Tvoje dobro i dobro společnosti těsně souvisí s utěšeným stavem manželského a rodinného společenství (GS 11/1,47). Manželství je základní zařízení lidské společnosti. Rodina, čili svazek jednoho muže s jednou ženou a jejich dětmi je základní, tvou přirozeností vyžadovaný sociální útvar. Je to základní buňka společenského života. To však neznamená, že by společnost byla pro tebe pouhým souhrnem rodin, ale že z rodiny pocházíš i ty a v rodině se společensky formuješ (Pecka-Člověk, II, 370, Ř. 1971).
V rodině se uchovává souvislost kulturního vývoje. V ní se nejúžeji stýkají příslušníci starší pokolení s příslušníky pokolení mladšího. Jde o malou skupinu lidí, spojených příbuzenskými vazbami (pokrevními, manželskými, popř. adoptivními aj.), kteří zpravidla společně bydlí a uvnitř dané skupiny postupují podle dělby činností určené přirozeností (pohlaví, věk) a dle společensky významného souhrnu úkolů.

IV. Duchovní pastýřství místních skupin
1. Vymezení místní skupiny

2. Soustava místní skupiny
Shromažďuji kolem sebe okruh učedníků. Do této obce věřících povolávám dvanáct apoštolů, a na nich, v čele s Petrem, buduji Mou společnost, která nemá základ v lidské společnosti. V této souvislosti nacházíš v Novém zákoně nejprve výraz "církev", (ecclesia) jako shromáždění povolaných lidí. Přesněji se tím rozumí shromáždění křesťanů k Mé oslavě a bohoslužbě, k naslouchání Mého Slova.
Tak je Moje Církev obec těch, kdo jsou spojují se Mnou v jedno tajemné Tělo ve smrti a Vzkříšení.
Moje Církev je obec Mnou povolaných, částečně už vítězných, částečně ještě bojujících a trpících. Není to tedy jen obec oslavených, dokonalých, nýbrž také obec nedokonalých, hříšníků, kteří stále zvu k Mému následování. Tato obec není ustálená veličina, nýbrž proměnlivý útvar, pohybující se v prostoru i v čase s cílem duchovně prostoupit a obnovit celou společnost a celý svět a zušlechtěním v duchu radostné novozákonní noviny to vše přivést k dokonalosti. Nemůžeš tedy tuto obec ztotožňovat se žádnou lidskou společností ani se žádným lidským spolkem či zájmovým sdružením. Je to eschatologické společenství. Jestliže pohané odedávna poukazovali na nějakou "cizotu" Mé Církve, jakési "znamení odporu" (Lk 2,34), její "neusazenost" - pak měli pravdu. Je poznamenána procesem růstu Mého království čili Mé společnosti ve společnosti lidské ve světě, aby to vše bylo obnoveno a posvěcením zušlechtěno.
Vzhledem k tomu, že křesťanští laikové mají od křtu obecně podíl na úřadu Mne kněze, proroka a vládce, zvu je k zapojené účasti na životě a činnosti Církve. Uvnitř církevních obcí je jejich účast tak nutná, že tvůj apoštolát jako zvláštního duchovního pastýře většinou bez nich nemůže dosáhnout svého plného účinku. Skutečně apoštolsky žijící laici doplňují to, co chybí jejich bratřím, a osvěžují ducha jak tebe – Mého pastýře, tak ostatního Mého věřícího lidu (AA, III,10).
Církev se nemůže považovat za řádně založenou a nežije plným životem, není dokonalým Mým znamením mezi národy, jestliže se vedle tebe, duchovního pastýře, který patříš do odstupňované skladby Církve, nenacházejí věřící laici působící v součinnosti s tebou (AG III,21).
Církev je velký dar Mého Ducha svatého. Jako křesťanský laik se nemůžeš od ní odloučit. Můj Duch svatý ti daruje, jako ostatním, rozličná charismata, zve tě k různým službám a úkolům a připomíná ti, že to, co tě odlišuje, nespočívá už v důstojnosti, nýbrž je to zvláštní, doplňující způsobilost ke službě (CL, II,20).
Nejsi to tedy jen ty jako zvláštní duchovní pastýř, kdo naplňuješ spasitelné poslání Církve ve světě na základě svátosti kněžství, nýbrž také je tu očekávána a vyžadována účast laiků z tvé diecézní, farní či duchovní rodiny. Proto vynalézej a hledej způsoby pastýřského uplatnění laiků ve diecézní či farní obci, podporuj jejich služby, úkoly a poslání. Když si to vyžádají potřeby Mé Církve, svěřuj laikům některé úkoly, které jsou sice spjaty s tvým pastýřským úřadem, ale nepředpokládají charakter řádu. Výkon takového úřadu však nedělá z laika zvláštního pastýře, protože úřad není ustavován tím či oním úkolem, nýbrž svátostí. Pouze svátost řádu poskytuje tobě jako posvěcenému vykonavateli úřadu zvláštní podíl na úřadu pastýře (CL 23, PO, 2,5).
Podstatným základem života diecézní, farní čí duchovní rodiny řeholní, její jednoty a řádu je Duch svatý. Můj Duch je jejím tvůrcem i oživovatelem. Moje Slovo, jež se stalo radostnou novozákonní informací Církve, vede ke křesťanskému rozhodnutí a k důsledné změně života k lepšímu. Dalším prvkem, vytvářejícím tvou svěřenou obec, je bohoslužba čili slavná hostina Mé lásky. Prvkem budování a růstu Mé farní obce je Moje láska. Ta vytváří z obce bratrské společenství. Je to vlastně láska mezi naším věčným Otcem, Mnou, jako tvým Bratrem a Spasitelem, Duchem od nás obou. Uděluji ti ji už ve křtu, kdy společně s ostatními začínáš srůstat se Mnou v jedno Mé Tělo.

3. Skladba místní skupiny
Moje dílo se může naplňovat právě jako místní skupina či obec. Celá obec je pak nositelem církevního života. Církev se uskutečňuje pouze na určitém místě. Proto vytváří místní společenství, obce: diecéze, farnosti, živoucí obce. Jednotlivá místní obec zpřítomňuje, uskutečňuje a zhmotňuje Mou obecnou Církev ve světě. Proto se každá jednotlivá obec nějak podílí na podstatných vlastnostech celé Mé Církve, k nímž musí mít niterný vztah. Mezi jednotlivými místními obcemi se uplatňuje pravidlo vzájemného spojení.
Určité formy obce jsou: třeba světová Církev jako celosvětová obec, diecézní Církev jako místní biskupská obec, farní Církev jako místní farní obec.
Diecéze je samostatná dílčí Církev, kde jako biskup máš vlastní, a nikoli přenesenou pravomoc. Nepřijímáš tedy pouze rozkazy vyšší autority. Nejsi totiž pouhým vykonavatelem vůle vyšších církevních složek. Proto v jednotlivých diecézích vládne poměrná samostatnost a uplatňuje se mnohost činností, což je vlastně předpoklad jednoty Mé Církve.
Na druhé straně je jasné, že diecéze jako Moje místní Církev nemůže trvat sama pro sebe, oddělená od celé Mé světové Církve. Jako pastýř nemůžeš dopouštět výskyt nějakého sobectví diecézí či farností, které by se staraly jen o sebe a nedbaly by o všechny ostatní sesterské Církve tak, že by je prostě nechaly na starost Mně a nástupci Mého Petra v Římě. Z toho vyplývá nezbytnost tvé pastýřské spolupráce s ostatními pastýři.
Současná farnost je místní dílčí prostor církevního uspořádání. Farnost je viditelný příklad celkového apoštolátu obce tím, že soustřeďuje lidské odlišnosti v ní se vyskytující, a začleňuje je do církevní všeobecnosti (AA III,10).
Základním posláním farnosti je tvořit společenství víry, bohoslužby a křesťanského bratrství. V dnešní době už nemůžeš o nikom uvádět, že patří do nějaké ulice, čtvrti, vesnice nebo města, ale že patří do své rodiny, do svého životního prostředí. Proto také farní obec vytváří jednotu s těmi, kteří jsou Mi blízko osobně, místně i rodinně, dále různými ušlechtilými zájmy a jsou Mými přáteli. Bez ohledu na svůj původ vytvářejí právě zde a nyní společenství lásky, a to na "rodinné" úrovni - kolem jednoho "rodinného" stolu, kolem eucharistie. V tomto společenství pak přijímají také ostatní svátosti.

4. Poslání skladby farní obce- duchovní správa
Díky tobě jako duchovnímu pastýři má farní obec žít a působit jako společenství lásky. Je-li prvním posláním skladby farní obce lásky, je také tvou první pastýřskou úlohou kněze. připomínej tuto skutečnost svým svěřencům v kázání, objasňuj to a prakticky dokazuj a spoluvytvářej.
Kromě toho tvým prostřednictvím duchovního pastýře žije a uplatňuje se farnost jako svátostné společenství. Láska jako výchozí postup tvého duchovního pastýřství tě vede k vynalézavosti v tom, abys učinil nedělní setkání při bohoslužbě něčím víc než jenom zvykovou záležitostí, nařízenou povinností, totiž radostným projevem vyznání, že se každý účastník svobodně hlásí do tohoto Mého společenství.
Konečně tu pastýřsky zpřítomňuješ Mne, když sloužíš svátostnému životu obce. Vzhledem k tomu, že eucharistie a jiné svátosti patří podstatně k jejímu životu, náleží také k jejím životnímu úkolu, aby byla také v služebném vztahu k tobě jako svému knězi.
Svým pastýřstvím zde zpřítomňuješ Mne samotného. Stáváš se znamením této Mé přítomnosti a sám jsem touto skutečností. Zároveň však ve farnosti také představuješ biskupa, neboť poukazuješ k diecézní i světové Církvi. Tato oboustranná propojenost a vzájemná služebnost je životaschopná, pokud jsi každému bratrem, který slouží a jsi se všemi věřícími ve vztahu vzájemné pomoci a služby.
Kromě toho se farnost zvláštním způsobem uplatňuje jako vlastní místo Mého Slova. Současně vyniká jako ohnisko Mé misijní činnosti. Církev má obecné poslání ke všem lidem. Její odpovědí je světová misie. Ježto je farní obec skladebným článkem celé Mé Církve, tak plní také tuto úlohu. Celý svět je misijní území. Proto jako pastýř podávej svědectví o misiích, tj. o křesťanském poslání jak v zaostalých zemích, ale také se osobním příkladem přičiňuj o strhující zapojení farníků do tohoto díla a o prožívání této odpovědnosti všemi členy farní obce. Podobně se to týká i misie v té nebo oné diecézi (CD III/II,30).

Duchovní správa farní obce
Jako farář stojíš v čele farní obce. Tvým nejbližším spolupracovníkem může být kaplan (kooperátor), který společně s tebou odpovídá za stav a činnosti farnosti (CD III/II,30).
Můžeš tedy hovořit o kolegialitě duchovní správy. Autoritativní pravomoc k duchovní správě tu máš jako kněz. Máš odpovědnost za duchovní pastýřství a charisma této zvláštní služby (Ř 12,7).
Jako dobrý pastýř se snaž sloužit obci ani tak nadřízeným vystupováním, ani tím, že by ses všechno snažil zajistit sám, jako spíše tím, že si opatříš přehled o potřebách svěřené obce a možnostech, o schopných, různě nadaných a dovedných členech obce, dále, že se umíš obklopit vhodnými lidmi z obce a nadchnout je pro tu či onu službu. Záleží ovšem i na okolnostech, ve kterých působíš. Tvoje dílo v místní Církvi v daném prostředí dospěje ke svému cíli tehdy, když společenství věřících zapustí kořeny hluboko v sociálním životě, otevře se místní kultuře, a tak se už vytvoří jistý pevný útvar (AG III,19).
Když se snažíš utvořit si věcný obraz farní obce, máš sklon hodnotit její život podle jeho svátostné praxe, ale hrozí přitom nebezpečí zpovrchnění. Samozřejmě, že svátosti jsou objektivní prostředek, kterým se uskutečňuje jednota věřících se Mnou, a ta je základnou dokonalého mravního i společenského a kulturního života náboženského. Je tu však nebezpečí pouhé rutiny. Proto se ve svém duchovním pastýřství neupínej pouze na objektivně měřitelnou stránku života svěřené obce, jako jsou počty křtů, svatých přijímání a různých svátostných úkonů. Sleduj spíše to, jaká je správná svátostná praxe a jaké je vůbec správné místo svátostí v celkovém životě těch, kteří jsou ti svěřeni. Někdy dosahuješ velkých pokroků v duchovním životě farní obce, třebaže to dlouhodobě vůbec není doprovázeno okázalým účinkem ve svátostech. Jindy uprostřed zdánlivě vysokého počtu svátostných úkonů zjistíš úplnou plytkost vnitřního duchovního života svých svěřenců. Hlavní je osobní uzpůsobení, které je ovšem dílem Mé milosti. Jako pastýř jsi na jedné straně povinen posloužit svátostí (např. umírajícímu), ale na druhé straně Moje milost má ještě jiné možnosti k jeho spáse, protože se sice váže na svátosti, ale neomezuje se na ně.
Další tvou velkou pastýřskou povinností je hlásání Mého Slova. Vycházej přitom z celkově duchovního pastýřského hlediska, abys věděl, kam máš a chceš svým kázání vést posluchače. Dále vycházej z hlediska věroučného a konečně ze svých znalostí dané obce.

Působení věřících ve farní obci
Jako zvláštní pastýř se přičiň, aby svěřená farní obec jako společenství vždy zachovávala otevřenost vůči všem příchozím, ať pocházejí odkudkoli.Přitom všemožně chraň své svěřence od jakékoli výlučnosti nebo rozlišování příchozích. Věřící tvé obce mají tedy poslání v občanské společnosti. Toto poslání je posláním právě tebe jako každého křesťana uprostřed všech dalších Mých povolaných a spolu s nimi vůči všem lidem (GS 53-76).
Jako křesťanský laik se snaž účinně zapojit pro růst společenství Církve ve své farnosti a pro povzbuzení misionářského nadšení k nevěřícím a k těm vychladlým věřícím, kteří zanechali uplatňování svého náboženství (CL II,27). Svoje zapojení neomezuj na skutkaření, protože se máš zapojit nejen svým nasazením v nějaké činnosti, nýbrž ještě dříve svou modlitbou, a teprve poté, co všechno promodlíš, se zapoj buď svými skutky, nebo tím, že něco sneseš, vytrpíš či obětuješ.
To se týká jednak tvojí jednotlivé účasti na životě Církve, jednak tvého zapojení do společných způsobů účasti (CL II,29). V jádru je to dáno ode Mne aby ses ve svém laickém zapojení také spojoval s ostatními. Jde o zásadu církevnosti, která je na II. vatikánském sněmu výslovně zdůrazněna tím, abys viděl ve společném apoštolátu znamení společenství a jednoty Církve ve Mně (CL II,29; AA,18).
Podle čeho rozpoznáš církevnost nějakého laického sdružení? Podle jeho důrazu na povolání každého křesťana ke svatosti, na odpovědnost za vyznávání učení svaté víry, svědectví hlubokého a přesvědčeného společenství, na souhlas s apoštolským zaměřením Mé Církve, na němž se jako laik podílíš, a konečně na závazku být vlastním nasazením přítomen v lidské společnosti a ve světě. Všechno to poznáš po ovoci, které život a působení toho či onoho sdružení vykazuje (CL II,30).
Protože Církev v síle Mého Ducha přijímá a zvěstuje evangelium, proto se stává evangelizovaným a evangelizujícím společenstvím. Z tohoto důvodu se stává služebnicí lidí. Nepřehlížej však kvůli sociologickému důrazu na pojem Mého lidu svou vlastní osobní odpovědnost křesťanského laika za tuto službu, tedy že jsi to zvláště ty uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi, kdo máš sloužit evangelizaci lidstva a posvěcení stvořeného světa jako svého životního prostředí. Takový jednostranně sociologický přístup silně poznamenává službu křesťanského laika v církevní obci, která přitom bývá omezována na společenství. Nicméně jedině a právě v Církvi se máš jako křesťanský laik podílet na poslání sloužit Mně v ostatních lidech a v celém Mém stvoření (CL II,36).
Církev se ve farní obci konkrétně projevuje ve službě a oslavě Mne, a ve svém působení ve společnosti a ve světě. Ve službě pro Mne se projevuje tím, že se shromažduje věřící k naslouchání Mému Slovu, a ti pak odpovídají vírou a účastí na bohoslužbě, jež je hlavně chválou a díkůvzdáním.
Sociální působení Mé Církve se ve farní obci se projevuje postojem a jednáním členů farní obce vůči okolní občanské společnosti. Protože je Moje Slovo a právě tak i láska ve farní obci opravdu živé, proto působí také v občanské společnosti. Můj vykoupený lid tím naplňuje své poslání - být znamením Mé spásy lidstva. Tak se farní obec stává kvasem pro všechny lidi.
Církev na všech úrovních žije v dnešní společnosti z velké míry v diaspoře. Diaspora znamená, že společenský život není příliš okázale, vnějškovým způsobem, jako zvláštním sociálním tlakem, určován obecně církevním či křesťanským působením na společnost, třebaže radostná novozákonní zvěst v duchovní podstatě přirozeně vždy ustavuje a dokonale utváří lidskou společnost a svým kultem podstatně formuje každou smysluplnou kulturu. Tato případná okolnost je dnes mocným podnětem k tomu, že se Církev stále usilovněji snaží o zapojení v občanské společností. Cesta Církve k dokonalému, tedy nejen duchovně podstatnému utváření, ale i případnému vnějškovému ovlivňování občanské společnosti v duchu evangelia vede přes tvoje prorocké působení a pohotové odvážné vystupování. k otevřené službě občanské společnosti, totiž nemocným, hladovějícím, rozvedeným a jinak trpícím.
Vzhledem k tomu, že zdroj uplatňování skladby Mé Církve, jakož i zdroj poslání Mého náboženství samého je přesažné povahy, a je totožný s Mou prozřetelností, proto existuje těsná souvislost mezi sociálně-kulturními záležitostmi a především záležitostmi mravními na jedné straně a otázkami spásy a konečných výhledů na straně druhé. Sociální a kulturní poslání Církve má konečný spasitelný cíl, protože získává pravý smysl a naplnění jen ve spojení se Mnou.. "Duchovní život je Mým životem v tobě" (Lacroix).
Náboženskost je tvoje obecná vloha, která se nikdy docela neztrácí (D. Pecka, Člověk, III, 408, Ř. 1971).
Třebaže se jako člověk tělesně rodíš ze společnosti, totiž z otce a matky, jako Můj následovník nepocházíš ze společnosti, ani ses nevyvinul jejím vývojem, nicméně se ve společnosti nacházíš. Jako "sůl země" přetvářej společnost, nejen proto, že bys v tom nalézal potěšení a zadostiučinění, nýbrž abys z této činnosti a skrze ni odhalil další úkoly a nesnáze, zkrátka příležitosti, vyžadující tvoje řešení a tvoji tvořivou účast.
V duchu dějin spásy jasně rozlišuj nároky a povinnosti,- které ti vyplývají kvůli tvé příslušnosti ke Mně a k Mé Církvi obecné, a co ti přísluší jako členu občanské společnosti. vyrovnávej obě tyto stránky svého života a uvědom si, že svědomí osvícené ve zbožné modlitbě tě vede ve všech sociálních činnostech, jakož i ve společném utrpení s trpícími, totiž nemocnými, hladovými, rozvedenými a také nevěřícími, i ve tvé kulturní tvorbě. Modli se, ale také se přičiň a snášej něco kvůli tomu, aby jasně vynikl tento rozdíl a soulad ve tvém jednání i utrpení jako věřícího, aby Moje Církev mohla věrohodně působit s ohledem na zvláštní požadavky dané společnosti a kultury.
Ačkoliv ti náboženství jako mravní ctnost ukládá především plněni povinnosti týkající se přímo Mé služby a Mé oslavy, přesto vyžaduje i plnění tvých ostatních mravních povinností, které jsou náboženské v širším významu, protože ti je ukládám do tvé přirozenosti. Tvoje víra představuje v subjektivní duchovní podstatě základní inspirující zdroj tvé podnikavosti, jednání i tvých obětí. Je to rozhodující podnět k tvému zapojení se do sociálního života (J.Tomko, Křesťan a svět, 22, Ř. 1974, D. Pecka, III, 375, Ř. 1971). Takto v duchovní podstatě představuješ svým náboženstvím oživující ohnisko a střed dokonale se uplatňující sociálně-kulturní skladby lidstva (Pecka III,7) a činitel naprostého sjednocení, umožňující věřícím i nevěřícím co nejvíce rozčleněné a pevné bratrství všech lidí bez výjimky.
V mravním působení svého náboženství rozlišuj různá hlediska.
Tak přibližováním přesažného, které je spojeno s údělem a blahem, k němuž se lidé mohou obracet a spoléhat na ně, přinášej svým náboženstvím oporu, útěchu a usmíření.
Kultem a obřady bohoslužeb poskytuj svým náboženstvím přesažné příbuzenství. Tak buduj základy pro novou jistotu a pevnou totožnost.
Vytvářej a zosobňuj vyšší normu, podle níž mohou být upravovány zavedené společenské normy. Tvůj důraz na Mou přesažnost ti umožňuje nezávislost na normách občanské společnosti a jejich případnou kritiku.
Posvěcuj hodnoty a normy spravedlivé společnosti a tak přispívej k sociální kontrole.
Usnadňuj svým svěřencům jejich sebepochopení. Tak působíš k lepšímu poznání jejich totožnosti.
Usnadňuj svým svěřencům procházení různými věkovými krizemi atd.
(T.F.O Dea-The Sociology of Religion, 1966).
Dnešní humanismus, hlásaný deklaracemi lidských práv a prosazovaný skoro až diktátorsky v rámci spotřební demokracii, nevychází od Mne a postrádá smysl pro duchovní hodnoty a pro Mne, který jsem jejich nadpřirozeným původcem, je uzavřený a jednostranný humanismus, který se ve svých důsledcích obrací proti tobě jako pro každému člověku. Jako pastýř však ve svém křesťanství ukazuješ cestu celistvého rozvoje člověka, poskytuješ záruku uceleného humanismu a vytváření lidštějších sociálních poměrů.
Tvůj integrální, souborný a ucelený humanismus, pro který jsem jako tvůj Bratr a Spasitel zdrojem tvé svobody, dobra, důstojnosti a spravedlnosti, představuje duchovní podstatu vyčerpávajících odpovědí na jakoukoli sociální otázku a tvůrčí řešení každého kulturního úkolu. I když tě víra přesvědčuje, že se jediný opravdový pokrok lidstva uskutečňuje v tajemném životě Mé Církve, neznamená to ještě, že sociální a kulturní projevy lidstva jsou bezvýznamné. V uceleném humanismu spojuj svou účast na tajemném životě Mého Těla a na pokroku Mé Církve, s lidskou účastí na sociálně-kulturním dění a životě lidstva v dějinách i v přítomnosti (J. Maritain, Integrální humanismus).
Jako Můj následovník v Mé Církvi usiluj o každého lidského jedince v jeho celistvosti, tak ,aby dosáhl nového rozvoje ve svém vztahu ke Mně, avšak také ve svém kulturním životě ve společnosti. Ukazuj na svém vlastním případě, jak věřící zakouší ve Mně svůj nový, tajemný lidský život, který v sobě zahrnuje přeměnu všech základních projevů osobního života, rozvoj nové kultury a budování nové společnosti. Neponechávej však nikoho v omylech o nebi na zemi. Tvůj úplný a dokonalý rozvoj je možný pouze v Mé, výhledově dovršené společnosti, a nikoli ve společnosti lidské. Duch života přináší už v této společnosti v každém věřícím počáteční projevy Mého tajemného života. Neomezuj svou spásu na svůj vztah k našemu věčnému Otci, Stvořiteli. Jsem Bratrem a Spasitelem právě tebe uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám, a spolu s nimi, takže teprve ve Mně se osvobozuješ ode všech nedokonalostí, a každý jednotlivec i společnost docházejí ve Mně k plnosti svého života.
Tvoje odpovědnost za své nasazení ke spáse lidstva a posvěcení světa ve Mně tedy znamená, abys sloužil celému člověku, společnosti a kultuře. Tak se jako zvláštní posvěcený pastýř i jako křesťanský laik podílej na vytváření "nového člověka", ale také se zúčastni na rozvoji, umožňujícím tobě i lidstvu dokonaleji uskutečnit svůj život. Ve svém sociálním a kulturním prostředí potřebuješ jak věčné hodnoty, tak hodnoty časné. Všichni lidé touží stále dokonaleji prožívat bohatství svého osobního a sociálně-kulturního života. Snaží se spravedlivě podílet na všech hodnotách a krásách světa a občanské společnosti. Tyto lidské touhy a snahy jsou oprávněné. Přičiň se, ať se tvoje láska k bližnímu projevuje také v tom, že se mu umožňuješ řešení těchto úkolů a uskutečňuješ ve společnosti lepší a vhodnější podmínky k souladnému a dokonalému vývoji jeho života.
Přijímám tě do Mé Církve, abys poskytoval službu každému, kdo ji potřebuje. Takto zvu k účasti na věčnosti, ať jsi vědec, inženýr, ekonom či zemědělec. Proto jako Můj následovník ve světě můžeš naplnit svou lásku k bližním také tvorbou kulturních hodnot a budováním spravedlivější společnosti. Sociální a kulturní pokrok však není nutný předpoklad pro spásu lidstva. Tvoje spása je Můj dar, Moje milost. Tvůj život víry, lásky a naděje není výsledkem sociálního nebo kulturního pokroku lidstva, nýbrž důsledkem přítomnosti Mne a Mého Ducha v dějinách spásy.
Ve svém uceleném a souborném humanismu nepřipouštěj, že by spása lidstva spočívala jen ve společenském a kulturním rozvoji, ani že by na něm nutně závisela. Ovšem láska, která je ti jako křesťanovi ve světě vlastní, vyžaduje tvoje zapojení do budování dokonalejší společenské a kulturní skladby lidstva. Tvorba kulturních hodnot a rozvoj sociálních vztahů nejsou pro tebe jako křesťana výsledkem nějakého přirozeného humanismu, nýbrž především dílem Mého Ducha lásky. Tvoje křesťanská láska k bližnímu se může dokonale projevit také ve "službě" zaměřené k sociální a kulturní stránce jeho života. To ovšem neznamená, že bys jako křesťan ve světě měl sloužit společnosti pouze touto "službou". Pokrok lidstva se v daném okamžiku vytváří v oblasti života Mého tajemného Těla. Proto jako křesťan v Církvi v duchovní podstatě sloužíš společenskému a kulturnímu pokroku lidstva především tím, že soustavně zaměřuješ určitá díla tohoto pokroku ke Mně.
Moje Církev je životaschopná v duchu humanizace světa a zdokonalení občanské společnosti a kultury. Neustále povzbuzuje tvou křesťanskou odpovědnost za záležitosti světa a životního prostředí. Ukazuje ti, že tvoje věčná záhuba nebo záchrana závisí od plnění této povinnosti. Třebaže si v Církvi nemůžeš osobovat pravomoc na horizontální úrovni lidské činnosti, přesto prakticky projevuješ ve vlastním životě úctu ke svobodě a důstojnosti člověka a úctu k Mému stvoření.

5. Duchovní pastýřství skupin na základě rozdílu pohlaví
Tvoje pastýřské působení v Církve ve skupinách rozlišených na základě pohlaví obsahuje rovněž prvek Mého panování a vlastnost služby. Ve svém panování vycházej spolu se Mnou a Mou Církví z toho, že jakékoli předpojaté rozdělování na muže a ženy svádí k jednostrannostem v duchovní správě, už proto, že udržuje zastaralé a neživotné sociálně-kulturní skladby.
Žena je pomocnicí muže jako jeho rovnocenný protějšek, a nikoli jako druhořadá a odvozená forma lidství. Případné napětí mezi mužem a ženou je oběma zdrojem velké síly k tvůrčí činnosti i ke snášení utrpení a přinášení obětí. Snaž se jako pastýř rozhodující měrou přispívat k překonání minulých předsudků o nadřazenosti muže a podřízenosti ženy, a k jejich uceleně lidskému rozvoji života v Církvi. Lidé s takovými předsudky dodnes přežívají a způsobují, že obecné pastýřské poslání, jaké je od křtu vlastní muži v Církvi, často převažuje nad pastýřským úkolem ženy, která má od křtu svatého rovněž takové obecné poslání. Kvůli nim je viditelná stránka Mé Církve, která je dlouhodobě poznamenaná ženskou odevzdaností a podřizováním se, navenek ovládána průbojnými a činorodými muži. Do jisté míry se to podobá podivnému manželství mezi mužským pastýřstvím a ženskou stádností. Snad právě proto bývá muž méně ochotný a více zdrženlivý k některým náboženským projevům, jako je modlitba, zpěv, oběť, že často chápe náboženství jako záležitost spíše citovou, tedy bližší ženě. Často se mu zdá, že se v Mé Církvi klade přílišný důraz na naslouchání, čekání a hlavně poslušnost, ačkoli se sám cítí jako Můj spolupracovník. Tato mužská jednostrannost se někdy projevuje také v chápání Mé milosti jako něco spíše ženského, kdežto Mne samého jako mužnějšího a více otcovského. Chápe-li nějaký muž sám sebe jako činorodého tvora, pak je pro snazší ucházet se i v náboženství o Mou bratrskou a otcovskou činorodost, zatímco Moje milost se mu lehce může zdát "ženskou trpností". Proto se ti jako zvláštnímu duchovnímu pastýři na základě svátostného svěcení může zdát tvoje působení mezi ženami v Církvi snazší, pokud se ti ženy zdají pro svou hlubší citovost snáze poddajné než muži, aby pronesly své "Fiat" (Lk 1,38).
Kdykoli ve tvém duchovním pastýřství převažují vlastnosti "onoho světa" nebo niternosti, zdráhají se mnozí muži přijmout takové náboženství, poněvadž na něm touží nalézt jeho světský, praktický rys. Muž v Církvi je tedy často více ohrožen světskou stránkou víry nežli žena. Působení světské praxe na poměry v Církvi postihuje zejména muže. To vede k občasným někdejším poruchám lidské stránky sociálního působení Církve, k oslabení praktikování víry, k častým odpadům, ale také k rozbujení ateizmu, zneužívajícího sociální bídy a dočasně oslabené účinnosti sociálního učení Mé Církve.
Snaž se ve svém duchovním pastýřství v Církvi brát stejný ohled na muže jako na ženu, aniž bys podceňoval zvláštnosti jejich jednotlivého uzpůsobení. V pastýřském zaměření na muže ber v úvahu jeho chápání a uskutečnění solidarity ve společnosti. A když v duchovním pastýřství vycházíš od toho, jak muž sám sebe chápe, neopomíjej ani druhou stránku tohoto chápání, totiž jeho odpovědnost vůči Mně. Vždy jako tvůj Bratr a Spasitel očekávám od muže, aby rozhodně učinil tento svět obyvatelným pro další pokolení, aby v něm ustaly války a omezeno jejich nebezpečí, aby přestal hlad v zaostalých národech, když jiné národy a státy žijí v blahobytu, a aby ustala všechna předpojatost kvůli náboženství, rase, národnosti a státní výlučnosti, třídním předsudkům, aby tak měli všichni stejnou příležitost k životu ve Mně.
Jako duchovní pastýř využívej při tomto svém působení každé příležitosti k ochránění mužské činnosti před povýšeností některých ctižádostivců a k napřímení mužské podnětnosti a činorodosti k úkolům, ve kterých vynikne mužný smysl pro vznešené bratrství a solidaritu. Také v náboženských projevech své svěřené obce se jako pastýř vynasnaž, aby způsoby, skladby a vzorce duchovního života pozbyly výlučně "ženský" ráz. Tam, kde je v kostele většina žen, zabývej se řešením otázky, co muže v této situaci nejvíc odrazuje, a překonávej jednostrannost ve vedení duchovní správy. Při duchovním vedení ber v úvahu skutečnost, že muži nesnadno přijímají pouhé hotové způsoby, skladby a vzorce zbožnosti, neochotně se připojují ke zpěvu písní s vyumělkovanými slovy a hudebním doprovodem s málo upoutávajícími melodiemi. Při bohoslužbách, zvláště promluvách, vycházej vstříc svým svěřencům. Usiluj o jejich větší poutavost a přesvědčivost také pro muže, přičemž zachovávej jistý, třebaže prostý, odstup mezi všedním a posvátným.
Také v součinnosti s ženskou částí obce, která je ti jako duchovními pastýři svěřena, se vyvaruj jednostrannosti. Usiluj o praktické zapojení žen, nejen jednotlivé, nýbrž především společné. Dbej na uspořádanost duchovní správy i zbožnosti, rozdělené také mezi ženy úkolově i časově k projevení jejich obětavé lásky, jak ve výrazně ohrožených místech (vůči nemocným, rozvedeným, opuštěným dětem, starým osobám a narkomanům), tak v každé rodině a v jejích vztazích k ostatním rodinám.
Fyziologické a psychologické rozdíly mezi mužem a ženou tvoří podmínky, jejichž zohledňování v duchovní správě tě v Církvi vede ke zvláštním způsobem členěné službě. Vyvaruj se prostému navazování na tradiční provádění pastýřství ve farnosti na úrovni rozdělování na pohlaví. Hledej a prosazuj nový přístup, který bere v úvahu důstojnost muže a ženy jako osobností. Tento tvůj úkol dnes nabývá na závažnosti zvýšenou účastí laiků na životě farnosti. Zapojená účast těch, kdo jsou ti svěřeni, na bohoslužebných úkonech sice posunula dělící čáru mezi tebou jako zvláštním duchovním pastýřem a tvými svěřenci, vyznačující obecným povoláním k pastýřství, v jejich prospěch, avšak rozdělení na muže a ženy v bohoslužebné službě spíše vyhrotila. Každopádně ti znesnadnila provádění tvého zvláštního pastýřství mužů a žen. Tuto rozdílnost muže a ženy nemůžeš ve své duchovní správa obejít žádným rovnostářským sjednocením, jinak by se to dělo na úkor účinnosti tvého pastýřského působení.
Z rozdílnosti přirozeného vybavení muže a ženy, jak jsou oba nadáni pro sebe navzájem, vyplývá jejich vztah vzájemné závislosti, který má u ženy navíc ráz jisté podřízenosti, nikoli však občanské, nýbrž spíše "správní". Tato podřízenost ženy, jakož i vzájemná závislost obou, muže a ženy, je nejvýraznější v manželství. Důvod spočívá ve větší fyzické zdatnosti muže a jeho psychickém nadání, jako je sklon k převaze přemítavému myšlení, k uplatnění se v občanské společnosti a naopak ve fyzicky a psychicky příhodnějším založení ženy vzhledem k mateřství a uplatnění se jednak v rodině, jednak v kultuře a při vytváření, obnově a rozvoji životního prostředí domácího i širšího - přírodního. Fyzická zdatnost a pronikavost a přesnost přemítavého myšlení by ovšem příliš se povyšujícímu muži málo prospěly, protože opravdu lidské životní prostředí v užším smyslu (domov) a v širším smyslu (okolní přírodní prostředí), které je nezbytné pro řádný vývoj člověka, dokáže manžel s manželkou budovat zase jen pod vedením ženy. Tyto vlastnosti vytvářet domov - nejen v užším smyslu - rodinného domova, ale také v širším smyslu domova ve farní obci či duchovní rodině, která je ti svěřena jako duchovnímu pastýři, ale i v tom nejširším - v přírodního prostředí jako domova celé lidské rodiny - uplatňují právě ženy zvláštním nenahraditelným způsobem (R. Guardini, O domově a pohostinství).
Společnost není jen shluk jednotlivců, nýbrž především je to velká rodina složená z rodin. To je smysl výroku svatého Tomáše Akvinského, že posláním ženy je "doplňovat mužovy nedostatky". To platí nejen o manželství a rodině, ale také o životním prostředí celé lidské rodiny. Vlivem mužné dravosti, průbojnosti a překotnosti úsilí technoeletronické společnosti bylo životní prostředí závažně narušeno a ohrožuje samo lidstvo. Konečně nelze přehlédnout význam ženy pro kulturu, která by bez její zvláštní péče snadno pozbyla v bezejmennosti technoeletronické společnosti svou lidskou tvář. Tyto nové skutečnosti musíš vzít v úvahu při zvláště členěném pastýřství mužů a žen.

6. Duchovní pastýřství skupin na základě věku
Mládí a stáří jsou tvoje přirozené vlastnosti. Během růstu, dospívání a stárnutí prožíváš značné fyziologické a psychické změny. Hledáš pravdivé životní zaměření a snažíš se objevovat a vytvářet nové projevy, způsoby, vzorce a skladby svých vztahů k bližnímu, jakož i k našemu věčnému Otci, to vše vyžaduje tvůj věk mládí. K základním zkušenostem tvého stáří patří prožitek vlastních mezí a hranic. Život pro tebe výrazně pozbývá vlastnost novosti a nabývá rázu jednotvárnosti. To je jedna z příčin, proč jsou starší lidé náboženštější. Snáze poznávají smysl svého prožitého života, projevují se u nich nemocí, snáze vytuší smysl blížící se smrti a připravují se ve víře k jejímu přijetí a v lásce k jejímu překročení.
Zatímco bez víry bys stárnul smutně a zoufale, a trpce bys prožíval bolest umírání, s vírou objevuješ ve stárnutí probuzení k opravdovému životu. Když procházíš různými zastaveními stáří, snáze tě to vede ke společnému umírání se Mnou a k účasti na tajemství Mého utrpení, jež koneckonců znamená úplné sebeodevzdání. Jako tvoje účast na Mém umírání znamená prožívání tvé smrti jakožto smysluplné cesty k vlastnímu posvěcení, tak tvoje účast na Mém přechodu od smrti k životu a k oslavě ti dává zálohu vítězství. Tím se stáří pro tebe jako věřícího stává něčím víc, než jen koncem života - je začátkem oslavení.
Tvoje víra je živá skutečnost. Rozvíjí se spolu s tvou osobností. Rozrůstá se naplno teprve v dospělém věku. To neznamená, že by víra dítěte nebo dospívajícího nebyla opravdová. Je však ve stavu svého uskutečňování, takže je nehotová. Pro potřeby duchovního pastýřství svých svěřenců můžeš podle jednotlivých věkových fází stárnutí rozlišit různé stupně víry.
a) Víra dítěte
Od dětství máš přirozeně náboženské nadání. Proto jsi snadno přístupný víře. Tato vlastnost má přirozený základ v tvých duševních rysech. Cítíš potřebu ochrany a žiješ v závislosti. Máš smysl pro neviditelné a symbolické. Směřuješ ke Mně intuitivně, přesněji intuicí svého rozumu, který však ještě neovládá logické přemítavé myšlení. Tvoje dětská odevzdanost Mně je však přes svou upřímnost příliš snadná, než aby mohla být pevná a trvalá. S růstem tvého přemítavého poznání, zejména během školské výchovy, ustupuje u tebe do pozadí vliv přímého intuitivního nazírání. Tvoje víra dozrává tím, že přecházíš od vratké citové ochoty přilnout k Mému Slovu ve tvém Bratru a Spasiteli, a že jasněji rozlišuješ Moje tajemství od mýtu, Moji skutečnost od pohádky.
b) Víra dospívajícího
Je podložena psychologickými rysy vyznačujícího tebe jako dospívajícího jedince: skoncování se světem dětských představ, zálib a snah, osamostatnění, překypující lidská životnost, pozorná hloubavost, rodící se rozumnost s logickým přemítavým domýšlením úsudků. Uvolňování z pout závislosti na rodině, učitelích, faráři, a forem autority, jako je náboženství zvenčí ukládaných povinností, umožňuje nové svobodně zvolené pouto se Mnou v té míře, v jaké o daném poutu shledáváš, že vytváří osobnost. Tvoje touha v dospívání po životě je umocněným voláním po nekonečnu. Ať jsi chlapec nebo děvče, podrobuješ Mi svou touhu, sotva ti duchovní pastýř umožní nahlédnout a zakusit, že tě víra uvádí do světa životnosti a věčného mládí Mne Vzkříšeného. Hloubavé a dušezpytné upoutání na sebe je významným činitelem růstu osobitosti a niternosti víry. Přemítavý rozum, rozvíjející se s přemítáním a logickým i kritickým usuzováním při setkávání s tajemstvím, je snadno překonán, pokud ti duchovní pastýř usnadní poznání, že se tajemství ve tvém životě uplatňuje jako osobně a důvěrně blízká skutečnost a víra jako osobní setkání, nikoli jako přijetí nějakých hádanek. Mravní obtíže a přiměřený pocit hříšnosti, který to doprovází, činí tě během dospívání přístupným očekávání vnitřního osvobození, které ti přináší víra. Tak si v mládí buduješ na kritice dětské víry vlastní zkušenost víry.
Proto se ty, jako zvláštní duchovní pastýř, snaž pomoci dospívajícímu přejít od přijetí Mne ve jménu humanistického sebepotvrzení k obětavějšímu podrobení, od radosti z víry a z jejího pociťování k neromantickému rozhodnutí, v němž jedinec připoutává vlastní život ke Mně. Jako duchovní pastýř mu pomáhej objevit společenský rozměr víry, aby se přesvědčil, že se nepříčí jeho osobnímu rozměru.
c) Víra dospělého
Realita a tvrdost života, kterou objevuješ v dospělosti, útočí na tvou optimistickou humanistickou víru mladíka či děvčete. Zkušenost dospělé víry můžeš vystihnout těmito rysy:
1. Sjednocuje tvou osobnost. Chápeš, že musíš opustit mládí a myslet na to, co bude následovat, včetně smrtí. Zakoušíš tragiku v jádru své existence. Uvědomuješ si hřích a stáváš se schopným přijímat se takový, jakým doopravdy jsi. To vše tě vede k úplnější závislosti celého tvého životního údělu na Mně v úkonu víry.
2. Tvoje víra se už nestará, aby byla chráněna. Cítí se jistá a bezpečná, protože je přesvědčená vlastní životní zkušeností. Jako dospělý křesťan jsi zabydlen ve víře na rozdíl od dospívání, kdy jsi "měl" víru. Celý tvůj život se bytostně vztahuje ke Mně.
3. Zralost tvé víry: nevyžaduje víc než to, abys žil jako dospělý ve víře. Musíš uchovávat Moje Slovo a s vytrvalostí přinášet užitek (Lk 8,15). Víra je čím dál tím více proniknuta nadějí a mění se ve věrnost. Smíš zakoušet blahoslavenství, vyhlašovaná Pánem. Prohlubuje se tvoje apoštolské působení. Víra se stává lidsky méně proměnlivou, ale zato více vyzařuje.
Všímej si působení věku na náboženskou činnost. Studuj k tomu díla o svatých zakladatelích a zakladatelkách náboženských hnutí a řádů, vůdcích náboženských společností a důležitých světcích a světicích obecné Církve. Odhalí ti zajímavé souvislosti, jako třeba to, že pouze nepatrnou část náboženských vůdců tvořili dvacetiletí. Převážná většina z nich měla od 30 do 44 let. Poměrně málo jich překročilo padesátku jako skuteční zakladatelé duchovních řádů a rodin. Co se týče vedení duchovních řádů a rodin obecné Církve, věkové rozvrstvení ukazuje stálý růst výskytu od 40 let po vrcholné období kolem 80 let. Tedy i v náboženství, podobně jako ve vědě, umění, obchodě, politice aj. začínají roky průkopnické tvorby poměrně brzy, mezi 30. až 45. rokem, a snad ještě dříve, zatímco léta zajišťování a potvrzování dosaženého, uznání a ustálení následují později, počínajíc 45. rokem.
Různý věk příslušníků tvé svěřené diecézní či farní obce klade zvláštní nároky na tvou duchovní správu jako pastýře. Vzhledem k mladším věkovým skupinám se ve svém působení v Církvi zaměř zejména ve směru rozvoje příznivých návyků výchovy. Přitom způsoby, prostředky, metody a postupy tohoto působení se pružně přizpůsobuj některým netradičním, novým skladbám a vzorcům zbožnosti, objevovaným a prožívaným mládeží spolu s jí vytvářeným novým životním stylem. Vzhledem ke starším věkovým skupinám se ve svém duchovním působení v Církvi uplatňuj zejména při objasňování duchovních vlastností stáří a umírání.

7. Pastýřství mládeže
Jako člověk rosteš a vyvíjíš se v určitém prostředí fyzickém, společenském a kulturním, ale i v nějaké duchovní atmosféře. Přitom skladbu duchovního vlivu na sebe potřebuješ přizpůsobovat fázím přirozeného vývoje - totiž postupu a růstu od dítěte k sobě jako chlapci nebo děvčeti. K tomu si můžeš rámcově rozčlenit vývoj osobnosti v mládí a dětství na různá období, lišící se skladbou vlivů, zájmů a činností:
1. Období do 2 let věku můžeš chápat jako proces vývoje od úplné bezmocnosti a závislosti jedince na druhých k .jisté samostatnosti a sociálnosti, dané tím, že dítě samo může přijímat potravu, chodit, oblékat se, mluvit, hrát si. Sociologicky je zde významné jednak nejnižší rodinné prostředí, jednak vliv Církve: křest -nesmazatelné duchovní znamení a tvoje zapojení do Církve jako začátku Mé společnosti, založené Mnou ve společnosti lidské.
2. Období od 2 do 6-8 let
Je to období výrazné hravosti jedince. Jako jedinec získáváš ve společenském styku jistou kontrolu nad nejbližším okolím a v té či oné míře se stáváš jeho součástí. K tvému sjednocení přispívá zvyšování dvojstrannosti informačního toku. Probíhá současně tvoje utváření v duchu radostné novozákonní zvěsti, zprostředkovávané pomocí společné modlitby, na níž máš jako dítě účast, a to v rodině, která se současně modlíš spolu s širším společenstvím v Mé Církvi, a s Církví.
3. Období 6-8 let až 11-13 let
Proces zespolečenšťování nabývá okázalejších forem a náboje, a vztahuje se ke stále širšímu sociálnímu prostředí. Významnou úlohu začínají plnit skupiny tvých vrstevníků, společné hry, soutěže, atd. V téže době se rozvíjí tvoje dětské napojení na život farní obce. Tak rodiče a domov jako dosud hlavní prostředníci vlivu zduchovňování pronikající zvenčí k tobě jako dítěti, jsou doplňováni přímým působením přijímaných svátostí (svátost smíření, svátost Eucharistie). Tak se kultivující a zušlechťující vliv zduchovňovaného vnějšího sociálně-kulturního prostředí na tebe rozšiřuje, zintenzivňuje a usoustavňuje.
4. Období od 13 do 15 let můžeš nazývat "záporným ". Týká se to těch četných případů, kdy jako mladý člověk vyrůstáš případně poněkud oddělen od duchovního působení Mé Církve. Avšak v otevřeném, ozvláštněně přijímaném vlivu radostné novozákonní noviny se prudké změny (dané fyziologicky a psychologicky) v tomto období umírňují a tvé případné životní hledání je urychlováno snadným nalézáním řešení a odpovědí na životně důležité otázky, a to při současné tvé tvůrčí a zapojené účasti. Dosavadní soustava sociální kontroly u tebe není narušena (na rozdíl od mládeže zaostalé v přijímání svátostí a působení Církve), nýbrž jeho základy jsou upevňovány, a je na něm stavěna vyšší budova, směřující k formě zapojení se do společenského procesu a přípravě na ni. Tak v mládí samostatně nalézáš cestu k vlastnímu tvořivému, účinnému zapojení se do širšího církevního společenství. K tomuto svému životnímu rozhodnutí přijímáš od Mé Církve jistou duchovní posilu a posvěcení ve svátosti biřmování.
5. Období od 15 do 24 let
Jako chlapec či děvče jednak získáváš odborné vědomosti, dovednosti a znalosti, potřebné k vlastnímu zapojení se jak do společenského procesu, tak do života farní obce; jednak se účinně zapojuješ do této činnosti vlastním tvůrčím úsilím a přínosem.
V tomto rámcovém členění vývoje tvé osobnosti jako mladého jsou vyrovnaně zahrnuty jak požadavky chápání mládeže jako příjemce vystaveného okolnímu působení, tak požadavky chápání, prosazující tvou činorodost a zapojenost jako mladého otevřeného duchovnímu působení Mé Církve a okolní společnosti.
A ty, duchovní pastýři, snaž se vydávat před mládeží svědectví Mé obecné Církve, jako té, která má vlastnost oživování a obnovování se skrze lidská pokolení. Protože základem jejího oživování je Můj Duch, tak tohle je pak případná podmínka její plodnosti a samého jejího života. Je tedy důležité, aby v každém období jejích dějin splnilo pokolení, které se právě připravuje k plnému životnímu rozvoji, určitým způsobem naději předešlých pokolení a předávalo neustále dál Můj dar Pravdy a Života. Proto se v každém pokolení snaž jako duchovní pastýř usnadnit mladým křesťanům, aby s plným vědomím a bez výhrady potvrdili úmluvu, kterou uzavřeli svátostí křtu a posílili svátostí biřmování (GD, VI.).
Jako duchovní pastýř v Církvi jsi víc než kdokoli jiný ve společnosti zavázán laskavě a s chápavým srdcem přijímat skutečnost, že mládež je pravou silou, která dává podnět obnovy vědomí, cítění a jednání Mého vykoupeného lidu v duchu radostné novozákonní zprávy. Současně však také ty, mladý človíčku, ať jsi muž anebo žena, pozvedni svůj zrak, své srdce a mysl a neboj se poznat radost z pravdy, kterou ti nabízím v Mé Církvi.
V mládí zpravidla přicházíš samostatně k tomu, kdo tě miluje natolik, že tě vytrvale hledá. Máš-li ochotu přijmout Mou radostnou novozákonní informaci a sdělovat ji dál, zajistíš si osobní zdokonalení v Mém Duchu a budoucnost Mého lidu.
Je jasné, že v konkrétním životě duchovní působení Mé Církve na mládež naráží také na značné obtíže. Proto si ty, kdo jsi duchovním pastýřem, při svém působení mezi mládeží osvojuj zvláštní postup, přizpůsobený místním a dobovým podmínkám. V podmínkách české společnosti, kde převažuje ateistické zaměření, je v mládeže udržována ryze vnějškovým způsobem v sociální a kulturní izolaci. (F. Křenek, H. Pavlincová, Z. Podveská, Světonázor. a hodnotová orientace obyv ČSSR I, Brno 1982, ČSAV) Tady musíš jako duchovní pastýř napnout všechny síly a s Mou pomocí bojovat pod Kristovu korouhví v Církvi zápas s vládcem světa o mládež. Potom se musíš v daných oblastech v duchovním pastýřství věnovat se obzvlášť soustředěně a s úplným nasazením zachycení mladistvého nadšení, i když je to někdy poznamenáno výstřelky, a obnově a rozvoji duchovního života mládeže.
Nábožensky vyspělejší starší pokolení obyvatelstva Jihomoravského kraje žilo v posledních desetiletích 20.století nábožensky spíše v tradičních skladbách a vzorcích zbožnosti, kdežto mladé pokolení hledalo nové cesty při objevování a osvojování si netradičních způsobů, skladeb a vzorců náboženského života. Na prahu 21.století ustoupily tradiční skladby zbožnosti docela do pozadí.
V prvé polovině 20.století se duchovní pastýři s jistým zadostiučiněním ohlíželi po českém národě a utěšovali se statistikami, že je v Československu 75% křesťanů. Po pádu komunismu koncem 20.století se k víře přihlásilo přes 50% obyvatel, na konci druhého tisíciletí ještě asi 36%. Podle výsledků voleb v roce 2006 je křesťanů, kteří se i na veřejnosti, totiž ve volbách, přihlásilo ke Mně už jen asi 7-8% obyvatel.
Dalším důležitým rysem české mládeže v posledních desetiletích 20.století bylo to, že polovina starších dětí, které se pravidelně nebo občas modlily a chodily ze dvou třetin do kostela, modlila se a chodila na bohoslužby jen proto, že to chtěli jejich rodiče (F. Křenek, Od náboženství k ateizmu, 109, Praha 1980). Začátkem 21.století, kdy se rozšířil praktický materialismus spotřební demokracie a tak navázal na komunistické dílo zkázy, všechno ukazuje na potřebu rozvoje netradičních projevů a skladeb a vzorců zbožnosti při současném vycházení vstříc zájmům, zálibám a snahám mládeže. Ani v těchto poměrech však nelze v Církvi docela odepsat staletou tradici s jejími skladbami a vzorci zbožnosti, nýbrž je třeba umožnit svobodu rozhodnutí, zda oslavovat Mne tradičním způsobem nebo novým, abych mohl být v Mé obecné a jednotné Církvi oslavován co nejrozmanitějším způsobem
Zmenšení rozsahu tvého přímého působení jako zvláštního duchovního pastýře na ty, kdo jsou ti ve tvé obci svěřeni, není žádná pohroma. Snaž se i v tom vidět Můj záměr, neboť sleduji vyzdvižení obecného pastýřství každého křesťana, zejména otce a matky v rodině. Dnešní poměry ukazují více než kdy dříve na nenahraditelný úkol rodiny v procesu základní náboženské informace dětí. K pevnému sepjetí širšího společenství Mého lidu a každé jednotlivé rodiny musíš jako duchovní pastýř soustavně vycházet vstříc spolupráci s rodinou, a nezůstávat při poměrně izolovaných jednotlivých rodinných "buňkách". Snaž se pořádat a soustavně duchovně vést sdružení rodin, modlitební sdružení otců nebo matek, jejich vzájemnou podporu a pomoc, při souběžně pokračujícím soustavným duchovním životem pro začátečníky i pro pokročilé.
Pokud máš jako duchovní pastýř v Církvi podporovat mládež jako podněcovatele a nositele sociální změny a kulturních novot, neznačí to podporu výstředního politického hnutí mládeže. V politickém dopadu působení radostné novozákonní noviny jde spíše o to, usnadnit mládeži lepší rozhled v politicko-mocenském uspořádání a nalezení vhodného postavení, jaké je přiměřené nedostatku životních zkušeností mládeže, její odborné nepřipravenosti a neochotě hledat a využívat ústupná řešení. Pokusy mládeže o významnou, ba dokonce vedoucí úlohu v politickém životě společnosti přispívají ke zvýšení vratkosti a nestálosti stávajících politicko-mocenských a státních zřízení. V politickém ohledu přísluší mládeži spíše získávat zkušenosti na nižších a středních mocenských úrovních (B. Vašek, Rukojeť křesťanské sociologie /Rukojeť/, 272, 1947).
Mnohem přínosnější je průkopnická úloha mládeže při odhalování stále častějších a rozsáhlejších společensky podmíněných poruch přírodního životního prostředí, jakož i v nenásilném boji proti znečišťování a poškozování tohoto prostředí. Na druhé straně politizace hnutí mladých, „zelených“ snadno svádí nezkušené mladé lidi v politickém působení k výstřednostem, převracení demokracie v demagogii a úsilí o novodobý donucující stát s ekologickým podbarvením.
V mládí potřebuješ životní ideál a snadno přejdeš do revoluční nálady. V Mém evangeliu můžeš nalézt ideál i revoluci. Novost a svěžest Mé radostné novozákonní zvěsti usiluje o neustálou obnovu společnosti podle zásad lásky, rovnosti, spravedlnosti a solidarity. Předpokládá práci všech, pokoj a svobodu. Vyžaduji, abys jako každý začal od sebe samého, abys překonal v sobě "starého člověka", rostl a obnovoval se v každém okamžiku jako "nový člověk". To není snadné. Od mládí je ti vlastní heroismus, který se obnovuje, nikoli však materialismus, který vede ke zkostnatění a rozpadu. Radostná novozákonní novina tě nevede k ničení, k násilí ani k válce (Š.Vagovič, Životný štýl, 65, Řím 1971).
Důležitým předpokladem tvého mladistvého rozvoje v duchu evangelia je překlenutí případné propasti mezi tvou rodinou a farní obcí. Výzkumy však ukazují, že od první poloviny 20.století klesá počet příznivců náboženské výchovy dětí (E.Kadlecová, Výzkum relig..., In. Sociologický časopis, 1965, 113-23; 2,135-47). Souvisí to s domněnkou o "generačním boji". Přirozeně však žádný nepřekonatelný rozpor mezi rodiči a dětmi neexistuje.Nedá se popřít, že v mnohých rodinách s otcem i matkou zaměstnanými mimo domov či v narušených rodinách vznikají snadno spory mezi rodiči a dětmi.
Případná propast mezi některou rodinou a širším prostředím se dá překonat obnovou a prohloubením duchovního působení rodiny v návaznosti na tvé obdobné pastýřské působení ve farní obci. S pomocí Mého Ducha svatého můžeš dospět k osvobození rodiny a mládeže od materialistické zátěže, podporující v člověku ničivé, ba i sebevražedné sklony (Jan Pavel II., Encyklika Dominus Vivificantem III,56-57, 60).
Ať jsi obecně pastýřem ve své manželské rodině jako otec či matka, anebo zvláštním pastýřem ve své duchovní rodině farní či řeholní, přičiň se o to, aby nábožensko-mravní růst mládeže v křesťanské rodině a v duchovní rodině farní či řeholní nebyl jednostranný proces, v němž by byla mládež trpně ovlivňována, nýbrž oboustranný a tvůrčí proces. Musí se vyznačovat nejen pastýřským působením okolí na děti (GS II/l, 48, LG V, 41, AA III/11-12), ale také opačným procesem a zapojenou účastí dětí na vlastním rozvoji (GS 11/1,48).
Jako duchovní pastýř v manželské rodině nebo v rodině duchovní neopouštěj mládež ani v době, kdy se odpoutává od rodiny. V té době, kdy mládež vrůstá do širšího společenství a vyhledává společnost svých vrstevníků jako jsou party, diskotéky, musíš se ve svém působení podřizovat zvláštnostem daného procesu. Vím, že tě posílám jako ovce mezi vlky, ale dávám ti Ducha, který tě o všem potřebném poučí, a dá si sílu vytrvat ve svém pastýřství. Prostředí party, sportovního soutěžení, hry apod. má význam spíše pro tvůrčí zapojení mládeže. Pomocí sportovní činnosti, která navazuje na dětské hry, se snaž podnítit mravní zodpovědnost mladých ve smyslu "fair play". Rovněž tak prostředí hry, či hravé účasti na zábavách party by mělo stát příležitostí k tomu, aby chlapec rytířsky zmužněl ve svých postojích, což nebývá vždy snadné v rodinném prostředí někdy příliš zněžnělém, jindy příliš drsném a přísném (I.A. Bláha, Sociologie dětství, 143-144, Brno 1946). Nesnaž se tedy rozhodně oddělovat děti od part. Spíše usnadňuj dorůstajícím dětem účast v těchto skupinách, a to vždy se současnou srdečnou otevřeností rodiny a farnosti členům a zejména vůdcům těchto spontánně se utvářejících seskupení mládeže. Uchovej si s mládeží trvalý přátelský vztah. To pomůže oběma stranám překonat věkový rozdíl, vzájemně se poznávat a sdělovat si své vnitřní zkušenosti (AA III,12).
Ve skupině mladých lidí, partě, spolku, modlitebním společenství několika rodin či farnosti umožni členům, aby převzali odpovědnost a tíhu vykonané činnosti. Význam mládeže ve společnosti vyžaduje od ní také přiměřeně zvýšené zapojení na úseku apoštolátu. Jako pastýř veď mladé lidi, jakými způsoby a postupy se mají uplatňovat jako první a bezprostřední apoštolové svých vrstevníků tím, že budou apoštolsky působit sami mezi sebou. Nezapomínej ani na děti, neboť i ony mají apoštolské poslání. Ukazuj jim způsoby, jak se mají Mými svědky podle svých sil a schopností mezi svými kamarády a spolužáky, a povzbuzuj je k tomu (AA III,12).
Podnikaví a vynalézaví jedinci, schopní zodpovědně vést skupinu mladých lidí, se nevyskytují nikde hotoví. Jedním z tvých pastýřských úkolů ve farnosti je rozeznat ve své obci zájemce o účast ve skupině mladých lidí, partě, diskotéce, aj. Jemně a s citlivým taktem si získej vliv na takové jedince uvnitř samovolně se utvářejícího společenství mladých lidí, který je ostatními uznáván jako vůdce. Má-li k tomu předpoklady mravní, organizační a jiné, věnuj obzvláštní pozornost jeho duchovnímu vedení a postupně na něj přenášej část úkolů na úseku duchovní pastýřství dané obce (Rukojeť, 247,284).
K prohloubení duchovního života víry ve farnosti pořádej a veď pravidelné duchovní besedy, setkání, zamyšlení už pro děti předškolního věku. Snaž se zachytit při setkáních děti ve věku přípravy k prvnímu svatému přijímání. Nepodaří-li se ti to v tomto období, později se ti to už většinou nepovede. Zkušenost ukazuje, že po prvním přijímání se mnoho dětí ztratí z těchto setkání, zejména pokud ses nepřičinil, aby tyto hodiny byly dost záživné a strhující, tedy nejen přednášky a jiné trpně poslechové pořady, nýbrž takové besedy a pořady s možností rychlé zpětné odezvy a dotazů mladých.
V dětském věku je duchovní vedení dost omezené. Většinou jde o to, aby byly položeny pevné základy. To nezávisí jenom na tobě jako zvláštním duchovním pastýři farní obce. Tyto duchovně mravní základy buduje rodina, na venkově také sousedství, později se dotváří v partě, ve škole, nakonec na ně působí hromadné sdělovací prostředky jako rozhlas, televize, ale také počítače, internet, aj. Snaž se jako duchovní pastýř poznat prostředí mládeže, uč se do něho vcítit a zapoj se do jeho chodu a podniků. Snaž se účastnit jejich života celku a zajímej se i o nepatrné věci života mládeže. Toto pravidlo se vztahuje na všechny formy tvé duchovní služby, kde je možný praktický počátek duchovního vedení tou měrou, jakou se zabýváš skupinou, jejímž členem je také někdo z tvých mladých svěřenců. Uplatňuj své duchovní vedení podle potřeb života skupiny. Tvoje spojení s touto skupinou slábne, sotva tvůj svěřenec překročí dětství a začíná být schopným samostatného života.
Tvoje duchovní vedení spočívá ve sjednocování úsilí všech činitelů, působících na činnost skupiny a jednotlivce. Do tohoto společenství se vplétá tvoje vlastní vedení. Ve svém vedení počítej s poznatky psychologie a sociologie dětství a mládí, ale neomezuj se na ně. Nemůžeš uváznout na úrovni pouze přirozeně lidské a mravní výchovy. Tvoje vlastní duchovní vedení začínej tam, kde objevuješ u svých svěřenců svobodné hnutí a vliv Mého Ducha svatého.
Duch svatý působí jak v dětech, tak v dospělých. Přizpůsobuji se mentalitě dětí. Staneš se dobrým duchovním vůdcem jedině tehdy, když kromě pravidelného úsilí, jaké je vlastní každému bytí, rozeznáš působení milosti a pomůžeš dítěti jednat podle milosti, ale jemu vlastním způsobem. Počínej si tak, abys zohlednil a docenil tajemné dílo Mé milosti. Některé náboženské chování, které možná dočasně uspokojuje, je v kritickém věku neúčinné. Nemůžeš jednoznačně říct, že to pokaždé bývají právě projevy zbožnosti v tradičních způsobech, vzorcích a skladbách, protože někdy se ukáží jako natrvalo neuspokojivé naopak ty nové či nedávno zavedené a osvojené způsoby, vzorce a skladby zbožnosti.
Děti věří tomu, co se dá vidět a ohmatat. Proto při duchovním vedení svých svěřenců v tomto věku užívej prosté a názorné způsoby vyjadřování, jako příběhy. Uváděj snadno zapamatovatelné rčení a modlitby, poučení ve třech stručných a jasných bodech, apod. Teprve u starších uváděj věci naukové, dějinné, aj. Potom tvoje duchovní vedení pomůže vyniknout Mé milosti i prostřednictvím hledání a vývoje dospívání. V tomto věku nezatěžuj své svěřence povrchními praktikami. Nelekej se jejich odporu spojeného s vývojem, nýbrž všech těchto okolností využij všeho k duchovnímu růstu mládeže a připravuj je volný průchod působení Mé milosti.

8. Pastýřství dospělých a stárnoucích
V každém věku máš zvláštní přístup k užívání a tvorbě hodnot společenství, k němuž náležíš. Každý věk má svou zvláštní hodnotu. Tato okolnost plní důležitý úkol také ve tvém pastýřském působení v Církvi. Nemůžeš přehlédnout, že starší lidé tvoří na bohoslužbách největší skupinu. To však neznamená, že bys měl zaměřovat styl své bohoslužby výhradně na dospělé a starší osoby. Přitom však na druhé straně nemůžeš dospělost přehlížet - už proto, že dospělost je naplněním Mého věku.
Nejde ovšem ani výhradně, ani především o dospělé jednotlivce, nýbrž spíše o vyspělou farnost, diecézi a celou Církev. Všichni jsou povoláni do Mé dospělosti. Tak vzniká dospělá a odpovědná farnost a Církev.
Doposud jsi jako pastýř v duchovní správě svěřené obce upřednostňoval dospělost a stáří spíše jako ohled na jednotlivce, než na celou živou farnost nebo diecézi. Takový úzce zjednotlivující přístup ve svěřené obci způsobuje, že každý zůstává koneckonců osamocen, že se každý stará především sám o sebe, o svou duši, o svou spásu, a nic víc.
Radostná novozákonní zpráva sice míří k osobnímu oslovení právě tebe uprostřed mnohých, ještě horších než jsi sám,, ale ne bez nich, nýbrž jen v jednotě s nimi, protože zahrnuje společenství všech v Mém jednom a jednotném Těle. Proto se v takovéto individualisticky omezené diecézi či farní obci cítíš osamocen, ať jsi mladý, dospělý nebo starší. Takové pojetí života je v příkrém rozporu s pojetím Mého lidu, který jsem si vyvolil za hodný Mé výkupné oběti. Tak bys ani ty nikdy nedosáhl dokonalosti Mého věku.
To platí také o starších lidech. Jako jednotlivec dosahuješ svého cíle a naplnění jen potud, pokud tím přispíváš k naplnění života ostatních. Ten, kdo ve svém společenském styku a zejména nábožensky a mravně zakrněl ve svých 25-30 letech, není skutečně dospělý ani ve svých šedesáti či více letech. Tvoje stáří musí být prosté, otevřené životu, mládí, budoucnosti. Vždyť i ve stáří máš to nejkrásnější v životě vlastně teprve před sebou (Mdr 4, 8.13, 16, Tit 2,2). Co je to? Přece blížící se setkání se Mnou jako tvým Bratrem a Spasitelem.
Možná, že i ty vedeš ve stáří politováníhodný a směšný boj s mladšími. Snad máš své vrtochy a býváš nevlídný, protože jsi rozčarován, že druzí nemyslí jako ty, že mají jiné způsoby, skladby a vzorce zbožnosti. Platí tedy i pro tebe jako příslušníka staršího pokolení, abys i ve stáří zůstával sám sebou, normálním člověkem a představitelem Mého vykoupeného lidu, abys zůstával šťavnatý a svěží díky své víře, lásce a naději. „Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží“ (Ž 92,14-15).
Ve stáří máš ve své víře a jejích projevech sklon zaměřovat se na ty způsoby, skladby a vzorce zbožnosti, jaké sis osvojil v mládí. Možná, že to nebyly jen ty tradiční skladby zbožnosti, nýbrž byly nově zavedené, a tys je přijal a jsou pro tebe jako ty nejlepší. Jenže ony se utvářely v jiných společenských a kulturních podmínkách. Nezapomeň, že otevřenost, vstřícnost a ochota přijímat to nové, co přináší život, znamená také tvou pohotovost k tomu, abys pronikal a vrůstal do nových skladeb a vzorců zbožnosti, ustalujících se v dnešních společenských a kulturních podmínkách, aby ses do nich vžíval, a tak se ve víře stále zdokonaloval (Fil 3,12-14). Současně však nemůžeš docela opomenout a přehlédnout to, co se v Mém tajemném Těle úspěšně používalo celá staletí.
Tvoje stáří, umírání a smrt patří dohromady. Neboj se toho jako katastrofy, nýbrž to ber jako životní zkoušku a životní rozhodnutí. Přibližuj se k tomuto bodu s nadějí, že tě vysvobodím z nicoty smrti. Máš budoucnost a touto tvou budoucností není jen "něco", nýbrž jsem "někdo" - nadpřirozený, tobě osobně blízký, Otec a Bratr (Fil 1,20-21). Proto se během stárnutí, kdy se pozvolna blížíš smrti, uč smát z celého srdce. Namísto stařecky zahořklého pohledu na život se směle otevři pro budoucnost, která je před tebou. Jen tak můžeš zůstat mladým přede Mnou i před lidmi. Svatý Cyril se úžasně raduje: „Kdysi jsem nebyl, nyní jsem a budu navěky!“ Jsi mladý jako ten, když máš před sebou budoucnost, a ty máš před sebou věčnost, která zahrnuje nejen minulost a přítomnost, nýbrž i budoucnost.
Největší je však láska - ta nikdy neustává (1 Kor 13,8-13). Plně prožíváš život, jedině když žiješ v lásce, když jsi trvale zamilován, ale ne romantickou láskou, nýbrž tvořivou a obětavou láskou, ve které se neprosazuješ ty sám, nýbrž necháváš Mne, abych se prosadil. Někomu můžeš ve stáří připadat zbytečný, neužitečný, a tedy méněcenný nebo bezcenný. Přesto máš i ve stáří hodnotu, a to v té míře, v jaké se podílíš svou láskou a přátelstvím na životě ostatních v Církvi, v Mém tajemném Těle.
Jako duchovní pastýř se snaž duchovně vést stáří zapojováním dříve narozených lidí do svého díla ve své svěřené diecézi, farní obci či rodině, manželské nebo duchovní. Snaž se každému pomoci, aby mohl sloužit a pomáhat podle darů, které Mu dávám. Proto především jako kněz, tedy zvláštní duchovní pastýř, ale také každý jiný křesťan s obecným pastýřským posláním, pomáhej starším lidem objevovat jejich vlastní charismata, jimiž mohou posloužit ostatním. Snaž se pro staré příslušníky své rodiny (manželské nebo duchovní) znovu získat svobodný životní prostor, v němž by mohli vést poměrně samostatný život. Přičiň se o jejich "resocializaci" tím, že se pro ně jako staré otevřeš "nové společenství", kde pocítí ozvěnu svého jednání.
Duch světa, který zasahuje mnohé národohospodáře, lékaře, politiky, vojáky, považuje staré lidi za nepotřebné a nežádoucí. Tím spíš se jako duchovní pastýř v Církvi na ně obracej s prosbou a očekáváním, aby pokračovali ve svém misionářském a apoštolském poslání. Jeho naplnění je ve stáří nejen možné, nýbrž se mu dostává jistým způsobem zvláštního a originálního zabarvení. Rostoucí počet starých lidí a jejich časný odchod ze zaměstnání otevírá nové možnosti jejich apoštolské činnosti. Jako pastýř jim pomáhej překonávat pokušení stáhnout se před povinností současnosti toužebně do minulosti (Jan Pavel II., CL, IV, 48) .
Přes všechno tvoje úsilí o zapojení starších lidí do života farní obce nebo duchovní rodiny a jeho příznivé výsledky, trvá v tomto oboru značná proměnlivost. Tak i ti nejvíce přičinliví, obětaví a spolehliví lidé stárnou a posléze umírají. Ve stáří ti ubývá sil, dostavují se obtíže a stále těžší situace a pro mnohé je nejobtížnější smrt. Ještě víc tě však trápí strach, že smrtí všechno skončí. Radostná novozákonní novina ti nabízí možnost překonání této krize jako růstové krize. To se však neděje samočinně, nýbrž prostřednictvím tebe jako pastýře, ať už jsi k této službě zvláště posvěcen a slavně zaslíben jako kněz či řeholník, anebo jsi k této službě obecně povolán na základě křtu svatého. Tvoje osvobozování od strachu před smrti a budoucností je důležitý úkol rodiny manželské i duchovní, farní obce, v jejímž středu stojím sám jako tvůj Bratr a Spasitel.
Jak potvrzují některé výzkumy, budoucnost není prázdná ani smutná (R. Moody, Life After Life, 1975; Reflections On Life after Life 1977). Z toho poznáváš že ve stáří netvoříš spolu se svými vrstevníky jen nějakou okrajovou a bezvýznamnou skupinu, nýbrž důležitou součást farní obce. Potřebuješ k svému životu farní obec a farní obec potřebuje tebe. Proto se ty, duchovní pastýři, přičiň a někdy kvůli tomu taky něco trpělivě snášej a vytrp, abys ve farnosti či jiné duchovní rodině vždycky objevoval a udržoval prostor pro uplatnění starších osob a vymez si pro ně určitý čas. Rozmluvy, které s nimi vedeš, nikdy nepovažuj za ztracený čas. I když se setkání s nimi děje převážně na pastýřské rovině, snaž se jej vést otcovským a bratrským způsobem v duchu radostné novozákonní zvěsti (Mt 18,20).
Většina tvých rozhovorů se starými lidmi se dotýká tří námětů: ztráta samostatnosti a vzrůst závislosti, izolace a osamělost, nemoc a smrt.
Snaž se všechny základní náměty víry a života citlivě a tvořivě převádět na rovinu duchovního vedení a každodenního života farní obce, vytváření a udržování příležitostí pro uplatnění se starých lidí v životě farní obce.
Sleduj přitom upevnění ve víře, upnutí se na záchranu nejen tělesnou, nýbrž i duchovní útěchu svého svěřence. Připomeň mu jeho život jako Můj dar, který mu natrvalo přináší radost duchovní. Starého člověka, který je navíc nemocný, má znesnadněné vnímání, uváděj k pokojnému přemýšlení a nabídni mu hlubší rozměr života. Jestliže uvidí, že s ním počítáš, snáze se vyrovnává i s těžkostmi. Náboženský námět rozhovoru a rozjímání o tom mu přináší uklidnění a jistotu.
Nesnaž se o rozhovor za každou cenu silně nábožensky zabarvený, ale ani se náboženským námětům důsledně nevyhýbej. Vycházej ze situace, přání a potřeb svého svěřence. Dobře víš, že svým rozhovorem neodstraníš ani bolest, ani nemoc či zranění. Dávej mu najevo, že od této chvíle nezůstává se svým utrpením osamocen, protože má ve Mně spojence, a nejen neviditelného, nýbrž právě tebe, kterého k němu posílám. Nabídni mu svátosti a podle možností je poskytni. Ve svátosti smíření ho nezatěžuj při bolestech podrobným vyznáním, usnadni mu ji zkrácením a výslovným zahrnutím všeho zapomenutého.
Při slavení bohoslužby pro staré lidi ber ohled právě na tyto staré osoby. Žijí často osamoceni a mnozí se samoty velmi obávají. To poznamenává i jejich vztah ke Mně. Jak by mohl někdo snadno prožívat, že ho neopouštím ani v jeho poslední hodince, když ho všichni ostatními opouštějí? Naopak velmi povzbuzuje k prožívání, že jsem blízko, když dovedeš pohnout sám sebou i ostatními, abyste nezapomínali na starší osoby. To se netýká jen tebe zvláštní duchovního pastýře jako kněze, nýbrž i každého, kdo je ke Mně ve křtu přivtělen a tak ho obecně zvu jako pastýře.
Důležitou úlohu zde plní možnost pravidelného setkávání se Mnou eucharistickým (např. první pátky, kdy roznášíš Moje Tělo nemocným upoutaným na lůžko). Pokud možno neměň smluvený den. Dobu návštěvy spěšně nezkracuj. Nemocný očekává možnost pohovoru s tebou jako knězem a touží se s tebou společně modlit. Každou změnu či nedostatek času si bere příliš osobně a domnívá se, žes na něj zapomněl.
Spolupráce se starými lidmi vyžaduje růst jejich náboženského vzdělání. K tomu pořádej setkávání, a to k objasnění a posílení jejich duchovního života, doprovázeného vždy společnou modlitbou, ale také společným mlčením u Mne, u svatostánku, u kříže či Mého obrazu.
Využívej příležitosti, jakou ti poskytuje shromáždění věřících na mši v kostele a čas po mši svaté , kdy jsou lidé ochotni se ještě čtvrthodinku zdržet, budeš-li se jednat o něčem zajímavém. Nejde totiž jenom o vzdělávání, ale také o příjemný zážitek estetický, zpěv, výtvarné umění.
Snaž se stárnoucí lidi vyvádět z izolace už v prvních náznacích toho, že se do ní dostávají a napojuj je na činnosti své duchovní rodiny či farní obce.
Mladšímu pokolení často nezáleží ani tak na tom, kolik let je těm starším, ale jaké postoje k ní zaujímají. Podobně je tomu i naopak: staršímu pokolení mnohdy nezáleží ani tak na tom, kolik let je odděluje od mladších, jako na tom, mají-li dobrou vůli jim porozumět a třeba i pomoci. Vzájemnou snášenlivostí a smířlivým postojem starších a mladších se dá docílit souladu mezi věkovými skupinami v duchovní rodině či farní obci.

9. Duchovní péče o nemocné a umírající
Nemoc je nejčastější a nejrozšířenější forma tvého utrpení. Nemoc jako každé utrpení zůstává na rovině tvého lidského života a není uskutečňováním Mé vůle. Může se však stát tvou zodpovědnou úlohou. I jako nemocný máš poslání na Mé vinici jako dělník. Ve svém utrpení jsi cestou Mé Církve, protože jsi především cestou Mne samotného, dobrého Samaritána, který "nejde dál", nýbrž ze soucitu "šel k němu, obvázal jeho rány a staral se o něj" (Lk 10, 32-34) .
Nemoc jako důsledek prvotního hříchu nevede nutně k tvému osobnímu odklonu ode Mne. Mé poslání se uskutečňuje v plnosti života právě tebe uprostřed všech ostatních Mých povolaných a spolu s nimi, tj. nejen v překonání tvého vzdálení ode Mne nýbrž také v uzdravení z nemoci. Proto i Moje Církev působí ve směru uzdravování.
Vztah mezi tvým přirozeným zdravím a úplným duchovním rozvojem je vzájemný. Ztráta zdraví může ohrozit i tvou spásu a naopak tvoje nemoc může být pro tebe počátkem duchovního rozvoje a pokrokem na cestě ke svatosti. Takto může být nemoc nejen znamením tvého vzdálení ode Mne, nýbrž také znamením Mé milosti, protože tě naopak tlačí přibližovat se ke Mně co nejvíc. Třebaže lékařství došlo velkého rozvoje, duchovní stránka tvého uzdravení zůstává závažná. A ty, jako pastýř v Církvi, ať už jsi laik ve světě nebo duchovní osoba, snaž se působit i v duchu uzdravování. Hluboká víra působí uzdravení poruch zdraví přirozeně ve tvé duchové duši vždy dokonale, ale nemusí se to projevit tělesným uzdravením. Na rozdíl od běžných léčebných prostředků a postupů ve zdravotnictví má tvoje pastýřské působení v Církvi zvláštní ráz. Církev má vzhledem k svému nadpřirozenému původu a cíli také prostředky, přesahující možnosti přirozené léčby nemocí a zranění. Proto tvému duchovnímu působení a léčbě v Církvi přísluší vždy zvláštní výsostné společenské postavení, důstojnost a kulturní význam. Případná odborná nepřesnost a nejednoznačnost v léčebném působení náboženství způsobuje různá nedorozumění. Některý lékař či zdravotník si osobuje právo na svou výhradní působnost v léčbě poruch lidského zdraví. Jinou krajnost však představuje zase krajně duchovně zaměřená pastýřská medicína, pokud bys v ní sledoval jakékoli uzdravování poruch zdraví nebo přinejmenším nerozlišeně směšoval duchovní působení svátostí s pouhou psychoterapií atd. Je jisté, že mocným prostředkem přemáhání nezdravých činitelů jsou nejen procesy fyziologické a chemické, nýbrž také duchovní dění. Naděje je mocným prostředkem přemáhání. Naděje přivodí čin, a tak mohutně přispívá k tvému odolávání nepříznivým vlivům (A. Niedermeyer, Handbuch der speciellen Pastoralmedizin, I-VI, Wien 1950 - 1953 Herder).
Pastýřské medicína poukazuje na skutečnost, že ne každá nemoc má základ tělesný, ale že některé z nemocí psychických, nervových i tělesných mají původ v duchovní oblasti jedince, a některé třeba i u ďábla. Z toho plyne, že stanovení diagnózy v případech v tomto ohledu sporných přísluší lékaři, když těsně spolupracuje s tebou jako knězem. Konečně z toho vyplývá, že léčba nějaké nemoci, která má ryze duchovní příčinu, přináleží zkušenému knězi. Léčba poruch zdraví, způsobených smíšenými příčinami (totiž jak úchylnými činiteli ve tvém životním prostředí vnitřním i vnějším, tak podněcovaných zvráceností v duchovní oblasti, jako svobodné tvrdošíjné lpění v odklonu ode Mne či v nenávisti, nebo vlivem zlého ducha), mohou úspěšně provádět jen kněz a lékař v součinnosti.
Porucha zdraví je předně důsledek prvotního hříchu, dále jde o projev přehnané, nepřiměřené přizpůsobovací odezvy živé skladby na škodlivý činitel (útěk do nemoci). Nedá se zevšeobecňovat, že by si nemocný pokaždé sám přivodil svou nemoc. Je však velký rozdíl v tom, zda dává svému utrpení smysl, nebo zda mu hledání a prožívání tohoto smyslu chybí (B. Häring, Frei in Christus, II/I/2.1.3.).
Ve většině nouzových případů, vyžadujících tvou pastýřskou péči, se lékař sám nepřičiňuje o tvou duchovní pomoc pastýře, ale pokud se sám dostavíš, shovívavě tě snáší. Rozkol mezi duchovním pastýřem a psychoterapeutem je projevem jisté bezmoci. Tato bezmoc rozšířená mezi lidmi je patrná v tom, že mezi nimi vládne nejistota o smyslu lidského života. Za rozkolem mezi duchovním pastýřem a psychoterapeutem, i za obdobou tohoto rozkolu, totiž za onou nejistotou osobnosti, která neví, zda žije v nemoci nebo v bezmoci, za tím vším stojí nedostatek víry, nevědomost, předsudky. Proto se jako duchovní pastýř snaž své úsilí podložit odbornými znalostmi zákonů lidské fyziologie a psychiky, jakož i psychiatrie.
Od léčby pastýřské medicíny odlišuj léčebné účinky svátostí, zejména svátosti pomazání nemocných.
Účinky pomazání svátosti nemocných
Touto Mou svátostí, kterou jako zvláštní duchovní pastýř uděluješ, přináším tvému svěřenci uzdravení (Jak 5,14), dále zdraví duše, její úlevu, osvěžení, povzbuzení a odpoutání se od závislosti na pozemských záležitostech a důvěrné přimknutí se ke Mně. Současně přináším tvému svěřenci prominutí minulých hříchů, ale také odčinitelných důsledků hříchů.
Moje svátost pomazání nemocných, léčící nemoc duše, umožňuje duši bojovat rozhodněji s ďáblem, který využívá oslabení a zmatku u nemocného. K tomu, aby Moje svátost pomazání nemocných přinášela všechny tyto své účinky, musí se tě nemocný dovolat co nejrychleji, sotvaže ucítí, že mu ubývá sil, že slábne a jeho život že je ohrožen,. I kdyby svátost pomazání nemocných nepřinesla zřejmý léčebný účinek ani úlevu, přesto je přínosné její udělení a přijetí. Je totiž duchovní nemoc, mnohem bezprostřednější důsledek hříchu než tělesný nebo psychický neduh. Vlastní poslání svátosti pomazání nemocných, která je poskytována na způsob léku, je vyléčit tuto nemoc tvého svěřence. Jako každá Moje svátost, kterou slavně ustanovuji, tak i svátost způsobuje to, co naznačuje. Tato svátost předpokládá schopnost tvého svěřence přijmout ji s naplno prožívanou vírou.
Stav nemocného volá dnes tím víc po pastýřské péči kněze a věřících laiků, neboť je mnohem rozšířenější než dříve, protože dnešní lékařství, hygiena, zdravotnictví udržuje naživu víc nemocných, a také proto, že nemocný je osamělejší, neboť je často ošetřován v nemocnici.
Třebaže jako duchovní pastýř v Církvi působíš svými svátostmi léčebně a poskytuješ úlevu nemocným, samotná léčba fyzického a psychického zdraví není vlastním cílem tvého působení. Není ve tvé moci v Mé Církvi přinést nemocným přirozenými prostředky a postupy tělesné nebo psychické zdraví, ani mírnit bolesti, jak se o to snaží lékaři, ošetřovatelé a všichni ti, kdo zasvětili svůj život přirozené službě nemocným.
Přinášíš však nemocnému něco hodnotnějšího: Mou svrchovanou Pravdu, jedinou živou Pravdu, schopnou uspokojivě odpovědět na tajemství jeho utrpení. Tak dáváš nemocnému úlevu bez iluzí, víru ve spojení se Mnou, Mužem bolesti, se Mnou, tvým i jeho Bratrem a Spasitelem, ukřižovaným kvůli hříchy tebe i tvého svěřence a spásu.
Tvoje schopnost nacházet smysl v utrpení závisí na tom, jaký význam přikládáš svému utrpení. Jde především o tvůj vstup do Mého utrpení a celkových dějin tvé svobody a tvého utrpení na cestě k pravé svobodě. Osvobozující rys utrpení zakoušíš v tom, že smíš zcela vydat svou záležitost ze svých rukou do rukou Mých.
Můj kříž je znamení vzbuzující odpor. Zároveň je to základ třídění, kdy se odděluje zrno od plev. Kdekoli se objevím s Mým křížem, tam vzniká kvašení. Nauka o kříži, pojatá v nejvyšším stupni své obecnosti, je nauka pro každého, kdo je přesvědčený, že před jeho nesmírným úsilím otvírám Cestu k novým možnostem obnovy a růstu. Tvůj pozemský život má konec. Stanoví tedy směr postupu a ten je ve skutečnosti zaměřen k vrcholnému zduchovnění na základě krajní námahy. Přijmout a uznat tyto základní zásady znamená už také zařadit se mezi učedníky Mne ukřižovaného. Už touto volbou je dáno první dělení na odvážné, kteří dojdou úspěchu, a na požitkáře, kteří uváznou, totiž na vyvolené a na zavržené.
Jako duchovní pastýř dodáváš radostnou novozákonní informací takovému postoji větší určitost a další obsah, ale i větší účinnost. Uznání prvotního hříchu tvé přirozenosti dává tvému rozumu možnost pochopit onu zarážející míru daného utrpení. Sleduj Mne jako svého Bratra a Spasitele. Mou smrtí na kříži ukazuji každé tvé touze po štěstí, že cíl stvoření je mimo oblast smyslům dostupného světa, a že úsilí, které očekávám od tvé věrnosti, se má dovršit proměnou tebe samého a všeho tvého okolí.
Nesmírné množství lidských bytostí, žijící ve všech dobách a zemích je spojeno se Mnou a s Mou mocí. Moje moc si může podrobit všechno. Můj stálý vliv na tebe je jedna z nejjistějších vlastností radostné novozákonní zprávy
Ačkoli není tvým vlastním posláním jako duchovního pastýře v Církvi uzdravování, přesto je Moje Církev od počátku vzorem péče o nemocné. Během staletí nabyla tato činnost ve společnosti mnoha uspořádaných podob a tvoří náplň příslušných povolání (SD, VI, 28-29). Nicméně si jako pastýř v Církvi nadále udržuješ v této oblasti značný předstih před podnětností jednotlivců i skupin ve světě, i před kterýmkoli státem, neboť jedině ve tvém působení v Církvi jasně vyniká sjednocení jednotlivé a společenské stránky odpovědnosti za poruchy lidského zdraví.
Nemoc má různým způsobem a v různé míře osobní ráz. Ten poukazuje také k životním zkušenostem, ke způsobu, jak ji zvládáš, i ke vztahům nemocného k ostatním lidem a okolnímu světu. A ty jako duchovní pastýř se vyvaruj povýšeně moralistického hodnocení nemocného. Nezáleží pouze na něm, jak zvládá obtíže svého života. Každý křesťan, kterým s ním žije, nebo se s ním setkal jako milosrdný Samaritán s bližním, ať si položí otázku, jak a nakolik neblaze ovlivnil jeho životní běh a životní podmínky, nebo jak málo jej ovlivnil příznivě jako pastýř. (Häring, III/1/2.1.3).
Třebaže posláním léčby nemocí a zranění je vedle léčby také tlumení bolesti či úzkosti postiženého, přesto přirozenými prostředky nelze docela a beze zbytku vyloučit bolest ani úzkost. Jistá míra bolesti a úzkosti při léčbě nemoci je působivá nábožensky a mravně. Vrácení vůle, na kterou sis dlouhodobě činil vlastnický nárok, je bolestné a smutné. Vzdávat se však své vůle zanícené a zaběhnuté, po létech jejího násilného „dobývání" je druhem smrti. Proto se denně uč umírat. Nezáleží na tom, kolikrát podle sebe zlomíš své vzbouřené "já". Tento proces nemůže být docela bezbolestný (C. S. Lewis -Problém bolesti, 85, Řím 1979). Odtud vyplývá požadavek na pastýřské působení v duchu předcházení přijímání dostavující bolesti fyzické i psychické, jako je úzkost, pocit osamocenosti, atd. Jde o růst, v němž se ponenáhlu uč vkládat zájmy svého těla, ale i myšlenky, city, nálady, touhy a ostatní psychické pochody do Mých rukou. Moje svátosti přitom podstatnou úlohu plní, ale nemůžeš podceňovat ani přirozené způsoby působení.

Pokud se ve svém pastýřském působení setkáváš s psychicky nemocným, snaž se především rozlišit, co je v moci tvého pastýřského doprovázení a co je nutné léčit na úrovni psychoterapie nebo psychiatrie. Spolupracuj s lékařem. Snaž se zapojit do této péče mimo lékaře ještě další osobu, která se bude modlit za Moje požehnání při tomto duchovním vedení, a také tobě – jako duchovnímu pastýři - poskytovat jistou ochranu proti zneužití tvé osoby v případných psychických bludech tvého svěřence.
Setkáš-li se u svého svěřence s afektivní poruchou, snaž se rozlišit jeho okamžitou náladovost, běžný smutek a skleslost. od skutečné poruchy, a to buď sám nebo po poradě s odborníkem. Některou náladovost můžeš označit za mravně nepřijatelnou, a u té se snaž pomoci svěřenci, aby ji pevnou vůlí a trpělivostí ovládl, zatímco skutečnou afektivní poruchu můžeš stěží takto hodnotit.
Při setkání se svěřencem, trpícím mánií, zachovávej přístup pokojné a uvážené vstřícnosti, která nezavdává podněty k vzplanutí mánie, ale ani svěřence nesrážej a neponižuj na osobnost skoro nezodpovědnou. Její nesplněné „manické sny“ neposuzuj jako morální selhání. Pokud tím svěřenec trpí dlouhodobě, tak můžeš mít v případě svátosti manželství pochybnost, zda jde u něho při uzavření manželství skutečně o plnohodnotné vědomé rozhodnutí, o zodpovědný osobní souhlas. U svátosti smíření počítej s jeho nepřesným sebehodnocením, které ovšem nemusí být docela zaviněné. Jeho vyznání může být bez jeho zavinění neúplné nebo nepřesné, ale lítost a touha po odpuštění mohou být samozřejmě opravdové, třebaže ne vždy použitelné na správně rozpoznaný předmět lítosti.
U depresivního svěřence jasně odlišuj depresi od špatné nálady, okamžité skleslosti, záchvěvů pesimismu apod. Snaž se je povzbuzovat, zejména s nimi pros o ctnost naděje, odvahy a dar statečnost.
Setkáš-li se u svého svěřence s psychickým bludem, nesnaž se ho ani potvrzovat, ani vyvracet. Jen se prostě a jednoduše předkládej svému svěřenci v rozhovoru běžné životní náměty, případně i postoje víry, a to velmi opatrně a v množství snesitelném pro svěřence. Pokud jde o svátosti, svátost smíření je pro něho obtížná, skoro neproveditelná. Během vystupňování této nemoci nevyzývej svého svěřence ke svátosti smíření, a pokud k ní sám přistoupí, veď rozhovor ve zpovědi tak, abys jeho zpověď převedl v prostý rozhovor, který bys mohl místo rozhřešení zakončit prostým požehnáním. Pokud přistupuje ke stolu Páně, podej mu Nejsvětější Svátost, ale pokud nepřistupuje, nepovzbuzuj ho k tomu.
U svátosti pomazání psychicky nemocného rozlišuj mezi dlouhodobou psychickou nemocí, kdy nemocného nepovzbuzuj k přijetí této svátosti, a jejím náhlým jejím vystupňováním či záchvatem, kdy hrozí nebezpečí sebevraždy nebo jeho ohrožení jiných osob, a tehdy ochotně poskytni svátost pomazání nemocných.
Co se týče duchovního života, neklaď na depresivního svěřence žádné nároky. I to nejmenší, čeho je v oblasti víry a modlitby schopen, pochval a hodnoť jako víc než dostatečné. Pokud jde o modlitbu, snaž se ho ujistit, že se spolu s ním a za něho modlíš ty i ostatní tvoje duchovní rodina nebo farní obec.
Velmi obtížným svěřencem je pro tebe jako pastýře neurotik. Svátost pokání je pro neurotického svěřence i pro tebe jako zpovědníka velmi náročná
Jeho neurotické příznaky samozřejmě nevylučují život víry, ale stěžují ho.
Jednak potřebuje více času a dále velkou trpělivost a vstřícnost. Jeho vystupňované pocity viny a úzkosti můžeš snad trochu zmenšovat, ale stěží je můžeš odstranit. Rozhodně jeho pocity viny a úzkosti ve zpovědním rozhovoru neprohlubuj, ale ani je nezlehčuj. Neurotik často pochybuje o tom, zda je hoden přijímat eucharistii. V tom případě ho k tomu povzbuzuj.
Pokud tvůj svěřenec trpí fobií, musíš to vzít v úvahu při jeho duchovním vedení. Sociální fobie, která mu zabraňuje chodit do společnosti lidí a která je překážkou v setkání s lidmi, se v náboženském prostředí může snadno maskovat. Pacient upřednostňuje rozjímání, samotu, ukládá si mlčení jako cvičení ve zbožnosti, apod. Neodsuzuj ho kvůli tomu, ale nepovažuj jeho chorobnou zádumčivost a vyhýbání se lidem za cestu ke ctnosti. Povzbuzuj ho k blíženské lásce a obětem vlastního sebezáporu pro tuto lásku.
Zpravidla je schopen přijímat svátosti, ale může mu dělat potíže velké shromáždění lidí. Jako duchovní pastýř mu vyjdi vstříc, a umožni mu zpověď v postranní kapli.

V případě homosexuální či lesbické úchylky svého svěřence (Viz: Křesťanská antropologie a homosexualita,. Sborník překladů, Osservatore Romano, Pastorační středisko Praha, 1998, KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, Úvahy ohledně návrhů na právní uznání svazků mezi homosexuálními osobami, Kongregace pro nauku víry, 3. června 2003, Liská sexualita: pravda význam, Papežská rada pro rodinu. Zásady pro výchovu v rodině, 8. prosince 1995), rozlišuj jeho vnitřní sklon, který může být částečně vrozen jako nevyhraněné zaměření, ale rozvíjí se v nevhodných rodinných a širších sociálních podmínkách, a to není žádný jím zaviněný hřích, od jeho vnějších projevů tohoto sklonu slovy, skutky, chováním, které jsou z hlediska přirozeného i nadpřirozeného nepřijatelné. Snaž se svého svěřence odvracet od těchto vnějších projevů a povzbuzuj a nadchni ho k velkému osobnímu hrdinství. Pro většinu homosexuálních osob je tento stav zkouška. Proto je přijímej s úctou, soucitem a jemnocitem. Vyhni se jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace. Takové osoby jsou povolány naplnit Mou vůli ve svém životě, a jako křesťané spojit těžkosti, s nimiž se mohou setkat v důsledku svého stavu, s Mou obětí na kříži. Homosexuální osoby povolávám k čistotě. (Lidská sexualita: Pravda a význam z 8. prosince 1995, čl.104, Kostelní Vydří 2000)
Jisté je, že nemůžeš snadno každému pomoci od jeho vnitřních potíží, ale můžeš ho jako duchovní pastýř doprovázet na cestě, na níž se snaží o co nejlepší zvládnutí jeho vnitřních potíží. Povzbuzuj, a vyvíjej všemožné úsilí, podporované tvou osobní i společnou modlitbu, i tvým osobním i zástupným pokáním, abys svého svěřence nadchnul a strhnul k radostné a obětavé i odříkavé lásce, tak jako k tomu vedeš všechny ostatní své svěřence. Ukazuj mu možnosti jeho životní cesty v manželské rodině tam, kde zůstala opuštěná matka s dětmi, aby se jich ušlechtile ujal a společná výchova dětí ho povede k lepšímu ovládání svých sklonů, užitečnému a záslužnému začlenění do společnosti a k hrdinskému uplatnění lásky obětavé a odříkavé, a tím také k Mé oslavě.

Při setkání s alkoholikem, hráčem nebo narkomanem, si počínej rozhodně a důsledně se smyslem pro spravedlnost. Buď však trpělivý i přes jejich opakované upadání do alkoholismu. Jednej se svěřencem s láskou a úctou, protože při značném stupni této závislosti si už sám pomoci nedokáže. Potřebuje tvou pomoc, ale často po této pomoci netouží a stěží ji může přijmout. Jako duchovní pastýř se tu neobejdeš bez pomoci rodiny postiženého, a bez spolupráce s odborníkem. Z hlediska víry je pro tebe i pro rodiny takto postižených osob správná cesta modlitby a osobního i zástupného pokání.

Při své pastýřské péči o nemocného, jehož nemoc označili lékaři za nevyléčitelnou, nepodporuj ho v tomto přesvědčení, ani mu nevnucuj jistotu o tom, že se musí zázračně uzdravit. Jako duchovní pastýř nemocného se snaž spolupracovat s ošetřujícím lékařem a zdravotními sestrami. Postupuj v souladu s nimi, pokud jde o pravdu ohledně jeho nemoci, a ukazuj na to, že pravda o jeho nemoci není zdaleka tak důležitá, jako pravda o Mé lásce a milosrdenství
Zvrat v průběhu nemoci je možný, však není vynutitelný. Doprovázej nemocného modlitbou, nejlépe tak, že do ní zapojíš celou duchovní rodinu nebo farní obec. Modli se za jeho úlevu, zázračné uzdravení a spásu ke Mně prostřednictvím přímluvy svatých. Nepřecházej od přímluvy jednoho svatého ke druhému nebo k dovolávání se přímluvy mnoha svatých, v domnění, že snad pomůže jiný mocnější či ochotnější přimluvit se u Mne. Je-li Moje vůle, aby se někdo zázračně uzdravil, tak nepomůže přecházení od jednoho svatého ke druhému. Svědčí to spíše o slabosti víry toho, kdo se modlí, a také může svou, jinak jistě upřímnou, zbožnost vydávat v posměch.

Rozdíly mezi tvou psychoterapií a působením svátosti
Jako psychoterapeut sleduj příznaky poruchy zdraví a hledej a jasně rozlišuj příčiny potíží nemocného. Vysvětluj je a tím uvolňuj vnitřní psychické napětí postiženého. Pokud jde o svátost smíření, svatá zpověď následuje po obrácení kajícníka. Proces obrácení má dlouhou předehru, kdy si kajícník uvědomuje a jasně vyslovuje svou vinu. Nejedná se zde - na rozdíl od psychoterapie - o nevědomou a nedobrovolnou vinu ve smyslu osobní viny. Hřích nepatří do psychické soustavy hodnot, o jehož správné zařazení by ses měl jako psychoterapeut starat. Vina je ryze osobní odporování Mé vůli. Proto také vina může být odhalena jen ve vědomí a ve svobodné vůli. Tvoje psychoterapie se může uplatnit možná před zpovědí. Napřed musí kajícník o Mně vědět, být o Mně poučen prostřednictvím Zjevení a pak ho mohu, jako Bratr a Spasitel, zbavit hříchů ve zpovědi. To se však neděje pouze vlastním vedením jako v psychoterapii, nýbrž jedině za pomoci Mé milosti ve zpovědi. Tyto duchovní pochody se vymykají běžné zkušenosti a jsou přípustné jen v rovině víry.
Obavy a nejistota u nemocného mají přirozený původ, zatímco obavy, strach a nejistota u kajícníka jsou původu nadpřirozeného. Také pomoc psychoterapie je ryze lidská, kdežto pomoc zpovědníka je nadpřirozeného rázu.
Ačkoli je mezi tvou psychoterapií a Mou svátostí smíření podstatný rozdíl, osvoj si jako zpovědník základy psychoterapie a užívej psychoterapii k prospěchu kajícníka, ovšem jen potud, pokud to nenarušuje charakter posvátného úkonu. Tvým poslání je rozhřešením zbavit kajícníka nejen jeho hříchů, nýbrž také zabránit možným budoucím hříchům. K tomu jako zvláštní duchovní pastýř potřebuješ, abys – poté, co kajícník vyzná svůj hřích - rozlišil také jeho případné, psychické podmínění. Mimoto také rozlišuj který z vyznávaných hříchů je pro kajícníka nejvíce nebezpečný. Potom poskytni kajícníkovi silný motiv, aby tím změnil své smýšlení a postoj k hříchům. Tak mu pomůžeš vyvarovat se dalších hříchů a usnadníš mu polepšení.
Vyvaruj se dvou krajností: neomezuj léčbu nemocí svých svěřenců ani na ryze nadpřirozené prostředky a postupy, ani na čistě přirozené prostředky.
Vyvážená náprava poruch lidského zdraví vyžaduje soustavné působení zejména nábožensko-mravní. To zahrnuje obnovu a růst vzájemně oplodňující součinnosti mezi tvým duchovně-pastýřským působením a celou duchovní rodinou či farní obcí. Dále psychoterapeutické působení přerodu jedince a rozvoj jeho mravních ctností a vyprošování si darů Mého Ducha svatého k jeho blahoslavenstvím. To se neobejde bez souběžného působení rodiny, a lékařské a zdravotnické pomoci.

Při duchovním doprovázení umírajících spolupracuj s ošetřujícím lékařem a zdravotními sestrami, jakož i s rodinou a příbuznými umírajícího, a postupuj v souladu s nimi, pokud jde o pravdu ohledně jeho nemoci, a ukazuj na menší důležitost pravdy o jeho nemoci oproti pravdě o Mé lásce a milosrdenství (B. Häring , Frei in Christus, 3.4.2-3 ) .
Pravdivost a důvěra mezi tebou a tvým svěřencem je základním předpokladem pro celé léčení nemocného i pro doprovození nemocného v posledním období jeho života. Máš-li někomu sdělit pravdu o jeho stavu, předpokládá to důvěru, ale i tvou schopnost vcítění a účasti, jakož i dávku intuice. U mnoha smrtelně nemocných se za vhodných podmínek projevuje vysoká vnímavost, citlivost a ochota přijmout pravdu o vlastním stavu.
Když se stav choroby či zranění tvého svěřence zdá být přirozeně beznadějný, nesnaž se snížit, nýbrž naopak zvýšit svůj zájem o jeho psychiku, o jeho myšlení, citový a hodnotový svět, ale také o jeho duchovní život. Navazuj a udržuj s ním spojení, oslovuj ho více než ostatní, třebaže neodpovídá a tváří se nepříznivě. Vyvaruj se planých, falešných optimistických frází. Jemně a pozorně doprovázej svého svěřence k střízlivě optimistickému hodnocení prožívaného utrpení fyzického i psychického. To mu může přinést uklidnění a upokojení.

Tvoje duchovní pastýřství zde má svou nezastupitelnou úlohu, nejen co do působení na trpícího svěřence, nýbrž i po stránce tvého působení na lékaře a zdravotníky a zdravotnice. Tam, kde je uzdravení přirozeně nemožné, zvětši své osobní nasazení v obětavé péči a projevuj umírajícímu lásku. Tato láska tě učiní moudřejším a intuitivně vnímavějším k stavu tvého svěřence a rovněž vynalézavějším ke způsobu jeho pravdivého informování.
Eutanázie jako záměrné a cílené usmrcení ať jako těžce nemocného či velmi trpícího nebo prostě starého na jeho žádost nebo i bez ní je nábožensky a mravně nepřijatelná. Život je Můj dar a každý, kdo si bere život nebo někomu pomáhá brát si život, těžce hřeší (STh, II,II,64,5).
Na druhé straně nedůstojné umírání, které znamená nákladné udržování pacienta při životě, bez ohledu na to, že to prodlužuje jeho utrpení, vyžaduje od lékaře svolení k pasivní eutanázie, tedy k omezení či vynechání různých opatření, která nedovedou zachránit život člověka, nýbrž jen prodlužují živoření nemocného, totiž udržují jen jeho vegetativní nebo senzitivní život za cenu dalšího utrpení pacienta. Lékař zde pouze přestává zadržovat přirozeně neodvratitelnou smrt a přerušuje nedůstojné umírání.
Ačkoli je posláním zdravotníků a lékařů léčba nemoci či zranění a zmírňování utrpení, přesto se někteří lékaři jednostranně zaměřuji na potírání smrti, dokud je to jen technicky možné. Často to vede nejen k nesmyslnému prodlužování utrpení, ale také k potlačování myšlenky na smrt. Tak se umírajícímu někdy vůbec nepomáhá, aby žil vlastním životem, který přirozeně zahrnuje také smrt, aby se připravil na smrt při nejjasnějším vědomí a svobodně a aby poslední dny, hodiny a okamžiky svého života věnoval nejhodnotnějším lidským vztahům. Podobně jako náleží k přední mravní úloze lékaře služba důstojnosti a svobodě člověka vůbec, tak má lékař především myslet na tu svobodu, jež dovoluje smrtelně nemocnému či zraněnému tvořivě se vyrovnat se životem, nemocí, umíráním a smrtí. Také zde, mezi zdravými bližními, se kterými setkáváš při duchovním doprovázení svého svěřence, můžeš jako duchovní pastýř naplňovat své poslání.
Osvícené doprovázení umírajícího či asistence při umírání předpokládá jednak mírnění bolesti, jednak láskyplnou pozornost a blízkost příbuzných a dobrých známých. Snaž se o to, aby umírající poznal, co pro své okolí znamená. Ochotně mu vyhov a uvážlivě splň jeho přání, pokud je to možné, a to zcela nezávisle na tom, zda je schopen to docenit či nikoli. Pro něho znamená velmi mnoho, spojíš-li se s ním jako duchovní pastýř, popř. i příbuzní či zdravotnický personál v modlitbě.

Avšak ani smrtí však není tvoje duchovně pastýřské poslání ukončeno. Můžeš vykonat mnoho pro to, aby poskytl útěchu jeho pozůstalým a příbuzným v této pro ně bolestné chvíli.
Po posledním udělení svátosti pomazání nemocných navazuje ve tvém duchovním doprovázení ještě řádný církevní pohřeb. Přitom nejde o výhradní zapojení tebe jako kněze a trpnou účast pozůstalých. Také jako křesťanský laik se snaž osobním zapojením přispět na této poslední části pozemské pouti svého příbuzného nebo bližního. Poskytuje to široké podle působnosti pro pastýřství ve smyslu vlastního duchovního posílení a růstu pozůstalých. Nedílnou součástí projevů úcty k zesnulému je také důstojný a šetrný způsob zacházení s tělem, ale i s duší zemřelého. Duše zesnulého, který byl zaživa nevěřící nebo nábožensky vlažný, lpí tím spíše na hmotě, a po smrti se pozvolna odděluje od těla. Nešetrný způsob pohřbu působí této lidské duši, zbytečné utrpení a muka. Pohřeb do země se dá považovat za útěchyplné znamení křesťanské naděje a zkušenost milosti pro společenství. Poslední pocta, kterou vzdáváš zesnulému a péče o hrob je pro pozůstalé i pro širší křesťanskou obec znamením naděje na Vzkříšení a výrazem vděčné vzpomínky i vědomí, že ti, kdo odešli ke Mně, jsou jim ještě blíže, než před svou smrtí (Häring 3.4.4) .
Vyvrcholením tvého duchovního pastýřství zemřelého je vyprovázení jeho duše v zádušní mši. Jde přitom též o duchovní pastýřství pozůstalých příbuzných a účastníků z duchovní rodiny či farní obce. Tato mše zahrnuje kromě vyprovázení duše zesnulého ještě rozjímání o smrti a odříkavé umrtvování sebe sama už během života, totiž sebezápor, pokání a odpoutání se od světa (F. J. Sheen, Pokoj v duši, 229, Řím 1969).
Tvoje vědomí smrti v životě jako věřícího není zdrojem beznadějné úzkosti, nýbrž přesvědčené a pravdami víry zdůvodněné naděje na dosažení plnosti života v budoucnosti, po čemž celou svou přirozeností toužíš a k čemuž během svého života směřuješ. Víra, zdůvodněná Mým životem, smrtí a Vzkříšením, neboť osvobozuji právě tebe od nebezpečí naprosté zkázy (1 Kor 15,56-7), ti poskytuje odpověď na úzkostlivé otázky ohledně toho, co tě v budoucnosti čeká. Zároveň ti dává příležitost být ve Mně sjednocen s těmi milovanými, kteří už opustili svět. Poskytuje ti naději na pravý život u Mne (GS 1/1,18). Takové je duchovní pastýřství smrti: zdaleka ne jen trpné, nýbrž vyzývající k plné účasti. Vyžaduje tvůj vnitřní přerod. Přirozeně v tobě všechno protestuje proti smrti. Protest ovšem neznamená, že by sis dělal marné iluze o platnosti biologické nebo jiné nutnosti. Cítíš však, že celý stav věcí, podle něhož se smrt musí dostavit, není v pořádku. Zrovna tak protest neznamená ani zbabělost ani nedostatek připravenosti, je-li třeba nasadit život. Existuje odhodlané, statečné, pokojné, důstojné umírání. Vydržet důstojně až do smrti patří k nejdůležitějším úkolům, které tě čekají. Obětovat život za milovanou bytost je projev nejvyšší šlechetnosti. Tady se však jedná o něco jiného. Jde o to, zda můžeš smrt jasným úsudkem a odpovědným soudem považovat za něco, co má smysl samo o sobě. Láska či pravda mají smysl samy o sobě. Avšak tvoje smrt sama o sobě a jako taková nemá vlastní smysl a odůvodňuje tvůj odpor vůči ní. Nevychází z vnitřní nutnosti tvého bytí, nýbrž ze zděděných důsledků poruchy sjednocenosti tvé přirozenosti.
Na smrti se však něco navěky mění, sotvaže ji podstupuji jako tvůj Bratr a Spasitel. Umírám na kříži tak opravdově a drsně jako žádný člověk, neboť smrt se stává tím více smrtí, čím dokonalejší je život, který uzavírá. Sama smrt, která je nutným důsledkem prvotního porušení tvé přirozenosti, uvážíš-li pouze tento důsledek, tato holá smrt nemá místo v Mém poslání. Moje smrt na kříži kvůli tvým hříchům je krok, kterým tvůj život přechází z času do věčnosti.
Kvůli rozšířené případné krizi růstu lidské společnosti je Moje radostná novozákonní zvěst mnoha dnešním lidem právě tak cizí jako skutečnost, že smrt není pro ně bytostně nutná. Ať jsi kdokoli, ve smrti zakoušíš následek prvotní poruchy své přirozenosti, prožíváš plnou odpovědnost za své činy, přijímáš pravdu a soud. Ne však beznadějný soud, nýbrž pojatý do spásy, jež se uskutečňuje Mou láskou. Smrt už není pouhá temná hrůza, kterou rozvádí hřích do posledních důsledků. Spíše ti umožňuje účastnit se proměny, kterou Moje milosrdenství učinilo z konce nový začátek. Smrt se stává přechodem do nového života (R. Guardini, O posledních věcech, 24-26, Ř. 1972).
Smrtí končí čas tvého chtění a jednání. Prožitý život v sobě nese provedené rozhodnutí a to, co z něho vyplývá pro skutek a dílo. Vystupuješ z omezenosti a uzavřenosti pozemského bytí a předstupuješ před Mou tvář a zakoušíš Můj soud. Po smrti se ti otevírá bývalá uzavřenost lidských dějin. Zaniká možnost pro tvé další rozhodování. Přibližuji se ti v Mém vlastním svatém bytí. Zůstáváš v tom stavu, do něhož jsi dospěl: když jsi Mi stačil říci a plně prožít své "ano", tak se věčně odpoutáváš v zakoušení Mojí naprosté svobody. Kdo však uvázl v odmítání, navěky se uvězňuje v izolaci.
Vznešenost dobra je pro Mne totožná s neodvolatelností moci. S veškerou Mou opravdovostí chci, aby se stalo dobro. Tak se stane Můj pohled na tebe rozsudkem, avšak rozsudkem podmíněným tvou skutečností a tvým vytvářeným věčným údělem. Soudí tě vlastně Moje láska v tobě, nebo tvoje neláska. To vše znamená, že soudím.
Toto pojetí tvé smrti je základem veškerého tvého duchovního pastýřství - nápravy a předcházení společensky úchylných jevů a procesů, souvisejících nejen s vlastní smrtí, ale také se stárnutím a umíráním.

10. Duchovní pastýřství města a venkova
Podle početnosti a hustoty místního rozložení obyvatel na nějakém území se tvoje duchovní pastýřství svěřené duchovní rodiny či farní obce člení na duchovní správu venkova nebo města.
Zdá se, že tvoje duchovní pastýřství v Církvi má dnes větší těžkosti na venkově než ve městech. Běžně dochází k vylidňování venkova stěhováním obyvatel do měst. Značná část obyvatel venkova žije místními otázkami své farní obce pouze zčásti, pokud dojíždí za studiem a prací do města. Probíhá tu však i opačný proces. Obyvatelé města přecházejí na venkov buď k dlouhodobé rekreaci, jako chalupáři nebo pouze o víkendech, jako chataři a výletníci.
Vyznačuje-li se město správním ústředím, uplatňuje se dnes podobný rys i na venkově, kde několik vesnic správně podléhá pod některou z nich. Nová situace klade nové nároky na jednotlivé vikariáty či děkanáty, i na diecéze. Proto jako pastýř plánuj a buduj nové oblasti duchovního pastýřství, lépe odpovídajícího změněným společenským podmínkám. Duchovní pastýřství je v tomto změněném prostředí ztěžováno tím, že venkovské obyvatelstvo spíše než městské vázne v tradičních způsobech, skladbách a vzorcích zbožnosti. Projevy jeho zbožnosti nesou stopy jisté sociální oddělenosti, jako i rysy určitého selské uzavřenosti, podporované místním domácím hospodářstvím. Záhady života a nevyzpytatelnost přírody, jež bezprostředně doléhají na venkovana, jeho každodenní prožívání obtížné zvládnutelnosti přírodních sil, skoro bezprostřední styk a zápas s nimi, to vše zaměřuje venkovana spíše k trpné a vyčkávající víře než k činorodé tvorbě nových skladeb zbožnosti. Snáze tu přijímáš prostý výklad mnohých životních a přírodních záhad a ulpíváš na něm často s tuhou houževnatostí. Výrazem této spíše citově osvojené než rozumem zdůvodněné víry v nadpřirozený původ záhad života a přírody, je venkovská tradice náboženská. Tato tradice sice často postrádá přizpůsobivost a smířlivost vůči jiným způsobům a projevům zbožnosti, nicméně působí jako činitel nábožensko-obnovný, zejména v poměru k městské otevřenosti vůči novotám mj. také náboženským, přecházejícím někdy do krajnosti a snadno podléhajícím módním vlnám.
Sociologicky můžeš dělit místní obce na vesnice nebo malá venkovská městečka (2000 - 5000 obyv.), malá města (5-20 tis.), střední města, která tvoří určitý střed oblasti (20-50 tis.) a velkoměsta. Většina malých a středních měst v má v českých poměrech dlouhé dějiny. Také zde působí tradice, životní zvyklosti, různé vzory chování, které se mnohým starousedlíkům zdají být nepostradatelné. Je sociologicky ověřeno, že menší města přijímají novinky mj. i náboženského rázu teprve tehdy, až se staly běžnými v celé zemi a především v hlavním městě. Tam jsou obyvatelé často dost otevření novotám, přičinliví a obětaví, takže v náboženském oboru lze z nich snadno vytvořit pevné křesťanské společenství.
V dnešní době se města početně zvětšují. To přináší jejich obyvatelstvu lepší životní podmínky, ovšem narušuje se tím způsob společného rodinného života.
Výzkumy ukazují, že nejmenší procento nedělních návštěvníků kostela zahrnuje lidi mezi 20-40 lety. Tato okolnost je pro tvé duchovní pastýřství významná a musíš s ní počítat. Mládež se ti jako pastýři v Církvi snadno odcizí, pokud sami rodiče své křesťanství neuplatňují. Proto "odpad" dětí není především důsledkem nepříznivého vlivu okolí, ale spíše přizpůsobením se vlažným náboženským poměrům v rodině. Z toho vyplývá, že jako duchovní pastýř se musíš obzvlášť ve městech, věnuj mladým rodinám, jejich duchovnímu růstu a vzdělávání.
Životní styl velkoměsta má mj. také nábožensky velký vliv na střední a malá města a vesnice. Hromadné sdělovací prostředky, které ovládá velkoměsto, tvoří podmínku pro účinnější šíření radostné zvěsti nejen v městě, ale i v širší oblasti. Tyto možnosti, jakými vládne velkoměsto, tě zavazují k duchovnímu pastýřství na co nejvyšší odborné i společenské úrovni. Nicméně také zde musíš členit styl a úroveň své duchovní správy. Toto členění je dáno rozdělením města na kulturní a správní ústředí, historickou část města, předměstí, nejbližší okolí města, okrajová místa spjatá správně a hospodářsky s městem. Přičiň se, aby odborná úroveň tvého duchovního pastýřství v ústředí velkoměsta byla vyšší než na okraji.
Přizpůsobuj styl svého duchovního pastýřství věkovému složení té které části města, jako třeba poměrně mladému obyvatelstvu nových sídlišť.
Tvoje duchovní pastýřství ve městě je silně poznamenáno okolností, že vikariáty a diecéze zde nejsou schopny přijímat a řešit všechny úkoly působení Církve, a jejich řešení na úrovni čtvrtí je neúčelné. Podobně jako v Církvi před vyhraněním diecézí a farností vzniká zde a ustaluje se poměrně samostatné městské společenství věřících, soustřeďující se v hlavním kostele. Působení skladby tohoto společenství je dáno tím, že v městském prostředí nemá velkou úlohu vazba na bydliště, a že se lidé shromažďují spíše na základě povolání, vzdělání či zájmů. Ukazuje se, že právě v městské společnosti je Církev vměstnávána do jakési subkultury mezi jinými subkulturami, které zabírají pouze nepatrný zlomek společenského a kulturního života města. Církev se tak nachází v diaspoře.
Přesto však i ve městě je zřetelný proces růstu, během kterého v obecné Církvi vyrůstá živé společenství, prorůstající všemi městskými subkulturami, ale nesplývající se žádnou z nich výhradně. Právě ve městě se snadno prosazují netradiční skladby a vzorce zbožnosti, jaké lépe odpovídají proměnlivému rázu soudobé společnosti. Nové skladby zbožnosti v Církvi se vyznačuji zásadou dobrovolnosti. To má svůj vliv i na přijímání svátostí. Právě tvým prostřednictvím duchovního pastýře zůstává Církev jako společenství otevřena vůči občanské společnosti. Vedeš rozhovor s lidmi této společnosti a řešíš jejich nesnáze. Odstupňovaná skladba Církve a rozdíl mezi tebou jako zvláštním duchovním pastýřem na základě kněžského svěcení a laiky, obecně povolanými od křtu svatého k duchovnímu pastýřství, není tak výrazný. Proto už nejen ty jako kněz, nýbrž všichni členové farní obce nebo duchovní rodiny se cítí více spoluodpovědní za toto společenství.
Ozvláštnění náboženského prožitku každého jednotlivce a účelným zjednodušením vztahu jednotlivce k Církvi bylo způsobeno, že se městské prostředí stalo prostředím náboženské snášenlivosti a ekumenického sbližování. Soustředění většího množství obyvatelstva na malém prostoru tvoří objektivní podmínku pro rozsáhlejší a přitom dobrovolnou společnou, a tedy účinnější modlitbu ke Mně.
Jako křesťanský laik se snaž vycházet vstříc potřebám města. Neomezuj svou spolupráci na úzké hranice své duchovní rodiny, farní obce nebo diecéze. Přičiň se o rozšiřování své působnosti na mezi farnostmi, diecézemi, různými duchovními rodinami řádovými na národní a mezinárodní úrovni.
Přičiň se o zřízení diecézní pastýřské rady. Tvoje laické spolupůsobení v těchto radách může rozšířit možnosti působení zvláštních duchovních pastýřů v Církvi. Také se snaž jako laik zúčastnit diecézních synod a dílčích porad na úrovni provincií a děkanátů. Kromě toho vynalézej a objevuj a využívej vlastní prostředky a způsoby k rozvíjení svého zapojení na národní nebo oblastní úrovni (Jan Pavel II., CL,25).