LEDEN 2001

_____________________________________________________________

Rosa Mystica

+

Časopis pro duchovní život

_____________________________________________________________

 

Ročník VII.,číslo 1                                                                    leden 2001

_____________________________________________________________

Obsah: E.Dickinsonová-Náš cíl, TB,Nám, nám, narodil se...(1), Michelangelo, Otec T.,Loretánské meditace, BT,Božské doteky v kosmu (1), B,K nejvyššímu cíli (1), Michelangelo, Čím více prchají dny, J.M.V, Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP (13), E.Dickinsonová,Zpívám, Zprávy

_____________________________________________________________

 

Náš cíl se přiblížil -

nohy nás donesly

až před nejzazší odbočku,

nazvanou Věčností.

 

Krok dostal náhle strach,

nohy se vzepřely.

Vpředu jsou města, před nimi

však háje zemřelých.

 

Na ústup nezbyl čas -

směr nazpět - uzavřen -

před námi vlajka Věčnosti

a Bůh u každé z bran.

Emily Dickinsonová

Nám, nám, narodil se...

Úvod

Jak se liší křesťanství od tolika jiných náboženství? Copak není ve všech náboženstvích stejný Bůh?

Křesťanství se jeví jako vyvrcholení všech náboženství, neboť je to absolutní náboženství. Křesťanstvím byla nejdokonaleji uskutečněna náboženská myšlenka. Křesťanství se liší od jiných náboženství tím, že je to nejen řešení vztahu člověka k Bohu, ale i tím, že toto řešení přijímá od Boha. Liší se též od židovství např. tím, že je vyvrcholením tohoto styku s Bohem, tohoto přijímání poučení o sobě a o Bohu přímo od Boha. Takový je totiž smysl Zjevení!

Jsou sice pravdy, ke kterým by člověk mohl sám dospět, ale oslabení lidského rozumu, vliv emocí a životních okolností působí, že se všichni lidé nemohou soustavně zabývat těmito otázkami, protože zdaleka ne všichni k tomu mají dost odhodlání, schopností, času a možností. Dějiny ukazují, že vynikající jedinci dosáhli jakéhosi poznání o Bohu, a to ještě s příměsí bludů až po velmi dlouhé době.

Byla to však nesmírná Boží láska, která nás povolala k nadpřirozenému cíli. Jenže my sami od sebe nemůžeme tento cíl poznat. Proto bylo pro nás nutné, aby nás Bůh o něm poučil. Tak přicházíme k nutnosti Zjevení, ovšem k nutnosti podmíněné svobodným, nadpřirozeným povoláním od Boha.

Jaký je rozdíl mezi přirozeným náboženstvím a náboženstvím nadpřirozeným?

Tak mluvíme o náboženství přirozeném a nadpřirozeném podle toho, zda se ve svém vztahu k Bohu řídíme přirozeným poznáním Boha, anebo zda si tento vztah upravujeme tak, jak Bůh, jenž jej dal a zjevil, sám nám jej ukázal.

Jaká jiná než křesťanská řešení smyslu a podstaty náboženství se vyskytují?

Na jedné straně stojí naturalisté, kdežto na druhé straně subjektivisté, kteří zásadně odlišně vykládají smysl a podstatu, nebo i původ náboženství.

Naturalisté v různých obměnách vysvětlují původ náboženství jako výplod lidské přirozenosti a škodlivý výplod, takže je potřeba ho v zájmu lidské společnosti odstranit.

Empirikové vykládají původ náboženství jako výplod lidského strachu nebo snahu, vyjádřit svůj vztah ke společnosti, na níž se cítí závislí.

Idealisté považují náboženství za projev uvědomění si sebe, Boha v nás. Subjektivní idealismus Kantův zužuje náboženství na uvědomění si svých povinností vůči lidem, jako by tyto povinnosti byly stanoveny Bohem. Kant odmítá jakoukoli úctu k Bohu samému.

Deisté, kteří ohledně Boha tvrdí jenom to, že někde je něco většího, než oni. I když připouštějí nějaké božstvo, uznávají je pouze za neosobní sílu. V úctě k tomuto božstvu připouštějí jen vnitřní projevy, zatímco odmítají jakýkoli vnější projev této úcty.

A jak se křesťan dívá na náboženství?

Pro nás je náboženstvím souhrnem pravd a pokynů, jimiž se určuje náš životní vztah k Bohu. Subjektivně je náboženství zvláštní pohotovost uznávat v životě tuto závislost na nejvyšší bytosti. TB

 

+ + +

 

Až nyní, starý, na konci svých sil

poznávám, světe, jak nám umíš lhát.

Slibuješ mír, ač nemůžeš ho dát,

a klid, ač hyne, než se nerodil.

S hanbou a se strachem cítím,

že těch pár chvil,

které tu ještě mám,

probouzí ve mně zas ten sladký klam -

a ten, kdo žije v něm,

jen vraždí duši, tělu neprospěl.

Vím podle sebe, žel,

že na nebesích lepší úděl mají

ti, kdo se zrodí a hned umírají.

Michelangelo Buonarroti

+ + +

 

Loretánské meditace

Kdo hledá šťastný život, jak zde na zemi, tak jednou na věčnosti, nalezne ho pomocí Marie. Proč se obracíme k Marii? Proč ji máme tolik uctívat?

Hlavní pohnutkou mariánské úcty je její důstojnost. Jakou důstojnost mají mocnáři tohoto světa! S jakou úctou se k nim blíží žádosti poddaných pronášené s úctou, když plní jejich rozhodnutí! Ještě výše než oni jsou svatí. Vždyť v celém vykoupeném Božím lidu je hlásána jejich chvála. Sám Bůh je oslavuje divy a zázraky. Ještě větší je důstojnost andělů. Stojí u Božího trůnu a jsou obrazem nekonečné svatosti a velebnosti Boží.

Avšak Maria je víc, dá se říci skoro nekonečně víc než všichni mocnáři světa, víc než všichni andělé a svatí. Ale proč? Poněvadž je Matkou Boží. Lidí i andělé jsou při vší své vznešenosti jen služebníci Boží. Ale Maria je ta, jež zrodila Syna Božího, Pána nebe a země. Jedině Maria smí říci Ježíši Kristu: Ty jsi můj Syn a já jsme Tvá Matka. Jak vznešená je důstojnost Marie Panny! Jak pravdivě volá sv.Petr Damiani: "Kdo je větší nad Marii, která nosila Boha ve svém těle!? Nikdo ji nepředčí, jenom Ten, který ji stvořil!"

Další pohnutkou úcty k Marii je její svatost.

Diamant se nezasazuje do olova, nýbrž do zlata. Maria má jako Matka Boží nejvyšší důstojnost. Proto jí nepřísluší jen všední svatost, ale důstojností a svatostí předčí všechny svaté. A je tomu tak. Všichni světci a světice jsou poskvrněni dědičným hříchem, kdežto Maria je zvláštní milostí uchráněna od hříchu. Všichni světci a světice, kteří si zachovali nevinnost až do hrobu, dopustili se přesto nějakých hříchů. I zde je Maria výjimkou. Ani sebemenší stín hříchu nezkalil její čistou duši. Platí o ní slovo Ducha svatého: "Celá jsi krásná přítelkyně má a poskvrny není na tobě!" A co říci o jejích ctnostech? Měla je všechny v nejvyšší míře. "Co bylo na některém svatém výtečného", říká sv.Tomáš z Villanovy, "to lze spatřit na Marii. U ní je trpělivost Jobova, tichost Mojžíšova, víra Abrahámova, čistota Josefova, moudrost Šalamounova, pokora Davidova, horlivost Eliášova, u ní je čistota panenská, síla mučednická, zbožnost vyznavačů, moudrost učitelů. Kdo spočte její zásluhy? Jelikož čistá láska k Bohu plnila její srdce a byla vzpruhou některých jejích snah a jednání, potom každý její krok, každé její slovo každý skutek byly záslužné. Její zásluhy jsou jako zrnka písku na mořském břehu." Jako je Maria nejblíže Bohu svou důstojností, tak je mu nejbližší svou svatostí.

Hlavní důvody naší úcty k Marii jsou, že je Matkou Boží a je nejsvětější ze všech tvorů. Ale láska k Bohu a láska k bližnímu je nerozlučně spojena. Sv.Jan píše: "Kdyby někdo říkal: Já mám Boha rád!, ale přitom by měl svého bratra v nenávisti, nemluví pravdu. (1 Jan 4,20) A je také pravda, že čím více kdo miluje Boha, tím víc miluje i své bližní. Jak mnoho vykonali svatí z lásky k bližním, že milovali Boha. Mnozí pro ně obětovali i své jmění, svobodu i život. Ale kdo víc miloval Boha než Maria. Oheň její lásky k Bohu nelze vylíčit. Proto také nikdo z nás nemůže milovat víc než Maria. Láska, jakou chovají všechny matky ke svým dětem, je pouhým stínem ve srovnání s láskou, jakou chová Maria ke každému z nás.

Jak nám dává najevo tuto lásku?

Největší dobrodiní, které nám prokázala je, že nám porodila Spasitele. Ježíš Kristus je Mariin Syn. Od ní dostal lidskou přirozenost, v níž za nás trpěl a umřel. Bez to bychom byli dosud kořistí ďábla. Kdokoliv tedy myslí na největší ze všech milostí, na milost vykoupení, ten musí myslet na Marii. Bez Marie není Vykupitele ani spásy.

Z toho také můžeme sledovat, jak chce, aby všichni lidé byli spaseni, když nám ještě v hodinu naší smrti vyprošuje obrácení. Všechna ostatní dobrodiní plynou lidstvu zásluhou Marie. Ona zmůže u Boha všechno, neboť je Matka Boží. Jak je Bůh všemohoucí na trůnu, tak je Maria všemohoucí na kolenou. Bůh uděluje všechna dobrodiní prostřednictvím Marie.

Mariánská úcta je znamením vyvolení. Totiž tím, že kdo vede zbožný život nebo sice hřešil, ale činí pokání a horlivě ctí Marii, smí doufat ve spásu. Proč? Protože mu Maria vyprosí milost vytrvat v dobrém. Kdo ji však nectí nebo se jí přímo protiví, nese znamená zavržení. Ježíš nemůže milovat a přijímat na milost ty, kdo nemají v lásce Jeho Matku. Jako je podle slov sv.Anselma nemožné, aby ty, kdo se od Marie odvracejí a protiví se jí, byli spaseni, tak zase ty, za něž se přimlouvá, budou spaseni. Otec T.(Pokr.)

 

+ + +

 

Zpívám, že musím čekat,

jen čepec uvázat

a zavřít dveře do domu.

Víc nemám dokázat,

 

než zazní jeho kroky

a vyjdem ke světlu

a řeknem si, jak zněl náš zpěv,

jímž plašili jsme tmu.

Emily Dickinsonová

+ + +

 

Božské doteky v kosmu

1. Zdrávas, Hvězdo mořská

Matka učí na klíně své dítě modlitbě. První je znamení kříže. Matka začíná: "Ve jméno Otce..." Dítě udělalo kříž, opakovalo slova: V jménu Otce... a na chvilku se odmlčelo, zadumalo a pak řeklo mamince: "Ale, mami, copak v nebi není máma?" Matka plná dojetí přivinula dítě k srdci a šeptá: "To víš, že je v nebi maminka, k níž tě také naučím modlitbě. Bude i tam, matkou vždy milující!"

Vlivem objevů a vynálezů koncem druhého tisíciletí však mnohý člověk podléhá zvědavosti. Dětinsky vzhlíží ze své rodné země kamsi do dálek vesmíru. Vtírá se mu otázka, na niž od dětských let přestal nacházet uspokojivou odpověď. Znovu se mu vrací otázka: "Jsme tady sami nebo ne? Je lidstvo ve vesmíru osamělé či nikoli?"

Díky novým astronomickým objevům se opakují otázky: Obíhají také jinde ve vesmíru planety kolem jiných hvězd? Jaké je jejich chemické a fyzikální složení? Nemohl by tam vzniknout ještě nějaký jiný mimozemský život?"

Naše víra odpovídá: "Bůh ve své všemohoucnosti mohl stvořit ještě jiné formy života." Ale člověk se pořád ptá: "Jaký je ten život jinde? Jsou tam nějací jiní inteligentní tvorové? Nemohou být ještě inteligentnější než člověk? Co kdyby někde byli nějací mimozemšťané s nadlidskou inteligencí?"

Víra mu odpovídá: "Bůh stvořil ještě inteligentnější tvory, než je člověk, totiž anděly, ryze duchové bytosti. Bůh hodlal svěřit správu stvoření nejvyšším tvorům, andělům. Jenže někteří z andělů odmítli sloužit Bohu a pyšně se chtěli stavět se na místo Boha. Tak se vedle dobrých andělů vyskytují zlí andělé. Ďábel svedl k hříchu i člověka. Bůh však vrátil člověku ztracenou nevinnost skrze svého jediného Syna Božího. Ježíš Kristus nabídl člověku účast na životě nadpřirozeném. Maria je první člověk, který naplno splnil Boží očekávání. Třebaže je člověk méně dokonalý než anděl, přesto Bůh svěřil všechno tvorstvo do správy člověku, a to ještě ženě, která bývá považována za slabší než muž. Země je jediná v celém vesmíru posvěcena působením vtěleného Syna Božího, Spasitele lidstva a celého světa. A člověk je poslán hlásat radostnou svět o Božím království do celého světa a pokřtít všechny, kdo tuto pravdu dobrovolně přijmou ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Ďábel, který se sám připravil o věčný život s Bohem, závidí člověku Bohem svěřené prvenství ve světě a vesmíru. Proto se ho snaží odvrátit od Boha. Tak člověka znepokojuje různými nebývalými zjevy ve vesmíru. Až člověk zbavený přesvědčení o pravdivosti své víry začíná s pozorovacími pokusy. Vysílá do celého kosmu signály: "Haló, je tam někdo? " a pak napíná své uši nastavené o různé naslouchací přístroje. Je přitom sporné, nakolik je toto hledání mimozemské inteligence vědeckým bádání, a nakolik jde o spiritismus, o nemravné vyvolávání duchů."

Člověk se ptá: "Není možné, že Bůh stvořil život jako semeno, které nese kosmický vítr, až padne do úrodné půdy, aby pak někde vzešel?" A víra mu odpovídá: "Při Boží všemohoucnosti je možné všechno, ale důkazy o tom nemáme." - "A copak by to neodporovalo učení víry, že Bůh stvořil člověka v jednom dni, kdybychom předpokládali, že mezi stvořením člověka jako semene a jeho rozvinutím uplynula tisíciletí? " - "Neodporovalo by to víře, protože u Boha je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Co se lidem jeví jako dlouhá časový úsek, to je u věčného Boha pouhý okamžik." - "Pak se tedy musíme snažit navázat spojení s dokonalejšími tvory na nebesích a získat jejich pomocí dokonalejší poznání, abychom se nakonec ještě více přiblížili Bohu." - "Jde však o to, kde člověk hledá tato nebesa. Jestliže hledá nebesa v okolním vesmíru, pak bloudí pouští vesmíru, aby se nakonec zklamaně vrátil na mateřskou planetu Zemi. Tak se vlastním nákladným pokusem přesvědčí o správnosti Aristotelova předpokladu, že pohyb v kruhu je nejdokonalejším pohybem. My však věříme, že nebe je všude tam, kde je Bůh, tedy i zde, a že v nebi jsou spolu s Bohem nejen duchové bytosti jako andělé a svatí, ale i Kristus a Maria se svými těly, pak se na tuto nebeskou cestu můžeme vypravit už zde na tomto místě vesmíru. Vydejme se už dnes na tuto nebeskou výpravu uprostřed kosmu!"

V duši každého člověka je tajemná struna, a ta se vždy zachvívá, a ani v srdci nejhoršího z lidí neochabne. Slovo, jež tuto strunu rozezvučí, je slovo otec a matka. Modlíme se: Otče nás, jenž jsi na nebesích, jak nás naučil Pán Ježíš. Ale v nebi máme také matku. Ano, tak něžně milující. Ježíš nám ji ukazuje se slovy "Hle, matka tvá!" Jak útěchyplné je pro nás, že smíme Matku Boží nazývat svou matkou. Země ji nazývá svým květem, nebe svou Královnou, ale člověk jako Bůh ji nazývá Matkou.

Jako Syn Boží, tak jásejme jí vstříc po celý máj: Buď zpráva, naše sladká Maria! Co nám tentokrát řekne nebeská Matka, Panna Maria?

V mariánské písni zpíváme: "Matko Boží, neslýcháno, že by někdo v těžkosti nadarmo se, svatá Panno, utíkal k tvé milosti."

Maria Panna se často osvědčila plavcům uprostřed moře jako jediná z hvězd, schopná zachránit plavce z nebezpečí a dovést je bezpečně do přístavu. Směle se s ní vydejme i do nejodlehlejších končin a nepřehledných dálek vesmíru. Máme k tomu ten nejbezpečnější nebeský raketoplán, jaký lze nalézt, Petrovu kosmickou loď, Církev svatou, zbudovanou Ježíšem Kristem. Plavíme se do přístavu věčnosti. Co se zde proti nám zvedá záludných úskalí nevěry a pochybností, černých děr hříchu, pokušení spojenectví s podivným mimozemšťanem, s nadlidskou, ovšem zvrhlou inteligencí! Kolik skvělých nabídek vládce světa nás svádí k úchylce od správného kursu! Kdo nás v bouři kosmických nebezpečí a šťastně přivede k cíli? Jedině Maria, jasná stálice, jak o tom svědčí píseň:

Jako plavcům v širém moři, nám též vůdčí hvězdou buď,

utěš srdce v každém hoři, světlem lásky naplň hruď.

Ó, Královno nebeská, celý svět to dosvědčuje,

že kdo v tebe důvěřuje, dobrou Matku v tobě má: ty ho slyšíš,

a vyslyšíš ve své lásce přečisté jeho prosby zajisté.

Stačí jen jeden pohled k Hvězdě mořské, jak jasně vyniká krásou a jak na nás vlídně shlíží. Pohleďme na temnou noční oblohu, jak se třpytí hvězdami. Zvláště některé vynikají jasem a poutají naši pozornost. A zaleťme do nebeských sfér, kde dlí nesčetné zástupy andělů a svatých. Církev sama o nich svědčí, že budou zářit jako hvězdy slávou, kterou mají od Slunce, Ježíše Krista. A nade všemi září nejkrásnější hvězda Panna Maria.

Jako svit hvězdy je čistý, nedotčený prachem, tak čistá, skvrnou hříchu nezkalena je krása svaté Panny. Sám Duch svatý pod vlivem její krásy volá: "Celá jsi krásná, má přítelkyně, není poskvrny na tobě." Její krása se zaskvěla na úsvitu lidstva v ráji: "Nepřátelství ustanovuji mezi tebou..." Maria bez hříchu počatá. Krása Panny Marie, Hvězdy mořské se jeví nejen v tom, že je prosta skvrny dědičného hříchu, ale také v tom, že je ozdobena všemi milostmi a dary Božími, jak ji pozdravil Gabriel: "Zdrávas, Maria, milosti plná." Její jas je zvýšen také velkými výsadami, jimiž vyniká nad všechny ostatní tvory. Stala se Matkou samotného Boha a nepozbyla své panenství. Jako paprsek světla prochází sklem, ale jeho lesk neporuší sklo, tak Syn Boží prošel panenskou Matkou, aniž porušil její panenství, nýbrž je naopak povýšil: "Žena sluncem oděná." Sv.Anselm říká: "Nic ti není, paní, rovno, nic, co by mohlo být k tobě přirovnáno, neboť vše je buď nad tebou nebo pod tebou, nad tebou je jedině Bůh, pod tebou je všechno ostatní, co není Bůh."

Jaká radost nás zaplavuje při pomyšlení, že tato vznešená Královna, překrásná hvězda jitřní nejen září krásou, ale též na nás vlídně shlíží. A tato krásná, vznešená Královna nadhvězdná, jež byla povýšena všechny anděly zrovna tak jako všechny vesmírné galaxie, pečuje o každého z nás a každému zvlášť se věnuje s něžnou, mateřskou láskou. Planety a hvězdy a nejrůznější kosmické útvary na nás svítí, ale svítí studeným světlem, které nedává smysl našemu životu, nevede nás cílevědomě a laskavě k našemu životnímu cíli. Hvězda mořská je jiná. Důvěrně zná nás všechny. Dávno zanikne celá naše pozemská civilizace, ale Maria ve svém srdci nezapomene na nikoho z nás.

Uprostřed vtíravých reklam a svůdných nabídek vládce světa nepřeslehněme tradiční vyzvánění zvonů a pospěšme k mariánským oltářům za tichých večerů. Naslouchejme pozorně jejím slovům, zpívejme jí písně, přinášejme jí věnec růžencových modliteb, buďme přítomni na mši svaté a hojně přistupujme ke svátostem. Svatý Bernard chválí Hvězdu mořskou: "Kdykoli pozoruješ, že se na vlnách tohoto života potácíš jako v bouři, neodvracej se od jasné hvězdy Marie, nechceš-li v bouři zahynout! Když mohutní přívaly pokušení a těžkostí, upínej se k hvězdě, vzývej Marii! Když jsi zmítán vlnami pýchy, lakomství a ctižádosti, vzhlédni k hvězdě, vzývej Marii! Jestliže na tebe doráží hněv, děsí tě velikost hříchů, trápí tě výčitky a sráží malomyslnost, jdi k Marii! Kdo chceš být hodný její přímluvy, následuj její příklad. Kdo ji následuje, nesejde z pravé cesty. Budeš-li ji vzývat, neztratíš naději. Bude-li tě podporovat, neklesneš. Když se tě Maria ujme, dojdeš cíle." BT (Pokr.)

 

Pojďme blíž

 

Přiklekněme na chvíli          5 Příteli ty s nebe náš

k Hostu v bílé hostii            hledáš srdce, zde je máš

on se k duši nachýlí             prokvas je svou milostí

ostnů čile zhostí ji.            s celou naší bytostí.

 

O radosti andělů                 Nepřítel je hrozivý

z lásky přišels k nám dolů       světa dech je mrazivý

vzal jsi peklo útokem            tvoje dětství toť vzor náš

krev ti tekla potokem.           co nás dusí překonáš.

 

Z téže lásky Bože náš            Kdo z nás jako Imelda

denně za nás umíráš              dětské duše pel ti dá

na kříži mše tajemné             toho život bílý je

nahni kalich také mně.           padlý sníh stvol lilie.

 

Tolik dětí ztracených            Přiviň nás k své Matičce

ač tvou krví placených           k svaté Boží rodičce

neví o tvé lásce nic             vaši chceme celí být

ber jich na klín stále víc.      každým dechem se líbit.

 

V způsob chleba zahalen

Ježíši bud pochválen

s Otcem Duchem oslaven

na věky věkův Amen -

Patrik Kužela 1/2 41

 

K nejvyššímu cíli

Ze všech sil

Bývaly doby, kdy bylo moderní mluvit o odcizemí. Dělník vzdychal nad svým odcizením prý kvůli tomu, že ho kapitalista okrádal o část jeho výrobku. Zaměstnanec průmyslového podniku prožíval odcizení prý kvůli tomu, že jeho práce na pásu nebo ve výrobní lince je rozdrobená na spoustu nesouvislých úkonů, takže on už neprožívá její začátek ani konec. Úředník zakoušel odcizení prý kvůli anonymitě úřadu, ve kterém se jeden věnuje sběru nějakých dokladů, jež pak postupuje jinému úředníkovi k jejich třídění, a ten pak dalšímu a dalšímu, až poslední se věnuje jejich skartaci. Občan prožíval odcizení prý proto, že ho nadřízený bezejmenný stát bere jen jako neživé kolečko a šroubek a postupně ho docela vstřebává. Příslušník společnosti hojnosti, si uprostřed blahobytu stěžoval na odcizení prý kvůli tomu, že se vlastním přičiněním a svobodně nepodílel na tvorbě a zajištění tohoto bohatství. Přesycený konzument vymožeností spotřební společnosti lamentoval uprostřed blahobytu nad svým údajným odcizením prý kvůli znásilňování svých potřeb rafinovanou nabídkou světa či kvůli obtížnosti vybrat si z nepřehledného sortimentu nabídky zboží a služeb tu pravou. Manažer průmyslové společnosti si stěžoval nad odcizení prý kvůli neustálému životu ve spěchu a shonu. Vzdělanec prožíval odcizení prý proto, že byl bez svého přičinění a proti své vůli vržen do světa. A všechny ty odcizence bezradně a nemohoucně pobíhající od ničeho k ničemu spojovalo jedno slovo, totiž STRES. Mělo vystihovat jejich úzkost, starost, sklíčenost a nezvládnutné napětí. Neříkalo však nikdy nic o svým zdrojích ani o způsobech, jak tomu čelit. Každý se vymlouval na něco nebo na někoho jiného, než byl on sám.

Co je to stres? Stres je moderní maska posedlosti člověka vládcem světa. Kdokoli se naplno vydal světu, ten dříve nebo později zakusil únavu, znechucenost, nudu, hnus, zoufalství.

Jak má člověk ale vyskočit ze své kůže, překročit vlastní stín, a odhalit smysluplnost sebe sama? Sám o sobě to člověk ve světě nedokáže. Základem všeho je, člověk stává člověkem, když se naplno oddává a zasvěcuje druhému, který jej dokonale miluje a přeje člověku dokonalou lásku a také mu ji opravdu dopřává. Je třeba se rozhodně, upřímně a naplno vydat za svou životní Hvězdou. Sotva člověk objeví tuto drahocennou perlu, má za ni všechno dát. Řešením stresu a odcizení moderního člověka je naplno se obětovat a zasvětit. Plnou parou a na plný plyn se vyrazit za životní Hvězdou. Celý čas svého života je třeba proměnit v plné službě a zasvěcenosti této svrchované Lásce, Pravdě, Dobru, Kráse, této vrcholné skutečnosti. V zájmu sebezáchovy dlužno uznat a přijmout rytmus, který je přirozeně vlastní každému člověku, rytmus denního bdění a nočního spánku. Ale to samo by nestačilo. Je nutno tento biorytmus posvětit, zušlechtit a kultivovat. Jak? Pravidelnou důvěrnou rozmluvou s tím, který je každému člověku tak intimně a osobně blízký, že je nám bližší, než jak jsme blízký každý sám sobě. Je třeba vtisknout každému dni, ale i každému týdnu, ba i roku, a dokonce celému životu rytmus rozmluvy s touto vrcholnou, člověku osobně blízkou skutečností. Tak má být lidský život pravidelně a vyrovnaně rámován dílem rozmluvou s Bohem a dílem rozmluvou s druhými o Bohu.

Je třeba posvětit celý život a celý náš čas, ať vázaný prací, spánkem a opatřováním potřeb, nebo čas volný. K tomu slouží člověku modlitba bohoslužby hodin. K účasti na této modlitbě je přitahován nejen ten, kdo se službě Bohu zasvětil naplno a celým srdcem, ale i ten, kdo žije ve světě. Celý Boží lid se víc a víc vtahován do účasti na modlitbě bohoslužby hodin. V ní se v souladu s lidským biorytmem i s povoláním člověka k tomu, aby se někomu naplno oddal a zasvětil, posvěcuje každý okamžik lidského života.

Jako se někdo spokojí při jízdě s obyčejným benzínem, tak zase jinému to zase nestačí. Chce jezdit na lepší palivo, na speciální benzín a to na plný plyn a stále rychleji, spolehlivěji a čistěji. Tak se někdo omezuje na příležitostnou rozmluvu s Bohem, totiž hlavně když člověku teče do bot. Jiný však touží a je ochoten v tomto směru jít úplně a důsledně. Tak člověk svěcením docela dává do služeb Církve. Církev chce co nejvíce soustředit své povolané a zasvěcené. Chce je soustředit i v tom nejtajuplnějším a nejdůvěrnějším styku duše s Bohem, totiž v modlitbě.

Proč ale není aspoň zde člověku dopřána svoboda? Proč má být někdo zavazován k povinnému posvěcování času zvláštní modlitbou? Jaký to má smysl a nadpřirozený význam?

Apoštol Pavel píše: "Nevíte, že při běhu na závodišti sice všichni závodníci běží, ale cenu že získá jenom jeden? Běžte tak, abyste jí dosáhli! Kdo se však chce zúčastnit nějakého závodu, zachovává ve všem zdrženlivost. Oni to dělají, aby získali věnec pomíjející, ale my věnec nepomíjející!" (1 Kor 9,24-25) Když se tedy průkopnicky vydáváme za svým životním cílem a podřizujeme se rytmu toho, co je nám přirozené, abychom to s Boží milostí proměnili, a když vyrážíme plným plynem, abychom dosáhli tohoto nepomíjejícího vítězství, stáváme se cestou, spojkami mezi Bohem a lidmi. Proto od nás Církev chce, abychom se soustavně a naplno spojovali s Bohem, s nímž máme spojovat i své bližní. Tak mají všechny ostatní naše úkoly ustoupit a všechny naše ostatní závazky mohou být nanejvýše prostředky v tomto základním úkolu, abychom přivedli ostatní k Bohu, a abychom snesli dosažené nebeské dary a milosti věřícím. Proto nás tolikrát denně svolává matka Církev a spíná nám naše ruce. Ve všech dobách si lidstvo ze svého středu volilo zástupce, kteří měli být zvláštním způsobem zasvěceni Bohu. My jsme si sebe nepostavili do tohoto povolání, nýbrž Církev sama nás k tomu vede. Vydal nás náš lid, naše rodina, náš národ, naše pokolení. Uvolnili nás pro toto poslání, protože nás k tomu vyvolil Bůh a Církev nás přijala, abychom byli zástupci u Boha. Proto jménem Božího lidu přinášíme oběť, a také jménem lidu máme spínat své ruce k rozmluvě Církve s Bohem. Nejsme nadarmo prostředníky, nýbrž máme podávat nebesům to, co má země nejvzácnějšího, totiž lásku k Bohu. Všichni se nemohou naplno věnovat službě Boží, kdežto my jsme bohoslužbě dokonale a naprosto zasvěceni, protože to je naše posvěcení. Nejvyšší majestát Boží si zaslouží, aby mu lidé, či alespoň vyvolení z lidu podávali oběť svého času, oběť všeho ostatního. zaslouží si, aby mu lidé věnovali celý život, aby mu patřila každá naše chvíle. Ovšem to je ideál, který není snadno uskutečnitelný v pozemských poměrech. Proto dokonalá láska bude uskutečněna až na onom světě, kde totiž budeme jednou patřit Bohu se vším, co jsme, kde budeme pohlížet jenom na Něho, kde nás od něho nic nebude odvádět, ani tělesné ani jiné potřeby. Tak má mít Církev aspoň několik těch, kteří by vtiskli svému času rytmus rozmluvy s Bohem. Tak se s Boží milostí buduje v našem vnitřním prožívání času osvícená hráz proti odosobněnému zakoušení života, proti zážitku cizoty a nesmyslnosti života, podléhajícího tělu a světu.

Avšak je to také požadavek harmonie Božího stvoření, aby totiž byla ve světě účinná protiváha tomu, že se na různých místech spolčují lidé a budují celé struktury hříchy k hlasitému veřejnému rouhání Bohu, Ježíši Kristu a Matce Boží. V Božím lidu tvořícím společný šik, veřejně chválící Boha, Krista a svatou Pannu se buduje zdravá kulturní záloha Božího lidu.

Lidé oceňují všechno jen podle toho, co a jak je výnosné. Proto většinou přinášejí Bohu jen zbytky. Církev tedy vyžaduje od svých vyvolených, aby dávali Bohu nejkrásnější denní chvíle nezištně, třebaže hmotná návratnost tohoto vydání je ubohá. Když si někdo navykne žít z oltáře, je zde nebezpečí, aby se také nechtěl zařídit na účet oltáře. Modlitba bohoslužby hodin, ve které je pouze láska, pouhé poddání se Bohu bez okamžité naděje na rychlou návratnost odměny, je stálou připomínkou, že duchovní povolání není zaměstnáním, ale službou Bohu, nikoli výdělečnou činností ani dobýváním chleba vezdejšího. Když si vzpomeneme, že na celém světě stoupá dennodenně tolik slov modlitby, tolik úkonů opravdu nezištné a čisté lásky k Bohu, tedy víme, že je zde aspoň jedna z nemnohých škol nezištnosti a čiré lásky, která nespoléhá na okamžitou návratnost svých vydání, na hmotné odškodnění.

Bůh, kterému sloužíme a k němuž máme vést lidi, je hoden naší nesmírné úcty. Musíme se cvičit v této opravdové, nevypočítavé lásce k Bohu. Proto Církev klade celému vykoupenému lidu do rukou modlitbu k posvěcení času. Třebaže k ní zavazuje jen některé své vyvolené, přesto k ní zve celý Boží lid.

Celé křesťanství je založeno na milosti. Pouhou milostí a láskou jsme se stali Božími dětmi a vykoupeným Božím lidem. všechno, co máme, máme z nadpřirozeného hlediska jenom z milosti. K tomu poznání nakonec vede Bernanos v Deníku venkovského faráře, který by bez naprosté zakotvenosti v Bohu, bez stupňující se osvícené zamilovaností do Boha v lidech a do lidí v Bohu, musel vyústit do hrozné duchovní zkázy. Jenže získání zkušenosti, že všechno je nakonec jenom Boží milost, nadpřirozeně proměňuje šedý lidský úděl v pestrou zahradu, vynález zkázy proměňuje v požehnaný a čistý zdroj nadlidské síly, v úžasné perpetuum mobile. K hledání a osvojování si této zkušenosti je třeba vést celý Boží lid, aby se mnozí nedomnívali, že křesťanství je nějaké opium národů, nebo jen nějaká duchovní hygiena, a že stačí plnit jenom vnější úkony. Ježíš říká: "Beze mne nemůžete nic." Musíme prosit o všechny nadpřirozené milosti. Největší milost je nezvratné dosažení dokonalosti, spása. Proto má být celý náš život prozářený modlitbou, abychom si vyprosili milosti potřebné k dosažení cíle, k přemožení všech překážek, kterou jsou na naší dráze, vedoucí ke spáse.

Rozmluva s Bohem, častá a pravidelná modlitba je především příkladem. Je však ještě více. Je také nadpřirozeným posilováním naší práce. Pošetile jednají, kdo přehlížejí modlitbu k posvěcení času, nebo ji různě nahrazují, se zdůvodněním, že taková modlitba je dnes, kdy je člověk přetěžován správou svěřených záležitostí. Je to jako chtít jezdit o závod s ostatními a nedoplňovat pohonné látky. Všechny lidské výmluvy se podobají tvrzením hasiče: "Nemám čas zdržovat se u benzínového čerpadla, když jen tak tak stihnu objíždět všechna místa, kde mi něco hoří."

Člověk není stvořen jenom pro práci a pro skvělé vnější výkony. Potřebujeme soustavnou duchovní obnovu, osvěžení a doplnění a rozvíjení duchovních sil. Každý křesťan, a zejména duchovní osoba je průtokem Kristových milostí. Každý jsme od křtu svatého nositelem obecného kněžství. Proto skrze každého křesťana všeobecně protékají veškeré milosti na celou Církev, na celý Boží lid. Všechny starosti a bolesti věřících i nevěřících patří každému křesťanovi. Tak máme být všichni rozepjatými pažemi v Kristově Církvi, a všechny útrapy a strasti všech a jejich prosby a potřeby máme stále pozvedat k nebesům.

Proto nám Církev klade do rukou zvláštní modlitbu k posvěcení času, kde žalmy vyjadřují všechny nálady duše, všechny potřeby. V těch žalmech se vyplakala a vyzpívala lidská duše. Všechno, co ji tíží a děsí, všechno, v co doufá, a o co prosí, všechny její vzlety vděčnosti, bázně a lítosti vůči Otci nebeskému jsou vysloveny v těchto žalmech. Jimi povznášíme onu lidskou duši, se všemi jejími potřebami a touhami.

Všichni tvoříme Kristovo tajemné Tělo. Máme se modlit, abychom byli příkladem všem, kdo jsou s námi duchovně spojeni jako Boží děti. Avšak nejenže předáváme do tohoto těla, ale také že my sami jsme v této modlitbě bohoslužby hodin uchopeni tisíciletími putování Božího lidu dějinami. Modlíme se žalmy, v nichž se ozývají vzlyky proroků, pláč kajícníků všech dob, vzepjetí mučedníků, horlivost apoštolů, svaté nadšení vyznavačům Boží bázeň panen. To všechno se jako požehnaný proud slévá v našich modlitbách. Současně s námi se modlí všichni svatí všech dob. Ale především se v těchto žalmech modlí s námi sám Kristus a jeho Matka Maria. Přijali jsme tyto modlitby z Kristových úst. Z onoho volání věků vybrala Církev nejkrásnější modlitby, žalmy, modlitbu Páně, krásná vyjádření potřeb Církve obecné, jak si je Boží lid vynašel během dvou tisíciletí.

Ježto se s námi modlí celá Církev obecná, tedy nám hned také ukazuje, co se modlili svatí a světice, a jak silná byla modlitba u svatých. Krátké životy svatých nám představují všechny svaté jako velebné postavy modlitby, jež se dovedly ztišit a které nacházely svou posilu právě ve vroucné, opravdové modlitbě. Zde se také ukazuje, že svatí zdaleka nebyli jenom apoštoly, ale že byli především Božími, svatými. Právě modlitba z nich udělala apoštoly, modlitba dala jejich úsilí ovoce a takový užitek.

Kolikrát na nás dopadá osamělost v službě Bohu. Modlitba, posvěcující čas, nám ukazuje, že tou cestou, kterou jdeme, šli mnozí svatí už před námi. Jenže oni dovedli najít v Bohu, v důvěrné rozmluvě s Bohem pomoc a oporu, neboť ji nehledali u lidí a marných zábav, jako my často hledáme uvolnění u televize. Oni však hledali oporu a spočinutí v tom, v kterém můžeme všechno, protože nás opravdu posiluje. Nejsme osamoceni, když se modlíme modlitby Církve k posvěcení času, neboť se tak modlíme s mnoha dalšími na celém světě, takže tvoříme tajemný řetěz rukou, které zachycují duše, o jejichž záchranu usilujeme, a současně se dotýkáme Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Neposkvrněného Srdce Matky Boží.

Je snad bohoslužba hodin zatížení? Snad pro ty neosvícené křesťany, kteří ji chtějí libovolně nahrazovat podle svých okamžitých nálad a pohnutek. Ale ti pak prožívají podivný příznak vyprahlosti a vyhořelosti životního paliva. Jak chce takový křesťan obstát proti náporu světa s jeho skvělou a lákavou nabídkou? Křesťan, a zvláště duchovní osoba v první řadě. Především na něho útočí vládce světa. Proti němu jsou také soustředěni nepřátelé Krista a jeho svaté Církve. Jak si chce udržet v nadpřirozeném chápání, neupadnout do spotřebitelství, nepropadnout světu, který se v boji proti Bohu, proti Kristu a jeho svaté Církvi neváhá ohánět ohledy na lidská práva.

Jsme pokračovatelé díla svatého Jana Sarkandra, který ani v mukách neodložil modlitební knihu, a který když nemohl vykloubenýma rukama obracet listy, obracel je jazykem. Přijměme z jeho rukou, z rukou velkého moravského hrdiny, jako perly a chloubu Církve svaté tuto ohmatanou knihu bohoslužby hodin, aby také nám byla posilou. Zde najdeme zdroj čisté energie a nadlidské síly, s nímž můžeme vyrazit vzhůru za svou životní Hvězdou, vzhůru a neubírat plyn... B.

 

+ + +

 

Čím více prchají dny, jež mi zbyly

do konce toho žití,

tím víc se ve mně nítí

nakrátko oheň a s ním žal a vzlyk:

bez Tebe nemám síly

zlomit v té chvilce starý, špatný zvyk.

A přec, Lásko, dík:

jestli Tě nenasytí

ani žár, v němž se taví i sám kámen,

natož pak srdce v těle,

aspoň je už ten plamen,

ten skrytý oheň brzy spálí celé!

Nač bych si stýskal déle:

když nedovedu Tvými šípy žít,

mrtvému přece popřeješ snad klid.

Michelangelo Buonarroti

 

+ + +

 

Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP (13)

Duch bratra Patrika (Pokr. 2.kapitoly "Řád věcí")

Skutečnost není nikdy a nikde jenom jako osamocená a holá podstata. Je nutně vřazena dp nějakého prostředí, má svůj prostor a svůj čas, má své jasně vymezené trvání. Podstata věci je jenom jakoby poloviční skutečností z každé věci. Trvání věci, jejíž jsoucnost, život (existence) je dovršením, vyvrcholením podstaty, při kterém se uskuteční všechno, co bylo v podstatě jenom zabalené, jenom jako náznak, možnost a sen. A ve svém trvání, svým životem, projevuje každá věc svou podstatu, svou povahu svým vlastním způsobem. Věci tedy nejsou nečinné a němé. Všechny mají svůj životní projev, svou vlastní činnost, každá věc jako by září a zpívá. Prosté věci mají prostý projev života, září a zpívají prostince; dokonalejší září a zpívají složitěji. Vyzařování je úměrné podstatám věcí, neboť věci vyzařují sebe. A tak tedy i jsoucna a životy (existence) tvorů vytvářejí odstupňovanou skladku záření a zpěvů, vesmírnou stupnici hlasů života, mohutný vesmírná, kosmický souzvuk osudů (kosmické akordy harmonických melodií).

Proto i básníci a mystici mluví o kosmickém záření a kosmických písních. Každá věc září a zpívá, a proto i celý vesmír září a hraje. Existencialismus neobjevil nic nového. Zdrojem a středem tohoto záření a této vesmírné hudby je Absolutno, Bůh. Také Bůh září a zpívá svým trváním, a protože Bůh je Život, je také Světlo a Zpěv. A poněvadž je Osobnost, září a zpívá vědomě a svobodně. Člověk a hmota jsou až na okraji kosmického záření a zpěvu. Prostřednictvím milosti se však člověk může povznést až nad anděly a zaujmout místo těch, kteří jsou zahnáni do tmy a němoty pro svou pýchu. A tak se křesťanstvím vytváří nový, nadpřirozený řád hodnot, v němž je jenom jedno potřebné: Boží milost projevující se na zemi láskou člověka k Bohu a k jinému člověku, a v okamžiku smrti přecházející ve slávu, v božské poznání, v oblažující vidění a ve věčný úžas: "Kdybych neměl lásku, nic nejsem... a nic by mi neprospělo..." (1 Kor 13,1-13)

Pokřtění lidé, žijící v Boží milosti bez hříchu, i jejich životy v lásce, vytvářejí nový svět, nové kosmické záření a novou vesmírnou píseň. Každý vykoupený člověk tam vyzařuje své světlo a zpívá svou píseň. Už od prvních dob se Církev snažila zachytit a vyjádřit toto záření, tento nový zpěv, tento nový vesmírný dech Lásky, vydechovaný tajemným Tělem Kristovým. Jeho vyjádřením je tak zvané Divinum Officium - Božská povinnost - Kněžské hodinky - Liturgie hodin - Opus Dei - Dílo Boží. Ubozí kněží, kteří hromadí své soukromé modlitby, a Božskou povinnost odbývají chvatně a nedůstojně, anebo ji neodbývají vůbec. Bloudí němí a ve tnmě na vnějším okraji Boží Obce. V tomto úředním zpěvu Církve je celůý prožívaný život Církve: Láska Kristova, něžnost naší panenské Matky, pomoc andělů, jásot svatých, prosby bojujících, slzy trpících, chrapot umírajících, prokletí Jidášů...

Bratr Patrik Kužela pochopil posvátnost světového řádu přírody, podle něhož se věci řadí nad sebe jako schody, vedoucího do ráje - řádu, jenže je zároveň zákonem životů a osudů. Podroboval se mu ze všech sil, a to je základ svatosti. Bratr Patrik byl zároveň člověkem hluboké vnitřní rozjímavé modlitby. Ta není ničím jiným než pohlcováním tajemných paprsků, vyzařujících ze Svaté Trojice do Těla Kristova. Je též nasloucháním vesmírnému zpěvu spasených i bojujících a trpících. Snad také proto zavedla Matka Boží Patrika do řádu sv.Dominika, kde společná slavnostní modlitba Božského Officia je jedním ze čtyř základních prostředků k posvěcení, a tedy i ke štěstí a k úspěchu.

Modleme se: Bože, jenž zjevuješ světlo své pravdy těm, kteří bloudí, aby se mohli vrátit na cestu spravedlnosti a svatosti: dej všem, kteří se hlásá ke křesťanskému vyznání víry, aby i zavrhovali, co odporuje jménu křesťana, a šli věrně za tím, co se s ním shoduje. Skrze Krista, našeho Pána. Staň se. J.M.Veselý OP (Pokr.)

 

Pod křížem

 

JEŽÍŠI,

Ježíši napjatý na dřevě k nebi čníš abys nás objal

ne pekla katané - nutí tě láska tvá, že ses tak rozpjal

Ty všech pokolení všech časů koloběh vševědným zrakem svým zříš

jak těžce každý z nás v úpalu úmorném nese svůj životní kříž

raději umdlévá raději vleče sám proklíná svou vlastní tíž

nežli by pozdravil ve spásném kříži tvém duše své do nebe zdviž

nežli by připojil s kyrénským Simonem díla se podjal

že zaúpíš

Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil duše mi odňal a přece víš

vítězný víš

zda nikoho není Ježíši Lásko.

 

NIKOHO,

nikoho kdo by dnes duchem svým perutným pochopil lásku

srdcem svým plamenným kdo by ji uchopil sebe dal v sázku

nikoho kdo by byl rozdrcen rachotem tříštěných kalvarských skal

kdo by se s otrlým vojákem v prsa bil vlasy rval pokání lkal

kdo by se zapřáhl ve jho tvé blaživé by s tebou z mrtvých též vstal

pohanům bláznovstvím židům pohoršením kdo by byl jen kříž tvůj

šíleným během by v závodu (zvítězil) přetrhl cílovou pásku

mříž rozmetal,

(Kdo by jak Antoním s démony bojoval serval jim beránčí masku)

v chrámě tvém stál čelil jak A.démonům serval jim b.masku

jak svícen plál

tvůj sedmiramenný Ježíši Lásko?

 

BOHU DÍK

je někdo statečný stojící v přívalu kalného proudu

sopkou, kde peklo dští záští svých lijavců sirného čoudu

viz Pane hlouček žen štkajících pod křížem s Miláčkem k tobě

v posměchu vojáků výšklebu díváků třísnění lepkavou tmou

tmavší my vylkané zlekanou zděšenou přírodou

truchlivou kosmickou hrou

smutečním zdrojem potopy rudých slz slunce kdy halí tvář svou

slzou svou mělnili nevděkem národů utvrdlou hroudu

zprahlou a zlou

jak s tebou klesali srdcem svým křesali jiskry do troudu

žhnou duší tmou

už nezhasnou

my jdem s tou hrstkou žen Ježíši Lásko.

 

VZHŮRU S NÍ

vzepněme perutě vzkříšených duší svých vzpínáním rostou

semkněme paže v šik rytířů Kristových zhrdněme pomstou

dodnes přec neodkvet Boha a člověka pnícího křížatý květ

dokud zde údy tvé budou se žíhané v očistné výhni tvé chvět

dokud poslední krůpěje krve tvé vítězné neprolnou svět

včely tvé s pastev svých s kořistí spasených dokud se nevrátí zpět

do úlů tvých

až všichni bratři tví od věků určení v Tělo tvé vrostou

až svezeš úrodu krví tvou zmlazenou plevele prostou

do stodol svých

pak zmizí hřích

pak máš přetvořen svět Ježíši Láskou -

Patrik Kužela 8/2 41

 

 

_____________________________________________________________

Zprávy: U příležitosti završení Velkého Jubilea 2000 uspořádalo "První sdružení přátel bl.Hyacinta Maria Cormiera" v Brně výstavu obrazů Betlémů a dalších děl od sestry Veroniky K.Planerové III.O.P. Výstava byla umístěna v kostele sv.Michala v Brně od prosince roku 2000 až do ledna 2001. Bylo zde vystaveno celkem 20 obrazů z oboru křesťanské malby a kresby. Z toho 4 monumentální obrazy Klanění tří králů - Betlémy. Výstavu uváděl při vstupu do kostela sv.Michala velkolepý a nesmírně působivý obraz 2 x 2 metry, znázorňující lodičku Církve svaté uprostřed bouře a vlnobití. Tuto výstavu, nazvanou "Křesťanské umění pro III.tisíciletí" shlédlo několik desítek tisíc milovníků umění nejen z Brna, ale i z okolí. Stále se objevují výpravy z okolí, které naléhají na prodloužení výstavy. To není ovšem možné s ohledem na to, že "První sdružení přátel bl.Hyacinta Maria Cormiera OP" v Brně připravuje další výstavu křesťanského umění v sousedním Německu. _____________________________________________________________

 

Modlitba

 

Bože, nejvyšší Pane všeho duchovního i pozemského,

Stvořiteli vesmíru, hvězd, země i moře,

učinil jsi člověka ke svému obrazu.

Dal jsi mu dar svobodné vůle v rozhodování,

jehož lidstvo tolik zneužívá a Tvé rozkazy neplní.

Tvé nebeské Lásky si neváží a pouze Tvé milosrdenství

s Tvou božskou milostí dává naději doufat,

že nesejde a nezbloudí z úzké stezky Tvého Ráje.

Co jsou vody všech oceánů proti slze Tvé božské slávy?!

Nezbývá nám než stále prosit, Bože, buď nám milostiv,

dej nám sílu vytrvat v modlitbách k Tvé velebnosti.

 

Ing.Ladislav Vašíček

brněnský básník a spisovatel

 

 

____________________________________________________________