Boris Pasternak

+++

ÚLOHA KŘESŤANŮ NA VEŘEJNOSTI

Kardinál Sarah říká: Především musejí budovat hráz proti totalitní svévoli, která se zbavuje přirozeného zákona. Musejí to dělat ve jménu svého svědomí. Vždyť právě do svědomí Stvořitel tento objektivní řád vepsal. Oddělovat od sebe křesťana najedná straně a občana na straně druhé je nesprávné a škodlivé.

Křesťané se tedy musejí „stavět za schopnost člověka poznávat pravdu jako omezení každé moci,“ abychom si vypůjčili slova Benedikta XVI. z knihy Hodnoty pro dobu krize. Pravda je skutečně ochranou proti pokušení neomezené moci. Musíme se zastávat zároveň schopnosti člověka k této pravdě dospět i jeho práva ji svobodně hledat, dokud ji nenalezne. Tento objektivní přirozený řád, který křesťané musejí hájit, patří všem lidem. K tomu, abychom ho poznali, není nutné vyznávat křesťanskou víru. Je přístupný všem lidem dobré vůle. Křesťané se nemusejí zdráhat ho prosazovat. Mají hovořit bez bázně, protože nejednají jménem jedné strany proti druhé. Jsou svědky pravdy, obránci lidské přirozenosti. Pro svědectví o této pravdě však musejí být připraveni trpět a umírat.

Jsou křesťané někdy povoláni k tomu, aby kladli odpor politické autoritě?

Často jsou povoláni k duchovnímu odporu. Tváří v tvář státu, který vyžaduje spolupráci se zlem nebo zlo vnucuje, jsou křesťané jménem svého svědomí povoláni i k mučednictví, vrcholu křesťanského politického svědectví. „Nad nespravedlností nelze koneckonců zvítězit jinak než utrpením, dobrovolným utrpením těch, kdo zůstávají věrni svému svědomí a jsou tak svým utrpením a celou svou existencí skutečnými svědky konce každé moci,“ napsal kardinál Ratzinger v knize Církev, ekumenismus a politika.  Především je nutno nenechat se koupit nebo zkorumpovat penězi. Kristus a apoštolově neměli k uskutečnění svého poslání vůbec žádné prostředky. Mnozí se domnívají, že peníze přispívají k poslání Církve a napomáhají mu. Kéž by otevřeli oči a podívali se na církve na Západě, které žijí v nadbytku. Vzkvétaly více a byly misijnější, horlivější, věrnější a dynamičtější ve svědectví evangeliu, když byly neseny vírou v Ježíše Krista a chudší na finanční prostředky. Pokud upřednostňujeme a zdůrazňujeme materiální prostředky, Církev tím dusíme…

Duchovní odpor je nejlepší službou, jakou křesťané mohou poskytnout politické společnosti. Jsem přesvědčen, že v lidské společnosti bude křesťan vždycky více či méně disidentem. Občas ho zavřou do vězení, aby ho umlčeli. Častěji budou jeho slovo znevažovat pomocí snášenlivého zastírání či mediálního stíhání. (Robert kardinál Sarah, Den se již nachýlil)

+++

ODPOVĚĎ

MÁ STARÁ HLAVO,

DNES UŽ MILUJEM

JEN TICHO SAMOTY.

TA SRDCE NEZVICHŘÍ,

RAN BALZÁM CHLADNÝ.

DOMOVA LESY,

CÍLI NEJDRAŽŠÍ!

JDE VÍTR Z BOROVIC,

MÉ STUŽKY ROZPLÉTÁ

A ODNÁŠÍ.

NA HORÁCH MĚSÍC,

LOUTNA TIŠE ZNÍ.

ŽIVOTA MOUDROST?

PÍSEŇ RYBÁKA

ZPÍVANÁ Z DÁLKY

PŘES VOD BEZMEZÍ.

WANG WEJ

+++

MYSTIKA STÁŘÍ

VNITŘNÍ MODLITBA A JEJÍ STUPNĚ

Vrchol duchovního života je  v lásce, kterou Bůh vlévá do duše. Láskou si přetváří duši, takže se podílí nejenom posvěcující milostí na kosmickém řádu světa, nýbrž také na životě Božím. Tak si Bůh vytváří v duši, aby jej milovala Jeho láskou, aby duše žila Jeho životem, aby o ní platilo posléze ono veliké Pavlovo: Žiji, ale nežiji už já, nýbrž žije ve mně Kristus. Tato láska sama je vnímavá, zvídavá, jasnozřivá. Má své poznávání okoušením, ale nikoli tak, že by se člověk přímo dotýkal samého Boha v jeho podstatě, nýbrž aby jej v jeho podstatě skoro okoušel. Jde o poznání téměř zkušenostní, z určité sladkosti lásky. Jistým spřízněním či spojením s Bohem. Toto souznění či spříznění nastává láskou, jež nás spojuje s Bohem podle onoho: Kdo přilne k Bohu, stává se s ním jednoho ducha.

Víme, jak si Bůh očišťuje tuto lásku. Očišťuje si ji neobyčejně pečlivě a naléhavě právě proto, že je taková důležitost této lásky, když v ní je podstata naší dokonalosti na zemi. Rozum se však snaží to, co jí láska podává, také pronikat po svém. Láska ostatně nezatouží po nepoznaném. Má-li se rozletět duše láskou tak naprosto, tedy je třeba, aby i poznání bylo Bohem povzneseno, naplněno, podobně jako láska. Ostatně když láska umdlévá slastí, rozum se snaží nějak to, co láska prožila, přeložit do své mluvy. Proto těžko odloučit od  sebe obě schopnosti a postavit mystické zážitky jen do jedné schopnosti. Obě naše nejvyšší schopnosti jsou nerozlučně spojeny a navzájem si předávají své zkušenosti.

Když si Bůh očistil nadpřirozenou lásku v člověku, když duše se ve své lásce nechává nést Bohem, nechává Boha chtít cokoliv a činit cokoliv se sebou, odpovídat na všechno Mariiným Ať se mi stane, když tedy je takto duše láskou spojena s Bohem, neboť láska je jednotící, nastává vrchol duchovního života, spojení přetvářející duši. Nežli ale vystoupíme na tento vrcholek, nebude škodit přehlédnout ještě jednou stupně vnitřní modlitby.

Vnitřní modlitba je především důvěrná rozmluva Božího dítěte se svým Otcem, rozmluva důvěryplná, oddaná, otevírající se bez přemítavého uvažování a s očekáváním. Člověk může takto důvěrně rozmlouvat s Bohem, ježto Bůh přebývá posvěcující milostí v člověku jako ve svém příbytku. Je v něm milostí zabydlen. Není pak v něm nečinně. Není v něm jako neznámý cizinec. Je v člověku právě jako přítel u miláčka, jako otec u svého dítěte, jako miláček u své milenky, je v člověku jako ve svém svatostánku. Proto také čeká od člověka, že ani člověk nebude se k němu chovat cize, ale že se k němu něžně přivine, že s ním bude důvěrně sdílet, že s ním bude jednat, s ním intimně důvěryplně rozmlouvat.

Onou posvěcující milostí jsme se stali totiž účastníky Boží nadpřirozenosti. Z toho plyne také účast na božském životě. Uskutečňuje se nadpřirozenými ctnostmi božskými, vírou, nadějí a láskou. Jimi poznáváme a milujeme Boha podobně, jako on sebe poznává, poznáváme a milujeme Boha božským poznáním a božským milováním, totiž podílením se na božském poznávání a milování. Vždyť v duši spravedlivého Otec věčně plodí Syna a z Otce a ze Syna věčně vychází Duch  Svatý.

Jak chcete ještě jinak, totiž v jiné linii poznat dokonaleji Boha nežli vystupňovanou účastí na jeho vlastním poznávání a milování? Toto je tedy ono zkušenostní poznávání Boha, protože tu Bůh sám v nás hlavně skrze božské ctnosti a dary Ducha svatého působí účast na svém životě. Jaképak ještě jiné okoušení Boha? Čím? Rozumem? Je ve vlitém nazírání, které naroubováno na víru a rozvíjí se dary Ducha svatého v líbezném a důvěrném spočinutí v Boží jistotě. Vůlí? Dar moudrosti přitáhne člověka k Bohu tak, jakožto k vrcholu, že člověk přilne jenom k němu. Pak ho poznává v sobě přítomného, nesmírného, velkého a dobrého. Zakouší tuto lásku Boha k sobě a svou lásku k Bohu. Zakouší oheň a sladkost této lásky. Protože pak Bůh je láska, přibližují se touto zkušeností nejblíže k okoušení Boha.

Proto je mystický život otevřen všem, kteří jsou v posvěcující milosti. Je to  jen vyvrcholení života milosti. Jistě je vyšší tento názor na mystiku než stavění mystiky do zcela mimořádného zázračného charismatického zážitku v podstatě duše bez spolupráce rozumu, jen v uchopení vůlí a láskou bez představ a bez tvaru. Neodpovídá to dobře celé skladbě lidského způsobu života, kde jsou tyto všechny tři schopnosti, rozum, vůle i smyslová dychtivost spojeny, neboť ony tvoří celého člověka. Aby mohl člověk růst v této účasti na Božím životě, potřebuje žít právě vnitřní modlitbou, kterou vrůstá do poznávání a milování Boha z oné vnitřní sourodosti, spřízněnosti s Bohem.

Dobře víme, jak se člověk napřed musí povznášet nad věci smyslové, aby v nich nehledal cíl a smysl a celé štěstí svého života. To je přednostní úkon trpného sebeovládání, aby osvobodil člověka od tíhnutí rozpoutané žádostivosti, která je podporována nevědomostí v rozumu, jenž sám, od sebe neví dost jasně, co je mu k  prospěšné, jenž snadno zamění cíle, podobně jako vůle dobře nerozezná, kde je pravé člověkovo dobro. Protože je žádostivost porušená, bouří se proti vedení rozumu i vůle. Bouří se proti rozumu osvícenému vírou a proti posilněné vůli, jakož i proti rozumu, tápajícímu svými silami, a vůli, ponechané napospas své vlastní slabosti.

Tak je důležité na začátku naplnit obrazivost, vést smyslovou dychtivost rozumem, naplněným Božími pravdami, a vůlí, zapálenou láskou k dobrům Božím, které tyto pravdy nám ukazují. Proto je důležité na začátku rozjímání. Duch musí nejprve zvolna uvážit, rozvážit, zdůvodnit si pravdy o Bohu a sobě, životě a cíli jeho v tomto Bohu. Musí si napřed rozumem uvědomit, co je náš Bůh, a jaké proto z toho plynou naše závazky vůči němu. Proto je dobré, aby ze začátku rozjímal člověk podle přesné osnovy, která mu umožní hodně si ty pravdy ujasnit, uvědomit je, skoro vstřebat a jimi se naplnit. Proto je také důležité na začátku mít dobré vodítko k rozjímání, dobrou knihu, podávající dobře členěnou, dobře podanou látku. Při této meditativní přípravě pro dar rozjímání lze používat počítače s programem sebevýchovy, který zachovává přesnou osnovu pravd o Bohu.

Když člověk koná poctivě tuto přípravu, když prožívá všemi schopnostmi svaté pravdy, zjednodušuje se mu pomalu tento styk s Bohem a Božími pravdami. Od pravd přejde člověk zvolna ke středu všech těchto pravd. Meditace se stává brzo žhavou zjednodušenou zapojenou usebraností, která je přípravou na milost nazírání, v němž Bůh sám poučuje člověka. Tehdy Bůh mluví k člověku a člověk mu naslouchá. Kdo se pokorně a pohotově ponořuje do svatých pravd, toho si Pán povolá a vynese výše. Přijde chvíle, kdy Duch svatý, přebývající v nás, převezme naše vedení. Začne v nás působit poznávání a milování Boha takové, jakého bychom nebyli schopni ani s obyčejným působením posvěcující milosti v nás. Bůh nám v tomto stavu vlévá láskyplné poznání sebe, podobně jako jeho poznání sebe je láskyplné a láska pronikající sebe. U některých lidí roste více láska, u jiných opět poznávání. Ale obojí musí růst. Bůh vtahuje si duši dovnitř, dává jí nadpřirozenou usebranost, spočinutí v sobě, spočinutí, které nehledá, nepřemítá, nesrovnává, nýbrž nechává se naplňovat láskou a poznáním. Dokud to Bůh sám nevlévá, není dobré odkládat své přemítavé meditace. V této vlité usebranosti Bůh zastavuje přemítavé, hledající poznání. Duši se stává při veškeré touze i v normálním nervovém stavu obtížné rozbíhat se po pravdách, nic nenačerpá ze slov, která jindy přetékala bohatstvím. Znamení této vlité modlitby usebranosti, soustředěnosti v Božím poznání je, že nyní za několik okamžiků hlouběji pronikneme do pravd a více z nich a o nich poznáme, než dříve za mnohá léta snažení. To je ona nenaučená moudrost prostých, ale Bohu oddaných duší. Další známka: duše hoří vírou a láskou k víře a obětavostí pro víru, její láska je účinná až k hrdinství, velkodušnost tu ukazuje na Boží působení, na působení Boha mimořádně přítomného a působícího v duši. To je ono poznávání účinky lásky. Tato láska vstupuje do duše s nesmírnou sladkostí. Naplňuje duši slastí a radostí.

Svatý Jan od Kříže nazývá tuto nazíravou modlitbu poznáním lásky, poznání vlité a láskyplné. Svatá Terezie popisuje stupně této vnitřní modlitby v Hradu nitra v sedmi komnatách. Ukazuje, jak si Bůh postupně poutá lidské schopnosti, aby si je naplnil sebou samým. Nejprve je poutána vůle, pak rozum, posléze obrazivost a smyslová dychtivost. Je to sice dost popisné,  ale i to dost poví, je-li to spojeno s přijetím trpného očišťování a se vzrůstem poznávání a milování Boha. Třetí pak známka je vzrůst ve ctnostech a ve vnitřní modlitbě. První stupeň tvoří modlitba klidu. V ní je vázána především vůle. Vůle už úporně nehledá, ale nechává se zaplavovat prožíváním Boží dobroty jako hlavního a ústředního svého předmětu. Duše cítí velikost Boží dobroty, že to nedovede ani vyslovit. Modlitba klidu je přerušována obdobími vyprahlosti a trpnou zkouškou smyslů, aby opravdu jen Bůh, a sice duchovní Boží dobro, Bůh v duchovním prožití, jak je toho hodno, aby byl pro nás hlavním a výlučným dobrem, aby všechno ostatní viděl a oceňoval jenom v něm. Modlitbou klidu, kterou jeden spočine sladce v Bohu jako ve svém středu, je vzrůst ctností, hlavně veliké lásky k Bohu. Duše prožívá nesmírný klid v Bohu, jehož pociťuje jako svého, nesmírně svého, blízko u sebe. Duše je tak vázána Božím působením, že už nechce, vedena Bohem, naplněna Bohem jako dobrem, ničeho, jak to vyjadřuje česká píseň opravdu mystická: „Když tebe mám, všechno mám, celým světem pohrdám."

Když je duše pokorná k tomuto spoutání vůle, zajímá Bůh poznání, s pamětí i obrazivostí. Nadchází modlitba druhého stupně: modlitba prostého spojení. Duše už nehledá obrazů a myšlenek o Bohu. Nic ji nevyrušuje. Někdy bývá toto spojení neúplné, že paměť a obrazivost ještě pracují a vyrušují rozum svými vzpomínkami a obrazy. Svatá Terezie uvádí, že si člověk nesmí všímat v tomto stavu ani obrazivosti, ani paměti jako dvou bláznivých ženských. I v tomto stavu si Bůh očišťuje duši. Člověk je napadán, že se staví svatým. Je nechápán i nejbližšími. Vysmívají se mu jako bláznu. Je pronásledován, přátelé ho opouštějí. Úzkosti vnější i vnitřní ho trýzní. Duše se bojí, aby ji Bůh neopustil nebo aby nepropadla klamu. Rozum je tu tak vázán, že nemůže uchopit pravdu. Člověk si připadá tak tupý, jako by bez myšlenky, přesněji bez přemítavého myšlení. Protože si člověk má odvyknout své sebejistotě ve svých vysokých vzletných myšlenkách, aby jeho mysl naplnil teď Bůh sám. Teď duši nikdo nepotěší. Duše se musí spolehnout jen na milosrdenství Boží. Duše poznává svou bídu a vrhá se slepě jen do náručí Boží. Teď se duši dostává takového poznání Boží velikosti v lásce a dobrotě a moudrosti, že někdy smysly prostě nestačí a nastává extáze celková nebo částečná.

Duše je na prahu nejvyšší komnaty, sedmé, na prahu spojení přetvářejícího. Napřed si Bůh ještě očistil nadpřirozenou lásku vyvoleného. Duše se osvobozuje i od jistoty své lásky, od sebezalíbení v této jistotě, někdy se jí zdá, že nemůže konat určité skutky lásky, že vůbec tedy nemá lásky. Tak přichází chvíle, kdy si člověk uvědomuje nesmírnost láskyhodnosti Boží a nesmírnost ubohosti lásky své. Zmírá touhou zemřít láskou a umírá jen proto, že neumírá. Teď jsou všechny schopnosti lidské vtaženy do středu, kde přebývá nejsvětější Trojice. Duše nabývá mystického poznání tohoto tajemství. Duše už nemůže pochybovat o tajemné přítomnosti a životě všech tří božských Osob v sobě. Žije s nimi, obcuje s nimi. Postihuje Boží vnuknutí, že Bůh opravdu v ní je, důvěrně a láskyplně k požívání. Teď vystupují všechny ctnosti k vrcholu hrdinského stupně. Duše dá prostě všechno, nechá Boha prostě působit všechno v sobě.

Duše žije tím, že Bůh je životem jejího života. Duše hoří touhou, aby všechny přesvědčila o sladkosti lásky Boží a všechny přivedla k veliké jeho lásce. Ví ze zkušenosti, jak láskyhodný je Bůh a ráda by všechny získala pro to, aby věrná láska byla milována tak, jak si toho zasluhuje. Člověk až dosud schoulený v Božím náručí zakouší, jak mu narůstají křídla. Chce jít k duším a také k nim jde. Ani nejpřísnější klausura nezadrží tohoto apoštolského ohně, jímž propuká kontemplace v akci získávající všechny pro kontemplaci. Rozdává z plnosti modlitby, spojené s Bohem, z důvěrného obcováni s Bohem poznaným, objatým. Rozdává a musí rozdávat, i kdyby byl jen prostičkou sestrou v klausuře. Najde si cestu, jak svatá Terezie Ježíškova k duším.

To vše vychází ze skutečnosti Boží, tajemné přítomnosti v člověku posvěcující milosti. Že se všem nedostává vyšších stupňů duchovního života, dlužno přičíst tomu, že většina křesťanů staví sebelásku jakéhokoliv druhu proti tomu, aby se Bůh nestal nadobro nejvyšší láskou a vrcholným předmětem našeho rozumu. Odstraňte sebelásku a otevřeli jste cestu k spojení s Bohem.

+++

DALEKO JE MĚSÍC DOMOVA

Z TEMNÉHO MOŘE

VYRŮSTÁ MĚSÍC.

V DALEKÉ ZEMI

TEĎ ROZKVÉTÁ TÉŽ.

LÁSKA SVŮJ TRUCHLÍ

DAREMNÝ SEN --

ČEKÁ NA VZDÁLENÝ VEČER.

ZHASÍNÁM SVĚTLO --

JASNĚJI MĚSÍC

SVÍTÍ V MÉ HOŘE.

NOČNÍ ŠAT OBLÉKÁM --

CHLADNÉ JE JÍNÍ.

RUCE MÉ, RUCE,

KTERAK JSTE PRÁZDNÉ,

ŘÍCI TO VŠECHNO!

SPÁNKU, SEN DEJ MI

O NÁVRATU DOMŮ!

SPÁNKU, SEN NEMŮŽEŠ DÁT:

MÉ TOUŽENÍ STÁLE MĚ BUDÍ.

ČANG ŤIOU-LING

+++

RABINDRANATH THÁKUR

   Úsměv veselí rozjasnil oblohu, když jsi oděl mé srdce v cáry a poslal je na silnici žebrati.

   Šlo ode dveří ke dveřím a často, když jeho miska byla téměř plna, bylo oloupeno.

   Na sklonku únavného dne přišlo k branám tvého paláce, zdvihajíc svou nebohou misku, tys je vzal za ruku a posadil vedle sebe na svůj trůn.

Rabindranath Thákur - Česání ovoce XXX. Olomouc 1995 Votobia,

+++

CESTOU PŘES JEZERA

ZRÁNA JSEM SE VYDAL OD SLUNCEM OZÁŘENÉHO ÚBOČÍ,

SE SLUNCE ZÁPADU ODPOČÍVÁM NA ZASTÍNENÉM ŠTÍTU.

OPUSTIL JSEM LOĎKU, ZAHLEDĚL JSEM SE NA OSTRŮVEK V DÁLCE,

PAK JSEM ODLOŽIL HŮL, PŘIMKL SE K HUSTÝM BOROVICÍM.

ÚZKÁ CESTIČKA - UŽ UŽ SE ZTRÁCÍ V HLOUBI HOR,

OSTRŮVKY V KRUHU - TAKÉ PROBLESKNOU A VZÁPĚTÍ MIZÍ V DÁLCE.

SMĚREM DOLŮ SE DÍVÁM NA VRCHOLKY UROSTLÝCH STROMŮ,

SMĚREM VZHŮRU NASLOUCHÁM DUNĚNÍ VODY V ROZLEHLÉ ROKLI.

TAM KDE SE NAPŘÍČ POLOŽÍ BALVAN, VODA ROZDĚLÍ SVŮJ TOK,

TAM, KDE LES ZHOUSTNE, PO PĚŠINĚ NEZŮSTANE ANI STOPY.

„TÁNÍ“ A „VZNIK“, CO DOKÁŽÍ PODNÍTIT?

VŠE, CO VYRŮSTÁ A ROSTE, HOUSTNE A ROZKVÉTÁ.

POČÍNAJÍCÍ BAMBUSOVÝ VÝHONEK JEŠTĚ OBALUJE ZELENÁ SLUPKA,

MLADÝ RÁKOS SE JIŽ POKRYL RUDÝMI CHLOUPKY.

RACKOVÉ SI HRAJÍ U JARNÍHO BŘEHU,

VE VLAHÉM VÁNKU SI HRAJÍ BAŽANTI.

DOTÝKÁM-LI SE PROMĚN, MÉ SRDCE SE NIKDY NEPŘESYTÍ,

ČÍM VÍC SE DÍVÁM NA SVĚT, TÍM TĚŽŠÍ JSOU MÉ MYŠLENKY.

NELITUJI, ŽE JSEM ODEŠEL DALEKO OD LIDÍ,

POUZE SI STÝSKÁM, ŽE NEMÁM NIKOHO, S KÝM BYCH SDÍLEL SVOU RADOST.

ŽE PUTUJI SÁM, PROTO PROCÍTĚNĚ NEVZDYCHÁM -

(MÉ) POTĚŠENÍ TU NENÍ - KOMU VYLOŽÍM ŘÁD?

Tu Fu: Vyhlížení do volné krajiny

+++

PROFILY SVATosti

MASMÉDIA - VYPOUKLÉ ZRCADLO KATOLICISMU

Proč se obírat odrážením současných výpadů nepřátel proti Církvi katolické čili obecné, když se dějiny těchto výpadů stále opakují? Stačí se ohlédnout sto let zpátky.

Jakub Deml: Myslím, že od roku 1925 se duch Březinův ničím tak obšírně a silně nezaměstnával jako právě katolicismem, ale kdykoli kritisoval přede mnou katolicismus, věděl, komu to říká. Kdo má uši k slyšení, slyš: Co se říká katolíkovi a básníku, nebo dokonce katolickému knězi, má zajisté docela jiný cíl a smysl než to, co se říká na př. dr. Otakaru Fischerovi a nějakému Hugovi Sonnenscheinovi.

Otokar Březina: Co se katolicismu vytýká, např. fanatism, inkvizice, neřesti, zločiny atd., tyto věci jsou sice, dejme tomu, historicky jisté, ale tyto výtky jsou nespravedlivé, poněvadž jednostranné! Fanatism katolický není o nic horší, než kterýkoli jiný fanatism, na př. luteránský, kalvínský, zwingliánský, židovský, moslemínský! …Angličtí protestanté vtrhli do Irska a povraždili tam 50.000 katolíků… Zwingli dal upálit svého soupeře, s kterým se neshodoval o víře v Trojici atd…

 Co se teď proti katolické Církvi u nás děje a podniká, je tak ničemné a lživé a děje se s takovou vehemencí a v takovém rozsahu, že se musíme bát o svůj národ! Tak se pracuje ve škole, v Sokole, v žurnalistice, ve spolcích, v politických stranách, veřejně i soukromě. Ti lidé na příklad v ústředí sokolském pracují dnes zřejmě na komando svobodných zednářů."

 Otokar Březina také řekl: „Ti, co napadají katolicism pro jeho nemravnost, jsou jednak bigotnější než Církev, nepopřávajíce člověku svobody hříchu, a jednak jsou pokrytečtí, poněvadž ve svém vlastním táboře mají té nemravnosti často ne-li více, tedy aspoň zrovna tolik!...

Tak mi vypravoval O. Březina na obranu těch špatných katolíků, docela podle sv. Matouše v kapitole 7.: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni: nebo jakým soudem souditi budete, takovým budete souzeni: a jakou měrou měřiti budete, takovou bude zase vám odměřeno" — však ve svých „Šílencích" zastává se Březina, v duchu Kristova Evangelia, i těch největších hříšníků a zpívá:

Knížata země i otroci do krve ubičováni, jak bratří vcházeli v modliteb našich kathedrály: pro všechna čela poznamenaná polibek míru jsme milí, snům země nejtíživějším jak povzdechu matky jsme porozuměli a tam, kde bratří odvrátili se s hrůzou, my ještě milovali...

Mluvilo se o špatných knězích a Březina mi řekl: „I ten nejšpatnější kněz přece jenom trpí!" Březina zde mínil jenom kněze katolické. Nade vše je Březinovi cena utrpení. Podle něho žádné utrpení není zbytečné a není nadarmo. Každé utrpení je spravedlivé a každé je otcem a zdrojem pravdy, dobra a krásy…

Jako ve středověku proti křesťanství byl Islám, tak dnes a z těchže důvodů je proti němu náš „pokrokový svěť', který cení a chce znát jen smysly…

Březina mi řekl: „Náš český katolicismus měl se živě spojiti s katolicismem polským! Ale naši hierarchové, naše theologické ústavy, naše školy byly docela odvislé od Němců! Němec si všecko přizpůsobí, on svému duchu a cítění přizpůsobil vědu a theologii všech národů; naši Kordačové jsou česky mluvící Němci.

Poláci nás nenávidí, jako nenávidí Rusy. Raději se smíří a spolupracují se zjevnými nepřáteli, než s pokrevenci, od nichž je dělí nějaká nepatrná distinkce, která se potom ustavičně přiostřuje, brousí, zveličuje na úkor národa a jeho budoucnosti. Je to kletba sousedství. Vlastní bratři se nenávidí…

25. září 1925 mi Březina řekl, že katolická Církev to měla u nás udělat jako Benvenuto Cellini, který odlévaje svého Persea a vida, že v tom varu nedostává se kovu, sehnal po domě kdejaký cínový talíř, svícen, měděný džbán, vydrancoval celý svůj dům a všecky ty kovy naházel do tavírny. Když to učinil a kov do kadlubu natekl, padl Cellini jako mrtvý a usnul tvrdým spánkem. A když se po té horečnaté práci, při které zápasil se všemi živly, když se po té práci probudil a kadlub potom rozbil, zazářilo tu jeho dílo v plné kráse a slávě.

Ale naše hierarchie neučinila pro umění nic…

Bože, cos ráčil. Podle polského přebásnil Vladimír Šťastný. Březina slyšel tuto cyrillomethodějskou píseň kostelní a potom mi řekl: „Národu se nemá krást! To se nemá Polákům brát! Ty verše Šťastného jsou sice jazykově korektní, ale není to báseň, není v tom vzletu!"

Březina slyšel v našem kostele po mši svaté i „Kde domov můj?" a rozhovořil se o této písni téhož dne, t. j. 28. září 1925, hned po ranní mši, slovy těmito:

„V kraji znáš-li bohumilém — to lid zpívá s jakýmsi důrazem a nadšením, cítě, že jen v tomto slově je něco věčného. —Vlastenectví, které nepramení z věčnosti, z Boha, nemá smyslu. Naproti tomu Poláci nepřetrhli ve své národní hymně, ani v poesii a filosofii svou souvislost s Bohem; všechna jejich tvorba je inspirována katolicismem, a proto má ten volný, mocný, široký dech. Kdežto ta naše hymna je de facto oslava ševcovské fidlovačky, komponovaná Němcem (Škroup), který jsa jen muzikantem, komponoval na všecko, i na texty německé a v Německu také svým muzikantstvím se živil. (Nedávno v„Pr. Tagblattu" jsem četl doklad o tom, že Škroup byl regentem scholy v židovské synagoze v Praze.)

„Kde domov můj“ je písnička umělecky bezcenná, ale jakéhosi posvěcení se jí dostalo legiemi, které s touto písní na rtech pro národ bojovaly a umíraly. Ale dnes i toto posvěcení jest jí vzato, poněvadž vlastenectví je ,humbuk kapitalistický´ a naše legie nebojovaly za vlast a národ, nýbrž ,za vítězství proletariátu a socialismu´ — a Březina se trpce usmál. Později ještě jednou se vrátil k této myšlence a řekl: „Naší státní hymnou měl být nejstarší český chorál Svatý Václave. Už i píseň ,Kdož jsú boží bojovníci´ byla by mnohem lepší než ,Kde domov můj ?´…“

Podle Březiny jediná církev římskokatolická je legitimní dědičkou a dokonalou opatrovnicí „Logos" = Slova Božího = věčné pravdy = pokladu lidstva=moudrosti všech věků. Březina mi řekl: „Jabloň nemá na vybranou, aby se stala jabloní, nebo borovicí, nýbrž musí býti jabloní a kdyby pracovala o to, aby nebyla jabloní, nýbrž borovicí, aby pozbyla všech charakteristických znaků jabloně, nezbytně zahyne. A podobně indoevropské lidstvo od pravěku pracovalo a směřovalo k církvi římskokatolické, ke svému totiž blahu a dobru.“

Pracuje-li Evropa nebo některý národ proti katolicismu, pracuje sám proti sobě, proti své minulosti i budoucnosti a musí zahynout. Neboť podle Březiny římskokatolická církev jest souborem zákonů, jimiž žije a jimiž jedině žíti může lidská společnost. Církev římskokatolická podle O. Březiny

soustřeďuje v sobě moudrost a zkušenost všeho lidstva od kultury egyptské, babylonské, řecké a římské až na naše časy.

Církev římskokatolická je nejen dědičkou všelidské (duchovní) práce z minulosti, nýbrž i organisátorkou všelidské práce v přítomnosti a budoucností…

V katolické církvi podle básníka Otokara Březiny prý je a pracuje, působí všecko to dobré, co kdekoliv a kdykoliv na světě se stalo a děje. I církve protestantské, i když nechtějí, jsou části Církve katolické, jenže ochuzenou a jednostrannou.

Katolická Církev byla proti Kališníkům pokrokovější, poněvadž se držela víc formy (náznaku „těla a krve"), kdežto Husité se drželi víc hrubé reality. Katolíci přidrželi se myšlenky: kde je živé tělo, musí být i živá krev! Když toto Březina uváděl, zmínil jsem se o duchovním Přijímání, jak je zná katolická Církev a že je u protestantů nemožno, právě proto, že nemají transsubstanciace a berou všecko jen duchovně, takže nemohou mít docela nic duchovního. Je to paradox, ale je to pravda. Kdo zradil a zavrhl reální přítomnost Těla a Krve Páně v chlebu a vínu a neuznává Proměnění obou podstat, ztrácí eo ipso nejen všechnu realitu, nýbrž i všechnu duchovnost, všechen smysl a všechnu podstatu života.

Tuto myšlenku nalézáme hned v první prose O. Březiny: „Jako láska, i umění miluje zemi. I nejspirituelnější umění uznává vděčně, že do jejího světla opíralo svá křídla, než mohlo vzlétnouti do výší, kde vznáší se rychlostí extatických pohledů. Země zůstane vždy břehem, k němuž se vrací ze svých výprav." Vyznavači protestantismu všech denominací nemají se k čemu vraceti. Neuznávajíce Těla a Krve Páně, neuznávají a neznají ani země. Ale duch nemůže existovati sám o sobě, leda po smrti, proto všichni nekatolíci podobají se záhrobním mátohám a stínům…

Doba „Temna" po Třicetileté válce nebyla jen u nás, jak namlouvají nepřátelé Církve katolické našim pokrokářům a Sokolům: to temno bylo tehdy v celé Evropě! Tehdy Němci neměli žádné literatury, němčina byla galimatyáš všeho možného i nemožného, a každý vzdělaný Němec mluvil jen francouzsky, Bedřich Veliký psal jen francouzsky. Vlny úpadku běží celým světem současně, tak, jako vlny rozkvětu. To jsou slova Otokara Březiny.

Březina mluvil o Němcích, o katolicismu, o Tridentinu, o Jezuitech, o sv. Janu z Kříže, o sv. Teresii. Mluvil asi takto:

„Duše není omezena na katolickou církev, nýbrž na katolicismus; tam někde u norského fjordu žije dívka, kterou vychoval pastor v přesvědčení, že kromě Luthera není jiné víry, on vše ostatní chytře zamlčel, aby si neškodil. .. Tato dívka nemůže být zavržena od světla, žije svatě, vidí — tato osoba náleží ke katolické církvi!“ Jedině v tomto smyslu ještě několik dní před svou smrtí, řekl mi Otokar Březina, že i protestanté náležejí ke katolické církvi. Věřící protestanty miloval, pastory pohrdal. Tak jako Kierkegaard nebo Bret Harte viděl v nich jenom živnostníky.

Chelčický viděl v knězi jen kouzelníka-zaklínače jako divocí kmenové pohanští v Africe. Podle Chelčického ďáblové obkličují člověka a kněz má člověka převést jejich táborem a řadami bez úhony. Je-li kněz špatný, nedovede toho. Tento názor Chelčického je primitivní, nemožně nesprávný. Chelčický je originelním a zajímavým tím, čeho neví. Dnes se mu naprosto nerozumí, neprávem se ho dovolávají. Kdyby byl prošel školami, byl by mlčel, anebo psal něco jiného. Jeho originalita je nevědomost. Je to troufalost, chtít rozhodovati o tom, kdo je hodný a nehodný, hříšný a svatý.

Otokar Březina s jistým uspokojením řekl mi doslova: „Aspoň v praxi jsem se nikdy od katolicismu neodchýlil: moje dílo je katolické!"

 (Jakub Deml Mé svědectví o Otokaru Březinovi, 1931 Rudolf Skeřík)

+++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CT.PATRIKA KUŽELY OP, MUČEDNÍKA OSVĚTIMSKÉHO

/pokr./ Patrik Kužela OP vynikal ve vědách jako student, byl však neméně a ještě více vzorný řádový juvenista, se snahou osvojit si vědomosti školské spojoval důležitější snahu, aby si osvojil a i utvrdil a zachoval pravou zbožnost, již askese jmenuje "Scientia Sanctorum" - vědění svatých. Slova Ducha Svatého, která čteme v knize Sir. 6,18, platila o jeho duši: "Synu, v mládí usiluj o moudrost, neboť snadno a rychle dojdeš plodů jejích." - Moudrost Boží učila Kuželu od útlého mládí znáti a používati zdrojů moudrosti a svatosti, z nichž on hojně čerpal: Mši svatou a denní svaté přijímání!

Znal jsem ho od primy (4), a píšu pravdu, že snad nikdy za celých 8 let gymnasiálního studia, pokud bylo mu to v juvenátě možno, nevynechal denní mši svatou a sv.přijímání. Jak uměl vysoce cenit tyto zdroje vnitřní síly a pravé zbožnosti, patrno z toho, že nevynechal je ani tehdy, když to bylo spojeno s újmou na pohodlí a spánku. Stávalo se, že někam jel, buď domů na prázdniny nebo na školní výlet, a nebylo naděje, že mu bude možné účastnit se obvyklé mše svaté, tu se zúčastňoval mše svaté a sv. přijímání, kterou sloužíval (a dosud slouží) P.Václav Bubeník, exprovinciál, o 4 hod.ráno v kněžském kůru. (5) Tutéž svědomitost dodržoval k vykonání týdenní sv. zpovědi.

Co se jeho zbožnosti týká, mysl jeho byla dětinně prostá a srdce jeho nevinné, aspoň co se týká dobrovolných poklesků. jeho oblíbenou četbou byla kniha Tomáše Kempenského: Následování Krista Pána. Pak to byly Dějiny duše od sv.Terezie Ježíškovy. Jednou byl mu dán návrh, aby si činil podobné zápisky z duchovního života, zapýřil se až po uši a jednoduše mlčel. Asi se potom pustil do psaní dějin své duše.

Jednou uviděl ležet na stole knihu "Šťastné děti" (vyšlo ve Sbírce životem), prosil o zapůjčení. Po nějaké době ji žádal opět. A naposled si ji vypůjčil po matuře před odjezdem na prázdniny. Jistě v příkladech svatých šťastných dětí hledal a též našel vzory štěstí svého mládí!

Vstupem do noviciátu v r.1935 zmizel z očí, ale nevymizel nadobro. Občas dával o sobě vědět dopisem. Psal brzo po obláčce, 26/X 1935. Vypisuje své blaživé dojmy v noviciátě: "Cítím se tu opravdu jako doma. - Naše obláčka skýtala dojemný pohled - vždyť bylo nás jedenáct. Kostel byl nabit zbožnými účastníky, ač to bylo po 11.hodině. jsem vděčen za krásné jméno velikého apoštola Irska, sv.Patrika. Prosím Vás, vyřiďte juvenistům, aby se těšili na noviciát z celého srdce; to jim snad pomůže hladce se přenést přes leccos, co jim při studiu na gymnasiu připadá těžké."

V příležitostných dalších písemných vzpomínkách sděloval radosti, ale i žaly a boje v duchovním životě. Tak např. píše ze dne 25/XI 36: "... děkuji Pánu za velikou milost, že mi dovoluje zanikat ve společném životě a tak se zbavovat sebe..." Jindy 20/XI 35: "Při vstupu do řádu se zříci toho, k čemu je člověk lhostejný - to není nic. Ale zříci se sebe - a tato veliká práce mi nastává, a nebýt vědomí, že milost Boží bude pracovat se mnou, bylo by šílenství do ní se pustit..."

Zajímavý je obsah jeho z posledních dopisů ze 8/11 40, v němž projevuje soustrast nad mojí přechodnou chorobou. V dopise praví: "S lítostí jsem slyšel, že jste churav, ale jistě i to je vůle Boží. Připadá mi to, jakoby Bůh "šiboval" Váš apoštolát na zcela jiné koleje, na koleje utrpení; i když vím, že jste snad nikdy ve svém kněžském životě nebyl bez utrpení; jenže teď to asi bude výhradnější, ten apoštolát utrpení, ale přece apoštolát! a vzácnější než mnohý jiný."

Když psal drahý spolubratr tato vzácná slova k mojí útěše, jistě netušil, a jak by tušil? - vždyť byl mladý a v důstojnosti jáhen! že Moudrost a Láska Boží vbrzku povolá ho samého na cestu apoštolátu utrpení a bolesti. Jak víme, brzo nastoupil svou křížovou cestu, kterou ukončil Kalvarií. Jen Vševědoucí ví, v jakém duchu prožíval "apoštolát vzácnější než mnohý jiný", a my doufáme, že na přímluvu svatých jáhnů, sv.Štěpána, sv.Vavřince a sv.Vincence, dostalo se jhnu br.Patrikovi Kuželovi podílů na radostech věčných.

/pokr. J.M.Veselý OP, T.Bahounek OP To není sen, Rosice 1999/

+++