BŘEZEN 2002

 

____________________________________________________________________

 

Ročník VIII.,číslo 3                                                              březen 2002

____________________________________________________________________

 

Obsah: E.Lopourová, T.B., Nám, nám, narodil se... (14), E.Lopourová, S.Marie, Apoštol rasové snášenlivosti (2), E.Dickinsonová, Otec T.,Loretánské meditace (14), BT, Božské doteky v kosmu (14), E.Dickinsonová, Sv.Kateřina Sienská, Rozjímání, BT, Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP (2), Emily Dickinsonová, Zprávy.

_____________________________________________________________

 

Modrá růže

Již kladu na oltář

Je vaše duše voňavá

 

A bílý korporál

Jsem mrak

Jež ji nese

Eva Lopourová

 

+      +     +

 

Nám, nám narodil se... (14)

O rozumné věřitelnosti víry

Co je to rozumná věřitelnost?

Z jistých znamení lze dokázat, že křesťanská víra se dá přijmout, aniž by to odporovalo rozumu. Už před vírou se dá tato věřitelnost poznat lidským rozumem, protože můžeme poznat ona znamení věřitelnosti. Není ovšem třeba, aby všichni věřící dovedli vždy dokázat tuto věřitelnost. Přitom nestačí, aby člověk měl jen dohad anebo vnitřní vnuknutí ohledně této věřitelnosti.

Copak nevíte, jak se na to dívají ti lidé světa, kteří si tolik zakládají na lidském rozumu?

Známe jejich námitky. Podle racionalistů jsou křesťanské pravdy věřitelné pouze tehdy, když obecné přesvědčení a smysl dokazují, že tyto pravdy odpovídají našim vnitřním potřebám. Někteří z racionalistů sice nepopírají skutečnost Zjevení, ale tvrdí, že po Zjevení si může lidský rozum sám s naprostou jistotou dokázat alespoň nejzákladnější články víry. Takže křesťanské pravdy jsou pro ně uvěřitelné proto, že to vyžaduje praktický rozum. Pro modernisty jsou uvěřitelné ony pravdy, které odpovídají náboženskému smyslu, jenž pramení v hlubinách lidského podvědomí za součinnosti citu a vůle.

Přesto trváte na rozumné věřitelnosti křesťanské víry?

Samozřejmě. Náš názor vyžaduje totéž, co obdobně vyžaduje každá lidská víra, že totiž působení milosti je přizpůsobeno lidskému jednání a lidskému přijímání pravdy.

Co je potřeba k lidské víře?

Především je k tomu třeba, abychom naprosto bezpečně věděli, že ten, komu máme věřit, je pravdomluvný, že to, co nám dává, spolehlivě ví, a že to také skutečně řekl. Nic jiného není ani možné, když se jedná o Boha. Bůh užívá lidské přirozenosti tak, jak je, i tehdy, když ji chce povznést a vlít víru. Tak také Bůh předstupuje před člověka s pravdou, která je vybavena jako každá jiná pravda, podávaná lidskému příjemci slyšením a autoritativně.

Ovšem i po tomto dokázání zůstávají pravdy uvnitř nejasné a záhadné. Ale rozumná věřitelnost je naprosto nutná podmínka víry a tato naprostá nutnost je takového rázu, že bez ní není skutečná nadpřirozená víra.

Jak to dokážete?

K tomu, aby naše víra byla rozumně věřitelná, musíme být morálně přesvědčeni, že Zjevení je něco nadpřirozeného. Působení Zjevení poznáváme nadpřirozeným působením v duši a je zároveň formálním podmětem.

Z toho ale ihned vznikají potíže. Když poznávám Zjevení pouhým rozumem, tedy poznávám rozumem důvod víry, a tak by tento důvod nebyl naprosto nadpřirozený, a ani víra vedená takovýmto motivem by ve své podstatě nebyla nadpřirozená. Kdyby zase na druhé straně náš rozum nemohl poznat s naprostou jistotou skutečnost Zjevení, pak by naše víra přestala být rozumná. Jedná se tedy o skloubení rozumnosti se současnou nadpřirozeností naší víry.

Písmo svaté nám ukazuje, že se Spasitel sám odvolával na zázraky, když říkal: "Řekl jsem vám, a nevěříte. O mně svědčí skutky." (Jan 10,26) A Janu Křtiteli, který posílá tázat se Krista, nikoli pro sebe, ale pro žadatele, zdali je slíbeným Mesiášem, odpovídá odvoláním se na své zázraky: "Řekněte Janovi, co jste viděli: slepí vidí..." Tak se naše víra neobejde bez rozumnosti (STh II,II,1,4k2). Otec T. (Pokr.)

 

+     +    +

 

Teď asi spíš

Pod hlavou

Polštář noci

 

Krásný sen

Ať má tě v moci

 

Svítání přijde

Kočka bílá

Hebké světlo očí

 

Eva Lopourová

+      +      +

Apoštol rasové snášenlivosti - sv.Martin de Porres (2)

Martin a Jana

Martin se narodil v roce 1579 a Jana o dva roky později. Nikdy nechodily do školy. Byly to chudé děti tmavé pleti. Proto bylo nemyslitelné, aby se mohly učit číst a psát. Jen hoši a dívky z bohatých poměrů z tohoto velkoměsta Limy měli to štěstí učit se něčemu takovému. Martin nedbal mnoho na to, co si o něm lidé myslí, že je budižkničemu. Cítil se smutným jen tehdy, když si uvědomil, že otec opustil a nechal matku tak těžce pracovat pro jejich rodinu. "Kde je tatínek?" Ptala se často Jana. "Proč s námi nebydlí, Martine?" Tehdy jí chlapec věrně vysvětloval, že jejich otec je velmi významným mužem, cestující a obchodující pro španělského krále.

"Kéž by nebyl tak zaměstnán!" Povzdechla si Jana. "Kéž by neměl práci a mohl stále zůstávat s námi."

"To by bylo velmi pěkné." Souhlasil Martin. "Možná, že takový den jednou přijde. Modlím se za to."

Najednou se to stalo! Pan Juan de Porres se vrátil k Anně a svým dětem do Limy. Don Juan de Porres ujel mnoho mil z Guayaguil v Ecuadoru do Limy, která leží na severu Peru. Byla to chvíle, kdy se Bůh dotkl jeho srdce, že pocítil lítost nad tím, že tak zacházel se svou rodinou.

"Je to ode mne špatnost, že jsi vás v minulých létech zanechal v takové bídě." Řekl Anně. "Budu posílat víc peněz pro děti. Opravdu, je to velká ostuda, že dětí chodí v takových hadrech."

Anna byla příliš šťastná, než aby mluvila o minulosti. Jak to bylo pěkné, když byl otec zase doma s dětmi. A jak skvěle vyhlížel ve svých nádherných šatech! Najednou k ní všichni sousedé vzhlíželi a dovídali se, že ji don Juan přišel podporovat, že jí přinesl plný váček zlaťáků. nedávno byla chudá pracující žena, teď opravdu uznávaná osoba. Věděli také, že si Martina a Janu vezme s sebou, kamkoli půjde. Byl velmi hrdý na svoje děti. Když se děti dozvěděly, že půjdou s otcem do Ecuadoru a budou tam chodit do školy, nastalo velké vzrušení.

"Otče, myslíš to vážně, abychom chodily do školy a učily se číst a psát?" Plakala Jana. "Právě tak jako bílé děti bohatých? A budeme také nosit krásné šaty?"

"Tak jak si budeš přát. A peníze pošlu také. Chci, aby se můj chlapec a děvče měli na světě dobře a aby mi věřili. Už dost dlouho jste byli v bídě."

Jana nemohla uvěřit a Anna byla samou radostí bez sebe. A Martin? Martin nemohl dost poděkovat Bohu za krásné dny plné štěstí, že se mohl najednou něčím stát.

Don Juan zůstal několik týdnů v Limě. Krátce poté dostal rozkaz cestovat na sever. Jeho strýc don Diego de Miranda si přál, aby ihned přijel do Ecuadoru.

Myla tam spousta práce, která měla být vykonána. Tak Martin a Jana, nastrojení do krásných šatů, dali své Matce s Bohem. Také sousedé a známí se přišli rozloučit. Zatarasili jim cestu a přáli jim jenom to nejlepší. Anna nevěděla, má-li se smát nebo plakat. Tolik roků těžce pracovala a přímo otročila, aby udržela v pořádku svůj malý domek. Po mnoho let se dívala na děti s pohoršením kvůli jejich temným tvářím, které byly příčinou, že je don Juan opustil. A najednou, když se s nimi měla rozloučit, bylo to pro ni velmi těžké a litovala, že jim dala tak málo lásky. Trestávala Martina, když rozdával peníze chudým, ale přesto jej měla velmi ráda, a Janu právě tak.

"Jistě nebudete svého otce trápit!" Připomínala jim matka. "Otec je velmi důležitým mužem v královské službě. Proto se chovejte tak, aby se za vás nemusel stydět."

"My budeme hodní, maminko." Řekl Martin. "Nebudeme otce trápit."

"A budeme vzpomínat na všechno, co jsi pro nás udělala a co jsi nám vždy připomínala." Dodala Jana. "Je to skvělé, že můžeme chodit do školy, že ano?"

Anna přikývla. Bylo to opravdu skvělé, protože v celé ulici svatého Ducha nebyl ani jeden člověk, který by uměl číst a psát.

"Takové věci jsou jen pro bohaté a ne pro barevné z nuzných poměrů." A najednou jsou Martin a Jana šťastní. Jen málokdo je v těch krásných šatech poznává. A teď se mají odebrat do Guayaguil v Ecuadoru k bohatému strýci svého otce.

"To se mi snad jenom zdá." Myslí si Anna. Náhle si vzpomněla, že děti odejdou a bylo jí do pláče. Rychle políbila Martina a Janu a běžela domů.

Don Juan vyzařoval klid. Anna s ním promluvila pár slov, ale bez svědků. Když se děti Martin a Jana rozloučily, odjely z Limy několik mil do přístavu Callao. Tam na ně čekala loď, kterou se dostanou na sever. Hned se cítily trochu jako v cizině. Nikdy předtím nebyly tak daleko z domu. Nikdy ani nesnily o tom, že uvidí tolik rozmanitých lidí a tak mnoho velkých a pěkných lodí, jako jsou tyto zakotvené v přístavu. Velké bílé plachty se líně kolébaly na stěžních velkých lodí. Černí muži i muži zlé a bílé pleti se shromáždili kolem a vzrušeně hovořili o něčem v cizí řeči, které děti nerozuměly. Velké množství lidí stále přicházelo a zase odcházelo. Martina nejvíce zajímali černí otroci, kteří se prohýbali pod těžkými žoky, a kteří stále proudili z pobřeží na plavidla a z lodí zase na pevninu. Konali to bez přestávky a bez odpočinku.

"Otče, kdo jsou ti lidé, co nosí ty velké pytle?" Ptal se Martin. Don Juan se usmál.

"Nakládají zlato, milý synu. Tyto lodě se plaví do Španělska a slouží králi."

"Ó!" Podivil se Martin a už se dál neptal. Každé dítě vědělo, jak před patnácti léty sestoupili Španělé s hor a přepadli Peru. Touha dobyvatel po zlatě a stříbře byla tak velká, že tisíce Indiánů a dovezených černých otroků musely jít pracovat do dolů a dobývat pro Španěly zlato a stříbro. Nebylo by to tak hrozné, kdyby Španělé vládli laskavě a zaplatili pracujícím spravedlivou mzdu, z níž by mohli uživit své rodiny. Jenže mnozí z nich jsou krutí a neberou ohled na jejich potřeby. Proto nyní mnoho Indiánů a Černochů strádá v dolech a mnoho jich bídně umírá. Strádají a pracují proto, aby lodi plné zlata a stříbra mohly plout do přístavu Callao a pak dál do Španělska s bohatstvím pro krále a jeho honosný dvůr.

"To není správné", uvažoval chlapec. "Lidé by neměli být tak bezohlední, ani jeden ani druhý, ani chtiví zlata. Bůh je určitě zarmoucen nad tím, že chudí Černoši musí tak těžce pracovat." A v jeho očích se zaleskly slzy, když se díval na španělské lodi, v jejichž útrobách mizely náklady zlata. Nebylo však dost času na sledování lodí. Don Juan si uvědomil, že by s dětmi přišel pozdě na vlastní loď, kdyby si nepospíšili.

"Honem! Pojďme!" Řekl a vzal Janu za ruku. "Následuj mě, Martine. Naše loď je na druhé straně této cesty."

Obě děti měly radost z dlouhé plavby do Guayaguil. Když připluly do města, očekával je tam otcův strýc don Diego de Miranda, aby je přivítal. Don Diego byl starý muž s bílými vlasy a s laskavou tváří. Janě se hned zalíbil právě tak jako Martinovi. Don Diego ale hleděl na děti poněkud překvapeně.

"A co tohle? Čí jsou?" Ptal se. "Zapomněl jsi mi říci."

Don Juan de Porres se zasmál, jako by šlo o žert.

"Že zapomněl? - To jsou moje děti, strýčku! Chlapec se jmenuje Martin a dívka Jana. Jejich matka zůstala v Limě, jak jsem ti už psal. Přivezl jsem děti ssebou, aby se u tebe něco naučily."

Don Diego se překvapeně podíval na dvě tmavé hubené děti. Potom se podíval na dona Juana. Bylo to zvláštní dívat se na jeho tvář. Martinovo srdce začalo velmi rychle bušit, protože vytušil, co si don Diego myslí.

"Jak ses ty, můj synovec z dobré rodiny, zaplést s nějakou obyčejnou Černoškou?"

Martin pocítil dávný smutek a pokradmu se podíval zase na starého muže. Proč, proč jenom je ta barva pleti tak důležitá? Jistě že Bůh miluje duši jeho černé matky právě tak, jako duši bílého otce.

Don Juan ani v nejmenším neztratil klid a prohlížel si divný výraz tváře dona Diega.

"Jsou to hodné děti. Řekl. "Udělají, co řeknu, a nebudou ti na obtíž. Všechno spočívá v tom, že jim dáš dobrý domov a dobré vzdělání, a to právě kvůli mě!"

Martin držel pevně Janu za ruku a odvážil se usmát na starého muže v pěkných šatech.

"To bude velmi těžká práce." Řekl.

"My vám nebudeme na obtíž."

Zamračená tvář se najednou na chlapcova slova změnila. Zakulatila se úsměvem a on řekl:

"Tak tedy, můj vlastní synovec a neteř jsou vítáni v Guayaguil. Říkaly jste, že chcete chodit do školy?"

"Rádi bychom. Od té doby, co jsme opustili domov, o tom pořád mluvíme."

"To je pravda" Ozval se don Juan. "Rád bych dal chlapci příležitost, aby se zdokonalil ve všem, protože je, strýčku, velmi pracovitý. Myslím, že to půjde."

Don Diego se uklonil. "Uvidíme. Opatřil bych jim soukromého učitele. - Bude to lepší kvůli vlastnímu tělu a krvi. Ale proč o tom hovořit tady? Musíte být velmi unavení. Můj kočár čeká. Doma si o tom popovídáme lépe než tady. - Pojďte, děti!"

Martin a Jana byli v Guayaguil velmi šťastní. Byla to pro ně opravdu novinka mít pěkný dům a dostatek jídla, nosit pěkné šaty a mít vlastního učitele, který je den co den přichází učit číst, psát, a další věci. - Učení jim šlo velmi těžko. Snažili se však, aby udělali strýci a otci radost. Martin byl ve čtení rychlejší než Jana. Měl osm let a Jana jen šest, ale oba se činili co nejlépe. Jejich otec a strýc byli s nimi spokojeni.

"Neříkal jsem ti, že jsou hodné?" Připomínal don Juan strýci jednoho dne. "A že s nimi nebudou žádné potíže?"

Don Diego přikývl. "To jsi řekl. - Ale neřekl jsi mi, že tyto děti změní celý můj život. Od té doby, co sem přišli, není už tento dům jako býval." (Pokr.)

 

+     +      +

 

Přebývám v domě možnosti,

krásnějším nad prózu,

s nespočetnými okny,

se spoustou východů,

 

s pokoji jako cedry,

jistými k úkrytu -

a nad vším nekonečný krov

s krytinou z blankytu.

 

Z hostů - ti nejkrásnější -

za obydlí jen jej!

On rozpíná mou úzkou dlaň,

že může pobrat ráj.

Emily Dickinsonová

 

+      +      +

 

Loretánské meditace (13)

Matko neporušená, oroduj za nás

Z života Klementa Brentana se uvádí, že se v Berlíně seznámil se spisovatelkou Luisou Henzelovou. Byla to dcera protestantského pastora. Evangelíci jak známo neuznávají svátost smíření. Tato žena však znala nauku obecné Církve a později se stala katoličkou. Jednou si Brentano důvěrně postěžoval Luise na vnitřní nepokoj a tíseň, a dostalo se mu odpovědi: "Co je vám platné říkat to své dívce?! Vy jste katolík a můžete se radovat, že máte zpověď. Řekněte svému zpovědníkovi, co vás tíží." Brentano zůstal jako opařený a po chvíli hlasitě zvolal: Tak tohle nám, katolíkům, musí říct dcera protestantského pastora! Po nějaké době přistoupil ke svátosti smíření a začal vést zbožný život.

K Marii voláme "Matko neporušená!". Ona jediná nepotřebuje svátostné očisty, protože nebyla porušena žádným hříchem. Svatí Otcové přibližovali Mariinu neporušenost obrazem hořícího keře, který jasně planul a nespaloval se ani nepohasínal. Byl v něm Bůh a promlouval z něho.

Svátost smíření potřebujeme my, kdo denně upadáme. Musíme být vděčni Bohu, že ji máme, protože po křtu svatém je jediným prostředkem našeho očištění od následných hříchů a duchovní obnovy. To dobře ví ďábel, který ví, že kdo se nezpovídá nebo se zpovídá špatně, patří jemu. Proto jakkoli vládce světa útočí proti všem článkům křesťanské víry, přece nejvíc brojí proti zpovědi. Ďábel se rád odívá maskou humanisty a osvětového pracovníka, aby bojoval proti svátosti smíření jako nedůstojné člověka. Člověk si prý může všechno nejlépe vyřídit s Bohem sám i bez kněze. Tak někteří moderní kněží doporučují společné svátostné smíření celého Božího lidu na začátku mše svaté s tím, že ti, kdo mají těžké hříchy mají přistoupit zvlášť ke svátosti smíření. Zapomínají, že svátost smíření není jen svátostí očišťování od hříchů, ale i svátostí duchovního vedení ke svatosti. I svatí chodili ke zpovědi, třebaže jistě neměli žádné těžké hříchy. Byli dobří, ale chtěli být ještě lepší, chtěli být svatí. Tak sv.Kateřina Sienská měla zpovědníka v bl.Raymundovi z Kapuy, sv.Zdislava v bl.Česlavovi. Kdyby bývali bl.Raymund a bl.Česlav řekli svým ovečkám, že jen ty z nich, které jsou obtíženy těžkými hříchy mají zvlášť přistupovat ke zpovědi, pak by kdežto ostatním že stačí společné vyznání na začátku mše svaté, tak by Zdislava a Kateřina bez svátostného duchovního vedení nemohly dorůst ke svatosti. Bohudíky byli bl.Česlav a bl.Raymund osvícenými kněžími, na rozdíl od dnešních moderních kněží s hlavami přeplněnými psychoanalýzou a jiných vymožeností.

Panna Maria je nám všem příkladem k tomu, abychom pomocí milosti Boží rozvíjeli svůj život. Musíme se od ní vytrvale učit zdokonalovat svůj život a stále se obnovovat v neporušenosti. Je třeba toužit po Božích darech a hořet touhou po svatosti. Musíme prosit, abychom byli lépe připraveni pro příjem Božích darů. Nechat se plnit těmito dary, aby v nás rostly a posilovaly nás v radostném přemáhání lákavých nabídek těla, světa i ďábla.

Kdekdo napadá křesťanství, že oslabuje lidi, dělá z nich prý zbabělce, kterým chybí pravá radost a plnost životního rozmachu, ale když začneme s Matkou Boží opravdu naplno žít podle Krista, poznáme na každém kroku, jak mnoho práce nám dá žít tak, jako bychom měli. Uvidíme, kolik síly musela mít Panna Maria, aby obhájila jsou neporušenost v tomto světě.

 

+    +    +

 

Abych byl, paní, méně nehodným

daru té vaší velké laskavosti,

chtěl jsem se nejdřív ve své zpozdilosti

odvděčit za něj mermomocí svým.

 

Teď vidím však, že nemám dosti sil,

abych se dobral do takové výše,

a proto odpusťte mé smělé pýše -

já se už tou svou chybou poučil.

 

Poznal jsem, jak se mýlí ten, kdo věří,

že snad mé chabé dílo vyváží

milost, jež z vás, má božská, proudem dští.

 

Marně se duch a umění s ní měří:

za ten dar nevzdá smrtelník

ani sty pokusů dost velký dík.

Michelangelo

+      +      +

Božské doteky v kosmu

14. Důstojníci posvátné archy

Zakoušíme dobrodiní naší účasti na nebeské výpravě napříč oceánem vesmíru k břehům naší konečné vlasti u Otce nebeského. Nejvyšším kapitánem nebeského korábu je Syn Boží, papež pilotem, jenž neochvějně naviguje loď ve správném kursu, biskupové a kněží jsou nepostradatelní důstojníci.

Do posvátného ticha chrámové lodi zazní zvonek a vstupuje muž, oděný do posvátného roucha, otevírá knihu a začíná svou službu.

Nikdo se neptá, odkud ten muž pochází, z jakých poměrů vyšel, zda je z malé vesničky nebo z velkoměsta, zda pochází z chudé rodiny nebo z rodiny zámožné. Nic z toho se netýká jeho svatého poslání: být zástupcem Boha, být vykonavatelem svatých tajemství víry, být knězem Ježíše Krista! Jako na tváři Mojžíše jasně vynikala zář Boží, takže Izraelité na něj nemohli ani pohlédnout, tak i na knězi jasně vyniká odlesk nejvyššího Velekněze, Ježíše Krista. Vždyť důstojnost kněze převyšuje i důstojnost andělů, ba i moc Panny Marie, neboť když ona vyprosí milost pokání hříšníkovi, přivede ho něžně ke knězi, aby se mu zde dostalo svátosti smíření a duchovního růstu.

Lidé mohou kněze zahrnout posměchem a zlobou, ale o jeho kněžskou důstojnost ho nepřipraví nikdo a nic. Je důstojníkem posvátné archy. Protože vládce světa vede úporný boj proti knězi a vše proti němu je dovoleno, často je mu vytýkáno, že je nepřítelem lidu. Avšak jako kněz vyšel z lidu, tak i s lidem žije a pro lid pracuje.

Kněžství není žádná kasta ani třída ode všech odloučená a nedostupná prostému lidu. Každý, koho si Bůh povolá, má otevřenou cestu k této službě. Jako muž z lidu má kněz právo na jeho úctu. Kněz žije uprostřed lidu a s lidem. Jestliže je jeho okolí nakažené reklamou spotřební společnosti, která se pomocí televize vtírá každému do nejintimnějšího soukromí, tedy se nelze divit, když se i některý kněz stane obětí této rozbouřené vichřice lidských vášní.

Kněz slouží lidu a jemu se obětuje. "Každý velekněz, vybraní z lidí, bývá ustanovován jako zástupce lidí před Bohem, aby přinášel dary i oběti za hříchy. Tuto hodnost si nikdo nemůže přisvojit sám, nýbrž povolává ho Bůh jako kdysi Arona" (Žd5,1-4). Kněz je vyslancem Ježíše Krista, je jeho obrazem a nástrojem k posvěcení lidí. pro něho platí slova Kristova: "Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás." Ke svému dobročinnému působení se kněz stává přítelem lidí, dobrých i zlých. Ne však proto, aby s nimi hřešil, nýbrž aby jim ukázal zlobu hříchu a Boží lásku, kterou zarmucují.

Kněz je duchovním vůdcem. Tolik lidí volá: Kde je ten Bůh?! Ukaž nám Ježíše! a kněz poučuje o Bohu, objasňuje jim pravdy, které hlásal Syn Boží. Je přítelem trpících, které ujišťuje o Boží lásce, jež na nikoho nezapomíná. Je přítelem nemocných a tlumočí jim slova Páně: "Pojďte ke mně, kdo trpíte a já vás občerstvím!" Umírající může potěšit poukazem na Ježíše Krista, který zbavil smrt její hrůzy, a který převádí své věrné přes údolí stínů smrti do věčného přístavu. Protože se do nebeského přístavu nemůže dostat nic nesvatého (Zj21,27), proto je kněz největším dobrodincem, neboť na místě Božím odpouští hříchy a zprostředkuje milost ve svátostech.

Přináší za sebe a za celý Boží lid oběť mše svaté, která je pramenem Božích milostí. Svým slovem kněz přivolává na oltář Syna Božího a má moc nad jeho Tělem a Krví. Jak ubohá je moc světských vládců proti moci prostého kněze. Oni poroučejí lidem, kdežto on oslovuje Boha slovem Ježíše Krista. Proto se svatý František neosmělil ani přijmout kněžské svěcení a říkával: "Kolik svatosti, spravedlnosti a zásluh musí mít ten, kdo se dotýká nesmrtelného, oslaveného Těla Syna Božího!"

Jako prostředník mezi Bohem a lidmi předkládá kněz lidské prosby, klanění a smírné modlitby nebeskému Otci na odpuštění lidských hříchů. Od Boha přijímá odpuštění, požehnání a milosti, které jménem Božím rozdává Božímu lidu.

Jeden vojevůdce byl kdysi nespravedlivě vyhnán ze své vlasti. Hledal útočiště u sousedního krále, kterého předtím porazil v boji. Bál se jeho hněvu, a proto se tajně v převlečení vplížil do jeho paláce, vzal do náručí královského syna a s pláčem předstoupil před krále. Ten, dojat jeho počínáním, mu odpustil a přijal ke svému dvoru.

Podobně máme jednat i my, když chceme usmířit spravedlivý Boží hněv. Proto kněz slouží mši svatou, aby přivolal Syna Božího a podal ho jako oběť za naše hříchy. Kněz se odvolává na zásluhy Spasitele a vyprošuje věřícím odpuštění hříchů.

Co znamená být důstojníkem na palubě posvátné archy s Božím lidem, plavícím se do věčného přístavu? Takový důstojník nepochybně žije s celým Božím lidem své doby. Pozorně a laskavě, ale i kriticky a bděle sleduje to, co se odehrává během plavby. Nemusí mít žádné obavy, jestli se společensky prosadí a zda nebude působit staromódně, protože lidské "dnes" každého kněze je napojeno na "dnes" Krista Vykupitele. Úkolem každého kněze ve všech dobách a na každém místě je denně spojovat toto své kněžské "dnes" s Kristovým "dnes". Toto Kristovo "dnes" je rozprostřeno do celých dějin - do minulosti, přítomnosti a budoucnosti světa, každého člověka, každého kněze. "Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i na věky" (Žd13,8).

Pokud je každý kněz se svým lidským "dnes" začleněn do onoho "dnes" Ježíše Krista, není nebezpečí, že se jeho služba a oběť stanou pro svět zastaralými, překonanýni a zbytečnými.

Čím však je kněz v očích světa? Ti, kdo nemají víru, jím snad pohrdají, odmítají uznat jeho práci, hledají jeho chyby. Ti, kdo nemají ctnost a zbožnost, budou i kněze pokládat za pokrytce, který navenek vystavuje svou zbožnost, aby udělal na lidi dojem. Materialisté považují kněze za snílka, který se žene za věcmi, které vůbec neexistují. Pyšné lidi uráží pokora kněze, závidí mu jeho vliv na lidi, a proto se snaží zmařit jeho činnost. Nejinak se vedlo i Synu Božímu: Velekněží a farizeové v něm viděli svůdce lidu, buřiče, nepřítele císařova, zločince a rouhače. Herodes ho pokládal za blázna. Také dnešní svět nenávidí všechno, co nepatří k tomuto světu, a proto nemá kněze v lásce.

Vládce světa dobře ví, že kněz není nepřítelem lidu, ale dobrodincem. Odpůrce Boha, Krista a jeho Církve to dobře ví, a proto hlásá zásadu: "Odstraňte důstojníky a zničili jste armádu!" Proto se všemožně snaží oloupit kněze o vážnost lidu.

Jak se má dívat na kněze věřící křesťan? Ti, kdo se pokládají za moc zbožné, domnívají se, že musí kněze pořád opravovat: jedněm se zdá příliš pomalý, druhým zase moc rychlý, jedněm příliš smutný, druhým zase moc veselý. Žádný kněz se nemůže zalíbit všem lidem. Mnozí kněze pomlouvají, kritizují, ale kolik věřících se za kněze pomodlí? Sv.Terezička věnovala většinu svých modliteb právě za kněze. Kolik lidí vyprošuje kněžím sílu k překonání jejich slabostí? Především je třeba modlit se za dobré, svaté kněze. "Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!" (Mt9,38) Věřící mají takové kněze, jaké si vymodlí. Chce-li Bůh potrestat některý národ, dá mu špatné kněze.

Jiným vyhovuje zase kněz, dokud je mladý, když je sličného vzhledu, pokud pěkně káže. Takoví křesťané si vydávají špatné vysvědčení o své víře. Vždyť dobrý křesťan ví, že kněz je druhý Kristus. Vše, co kněz dělá, dělá jménem a v zastoupení Syna Božího. Když budeme takto pohlížet na své kněze, pak nám svědomí řekne, jak se k němu máme chovat.

Někteří přezbožní křesťané znají lépe kněžské povinnosti, než své vlastní. Zajisté, kněz má být dokonalý a svatý. Ale nestane se svatým a dokonalým pouhým přijetím kněžského svěcení. Jenže ke svatosti je povolán nejen kněz, ale každý křesťan. Ani ostatní účastníci nebeské pouti do věčného přístavu se nedostávají do cíle, neplní dokonale své povinnosti, a kněz je chápe. Proč věřící nemají více pochopení pro nedostatky kněze? Pro ně zrovna tak jako pro kněze je povinností zachovávat boží přikázání. Proč tedy někteří věřící říkají, že kněz nesmí lhát, jinak není knězem? Nebo snad ti ostatní z Božího lidu mají nějaké výsady, že by oni směli lhát, nebo dělat to či ono, co u kněze rozhodně odmítají?!

Je nutná větší součinnost Božího lidu s kněžími. Už ze samotné vděčnosti za dobrodiní, které kněží zprostředkují lidu od Boha, by jim jiní neměli házet klacky pod nohy, ani podrývat jejich autoritu, nýbrž by se je měli učit povzbuzovat a podporovat.

Přes všechny karikatury kněze, překládané zástupům odvěkým lhářem a vládcem světa pomocí prostředků ovlivňování, zůstává na dně každého člověka hluboké očekávání. Co očekává současný člověk od kněze? Důvěryhodného otce, který má chápavé srdce a je ochoten vyslechnout jeho strasti, úzkosti a obavy, ale také je ochoten s láskou pomoci a také je schopen pomoci. Každý člověk touží zakoušet štěstí, že je milován Bohem a člověkem, který ho bere tak, jak je, se všemi jeho přednostmi i slabostmi. Každý člověk touží po svrchované lásce Boží, která by zde byla vtělena kvůli němu. Tak je tu jedno velké očekávání: lidé touží po Kristu.

To ostatní, co slouží na hospodářské, politické a společenské úrovni, to může člověk žádat od jiných. Od kněze však žádá Krista! Kněží mají především povinnost hlásat všem radostnou Boží zvěst. Avšak hlásání směřuje k tomu, aby se člověk setkal s Ježíšem v tajemství eucharistie, který je živým srdcem nebeské archy a každého jejího důstojníka. Moc, kterou má kněz nad eucharistickým Tělem Kristovým, je tajemná a nepochopitelná. Touto mocí se stává správcem největšího dobra vykoupení, protože dává lidem Vykupitele osobně. Slavení eucharistické oběti je pro každého kněze nejvznešenějším a nejposvátnějším úkonem.

Ježto je kněz ve stálém styku s Boží svatostí, musí se stát svatým. Sama tato důstojnická služba Božímu lidu na nebeské plavbě ho vede k volbě života důsledně inspirovaného evangeliem: čistota, chudoba a poslušnost. Pouze svatý kněz, který tak jako sv.Dominik rozmlouvá jen s Bohem nebo o Bohu, se může stát uprostřed nedozírných plání vesmírného oceánu strhujícím svědkem Krista, právě proto, že v jeho osobním svědectví tak jasně vyniká přítomnost Krista. Dnešní lidé očekávají od kněze stejně tak slovo hlásané, jako prožívané. Kněz musí Pravdu nejen hlásat, ale i pravdivě podle níž žít.

Jak se dá dospět k takové úrovni důvěrného spolupracovníka Božího? Studiem, doprovázeným modlitbou o dary Ducha svatého. Sv.Tomáš objasňuje, jak se celý duchovní organismus člověka stává díky darům Ducha svatého vnímavým pro Boží světlo, pro světlo poznání, ale i pro vnuknutí lásky. Na této cestě duchovního růstu nezbytně potřebuje i posvěcený duchovní vůdce osobní, intimní duchovní vedení. Matka Boží nabízí toto své vedení všem kněžím, svým přemilým synům.

Jako Jitřenka předchází východ Slunce, tak Maria vyprošuje dar čistého přátelství se svým Synem, v bouřích srdce a v temných nocích duše je Hvězdou Mořskou, a Polárkou těm, jimž se ztrácí smysl zasvěcení.

Mariánské hnutí tvoří řetěz milosrdenství, který nabízí Panna Maria duším, jež se zasvětily jejímu Synu hlavně kněžstvím, ale i každému, kdo je od křtu svatého Božím dítětem. To proto, aby se hřešící stali svatými a svatí ještě svatějšími. Maria nám sděluje předně své očekávání a potom své přísliby:

1. naprostou jistotu o mé zcela výjimečné lásce k vašim duším,

2. co největší účast na oběti Nejsvětější svátosti, na mši svaté a přijímání,

3. pokud možno, aspoň dvě nejsvětější oběti přinesené každý měsíc výlučně na můj úmysl,

4. hlásat mně jako Matku Boha,

5. svěřte mi vaše srdce docela a v lásce,

6. nabídněte mi vaše srdce pro vše, co budu chtít pro spásu duší a na pomoc pro Zástupce Ježíše Krista v Církvi.

A já slibuji vám:

1. držet vaše duše v mých rukou a chránit je, dokud nebudete se mnou v ráji,

2. bránit je a osvobodit od jakýchkoli nástrah zlého ducha,

3. bezmezně žehnat všem vašim námahám a službám pro Boha a člověka,

4. přivinout na mé srdce vaše srdce a učinit vás šťastnými v mé lásce,

5. pečovat také o vaše hmotné potřeby ve vaší chudobě,

6. a bude nad vámi ustavičné mé požehnání Matky.

Maria, Matko kněží, vypros nám od svého Syna hodně svatých kněží! Aby nás vedli do nebeského přístavu především skrze Matku Boží. Aby naši kněží byli pravými důstojníky nebeské archy a byli dobrými prostředníky mezi Bohem a lidmi. Otec T.

 

+      +      +

 

Nadvlády nad osudem

je těžké dosáhnout.

Nikdo ji neudělí,

dá se však ovládnout

 

kousíček po kousku,

až k svému údivu

šetrná duše vydrží

do ráje naživu.

Emily Dickinsonová

 

+       +      +

 

Sv.Kateřina Sienská

Rozjímání o svátostné Eucharistii

Věčné Božství, nepochopitelné, věčné Božství! Nejvyšší a věčný Otče! Neuhasitelný Ohni, Ohni nepochopitelné Lásky!

Ó, Božství, Božství!

Dar, který uděluješ člověku, nám zjevuje Tvou dobrotivost a Tvou velikost.

A jaký je to dar?

Tento dar není nic jiného než Ty SAMOTNÁ, Ty docela celá. Věčná Trojice!

Kde jsi tento dar udělil člověku?

Ve chlévě našeho člověčenství, které se stalo skutečným chlévem, útočištěm divých zvířat, divokých vášní, smtelných hříchů. Učinil jsi tak, abys dal člověku nahlédnout, o z něho učinil hřích. Když ses spojil s naším člověčenstvím, daroval ses nám zcela, ó, Bože.

Věčný Bože, věčný Bože! Ty mě zveš, abysh se zahleděla v Tebe, do Tvého nepochopitelného a věčného Božství, a chceš, aby mi tento pohled lépe odhalilkdyž ji svěřuje milému Janovi: "Hle, matka tvá." Rovněž Duch svatý věnuje svaté Panně plnost své lásky. Z lásky k ní učinil už při jejím početí zázrak, jaký dosud svět neviděl a už neuvidí, ochraňuje ji od dědičného hříchu a vlévá do ní plnost své milosti.

Proč Bůh tolik miluje svatou Pannu? Ze žádné jiné příčiny než proto, že ona také ho nade vše miluje. Spasitel výslovně ujišťuje: "Kdo miluje mne, bude milován od mého Otce, a já jej budu milovat a zjevím mu sebe samého." Velikost a úchvatnost Marie pramení z její lásky a odevzdanosti Bohu: "Ať se mi stane podle tvého slova!" Nalož se mnou, jak chceš a potřebuješ. Jsem tvá služebnice. To, že byla milá Bohu, dokázal Bůh tím, že ji vyvolil za Matku svého Syna. Maria svobodně přivolila a rozhodla se pomoci Bohu dát světu to, co jí chtěl dát. Je hodná jeho lásky. A je hodná naší lásky za to, že její pomocí k nám může přicházet Boží dar.

Maria je láskyhodná, protože dala svoji lásku celému světu. Dala lidstvu svého jediného Syna, aby k její lásce přidal svoji, Božskou Lásku, a rozepjal ji do nekonečna, aby zahladila částečnost a nedokonalost hříchem porušeného člověka a učinila ho také hodného Boží lásky.

Překáží nám v bohulibé činnosti jiní lidé či překážky ve světě? Ztěžuje nám někdo práci pomluvou, potupou, snad i pronásledováním? Čím to překonáme? Láska k Bohu nám pomáhá zdolávat všechny překážky ve službě Boží.

Pán se třikrát ptal sv.Petra, zda ho miluje. A když Petr pokaždé přisvědčil, odevzdává mu své ovečky a předpovídá mučednickou smrt. Sv.Augustin praví: "Spasitel jako by si myslel: když mne Petr miluje, bude rád konat své povinnosti a ochotně bude za mě trpět i umírat."

Pěstujte a obnovujte svou lásku k Bohu. Máte ji? Které jsou její známky? Když na Boha rádi myslíte, když o Bohu rádi mluvíte a rádi o něm slyšíte, když ochotně a rádi plníte Boží přikázání.

Učme se od Marie, Matky láskyhodné, milovat Boha. Maria, Matka krásného milování, nám tuto milost jistě vyprosí.

Nebuďme sobečtí, že bychom se spokojovali s tím, že sami jsme dobří a jdeme s Marií cestou k nebi, a jiní ať si jdou třeba do pekla. Dejme se vést výzvou sv.Augustina: "Ubíráš se po cestě spásy? Varuj se, abys po ní nešel sám, ale veď sebou své bližní, aby všichni milovali Boha s tebou, aby milovali Marii a došli spásy." Otec T. (Pokr.)

+        +         +

Neřekli nám, že máme žít,

ani kdy zemřeme.

S krunýřem nevědomosti

smrtelnost nosíme

lehce jak na nás šitý šat,

než máme se ho vzdát.

Svou vtíravostí je znám Bůh -

a život také tak.

Emily Dickinsonová

+        +         +

Božské doteky v kosmu

16. Profil kosmonauta

Jaké nároky klade kosmická doba na účastníka nebeské profil účastníka nebeské výpravy? Vystačíme se na naší plavbě nebeskou archou napříč kosmickým časoprostorem s běžnými ctnostmi? Pokud jde o dosažení nějakého cíle ve vesmíru, tedy vystačíme. Avšak pro potřeby nebeské bychom se ctnostmi nevystačili. Samotné ctnosti, opatrnost, spravedlnost, statečnost a mírnost nás nemohou dovést do nebeského přístavu, pokud k nim nepřibude ještě něco, co nás vybaví k hrdinství, jaké přesahuje meze vesmírného času i prostoru. Jak se to děje?

V naší nebeské lodi plujeme kosmickým časoprostorem do nebeského cíle. Veslujeme, odrážíme se, užíváme sil gravitace jiných planet, užíváme energie ze slunečních baterií a palubního reaktoru, a všechno je to jenom chabé plácání se uprostřed závratných dálek vesmírného časoprostoru. A tak nás Bůh vyzývá, abychom rozepjali široké plachty důvěry a dali se vést Bohem samým. Když se otevřeme proudu Boží milosti, tak se nám lépe pluje a rychleji a bezpečněji se blížíme k cíli. Jenže ani tato naše otevřenost vůči proudu Boží milosti není jen otázka našeho správného naladění antén na patřičnou vlnovou frekvenci a správného nasměrování.

Náš duchovní život nesmí uváznout jenom na našem, výlučně lidském snažení o zdokonalení mikrokosmu uvnitř každého z nás a okolního makrokosmu. Samotné naše ctnosti nejsou způsobilé k tomu, aby nás provedly přes všechny nebezpečí a hrozné víry černých děr kosmického oceánu do nebeského cíle. Člověk nutně potřebuje dary Ducha svatého k dosažení nebeského přístavu. Vedou totiž člověka tam, kde ctnosti selhávají. Dary Ducha svatého nás posilují tam, kde lidské síly, byť posílené ctnosti, nestačí.

Ctnosti nás vedou sice k Bohu, ale sami tam dojít nemůžeme. Bůh musí jít spolu s námi. Potřebujeme vedení Boha. Nestačí vedení nějakých neosobních, kosmických sil. Potřebujeme osobní vedení, osobně blízkého Boha. Avšak není v našich silách přijmout takové nadlidské vedené. Abychom byli vůbec schopni přijmout takové vedení, tedy k tomu musíme být od Boha povzneseni. Tak musí být naše duše uschopněna přijetí Božího vedení. Ctnosti nás učí řídit se rozumem zušlechtěným vírou, ale abychom mohli trvale naslouchat Božímu hlasu promlouvajícího v našem nitru, je třeba ještě jiné schopnosti, která by nám umožňovala zachytit Boží hlas a řídit se podle něho.

Právě dary Ducha svatého rozšiřují srdce neboli otevírají mikrokosmos uvnitř nás oblažujícímu vlivu Boží milosti, a už tím celé toto naše vnitřní životní prostředí zušlechťují.

Na naší plavbě kosmem, kde má naše svobodná vůle možnost uchýlit se od pravého kurzu, se musíme stále přičiňovat o dosažení cíle, a neustále bázlivě srovnávat směr naší výpravy s kompasem naší víry. Cíl je jasný, ale způsoby, jak se k němu dostat, mohou být různé. Naše schopnosti a síly máme užívat jako prostředky na cestě k dokonalosti, ke spáse. A třebaže známe cíl naší nebeské plavby, často neznáme přesný směr naší výpravy, ba někdy se ocitáme v takové temnotě a mlze, že nevidíme ani na krok.m Někdy jde takto raněni slepotou v důsledku hříchu. Jindy to však působí odvěký lhář a vládce světa, že nevidíme žádný maják a noční můra se nám zdá krásná a žádoucí. Můžeme být sebeopatrnější, a přece můžeme Boha minout a místo nebeského přístavu uváznout na mělčině kosmického oceánu.

Ctnost opatrnosti vyžaduje milostivé zušlechtění Duchem svatým tak, aby se k ní připojil dar rady. Na naší nebeské plavbě časoprostorem kosmického oceánu se nám nabízí nesmírný počet různých způsobů, jak dosáhnout cíle - dokonalosti, spásy. Tyto možnosti vyplývají z omezenosti nás tvorů. Když se máme rozhodnout, jsme nejistí a váháme. Vždyť neznáme důsledky všech použitelných způsobů jednání v tolika rozličných okolnostech. Dokonce ani s počítačem nejvyspělejší generace je nelze s jistotou určit. Potřebujeme jasnější světlo, které by nám objasnilo, co je zlo a co dobro s jistotou určit. Potřebujeme jasnější světlo, které by nám objasnilo, co je zlo a co dobro ve spleti různých možností a okolností. Toužíme po neomylném vedení. Chceme být vedeni Někým, kdo se nemůže mýlit, protože je to sama Moudrost, a přeje nám, abychom uspěli. Máme-li zvolit správné prostředky a způsoby k dosažení cíle, potřebujeme Boží vedení. Avšak dříve než přijmeme toto vedení, musíme být my sami uzpůsobeni pro přijetí vedení Někoho, kdo nás nekonečně přesahuje. Dar rady nám dává schopnost přijmout toto vedení a nechat se vést v hledání a nalézání způsobů a prostředků k dosažení našeho věčného cíle, kterým je naše dokonalost a spása.

Někteří lidé jsou obdařeni mimořádným darem dobře poradit a správně vést. To je charisma čili dar k prospěchu nejen daného jedince, ale i všech ostatních. Takoví jsou někteří jedinci, ale všem lidem byl současně s milostí a s vlitými ctnostmi dán dar rady. Tento dar rady je nezbytně nutný. Mnozí lidé úzkostlivě hledají správný kurs ve svém životě a na každé životní křižovatce se zarazí a váhají, neboť postrádají pohotovost v rozhodování., ba někdy se jim tato nerozhodnost stane osudnou. Nedovedou plynule postupovat k cíli. Je třeba se vydat na cestu a každé zaváhání chová v sobě nebezpečí úchylky od správného kursu našeho letu nebeskou lodí. Vy všichni, kdo váháte a postrádáte rozhodnost, pamatujte, že příčinou toho je, že příliš spoléháte sami na sebe a chcete si vystačit jen radami vlastního rozumu, a nepřipouštíte, že Bůh, který zná vaše obtíže lépe než vy sami, chce pomoci, ale nemůže, neboť komu není rady, tomu není pomoci.

Dar rady učí člověka důvěřovat Bohu a obracet se k Bohu o radu. Tichá jistota a hluboká vnitřní usmířenost je výsledkem a příznakem působení daru rady v Božím dítěti. Člověk už odložil překotné a roztěkané hledání rady, a raději se odevzdaně podřizuje Božímu vedení. Ne slepě, ale cílevědomě žije z Božího vedení a v Božím vedení, takže může pokojně kráčet životem. Je to vidět u svaté Terezie Ježíškovy. Stále připomíná svou pokojnou a bezpečnou zaměřenost k dokonalosti a spáse. To však nevyplývá z nějakého jejího nadměrného sebevědomí, ale z poslušnosti vůči poznané pravdě Božího vedení. Už nehledá, nýbrž stále jenom nalézá správnou cestu. V Kristu objevuje dveře, a jimi vstupuje. Proto vnitřně zakouší pokoj podle slov Páně: "Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu" (Jan 10,9). Ví, že je to cesta Boží. Proto postupuje klidně.

Přitom však nejde jen o to přijímat radu, ale o celou otevřenost vnitřního mikrokosmu Božího dítěte tomuto Božímu hledání. Nejednou na nás totiž dopadá podivný stín duchovní temnoty, stín nebo mrak, a někdy nás ochablé zmátne pronikavý podnět ze světa. Boží dítě to však to však neznepokojí, nýbrž se klidně ponoří do důvěrné rozmluvy s Bohem. Nestydí se přiznat před Bohem své rozpaky nebo svou neschopnost ve spletitých otázkách života.

Každé z Božích dětí, třebaže kráčí tímto světem, překračuje již časoprostorové hranice tohoto světa. Sama Boží láska mu dává křídla, aby se odpoutal od pozemskosti.

                                  +++

 

 

 

 

 

 

 

TOPlist