevní myslitel prvního tisíciletí byl Afričan, nikoli Říman. To je závažné pro objasnění vztahu mezi tebou jako teologem a Mou Církví. Vždyť se i zde uplatňuje zvláštní napětí mezi zdánlivým "okrajem" Mé Církve, který vůbec není okrajový svým významem, ani svým jednotným místem, které nechápej pouze místně, nýbrž především osobně. Nikoli pouhý Řím, nýbrž především Můj Petr-skála a jeho nástupci tvoří základ Mé Církve; ne pouze tvoje diecéze, ani jen tvoje farnost, nýbrž především a právě ty jako duchovní pastýř, ať už jsi k tomu zvláště vyvolen, připraven a vysvěcen, nebo tě k tomu obecně pozván na základě tvého křestního přivtělení ke Mně.
Moje duchovní panování a se Mnou i Mé Církve ve vědě a ve filozofii se uplatňuje ve směru rozvoje filozofického základu tvé světonázorové orientace, ale také ve směru tvého vědeckého poznávání skutečnosti, potvrzujícího správnost daného světového názoru. Tvoje náboženskost a tvoje vědeckost tvoří dvě nedílné stránky tvé ucelené světonázorové orientace (Jan Pavel II., Enc. Redemptor Hominis, IV,19).
Tvoje věda se nestřetá s tvou vírou, nýbrž se uplatňují proměnlivě, totiž v pohybu směrem k vzájemnému setkání (P. Teilhard de Chardin, Chuť žít, 188, P. 1970). Nejvíce nejasností nezpůsobili v tomto směru skuteční vědci, nýbrž jednostranní vykladači vědeckých poznatků. Zapomínali na to, že věda nevysvětluje svět, ani společnost, ani dějiny, nýbrž je především popisuje. Ve svém nadšení pro vědu přeceňovali nebo nesprávně vykládali výsledky vědeckého bádání.
Uplatňuj se tedy, Můj duchovní pastýři, při šíření radostné novozákonní informace jako duchovní podstata každé vědecké a filozofické činnosti, ale v nějaké míře také jako její případná podmínka. K tomu si správně vymezuj rozdíl a vztah mezi vědou a vírou. Ukazuj, jak věda slouží tvé víře. Vědecky vyvracej mýty o původu světa, vzniku života a tvém vzniku. Vyvracej vědecky vůbec všechny pověry. Také vědecky odhaluj v přírodě stopy Mé moudrosti. Přičiňuj se, aby tvoje víra naopak podněcovala vědecké bádání jako jeho přirozeně nevykořenitelná subjektivní duchovní podstata, a zčásti i jako případná podmínka. Současný přírodovědecký a filozofický pojem přírody byl teprve zásluhou křesťanství vyproštěn ze zajetí spoléhání na slepý osud (É.Gilson, L esprit de la phil. médiévale, II, 179, Paris 1932). Teprve radostná novozákonní zvěst a následná víra Mého vykoupeného lidu umožnily rozvoj přírodních věd. Tak třeba Koperník hledal novou planetární soustavu proto, že pokládal starou planetární soustava za nedůstojnou Mne.
Třebaže tvoje náboženská víra v subjektivní duchovní podstatě vždy dokonale ustavuje základ vědecké a filozofické činnosti a případně také objektivně v jisté míře podmiňuje teoretické bádání, přesto to neznamená, že s touto teoretickou činností nerozlišeně splývá, ani že nekriticky přijímá k potvrzení své pravdy kdejakou pomocnou vědeckou hypotézu a libovolnou filozofickou soustavu. Totožnost tvé náboženské pravdy a pravdy filozofické či vědecké není náhodná ani libovolná. Je proto na místě, jestliže ty, jako duchovní pastýř v Církvi zabraňuješ živelnému směšování náboženské pravdy s pravdou teoretickou tím, že jasně rozlišuješ hranice mezi křesťanskou vírou a teorií. Udržuj si odstup od některého filozofického pojetí či vědecky neprokázané hypotézy, jež ve svých praktických důsledcích mohou vést k tvému snižování jako člověka i jako Mého dítěte. Jako zvláštní duchovní pastýř v Mé Církvi nezasahuj do filozofických otázek ani vědeckých hypotéz z důvodů filozofických či vědeckých, nýbrž výhradně v zájmu víry a mravů Mého lidu. Počínej si tak s ohledem na jejich případně bludná východiska, odporující víře, a neblahé důsledky pro mravní život. Na vývoji věroučných úchylek, jak se v různých podobách čas od času obnovují, můžeš sledovat relativitu pseudovědeckého a pseudofilozofického "pokroku", či proces očišťování vědy a filozofie od nevědeckých a jiných nánosů. Stále ještě se objevují platonikové, manichejci aj. Věroučné omyly některých bloudících jedinců z prvních staletí Mého vykoupeného lidu se vracejí ve středověku, v renesanci, ba i dnes. Během druhého tisíciletí nebyla předložena ani jediná nová věroučná úchylka, ani jediná nová námitka proti Mé existenci.
Třebaže si jako zvláštní duchovní pastýř v Církvi zachovávej odstup od některých teoretických konstrukcí, podporuj své svěřence v jejich úsilí uplatnit se v oblasti teorie. Ve vědeckém poznání neexistuje rozumný důvod pro oddělování přírodních a jiných věd od náboženství. Naopak věda, bez které si stěží můžeš představit dnešní společnost, se nemůže obejít bez podstatně skladebného a uspořádávajícího vlivu Mne jako tvého Bratra a Spasitele, Mého evangelia a Mé Církve. Pokud se tedy uskutečňuje soustavné bádání ve všech vědních oborech skutečně vědecky a poctivě, neocitá se nikdy ve skutečném rozporu s vírou. Vždyť jak světské věci tak věci, které jsou předmětem víry, pocházejí ode Mne, jednoho a téhož. Kdo se snaží pravdivě a vytrvale zkoumat záhady světa, je, byť i nevědomky, Mnou, kdo udržuji všechny věci a působím, aby byly tím, co jsou (GS 36).
Je jasné, že jako mnozí dnešní lidé, také ty rád vkládáš svůj zájem a svou naději do jakéhosi neohraničeného poslání, které tě přesahuje. Vydáváš se prozkoumat a ovládnout tuto budoucnost. Naděje v budoucnost bez hranic - to je vlastnost tvého opravdového následování Mne. Jako celé lidstvo, tak i ty se ve svém pohybu k novým obzorům poznání můžeš udržet a udržíš jedině od Mne osvícenou mystikou. Stav, který tě činí schopným takových výkonům, jakých dosáhl třeba Max Planck, se podobá tvému stavu jako člověka náboženského (A.Einstein, Jak vidím svět, 28, P. 1966). Dar rozumu a vědy, který ti uděluji v Mém Duchu, totiž odpovídá tvé víře (Sv.Tomáš, STh, II,II,1;8).
Věda jako dar je ti dostupná jen relativně, protože je to částečná podobnost Mého vědění. Tento dar se týká pouze stvořených věcí, protože je to jistota soudu z druhotných příčin (STh, II,II,9, lkl; 8,6; 9,2; 4). Přesvědčení o samostatné hodnotě tvého poznání by pro vědecký názor bez víry nebylo jisté ani neochvějné. Tvoje odpověď víry a zbožný postoj poznamenává celou tvou osobnost (Einstein, 123). Vrcholný stupeň tvého náboženského zážitku, jehož projevy nalézáš třeba v Davidových žalmech a také u proroků, je nejsilnější vzpruhou růstu tvého vědeckého světového názoru (Einstein, 127-8) .
Přirozeně dokonalé duchovní uspořádávání filozofie tvým působením jako duchovního pastýře, hlásajícího radostnou novozákonní informaci a Církve je provázeno v jisté míře Mým případným panováním a Mé Církve ve filozofii. Radostná novozákonní novina, kterou jako duchovní pastýř zvěstuješ, zrovna tak jako Moje Církev také jako objektivní podmínka v nějaké míře usnadňuje pravou filozofii, protože ji vede k ucelenému pojetí člověka, světa a Mne a k odhalení Mne jako naprosto přesaženého jsoucna, které svou nekonečností přesahuje všechno jsoucno jako nadpřirozený základ. Tvoje víra je bytostně počátkem moudrosti (STh, II, II,19,7; 45, 6k3).

Vlastnost služby v duchovní péči Církve o vědu a filozofii
Do té míry, v níž je tvoje šíření radostné novozákonní zprávy a růst Mé společnosti ve společnosti lidské případně podmíněn rozvojem vědy a filozofie, je tvoje duchovní pastýřská činnost v Církvi obtížena závazkem ke službě. Ujasni si vznik případného sporu mezi vírou a nějakou oblastí teoretické činnosti. Pokud některý badatel naprosto zobecňuje relativní výsledky svého poznání, měl by z vlastní zkušenosti vědět, že lidské poznání není nikdy ukončeno, není nikdy hotové, a tedy ani absolutní. Kdyby býval každý z těch případných odpůrců víry z řad vědců nebo filozofů postupoval opravdu vědecky nebo filozoficky, kdyby se ve svých nepochybných objevech či filozofických myšlenkách spokojil s předpokládanými tvrzeními a zřekl se tvrzení naprosto zevšeobecňujících, nemohl by se dostat do sporu s vírou.
Ve svém duchovně pastýřském působení se tedy snaž podle úrovně svých znalostí z jednotlivých odborných předmětů názorně ukazovat svým svěřencům na každý výraz souladu vědy a víry. Ukazuj, že třeba v matematice je patrná analogie posvátných pravd učení svaté víry: jako nemůže existovat číslo bez jednotky, tak ani vesmír nemůže existovat bez prvního a jediného nadpřirozeného základu. Vyspělejší mládeži středoškolské a vysokoškolské se snaž názorněji vysvětlit, jak třeba pokroky ve fyzice podněcují u člověka smysl pro věcné a přesažné tajemství v hmotném světě. Objasňuj, že tento hmotný svět není nic jiného než výsledek uskutečnění Mého záměru skrze výchozí částice v látce. Teorie relativity a kvantová teorie jako matematické skladby a vzorce fyzikálních poznatků tvoří podmínky, na jejichž základě si každý člověk, zastávající vědecký světový názor, snáze uvědomuje výsledky Mé stvořitelské, spasitelské a posvěcující činnosti.
Jako duchovní pastýř objasňuj svým svěřencům, že výsledky současné fyziky dokazují, že vědecký pojem hmoty má smysl jen potud, pokud je pojmenováním výsledku působení Mé vůle. Tato vůle vyvolává zvláštní skladbu látkové existence v přírodních tělesech. Pokroky v kvantové fyzice mění někdejší představy o nedělitelnosti hmoty. Ukazují, že hmota je jen zvláštní uspořádání energie.
V této souvislosti povzbuzuj své svěřence v duchu rozvoje teorie Mého lidu. Zvláště povzbuzuj vyvážené pěstování fyziky a metafyziky vývoje, protože věrné sdělování života vede ke spiritualistickému, nikoli materialistickému vývojovému názoru. Povzbuzuj k rozvoji posvátné vědy o Mně v souladu s uznávanými měřítky vesmíru, tzn. k uznání, že vedle ryze tvých a Mých vlastností mám v důsledku Mého Vtělení ještě vlastnosti kosmické. Tyto kosmické vlastnosti Mne činí právě tím osobním středem, jehož se dovolává fyzika a metafyzika vývoje. Konečně povzbuzuj své svěřence v duchu poselství o výboji Mého vykoupeného lidu. Když se totiž zjevuji jako vrchol vývoje lidstva a vesmíru, není možné, aby někdo přehlížel nadpřirozenou hodnotu jakéhokoli svého řádného úsilí ve Mně.
Ve své duchovně pastýřské službě v Církvi nemůžeš přehlížet ani opomenout dávat najevo, že stupeň pronikání vědeckých poznatků do tvé víry má sice jen případný, podmiňující, a tedy nepodstatný ráz, přesto však nezanedbatelný. Jde-li o přímé pronikání vědy do tvé víry, třeba jako studium samotného tvého náboženství pomocí národopisu, archeologie, sociologie aj., tak se jedná vlastně o zkoumání pouze vnější, ryze případné, nepodstatné stránky tvého náboženství. Jako předmět tvé víry, k němuž pronikáš právě v úkonu víry, doprovázeném projevem zbožnosti, zůstávám pro vědecké bádání nedostupný. Vždyť jsem zároveň příčinou uskutečnění tohoto tvého úkonu. Všechny tvé pravdivé poznatky o Mně pocházejí ode Mne, protože jsem Cesta, Pravda a Život. Tvoje věda však případně působí nábožensky také nepřímo, pokud ti pomáhá přirozeně poznávat věci a události ve vesmíru, ve společnosti aj. nikoli jako samoúčelné a svrchované objektivní skutečnosti, nýbrž jako zařazené a začleněné mezi Mnou stvořená jsoucna. Takto plní náboženskou úlohu v jisté míře každá opravdová věda, nejen věda, zabývající se zkoumáním náboženství, nýbrž nepřímo každá věda. Osvoj si důkazy o stvořenosti světa, o Mé existenci aj., které poskytuji např. přírodní vědy, ale také se je nauč z hlediska učení svaté víry správně hodnotit, a to jen v míře a rozsahu, jaké jim přísluší. Pokud bys totiž takové důkazy Mé existence, jako je třeba objev "rudého posuvu", hodnotil víc, než jen jako případné, nepřímé důkazy, snižoval bys hodnotu víry a poskytoval bys bezdůvodně nepřátelům víry příležitost ke kritice.
Každá opravdová věda případné plní náboženskou úlohu záporně tím, že svými objevy vyvrací názory nepřátelské tvé víře. Tak objev atomové energie odhaluje prázdnotu materialismu a "chudáci" marxisté, kteří se bezmezně spoléhají na hmotnost světa, pozbývají pevnou půdu pod nohama. Pokud je to Moje vůle, nastane přeměna příslušného množství hmoty na Zemi či jinde ve vesmíru v energii, protože všechna jádra atomu jsou převoditelná na energii, a proto se hmota může měnit v "oheň".
Jako je věda přirozeně dokonale nemohoucí, pokud jde o její působení na duchovní podstatu tvé víry, náboženství a zbožnosti, tak se na druhé straně neobejde bez tvé duchovně pastýřské služby v Církvi. Podobně je věda zcela omezená ve svém ovlivňování subjektivní duchovní podstaty mravnosti. Vědecké poznání však případně jako nezanedbatelná objektivní podmínka v jisté míře usnadňuje tvoje soustavné duchovně pastýřské působení v Církvi. Jako duchovní vůdce svých svěřenců potřebuješ vědomosti. Potvrzuje to svatí Augustin, Tomáš Akvinský, Jan od Kříže právě tak jako svatá Terezie z Avily. Svědčí o některých velmi hrubých vůdcích, jejichž nevědomost o Mých cestách se rovná jejich ctižádosti všemu panovat. Ti pak jsou větší překážkou duchovního pokroku než sám ďábel. Je nepřijatelné myšlení těch, kdo se domnívají, že trocha psychologie a sociologie, dobrého úmyslu a mnoho lásky ke Mně stačí k soustavnému duchovnímu pastýřství. Avšak, i když jako duchovní pastýř používáš při svém působení na své svěřence všechnu psychologii a sociologii a zkušenosti, přece jen můžeš upadnout zase do druhé krajnosti. Tak se jako zvláštní duchovní pastýř nepleť své pastýřské působení s dílem lékaře. Tvoje pravidlo dobrého pastýře zní: ani ignorant, ani přílišný vědec.
Vedle své duchovně pastýřské služby vědě nemůžeš zapomínat ani na duchovně pastýřskou službu Církve ve filozofii. Vždyť je to odedávna především obecná Církev, kdo vysoce hodnotí význam filozofie pro učení svaté víry v běžném životě. Domněnka, že výlučnou formou tvého myšlení jako křesťana je výhradně posvátná věda o Mně, nemá opodstatnění a ztrácí své pozice i mezi odloučenými bratry. Existuje přece tvoje přirozené užívání rozumu. Jako duchovní pastýř se při bohoslužbě modlíš ve čtvrtém kánonu za všechny, kdo upřímně hledají pravdu. Nestačí však, aby ses za to pouze modlil v kostele, nýbrž abys pro tyto hledače pravdy také něco podnikl, vykonal něco, ale i snesl a vytrpěl, zkrátka obětoval v běžném životě. Uč se využívat ve svém duchovním pastýřství filozofického myšlení zejména k oslovení toho, kdo upřímně hledá pravdu, ale který ještě vírou nepřijal Moje Zjevení ve svém životě. Toto tvé pastýřské použití filozofie má svá úskalí. Jednak jsou to bludy ve víře a jednak vnášení idealismu do spirituálního obsahu tvé víry. S růžencem v ruce a jeho soustavnou modlitbou spolu s Pannou Marií ti udělím ochranu proti všem bludům a osvojíš si pravý apoštolát v duchu umírněného realismu. Tvé pastýřské použití filozofie má však také příznivé stránky. Tvůj tradičně příznivý vztah jako duchovního pastýře k filozofii vytvořil bohatou škálu filozofických soustav, škol a směrů uvnitř samotného Mého vykoupeného lidu, takže termín "křesťanská filozofie" je velmi obecné a rámcové označením pro tvé přirozené myšlení jako Mého následovníka.
Podobně jako trvá uvnitř Mého vykoupeného lidu mnoho teologických škol a směrů, tak je zde, početně mnohem víc, křesťanských filozofických postojů. Od stanovisek ryze idealistických, poznamenaných platonismem, které jsou nejméně slučitelné s biblickým poselstvím, až k postojům fenomenologie a existencialismu. Přitom však trvá důraz na dílo svatého Tomáše Akvinského (OT,16). Toto pojetí filozofie je v křesťanském myšlení nejvšestrannější. Chápe filozofii jako vědu o veškerém jsoucnu, existujícím i možném. S největším smyslem pro skutečnost tě připravuje na styk se světem. Důvěra ve smysly a rozum, důraz na schopnost rozumu poznat pravdu a na poznatelnost světa vůbec ti umožňuje, aby ses jako Můj následovník postavil s důstojným sebevědomím a se střízlivým realismem k tomuto světu, k jeho skutečnostem, otázkám i nadějím. Přitom tvému přesažnému objasnění světa není cizí ontologický, gnozeologický ani sociologický optimismus. Tak se můžeš rozumem zmocnit světa a vysvětlit ho. Tak ti jako duchovnímu pastýři filozofie umožňuje užitečné a plodné setkání s mnoha hledajícími a bloudícími ve světě.
Není žádné podcenění ani znehodnocení filozofie, nýbrž jen střízlivé zhodnocení náboženského úkolu filozofie, když uznáš, že samotnou filozofií přirozeně nepronikáš ke Mně jako duchovní podstatě víry, ani radostné novozákonní zvěsti. Tvoje filozofické poznání zde působí jen jako jedna z případných podmínek, usnadňujících rozvoj tvého náboženského přesvědčení, když sám už věříš, a tak upevňuje tvou víru, a vybavuje tě duchovními prostředky k její obraně a k šíření radostné novozákonní noviny ve společnosti, a duchovně pastýřskému působení. Filozofie náboženství ti umožňuje rozebrat takové pojmy, jako je Moje jméno, svatost, spása, uctívání, oběť, věčný život atd., a vymezit povahu náboženských výrazů ve srovnání s výrazy světského života tvých svěřenců, ale i těch, kdo upřímně hledají pravdu, a také ve srovnání s obrazným vyjadřováním v umění aj. (J.Hick, Philosoph. of Religion, 2, 1963). Takový rozbor náboženského jazyka, resp. logika náboženství, se ti v konečném důsledku stává žádoucím pomocným oborem (J. M. Bocheňski, Logik der Religion, 24, Koln 1968).
Filozofické poznání případně usnadňuje náboženskou víru tobě jako duchovnímu pastýři, ale i tvým svěřencům, jakož i hledačům pravdy, bloudícím ve světě.
Především tím, že stanoví duchovní přirozenost tvé duše, prvotního hybatele aj.
Třebaže nemůže nezvratně dokázat pravdy Mého Zjevení, může zdůvodnit, že neodporují tvému rozumu.
Konečně ti usnadňuje víru proto, že ti objasňuje, jak se ve všech těch případech stýká oblasti posvátné vědy s filozofií. Tím dosahuješ vnitřní jistotu, že nemůže být pravdivé ve filozofii to, co je nepravdivé v posvátné vědě o Mně (É. Gilson, Le philosophie et la thélogie, 113, Paris 1960).
Filozofie je ve své oblasti samostatná, svobodná a svébytná (Cl.Trésmontant, Les idées maitresses de la metaph.chrét., 113, Paris 1962). Je však rozšířen omyl, který vážně ohrožuje některou filozofii, ale také posvátnou vědu o Mně, totiž názor, že samostatnost je totožná s naprostou svobodou. Filozofie je svobodná v mezích sebe samé jako zvláštního oboru vědění. Tam, kde překračuje své meze a dostává se na půdu posvátné vědy o Mně, podléhá řádu platnému v posvátné vědě o Mně. Naopak tam, kde posvátná věda o Mně překračuje své meze a vstupuje do řádu filozofie, podléhá řádu filozofie.

 

X. Duchovní vláda Církve v záležitostech státoprávních
1. Vymezení pole tvé duchovně pastýřské působnosti

 

Jako duchovní pastýř nepůsobíš sám od sebe, ani pro sebe, nýbrž ode Mne, se Mnou a pro Mne. Když šíříš Mou radostnou novozákonní informaci, zůstal bys pouhým idealistou, kdybys ses hlásil k pouhé ideji, a neuznával Mne s Mým Tělem, které přijímám od tebe, člověče, prostřednictví Panny Marie, proměňuji to tělo a přivtěluji tě k němu v křtu svatém. Tak nejsi při svém šíření radostné novozákonní noviny žádný osamělý poutník, nýbrž součást Mého Těla, které má svou oprávněnou svrchovanou moc. Je to právnická osoba na základě ustanovení ode Mne (CIC 113-4). Plnou nejvyšší pravomoc v Mé obecné Církvi máš ze svého úřadu jedině jako papež. Pochází z Mého práva, není tedy na tebe přenášena z lidských ustanovení, jako třeba celkem Mého vykoupeného lidu nebo sborem Mých biskupů (CIC 331-5). Sbor biskupů je podmětem nejvyšší a úplné pravomoci v obecné Církvi. Jako papež jsi hlavou tohoto sboru, jako biskup jsi členem daného sboru. Sborová řídící pravomoc může být vykonávána jen společně s hlavou. Zatímco jako papež jsi nástupcem apoštola Petra, ostatní biskupové nejsou nástupci jednotlivých apoštolů, nýbrž jen jako celek - biskupský sbor - jsou nástupci celého sboru apoštolů.

Tvoje papežská pravomoc se neliší od pravomoci biskupského sboru svou podstatou ani obsahem, nýbrž způsobem výkonu. Jako papež jednáš ze svého úřadu, kdežto biskupský sbor může svou nejvyšší řídící pravomoc vykonávat jen společně s papežem a pod jeho vedením (CIC 336-7).
Vedle Církve má také stát svrchovanou pravomoc. Stát v širším smyslu je dokonalá občanská společnost (Sv.Tomáš, STh, I,II,90,3;3k3). Jejím nejbližším cílem je spravedlivý občanský mír, zaměřený k všestrannému rozvoji všech občanů společnosti. Vlastní forma státu je zaměření k obecnému dobru ve společnosti na základě spravedlnosti. Jednotliví občané nebo dílčí nižší sdružení občanů, ze kterých se skládá stát, jsou látkou státu (STh, II,II,152,4k3).

2. Soustava a skladba státu
Potřeba státu vyplývá z tvé přirozenosti. Na rozdíl od zvířat, které vede instinkt k tomu, aby v jednotlivých případech rozeznávala prospěšné od škodlivého, poznáváš prospěšné od škodlivého pouze obecně. K tomu, abys všude a zvlášť poznával, co je škodlivé a co prospěšné, ti nestačí vědomosti jednotlivce, nýbrž potřebuješ součinnost s ostatními. Tak jsi z vlastní přirozenosti odkázán na společnost (Sv.Tomáš, De regimine principum, 1/1,1). Z povahy společnosti, totiž z toho, že je to množství různých jedinců, sledujících společný cíl, přirozeně vyplývá nezbytnost státní pravomoci, řídící společné dobro (STh, I,96,4).
Tvoje vzájemné soužití s ostatními nemůže být uspořádané ani plodné, není-li zde někdo nadaný skutečnou pravomocí, kdo bdí nad zachováváním předpisů a veškerou svou činnost obrací k dobru všech. Tato jeho veřejná pravomoc není náhodná, nýbrž podléhá právu (PT, II,1;III,1). Jeho pravomoc ve státě a vláda vyplývají z práva. To má svůj základ v přirozeném právu, které je obrazem Mého věčného zákona. Tak se tvoje právo a stát v občanské společnosti vztahují ke Mně (STh, II,II,103,3; 104,1). Jak z potřeby státu, tak z jeho původu vyplývá jeho závaznost. Tvoje povinnost jako občana podřizovat se státním opatřením nemá svůj základ v zásadě většiny, nýbrž v okolnosti, že jsi občanem státu, ať je jeho zřízení demokratické nebo jiné, a v povaze vztahu, který tě občansky váže ke státní autoritě. Vždyť jsi občansky vázán povinností poslouchat zákonitě zřízenou autoritu, pokud její opatření zachovávají předepsanou právní formu a jsou obsahově dobrá, tj. vhodná k uskutečnění obecného blaha. Zásada většiny vyznačuje metodu demokratické vlády, totiž zákonitou cestu, kterou demokratický stát dospívá ke konečnému vyjádření své vůle. Demokratický stát má právo poroučet nikoli proto, že je demokratický, ale proto, že je to stát (P.Pavan, Člověk a demokracie, 32, Ř. 1967).
Ačkoli tě od křtu svatého obecně povolávám k duchovnímu pastýřství ve tvé rodině, nebo máš k tomu zvláštní Moje povolání jako kněz nebo řeholník, přirozeně jsi od narození rodinným příslušníkem, a pak i občanem státu. Tvůj stát vzniká přirozeně ze spojení rodin. Řádně se to děje smlouvou, úchylně se to stává násilným uchvácením moci, válkou a podmaněním si někoho. Smlouva ovšem není skutečná příčina státu. Stát se liší od tvé rodiny, kde jako její příslušník můžeš uplatňovat svá práva, ale nic tě nenutí využít svých práv. Stát se od tvé rodiny liší tím, že na něj spolu se svou rodinou a s ostatními rodinami dobrovolně přenášíš svou svrchovanou pravomoc. Pravomocí původně disponuješ ty jako všichni příslušníci společnosti. Pokud v důsledku své přirozené omezenosti jako jednotlivce spolu s ostatními soustřeďuješ pravomoc u někoho k tomu povolaného, je to proto, že tuto pravomoc na něj svobodně přenášíš spolu s ostatními příslušníky společnosti. Pravomoc musí být ve společnosti svobodně přenesena právě tebou jako jedincem uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi na stát, a to bez ohledu na to, jakou stát má formu. Tvoje svobodné přenesení pravomoci na stát je neodvolatelné.
K podstatě státu náleží ústřední pravomoc. Když chceš cíl, musíš přijmout i prostředky. Státní pravomoc je tvým nutným prostředkem k dosažení státního cíle. Státní pravomoc je nutným požadavkem tvé přirozenosti. Sklon ke společenskému životu máš proto, že jsi k tomu tak stvořen. Proto má pravomoc tvého státu svůj první základ ve Mně (Pavan, 87). Přítomnost státní pravomoci má takto původ ve Mně, ale státní pravomoc ve svém určitém nositeli pochází právě od tebe uprostřed celého společenského celku Mého vykoupeného lidu a spolu s ním, když na něj výslovně nebo mlčenlivě přenášíš původně svou vlastní pravomoc. Platí to i o dědičné monarchii: vládce získává pravomoc z tvého svobodného rozhodnutí a souhlasu spolu s souhlasem ostatního lidu, kdežto jeho nástupce pak má tuto pravomoc jeho prostřednictvím.
Základním požadavkem tvého právního řádu je, aby pravomoc při výkonu své pravomoci dbala zásady subsidiarity, podpůrnosti. Proto odpovídá samé přirozenosti státní pravomoci, aby byla prováděna ve třech druzích úkonů s podstatně odlišným obsahem.
Jsou to především úkony povahy řídící, které podněcují a usměrňují jednotlivce a nižší společenské celky, aby jejich zvláštní činnost přispívala k uskutečnění obecného blaha.
Dále jsou to úkony povahy zastupující, pokud stát musí zastoupit či nahradit tvou činnost jako jednotlivce nebo příslušníka rodiny, nemůžeš-li řádně vykonávat své úkoly (např. kdybys třeba zanedbával povinnou péči o své děti).
Konečně jsou to úkony doplňující, směřující k dosažení cílů, které svou povahou, rozsahem nebo trváním přesahují tvé možnosti jako jednotlivce nebo tvé rodiny či tvých zájmových sdružení (např. obrana státu).
Uplatňování zásady subsidiarity či podpůrnosti znamená, že ti každý stát musí jako svému příslušníkovi poskytnout příležitost jednat svobodně a zodpovědně při úsilí o cíle, kterých můžeš dosáhnout a dosahuješ. Stát nemá právo vměšovat se tobě a tvé rodině a tvým zájmovým sdružením do uskutečňování tvých vlastních cílů. Má ti být pouze nápomocný tím, že podporuje tvou přičinlivost a doplňuje či nahrazuje ji tehdy, pokud se ti nedostává vlastní podnětnosti nebo přesahuje tvoje možnosti jako jednotlivce či příslušníka rodiny nebo zájmového sdružení (Pavan, 76-81).
Obecné blaho tě vede jako státního příslušníka k dobru stále obecnějšímu. Tak třeba požadavky obnovy porušeného okolního přírodního prostředí přesahují hranice jednotlivých států. Ukazují, že úsilí jednotlivých států o dosažení obecného blaha ve státě se neobejde bez uskutečňování obecného blaha v ostatních státech (J.Maritain, La personne et la bien commun, 48, Paris 1947).
Jako občan smíš být ovládán způsobem, jaký je ve shodě s tvou lidskou důstojností, totiž přesvědčováním a tvým uvědomělým svobodným souhlasem. Státní moc tě jako občana smí ovládat pouze na základě tvého informování, přesvědčení o tvé povinnosti poslouchat jen ve světle pravdy a v zájmu dobra, tedy působením duchovních hodnot (Pavan, 68-69). Donucovací ráz nějakého státu není jeho podstatný rys, třebaže veřejné mínění často vůbec nerozlišuje mezi státní pravomocí a politickou mocí. Moc ve státě se podstatně liší od moci v zájmových skupinách,jako jsou politické strany. Státní moc je oprávněná, je to pravomoc. Politická moc je případným prostředkem státní pravomoci (A. Fuchs, Autorita, 17, 1930). Politická moc je rozptýlená v celé společnosti a spojuje se v zájmových skupinách, ale ne každá moc je oprávněná a vede k prospěchu celku. Na rozdíl od vlastní pravomoci státu, která je neměnná, je jeho případná politicko-mocenská složka proměnlivá a nestálá. Případné rozbujení politicko-mocenského tělesa ve státě vede k jeho přílišnému zatížení úřady. Stát se přirozeně neobejde bez nějakých úřadů, bez soustavy úřadů. Úřadování je rozumný způsob společné činnosti lidí.
Podstatná forma či skladba státu je právo. Státní společnost, formovaná zákony, směřuje k svému cíli. Skládá se ovšem z tobě podobných rozumných tvorů, kteří postupují různými způsoby k svému cíli, k všestrannému společenskému a kulturnímu rozvoji. Podle toho může být stát různě uspořádán - má různou ústavu.
Ústava je základní zákon státu. V právním smyslu je to souhrn zákonů, upravujících zřízení státu, výkon státní moci a zaručujících tvoje základní práva jako občana vůči státní moci. Je to řád, podle něhož se utváří státní vůle a projevuje státní moc. Nedá se jednou provždy stanovit nejlepší druh státního zřízení. Ačkoli svatý Tomáš zdůrazňuje jako nejvhodnější státní společnost monarchii, zdokonalenou prvky aristokracie a demokracie (STh, I,II,105,1), připouští jako místně a dobově vhodnou demokracii (STh, I,II,95).
Demokracie znamená tvou vládu jako občana uprostřed všeho ostatního lidu, tedy všech dospělých občanů, a spolu s nimi. Demokracie odmítá vládu jediné, třebaže většinové, přesto jen dílčí společenské skupiny. V demokratickém státě máš stejná práva jako všichni ostatní občané. Je to vláda všech ve prospěch všech, nikoli jenom vláda většiny ve prospěch většiny. Většinový rys demokracie, totiž okolnost, že se většina ujímá vlády, kdežto menšina, tzv. opozice, kontroluje její činnost, je pouze metoda vlády určité demokracie. Podmínkou úspěšného demokratického vývoje je tvoje ochrana nejen jako příslušníka většiny, nýbrž také jako příslušníka menšiny (Pavan, 28 ).
Přes velké sympatie současného veřejného mínění k demokracii uplatňuje se demokracie ve své čistotě a ryzosti velmi zřídka. Vesměs jde o demokracii v jistém stupni a rozsahu řízenou z ústředí, které obsahuje mnoho prvků cizích tomuto typu ústavy.
Tvoje občanská svoboda v demokracii není libovůle ani anarchie. Je řízena právním řádem a tím vlastně dopřána a umožněna opravdu všem

3. Duchovní vláda Mne a Mé Církve ve státě
Rodíš se v rodině jako mravní osoba, zkrátka člověk, aby ses v dospělosti stal občanem státu, a současně jsi od křtu svatého Mým dítětem, a jako takové máš obecné povolání jako duchovní pastýř Mé obce. Tvoje působení jako duchovního pastýře v občanské společnosti se projevuje panováním v tom smyslu, že právo stanovené lidmi je vždy zakotveno v osnově Mého práva a nemůže odporovat přirozenému právu. V opačném případě by lidské právo pozbývalo závaznost.
Církevní právo, začínající apoštolským ustanovením, které mu dává povahu závazného zákoníku Mé obecné Církve, není pouhý zákoník. Můžeš v něm rozlišit trojí základ. Předně Mne s Mou stvořitelskou a spásonosnou a posvěcující vůlí, dále přirozený zákon a zákon pozitivní, a konečně zpřítomnění Mé spásonosné vůle lidstva ve Mně a v Mé Církvi.
Skladba církevního práva vyplývá z trojího úřadu Mé Církve, že totiž jejím posláním je učit (CIC III, 747-833), posvěcovat (CIC IV, 834-1253) a vládnout (CIC VI, 1400-1752).
Duchovně pastýřská činnost Církve v občanské společnosti má nejen nadpřirozené základy, nýbrž vychází také z tvého přirozeného založení. Součástí tvého přirozeného založení je životní názor, přesvědčení, jakož i hodnotové zaměření. Tyto tvoje hodnoty stejně tak jako tvoje ctnosti, mravní postoje a jednání jsou v subjektivní duchovní podstatě dokonale působivé v právním smyslu. Tvoje mravní hodnocení a postoj i chování vůči státnímu právu v duchovní podstatě určuje, zda bude uskutečněn záměr zákona. Tvůj mravní postoj vůči právu občanské společnosti je důležitý také z hlediska znalosti platného práva. Jako každý jedinec i ty máš totiž přirozené zaměření vybírat si z informací pro tebe určených ty, jež zapadají do tvé dosavadní mravní, tedy názorové a hodnotové skladby. Samotná právní znalost bez odpovídajících mravních postojů a skutků by vedla k právním pseudo-vědomostem, k "obratnému" obcházení zákona, k protispolečenskému a sobeckému zneužívání právních znalostí. Naopak často může uskutečňovat požadavky právních předpisů i bez jejich podrobné znalosti pouze na základě mravních postojů a jednání. Tím si můžeš také vysvětlit skutečnost, kdy někdo částečně přehlíží dobře známé právní normy a naopak se jedná podružně zákonně ve vztahu k právním předpisům jednotlivci neznámým. Prolínání mravní normativní soustavy do normativní soustavy právní také umožňuje, aby míra uznávání a dodržování práva byla vyšší než odpovídá možnostem jednotlivců seznámit se podrobně s požadavky právních předpisů.
Tvůj postoj vůči právu je v subjektivní duchovní podstatě dokonale a případně též podmíněné jen v jisté míře ovlivněn tvým celkovým duchovně hodnotovým zaměřením. To je ovšem koneckonců dáno především hloubkou a opravdovostí tvého vztahu ke Mně, jakož i tvé vyspělostí v mravních ctnostech (sv.Tomáš, STh, II,II,64,6k3; 67,2).
Podobně jako duchovní pastýř obecné Církve v duchovní podstatě panuješ v základech práva, tak vždy stavíš i stát na pevné základy. Jako tvůj Bratr a Spasitel v duchovní podstatě zakládám pravomoc státu jako Mého zástupce v lidské společnosti (Řím 13,1; Jan 19,11). Státní pravomoc je z Mé milosti a jako občan jsi k ní zavázán ve svém svědomí poslušností. Právo státu zavazovat tě ve svědomí je Mého, nadpřirozeného původu. Vyžaduje-li státní pravomoc od tebe jako občana něco, co je v rozporu s Mým zákonem, zaniká ve tvém svědomí závazek poslušnosti vůči ní.
Samotné oprávnění státu není spojeno s nějakou zvláštní skladbou. Skladba státu je určena potřebami společného blaha. Proto i ty jako duchovní pastýř obecné Církve připouštej každou státní skladbu či formu, pokud je spravedlivá a směřuje ke společnému blahu (Lev XIII., Enc. Immortale Dei, II,14 7, 1885; Enc. Diuturnum, 1,211, 1881).
Stát i Církev jsou každý ve svém oboru samostatné a nezávislé autority. Ačkoli je státní pravomoc ve své oblasti věcně nezávislá na tobě jako pastýři v Církvi, přirozeně na tobě vždy závisí ve své subjektivní duchovní podstatě. Avšak případná věcná nezávislost státu na Církvi není dokonalá, nýbrž se uplatňuje jen v určitém rozsahu. Jako duchovní pastýř obecné Církve do jisté míry panuješ ve státě jako jeho případná podmínka, usnadňující jeho trvání a uplatňování. Třebaže sama tvoje náboženská víra přesahuje meze státního života, nelze popřít, že má svůj pravidelný mnohostranný dopad i na tento život občanské společnosti. Je sice pravda, že tvoje náboženství je z hlediska státní moci soukromá záležitost, ale to neznamená, že tvůj náboženský život jako jednotlivce nebo ve skupině může překážet nebo překáží tvému životu a činnosti ve státě. Stát a jeho politika musí být rozděleny na úrovni pravomoci a jasné hranice náboženské oblasti mají tvořit nejmocnější ochranu proti odchylkám státní moci a proti nebezpečí znásilňování něčího svědomí (B.J. Clercq OP, Náboženství a společnost, 66-8, Řím 1971).
Rozdíl mezi tvou náboženskou vírou a tvým státním občanstvím dodává vzájemným vztahům mezi oběma tvými vlastnosti zdání jakéhosi napětí. Tvoje náboženská víra v některých případech vstřebává tvoje občanství a činí si z něj prostředek tvé náboženské činnosti; naproti tomu některý stát tě v Církvi zase případně oklešťuje tím, že ji snižuje na prostředek své vlastní moci (Clercq, 27).
Třebaže jsi současně duchovním pastýřem obecné Církve a občanem státu, přesto máš v každé z obou oblastí nezávislost a svou vlastní zákonitost. Jako pastýř a jako občan zacházíš s prostředky k dokonalému dosažení obecného cíle: v Církvi k dosažení spásy duší, ve státě k dosažení obecného blahobytu. V obou oborech požíváš jisté svrchovanosti a nezávislosti, pokud jde o dosažení nejbližšího cíle. Přes odlišnost oboru a pravomoci jsi jako pastýř Církve a občan státu propojen dvojím svazkem: jednak hmotným předmětem, jednak tím, že jsi stejný jedinec, a tak jsi předmětem státní péče, a předmětem působení Církve, a to po všech stránkách, které mají vztah k mravnímu řádu.
Ve tvém životě je řada činností a útvarů, které náleží do oblasti působnosti státu i do oblasti působnosti Církve. Tak mohou pozitivní zákony státu odpovídat přirozenému právu a Mému zákonu nebo mu mohou odporovat, a následkem toho působí příznivě nebo nepříznivě jak v oblasti Církve, tak v oblasti státu. Jako duchovní pastýř obecné Církve nemáš právo působit na dané záležitosti přímo, nýbrž pouze nepřímo, jako hodnocením, radou, doporučením. Vyplývá to z tvé pastýřské povinnosti učit duchovně-mravním základům, vyplývajícím z radostné novozákonní zprávy. Stát, který případně přijímá toto tvé pastýřské stanovisko v Církvi, nepozbývá svou autoritu. Naopak se mu dostává jejího posílení a upevnění. Jedním z úkolů tvé pastýřské péče je soustavně usilovat o to, aby mezi obecnou Církví a státem byly souladné vztahy. To proto, abys jako příslušník Mého vykoupeného lidu mohl pokojně žít ve své víře; dále abys jako pastýř obecné Církve mohl zároveň poskytovat státu pevnou podporu, jakou poskytuješ všude tam, kde je Církvi dovoleno a usnadňováno svobodně konat své dílo.
S vlastností panování tvého církevního duchovně pastýřského působení ve státě jde ruku v ruce vlastnost tvé služby. Třebaže se tě církevní právo řídí vyšší zásadou než právo státu, přesto je s ním srovnatelné. Ve své obecnosti a ve svém požadavku vyhovět potřebám různých právních oblastí podléhá církevní právo podobným vlivům jako jiné "nadstátní" právo - právo mezinárodní. Každé právo je vyjádřením určité soustavy. Pohybuje se v přesně vymezené oblasti a musí být v souladu se zásadami a pořádat pomocí norem různé oblasti tvého života. Připouští nějaké postupy, pokud jde o vyjádření a způsoby výkladu. Je vázáno na dané pojetí společenských a kulturních daností a uspořádání, které ovlivňují způsoby použití a působení práva. Někdy se tvoje právo duchovního pastýře v Mé Církvi případně objektivně dočasně ocitalo pod vlivem určitého státu. V případě cézaro-papismu bývala tvoje víra a její projevy případně objektivně v zajetí občanského práva státu.
Působení tvého práva jako duchovního pastýře v Církvi je v duchovní podstatě určeno pojmem Církve. Toto právo se neobejde bez Mého Zjevení. Bez Mého určení toho, co Církev ve své obecnosti znamená, a bez názoru, že právo je prostředkem ochrany a uplatňování práv a povinností tebe jako jednotlivce i jako příslušníka Mého vykoupeného lidu, je uzavřen přístup k duchu právního řádu v Mé Církvi.
Moje Církev žije jako viditelná a jako neviditelná, a tak představuje úplnou skutečnost (LG,8). Tím je dán základ zákonnosti tvého práva duchovního pastýře v Církvi. Obsah tohoto práva vyplývá z podstaty Církve. Už od Mého založení Církve se projevuje potřeba pravidel a norem. Od apoštolského sněmu v Jeruzalémě je toto právo vyjádřeno. Na II. vatikánském sněmu došlo k prohloubení pojetí Církve. To se projevuje i v právu. Zvláštní pozornost se zde věnuje každému, kdo je obecně duchovním pastýře na základě svého křestního přivtělení ke Mně. Zdůrazňuje se tvoje právo a povinnost k zapojené účasti na budování Mé společnosti ve společnosti lidské. Působnost státní pravomoci na tebe jako věřícího, která má sice jen případný, objektivně podmiňující ráz, tě v Církvi staví před potřebu tvé duchovně pastýřské služby ve státě. Tvoje pastýřská služba v Církvi, ať už obecná na základě tvého křtu, nebo zvláštní na základě zvláštního povolání a svěcení, tě vede tak, aby ses choval jako občan a jednal ve státě pod Mou duchovní vládou a Mé Církve (GS IV, 75-76).
Nestačí, aby se stát choval vůči tobě jako pastýři v Církvi neutrálně či lhostejně, nýbrž je povinen tvoje práva uznávat a poskytovat ti v mezích svých prostředků účinnou podporu při plnění tvých úkolů.
Stát ti má přirozeně vytvářet případné podmínky, objektivně usnadňující jako jednotlivci nebo článku celé Církve vzdávat Mi čest, chválit a oslavovat Mne. Současně má stát právo vyžadovat od tebe v Církvi, abys řádně vykonával své duchovně pastýřské poslání mezi občany. Vzhledem k tomu, že vládní moc státu je v podstatě požadavek duchovního řádu a pochází ode Mne, potom jakékoli státní nařízení, odporující tomuto řádu, postrádá závaznost ve tvém svědomí (Sk 5,29) . Tvoje vnitřní přesažné prvenství nad společností vyplývá z toho, že tvoje duše je nesmrtelná, zatímco společnost je pouze případná skutečnost, obsahující sít vztahů, utkanou mezi jednotlivci, bez nichž by nemohla trvat. Když má státní moc uznávat a zaručovat práva tvého náboženského svědomí, nesmí to vést k zatlačováni tvého náboženského života do skrytu tvého osobního vnitřního života. Tvoje víra je v podstatě tvoje subjektivní záležitost, ale tím se nevyčerpává. Uznává-li stát přirozeně samostatnost, která je vlastní tvé náboženské oblasti, pak je také nutné, aby svou politickou mocí zaručil její společenský a ustavený prostor, jaký uvnitř společnosti potřebuje. Existuje také veřejná oblast náboženského života, která správně podléhá veřejnému blahu společnosti jako takové, a k němu je zaměřena.
Pokud tvoje duchovně pastýřské působení proniká na veřejnost, neopouští tím tvou osobní oblast v Církvi, nad kterou nemá stát žádnou pravomoc. Avšak kdykoli se tvoje duchovně pastýřské působení ve svých veřejných projevech dotýká společného blaha, je úkolem státu převzít za to na sebe odpovědnost (Clercq, 42-3). Výraz "náboženství je soukromá záležitost" je přímý závěr ze obecné zásady, podle níž si státní politika a Církev přiznávají oprávněnost jen v oblastech, které jim přirozeně připadají (Clercq, 55).
Tvoje duchovně pastýřská služba však v občanské společnosti sleduje růst státu v jeho budování případných podmínek, usnadňujících jak náboženský rozvoj občanů, tak jejich rozvoj jako mravních osobností, jako příslušníků rodin a národů (DH, 1,6). Ochrana tvých lidských práv, v níž se projevuje případné mravní poslání státu, je zdůrazněna zejména ve demokratickém státě (Pavan, 10).
Nezanedbatelným prvkem tvé pastýřské služby v občanské společnosti je tvoje účast jako vybraného křesťana, zejména žijícího ve světě, a jsi v samotném státním ústrojí v užším slova smyslu. Soustavná obnova a rozvoj účinného působení úřednictva v uspořádání státu spočívá nejen ve zvědečťování činností úřednického tělesa působením vědeckých poradců, zapojovaných do výkonně-politické činnosti mocenské elity státu, nýbrž také v posvěcování činnosti úřednického tělesa státu. Posvěcování úřednického aparátu státu se děje stále širším zapojováním tebe jako představitele duchovního pastýřství obecné Církve do služby poradce v mocenské elitě státu. Mocenská elita ve vládě, působící na základě výsledků vědeckého poznání a nábožensko-mravního rozvoje, je nositelem příznivých změn v úřednickém tělese státu. Základem pokrokové činnosti úřednického tělesa je jeho soustavné doplňování "půjčenými odborníky". Ti vnášejí do státního ústrojí hodnoty svého vyspělého, především nábožensko-mravního života, jakož i prvek vědeckosti. Tito poradci ve vládě mají tu přednost, že jsou nezávislí na úřednickém tělese a vlastně a na politických složkách, ba i na nějakých hospodářských tělesech, jelikož jsou jenom "vypůjčeni", a mohou se kdykoli vrátit do "akademické" obce, duchovní rodiny, farní obce, odkud pocházejí.

 

XI. Duchovní péče Církve o politický řád

 

1. Politická moc - vymezení

Politická moc vyjadřuje tvou snahu jako příslušníka zájmové skupiny o dosažení jejího cíle. Tvrzení, že jde o zájem většiny příslušníků celé společnosti, nemůže ani přes složité organizační ústrojí učinit z politické moci moc oprávněnou čili autoritu, na kterou by byla přenesena pravomoc lidu. Moc politické strany je odvolatelná na rozdíl od pravomoci státu, která byla všemi občany přenesena na stát neodvolatelně. Oprávnění dává politické moci buď pravomoc státu, pokud ji stát používá jako prostředku k dosažení svého cíle, nebo pravomoc církevní, pokud jí Církev používá k dosažení svého cíle.
2. Soustava politické moci
Tvoje víra není jen soukromá záležitost, protože když opravdu věříš, tak musíš uplatňovat víru také politicky (A. Fuchs, Křesťan a svět, 141, 1948). Tak i tobě jako pastýři v Církvi musí být vždy a všude povoleno a zaručeno hlásat radostnou novozákonní zvěst s opravdovou svobodou, učit sociální nauce v duchu ušení svaté víry, hodnotit z mravního hlediska také ty věci, které patří do oblasti politiky, vyžadují-li to základní práva lidské osoby nebo spása duší (GS IV,76). Moje nadvláda a panství Mé Církve nad politikou vyplývá z duchovního oprávnění a nikoli z politického základu. Na rozdíl od tvého duchovně podstatného uspořádávání politiky radostnou novozákonní informací, tvůj případný objektivně podmiňující vliv duchovního pastýře v Církve v politice není dokonalý. Uplatňuje se jen v nějakém stupni a rozsahu, který se liší od společnosti ke společnosti.

Jako každý Můj následovník, který se svým označením kristovec čili křesťan, hlásíš k Mému jménu,máš i ty své povolání v politickém životě. Snaž se ho naplnit zářným příkladem svého smyslu pro odpovědnost a službu obecnému blahu. Tak dokazuj i jednáním, že se pravomoc dá spojit s svobodou (GS IV,75). Mezi křesťany však právě pro tebe jako laika, žijícího ve světě a naplňujícího své obecné duchovně pastýřské poslání, představuje politika vlastní pole evangelizační činnosti (CL, II,23). Jako laik se nesmíš vyhýbat zapojení do politiky, tzn. do mnohostranných a rozličných hnutí, sloužících podpoře obecného blaha (CL, 42). Ve své politice se zaměř na osobnost a společnost. Uplatňuj své základní poslání v úsilí o obecné blaho, jako o blaho všech lidí a celého člověka. Tvoje politika, která je takto zaměřena, plynule navazuje v ochraně a zajišťování spravedlnosti. Plodem tvé politické činnosti, prosazující se ve vzájemnosti s ostatními příslušníky společnosti, je mír. Proto jako laický duchovní pastýř spolupracuj se všemi, kdo usilují doopravdy o mír. Využívej zvláštních národních a mezinárodních organizací, abys podnítil proces vytváření vědomí, jež by na všech úrovních podporovalo kulturu vzájemnosti (SR, 39).
Jako laický pastýř se zúčastňuj organizování politického života společnosti (OA, II,4). Svůj politický program a jednání neomezuj na jednostranné politické programy a ideologie, nýbrž je převyšuj všestranností. Uznáváš totiž přítomnost Mne přesaženého. Jestliže se dnes ukazují příznaky ústupu všech jednostranných ideologií, naznačuje to, že se dostavuje velká příležitost pro účinnost tvé přesažné přítomnosti jako laického pastýře (OA, II,5). Tváří v tvář kolektivistickému a individualistickému programu čerpej z vlastních pramenů své víry. Moje sociální učení, rozvíjené v Mé Církvi, ti ukazuje zásady a přiměřená praktická měřítka, aby ses nedal svést a současně uzavřít do soustavy, jejíž omezenost a donucovací povahu bys mohl objevit pozdě, pokud by ses nedal včas poučit (OA, II,10).
Snaž se ve oblasti politiky plnit dvojí úkol. Především osvěcuj mysli lidí tak, aby jim to pomáhalo najít pravdu a orientovat se mezi různými politickými programy. Dále se osobně zapoj do činnosti a opravdového úsilí o účinnou pomoc lidem (OA, II,19).
Tvůj vztah jako pastýře v Církvi k držitelům moci je složitý. Některý duchovní pastýř snadno chybuje tím, že jeho politické názory, postoje, řeč a jednání nejsou dost vyhraněné. Užívá např. slova "svět" k označení protějšku duchovního života v Církvi, což je mlhavé a mnohoznačné. Snaž se zodpovědně politicky myslet a jednat. Uč se rozlišovat "svět" sociologicky, aby se ti svět jasně rozčlenil na souseda, město, stát, politické strany, jiné církve atd. Vždy si především snaž ujasnit, podle jakých hledisek dělíš okolní skutečnost. Uč se tříbit svou řeč a používat přesné pojmy. Když jako pastýř v Církvi vyjadřuješ svůj vztah k "světu" a sleduj přitom především svou osobní odpovědnost vůči své obci, městu, politické straně, státu, evropské unii, a jasně rozlišuj určité adresáty svého úsilí. Potom se ti mlhavý „svět“ začne členit do několika do několika ohnisek. Teprve když rozlišíš ve svém prostředí přímé i nepřímé adresáty - ty, se kterými se ocitáš v bezprostředním styku, od těch, kdo jsou opodál - začne být tvoje setkání se světem smysluplné, a také ty se staneš pro své okolí výraznější a přesvědčivější.
Se samotnými obecnými pojmy nic nedosáhneš, nikoho neoslovíš, zůstaneš nevýrazný jak osobně, tak i strana, kterou jako laický pastýř představuješ. Pokud někoho voláš k zodpovědnosti vůči světu nebo okolnímu životnímu prostředí a nevyslovíš adresně, koho máš na mysli, snažíš se marně. Tvůj ústup do ústraní a zejména do svátostného prostoru Církve ti může pomoci, ale nemůžeš se do něho uzavírat. Se svátostnou duchovní posilou vycházej znovu a znovu do světa. To platí i o tvém vztahu pastýře k politice. Neboj se politiky! Obávej se politického taktizování, intrik, záludného působení z pozadí. Tvoje pastýřská účast na politickém dění, kde platí předem dohodnutá pravidla, je svůdné pokušení. Taktizování totiž patří k běžné výbavě politiků z povolání. Avšak tobě jako duchovnímu pastýři, nepřísluší lstivé taktické jednání a intriky. Za všech okolností nechávej ze svého politického postoje, slov a jednání jasně vyniknout houževnaté setrvávání na pravdách evangelia a zásadě milosrdenství, zásadě spravedlnosti a dodržování přirozených lidských práv. V podmínkách řádně se uplatňující politické skladby ve společnosti můžeš jako laický pastýř obecné Církve tvořit výslovně vlastní politickou stranu, ale nemusíš se na to omezovat. Snaž se také jako věřící laik pronikat do ostatních politických stran, pokud nemají výslovně protináboženský nebo nemorální program, a působit v duchu zdokonalení jejich programu a činnosti (Rukojeť, 227,).
Jako věřící laik se vyvaruj vstupu do politických stran s protináboženským či nemorálním programem (např.podpora antikoncepce, potratu, klonování), ani s cílem jejich vnitřního rozvracení, protože taková intrikánská politika odporuje duchu evangelia.. Pokud jsi v dobách politických zmatků a revolucí ze slabosti či strachu donucen k ústupkům ze svých politických postojů a jednání hodných Mého následovníka, neváhej a hrdinsky to vyznej ve svátosti smíření a vrať se k opravdovosti své víry a mravů.
V podmínkách řádně působící politické skladby společnosti se vyhraňují zvláštní trvalé vlastnosti tvé politické úlohy jako laického duchovního pastýře. Okolnost, že jako laický duchovní pastýř obecné Církve máš své místo při utváření a zdůvodňování různých politických programů, způsobuje pak obvykle zdání, že být křesťanem obecné Církve znamená totéž, jako po stránce politické setrvávat na "pravici", resp. být konzervativní (Clercq, 79). Strany s křesťanskými členy jeví sklon být konzervativní, protože brání tradiční hodnoty společnosti (S.Lipset, Political Man, III, N.X. 1960).

3. Vlastnost služby ve tvém pastýřském působení v politice
Růst Mého království čili budování Mé společnosti ve společnosti lidské nezbytně vyžaduje od tebe jako Mého následovníka, žijícího ve světě, a majícího od křtu svatého obecné povolání k duchovnímu pastýřství, tvou účast na politickém dění společnosti a používání mocenských prostředků, jaké ti poskytuje občanská společnost. Projevem této tvé snahy šířit v občanské společnosti Moji moc a vládu je tvoje ochota sloužit druhým podle Mého příkladu. Když máš ve světle radostné novozákonní zvěsti uplatňovat moc a vládnout službou, pak ovšem tato tvoje služba vyžaduje takovou duchovní vyspělost, jakou můžeš nazvat vládnutím, v užším slova smyslu sebeovládáním. K tomu, abys mohl důstojně a účinně sloužit druhým, napřed ovládni sebe sama a osvoj si ty ctnosti, které takové ovládání podporují (Jan Pavel II., Redemptor Hominis, IV,21). Uvědom si své zvláštní povolání v politickém společenství. Přičiň, ale i snes a vytrp něco pro to, abys jasně vynikl v občanské společností svým zářným příkladem smyslu pro zodpovědnost a službu obecnému blahu. Ve věci řízení časných záležitostí ber ohled na oprávněnou různost názorů a uč se ohleduplnosti k občanům i jejich sdružením, která tyto názory čestně zastávají. V politické straně usiluj o to, co je podle tvého mínění potřebné k obecnému blahu.
Věnuj soustavnou pozornost politické výchově sebe i ostatních občanů, zejména mládeže, aby se mohli všichni občané zodpovědně zúčastnit politického života (GS IV,75). V občanské společnosti se snaž docílit, aby ti stát nejen povolil svobodně vyznávat víru a šířit její učení, jakož i sociální nauky Církve, ale také toto právo zaručil prováděcími nařízeními a praktickými opatřeními. Jen tak budeš moci účinně sloužit také v oblasti politiky, kdykoli to budou vyžadovat základní práva lidské osoby nebo spása duší (GS 76).
Nedílnou součástí tvé duchovně pastýřské služby v politické straně je tvoje působení mravní. Zaměř svou politiku ke společnému dobru občanů. Toto společné dobro je hlavní dobro. Proto je neslučitelné s jakýmkoli vnitřně špatným prostředkem. Vyžaduje však také (s ohledem na to, že jde o seskupení lidí slabých a hříšných), abys k jeho dosažení dovedl někdy použít zásady nejmenšího zla a snášet takové zlo, jejichž potlačení by přivodilo zlo větší. Konečně dbej na to, aby ses v politice vyvaroval odtažitých, mlhavých, neurčitých pojmů, nějakých víceznačných výroků, neprůhledného jednání i postojů. Dobro a zlo, s nimiž máš co činit, jsou ztělesněny v pevně určených dějinných silách jistého napětí, určitého trvání a rozsahu. Pokud jde o síly, působící na jevišti dějin, není tvým úkolem politika posuzovat jejich hodnotu co do pravdy a nesprávnosti, pojatých o sobě a odtažitě, v jejich nadčasovém významu. Snaž se u takto přivozovaného dobra a zla hodnotit sílu jeho určitého dějinného uskutečnění a míru možností pro jeho další uskutečnění. Toto hodnocení tě přivede k praktickým závěrům pronikavě odlišným od těch, k jakým bys byl došel uvažováním ryze odtažitým (J.Maritain, Integrální humanismus, 206-7, Ř. 1967).
Každé tvoje politické jednání jako každá tvoje činnost může být dobré a spravedlivé, nebo špatné a nespravedlivé. Je spravedlivé, pokud zohledňuješ práva všech občanů a neusiluješ jen o zájem svůj či své strany a mocenské skupiny na úkor zájmů ostatních. Má-li být tvoje politika spravedlivá, přičiň se o to, aby to byla politika svobodných občanů, beroucích ohled na svobodu a práva všech občanů. Nezapomeň, že nespravedlivá je každá politika, usilující o nesvobodné zacházení s lidmi, nejen zastrašovaných hrozbou násilí nebo sváděných pomocí planých slibů, ale také psychicky znásilňovaných pomocí otupování a vštěpování skrytých obsahů z hromadných sdělovacích prostředků nebo bezprostředně pomocí zvláštních elektromagnetických vln, vysílaných přes ionosféru. Nespravedlivá politika vede ke snižování lidu s osobní důstojností svých členů na úroveň netečného bezejmenného davu. Vlastním znakem spravedlivé politiky je svoboda.

Na začátku 21. století jsi svědkem toho, že některé národy postrádají základní potravu, obydlí a nejnutnější věci k živobytí, kdežto jiné žijí v blahobytu a své přebytečné síly a zdroje utrácejí ve zbrojení. Pokud by ses jako duchovní pastýř, ať už obecný jako křesťanský laik, nebo jako zvláštní jako duchovní osoba, nepřičinil na tomto Mém políčku o nějaké zlepšení stavu, pak by ses stal spoluodpovědným za to, že mnozí v těchto zaostalých národech upadnou do pokušení odrazit násilím takové bezpráví vůči lidské důstojnosti, a ze zoufalství se uchýlí k terorismu a válce.
Nauč právě ty jako Můj následovník, který se svým označením křesťan čili kristovec, hlásíš k Mému jménu, přednostně pohotově a vytrvale čelit takové hrozné situaci, ale nejen tím, že se pomodlíš za Mé požehnání chudých a trpících a obměkčení srdcí mocných a bohatých, nebo že snad příležitostně vykonáš nebo vytrpíš nějaký skutek obětavé lásky, nýbrž souborně, tedy pomocí soustavy pronikavé všestranné obnovy a zdokonalení. Ať jsi kdokoli, Můj následovník, který se svým označením křesťan čili kristovec, hlásíš k Mému jménu, nebo jinak věřící nebo upřímně hledající pravdu, jsi přirozeně mravně zavázán podílet se na této souborné obnově a zdokonalení, ale jako Můj následovník jsi k tomu zavázán přednostně. Ovšem tvoje podnětnost jako pouze jednotlivce nezaručuje trvalé zlepšení stavu. Získávej pro toto dílo také ostatní, zakládej s nimi potřebná sdružení a vytyčuj programy, které by podporovaly, podněcovaly, usměrňovaly, doplňovaly a zdokonalovaly tvou činnost jako jednotlivce. Jestli máš na veřejnosti nějakou moc, tak bez váhání stanov a ukládej adresně úkoly k provedení; vytyč cíle, které mají určité osoby dosáhnout; urči postupy a způsoby, jak dospět k cíli. Když zastáváš na veřejnosti moc, tak musíš dávat podněty všem jednotlivcům i silám seskupeným k této společné činnosti (PP, 1/3,30-33).
Hrůza a zvrácenost terorismu a války, které se ve 20.století nesmírně zvětšily rozvojem zbraní hromadného ničení, a v 21. století zejména zaváděním zbraní hromadného a cíleného elektromagnetického ovlivňování. Použitím zbraní hromadného ničení mohou být způsobeny tak ohromné všestranné škody, že se stírá rozdíl mezi obráncem a útočníkem. Proto každá dnešní válka v důsledku přítomnosti těchto zbraní daleko přesahuje meze spravedlivé obrany. Někdejší pokusy o rozlišování spravedlivé války od nespravedlivé ztratily smysl. Proto jako duchovní pastýř obecné Církve, ať už obecně na základě svého křtu nebo kněžského svěření, s rozhodností odsuzuj jakoukoli válečnou činnost, směřující bez rozdílu ke zničení celých měst i s jejich obyvateli, jako zločin proti lidskosti a proti Mně (GS V,I,80), a sám i spolu s ostatními tvými svěřenci vyprošuj ode Mne všem lidem mír. Jako pastýř se přičiň o to, aby ti, kdo jsou ti svěřeni, nabyli přesvědčení, že závody ve zbrojení, k nimž se mnohé státy uchylují, nejsou bezpečnou cestou k trvalému míru, a tzv. rovnováha vojenských sil není zárukou spravedlivého míru (GS 81). To se vztahuje i na nový stupeň zbraní elektromagnetických, které sice nemusejí zabíjet tvoje tělo, ale znásilňují tě a s tebou i celé mnohamiliónové národy tím, že je na dálku psychicky narušují, udržují ve stísněné náladě, ve strachu a zmatku. Nebezpečí naprosté války tě jako duchovního pastýře zavazuje ke službě, v níž ve světle radostné novozákonní zprávy vynikne skutečnost, že se mír může zrodit jedině ze vzájemné důvěry národů, a ne z nátlaku pod hrozbou zbraní. Jako pastýř obecné Církve jsi povinen se přičiňovat o zastavení závodů ve zbrojení a o to, aby odzbrojování začalo a stále postupovalo, ovšem nikoli jednostranně, nýbrž podle mezinárodních dohod a pod mezinárodní kontrolou, a aby bylo zajištěno účinnými zárukami (GS 82)

 

XII. Duchovně pastýřské působení Církve v hospodářství
1. Duchovní panování Církve v hospodářské oblasti

 

     Tvoje panování jako duchovního pastýře obecné Církve v hospodářské oblasti společnosti se zakládá na skutečnosti, že tě tvoje víra v subjektivní duchovní podstatě vede k tvořivému napodobování Mne jako Stvořitele, Vykupitele i Posvětitele, k plodné práci, která představuje důležitou část hospodářské oblasti tvého života (J. Tomko, Křesťan a svět, 22, Řím 1974).
      Základ duchovně skladebného a uspořádávajícího vlivu tvé víry na hospodářství spočívá v tom, že už sama každá tvoje tvořivá činnost v subjektivní duchovní podstatě přirozeně vyžaduje víru ve smysluplnost tohoto tvého počínání. To zahrnuje vytvoření ideálního projektu v duchové činnosti tvého rozumu. Tyto přirozené náboženské základy hospodářství Mého vykoupeného lidu však nezbytně předpokládají základy nadpřirozené. Předpokládají Mne, který vstávám z mrtvých. Předpokládají Mne, skrze kterého a ve kterém se to vše děje. Ať jsi kdokoli, nemůžeš přehlížet sílu, kterou dává víra těm, kdo jsou v jejím duchu informováni.

      Radostná novozákonní zpráva považuje práci za povinnost pro každého. Ukládá ti povinnost pracovat pro druhé a zakazuje hromadění velikých přebytků. Podřizuj se těmto zásadám a pomocí ctností si osvoj pevnost ve svých názorech na práci a ostatní hospodářské činnosti.

      Vždyť tvůj život a tvoje práce má přesažnou hodnotu. Nemůže ji pozbýt ani při tvých největších tělesných útrapách, ani při tvém krajním psychickém vypětí. Nauč sebe i ostatní vidět v životě naplněném prací Můj vyšší příkaz, tak, abys jej spolu s ostatními zachovával i v nejobtížnějších okamžicích. Svou péči o pozemské blaho doplňuj péčí o blaho duchovní. Nejde jen o tvou hmotnou životní úroveň, nýbrž o trvalé štěstí, zkrátka blaženost. Sebelépe organizovaná sociální péče sama nestačí. Vedle ní potřebují lidé projevy tvé osobní lásky a osobního milosrdenství, působení od Mého Božského Srdce k tvému srdci a od tvého srdce přes srdce bližního zpět k Mému Nejsvětějšímu Srdci. Všechna vnější dobra směřují ke službě pro tebe uprostřed všech ostatních a spolu s ostatními, aby ti spolu s ostatními usnadňovala úsilí o sebepřekonání a službu pro Mne a Mou chválu.

2. Nábožensko-mravní působení v hospodářském životě obce
      Tvoje působnost jako duchovního pastýře Církve v hospodářském životě společnosti by však bylo neúčinná, kdybys nespojoval své duchovní působení s působením mravním. Snad právě pro nedostatek tvého spojení mezi duchovním a mravním působením zůstávají mnozí lidé náchylní vidět při sledování pronikání duchovních hodnot do hospodářství jenom jejich nepodstatnou stránku, ryze případnou, podmiňující. Protože tato nepodstatná stránka hospodářského tvého duchovně pastýřského působení může být někdy hrozně omezena oslabena, že se zdá, jakoby se nějaké hospodářství skoro vymykalo tvému vlivu, proto pak lidé zkratovitě usuzují na úplnou nepřítomnost duchovních hodnot v hospodářství. Trvale se však žádné hospodářství přirozeně nemůže vymknout duchovně a podstatně skladebnému a pořádajícímu vlivu Mé radostné novozákonní zvěsti, kterou jako duchovní pastýř předáváš. Dějiny potvrzují, že žádné poklady a bohatství světa nemohou nikomu pomoci ke zdokonalení, a to ani v rukou toho, kdo je zcela oddám tomuto cíli. Pouze osobní příklad tebe, jako Mého vyspělého následovníka, která neseš Moje jméno kristovec či křesťan, může průkopnicky vést ke správnému chápání a činům.
       Svobodná soutěž je do jisté míry spravedlivá a užitečná, avšak sama o sobě nemůže řídit hospodářský život. Ten může řídit jen osobně a právě tebou prožívaná, obhajovaná a prosazovaná spravedlnost, ale nikdy ne sama, nikdy ne bez tvé konkrétní lásky a bez živých projevů tvého milosrdenství. Tvoje zásady samy o sobě, bez tvého osobního prostřednictví, samovolně nepůsobí žádné zlepšení poměrů. Proto ať jsi laický pastýř na základě křestního přivtělení ke Mně nebo Můj zvláštní duchovní pastýř, osobně se přičiň a také něco vytrp a snes pro to, aby hospodářský život tvých bližních byl podřízen zásadě sociální spravedlnosti a milosrdenství a lásky. Tuto úlohu nemůže převzít žádná hospodářská donucovací soustava, která by uchvátila místo volné soutěže. Soustavně doplňuj svou péči o svou lidskou svobodu a spravedlnost a svá lidská práva vyšší a ušlechtilejší silou, která by hospodářské zájmy a podnikání moudře a zároveň také řídila, totiž láskou a milosrdenstvím. Přitom nezanedbávej skutečnost, že láska a milosrdenství jako vyšší a ušlechtilejší síla hospodářského života mají působit právě tvým působením pastýře laického nebo posvěceného. Proto neváhej a osobně se ujmi odpovědnosti za to, aby se byly veškerá hospodářská zařízení společnosti proniknuta spolu se zásadou spravedlnosti také milosrdenstvím a láskou. Právě tvým osobním přisněním se zásada spravedlnosti stane opravdu účinnou a vytvoří společenský řád, jenž prostoupí hospodářský život a stane se jeho skladbou. Duší tohoto nového řádu má být tvoje osobní láska, projevující se tvými skutky a osobními oběťmi (A. Pimper, Křesťanský solidarismus, 100, Praha 1946).
      Tvoje osobní sociální spravedlnost a sociální láska jsou v subjektivní duchovní podstatě základy panující ve veškerém hospodářském životě Mého lidu. Tvoje sociální spravedlnost je spravedlností, v jejímž duchu ochotně konáš to, co vyžaduje obecné blaho. Je to spravedlnost, která při všech směnách statků a služeb ve společnosti přihlíží k potřebám obecného blaha či k potřebám sociálním. Důvod tvého závazku vůči společenskému celku spočívá v tom, že nejsi izolovaným jedincem, nýbrž tvoříš část celku a není ti ponecháno na vůli, aby ses od něho oddělil.
Sociální láska
     Sociální láskou se na rozdíl od běžné tvé lásky, kterou se věnuješ jednotlivcům a skupinám, rozuměj tu lásku, kterou jsi povinen věnovat své péči o obecné blaho, o zájmy celku. Jako duchovní pastýř, ať obecný na základě svého křestního pomazání, nebo zvláště pomazaný a posvěcený, se přičiň vykonat a vytrpět pro obecné blaho také to, k čemu v rámci sociální spravedlnosti nejsi povinen.
      Všechny deklarace přirozených lidských práv a svobod jsou záležitostí přirozené spravedlnosti a jako takové jsou koneckonců slepé či krátkozraké. Jsou polovičaté už tím, že vedle důrazu na lidská práva zanedbávají souvztažný pojem lidských povinností, které nedovedou vštípit do nitra toho, kdo odmítá slyšet cokoli o svých povinnostech. Ještě více jsou však slepé a polovičaté, pokud k nim nepřistupuje tvým prostřednictvím Moje láska a Mé milosrdenství.
       Zejména četné případy nezaměstnanosti jsou pro tebe jako duchovního pastýře příležitostí k osvědčení soustavné milosrdné pomoci těm, kdo jsou takto postižení a trpí tím. Jako zvláštní duchovní pastýř se přičiň o to, abys měl přehled o těch svých svěřencích ve farní obci, kteří trpí následkem ztráty zaměstnání, a s nimi trpí také jejich rodiny. Účinná pomoc těmto trpícím je povinností nejen tebe jako duchovní osoby, nýbrž celé farní obce, kterou musíš podnítit k tomu, aby se s láskou a milosrdně ujali takto trpících.

3. Práce
       Ať jsi laický duchovní pastýř obecně nebo na základě zvláštního svěcení, ukládám ti práci jako nevyhnutelnou a přinášející ti jako každému zvláštní požehnání. Tvůj pracovitý život je životem "in actu", v uskutečnění. V něm se Mi připodobňuješ, jako ryzímu uskutečnění. Tento řád se vztahuje právě na tebe uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám. Rovněž ti určuji, abys jako každý jiný člověk plnil svůj jedinečný úkol. Tvoje hlavní povolání jako Mého následovníka je být pastýřem. Práce ve smyslu hospodářské činnosti je tvým druhotným povoláním. V každé práci máš především pastýřsky sloužit bližním. Všichni ovšem nedostali ode Mne stejné dary. Proto se všichni nehodí ke stejné práci a povolání. Jako Můj následovník, který se svým označením křesťan čili kristovec, hlásíš k Mému jménu,jsi však zavázán v každém hospodářském povolání konat duchovně pastýřský úkol, který ti určuji. Tak všechna pracovní povolání tvoří souladný celek, jak jej sám určuji. Hospodářské členění lidí do různých povolání vyplývá především z Mé prozřetelnosti, která rozděluje stavy lidí tak, aby nescházelo nic, co je potřebné k životu, a dále z přirozených sil, které podmiňují, že u různých lidí jsou různé vlohy a náklonnosti k různým úkolům a životním uplatněním.
       Samo pracovní povolání tedy chápej především jako Mé povolání ke službě. Toto "povolání" povznáší tvou práci. Jde Mi zejména o povolání k novému Mému lidu a jen případně o pracovní povolání. Při svém duchovně pastýřském "povolání" se od křtu svatého nalézáš ve zvláštní pozemské určenosti. Tato tvoje poplatnost pozemským omezením však není podstatná, nýbrž může být duchovně zdůvodněna a tím také zhodnocena. Tak už benediktinské "ora et labora" znamená duchovní přehodnocení, protože práce je postavena do souvislosti s modlitbou tak, že modlitba stojí na prvém místě. Pokud nechápeš pracovní proces jako toto "povolání", nýbrž jen jako prostředek své obživy a dosažení tobě přiměřené životní úrovně, potom pracovní rytmus postrádá svůj vlastní smysl. Ve své práci totiž musíš být také lidsky uspokojen svým výkonem a svými výsledky, a to je často důležitější než výdělek.
       Pojetí "povolání" plní svou úlohu i ve tvé práci. Zaměstnání a práce objektivně nejsou přímo záležitostí tvé víry. Představují jen jednu oblast, dílčí úsek tvého života. Práce je sice lidský úkon, který tě vskutku představuje - ovšem jen tehdy, pokud se nestáváš jejím otrokem. Proto jako duchovní pastýř v Církvi odmítej kult práce. Máš povolání vykonávat s Mou milostí svou práci jako Mé povolání, Mou službu a oslavu Mne. Proto se ti práce v duchovní podstatě představuje vždy jako skutečné povolání ze Mé strany a příležitost k Mému následování jako spolupráci na budování Mé společnosti v lidských podmínkách.
      Ve svém duchovním pastýřství se zajímej o svět práce a pracujícího. Tvoje pastýřské působení zde má závažnou náplň předně v duchovní pomoci mládeži pro volbu životního povolání, dále pak v členění tvého pastýřského působení podle jednotlivých skupin pracovního povolání. Kde je však tento tvůj duchovní úkol Církve potřebnější a kde méně? To ti odhalí sociologický výzkum. Co se týče skupin pracovních povolání v českých krajích, rozdíly v rozsahu nábožnosti jsou dnes mezi nimi méně výrazné než dříve, přesto však jsou nadále výrazné.
      V posledních desetiletích 20.století v České republice patřili (Křenek a kolektiv, 1982) k nejméně zbožným studenti a učni, pak zaměstnanci. To dokládá zaostávání rozvoje způsobů, skladeb a vzorců netradiční zbožnosti za potřebami věřících. Výsledkem je pak spíše vlažnost ve víře, zejména u inteligence, jakož i nastupující inteligence (vyrůstající ve studenstvu) a budoucího kvalifikovaného dělnictva. Náboženství v tradičních skladbách a vzorcích zbožnosti pro ně ztrácí přitažlivost. Čeští učni a studenti jsou nábožensky vlažnější než zemědělci a důchodci, dělníci a ženy v domácnosti. Zaměstnanci jsou nábožensky vlažnější než zemědělci a důchodci. Tvoje duchovní pastýřství je zde málo účinné především proto, protože nevycházíš odhodlaně vstříc působení mezi mládeží s ohledem na jejich zájmy a způsob trávení volného času. Ve vztahu k zaměstnancům, zejména k inteligenci, vázne tvoje osvětové působení, týkající se souladu vědy a víry, pravdivého výkladu českých dějin a dějin Církve. Jako duchovní pastýř často zanedbáváš soudobou uměleckou tvorbu, která by tobě i tvým svěřencům přitažlivým způsobem ukázala životní vzory, odpovídající svěžím a uspokojivým způsobem na současné závažné životní otázky. Nedostatečně se věnuješ duchovnímu vedení a doprovázení umělců, takže bez tvého duchovního vedení ztrácejí chuť a ochotu tvořit další náboženská díla způsobem sdělným pro většinu tvých svěřenců.
     Čeští dělníci jsou ateističtější neboli bloudí a hledají pravdu mimo kostel s jeho tradičními skladbami a vzorci zbožnosti častěji než rolníci a důchodci. Naopak právě čeští zemědělci a důchodci patřili na konci 20.století k nábožensky nejvíce vyhraněným skupinám (Křenek a kol., Výzkum, 1982). Ti, kdo Mne v Mé Církvi na českém venkově následují, se dlouhodobě přimykají k tradičním způsobů, vzorcům a skladbám zbožnosti. Vlivem zesvětštělého školství a zesvětštělých hromadných sdělovacích prostředků se tento rozdíl mezi městem a venkovem rychle stírá. Proto se i mezi zemědělci (v Jihomoravském kraji), zejména mezi dětmi zemědělců se koncem 20. století prosazoval ateizmus neboli bloudění a hledání pravdy mimo kostel s jeho tradičními vzorci a skladbami zbožnosti. (Křenek, Od náboženství k ateizmu, 114, 1980).
     Proto se jako duchovní pastýř na venkově obzvlášť věnuj důkladné předmanželské přípravě snoubenců a dalšímu duchovnímu vedení rodin, abys je lépe připravil na jejich všeobecné duchovní pastýřství ve vlastních rodinách. Vždyť většina starších dětí se koncem 20.století modlila a chodila na bohoslužby především proto, že si to přáli jejich rodiče, a ne z vlastního náboženského přesvědčení (Křenek, Od náboženství…, 109). To ukazuje na potřebu větší přesvědčivosti tvého zvláštního duchovně pastýřského působení a rozvoje netradičních skladeb a vzorců zbožnosti s ohledem na zvláštní záliby, zájmy a snahy mládeže. Současně by tě to mělo vyburcovat ke zvýšení účinnosti svého pastýřství v rodinách a k podnícení jejich lepší součinnosti s tebou a s tobě svěřenou farní obcí při jejich náboženské výchově dětí. Všemožně vycházej vstříc spolupráci s rodinou. Nezůstávej při poměrně oddělených jednotlivých rodinných celcích. Pořádej setkávání rodin, jejich vzájemné povzbuzování, vzájemnou službu, upevňování sousedských vztahů, společné akce (zájezdy na poutě aj.).
      Navaž spojení se všemi tvůrčími jedinci ve své svěřené farnosti či duchovní rodině, a věnuj se soustavně jejich duchovnímu doprovázení. .Staň se předním objednavatelem jejich výtvorů, použitelných pro Můj dům. Místo oprav a restaurování starých děl, více využívej umění soudobých tvůrců k výzdobě Mého domu. Pořádej výstavy křesťanského umění a setkávání jejich obecenstva s umělci samými a s jejich uměním, a současně také se Mnou, jako svým Bratrem a Spasitelem v jejich krásném podání.
      Jako pastýř obecné Církve nejen v subjektivní duchovní podstatě, nýbrž také případně objektivně zasahuj do hospodářského uspořádání společnosti, zejména, když jde o uplatnění mravního řádu a spásu duší. Nestačí, abys jen poukazoval na to, že některé hospodářství ovládá krajní liberalismus, kdežto jiné zase přehnaný kolektivismus. Začni živě informovat své svěřence k hlubšímu nábožensko-mravnímu přesvědčení, aby se to mohlo projevit i v lepším hospodářském uspořádání. Svým duchovním pastýřstvím v Církvi dokážeš s pomocí Mého Ducha řešit závažné hospodářské otázky naší doby daleko hlouběji, než je mohou řešit prostředky státního zákonodárství nebo politickomocenská opatření. Moje sociální učení, rozvíjené v Mé Církve, vedou právě tebe, milý duchovní pastýři, abys v jejich smyslu podněcoval ve své farní obci zaměstnavatele a na nich hospodářsky závislé námezdní zaměstnance k praktickým projevům jejich soužití v lásce, protože kapitál nemůže existovat bez práce, ani práce bez kapitálu. Kde máš ve své diecézi či farní obci křesťanská učňovská zařízení? Kde máš více křesťanských studentských kolejí? To má snad stačit jenom to, cos po pádu komunismu obnovil jako zbytky nějakých pokusů z minulého století? Máš pastýřskou odpovědnost, aby ses přičinil o to, aby podnikatelé i dělníci ve tvé farní obci správně chápali své zapojení do výroby a jiné hospodářské činnosti jako naplnění svého poslání. Jen tak můžeš spolu se svými svěřenci naplnit Mou vůli.
      Jako zvláštní, posvěcený duchovní pastýř se přičiň ve své diecézi nebo farní obci, a to promluvami, duchovním vedením, povzbuzováním svých svěřenců aj. o to, aby každý zaměstnavatel v duchu svého obecného pastýřství na základě křtu svatého účinně pracoval také na tom, aby jeho zaměstnanci stáli co nejvýše nejen odborně, nýbrž i kulturně a zejména nábožensky a mravně, protože jedině tak v nich uznají pravé spolupracovníky a vynasnaží se o uvolnění pokladů z jejich duší, které tam vkládám. Vždyť se to zaměstnavateli i vyplatí! Když jeho zaměstnanec také vnitřně srůstá s podnikem, pracuje tím ochotněji a radostněji, čím více si může říci, že daný podnik roste jeho prací, jeho myšlenkami a podněty. Ať jsi zaměstnavatel nebo zaměstnanec, jako laický duchovní pastýř se nejen snaž zaměřovat svou práci k poslednímu cíli, nýbrž také odmítni takovou práci, jaká svou povahou odporuje tvému poslednímu cíli. Přestaň vyrábět takové hodnoty nebo poskytovat takové služby, které jsou určeny k nemravnosti nebo k dezinformaci ostatních lidí. Čím více žiješ z prvotního poslání, tím méně můžeš být ovládán svým vlastním pracovním povoláním. Dbej o to, aby toto tvoje pracovní povolání nezaujímalo první místo před tvým přednostním povoláním sloužit Mně jako tvému Bratru a Spasiteli. Tvoje přednostní povolání je vždy služba pro Mne, čili jinak řečeno, snaž se, aby tvoje pracovní povolání ve společnosti vždy směřovalo k prvotnímu povolání, jemuž má být podřízeno. Pak bude tvoje pracovní povolání vždy Mou oslavou.
       Pokud jako křesťan vlastníš majetek, jsi zavázán povznést nad jednostranné pojetí, že jsi při správě svého majetku naprosto svobodný a nezávislý, neboť jsi při užívání svého majetku odpovědný Mně a svým bližním. Jako Stvořitel všeho dávám své stvořené statky celému svému lidu. Třebaže si je přirozeně přivlastňuje nějaký jedinec, přesto mají pod jeho správou a v jeho soukromém držení sloužit všem. Na druhé straně zase ty, zvláštní duchovní pastýři v obecné Církvi, otevřeně schvaluj soukromý majetek, pokud jej majitel potřebuje k rozvoji své osobnosti, a to v mezích řádu, a tedy koneckonců k dosažení posledního, věčného cíle. Důrazně však připomínej všem soukromým majitelům, že nepomáhají-li ze svého nadbytku těm, kdo trpí hladem a bídou, tak žijí v těžkém hříchu. Nezačnou-li pomáhat chudým ani potom, neuděluj jim tak snadno svátostné rozhřešení. Soustavně připomínej svým svěřencům, že radostná novozákonní novina nedovoluje těm, kdo se ke Mně hlásí a říkají si podle Mne křesťané či kristovci, věnovat se hospodářským zájmům tak, že by pro ně zapomínali na všechny ostatní životní povinnosti, nýbrž zavazuj je věnovat se hospodářským záležitostem v mezích Mého řádu (1 Tm 5,8).
     Tak tvoje duchovní působení v Církvi v subjektivní duchovní podstatě dokonale ustavuje nejen řádnou skladbu pracovního společenství, nýbrž také dokonale uspořádává celé hospodářství, tedy také obchod a služby, spotřebu statků a využití volného času.

4. Duchovně-mravní založení práce
      Tvoje práce přirozeně náleží k tvé dokonalosti jako člověka. Práce je dovršením tvé pozemské existence. Je nezbytným předpokladem k tomu, abys dosáhl mravních hodnot, jejichž prostřednictvím kráčíš k věčné blaženosti (Ž 128, 2; 104,23; 1 Te 2,9). Tvoje práce je dobrá činnost, pokud ji řídíš rozumem k náležitému cíli, tedy se přičiňuješ, aby nesloužila nějaké neřesti, nýbrž ctnosti a spravedlnosti (sv.Tomáš, STh, ,II,II,187,2-3). Bylo by špatné, kdybys viděl v samotné práci pouhý trest nebo následek prvotního hříchu. Práce existovala vždy. Rozdíl je pouze v tom, že u tvých prarodičů byla práce prosta jakékoli bolestné námahy (Gn 1,28; STh, I,102,3). Tato námaha se stala znakem tvé práce poté, co se tvoji prapředkové uchýlili od práce jako hravé tvořivé činnosti podle Mého vzoru, a pak zákonitě opustili prostředí pravěkého ráje (Gn 3,17-19). Podstatné mravní základy práce se projevují také v tom, že jsi obdařen nejen základními přirozenými schopnostmi k práci vůbec, nýbrž i zvláštními sklony jednotlivce k nějaké práci. Z toho vyplývá, že můžeš mít přes všechnu námahu i pravé potěšení z práce, je-li to činnost, která vyhovuje tvým sklonům jako jedince (sv.Tomáš, STh, , 1,18,2k2).
      Každá práce je ti naopak těžká, když ti není milá. S láskou ti však jde všechno snadno, všechny věci a činnosti se ti obracejí k dobrému. Na druhé straně je ovšem zase pochybené, kdybys vidě v práci nejhlubší smysl či naplnění svého života. Přirozené věci tu nejsou jen samy pro sebe, nýbrž jsou podřízeny vyššímu cíli. A tak i tvoje práce je prostředkem k dosažení vlastního cíle tvého života – tvého přiblížení se s Mou milostí tvým zdokonalením ke Mně.
      Ve světě práce se projevuje všeobecnost. Když používáš výrobky z různých zemí, snad si ani uvědomuješ, že všude pracuje jeden pro druhého. V tom se projevuje hodnota tvé práce. V jednotě a vzájemnosti tvé práce s prací ostatních ti v Mé obecné Církvi otevírám výhled plný naděje na věčnost. Tvoje práce v lidské společnosti má své pokračování a vyvrcholení v budování Mé společnosti, Mého nového světa, Mé nové země, které ponesou stopy toho, co radostně tvoříš z lásky. Protože i po zániku světa přetrvává láska, proto tvoje práce, rozvíjející možnosti k prokazování lásky, má vliv na věčnost. Práce na tvém rozvoji a na budování světa vytvářením prostředí, kde se láska může projevovat, je spoluprací na uskutečnění Mé společnosti ve společnosti lidské.
       Tvoje práce jako činnost vyžaduje nejen tvůj dobrý úmysl, nýbrž také splnění závazku k jejímu vykonávání podle pravidel a norem platných pro každou zvláštní práci. Tvoje úsilí směřuje ke zlidštění práce, tedy k tomu, aby práce byla pro tebe požehnáním a přinášela blahobyt (PT 1,5). Nedej se zmást lživým duchem světa, že v případném naplnění tvého podružného, pracovního povolání je obsaženo podstatné dokonání tvého prvotního povolání, totiž dokonalost a svatost. Můžeš se jevit jako  výkonný pracovník, navenek můžeš dobře plnit své podružné povolání zaměstnance nebo zaměstnavatele, ale přitom můžeš být nespravedlivý, zbabělý, lehkomyslný apod. Tedy v případném naplnění tvého podružného povolání v práci není nutně obsaženo plnění tvého prvotního povolání jako Mého následovníka. Tvoje mravní dokonalost nespočívá ve způsobu provedení podružného povolání, nýbrž ve tvém náležitém poměru k cíli tvé přirozenosti a zároveň k tvému poslednímu cíli - ke Mně jako svému Bratru a Spasiteli. Teprve až jasně pochopíš toto své původní povolání, tak dokážeš správně pochopit i své podružné povolání v hospodářském životě společnosti.
      Z tvé důstojnosti jako lidské osoby ti přirozeně vyplývá nejenom tvoje právo na práci, nýbrž také právo na svobodnou podnětnost při práci, jakož i právo uplatnit při vykonávání hospodářské činnosti vlastní odpovědnost (PT 1,5).

5. Nábožensko-mravní základy odměny za práci
     Tvoje mravní založení je přirozeně také základem tvé spravedlivé odměny za práci, tedy odměny dostatečné, úměrné hospodářským podmínkám podniku a zajištující tobě a tvé rodině životní úroveň odpovídající tvé lidské důstojnosti (LV 19,13; Lk 10,7; Jk 5,4). Vzhledem k tomu, že se hospodářské podnikání většinou uskutečňuje tvou prací společně s prací ostatních, je nespravedlivé a lidsky nedůstojné organizovat a řídit toto podnikání tak, že by bylo na škodu těch, kdo se .na něm podílejí. Stává se, že se pracující stává jakoby otrokem vlastní práce. To se neospravedlní žádnými "ekonomickými zákony". Celý výrobní proces se proto musí přizpůsobit tvým potřebám a tvému způsobu života (GS III/2,67). Mzda za práci je spravedlivá tehdy, pokud stačí na zabezpečení slušné životní úrovně jak pro tebe, tak pro celou tvou rodinu (Lev XIII., Rerum novarum 34; Pius XI., Casti connubii, 123) k zajištění přiměřeného kulturního rozvoje celé rodiny a k zabezpečení jejích členů pro případ nemoci, stáří apod. (OA, 1,9).-

6. Obchod, směna
     Obchod čili směna ti má napomáhat k dosažení tvého nejvyššího životního cíle. Posláním obchodu je tedy koneckonců naplnit Moji vůli, tedy splnit onu úlohu , jakou ti stanovím jako Původce, Obnovitel a Posvětitel tvé přirozenosti a společnosti, a to vzhledem k rozmanitosti potřeb. Jejich uspokojení si neobstaráš sám, nýbrž jsi odkázán na ostatní, od kterých přijímáš potřebnou hodnotu za přiměřenou protihodnotu. Mravní řád obchodu, vyžadující spravedlivou míru mezi zbožím a cenou, mezi zákazníkem a prodavačem a mezi mnoha ostatními složkami obchodu, je dostatečně zdůvodněn pouze tehdy, přiznává-li se k Mé svrchovanosti, která bdí nad souladem tvých činností a řádu vlastního tvé přirozenosti. Tedy také jako křesťanský laik, působící v obchodu, se snaž na základě svého všeobecného duchovního pastýřství plnit tu úlohu, kterou ti stanovím. Pokud prosazuješ zásadu "náš zákazník, náš pán", pamatuj na to, že jsem jako tvůj Bratr a Spasitel především tvým Pánem. Kdyby se nějaký obchodník dohodnul s jiným obchodníkem, že místo vzájemné soutěže se spojí ke společnému samoúčelnému zápasu s trhem, se zákazníkem či spotřebitelem, je to přede Mnou i před řádem lidské přirozenosti, která říká: „Konej ostatním to, co chceš, aby činili tobě“, nepřípustné
      Tvou spotřebou se uzavírá hospodářský proces, vztahující se k nějakému statku. Pokud se vyskytuje nebezpečí přehnané spotřeby věcí a umělého vytváření potřeb, snaž se pastýřsky vést své svěřence ve farní obci či v rodině manželské či duchovní, ke správnému hodnocení statků jako Mého daru, k rozvíjení a upevňování skromnosti a jiných ctností, k zamyšlení nad otázkou současné chudoby nejen v zaostalých národech, ale také u nás, a k povzbuzení k odříkavosti v zájmu pomoci těm, kterým se nedostávají základní věci k uspokojení potřeb. Pořádej sbírky na pomoc chudých rodin a farností, na charitu, bohoslovce v semináři, apod.

7. Duchovně-mravní základy distribuce a služeb
       Samotná tvoje služba, která se uskutečňuje obchodem, neznamená ještě její naplnění. Nezbytně se k ní váží tvoje mravní povinnosti, ať jsi obchodník nebo zákazník. Kdybys měl ve svém obchodování k použití pouze kapitál, zboží a reklamu, ale postrádal bys mravní ctnosti, stal by ses pouhým vykořisťovatelem. Tvoje opravdové a působivé mravní ctnosti nevyrůstají na neplodné půdě lhostejnosti, nýbrž pouze na úrodné půdě kultivované hodnotami náboženství a svátostmi Mé Církve. Protože ti k smysluplnému obchodu nestačí ani tvoje pojetí cti, slušnosti a solidnosti, proto se ti zde jako duchovnímu pastýři, ať už obecnému laickému, nebo zvláštnímu posvěcenému, otevírá široké pole působnosti pro tvou setbu radostné novozákonní zvěsti (1 Tim 4,8).
       Samo zboží, se kterým obchoduješ, podléhá vlivu tvých duchovních a mravních hodnot. Jsou věci, které mají vedle své hmotné stránky také duchovně-mravní význam: např. kniha, mající knihařsky řádnou úpravu a přiměřenou cenu, má mimo svou hmotnou stránku také obsah, z něhož vyplývá její mravní hodnota. Jako obchodní zboží je přijatelná pouze tehdy, není-li pro jejího příjemce mravně zavádějící, pokud snad už má ten nedostatek, že příznivě nepřispívá k dobrému. Podobně je tomu s mnohým jiným zbožím, jež se může stát nástrojem zla.
       Možná, že někdy svou obchodní činností uměle podněcuješ potřebu pro své zákazníky, abys tím našel odbyt pro věci, které nejsou zrovna nutné k životu nebo jsou dražší, tedy pro tebe výnosnější. V tomto dráždění spotřebitele je důležitá vlastnost rozmachu tvého obchodu. Je to činitel, který může podnítit růst dokonalosti zboží a výroby, může podnítit i sociální a kulturní pokrok. Smíš používat takových podniků, ale jen do určité míry. Dej pozor, ať se se svým obchodem nedostaneš na scestí, kdybys bezohledně dráždil spotřebitele pouze za cílem dosáhnout co největšího zisku. Kdyby spotřebitelé vlivem tvé přitažlivé reklamy vyhledávali a kupovali zboží přepychové, zbytečné, ba docela neužitečné, takže by se jim nedostávalo prostředků na věci životně nutné a užitečné, nebo že by se tím zadlužily a upadly do existenčních potíží, je na tobě jako obchodníkovi, abys rychle usměrnil svou reklamu a její přehnanou nabídku. A zde je velké pokušení pro tebe jako duchovního pastýře. Možná, že tě takový obchodník zahrnuje hmotnou podporou, takže bys o ni nerad přišel a snadno podlehneš pokušení mlčet k jeho neřestem a hamižnosti. S Mou pomocí však zůstaň nestranný a veď své svěřence, aby využívali daru vědy a umění a správně užívali stvořených věcí.
      Vážnou poruchou vzájemné spravedlnosti mezi obchodníkem a zákazníkem je samozřejmě podvod se zbožím, kdy některý obchodník jako lepší zboží vystavuje maskované zboží horší, poskytuje špatnou míru a váhu, utajuje nedostatky na zboží, nevěrohodně vychvaluje zboží málo cenné.
       Hodnota zboží se prakticky vyrovnává cenou. Jako obchodník si do ní započítáváš své výlohy a přiměřený zisk. Při stanovení ceny však rozhoduj podle zásady spravedlnosti a lásky, a také podle cíle obchodu. Tímto cílem je tvoje přiměřené dobro jako obchodníka, ale také přiměřené dobro tebe jako spotřebitele, a tím usnadnění cesta k životnímu cíli ve Mně.
      Ve volném obchodu směňuješ věci a služby za tržní ceny. Dbej na to, aby se tržní ceny pokud možno rovnaly vnitřní, přirozené hodnotě zboží. Tyto tržní ceny mají svou hranici horní a dolní, a mezi tím mají svůj průměr a střed. Přičiň se v obchodě, aby rozpětí mezi nejvyšší cenou a nejnižší nebylo příliš vysoké, protože je to nežádoucí.
     Tvoje cena je spravedlivá, pokud odpovídá skutečné vnitřní hodnotě zboží za okolností jinak stejných, zejména při stejné jakosti. Nezapomínej, že i ve svém podružném povolání, jímž může být také obchod, musíš jako Můj následovník zůstávat věrný svému původnímu a prvotnímu povolání, a tím je duchovní pastýřství. Měj na paměti své všeobecné pastýřské povolání, k němuž jsi pomazán při křtu svatém, zejména tváří v tvář skutečnosti, že velký vliv na stanovení cen ve tvém obchodě má zákon nabídky a poptávky. Čím větší je jedna z nich, tím menší je druhá. Jako obchodníkovi ti vážně ohrožuje tvůj věčný život, kdybys těžil ze situace, dané na jedné straně omezenými zásobami zboží a na druhé straně velkou poptávkou po zboží, které patří ke každodenním potřebám tvých bližních. Tvé případné kořistění z nouze o zboží, kdy se ceny vyhánějí do výše objektivně neoprávněné. Je to lichva. Jako zvláštní duchovní pastýř k ní nemůžeš zůstat lhostejný, jak ve vztahu k těm svým svěřencům, kteří se jí dopouštějí, tak ve vztahu k ostatním, kteří jí trpí.

8. Duchovní pastýřství pracujících ve volném čase
     Jako tvůj Bratr a Spasitel tě zavazuji, Můj pastýři, ať laický nebo zvláště posvěcený, k naplnění volného času svých svěřenců do té míry, pokud tebou šířená radostná novozákonní zpráva tvoří nejen přirozenou subjektivní duchovní podstatu činností naplňujících volný čas (spotřeba, využívání služeb, rekreace, zábava, sport), ale také jejich důležitou případnou podmínku. Třebaže tvoje víra v subjektivní duchovní podstatě ustavuje, udržuje a rozvíjí přirozenou skladbu volného času tvých svěřenců, přičiň se, aby se do něj více promítla také jako jeho případná, objektivní podmínka. Samotný přirozený zákon vyžaduje, abys Mi zasvěcoval nějakou dobu. Nestačí se k tomu pouze tvůj klid. Vyžaduji také tvoje naplnění svátečního času v modlitbě a službě k Mé poctě. Přirozený zákon však nestanoví, kdy a jak se tomu máš zasvětit. V tom ho doplňuje zákon pozitivní. V čase zasvěceném Mně zastav svou hospodářská činnost, zaměřenou na výrobu statků nebo na poskytování služeb, či na rozdělování statků, spotřebu nebo pouhou obnovu tvých sil v zábavě, ve hře, v rozptýlení, v užívání služeb, ve sportu aj. Soustřeď svůj zájem na účast na Mých chválách a službě ve mši svaté. Nedílným prvkem této účasti je následující zduchovňování všech tvých postojů, smýšlení a cítění, činností a vztahů k ostatním lidem a k jejich hodnotám, jakož i k celému okolnímu stvoření v přírodním prostředí. Zákazem služebné práce ti pomáhám správně hodnotit a oceňovat práci. Neoddávej se práci do takové krajnosti, že bys byl prací, nebo jejími výsledky, ovládán. Zajisti si čas, aby k vnitřnímu usebrání a účasti se sváteční službě k Mé oslavě, abys měl volno a mohl se věnovat odpočinku, rekreaci, sportu a hře. Nepovažuj nedělní klid, rekreaci, hru, volný čas, ba i účast na nedělní mši svaté pouze za prostředek k dosažení tvého cíle - ke stupňování tvé výkonnosti a výnosnosti tvého díla. To by nepřispělo ke zušlechťování tvého života a zůstával bys jen otrokem své práce a hospodářské činnosti vůbec.

9. Duchovně-mravní základy volného času
      Podobně jako tvoje práce a výroba, obchod a služby, tak ani tvoje spotřeba, užívání služeb a využití volného času se v subjektivní duchovní podstatě nevymyká tvému skladebnému a uspořádávajícímu působení jako duchovního pastýře v Církvi (GS III/2,67; 89). V duchu svého pastýřství, ať už je všeobecné od křtu svatého, nebo zvláštní od svěcení, umožni svým bližním či svěřencům účelně trávit volný čas a nadchni je pro to. Zatímco volnost jim můžeš dopřát poměrně snadno, nemůžeš tak snadno splnit druhý předpoklad jejich štěstí. K tomu potřebuješ dvojí: předně abys ty, kdo se to máš jako pastýř snažit uspořádat, znal duši svých svěřenců jako jednotlivců i příslušníků rodiny či farní obce, dále pak, abys sledoval vyšší cíle, k nimž je máš přivést. Skladba volného času je právě tak podstatně kultivována tvým duchovně-mravním působením pastýře v Církvi, jako je tímto vlivem utvářena skladba práce. Kdyby některá práce rozvojem techniky a technologie pozbývala se svou namáhavostí a náročností také tvůrčí povahu a smysluplnost, pak i sebevětší volný čas postrádal smysluplnost, a naopak.
      Tvůj příznivý vztah k práci a volnému času, jakož i k jejich správnému hodnocení, je proces, který se u tebe vytváří během tvého zdokonalování ve ctnostech. To je dáno jednak tvým růstem jako jedince v mravní kultivaci práce i volného času, jednak působením rodiny a farní obce. Co se týče růstu jako jedince v mravní kultivaci práce i volného času, přidržuj se několika zásad:
A. Střídání činnosti a rozjímání
     Tvoje činnost je tím účinnější, čím lépe je promyšlena. Nepřehlížej však ani to, že tvoje rozjímání je tím hlubší a plodnější, čím vypjatější činnost mu předchází. Jedno podporuje druhé. Tvoje promyšlená a plodná práce vyžaduje pravidelné střídání období činnosti s obdobím rozjímání. Tvoje rozjímání a tvoje činnost zvyšují navzájem svou hodnotu. Přináší-li ti jedna smysl pro úměrnost, druhá ti dobývá postavení a dodává tvým myšlenkám životnost. Obě společně podněcují tvou vůli, ale jedna tě vede k podstatě, hodnotí rizika a promýšlí obranu, kdežto druhá ti poskytuje nevýslovnou radost z ovládání situace.
B. Síla odpoutání
     Důležitá síla, k níž ti zprostředkovávají přístup mravní ctnosti a svátosti Církve, je síla odpoutání. Tato vlastnost se s Mou milostí rozvíjí u tebe, kdo se cvičíš v nezaujatém posuzování a v pokojném přijímání událostí. Nerozčiluj se, nýbrž zachovej klid! Nevzpírej se, nýbrž se přizpůsob! To jsou zásady, platné všude tam, kde je třeba, aby ses přizpůsobil skutečným možnostem, ale uvědoměle a se znalostí a ovládáním techniky. Kdykoli se při práci ocitneš v zajetí každodenních nesnází, nebo když se v trávení volného času octneš v zajetí umělé zábavy, které ti poskytuje duch světa, usiluj o dosažení tohoto uklidňujícího stavu ducha, který podporuje hodnocení věcí z nadhledu, z hlediska věčnosti. Uvědom si, že tvým duchovně pastýřským posláním je především odpoutat se od sebe samého, obětovat sebe sama. Úspěch se dostaví vzápětí.
      Tento druh odpoutání a nezaujatosti ti vnáší světlo do úvah a přesnost do hodnocení událostí. Uchovej si odstup od svého díla, od svých výrobků i od trávení volného času, jak tě k němu svádí zábavní průmysl pomocí hromadných sdělovacích prostředků. Snaž se být sám sebou a trpělivě očekávej svůj čas, svou příležitost pro setkání se Mnou. Tento postoj potřebuješ tím víc, že zájem celku je čím dál tím více nadřazován tvému pohodlí jako jednotlivce. Neustále cvič svou vůli. Buduj své ctnosti. Vyprošuj si dary Mého Ducha, které ti slibuji. Uč se sebeovládáním i ve své práci zvládnout své prvotní vnuknutí, a uvažuj, jednej i snášej utrpení v zájmu společného blaha zvláště všech těch, které ti svěřuji. Snaž se ve vystupňovaném prožívání své přítomnosti a bez spěchu pracovat v souladu se svým svědomím, se střízlivým hodnocením využívej volného času, to je styl opravdového duchovního pastýře.
C. Návaznost a sjednocení
      Předpokladem toho, abys při střetání se svými pracovními neúspěchy i se zklamáním z nedostatečně využitého volného času, stále dokonaleji hodnotil svou situaci v práci i ve svém volnu, je tvoje uznání a přijetí toho, že každá nesnáz je předehrou tvého následujícího soubornějšího a rozvinutějšího řešení. Každá tvoje těžkost má smysl v jejím překonání tebou jako duchovním pastýřem. Všechno ti pomáhá k dobrému. To, co se ti zdá stát proti tobě, ve skutečnosti spolupracuje, ale ty zatím nevíš jak. Nesnáze, zmatek, pochybnosti, a dokonce nepořádek, jež vznikají z daných protikladů, jsou plodné a chystají ti největší radost - radost z vítězství intelektu.
     V souvislosti s rostoucím významem volného času ve tvém životě se uč odhalovat i v této době jistý řád. Zkrácená pracovní doba, zdokonalená hospodářská oblast služeb, delší dovolená, volno koncem týdne a vůbec veškerý volný čas nabývá svou hodnotu teprve tehdy, když ho využíváš k upevnění ctností a svému zušlechtění jako jedince i člena rodiny, příslušníka farní obce či národa. V Mé prozřetelnosti není tvůj volný čas žádný přepych, nýbrž je závazkem. Nejde o to, abys využíval volný čas výhradně nábožensky. Uč se pracovat, ale také odpočívat, tedy obnovovat své pracovní síly a konečně hlavně "slavit". Svátek je pro tebe vrcholným okamžikem tvé souhlasu se Mnou a s Mým stvořením ve světě. Svátek není pro tebe únavný všední den, ani doba pouhé obnovy sil, nýbrž především doba, kdy Mne chválíš a děkuješ Mi za svůj život, za své bližní i za svět. Ve volném čase vrcholí tvoje zaměření právě v tomto přesaženém směru. Když se Mi totiž svobodně odevzdáš a máš pro Mně svůj čas, osvobozuješ se a nacházíš ve Mně sám sebe. Tim se sjednocuješ nejen se Mnou., nýbrž i sám se sebou, se svým životním křížem, s bližními, ale také s ostatními Mými tvory ve svém životním prostředí

10. Služebný ráz tvého duchovně pastýřského působení v hospodářství
       Míra či stupeň tvé objektivní duchovně pastýřské závislosti na hospodářském životě společnosti znamená míru omezení tvého objektivního panování v hospodářství a zvětšení rozsahu tvé služby. Působení hospodářství na tebe se přirozeně nikdy nedotýká subjektivní duchovní podstaty tvého duchovního pastýřství, nýbrž jen jeho případných, objektivních podmínek, které ti to více či méně usnadňují.
     Když uvažuješ o duchovním smyslu hospodářství, jde o jeho případné poslání, které přes místní a dobové omezení nemůžeš nikdy docela a beze zbytku vykořenit, protože by to znamenalo tvůj vlastní zánik jako Mého tvora. Jde o to, že posledním a nejvyšším cílem tvé hospodářské činnosti je spása (D. Pecka, Člověk, III, 103, Řím 1971).
      Každé zevnější dobro, tedy také hospodářské dobro, má smysl jedině v tobě, který máš nesmrtelnou duši. Když toužíš po hospodářském dobru a usiluješ o ně, není to nic špatného. Sama přirozenost tě vede k tomu, abys toužil po nějakých statcích, neboť jsou ti přirozeným řádem podřízeny a jsi na ně odkázán, když si chceš zachovat život. Proto i majetek je přede Mnou něco příznivého. Jistěže ti může znesnadnit cestu do Mého království, ale také ti dává velké možnosti, jak můžeš posloužit chudým bližním, když se s nimi svůj majetek rozdělíš. Hospodářská činnost, a to zejména práce je pro tebe důležitá především tím, že se ti v ní případně otevírá náboženský výhled. Potom tvoje práce není žádný trest, nýbrž spíše prostředek tvé spásy. Každá tvoje práce a činnost, každý tvůj výkon přispívá do společenské činnosti. Nemůžeš se při té činnosti v běžném životě oddělovat od ostatních, třebaže jednotlivé obory tvé činnosti mají svá pravidla. Všechny složky tvoří jednotu. Pokud některá hospodářská činnost neprospívá rozvoji tvé víry a mravů, pak je zvrácená. Tvoje práce nemá sloužit zotročení tvého ducha, nýbrž tomu, aby uvolnila tvoje duchovní síly (A. Fuchs, Křesťan a svět, 220, 1948).
       Práce ti případně usnadňuje nadějnější výhled na věčnost, ale sama o sobě jej v duchovní podstatě nezalištuje. Ať konáš jakoukoli práci, přirozeně ti to slouží k tomu, aby tě učinila lidštějšího a tvůj život bohatším, volnějším pro rozvinutí tvé lásky a milosrdenství. Toto tvé obohacení a rozvinutí nemůže být ztraceno pro věčnost.
Vykonáváš svou práci, která ti umožňuje osobní rozvoj. Tak plníš své lidské poslání, které ti uděluji, abys přispěl ke své osobní spáse a ke spáse všeho lidstva. Práce je ti proto výzvou ke svobodnému souhlasu s Mou vůlí. Přitom cílevědomě proměňuješ s Mou pomocí své hodnoty ve prospěch společenského života (LE, V, 25).
      Tvoje práce ve vztahu ke Mně má také náboženskou hodnotu. Svou prací obětovanou pro Mne se přidružuješ k samotnému Mému vykupitelskému dílu, neboť dávám tvé práci vynikající důstojnost, když v Nazaretu vlastníma rukama pracuji (GS 67). Tak nacházíš potvrzení hodnoty své práce také v Mém životě, který převážnou většinu svého života žiji životem řemeslníka (LE V,26). Vzhledem ke spojení tvé práce s námahou fyzickou i psychickou můžeš v práci objevit také část Mého kříže (LE V,27). Tvoje práce, ať už ji podnikáš soukromě nebo jsi někým najat, vychází přímo od tvé osoby, v níž vtiskuješ věcem ve stvořeném přírodním prostředí své znamení a podrobuješ je své vůli (GS 67). Kdokoli pracuješ, skloněn nad hmotou, která klade odpor, vtiskuješ jí svou tvářnost, a sám získáváš na vytrvalosti, důvtipu a vynalézavosti (PP, 27).
      Ve své práci, kdy případně kráčíš směrem k naplnění náboženského poslání svého díla, se projevuje rozmanitost forem postupu. Z nich je výrazný rozdíl třeba mezi zemědělcem na venkově a dělníkem ve městě. Jako zemědělec, který se přes všechnu mechanizaci cítíš ve své práci bezprostředněji závislost na Mém požehnání a jsi v těsnějším styku s přírodou atd., projevuješ častěji než dělník z města sklon k tradičním způsobům, skladbám a vzorcům zbožnosti. Jako dělník ve městě pak spíše projevuješ sklon k objevování nových netradičních způsobů, skladeb a vzorců zbožnosti.
       Jako zvláštní duchovní pastýř vezmi v úvahu tyto rozdíly mezi pracujícími, jednak navazuj na tyto jejich sklony, jednak je doplňuj tam, kde se nedostává podnětnosti a vynalézavosti, třeba při hledání a zavádění přijatelných nových skladeb a vzorců zbožnosti u venkovským zemědělců, nebo při odhalování krásy a smysluplnosti tradičních způsobů, skladeb a vzorců zbožnosti u svých svěřenců ve městě.
      Pokud jde o případné náboženské poslání tvého volného času jako pracujícího, tento čas je nedílnou součástí tvého času hospodářsky vázaného. Jeho náboženské poslání spočívá ve vytváření objektivních podmínek usnadňujících ti duchovní rozvoj a přibližování se s Mou pomocí k tvému vlastnímu překonání ve Mně, a to svobodnou činorodostí, dále ti umožňujících náležitě Mne oslavit a uctít.
       Činnosti, přirozeně vyplňující tvůj volný čas pracujícího, ti případně v nějaké míře usnadňují tvůj náboženský růst. Platí to též o zábavě, hře a sportu. V nich radostně a příjemně obnovuješ své psychické i tělesné síly, vyčerpané prací. Důstojnost tvého života ve všech jeho stránkách tělesných i psychických nabývá ve světle řádu nadpřirozeného vyššího významu. Važ si života jako Mého daru. Jednou budeš z jeho užívání skládat účty. Proto si udržuj svůj život a upevňuj své zdraví tak, jak je za daných podmínek možné. Nevydávej svůj život a své zdraví v nebezpečí, pokud to nevyžadují vyšší, duchovní hodnoty nebo dobro těch, které miluješ. Nejsi pánem svého těla a života, nýbrž pouze jeho uživatelem a správcem.
     Je-li posledním a vrcholným cílem tvé hospodářské činnosti spása zvláště tebe uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu nimi, tak nejbližším cílem tvého hospodářského snažení jsi právě ty. Pozemské statky mají sloužit k tvému blahobytu. Jenže tvůj blahobyt není samoúčelný. Jeho účelem a cílem není pouhá kultura, nýbrž právě tvoje kultivace, a to zejména pomocí kultu, tedy Mé oslavy a tvého díkůvzdání. Proto vždy usiluj, aby tvoje hospodářská činnost byla vždy úměrná řádu tvých hodnot. Hmotné hodnoty jsou podřízeny hodnotám duchovním. Účelem tvé práce a výroby nemůže být ani největší množství statků, ani největší uspokojení tvých potřeb těmito statky, nýbrž opatření takového množství statků, jaké nejlépe vyhovuje potřebám zvláště tebe uprostřed mnohých, ještě horších tvých bližních než jsi sám, a spolu s nimi, tedy opatření nejlepšího množství statků. Největší se nerovná tomu, co je nejlepší. Největší uspokojení tvých potřeb hmotnými hodnotami samo o sobě tě sám nepřivede k plnosti života, ani ti nezajišťuje duchovní život. Podporuje a usnadňuje tvůj duchovní život jako jedna z jeho případných podmínek, ale v podstatě ho nevytváří. Je jeho látková příčina, nikoli účinná (Pecka III, 102-3).

11. Všeobecný ráz tvého duchovního pastýřství v hospodářství
       Vyplývá z toho, že se zejména v hospodářsky zaostalých národech nedokonale uskutečňuje obecné určení hospodářských statků (GS III,69). Zatímco ty, jako Můj pastýř, který vždy stojím na straně trpících, spolu s většinou příslušníků těchto národů postrádáš to nejnutnější k obživě, menšina jich má nadbytek. Přepych nemnohých a tvoje bída uprostřed mnohých a spolu s nimi jsou vedle sebe (GS 63). To se tě však týká také uprostřed celosvětového obyvatelstva a spolu s ním, neboť spolu s tou většinou živoříš a strádáš v bídě, kdežto menšina žije v přepychu. Je nespravedlivé, abys v některých částech světa umíral s mnoha ostatními hladem a v nepohodě, bez přístřeší a bez základní péče zdravotnické a lékařské, když jiných částech světa žijí lidé v blahobytu a hojnosti v takové míře, že se snaží zaměřovat svou techniku a výrobní zařízení na neúčelnou výrobu, jako je zbrojení. Tvoje úvahy o tom, kdo je tímto stavem vinen, a kladení podmínek, za jakých by se stav mohl zlepšit, jsou neúčinné a bezpředmětné. Musíš sám ihned pomoci. Osobně se přičiň a třeba i něco vytrp pro to, abys přiměl hospodářsky bohaté poskytnout pomoc ostatním strádajícím v podobě darů, nenávratných půjček a vkladů. Přičiň se o to a snášej a obětovávej něco pro to tak, aby je bohatí velkomyslně poskytli pomoc, chudí, aby ji přijala s naprosto čestným úmyslem (GS III/2,85). Modli se za to, ale také se o to osobně přičiň a konej zástupné pokání za hříšníky!
      Jako duchovní pastýř, ať už všeobecný a laický na základě křtu, nebo zvláštní na základě svěcení, neseš spolu s vedoucími představiteli hospodářsky vyspělých národů odpovědnost za své trpící bratry v zaostalých národech Afriky, jižní Ameriky, jižní Asie aj. Stvořuji svět hospodářských statků pro všechny lidi. Proto máš právě ty, duchovní pastýři, uprostřed ostatních lidí a spolu s nimi mravní odpovědnost umožnit těm, kdo žijí v bídě, přístup k těmto statkům a jejich užívání. V tomto duchu se modli, jednej a trp v Církvi a s Církví. Jinak se staneš spoluodpovědným za to, že se ve světě zvedne ničivá vlna terorismu se socialistickým nebo rasistickým podbarvením a zavleče svět do války.
      Jsem poslán od našeho společného věčného Otce, abych přinesl chudým a trpícím radostnou novozákonní zvěst, abych uzdravoval ubohé, hledal a zachraňoval, co se ztratilo. Podobně si počínej také ty duchovní pastýři v obecné Církvi vůči všem, kteří jsou chudí a trpí. Nauč se v těchto trpících poznávat Mne, který zakládám Církev a sám jsem chudý a trpící. Proto se snaž v Mé Církvi ulehčit život těm, kteří jdou v Kristových stopách a snaž se jim sloužit (LG, 8). Tvoje dobročinnost, omezující se na nasycení hladových svými přebytky a obléknutí nahých svými obnošenými oděvy je nedostatečná, nejen co do jejího rozsahu, nýbrž také pro to, že je povýšenecká, nepřijatelná a nedůstojná tebe i těch, kdo ji potřebují. Snaž se ji nesmírně převyšovat dobročinností v podobě milosrdné služby a láskyplné bratrské pomoci. Přitom ber ohled na lidskou důstojnost chudých, zaostalých a trpících, kteří jsou na tvou pomoc odkázáni. Uč sám sebe i své svěřence pomáhat všem trpícím v duchu zásady pomoci k svépomoci. Pomáhej penězi i lidsky. Pomáhej také jako odborníků, zejména pokud jsi křesťanským laikem. Přitom se při své pomoci nechovej povýšeně a pansky, nýbrž jako služebník a bratr (GS, 85).
       Někdy se ti možná zdá, že chudoba už alespoň v českém národě zmizela, ovšem při pozornějším zkoumání musíš upřímně uznat, že se změnily v důsledku společenských proměn pouze její vlastnosti. Dnešní chudoba v českém národě znamená spíše opuštěnost a izolovanost i uprostřed poměrné zajištěnosti hmotných statků, nezbytných k životu. Z hlediska zvýšené životní úrovně nadále přetrvává i kolem tebe veliká skupina lidí přestárlých ale i těch, kdo zakládají rodinu, a tito často žijí pod úředně uznávanou životní úrovní. Nezúčastňují se na využívání hospodářské oblasti služeb a podobně ani na spotřebě těch statků, které sice neslouží k uspokojení životních potřeb, ale slouží k lidsky důstojnému rozvoji. Místo tělesného hladu se zde stupňuje hlad ducha, zejména hlad po Mně, který přicházím nasytit zástupy svým Tělem eucharistickým.
       Proto se i u zde jako duchovní pastýř Církve ujímej lidí jakkoli strádajících a osobně se přičiňuj o dosažení jejich životní úrovně důstojné člověka a Mého dítěte, odpovídající jejich stavu, naplnění jejich práva na vzdělání, práci, na dobrou pověst, čest, náležitou informovanost a na všestranný kulturní rozvoj.
       Třebaže různé mezinárodní hospodářské spolky a svazky nejsou podstatné pro tvoje duchovní pastýřství a šíření a rozvoj víry, přesto to případně jako objektivní podmínka v nějaké míře usnadňují. To ovšem neznamená, že bys mohl hospodářské sjednocování národů a států brát jen jako cestu k šíření jenom nebo pouze nových tradičních skladeb svého duchovního pastýřství v obecné Církve či pouze tradičních nebo jenom nových skladeb a vzorců zbožnosti. Spíše jde o utváření ušlechtilých způsobů, skladeb a vzorců, vznikajících sjednocením tradičních s novými, podle zvláštností jednotlivých sjednocujících se národů. Tím víc vyniká služebný ráz tvého duchovního pastýřství ve světě, zejména mezi národy afrického, asijského a jihoamerického světadílu. Bez tvého souběžného duchovně-pastýřského působení by se sebelépe zamýšlená hospodářská pomoc vyspělých národů a států zaostalým národům snadno zvrhla v převahu mocných a hospodářského zneužívání trhů zaostalých národů.

 

XIII. Duchovně-pastýřská péče o techniku

 

Vymezení a soustava
Technikou rozuměj nástroje, stroje a technologické postupy, pomocí kterých uvádíš vnější přírodu (např. meliorace) nebo svou tělo (např. očkováním) do služeb svého cíle. Tvoje technické vynalézání představuje uskutečňování tvé ideje a tak obohacování známého světa novou skutečnosti za účelem ovládnutí přírody a tvého osvobození od její nadvlády, ovšem bez porušení jejích zákonů. Tvůj první cíl je dosáhnout nadvlády nad přírodou. Tvůj druhý cíl je zapojit ovládanou přírodu do tvých služeb. Konečným cílem je nahradit tvou dřinu a psychické napětí výkonem strojů, a pak i povznesení právě tebe uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi k důstojnosti vládnoucí lidské rodiny, v jejíž službách by bylo zapojeno velké množství strojů.
Poměrnost současné vysoké úrovně rozvoje určité tvé techniky je zřejmá. Odstraňuješ s ní některé zvláště nepříjemné prvky převahy přírody a tvého těla nad tebou. Přitom vytváříš nové prvky, méně okázalé, o to však nebezpečnější pro tebe, neboť se zřetelně projeví později, když mají ráz poruchy přírodního prostředí či poruchy tvého zdraví. Tento důsledek neplyne ze samotné techniky, nýbrž z toho, že ji někdo ve svém sobectví nedokonale, polovičatě nebo zvráceně používá.


Vlastnost Mého panování a působení Mé Církve v technice
Moje panství a Mé obecné Církve, a následně i tebe jako duchovního pastýře v technice, má nadpřirozené základy. Duchovní podstata techniky spočívá v tom, že největším technikem, vrcholným inženýrem a konstruktérem, jsem právě jako Stvořitel, tvůrce moudrého pořádku všeho stvořeného jsoucna (Jan Pavel II., Laborem exercens, II,5). Duchovní podstata techniky se však opírá také o tvou přirozenost, ze které vyrůstá jako kořene. Radostná novozákonní zvěst, kterou šíříš jako duchovní pastýř, v duchovní podstatě přirozeně dokonale uspořádává každý tvůj technický vynález. Jakýkoli pokus o vyloučení tvého duchovně podstatného působení z nějaké techniky, z technického postupu, z konstrukce nebo z užívání techniky je vynález zkázy. Prohřešuješ-li se totiž jako vynálezce, konstruktér nebo uživatel nějaké techniky v technickém díle proti Mému zákonu, projevujícím se též v přírodě, ve tvé přirozenosti, pak daný technický výtvor či technologický postup v duchovní podstatě pozbývá skladbu, a tím i vlastní kulturní hodnotu jako tvůj výtvor. Proto se přičiň jako duchovní pastýř, zejména obecný pastýř, žijící ve světě, o to, aby se tvoji bližní v přílišném zaujetí dnešní technologií a vynálezy, neodcizili Mně jako Stvořiteli, Obnoviteli a Posvěcovateli (AG II,11).
Tvoje víra tě osvobozuje od pověry a panického strachu z přírodních sil. Vede tě k objevení přírody jako Mnou stvořené pro tebe, abys ji má ovládal a spravoval jako moudrý hospodář. Vkládám do samotné tvé přirozenosti snahu dovršovat Mé dílo, podmaňovat si přírodu pomocí techniky a dokazovat, že stvořuji přírodu daleko příznivější vůči tvým potřebám a potřebám tvých bližních. Tak vychází technika z tvého duchového vztahu vůči přírodě. Zdráháš se podrobit přírodním silám, nýbrž je chceš duchovními postupy ovládnout (D. Pecka, Člověk a technika, 55-8,17; Praha 1969). Kdykoli vynalézáš novou technologii či jakoukoli užitečnou věc, udělej všechno pro to, aby se tvůj osobní zájem shodoval s vnitřní skladbou věci, tj. s přírodní zákonitostí. Tato tvoje osobní poctivost vynálezce vůči vnitřní skladbě věci je v subjektivní duchovní podstatě určena opravdovostí tvého vztahu ke Mně Stvořiteli. Není-li tento tvůj vztah upřímný ani opravdový, proviňuješ se vůči Mému zákonu a tím i proti přírodní zákonitosti. Trest následuje vzápětí - stroj selže, most spadne, letadlo spadne, látka nemá požadované vlastnosti, příroda je poškozena, atd. Zvu tě k ovládnutí stvořené přírody, ale ne k jejímu vyvracení.
Technika může nahradit tvou sílu strojem, zdokonalit tvé smysly radarem či mikroskopem, zastoupit tvou pozornost automatizací, urychlit tvé výpočty a zpracovat tvé plány kybernetikou, ale nemůže ti podřídit Mne ani tě zbavit odpovědnosti vůči Mně jako svému Bratru a Spasiteli. Naopak úspěšný rozvoj tvé techniky v subjektivní duchovní podstatě závisí na tvé svobodné odevzdanosti jako technika Mně a na tvé součinnosti s Mou milostí.
Ve svém duchovním pastýřství (ať jsi obecně pastýřem jako otec v manželské rodině nebo zvláštním pastýřem jako duchovní otec ve své duchovní rodině či farní obci, atd.) se přičiň o poučení a vzdělání svých svěřenců, jakou hodnotu mají přikládat technickým vynálezům (CD, 11/1,12). Někdo může snadno podléhat klamu o „všemohoucnosti techniky“. Modli se za něho se svými svěřenci. Veď je v duchovním životě k usebranému zamýšlení se nad sebou a svým postavením vůči Mně, a tak je učiníš v duchovní podstatě odolnými vůči přílišnému přívalu techniky na ně samé, vůči nebezpečí, že budou ovládáni nějakou technikou.
Rovněž vystupuj spolu se svými svěřenci proti vynalézání, konstruování a používání takové techniky, jejíž skladba a úkoly odporují tvé přirozenosti a Mému zákonu. Dneska jsou to na prvním místě elektromagnetické zbraně k dálkovému ovlivňování tvé psychiky, dále zbraně hromadného ničení, léky a prostředky, zabraňující přirozenému početí ženy či postupy vedoucí, k přerušení jejího těhotenství.
Tvoje duchovně pastýřské panování v technice by však mělo mlhavý a nejasný ráz, kdyby se k tvému náboženskému působení bezprostředně nedružilo určité působení mravní. Vynalézání a používání techniky podléhá mravnímu zákonu, tedy zákonu, který je vlastní vnitřní skladbě tvé přirozenosti. Vystupuj proti stanovisku tzv. kolektivní odpovědnosti, protože je to útěk do nezodpovědnosti, v níž se jedinec ztrácí v bezejmenné a rozbředlé společnosti s omezeným ručením. Místo výmluv a úniků musí nastoupit tvoje odvaha k osobní odpovědnosti, a to nejen tebe, kdo vynalézáš a konstruuješ technická zařízení, nýbrž také tebe, kdo je pak používáš. Tvoje odpovědnost není projevem úzkostlivosti ani změkčilosti, nýbrž lásky k hodnotě (Pecka, Tamtéž, 51-52).
Technika závisí na tvé mravní ctnosti nejen hrdinské, nýbrž také odříkavé. Pouze vrcholné sebeovládání tě opravňuje k ovládání přírody. S tvou technicky rostoucí mocí vzrůstá i tvoje odpovědnost. S odpovědností vzrůstají nároky na tvou odříkavost jako výcvik přitakávající životu. Pokud ses kdysi směl třeba jako kočí, řídící koňské spřežení osvěžit džbánkem pivem, jako řidič motorového vozidla už nesmíš pít alkohol. Jako vynálezce i jako uživatel techniky jsi ve své činnosti závislý na ztělesněni jistých mravních ctností: píle, pracovitosti, odvahy, trpělivosti, vytrvalosti a odříkání. Ty ctnosti jsou dnešní podobou askeze. Mravní smysl techniky tě staví, ať jsi vynálezce nebo uživatel techniky, před závazek a povinnost služby (PP, I/3,25).

Vlastnost tvé duchovně pastýřské služby v technice
Tvůj život uprostřed Mého vykoupeného lidu a s ním je dán případným rozsahem případného, objektivně podmiňujícího působení techniky na svět, na tebe i na tvou víru. Tohle působení techniky přispívá k jistému "odčarování" světa. Tím, že ti technika pomáhá ovládat přírodní síly a zdokonaluje tvé přirozené síly, přispívá k rozumnému zúčelnění tvého života, k vytlačení jakékoli povrchní zbožnosti, k omezení pověr o působnosti různých nevysvětlitelných činitelů v přírodním, sociálním a kulturním dění, k potlačení různých kouzelných zásahů atd. Navíc ti technika pomáhá k usnadnění náboženské činnosti, třeba využitím počítače k rozboru a srovnávání biblických textů. Nové možnosti a odpovědnosti, které jdou až k hranici tvého života, se dnes otevírají díky rozvoji biologie a lékařství a díky překvapujícím technickým vymoženostem. Dneska jsi díky technice schopen nejen sledovat svůj život v prvních obdobích jeho vývoje, nýbrž do něho i zasahovat (CL, 38).
Působením techniky, která tě uvolňuje od zátěže, s níž na tebe doléhá příroda, se do jisté míry mění i tvoje víra, ovšem nikoli v podstatných vlastnostech, nýbrž jen co do případných podmínek působení víry ve společnosti. Technika ti usnadňuje působivější a účinnější duchovní pastýřství v Církvi, třeba internetem, stereovizí čili virtuální realitou, aj.
Prosazuje-li se technika ve zdravotnictví, vzrůstá přitom tvůj závazek k osobní službě tvým svěřencům a Mně. Zavedení výpočetní techniky a elektroniky, jakož i genových zásahu v medicíně a zdravotnictví klade nebývalé nároky na tvou odpovědnost v těchto zařízeních. Tvoje odpovědnost je jednak odpovědností vůči trpícímu pacientovi, a projevuje se zvýšenou osobní účastí a péčí, důvěrnějším vztahem a láskou. Jednak je odpovědností vůči Mně a projevuje se modlitbou, životem ze svátostí a spoluprací se zvláštním duchovním pastýřem tak, aby se mohl pohotově věnovat duchovní službě nemocným a umírajícím. Tvého svěřence netrápí jenom bolest a postupné slábnutí těla, ale ještě více obavy z úplného zániku.
Žádné vymoženosti techniky nemohou přemoci tvou úzkost. Prodloužená biologická dlouhověkost ti nemůže uspokojit touhu po věčném životě, která nezničitelně tkví ve tvé přirozenosti. Tváří v tvář smrti selhávají všechny představy, avšak jako duchovní pastýř přinášíš uklidňující a potěšující radostnou zvěst, že jsi sám i každý tvůj svěřenec stvořen k věčné blaženosti, nacházející se za hranicemi tvého života. Mimoto tělesná smrt, která tě trápí kvůli hříchu tvých prarodičů a následné poruše vnitřní skladby tvé přirozenosti (Řím 5,21; Jk 1,15), se překonává ve Mně, který ti jako tvůj Bratr a Spasitel vracím původní dokonalost a přidávám ti ještě víc – sám sebe. Tvým pastýřským působením vyzývám každého tvého svěřence, aby přilnul celou přirozeností ke Mně ve věčné jednotě Mého neporušitelného života. Tohoto vítězství dosahuji svým Zmrtvýchvstáním. Tak vysvobozuji právě tebe uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi od věčného zániku (1 Kor 15,56-57).

 

XIV. Světový ráz Mého pastýřského působení v obecné Církvi

 

Duchovní pastýřství v manželské či duchovní rodině nebo ve farní obci nabývá rozsáhlejšího měřítka ve vztahu k obyvatelstvu celého světa, jakož i ve vztahu k Mému stvoření ve světě. Tvoje celosvětové pastýřské působení v obecné Církvi spočívá v šíření radostné novozákonní zprávy ve světě a ve sjednocení lidí všech národů, ras, každého věku a obojího pohlaví a všech kultur v jednom Duchu. Současně vede k tvé rostoucí účasti na budování nové země, kterou ti slibuji (Iz 65,17, 2Petr3,13, Zj 21,1).
Tak se jako duchovní pastýř v Církvi stáváš zosobněním a znamením oné vzájemnosti, která umožňuje a posiluje upřímné sblížení mezi všemi lidmi, jakož i mezi lidmi a všemi Mými tvory v celém stvořeném přírodním prostředí.
To ovšem vyžaduje, abys především tam, kde jsi v Mé Církvi, uskutečňoval vzájemné uznávání, úctu a jednomyslnost, a umožnil a usnadnil oprávněnou různost názorů. To proto, abys usnadnil stále plodnější rozhovor mezi všemi, kdo tvoří Můj jeden a jednotný lid, ať už jsou to zvláštní duchovní pastýři na základě svěcení nebo ostatní duchovní pastýři na základě svého křtu a křestního pomazání (GS 92).

Určité naplnění tohoto tvého poslání v Církvi vyžaduje nejen tvoje oddělené zapojení jako jednotlivce, nýbrž tvoje zapojení v návaznosti na zapojení ostatních, organizovaných mezinárodně a světově (GS II/V/2,89-90). Tak se uprostřed všech ostatních a spolu s nimi zapoj k řešení těch úkolů, které jsou z hlediska celosvětového nejvíce ožehavé, zejména odvrácení hrozby války a budování mírového soužití, dále nekontrolovaný rozmach obyvatelstva, hlad a nemoci (GS II/V/1,79-83), a náprava porušeného přírodního prostředí a jeho využívání a rozvoj v souladu s jeho vlastní přirozenou vnitřní skladbou.
1. Duchovní pastýřství v mezinárodním měřítku
Mezi znameními naší doby zaslouží zvláštní zmínku rostoucí a nepotlačitelná náklonnost solidarity všech národů. Tvým apoštolským úkolem jako duchovního pastýře už na základě tvého křestního přivtělení ke Mně je neustále podporovat tuto náklonnost a přetvořit ji v upřímné a pravé bratrství - Navíc měj na zřeteli mezinárodní pole působnosti a úkoly, které tam vznikají, a jejich řešení, zejména jde-li o zaostalé národy. Když působíš mezi národy nebo jim poskytuješ pomoc, přičiňuj se o to nebo pro to něco obětuj a vytrp, aby vztahy mezi národy byly opravdu bratrskou vzájemností, v níž obě strany zároveň dávají a přijímají (AA, 11.14).
Vymezení mezinárodního společenství
Mezinárodní společenství je svobodně tvořeno národy, vyznávajícími víru nebo k tomu případně směřující, dále uznávajícími mravní hodnoty a žijícími v souladu s nimi, nacházejícími se v poměrné blízkosti, resp. obývajícími stejný světadíl nebo celou planetu, a prožívajícími stejné dějiny.
Skladba mezinárodního společenství
Třebaže se lid či lidstvo rozděluje do různých národů, přesto vždy obsahuje určitou jednotu, nejen biologickou, nýbrž především nábožensko-mravní. Tuto jednotu naznačuje přirozený příkaz vzájemné lásky a bratrství, vztahující se tebe jako na všechny lidi, bez ohledu na národnost, barvu pleti, apod.. Proto, třebaže některý národ sám o sobě tvoří dokonalou státní společnost, skládající se ze svých občanů, přesto je součástí lidstva. Ani samotné národní společenství není tak soběstačné, že by se obešlo bez pomoci jiných národů, když jde o takové úkoly jako je porušené přírodní prostředí.
Pojem lid znamená vždy především Můj lid. Odedávna je zakotven ve vztahu, který má dějinnou podobu smlouvy se Mnou. Se smlouvou je ovšem případně spojeno také porušení smlouvy lidem, upadajícího do bezejmennosti ovládané masy a odcizující se Mi. Všechen vývoj, má-li být pokrokem, tak musí spočívat na správném pojetí Mé smlouvy a na jejím dodržování, jíž se potvrzuje a uchovává věrnost dané smlouvě.
Skladba mírového soužití
Snad jako nikdy dříve tě uprostřed ostatních Mých povolaných a spolu s nimi v současnosti vyvádějí z klidu otřásající zážitky z válek, násilí a terorismu. Tvoje touha po pokojném soužití ve spravedlnosti se však nedá vykořenit ze tvého srdce. Tvoje účast spolu s rostoucí účastí většího a většího množství lidí, zejména laických pastýřů, na životě společnosti je dnes nejběžnější cesta k tomu, aby mír nezůstal pouhým přáním, nýbrž aby se stal zaručenou skutečností (Jan Pavel II.,CL, 6). Třebaže se ti může zdát, že původcem a budovatelem politického pořádku a mírového soužití jsi právě ty jako člověk spolu s ostatními lidmi, a že jedině tobě spolu s ostatními přísluší panství v politice, platí to jen relativně. Svrchovaným pánem pokojného soužití mezi národy jsem sám jako tvůj Bratr a Spasitel. Jsem pravým Původcem politického pořádku a spravedlivého míru ve společnosti. Jedině s Mou pomocí dokážeš pohnout lidi k tomu, aby se zřekli zlých vášní, které plodí války a násilí.
Mírové soužití, o jaké se musíš osobně přičiňovat, neznamená pouze nepřítomnost války, ani se neomezuje na pouhou rovnováhu střetávajících se sil, ani nevzniká z panovačné nadvlády mocného státu, nýbrž je to "dílo spravedlnosti" (Iz 32,7). Je to plod řádu, který vkládám do tebe, žijícím ve společnosti, a který máš právě ty, kdo toužíš po stále dokonalejší spravedlnosti, dovršit spolu s ostatními lidmi a s Mou pomocí. Mír není přirozeně nikdy dosažen jednou provždy, nýbrž se musíš neustále přičiňovat o jeho budování.
Tohoto míru ve společnosti nedosáhneš, pokud se nepřičiníš o zabezpečení dobra svých bližních a nebudeš-li si s důvěrou a sám od sebe sdělovat s ostatními bohatství svého ducha a svého smýšlení. S rozhodnou a pevnou vůlí se přičiň o zachování úcty každého svého bližního ve svém národě jakož i v jiných národech, a o jeho důstojnost. Tvoje osobní zapojení do uskutečňování bratrství je pro budování míru naprosto nezbytné. Tak je mír také plodem tvé činorodé i obětavé lásky, která jde i za to, co můžeš poskytnout ze spravedlnosti (GS V,78). Tvoje osobní účast na budování mírového soužití mezi národy vyžaduje od tebe opačný proces, než jaký nastává vlivem podněcování válečných štváčů a jejich zbrojních výrobních programů. Už od dětství v sobě a ve svých svěřencích shromažďuj myšlenky lásky, úcty k důstojnosti sebe sama jako svých bližních, práva, spravedlnosti a řádu, a buduj své ctnosti, abys dovedl kdykoli pohotově, snadno důsledně provést tyto myšlenky. To ovšem neznamená, abys v sobě potlačoval snahu o sebeuplatnění a povahovou průbojnost, která je přirozeným projevem tvé životní energie. Něco jiného je potlačovat a něco jiného zušlechťovat. Zastavení zbrojení, jejich účinné snížení a zákaz nejsou v subjektivní duchovní podstatě možné bez změny osobního smýšlení tebe a tvých svěřenců v duchu radostné novozákonní zvěsti, bez tvého přemožení touhy po moci a všech neřestí, a jejich nahrazení vstřícností a přáním dobra každému bližnímu (PT, III).
Mírové soužití mezi národy představuje vnější stránku pokoje, který vkládám tvého nitra (Nu 6,26; 1S 20,13; 2 29,11; Jr 3 3,6). Skutečné mírové soužití můžeš budovat pouze na základě všeobecnosti svého duchovně pastýřského povolání a lásky. Tato všeobecnost není žádná mezinárodnost. Tvoje víra a tvé duchovně pastýřské povolání neruší národní svébytnost, nýbrž směřuje ke spojení tebe a tvého národa s ostatními národy v jednotě víry a lásky. Vnější mír bez jistého Mnou daného pokoje v tvém nitru (Jn 14,27; Ef 2,14-17), znamená jenom stav neútočení, neválčení, způsobený vyčerpáním vojenských sil a únavou nebo zákeřným úskokem.
Válka nemá základ v přirozeném řádu skladby tvé přirozenosti. Válka nepochází ani ode Mne nadpřirozeného původce tohoto řádu ve skladbě tvé přirozenosti. Pochází od toho, kdo se poddává důsledkům prvotního hříchu, narušujícího skladbu jeho přirozenosti. Dopouštím válku, když tě vybavuji svobodnou vůlí, a ty jí zneužíváš. Jako si nepřeji válku, a přesto ji dopouštím kvůli tvému svobodnému odklonu ode Mne tak ani obecná Církev nemá účast na válce. Pokud někde vzniká válka, snaž se jako duchovní pastýř v Církvi ovlivňovat její účastníky pouze duchovními prostředky (STh, ,II,II,40,2).
Zakládej svoje duchovně pastýřské podniky a zákroky pro zachování míru na následujících zásadách.
Jako zvláštní duchovní pastýř, ať jsi papež, biskup, kněz, anebo jako pastýř obecně na základě svého křtu, zprostředkovávej a nabízej své služby představitele Mé Církve, totiž nadnárodní autority.
Počínej si jako zástupce autority nezávislé na jakémkoli politickém a státním dozoru. Jednej jako držitel Mého vyššího pověření duchovně vést své bližní, ať jsou jakékoli národnosti. Vystupuj jako strážce a obhájce přirozeného práva, společného všem lidem, jež by mělo být základem jejich vzájemných vztahů.
K vytvoření prostředí spravedlivého míru ti nestačí podepsat mírovou smlouvu, ani se zúčastnit mezinárodní schůzky a porady. ba ani sebeušlechtilejší a nezaujatý pokus na politické nebo státní či mezistátní úrovni.
Napřed se musíš přičinit o uznání a zaručení nároků přirozeného a Mého nadpřirozeného práva (A. Beales, Katolická Církev a mezinárodní řád, 153-154, 1946).
Jako duchovní pastýř neseš spolu se svým svěřenci (rodina, farní obec) největší odpovědnost vůči Mně za budování a upevňování skladby světového míru modlitbou. Tvoje modlitba však nenahrazuje tvoje jednání. Pokud se jako zvláštní duchovní pastýř za války modlíš za vojáky a provázíš je svým požehnáním na strastiplnou pout, není v takovém udílení nic nepřípustného. Vždyť matky dávají své pastýřské požehnáním synům - vojákům, odcházejícím do boje. Pokud za války nastávají pro vojáky nebezpečné okamžiky, kdy hrozí smrt, dbej jako pastýř o usmíření jejich duše se Mnou a žehnej jim se znamením kříže. To dáno tvou pastýřskou péčí o spásu nesmrtelných duší, nikoli však o vítězství zbraní. Jako pastýř se svými svěřenci nezůstávej u pouhé modlitby, ale posiluj hnutí nenásilného odporu. Připravuj se na to posilováním svých ctností v duchu hrdinství a odříkavosti, jakož i dobrovolným podstupováním zástupného pokání.
Vlastnost Mého panování v duchovní vládě mezi národy
Omezenost zemské plochy, obývané národy, a zvláštní vrozený podklad jejích příslušníků tvoří podmínky, které případně usnadňují národům jejich ochotné vytváření mezinárodního společenství. Tvoje víra a mravnost se uplatňují v subjektivní duchovní podstatě dokonale a do jisté míry jako případná podmínka účinně působivé skladby mezinárodního soužití. Když jako duchovní pastýř v Mé Církvi z Mého poslání hlásáš všem lidem radostnou novozákonní zvěst a rozdáváš jim poklady milosti, stavíš tím pevné základy bratrské jednoty lidí a národů.
Proto se snaž být osobně zapojit do samého společenství národů, abys zakládal a povzbuzoval k vzájemnému pokojnému soužití všechny, které ti svěřuji.
Toho se účinněji dosáhneš, budeš-li se nejen samostatně přičiňovat, nýbrž povzbudíš také u svých svěřenců vůli ke spoluúčasti s mezinárodním společenstvím (GS V,2,89). Jako duchovní pastýř spolupracuj s mnoha lidmi dobré vůle na rozšíření všeho, co je pravdivé, spravedlivé, svaté a pro Mne milé (Fil 4,8). Vyprošuj si ode Mne abys nad ně vynikl moudrostí a ohledem na lidská práva svých bližních. Proto veď plodný rozhovor se všemi lidmi dobré vůle o těchto otázkách, předcházej je rozvážností a laskavostí, zkoumej možnosti rozvoje veřejných společensko-kulturních zařízení v duchu evangelia (AA, III,14).
Nejen v Mé obecné Církvi, nýbrž i mimo ni, v odloučení, si počínej jako duchovní pastýř na základě svého křestního přivtělení ke Mně, neboť i toto tvoje úsilí je významné a záslužné v tajemství Mé spásy, třebaže ti v tom chybí určitá jednotnost, protože nemáš k použití všechny prostředky spásy (UR 1,3).
Ať jsi duchovním pastýřem na Východě nebo na Západě, vroucně a vytrvale vyprošuj spolu se svými svěřenci v modlitbách ke Mně, abys na přímluvu Nejsvětější Bohorodičky dosáhl jednoty se všemi ostatními (OE VI,30). Přitom však už vystupuje do popředí spíše vlastnost služby ve tvém duchovním působení mezi národy.
Panuji mezi národy jako obecný nadpřirozený základ Mé vlády nejen stavu tvého nitra, nýbrž také ve smyslu prostorného místa ve společnosti a ve světě, kam se souladně vejdou národy východní spolu se západními a spolu s nimi všichni, kdo upřímně hledají pravdu.
Vlastnost tvé služby v duchovní vládě Mé Církve v mezi národy
Vnitřní, duchovně podstatná skladba mezinárodního soužití lidstva či Mého vykoupeného lidu nepodléhá žádným přirozeným změnám, protože jednou provždy nadpřirozeně získala ve Mně dokonalost. Jinak je tomu po stránce případných podmínek dané skladby. V tomto ohledu ji sice uvádím na práh nového vývoje, během něhož se přirozené ponenáhlu rozvíjí, přesto případné zneužívání svobody způsobuje místně a dobově omezené ustrnutí vývoje, ba jeho zvrácení směrem k rozkladu.
Případný úpadek objektivních podmínek některých složek skladby mírového mezi národy může mít po Mně už jen dočasný a místní ráz. Tvoje dějiny se stále víc a více stávají dějinami lidstva a méně dějinami jeho částí. Účinná solidarita si ve světě víc a více razí cestu (PP, II,2,65) .
Den ode dne tě jako duchovního pastýř víc a více vtahuji do stále aktuálnějšího společenství se všemi ostatními bližními a národy jako tvými svěřenci. Tak přirozeným vývojem uvádím na rozcestí, kde se spolu s ostatními rozhoduješ mezi dvěma možnostmi:
1) Soustavné podněcování dalšího svého přirozeně dosaženého rozvoje, avšak výhradně přirozenými prostředky, kdy se někdo pokusí uchvátit Mé postavení jako Stvořitele a Obnovitele tebe i celého stvoření. Kdo se pokusí výhradně svými prostředky a silami zvládnout celý přirozený vývoj, ten obrací se především proti Mně jako svému Bratru a Spasiteli, a později i proti každému člověku a tvoru a nakonec i proti sobě samému. Výsledkem tohoto úsilí o sebešlechtění je nestálý, choulostivý stav, snadno se zvracející ke křečovitým novotvarům s výbojnými vlastnostmi. Tato uměle vynucená jednota nemůže národům přinést spokojenost ani spravedlivý mír.
2) Druhou možností je přijetí součinnosti nabídnuté Mnou, vládnoucímu celému vývoji lidstva a světa. Vývoj mezinárodního soužití pak pokračuje s pokorně vyprošovanou Mou milostí směrem k tvému nadlidskému hrdinství a k tvému prorůstání společenstvím Mé lásky. Tady se nestírá národní svéráz ani tvůj osobní přínos jednotlivce. Klíčovou službu ve správném řešení mezinárodní jednoty máš splnit právě ty jako duchovní pastýř, a to svým určitým vlastenectvím. Dobrovolné a trvalé vytváření velkého celku, zahrnujícího třeba i celý svět, je možné jenom spolu s tobě podobnými pravými vlastenci, kteří si váží svého a nevnucují svůj svéráz jiným, a dokáží uznat hodnoty cizího. Spojené státy evropské nevzniknou žádnou dohodou mezi mocnostmi, nýbrž mnohostrannými dohodami mezi jednotlivými dobrovolnými účastníky, uplatňujícími se postupně v oblasti obchodu, cestování, kultury, mravnosti, náboženství, aj. Ani ve světovém měřítku se nevytvoří spojené státy světové pouhou dohodou mezi několika velmocemi, nýbrž dobrovolným spojením jednotlivých státních celků, postupně se prosazujícím v různých oblastech sociálně-kulturního života, a prostřednictvím mezinárodní organizace a pod duchovní vládou Mne a Mé obecné Církve.
Právě ty jako duchovní pastýř, ať na základě svého křtu nebo i na základě zvláštního Mého povolání a posvěcení, pohotově a rozhodně se ujímej služby prostředníka sjednocování a míru mezi národy, neboť představuješ Mou Církev jako přednostní nositelku tohoto pokoje, který dávám a svěřuji právě tobě uprostřed celého Mého vykoupeného lidstva a spolu s ním.
2. Duchovní pastýřství v záležitosti populační exploze
Závratný růst obyvatelstva světa klade zvláštní požadavky i na tvoje pastýřské působení v Církvi. Vyskytly se už různá jednostranná řešení této otázky, ovšem odporující řádu skladby tvé přirozenosti. Podle tvého přirozeného práva na manželství a na plození potomstva v rodině závisí rozhodnutí o počtu dětí, které se mají narodit, na správném úsudku tebe jako manžela nebo manželky, a nemůžeš to přenechávat veřejné moci. Jenže tvůj úsudek jako manžela či manželky předpokládá tvoje vyspělé svědomí, mající na zřeteli řád vlastní tvé přirozenosti, který je výrazem Mého zákona. Proto zde vystupuje do popředí význam tvého duchovního pastýřství v Církvi. Proto se jako zvláštní duchovní pastýř osobně přičiň u všech, kdo jsou ti svěřeni, o osvícený rozvoj mravní odpovědnosti, zohledňující Můj zákon i místní a dobové podmínky. K tomu patří tvoje předmanželská příprava snoubence a snoubenky se spolehlivými metodami plánovaného rodičovství, jejichž použití je ve shodě s lidskou přirozeností a mravním řádem (GS II/V,37).
Pak můžeš klidně ponechat stranou krajní případy přelidnění, protože hned uvidíš, že rodiče s velkým počtem dětí nezpůsobují vážné potíže v nadměrném růstu obyvatelstva, pokud je vychovávají k lidské zralosti a občanské zdatnosti.
Bližší zkoumání ti ukáže, že zdrojem největších těžkostí s růstem obyvatelstva není velký počet nábožensky a mravně dobře vychovaných občanů, nýbrž velký počet nevzdělaných a k mravní zodpovědnosti nedospělých lidí. Přičiň se ve svém duchovním pastýřství o to, aby byla tvoje vlast naplněna lidmi ztvárněnými v duchu radostné novozákonní informace, protože pak bude k uplatnění také dost moudrosti a schopnosti ke zvládnutí většiny úkolů, spojených s nadměrným růstem obyvatelstva.
Příznivé řešení těžkostí, spojených s nadměrným růstem obyvatelstva, není v omezování ani ve snižování porodnosti, nýbrž naopak v podpoře řádného uplatňování porodnosti (Gn 1,22), úspěšně prováděné ve světle radostné novozákonní noviny a s Mou pomocí (Mt 10,29; Lk 12,6).
Hlavní potíž není ani tak v početním růstu lidstva na zemi, jako spíše v neuvěřitelném plýtvání hospodářskými statky a lidskými schopnostmi, jakož i ve vykořisťování přírodních zdrojů technicky vyspělými národy a státy, usilujícími především o vlastní blahobyt.
Jedině postup, jimiž tě vede Panna Maria ke Mně jako svému Dítěti, tvému Bratru a Spasiteli všech, tvoří vynikající a nenahraditelnou součást přirozené antropotechniky, jako je medicína, zdravotnictví, hygiena Mého vykoupeného lidu. Pouze tento postup ti umožňuje bezpečně dospět s Mou pomocí nejen tam, kam vede přirozená antropotechnika, nýbrž s nadpřirozenou pomocí až za hranice tvé přirozenosti. Právě ke spojení vlastních úkolů jednotlivých postupů a útvarů techniky s uplatňováním postupu, jimiž tě vede Panna Maria ke Mně, nakonec přirozeně směřují všechny cesty kultivace a zušlechťování růstu lidstva.
3. Duchovní pastýřství v záležitosti hladu
Hlad, kterým trpí obyvatelstvo hospodářsky zaostalých národů, je záležitost hospodářská, technická, politická, a vůbec sociální, avšak také náboženská a mravní, a vůbec kulturní. Proto tě svatý Otec Jan Pavel II. vyzývá k účinné mezinárodní spolupráci při řešení otázky hladu obyvatel zaostalých národů mj. také cestou nastolení nového mezinárodního hospodářského řádu a jiných zásadních změn skladby soužití mezi národy (Jan Pavel II., In: Slowo Powszechne, č. 3 1986,5, Jan Pavel II, Enc. Dominium et vivificantem 1986).
Jako duchovní pastýř máš možná sklon upřednostňovat v otázce hladovějících lidí řešení nábožensko-mravní. Z ní pak logicky odvozuješ ostatní způsoby hospodářské aj. sociální nápravy. V skutečnosti tady nestačí tvoje modlitba ani poučování hladovějících, nýbrž musíš začít jednat. Tak tě k tomu vyzývá apoštol Jakub: „Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: "Buďte se Mnou - ať vám není zima a nemáte hlad", ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.“ (Jk 2,14-17) Když vidíš, že jsou zde mnozí, kteří trpí hladem, začni pro ně něco dělat a obětovávat ze svého, a uvidíš, že dlouho na to nebudeš sám, protože ne tvoje kázání a řeči, nýbrž příklad táhne ke Mně. Proti hladu ti dávám jídlo, ale nejen pro tebe, nýbrž pro tebe uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi. "Dejte vy jim jíst!" (Mk 6,37) Proto se sám i svými svěřenci ujímej hladových a nasyť je.
Hlad obyvatel zaostalých národů jako mravní otázka znamená, že především ty jako duchovní pastýř v Církvi nemůžeš zůstat netečný k "zeměpisu hladu" a vůči obrovským hrozbám, které odtud plynou, jestliže se celé zaměření hospodářských politiky a zejména celá skladba investic zásadně a pronikavě nezmění (Jan Pavel II., France, que fais-tu de ten baptéme?, 208 Paris 1980).
Nauč se vidět v postižených a trpících nejen adresáty Mé lásky a oběti, služby Mé Církve, nýbrž také zapojené a odpovědné subjekty díla evangelizace a spásy (CL, IV, 54).
Třebaže je utrpení hladovějících přirozeně nežádoucí a vyvstává před tebou jako mravní závazek pomoci jim, můžeš sám na sobě, ve svém odříkání ve prospěch hladových, zakoušet, že mírné hladovění je v duchovní podstatě smysluplné a plnohodnotné, neboť právě skrze ně se dovršuje Moje oběť na kříži - tak, že totiž burcuji právě tebe uprostřed všech ostatních Mých dětí k účinnému zapojení k boji s hladem jako s přetrvávajícím zbytkem případných důsledků hříšné poruchy skladby tvé přirozenosti.
4. Duchovní pastýřství v životním prostředí
Co je životního prostředí
Tvoje původní životní prostředí je docela určité, vymezené prostorem a časem. Jeho posláním je tvoje dokonalost jako člověka, žijícího v souladu s řádem vlastním skladbě tvé přirozenosti a celého tvého okolního prostředí. Je to prostředí příjemné a krásné. Vyznačuje se podmínkami příznivými pro rozvoj tvého života. Toto prostředí se původně vyznačuje bohatstvím rostlinstva a živočišstva. Vzhledem k tomu, že se ti zde dostává všeho potřebného k životu, živíš se původně patrně rostlinnou stravou. Jsi stvořen tak, že znáš nejen tyto možnosti obživy, ale i jiné. Tak znáš i různé druhy živočichů. Označuješ je příslušnými jmény. Tak vyjadřuješ jejich bytí a existenci, vymezuješ je a určuješ jejich účel. To odpovídá tomu, že od pravěku zaujímáš v okolním prostředí výsostné postavení. Celé toto životní prostředí je původně účelně uspořádané, a jasně v něm vyniká jeho skladba. Odedávna to vzbuzuje v tobě příjemný zážitek.
Přestože se celé toto prostředí původně vyznačuje podmínkami příznivými k tvému životu, nedá se říci, že se jednalo o ideální životní prostředí. Dokonce ani krása tohoto původního životního prostředí jako jeho jasně vynikající forma nebyla docela ideální, neboť obsahovala něco nepůvodního, vadného. Tím spíše však mohla v tomto prostředí vynikat tvoje dokonalost a krása. Životní prostředí, ve kterém se původně objevuješ, je účelně uspořádáno, ale přesto postrádá naprostou sjednocenost a vzornou sladěnost svých úkolů. Životaschopná skladba okolního přírodního prostředí pouze v některých svých rysech poukazovala k naprosté sjednocenosti a vzorné harmonii, zatímco v jiných rysech tuto svou původní krásu postrádala. Původní okolní životní prostředí totiž obsahuje něco nepůvodního a porušeného, co Písmo svaté označuje jako hada (Gn 3,1) a dále se rozvíjí v učení svaté víry o hříchu před hříchem pralidí. Z toho plyne, že původně žiješ v prostředí tvorstva poněkud porušeného, ale to ti jako takovému vůbec nebránilo žít v naprostém souladu s řádem daného prostředí. Přesněji řečeno, částečný, dílčí nesoulad v životním prostředí (biblicky označovaný jako had), které tě původně obklopuje, vcelku nezasahuje do tvého nitra a nebrání ti žít v naprostém souladu s řádem okolního životního prostředí a současně s řádem Mne - Stvořitele tohoto prostředí.
Úchylka od původního souladu nastala v okolním přírodním prostředí dávno před tím, než ses objevil na zemi. Stopy nepůvodního zmatku se v přírodě vyskytují nezávisle na tobě, třebaže se tvým pozdějším hříšným působením stávají četnějšími. Přírodní prostředí není jenom rajská zahrada, znešvařená tvou vinou na tomto místě, jímž je modrá planeta. V pozadí tvé viny se vyskytuje pronikavější roztržka, od níž se pak odvozuje tvoje vina.
Soustava životního prostředí
Prostředí, kde se původně objevuješ, je příznivé tvému životu, třebaže není ve stavu ideální, vzorné, ryzí čistoty. Toto omezení daného prostředí nelze odvozovat výhradně od jeho nedokonalého či nevhodného využívání člověkem. Původně jsi těsně spjat s daným životním prostředím. Teprve požitím plodů ze stromu poznání dobrého a zlého (Gn 3,5-7) jsi porušil svůj původní soulad s okolní přírodou.
Někteří teologové se odchýlili od Mého učení a Mé Církve a rozvíjeli morálku pouze s ohledem k Mé oslavě a tvé spáse. Opomíjeli tvou úctu a lásku ke stvoření, třebaže stvořuji všechno dobré. Když miluješ Mne, tak musíš milovat i Mé stvoření. Naopak můžeš v Mém stvoření analogicky poznávat Mne.
Písmo svaté jasně odlišuje Mne od stvoření. Přitom tě zásadně odděluje od ostatních tvorů světa. Jedině ty jsi ve světě stvořen jako Můj obraz k Mé podobě, tedy nadán rozumem a svobodnou vůlí. To tě otevírá pro Mne který přesahuji všechno stvořené, a jsem ti osobně blízký. Současně ti ale představuje svět jako Můj dar, který dále udržuji. Zachraňuješ lidi i dobytek Hospodine. (Ž 36,7 Proto zacházej i s nerozumnou bytostí s láskou a úctou, neboť je to Moje stvoření: Při mlácení nedáš dobytčeti náhubek (Dt25,4, 1Kor9,9,). I když máš milovat především Mne ze všech sil a bližního jako sebe, jsi ještě zavázán láskou a úctou k Mému stvoření. Proto máš vytáhnout ovečku, která spadla do jámy, i když tím překročíš jinak závazný klid Mého svátečního dne, a tím spíš kvůli pomoci tobě trpícímu (Mt 12,11-12). Všechno stvoření poukazuje ke Mně (Ž 148, 3-12, Ž 92, 5-6)
Všechno vypovídá o tvé sepjatosti s celým přírodním stvořením a o rozporu mezi svévolníky a jejich přírodním prostředím (Ž 92, 7-8, 13-15).
Vzájemné propojení stvoření je tak bytostné, že tvůj vztah k bližním nese některé stopy tvého vztahu k přírodě. Naopak, bratrovražda způsobuje, že se Kain odcizuje i samotné zemi: Prolitá krev tvého bratra křičí ze země... Budeš nyní proklet a vyvržen ze země... Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem. (Gn 4, 11-12)
Vláda Mne a Mé Církve v přírodním prostředí
Uplatňuje se jednak službou, pokud vůči ostatnímu stvoření zaujímá trpný vztah, což vrcholí Mým umučením na kříži, jednak panováním, pokud vůči okolnímu stvoření zaujímá činný vztah.
Podobně také ty, duchovní pastýři, zaujímáš vůči ostatní přírodě dvojí vztah: trpný a činný. Tvůj trpný vztah vůči přírodě spočívá v tom, že se dáváš okolní přírodou ovlivňovat. Z celého životního prostředí jak ve tvém okolí, tak i v tobě samém, vystupuje jasně vynikající skladba tohoto stvoření. Tato skladba zahrnuje také převažující soulad jejích činností. To je jádro krásy stvoření. Dej se tou krásou přirozeně uchvátit, strhnout, dojmout, abys ji obdivoval a zakoušel v estetickém zážitku! Tak svatý František dojatý krásou stvoření zapěl Píseň slunce. Svatý Martin de Porres zachraňoval trpící psy, ptáky, a soustavně s láskou pečoval dokonce i o tak protivné tvory, jako jsou potkani. Svatý Tomáš pravidelně zastavoval chod svých duchaplných myšlenek, aby se ve svých hymnech obdivoval tomu, jak jsem nanejvýš ladně uspořádal jednotlivé části vesmíru. Nechával se uchvátit tím, co nazýval res plendentia formae, neboli krásou věci, spočívající v její jasně vynikající formě. Nikdy neusychal ve vyprahlosti nějaké suché učenosti, ale - jak je patrné z jeho hymnů - dokázal se radovat z půvabu jara, jasnosti léta, překypující hojnosti podzimu a zimního odpočinku.
Přitom je nesporné, že tento svět je dočasný a jeho krása je pomíjivá. V očekávání Mého příchodu se snaž navždy ovládnout svět, dobýt a ukřižovat pro sebe, ale také sebe pro Mne. (Ř 6, 14)
Vůči ostatní přírodě však zaujímáš také činný vztah. Nenecháváš hmotné věci takovými, jakými je nalézáš. Dáváš se do díla, abys je v radostné tvůrčí činorodosti postupně přetvořil ve své pozemské prostředí. Jako Stvořitel svěřuji vládu nad zemí právě tobě uprostřed celého vykoupeného lidu a spolu se všemi, muži a ženami. Když slyšíš Mou výzvu, aby sis podmanil zemi (Gn 1, 28), tedy neslyšíš výslovně nic o práci. Přesto tato slova mimo veškerou pochybnost nepřímo ukazují na práci jako na činnost, kterou máš vykonávat na zemi. Dokonce ukazují na její skrytou podstatu. Ukládám ti podmanit si zemi. Plněním tohoto pověření se v tobě zrcadlí Moje činnost jako Tvůrce vesmíru.
Práce, chápaná jako „převodní“ činnost, to znamená taková, která má počátek v tobě a je zaměřena k vnějšímu předmětu, vyžaduje, abys vládl zemi, a abys tuto vládu utvrzoval a rozšiřoval. Slovu země rozuměj tak, že označuje ten úsek viditelného vesmíru, který obýváš. Ale toto slovo může v širším smyslu zahrnovat celý viditelný svět vymezený jako okruh, který máš ve své moci nebo ve kterém hledáš uspokojení svých potřeb.
Výzva k podmanění si země má široký dopad. Ukazuje na všechny zdroje, které v sobě skrývá země, a které můžeš uvědomělou činností objevit a účelně využít. Proto slova napsaná už na začátku bible nikdy nepřestanou být časová. Zahrnují právě tak všechna minulá období civilizace a hospodářství včetně současnosti, jak je zřejmé, jako i budoucí fáze vývoje, které se už částečně rýsují, ale v značné míře zůstávají před tebou jako dosud nepoznané a skryté. (Laborem Exercens, II, 4)
Původně bylo tvé dílo, vedoucí k ovládnutí okolního přírodního stvoření, dokonalou účastí na Mém stvořitelském díle. Bylo požehnanou i radostnou hrou a současně svobodnou a cílevědomou tvorbou. Už od pravěku se v této tvé tvůrčí činnosti jednalo o cílevědomé úsilí obnovovat narušené přírodní prostředí. Od pravěku ses nacházel v prostředí, kterému chyběla tato ryzí čistota, a to už následkem hříchu padlých andělů. Proto se už od pravěku snažíš svobodnou činností jednak ovládnout toto prostředí, jednak zahladit trhlinu v jeho ryzosti. Jde o to vtisknout danému prostředí tvar tvé, lidské, původně neporušené přirozenosti. To se skutečně dělo. Následkem toho jsi tehdy snadno dosahoval skutečné vlády nad přírodním prostředím. Tato tvoje vláda vyplývala přímo ze tvé přirozenosti, z obrazu Mé vyšší přirozenosti. Třebaže se hovoří o technické zaostalosti pračlověka, je jisté, že např. živočichové mu podléhali asi tak, jako tě poslouchají ochočená zvířata. Nešlo o výsledek drezúry. Vztahy mezi lidmi a vztahy tebe vůči přírodnímu prostředí byly v pravěku takového rázu, že jsi zde vládl nikoli jako pán vládne otroku, který se podřizuje vlivem donucení nebo ze strachu, nýbrž tak, že to odpovídalo tvé důstojnosti. (Sv.Tomáš Akv., STh, I, 96, 1 k 4; 4)
Z toho vyplývají ekologické důsledky pro tvoje duchovní pastýřství. Ekologie se zabývá především vztahy mezi tebou a tímto prostředím a pak vztahy v rostlinné a živočišné oblasti životního prostředí. Ekologie je přirozeně podstatně tvoje záležitost. Nejde jen o rovnováhu v rovině biologické, společenské a hospodářské. Jde také o rovnováhu, která by odpovídala tvé lidské důstojnosti. Myšlenka lidské důstojnosti a vzájemnosti je ovšem tvému pojetí vlastní. (GS, 27, 29)
Ve stavu hříchem porušené přirozenosti už nemáš původní vládu nad sebou, ale ani nad okolním životním prostředím. Zároveň se ocitáš na prahu vývoje postupného vyčerpávání příznivých životních podmínek. To je zjevně dáno růstem počtu obyvatel v omezených životních podmínkách. Pokud by se byl tento vývoj omezil na ryze přirozené činitele, tak by posléze vedl k zániku lidstva. Z této mrtvé polohy je však lidstvo vyvedeno nadpřirozeným zásahem. To se děje ve Mně. Pro Mé zásluhy a ve Mně samém můžeš znovu růst ve sjednocování své přirozenosti, jakož i ve svém sjednocování se s životním prostředím. Nemůžeš ovšem dosáhnout onoho stavu, v jakém se ocitá lidská přirozenost u Mne oslaveného, onoho konečného stavu, povzneseného nad všechny strasti a potřeby.
Služba duchovního pastýřství v porušeném životním prostředí
Důsledky poruchy tvé přirozenosti mohou plnit mravní poslání. Samotný zážitek utrpení působí jako podnět, kterým tě Mou milostí vedu k rozvinutí ctnosti až k nadlidskému hrdinství. Do značné míry se tak ruší psychologické dopady utrpení vědomím hodnoty, jež svým příznivě podnětným účinkem mírní utrpení, ba někdy je docela zbavuje palčivosti. Účinné hrdinské sebepochopení a sebepřijetí se tak rodí v rozporu se základními sebezáchovnými či samousměrňující sklony skladby tvého nitra.
Při svém vystavení důsledkům porušené skladby tvého životního prostředí jsi jakoby vyháněn sám ze sebe, ze stávajících poměrů. Tím tě povolávám pro tu činnost, kterou se máš pozvedat nad úroveň bezprostředního užívání. Jako každému postiženému poruchou životního prostředí, tak zvláště tobě jako pastýři obecné Církve přísluší, abys výslovněji a jednoznačněji než kdokoli jiný směřoval k tomu, co je Moje, abys skoro „dýchal“ pro své bližní, kteří působí jako horníci, ponoření do hlubin hmoty.
Zrovna tak právě tobě, kdo bezprostředně neseš tíhu narušeného životního prostředí, se prozřetelně poskytuje jako odměna být nejpodnikavějším nositelem pokroku, který tě bolestně drtil a obětovával. Při své zátěži poruchou svého životního prostředí jsi ve své zdánlivé obklíčenosti a bezbranné netečnosti postaven před jeden z nejvýznamnějších a nejdůstojnějších svých úkolů. Přirozeně se stále snaž o zlepšení tohoto stavu a obnovu zdravého blahodárného životního prostředí, a to nejrozmanitějšími prostředky a postupy. Využívej přirozených schopností a sil k těm způsobům činnosti, jaké ti narušené životní prostředí dovoluje. To je tvoje pravé odevzdávání utrpení a těžkostí pro Mne, které je ve skutečnosti opakem poraženeckého postoje. Sotva se však při tvém okleštění narušeným životním prostředím postaráš o tuto svou odolnost vůči poruše, hned ti přidávám úkol spolupůsobit na proměně či obrácení tvého utrpení.
Ve tvém utrpení je skryta v neobyčejném napětí síla k růstu tvé otevřenosti vůči Mé vládě. Lidstvo vykoná obrovský skok k Mé vládě v pozemských poměrech, pokud všichni bolestně obtížení lidé obrátí své utrpení ve společnou touhu k náhlému dozrání Mé vlády skrze své řízení, ovládání a uspořádání vlastního nitra. Celá potíž spočívá v tom, jak uvolnit tuto energii, dát jí zaměření či zapojit ji do ústrojí spolupůsobících při šíření Mé vlády ve světě.
Tvým zvláštním přínosem jako křesťana v ekologii je duchovní průkopnictví, které ti nabízím jako Bratr a Spasitel. Po svém Vzkříšení jsem ustanoven Pánem, a je mi dána všecka moc na nebi i na zemi. Mocí svého Ducha dále nyní působím v srdcích lidí, nejenže v nich vyvolávám touhu po budoucím věku, ale zároveň tím i oduševňuji, očisťuji a posiluji velkorysé úmysly, jimiž se lidská rodina snaží zlidštit svůj život a podřídit tomuto cíli celou zemi. (GS, III, 38)
Jako tvůj Bratr a Spasitel mám hlavní význam pro tvou obnovu a obnovu okolního životního prostředí. Překonávám všechny zdroje poruchy přírodního prostředí. Zahlazuji trhlinu ve skladbě tvé přirozenosti. Slaďuji a urovnávám činnosti této skladby. Tuto schopnost a moc svěřuji právě tobě, kterého ustanovuji za svého následovníka, abys pokračoval v tomto Mém díle. (Mt 10, l-8) Ode Mne také pochází výzva k tvému přirozenému a vynalézavému úsilí o obnovu poruch tvého nitra i hříchem poškozeného světa. (Lk 14, 13)
Návrhy na obnovu a zdokonalení přírodního prostředí mohou být ale provedeny jen za účasti velkého počtu, ba většiny lidí. Proto jako tvůj Bratr a Spasitel zahajuji velikonočním tajemstvím své sjednocení s celým lidstvem. To ovšem neznamená, že by Moje dílo bylo neúplné. Znamená to, že vykoupení vykonané silou Mé smírné lásky zůstává nadále otevřeno lásce, která se vyjadřuje ve tvém utrpení. Vykoupení vyžaduje, aby bylo soustavně doplňováno. (SD, V, 23-24)
Hluboká a rychlá proměna skutečnosti naléhavěji vyžaduje, abys nepřehlížel vývoj věcí a neoddával se se strnulou nehybností čistě sobecké etice. Povinnost spravedlnosti a lásky se stále více plní tím, že jako každý právě ty přispíváš k obecnému blahu podle svých schopností a potřeb svých bližních a rozvíjíš a podporuješ veřejná i soukromá zařízení, která slouží ke zlepšení životních podmínek lidí. Čím více se Můj zachráněný svět sjednocuje, tím je zřejmější, že úkoly, které na tebe kladu, překračují hranice tebe jako jedince, i jako člena národa státního příslušníka, nýbrž se postupně rozšiřují na celý svět. To se však neuskuteční, jestliže nebudou jednotliví lidé i jejich skupiny v sobě pěstovat a ve společnosti šířit mravní i společenské ctnosti, aby tak s pomocí Mé milosti povstali noví lidé a tvůrci nového člověčenství. (GS, II, 30)
Moje smrt na kříži ukazuje tvé touze po štěstí, že cíl stvoření nemáš hledat v oblasti smyslům dostupného světa, ale že úsilí, které se očekává od tvé věrnosti, se má dovršit proměnou tebe samého a tvého okolního životního prostředí. (T.Bahounek OP, Křesťanská sociologie. Olomouc 1991, s.160-169)
Tvým posláním jako duchovního pastýře v Církvi sice není odstraňování poruch tvého nitra a tvého okolí a mírnění jeho důsledků, přesto jsi povolán od počátku být vzorem v tomto úsilí. (SD, IV, 28-29)
Uvědom si svou hlubokou a nezrušitelnou spoluzodpovědnost za plnost života na zemi. Nauč se zacházet také se zvířaty a rostlinstvem, ba i s neživými tvory s ohledem na skladbu, kterou při stvoření vtiskuji každému stvoření, aby zde rostl soulad, plnost života, láska a radost. Budeš-li usilovat jen svou soukromou spásu bez ohledu na spásu svého bližního, nedojdeš do cíle. Avšak budeš-li přijímat bližního pouze v sobě, a usilovat jen o zdokonalení sebe a ostatních lidí, bez ohledu na ostatní Moje stvoření, které máš moudře spravovat a posvěcovat, nedojdeš do cíle.
To je tvůj přednostní úkol a povinnost jako křesťana kvůli darům, které ti svěřuji. Všechno tvorstvo je zde proto, aby z jeho jasně vynikající skladby vycházela Moje chvála. Kdo by zavíral jiným tvorům přístup do lodi, a to i třeba těm nejmenším tvorům, které se sami nedovedou ozvat ani bránit, ten vzývá smrt a odevzdává se jí, i kdyby přitom zachraňoval nějaké velryby a slony.
Vzývej Mou lásku, kterou ti zjevuji jako tvůj Bratr a Spasitel, ale směřuj ke všem Mým tvorům. Tak otevřeš dveře naděje a záchrany. V tomto díle tě neustále posiluji, neboť jsem „dveře k ovcím“ (J 10, 7).
Když se zabýváš se jako pastýř životním prostředím, pamatuj, že je Mým záměrem, abys svorně s ostatními budoval řád časných věcí a stále ho zdokonaloval. Všechno, co tvoří časný řád, jsou nejen prostředky k dosažení tvého posledního cíle, ale mají též vlastní hodnotu vloženou do nich ode Mne (Gn 1, 31).
Tato jejich přirozená hodnota nabývá zvláštní důstojnosti z jejich vztahu ke tvé osobě, k jejíž službě byly věci časného řádu stvořeny. Jako duchovní pastýř v Církvi se snaž všechny své svěřence zapojit do řádu časných věcí a zaměřit je prostřednictvím Mne ke Mně. Je to tvůj pastýřský úkol, abys úkol jasně vyjádřil zásady o cíli stvoření a správném užívání světa. Rovněž poskytuj duchovní a mravní pomoc, aby byl řád časných věcí vybudován na Mně.
Ty, kdo jsi jako laický pastýř přednostně povolán k tomu, abys na sebe vzal úkol budování časného řádu jako svou vlastní úlohu, jednej přímo a rozhodně pod vedením světla radostné novozákonní zvěsti i ducha Církve svaté a povznesen pravou láskou.
Obnovuj časný řád při plném zohledňování jeho vlastních zákonů, místních a dobových podmínek. Tak ho uváděj do souladu se zásadami svého života, a tak ho zdokonaluj. (AA, II, 7, 1965)
Využívej čtyři způsoby, jimiž proudí ode Mne do světa nové, osvícené uspořádávání, jehož vrcholné naplnění zatím žádné oko nevidělo a žádné ucho neslyšelo. (I Kor 2, 9):
Prvním je pravda, která je především Mým sdělením. Mezi stvořením a pravdou je nutný a podstatný vztah. Pravda, která vychází z Mého Slova, staví minulost do plného světla. Oživuje svým vyzařováním přítomnost a budoucnost. Je pilířem jistoty budoucího života. Základ k poznání pravdy představuje z tvého hlediska závaznou povinnost k účasti při plnění Mého plánu se Slovem, které se stalo tělem, a naplňuje tebe a celé lidstvo smysluplností. Nauč se Pravdu ctít, mluvit, konat, ale také pro ni něco vytrpět. Je světlem, do něhož se má ponořit celá tvoje osoba. To udává hlavní zaměření tvým jednotlivým úkonům. Skrze tebe pak proniká do celého tvého okolního životního prostředí.
Dalším způsobem, kterým přechází tvoje osvícené uspořádávání do celého světa je jednota. Z dosažení plné, ryzí a nepřekroucené pravdy vyplývá jednota ducha, srdce a jednání. Často býváš zbytečně stranou, takže oblast tvé účinně zapojené působnosti v životním prostředí je omezena. Jednota a svornost může být obnovena jen tehdy, budou-li duše hledajících uspokojeny a chráněny práva každého jednotlivce, aby zazářila svoboda Mých dětí, národů a celého Mého vykoupeného lidstva.
Cestou, po které se dostává osvícené uspořádávání do světa je také spravedlnost. Snaž se spravedlivě překonávat všechny společenské přehrady. Toto tvé poslání je zvláště naléhavé dnes, kdy v některých zemích stojí v křiklavém a urážejícím protikladu krajní bída jedněch lidí a nadbytek jiných lidí. Pořád se zbytečně vyhazují velké částky z bohatství národů na vynalézání zařízení k ničení lidstva a světa.
Konečně nevyčerpatelným zdrojem a způsobem vyzařování osvíceného uspořádávání do celého světa je Moje dobrota, promítající se tvém životě. V ohnisku celého světa působím jako nevyčerpatelný zdroj obnovy všeho tvorstva v Mém řádu, ale nikoli mimo tebe. Všechno se to má dít právě tvým prostřednictvím, protože jsi obecně už od křtu „alter Christi“. Tím se nevylučuje tvoje svoboda. Někdo se může nadále rozhodovat proti řádu přírody a řádu nadpřirozenému a tak přispívat k porušování životního prostředí. Avšak tato krize životního prostředí už po Mně nemůže být obecná ani úplná, nýbrž jenom dílčí, místně a dobově omezená.
Mravní náprava poruch životního prostředí
Mravní základ obnovy narušeného životního prostředí vyplývá z tvého uvědomění si skutečnosti vzájemné závislosti lidstva, z poznání vzájemné závislosti všech lidí a národů světa. To bys však uznával jenom vnější stránku celé záležitosti. Ve skutečnosti tu jde také o tvé vnitřní životní prostředí. Proto se přičiň o nápravu svého vztahu k sobě samotnému jako tvoru, vztahu ke všemu tvorstvu a současně vztahu ke Mně, tvému Bratru a Spasiteli. Na tom se zakládá tvůj životní názor, postoj a jednání jako vyspělé osobnosti. Tento jeho názor, postoj a jednání se týká nejenom jiných lidí, ale také všeho ostatního tvorstva a Mne jako jejich Původce, Obnovitele a Posvětitele. Ostatní tvorové mají s tebou společné to, že směřují k dokonalosti, k dobru přiměřenému sobě, a trpí případnou nepřirozenou poruchou také z tvé strany.
Mravní povaha tvého rozvoje vyžaduje úctu nejen ke Mně a tobě jako Mému obrazu, nýbrž také vůči ostatnímu Mému stvoření, tedy k bytostem, které tvoří součást okolního přírodního prostředí. Těmto bytostem přísluší úcta, a to z trojího hlediska:
1) Především si uvědom, že nemůžeš libovolně a nezodpovědně užívat různé druhy bytostí, živé či neživé: živočichy, rostliny, nerosty, přírodní zdroje a živly, jen podle vlastních potřeb, a podle toho si také počínej. Podle toho rozvíjej a také u svých svěřenců podporuj rozvoj ctností také s ohledem na vnitřní přirozenou skladbu každého Mého stvoření, a na vzájemnou spojitost tvorstva v uspořádané soustavě, který tvoří právě vesmír.
2) Dále vezmi v úvahu, že přírodní zdroje jsou omezené, a některé z nich jsou neobnovitelné. Podle toho si počínej skromně při užívání tvorstva a šetrně k jejich vnitřní přirozené skladbě, a veď k tomu i své svěřence.
3) Konečně si všímej následků v jakosti života, které přináší rozvoj průmyslu. Jednostranné zprůmyslnění poškozuje životního prostředí, vážně ohrožující zdraví tebe i ostatních lidí a dalších tvorů.
Výchozí přirozený zákon tvého mravního života můžeš vyjádřit slovy: Jednej s ostatními tak, jak bys chtěl, aby ostatní jednali s tebou. Tento jednoduchý příkaz je pro každého rozumného tvora samozřejmý. Avšak při vyvozování důsledků z tohoto příkazu v jednotlivých případech se už přestaň omezovat na to, že se těmi „ostatními“ rozumíš pouze ostatní lidí, a začni za nimi vidět všechny ostatní Mé tvory, zejména živé tvory, avšak nemůžeš přehlížet ani ty neživé. Učiň si přirozeným skladebným základem svých ctností úctu k Mému tvoru, zejména k tvoru živému, a především k tvoru rozumnému. Do své dobročinnosti zahrnuj kromě Mé chvály a oslavy, a služby bližnímu člověku, také vedení Mého tvorstva k dokonalosti jemu přiměřené. Tvoje úcta k Mému tvorstvu, zejména k živému tvorstvu tě zavazuje, zvláště jako Mého následovníka, který nosíš Mé jméno jako kristovec či křesťan, a tedy pastýře, k přirozené náklonnosti a lásce ke všemu tobě svěřenému Mému tvorstvu. Má-li být tvoje pastýřství úplné, neobejde se bez tvé úcty a lásky k Mému stvoření. Tvoje láska ke Mně musí zahrnovat také lásku k Mému dílu, ke stvořeným bytostem, k přírodě.
Přitom nejde jen o to udržení a zachování všeho tvorstva v nedotčeném, syrovém či panenském stavu. Spíše jde o tvoje skladebné polidšťování tvorstva a s Mou pomocí také jeho divinizaci, zbožštění. Přitom dbej o to, aby ses ty nebo tvoji svěřenci dopouštěl stírání rozdílů mezi rozumnými a nerozumnými tvory, ani mezi nerozumnými tvory živými a neživými. Třebaže má být neživé tvorstvo podřízeno tvorstvu živému a obojí pak tvorstvu rozumnému, přičiň se a obětuj něco pro to, aby toto podřizování bylo s ohledem na vnitřní přirozenou skladbu tvorstva. To vyžaduje tvůj zodpovědný, vědecky obeznámený a rozvážný postup, ale také hluboce promodlený a prorozjímaný.
Z tohoto hlediska pro tebe není bezcenná, nehodnotná ani skladba nižších živočichů (hmyzu, apod.), ani skladba těch zdánlivě bezvýznamných rostlin, ba ani zdánlivě nahodilá skladba nerostů, rozptýlených v okolním životním prostředí. Už proto, jaké služby ti poskytuje třeba neživá příroda (např. svými nerosty a zdroji). Už proto, jaké nedocenitelné služby ti poskytuje, když hladovíš, mrzneš a jinak strádáš, rostlinstvo a zvířectvo kvůli tobě v utrpení pozbývá vlastní skladbu a bytí. Takže mimo jiné také z těchto důvodů utvářej sám v sobě i u svých svěřenců vztah opravdové úcty k ostatním tvorům. Všude, kde to není nezbytně nutné pro tvou záchranu a tvůj náležitý rozvoj, prokazuj Mému stvoření laskavost. Usnadňuj Mému stvoření dosažení jemu přiměřené dokonalosti - podle jeho přirozené vnitřní skladby.
Nemusíš hubit každý hmyz, který se ti zdá být nepříjemný - na některý si můžeš s mírnou dávkou odříkavosti zvyknout, jiný stačí prostě odpuzovat z tvého obydlí třeba různými zvuky mimo práh tvé vnímavosti. Kdekoli je ti nerozumné tvorstvo nuceno nějak sloužit, tam jsi jako tvor přirozeně tím víc zavázán zabývat se zodpovědně utrpením, které musí kvůli tobě nést. Přirozeně nedovol, aby se někde děla zbytečná bolest, za kterou nelze brát odpovědnost, pokud jí jen můžeš zabránit. Když se tak špatně zachází s tvory, že se rozléhá při nakládání a dopravě řev žíznících nebo týraných zvířat, když ještě v mnohých jatkách vládne surový a hrubý přístup, způsobující zbytečné utrpení zvířatům, když ve tvé kuchyni nacházejí v mukách smrt zvířata pod nešikovnýma rukama, když musí zvířata trpět od nemilosrdných lidí zbytečné utrpení, nebo jsou-li vydána napospas krutým hrám i dospělých, neseš na tom vinu právě ty.
Navzdory všemu tvému úsilí o zodpovědný přístup k životnímu prostředí - jak k vnitřnímu tvému životnímu prostředí, tak i vůči okolnímu - je tvoje přirozené snažení stále nedokonalé. Jsi náchylný k omylu a chybnému kroku nebo zkratovému jednání. To může přivodit nové porušení přírody. Také zde zůstáváš odkázán na Mou pomoc. Vždyť jedině s Mou nadpřirozeně danou milostí můžeš vytrvat ve svém úsilí o zlidšťování přírodního prostředí při zachovávání živoucí skladby vlastní jednotlivým tvorům v přírodě.
Proto také péče o životní prostředí, prováděná někým, kdo se předpojatě uzavírá před působením Mé milosti, a spoléhá výhradně na své přirozené prostředky a síly, nemůže být ani trvalá, ani doopravdy zodpovědná a upřímná.
Jedině Moje milost, v modlitbě pokorně očekávaná tebou, kdo s otevřeným srdcem sleduješ závažná znamení doby a pohotově na ně odpovídáš, a podnikáš všechno, co je v tvých přirozených silách pro obnovu tváře země, ti otevírá smysluplný výhled trvalého a soustavného skladebného polidšťování a současně zbožšťování přírody. To platí o tvém vnitřním životním prostředí, jako o vnějším. Náprava se děje cestou pokání a odpuštění ve svátosti smíření a cestou růstu ze Mne svátostného a ve Mně. Předpokladem obnovy řádu v okolním životním prostředí je obnova tvého vnitřního životního prostředí tak, aby se pro Mne stalo živým příbytkem a domovem. Mým přebýváním v prostředí tvého srdce se z Mé milosti stává tvé vnitřní životní prostředí Mým prostředím, daleko dokonalejším. Není to náhlý proces zvratu. Je to růst, proměňující nejprve tvé nitro a odtud se zvolna šíří do okolního prostředí
Náboženská náprava poruch životního prostředí
Vědecké poznání ti dosvědčuje, že v celé přírodě vládne podivuhodný řád. Dosvědčuje také tvou velikost, když je ti dáno objevovat tento řád a vytváří si vhodné prostředky, abys dosáhl vlády nad přírodou tak, aby ti sloužila. Vědecký pokrok však svědčí také o Mé nekonečné velikosti, který stvořuji vesmír i v něm tebe, kterému celé toto stvoření svěřuji do správy.
Vlivem tvého hříchu a jeho následků se v životním prostředí prosadila úchylka od řádu, a to ve tvém nitru jako docela nová skutečnost, v okolním prostředí v daleko větším měřítku než doposud.
Náš věčný Otec se však smilovává nad trpícím stvořením a posílá Mne jako tvého Bratra, abych obnovil řád a život. Překonávám smrt jako takovou a jejího původce, zlého ducha. Mám dosah nejen lidský, nýbrž také přírodní v nejširším smyslu. Obecnost tvého přístupu zahrnuje vedle tebe, uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s ním, také ostatní Moje stvoření. Teprve z takto obnovené skladby tvé přirozenosti, právě tak jako z obnovené skladby celého vesmíru dokonale jasně vyniká krása, pravda a dobrota stvoření. Teprve skrze Mne se obnovuje krása, pravda a dobrota celého životního prostředí.
Tato obnova tvého životního prostředí, která se ve tvé duši děje při křtu svatém naráz a dokonale, postupuje dál přes tvé tělo i do tvého okolí.
Proces růstu tvého životního prostředí ve Mně a se Mnou není rovnoměrný ani jednostejný, nýbrž se v něm projevují výkyvy, ba i krize. Jsou to krize růstu, protože vcelku vývoj přirozeně ústí ke Mně. Jiný přirozený směr vývoje není možný.
Stále se stupňuje nebezpečí plynoucí z nerozumného využívání přírody (OA, čl.21). Toto nebezpečí pochází právě od toho, kdo si sobecky užívá vymožeností spotřební společnosti, neboť škodí celému lidstvu nejen tím, že vyvolává rozšiřování oblastí bídy, ale také stupňující se odčerpávání surovinových zdrojů. Tím také vážně poškozuje přírodní prostředí. (Jan Pavel II., Encyklika Redemptor hominis, 1979) Jisté znamení doby můžeš vidět také v růstu cen energie a základních surovin, doprovázený vědomím ohraničenosti a přírodního prostředí planety Země (LE III, čl.12).
Jako duchovní pastýř se však nemůžeš zabývat pouze okolním životním prostředím, nýbrž také svým vnitřním životním prostředím. To můžeš jen díky Mně, který obnovuji hříchem zničené spojení mezi tvým vnitřním životním prostředím a okolním, vnějším prostředím.
Stvoření je Mou záležitostí. Sám nemůžeš vstoupit do Mé oblasti, nýbrž jsi přirozeným pánem ve stvořené přírodě, kde vystupuješ jako Můj spolupracovník při dokonání Mého díla. Přenáším právě na tebe odpovědnost za dokonání Mých záměrů podle příkladu Mého života.
Spojení mezi tvým vnitřním životním prostředím a okolním, vnějším prostředím, je tedy po Mně v duchovní podstatě obnoveno. Poskytuji ti možnost podílet se na dovršení tohoto spojení také co do případné podmíněnosti. Tvůj podíl však nespočívá jen v nějakém odtažitém postupu a duchovním růstu, nýbrž především v docela určité činnosti - v práci, která má docela osobní ráz. (LE, II, 6; III, 15) Kromě toho má také společenský ráz, a to především rodinný. Rodina je totiž první a základní buňkou tvé ekologie. (CA, IV, 39, 1991.) Je-li obzvláštním přínosem ženy do rodiny vytváření zvláštního významuplného prostředí, označovaného domov, neopomíjej neobyčejný význam ženy při obnovu životního prostředí nejen v měřítku rodinném, ale i v měřítku nejširším, zahrnujícím především naši planetu Zemi jako domov celého lidstva.

Při svém duchovně pastýřském úsilí o obnovu životního prostředí vycházej ode Mne, jako svého Bratra a Vykupitele, a uč sebe i své svěřence obnovovat spojení vnitřního životního prostředí s okolním životním prostředím. Snaž se zapojit vlastní činorodou pracovní účastí a současně svou odříkavostí v duchu skromnosti a pokory. Přitom začni ve své rodině, manželské či duchovní, a pokračuj před farní obec, k duchovní rodině diecéze a dál. Přitom nezanedbávej význam ženy pro obnovu životního prostředí, a mezi ženami především Panny Marie.
Moje plnost vychází z celého stvoření (Ef 4, 13). Dílo stvoření pokračuje dále. Na základě vzájemné propojenosti mezi duší, hmotou a Mnou, přispívej svou prací k dovršení podmínek Mé plnosti. Snaž se přesně rozlišovat pozemský pokrok od růstu Mého království, nicméně měj na paměti jeho důležitost pro Mé království, pokud přispívá k lepšímu uspořádání lidské společnosti. (Jan Pavel II., Laborem exercens, V, 27.)
Tvoje přirozená a nadpřirozená činnost ve světě jsou navzájem spjaty v jednotu, která je však vnitřně rozlišena. Cokoli však vykonáš ve svém životním prostředí, to se případně připojuje k tomu, co v duchovní podstatě obnovuji v celém vesmíru. Vyzývám tě k naplnění a ovládnutí přírody (Gn 1, 28), nikoli k jejímu zničení.
Samotná tvoje činnost, čili ono vznešené úsilí, jímž se snažíš zlepšovat své životní podmínky, je ve shodě s Mým záměrem. Z toho je jasné, že radostná zvěst Nového zákona tě neodvrací od tvého budování světa, ale spíše tě k tomu ještě více zavazuje. (GS, 34)
Lidé stísnění ve městech, v bezejmenné směsi, která se stává nesnesitelnou, potřebují, abys jim zvěstoval poselství naděje v podobě prožívaného bratrství a příbuzenství vůbec, jakož i pomocí docela určité spravedlnosti. Jako duchovní pastýř se tedy ujmi své zodpovědnosti! Neztrácej odvahu před obludností železo-betonové džungle města! Uchovej si před očima obraz proroka Jonáše, který prošel město Ninive, aby v něm hlásal zvěst Mého milosrdenství. Je pravda, že město, popisované v bibli, je místem hříchu a lidské pýchy. Avšak také Jeruzalém je biblické město, svaté město, město setkání se Mnou., a příslib města jako střediska Mé vlády, založené ode Mne v lidských poměrech. (OA, I, 6.)
Nestačí však jenom stálou pracovní činorodostí usilovat o nápravu narušeného životního prostředí, jakož i o zachování a udržení celého tvého zdravého životního prostředí. Přičiň se, aby se tvé úsilí k obnově životního prostředí projevovalo nejen činným způsobem navenek, nýbrž také trpným způsobem směrem dovnitř, k tvému vnitřnímu životnímu prostředí. Spojuj svoji vnější činorodost projevující se v práci, přetvářející životní prostředí kolem tebe, s vnitřním úsilím, projevujícím se v modlitbě, rozjímání a sebezáporu, a s Mou pomocí přetvářeje svoje vnitřní životní prostředí.
Duchovní pastýřství při udržování a rozvoji zdravého životního prostředí
Tvůj soustavný rozvoj náboženských hodnot přirozeně tvoří duchovní podstatu a vždy dokonalý základ jakékoli tvé kultivace a rozvoje životního prostředí. To ovšem není jen tvoje zásluha. Děje se to Vtělením Mého Slova do tvé přirozenosti, Mou smrtí a Vzkříšením.
Předcházení poruchám životního prostředí přirozeně vyžaduje vyrovnání a sladění podmiňujícího působení jednotlivých složek a celku skladby společensko-kulturní skutečnosti Mého lidu na zachování a rozvoj životního prostředí.
Tvoje víra je složka společensko-kulturní skladby Mého lidu, ale současně tuto přirozenou skladbu přesahuje. Přesahuje ji ve svém původu, ve svém cíli, i ve svých prostředcích (svátostech), jimiž k danému cíli vede. Tento původ, prostředky a cíl jsou nadpřirozené. Proto sladění působnosti jednotlivých složek společensko-kulturní skladby Mého lidu na životní prostředí vyžaduje nikoli rovnost, nýbrž co největší rozvoj případného, ekologicky podmiňujícího působení náboženských hodnot.
Z hlediska tvého dějinného výhledu má rozhodující význam skutečnost, zda naleznu na zemi víru (Lk 18,8). K čemu by bylo tvé úsilí, jež by snad vedlo k lepšímu zajištění toho, aby třeba lišky měly svá doupata a ptáci svá hnízda, kdybych neměl jako tvůj Bratr a Spasitel kam složit hlavu? (Mt 8,20) A naopak, najdu-li trvalý příbytek ve tvém srdci a v tvém okolním prostředí, dostane se ti jako Můj dar trvalé, nezvratné, naprosté sjednocení s životním prostředím.
Tvoje hodnocení životního prostředí, a od něho se odvíjející jakákoli tvoje smysluplná péče o životní prostředí jako o lidsky působící skladbu, vyplývá z toho tím, že dávám zemi a všechno, co je na ní, k užívání jak tobě, tak všem lidem a národům, takže stvořených statků se má dostat všem spravedlivou měrou. (GS, čl. 69). Právě ty uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi neseš odpovědnost za budoucnost světa. Už od počátku zdůrazňuje Písmo svaté, že je ti svět dán jako polotovar, který máš ovládnout a polidštit. Svěřuji tuto světskost světa právě tobě uprostřed mnohých, a spolu s nimi. Proto ono někdy dost jednostranně prosazované zesvětšťování samo o sobě není ani nenáboženský ani protináboženský proces. Je to vnitřně napjatý rozvoj celého světa. Je to rozvoj tvého světa, jak je ti svěřen, abys v něm spolupracoval se Mnou. Chápej, že ty a celá tvoje rodina řídíš samostatně své záležitosti a odpovědně přijímáš své osvobození a vyvozuješ z toho veskrze lidské, tedy společenské a kulturní důsledky. Někteří věřící dlouho přijímali jistý zesvětšťovací proces přinejmenším s odporem a smíšenými pocity. Někdy to hodnotili jako odpad od víry ve Mne jindy zase jako falešné úsilí hříšníka o nezávislost. Tento proces zesvětšťování Mi však neodporuje. Je prostě rozvojem Mého světa Mým vykoupeným lidem. Právě tebe zvu k tomu, abys jako duchovní pastýř zbavoval své životní prostředí všech mytologických a pověrečných představ, aby se poměry v životním prostředí postupně polidšťovaly. Mnou stvořený svět se stává předmětem a látkou tvé pastýřské péče.
Mezi všemi těmito otázkami tě ovšem může napadnout otázka: Co je ohroženo víc, životní prostředí nebo ty sám a tvoje svoboda, lidská práva, spravedlnost? O co se máš snažit víc, o obnovu tváře země jako zelené planety anebo o obnovu své svobody na modré planetě? Taková otázka je odváděním pozornosti od nejdůležitějšího. Vždyť tvoje draze vybojovaná svoboda ti nebude nic platná na zničené planetě, ani obnovená planeta ti nebude nic platná, když přitom přijdeš o svobodu, o svá přirozená lidská práva. Víc než tvoje svoboda a lidská práva i spravedlnost pro tebe, a víc než příroda je ohrožena Moje láska ve tvém srdci a tvoje milosrdenství. To je nejvíce nedostatkové „zboží“ v tomto světě. Vesmír vyhasíná právě nedostatkem lásky. Avšak posvěcuji právě a jedině tuto planetu Zemi uprostřed celého stvořeného světa, když se vtěluji a zjevuji právě zde. Cílem tedy není ani zelená planeta ekologů, ani modrá planeta svobodomyslných, nýbrž zářivá planeta lásky a milosrdenství. Jako tvůj Bratr a Spasitel přicházet ozářit a ohřát vyhasínající vesmír právě tvým prostřednictvím, přes tvé srdce přes tuto požehnanou Zemi, abych milosrdenstvím a láskou obnovil právě tebe spolu s ostatními a s celým světem.
Během putování Mého lidu dějinami roste a roste životní prostředí v tobě i kolem tebe.
Růst a zrání životního prostředí probíhá oddělováním špatných prvků a spojováním příznivých skutečností, které právě ty, kdo neseš Moje jméno jako kristovec čili křesťan, průkopnicky kolem sebe buduješ. Tento pohyb, dosud málo okázalý a spíše skrytý, se ti často zdá být příliš pomalý, nevýrazný. Jak by ne. Vždyť pohyb vesmíru je příliš dlouhý proti měřítku tvého života. Přesto můžeš očekávat, a jsou k tomu pádné důvody, že Moje přítomnost se pojednou rázem prosadí. Tím dospěje zlidšťování světa k vrcholu - ke zbožštění. Tehdy se ve tvém životním prostředí prosadí Moje vláda naplno, dokonale (nejen ve tvé duchovní podstatě, ale i co do případné, okolní podmíněnosti). Prosadí se natrvalo a nezvratně. Do té doby zůstává každé tvé úsilí o rozvoj případných podmínek sjednocení vnitřního životního prostředí s okolním životním prostředím pouze nedokonalé. Do té doby bude stále ohrožené novým zvratem a rozkolem. Očekávání nové země však nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit k úsilí o zvelebení této země. (LE, V, 27).
Konečné dovršení božského prostředí ve světě si vyžádá nahromadění a soustředění tvého úsilí, snažení a touhy, projevujícím se v modlitbě a v jednání. Odpor světa, poznamenaného hříchem ďábla i člověka, vůči silám dobra a pravdy může zkoušet tvou víru v přibližující se Mé vládě. Řešení této zkoušky se však nabízí v nesporném růstu Mé přitažlivosti právě pro tebe, uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi. Zároveň se také nabízí v růstu tvého zájmu o přípravu a dovršení Mé vlády ve světě.
Co oživuje tento tvůj zájem? Vědomí těsné spojitosti Mého Vzkříšení se zdarem díla, o které usiluješ v životním prostředí. Nadpřirozený činitel je kvas, kterým hodlám přetvořit tvou přirozenost a tvoje životního prostředí nejprve uvnitř, pak i navenek.
Pokrok vesmíru a tvé rodiny nesoupeří s růstem Mé vlády ve světě, ani není plýtváním sil, jimiž bys Mi měl sloužit. Čím více budeš ve svém polidšťovaném životním prostředí a lidstvu tvořit jednotu, (aniž by tím byla setřena jedinečnost a osobitost každého člověka), tím bude stvoření krásnější a dokonalejší, zkrátka více uskutečněno. Dokonat, zbožštit neznamená něco zrušit, nýbrž umocnit a dotvořit. Moje milost neruší tvou přirozenost, nýbrž ji zušlechťuje a kultivuje.
Prostředí, které tě obklopuje, představuje vnější stránku tvého vnitřního prostředí, tvého srdce. Opravdové úsilí o udržení a rozvoj životního prostředí může vycházet v podstatě jedině z tvého všeobecného zaměření a tvé lásky. Tvoje všeobecného zaměření má rozměr mnohem širší, nežli jen ten, že spojuje všechny lidské rodiny, rody a národy v jednu velkou lidskou rodinu. Jako nadpřirozené ohnisko vesmíru totiž sjednocuji všechno tvorstvo. Navěky obnovuji dokonalé spojení mezi tvým srdcem a mezi okolním životním prostředím. V duchovní podstatě k tomu dochází naráz, co do případné podmíněnosti zahajuji nový růst a zdokonalování. Přitom jde jednak o obnovu a rozvoj řádných vztahů jednotlivých složek a procesů uvnitř tvého srdce, jednak jde o obnovu a rozvoj řádných vztahů jednotlivých částí a celku v mezích skladby celého tvorstva. Obnovuji mír a pokoj v celém tvorstvu, tedy nejen ve tvé rodině. Naopak, soulad a uspořádanost poměrů a vztahů v celém vesmíru by bez jistého vnitřního pokoje, Mnou obnoveného v tobě jako v každém člověku, byl jenom náhodnou shodou okolností a neměl by žádného trvání.
Mezi různými způsoby tvého duchovního působení a působení všech, které ti svěřuji, jako rodinu, manželskou či duchovní, jako farní obec nebo prostě jen bližní, k zachování a rozvoji zdravého životního prostředí je zásadně důležitá modlitba. Ať jsi kdokoli, modlitbou se můžeš v duchovní podstatě dokonale podílet na zachování a upevnění stálosti řádně vyladěné působivosti skladby životního prostředí. Jako případná podmínka ustálení sladěného uplatňování skladby životního prostředí však modlitba určitých lidí nepůsobí dokonale, nýbrž jen v jistém stupni a rozsahu. Tato míra působnosti se liší od člověka ke člověku, od společnosti ke společnosti. Modlitba není kouzelný proutek, který by měl při pronesení příslušného zaklínadla měnit svět podle tvého přání. Modlitba není k tomu, aby přenášela tvou odpovědnost za stav životního prostředí na Mne. Nestavím tě do světa, aby ses kriticky díval, co bych měl vylepšit. Modlitba nenahrazuje tvé jednání, nýbrž mu duchovně vtiskuje správný tvar, usměrňuje a zaměřuje.
Vlivem tvého duchovního působení se podstatně uspořádává činitel mravní, umělecký, aj., který pak působí na ustálení a rozvoj živoucí skladby zdravého prostředí. Tak se podstatně uspořádává tvůj ekologický názor, zahrnující uspořádání žebříčku hodnot, doprovázené celkovým přehledem. Tak se podstatně uspořádává tvůj odpovídající postoj, jednání a chování vůči životnímu prostředí. To vše se správně utváří jedině na základě tvé náboženské morálky.
Samotná skladba přirozenosti tvého životního prostředí je díky tvé svobodné vůli otevřená. Avšak tato její otevřenost je podvojná. Buď tě může vést ke křečovitému stažení upnutému na ryze přirozené prostředky sjednocování; to pak vede k umenšování tvé svobody v otroctví hříchu, k neřestem, ke zvrácenostem a posléze k rozpadu jako vrcholu záchvatu totalizační křeče. Anebo tě může vést k naprostému sjednocení v Duchu svatém. Toto naprosté sjednocení je pak navěky nadpřirozeně zajištěno před jakýmkoli zhoubným zvratem. Tehdy dochází k umocňování tvé omezené lidské svobody do nekonečna - ve svobodě Mých dětí.
Co se při tomto působení milosti odehrává v přirozené skladbě tvého životního prostředí? Pro odpověď se obrať k Mému vnitřnímu životu. Přirozeným rozumem můžeš poznat o cíli svého duchovního života, jímž je Pravda, Krása, Dobro, a Jsoucno, to, co Mi přísluší jako prapříčině všech věcí. Jsem jejich tvůrčí mohutností, jež je Mi společná ve třech Osobách. Přirozeným rozumem můžeš poznat rozdílnost Osob, jakož i to, že v tomto Mém vrcholném tajemství nejsou žádné nesrovnalosti.
Podle toho, co Miláček Jan zaznamenává ve Zjevení a na začátku evangelia, že totiž Slovo bylo u Mne a že sám jsem to Slovo, se ti ukazuje, že ve Mně je rozumové vycházení Slova. Toto rozumové vycházení si zaslouží označení plození (J 1,18). Živý se totiž rodím z živého a dostávám přirozenost podobnou přirozenosti plodícího. Moje Slovo není jen obrazné podobenství Mého Otce, nýbrž má stejnou podstatu a stejný život, a přece se od Otce liší.
Druhé vycházení se děje cestou lásky. Všechny Moje tři Osoby se milují. Zase by se mohlo zdát, že každá z nich by měla do nekonečna vydechovat jinou Osobu. Rozlišuj však podstatnou lásku společnou všem třem Mým Osobám, lásku pojmovou nebo účinné vydechování, a lásku osobní, kterou je samotný Duch Svatý. Ve Mně probíhá vycházení cestou lásky, jako u tebe láska k dobru vychází z poznání dobra. Toto druhé vycházení ovšem není plozením, protože láska (na rozdíl od poznání) nevstřebává svůj předmět, nýbrž k němu směřuje.
Vztahy mezi Mnou a naším věčným Otcem se od sebe skutečně liší právě proto, že se vylučují. Třebaže jsme s Mým Otcem jedno, přesto jako tvůj Bratr a Vykupitel nejsem Můj Otec, protože nikdo neplodí sám sebe, a Můj Duch není ani Můj Otec ani není totožný se Mnou, ale přesto jsme všichni tři jedno. Naše Osoby jsou si zde rovné následkem číselné jednoty přirozenosti a existence. To má za následek jednotu moudrosti, lásky a mohutnosti. Tak jsou si přesně rovny tři úhly rovnostranného trojúhelníka. Proto u Mne není dokonalejší plodit než být plozen. Věčné plození nezpůsobuje Mou přirozenost, nýbrž Mi ji pouze sděluje. Ta přirozenost předem trvá v Otci, i ve Mně i v Duchu ode Mne a od Otce, a není méně nestvořena než v Otci. Otec je základem, z něhož vycházím jako tvůj Spasitel a Můj Duch v číselné jednotě nekonečné přirozenosti, jež je sdělována.
Vztahy mezi třemi Osobami ve Mně jsou vrcholným výrazem rozumového života a nejvyššího života lásky.
Každá z Mých třech Osob je otevřena oběma dalším. Liší se jen svými vztahy. Všechna Otcova osobitost spočívá v trvajícím a nesdělitelném vztahu ke Mně. Právě tak to, co je jedinečně Moje, vyplývá z Mého vztahu k Otci. Osoba Mého Ducha svatého vyplývá z jeho vztahu k oběma prvním Osobám, ze kterých vychází jako z jediného základu. Každá ze tří Mých Osob se liší od ostatních svým vztahem k ostatním. Spojuje je bez jakéhokoli sobectví právě to, co je odlišuje tak, jako je tomu se třemi úhly trojúhelníku.
Jak se tedy vliv Mé milosti natrvalo projevuje ve skladbě tvého srdce čili tvého vnitřního životního prostředí? Podobně jako se Moje milost ve křtu svatém natrvalo otiskuje do přirozené skladby tvého srdce čili životního prostředí. Předně je nesporné, že do neosobních vlastností dané skladby (celistvost, samousměrňování a převody od celku k částem a od částí k celku) se promítám osobním způsobem. Tak celistvost dané skladby přijímá Mou nesmazatelnou stopu jako Stvořitele.
Vlastnost samousměrňování dané skladby přijímá navěky Mou stopu jako tvého Spasitele, udržujícího z Mé lásky k tvorstvu celé toto stvořené dílo, třebaže se nachýlilo k zániku (J 3, 16). Vlastnost převodů je navždy poznamenána osobním oživujícím působením Mého Ducha Svatého.
Samotná idea živoucí skladby s uvedenými třemi vlastnostmi by však bez účasti Mého nadpřirozeného působení byla nemyslitelná. Proměňující působení Mé milosti ve skladbě tvé přirozenosti se projevuje jako zárodek její věčného, naprostého sjednocení. Tento zárodek je na jedné straně nezničitelný, na druhé straně však otevřený rozvoji tvou účastí na svátostech Mé Církve. Růst životnosti a trvanlivosti přirozené skladby tvého srdce čili vnitřního životního prostředí a sladění jejího uplatňování, což se děje ve svátostech, znamená proměňování dané skladby ve skladbu zbožštělého prostředí, která je navěky naprosto sjednocená.
Projevy dokonale uskutečněného působení milosti v řádně uspořádané skladbě srdce čili vnitřního životního prostředí Mého dítěte můžeš sledovat u Mých přátel, spravedlivých, svatých a světic. U nich je nejvíce patrné Moje trojosobní promítání se do různých vlastností skladby jejich přirozenosti, včetně důsledků pro život.
Moje zvláštní trojosobní přítomnost ve skladbě přirozenosti tebe jako Mého přítele, spravedlivého, se značně liší od Mé obecné přítomnosti ve všech tvorech jako uchovávající příčina. Třebaže Moje zvláštní trojosobní přítomnost v přirozené skladbě tvého srdce předpokládá obecnou přítomnost v celém vesmíru, přesto milostí posvěcující, vlitými ctnosti a dary Mého Ducha jsem skutečně zpřítomňován ještě zvláštním způsobem, jako zkušenostně poznatelná bytost, z níž se můžeš těšit, a kterou někdy zkušenostně poznáváš odpovídajícím způsobem. Působím tam nejen jako vzdálená milovaná Osoba, nýbrž skutečně. Dávám se ti poznat.
K tomu, abych trojosobně přebýval ve tvém srdci, je třeba, abys je mohl poznat nejen odtažitě jako vzdálené, nýbrž také zkušenostním způsobem, založeným na vlité ctnosti, která ti poskytuje souznění s vnitřním Mým životem.
Avšak k tomu, abych v tobě trojosobně přebýval, není nezbytné, abys to téměř zkušenostně pořád poznával. Stačí, abys to měl možnost dosáhnout milostí svých ctností a Mých darů. Tak trojosobně působím v přirozené skladbě tvého srdce i během tvého spánku, pokud zůstáváš ve stavu posvěcující milosti. Občas se ale stává, že se ti dávám zakusit jako Duše tvé duše, Život tvého života, jako vyšší forma přirozené skladby tvého srdce. (Ř 8, 15-17)
Tak Můj Duch Svatý vydává svědectví tvému duchu účinkem synovské lásky, která v tobě působí. Toto zkušenostní poznání Mé přítomnosti v tobě pochází z živé víry, osvícené darem moudrosti.
Proto ti říkám: "Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl" (J 14, 26). Tak trojosobně nově utvářím přirozenou skladbu tvého srdce spravedlivého ve skladbu Mého Srdce Nejsvětějšího (I Kor 3, 16). Přitom ještě dost jasně nevynikají vztahy mezi jednotlivými Mými Osobami. Kdežto u blažených nechávám tyto vztahy vyniknout jasněji. Proto mají jasné zkušenostní poznání Mé trojosobní přítomnosti, neboť na ni patří v samotné skladbě své přirozenosti (STh, I, 43, 3).

 

 

TOPlist