ČERVEN 2002

 

_________________________________________________________________________________

 

Ročník VIII.,číslo 6                                                            červen 2002

_________________________________________________________________________________

Obsah: E.Lopourová, Pavel, T.B.,Nám, nám, narodil se... (17), E.Lopourová, Mojžíš, S.Marie, Apoštol rasové snášenlivosti (5), Sv.Cyril na Středním východě, E.Dickinsonová, Otec T.,Loretánské meditace (17), E.Lopourová, Den, B.T., Božské doteky v kosmu (17), E.Lopourová,Naděje, TB,Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP (5), Eva Lopourová, Básník, Zprávy._____________________________________________________________

 

Pavel

 

Dejte mi místo ve svém srdci

V životě ve smrti jsem s vámi spjat

Za horka za mrazu dnem i nocí

 

Jsem motýl samotář

Všude chci šířit vůni víry

A v jejich barvách bez únavy

Svá křídla rozprostřu

Nad vaši víru - holou zem

Duhovou květinou

rozkvete pod nebem

Eva Lopourová

 

+        +         +

 

Nám, nám narodil se... (17)

Jaké jsou vnější důvody věřitelnosti křesťanských pravd?

Jsou to důvody vnější našemu vědomí, protože nejsou jako důvody z lidského toužení. Jsou vnitřní náboženství, neboť jsou brány z povahy samotného náboženství. Jsou to důvody vzaté ze vznešenosti, posvátnosti a plodnosti samotného náboženství. Tyto důvody jsou znameními, jimž obecná Církev jasně vyniká uprostřed nevěřícího nebo v jiných náboženstvích bloudícího lidstva. Církev jimi zve všechny nevěřící nebo nedokonale věřící k přijetí dokonalé víry a současně posiluje víru celého Božího lidu. Tyto důvody jsou takového rázu, že i prostí lidé z nich mohou poznat skutečně nadpřirozený ráz křesťanství a obecné Církve. Ovšem tyto důvody jsou skutečným důvodem věřitelnosti pouze tehdy, když je přijmeme bezvýhradně všechny jako celek.

To chcete, aby se každý, kdo uzná tyto vnější důvody věřitelnosti křesťanských pravd, zavíral oči před nějakými chybami a nedostatky?

Rozhodně ne. Uznání těchto vnějších důvodů věřitelnosti daných pravd nás nevede k umrtvení kritického myšlení našeho rozumu. Naopak, rozum nás vede ke kritickému smýšlení o těchto důvodech, ale nejen k zápornému kritickému smýšlení, nýbrž především příznivému. Negativně, záporně je třeba srovnat ostatní náboženství v jejich výstřelcích s křesťanským náboženstvím obecné Církve. Můžeme totiž negativně poukázat na to, že se tato nauka nakonec vždycky vyhnula všemu nemravnému, nerozumnému a nedůstojnému Boha a člověka. Takový záporný důkaz ovšem pouze negativní a teprve s jistým dějinným odstupem dokazuje nadpřirozený původ, že totiž tato nauka neobsahuje nic, co by odporovalo jejímu božskému původu. Tento důkaz už jaksi naznačuje pravděpodobnost Božího původu daného učení. Ze skutečnosti víme, že v tak vznešených a zkušenosti se vymykajících pravdách se člověk v hříšném prostředí stěží uchrání omylů a jiných chyb, které provázejí lidské poznání pravdy.

Jak je to s pozitivní částí důkazu?

Tento důkaz se vede ze vznešenosti nauky, ze svatosti Ježíše Krista, Matky Boží a svatých, z podivuhodného rozšíření tohoto učení, z jeho tvořivosti a plodnosti v každém dobrém ohledu, z jednoty tohoto učení a z její nezměnitelné stálosti.

Dané doklady jsou tak mimořádné, že jejich přítomnost v dějinách lidského myšlení nemůžeme vysvětlit jinak, než zvláštní přítomností Původce veškeré pravdy. Proto život křesťanského náboženství na zemi je ustavičným přítomným zázrakem.

Tyto důvody jsou vznešenější než ryze vnější důvody věřitelnosti naší víry, jakými jsou zázraky, které jsou ovšem průkaznější než čistě vnitřní důvody z náboženské touhy v člověku. Vnitřní důvody však musí být podřízeny vnějším důvodům,, jako musí být subjekt podřízen objektu. Ale vnitřní motivy připravují člověka k přijetí vnějších důvodů. Vnitřní důvody křesťanského náboženství, které vůči člověku vystupují jako vnější, jsou tolik hodnotné právě proto, že jsou trvale přítomné, zatímco zázraky jsou výjimkou, i když mají samy o sobě největší průkaznost.

Možná jste osobně přesvědčen, že se dá dokázat věřitelnost křesťanského učení, ale jak o tom přesvědčíte druhého?

Třeba důkazem ze způsobu, jakým naplňuje touhu lidské duše.

Nemůžete mluvit přesněji?

Zjevené pravdy křesťanství naplňují, ba předstihují všechny, i ty nejzávratnější touhy naší duše takovým způsobem, jakým dosud žádné lidské učení nenaplňovalo. Avšak nestačí z toho jen dokazovat, že křesťanství splňuje a naplňuje lidské touhy, jak si myslí modernisté, protože to by svědčilo o tom, že křesťanství je náboženství přirozené a rozumné. Zjevené náboženství totiž naplňuje lidské touhy tak, jak nedovede žádné jiné náboženství lidmi vynalezené či uspořádané, takže právě tím ukazuje na božský původ. Ony touhy jsou seménka přirozených ctností vzhledem k našemu poslednímu cíle a prostředků k jeho dosažení. Když jde o cíl, toužíme ho dosáhnout co nejdokonaleji a co nejtěsněji se s ním spojit. Je to tedy především touha co nejdokonaleji ho poznat, opřít se o něj v tomto úsilí a milovat ho tak účinně, aby celý náš život nebyl nic jiného než směřování k tomuto cíli.

Z etiky víme, že člověk, hledající, uvažující a poctivě posuzující všechny hodnoty, nemůže dosáhnout úplného štěstí v čemkoli stvořeném. Všechno, co nám svět poskytuje, co nám dávají tvorové, nechává místo ještě něčemu dokonalejšímu, plnějšímu a radostnějšímu, takže ponechává ještě nenasycené místo v lidské touze. Proto tohle nemůže být pravé štěstí. Naše vůle, jejíž náplní nazýváme lidské štěstí, je stvořena k svrchovanému Dobru. Dokud nemá toto svrchované Dobro, stále může a musí toužit. Tak může lidskou touhu naplnit jenom naprosté Dobro, totiž Bůh.

Proto je v nás dále touha vzdát nějakou správnou cestou poctu tomuto Bohu, jehož poznáváme jako svůj cíl. Toužíme po věčném životě, po věčném šťastném životě. Tahle naše touha není taková, jako je pud sebezáchovy u zvířat, protože uvědoměle toužíme po svrchovaném bytí, a tato touha nemůže být marná. Nakonec toužíme poznat Boha, jak je v sobě, vidět jej, jak je v sobě, když pohlížíme na jeho účinky.

Tuhle touhu nenasytí žádný přirozený rozum ani žádná filozofická soustava. Málokdo totiž dospěl přirozeným rozumem k spolehlivému a bezchybnému poznání základních věcí jen poněkud vyššího lidského poznání. Nejrůznější filozofické soustavy nejenže nesytí lidskou touhu, nýbrž ji ještě popírají a zaplavují zmatkem četných polovičatých myšlenkových směrů. Tyto soustavy zdánlivě povznášejí člověka, aby mu upřely buď skutečnost jeho nejvyšší touhu, nebo ho jen domněle pozvedají, přičemž ponechávají bez pomoci jeho ubohost, zakrývanou pláštěm samostatnosti a svrchovanosti lidského rozumu. Člověk ale poznává ze zkušenosti, že jeho rozum není ani samostatný ani nezávislý, a kdykoli se je vyrvat z veškeré závislosti, ocitá se v nejstrašnějším odcizení, v hrozné vykořeněnosti a zoufalé opuštěnosti. Otec T.(Pokr.)

+       +          +

Mojžíš

Hořel plamen

Jeho teplo procházelo útrobami

Ten který byl a je a bude

Hřích - to chrastí na podpal

Když strávil

Svou vlastní silou hořel pozpátku

S Jakobem Izákem a Abrámem mě spojoval

S počátkem kdy země ještě byla mladá

A člověk chodil nahý před Bohem

 

Vyzuj si opánky

Abys i nohama naslouchal

Pověz Izraeli

Hořím posílá mě k vám

Zapálit vás do svobody

Eva Lopourová

 

+         +            +

 

Apoštol rasové snášenlivosti - sv.Martin de Porres (5)

Nový úkol a práce

Když Martin přišel, aby žil v konventu sv.Dominika, svlékl své obyčejné šaty a nosil řeholní oděv - hábit. Byl ušit z bílé vlny podle kněží a laických bratrů, ale bez dlouhého škapulíře. Kolem šíje nosil velký růženec. Někoho v konventu sv.Dominika to však překvapilo, že Martin má ještě druhý růženec zavěšený na koženém opasku. Avšak Otec převor proti tomu nic nenamítal. Byl potěšen černým chlapcem, který dovedl tak zručně pečovat o nemocné. Není námitek, pokud se zde osvědčí. "Zpočátku ti některé věci případnou divné", řekl laskavě převor. "Snad bude dobré, když ti uložíme malou povinnost. Co třeba stříhat vlasy, Martine? Dovedl bys být lazebníkem?"

"Ano, Otče", přikývl Martin. "Často jsem stříhal lidem vlasy, když jsem byl u doktora Rivera."

Převor se usmál.

"To je pravda. Zapomněl jsem, že jsi schopný nejen jako lazebník, ale i jako ranhojič. Dobře, Martine. Budeš mít za úkol ostříhat všem vlasy. Je nás tu přes dvě stovky. Ani ti nezbude čas, jak budeš zaměstnán. Později uvidíme, co jiného ještě dovedeš. Teď běž k bratru Vincenci. Dá ti nějaké nůžky a ukáže ti, jak máš správně stříhat vlasy kněžím a bratřím."

Martin si pospíšil hledat bratra Vincence. Velmi se těšil a cestou si říkal:

"Jak je to dobré být zde v klášteře, kde se každý zavázal k Boží službě. Nikdy nesmím zapomenout děkovat Bohu za dar svého povolání."

První týden vykonával Martin docela dobře konventního holiče. Bratr Vincenc mu jen řekl, jak by měl stříhal vlasy kněžím a bratřím, aby si dovedl poradit se všemi, kdo k němu přijdou, a uspokojit je. Jednou ráno uviděl Martin, že bratr James čeká na stříhání vlasů. Byl to velmi zvláštní muž, který studoval na kněze-řeholníka. Přišel z bohaté rodiny v Limě. Každý o něm věděl, že je obratný, chytrý a sečtělý a že za nějakou dobu z něho bude proslulý učenec.

"Nemám mnoho času, Martine", řekl bratr James, když přišel do místnosti, kde Martin čekal. "Ostříhej mi, prosím, vlasy, tak, jak dovedeš."

Martin přikývl a vzal své nůžky. Bratr James si sedl k oknu a čekal. Začal číst knihu, kterou si přinesl ssebou. Úplně zapomněl na Martinovu námahu, jak se začetl do knihy. Čas od času se usmál sám pro sebe a dělal si poznámky do malého sešitu. Sotva se ozvalo vzdálené zvonění, zavřel s bouchnutím knihu a řekl ostře:

"Ještě nejsi hotov, když už zvoní na modlení."

Martin přešlápl z jedné nohy na druhou.

"Jen ještě chvilku, bratře, vezmu jenom nepatrný kousek tady vpředu!"

Bratr James však vyskočil, když poznal, jak má ostříhané vlasy a zrudl ve tváři. Upustil knihu na podlahu.

"Hlupáku!" Křičel. "Nenechals mi skoro žádné vlasy! Už se od tebe nedám stříhat! Copak nevíš, že nosím vlasy na bocích dlouhé a vzadu krátké?"

Martin sklopil oči. "Lituji. Promiňte mi, bratře Jamesi!"

"Lituji? Promiňte? Myslím, že sám jsi politováníhodný. Jak může u nás dělat holiče někdo jako jsi ty? Takový spratek! Pro malé Černochy je lépe, když zůstanou ve stáji a dohlížejí na dobytek!"

Martin se zarděl.

"Vím, že nejsem dobrý, ale snažil jsem se ostříhat vás podle pravidel, bratře Jamesi. Dobře víte, že každý má mít vlasy ostříhané kolem hlavy na krátko."

Bratr James se nafoukl.

"Nepři se se mnou! Mám vždycky vlasy ostříhané tak, jak se mi to líbí. A žádný černý spratek mě nebude učit pravidla!"

Martin byl zmaten. Věděl, že má pravdu, ale nechtěl se hádat s lidmi, nýbrž sloužit Bohu. Snad se měl omluvit takto: "Bratře Jamesi, velmi lituji, že jsem se ti znelíbil." Martin to řekl a předstoupil před něho, klekl si na zem a políbil mu nohy. Potom vstal a s úsměvem řekl: "Mám zde nějaké pěkné pomeranče. Vezmi si je a sněz je později, když máš tak málo času."

Zpovzdálí dolehlo druhé zvonění. Bratr James se pohrdavě podíval na chlapce a vyhrkl: "Hlupáku!" Načež pospíchal ven v pokoje. Dveře za ním bouchly a Martin si oddechl. Jak začal zametat vlasy spadané na podlahu, myslel si, co mu asi bude říkat bratr James při příštím stříhání vlasů. "Musím stříhat tak, jak mi bylo uloženo." Opakoval si Martin pro sebe.

Teď žiji v klášteře sv.Dominika a nemusím se starat, co si lidé o mně myslí nebo říkají. Nic nečekat, jen zachovávat řeholi konventu.

Martin měl starosti s mnoha jinými bratry, kteří měli své vlastní názory na střih vlasů. On však zachovával všechno podle přání převora.

Postupně dospěl každý kněz a řeholník k tomu názoru, že nemá smysl přít se malým černošským chlapcem, který byl holičem v konventu. Všichni nabyli mínění, že chlapec by byl raději zemřel, než by porušil řádové pravidlo. A tak si bratr James nechával stříhat své vlasy, jak se sluší a patří, na krátko kolem celé hlavy.

Kromě toho, že jako sluha holil v klášteře sv.Dominika, mohl zde zastávat ještě jiné úkoly. Bylo mu patnáct let, když přišel sloužit do kláštera. Nikdy nežádal o žádnou úlevu.

Tak plynuly roky. Převor řekl Martinovi: "Mohl bys dělat ještě jinou práci mimo stříhání vlasů. Mohl by ses v klášteře starat o šatnu a také pečovat o nemocné."

"Děkuji vám, Otče převore. Doufám, že tyto úkoly dobře zastanu."

"Bylo by to dobré." Řekl převor. "Je zde nemocný Otec Petr. Je to s ním velmi špatné, Martine. Chtěl bych, aby ses o něj zvláště pečlivě staral. Vyznáš se přece v ranhojičství. Tak si to vezmi za svůj úkol."

"Já vím, Otec, má velmi bolavou nohu."

"Je to s ním, Martine, horší než myslíš. Chceme-li zachránit jeho život, ztratí svou nohu. Ale nechci dělat rozruch."

"Možná, že bude lépe, když tam půjdu a podívám se na něho", řekl si Martin, ale u dveří Otce Petra se zarazil. Dostal nápad. Možná, že by Otec Petr měl rád něco dobrého k jídlu. To byl častý případ tělesně vadných. Když půjde do kuchyně pro něco zvláštního a přinese mu to, co má rád, jistě bude mít lepší náladu.

"Drahý Pane, prosím, vnukni mi, co má Otec Petr rád", prosil Martin. "Kéž poznám, co mu udělá největší radost! " Byla to zvláštní modlitba, ale sotva ji Martin pronesl, napadlo ho, že by mohl mít rád salát z nějaké zeleniny, mírně kořeněný a snad několik rybiček. Také zelené keře, které rostou v konventní zahradě, mají dobrou, lahodnou chuť.

"Ano, to je ono, co přinesu Otci Petrovi - salát a rybičky. Díky Bohu za ten nápad!" Zašeptal Martin a zastavil se v kuchyni, aby připravil salát pro nemocného. Za chvíli byl salát připraven Martin spěchá do cely Otce Petra. V ruce nese mísu chutně připraveného salátu. V cele byla tma, ale Martin zahlédl postavu na lůžku. Ve skutečnosti zde ani nebylo třeba světla, protože sténání prozradilo Otce Petra.

"Ó, moje noha! Má noha! Jdi pryč, ať jsi kdokoli! Nech mě zemřít!"

Martin se v duchu usmál a po špičkách mířil k lůžku.

"Otče, to jsem já, Martin." Řekl tlumeně.

"Martin? Nepotřebuji žádnou péči, ať je to kdokoli. Chci být sám."

"Mohl bych vám otevřít okno, Otče? Budete se cítit lépe. Je zde málo slunečního světla."

"Pro Jméno Boží, nechej mne samotného! Nechci nic a nikoho vidět, když jsem v takovém stavu!"

"Ale, Otče, něco vám nesu."

"Dobře, tak si vezmi zase pryč, hochu! Ó, má noha!"

"Drahý Otče, přinesl jsem vám pěkný čerstvý salát a rybičky. Nepodíváte se na to ani?

Na tato slova se postava velmi pomalu obrátila.

"Salát? Řekl jsi salát?"

"Ano, Otče Petře, udělal jsem ho sám právě před chvílí."

"Co že jsi - ?

Vyhublý Otec Petr vyhlédl malýma očkama z polštáře na Martina.

"Otevři okno!" Rozkázal.

"Kdy tě uvidím s tím salátem. Doufám, že to uděláš. Už celý den na to čekám, hochu."

Martin otevřel okenice tak, že sluneční paprsky zalily každý kousek cely s nemocným. Na stole stála mísa salátu. Nemocný po ní dychtivě natáhl ruce.

"Myslíš, že mi to udělá lépe?"

"Obětoval jsem střelnou modlitbu, Otče, a modlil jsem se za vás. To je všechno."

Nemocný kněz vzal salát a ochutnal jej, pak ještě další sousto. Martin ho dychtivě pozoroval.

"Je to dobré, Otče? Opravdu vám to chutná?"

Úsměv rozjasnil bolestné rysy tváře usouženého Otce Petra.

"To je nejlepší salát, jaký jsem kdy jedl. Zítra mi ho musíš zase udělat!"

Martin ihned obětoval modlitbu a děkoval za obdržené schopnosti, že mohl uspokojit nemocného kněze. Pak se ale jeho oči upřely na bolavou nohu. Byla zabalena v plátně a převor říkal, že je to tak špatné, že noha bude muset pryč. Jaké hrozné pomyšlení pro Otce Petra! Jak by mohl chodit s jednou nohou při své kněžské službě? Jak by sloužil mši svatou? Snad budu moci něco pro něho udělat. Pomyslel si chlapec. Bůh je vždycky podivuhodný, když lidé mají k němu důvěru! S.Marie. (Pokr.)

+        +       +

Sv.Cyril-Konstantin na Středním východě

Agaréni, zvaní Saracéni, podnítili rouhání proti jedinému božství svaté Trojice a pravili: "Kterak vy křesťané, přestože se domníváte, že je jeden Bůh, rozdělujete jej na tři, když tvrdíte, že je Otec i Syn i Duch? Můžete-li to jasně vyložit, který dovede o tom promluvit a naše námitky vyvrátit." Filosofu bylo tehdy čtyřiadvacet let. Císař mu řekl: "Slyšíš, filosofe, co mluví nečistí Agaréni proti vaší víře? Nuže, jsi sluhou svaté Trojice a jejím učedníkem, jdi a postav se jim na odpor, a Bůh, dovršitel každé věci, v Trojice velebený Otec, Syn a Duch svatý se tvům slovům milost a sílu a učiní tě druhým novým Davidem, jenž zvítězil třemi kaménky nad Goliášem." Když (Konstantin) vyslechl, řekl: "Rád tam půjdu pro víru křesťanskou."

Když tam dospěli, spatřili podivné a ošklivé věci od nich zhotovené, které vytvořili na potupu a posměch všem křesťanům žijícím na onom místě a nemálo je sužovali. Byly tam totiž namalovány zvenčí na dveřích všech křesťanů obrazy ďáblů, jimiž je chtěli ochromit a pohanět.

Při obědě mu Agaréni kladli otázky: "Vidíš, filosofe, ten úžasný div, jak boží prorok Mohamed, který nám od Boha přinesl blahou zvěst, obrátil množství lidu? A my se držíme jeho zákona a v ničem ho nepřestupujeme, ale vy křesťané, kteří se držíte zákona vašeho proroka Krista, tak se chováte a děláte, jak se komu z vás líbí, ten tak, ten onak." Na to filosof odpověděl: "Náš Bůh je jako mořská hlubina. Prorok (Izaiáš) o něm dí: Rod jeho kdo vypoví? Neboť život jeho bude vzat ze země. Proto se mnozí pouštějí na tuto hlubinu, aby jej hledali. Silní duchové ji přeplavou s jeho pomocí a vracejí se s bohatou kořistí, ale slabí, ježto se pokoušejí přeplout v shnilých lodičkách, jedni se potápějí a druzí stěží sotva dechu popadají zmítáni chorobnou netečností. Vaše moře je úzké a pohodlné, každý je může přeskočit, malý i velký, nevymyká se z lidského obyčeje, ale jen co každý může dělat. A pak, nic vám nezakázal. Když nespoutal váš hněv a chtíč, do jaké propasti vás uvrhne! Rozumný ať uváží. Ne tak Kristus. Ten zvedá, co je těžké, zdola nahoru, vírou a Božím působením učí člověka. Jakožto tvůrce veškerenstva stvořil člověka uprostřed mezi anděly a zvířaty, řečí a rozumem jej odlišil od zvířete, hněvem pak a chtíčem od andělů, a které stránce se kdo blíží, tou se stává více účasten bytostí buď vyšších nebo nižších."

I tázali se ho dále: "Když je Bůh jeden, proč jej slavíte ve třech? Pověz, víš-li. Nazýváte jej otce, i synem i duchem. Když takto mluvíte, dejte mu i ženu, ať se z toho naplodí mnoho bohů." Na to filosof odpověděl: "Nerouhejte se tak bezbožně, neboť my jsme se dobře naučili od proroků a otců a učitelů slavit Trojici: Otce, Slovo i Ducha, tři osoby v jedné bytosti. Slovo se pak vtělilo v Panně a narodilo se pro naši spásu, jak i váš prorok Mohamed svědčí, když takto píše: "Poslali jsme ducha svého k panně s přáním, aby porodila. (Alkoran, sura 19.17). Odtud já vám podávám důkaz o Trojici."

Poraženi těmito slovy, obrátili se k jiným věcem a pravili: "Tak jest, hoste, jak pravíš. Je-li však Kristus váš Bůh, proč nečiníte, jak přikazuje? Neboť v evangelních knihách je psáno: Modlete se za nepřátele a dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí a pronásledují, a nastavte tvář těm, kdo vás bijí. Vy však ne tak, ale ostříte zbraň na ty, kdo vám tak činí." Filosof na to odpověděl: "Jsou-li v zákoně dvě přikázání, o kom platí, že splnil zákon, ten, kdo zachová jedno přikázání, či ten, kdo zachová obě?" Oni odpověděli: "Ten kdo obě." Filosof na to: "Bůh praví: Modlete se za ty, kdo vás tupí. Dále praví: Větší lásku než tuto nemůže nikdo projevit v tomto životě, než aby položil život za své přátele. A my to činíme za přátele, aby se zajetím těla nebyla též jejich duše zajata." Opět řekli: "Kristus dal daň za sebe i za jiné, proč vy se neřídíte jeho skutky? A když se tomu sami bráníte, proč aspoň za své bratry a přátele nedáváte daň takovému velkému a mocnému národu izmailskému? Žádáme toho málo, jen po jednom zlatníku, a co svět světem bude, zachováme spolu mír jako nikdo jiný." Filosof se jich otázal: "Jestliže někdo následuje svého učitele a chce kráčet v jeho šlépějích a někdo jiný se s ním potká a odvrací jej od toho, je to jeho přítel či nepřítel?" Oni odpověděli: "Nepřítel." Filosof se tázal dále: "Když Kristus dával daň, jaké bylo tehdy království, izmailské či římské?" Odpověděli: "Samozřejmě římské." "Proto se nesluší", pravil on, "nám to vyčítat, neboť všichni dáváme daň Římanům." (Život sv.Konstantina Cyrila, 6)

Poté vsedl na loď a dal se na cestu do Chazarska přes Azovské jezero a Kaspijskou bránu kavkazských hor...

Chagan se chopil číše a pravil: "Pijme ve jméno jediného Boha, který stvořil všechno tvorstvo." Filosof se také chopil číše a pravil: "Piju ve jméno jediného Boha a jeho Slova, jímž stvořil všechno tvorstvo a jímž nebesa jsou utvrzena, i oživujícího Ducha, jímž všecka síla jejich trvá." Chagan mu odvětil: "Říkáme všechno stejně, jen v tom se různíme: vy oslavujete Trojici, my však Boha jediného podle Písma." Filosof řekl: "Písmo hlásá Slovo i Ducha. Prokazuje-li ti někdo úctu, ale tvého slova a ducha v úctě nemá, jiný však má v úctě všechny tři, který z obou je uctivější?" On řekl: "Ten, který má v úctě všechny tři." Filosof mu na to odpověděl: "Proto i my činíme víc, že to osvědčujeme skutky a posloucháme proroky. Neboť Izaiáš řekl: Slyš mě, Jakube Izraeli, jehož já volám, já jsem prvý a já jsem na věky, nyní mne poslal Pán a Duch jeho." (Život sv.Konstantina-Cyrila, 9)

"Pověz mi, hosti, proč vy se nedržíte Mohameda? Vždyť on ve svých knihách velmi pochválil Krista. Řekl o něm, že se narodil z panny, sestry Mojžíšovy, a že byl veliký prorok, který mrtvé křísil a všeliké neduhy velikou mocí uzdravoval." Filosof mu odpověděl: "Pověz: Je-li Mohamed prorok, jak uvěříme Danielovi? Neboť on řekl: Do Krista všechno zjevení a proroctví přestane (Dan 9,23). On se však objevil až po Kristu? Jak tedy může být prorokem? Nezveme-li ho prorokem, pak zavrhneme Daniela." Tu řekli mnozí z nich: "Co mluvil Daniel, mluvil duchem božím."

A tak se rozešli s radostí. Bylo pak jich pokřtěno z lidu ke dvěma stům, když se zřekli pohanských ohavností a nezákonných sňatků. A chagan napsal císaři takovýto list: "Poslals nám, Pane, muže, který nám vysvětlil, že křesťanská víra je učením i skutky svatá. Přesvědčili jsme se, že je to víra pravá..." (Život sv.Konstantina-Cyrila, 11)

 

+          +           +

 

Když naše chtít by bylo mít

zmenší se měřítko.

Je konečný cíl mluvení,

co slova nevyřknou.

Emily Dickinsonová

+          +            +

 

Loretánské meditace

Matko obdivuhodná, oroduj za nás

Obdivujeme krásné věci, skvělé události, vynikající výkony, úspěšné a nadané lidi. Když čteme evangelium, tak se toho nedozvíme mnoho o Marii. Spíše se nám zdá být docela prostá, bez okázalosti, ustupující do pozadí.

Pronesla jen pár slov, a pak se odmlčela. Mnoho lidí vyniká na veřejnosti, dávají se slyšet z tribun a oslovovat tolika akademickými tituly. Maria je obdivuhodná ve své nepatrnosti a skromnosti. Chválí Boha svým zpěvem: Velebí má duše Pána, a můj duch plesá v Bohu mém Spasiteli, že shlédl na svou nepatrnou služebnici. Hle, od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení...

Proč ji obdivují a blahoslaví? Chápeme, když lidé obdivují někoho vynikajícího, podávajícího skvělé výkony, nápadně se odlišujícího od všedního zástupu. Tak nám připadá divné, že bychom měli obdivovat někoho, kdo nemá žádné zvláštní umělecké nadání, ani obzvláštní vzdělání, ani nepodal žádné okázalé výkony, zkrátka zůstal nepatrný. Apoštol Pavel píše, že si Bůh vyvolil právě to, co je v očích světa nepatrné a slabé, aby zahanbil vznešené, mocné, silné, pyšné. Ty, kteří u lidí nejsou vůbec nic, ty si Bůh vyvolil, aby zlomil moc těch, kteří jsou "něco" (1 Kor 1,28). Veřejné mínění obdivuje to, co se projevuje skvělým výkonem a pronikavým účinkem obráceným navenek, tedy třeba sílu, pracovní zručnost, uměleckou tvořivost, organizační schopnost. Některé z těchto vlastností si dokonce vyprošujeme jako dary Ducha svatého. Stejný Duch však uděluje ještě jiné dary, jako pokoru, mírnost, pokojnost, trpělivost, vytrvalost v utrpení.

To jsou ctnosti, kterými Maria jasně vyniká nade všemi tvory. V nich je obdivuhodná. Jak to ale můžeme dokázat, že Maria opravdu převyšuje v těchto ctnostech všechny ostatní tvory? Písmo svaté to dokazuje. Sv.Jan o tom svědčí: "Pak se objevilo veliké znamení na nebi: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy" (Zj12,1). Je to Maria, která porodila Dítě, které bude vládnout všem národům. Básník Václav Renč nazval Marii Popelkou nazaretskou. V očích světa obyčejná, docela prostá žena, ale pohledem do její duše a Božíma očima vidíme, že je požehnaná mezi ženami.

To, co se nám vymyká, Marii slouží. Její úžasná velikost je naznačena tím, že ji obléká slunce, měsíc je jí podnoží a hvězdy se jí sdružují v korunu. Z lidského pohledu nedosáhla na zemi žádného výrazného úspěchu. Ostatně proč? Copak je země cílem lidského života? V pozemských poměrech však splnila úkol od svého Boha, být Matkou Jeho Syna.

Jakou to má před světem cenu? V očích světa se to zdá být běžné a bezvýznamné, ba dokonce veřejná činnost se hodnotí víc, než mateřství a péče o rodinu.

Před Bohem je to však obdivuhodné. Bůh učinil Marii veliké věci, protože dovedla dát do jeho služby celou svou maličkost. Otec T.

 

+          +          +

 

DEN

 

Den je živá bytost

Tvor jenž rád by něco sněd

Z tvých skutků ze tvých modliteb

Obchází kolem srdce

Někdy jak žebrák

Jindy jak řvoucí lev

A chce být milován

Pro maličkost jež věčně trvá

Stačí jen aby byla smysluplná

Eva Lopourová

 

Božské doteky v kosmu

17. Vzpomínky na Modrou planetu

Posádka naší nebeské lodi, zbudované Synem Božím, odstartovala ze Země jako z výchozího místa v kosmu na cestu vesmírným časoprostorem do věčného přístavu. Není možné docela zapomenout na naši Modrou planetu. Podle lidských výpočtů je Země stará asi 5 miliard let. Jak vyhlíží naše planeta v kruhu rodinném? Spolu s několika dalšími planetami a s větším počtem menších měsíců a oběžnic obíhá kolem Slunce. Je to naše sluneční soustava. Planety tvoří co do povahy dvě různé skupiny. Vnitřní planety, od Merkuru po Mars, mají poměrně menší hmotnost, velkou hustotu, malou rychlost otáčení a málo satelitů. Vnější planety, kromě Pluta, mají zase velkou hmotnost, menší hustotu, větší rychlost otáčení a četné měsíce.

Kdyby všechny sluneční soustavy vznikaly stejným způsobem, mohla by být ta naše skutečně jedinou v naší hvězdné soustavě čili galaxii. To sice lichotí našemu sebevědomí, jenže existují doklady o existenci jiných planetárních soustav.

Když Bůh dokončil dílo stvoření, které na Zemi dovršil stvořením člověka, viděl, že osamocený člověk by byl uprostřed ostatních tvorů nešťastný. Ze všech pozemských tvorů ho Bůh stvořil jako Boží obraz ke své podobě. Člověk jediný měl rozum a svobodnou vůli a nemohl si rozumět s němou tváří. Proto Bůh řekl: "Není dobře člověku samotnému!" a "stvořil člověka jako muže a ženu. A Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi" (Gn2,27-28). Tak Bůh požehnal prvnímu manželskému svazku na světě.

Bůh vložil do srdce muže a ženy vzájemnou náklonnost. Muž potřebuje ženu, aby doplnila jeho bytost, zjemnila jeho sílu, aby láskou a něžností naplnila celou rodinu. Žena zase potřebuje muže, protože se chce opřít o jeho sílu, a protože v srdci ženy je více lásky a citu, o niž se potřebuje s někým podělit. Náklonnost mezi mužem a ženou je nejen přirozená, ale je to i Boží dar, něco vznešeného a krásného.

Než lidé vstoupí do manželství, mají si zodpovědět otázku: Dovedu odložit sobectví? Dovedu něco snést kvůli jinému? Dokáži něco vytrpět a odřeknout si ze svých zálib. Umím se obětovat pro druhé? Teprve když si muž i žena dovede s čistým svědomím odpovědět ANO, může vstoupit do manželství s cílem ve vzájemné lásce si pomoci k dosažení dokonalosti, a pak také docílit svého pokračování v dětech. Pro Boží dítě je platné jen manželství uzavřené před Božím lidem a jeho pověřeným zástupcem. Manžel s manželkou nevynalézají své manželství, ale vstupují do existujícího manželství, které se řídí svými zákonitostmi. Jejich povinnosti nejsou snadné, na což mnozí mladí lidé zapomínají, zrovna tak jako na to, že Bůh je chce a může posilovat. Muž a žena si v křesťanském manželství vzájemně udělují tuto svátost, ale ne sami od sebe, nýbrž díky Synu Božímu. Kristus činí z jejich svazku, kterému žehná, základní skladebnou jednotku a buňku své nebeské lodi. Proto mnohý účastník nebeské výpravy tak rád vzpomíná na tuto startovací rampu nebeského raketoplánu, kde se povznesl k nebeskému letu časoprostorem do věčného přístavu. Vzorem je jim navěky svatá Rodina nazaretská.

Kéž Matka Boží, která se osvědčila jako velká přímluvkyně na svatbě v Káni galilejské, stejně jako sv.Zdislava, matka našich rodin, bdí nad našimi rodinami, aby se co nejvíce podobaly svaté Rodině nazareské! Jde o to, aby středem našich rodiny byl Kristus, aby každý otec byl druhým Josefem a každá matka druhou Marií. Jedině tak budou naše rodiny skutečně pevným svorníkem nebeské archy.

K tomu, aby rodina mohla plnit Boží plány, musí zachovávat jisté směrnice. Především musí plnit práva Boží. Také zde platí: "Dávejte Bohu, co je Božího!" Nemůže se dobře a naplno rozbíhat bez pravidelné modlitby a účasti na ostatním životě nebeské lodi.

V rodině musí být zachovávána práva otce a matky. Otec si má být vědom, že je duchovní autoritou své rodiny a má toho využívat pro dobro rodiny. Nikdy se nemá snížit k tyranizování manželky a dětí. Matka má v záležitostech svědomí a domácnosti stejná práva jako otec. Především si má od malička získat a udržet důvěru dětí.

Nejen rodině i děti mají v rodině svá práva. Manželství má být kolébkou dětí a ne hřbitovem. Proto má každé dítě právo na přirozené početí svým otcem a matkou, a každé počaté dítě má právo na narození. Naši předkové žili v tísnivějších podmínkách a přece přijímali děti jako Boží dar. Otcové se nebáli obětavé práce pro rodinu a matky se neobávaly, že kvůli dětem ztratí krásu. Krása matky je totiž v dětech. Dítě má právo na výživu a výchovu obou svých rodičů, na milý, ucelený domov. Na druhé straně se však dítě nesmí stát modlou, kterou by rodiče rozmazlovali. Otec společně s matkou odpovídají za to, že dítě vyroste nejen jako lidská osobnost, ale i jako ochotné, schopné, zdatné a silné pro účast na nebeské plavbě do věčného přístavu. Kde je otec jako sv.Josef a žena jako panna Maria, tam dítě prospívá moudrostí u Boha i u lidí, tam je rodinné prostředí Božským prostředím.

Tohle jsou útěchyplné vzpomínky, na něž nemůže nikdy zapomenout poutník plavící po hvězdných dálkách kosmického oceánu, kamkoli přináší radostnou zvěst evangelia.

Současně se však nemůže ubránit ani těm smutným skutečnostem, které vzešly z lidského zneužití i těch nevznešenějších Božích darů. Už výchozí skladebná jednotka nebeské lodi, jakou je manželská rodina, utrpěla rozsáhlé škody, když manžel či manželka přestali chápat, že jsou si jeden druhému navěky svěřeni. Místo toho začali prosazovat svou vůli jeden na úkor druhého, a oba rodiče na úkor dětí, a děti se pak postavili proti rodičům. To rozpoutalo nekontrolovanou řetězovou reakci lidského hříchu: rozvody - potraty - degenerace - nemoci - války.

Lidským zneužíváním Božích darů je pak hrozivě poznamenána celá naše planeta Země na povrchu, ve svých mořích a oceánech, ve svém atmosférickém obalu, i ve své živém osazenstvu.

Carl Sagan píše v knize "Kosmos", že exploze nad Hirošimou, na rozdíl od následující exploze v Nagasaki, byla provedena vysoko nad povrchem Země, takže nukleární spad nebyl významný. Avšak prvního března 1954 při zkoušce termojaderných zbraní na Bikini na Marshallových ostrovech vybuchla bomba ještě silnější, než se očekávalo. Velký radioaktivní mrak se usadil na malém atolu Rongalap, 150 km vzdáleném. O několik hodin později padal radioaktivní popel jako sníh. Průměrná dávka na člověka činila jen 175 jednotek, což je o trochu méně než je potřeba k zabití dospělého člověka. Nezemřelo mnoho lidí, protože byli daleko od exploze. Ovšem v jejich kostech se soustředilo radioaktivní stroncium a v jejich žlázách se uložil radioaktivní jód. Dvě třetiny dětí a třetina dospělých pak vykazovala znetvořeniny štítné žlázy, opoždění růstu nebo zhoubné nádory. Jako odškodnění pak ostrované obdrželi odbornou lékařskou péči...

Mnoho vědců, kteří vyvinuli první jaderné zbraně, bylo hluboce znepokojeno džinem, jehož vypustili z láhve. Žádali celosvětové odstranění jaderných zbraní. Jejich žádosti však zůstaly nevyslyšeny." Místo toho si tyto zbraně opatřují další a další mocnosti.

Každá tato mocnost má své zdůvodnění pro výrobu a skladování zbraní hromadného ničení. Kde chybí dobrá vůle k nalezení způsobů pokojného řešení společného soužití lidí, ten najde dost důvodů, proč se se v lásce domluvit s ostatními. Víme tedy, kdo mluví za mocné státy. Avšak kdo mluví za lidský rod? Kdo mluví za Modrou planetu?

Zhruba dvě třetiny látky lidského mozku jsou v mozkové kůře, která je hmotným nástrojem intelektu člověka. Lidé se vyvíjeli nejen jako jedinci, ale i společensky. Těší nás, když žijeme ve společnosti. kde pečujeme jeden o druhého, spolupracujeme. Altruismus je nám vrozen. Jako Boží obraz jsme nadáni rozumem, který nám umožňuje rozluštit některé otázky přírody. Máme dostatek motivace pracovat pospolu a schopnost vynalézat způsoby vzájemné podpory. Když jsme ochotni uvažovat od tajemství naší spásy, ale i tajemství lidského hříchu, a jeho důsledcích, o rozkladu lidské rodiny, o nukleární válce a úplném zničení naší rozvíjející se globální společnosti, tedy objevíme i dost prostředků k odvrácení vlastní zkázy. Vyžádá si to úplnou přestavbu naší společnosti podle vztahů mezi Božskými osobami v Nejsvětější Trojici. Skutečně tak vysoce musíme uvažovat a zaměřovat své touhy, protože nás k tomu vybízí kapitán naší nebeské lodi: "Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec" (Mt5,48).

Z mimozemské perspektivy kosmonauta na palubě nebeské archy plavící se časoprostorem do věčného přístavu se naše globální pozemská civilizace zdá ocitat na pokraji selhání nejdůležitějším úkolu, jenž má vyřešit: totiž zachovat život a blahobyt obyvatel Modré planety. Nemáme být tedy ochotni v každé zemi uvažovat o základních změnách našich dosavadních vzorů chování a zásadních přeměnách našich hospodářských, politických, společenských a kulturních zařízení, ale především o změně sebe podle vzoru našeho nebeského Otce? Musíme k tomu přikročit, ale nestačí úvahy a touhy lidského srdce, nestačí lidská vynalézavost, nýbrž je třeba také Boží milost. O tu je třeba prosit.

Přes všechny neblahé vzpomínky, které tanou na mysli poutníkovi na mezihvězdné plavbě nebeskou archou, nelze zapomenout, že naše Modrá planeta jako žádná jiná v celém ostatním vesmíru byla vyznamenána tím, že právě zde se vtělil Bůh, který stvořil celý vesmír. Kristus se nenarodil ani na Marsu ani na Síriu. Jedině Zemi posvětil Bůh tím, že právě zde přijal tělo z člověka, z Marie Panny, že v pozemských poměrech vtělený Bůh vlastnoručně pracoval, a kvůli spáse člověka, jemuž Bůh svěřil do správy celý svět, se za nás obětoval. Tím byla navěky požehnána Země, třebaže je tak maličká a nepatrná uprostřed ostatního vesmíru. Tuto přednost před jinými kosmickými tělesy naší planetě nikdo nevezme.

Matka Boží má velké zkušenosti s rodinným životem. Ví, co je povinností rodičů, neboť ji o tom poučil samotný Syn Boží, když Ho nalezla v domě Božím: "Což jste nevěděli, že musím být v domě svého Otce?!" Maria je Matkou nejen každé rodiny jako malé Církve, ale svým blankytným pláštěm překrývá celou naši rodnou planetu Zemi. Maria vyprošuje požehnané, domácí prostředí i celému našemu okolí na naší Zemi, aby bylo pravým domovem a vždy otevřeným Božím příbytkem všem, kdo se po únavném a vyčerpávajícím úsilí vracejí na výchozí planetu Zemi. BT(Pokr.)

+          +         +

 

NADĚJE

Krb s vyhaslým plamenem

Srdce nehřálo tě

Láskou

Mé mrtvé dítě

Bůh

Černý uhlík doutnající

Snad poslední

V hromadě popela

Najednou sám

Rozhořel se znova                 Eva Lopourová

 

Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP

Dar síly

Odedávna svádí někteří jedinci boj o vládu nad světem a dnes se to děje obzvlášť rafinovaně. Využívá se k tomu nebývalé technologie a úžasných prostředků elektroniky. Pod záminkou naší lepší informovanosti a naší rekreace se nám nastěhovali až do našich příbytků, aby nás mohli ve dne v noci přepadat v nám důvěrně blízkém prostředí a různě ovládat. K tomu se připojuje nikdy neochabující úsilí Božího nepřítele. Senzačním a úchvatným způsobem nás chce ovládnout, aby nás přivedl k věčnému zapomenutí, k rozplynutí se ve světě, k vyvanutí všeho, co v nás má zvláštní a jedinečnou hodnotu. Tak mimozemská stvůra zápasí o duši každého člověka. Přitom se ozývají staré jizvy v lidské přirozenosti. Svědí touhou zbavit se Boha, vytrhnout se z té morální "zakomplexovanosti" a naplno vychutnat sladkosti, nabažit se vůně, nahládlosti tvarů, vynadivit se všem senzačním zjevům, a vyslechnout čarovně opojné tóny od Richarda Wágnera až k diskotékám. Sledujme postavy velkých statečných hrdinů s velkou silou a bystrou inteligencí, ovšem bez daru Boží síly. Vůbec se o ni neucházejí. Odmítají Boha prosit o ni. Ačkoli se tito zdatní, pohotoví, chytří a průbojní hrdinové tváří jako by hladověli a žíznili po spravedlnosti, chovají se bezohledně, ješitně. (gen.Rommel, maršál Žukov). Výsledkem jejich kousků jsou další nespravedlnosti a zločiny, a oni sami se jednoho dne stanou obětí nějakého zločinu. Ovocem jejich díla je nepřívětivost.

Jak odolat všem těmto svodům a statečně kráčet dál? Někdy se člověk dá pohnout k takovému okamžitému hrdinství, ale stále a vytrvale kráčet uprostřed šedi všedních dnů a vytrvale na sebe brát kříž, jak nás k tomu vyzývá Pán, to přesahuje lidské síly. Pokračovat dál vyšlapanou cestičkou, bez okázalosti, bez uznání, bez osvěžení, je opravdu těžké. To je ta podivná zákopová válka, bez zvláštních přesunů a bez výrazných úspěchů. Takový je duchovní boj. Stále se opakující chyby, stále stejný zápas o ctnosti. Pořád se člověku zdá, že stojí na místě, a že nedělá žádné výraznější pokroky, takže duchovní život se pak často zazdá jako podivný hlavolam, sestrojený šíleným vynálezcem. A pak je třeba si znovu opakovat slova Páně: Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Mt 5,48) a kdo vytrvá až do konce, bude spasen (Mt 10,22), a zase nás to vede na další cestu, denně znovu začínat. V tom je potíž duchovního života: stále být začátečníkem a znovu se vracet na cestu, s níž jsme sešli, a nikdy nezpychnout, že jsme už tak daleko, že už pomůžeme sami.

Lidskými silami vydržíme mnoho. Ještě více vydržíme vlitou ctností statečnosti, ale stále se neúnavně zvedat k dalšímu boji a přemáhat odpůrce v těle, ve světě a v ďáblu, to přesahuje naše síly. Zde si musí vyprošovat větší sílu. A Bůh ji neodepře tomu, kdo o ni pokorně prosí. Tou silou je právě dar síly. Dar síly se liší od naší síly i od naší statečnosti. Zde Bůh bojuje za nás. A tak v plném slova smyslu platí: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? (Ř 8,31) Dar síly je totiž opření se o Boha při plném chápání jeho síly a moci. Michael - Kdo jako Bůh: tak je volán ten, kdo ví, koho má v Bohu, kdo nespoléhá jenom na svou sílu. Ani Michael by sám bez Boží pomoci nepřemohl ďábla. Nebojuje sám. Pán totiž nechce, aby kdokoli z tvorů šel do boje s odpůrcem sám, nýbrž chce jít s námi bojovat, chce bojovat po našem boku, pod naší zástavou. Proto nám dává dar síly nesmírnou důvěru. A skutečně je nepřemožitelná tato důvěra v Boha. Vždyť tryská z daru síly, který nám dává sílu Boží.

To je síla apoštolů a pravých vůdců a hrdinů. Neodměřují své síly, ani neberou ohled na úklady odpůrce, nedbají na to, co kdo řekne o jejich počínání. Nech lidi mluvit a jdi svou cestou! Říká Michelangelo. To proto, že je s ním Bůh v plné síle. Odedávna bývají silní v Bohu vysmívaní jako blázni. Neřídí se moudrostí vychytralých ani vypočítavostí tohoto světa. Mají totiž jinou sílu v Bohu, do kterého vkládají svou důvěru. Síla Božích dětí se neprojevuje pouze činným způsobem, jaký nám předvádějí hrdinové akčních filmů, nýbrž také způsobem trpným. A tak dovedou být Boží děti silné tam, kde podle veřejného mínění i podle různých sociologických výzkumů jsou poraženy. To je věčná záhada pokory svatých. Oni vítězí právě tím, že jsou poráženi.

Ti, kdo stojí tváří v tvář velkým věcem, na kterých mnoho závisí, musejí si vyprošovat tento dar síly, aby dovedli všechno obětovat, ale aby také v případě očividné porážky dovedli rozumět svému ztroskotání. Právě tím, že sv.Dominik rozeslal svých dvanáct učedníků, zjevně bez kontroly a bez nějakých možností vzájemné komunikace, jedině tím dosáhl velkého díla, třebaže mnozí chytří lidé nad tím kroutili hlavami a předpovídali, že se těch dvanáct ztratí ve světě.

Bůh dává svým věrným prosebníkům sílu. Ta překonává lidskou slabost. Pak jeden dokáže stát jako skála třeba i uprostřed pouště, které se druzí vyhýbají. Silou Boží se dovede rozhodně postavit proti těm, kdo škodí Božímu lidu, třebaže ho za to stíhá hněv mocných, těch, do ze svých pozic chrání špatnost, lež a zločin. V síle Božích dětí není nic nemožné a nic těžké.

Konečně potřebujeme dar síly k tomu, abychom mohli přinést nejtěžší oběť, oběť života. Není pochyb o tom, že i lidé nevěřící v Boha dovedou přinést oběť života, ale záleží na tom, jak se obětuje. Obětovat pokojně, obětovat v důvěře, obětovat krásně a bez hořkosti touhy po pomstě, s láskou na rtech a s klidnou silou, obětovat pro věčné cíle, to dovede poskytnout jedině dar síly. Tento dar vedl praotce Abraháma, že by dokázal klidně obětovat svého jednorozeného syna Izáka. Stejný dar síly vedl mučedníky, že s radostí šli na smrt v zubech divokých šelem neronského cirku či v mrazech bělavých plání a vyčerpávajících nucených pracech stalinských gulagů. To všechno ochotně vydrželi až do konce pro jméno Ježíše Krista.

Proto jsou výsledky našeho díla často tak chabé, že často opouštíme rozdělanou práci, sotva narazíme na překážky. Proto tolik fluktuace a emigrace, zkrátka přecházení z místa na místo, protože se tolik lidí domnívá, že někde je život snazší, a že příliš spoléháme pouze na SVÉ, lidské síly, a že pracujeme uzavřeni sami do sebe, aniž bychom čekali posilu od našeho Pána.

Otevřme přístup do svého lidského životního prostředí, aby je mohl náš Pán vnitřně upevnit a zesílit, a učinit nás odolnými proti všem silám, které se nás snaží zmanipulovat a zotročit! Vyjděme se svých tajuplných ostrovů a nechme se unášet silným a blahodárným proudem Boží milosti! A stále se modleme za dnešní apoštoly, kteří by vyrazili do boje zocelení darem síly proti vlažnosti, proti povrchnosti, proti změkčilosti dnešních Božích dětí. Volejme k našemu Pánu: Přijď království Tvé! TB (Pokr.)

 

+         +          +

 

BÁSNÍK

 

Vždy znovu

Mě přemůže tvá krása

Topol vystupující z ranní mlhy

 

Ať je to vhod či nevhod

Zjevuje mi

Jsem který jsem

V tvém srdci

Ale i mlhou a topolem

Když sestupuji

Abych oživoval svět

Tvým pohledem

_____________________________________________Eva Lopourová____________

Zprávy:

* Ve čtvrtek, 13.6.2002, si Vás dovolují pozvat přátelé bl.Otce Cormiera na představení brněnského Angelika. Bratr Miroslav Gabriel Částek přednese hodinovou dramatizaci knihy Grahama Greena "Monsignoir Quijote". Začátek 19,30 hod. v kostele sv.Michala, Brno, Dominikánská. Vstup volný.

Pár otázek bratru Částkovi:

Proč jste sáhl zrovna po této knize Grahama Greena?

K dramatizaci mě vedly dvě věci. Během posledního desetiletí druhého tisíciletí, kdy jsem se svými pořady jezdil po celé republice, i po Slovensku, jsem poznal řadu kněží. Často jsme spolu po představení rozmlouvali o těžkostech, s jakými se při svém působení setkávají. A to mně vedlo k tomu, že jsem začal hledat příběh o knězi. V české literatuře jsem ale žádný takový text nenašel. Vzpomněl jsem si však na román Grahama Greena, který jsem za totality slýchával z Hlasu Ameriky. V té knize je všechno. Naprosto mě uchvátila. Viděl jsem také film španělského režiséra Saury, který se vyjadřuje hlavně obrazy, zatímco mě zajímaly dialogy hlavních postav. Greene v nich řeší problémy své vlastní konverze. Diskutuje sám se sebou.

Jak se Vám hrála postava komunisty Sancho Panza? Co je Vám na ní sympatické?

Když jsem se zabýval s dramatizací románu, snažil jsem se, abych žádnou z postav nedegradoval. Greene samozřejmě straní Quojotovi, ale nezlehčuje Sanchovy argumenty. V dialogu jsou to dva rovnocenní partneři. Sancho je ovšem jiný komunista, než jakého známe my. Španělští komunisté nestavěli koncentrační tábory a nikdy nebyli vládnoucí stranou. V příběhu vzniká mezi postavami vztah, který vrcholí tím, že monsignor podává v závěru Sanchovi hostii. To je výmluvné gesto přijetí. Když v závěru odjíždí Sancho do Portugalska, říká: "Já se tajemství spíš bojím a jsem u příliš starý na to, abych se změnil." Ale co se s ním skutečně stane, nakolik jej monsignor Quijote ovlivnil, zůstává nezodpovězené. Osobně považuji tento pořad za největší evangelizaci.

Myslím, že toto představení může být velmi přínosné pro české kulturní prostředí. Už dlouho trpíme tím, že se velká část českého obecenstva s nízkou estetickou úrovní vyžívá v postavě Josefa Švejka, podobně poživačného jako Sancho Panza a mravně ještě ubožejšího, ale postrádá odpovídající strhující vzor pozitivní, jaký by představoval aspoň monsignor Quijote. Věřím, že tento Váš tvůrčí počin podnítí tvořivé lidi k navázání a pokračování. Pevně věřím, že se najde někdo, kdo úsměvným a strhujícím způsobem předvede obrácení dobrého vojáka Josefa Švejka. S bratrem Částkem rozmlouval P.Tomáš.

 

 

+      +      +

 

 

 

Tvé vědomí, jež poznává

slunce a přátele,

bude i to, co pozná smrt.

A ono právě je

 

na cestě oním údobím,

jež dělí zkušenost

od nejhlubšího pokusu,

jejž musí člověk snést.

 

Jak přiměřené pro sebe

shledává své vlastnosti,

to pro sebe a bez jiných

si sama vyzkouší.

 

 

Být dobrodružstvím pro sebe

je duši souzeno,

za jediného ohaře

svou vlastní totožnost.

 

Emily Dickinsonová

 

______________________________________________________________________

Zprávy: Pátou sobotu velikonoční se brněnští terciáři řádu sv.Dominika naposledy rozloučili s bratrem Jeronýmem Josefem Adámkem III.OP v kostele sv.Augustina v Brně. Byl nejen vzorným otcem četné rodiny, ale také skutečným hrdinou podzemního života Církve svaté za časů jejího útisku. Neochvějně tiskl a rozšiřoval četné křesťanské publikace, třebaže si tím vysloužil řadu let ve vězení. Královno Kazatelského řádu, Sv.Dominiku, sv.Zdislavo, sv.Jeronýme, přimlouvejte se za něj!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TOPlist