ČERVEN 2004

______________________________________________________________________

Rosa Mystica

Časopis pro duchovní život

______________________________________________________________________

Ročník X.,číslo 6. Červen 2004

______________________________________________________________________

Obsah: L.Lopraisová, Milovaná, B.,K nejvyššímu cíli, E.Lopourová, Milovat, Ct.Martin z Kochemu, Mše svatá nevadí práci, nýbrž ji podporuje, E.Lopourová, Kříž v poli, E.Lopourová, Anděl, Dopis sv.Petra a Pavla, F.Villon,Balada přísloví, J.M.Veselý,Tajemství Hory sv.Klimenta (4), F.Villon,Balada, Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP, L.Lopraisová, Dotek nekonečna, L.Lopraisová, Dotek nekonečna, CESTA DO EVROPY A DLUH MORAVSKÉ METROPOLE____________

Milovaná

Tvá slova mě hladí

Jak to nejjemnější hedvábí

Chtěla bych ti věřit

Nauč mě to prosím

Do dnešního dne jsem poznala

Tolik zrady

Ani já na tom nejsem bez viny

Umyj prosím špínu z mé duše

Ať nevracím se k tomu špatnému

Nazýváš mě milovanou

Zní to tak lahodně

Dej mi prosím procítit

A prožívat stále to co jsi mi řekl

Ať už to vím

A nezapomínám

Že jsem stále tvoje milovaná

Díky za to

Že sis mě vybral

A za to

Že každý z nás je tebou milován

21.5.2003 Ladislava Lopraisová

+ + +

K nejvyššímu cíli (4)

Ekologicky čistý pohon

Když poskytuji lázeň pro tvé unavené nohy, dávám ti najevo, že jsi čistý. Tvá čistota roste z mé pokory. Avšak jedině když na ní navazuješ svou pokorou. Moje pokora ti zajistí onu čistotu, k níž tě umývám jako přítele a důvěrníka. K tomu tě zvu právě svou vrcholnou službou našemu společnému Otci.

Tato vnitřní čistota se vztahuje na všechny stránky tvého duchovního života. Týká se všech schopností tvé duše a každého jejich úkonu. Přirozeně, že se tu předpokládá vnější čistota. Odpověz na své povolání být přítelem a důvěrníkem našeho věčného Otce! Ožiješ v těsném styku se mnou. Vydej se mi k svému přetvoření! Zosobňuji ti čistotu s ohledem na svůj lidský původ od naší společné panenské Matky. Jedině ty máš velkolepé, ale opravdové a trvalé duchovní výsledky, kdo na každém kroku vyzařuješ opravdovou vnitřní i vnější čistotu.

Když tě zvu k přátelství a k důvěrné spjatosti se mnou, poskvrnilo by tě vše, co nenese jasné stopy nadpřirozeného chápání a cíle.

Od všech svých dětí, které obecně povolávám k důvěrné součinnosti se mnou, žádám zachovávání čistoty a neposkvrněnosti od světa a jeho klamného ducha. Od tebe to žádám obzvlášť kvůli tvé ke zvláštní součinnosti se mnou. Chci tvou duši křišťálově čistou.

Nazývám to blahoslavenstvím čistého srdce. Zúžený a okleštěný výklad by tě omezoval na vynášení čistoty v tělesném smyslu. Sleduji tím mnohem víc. Míním úplnou čistotu vnitřní, onu vnitřní svobodu od veškeré žádostivosti. Čím více se udržuješ čistý od přízemních žádostí, tím více se mi svým životem podobáš už v těchto pozemských poměrech.

Tuto vnitřní čistotu jmenuji vznešenou chudobou ducha. Pak už se ničemu nezaprodáš. Vybavuji tě vyšší svobodou. To kvůli čistotě mého i tvého srdce. Je to čistota, která si žádá všechno nad pozemské věci. Pohled tvého srdce je vším povznášen. Proto vidí daleko. Prozíravě proniká do všech končin. Proto i mne jako svůj cíl uvidíš jednou zcela dokonale. Nicméně už zde mě vidíš dost jasně. Slibuji ti také to, že uvidíš našeho svrchovaného Otce. Postihneš jeho přítomnost už během tohoto života i ve věcech. Všechny promlouvají ke tvému vznešeně čistému srdci svou nejpřirozenější řečí. Svědčí o slávě, lásce, dobrotě a kráse našeho nejvyššího Otce.

Když takto v čistém srdci blaženě vyrůstáš nad věci, jsi jejich pánem. Tak se k nim můžeš pokojně vracet. Pokaždé najdeš v jejich kráse odlesk mé svrchované Krásy. Tato ryzí Krása, která se u mne vtěluje do tvého těla, jasně vyniká i přes to, že nemám podoby ani krásy.

Chceš se takto osvobodit? Pak pro tebe není jiné životní dráhy než přesahovat věci. Zamiluj si mě, a máš mě ochočeného. Když máš mne, a víš, koho ve mně máš, co jsou proti tomu stvořené věci? Nedáš se jimi zotročit. Přerůstáš je. Jsi větší než věci. Ve své milostí povznesené duši máš větší hodnotu, než celý stvořený svět. Proto tebou nic neotřese, žádná ztráta, ani bolest. Dovedeš obětovat všechno, kromě toho, co ti vtiskuji do srdce přikázáním lásky. Tvé srdce je průzračně čisté. Nezávisíš na ničem, co se ti ukládá zvenčí, co na tebe tlačí nějakými předpisy nebo ohledy na cizí mínění. Jsi také schopen každé oběti a můj Duch ti dává sílu k provedení té pohotovosti až do důsledku. Dovedeš vnitřním pohledem vidět mě jasně jako cíl a směřuješ ke mně čistým pohonem. Pospícháš ke mně, ale ne tak, že by za tebou zbývala poničená dráha, ani štiplavý zápach ze spáleného oleje kolem dráhy, který by otravoval okolní krajinu. Používáš čistého pohonu, ekologicky nezávadného a neškodného, ba naopak příznivě působícího. Tak podporuješ u každého účastníka, ale i u náhodného svědka větší ochotu a odhodlání k následování.

Jasné vidění, sledování a dosahování cíle, je tvá síla. Máš čisté nazírání. Proto mě jasně vidíš. Se mnou jasně sám vynikáš v okolí a pro ostatní. Vidí tvou vznešenost. A ta stojí za to, aby pro ni bylo všechno vykonáno, a všechno podniknuto, aby se do mé cílové rovinky dostali všichni povolaní s nesmrtelnou duší. Mnozí z nich možná ještě ještě bloudí. Dávají se odvádět od cíle smělými ukazateli světa.

Ohlašuji tě na nejvyšších místech, že nejsi ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Když se přes mé napřímení k cíli odchyluješ od přímé dráhy, dostáváš do riskantních zatáček a na nebezpečné křižovatky. Možná se dostáváš do středu zájmu některých diváků, kteří pak s uznáním potřásají hlavami: "Hleďme, jaký jak bravurně projíždí zatáčku! A jak neohroženě vybírá zatáčku! A jak bravurně projíždí křižovatku! Jak skvěle se to vyjímá při smělé honičce na televizní obrazovce!

Jenže trvalého uznání a opravdového nadšení se mu z okolí nedostává, protože stačí zlomek sekundy a drobná nepozornost ho nastěhuje do příkopu. Potom už je nasnadě povýšené vrtění hlavou obecenstva. K tomu se připojují jízlivé poznámky: "Tam bych ho asi následovat nechtěl."

Možná tě napadá: "Proč bych se při sledování nejvyššího cíle měl odklánět od přímé dráhy k těm, kdo sjeli na okraj nebo dokonce vyjeli mimo ni. Na takovou první pomoc tu přece mají být zvláštní pomocníci!" Jenže možná, že jsi to právě ty, kdo jsi k tomu vybrán, povolán a posilován. Kdo jiný jim má přinést povzbuzení a otevřít zklamané srdce pro další pokrok?

Kdo jiný tohle dokáže, než právě ty? Jsi tak oproštěn od zbytečností, totiž nejen ve svých slovech, ale už v každém svém přání, touze a pudovém hnutí, v každém postoji a názoru, a pak i v každém skutku. Znáš přesně nejen okraje a meze své dráhy, ale především jasně sleduješ svůj cíl. Tento cíl pak otevřeně zní ve tvých slovech, ale i ve tvém mlčení. Jasně vyniká ve tvém pohledu. Září ve tvých činech. Potom se ti ukazuje i v temnotách. Snadno k němu zamíříš, ať jsi, kde jsi. Na tomto cíli je pozoruhodné jeho jasnější vynikání pro tebe, kdo se kvůli první pomoci a záchraně spolujezdce na kraji dráhy nebo mimo ni poněkud zpozdíš za ostatními.

Moje sláva se dovršuje přivedením všech mých přátel k našemu věčnému Otci, aby byl každému vším. Chceš vyhrát tento závod? Toužíš dosáhnout v cíli prvenství a spočinout v něm? Tohle úsilí je tvoje, ale nepochází z tebe. To já ji v tobě probouzím a udržuji, protože si zvláště v tobě přeji mít důvěrného přítele. Zvu k tomu každého, ale tebe obzvlášť. Chci, aby se každý stal nástrojem mého vítězství nad světem, prostředkem duchovní chudoby, nástrojem čistého srdce a čistého nazírání na našeho věčného Otce. Je to moje vůle, aby tvé srdce bylo tak čisté, že na něm nelpí ani stopa pozemských žádostí. Chci docela ovládat tvé smýšlení, cítění, toužení, a všechny tvé životní zásady, Přeji si aby v tobě zahořela především vášeň lásky a touhy a radosti nad krásou svrchované Lásky a velebnosti.

Cokoli ti ukládám a co přichází do styku s mým Tělem, musí být čisté. Tak musí být čisté i tvé srdce jako je dokonale čistá celý moje Osoba.

Považuješ za velkou vymoženost, když mě jako můj důvěrný přítel, kterému se i se svým Tělem svěřuji do rukou, předáváš do dalších rukou. Možná to je jistá vymoženost, kterou ve svém Těle trpím, ale je to na můj účet. Ani netušíš, za jakou cenu to podstupuji. Odpovídají každé čisté ruce čistotě srdce?

Odpovídá vnější čistota pokaždé čistotě vnitřní? Jedině ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, vystoupí na moji horu.

Vnitřní čistota je podkladem a strážkyní oné vnější čistoty, kterou ti ukládá. Pilířem tvého života je naprostá pokora a srdce vyčištěné od přízemních přání. Bez toho bys těžko udržel vnější čistota.

Uděluji své vyšší nadání tam, kde mám k tomu připraveny podmínky. Jedině tam, kde nalézám vyprázdněnou duchovní nádobu, kde jsi ochoten mi ponechat místo, a kde nehlučí svět a neruší mou nabídku.

Tato vnitřní čistota způsobuje ve tvé duši onu tajemnou jednotu a rovnováhu Tvá duše slouží jen mně jedinému. Nemáš ve svém srdci ani bůžky ani modly, nýbrž se docela skláníš před jedině přede mnou.

Tato vnitřní čistota jako nezdolný svorník sjednocuje mysl, zásady, touhy, cítění, obavy. Myslíš si snad uprostřed spotřební společnosti, že můžeš mít a přivlastnit si všechno, na co pomyslíš? Uprostřed honby na štěstím by tě dostihl stres, obavy, starosti, rozpolcenost osobnosti. Vnitřní rozeklanost by ti způsobila nesmírná muka. A rozpolcenost zejména tebe, kterého si zvu k důvěrné spolupráci, by ti působila rozklad duše, kterou nemůžeš vyléčit ničím, protože tvou duši skrz naskrz proniká tajemné znamení mého povolání.

Když si necháš do srdce vniknout cizí touhy, někdy rafinovaně a falešně zaštítěné důrazem na tvoje lidská práva, na důstojnost tvé lidské osoby, na tvou dospělost, připomeň si svá slova: "Vím, komu jsem uvěřil." Víš, koho máš ve mně? Zvažuji celý svět a poznávám, že je lehký, že nemůže vyvážit ani můj stín.

Tohle se z knih nenaučíš. Potřebuješ k tomu nového ducha, který by povznesl tvou duši vyšším nadáním. Potom tvou bytost už neformuje jen tvá nesmrtelná duše, nýbrž přes tvou duši působí vyšší zdokonalující nadání. Další růst se však neuskuteční nějakou setrvačností. Bez tvé účasti to nepůjde. Vyžaduje to přetvořit celý styl života. Podřizuj vyššímu nadání své duše všechno své smýšlení i snažení, jednání i utrpení, slova i mlčení Tak přetvářej celou svou osobnost podle nejvyššího sledovaného cíle, podle svrchované Pravdy, že jsem tvůj nejvyšší a nejlepší trenér, a že stojí za to se mi podřídit. Dej mi své srdce. Vím, že si můžeš samostatně ledacos opatřit, a že také okolní svět ti leccos může nabídnout. Jenže já ti pomohu ke všemu, co si můžeš samostatně opatřit, anebo co ti může dát svět. Vzpomeň si, jak mnoho ti toho svět slibuje, a jak málo ti dává! Připomeň si, kolik si toho hodláš opatřit samostatně, a jak špatně se ti to daří, ať už proto, že nemáš dost sil, nebo pro nedostatek příležitostí k jejich použití. Zato já opatřuji všechno, aby to bylo opravdu tvoje, protože mám všechno k volnému zacházení a přeji ti to. Dávám ti to s podmínkou, že si to nebudeš opatřovat někde jinde, bez ohledu na mě, nebo i proti mě. Nevnucuji ti své služby. Také se však nehodlám o tvé srdce s nikým dělit, dokonce ani s tebou samým. Dej mi výlučně celé své ubohé srdce, a já také výlučně tobě dám celé své nekonečné srdce! Když se ti celý dávám do služeb, abys uspěl, tak tě chci celého, a ne jen kousek. To je můj pohled na tvá přirozená práva, na celistvost tvé osobnosti, na tvou svobodu, kterou vždy a naplno uznávám. Jako když král Šalamoun chce půlit dítě, aby v té ženě, která se dítěte raději vzdá, jen aby zůstalo celé, zdravé a živé, prozíravě rozeznal pravou rodnou matku, a to všechno jen proto, aby jí vrátil dítě do milující náruče. B.

+ + +

Milovat

S láskou zacházet

To znamená

Umět to s ohněm

Návod nikdo nepodá

Pokaždé jiná je

Ta záležitost plamenná

Stoh tvých představ

Úkolů a přání

Skvělých vizí

Všechno to harampádí

Vzňalo se a hoří

Chytlo to jedinou jiskrou

Nedal sis pozor

A teď v tobě oheň slova vzňatý

Jsi vyryt do mých dlaní

I kdyby otec matka zapomněli

Já s tebou jsem

Ať přihodí se cokoli

Eva Lopourová

+ + +

Ctih.Martin z Kochemu: Mše svatá nevadí práci, nýbrž ji podporuje

Ze všech věcí, které tě od účasti na mši svaté obyčejně zdržují, bývá na prvém místě práce, které jsi tolik oddán, že se pro časný zisk ve dne i v noci lopotíš, a každou hodinu, kterou nevěnuješ práci, máš za ztracenou. Zejména máš za ztracenou onu hodinu, kterou máš věnovat tomu, abys mohl obcovat při mši svaté. Musím ti hned na počátku ukázat, jako velice jsi na omylu a jak hrozně se klameš. Potká-li kdo na cestě do práce na poli svého přítele, jenž mu vypravuje mnohé příjemné novinky, samozřejmě, že ho i půl hodiny poslouchá, a nemyslí si, že je povinen jít do práce. Ale kdyby měl být za tím na mši svaté, samozřejmě, že by ho desetkrát obtěžovalo pomyšlení, aby odešel a konal svou práci. Kdyby někdo jinému, kráčejícímu do práce, nabízel doušek dobrého piva, zajisté by ho snadno přiměl k tomu, aby s ním půl hodiny popíjel, aniž by si on děla výčitky svědomí pro ztrátu času. Ale kdyby měl před odchodem do práce záhy zrána jít na mši svatou, měl by tuto půlhodinu za čas úplně ztracený.

Poznáváš z toho, jak hanebně tě ďábel klame a jak se tě všemožně snaží zdržet od mše svaté? Proto ti chci vyložit, že obcování mše svaté nejenže žádnému pracovníkovi neškodí, nýbrž mu velice prospívá, a že práci nevadí, nýbrž ji podporuje.

To nemohu dokázat lépe, než z ústa samotného Boha, který kárá tvou nadměrnou starostlivost o získání chleba vezdejšího, a dodává: "Hledejte tedy nejprve Boží království, a všechno ostatní vám bude přidáno." Tato slova můžeš dobře užít i o mši svaté. Znamenají: Nebuď příliš starostlivý o tělesný pokrm, nýbrž před svou prací obcuj s veškerou nábožností oběť mše svaté! Budeš-li se Pánu Bohu propůjčovat touto službou, dá ti za odměnu i potřebný pokrm tělesný. Když někdo prokazuje velikou službu vznešenému pánu, zda-li ji ten pán nechá bez odplaty? Jsi-li však i s nějakou nábožností přítomen na mši svaté a přinášíš-li ji milému Pánu za oběť, prokazuješ mu neocenitelnou službu. A myslíš, že tě tento tak uznalý Pán nechá za tuto tvou službu a za tento převzácný dar upadnout do bídy? Tomu ani nemůžeš věřit. Bůh odměňuje vše dobré. Proto nemůže neodměnit největší službu, kterou mu prokazuješ při mši svaté. Nyní dokáži na příkladu, jak Bůh odplácí těm, kdo na mši svatou docházejí.

Sv.Jan Almužník rád vypravoval ve svém životopise tuto událost. Tehdy žil v Alexandrii dva obuvníci. Jeden z nich měl požehnanou rodinu a Bůh ho obdařil pozemskými statky, poněvadž denně chodil na mši svatou. Druhý byl bezdětný, dřel se ve dne v noci, a přece se mu všeho nedostávalo, poněvadž v ty dny nikdy nechodil na mši svatou. Proto se jednou odebral k tomu šťastnějšímu obuvníkovi a otázal se ho: "Jak to, že máš ve všem štěstí, třebaže nepracuješ tolik jako já?" Zbožný obuvník mu vypravoval, že našel poklad, z něhož si každý den něco přivlastňuje. Potom vzal svého druha na mši svatou, a to po dvakrát. Ten řekl: "Cestu ke kostelu znám sám. A také jsem si dávno osvojil, jak se mám chovat při mši svaté. Proto nebylo třeba, aby ses mi posmíval, když jsi mi svůj poklad nechtěl ukázat." Načež mu řekl zbožný obuvník: "Nezlob se na mě, sousede! Neposmíval jsem se ti. Jen jsem ti ukazoval místo svého pokladu. Místem mého pokladu je kostel a mám pokladem je mše svatá. Z ní čerpám den co den tolik dobrého, že v mém domě není žádná nouze. Budeš-li i ty denně před svou prací nábožně obcovat mši svatou, bezpochyby i tebe Bůh obdaří takovým dobrodiním. Za svědka ti uvádím Krista Pána, kteří říká: "Hledejte nejprve Boží království, a všechno ostatní vám bude přidáno." Od počátku svého manželství jsem hledal Boží království a každodenně s nábožností obcoval mši svatou. A doopravdy jsem seznal, že Bůh přidává časné statky." Od té doby i onen udřený obuvník přicházel denně na mši svatou a brzy zakoušel patrné Boží požehnání ve své domácnosti...

Je obecně známé i pravdivé přísloví, že "všechno záleží na Božím požehnání". Pravdivost toho všeho zakouší každý pracující člověk. I kdyby si počínal při své práci s krajní bdělostí, přesto z ní nemívá užitek, pokud mu Bůh nedopřává při jeho námaze své požehnání...

Obcování mši svaté nejenže neškodí práci, ale je spíše ji podporuje. O sv.Izidoru se dočítáme v jeho životopise, že se zavázal za jistý roční poplatek obdělávat pole jednoho bohatého madridského šlechtice. Pilně je obdělával, a nikdy neopomenul obcovat mši svatou. Tato jeho pobožnost se líbila Bohu tak, že mu posílal své anděly na pomoc, aby při obdělávání pole nebyl nic zameškáno. Když mu jeho zbožná žena donesla na pole jídlo, vídala, jak mu dva andělé s bílými voly a dvěma pluhy pomáhali orat. Sv.Izidor to sám neviděl a manželka mu to neřekla, aby se kvůli tomu nestal domýšlivým. Ale někteří poddaní toho šlechtice záviděli svému svatému druhu a žalovali na něho u svého pána: "Jestlipak víte, milý pane, že Izidor, kterému jste svěřil obdělávání svých polí, každé ráno odchází na mši svatou do Madridu, a pak se pozdě vrací a vykoná jen polovinu práce. Jako vaši věrní poddaní vám to oznamujeme, poněvadž tak přicházíte k velké škodě." Šlechtic se kvůli tomu oznámení velmi rozhněval a odešel na pole vynadat Izidorovi jako špatnému pracovníkovi. Ale světec klidně odpověděl: "Uznávám, že jsem nájemcem vašeho pole. Jsem však také povinen sloužit Králi králů a tu službu nemohu zanedbávat. Obáváte-li se škody kvůli tomu, že přicházím do práce později než ostatní, nahradím vám ji ve žních z úroda z vlastního pole." Šlechtic se tou příznivou odpovědí usmířil a už zbožnému muži nepřekážel v jeho každodenním docházení na mši svatou. Ale aby dokonale zjistil, jak pozdě Izidor chodí do práce, odešel jednou brzy ráno do polí a tam se ukryl. Pak skutečně viděl, že Izidor začíná skutečně orat později než ostatní. Rozčilen vyskočil, aby vynadal svému nájemci. Tu však spatřil, že po obou stranách Izidorova pluhu pracují na poli ještě dva jiní oráči se spřežením bílých volů. Udiveně se zastavil a důkladně sledoval bílé voly i nové oráče. Pak přišel blíže, aby si je ještě důkladněji prohlédl, ale ztratili se mu. S údivem nad tím zjevením přistoupil k Izidorovi a zdvořile ho oslovil: "Prosím tě, pověz mi, kde jsou tvoji pomocníci?" Světec se usmál a nevěděl, co by měl odpovědět. Šlechtic mu řekl: "Ujišťuji tě, že jsem viděl ještě dva další, kteří vedle tebe orali. Sotva jsem se k nim přiblížil, zmizeli mi." Svatý Izidor odpověděl: "Přísahám, že jsem jsi práci žádného pomocníka neviděl, ba žádného jsem nevolal, jen samého Boha, o jehož pomoc denně prosím." Z toho šlechtic poznal, že oni dva oráči byli andělé. A velmi se zaradoval, že má tak svatého nájemce.

Z této pravdivé události může jasně vidět, že účast na mši svaté nejenže práci nepřekáží, nýbrž jí prospívá, ježto Bůh zařídí věci tak, že se práce lépe daří, rychleji ubíhá a má lepší výsledek. (O mši sv., Kap.XXIV)

+ + +

Kříž v poli

Kus kamene - zastavení

Vírou půdy živené

Pravda je

Kde byla naděje

Že zrna vyslyší

Modlitbu polí

Syrové a holé hroudy

Prosí o obilí

Eva Lopourová

+ + +

Anděl

Rád bys prohodil pár slov

ke kamennnému andělu

máš ale strach

tvé pochybnosti

budou odpovědí

věci podivné tě napadají

v jeho přítomnosti

tváří se jako by věděl

jako by viděl

je-li Bůh

pak ty kameni mu pověz

že ho prosím

ať já jsem jeho jako ty

a On ať je Bohem mým...

E.Lopourová

+ + +

Dopis svatých Petra a Pavla

29.června

Milá duše!

Naše dnešní slavnost není jen oslava naší apoštolské víry, horlivosti a mučednické smrti apoštolských knížat. Já, Petr umírám v Římě jako římský biskup, tedy jako první zákonitý nástupce Páně v Církvi na zemi. Po svém Zmrtvývstání mi Pán ukládá: Pas beránky mé, pas ovce mé... Chce, abych spravoval celou u církev. Jako je biskup pastýř své diecéze, tak já, Petr a každý můj nástupce je pastýřem celé Církve obecné. Svět se netočí podle plánů Heroda. Neumírám v Jeruzalémě, jak to pro mě plánuje Herodes. Pán to chce jinak. Přeje si mít středem obecné Církve Řím, a tak mě nechává dojít až do Říma, spravovat obec křesťanů v Římě a tam pro Pána zemřít.

Když jednou Pána prodlévá s námi, apoštoly, na golanských výšinách, tak mi přislibuje toto prvenství v Církvi. Nazývá mě skalou, na níž zbuduje celou svou Církev. Pán Ježíš v jednom podobenství říká, že moudrý staví dům na skále, a ne na písku, a sám se podle toho řídí. Napřed mi připomíná, že jako člověk sám ze sebe nic neznamenám, a dokonce dopouští, abych bídně klesl a třikrát ho zradil. Tak upevňuje mou pokoru, což je nezbytný předpoklad svěřené duchovní vlády.

Dnešní svět prahne po radostné a láskyplné zvěsti, ale kdo mu ji přinese?

Jako skála našeho Pána svědčím o Kristu jinak než PAVEL. Předně slovem působím u židů v Palestině, zatímco PAVEL u pohanů ve Středomoří a v Makedonii. Potom oba zpečeťujeme svědectví svou krví v Římě. Bůh stanoví čas pro svědectví slova i pro svědectví života.

Z Lukášových zápisů o našich hrdinských skutcích se dozvídáš, jaký záměr má se mnou, rybářem lidí. Jsem prostý člověk, žádný teolog jako Pavel. A také slabý člověk, jednou nadšený a výbušný, jindy bázlivý až zapření Pána. Jenže Pán si volí právě mě, abych na setkání apoštolů získal uznání pro poslání Pavla u pohanů. Tato moje autorita je v jeruzalémské Církvi nutná, aby Pavlovo působení u pohanů bylo potvrzeno. Tak já, Petr, přispívám k otevření brány pro radostnou zvěst do Evropy.

Protože na mě, jako na hlavu obecné Církve, čekají tyto úkoly, proto mě zachraňuje z moci Heroda, jako zachraňuje Pavla před utonutím na moři a kamenování, neboť také Pán nejednou uniká úkladům nepřátel, dokud nepřichází jeho hodina. Sotva ale končí čas pro svědectví slova, vydáváme, já i Pavel, svědectví svou smrtí. A co Ty? Zajímá tě vůbec, jaké má Bůh plány s Tebou? Kdy přijde Tvá hodina k práci, k svědectví, k utrpení? Evangelizace Evropy je úkol nejen kněze a misionáře. I Ty, kdo jsi pokřtěn a přijímáš Ducha svatého od biřmování, jsi povolán k svědectví o Božím Království. Už příliš dlouho vězíš v sebeklamu, že jsi jen trpným předmětem pastorace, jen příjemcem Božího Slova. V tuto dobu Bůh dopouští na Evropu nedostatek kněží, aby právě Tebe upozornil, že máš v tom díle svůj zcela neopakovatelný úkol.

Tvoji Petr a Pavel

+ + +

Balada přísloví

Tak lehneš, jak si usteleš,

tak s džbánem chodíš, až máš střepy,

tak vybíráš, až přebereš,

tak sklidí, jak uměl seti,

tak Boha ctí kdo, až církev světí,

tak vtipkuje, až smích ho přejde,

tak kope hrob, až sám v něm dřepí,

tak ďábla zveš, až k tobě vejde.

Tak hřeješ kov, až přehřeješ,

tak kuješ ho, až se ti štěpí,

tak slibuješ, až chybuješ,

tak voláš v les, jak ozve se ti,

tak pěkně pěj, až ptáček sletí,

tak s mysli vše jak s očí sejde,

tak hráš si s blátem, až se lepí,

tak ďábla zveš, až k tobě vejde.

Tak čertu služ, až k čertu jdeš,

tak přibarvuj, jak kdo je slepý,

tak dlouho lžeš, až věříš v lež,

tak mluv, jak zobák naroste ti,

tak jak pán hraje, musíš pěti,

tak jde i vůl, jak stádo přejde,

tak zvučné, prázdné jak jsou sklepy,

tak ďábla zveš, až k tobě vejde.

Tak řečníš, až se mluvkou staneš,

tak člověk ctný, jak šat má lepý,

tak mnoho jíš, že dávit chceš,

tak jak dva rvou se, výská třetí,

tak dobře maž, jak chtěl bys jeti,

tak váháš, až ti kolo nejde,

tak špatný jsi, jak praví klepy,

tak ďábla zveš, až k tobě vejde.

Tak plníš pytel, až se třepí,

tak seješ svár, až hněv ti vzejde,

tak hlídáš sad, až shnijí štěpy.

tak ďábla zveš, až k tobě vejde.

Francois Villon

+ + +

TAJEMSTVÍ HORY SV. KLIMENTA (4)

B) Vlastní (předběžný) výzkum (r.1958)

Na první letmý pohled jsme viděli, že zříceniny a jejich okolí bylo často již doslova prohrabáno.

a) Vykopávky v minulosti

Prof.Rudolf Hurt se domníval, že snad již v 16. století zde mohl být brán vhodný stavební materiál jak pro pány z Cimburku, tak i cizími kameníky a odvážen (R.Hurt, Svatý Kliment, (rukopis), s.78.)

Podle četných různých zpráv bylo prý opracovaného kamení z kostela a z přilehlého obydlí použito při stavbě zámku v Buchlovicích; jeden kamenný portál je zazděn v myslivně v Osvětimanech; r.1885 byly u obecní sýpky v Buchlovicích (bývalý kostel Českých Bratří) nalezeny dva kameny tesané do trojhranu, pocházející ze zřícenin kláštera sv.Klimenta; mnoho staviva bylo prý odvezeno též na stavbu domků ve Stupavě; r.1885 byla prý dlažba ze zbytků kostela sv.Klimenta odvezena na vydláždění panské stáje v Buchlovicích (Hrubý, Hr.sv.Klimenta..., s.30-32, Tamtéž viz i prameny údajů).

Daleko nenahraditelnější škody však byly způsobeny četnými neodbornými "archeologickými" výzkumy, které začaly ve druhé polovině 19. století. Když totiž r.1837 zasloužilý osvětimanský farář Vavřinec Jugan vykopal ze svatoklimentského rumiště základy kostela a dal na ně nastavět zídky z rozházených kamenů, jež pocházely z trosek zdí, začala svatoklimentská Hora přitahovat k sobě širokou veřejnost. Roku 1878 zde začal hledat kyjovský kaplan František Přikryl a s ním boršický farář Jan Studený, který v letech 1880-85 postavil v místě chrámového kněžiště (presbyteria) dřevěnou kapličku s oltářem, kde se při poutích sloužily mše svaté. Po nich přišlo mnoho dalších, např. J.Wankel, Konstantin Černoch, a v r.1888-1890 stupavský farář Vavřinec Sigmund a učitel Josef Fait.

Nejvíce vynikl Robert Čechmánek. Kopal ve zříceninách kostela a v jejich těsném okolí v letech 1903-1905. Roku 1904 kopal v chrámové předsíni, jakož i venku před ní. Přitom zjistil mnoho cenných poznatků po pochopení zániku augustiniánského proboštství: stopy po požáru, zbytky zbraní, úlomek koňské podkovy, kostry se stopami násilné smrti, a jiné, jak uvidíme dále. Uvádí, že ve spáleništi a pod ním byly střepy staršího rázu, ale podle Hrubého tam převládají střepy nádob, příznačných pro XIV.století (A.Zelnitius, Svatý Kliment a Hora svatého Klimenta u Osvětiman, Viz: Sb.velehradský, Nová řada, 1948, č.16, s.65-67, 49-73.)

V roce 1905 odkryl Čechmánek vnější základy kněžiště a na jižní straně našel podzemní místnost (4,5 m x 4 m) v hloubce asi 2,80m. Měla klenbu z červeně pálené mazanice, a zachovala se dodnes. Mimoto zkoumal kněžiště: odkryl zvenčí jeho základy až do hloubky 190 cm, a zjistil, že závěr kněžiště má zvenčí tvar poloviny pravidelného sedmiúhelníku (jinými slovy, že je mnohoúhelný, jak bylo pak potvrzeno i r. 1962), a že vnější rohy kněžiště jsou podpírány dvěma pilíři, silnými asi 1 m. Uprostřed ohbí prolomil Čechmánek zeď kněžiště asi v šířce 1 m, a uvnitř kněžiště, před prolomeným otvorem, našel neúplnou kostru muže. Ležela těsně podél zdi, hlavou k jižní straně, hledící k severu. Ani zde nebyly žádné milodary - "jen u lebky byl nalezen kousek dubového dřeva", veliký asi O,5 dm²a tlustý asi 1 cm. Čechmánek v něm viděl zbytek biskupské berly, a v nalezené kostře "pravé ostatky sv.Metoděje"; prohlásil, že "hrob je skutečně pravým hrobem" tohoto světce. Hrubý k tomu dodává: "Proto byly všechny kosti uloženy v zapečetěné schránce na kůru farního kostela v Osvětimanech, odkud byly roku 1950 vyžádány Archeologickým ústavem ČSAV v Praze k antropologickému posouzení." (Zelnitius, Tamtéž, Na s.73 uvádí Tůmův posudek o kousku dřeva ze dne 5.2.1907, a Čechmánkův protokol o nálezech, sepsaný před komisí dne 18.6.1905; Viz dále R.Čechmánek, Rok, úmrtí a hrob sv.Metoděje, 1907, s.28; Hrubý, Hr.sv.Klimenta, s.34.)

Čechmánkovo zjištění o pilířích a o vnějším tvaru kněžiště je správné, až na to, že pilířů je šest, a že kněžiště má zvenčí tvar mnohoúhelníka (polygonální), kdežto uvnitř je oválné, jak uvidíme dále. Proražení zdi nemělo smysl a poškodilo ji. Tím, že Čechmánek uložil všechny nalezené kosti do jedné schránky, velmi ztížil, ba snad vyloučil možnost přesného zjištění o jednotlivých kostrách. Prohlášení nalezeného kousku dřeva za biskupskou berlu nemá žádný věcný základ, neboť to může být také zbytek rakve nebo jakéhokoli prkna nad mrtvolou. Dr.Chochol uvádí rozměry kousku dřeva u kostí takto: délka 6,5 cm,. šířka 4,5 cm, tloušťka 2,5 cm.

Čechmánek se o svém výzkumu z roku 1905 těsně po něm sám vyjádřil velmi nepříznivě: " - na celém prostranství, mající vejčitý tvar, nestál ani v době cyrilometodějské, ani před tou dobou křesťanský chrám... na celé prostoře není ani stopy po klášteře z IX. století... a samo místo nemohlo být hradiskem,, ale docela obyčejnou staroslovanskou osadou, obehnanou valy a příkopy." (R.Čechmánek, Zhodnocení nálezů archeologických ze sv.Klimenta, Viz: Zelnitius, Tamtéž, s.70-71; Hrubý, Tamtéž, s.37.)

Kdežto při pozdějším popisu výsledků svého výzkumu (Zelnitius, Tamtéž, Na s.73 uvádí Tůmův posudek o kousku dřeva ze dne 5.2.1907, a Čechmánkův protokol o nálezech, sepsaný před komisí dne 18.6.1905; Viz dále R.Čechmánek, Rok, úmrtí a hrob sv.Metoděje, 1907, s.28; Hrubý, Hr.sv.Klimenta, s.34.) už tvrdí, že sv.Metoděj založil klášter na Hoře sv.Klimenta, a že tamní zříceniny pocházejí z 9. století, ale že po nějaké starší stavbě tam není stopy. Tvrdí, "že Metoděj zemřel jako prostý mnich tamního kláštera a jako mnich tam byl také pochován bez všelijakých odznaků svých bývalých hodností "v s´borněji cr´kvi", kde byla jeho kostra dne 15.června 1905 nalezena." (R.Čechmánek, Zhodnocení nálezů archeologických ze sv.Klimenta, Viz: Zelnitius, Tamtéž, s.70-71; Hrubý, Tamtéž, s.37.).

Soudní lidé však namítali: Proč takový příkrý rozdíl mezi hlášením z roku 1904 a 1905-1907? Proč Čechmánek neohlásil objev již r.1905? Proč jednou měl sv.Metoděj "berlu", kdežto jindy byl pohřben bez příslušných odznaků svých hodností? Jak to, že podle "Paměti a života blaženého otce a učitele našeho Metoděje, arcibiskupa moravského" zemřel Metoděj v rušném okolí, obklopen učedníky a lidem, jemuž žehnal, a byl pohřben s důstojnými poctami, jako arcibiskup? (Život Metodějův, 17).

A popisované místo pohřbu - "stoliční chrám" - se dá těžko ztotožnit s kaplí sv.Klimenta, kterou prameny z roku 1358 nazývají "lesní samota, lesní pustina", co by se snad lépe hodilo pro ústraní, v němž Metoděj "potom, když se oprostil od všeho shonu a péči svou obrátil na Boha, vbrzku přeložil všechny knihy Písma... z řeckého jazyka na slovanský" (Tamtéž, 15).

A konečně - proč by se tak vzácný nález nechal ležet v tak nedůstojném uložení? Dr.Chochol z Archeologického ústavu ČSAV, pověřený antropologickým posouzením, jej totiž osobně vyzvedl v Osvětimanech roku 1950, a píše: "V jedné hromadě různých starších předmětů a materiálu se na kůru nacházel i osvětimanský nález z roku 1905." (J.Chochol, Informativní posudek o kostrových pozůstatcích z Osvětiman, Cit. dle Hrubý, Tamtéž, s.60).

Na jedné straně tu však opravdu byly náznaky, které nevylučovaly možnost aspoň nějakého vztahu Hory sv.Klimenta k velkomoravské, cyrilometodějské době. Tak např. v letech 1922-1923 našel Vítězslav Gloza z Koryčan na Klimentku zlatý byzantský peníz z doby císaře Theofila (829-842), jenž byl otcem císaře Michala III., který poslal r. 863 soluňské Bratry na Moravu. Tento peníz - solidus - má ještě stopy po ražebním lesku, a dostal se tedy do země, spíše: mimo užívání, brzy po ražbě, proto by mohl být spolehlivou pomůckou pro datování naleziště. Bohužel, podrobnosti o nalezení se dnes dají těžko zjistit, neboť nálezce je mrtev. Ale v každém případě, "nález této mince na hradisku sv.Klimenta ukazuje, že toto místo mělo již v tehdejší době (tj. v 9.stol.) významné postavení ve velkomoravské říši." A tak roku 1930 zakládá dr. Jan Svoboda v Brně "Matici svatoklimentskou" pro obnovení tamních výzkumů. V letech 1932-33 řídí Antonín Zelnitius výzkum na Klimentku ve spolupráci s Čs. státním ústavem archeologickým v Praze, z jehož pověření tu kope o rok později Jaroslav Böhm. Druhá světová válka tu však znemožnila plánovaný soustavný výzkum. Roku 1942 našel sám Dr.Hrubý "4 úlomky z výdutí hradištních nádob" jakožto prvé ověřené nálezy z velkomoravské doby, nehledě ovšem k byzantskému penízi (J.Sejbal, Nález byzantské zlaté mince z hradiska sv.Klimenta u Osvětiman, Viz, Hrubý, tamtéž, s.35-38, 64-66). J.M.Veselý OP (Pokr.)

+ + +

Balada

Já umírám zde u studánky žízní,

žár ohně mám, a chladem zuby chvím,

můj rodný kraj jak cizí zem mě trýzní,

mráz zmítá mnou, když v parnu výhně dlím,

červ nahý jsem, byť oděn hedvábím.

V mém smíchu pláč a marnost v čekání,

dlaň pomocná mě v úzkost dohání,

vždy bez útěchy já těšívám se jen.

Svou cítím moc, leč síly neznám v ní,

ctně uvítán a každým vyháněn.

Mně jisté jen, co v nejistotu vyzní,

a záhadné, co jasným zrakem zřím,

vše nemylné mě svírá pochyb trýzní

a moudrost věd mi soudem náhodným,

když vyhrávám, jen prohru utrpím.

Dím "dobrou noc", když skví se svítání,

strach z pádu mám, když spávám na skráni.

Jsem boháč tím, jak strádám den co den,

byť nedědím, zřím odkaz na dlani,

ctně uvítán a každým vyháněn.

Když hojnost mám, přec nijak netěžím z ní

a jmění nehledám, co v bídě s ním?

Těm nevěřím, jež pochválí mě v přízni,

kdo pravdu dí, mně zdá se prolhaným,

můj přítel ten, jenž vystaví mě lžím

a labuť odívá v čerň havraní.

Zlí škodci mí, toť druzi oddaní,

tak s pravdou lež mi splývá v mlžný sen,

vše umím hned, v nic nemám nadání,

ctně uvítán a každým vyháněn.

Můj vévodo, rač přijmout vyznání,

co vím, to rozum zradit zabrání,

neb patřím k těm, všem právům padlým v plen.

Co chci? Být tím, kdo příjem neshání -

ctně uvítán a každým vyháněn.

Francois Villon

+ + +

Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely OP: Dopisy

DOPIS TVÉHO OTCE

Milé dítě!

Můj Duch vede Marii z Galileje do Jeruzaléma, když se k tomu naplňuje čas. Můj jediný Syn se ocitá tváří v tvář největší oběti, aby v očích lidí světa všechno prohrál. Mocní a učení odmítají mého Syna. Každému jeho příznivci hrozí vyvržení. Tehdy se Maria rozhodně hlásí k mému Synu. Jde s ním a za ním. Ne proto, aby ho odvracela od jeho úkolu. Jde s ním, aby s ním pila kalich hořkosti. Je poblíž Ježíše, aby se naplnilo Simeonovo proroctví, že její duši pronikne meč. Neuhýbá vlastní potupě kvůli mému Synu. Ví, že by jinak by nemohlo vyjít najevo smýšlení mnohých, třeba i vlků v rouchu beránčím. Kvůli mému jedinému Synu nechává Maria dopadnout jedovatou slinu lží a pomluv na svou půvabnou tvář a směle vystavuje nejtěžšímu zranění své Neposkvrněné Srdce.

Nebrání smrti mého Syna, jako se jí nebrání sám můj Syn. Prohlašuje, že má být křtěn krví a že ho trápí, dokud jí není pokřtěn (Lk 12,50). Ač umělci s oblibou zachycují při Poslední večeři mého Syna jen s apoštoly, přesto ani Maria není vzdálena. Je to přece její tělo a její krev, které podstatně proměněné podává můj Syn ve svém těle a ve své krvi. Všechno, co Ježíš koná se svým tělem, nese pečeť lásky naší panenské Matky, totiž i Matky mne, věčného Otce nebeského, neboť nese pečeť jejího svobodného souhlasu.

Toto spojení je ještě důvěrnější mezi jejich dušemi. Vše, čím přetéká Nejsvětější Srdce mého Syna při Poslední večeři, nalézá ohlas v duši svaté Panny. Třebaže nikdo v Církvi mého Syna smysluplně nepožaduje, aby se mluvilo a psalo o Marii jako zvláštní kněžce, přesto má Maria kněžského ducha. Její duše se stále rozšiřuje k objetí celého lidstva všech dob a na všech místech. Maria dává život Veleknězi. Obětuje se v něm za Tebe a za všechny. Třebaže nemá zvláštní účast na kněžství, je skutečnou Matkou a Královnou kněží. Všechny milosti se Ti dostávají prostřednictvím Bohorodičky. Všechny Kristem ustanovené svátosti, včetně svátosti kněžství, se Ti dostávají díky naší panenské Matce. Zaměř k ní své modlitby za dobré a dokonalé kněze! Obrať se k Marii s prosbou o její vedení k dokonalé účasti na slavné hostině lásky!

Maria je duchovně těsně spojena s mým Synem. Proto také z jejích úst stoupá ke mně modlitba: "Pane, ať všichni jsou jedno!" (Jan 17,21) Maria jako první ze všech tvorů vroucně děkuje za dar Těla a Krve mého Syna, sytícího hladové duše. Její duše se rozněcuje ohněm vroucí vděčnosti.

Tento božský oheň je zaplavován proudem hořkých slz, když Maria sleduje Syna na bolestné cestě ke kříži. Její výstup na Kalvárii a pod kříž jsou zvláštním druhem účasti na výkupné oběti mého i jejího Syna. Temnota se snáší kolem ní a zahaluje celé lidstvo, dokonávající dílo zkázy Umučení Ježíše Krista. Nebyla by lidskou matkou, kdyby ji neschvátila hrůza nad strašnou, potupnou smrtí, nad Tvým nevděkem a Tvou zradou. Já, který zpytuji srdce i ledví, dobře vidím, jak Maria sleduje všechny ty bezhlavé davy, které zoufale běsní proti mé svrchované Lásce, která je silnější než smrt. Duše naší panenské Matky se slzami v očích sleduje nešťastníky, pro něž jako by nadarmo tekla Krev mého i jejího Syna. Je tak spjata se mnou, že zakouší hroznou bídu hříchů, které doléhají na mého Syna. Dávám jí jistotu o tom, že můj Syn svou smrtí vykoupí lidstvo a vstane z mrtvých. Temnota Tvých vin, zatmění z potupy a utrpení mého nevinného, Božího, je lidsky neproniknutelná. Bolest a smrt mého Syna hluboce zraňuje Marii svou blízkostí, protože je a zůstává jeho Matkou. Nedopustím však, aby ty slzy, zaplavující a oslepující její oči, ji docela oslepily. Jako ze samého kříže na Tebe křičí moje Láska kopím probodeného Nejsvětějšího Srdce, tak i Maria s probodeným Neposkvrněným Srdcem stojí u kříže hrdinsky. Ani na chvíli nezaváhá, ani na okamžik nezapochybuje o správnosti svého původního rozhodnutí, ale znovu mi odevzdaně opakuje: "Staň se!" Svou vírou a z ní plynoucím neochvějným postojem před křížem má Maria účast na otřesném tajemství vykupitelské smrti mého Syna.

Přeji si dokonalou oběť celé osobnosti svaté Panny. Do jejího Neposkvrněného Srdce se bolestně zařezává Ježíšův výkřik: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Maria zakouší okamžiky temné noci, kdy se odmlčí vnitřní hlas Boží. Ten hlas, který Maria tak důvěrně zná od Narození v Betlémě, pojednou ustává. Jako by rázem vnitřně ohluchla, jako by jí došel duch jejího dechu, tak ve své duši lapá po dechu. Maria přináší svou oběť současně s Ježíšem. Přináší ji už při ustanovení Nejsvětější Svátosti, ale teď ji dovršuje.

Víš, jak odpovídám na tuto oběť Panny Marie? Obecnou odpověď znáš. Je to odpuštění zjednané Tobě a celému lidstvu. Chceš ale slyšet zvláštní odpovědi? V Ježíši Kristu křičí Tvá přirozenost, tedy Tvé tělo a Tvá krev, přijaté mým Synem od naší společné panenské Matky. Proto je na místě, že také Marii je dána zvláštní odpověď. Když se můj Syn docela vydává za Tebe, tedy ani Maria nemůže zůstat pozadu ve svém Mateřství, jež Ti dává Vykupitele. Přivádím ji až ke kříži, aby do kněžských rukou mého i svého Syna odevzdala své mateřské právo. Svým postojem u kříže vyjadřuje Maria znovu zvláštním způsobem své "Staň se!" Proto jí dávám zvláštní odpověď. Rukama svého umírajícího Syna ve Tvé přirozenosti slavně ustanovuji Marii Matkou zvláště Tebe uprostřed celého lidstva. Tím se Maria stává Matkou božského života ve Tvé duši.

Nakonec, když můj Syn umírá na kříži, u něhož stojí Maria s Janem, svěřuje ji za Matku učedníkovi těmito slovy: "Ženo, matka tvá!" a Jana zase svěřuje Marii za syna: "Hle, syn tvůj!" (Jan 19,27)

Z lásky Ti dopřávám, abys ve svém nadpřirozeném životě nepostrádal duchovní Matku. Dobře Tě zabezpečuji k tomuto duchovnímu výstupu. Jsi vykoupen, znovu přijat do těsného příbuzenského poměru vůči mně. Ode mě vychází do Tebe můj Duch jako Tvůj životodárný základ. Božský život mého Syna proudí do Tvé duše. Můj se Ti dává za pokrm a nápoj, aby také on do Tebe vydechoval svého Ducha, plného darů. Dopřávám Ti zkušenosti, že Tě miluji nejen já, Tvůj Stvořitel a věčný Otec, ale i můj Syn, Tvůj Vykupitel a Bratr, tedy nejen Bůh, ale i člověk. Nepostrádáš něhu a péči naší společné panenské Matky.

Maria má účast na Tvém Vykoupení právě jako Matka Vykupitele, jemuž dává své tělo a svou krev, aby se velkodušně obětoval za Tebe a za celé lidstvo. Tak se Maria stává Matkou Tvé duchovní obnovy a obnovy celého lidstva.

Zdráháš se snad přijmout štěstí, že jsi milován nejen mnou, svým Stvořitelem, ale i mým Synem, který Bohem a zároveň člověkem, ale navíc i pouhým člověkem, a to tak krásným a půvabným jako je čistá Panna? Zato Marii neodradí, aby dál milovala také Tebe, a přála Ti svého Syna a vyprošovala Ti to nejlepší, totiž dokonalé přijetí Ježíše Krista ve slavné hostině lásky.

Tato slavná oběť se liší od oběti na kříži nekrvavým způsobem, jímž stále přebývá ve Tvé blízkosti a bude přebývat až do konce světa, abys pak v mojí náruči požíval jejího ovoce navěky. Proto slavná hostina lásky zahrnuje tajemství oběti čisté Panny a tajemství jejího duchovního a nadpřirozeného mateřství pro Tebe a pro celé lidstvo. Tak Maria plní velké poslání Tvým vedením k mému Synu ve slavné hostině lásky, abys ho dokonale přijal jako Bratra a stal se jeho živým příbytkem. Raduj se a zpívej spolu s ostatními:

Nám byl dán a nám se zrodil

z Panny neporušené,

jako poutník světem chodil,

sil zde zrno pravdy své,

skvělým řádem vyvrcholil

svoje žití pozemské.

Tvůj věčný Otec

+ + +

Dotek nekonečna

Dotkla jsem se nekonečna

A ono se dotklo mě

Prošlo mnou tolik zázračných věcí

Nepopsatelné blaho naplnilo mě

A já chtěla zůstat

Jenže na mě čekal život s jeho city

Vnímáním na jiných úrovních

Než byla tato

A tak jsem musela jít

Znovu žít

Už se nedalo myslet jen na sebe

Protože jsem měla v sobě nebe

Nás, sebe, tebe

Celý svět byl v mém srdci

A mé srdce bylo v náručí Boží

Čistota a pravda otevírala moje oči

A já dokázala milovat lidi

Lidi s jejich bídou.

V tom mi pomáhala nekonečná Láska

Ale po světle přichází nekonečná tma

Odloučení

Kdy neslyšíme odpovědi na otázky

Které jsou pro nás tak důležité

A tak se propadáme do svého pekla

Kdy se cítíme zatraceni

A v těchto chvílích opuštěnosti

Vítězíme vírou

Vírou Božího Těla

A tak po noci přichází den

Který nás sytí světlem

Nekonečnou Láskou

Nacházíme se tak stále

V jeho milosrdné náruči

11.7.2002 Ladislava Lopraisová

+ + +

CESTA DO EVROPY A DLUH MORAVSKÉ METROPOLE

Pan president upozorňuje každého z nás na některá úskalí nového evropského soužití. Má pravdu, když říká, že největším nebezpečím naší doby je evropský "superstát". V takovém státě by se každý jednotlivý účastník docela ztrácel a zanikal ve své individuální osobitosti. Jde nejen o vyhraněný ráz hospodaření a osobitost národní povahy, ale zřejmě i o jedinečnou národní kulturu, včetně jazyka. Takové je varování nejvyšší hlavy státu nelze brát na lehkou váhu. Kdekdo přitom pokývá uznale hlavou, ale říká si: A CO MÁM PROTI TOMU DĚLAT? CO JSEM ZANEDBAL? Odpověď je nasnadě - už ve starém Řecku: POZNEJ SEBE SAMA!

A potom třeba jako obyvatel moravské metropole objevíš dost velký dluh, které město dluží svým obyvatelům i ostatní Evropě. Je jistě skvělé, že má Brno novou zemskou knihovnu. Jenže i přitom vedoucí činitelé města jaksi ponechali stranou to, komu vděčí za svůj spisovný jazyk a národní písemnictví. Svatým Cyrilu a Metodějovi. Možná si vzpomněli, ale nic nepodnikli pro to, aby měla moravská metropole na důstojném místě nějakou trvalou připomínku těchto vynikajících jedinců jako mají Američané sochu Abraháma Lincolna. Jako významně vztyčený prst zde zato vyniká socha rudoarmějce, aby si každý připomínal, co by se už v dějinách nemělo opakovat. Škoda, že v Brně není dost viditelná a hmatatelná přípomínka toho, co by se mělo udržet i ve sjednocené Evropě - DĚDICTVÍ OTCŮ.

Není známo, že by se někdo z vedoucích činitelů města dosud účinně zapojil do úsilí představit takto obyvatelům města i všem návštěvníkům, komu vděčí Češi za to, že už nejsou mezi kulturními národy Evropy němí ani negramotní. Tak město Brno trpí dluhem zakladatelům mimo jiné také naší jedinečné jazykové a národní kultury. Důstojné místo pro takové dílo nechybí. Třeba v parku před kostelem svatého Tomáše. A výmluva, že snad nemáme dost znamenitých sochařů, také není na místě. Třeba takový vynikající sochař evropského jména, jako je třeba Otmar Oliva. Jen chybí ta dobrá vůle u radních města Brna, aby ten dluh byl aspoň trochu splacen. Jistě to přispěje k tomu, aby člověk i přes okolní ruch a technické vymoženosti nezapomínal na své kořeny. TB

Svatý Cyrile a Metoději,

orodujte za nás,

abychom zůstali srdcem Evropy.

+ + +