KDO JE BL.HYACINT MARIA CORMIER

KDO JE BL.HYACINT MARIA CORMIER OP
(Sadok Szabo OP)
KAPITOLA I.
Hojné radosti po tvrdých zkouškách
Toto učinil Pán, je to podivuhodné v našich očích. (Ž 117,3)
Jindřich Cormier se narodil 8. prosince 1832 v zámožné obchodnické rodině v Orleans ve Francii.
 Vždy považoval za zvláštní projev přízně a pozornosti Boží prozřetelnosti okolnost, že se narodil a byl pokřtěn v den Neposkvrněného Početí Panny Marie, které celým srdcem prokazoval vždy horoucí lásku a lnul k ní upřímnou zbožností.
 Jeho výchova začala v rodině, na klíně své maminky se naučil prvním slovům a její křesťanské srdce mu poskytlo první zážitky, takové, na něž se nikdy nezapomene, totiž ctnost a zbožnost. Pak byl svěřen bratřím Křesťanských Škol, a protože toužil stát se knězem, vstoupil mladičký Jindřich nakonec do malého biskupského semináře v Orleans.
Po skončení studia na gymnáziu a lyceu byl přijat do velkého semináře, řízeného sulpiciány. Po absolvování kurzu teologie, řádném zvážení a svědomité přípravě, měl sice ještě nízký věk pro udělení svátosti kněžství. Projevoval však mimořádnou zbožnost. Proto mu byl udělen dispens od nízkého věku. Poté jej 17. května 1856vysvětil na kněze proslulý biskup Dupanloup .
Ryzí zbožnost a vlídnost mladého otce Cormiera byly velkým povzbuzením pro všechny jeho vrstevníky a jeho jakosti, jak intelektové, tak citové, dávaly tušit, že bude znamenitým dělníkem na vinici Páně v orleánské diecézi.
 Novokněz však stále zřetelněji slyšel hlas Vykupitele: „Chceš-li být dokonalý, vzdej se všeho, co máš a následuj mne (Mt 29,21). Bez zbytečného váhání a odkladů, právě tak, jak učí duchovní učitelé (sv. Tomáš II. II. q.189, a. 10), si zvolil úzkou cestu následování Ježíše Krista až k úplnému sebeobětování, a rozhodl se stát řeholníkem.
 V té době zažívala nová francouzská dominikánská provincie, založená Otcem Lacordairem (+ 20. 11. 1861), plný rozkvět. Katolická církev ve Francii psala své nekrásnější stránky církevních dějin moderní doby, skutečného a plodného znovuzrození, Dominikáni, kteří znovu nabili svou prvotní sílu, obnovovali v moderní společnosti nádheru minulých časů.
K Řádu sv. Dominika patřil velký počet mužů, vynikajících věděním i ctnostmi, výřečností i pozemskými statky, kteří svou apoštolkou horlivostí získávali stále více stoupenců. Mnoho kněží bylo přitahováno myšlenkou vstoupit do Řádu sv. Dominika, který se díky odvážnému smýšlení P.Lacordaira těšil respektu jedněch, úctě druhých, sympatii všech.
 Také byl mladý otec Cormier takřka fascinován novým proudem, který podněcoval zbožné duše k oběti a sebedarování Bohu. Tento způsob žít vše podle evangelia a v jednoduchosti, tato apoštolská činnost mužů oddaných duším, protože zasvěcených Bohu, se mladému orleánskému knězi zalíbily natolik, že se rozhodl vstoupit do dominikánského Řádu. Jeho biskup, který si ho zamiloval už coby studenta a velmi si ho vážil, ho nechal s těžkým srdcem jít a mladý otec Cormier byl přijat do noviciátu ve Flavigny.
 Dne 29. června téhož roku, zhruba měsíc po svém kněžském svěcení, oblékl hábit sv. Dominika a přijal jméno Bratr Hyacint, jméno, jenž připomíná krakovského kanovníka, jednoho z největších synů sv. Dominika, neúnavného apoštola germánských a slovanských zemí, sv. Hyacinta, který se od toho dne stal jeho ochráncem a vzorem.
Mladý kněz, novic si však musel milost řeholního povolání vydobýt těžkými zkouškami. Během noviciátu se zdálo, že jeho už tak chatrné zdraví nevydrží strohost života Řádu. Na konci zkušebního roku trpěl odlivem krve, provázeným takovou celkovou slabostí, že otcové už byli rozhodnuti, poslat ho zpět domů.
 Právě tehdy generální představený OtecAlessandro Vincenzo Jandel konal kanonickou vizitaci konventu ve Flavigny a osobně poznal schopnosti Otce Cormiera. Otec Jandel ho měl rád a prodloužil mu zkušební období v naději na zlepšení zdravotního Otce Hyacinta. Vzal ho sebou do Říma a poslal ho ke sv. Sabině na Aventinu, kde byl před časem založen mezinárodní noviciát.
 Je snadné představit si radost Otce Cormiera, když se dozvěděl o rozhodnutí ctihodného otce generála, které oživilo, díky mírnějšímu římskému podnebí, naději, že se bude moci Pánu cele zasvětit svatými sliby.
 Vše provázeno vědomím zvláštní milosti, že může žít v konventu, kde pobýval sám sv. Dominik a mnozí svatí a blahoslavení Řádu.
Velmi ho blažila myšlenka, že právě zde u sv. Sabiny, jeho nový ochránce sv. Hyacint, spolu s blahoslaveným Česlavem, přijal řeholní roucho z rukou sv. Otce Dominika.
 Bohužel ani pobyt u sv. Sabiny nepřinesl očekávané zlepšení zdravotního stavu a další prodloužení noviciátu bylo možné jen zvláštním dovolením Svatého stolce.
 Pius IX. poznal nemocného novice. Byl jím velice osloven. Dovolil ho připustit ke slibům, čímž sledoval také přání Otce generála. Po téměř třech letech bolestného očekávání a zkoušek nadešel toužebně očekávaný den. Budoucí nástupce sv. Dominika složil 23. května 1859 v historické kapitulní síni u sv. Sabiny, ač velmi nemocen, své řeholní sliby. Kdo by dovedl popsat obrovskou radost našeho novice, když po tolika tvrdých zkouškách dosáhl vytouženého cíle?
 Otec Cormier se vždy považoval za věrného žáka Otce Jandela a choval až do konce ke svému otci – dobrodinci hlubokou a synovskou úctu. Později napsal jeho životopis a zanechal tak velkolepý památník své lásky a vděčnosti.


KAPITOLA II.
Správce víry
Otec Alessandro Vincenzo Jandel, generál Řádu byl v polovině minulého století vyvolen Prozřetelností, aby pokračoval v díle obnovy, započaté P.Angelem Domenicem Ancaranim k překonání strašlivé krize, do níž revoluční bouře uvrhla dominikánský Řád.
Ve většině zemí byl Řád, kdysi tak silný, pohřben nebo legálně zrušen ve jménu nové svobody. Pod vlivem různě závažných okolností, které však vždy byly škodlivé, zeslábl vnitřně i navenek, živořil, když nemohl v Církvi plnit vznešenou úlohu, která je mu vlastní a tvoří důvod k jeho existenci.
 Tu či onde se vyskytovaly oázy, v nichž dominikánský život prýštil hojně jako průzračná voda a svlažoval velkomyslné duše, které vytrvaly v bouři a přes oheň a železo byly Prozřetelností dovedeny do zdravého ovzduší obnoveného hnízda. Takový byl konvikt v Chieri, který se vzpamatoval jako první; konvent v Bosco, kterému se od Otce Lacordaira dostalo toho nejkrásnějšího svědectví, kterého se může dostat řeholní komunitě: „To je poprvé, co se cítím opravdu jako v Řádu.“
 Ani jinde nescházela velkorysá snaha, přicházeli neméně horlivý věrní služebníci Páně, jinak by Otec Ancarani nemohl udělat to, co učinil.
 Bylo však nutné začít dílo šíření obnovy, vytvořit nová střediska, otevřít nové cesty komunikace, aby bylo možné shromáždit rozptýlené členy a učinit z Řádu opět zdravý a kvetoucí organismus.
 Otec Alexander Jandel byl iniciátorem toho všeho. Pohnut horlivostí pro slávu Božího domu, podporován Svatým stolcem se neúnavně pustil do díla: opakovaně navštěvoval různé země, zakládal nové provincie, zaváděl řádnou disciplínu v těch konventech, kde to bylo zapotřebí, aby byla věrně zachovávána svaté Konstituce.
Dominikánský duch tak rozšiřoval postupně své panství, organismus jím oživovaný nabýval stále pevnější konzistence a rozrůstal se, aby mohl přinášet onen blahodárný plod, bez nějž by neměl právo na existenci, totiž apoštolskou činnost pro spásu duší.
 V této svízelné situaci byl Otec Cormier mimořádným sekretářem Otce generála, byl tedy velmi vtažen do jeho plánů a úmyslů; Je to známkou toho, že Otec Cormier požíval obrovské důvěry nejvyššího představeného Řádu. Provázel ho na jeho dlouhých a namáhavých cestách při kanonických vizitacích rozličných konventů v různých provinciích. Tak se mohl osobně seznámit se stavem Řádu v různých zemích. Nelze ani vyjádřit jak důležitá byla tato dlouhodobá zkušenost pro budoucnost. Stal se svědkem všech nových založení, která ruka moudrého zahradníka Otce Jandela zasadila do zahrady sv. Otce Dominika. Znal přesně minulost i nedostatky jednotlivých provincií. Mnohé z nich vyděl vstát z mrtvých, byl svědkem jejich opětovného rozkvětu, a proto později dokázal jejich činnost lépe než kdokoli jiný, kdo měl před očima pouze daný okamžik rozvoje života daných konventů.
 Tato důvěra, které Otec Cormier v mládí požíval, byla jistě v plánu Boží prozřetelnosti, příprava na jeho budoucí úřad Maestro generale celého Řádu.
Po dvouletém zastávání úřadu novicmistra v konventu u sv. Sabiny, který zastával k nejvyšší spokojenosti představených a s mimořádným přínosem pro novice, byl Otec Cormier zvolen priorem konventu v Corbara na Korsice.
 V té době se francouzská provincie, založená Otcem Lacordairem, zesílila natolik, že bylo možné pomýšlet na její rozdělení nebo spíš na obnovení starých francouzských provincií, zrušených za Velké revoluce. Takto byly sjednoceny konventy v jižní Francii a vytvořily Toulouskou /tulúskou/ provincii. Otec Jandel jmenoval prvním provinciálem Otce Cormiera, ač mladého věkem, velmi bohatého na zkušenosti. Tento úřad zastával osm let, až do roku 1874. Pak byl převorem v Marsiglia /marsilja/, nato od r. 1878 opět v čele Toulouské provincie.
 Po skončení svého třetího funkčního období v úřadu provinciála byl zvolen priorem (převor) konventu v Toulouse; Roku 1888 mu bylo svěřeno založení nového konventu a stavba kostela v Biarritz a v roce 1890 se stal převorem hlavního konventu jeho provincie u sv. Maxima.
 Otec Cormier byl coby představený pro své moudré vedení opravdovým požehnáním pro své spolubratry. Tento velkolepý model, který později jako Magister generalis vykreslil v převorovi konventu, jednom ze svých děl, ve skutečnosti nebyl ničím jiným než jeho věrnou podobou.
Snažil se podporovat co nejvěrnější zachovávání svatých Konstitucí a evangelních rad, dokonalé uskutečňování řeholních slibů, nejen svým vlastním příkladem, ale také všemi prostředky které nabízí dominikánská řehole. Jeho prostý a umrtvený způsob života přemáhal každou výmluvu a vytáčky, téměř mimo běžné limity. Byl mírný, ne však k nedostatkům, ale k chybujícím lidem, ne že by jim schválil zůstat ve svých nedostatcích, ale aby jim usnadnil poznání jejich bídy a nápravu.
 Z toho je velmi dobře pochopitelné, že jeho podřízení k němu měli plnou důvěru. Pro vznešenost svého ducha a bezúhonnost života měl skutečně velký vliv na své spolubratry, kteří se dobrovolně, plni úcty, podřizovali jeho příkazům.
 Neúnavně pracoval pro dobro své provincie, která i dnes zaujímá čelné místo v Řádu, ať po stránce ducha zbožnosti, tak důsledného zachovávání dominikánských Konstitucí, především jejich aplikaci v posvátných vědách, zejména učení sv. Tomáše, tak v apoštolské činnosti v úzkém smyslu slova. Při tomto úsilí se nenechal dezorientovat nebo zmást lidskými tužbami.
Jeho pověst už dávno překročila hranice jeho provincie a jeho země. Po smrti Maestra generale Jandela (+ 11. 12. 1874) nejistá politická situace nedovolila svolat generální kapitulu, proto Otec Sanvito, provinciál Římské provincie řídil Řád s titulem Vikáře. Svatý stolec nakonec, aby opatřil Řádu generálního představeného, vybral tři kandidáty a nechal o nich hlasovat jednotlivé provincie, které své hlasy měly poslat přímo Svatému stolci. Mezi těmito třemi kandidáty byl i Otec Cormier. Svatý stolec jmenoval generálním představeným Španěla Otce José Maria Larroca, který řídil loď sv. Dominika s jasnou vizí a pevnou rukou téměř dvanáct let (+ 8. 1. 1891). Na volební kapitule v Lyonu, která se sešla 19. září 1891, se zúčastnil i Otec Cormier jako definitor své provincie. Za nástupce Otce Larroca byl zvolen Otec Andrea Früwirth, tehdejší provinciál Rakousko-Uherské provincie, který se stal 75. generálním Magistrem Řádu Dominikánů.
 Nový generál znal vynikající kvality Otce Cormiera a jmenoval ho svým sociem (rádcem) s titulem provinciála Svaté země a také mu udělil gradus Magistra posvátné teologie.
 Tak se skromnému bývalému provinciálovi z Toulouse otevřelo nové pole působnosti. Řím pro něj nebyl nový. V mládí, jak jsme viděli, strávil ve věčném městě řadu let, kde se naučil velmi dobře italsky. Také později měl možnost se do Říma vracet a pobývat nějaký čas v centru křesťanstva, ať už jako poutník nebo při návštěvách spojených s povinnostmi jeho úřadu. Do Říma přišel s nejčistším úmyslem dát všechny své síly do služeb Řádu, po boku generálního magistra. Neúnavně pracoval a nelitoval žádné oběti, aby uspokojil své představené. Otec Frühwirth uměl ocenit mimořádné hřivny svého socia a 27. května 1896 ho jmenoval generálním prokurátorem Řádem, úkol mimořádné důležitosti, protože prokurátor oficiální prostředník mezi dominikánskou rodinou a Svatým stolcem.
 Otec Cormier, ať jako socius, stejně jako generální prokurátor, byl nestranným rádcem a spolehlivým asistentem Otce generála, který mohl využívat jeho moudré rady a spolehnout se na něj za všech okolností. Otec Cormier měl na mysli pouze dobro Řádu a nástupce sv. Dominika miloval jako svého Otce a zůstal mu věrný ve všem, co souviselo s jeho těžkým úřadem.
 Jak velkou reputaci měl Otec Cormier, vytrvalý a skrytý dělník, u Lva XIII, je možné odhalit z jeho jmenování členem (konzultorem) Posvátné Kongregace pro čistotu víry a mravů, tedy Svatého Oficia. Tento úřad zastával tak schopně, že si získal takovou důvěru Lva XIII, jenž ho využíval k nejchoulostivějším úkolům a roku 1899 ho chtěl jmenovat kardinálem. Jeho nominace už byla zveřejněna na oficiálním seznamu kandidátů. Všeobecně se tvrdí, že jeho jmenování na poslední chvíli zabránila francouzská vláda, jež nemohla snést, aby se kardinál patřící k nějaké řeholi zastával na Kúrii zájmy Francie. Místo něj dostal purpur arcibiskup z Toulouse, Mons. Mathieu.
 Z této nečekané změny nebyl nikdo více šťastný než pokorný generální prokurátor Dominikánů, který s dokonalým klidem dál neúnavně pracoval po boku generálního magistra.
 Bůh ho však chtěl postavit na svícen.

KAPITOLA III.
OTEC RODINY
V roce 1904 skončilo 12 let setrvávání Otce Andrea Frühwirtha v úřadu generála Řádu, který pro dobro učinil velmi mnoho.
 Oslavy osmdesátých narozenin osvícené osobnosti, jež je dnes znamenitou osobností kardinálského sboru, v roce 1925 zaměřily pozornost dominikánské rodiny na jeho zásluhy, které byly Řádu k prospěchu. Úcta k dílu Otce Frühwirtha a jeho cenné dědictví, které zanechal na konci svého úřadu, byla velkou starostí všech otců kapitulářů shromážděných o Letnicích 1904 v konventu P. Marie v Quercia u Viterbo.
 Tentýž konvent, v němž se shromáždili volitelé, nejen připomínal památku slavnou epopeu vzkříšení podnícenou Otcem Lacordairem, ale byl také dokladem odvážných snah bývalého generálního ministra, který ho před pár lety odkoupil od italské vlády a kompletně ho obnovil.
 Monumentální kostel, slavná svatyně v Colei chtěla být učitelkou a ochránkyní Řádu, jak často zaznívalo v překrásných zpěvech dominikánské liturgie. Všichni Mariini synové přicházeli večer co večer v procesí se Zdrávas Královno před svou Nebeskou maminku, která žehnala a usmívala se ze své svatyňky s rustikálního obrazu namalovaného na krytinu. Starobylými kláštery zaznívaly melodické zpěvy liturgických procesí a v čas oddechu hlahol dominikánského dorostu Toulouské provincie, který pocházel z nedaleké Francie a žádal na čas útočiště v Itálii během smutného období pronásledování. Dlouhé, předlouhé, mlčenlivé a usebrané chodby vídaly chodit syny velkého Lacordaira neokázale a spěšně s jedinou myšlenkou čerpat z pramene, aby povstali životaschopnější v hodinu Prozřetelnosti. Neomítnuté cely venkovského nájemního domu byly den co den němými svědky, před Bohem však velmi výmluvnými, neúnavné práce řeholníků, kteří ve studiu a v modlitbě, v poslušnosti a v cvičení se v každé ctnosti oživovaly ve strohém konventu slavné dny nejintenzivnějšího života, zanícené horlivosti.
 Toto všechno silně působilo v duši volitelů. Kdo by dovedl posoudit věci neposouditelné, které z vnějšku ovlivňují naše nitro? Nikdo, nebo snad jen málokdo na začátku obvyklých konzultačních jednání, mohl pomýšlet na kandidaturu generálního prokurátora Otce Hyacinta Cormiera, který byl na kapitule přítomen jako definitor své provincie. Lidsky viděno, bylo opravdu nemyslitelné svěřit vedení Řádu vetchému starci. Bůh, který vládne srdcím, však vedl hlasování volitelů tak, že proti všem očekáváním byl k velkému překvapení Řádu i samotných volitelů 75. nástupcem sv. patriarchy Dominika Otec Hyacint Cormier.
 Nakolik mohla být zpráva o takové volbě nečekaná, přece jen s ní byli spokojeni, především v Římě, všechny ty kruhy, které byly v užším kontaktu s dominikánským Řádem a sledovaly pozorně vývoj v záležitostech naší řeholní rodiny. Říkalo se: „Volitelé nemohli dát svůj hlas osobě vhodnější.“ Jiní říkali: „ Svatý stále miluje svůj Řád, když mu dal tak svatého nástupce.“ První kdo vyjádřil své uspokojení z volby nového generála, byl Sv. Otec Pius X, který na krásném obrázku sv. Dominika poslal své nejvlídnější apoštolské požehnání.
 Nový generální Magistr byl duchovně ještě velmi svěží, s velkou životní zkušeností.  Byl v celém Řádu tak ctěn, že při volbě jak se zdá, nepřišla ke slovu okolnost jeho velmi křehkého zdraví.
 Už od mládí, jak již bylo řečeno výše, trpěl značnou slabostí vnitřních orgánů, jež byla až ohrožující. Jeho stav se nikdy podstatně nezměnil, ani k lepšímu ano k horšímu. Jak dosvědčují jeho spolubratři, pohyboval se vždy, tak říkajíc, mezi životem a smrtí.
 Tento nemocný dvaasedmdesátiletý stařec měl na sebe vzít obtížnou práci a povinnosti generálního představeného jednoho z velkých a rozšířených řádů? Žádný div, že už v době jeho zvolení se mluvilo o nutnosti svolávat volební kapitulu v krátkém čase.
 V Božích plánech to však bylo jinak. (Přísloví 8,14.16)
 Představení, zvlášť jsou-li to představitelé církevní, jsou služebníky Božími a nástroji jeho Prozřetelnosti. Chce-li si tedy Bůh posloužit nějakým člověkem k uskutečnění svého věčného plánu, daruje mu také potřebnou sílu a fyzické zdraví. To se zřetelně prokázalo u Otce generála Cormiera. Jeho povolání  do nejvyššího úřadu v Řádu se událo za okolností tak mimořádných, že je možno plně rozpoznat vůli Boží. Pán zajistil, aby mohl zastávat povinnosti svého úřadu až do konce. To se naplnilo do písmene.
 Je tedy pochopitelné, že jak Řád, tak ti, kdo k řádu mají nějaký úřední nebo přátelský vztah, předvídali s napětím ducha činnosti nového generála. Všichni věděli, že svůj vysoký úřad viděl ve světle víry, v ní nejenže každá činnost je zúrodňována nevyčerpatelným zdrojem života, ale každá skutečnost je přetvářena v Boží světlo samé.
 Po generální kapitule ve Viterbu poslal 29. června svůj první okružní list celému Řádu. Udělat víc by bylo nadbytečné, v situaci, kdy jeho všeobecně známá osobnost a dosavadní dílo, poskytovaly všem jasný a výmluvný program. „Jsme sjednoceni,“ napsal „ v lásce k Ježíši, k jeho Nejsvětější Matce, k svatému Otci Dominikovi a k viditelnému náměstku Kristovu Svatému Otci.“ Jeho heslo znělo: Caritas veritatis - láska pravdy, v duchu řádu, podle jeho nejryzejších představitelů a podle učení jeho několikasetleté historie.
 Krátce nato začal vizitovat provincie: v létě 1904 navštívil nejvýznamnější konventy v Itálii, Belgii, Holandsku a Německu. Jel také do Lvova a Krakova, kde uspokojil své vroucí přání uctít hrob svého nebeského patrona sv. Hyacinta. V Rakousko-Uherské provincii měly tu čest hostit horlivého nástupce sv. Dominika konventy v Praze, Olomouci, Znojmě, Vídni, Grazu, Sabarii a Budapešti. V posledně jmenovaném se mohl přesvědčit o životnosti tohoto rodícího se konventu.
 Kdekoli se objevil, nebudil jen city vroucí úcty jeho ctihodné osobě, ale zanechával všem otcovské pozdravy a napomenutí, která provázely jako libá vůně jeho cestu. Snažil se znovu připamatovat hlubokými a účinnými slovy věrnost milosti povolání a povinnosti, které na sebe vzali řeholníci při slibech.
 Přál si v následujícím roce navštívit americké provincie, ba se vydal už na cestu, ale náhlá srdeční slabost mu zabránila v cestě a přiměla ho upustit od tohoto úmyslu.
 Ač ho to mrzelo, a bylo to líto i celému Řádu, jeho zdraví mu nedovolilo, aby osobně pokračoval v namáhavých vizitačních cestách, a to až na výjimky. Otec Cormier se o to pokoušel, ale Sv. Otec ho uklidňoval, až mu konečně zakázal podobné cesty, které skutečně ohrožovaly jeho život.
Náhradou svěřil Otec Cormier kanonické vizitace provincií ryzím osobnostem, mezi nimi i Otec Ludovico Theissing  (+2. 5. 1925), jeho nástupci, ke kterému mu měl zvláštní důvěru a svěřoval mu nejtěžší úkoly.
 Otec Cormier však nezůstal nečinný, z Říma řídil Řád s mimořádnou moudrostí a prozíravostí. Není naším úkolem zde vypočítávat jeho péči o celý řád a jeho jednotlivé části. Je však třeba, abychom jasně řekli alespoň všeobecně, že jeho vláda byla jedna z nejšťastnějších a nejvíce požehnaných. Nejedna provincie vděčí jeho otcovské péči o dobro Řádu za své znovuustavení., jako například provincie Česká, která vznikla hned po jeho zvolení (1905)
 Také stavba a podpora konventu a kostela v Budapešti byly provázeny jeho rozhodnou činnosti. Konvent v Plzni byl postaven za jeho generalátu, v jiných krajích byla jeho aktivita ještě plodnější. Zcela zvláštní pozornost věnoval otcům, kteří pracovali na univerzitě ve Freiburgu ve Švýcarsku, jejíž pozice byla sama o sobě těžká. Opakovaně pobýval mezi nimi delší čas. Aby bylo možné mladým klerikům poskytnout odpovídající duchovní výchovu přímo našimi otci, nechal vybudovat velkou teologickou kolej „Albertinum“, díky němuž vzrostl vliv Řádu. Velké úsilí věnoval Otec Cormier duchovnímu a časnému dobru synů sv. Otce Dominika a vždy dával najevo vřelý cit, ať patřili k jakékoli kongregaci na světě a zastávali jakoukoli službu. Je jen přirozené, že jako první se těšily této jeho péči kláštery jemu podřízené. Byl jim opravdovým otcem skutkem i radou, mocnou duchovní pomocí a nakolik mohl i pomocí materiální.
 S velkou důsledností zachovával konstituce, které upravovaly slavení generálních kapitul a neopomenul ani na jedné ze čtyř, které se konali za jeho generalátu (Quercia 1904 a 1907, Řím 1910, Venlo 1913) předsedat obtížným diskuzím, zvlášť vzhledem k jeho věku, které trvaly i několik týdnů. Poněvadž nemohl navštívit všechny provincie, snažil se v četných dílkách vynahradit vše, co obvykle bylo předmětem kanonické vizitace. Tak např. napsal různé knížečky o povinnostech priora, profesora, novicmistra, kantora – ceremoniáře, učitele posvátné teologie atd. Tato psaná ponaučení chtěla podnítit dobrého ducha a odstranit zlozvyky. V té době vyvíjel náš generál plodnou činnost v kongregacích, jichž byl členem, všeobecně velice oceňovanou, ať ve prospěch Řádu, tak i Církve nebo nejrůznějších Kongregací a náboženských korporací.
Největší zásluhou Otce Cormiera však je zůstane založení mezinárodní Univerzity filozofie, církevního práva a teologie. Tehdy v Římě filosoficko-teologická kolej už byla, kolej „Minervitanum“, pojmenované takto, protože byla umístěna v konventu u P. Marie sopra Minerva. Tato kolej proslavená svými vynikajícími profesory však v poslední době neměla vyloženě mezinárodní charakter a ještě méně byla schopna odpovídat na požadavky doby, jakmile po svatokrádežném obsazení Říma r. 1870, byl konvent zrušen a přednášky se konaly v pronajatých prostorách. Potřeba Řádu mít ve středu křesťanstva velký dům studia a výchovy se stávala stále naléhavější, také proto, že v té době i jiné řády, ku příkladu benediktini, františkáni, kapucíni založili ústřední instituty v Římě.
 Konečně generální kapitula v Quercia (Viterbo), na které byl zvolen Otec Cormier, nejen rozhodla o založení takového institutu, ale také zavázala nového generála podniknout nezbytné kroky. Po třech letech mohl Otec generál oznámit shromážděné kapitule radostnou zprávu o zakoupení vhodného pozemku ve středu města. Tak byla zajištěna realizace tohoto naléhavého plánu, totiž zbudování ústředního učiliště.
 Pro Otce Cormiera existoval ještě jeden důvod, který ho poháněl v energické práci na založení nové velké koleje. R. 1884 italská vláda vyhnala Otce generála z jeho rezidence u P. M. sopra Minerva a Otec Larroca byl nucen bydlet i se svou kurií v soukromém domě v malé uličce S. Sebastianello, blízko Piazza di Spagna. Pro každého syna Řádu bylo bolestné vidět a slyšet, že nástupce sv. Otce Dominika a otcové, kteří spolu s ním byli pověřeni správou řádu, byli téměř ve vyhnanství, nemohli užívat velkých milostí a privilegií řeholního života, neboť se nemohli zúčastnit slavnostní chórové modlitby a dalších klášterních cvičení.
 Nikdo nepociťoval nevýhody tohoto nepřirozeného stavu věcí tak jako Otec Cormier, který býval hlavou dobře vedené provincie. Byl proto přesvědčen o důležitosti a důsledcích obvyklého zachovávání řehole. Jak muselo plesat jeho srdce, tak vnímavé pro slávu Boží a k povzbuzování svých spolubratrů, když v okružním listě z 8. prosince 1909 oznamoval otevření nové budovy. Poukázal i na tuto okolnost. Chtěl v nové budově být zářným příkladem zachovávání řehole svým bratřím i celému Řádu. Stavba nové budovy postupovala mnohem rychleji než by bylo možné očekávat v daných podmínkách. Základní kámen byl posvěcen 29. června 1908.
Stavební plány byly zhotoveny samotným Otcem generálem. Záležitost nebyla tak jednoduchá, protože pozemek celkem dobře situovaný, byl poněkud úzký a oficiální obtěžující stavební předpisy nebylo možné obejít. Budova měla navíc hostit nejen generální kúrii v čele s Otcem generálem, ale i 20 profesorů Koleje a notný počet řádových studentů, nepočítaje společné prostory, nutné k řeholnímu životu. Bylo třeba naplánovat dostatečně prostorné školní auly, další sály pro studijní účely, protože Univerzita nebyla určena jen pro studenty z řad dominikánů, ale také posluchačům z řad sekulárních kněží, různých kongregací a kolejí, v Římě tak četných.
 Bylo třeba vzít v potaz všechny tyto tak velmi komplikované požadavky a Otec generál vyřešil složitý problém s obdivuhodnou obratností, jak po stránce praktické, tak po stránce architektonické. Velkolepá stavba byla roku 1909 téměř dokončena, bylo možno pomýšlet na zahájení akademického vyučování. Pius X přijal 4. listopadu při slavnostní audienci Otce generála a profesory povolané na nový institut z různých provincií. K nim se přidali řádoví studenti nové Univerzity, studenti patřící do různých diecézí a řeholních kongregací. Svatý Otec v reakci na zdravici Otce generála  ujistil, že bere nový institut pod svou ochranu, který se má nadále nazývat „Mezinárodní Papežská Kolej Angelikum“ a vyslovuje mu svou nejsilnější podporu.
 Školní auly byly otevřeny 5. listopadu, a tak bylo dosaženo základního cíle. Kardinál vikář Respighi 18. května 1910 slavnostně požehnal ve jménu Sv. Otce domácí kapli. Při této příležitosti držel Otec Cormier jeden ze svých nejbrilantnějších proslovů. Konečně 22. května, o neděli Nejsv. Trojice, po dokončení samotné velké budovy mohl být zahájen plný řádný život. Kolik pocitů vděčnosti vůči Bohu, Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, jemuž byl dedikován hlavní oltář kaple, naplňovalo duši našeho starého generálního magistra, když spatřil tak vytoužené dílo svého života a chloubu celého Řádu dokončenou a víc než stohlavý chór synů sv. Dominika poprvé zazpíval Te Deum.
 Sv. Otec při příležitosti otevření požehnání koleje poblahopřál Otci generálovi milým dopisem. Když se pak otcové Řádu koncem srpna téhož roku sešli na generální kapitulu, radost byla všeobecná a všichni mohli zjistit, co dokáže velký duch, jakým byl Otec Cormier. Zase jednou bylo vidět, jaká vnitřní životní energie se skrývá v Instituci sv. Dominika. Pevná, rozhodná, důvěřující v Boha, někdy plodí díla, která se průměrnému člověku, který má rád své pohodlí, zdají nemožnými. Tímto způsobem se vůle člověka stává plodnou silou života.
 Založení této velké mezinárodní univerzity se ukázalo jako jedna z nejdůležitějších a nejvýznamnější událostí soudobé historie Řádu. Už jen z toho důvodu je třeba generálát Otce Cormiera považovat za nejslavnější v dějinách Řádu. Nic nemůže ukázat důležitost Institutu tak, jako fakt, že počet externích studentů (nepatřících k Řádu) se během prvního pětiletí zdvojnásobil. Lze bez přehánění dodat, že důležitost toho Papežská Univerzita byla vždy uznávána jak v Římě, tak mimo něj.
 V následujících letech Otec Cormier usiloval o zdokonalení koleje Angelikum. S neúnavnou pozorností sledoval náboženský život komunity, jíž byl svého času otcem i matkou. Jak se radoval z rozvoje instituce z vědeckého hlediska! Často doprovázel celé kolegium – profesory i žáky – ke Svatému Otci. Poslední audience udělená nejmilostivějšího ochránce protektorovi Koleje byla 28. června 1914 a při této příležitosti pronesl Pius X. velkolepý proslov o důležitosti, ano o nezbytnosti nauky sv. Tomáše pro teologii i pro Církev. Také Benedikt XV přijal 20. prosince 1914 při slavnostní audienci Kolej Angelikum a ujistil, že mu chce být otcovským ochráncem a milostivým příznivcem.
 I když se Otec Cormier se staral především o novou Kolej, přesto nezapomínal na blaho celého Řádu i jednotlivých provincií. Ano, je třeba říci, že až do posledního dne svého náročného úřadu se snažil být pro všechny vším. Na generální kapitule ve Venlo bylo nařízeno, že celý Řád má být visitován otci určenými generálem. Otec Cormier ihned jmenoval vizitátory různých provincií, a aby tento úřad, tak důležitý pro růst náboženského života a rozvoj Řádu, byl vykonáván jednotně a opravdu účinným způsobem, Otec generál publikoval obsáhlou instrukci o vizitaci, která je trvalou památkou a jasným vyjádřením jeho otcovskou láskou, objímající celou rodinu sv. Dominika. Myslíme si, maje před očima, že ani velcí reformátoři řeholního života, jako blahoslavený  Humbert z Romaně nebo blahoslavený Rajmund z Kapue, neužívali tak naléhavá slova o nutnosti a o povaze řeholní kázně, jak to učinil Otec Cormier v tomto dokumentu.
 Není možné jasnějším, více fascinujícím a přitažlivým způsobem než jak to bylo učiněno v tomto oběžníku, naplněném svatou horlivostí, vysokým pojetím řeholního povolání v duchu svaté Církve, ukázat nedispenzovatelnou nezbytnost věrného zachovávání Konstitucí, pro splnění povinností přijatých před Bohem, důležitost i zdánlivě malých předpisů pro věrnost vůči slibům, nutnost trvalého obnovování ducha pro věnování se se stále novými podněty apoštolským pracím.
 Mnoho jiných důležitých myšlenek zaměstnávalo mysl Otce Cormiera. Připomeňme jen jedinou – znovu získal, s velkou radostí, konvent sv. Sabiny, který byl z velké části zabrán italským státem, pro vybudování mezinárodního konventu a noviciátu pod přímým dohledem Otce generála, podle plánu svého předchůdce Otce Jandela. Jakou by měl radost, kdyby mohl otevřít vedle Koleje Angelikum také internát pro externí posluchače Univerzity! Tento i jiné plány, k velké lítosti Otce generála Cormiera, však pro nepřekonatelné překážky padly, alespoň prozatím.


KAPITOLA IV.
Model.


 Po tomto nástinu rozsáhlých aktivit našeho Otce Cormiera, bychom rádi představily jeho osobnost a dali zazářit některým rysům jeho svatosti. Skutečný život některých služebníků Božích se odehrává v jejich nitru a oni úzkostlivě střeží komůrku svého srdce nejen před velkým světem, ale také před svým nejbližším okolím. Přístup do této cely je dovolen pouze andělům a svatým, pouze výjimečně pak někomu z nejbližších. Ostatním je dopřáno nahlédnout do této svatyně jen zřídka.
 Také Otec Cormier se zjevně snažil chránit vnitřní tajemství své duše před každým vnějším nezasvěceným odhalením. Nicméně jeho vynikající vlastnosti, jeho mnohé ctnosti, upřímná zbožnost nezůstaly skryty. Byly rozpoznatelné z díla, jako se z ovoce pozná strom. Náš Otec generál, všichni to vědí, opravdovým mužem ducha. Jeho zevnějšek míval cosi mimořádného a jedinečného. Jeho vyzáblá a v posledních letech poněkud zkřivená postava; jeho bělovlasá a plešatá hlava a vysokým čelem; jeho vpadlé, sklopené, téměř zavřené oči, které však přitahovaly svým vlídným pohledem; jeho klidná, obezřetná, pomalá mluva; jeho rozjímavá a zamyšlená bytost; jeho tiché, skromné a přece zdvořilé chování; jeho laskavé a přece vždy vážné rysy tváře ihned vzbuzovaly dojem, že máme před sebou jedinečného člověka, který se silně vymyká obecnému vzoru lidí rovněž ctnostných. Jeho tělo bylo slabé, jeho hubená tvář téměř průsvitná. Při pozorném pohledu by bylo možné se ptát, jestli je zduchovnělé tělo nebo vtělený duch. Tak či onak byl svatou duší, usebranou a zahloubanou do Boha.
 Otec Cormier byl především mužem modlitby. Jeho příklad jasně ukazoval, jak naplňovat slova Písma: „ Je třeba se stále modlit a nikdy nepřestávat“ (Lk 18, 1; 1Sol 5,17). Znal nezbytnost vnitřního obcování s Bohem pro vlastní duši a pro soužití s bližním. Jeho duch byl duchem kontemplativního člověka. Jeho citlivost svědomí pro vše, co se týče zachovávání liturgických předpisů bylo obdivuhodné. Když vystupoval k oltáři, aby sloužil mši nebo k jiným církevním úkonům,
 33)
osvěcoval, jak říká Písmo o veleknězi Šimonovy.(Sirach 50,11), celý vnitřek svatyně. Během společné modlitby žalmů, na níž se vždy účastnil i přes mnohé povinnosti, se zdávalo, jako by byl uloupen zemi i lidem: recitoval žalmi skutečně ve společenství andělů, před Tváří Boží a před svatými. (Ž 137,1)
 Ostatně, ať byl kde byl, uchovával si vnitřní i vnější klid a modlil se. Jeden z těch, kdo ho provázeli na cestách vyprávěl, že často zůstával ve vlaku s očima po celé hodiny zavřenýma a aniž by řekl slovo, jen jeho rty se tu a tam pohnuly a v jeho pobledlém obličeji bylo možné číst předmět jeho myšlenek – modlil se a meditoval.
 Zcela zvláštní zbožnost měl k Blahoslavené Panně, kterou nazýval důvěrně „svou maminkou“. Nikdo nezná přesně počet Korunek, které recitoval nejvyšší věrný ochránce Bratrstva a modlitby růžence; Vždycky, když byl viděn, ať na chodbě nebo na terase, vždy měl v rukou růženec. V této trvalé modlitbě, vyvěrající z hlouby srdce, nacházel sílu a trpělivost, nezbytné k nesení obtíží spojených s jeho úřadem. Nesčetněkrát, zvlášť před poradami a důležitými rozhodnutími, ho bylo možné zahlédnout utíkat se v kapli ke svátostnému Ježíši a žádat osvícení. Také miloval procházky pod okny kaple s recitací růžence. Před událostmi velké důležitosti odešel na několik dní do ústraní do Marina, i víckrát do roka, k sestrám jemu podřízeným., aby se v samotě a v modlitbě ujistil o Boží pomoci.
 Tento vnitřní život byl možný jen za cenu neustálé bdělosti nad vnitřními i vnějšími smysly, jinými slovy v neustálém umrtvování vnitřním i vnějším. Slova sv. Pavla: „Na svém těle stále neseme Kristovu smrt, aby se na nás projevil Kristův život“ (2Kor 4,10) se uskutečnila na Otci Cormierovi. Je možno bez obav říci, že byl dokonalým pánem sebe sama a bezpochyby v tom dosáhl heroickou dokonalost. Svůj jazyk ovládal natolik, že z jeho úst nikdo nikdy neslyšel jediné zlehčující, neužitečné slovo, které by považoval za hříšné. Občas udělal nějaký nevinný žert; Nikdy však nebyl viděn, že by se silně smál nebo, že by se vměšoval do halasných diskuzí. Tak lze vysvětlit obdivuhodný klid a vyrovnanost ve všem jeho vystupování, onen dojem důstojnosti, který zanechával v těch, kdo se s ním setkali. Téměř bez odporu jím byli přitahováni a byli ochotni věnovat mu veškerou důvěru.
 Jedna starší žena, která ho viděla poprvé, měla říci: „ Och, jak milý je otec generál, hned bych se u něj chtěla vyzpovídat.“
Tento muž ducha, jenž se zdál být mrtvým pro vnější svět, a zdálo se, že nemá dostatek tělesných sil, byl ve skutečnosti fascinujícím vzorem pracovitosti. P. Cormier, jako pravý syn sv. Dominika, byl pln horlivosti pro dům Boží, pro Církev a spásu duší. Jeho činnost byla později předmětem uznání.
 Byl znamenitým kazatelem. V letech svého mládí si získal pověst znamenitého řečníka a konal na mnoha místech postní kázání a konference pro různé společenské vrstvy. Byl pozván i do Vídně a přilákal do kostela sv. Anny vznešené posluchačstvo a také zde si zjednal trvalé sympatie různých sociálních vrstev. Můžeme na základě vlastní zkušenosti potvrdit, že jeho proslovy před Sv. Otcem při slavnostních audiencích i při jiných příležitostech, např. obláčce, profesích, vizitacích, byly opravdu vzorové. Samozřejmě se připravoval s maximální pečlivostí. Některé jeho řeči v latině, italštině, francouštině byly vytištěny a publikovány. Jeho pojednání se vyznačují značnou jednoduchostí a účelností, takže každý posluchač se cítil plně uspokojen a spokojen. Byly dokonalými modely posvátné rétoriky. Otec Cormier jak ve svém bytí, tak i mluvení byl vzdálen tak zvané „dojemné póze“ a od všech rétorických nabubřelostí, které lahodí uchu a uspokojují marnivost, ale nesluší ústům služebníka pravdy evangelia. Naopak v jeho slově byla nezdolná síla, která naplňovala posluchače láskou a nadšením pro hlásanou pravdu. S oblibou brával jako předmět svých kázání krátké úryvky Písma, které pak na způsob Bourdaloue, uměl aplikovat při každé příležitosti přitažlivým a napínavým způsobem.
 Jak bylo možné očekávat u dlouhého a činného kněžského života, Otec Cormier shromáždil kolem sebe velký zástup zbožných duší, snažících se o ctnosti a o dokonalost, pro které byl duchovním vůdcem, utěšitelem, otcem. Tyto vztahy byly mnohem rozsáhlejší než by bylo možné předpokládat u člověka tak vzdálenému světu. Je známo, že osoby nejvyšších společenských vrstev všech zemí vyhledávaly jeho duchovní vedení. Otec Cormier ve své obdivuhodné diskrétnosti neřekl o tom ani slovo. Abychom citovali aspoň jeden příklad, princezna Klotilda Savojská, dcera krále Viktora Emanuela II. a žena Gerolama Napoleona, byla až do své smrti 25. června 1911 na jejím zámku v Moncalieri ve věku 68 let duchovní dcerou Otce Cormiera a udržovala s ním čilou korespondenci.
 Otec Cormier byl oddán celým svým hluboce křesťanským srdcem Svatému Stolci. Těšil se velké úctě Lva XIII.
Ale i v církevních kruzích jeho váženost rok od roku rostla.Byl počítán mezi důvěrníky a nejvěrnější spolupracovníky Pia X. Četné ženské řeholní kongregace si zvolily Otce Cormiera jako pověřence u Svatého Stolce pro obtížné a delikátní záležitosti. Neocenitelné jsou jeho zásluhy za činnost u Kurie, jeho kontakty s různými úřady a vysoce postavenými osobami. Hamižnost a omezenost mu byly cizí. Vždy sledoval jen zájmy Boha a Církve. Kdykoli mohl, pomáhal komukoli. „Všichni duchové, chvalte Pána!“, říkával a činíval co bylo z jeho strany možné, aby dobro zahrnulo všechny.
 Coby generální ministr Řádu dominikánů byl neúnavný v plnění každodenních úkolů a cvičení. O všechny záležitosti se staral s velkou pečlivostí a nenechával na zítřek, co mohl udělat dnes, i když to pro něj bylo těžké a nepříjemné. Jeho úřední korespondence se vyznačovala osobitostí, ovšem nikoli vyzývavou, dále úsporností, jasností a výstižností. Ani jediné slovo nebylo povrchní. Při řízení řádu využíval se vší upřímností otce, kteří ho obklopovali, a kteří podle Konstitucí byli jeho poradci, dával jim plnou důvěru a totéž očekával a žádal od nich. Takto spojenými silami a ve vzájemné úctě byl Řád spravován po dlouhou dobu ve shodě, s velkým klidem a rozvahou.
Přes rozličné úkoly vůči celému Řádu si našel Otec Cormier čas a příležitost, ať už před svým zvolením nebo po něm, ke skládání básní. Pouhé jejich vyjmenování by zabralo celou stránku. Patří k literatuře hagiografické a asketické, vyznačují se naukou, pocházející od velkých učitelů duchovního života, jasnost a jednoduchost stylu, zřetelnost expozice a upřímnou náboženskou vřelostí. Z těchto spisů je poznat člověka ducha, zkušeného v nadpřirozených skutečnostech. Jeho prostá a střízlivá asketika živě připomíná spisy sv. Františka Saleského nebo ctihodného Ludvíka Grignona. Jak jasně vyplývá z jeho děl, Otec Cormier měl neobyčejnou znalost asketické a historické literatury svého i ostatních řádů. Poslední dílo z jeho pera vyšlo v latině v létě 1916 u příležitosti sedmistého výročí uznání Řádu. V tomto jubilejním spise pojednává velmi poutavým způsobem účel a poslání Řádu v našich časech tak, že představil gigantické postavy dominikánského Řádu, sv. Dominika a sv. Tomáše a jejich význam pro Církev. Takovým způsobem pracoval a studoval s nezdolnou vytrvalostí tento muž ducha až do konce svého života, dokonce lze říci, že práce byla jeho životem.
Byl ryzím vzorem opravdového bratra Kazatele, jehož povolání spočívá ve vyučování a kázání neboli v neustávající práci pro spásu duší. Starodávné heslo: „Ora et labora“ se v míře vrchovaté naplnilo i na něm.
 Mezi ctnostmi našeho ctihodného otce generála byla zvlášť ceněna jeho moudrost, která však nebyla pouhou lidskou bystrostí a ještě méně pozemskou moudrostí, kterou apoštol nazývá „nepřátelskou vůči Bohu“, ale byla ctností nadpřirozenou, živená bezpochyby velkou zkušeností, avšak vedenou světlem víry, inspirovaná láskou k Bohu a bližnímu a obohacená dary Ducha svatého. Otec Cormier opravdu dovedl zvládnout každou záležitost s klidem a obdivuhodnou jistotou. Uvážení všech okolností, přesné zvážení všech možností a výhod, exaktní pochopení a rozlišení podstatného a trvalého od druhotného a pomíjivého bylo u něj téměř spontánní, měl o nich jasnou a téměř instinktivní představu, což je jistým znamením nadpřirozené asistence milosti.
 Jeho svědomitost v zachovávání svěřených tajemství hraničila se skrupolozitou a posilovala důvěru všech, kdo mu byli v jeho blízkosti. Proto jako málokdo byl vhodný k vyřízení nejdůvěrnějších záležitostí ať jednotlivců, ať církevních autorit.
Už bylo svrchu zmíněno, že Angelikum mělo být mezinárodním institutem, ve kterém pod otcovským vedením nástupce sv. Dominika členové jednotlivých provincií, kteří sem byli posláni, aby zde přebývali jako ve vlastním domě. Nikdo nemohl bdít nad duchem láskyplné jednoty v koleji i v celém Řádu lépe než Otec Cormier.
 Rodem i výchovou byl Francouz, ale díky hlubokému vnitřnímu životu a smyslu pro povinnost, získal tak velký cit pro spravedlnost, že ať v soukromém, tak ve veřejném životě, v jednání se svými podřízenými i při vyřizování záležitostí Řádu nerozlišoval mezi národy. Byl natolik vznešený, že uznával právo každého milovat svůj vlastní národ podle vlastního přesvědčení. Byl otcem všech, všichni bez rozdílu byli jeho syny a ani světová válka nemohla změnit tuto jeho povahu, naopak ho přesvědčovala o nutnosti, kráse a výtečnosti opravdové nadpřirozené lásky a spravedlnosti pro život řeholního společenství.
 Otec Cormier ostatně, a to potvrzují mnozí, kteří se s ním setkali, překypoval odzbrojující srdečností, která by byla nejlépe vystižena jako „otcovská dobrota“. Slova však, také zde, byla vážena a krátká. Přijímal kohokoli v kteroukoli denní hodinu velmi zdvořilým způsobem, ale jednal velmi stručně a zároveň přátelsky.
 Další předností našeho otce generála byla jeho nelíčená pokora a opravdová bázeň Boží. Sám od sebe byl dalek toho, nebylo-li to nezbytné, ve svých proslovech připomínat vlastní zásluhy nebo jmenovat sám sebe. O sobě nemluvil ani v dobrém, ani ve zlém, byl-li nucen mluvit o své činnosti, činil tak neosobním způsobem, např.: „Udělalo se nebo bylo dosaženo toho či onoho, zabránilo se tomu neb onomu...“ Z jeho bytosti vyzařovala skromnost přímo svůdná a z jeho slov a činů vystupovala podmanivá mírnost a vlídnost. Otec Cormier věděl velmi dobře, že je předmětem velkého věhlasu. Na druhé straně byl pamětliv slov Písma: „ čím jsi větší, tím více se pokořuj ve všem a dojdeš milosti před Bohem: neboť jen Bůh má velkou moc a je ctěn pokornými.“ (Sír 3,20-23) Z tohoto důvodu se ho tyto chvalořeči světa nedotýkaly a naopak ho povzbuzovaly ke zvýšení horlivosti pro čest Boží. Podobně pokora Otce Cormiera nebyla otřesena zápasy, utrpeními, neúspěchy, neuznání, nepochopením jeho ušlechtilých úmyslů. V takových případech říkával: „Zasloužili jsme si to, ať je pochváleno jméno Páně!“ a uznal jasným způsobem pravdu v argumentech svých odpůrců. Jeho velkorysé srdce neznalo osobní averze.
Ten, kdo by si myslel, že pokorný Otec Cormier stejně tak nedbal ani na úctu hodnou jeho vysokého postavení, by se mýlil. Kdykoli to bylo nezbytné, představoval se jako Magister generalis Řádu Bratří Kazatelů, při bezvadném vědomí svého velmi zodpovědného úřadu: dokázal si zjednat respekt, poslouchali ho všichni v Řádu i mimo. Nebyl však přítelem oněch laciných lidí, kteří si chtějí za každou cenu a nápadnými způsoby vynutit projevy úcty jež náležejí jejich úřadu. Otec Cormier věděl, že vnější znamení úcty jsou důležitým prostředkem k docenění důstojnosti samé a jak připomenout hodnostáři jeho povinnosti.
 Zcela jistě nevyhledával tyto projevy cti a úcty, ale bezpochyby je vyžadoval, byly-li mu prokazovány nedostatečně, avšak bez toho aby je jakkkoli zdůrazňoval. Úcta byla prokazována nástupci sv. Dominika. A jakkoli všichni byli přesvědčeni o jeho nezainteresovanosti, jeho způsob chování poskytoval důvod k projevům úcty vůči jeho tak ryzí osobnosti.
 Skutečně velký charakter si vyslouží úctu všech a vlídně naslouchá názorům kohokoli. Otec Cormier byl příkladem všem i v tomto ohledu. Jeho připravenost podřídit se mínění druhých byla ovocem jeho velké pokory a moudrosti. S dobrou vůlí přijímal jakoukoli radu. S vytrvalou trpělivostí naslouchal důvody pro a proti.
Přesně rozlišoval mezi osobou a věcí. Toto všechno bylo jistým znakem nezištnosti a síly ducha.
 Netřeba však věřit, že tyto mravy u něj zdegenerovaly do slabosti. Naopak, bylo-li to třeba, dokázal jednat velmi rázně. Samozřejmě je jasné, že zvlášť v posledních letech života, kdy se už stáří více ozývalo, se jen s velkouu námahou rozhodoval pro zásadní změny. Když se však on nebo poradní sbor Otců pro něco rozhodl, nikdy od rozhodnutí už neustupoval a neústupně říkával: „Už je rozhodnuto, bude tedy tak.“ To dodávalo jeho vládě onu jistotu, tak důležitým předpokladem důvěry podřízených.
 S pokorou Otce Cormiera se úzce pojí jeho hluboká bázeň Boží, kterou bylo možné u něj možné zřetelně pozorovat. Jelikož se snažil všechny své povinnosti plnit nejen podle litery, ale podle ducha, rostla v jeho očích jeho vlastní neschopnost plnit je. Myšlenka, že je povinen vydat počet nejen za sebe, ale také za všechny své podřízený, ho trýznila neustále. Těmito znepokojujícími myšlenkami trpěl natolik, že upadal často do hlubokého smutku, který dokázal mírnit jen stěží. „Modlete se“ říkával někdy, „abych, nemohu-li být Řádu prospěšný, aspoň mu neškodil.“
Před jeho zvolením se nahlas mluvilo o jeho nastávajícím generalátu, a zdá se, že Pius X o tom byl informován, protože mu přikázal, aby bezpodmínečně svůj nový úřad přijal, bude-li zvolen. Otec Cormier na sebe vzal těžké břímě z poslušnosti, jak doznává ve svém prvním okružním listě pro Řád, aby se neprotivil poznané Boží vůli. Později řekl: „ Úřad generála jsem přijal na tři roky, těžko vydržím déle. Poněvadž se považoval za nedostatečného pro to, co vyžaduje jeho úřad, chtěl opakovaně rezignovat. Na generální kapitule ve Viterbo (1907) řekl shromážděným Otcům: „Budu-li zbaven úřadu, budu ze srdce vděčný.“ Kolikrát žádal Pia X o dovolení složit úřad, je veřejnosti neznámo. Při oslavách jeho 83. narozenin v roce 1914, když měl kardinál z našeho Řádu Boggiani, přísedící konzistorní kongregace velkolepý proslov, plný chvály a uznání velkých zásluh otce generála, Otec Cormier v odpovědi jen stěží ovládal své vnitřní pohnutí. Zdálo se, že si chvály nevšímá, poněvadž otevřeně vyjádřil obavy z myšlenky na zodpovědnost, vyplývající ze všech milostí, přijatých během celého života. S hluboce dojatým hlasem připomněl svého ctihodného předchůdce Otce Jandela, pak pokračoval v přísném výčtu toho, že představený, generál řádu si musí být vědom dobra opomenutého a neučiněného a veškerého zla a nepřemožených nedostatků. „Mou jedinou nadějí je má maminka, Královna svatého růžence, ona bude mou dobrotivou přímluvkyní při přísném Božím soudu.“
 Tak uplynulo dvanáct let, které Konstituce předepisují pro generalát. To, co vypadalo jako nepravděpodobné, stalo se skutečností. Při zvolení Cormiera v roce 1904 by nikdo nepředpovídal, že tento sešlý stařec přežije dvanáct let generalátu a ještě méně, že by mohl učinit mimořádné věci. Ti, kdo byli v jeho bezprostřední blízkosti, se často obávali o jeho vzácný život, protože vícekrát do roka se náhle dostavovala velká tělesná slabost, taková že budila obavy, že nadešla jeho poslední hodinka. Avšak Boží prozřetelnost bděla nad jeho fyzickými silami. Svatý Otec Pius X, známý svou přísným asketickým životem, který bez jakých ohledů vedl i Otec Cormier, se dobrotivě a otcovsky zajímal o jeho zdraví. Dával mu velmi přísné příkazy, které musel Otec Cormier přesně plnit, a jež opravdu ve své synovské poslušnost plnil.
 Tímto způsobem náš ctihodný Otec generál, který byl pro svou churavost ke slibům připuštěn pouze na základě zvláštní papežské dispense, dosáhl v plné svěžesti ducha věku patriarchů – 85 let. S lety jeho generalátu rostla také úcta k němu, ať už Řádu nebo lidí, kteří se s ním setkávali. Pro Řád je velkou poctou, že jeho generál, byla všeobecně uznávanou významnou osobností. Provincie opakovaně využívaly příležitosti, aby patřičně vyjádřily ctihodnému starci a moudrému nástupci sv. Dominika svou věrnou náklonnost. Také generální kapituly byly příležitostí ke spontánním a nadšeným projevům úcty vůči Otci Cormierovi a jeho vedení.
 17. května 1906 slavil své zlaté kněžské jubileum. Slavností mše byla slavena v hlavním řádovém kostele, Santa Maria Sopra Minerva v Římě. Účastnili se jí mnozí provinciálové, provázeni svými spolubratry, aby vyjádřili knězi – jubilantovi svá synovská blahopřání.
 Velmi slavným způsobem se slavilo ve ctihodném kapitulním sále sv. Sabiny, kde novokněz – novic Hyacint Cormier složil 23. května 1859, padesáté výročí jeho řeholních slibů, za účasti mnoha spolubratrů, shromážděných z různých částí Řádu. „Mrzí mne,“ vyznal veřejně při obnově slibů s upřímnou pokorou věrný následník sv. Dominika „ každé zneužití Boží milosti, promarnění času, mnohé hříchy, kterých jsem se dopustil, opomenutí tolika dobrých děl, která jsem měl vykonat, zanedbání závažné povinnosti usilovat o křesťanskou dokonalost. Svěřuji se však Božímu milosrdenství, shovívavosti spolubratří, a jejich modlitbám a obnovuji své sliby a slibuji, že budu věrný až do smrti.“
 Konečně 17. května 1916 se naskytl sporý důvod k oslavám, milost diamantového kněžského jubilea, které oslavil obklopen svými řeholními spolubratry a přáteli. Jeho inspirující ctihodná postava a jeho nezměrné zásluhy, obdivované všemi, se tehdy v Římě staly naposledy předmětem nejvyšší a všeobecné úcty a respektu. „Ti, kteří vládli dobře“, říká svatý Pavel (1Tim5,17), „si zaslouží dvojnásobnou odměnu.“ V našem případě toto tvrzení Apoštola uskutečnil s upřímnými city a uznalou láskou.

KAPITOLA V.
Návrat do vlasti
Úřad Otce Cormiera skončil o Letnicích 1916. Volební kapitula, spojená s jubilejní oslavou slavnostního schválení Řádu před sedmi stoletími papežem Honoriem III 22.prosince 1216, se měla konat v Salamance (Španělsko).
 Později se muselo kvůli vypuknutí první světové války od tohoto úmyslu upustit. Dokonce se zdálo, že z důvodu pokračování války bude třeba opustit samotnou myšlenku svolat generální kapitulu. Otec Cormier tak měl až do dalšího rozhodnutí řídit i nadále nebo odejde-li on, aby byl jmenován prozatímní vikář celého Řádu.
 Tyto a podobné myšlenky sužovaly našeho vnímavého Otce generála. Už samotné vypuknutí světové války jím hluboce otřáslo, nejen proto, že vzbuzovalo závažné otázky, týkající se celého Řádu, speciálně koleje Angelikum., ale také proto, že se jeho duše zachvívala nevýslovnou úzkostí a strachem v očekávání věcí, které se musí stát na zemi (Lk 21,26). Více než jindy ho přepadávaly pocity, že nemůže dostát všem svým povinnostem, které v těchto neblahých časech tížily ramena Otce generála, i ty kterého v budoucnu čekaly. Už léta neviděl před sebou okamžik, v němž by se mohl stáhnout z vedení Řádu, naplněnou vrchovatě zodpovědnosti.
 Obecný běh věcí, jak se zdálo, nedával naději, že by možné během války svolat zástupce provincií k volbě nového generála. Všichni o tom byli přesvědčeni, pouze Otec Cormier uvažoval odlišně a rozhodl se, v čemž je vidět skrytá energie 83 letého kmeta, svolat za každou cenu generální kapitulu do švýcarského Freiburgu do teologického konviktu „Albertinum“, po předchozím ujištění se o souhlasu vlády Friburského kantonu. 3. srpna 1916 ve vší lásce a svornosti se uskutečnila volba za účasti zástupců téměř všech provincií. Generálním magistrem Bratří Kazatelů byl zvolen Otec Ludvík Theissling, bývalý holandský provinciál, člověk pevné ruky, jedinečnou znalostí světa, byl už obeznámen s reálnou situací mnohých provincií a měl tak vlastní vizi.
Unavené ruce Otce Cormiera mu odevzdaly kormidlo celého Řádu. Po skončení generální kapituly, jíž se aktivně účastnil, se náš milovaný Ex-generál vrátil do Říma a zvolil si za svou rezidenci, jak to Konstituce umožňují, Konvent sv. Klementa, patřící do Irské provincie, ale je pod přímou jurisdikcí generála v úřadu. Tam mu už přichystali tichou celu pro jednoho, kde se mohl připravit na smrt.
 Po dvanácti letech aktivity v úřadu generála upřel Otec Cormier v závěru svého života svou pozornost k Prozřetelnosti. Zbývalo mu už jen uvést svého nástupce do řízení záležitostí a do římských kruhů, s nimiž měl generální ministr pro svůj úřad bližší vztahy. Učinil tak s jemným taktem, jemu vlastním, s opravdovou obětavostí a nezištností. Nyní se mohl se žalmistou modlit: „Ukrátils mé dny“ (Ž 102,24), neboť si byl dobře vědom, že Pán vyměřil jeho dny (Ž 36,6). Vzdychal v očekávání dokonalého přijetí za Božího syna skrze vykoupení svého těla. (Řím 8,23) a přál si stále silněji být osvobozen a sjednocen s Kristem (Fil 1,23).
Bezprostřední příprava netrvala dlouho: Slavnost Neposkvrněného Početí 8. prosince 1916, kdy dovršil 84. rok života, mohl k radosti svých spolubratří prožít spolu s námi a slavil spolu s námi Nejsvětější oběť mše. Tato milost mu byla dopřána ještě čtyřikrát – 10., 11.,12. a naposledy 13.prosince, kdy mu Svatý Otec udělil dovolení celebrovat vsedě.
 Už dříve, 3. prosince, přijal z rukou ctihodného Otce Theisslinga poslední pomazání, po němž prosil, aby mu byly ve jménu Řádu jeho nedostatky jako Magistra generalis, jako představeného a jako řeholníka. Ve dnech, kdy nemohl celebrovat, přijímal Pokrm andělů, aby sytil svou duši láskou Toho, kterého by měl za krátký čas vlastnit věčně. Náměstek Ježíše Krista poslal svému nejvěrnějšímu synovi, nejhorlivějšímu a nezištnému ochránci papežské autority, apoštolské požehnání.
Dne 16. prosince náš milovaný otec, požádal, aby se u jeho lůžka zazpívalo Salve Regina, jak je zvykem v Řádu při posledních chvílích řeholníků. „ Přeji si,“ řekl „ aby byla zpívána, když jsem ještě při plném vědomí, abych se i já mohl přidat k recitaci tak krásné modlitby.“ Dominikáni přijeli do sv. Klementa z různých řádových domů a kolem dvou hodin odpoledne se zpěv Zdrávas, Královno ozýval celou umírajícího a v blízkém vestibulu neustále.
 Otec Cormier sledoval tento zpěv, sladké vzývání Panny, se zřejmým soustředěním, a když dozněl, pronesl jasným hlasem tato slova: „ Obnovuji tři sliby své profese a děkuji Bohu, že mi dal dar vytrvalosti v mém povolání až do smrti.“ Pak, jako umírající Jákob, dal zlomeným hlasem své poslední otcovské požehnání svým spolubratřím a synům, kteří v čele se svým novým generálem byly shromážděni kolem jeho lože. V modlitbě strávil zbytek dne a řekl: Přeji si přijmout rozhřešení, protože dnes je sobota, den, kdy jsem se zpravidla zpovídal.“ O půlnoci ze soboty 16. na neděli 17. mu bylo podáno svaté přijímání, pak vyjádřil opakovaně touhu odloučit se bez prodlení od těla a být s Kristem, pokud by se tak líbilo Bohu.
 Se zřetelnými znameními jeho souhlasu naslouchal vroucím modlitbám a zbožným myšlenkám, které mu asistující kněz šeptal do ucha, mezitím dlouze vzdychal, což nebylo známkou pochyb, ale hluboké bolesti. Konečně ve 12.30 v neděli 17. prosince, rozpřáhl ruce, pak je sepjal, jako to dělává celebrující kněz a odevzdal pokojně svou duši Stvořiteli, aby se odebral těšit se z věčné odměny v nebi. V tu samou chvíli v kostele naší Santa Maria sopra Minerva, končil nejvznešenější kardinál Boggiani pontifikální mši, slavenou na oslavu sedmistého výročí schválení Řádu Kazatelů.
 V jediný okamžik se spojily dvě historické události! A tato smrt svatého řeholníka, bývalého generála Řádu, který slavil stovky mší, připadala jako něco prozřetelnostního. Jevila se nám jako celopal, přijatý Bohem, nabídnutý mu svatými anděly spolu s obětí jeho milovaného Syna. Jako oběť chval za nepřetržitá dobrodiní během sedmi let existence, jako oltář věčného života a trvalého požehnání pro celý Řád.
 Tělesné pozůstatky blah.Hyacinta Maria Cormiera byly vystaveny v sakristii našeho kostela sv. Klementa. Mnoho lidí přišlo, aby je uctili, mnozí se dotýkali ony požehnané ruce předměty zbožné úcty.
 Slavné pohřební obřady se konaly v bazilice sopra Minerva ve středu 20. prosince. ctihodný Otec Serafino Cimino, nejvyšší představitel františkánů sloužil zpívanou mši svatou. Koncelebroval značný počet kardinálů, biskupů, prelátů a nejvyšších představených řeholních řádů a institutů.

TOPlist